Jací my jsme byli básníci

Když jsem před nedávnem mluvila s doktorem Cvekem, naše řeč se stočila i na region a básníky. Nadnesla jsem tehdy, že promýšlím, zda budu zpracovávat krnovské básníky F. A. Šípka, Jířího Daehneho a vlastně i Dušana Cveka. Dostalo se mi poněkud nečekané odpovědi: "Ale prosím vás, jací my jsme byli básníci." Ale v té větě nebylo pohrdání, ač se nabízelo, nebylo v ní nic shazujícího, nebylo v ní ani mávnutí rukou nad tím, o čem už člověk nechce mluvit. V té větě a v tom tónu byla otázka řečnického charakteru, v tom tónu byla výzva přesně namířená, v tom tónu byla motivace. A právě tato motivace se usídlila v tom typicky lidsky poznáníchtivém bodu, odkud vycházejí všechna moudra světa. Touto větou se započalo mé kráčení po okrajích cest F.A.Šípka.

Kleště a region - proč takováto metafora? Proč přirovnat region ke studenému nástroji, který člověku jen pomáhá znásobit svou sílu? K nástroji, jenž evokuje cosi sevřeného, skřípnutého a bolestivého, cosi omezujícího, nevymanitelného a drtivého? Ale jako mince má dvě strany, tak i kleště lze interpretovat v druhé rovině, jako nástroj, který pomáhá, vytahuje omylem zatlučené, je ku pomoci při aktech zrození a ulevuje. Do které roviny interpretace kleští však zasadit kontext s básníkem? Je region pro básníka svazující či naopak povytahuje rovný hřebík ze špatně natlučeného místa?

Ano, u Šípka můžeme konstatovat, že se nám nabízí profil typického regionálního básníka - v poezii se zabývá krajem, ve kterém žije a který ho nejvíce ovlivňuje, publikuje především a jedině v regionálních periodikách, sbírky vycházejí v regionálních nakladatelstvích a v malých nákladech, nedostávají se dál. Šípek se účastní regionálních literárních akcí, píše básně na objednávku do městských novin, aktivně se podílí na různých besedách, na krnovském Divadelním máji. Vystupuje na recitačních večerech, děti recitují jeho verše, dopisuje si s regionálními autory. Ale tyto jeho aktivity nikdy nepřesáhnou region. Přestože Šípek sám chce region překonat, chce z něj vystoupit, chce, aby jej někdo z regionu "vytáhl". Špatná doba? Špatné texty? Špatný přístup? Šípek sám se cítí regionem sevřen, v jeho korespondenci nalezneme povzdechy nad svým setrváváním v regionu.

Šípek ve svém boji proti větrnému mlýnu regionu neustává. Po několik let vytrvale zasílá své texty do řady periodik, jakmile ovšem zašle své texty redakcím celonárodního charakteru, například Hostu, Rudému právu, jsou texty vráceny s odkazy na regionální redaktory. Jeho snaha vyvolává až Sisyfovské snažení, Šípek vždy nalezne novou sílu pro to, aby své básně zaslal do dalších redakcí. Mnohdy texty vůbec nezapadají do tematického zaměření tisku, přesto jakoby bez zábran je posílá znovu a dál.

Jisté vysvětlení pro jeho vytrvalé zasílání textů redakcím se nabízí, dokonce je potvrzeno v korespondenci. 5. září 1957 totiž Šípek píše do redakce Červeného květu:

"Domnívám se proto, že mi nebude pokládáno za nevhodné sdělení, že jsem byl přeřazen do řad důchodců s měsíčním příspěvkem 650 Kč. Jestliže se nyní snažím uveřejňovat své práce, sháním tím také větší krajíček, na nějž je nás trochu mnoho."

Šípkovy texty pro časopisecká vydání nevznikaly tedy pro poezii samu, nýbrž především s úmyslem texty nějak uplatnit, potažmo zpeněžit. Zpočátku zde tato motivace nebyla, zejména ne pro vznik textů, pro jejich vytrvalé rozesílání však určitě. Pomineme-li v tomto kontextu určitou motivační rovinu pro tvorbu, nelze nekonstatovat, že text, který vznikne apriorně pro honorář, nemívá většinou vysokou hodnotu poetickou a literární. Neplatí to samozřejmě absolutně a v dějinách literatury lze najít řadu případů, kde právě tato finanční motivace donutila autora k vytváření literárních hodnot a alespoň k využití svých fondů - namátkou na tomto místě jmenujme například Jaroslava Haška, který je v tomto ohledu snad nejvýraznějším zástupcem. Nemuseli bychom však dlouho hledat další, jejichž tvorba vznikla či lépe se rozvinula až díky zmíněné motivaci. Šípek však, chtěl-li své texty zpeněžit, musel nutně sejít o schůdek níže a slevit ze svého rozmachu. Musíme také brát zřetel na dobu, ve které Šípek své básně začíná rozesílat do redakcí. První zamítavé odpovědi chodí v roce 1954, tedy v době, kdy by si ani sebemenší básnický rozmach nemohl dovolit. Zde byl tedy Šípek opět sevřen a to nejen regionem, ale i dobou, zároveň však byl sevřen potřebou napsáním textů, nikoliv psaním textů. A právě i za tímto prefixem dokonavosti a nedokonavosti jest skryt Šípkův posun do regionu.

