Mexico - Mayové – historie, život, náboženství

 

 

Základní časové rozdělení:

                - období předklasické (Stará říše): od r. 1500 př. n. l do r. 317 n. l.

                - období klasické (Nová říše):          od. r. 317 n. l. do r. 889 n. l.

                - období poklasické:                          od. r. 889 do r. 1697

 

O vzniku mayských kultů:              

-          V předklasickém období postupně rostla moc kněžské třídy nad obyvatelstvem země. Důvod tohoto mocenského rozmachu není snadné zjistit: mayští kněží totiž neměli co svým věřícím nabídnout. Má se za to, že na evropské, africké a blízkovýchodní půdě umožnila snadné ovládání poddaných nutnost společné práce na složitých zavlažovacích zařízeních, bez nichž nebylo možné přežít. Na yucatánu takové podmínky nebyly. Pemzum znalostí, kterými mayští kněží disponovali bylo jen těžko hmotně ocenitelné: i přes dokonalou znalost astronomie nebyli nejspíše v tak klimaticky proměnlivém prostředí, jakým je yucatán, schopni předpovídat počasí. I ostatní jejich objevy (matematické znalosti, objev písma …) postrádají hmotnou využitelnost. Lze tedy uzavřít, že přibližně počátkem klasické éry byli skoro všichni američtí indiáni přesvědčeni o nutnosti dodržovat ritus: proč a jak takové přesvědčení vzniklo je ovšem záhadou.

 

Základní rysy mayské civilizace:

1.       Intenzivní styk jednotlivých skupin obyvatelstva. I přes značný rozsah mayské kultury (oblast o rozloze asi 260 000 Km2) je doloženo, že po tomto území se velmi rychle šířily veškeré nové myšlenky, jako např. úpravy kalendáře, náboženská ikonografie (symbolika). Tato skutečnost je důkazem vzájemného styku vládnoucích tříd, který zahrnoval pravděpodobně výchovu a výměnu kněžstva a pravděpodobně I zaškolování řemeslníků.

2.       Protiklad užitných předmětů a předmětů náboženského ritu. Rituální zděné stavby jsou velkolepé, avšak zcela nefunkční (lze dokonce s úspěchem pochybovat o tom, zda v nich kněží vůbec bydleli). Naopak pozůstatky běžná architektura se v podstatě nedochovali. Lze tedy předpokládat, že při stavbě domů se mayové (ti mayové, kteří budovali překrásné zděné chrámy) omezovali na dřevo a došky.

3.       Málo husté osídlení mayských oblastí. Předpokládaná hustota osídlení mayské oblasti je 11,5 obyvatel na km2. Stejně tak nedocházelo pravděpodobně ke koncentraci mayů do velkých sídlišť. Osídlení území bylo spíše rozptýlené, kdy jednotlivé rodiny osidlovali obhospodařovanou hospodářskou půdu. V archeologických teoriích Evropy je urbanizace synonymem civilizace. U Mayů to však neplatí.

4.       Mayský postoj ke kvalitě a kvantitě práce. Nelze předpokládat, že mayští rolníci byli nějak hromadně odváděni k pracem na stavbě chrámů a jiných monumentů své doby. Jak rozloha mayských staveb (největší mayské pyramida nepřesahuje objemem 1/20 pyramidy Slunce v Teotihuacánu, která zase není větší, než ¼ objemu Cheopsovy pyramidy v Gize), tak i úroveň jejich propracovanosti svědčí spíše o tom, že stavby byly postaveny z větší části kvalifikovanýma rukama k tomu vyučených řemeslníků různých profesí. Pouze malá část hrubé práce byla prováděna prostými zemědělci, jejichž úkolem bylo spíše stavitele (řemeslníky) živit, než přispívat vlastní nekvalifikovanou prací. Jenom takovým způsobem (důslednou specializací) mohlo roztroušené (viz bod 3) a ekonomicky chudé obyvatelstvo dosáhnout vysoké intelektuální úrovně.

 

- Klasické období

- klasické období lze rozdělit na 2 periody:

- starší klasické období – r. 317 – 593

- mladší klasické období – r. 593 – 889

- Střední oblast (Petén - Guatemala, Belize, Jižní Campeche – Mexico)

- v klasickém období těžiště mayské civilizace, které se zde udrželo přibližně 570 let

- správa

- vysoce organizovaná a velmi trvalá správa územně velmi rozsáhlých celků

- opět narážíme na otázku, jak byla správa vynucována (stejně, jako výše položená otázka jak mayové přijali své kulty): ani v jednom z případů nemohly být obyvatelstvu nabídnuty ani materiální výhody (jako např. zmíněná výstavba zavodňovacích kanálů v oblastech Afriky a blízkého východu) ani materiálně využitelné znalosti; stejně tak ovšem nemohla být správa represivně vynucena, vzhledem ke značné rozptýlenosti obyvatelstva – m.j. i z toho důvodu zřejmě obyvatelstvu nevládli (jak alespoň vyplývá ze současných archeologických poznatků) žádní silní vládcové či dokonce tyrani. Takový stav zřejmě umožňovalo mírné a disciplinované mayské obyvatelstvo, podivuhodně jednomyslné v názoru na to, jak se správně chovat (názorům, že šlo o bojácnost a stádnost lze oponovat názorem lorda Moultna, který říká, že „měřítkem civilizace je míra lidské poslušnosti vůči tomu, co nemůže být vynuceno“ – v tom ohledu tedy stáli mayové vysoko).

