Nade mnou už jen sivá modř

žíhaná od západu

kde mizí démonická tvář

slunce -

k mé noze přikovaná koule

Chladnoucí oblohou je obložena zem

a dole

pod kopcem

město

a nejvíc tamty -

Z cihel a země

ke kopcům vyplázly své jazyky

jak děti na bývalé adoptanty -

čí ruce zvedly továrny a komíny

drsně a "štorcem" kvádrů u základů

čí ruce při sázení topolů

rovnaly dlouhou řadu

a vtiskly jim svou podobu

nad jejich hroby

(ať žijí noví nespokojenci)

_________________________________

tkadleny v nových domech

zvedají zdravé děti ke slunci

než usne babylón

Leč nad námi jen modrý tón

oblohy po západu

chladnutí zahaleného dne po horku

Mít křídlovku

když na nebi se první rosa třpytí

Trubku svých veršů kladu

na ústa pahorku

k tichému čepobití

už vyproštěné z nacismu i trosek

a přesto pahorek mne nepozvedne

nad kouř z tvých domů a továren

Nejenom v noci - i ve dne

jsem k tobě připoután

krvavou v dětech zauzlenou nitkou

Jsi bojiště - můj stan

_____________________________________

i pole s nekonečnou bitvou

v níž prohrávám svým snadným vítězstvím

a úspěch můj je na rovině s tvým

V paměti pohřbíváme . . .

Jak po válce však za pár let

a po kritické operaci

zhoustla tvá nová krev

jak nedovedli zahálet

proudili ulicemi za svou prací

jak vytryskli

kam nevytrysknou stromy

ani svým vrškem a pentlemi

poslední cihlu zlomí

a s pivem vytroubí : je po bouři

Jak lidský dech než komíny se rozkouří

váhavou novostavbou žene

k té májce s vynášením smrtky v komíně

a jak děťátko sic nezrozené

ale už na procházce v sukni mámině

_______________________________

Hvězdářským dalekohledem

se dívám do "hudebky"

jak to jde malé pianistce

když z kláves vymanit chce

bílou i černou krásu života

Textilky vrní

a v přízi všedních dnů

je materiál poddajný a hebký

celý svět chtějí ovinout

ale i sem tam plesknout

(pleskotem hnacích řemenů)

ochotné údržbářské ruce

Však v rytmu osminových not

Úroda píšťal - celé panoráma

Zaostři dalekohled měsíci

posvítíš na varhany

uděláš varhanářům reklamu

Ve schodech mlčí hrany

a snad si na nich jednou polámu

______________________________

svou nehudební kost

Nyní však ješě zpívám město

a ty mi ještě aspoň kratince

tam dole naslouchej -

odbije časomíru mého bytí

a pokud ve hvězdách se třpytí

pár not

I ve mně jako v plynojemu

který se právě nadýmá

se zhušťují sta vjemů

a já pak zpívám z přetlaku

a cítím všechny uzávěry - každá má

závity nejmíň na pět atmosfér

Otevřte srdce . . .

těžkými žehličkami

na kůže ze zvířat -

aby byl člověk obut a oblečen

I na ty hroší kůže

_____________________

aby už vyžehlen byl mír . . .

V tom nejsem sólista a s námi

i rudé hvězdy na střechách

se zlobí na ně

tvé bolševické straně

co za 45 roků přeskočí

Hleďme si z očí do očí

jak domy v ulicích jak okna

Jak okna u raportu

provedu

K těm starým už se sběhly vrásky

Útulky mají kufry (?) dokořán

a v šilhavých - v těch kosých

kdo komu tajně tiskne chřtán

či údiv nad kosmickou raketou

A co vy odvrácená

nebo vy internátně troufalá

a vy jež jako byste stále doufala

za všechny v nemocnici

____________________________

proč přitahujete můj zrak Co žádáš hypnotizére

mé městečko

můj babylóne,

který jsi spletl mnoho jazyků

v jeden co mluví lidsky

městečko večerů

kdy láska k nebi ční

jak milenci a věže

důstojně a baladicky

a do podloubí

halali černé v minulosti

městečko které pod křídly

i nad ploutvemi netopýra

rozžíháš nepřehledný tanec hvězd

takže i srdce v člověku se svírá

jak upracovaná krví podlitá pěst

mé městečko -