PĚŠINA K MATCE

Dopisů snopek po letech

vybledlá stužka spíná.

Už vím, jak zrály v klasech těch

krajíčky srdce maminčina!

Za děšťů - jindy ke psaní

nesedá chalupnická žena.

Plížil se revmatismus pod dlaní

láska, jež vytýká i odpouští,

jež nad spícím se sklání.

Mateřské slunce vrhá stín

jen někdy, letmo, krátce.

Teď vracívá se často syn

Kdysi znal pěšinku (vždyť podnes vím

o trávě v jizvách hlíny).

Truskavče, odpusť jeho podešvím,

on měl rád oči maminčiny.

Co šperků musela mít maminka,

když také k prádlu si je brala!

Řetízek z bublinek však necinká -

duhově vyladěná škála.

a řekl: To nic není!

Stařičké ruce klesnou do klína

s novými šperky odevzdaně:

jsou na obtíž, když bolest začíná.

Maminka dlouho šetřila si na ně!

a vůbec nehodí se za ozdoby . . .

Jsou zdarma. Berte, lékaři,

Berte, ať vztáhnou se zas po kvítí

a zkrásní u vázičky chvíli,

kdy na nich brilanty se zatřpytí

v krůpějích vody, kterou vyměnily.

Hvězdy jsou ústřice, jež úsvit vstřebe,

s nocí se o ně pral, má modřiny.

Nebo se prostě ztrácejí jen s nebe?

Maminko, vidím přesýpací hodiny!

Máš ráda písničku a já už ptáčky,

Už napínají struny na zobáčky

Na střeše oblohy jsou rudé tašky.

Rozbíjím střechu. Slunce, vyskoč - no!

Teď smíš už za ní běžet bez překážky

a úsměv tiše položit jí na okno.

Už obešel jsem louky s příštím senem

a udělal ti velkou kytici.

v té kytičce tam skáčou koníci.

Co ještě nahonem - čas tolik chvátá -

čím tě mám ještě potěšit ?

Kopřivy natrhám ti pro housata,

Ej, roky - vojáci! Čí nepřítel byl hlad?

Ale jen zrcadlo chce žalovat:

na čele zbyla stopa.

Když vráskami se řinul pot,

nad ně jak nad brázdy vzlét skřivan.

Jsou v nich i šlépěje mých bot:

chléb zubům kamenným, jež dědil rod,

musel být často vyrván.

Ruce už v raním rozbřesku

letěly na pole jak včely

a když nůž krájel v záblesku

ke skývě příští slaninu (v tom paprsku),

oči se k modru zahleděly.

Naber si zhluboka až u modrého dna,

když hledíš za skřivany.

zmizel tvůj pluh i práce lopotná,

TŘÍDNÍMU UČITELI

Dvacet pět roků vzpomínám,

Což, babí léto - sluší vám?

Vidím tu třídu: třicet pařízků.

Než ožehly nás první plameny,

na přísné váze notýsku

bývaly naše hříchy váženy.

V školní zahradě kvetly fazole

s křidélky, která nepoznala let.

v ráji včel žáček nesměl zahálet.

Do srdcí dětí píšem kroniku

DO SVĚTA

Když zrály třešně srdcovky,

S kufříkem s vůní bábovky

šels do světa, šels do ciziny,

jež začínala za humny.

Tenkráte nikdo nevymluvil učni:

ztratím se v tobě, světe záludný,

jak v trávě koník luční.

s teplými ještě topeništi

a zvedla hvězdu z korun borovic:

Tak sbohem, dědino a sny,

jež nevtěsnal jsi do kufříku . . .

Tys vůbec nebyl nešťastný,

tys jenom sáhl po šutříku

Mlýn s říčkou na táčkách a šum a klepy

uslyší děvče z železniční zastávky,

ale můj vikýř zůstává dnes slepý.

Půjčte mu oči - za dva pohlavky!

Dnes fůra za fůrou, i bez potahu,

a čtyři učni mají perný den.

Do cesty, pane otče, stavíte jim váhu,

Kdo nabil čapku nápady všech ráží?

Nosič se s pytlem na rameně zváží,

než na drátěném sítě zvoní obilí.

Stodeset celkem: šedesát má břímě

Mlynáři, divíte se? Při té dřině?

Mlýn doklepal, jen říčka šumí krajem.

Kdopak ti půjčuje teď oči, vikýři?