A přesto se z lze z poznaného domnívat, že právě Šípek byl autorem, který měl předpoklady k překročení oné magické hranice regionu, v jeho textech nalezneme nezvratný talent a náznaky kvalitní tvorby, které spočívaly v jeho hluboké procítěnosti a v obrazném vidění. Ano, Šípek cítil, Šípek viděl, Šípek chtěl zpívat, Šípek hledal. Snažil se a chtěl, nezničitelně chtěl najít svou cestu poezie, bohužel však přes ni leželo mnoho stromů. Kdyby byl ty stromy odklízel sám svou vlastní invencí a svými nápady, svou sebekritikou a konfrontacemi, samostudiem a četbou, nesetkávala bych se dnes při vyslovení jeho jména se sklápěním očí a s nechápavými pohledy. Byl by se z regionu dostal. Možná za cenu dobového zavržení, za cenu nepochopení a nesrozumitelnosti, ale pro účel nejvyšší - zůstat svůj a psát podle svých básnických očí.

V Šípkově poezii nalezneme řadu velice kvalitních obrazů a metafor, obrazů silných a živých, působivých a niterných. Nechci Šípka srovnávat s žádným autorem jiným, přestože by se srovnání nabízelo, nechci, neboť to už za mě udělali doboví kritici a ani v tomto se neshodli. Šípek byl přirovnán k Vrchlickému - pro rozvleklé texty, k moderním básníkům - pro sílu obrazu (Marie Dušková), k Hálkovi pro naivitu, prostotu a lásku k vesnici (Jaroslav Teichmann), k Halasovi - pro metaforu. Kritikové se neshodli ani na tom, aby Šípkovi nalezli podobný zjev ke srovnání. Šípek totiž ve své době nepotřeboval srovnání s ostatními, Šípek nepotřeboval být zařazován a třízen, Šípek potřeboval prostor pro verše, které by psal jen a jen ze sebe.

Řada dopisů v pozůstalosti nás přesvědčuje o tom, že Šípek své básně nekorigoval a nepsal jen ze svých vlastních pocitů, ale často si nechával poradit od dobových kritiků a lektorů, kteří na všechny texty pohlíželi přes "rudá sklíčka", a prosvítalo-li něco jinou barvou, bylo nutno texty vrátit z nedostatku místa či z jiných výmluvných důvodů. Pro Šípkovy texty se stalo osudným to, že si Šípek poradit nechal a těmito radami se řídil.

Samotná hodnocení jednotlivých kritiků jsou však tak rozporuplná, že se nad tím i sám Šípek podivil, dokonce si do odpovědí z redakcí vpisoval svá vlastní rozhořčení. Například v dopise Oldřicha Nouzy z Mladé fronty z 26. 7. 1958 nalezneme hodnocení :

" . . . Verše přitom poctivě myšlené a prožité, vcelku žádný laciný efekt a faleš a koketerie, také vcelku žádná ledabylá improvizace; verše prozrazují, že autor na nich i po formální stránce hodně a pečlivě pracoval. " Tolik vypovídá první část dopisu, kterou si také sám Šípek vyznačil červeně. Druhá část textu však zcela opomíjí to, co bylo napsáno v části první:

" Přesto tato sbírka pro čtenáře by v této podobě neměla valný význam. Skoro vše je v ní totiž v podstatě jen přejaté, myšlenky i způsob básnění, je v ní velmi málo původního, mnoho pasívně přejatých vlivů z četby; metafora, slovník, technika verše jsou dosti zastaralé, ani v tom smyslu nepřináší sbírka skoro žádný objev a patrnější úsilí o osobitost a novost." Druhou část textu si Šípek označil tužkou a připsal: "ten kontrast" .

