Vedle přítelkyně lásek Jaroslava Seiferta

na pražském Petříně stojí...

Ona! Dnes v čele s panem Marcelem Grünem, tehdy Oldřichem Hladem, více než se jen opírající o Hladovou zeď... Leovi a mé maličkosti (i přirozeně mnohým dalším) bylo tam dáno poznat možná nejslavnější osobnost v poválečných dějinách Observatoře Milana Rastislava Štefánika:

Totiž muže hvězdárny číslo jedna, alespoň pokud jde o pořadí jejích pracovníků, s nimiž se příchozí vejda (i Vejdová, přišla-li...) setkával. Sběratel čehokoli, najmě pak životních zkušeností - pan František Slavíček, jenž již není mezi námi, ale o němž jistě za všechny, kteří ho poznali, mohu říci, že na něj s láskou vzpomínáme.

Ano, je zde i další obdivuhodná postava naší stellárně-edukační éry, dnes již přinejmenším profesor a šestinásobný doctorus všeho vědění světa... Hovořím o "nejstarší" postavě vprostřed fotografie - Atilu Meszszárosovi, jehož jsme (zvláště pan někteří - Jirku Mansfelda zde opravdu nechci jmenovat) vyváděli svými ranými kosmologickými spekulacemi do stavu blízkého šílenství...

Abyste si největšího (česko-maďarského) experta na otázku historie Všehomíra mohli prohlédout z tehdejšího blízka, zde je ještě jedno foto:

Bylo to období, jemuž dnes říkám "houbové", totiž nassávací: terminologie, definice, konstanty, vzorečky, fotografie a to patrně nejcennější: PRAXE. Jednu z mých nejúžasnějších vzpomínek na ony časy představuje celonoční potulka mezi hvězdami dalekohledem západní petřínské kopule, po níž následovala standardní školní docházka. Onoho dopoledne jsem si dovolil paedagogům jejich snahy o výuku jaksi zredukovat: v lavici jsem častěji spal než bděl. Ale stálo to za tu cenu!

Vyhýbám se zde jménům většiny zúčastněných záměrně, protože (pravdivě doznávám) mnohá již nedokáži z jámy pamětnice vydolovat, ale u kolegy (na snímku vlevo spolu s nejstarším petřínským astrographem) bych rád udělal výjimku: Zdeněk Smetánka. Kde je mu konec? Tuším, že snad v Kanadě, možná blíž. Na hvězdárně i mimo ni patřil mezi nejzanícenější pozorovatele a zejména photography a jeho figurku si možná podnes pamatují kletští (nikoli keltští) kolegové!

Zdeněk přišel mezi nás z rodiny s vědeckým kořínkem a tak mu nějak bylo vlastní stanovovat si cíle, na které drtivá většina nikdy nepomyslí, přibližovat se k nim systematicky - i se někdy uchylovat k experimentování způsobem, který by v řadě oborů znamenal skutečnou šanci na nějaký metál, anebo na totální fiasko...

Buď, Zdeňku, zdráv, jestli se na tuhle stránku někdy dostaneš!

A nyní otevřeme éru, které říkám "krakatitní":