- kalendářní záznamy       

- datování stél, které byly vytvářeny k oslavě konců katunů (období trvajících 19,71 let)

- první datovaná stéla pochází z. r. 317 z Uaxactúnu; zvyklost datování stél se rychle rozšířila: ve 4. století po městech v blízkém okolí Uaxactúnu, v 5. století již datuje stély cca. 10 mayských měst (např. Palenque či Copán) a v 6. stol se již datované stély staví ve všech částech Yucatánu

               - rozklad a úpadek klasické kultury

- vědci se nemohou shodnout, existuje mnoho teorií, které však lze vždy vyvrátit: zemětřesení (protiargument: neexistuje taj rozsáhlá kultura zanikla z důvodu tektonické či sopečné činnosti), změny podnebí (nelze prokázat, že k nim došlo), epidemie (nemoci, které by připadaly v úvahu se začaly šířit až po jejich zavlečení evropany na americký kontinent), podrobení cizím národem, občanská válka (neexistují žádné důkazy, naopak, veškeré archeologické nálezy mají až neuvěřitelně mírový charakter), vyčerpání půdy (je možné v Peténu, nepřipadá ale v úvahu např. v Copánu)

- jediným přijatelným vysvětlením tak zůstává prosté a zároveň složité vysvětlení: odkudsi se vzal a nějakým způsobem byl mayi přijat za svůj (stejně, jako původní kult – bez zjevných příčin) uspořádaný soubor myšlenek, týkající se smyslu lidské existence – zrodila se nová filosofie

                - Severní oblast (mexické státy Campeche – severní část, Yucatán a Quintana Roo)

                               - ve starším klasickém období v pozici závislosti na Peténu (Střední oblasti)

                               - nejstarší yucatánské datum je vročení 475 v Oxkintoku

- v klasickém období v této oblasti existovalo 10 mayských měst: Xtampak, Etzná, Holaktún, Oxkintok, ostrov Jaina, Tzibanche, Ichpaatún, Tulum, Cobá, Chichén Itzá

- není pravda, že by postupně upadající jižní kultura přenesla těžiště své kulturní aktivity na sever, kde by prožila svou renesanci: jde spíš o to, že sever se v klasické době vyvíjel v mnohém nezávisle na Peténu (a to do té míry, že mezi oblastí Puuc, představovanou typicky sidlíštěm Rio Bec a oblastí Petén vedla ostrá kulturní hranice, která byla snadno rozpoznatelné zejména v některých oblastech života a tvorby, jako např. v keramice), tato silná puucká kultura pak po vyčerpání kultury peténské nejspíše zaujala její místo a nahradila ji

- tímto kulturní přesunem, představovaným zánikem střední, peténské kultury a jejím nahrazením severnější kulturou puuckou se centrum činnosti mayů přeneslo z Peténu na Yucatán: v 9. stol. se puucká kultura rozšířila po celé severní polovině ostrova a její stavitelská dovednost dosáhla vrcholu své elegance

 

- Poklasické období

- nositelem kulturního dědictví mayů jsou města v Severní oblasti (viz výše)

- do rozvoje puucké kultury prudce zasáhl výboj mexického kmene toltéku na konci 10. století

- rozdělení poklasického období:

- chichénitzejské (1000 – 1200)

               - mayapánské (1200 – 1441)

- architektonické změny učiněné pod vlivem toltéckých vládců:

1.       Sloupořadí uvnitř budov nebo k budovám přiléhající

2.       Okrouhlé chrámy (Caracol)

3.       Používání motivu opeřeného hada na sloupech, balustrádách, stěnách

4.       Motivy zvířat (jaguárů, supů), držící v drápech lidské srdce

5.       Tzopantli – stěny lebek

6.       Motivy Atlantovských postav se zvednutýma rukama, držící stupeň nebo vrchní práh

7.       Postavy válečníků na oltářích, sloupech

8.       Motiv Chac Moola

9.       Skulptury nosičů standart (skulptury s nataženýma rukama s otvorem mezi nimi – určeny pravděpodobně k držení žerdí s vlajkou)

10.    Motiv lidské oběti na malbách (obětování vyrváním srdce zaživa)

- poklasická díla pravděpodobně vznikala za asistence toltéckých kněží, kteří dělali náčrty, podle nichž mayští umělci vytvářeli architektonická a sochařská díla; díla zkušenějších mayských umělců byla technicky I esteticky vytříbenější, než díla umělců tulských – na druhou stranu však (vzhledem k tomu, že šlo o pouhé „překreslování“ přikázaných motivů, jejich symbolika byla tvůrcům cizí) často postrádají životnost

