Stejnojmenná báseň však vrhá poněkud odlišné světlo na padlý strom, smysl jejího textu lze vyložit v jiné rovině než jen v jediném pohledu toho, kdo spadlý strom pociťuje coby překážku. U této básně nejde o překračování překážek, nýbrž o vztah mezi něčím, co zahynulo, protože málo zakořenilo a někým, kdo stojí u faktu tohoto zániku a uvědomuje si příčinu, aby se sám zamyslel nad tímto procesem, aby jej transformoval do roviny mezilidských vztahů. Protože padající strom lze vnímat i jako hroutící se psyché člověka, který zrovna tak málo zakořenil, jen zůstává těžko zodpověditelnou otázkou - co je tou pravou živnou půdou, ve které by měl člověk zakořenit a která by zabránila jeho snadnému vyvrácení. Leč na tuto filozofickou otázku se Šípek neptá, naopak neptá se vůbec, ale dochází k závěru jednoduššímu, dojde-li k vyvrácení, existují blízcí lidé, kteří jsou schopni pádu zabránit, blízcí lidé, kteří nedovolí padnout k zemi tak, aby se jiným stal překážkou. Šípek sám se také do role této opory stylizuje:

Samozřejmě si také uvědomuje, že takováto opora není absolutní a že je-li podána pomocná ruka, je nutná spolupráce, jinak pádu nic nezabrání a zvednutí je nemožné.

V takovémto tónu se nese celá básnická sbírka, tedy v duchu bilancování nad lidskými vztahy, partnerstvím, přátelstvím a samotou. To vše se odehrává na jevišti krajinném s kulisami přírodními. Všechny texty básní jsou ukotveny v těchto schématech, občas protkaných panteismem. Je možno říci, že stejně důsledně jako v jiných sbírkách i v této sbírce Šípek pracuje s motivy ptáků. Ty vskutku dominují ve všech jeho textech včetně korespondence. Častá personifikace je s ohledem na situovanost textů do krajiny a přírody i jistou nutností, chce-li autor zachovat komunikaci.

V této sbírce se Šípek pokusil i o spolupráci s grafickou podobou básní, což je pro něj jev nezvyklý ve srovnání s ostatními sbírkami a není zcela od věci poznamenat, že to pro jeho texty byl krok správným směrem. Neboť v silně obrazných textech, což Šípkovy básně bezesporu jsou, je zdůraznění grafickou podobou na místě. Minimum básní je zde stroficky členěno, až na výjimky zachovává velké písmeno na začátku každého verše, dokonce zde nalezneme i spolupráci smyslu textu s grafickou úpravou. Například v básni Luční krajina využil optického vjemu padání rosy v dvojverší: