[HANOJ, VIETNAM] - V papírnické uličce v hanojské staré čtvrti si za přibližně 2 Kč můžete zakoupit úhledně svázaný balíček 10 000 dolarů ve zbrusu nových stodolarových bankovkách. Falešných samozřejmě. Vietnam je rájem padělatelů a Vietnamci zručně napodobí téměř cokoliv.
Zmíněné stodolarové bankovky slouží k uctívání předků, které je ve Vietnamu silně zakořeněné, a nikdo nepředstírá, že by byly pravé. Peníze - ať už drobné vietnamské dongy, nebo falešné dolary - tvoří nedílnou součást obětin v buddhistických chrámech. Tím ovšem vietnamské napodobování zdaleka nekončí.
S některými ukázkami vietnamského padělatelského umění se lze setkat i na českých tržnicích. Boty a oblečení značek NIKF, ADIDOS nebo PLIMA, falešné značkové sluneční brýle... Když si ovšem v Nha Trangu půjčujeme Hondu Dream, ve Vietnamu nejběžnější malý motocykl, nevěříme vlastním očím. Teprve při bližším ohledání totiž zjišťujeme, že jsme si půjčili stroj nesoucí hrdý název "Hong Da Pream". Oblečení to ano, ale že se dá zfalšovat i motorka?
Oblíbeným artiklem jsou knížky. K dispozici je téměř cokoliv od beletrie až po literaturu faktu a průvodce Lonely Planet. I tady se samozřejmě smlouvá, cena u "stánku" sestávajícího z pár lepenkových krabic na chodníku ale zřídka přesahuje 2 dolary. Knížky jsou okopírované docela zdařile, včetně barevných obrázků a obálky... a občas i včetně rukou psaných poznámek, které si kdosi do originální knihy udělal předtím, než se dostala padělatelům do ruky. Stejná situace je i u CD. Za zhruba 0.80 USD lze koupit Mozarta, Louise Armstronga i Metallicu.
Nějak mi z toho všeho vyschlo v krku, a tak sahám po balené vodě. Francouzská značka "La Vie" je zárukou kvality, výběr je však mnohem širší: La Vile, La Nive, La Vive, I love...
Svébytným artiklem jsou americké uniformy, zapalovače a jiné kusy vojenské výzbroje a výstroje. Přestože od konce války uplynulo více než čtvrt století, přebytku z válečných zásob je na trzích stále dostatek. Nepoužité vybavení je levnější, za příplatek je možné ovšem pořídit i věci omšelé a "obouchané", které vypadají, jako by válku skutečně pamatovaly.
Asi nejkurióznější situace je spojena se značkou "Sinh Café". Tahle cestovní kancelář začala jako první nabízet levné autobusové jízdenky na trase Hanoj - Saigon, navíc s možností kdekoliv na trase vystoupit a opět nastoupit. Nápad se ujal, a tak jsme v hanojské staré čtvrti napočítali téměř 30 agentur s tímhle názvem. Někteří z napodobovatelů, aby se odlišili od konkurence, si na vývěsní štít dokonce nadepsali "Real Sinh Café" - Skutečné Sinh Café... To skutečně pravé se nám najít nepodařilo. Nebo možná ano, ale od těch falešných jsme jej nedokázali odlišit.
•Řeka devíti draků aneb Život na vodě
[DELTA MEKONGU, VIETNAM] - Mekong patří k nejdelším řekám na světě. Od svého pramene na tibetské náhorní plošině urazí přes Čínu, Barmu, Laos, Thajsko a Kambodžu více než 4500 kilometrů, než se rozlije do Jihočínského moře. Ve své deltě se dělí na několik ramen a právě proto jej Vietnamci nazývají "Řekou devíti draků". Ve skutečnosti se ale ramena řek a spojovací kanály počítají v tisících.
Kvůli odlesňování svahu na středním a horním toku řeky však celá oblast v období dešťů trpí velkými záplavami. Průtok řeky se v tom období změní z 1.900 na 38.000 metrů krychlových za sekundu. Jelikož celá oblast delty je plochá a rozkládá se jen několik metrů nad úrovní moře, důsledky povodní jsou strašlivé. Jedinou - a ne vždy účinnou - obranou jsou místním obyvatelům vysoké kůly, na kterých své domky staví.
"Voda stoupá rychle, během 10 minut třeba o dva metry. Pod vodou mizí celé vesnice. V lepším případě to domky jen zaplaví, v tom horším je to smete do moře," vypráví nám Thuyen, student angličtiny na universitě v Cantho, jednom z největších měst v deltě Mekongu. "Cantho je docela vysoko, ale i tak to tady bylo letos zatopené docela dost. Voda sahala až sem," ukazuje na hranu lavičky na promenádě nad řekou. "Ve městě bylo tak půl metru vody. Jinde bylo z domku vidět jenom střechy."
V Cantho jsme si na celý den pronajali malou dřevěnou loďku a nechali se celý den vozit spletí kanálů. Život tady probíhá na vodě stejně přirozeně, jako na zemi. Zatímco před domky, obrácenými jednou stranou k silnici stojí nepostradatelné Hondy Dream, zadní část nezřídka končí přímo nad vodou a do loďky, kterou tady každý vlastní, je to jenom krok.
