|
Klikněte na obrázek pro zvětšení
|
Plakát "Krnovská esa" , na který si Šípek dopsal háček nad S, takže grafická úprava písmen působí jako jeho iniciály. |
ŽIVOTOPIS
V pozůstalosti F.A. Šípka nalezneme dva stylově zcela odlišné životopisy, které napsal sám autor zjevně pro dvě značně různé příležitosti. Jeden - starší - byl napsán ještě v době, kdy F.A. Šípek bydlel na Opavské ulici, tedy v padesátých letech. Druhý životopis je součástí dopisu do redakce, kde bylo třeba se poněkud populisticky představit čtenářům. V tomto druhém textu se v podstatě jedná o básnický popis životních osudů, ze kterého stále zaznívá vox humana.
"Tomáš Zareta", "Jaroslav Tympán", "Krnovous" - to jsou pseudonymy, kterými se podepisoval krnovský básník F. A. Šípek známý svou zrzavou "hočiminovskou" bradkou a velkou nechutí k tomu, aby se o něm moc vědělo, básník přírody, básník zámlk, náznaků a obraznosti.
František po otci a Antonín po matce, jedno z pěti dětí - nejstarší syn. Narodil se v Orlovicích u Vyškova na Hané těsně před půlnocí, kdy se lámal rok 1920 do roku 1921, ale sudičky postrčily hodiny a datum na 1. 1. 1921, snad proto, aby mohl jít k odvodu společně s bratrem, který se narodí v listopadu téhož roku.
Své úplně první veršíky napsal už v roce 1932, leč společenská reakce na tyto verše byla neúprosná - Šípek byl potrestán sníženou známkou z mravů, přestože to myslel úplně jinak. Nelze již bohužel zjistit, co vlastně v textu bylo, v pozůstalosti tyto verše nejsou a lze se tedy jen domnívat, jaká pointa donutila tehdejší školní řád k tak závažnému postihu na adresu jedenáctiletého hocha.
|
Klikněte na obrázek pro zvětšení
|
Plakát "Krnovská esa" , na který si Šípek dopsal háček nad S, takže grafická úprava písmen působí jako jeho iniciály. |
Rád by byl studoval, ale v rodině, kde živili pět dětí, byli rádi, že si staršího syna Františka vzal do učení strýc mlynář a že mladší bratr šel k Baťovi do internátu. Díky mlynářskému učení si Šípek už v mladických letech uvědomuje srovnání prózy v podobě života a poezie v podobě snění v přírodě. I v korespondenci, stejně
jako v poezii se neustále vrací k prožitému příkoří v učení mlynářskému řemeslu. Kruté zacházení s učni, kteří ve svém nitru zrovna prožívali nejdůležitější období dospívání, stesk po domově a nenaplněná touha, silné cítění s chudou vrstvou a postupné uvědomování si sociálních rozdílů, které se na vsi jevily podstatně výraznější. Toto vše v něm hluboce zakořenilo, aby pak vydalo plody v poezii, především hluboce zakořenil vztah k půdě, obilí, zrnu. Vždyť své první verše psal prstem do moučného prachu na půdě mlýnu, ve kterém se řemeslu učil. A tento obraz pomíjivosti verše vepsaného do prachu, který může být v momentě rozfoukán a ztracen, tento obraz je zrcadlem Šípkova literárního bytí. Kolik konceptů básnických sbírek, kolik nápadů a invencí zběžně načrtnutých v korespondenci, kolik nápadů, invencí a fondů . . . rozvátých.|
|
Ukázky časopisecky vydaných textů. |
|
Po vyučení pracoval Šípek jako dělník, později za války byl totálně nasazen pro práci za hranicemi protektorátu, po válce se stal vojákem z povolání, od roku 1950 zůstal v Krn
ově, kde pracoval jako účtař ve Slezských mlýnech. Nakonec pro vážné onemocnění dýchacího aparátu odchází do invalidního důchodu.První báseň, které se dostalo potvrzení tiskem vyšla v Nové Svobodě 1. května 1954 a jmenovala se Májový průvod, před ní ještě otiskl několik fejetonů v Olomouckém Našinci v letech 1947 až 1948. Roku 1954 vysílá Československý rozhlas pásmo z jeho veršů. Šípek se cítí být básníkem a v Krnově se stává předsedou Kroužku začínajících autorů, roku 1959 pak vydává sbírku
Blíž k zemi, která je ještě velmi silně ve znamení vztahu k domovu, k půdě, sbírka poznamenaná mnohomluvností a strojeností. 1961 pak vydává poemu Zpěv nad městem a rok po ní sbírku Jen jednou stěhovavý pták. V soutěži k 20. výročí osvobození ČSSR obdrží II.cenu za nevydanou sbírku Vítězství světla. Větší část tvorby zůstává nevydána a v rukopisech, případně je to tvorba vrácená z redakcí jako nevhodná k otištění z různých důvodů. Autor se v životopise zmiňuje, že větší část tvorby byla sebekriticky zamlčena. Ve zcela jiné dimenzi stojí sbírky Vox humana (1969) a Strom přes cestu (1970), které píše autor vemlouvavý a hluboce lidský. V pozůstalosti zanechaná sbírka Když zrno tluče křídly disponuje velmi silným obrazným viděním a je těžko uvěřitelné, že tyto texty pocházejí od autora pevných rýmovaných čtyřverší sbírky Blíž k zemi. Prošel-li Šípek za dvacet let své tvorby takovýmto vývojem, zůstává otevřenou a bohužel navždy nezodpovězenou otázkou, kam by se jeho další vývoj ubíral . . .