". . . mám o Tebe jednu vážnou obavu", píše Marie Dušková 2. 4. 1954 Šípkovi, "že tvoříš příliš snadno. A v tom je určité nebezpečí. Do jisté míry je to výhoda, rýmy nikde nekulhají . . . báseň se čte lehce, ale běda! Ve snaze, abys řekl všechno, nahromadíš tolik pojmů a rychlých obratů, že čtenář musí vždycky chvíli přemýšlet, co chceš vlastně říci. A používáš příliš mnoho metafor. Myslím také, že jsi hodně čítal básníky z první republiky, kdy si také libovali v takových tajných náznacích, pěstovali umění pro umění, to je pro několik zasvěcených a prostý čtenář jejich básně nepochopil. Snad o tom ani nevíš, že tyto pozůstatky v sobě neseš."

Kdyby Marie Dušková naznačila tyto postřehy jako klad a nikoliv jako zápor, možná by to Šípkovi v dalším rozvoji pomohlo. Vlivem uzpůsobení se prostému čtenáři začal Šípek texty značně trivializovat, odstraňoval metafory a dal tak vzniknout textům, které v mnohém připomínají rýmovaná říkadla. Na rozdíl od nich však postrádají potřebnou rytmiku a lehkost. Snad si Šípek uvědomil nebezpečí sklouznutí ke klišé, trvalo mu to však bezmála dvacet let, aby pochopil, že poukázanou cestou lze sice vcelku pohodlně kráčet a "proklouzávat" redakčními kritikami, avšak náplň poezie se začne postupně vytrácet.

Téměř rok poté 17. 3. 1955 dostává Šípek další dopis od Marie Duškové, která hodnotila další zaslané texty. Opět stejný výsledek, v první části dopisu se interpretaci Šípkovy osoby velmi přiblížila: "Kolik je ve Vás elánu. Představuji si Vás jako horský potok, přeskakujete balvany a pádíte stále vpřed . ." V druhé části dopisu však Šípkovi vytkne mnohomluvnost, což není od věci, ovšem přirovná ho k Vrchlickému a konstatuje, že to, co Šípek tvoří, není to pravé umění. Je až kupodivu, že právě redakce Besedy venkovské rodiny vyžaduje "pravé umění". Nakonec však Šípek právě v této redakci dosáhne zveřejnění svých básní, přestože řada z nich je mu vrácena.

6. května 1954 píše Šípkovi Zdeněk Roubíček z redakce Mladé fronty hodnocení, ve kterém zachytil úskalí Šípkovy tvorby:

Procházíme-li tedy vesměs zamítavé odpovědi jednotlivých redakcí, skládáme v podstatě podnětnou recenzi, složenou z názorů jednotlivých redaktorů, s ohledem na velké množství rozrůzněných pokusů o analýzy, seskupených nad několika, mnohdy stejnými texty, evokuje až formu ankety nad poezií F. A. Šípka. Některé komentáře jsou velice trefné a přesné, jiné vyvolávají až pochybnost o fundovanosti daného pracovníka.

" . . básnička má hodně pěkných a skutečně originálních obrazů, svěžích neobvyklých myšlenek. Jejich záporem je jen místy šroubované vyjádření. " Ano, toto hodnocení lze považovat za velmi přesné, jsou to však jen tři řádky z dlouhého dopisu, který obsahuje ještě obsáhlý návod, jak psát poezii. Budu zde parafrázovat Karla Čapka, který se vyslovil na adresu literárních kritiků, že jsou to lidé, kteří by přesně věděli, kterak daný text napsat, kdyby to uměli. Pokud Šípek tento Čapkův výrok znal, nutně si na něj při čtení odpovědi od Seifertové musel vzpomenout.

Z posudku anonymního lektora ze soutěže na počest 40. výročí KSČ v červnu 1961 :

Z redakce Plamenu přichází reakce napsaná 8. srpna 1959, která se rozhodně sama o sobě nejeví jako zamítavá, přesto však s ní přišly zpět neotištěné verše. "Píšete totiž po způsobu oněch básníků, pro něž veršování je činností velmi nezávaznou, sem tam vtip a sem tam rým, verše jako zákusky k vínu či dobrému posezení."

Za zmínku rozhodně stojí hodnocení A. Sivka z 13. ledna 1961, který Šípkovy texty rozdělil na poemy a básně příležitostné a jiné. O poemách píše: "Poemy nejsou té úrovně jako menší básnické práce, ač nejsou bez básnické obraznosti. Například v básni Třikrát Dědice působí velmi sugestivně dvojverší:

udílí lidu poslední audienci.

A dále Sivek pokračuje: "Jsem přesvědčen, že je to talent. Má značnou obrazivost slova, dovede výrazně se slovem pracovat, je ukázněný a zdá se, že i vytrvalý."