Obchod na vodě
Nejzajímavější pro oko Evropana jsou rozhodně plovoucí tržiště. Obchodovat se na nich začíná už za úsvitu. Větší lodě "velkoobchodníků" vyvěsí vzorky svého zboží na vysoké bambusové tyče. Drobní obchodníci na menších loďkách se proplétají zmatkem a zkoumají nabízené zboží.
Občas jsme byli svědky horlivého smlouvání, než několik desítek ananasů nebo dýní změnilo svého majitele. Na stejně vratkých loďkách se mezitím skrz obchodní vřavu proplétaly plovoucí "rychlá občerstvení" nabízející vše potřebné: kávu, čerstvý kokosový džus, chlazené nápoje, nudlovou polévku nebo bagety plněné masem.
K čemu rybníky?
Kromě pěstování rýže se část obyvatel delty živí chovem ryb, a to přímo pod podlahou svých příbytků. "Plovoucí domy" pohupující se na konstrukci z barelů jsou další zajímavostí, se kterou se lze v téhle části světa setkat. Přímo pod podlahou téměř celé plochy domu se skrývají obrovské nádrže. Ty největší mají objem až 2.000 metrů krychlových. V jedné takové je během desetiměsíčního vegetačního cyklu možno vyprodukovat až 400 tun ryb. Ty pak jako filety putují do Ameriky nebo Evropy.
Ryby se krmí nepříliš vábně vonící hnědou hmotou – údajně se jedná o směs obilného šrotu a mletých ryb. Když jsme do otvoru v podlaze obývacího pokoje trochu krmiva naházeli, u hladiny se objevily stovky rybích těl bojujících o nějaké to sousto. Voda během těch pár vteřin stříkala do výše několika metrů.
Den strávený na kanálech Mekongské delty byl docela romantický. Všichni jsme se ale shodli na tom, že každoroční vysoušení obýváku nebo v horším případě stavění nového příbytku bychom si raději odpustili.
•Tunely v Cu Chi aneb Jak Vietnamci vyhráli válku
Pod obrovskými billboardy na Coca-Colu a Kodak se valí proudy motorek. Stojíme v centru Ho Chi Minhova města a vedle nás si mladý Vietnamec v tričku "Ohio University" zapaluje marlborku. Ač se historici shodují, že Američané válku ve Vietnamu prohráli, tady v ulicích Saigonu - pardon - Ho Chi Minhova města - to tak ani moc nevypadá. Jen 40 kilometrů od bývalého hlavního města jižního Vietnamu však "stojí" svébytné muzeum vietnamské - nebo jak říkají Vietnamci - americké války. Tunely v Cu Chi.
Systém tunelů začal vznikat na konci čtyřicátých let. Zprvu sloužil jako úkryt a prostředek komunikace mezi jednotlivými partyzánskými skupinami během boje za nezávislost proti Francii, která se v té době pokoušela obnovit vládu nad svými bývalými koloniemi. Poté, co Vietnamci získali nezávislost, tunely na krátkou dobu upadly v zapomnění. Během vietnamské války však rychle získaly zpět svoji důležitost - staly se základnou komunistických guerill v boji za sjednocený Vietnam.
Komplex tunelů měl obrovský strategický význam. V době nejtěžších bojů byla celá oblast protkána více než 250 kilometry tunelů od kambodžských hranic až téměř k Saigonu. Území okolo města Cu Chi bylo na jihovietnamské saigonské vládě téměř nezávislé. Je to podobné, jako kdyby pražská vláda neměla žádnou kontrolu nad městem tak blízkým, jako je třeba Kolín, a partyzánské skupiny odtud podnikaly útoky na strategické cíle ve městě. Poté, co se do války zapojily americké jednotky, Cu Chi se stalo jedním z hlavních "problematických míst" - protivníci americkým vojákům totiž doslova "mizeli před očima".
Američané se pokoušeli celou oblast okolo Cu Chi, která dostala přezdívku "Železný trojúhelník", zpacifikovat. Obrovské pozemní operace, zahrnující tisíce mužů, skončily totálním neúspěchem. Většinu tunelů se vůbec nepodařilo objevit. Stejně neúspěšné byly snahy Železný trojúhelník odlesnit chemickými defolianty a napalmem. Vesnice byly evakuovány a srovnány se zemí, aby vesničané nemohli zásobovat guerilly potravinami. Celá oblast byla vyhlášena "free-fire zone", to znamená, že bylo možné střílet na cokoliv, co se hýbalo, a každý byl považován za nepřítele. Americké bombardéry sem shazovaly nevyužitý napalm a bomby. Když se ani tak nepodařilo získat nad oblastí kontrolu, začali Američané do tunelů posílat speciálně vycvičené vojáky. Jejich ztráty patřily k nejvyšším ze všech jednotek.
Jak se mizí před očima
Stojíme v řídkém lesíku, kousek za několika málo administrativními budovami a stánky se suvenýry - Cu Chi je dnes docela zajímavou turistickou atrakcí. "Podívejte se okolo sebe," nabádá nás náš průvodce v khaki uniformě. "Právě stojíte nad komplexem tunelů. A teď zkuste najít vstup." Bezradně se rozhlížíme – někteří zkoušejí rozhrnout vrstvu starého listí, bezvýsledně. Náš průvodce s úsměvem udělá dva kroky stranou a z ničeho nic se před námi otevírají dvířka, ne o moc větší než papír formátu A4, a on mizí pod zemí. Vstup do tunelu je stejně neviditelný jako před chvílí. Odvážnější z nás se zkoušejí průlezem také protáhnout - evidentně není konstruován na evropskou postavu. Zatímco náš drobný vietnamský průvodce se průlezem protáhl naprosto bez problémů, i štíhlí Evropané mají problémy, aby neuvízli.
