Kdo	Honza, Standa
Kudy	ČR   Slovensko
Kam	Malá Fatra, Oravská přehrada
Jak	5 dnů, 410 km, průměrná rychlost 22.5 km/h

První větší cykloturistická výprava. Konečně vyzkoušíme naostro naše zbrusu nové nádobí: nosiče, tašky, i prťavý stan, který si svou velikostí vysloužil Honzův posměch. Trasu jsme nijak sáhodlouze neplánovali. Vzhledem k tomu, že mám rád slovenské hory a Malou Fatru jsem nikdy předtím neviděl, rozhodl jsem se jet právě tam. Uvítal jsem Honzův přístup, kterému to bylo prostě jedno. Večer před akcí jsem naposled důkladně překontroloval kolo a utáhl na něm vše, co se jen dalo.

I. Den (130 km)
Havířov - Karviná - Český Těšín - Jablunkov - Mosty u Jablunkova - Čadca - Stará Bystrica - Terchová

Lehce namíchnutý na Honzu, se kterým se s plnou polní vracím ještě do Karviné pro jeho pohory, zjišťujeme nevídané vlastnosti plně naloženého kola - nestačíme se divit hlavně v zatáčkách. Cesta až ke slovenským hranicím je po úpatí Beskyd, tedy lehce stoupáme. Jeňa machruje s trekem a snaží se, co mu síly stačí, vyhnout hlavnímu tahu. To se ale neshledává s pochopením mojí Favoritky, bořící se beznadějně do bláta. Pokračujeme teda nadále v oblaku prachu cesty. Na hranicích je převaha kola nad auty patrná - kilometrovou frontu necháváme za sebou a cpeme se přes ochotné celníky. Sjíždíme do Čadci, za kterou se nám konečně podaří opustit dálnici směrem na Starou Bystricu. V té přejíždíme na horskou asfaltku, které dominuje stoupání, ani ne tak prudké jako nečekané (na tachometru 110km). Směrem na Terchovou se snažíme najít veřejné tábořiště, avizované průvodcem z roku 85. Místo něj narážíme na kemp, za který v žádném případě nehodláme platit; uchýlíme se proto na jeho samotný konec. Honza se naposled snaží svojí lámanou Slovenčinou oslovit mladé dívky, které mu příliš nerozumí a dávají to svojí rodnou češtinou najevo...

II. Den (30 km)
Terchová - Belá

Tento den bychom se rádi prošli po Malé Fatře. Stopem se dostáváme od našeho provizorního obydlí do Terchové. Odtud procházíme nádhernou přírodou Jánošíkových dier. Cestu úzce lemují skaliska a protíná horský potok. Průchody nám usnadňují řetězy, mosty, žebříky. Narážíme i na několik menších vodopádů. Dostáváme se pod Malý Rozsutec (1343m); cestu na jeho vrchol odkládáme kvůli zhoršenému počasí. Strmějším stoupáním se ale šplháme na jeho většího bratra, Velký Rozsutec, který se tyčí do výše 1610m, která z něj dělá jeden z nejvyšších vrcholů Malé Fatry. Viditelnost v husté mlze je mizerná, proto se nezdržujeme dlouho a klesáme po východní cestě nazpět do Terchové. Z dálky vidíme, že holky, které jsme v kempu zaúkolovali hlídáním našich kol, jsou už dávno v tahu. Zato nás zaujme stařík na kole, nervózně objíždějící náš stan. Na naše místo se pak vracíme oklikou a tipujeme, zda se ještě neduživec vrátí. Bavíme se sbíráním argumentů pro stanování na černo. A skutečně. Někdy k deváté večer se děda vrací. Naše argumenty trochu nalamuje borec ve Felícii, který ho doprovází. Uschlý stařík huláká cosi o policii, pokud nezaplatíme předešlou noc. Ustupujeme hrubému násilí a napřažené valašce, a kapitulujeme: "My to teda zaplatíme..." Poskytnutou půlhodinu na shromáždění obnosu využíváme ale na rychlé spakování. Za chvíli je stan shozen, nabalen do packů a my ujíždíme čtyřicetikilometrovou rychlostí, daleko od placených suchých záchodů. 