- způsob obsazení Yukatánu Toltéky:

- Nadvláda toltéckých kmenů nad May nebyla pravděpodobně dosažena pouze vojenskou silou. Ruku v ruce s vojenským ovládnutím oblasti šlo rozšíření toltéckého kultu, který ovšem nebyl Mayům s největší pravděpodobností vnucen, byl jimi spíše přijat svévolně. Zejména uctívání velekněze Kukulkana bylo velmi spontánní a hluboké – mayové jej ctili pro jeho přednosti, zejména pro jeho umírněnost a střídmost. Důkazem pro tato tvrzení je následné opuštění Chichén Itzá a založení Mayapánu: toltéčtí kněží, náslupci Kukulkana již nevynikali takovými přednostmi jako Kukulkan sám a obyvatelé proto radši opustili město a založili nové. Chichén Itzá však nebylo opuštěno z důvodu nesouhlasu s kultem, ale z nesouhlasu s prostopášností a svévolí jeho vykonavatelů: důkazem toho je, že Mayové v Mayapánu neobnovili svůj kult původní, pouze „okopírovali“ ten, který na původní mayský kult „narouboval“ Kukulkan a jeho soukmenovci v Chichén Itzá. Na tomto místě je nutné uvědomit si, že toltécký kult mnohdy skutečně přímo „nasedal“ na náboženské zvyklosti mayské a v mnohém se s nimi mísil. Základy mayské víry tak přetrvaly, pouze byly  propojeny s četnými toltéckými „dodatky“, jako např. uctívání Opeřeného hada (Kukulkana – Quetzalcoatla) či lidské oběti (které byly ovšem občas praktikovány I před toltéckou expanzí).

               - ve správě byl naopak důsledně převzat toltécký přístup

- Toltékové jsou uvyklí vládnout spíše městům, než rozptýleným zemědělcům. Z toho důvodu soustředili mayské obyvatelstvo okolo velkých přírodních studní (cenotů), které byly jediným zdrojem sladké vody na S. Yucatánu. Naproti tomu Puucká oblast byla připravena na rozptýlené obývání tak, že obyvatelé se zde soustředili okolo soustavy uměle vyhloubených nádrží (chaltunů). Toltékové přesunuli Maye z Puucké oblasti na S. jednoduše tak, že soustavu chaltunů vyřadili opakovanými sabotážemi z provozu. Obyvatelům tak nezbylo než oblast opustit a přesunout se do S. Yucatánu, kde nemohli žít jinak, než v blízkém okolí cenotů – Toltékové tak dosáhli svého: soustředili rozptýlené obyvatelstvo do měst a jejich bezprostředního okolí. Puuc zůstal bez funkční soustavy chaltunů neobydlen po 1000 let.

- Chichén Itzá

- na rozdíl od starších puuckých sídlišť (které byly ovšem opuštěny ze shora uvedeného důvodu) se Chichén Itzá vylidnilo postupně a před opuštěním tu proběhlo období úpadku (což zjevně souvisí s výše nastíněnou teorií o vyklizení města z důvodu nesouhlasu se způsoby mayskotoltéckých panovníků)

- Mayapán

               - sídliště, obehnané hradbami s plochou více než 4 km2

- město bylo rozděleno na posvátný okrsek, který byl obehnán druhou, nízkou zdí (její pozůstatky ovšem archeologové nenalezli) a zbytek města

               - město bylo tvořeno asi 3500 domy, ve kterých bydlelo na 15 000 lidí                

- domy stály na vyvýšených pozemcích (kvůli odtoku dešťové vody) a většinou byly alespoň částečně zděné; pozemek byl vymezen na sucho nakladenými kameny, které tvořili nízkou zídku. Na pozemku si lidé pěstovali zahrádky nepravidelných tvarů o ploše asi 1/10 ha.  Mezi domy (resp. mezi pozemky) vedli křivolaké uličky (podle nahodile vytyčených zdí, vymezujícím pozemek). Tento typ osídlení (volně umístěné domy, pěstování zahrad okolo domů) souvisí s přenesením života obyvatelů Maypánu z venkova  za městské hradby

- nejlépe zachované stavební pozůstatky mayapánské doby představují města Tulum a Cobá a památky na ostrovech Isla de Mujeres (Ženské ostrovy) a Conzumel

- Mayapán představoval ve své době centrum celé Mayské říše v S. Yucatánu; nejprve však nebyl v této pozici sám, nýbrž vládl v rovné pozici se dvěma dalšími centry: Chichén Itzá a Uxmalem – hovoříme o tzv. Mayapánské konfederaci. Postupně se veškerá moc koncentrovala v Mayapánu (v tzv. Mayapánském období, t.j. v letech 1200 – 1441)

 

Mayské kukuřičné zemědělství

- základní zemědělskou plodinou byla kukuřice (lat.: zea mays), kterou také pravděpodobně vyšlechtili asi 2500 let př. n. l.

