Když zrno tluče křídly
V názvu této sbírky s spojily dva velmi frekventované motivy v Šípkově poezii, tedy zrno a ptačí relikvie. V obrazu tlučení křídel se nutně evokuje cosi bolestivého, beznadějného, existenciálního, k ubití a k smrti bezvýchodná situace uzavřeného, chyceného a ze všech sil se bránícího tvora, který je synonymem volnosti. Tady však tluče křídly zrno - základ pro životadárný chléb, pro Boží dar. Je v tom tedy existenciální rovina výrazu nad prostý
m živočišným základem lidského bytí ? Ještě je tu časová spojka když, tedy text se bude odvíjet v této krutě zaznívající chvíli, v časově neurčité době pohledů na beznadějný boj o přežití . . . na straně lidstva coby straně jedné, která usiluje o potravu a na druhé straně boj polapeného a drceného, který přišel o volnost .
Poslední a doposud nevydaná básnická sbírka v pozůstalosti dává tušit, kam by se Šípek ve vývoji své poetiky dále ubíral. Jeho básnické vidění se stalo osobitým. Vybrousil své básnické obrazy natolik, že se staly až k neuvěření silné a jímající, procítěné a pozoruhodné. Z poslední sbírky k nám promlouvá básník bohatší o řadu životních skutečností, o nové invence, promlouvá k nám autor, kterého bychom za normálních okolností nehledali v s
ekci regionálních básníků, považujeme-li toto označení jako synonymum nižší kvality. Za textem vnímáme autora poučeného metodami tvorby poezie, poučeného versologicky.Stejně jako ve sbírce Strom přes cestu netrvá Šípek na rýmu, je vložen jen ledabyle a bez řádu, není očekáván a hledán. Přestože básně stroficky člení, ani v tomto členění není přesný řád, někdy strofa obsahuje šest veršů, sedm veršů. Šípek využívá strofu nejen k rytmickému, ale i k sémantickému účelu. Stejně jako v předchozí sbírce upou
ští od interpunkce, ale oproti sbírce Strom přes cestu nepracuje s grafickou stránkou veršů.Sbírka obsahuje šedesát básní. Mnohé z nich lze opět nazvat poemami, jsou rozsáhlé, jsou zachycením plynoucích pocitů a tematicky se blíží k bilancím nad půdou, člověkem a přírodou, nad láskou, otcovstvím a sílou rodu.
Mnohdy se vynořuje anitmilitaristický nádech, například v úvodní básni Stopy, která se zamýšlí nad minulostí, stopa coby otisk minulých kroků, stopa coby hmatatelný důkaz minulosti. Stopy duhy, stopy, které končí v potoce a dále jsou již nedohledatelné. Stopy srdcí v gáze, stopy koncentráku, cesta lidského života a stop minulosti je pohlcena vodou potoka, je pohlcena metaforou smrti.
Pak sbírka prochází náladou sálajícími básněmi jako Zámecká hudba, Sťatá slunce a Do nového. V poslední jmenované básni komentuje Šípek stěhování do nového bytu, kde se mu velmi dobře podařilo zachytit náladu rodinné scenérie:
"náš Kryštof s televizí
v dědovi křísí piráta
a lůžko ztéká přes bábu
Školka mu ještě visí
na kladkách jeřábu"
(Do nového)
Vskutku pozoruhodnou hru s výrazem "Úžalka" nalezneme v básni Magické slovo, zde Šípek na rozdíl od básní ostatních, kde pracoval apriorně s vizuálnem, zapojuje do textu i rovinu sluchovou. Konečně nacházíme potvrzení jeho hravosti i v poezii. V textech z pozůstalosti je možno velmi dobře pozorovat Šípkův sklon ke hře s výrazem, s hláskou, s motivem. V této básni si slovo Úžalka, jehož smysl nenalezl ve slovníku a pociťuje potřebu smysl tohoto slova hledat sá
m, transformovat jej do známějších výrazů, případně vytvořit výrazy další, přestože posunou významovou rovinu slova výchozího."Užznalky životů a smrtí . . ."
Tedy označení "užznalka" pro poznání, pak je tu pokus spojit výraz "Úžalka" s dějem užnout :
"Užal jsi užal
jak ostřice při svitu měsíce"
Ano, zde je zjevně Šípek nejblíže významu slova "úžalka", zřejmě se jedná o tvar vytvořená od základu žnouti, tedy cosi uťatého, useknutého, nejspíše v kontextu s travou. Vyvolává to však dojem čerstvosti, tráva čerstvě useklá, ze které ještě kape šťáva, poslední kapky posledních známek života.
"Už ale opět vstává
s úžalkou strachu
se milovaly světice"
Světice - ženy počestné a úzkostně bohabojné, před milováním také musely utnout svou bázeň před zhřešením, ještě je v nich nejistota, ještě jsou v nich poslední kapky umírající obavy, jsou v nich úžalky strachu, které za chvíli seschnou a stanou se minulostí a v ženě zvítězí biologická nutnost zachování rodu.
Báseň Když zrno tluče křídly - báseň, která je popěvkem, či spíše tichým žalozpěvem nad rozoráním pole, nad lidskou silou umocněnou strojem, kterou Šípek metaforoval jako "Deus ex machina". Tedy zdánlivě neřešitelná situace bude rozřešena Bohem sestupujícím se stroje, člověka, kterému se dostává té moci, aby
se díky technice pokusil postavit na roveň Bohům.Ostatně tato báseň obsahuje křesťanské motivy, kterých se nám jinak v Šípkově poezii nedostává.
"Jsou tam kde jsou
jak na mši ve svátečním
kde srdcím s písní nad hlavou
i do skoku je -"
"ve zlaté kůrce mlčení
vyplázl jazyk
pod oplatkem . . . "
Ono zrno, které tluče křídly, je zrno našeho života, polapeno časem, který je nám vymezen k odžití, než zasáhne Bůh ze stroje, jenž rychle vyřeší danou zápletku.
Zrno života tluče křídly v nás . . .
Z této sbírky byl uchystán výbor, realizaci jeho vydání prozatím brání otázka finanční, není proto možné zveřejnit její text prostřednictvím jakéhokoli media - internetu, CD.