Několik stovek metrů tunelů okolo Cu Chi bylo pro turistické účely speciálně rozšířeno, ale ani tak není jejich návštěva nic pro osoby s klaustrofobií. Chodbičky jsou široké okolo 80 cm a vysoké jen okolo metru, prolézají se většinou v podřepu, v nejužších místech nezbývá než se proplazit. Slabší povahy to vzdávají po pár metrech a vylézají připraveným "únikovým východem".
Válka v podzemí
Když se protahujeme vertikálními průlezy, spojujícími jednotlivé úrovně 3-15 metrů pod zemí, není těžké představit si, jak boje pod zemí vypadaly. Centimetr po centimetru se vojáci plazili vpřed a opatrně před sebou zkoumali terén. Většina tunelů byla chráněna nejrůznějšími pastmi - od primitivních naostřených bambusových kůlů ve skrytých jámách až po granáty a miny, vše pod dohledem partyzánských bojovníků. To, co Američané pod zemí objevili, předčilo veškerá jejich očekávání - podzemní skladiště zbraní, nemocnice, operační sály, speciálně vyztužené protiletecké kryty...
Tunely v Cu Chi jsou dokumentem toho, jak silnou vůli prokázali Vietnamci v touze po vítězství téměř za každou cenu. Předpokládá se, že z 16.000 partyzánů přežilo válku jen asi 6.000. Život pod zemí musel byt strašný - přestože tunely byly s povrchem země propojeny ventilačními šachtami, vzduch byl vlhký a špatný. Zatímco nad zemí probíhaly americké vojenské operace, bojovníkům v tunelech nezbývalo nic jiného než čekat - v naprosté tmě, vlhku a nejistotě, jestli je během další minuty zaživa nepohřbí přímý zásah letecké bomby. Kromě toho sdíleli tunely s dalšími nájemníky - hmyzem a hady.
Systém tunelů však nakonec splnil svůj účel. Z oblasti okolo Cu Chi byla zahájena slavná ofenzíva Tet, která byla tím posledním impulsem, který vedl ke stažení Američanů z Vietnamu, a ve finále i k severovietnamskému vítězství.
•Cao Daismus - náboženství duchů a barev
Hroziví zelení draci omotáni kolem růžových sloupů, které podpírají modrý strop zdobený stříbrnými hvězdami - vítejte v hlavním Cao Daistickém chrámu. Jen se při vstupu nezalekněte pohledu na obrovské Boží oko, které shlíží z oltáře.
Jsme přibližně sto kilometrů od Saigonu (nyní Ho Chi Minhova města) v městečku Tay Ninh, které je centrem tohoto zvláštního náboženství. Stejně jako hlavní chrám, jehož architektura je podivnou směsicí všech možných architektonických stylů, je i samotné náboženství Cao Dai pokusem vytvořit ideální náboženství fúzí různých západních a východních filozofií – křesťanství, islámu, buddhismu, taoismu a konfucianismu.
Zakladatelem náboženství Cao Dai byl jihovietnamský mystik Ngo Minh Chien, narozený v roce 1878. Jak Cao Daisté tvrdí, během spiritistických seancí obdržel sérii poselství a na jejich základě v roce 1926 náboženství založil. Cao Daismus je rozšířen téměř výhradně ve Vietnamu, a to v jeho jižní a centrální části, kde stojí přes 400 chrámů a svatyní. Celkem se k tomuto náboženství hlásí přes tři milióny věřících.
Poselství boží ústy Vladimíra Iljiče
Cao Daisté uznávají většinu proroků ostatních náboženství - Mojžíše, Ježíše, Buddhu i Mohameda. Tvrdí ovšem, že poselství, které lidstvo jejich prostřednictvím obdrželo, je jen omezené, nepřesné a zkreslené - právě proto, že je zprostředkované. Toto slabé místo překonává Cao Dai důrazem na spiritistické seance, na kterých jednotliví účastníci dostávají poselství přímo. Mezi duchy, kteří se Cao Daistům zjevují a poselství předávají, patří nejrůznější filozofové, básníci či politikové. Patří mezi ně například Johanka z Arku, René Descartes, William Shakespeare, Victor Hugo (prý jeden z nejaktivnějších), Louis Pasteur, ale i V. I. Lenin.
Bůh je muž i žena
Cílem věřících je vymanit se z koloběhu reinkarnací. Za tímto účelem je třeba vést střídmý život, nezabíjet, nelhat, nekrást. Cao Daisté věří v jednoho Boha. Jelikož však Cao Daismus převzal z čínských filozofií jing a jang, je tato myšlenka poněkud komplikována tím, že existuje mužský a ženský "nejvyšší princip". Samotný název Cao Dai znamená v překladu "palác" nebo "vysoká věž" a je vyjádřením nejvyššího Boha.