- vzhledem k tomu, že v oblasti Yucatánu neexistuji tažná zvířata (např. na orbu) a i kdyby zde existovala, orba by kvůli malé hloubce ornice (cca. 30 cm) nepřipadala v úvahu, mayské zemědělství se přizpůsobilo daným podmínkám

                - mayské zemědělství spočívá ve:

1. vytyčení pozemku pokud možno poblíž vesnice a vodního zdroje (vzdálenost od vesnice se obvykle v současnosti pohybuje kdekoliv mezi 3 a 25 Km, existuje ovšem i případ, kdy indiáni museli zdolat 80 Km od vesnice, aby nalezli vhodné pozemky)

                               2. rozdělení pozemku na čtverce o straně asi 20 m (tzv. mekate)

                               3. vymícení lesa; mýcení probíhá na vrcholu období dešťů (stromy jsou plné vody a lze je lépe porážet) průměrnou rychlosti 2 mekate za den (na 1 rodinu obvykle připadá 100 mekate = mýcení obvykle trvá asi 50 dní). K mýcení se dnes používá ocelových mačet, dříve kamenných seker.

4. vypálení vyschlého křoví; obvykle v březnu nebo v dobnu. Okamžik pálení byl spojen s četnými obřady a den žďáru vybírali kněží (např. v Copánu zapadá slunce přímo za stélou 10 při pohledu od stély 12 dne 12.4. - tento den byl považován za ideální pro vypalování milp)

                               5. oplocení pole plotem z navršeného chrastí

6. osetí pole; pole se osévá tak, že maya vyhloubí secí holí do půdy asi 10 cm hluboký otvor ve vzdálenosti asi 1m od sebe. Do jedné jamky pak položí asi 6 kukuřičných semen, někdy i jedno semeno fazole - fazole užívá stvol kukuřice (vysoké zde až 450 cm) jako přirozenou oporu. Seje se obvykle v průběhu května)

7. odplevelení pole; dříve se odplevelení provádělo ručně - plevel byl vytažen i s kořen. Vzhledem k tomu mohli staří mayové osévat jedno pole až 7-10 let po sobě (než došlo k vyčerpání půdy). Dnes se používá k odplevelení pole mačeta - vzhledem k tomu plevel na poli vysemeněni a po každém odplevelení jej vyroste několikanásobně víc. Proto je dnes možné pole osévat max. 2 roky po sobě - druhým rokem je pole třeba odplevelovat až 3 x ročně.

8. ohýbání lodyh - zvyk, který se praktikuje pouze ve střední a Jižní Americe; pěstitelé tvrdí, že ohnutím lodyhy zabrání tomu, aby do klasu napršelo a zabrání tak napadení klasu plísní

9. sklizení - listopad až duben: kukuřice se sklízí podle potřeby. Odstranění šlupky pomocí jehlice ze dřeva, kosti nebo parohu

                               10. vyloupání kukuřice

                                               a) ruční

b) nakladením klasů do visutých sítí, do kterých se následně mlátí klackem až zrna vypadají na zem

                                               c) nakladení klasů na lešeníčko z tyčí a vytloukání zrn dlouhými bidly

                - výnos kukuřice

- skutečností historického významu je, že za pouhých 190 pracovních dnů v roce pěstitel vypěstuje na milpě 2x tolik kukuřice, než jeho rodina (včetně hospodářských zvířat, které staří mayové neměli) spotřebuje – toto číslo se ovšem týká rodin současných, jejichž potřeby jsou o dost vyšší, než potřeby starých mayů

- 190 pracovních dnů postačuje na vypěstování takového množství kukuřice, že (obvykle pětičlenné mayské rodině) stačí nejen na obživu, ale pohodlně i na směnu (prodej) za věci, jež rodina sama nemůže vyrobit – obejde-li se tedy hospodář bez nákupů a nevlastní-li mnoho domácích zvířat, vypěstuje dostatek kukuřice na roční obživu své pětičlenné rodiny za 76 pracovních dnů a nemá-li domácí zvířata vůbec (což staří mayové nevlastnili), pracuje na obživu své rodiny 48 dní v roce (!)

- zbytek času (tedy průměrně 300 dní v roce!) mohli mayové věnovat na pěstování kultu, stavbu chrámů či nepřímo podporovat jejich výstavbu (vypěstováním potravy pro stavebníky a umělce) a podpoře panovníka, šlechty a kněží (pěstování obživy pro ně) – nelze se tedy divit, že mayský kult včetně památek, které po něm zůstaly dosáhl tak vysoké úrovně, mě-li maya průměrně 300 dnů v roce na jeho podporu           

 

Politická a společenská organizace

- hlavou společenského upořádání byl tzv. halach uinic (pravý muž) – územní náčelník. Jeho pravomocí bylo (spolu s radou složenou z předních náčelníků, kněžích a zvláštních rádců /al cuch cabob/) určovat domácí a zahraniční politiku. Ustavoval městské a vesnické náčelníky (batabob), k nimž měl vztah podobný feudálnímu a z nichž mnozí byli jeho pokrevními příbuznými. Byl zřejmě I nejvyšší církevní autoritou.