Snad hvězdy, máš-li o ně zájem,

vždyť ony také bděly ve čtyři!

buď na mě hodný, klikáči!

Ty všechno doženeš svou pílí

a já se alespoň vypláči . . .

O jé! Náš poetický stůně!

Doufám, že posloužíš si sám:

tady je lučina, zde tůně,

já opravdu teď pospíchám.

Čekají klávesy - mé vlnky

a tanečnice vážky čekají,

Župany udržuji olším,

lopuchám bříška umývám,

zelenou přízi na punčošky zkouším,

bude-li slušet pomněnkám.

Nespočtu vše, co na mě čeká,

mne potřebuje den i noc

a potřebuje mě i řeka,

I ty, až osvěží tě voda čirá,

až spadne s tebe únava,

jdi k své řece, jež síly sbírá

Dřímáš a pluh radlicí

ruší tě ve snách, milá,

na úrok klásků

Skřivan si cení nad poklad

své hnízdo s vlhkým peřím

a když on nebojí se o svůj vklad,

tak já ti také věřím.

Za pár dnů obtěžká tvůj klín

a v každém nepatrném klíčku

pohne se život, život - syn.

Vidím už vousatý pluk bojovníků,

jak otakárek odpočítá každou řadu

už v oslnivé záři

květ červánkový vadne.

a když tě hladí po mateřské tváři,

Můj pluh už do příštího jara

odejde na výměnek pod kůlnu,

já neopustím tu, jež usmívá se na mne,

já neopustím tu, k níž tolik lnu!

ZPÍVAJÍCÍ ZEMĚ

Z pochmurné hroudy dnů

kdy přivstanou si skřivani

koncertní síně polí

Zpívejte tenoři,

tam, zavěšeni k římse,

ať veselo je při práci!

I země noty obrací

Já přijdu s písničkou,

až zasníš se jak matka,

pod srdcem život ječmene,

až vzhlédnou z plenky zelené

tvá novorozeňátka.

Já jdu s písničkou,

až klasy tvé a hlízy

než z hlíny budeš mít svůj šat,

TŘEŠNĚ

K zemi už devadesátka ho shýbá

a s hlavy opadal mu květ.

"Umřu, už nejsem jako ryba . . "

Tak se všemi se loučí patnáct let.

Nejraděj z komůrky se dívá na zahradu,

kde stromy sněží očím do cesty.

Nejsou ty třešně příjemnější nevěsty?

Už s jejich kořínky se znaly jeho palce,

chlapectví, lásku prožívaly s ním,

když cikán-špaček mizel s písní v dálce,

Tma nečeká, děd v očích ji má,

než k němu oknem vklouzne setmění.

Ráno těm očím schází něco z žití,

tři snítky marně voní na hrudi . . .

Synové v jeho úsměvu smír cítí,

ale ty třešně už ho nevzbudí.

A ŽIVOT ZAVÍRÁ SE HROUDAMI

jen z několika setkání . . .

ten na ruce jen čeká v ní,

až přiblíží se s víkem,

jen na okamžik osudný,

jenž srdce naplňuje vzlykem

Každý stín v síni jak list od kapradí

se světlem o místečko zápasí.

Knot ale jasné oči nikdy nenahradí,

jimiž tak rád se díval za klasy.

Knot - šípek větrem rozkmitaný

jako dřív on, teď šípek zlomený.

O kořist nepodělí se dvě vrány -

Když rukám z pole nechtělo se,

tu ještě jeden pokos přidaly.

Kamenný brousek navlhčený v rose

Od slunce dál, blíž zemi jeho hlava

a život zavírá se hroudami

na stráni po letech mě vítá?

S kým sis to účty vyrovnala,

smrčino, zbavená svých krás?

Co všechno nezmůžete - ty a skála!

Smála ses vichrům, jež se přehnaly,

a nyní - kůrovci tě zdolali.

Život však opět větrům vstříc

k slunci se zvedá u matčina klína,

jak děti modřínů a borovic

BÍLÁ RŮŽE

Ves uhnízděna spí

krčí se chaloupka,

jak hříbka střevíc, jed-li houbař sváteční.

která jak rozvalina ze tmy ční

a v níž to chladem čiší,

se rozloučí i myška poslední.

To bílá růže sní

a všechny děti v domcích s ní,

určitě nezdá se jim o vichřici,

jež z mraků nad světem už hrozí bezmála.

ke šťastné líci . . .

