Váňus

 

     Tak je to samozřejmě pseudonym. Vznikl takto:

     Sleduje cvrkot, bzukot i jek okolního světa, dospívám k přesvědčení, že žijeme v podmínkách, které se v mnoha směrech podobají časům krátce před zánikem Římského impéria: nevítané změny klimatu, vyhrocená exploatace krajiny, příkré sociální rozdíly, tápání mezi proklamovaným sjednocováním evropského prostoru a nechutí přijmout rostoucí diverzifikaci evropské společnosti, snaha zaplácnout problémy šířením nábožensky zabarvené ideologie a iracionálně vystupňované obavy před barbary z východu.

     V časech, kdy se Caligulův Řím rozloučil s posledními odlesky republikánské éry, našli bychom na území označovaném později z velké části jako České země muže jménem Vannius. Byl náčelníkem germánského kmene Kvádů, žijícího zejména v dolním Pomoraví a v sousedních oblastech Slovenska a Rakouska. Vannius začínal jako exponent Římanů (byl jimi dosazen k moci v roce 19 nebo 20) a vládl až do r. 50. Usiloval o relativně pevnou organizaci svého kmene, takže se hovořívá o Vanniově království. Bylo prvním územím na sever od Dunaje, jež existovalo v klientské závislosti na Římské říši. Vanniovo království sloužilo jako ochrana přilehlého úseku severní římské hranice, ale zároveň se snažilo o vlastní expanzi: rozšířilo své území směrem do Čech. Vannius byl nakonec svržen vlivem vnitřních rozporů v zemi i zahraničních tlaků a uprchl do Pannonie na římské území. O vládu nad kmenem Kvádů se pak podělili Sido a Vangio, synové Vanniovy sestry.

     O mnoho více se o Vanniovi neví, ale lze jej dobře chápat jako symbolickou postavu stojící v přelomové době na pomezí mezi světem univerzalistické evropské říše a světem donedávna odlehlým, ovšem svérázným a pozoruhodným. V podobné pozici se nacházíme i my dnes: jen s jiným jazykem, jinou historií, jinými zkušenostmi – proto tedy (hezky česky) Váňus.