                - společenské vrstvy

- šlechta (almehenob)

- batabové – městští a vesničtí náčelníci, podřízení halach uinicovi; působili jako místní soudci a jako orgány výkonné moci (šlo-li o věci neobvyklého významu, radil se s halach uinicem). V poklasickém (a možná I klasickém) období se rekrutovali z rodové šlechty (almahenob), byli však ustaveni halach uinicem. Za války byli podřízení společnému vrchnímu veliteli, sami však veleli svým válečníkům. Batab předsedal místní radě.

- ah cuch cabob – podřízení batabů, stojí (v počtu 2-3) v čele městských čtvrtí, rozhodnutí batabů se muselo podrobit jejich názoru

- nacom – volený válečný stratég. V době úřadu se musel podřídit velmi přísným pravidlům, kladoucím nároky na jeho osobní život. Jeho úkolem bylo určovat bojovou strategii, kdežto dědiční náčelníci batabové veleli svým válečníkům podle jejich příkazů

- ah holpopob („ti v hlavách rohože) – jejich funkce není tak jasná jako předchozí; zřejmě byli jakýmisi spojkami batabů s lidem + byli tako správci tzv. popolny (domu, kde se scházeli muži k projednání veřejných záležitostí)

                               - tupilové – městští konstáblové: stáli v čele donucovacího útvaru

               - kněžstvo (ahkinob)

- v čele stojí velekněz pro celý Yucatán, podle Landy se mu říká ahuacan Mai (Mai je ovšem časté rodové jméno, tekže správně byla tato funkce pravděpodobně nazývána ahuacan)

- neměl k ruce žádné přímé podřízené, věnoval se  převážně vědám, udílel rady náčelníkům, zajišťoval kněze pro města, bylo-li jich zapotřebí, zajišťoval jejich vzdělání, přezkušoval je ve vědách a kultu

                               - chilamové – kněžská třída věštců, kteří tlumočili lidu vůli božstev

                                - nacom               - kněz volený na doživotí, vykonával důležité činnosti při obětních obřadech (otevíral hruď obětovaným); jeho pomocníky byli 4 chacové

- ahkinové („ti od slunce“) - kněží obecně; skutečnost, že mezi mayskou šlechtou a kněžími nedocházelo ke třídním bojům lze patrně přičítat tomu, že zástupci obou tříd byli často velmi úzce zpřízněni

               - prostý lid (ah chembal uinicob)

- povinnosti:

- svou prací žili jednak sami a jednak měli povinnost živit šlechtu, kněžstvo a specializovanou část obyvatelstva (řemeslníky);

- tato výživa probíhala převážně formou povinných odvodů halach uinicovi, darů místní šlechtě  a kněžím

- navíc se (i když nikoliv v přehnané míře) zapojovali i do stavby obřadních středisek či sacbe

                               - konečně povinností lidu bylo i skládat oběti bohům

                                               - půda byla považována za vlastnictví obce a byla obdělávána společně            

- prostý lid žil na okraji města či vesnice; vzdálenost domu od náměstí závisela na mužově postavení ve společenské hierarchii

                               - otroci (ppencatob)

- otrokářství zřejmě existovalo v klasickém I předklasickém období

- otokem se člověk stával:

                                               - 1. Narozením se otrokyni

- 2. Trestem za krádež (otrok musel vlastní prací odčinit způsobenou škodu, někdy však zůstával otrokem až do smrti)

- 3. Zajetím ve válečných výbojích (zaměřeným především na získání otroků a lidských obětí – obvykle lidé vyšších společenských vrstev byli okamžitě obětování, zatímco prostí občané se obvykle stávali otroky v majetku bojovníka, který konkrétní osobu zajal)

                                               - 4. Osiřením       

- s otroky byl veden čilý obchod

 

- Náboženství a božstva

- prvním náboženstvím Mayů bylo pravděpodobně uctívání přírody a zosobňování přírodních sil (ještě v době kočovného života) - tato forma náboženství nevyžadovala žádnou velkou formální organizaci: modlitebnou byla rodinná chýše, knězem hlava rodiny

- spolu se zemědělstvím přišel usedlý způsob života  a více volného času - náboženství se stalo organizovanějším a božstva bytostmi specializovanějšími; vzniklo kněžstvo, jehož úkolem bylo tlumočit lidu vůli božstev; vznikla potřeba chrámů, které byly co nejlépe uzpůsobeny svému určení

- na počátku 4. stol byla náboženství pevně zakotveným, vyspělým kultem, založeným na spojení primitivní personifikace přírody se složitou filozofií, budovanou kolem zbožštění nebeských těles a uctívání času (kalendáře). Toto náboženství, přestože bylo i vírou prostého lidu nebylo (a vzhledem ke své složitosti ani nemohlo být) nikterak laické; vykládalo jej a sloužilo mu (a vlastně jej i vytvářelo) pevně organizované kněžstvo, složené z astronomů, matematiků, proroků.