ŽNĚ NA OSTRAVSKU

Slunce už po ránu jde do běla.

Nějaká dívka v květovaném šátku

je babičkou a má už padesátku!

Jiná, bič v ruce, řídí žebřiňák,

vzduch uhýbá se před výprasky.

Tváře jí křičí: my jsme vlčí mák

a vezem fůru pšenice a lásky.

Zubaté stroje zakously se do žita,

jež přispalo si v lesním stínu.

Houf kluků do dvanácti snopků počítá

a v řadách panáků je vidět disciplínu.

Muži jdou do žní odpoledním útokem

a prachem mlátiček své šmouhy smyjí.

a ona patří k žňové poezii

jako ta děcka slétá z celé dědiny

jak husy, které kritizují v oknech peřiny

Já vím, že motor svalstvem otřásá

a ruce na volantu jsou jak vězni,

že křivá brázda není okrasa,

já vím, že secím strojem vyšíváš

pšeničku na lán pooraný

a že se myším sotva vyhýbáš -

jen ať si škodná stýská na své rány!

Kdyby však skřivan zalkal pod koly,

pak trhni uzdou železnému koni -

ať sypká hrouda, jež se udrolí,

Zachráníš, možná, víc - svůj cit

pro matku, pro své děvče taky . . .

Krev by se mohla v naftu proměnit,

Než slunce za horami zmizí

pohlaď mě, větře, nejsem cizí !

Své stádo dohoníš, když doběhne.

Můj domov ! K srdci přirostl mi

ten kraj, kde bouře hřímaly,

kde s naší chaloupkou břeh strmý

ukrást by chtěly jarní přívaly.

I vy jste, kopce, dobří známí,

Studánko, zrcátko mé pod břízami,

kolikrát svobodnou mě uvidíš?

když zapomněl mi z vojny psát.

V neděli přijdu Ti ho ukázat.

V PODVEČER

Kapelník od ptačího sboru

než odloží svůj proutek na višeň,

do stavu rytířských večerů je povýšen.

Zůstaneš? Ještě chvíli,

nebuď jak slunce červené!

Stejně nás lidé pomluvili,

když stojíš jenom krůček ode mne.

Mám kvůli nějakému klípku

přijít snad o sen o višních?

Nesmím tě pustit bez polibku.

Hádej mi z očí . . . Co je v nich?

Já ti to pošeptám, jen zůstaň u mne,

než přehluší mě žabí křik:

když jiskérka tvé lásky čeká na větřík.

Přišla jsi se slavíky v máji

a já písničku jsem vyženil.

Nuda je pryč a nikdo nehledá ji,

dlouhou jak řeka Nil.

Už nejsem ten, kdo hlavu složí

přikrývá lásku v rákosí,

ztichnou, když o nic neprosí.

Mlčící noc jsi ty, ty celá -

peří tvé pleti, teplo těla,

ale kdo rozmění mých padesát?

Už sopečný prach na mé vlasy padá,

či ke mně uléháš jak v porozkvetlý sad?

Hlídám tě: hlídač, který sebe budí,

dávno už připravený na loupež . . .

Copak to tiskneš ve výstřihu k hrudi,

Ložnice naše kulisou-li byla,

kde v roli lásky vystoupila lež,

přijmi hold diváka - a běž!

O jedné růži vím,

O plané růži vím,

na níž se dohodli

O páru zvonků vím,

na němž se vítr mstí,

o jedněch očích vím,

Vzpomínko - říčko ponorná

a já tě opět slyším

když vítr skuhravý

k rejstříkům sáhne tišším.

Nad řekou párek holubů

když šatnář vítr zahazuje lístky.

Ruce smějí se podobat listu vadnoucímu

a čas je odplavit smí bůhvíkam,

ale ty, lásko přežij každou zimu

Je březen, zima odjíždí

ten korouhvičkář, pláče.

Co o tom vědí hlemýždi?

Kdo a kdy probouzí ty spáče?

A přece jeden! S přítěží svých zad

Kdo může za to, že z kočárku spad,

že nemá vizáž mileneckou,

Sní o lásce a o náruči,

Všichni ho obejměme!

Ale ne očima!

"Nepřijdu," stroze řekl telegram.

Moře dá trosečníku aspoň trám,

čeho však zachytí se vdova?

