Pět vydaných básnických sbírek, jedna dosud nevydaná rukopisná básnická sbírka v pozůstalosti, řada časopisecky publikovaných básní, mnoho volných básní v rukopisech a složky nepoužitých strojopisů které byly vráceny z redakcí, stovky pečlivě seřazených dopisů a pár konceptů povídek, několik samostatných tisků básní většinou s grafikou Svatoslava Böhma - to je básnický odkaz, který zůstal za "Krnovousem" F. A. Šípkem, básníkem obrazu, básníkem ptačích relikvií.

Zastavíme-li se u hledání leitmotivů v Šípkově poezii, dostaneme se k několika ustáleným prvkům, které se pravidelně objevují od první sbírky až po poslední - rukopisnou. Nelze však říci, že by si Šípek vytvořil určitou šablonu, do které by jen vsazoval nové pointy, ne, Šípek však má svá stále proměnlivá panoramata, ve kterých rád nechává probíhat myšlenky a rozvíjet určitou náladu. Ne vždy se mu podaří panorama vytvořit, ne vždy se mu podaří do krásného panoramatu zasadit ten pravý horizont myšlenek, ale dostane-li do básně oboje, dostane báseň onen důležitý náboj, který rozžehne plamínek toho, co lze verbalizovat pojmem "poezie".

S ohledem na prostředí, ze kterého Šípek básnicky vyrostl, tedy prostředí, které často vychovávalo ruralisty, je Šípkova vazba na přírodu pochopitelná a očekávaná. Své první verše psal už coby mlynářský tovaryš, nelze tedy počítat s možností větší orientace v literatuře, v poetice, ve versologii. Očekávání prostého tónu vyjádření, jednoduché pointy a jen zrýmovaní momentálních rozpoložení mysli se naplní, ostatně takováto stavba je vcelku typická pro juvenelie. Nejranější Šípkovy texty však nejsou známy, literárně se začíná angažovat až v padesátých letech, přesto texty z této doby lze ještě zasunout k prvotinám a pokusům a není třeba je nějak zvlášť registrovat. Vcelku se jedná především o snahu zachytit předem promyšlenou pravdu či životní poznatek, snahu zachytit ji a zrýmovat ji. Právě druhá jmenovaná snaha o zrýmování velmi často přehluší prvotní snahu o vyjádření myšlenky, tudíž je básni na obtíž. Přesto už v textech z počátku padesátých let nalézáme poměrně kvalitní a silnou obraznost a jistý inventář ustálených básnických figur a metafor, které pak lze zaznamenávat až do konce tvorby.

Chceme-li se zastavit u konkrétních motivů v poezii F. A. Šípka, bude třeba předně vycházet z několika základních rovin výstavby textů z hlediska motivů.

První rovina, nazvěme ji "Přírodní básnění panoramatické" - je postavena na zasazení básně do krajiny, na použití personifikací a řadu textů z této roviny lze nazvat přírodní lyrikou. Tedy zasazení básně do krajiny, přírody, všimneme si práce s řadou přírodních kreseb, které nejenže dotvářejí krajinný obraz, ale stávají se také personami jednotlivých rozjímání v krajině. Šípek tedy komunikuje s personifikovanou kresbou krajiny, pokládá otázky, nečeká odpovědi. Zatím jde však o kresby striktně realistické, nikoliv o žádné letmé nahození a črty, představme si je jako perokresbu se šrafurou bez vlastního vylehčení a rukopisu.

Sem kupříkladu výlučně zapadá celý text poemy Zpěv nad městem , který je vysloveným básnickým popisem krajiny a rozjímáním nad krajem. U Zpěvu nad městem se vskutku rozevírá panorama Krnova a básník zde pohlíží na všechny světové strany, aby se zmínil o každém významnějším bodu v krajině.

listnatý les

(Óda na chvění - Vox Humana)

Do této roviny také patří silné, až dominující motivy ptáků a všech relikvií, které s ptáky souvisí. Ať už je to peří, zobák, křídlo, pařátky a jejich stopy či samotný fascinující akt ptačího letu. Téměř v každé básni nalezneme něco z tohoto motivu ptačího, významové funkce ptáka v Šípkově poezii však jsou různorodé. Prvotní a nejčastější je metafora svobody, pak zpěvu, letu a migrace, v neposlední řadě také coby spojnice mezi nebem a zemí.