III. Den (80 km)
Belá - Dolný Kubín - Hrušín - Námestovo

Nečekané ranní hřejivé paprsky slunce využíváme k přeprání a sušení našich promočených svršků. Vyrážíme tedy relativně pozdě, před polednem. Naše cesta vede do Dolného Kubína, kde naplňujeme prázdné žaludky, a já se sháním po lékárně ve snaze zakoupit brufenovou mast - klouby trpí. Chráněni před zrodivší se bouří slunečníkem přemítáme nad mapou, zda pokračovat po hlavním tahu nebo si zkrátit cestu průjezdem přes Oravskou Maguru. Vrchovina nakonec vyhrává a my s ustáním deště opět vyrážíme směrem na divoký východ. Únava je znát, sedlo Príslop ve výšce 880m se nám překovává těžce, zato na patnáctikilometrový sjezd z něj nikdy nezapomeneme. Naše zraky jsou upnuty k obzoru, snažíme se zachytit alespoň zlomek lesku Oravské přehrady. Pohled na ni se nám ale naskýtá až na její samotné hrázi, s kterou souvisí městečko Námestovo, rodiště básníka Borina. Vracíme se zpět na jižní část přehrady a rozbíjíme stan v levnějším ze dvou místních kempů.

IV. Den

Dnes nás nic na světě nedonutilo nasednout na naše kovové oře, vyhlásili jsme odpočinkový den. Volný čas a nečekané slunce  jsme využili pro sušení všeho možného oblečení (na fotce). Loďkou jsme projeli zlomek obrovské Oravské přehrady. Projevil se můj celoživotní nedostatek: nikdy jsem se nenaučil veslovat (vždycky jsem uměl jen pádlovat). Uvítal jsem, že Jeňa nezopakoval svůj působivý trik z loňského léta, kdy mě jakýmsi speciálním chvatem přetáhl veslem přes hlavu a utopil mi moje obrýlení. Večer jsme na sebe hulákali nad mapou, jakých výkonů budeme nazítří schopní. Zatímco já se držel spíše při zemi, Honza horoval pro jízdu domů za jediný den. Nakonec zvítězil.

V. Den (170 km)
Námestovo - Oravská Lesná - Čadca - Jablunkov - Třinec - Hnojník - Havířov

V sedm hodin, kdy jsme chtěli být už na cestě, buší nemilosrdně kapky deště do našeho dobrého-levného stanu. I když jsme zavřeni uvnitř, jsme lehce navlhlí kondenzovanou vlhkostí a kapkami z nepřelepených švů. Ne, že by nám to nějak vadilo. O hodinu později se počasí umoudřuje a my vyrážíme na závěrečnou fázi naší cesty. Honzovy poloprázdné brašny, v kterých byly původně společné zásoby jídla, ho hnaly daleko přede mě. Zoufalým mlácením rukou na všechny strany jsem tečku na obzoru (Jeňu), donutil k zastavení a okamžitě jsem ho zatížil dvoukilovým stanem, ani ne tak těžkým, jako neforemným. Tím jsem srovnal hmotnost obou kol a mohli jsme vesele pokračovat dál. Zastavili jsme se až u zákazu vjezdu v Oravské Lesné. Trasu jsem vybíral já. Cesta byla na mapě přerušena. Nezabýval jsem se tím a mávl jen na Honzu, ať klidně jede dál. Kopec dolů to byl pěkný, mnohakilometrový. Zato na jeho konci končila asfaltka v přehradě. V mapě žádná přehrada nebyla! Břehy vodní plochy jsou příliš strmé, něž aby se jimi dala obejít. Vracíme se tedy kousek zpátky a narážíme na krajany odkudsi z Českého ráje, kteří nám ochotně ukazují horskou cestu.  Velice krásnou, vede nás nad přehradou. Ten pohled na nezkaženou přírodu a vodu obklopenou lesy stojí prostě za foto! Bohužel krytka na objektivu způsobila, že ten pohled zůstane tak maximálně v našich srdcích. Zbytek civilizace až k česko-slovenským hranicím jsme projeli relativně rychle. Vyšplhali jsme se vedlejší silnicí k přechodu na kopci v Jablunkově, kde jsme místo pasů ukázali celníkům naše jazyky, vypláznuté až na zem. Kousek dál se nám podařilo chytnout  kamión, za kterým jsme jeli dlouho šedesátikilometrovou rychlostí z kopce, do kopce, než to zbaběle vzdal a odbočil. Za Třincem nás zastihla poslední bouře v našem putování. Proudy vody do nás bušily, ale my jsme hnali dál domů. Nakonec jsme vyšlapali Bludovický kopec, který dominuje Havířovu. Podali jsme si ruce, zde se naše cesty rozdělili. Byla to paráda, tak zase za rok!!!