Tiché rozjímání uprostřed barevného pekla
Duchovním centrem Cao Daismu je již zmíněné městečko Tay Ninh. Celý komplex zabírá obrovskou plochu a kromě samotného hlavního chrámu zde stojí další administrativní a obytné budovy. Hlavní chrám je nepřehlédnutelný - naprosto neuvěřitelná směsice barev, soch a podivných detailů. Sytě žlutá budova připomíná barokní křesťanský kostel kombinovaný s čínskou pagodou. U vstupu nás, stejně jako desítky věřících, vítá velká freska, na níž jsou zobrazeni čínský revolucionář Sun Yat Sen, vietnamský básník Nguyen Binh Khiem a Victor Hugo, jak společně píší francouzsky a čínsky: "Mír a spravedlnost". Zouváme boty a schováváme se před ostrým poledním sluncem do příšeří chrámu. Ani tady však válka barev nekončí - růžové sloupy, zelení draci, modrý strop, žluté stěny, malá zelená skleněná okénka a naopak obrovská vzdušná okna zdobená lotosovými květy - připadáme si trošku jako Alenka v říši divů. Tenhle dojem ještě umocňuje "Boží oko" shlížející z obrovské modré koule nad oltářem. To vše podivné kontrastuje s oblečením věřících - drtivá většina je oblečena v bílém, jen vyšší hodnostáři mají červené, žluté nebo modré hábity a na hlavě vysokou papírovou čepici.
Mše se v chrámu konají čtyřikrát denně - v 6 hodin ráno, v poledne, v 6 hodin večer a o půlnoci. V kontrastu k pestrosti chrámu jsou i obřady překvapivě klidné. Bílé postavy věřících vstupují do chrámu - muži zprava, ženy zleva. Za prvních zvuků tiché hudby a zpěvu malého dívčího sboru řady pomalu postupují směrem k hlavnímu oltáři s Božím okem. Hodnostáři se po pozvolna zvyšujících schodech dostanou až téměř k němu, zatímco věřící se usadí asi v polovině chrámu. Více než hodinu pak sedí téměř bez hnutí, ruce drží sepnuté u prsou, většina z nich oči zavřené a jen pohybují rty. Občas se na znamení gongu pokloní hlavou k zemi.
Návštěva tohoto chrámu je každopádně zážitkem. Možná, že dosud lidstvu právě toto náboženství chybělo a Cao Dai je tou odpovědí, přemýšlíme, když opouštíme chrám. Pohledem nás vyprovází obrovské Boží oko...
•Pohádkový Halong Bay
Halong Bay je vítr, moře, skály, ale hlavně pohoda. Halong Bay je únik od cestovatelských strastí a neustalého řešení kdy, kde, co a za kolik. Na tři dny jsme obětovali kus své cestovatelské nezávislosti a vydali se do této oblasti spolu se zájezdem místní cestovní kanceláře. Zážitky jsme si tedy tentokrát nevybojovali sami, ale obstaral nám je průvodce a dělili jsme se o ně s dvaceti dalšími turisty.
Halong Bay leží pouhých 120 km od Hanoje, hlavního města Vietnamu. Téměř dva tisíce ostrovů se rozprostírá na ploše 1 553 km čtverečních. Většina z nich je chráněna státem v rámci národního parku již od roku 1962. Část oblasti zahrnující 775 z nich se v roce 1994 stala součástí světového kulturního a přírodního dědictví v rámci UNESCO. Žije zde přes 400 druhů ryb, přes 330 druhů zooplanktonu, 160 druhů korálů a na mělčinách roste více než 34 různých druhů mangrovníku.
Halong Bay je pohádková krajina - zvětralé skalní masivy, zčeřená vodní hladina, rybářské loďky nebo celé plovoucí vesnice. Skalní útvary různých tvarů porostlé jen trávou a křovinami vyrůstají přímo z vodní hladiny a záleží jen na fantazii pozorovatele, co v nich uvidí. Často mají tvar lidských obličejů nebo zvířecích těl. Jedinou vadou na kráse jsou snad jen desítky vyhlídkových lidí, které sem denně míří až po střechu naložené výletníky.
Jeskyně s bazénem a kulturním sálem
Kapitolou samou pro sebe jsou místní vápencové jeskyně, většinou bohatě zdobené krápníky. Vietnamci - se svým specifickým vztahem k barvám - umocňují dojem z návštěvy nasvícením částí jeskyní různobarevnými reflektory, popř. malými žárovičkami. Občas to vypadá neuvěřitelně kýčovitě. Jen těch největších jeskyní zpřístupněných pro turisty je 23, ale desítky dalších ještě zůstávají neprozkoumány. Mnohé z nich kdysi sloužily nejen jako úkryt pro rybáře, ale měly velký význam během vietnamské války v boji proti Američanům.
Jedna z jeskyní, kterou jsme navštívili, sloužila v šedesátých letech jako nemocnice. Právě tato jeskyně jako jedna z mála vydržela všechna bombardování. Jeskynní komplex se skládá ze sedmnácti betonových obytných místností. Obsahovala mimo jiné i velký "kulturní sál", který sloužil pro schůze velení, promítání filmů i hromadné zpěvy pro povzbuzení morálky. Náš průvodce, válečný veterán, nám několik revolučních písní sám odvážně zazpíval - rozuměli jsme pouze "Ho Chi Minh" a "Vietnam". Ačkoliv měli vojáci uvnitř dokonce k dispozici plavecký bazén (hodně malý) nebo prostor pro stolní tenis, zřejmě nebyl život mezi betonovými zdmi vůbec příjemný. Nejbližší zdroj pitné vody byl vzdálen čtyři kilometry a jediný přístup do jeskyně byl po úzkých bambusových žebřících k ústím tunelů, které byly schovány za hustým trním 50 metrů vysoko ve skalní stěně.