"Teď ale vyplašený pták

K výše uvedené inspirací ptačím světem se velmi úzce váže asociační vazba - pták - let - obloha - Bůh. Kupříkladu rovina Boha není v Šípkově poezii zcela mrtvá, přestože se ji pod vlivem dobových požadavků snaží potlačit. Přeci jen silně zaznívá prostředí, ze kterého vyšel - tedy vesnice, přesněji řečeno křesťansky založená vesnice, jak tomu ostatně je na Jižní Moravě podnes. Své pojetí jediného Boha alespoň transformoval do těžko zaznamenatelného panteismu, který umožňuje skrýt Boha do všeho živého i neživého, do veškerého okolního jsoucího světa. Tam také v Šípkově poezii setrvává skryt před cenzory.

V kontextu vodních motivů nelze opomenout roli vody coby očisty, omývání, v kontaktu člověka s vodou - ať už se jedná o její pití či o proces očisty, stále poukazuje na její čistotu v kontrastu s člověkem. Šípek se zmiňuje o skrytých a ztracených studánkách, ze kterých je ještě možno pít, všímá si pramenů, dešťů.

Druhý významný okruh, budiž s titulem Šípkovy sbírky pojmenován "Vox humana", tedy rovina textů které se výhradně zaobírají lidskými vztahy a záležitostmi, postřehy především z rodinných postřehů a výjevů, s intimními poznámkami. Ze všech těchto textů vyznívá hluboce lidský postoj, teplým dechem z nich dýchá důvěra, přátelství, láska a citlivost. Mnohdy až zamrzí, že tato rovina, byť myšlena poctivě a procítěně, zapůsobí efektem laciným a stahuje k patosu a ke klišé.

Třetí rovina motivů je vázána s významnými budovami - věže, mlýny, hrady, domy. Šípek v nich nachází řadu metafor, využívá silnou obrazotvornost středověkého hradu, urbanisticky položeného kostela, právě tyto body tvoří pevné body výše zmíněných panoramat. Do této motivické výstavby zapadají všechny texty, které se nějak dotýkají Krnova, protože je to město vystavěné s urbanistickým cítěním, přesycené památkami, kostely a monumentálními stavbami. V jeho básních nalezneme konkrétní odkazy na jednotlivá místa - Švédská zeď, Šelenburk, Cvilínský kostel, rozhledna.

Čtvrtá rovina motivů jsou motivy související s mlynářským řemeslem, především tedy půda nikoliv v kontextu krajinářském, nýbrž v kontextu životadárném, stejně tak chléb, krajíc, zrno, obilí a mouka. Samozřejmě tento vliv nepřichází náhodně, ale vyplývá ze Šípkovy profese mlynáře, kde mu jistě byl pevně vštěpen vztah k zrnu a k jeho produktům. Tento štěp měl dostatek času a prostoru, aby dominoval a stále se v textech projevoval.

Šípkova poezie doznala od první sbírky k poslední značný a nepřehlédnutelný rozmach po stránce versologické, metaforické, motivické, Šípek prošel významným vývojem od autora zrýmovaných nálad k zrajícímu básníkovi. Se svou poslední sbírkou Když zrno tluče křídly již pevně kráčel k vrcholům, nelze než smutně konstatovat, že stačilo nekráčet po okraji cesty a vrhnout se i trochu bezhlavě středem, avšak vynacházely se zde skutečnosti, které spíše patří do sekce životopisné. Šípek nemohl a zde se rozdvojily cesty poezie a psaní, setkaly se až v posledních dvou sbírkách.