Pokud to někoho zajímápár postřehů z festivalu Blues Alive 2005:
Odpolední koncert byl tématicky zaměřen na starý druh bluesové hudby -
Jugband Music - pojmenované podle džbánu (jug), který sloužil jako nástroj
pro vedení basové linky různými údery a foukáním do jeho hrdla. Dnes zná
tento styl již asi málokdo, avšak před 80 lety znal například Memphis Jug
Band (snad nejznámější jeho představitel) skoro každý. Veselá hudba, plná
dalších nebluesových nástrojů (banjo, valcha ...) se líbila tenkrát i v
sobotu odpoledne.
Jako první zahajovali Maďarští Jugging Stones, kteří se tak nejmenují
náhodou. Hrají totiž v jug-stylu skladby Rolling Stones. Je škoda, že hráli
před poloprázdným sálem, jejich pojetí Honky Tonk Woman, No Expectations
či It´s All Over Now? stálo určitě za pozornost. Závěrečné Ventilator
Blues pouze podtrhlo fakt, že skladby ze starší tvorby RS nejen obstojí v
jakémkoliv provedení, ale různým stylem hraní se odkryjí i jejich různé
roviny. A bylo by škody, kdyby zůstaly skryty - alespoň v tomto případě.
Valcha, džbán, slide kytara kytara a harmonika Jugging Stones se k těmto
starým klenotům hodí náramně.
Jako druzí vystoupili v jug-variantě známí Hoochie Coochie Band s Janem
Sobotkou. Jejich vystoupení mělo i poněkud naučný charakter - díky proslovům
frontmana, a tak bylo možno se o skladbách dozvědět i něco více. Je jen
škody, že skladby staré někdy i 250 let (nejstarší černošská dochovaná
skladba - dle slov z pódia) nepřitáhly tolik fanoušků, kolik by si
zasloužily. Nutno však říci, že akustický set, bez elektrifikace (kromě
zpěvu) působil poněkud chladně a nemohl rozehřát ani prozvučit velký prostor
hlavního sálu kulturního domu.
Poslední ze trojice skupin, která představovala málo známý styl, byli
zástupci Slovenska vystupující pod poněkud záhadným názvem Veterani zo
Salon Dore. Jeho původ moderátor večera (Michal Prokop) sice znal, ale
odmítl prozradit. Pod záhadným názvem se skrývala příležitostná skupina
kolem dvou ikon slovenského blues - Jána Liteckého Švedy a Juraje Turteva.
J.L.Šveda je mým dlouholetým oblíbencem a ani tentokrát nezklamal.
Jednoznačně vévodil souboru a jeho zemitý, přímý, jednoduchý, ale s gustem
odehraný styl mne vždy potěší. Navíc mému vkusu velmi vyhovují Liteckého
texty, které s ironií a značnou nadsázkou dokreslují radost z podstaty
bluesové hudby. Skladby z repertoáru dua Sonny Terry a Brownie McGhee,
Barbeque Sama, ale i Rolling Stones (ti se dnes proplétali celým večerem)
prokládali vlastní Liteckého tvorbou (Mreža aj.) a těžko rozhodnout, která
část byla lepší. Osobně mne nejvíce potěšila klasika Walking Blues0, kterou
každý bluesový fanoušek zná z mnoha provedení. Patří k mým nejoblíbenějším a
za svoji verzi se Veterani zo Salon Dore nemusejí rozhodně stydět. Již
dlouho mám pocit, že Slováci prostě blues cítí více a hrají s větším
zápalem, než jejich kolegové u nás. Alespoň v této generaci. A soudě podle
Jána Liteckého Švedy mladšího, který seděl tatíkovi po levici, tomu nebude
jinak ani v té příští. Jejich vystoupení jsem si opravdu užil.
Nápad s představením jug-stylu byl výborný a navíc se jednalo o pořádnou
porci skvělé muziky, která se do relativně poklidného odpoledne skvěle
hodila.
Bylo-li však poklidné odpoledne, totéž se nedá říci o večeru. Bez nadsázky mohu říci, že jsem
zažil jeden z nejlepších bluesových večerů vůbec. Hned první čtyři
vystupující mne bezezbytku nadchli, a to nebývá obvyklé.
V předsálí vystupující polské duo Easy Street hraje akustickou verzi blues v
klasickém Terry-McGheeovském složení kytara-harmonika. Vynikající technika
obou hráčů a autentické, přitažlivé podání starých standardů je oprávněně z
Blues Aperitivu katapultovalo do hlavní části festivalu a v obou svých
blocích ovládli předsálí a nadchli početné publikum. Není divu - dynamický
harmonikářský styl, kdy ruce při tvorbě tónu divoce mlátí do nástroje ze
strany a kousky se skleničkou od Coly, která byvše přiložena před nástroj
tvořila zajímavý a neokoukaný tón, se muselo líbit snad každému.
Pak již Michal Prokop pozval posluchače do hlavního sálu a představil
slovenskou skupinu Blues Banda kolem lídra Juraje „Mojo“ Harušiaka.
Přezdívka „Slovenský John Lee Hooker“ je této mladé naději slovenské scény
přiřknuta oprávněně. Je s podivem, kde se v tak mladistvě vyhlížejícím
bluesmanovi bere tak drsný projev. Poprvé se na pódiu objevily bicí a
baskytara a Harušiak s přáteli velmi slušně rozpálili podstatně plnější sál,
než tomu bylo odpoledne. Chuť do hraní, drajv a dobré instrumentální
schopnosti mladým slovákům nechybějí a poskytli tak další přesvědčicou
lahůdku nejen mým uším. Ke klasickému bluesovému obsazení (včetně harmoniky
a elektrické i akustické kytary) se občas přidávaly i bonga.