Zelené peklo na ostrově Cat Ba
Nejnavstěvovanějším a také největším ostrovem v oblasti Halong Bay je Cat Ba. Ten nabízí dobré hotely i restaurace, bílé písčité pláže i přístupné vrcholy skal s krásným výhledem na okolní skalní ostrovy. Většinu vietnamských i zahraničních turistů sem přiláká průzračně modrá voda v klidných zátokách či zálivech mezi skalami.
My jsme si odpustili lenošení na pláži a vyrazili na celodenní trek napříč místním národním parkem. Průvodce nás předem varoval, ze trek trvá celý den a vede přes šest pohoří. To tvrzení vzbuzovalo úctu, a tak jsme se vybavili doporučovaným množstvím vody a trekovou obuví. Slunce pálilo a my byli vděční za stín lesa. Občas se koruny stromů a křovin tak uzavřely, že sluneční paprsky dovnitř vůbec nepronikly. Jen občas osvítily ohromné kmeny zvláštně propletených kmenů stromů a lián, které visely z jejich větví. Úzká pěšina vedla džunglí často přes rozeklané skály a bahnité mokřiny, svahy byly občas příliš prudké, komáři nás nenechali ani na okamžik a málem jsme se utopili ve vlastním potu, ale v podstatě se nám to moc líbilo. Nakonec jsme v "zeleném pekle" strávili pochodem jen několik hodin. Jiného názoru byli zřejmě někteří o poznání méně zdatní turisté, kteří své síly přecenili. Vyrazili v lakýrkách, po hodině chůze jim došla voda a průvodce musel nést jejich zavazadla s fotografickým vybavením, aby vůbec došli.
Po několika hodinách chůze jsme ale i my byli vděční za svěží závan větru od pobřeží. Bohužel naše loď nemohla kvůli odlivu vplout do zátoky, a tak jsme byli odkázáni na servis místního rybáře. Ten nás naložil na vratkou bambusovou loďku, která spíše než bezpečnou plavbu slibovala chladivou koupel. Nakonec jsme ale museli uznat, že tiché plácání vesel o hladinu bylo i přes hrozící kolizi příjemnější než pocit bezpečí na motorové lodi. Rudý západ slunce za skálami už byl jen dokonalou tečkou za příjemně stráveným dnem.
•Obyčejný den ve staré hanojské čtvrti
Hanoj je moderní velkoměsto jako každé jiné s dobře vybavenými supermarkety i moderními budovami mezinárodních bank. Od jiných podobných metropolí se ale liší svou starou čtvrtí, která si dosud zachovala svůj nezaměnitelný ráz.
Hanojská stará čtvrť už žije více než tisíc let jako obchodní centrum na břehu Červené řeky, se kterou bývala propojena systémem vodních kanálů. Ve většině ulic ještě dnes převládají nízké, velice úzké "tunelovité" domy. Průčelí domů nebývá širší než 4-5 metrů. Kdysi se totiž daně vypočítávaly ze šířky průčelí a majitelé samozřejmě nechtěli platit více, než bylo nezbytně nutné.
Snídaně u Jezera navráceného meče
Úzké ulice starého města se probouzejí velice brzy. Kolem šesté ranní už jsem si na břehu jezera Hoan Kiem u stánku mohla koupit čerstvou voňavou bagetu, kterou mi trhovkyně naplnila masem, zeleninou a několika omáčkami neznámého původu. Sice na mě vyzkoušela "turistickou cenu", ale nakonec jsem zaplatila stejně jako místní. Smlouvání je součástí místního folklóru a právě v uličkách pro turisty je nutkání trochu neznalého ošidit největší.
S čerstvou snídaní v ruce jsem se usadila na lavičce u jezera Hoan Kiem (Jezero navráceného meče), k jehož jménu se váže legenda. Říká se, že císaři Le Loi panujícímu v 15. století věnovala nebesa kouzelný meč, aby s ním vyhnal dobyvačné Číňany z vietnamského území. Od císaře pak meč zpátky převzala ohromná zlatá želva na jezeře právě v místě, kde dnes stojí malý kamenný altánek. Jmenuje se Thap Rua, Želví věž. Dnes je jezero místem odpočinku uprostřed městského ruchu. Pod košatými stromy ráno posedávalo několik čističů bot, mladé páry se tu zastavily na cestě do školy, několik stařečků provádělo svá pravidelná ranní cvičení a dvě ženy hrály badminton...
Dopravní zácpa po hanojsku
Mezitím se už město probudilo, a tak se vydávám do ulic. Provoz značně zhoustl. V hanojských ulicích není vidět moc aut ani autobusů. Obyvatele Hanoje se totiž většinou přemisťují na motocyklech, ti chudší na kolech. Funkci MHD zajišťují nejčastěji tzv. motorkoví taxikáři, kteří najednou odvezou i tři zákazníky. Obzvláště ráno a večer se ulicemi valí souvislý neustále troubící proud motocyklů. Na přechody pro chodce si nikdo moc nehraje a na mezeru v hustém provozu je marné čekat. Po zkušenostech z minulých dnů už vím, že musím vstoupit do vozovky bez ohledu na to, co se na mě řítí, a postupovat stále stejnou rychlostí pomalu vpřed. Zbývá jen doufat, že se mi všichni vyhnou.