                - v klasickém období dosáhlo mayské náboženství svého vrcholu - později se víra i praktiky zvrhly v krvavé orgie

- s příchodem Mexičanů (výbojných indiánských národů ze severnějších oblastní země, zejm. pak toltéků se víra a praktiky jí doprovázející skutečně zvrhly v nezřízené uctívaní kamenných podob bohů a nekonečné obětování jim (především pak lidské krve, oběti nejmilejší)

- poslední změnou prošlo mayské náboženství v 16. století v důsledku konquesty; španělé postupně nahradily původní ritus křesťanstvím; přes násilnou kristianizaci se některé prvky původního náboženství zachovaly: logicky ovšem nikoliv složité prvky ritu, vytvořené k poctě nebeskému řádu a uctění kalendáře, ale prvky původní, prvky přirozeného základu mayského lidového náboženství. Důvod samozřejmě spočívá v tom, že mnohdy násilná kristianizace,  prováděná konquestadory směřovala v první řadě vůči kněžím jakožto nositelům složité kulturní a náboženské tradice. Likvidací kněžích tak došlo ke zničení oné sofistikované a matematicky vynikající filosofie mayského náboženství a přežily pouze ony původní, v lidu zakořeněné prvky tradičního náboženství. Božstvo úrody a plodnosti Chac je tak stále živou postavou současného mayského panteonu.

                - kosmogonie (představy o vzniku světa)

- stvořitelem byl bůh Hunab (Hunab Ku), otec Itzamny, vůdce mayského panteonu; Hunab byl každodennímu životu mayů tak vzdálen, že v něm hrál jen pramalou úlohu

                               - před současným světem existovaly tři jiné:

- první byl obýván trpaslíky (sayami uinicob), neboli staviteli, kteří postavili velká, nyní již zřícená města. Pracovaly za tmy, protože slunce ještě nebylo stvořeno. Když slunce poprvé vyšlo, trpaslíci se proměnili v kámen a jejich obrazy lze v ruinách měst nalézt ještě  dnes. První svět skončil všeobecnou potopou (haiyococab - voda po zemi)

                                               - druhý svět byl obýván „urážeči“ (dzoloby) a skončil druhou potopou

- třetí svět byl zalidněn mayi, prostými lidmi (mazehualoby); tento svět skončil třetí potopou (hunyecil či bulkabal - ponoření)

- současný, čtvrtý svět je obydlen směsicí všech předchozích obyvatel poloostrova Yucatánu; i ten bude případně zničen čtvrtou potopou

- mayské náboženství má silně dualistické tendence, projevující se věčným zápasem dobra a zla; tento zápas je znázorněn na mnoha vyobrazeních: bůh plodnosti Chac pečuje o mladý strom, kdežto Ah Puch jej láme vejpůl

- mayové si představovali, že nebe je uspořádané ve 13 vrstvách, přičemž nejnižším z nebí je sama země; v čele každého z nebí stoji jedno z 13 božstev, tzv. božstev horního světa - Oxlahuntiku

- v mayské mytologii dále existovalo 9 podsvětí, uspořádaných rovněž ve vrstvách, přičemž každé z nich mělo v čele opět jedno z božstev podsvětí (dolního světa neboli Bolontiku)

- bohy mayové usmiřovali různými obřady; všechny důležité ceremonie většinou začínali půsty a zdrženlivostí, jakousi přípravnou očistou - očista byla úzkostlivě dodržována a porušení se považovalo za těžký hřích. Očista bylo pro kněží povinná, pro ostatní dobrovolná. Důležitou součástí mayského kultu byly oběti, které zahrnovaly od potravy, přes přinášení všemožných ozdob a cenností po oběti lidské (ty zejména v období poklasickém)

                - mayové věřili v posmrtný život

- do ráje přicházeli rovnou bojovníci, padlí v boji, ženy, zemřelé při porodu a kněží; stejně tak i sebevrazi, kteří zemřeli oběšením

                               - mayský ráj je místem radostí, hojnosti jídla a pití, místem, kde není utrpení

- ti,  kdo byli v životě špatní, sestupují do pekla (Mitnal), kde je ďáblové trýzní hladem, zimou, únavou a hořem. V čele nejhlubšího pekla, 9. Bolontiky stojí sám Hunhau, Pán smrti, obdoba našeho knížete pekel.