Čas hojí, srdce protluče se vším.

Lásko, ach, obdaruj mě květem!

V prázdné náruči roznáším

stesk rukou, nevztažených nad dítětem.

vím, jak mě všude doprovázíš kradí,

jdu jako za rakví a každý den

pohřbívám něco z krásy svého mládí.

Znám bolest, jež je větší nežli ta,

z níž může vyplakat se každý.

Neklopte oči, pozdrav domova je v nich,

jako by on sám seděl u oběda . . .

Vždyť přinesly mi jaro do dnů podzimních,

kdy převládají: okrová a hnědá.

Nevím, jak žijete dnes u Vyškova . . .

Jste pavouček, jenž letěl nad lázněmi,

jste vločka sněhová, jež roztaje mi

Ale než odjedete, ztraťte někde smích,

Jako by po stopách šel skřivánčích

a v hroudách byly: okrová a hnědá.

a chceš-li, uslyšíš mě zpívat

špačíček pán než osídlí svou budku,

budu tě vytrhovat ze zármutku

jak básník přestrojený za vrabce.

že už ti utíká, co ještě nemá jméno

a čemu sen je slabou otěží.

a nadějí jak travičku tě osvěží.

V té otázce jsem slyšel skřípot

hřídele u okovu, jenž už nečerpal,

jenž hladinu zas budí z dřímot

a čeří v srdci usazený kal.

Taková otázka když náhle zčeří -

člověku se až zdá, že slyšel žbluch,

je jako prudké otevření dveří,

za nimiž přešlapuje čistý vzduch.

S takovou otázkou, jež klidem pohne

tentokráte večer, soudruhu.

jak slabší vlnku nese větší vlna,

chtěl bych mít na rozcestí hospodu,

která by vždycky na noc byla plná

veselých turistů, již došli unaveni.

Dal bych jim na stůl, co jsem pohledal,

Slyším-li v jarní řece družný šum

podobný šumu lidí na táboře,

je úzko v řečišti, je těsno kamenům

Být vlnou zpěněnou, jež blesky dráždí,

zvedajíc z lodí příležitost na stožár,

ale i bleskem, který nashromáždí

a špičkou do vln vybije svůj žár!

kuchyně čekají: svůj poklop zvedl plyn

po žaluzii schodů na Cvilín.

Kostel již pustne, zasněn v minulosti.

Hospoda je rzí zarudlá jak požárem.

Jedině smrky v kutnách stínů hostí

dvojice milenců svým nektarem.

sutinou spojeny jsou s věky nové dny

a na východě vyrýpl jsem v mlze

drn Bezručova města nehtem rozhledny.

s napjaté stezky, skryté očím mým?

Čím začnem? Příběhů je dost.

Jsme jako pilíře a nebe jako most.

Zčeřil váš daktyl její zrcadlo?

A přec tam Hansi, hladov, chytal ryby

a přadlenám dost slz tam zapadlo . . . "

jenž Slezskem šel a vzpouru zaséval,

Městečko dole tká a nitky uzlí

a on jak přišel zmizel - do houštin.

Bodláku mladičký a bodláku zlý,

Tvůj lesk tiše zapad

jako hvězda zapad

nad tvé rybníky a splavy u mlýnů.

z tratoliště krve

jímž se zamykají ústa hrdinů.

Ta krev rudě plane,

hvězdami k nám plane

do vikýřů mlýnů,

Malá knížka zpívá

Už se rozednívá . . .

Ano, slavíku, tvým ránem dýchá svět.

Život se přes nemocnici

jak vlna v řece valí,

kámen ji nezadrží - člověk ležící

člověka ve vápenec změní . . .

konečné zkamenění?

Je pravda: každý stalagmit

tak dlouho nenápadně roste,

až kazisvět ho přijde ulomit:

Ale než do té výše dorostu -

jsem-li už vlastně kámen -

ať na mne působí jen plamen.

Ťuká . . . Prosíš o lásku? Ach, dítě,

nejsem přece žádná macecha!

I mé prsty předem volají tě:

jako holátko tě máma nenechá.

Prozatím se těším tvými košilkami,

jen už přijď, ať nejsme stále sami!

Než se na svět skulí druhé dítě,

ještě trochu pospravuje sítě

a já přestěhuji do ní Otylku.

na peci nás přikryl kabát ošumělý.