Třicet šest ulic
Hanojská stará čtvrť byla ve 13. století pojmenovaná "36 ulic". Tehdy si šestatřicet existujících řemeslnických cechů mezi sebe rozdělilo jednotlivé uličky v obchodním centru města. Dodnes se jmenují podle zboží, které se v nich převážně prodává, například Hedvábná, Rybářská, Bambusová, Cihlová nebo Ulice vodních dýmek. V některých z nich už se prodávají moderní věci nebo potraviny, ale většina z nich si svůj monotématický sortiment zachovala.
Některé jen rychle projdu, zatímco jiné mě zaujmou více. Dlouho postávám u krámku, který je tak přeplněný hudebními nástroji, že zabírá i větší část chodníku. Na stoličkách shrbení řemeslníci zručně vyrábějí další a další. Ještě živější je ulice Pho Hang Bac, v níž kamenotepci ručně tesají náhrobky různých tvarů, na nichž ve Vietnamu nesmí chybět fotografie zemřelého v jeho nejlepších letech. Jednou z nejbarevnějších ulic je Pho Hang Ma, tzv. ulice padělatelů. Dnes už se tu prodává jen "obyčejné" papírenské zboží, ale stále se tu dají koupit i tzv. peníze pro zemřelé. Jsou to imitace (bohužel dobře rozeznatelné od pravých) dolarových i vietnamských bankovek, které se pak spalují při buddhistických obřadech pro zemřelé nebo se pokládají v chrámech na oltáře jako obětiny. Neodolala jsem a svazek stodolarovek si za dvě koruny koupila.
Nejvoňavější ze všech ulic je zaručeně Pho Thuoc Bac, v níž jsem měla pocit, že zde prodavači vystavují usušené snad všechny byliny světa. Po sluchu jsem jednoduše našla ulici Lo Ren, v níž místní zruční kováři po celý den buší do kovadlin. Pak následují bambusové výrobky, ručníky, rýže, ryby, provazy, klobouky, vonné tyčinky, rakve, stříbrné šperky, výrobky z kůže a další uličky s řadou krámků vždy napěchované podobným zbožím.... Cokoliv si vzpomenete, je v hanojské staré čtvrti k dostání.
Restaurace pojízdné i pochodující
Po několika hodinách bloumání ulicemi jsem unavená a hladová. Bez dlouhého hledání usedám na miniaturní stoličku u stánku přímo na chodníku. Usměvavá žena v kónickém klobouku už nabírá hrst rýžových nudlí, přidává nasekané maso a zeleninu, zalévá vývarem, ještě rozklepne vajíčko a už mi podává dřevěné hůlky. Chilli papričky s díky odmítám. Podobných "restauraci" pár centimetrů nad chodníkem je v uličkách staré čtvrti stovky a v kteroukoliv denní či noční dobu plné místních. Některé servírují nudle, jinde rýžové směsi se zeleninou, v dalších se griluje maso, jinde prodávají jen čaj, šťávu z cukrové třtiny nebo drobné sladkosti. Často je tvoří pojízdný stánek, který se flexibilně přemisťuje z místa na místo. Vůbec nejzajímavější jsou restaurace pochodující - Vietnamci nosí v koších zavěšených na tyči přes rameno cokoliv, tak proč ne jídlo. Když nemůže host do restaurace, musí restaurace za ním. Podobným způsobem se všude po staré čtvrti prodává ovoce. Ženy s koši nejrůznějšího exotického ovoce se neustále míhají uličkami.
I v listopadu je v Hanoji pěkné horko a tělo si po pálivé polévce žádá ochlazení. Přesedám si k vedlejšímu s velkým, ručně malovaným nápisem "Bia Hoi" a už přede mnou stojí orosená sklenice místního podomácku vyrobeného piva. "Bia Hoi" znamená vlastně "čerstvé pivo". Stáčené do plastikových lahvi od Coca Coly je každý den rozvážejí motorkáři do všech podobných restaurací ve staré čtvrti. Není tak silné jako to naše, ale chutná výborně.
Mezitím už se setmělo a já jsem se ve spleti uliček dostala poměrně daleko od hotelu. Nohy už odmítají další chůzi, a tak mávám na projíždějícího cyklorikšu. Ten mě po krátkém smlouvacím ceremoniálu ochotně veze domů.
•Na motorkách severním Vietnamem
Zatímco etničtí Vietnamci žijí převážně ve městech a pobřežních nížinách, zbývajících deset procent populace patří k některé z etnických menšin a obývá horské oblasti. Severní Vietnam u hranic s Čínou a Laosem, který mezi taková místa patří, jsme se rozhodli prozkoumat na motorkách.
Naplánovali jsme si asi 1300 kilometrů dlouhý okruh, z velké části po prašných cestách nebo rozpadajících se asfaltkách. Jako většina ostatních, kteří do zdejších hor míří, jsme si pronajali běloruské stroje značky "Minsk", které jsou dostatečně silné, aby si s blátem a kamením poradily, a současně konstrukčně tak jednoduché, že je kdokoliv se šroubovákem dokáže u cesty na počkání opravit.
Nechali jsme za sebou zmatený a hustý provoz hlavního města, který nemá s Evropany, zoufale se snažícími dodržovat pravidla silničního provozu, žádné slitování, a celý den jsme mířili mezi rýžovými poli na sever. K večeru se před námi začaly zvedat první obrysy hor. V těchto místech to nejsou kopce vyšší než několik set metrů, během našeho 12ti-denního putování nás však cesta zavedla až pod nejvyšší horu Vietnamu Fansipan (3143 m n.m.) a přes sedla vysoká téměř 2000 metrů.