                - mayský panteon

- z klasického období nezbylo mnoho dokladů, podle který by bylo možno usuzovat na postavení jednotlivých bohů mayského panteonu; z poklasického období se naopak (díky kodexům) uchoval materiál s vynikající důkazní hodnotou v tomto směru. Vzhledem ke kulturní kontinuitě klasického a poklasické období je možné soudit, že mayský panteon zůstal ve velké míře po v obou obdobích stejný, až na dvě výjimky:

                                               - 1. zavedení nového božstva, které bylo vlastně zbožněním vůdce Toltéků - Kukulkana

- 2. rostoucí význam boha deště a plodnosti, Chac (vzhledem k tomu, že Yucatánské podnebí je daleko sušší, než Peténské)   

                               - Itzamná, Pán nebes

                                               - syn Hunab Ku, Svořitele

                                               - je představován jako starý muž s bezzubými čelistmi a povislými tvářemi

                                               - existují dva glyfy (znaky) pro jeho jméno:

                                                               1. zkonvencializované zobrazení jeho hlavy

2. základní část druhého glyfu je znak pro den Ahau; tento znak znamená „král, císař, monarcha“ a označuje tak Itzamnovo postavení jako hlavy panteonu

- podle jedné z variant prý Itzamná byl knězem, který na Yucatánu pojmenoval jednotlivá místa a rozdělil půdu

- m.j. je Itzamná pánem dne a Slunce, zatímco jeho žena Ixchel je patronkou noci a měsíce; variantou Itzamná pro toto jeho poslání je Kinich Ahau, který také bývá označován za boha Slunce

                                               - Itzamná byl bohem dobrotivým

                               - Chac, božstvo deště

- je zobrazován s dlouhým nosem a dvěma zkroucenými tesáky, vystupujícími z jeho úst; na hlavě má obvykle zauzlenou pásku

                                               - i pro jeho postavu existují dva glyfy

1. oko, které má někdy tvar T (což podle některýh badatelů znamená oko, z něhož se řinou slzy, symbolizující patrně déšt)

                                                               2. základní část druhého glyfu je znak pro den Ik

- mayové jej považovali za čtyřjedinné božstvo; každá z jeho variant pak byla bohem jedné ze světových strana a byla označována svou vlastní barvou:

                                                               - Chac Xib Chac, rudý muž, byl bohem východu

                                                               - Sac Xib Chac, bílý muž, byl bohem severu

                                                               - Ex Xib Chac,  černý muž, byl bohem západu

                                                               - Kan Xib Chac, žlutý muž, byl bohem jihu

- podobně jako Itzamnova varianta - Kinich Ahau - přejímal jeden z Itzamnových úkolů, i Chac má svoji variantu, kterou představuje zvláštní božstvo větru; obvykle však samostatný bůh větru není rozeznáván a tato funkce je přisuzována Chacovi

                                               - Chac byl bohem dobrotivým

                               - Yum Kax, božstvo kukuřice

- býva zpodobňován jako mladík, někdy s kukuřičným klasem v ozdobě hlavy; při jeho vyobrazeních bývá (ve srovnání s jinými božstvy) nejvýrazněji patrná deformace hlavy

- glyfem pro jeho jméno (jeho základem) je glyf pro den Kan (kteréžto označení opět znamená kukuřici), ze kterého někdy může vyrážet kukuřičný klas

                                               - jako patron rolnicí se ve vyobrazeních často zabývá rolnickými pracemi

- jméno tohoto boha v klasickém období s určitostí neznáme, zdá se však, že v raně poklasickém období jeho osoba splynula s osoba Yum Kaxe, pána lesů, obecnějšího božstva rolnictví

                                               - šlo o božstvo dobrotivé

                               - Ah Puch, božstvo smrti

- místa hlavy má na vyobrazeních lebku, holá žebra s trnovitými výčnělky; pokud je tělo obaleno masem, je nafouklé a jsou na něm černá kolečka, značící rozklad. Atributem jeho podoby bývají ozdoby z rolniček - někdy je má vevázány do vlasů nebo je nese na stuhách na předloktí a na nohou, často jsou pak připevněny k tuhému, jakoby nabíranému límci. Tyto rolničky se staly obecně symbolem smrti - viz nálezy v obětním cenotu v Chichén Itzá.

                                               - dva glyfy:

                                                               1.  hlava mrtvoly se zavřenýma očima

2. hlava boha samotného, bez nosu a s bezmasými čelistmi; před hlavou bývá přikreslen obětní nůž

                                               - s božstvem smrti bývá často spojován znak, podobný našemu %

                                               - božstvo smrti je patronem dne Cimi, což znamená „smrt“

- božstvo smrti je samozřejmě božstvem nedobrým; jeho stálými průvodci byli pes, pták Moan a sova, považovaní za zlá znamení přinášející smrt

                               - Xaman Ek, božstvo Severky

                                               - zobrazován bývá se zdviženým nosem a červenými značkami na hlavě

- glyfem jeho jména je jeho hlava, podobná hlavě opičí; hlava s dalším obrazcem před ní je glyfem pro sever

- někdy je zmiňován jako průvodce obchodníků - to díky tomu, že severka je v zeměpisných šířkách Peténu a Yucatánu jedinou hvězdou, která během roku výrazněji nemění podobu a může tak být spolehlivým orientačním bodem na noční obloze