Vítám pokorně i tebe, další dítě,

Ani ty nám nesmíš stonat na úbytě,

ty, jež po čtvrté se v lůně ozýváš!

Pleny jsou jen mrakem pod hvězdami,

vyskočíte, potěším se s vámi.

Co však s tebou, nevolané dítě?

Nesvá před lékárnou přecházím . . .

Táta mračí se, když vstávám na úsvitě,

už dnes rád tě nemá. A jak na podzim?

Tajná výbavička, tajně při tom pláči

a pak ukrývám ji na pavlači.

Díky za neděli, kdy to páté dítě

zažehuje v očích první ohýnky

kornout pošpiněné peřinky . . .

já z té peřinky už ráda vyperu ten olej.

Sanitko před školními dveřmi,

mou starost na nosítka přiber též!

Co bude s dětmi, až mě odvezeš?

Loučím se těžko, věř mi.

Nemohlas počkat do pololetí,

až já a děti zvítězíme?

Na ledě uklouzly i sny mé . . .

Kdo děti poučí, až jaro poletí?

rovnají do mandelů minuty . . .

Bolestný skřipče, hade svinutý,

brouzdá se slunce - děcko bosé,

jež trhá petrklíče v rose,

než na chvíli si lehne vedle mne.

Patnáctá neděle a milí chlapci,

pašují vůni ze sadů a bláto na botách.

U mého lůžka štěbetají vrabci.

Už nikdy nestesknu před vámi,

pro jaro v zrcátku, jež vidím slzami.

Na první směnu šel, když slunce spalo

a když byl sláb jak klásek nezralý,

však dvacet tisíc směn je málo,

a jeho hrudník těží v něm . . .

Myšlenky - kroky půlnočního chodce

jdou opět do Ostravy za ohněm.

Lůžko je ponořeno v přítmí sluje

a kylof v tepnách víří krevní prach.

Horečka - můra kahan obletuje,

úzko jak ve vrtu je v průduškách.

S někým se pře. Však dostane tu zlatku?

Ruka se svírá . . . K hrdlu důlního?

Volá ženu? Matku?

Která je z Hlučínska a slyší ho?

Jistě ta na zdi! Podobenka stará

dívá se láskyplně k posteli:

jak zbělel synek! To on fárá

Ruka už netiskne, už povolila,

hrudník se zastavil jak těžní klec.

Do které směny, do kterého díla

Měl jsem tě, zimo, vždycky rád -

pro drsnou upřímnost tvé běli,

když rozněcovači tví tolikrát

Ke kamnům ještě neodkazuj mne,

Stejně tvůj vítr jednou zaskučí

a když se zrádně otře o veřeje,

pod lůžkem vyčenichá teplo papučí,

jež potom noha má už nezahřeje.

Tak odejdu . . . a odkáží všem fialky,

kterých se nedočkám už tenkrát.

Budu se s nimi krčit někde u skalky

a o vaši pozornost - třeba žebrat.

jen skromným veršem skřivaním,

nad klečí, kterou zahřeje tvá dlaň.

Zlomené pero, brázda započatá -

toho se před zoráním pole chraň.

Na konec zemi své jak vdově

že jsi psal verš tak opravdově,

až hlína zůstala ti za nehty.

Jsi do větru - snad po mně jsi

a do zpěvu jsi po dědovi.

druhý ji schová do větvoví.

Neuč se ale z jestřábího života,

s kořistí pláč bys ukryl za větvemi,

nežli se spustí k zemi.

Jen užij křídel - šťasten, kdo je má -

Země však, chlebem s tebou spojená,

Jiný už nebudu: hoch s klacíkem

Ruměné slunce také k večeru

svůj kotouč mezi mraky žene.

na ten svůj kotouč vybírali:

v podstatě chladná, může zapálit

Dříve než slunce unavím se já,

ale svou obruč věrně doprovodím.

Rád potom jiným předám kolíček

Větrný kohout na střeše už hlásí,

že v polích sečteny jsou klasy,

že stromy ke sčítání listí zve.

i ty si podzim uvědom

a sečti své.

Proč bych já počítalo,

co jen jak list se vzňalo?

ptáky v houfech už dobré bydlo pálí

a zobáčky jim přitahuje svět.

jen odletět.

Proč bych já pospíchalo

od věcí, jež jsem milovalo,

nemohlo přezimovat v těle?