Už za tmy (a po prvních drobných kolizích na silnici) jsme odbočili z hlavní silnice do širokého údolí k vesnici Mai Chau. Po celém dni "v sedle", kdy naše cestovní rychlost nepřesáhla 30 km/hod, jsme byli utahaní a netušili jsme, kde budeme spát. Zatímco jsme se u krajnice radili, co dál, ze tmy se vynořily dvě místní dívky na skútru: "Nechcete spát u nás?" Po prašné cestě jsme dojeli až k jednoduchému domu na kůlech, před kterým stala Vuong, drobná usměvavá paní domu.
Ačkoliv Vuong neuměla téměř vůbec anglicky, u čaje na přivítanou jsme si docela vesele popovídali. Úsměvem, rukama a posunky jsme si sdělili vše podstatné. Potom se na podlaze z bambusových rohoží objevily matrace a nad nimi moskytiéry. Ještě ten večer jsme se po tak vřelém přivítání rozhodli zůstat i další noc.
Jak se žije v kmeni Thai
Obyvatele Mai Chau patří ke kmeni Thai, jehož příslušníci obývají kromě vietnamských hor také oblasti v jižní Číně, Laosu a severním Thajsku, stejně jako další etnické skupiny - H'mong, Tay, Muong, Dao a další. K některým z nich se hlásí více než milion lidi, a tak je označení "kmen" možná poněkud zavádějící.
Zdejší etnické menšiny každopádně tvoří barevnější část vietnamské populace - jejich kroje někdy doslova hýří všemi barvami. I tady je ale vidět postupující "globalizaci" - zatímco většina žen se ještě stále obléká tradičně, muži nosí klasický vietnamský nebo, chcete-li, evropský oděv. Oblek naší hostitelky je příkladem toho, jak vypadají kroje kmene Thai. Dlouhou černou sukni si Vuong přepásala pestrou ručně tkanou šálou a kolem vlasů stočených do drdolu si uvázala šátek se stejným vzorem. Halenku s dlouhými rukávy si prý sama ručně vyšívala, když ještě dobře viděla.
Většina obyvatel Mai Chau bydlí v jednoduchých domech na kůlech. Ty mají pevnou dřevenou konstrukci ze silných trámů, stěny jsou z bambusových rohoží s mnoha okny, aby vzduch neustále proudil domem. Bambusem je vyložena i podlaha místnosti ve vyvýšeném patře, které slouží jako ložnice, obývák i kuchyně. Pod domem, v prostoru mezi kůly je uskladněná rýže, zemědělské náčiní, tkalcovské stavy a sem jsme také na noc uklidili naše Minsky. Vzhledem k tomu, ze v poslední době sem míří stále více turistů, dalším zdrojem obživy vesničanů se stal prodej ručně tkaných oděvů z přírodních vláken. Kokony bource morušového pěstovala i naše paní domácí a pak se chlubila hedvábnými šálami, které z nich vyrobila.
Atrakce pro místní obyvatele
Ráno jsme si chtěli dopřát luxus dlouhého spánku, ale nebylo nám dáno. O budíček se postarali místní kohouti, které asi nikdo neučil, že kokrhat se má teprve se svítáním. Vesničané ale byli očividně na tento denní rytmus zvyklí - zanedlouho po prvním zakokrhání se už se všech stran ozývaly zvuky vesnických prací.
Při snídani jsme Vuong vysvětlili, že bychom se rádi podívali do okolních vesnic schovaných v horách. Očekávali jsme, že nám Vuong jen ukáže směr cesty, ale ona stála za deset minut připravená před námi. V okolí jsme strávili několik hodin. Vuong nás zavedla do domku jedné ze svých šesti dcer, kde jsme byli pohoštěni silným zeleným čajem a vyzkoušeli kouření z bambusové vodní dýmky.
Navštívili jsme vesničky, kde ještě pohled na čtyři bílé Evropany vzbuzoval značný rozruch - nejmladší děti mávaly, ty starší vybíhaly z chatrčí a dospělí si nás jen zkoumavě prohlíželi. Ženy se asi nejvíce divily, že bílé dívky mají krátké vlasy a muži se zase poměřovali s mužskou částí výpravy, do jejichž výšky některým chybělo až 40cm. Nebyli jsme si jisti, jestli jsme my větší atrakcí pro ně nebo oni pro nás. Na cestách se role občas obrátí...
•Strasti vietnamského studenta v Čechách
Na první pohled vypadá Chien jako tisíce ostatních mladých Vietnamců, kteří na motorkách "kamikadze-stylem" křižují ulice Hanoje. To však jen do chvíle, než promluví plynnou češtinou.
[Trh v Hanoji]
"Můj tatínek pracoval od roku 1989 na vietnamském zastupitelství v Bratislavě. Tam jsme žili tři roky," říká Chien. "V roce 1992 byl táta přemístěn do Prahy a my jsme se přestěhovali s ním. Po pěti letech se rodiče vrátili domů a já zůstal až do léta 2001, kdy jsem skončil studium na VŠE."
Po ročním intenzivním kurzu češtiny v Poděbradech studoval Chien rok na Vysoké škole zemědělské v Praze, ale studium ho moc "nechytlo". Zkusil proto přijímačky na VŠE a tam po pěti letech studia úspěšně odpromoval.
O životě v Praze...