                                               - objevuje se ve spojení s Chacem, byl zřejmě patronem dne Chuen

                               - Ek Chuah, velitel černých válečníků

- bývá zobrazován s povislým spodním rtem; bývá obvykle černě pomalován - černá je barva války

                                               - glyfem pro něj je černě orámované oko

                                               - býval chápán jako dvojice božstev

- jako bůh války, zobrazovaný s kopím v ruce při válečných scénách, někdy i jak poráží jiné božstvo války - v této pozici byl pochopitelně bohem nedobrým

- jako božstvo obchodních cestujících, zobrazovaný s rancem na zádech - zde je Ek Chuah božstvem dobrým

                                               - Ek Chuah také býval patronem kakaa

                               - Božstvo války, obětí a násilné smrti

- k jeho stálé charakteristice patří černá čára, která mu částečně obkružuje oko a je protažena dolů po tváři

                                               - gyfem pro jeho jméno je jeho hlava, před níž je napsáno číslo 11

                                               - býval patronem dne Manik

                                               - někdy býval vyobrazován ve společnosti boha Ah Puche

                                               - mayové v něm spatřovali nikomu nepodléhající božstvo

                               - Božstvo větru (Kukulkan?)

                                               - o samostatné existenci božstva větru neexistují doklady

                                               - na druhé straně existuje těsná spojitost božstva větru s Chacem (viz výše)

                                               - ztotožnění božstva větru s Kukulkanem je založeno na identické asociaci v mytologii aztécké

                               - Ixchel, bohyně záplav, gravidity, tkaní a Měsíce

- bohyně spíše nepříznivého působení; zobrazována jako zlostná stará žena (někdy ničí svět potopou), jindy bývá zobrazována jako samo zosobnění ničivé vody; obvykle jsou kolem ní přítomny symboly smrti a devastace - na hlavě mívá stočeného hada a sukni má ozdobení zkříženými hnáty

- kromě této podoby je manželkou Itzamnovou a jako taková je bohyní měsíce; kromě toho je patronkou těhotenství a vynálezkyní tkaní

                               - Ixtab, bohyně sebevraždy

- vyobrazena visící na provaze se smyčkou kolem krku, oči má zavřeny (znamení smrti) a na tváři má černé kolečko (symbol rozkladu)

                               - bohové Oxlahuntiku, 13 pater horního světa (nebes)

                                               - současné jedno božstvo a 13 božstev samostatných

- neznáme jejich podobu ani glyfy pro jejich jména, vědci však předpokládají, že třináct číslic mayské početní soustavy je označováno hlavami těchto božstev

                               - bohové Bolontiku, 9 pater dolního světa (podsvětí)

                                               - i oni přijímáni v tomto dvojím smyslu

- každý z bohů měl funkci patrona jednoho dne v mayském kalendáři: 9 patronů se za sebou střídá v nekonečném sledu

                                               - neznáme podobu těchto božstev, známe však glyfy pro jejich jména

                               - 13 božstev katunů

                                               - katun = období dvaceti let, každé takové období má svého patrona

                                               - jména ani glyfy patronů katunů neznáme

                               - božstva 19 měsíců

- jejich jména neznáme glyfy však ano: některé z glyfů jsou znaky pro nebeská tělesa, jiné podobu ptačích a vůbec zvířecích hlav, význam některých tvar neznáme

                               - božstva 20 dnů

- jak bylo uvedeno výše ve výkladu o nejdůležitějších božstvech mayského panteonu, každé božstvo bylo patronem jednoho z dvaceti dnů mayského kalendáře - v současnosti však známe jen 7 takových patronů              

                - náboženské rity a obřady

                               - všechny mayské obřady se držely podobného schématu:

                                               1. předběžný půst a zdrženlivost, symbolické duchovní očištění

                                               2. výběr příznivého dne na základě věštby kněžího a volba samotného obřadu

                                               3. vyhnání zlého ducha z věřících

                                               4. vykuřování obrazů božstev

                                               5. motlitby

                                               6. obět, pokud možno něčeho živého, t.j. zvířete nebo člověka

                                                               - oběť vyrváním srdce z živého těla oběti

                                                               - oběť lukem a šípy

                                                               - méně časté druhy obětí, jako například chichenitzenajské vrhání obětin do cenotu

- po provedení oběti se obvykle krví obětovaného zvířete či člověka potíraly obrazy božstev a také samotní kněží

                               - velmi specifickýmu byly obřady na konci 13 katunů

                                               - poprvé proveden v Uaxactůnu v r. 357

- k jejich nejkonstantnějším rysem, který se udržel téměř 12 století (357 - 1519) bylo stavění stél (památníků, pokrytých hieroglyfy) na oslavu konce katunu (velmi často datovaných)

- specifické obřady byly také prováděny na oslavu nového roku a na konci každého kalendářního měsíce