Začátky v Čechách ale nebyly jednoduché. Největší bariérou byl jazyk: "Dva roky jsem s češtinou hodně bojoval. Bylo to těžké i proto, že tenkrát v Čechách nikdo moc neuměl anglicky, takže jsem se opravdu musel spolehnout jen na své tenkrát slabé znalosti češtiny. Postupně jsem se ale naučil jednoduché věty nutné pro přežití a nakonec jsem rozuměl i vtipům v hospodě," s úsměvem vzpomíná Chien. "Bylo těžké studovat v tak složitém jazyce. Jako první jsem složil zkoušky z matematiky a statistiky, rovnice jsou stejné na celém světě. Předměty, kde bylo hodně vysvětlování, jsem odložil na později," dodává.
"Ačkoliv v Praze žije poměrně hodně Vietnamců (dokonce se prý pravidelně scházejí), já jsem udržoval kontakty jen s několika studenty na VŠE a ČVUT. Jinak jsem žil stejně jako ostatní čeští studenti - bydlel jsem na koleji, jedl jsem v menze, informace sbíral ve studovně a fronty do počítačových učeben znám stejně dobře jako ostatní. Jen do hospody jsem tolik jako Češi nechodil. Pivo na mě bylo moc silné a zpočátku mi ani moc nechutnalo. Naučil jsme se ho pít až ke konci. U vás se v hospodě řeší většina problémů a vytváří nejvíce kamarádů," podivuje se Chien.
O jídle...
Jelikož náš rozhovor probíhá v jedné z hanojských restaurací, které jsou vyhlášené svými "hadími specialitami", a na našem stole se objevuje už asi pátý pokrm z hadího masa, další naše otázky se točí okolo rozdílu mezi českou a vietnamskou kuchyní. Vietnamci rozhodně nemají tak upjatý vztah ke konzumaci masa jako my. "Všechno, co se hýbe, je zvíře, a proto se může jíst. Celé...," nadsazuje trochu Chien. Na vietnamských jídelních lístcích skutečně nechybí takové položky jako žáby, holubi nebo psi. "O víkendu se nás občas sešlo více a společně jsme něco vietnamského uvařili, abychom pořád nejedli jídlo z menzy." A suroviny? "Ale jo, na vesnici se dá sehnat cokoliv...," směje se Chien. "Jednou jsme dokonce za pár korun koupili celou prasečí hlavu. Tady ve Vietnamu by byla hrozně drahá a v Čechách skoro zadarmo."
O počasí...
Když vycházíme z klimatizované restaurace, udeří nás vlhké horko, a to i přesto, že je už téměř polovina října. "Dneska je to v pohodě, v létě to bylo ještě horší," dodává Chien. "Ale to si člověk rychle zvykne." Naše debata o počasí se stáčí k českým zimám. Ukazuje se, že Chien, přestože v Čechách strávil téměř sedm let, nikdy nebyl lyžovat. "Asi budu muset do Čech ještě jednou přijet, abych to vyzkoušel," uzavírá debatu napůl žertem, napůl vážně.
O dopravě...
Po sedmi letech v Čechách se Chien vrátil domů do Hanoje. "To je další rozdíl," říká, když startuje před restaurací svou motorku, jednu z tisíců, které se proplétají rušnými ulicemi Hanoje. "V Čechách se mnohem víc než tady chodí pěšky." Nezbývá, než mu dát za pravdu. Chodníky tady slouží spíše jako parkoviště nebo výkladní skříně obchodů, cesty jsou ucpané motorkami a na chodce moc prostoru nezbývá.
O ženách...
[Ulice Hanoje]
"V Čechách se mi v podstatě líbilo, jinak bych tam tak dlouho nevydržel. Rád bych se tam někdy vrátil, na návštěvu nebo služebně. Oženit se a natrvalo žít bych ale chtěl doma. Vietnamky jsou sice občas až moc stydlivé, ale to se poddá," směje se Chien. "Češi jsou oproti nám celkově hodně asertivní, občas ale až sobečtí. Někdy si hrajete jen na svém písečku. My jsme, myslím, tak nějak otevřenější a přátelštější. To je pak vidět třeba v restauracích, naše obsluha bývá ochotnější," srovnává zamyšleně. Z našich otázek ohledně českého rasismu se obratně vykroutí.
Cizincem ve vlastní zemi
Ve Vietnamu si přesto ale občas ještě připadá tak trochu jako cizinec ve své vlastní zemi: "Kamarádi v Česku jsou daleko a pouta tady jsou po těch letech zpřetrhána. Musím si hledat nové známé a kamarády."
Rozhodně ale zkušenosti v Čechách nelituje. Díky svým znalostem našeho jazyka i kultury získal práci na Ministerstvu zahraničních věcí v oddělení pro střední a východní Evropu. I proto není naše loučení na nádraží až tak smutné. "Pište, pište, ať vím, co je u vás nového! Musím je přesvědčit, že jsem dobrej, abych za vámi mohl přijet služebně," volá Chien na rozloučenou. My odjíždíme poznávat jeho vlastní zemi, kterou on zatím díky jedné malé zemičce uprostřed Evropy procestovat nestihl.
je ve Vietnamu silně zakořeněné, a nikdo nepředstírá, že by byly pravé. Peníze - ať už drobné vietnamské dongy, nebo falešné dolary - tvoří nedílnou součást obětin v buddhistických chrámech. Tím ovšem vietnamské napodobování zdaleka nekončí. 