Nezvyklé provedení klasiky (Spoonful) dosvědčuje, že Harušiak si je dobře
vědom rizika jednotvárnosti i úskalí tak chronicky známých skladeb, které
svádějí k poměřování se všemi velikány, kteří kdy podobné kousky hráli.
Závěrečná St. James Infirmary - další ze skladeb, které mám hodně rád (mimo
jiné ve skvělém podání Louise Armstronga) jen dokázala, že tato skupina už
má pevné místo na bluesových pódiích pokud bude někde ve Vašem okolí, určitě
si ji nenechte ujít.
Následujícím bonbónkem na pořadu večera byl mladý pražský kytarový zázrak Jakub
Kořínek. V první chvíli jsem měl tendenci jej litovat, neboť pohledný
mladíček jen s akustickou kytarou těžko může přebít skvělé a daleko
hlasitější předchůdce. Ale stačil, aby po ohlášení první intrumentálky
poprvé prohnal svoje prsty nad strunami a já byl jeho, stejně jako celý sál.
Nejednou se ozvalo z hlouby sálu nadšené „To není možnýýýý!“ a věru bylo
proč. Pokud jste (stejně jako já) ještě neměli tu čest vidět Jakuba Kořínka
na pódiu, těžko budete věřit. S prominutím „mazec“, jaký předvedl užaslým
laikům i odborníkům se těžko v našich krajích dá s něčím v bluesových vodách
srovnat. Ale o tom těžko psát, to se musí vidět. Nezvyklá technika pravé
ruky pravděpodobně spočívá ve vybrnkávání všemi možnými i nemožnými prsty,
ale to se mohu jen dohadovat, neboť ruka byla celou dobu téměř zavřena v
pěst a důsledně kryla prstoklad. Levá pak s obdivuhodnou rychlostí létala po
hmatníku kytary a dokonávala zážitek. Podařilo se mi prodrat se na celý
večer až těsně k pódiu, takže zážitek jsem si vychutnal pěkně zblízka. Hra
dynamická, jak se na bluesový večer patří a nálada v sále tomu odpovídala.
Musím také poznamenat, že Jakub není čistě bluesovým talentem. Jednak zpěv
je poměrně nebluesově „čistý“ a spolu s vlastními texty (Slepá, Pouta) a
jejich frázováním často patřil spíše do klasických rockových (pop-rockových)
vod. A při poslechu poslední zpívané písně z vlastní tvorby bylo zase velmi
lehké si představit pouze nepatrné změny v rytmu a důrazu a Jakub by
dokonale zapadl na libovolný folkový festival. Jakub je zkrátka technikou i
celým projevem daleko všestranějším talentem, než jen bluesovou nadějí a při
jeho způsobu hraní bych se nedivil ani klasické kytarové průpravě. Ale toho
všeho jste si všimli pouze, pokud jste se na projev blíže zaměřili. Ti, kdo
se věnovali pouze poslechu si jednoduše užili skvělé hudební představení a
rozhodně nelitovali.
Ale abych jen nechválil - na konci se Jakub pustil do jazzových standardů,
zjevně s cílem ještě více ukázat své hbité prsty. Podle mne ale forma
zvítězila nad obsahem a z hudby se vytratil cit, který nahradila čistá
technika. Když pak tato zklamala (viz několik chyb v závěrečných skladbách),
dostavil se nepříjemný pocit, že touha ukázat se u Jakuba občas přebije
niternou snahu po dobré muzice. A to je při jeho schopnostech škoda.
Dva skvělé vrcholy za sebou (alespoň pro mne) zdánlivě nebylo lehké přebít.
Ale Sugar Blue to dokázal během krátké chvíle celkem snadno. Již několikátý
festival mám pocit, že při přímém srovnání i výborných českých a
slovenských kapel, s anglo-americkou špičkou nevycházejí ty naše zrovna
nejlépe. Sobota moje
domněnky opět potvrdila. Sotva spustila americko-česko-švýcarská (to proto,
že na postu basisty je kdysi u nás dobře známý George (Jiří) Kozel - basista
Blue Effectu na konci 60tých let, později emigrant ve Švýcarsku) sestava,
hned jsem měl pocit, že jsem se ocitl v první lize. Sehranost a samozřejmost
amerických bluesových kapel mne prostě vždy ohromí. Nemohu říci, čím to je -
netroufám si hodnotit přesnost, ale zatímco zde se okamžitě dostavil
pocit, že se rozjel dokonale seřízený a automaticky šlapající stroj, z i
velmi dobrých (viz dále) českých kapel tento pocit nemám. Prostě americká
rytmika vám v okamžiku vhrne krev do srdce a rytmus do nohou. Jedním slovem
zážitek. Ale to pravé se přižene teprve s neskutečně vitálním čenouškem
jménem Sugar Blue. Především ze spolupráce s Rolling Stones z přelomu sedmé
a osmé dekády známý (nahrál s nimi 3 LP) harmonikář Vám ukáže v pár
minutách, kde že je ta opravdová první liga. Neskutečná technika, dovolující
mu hrát dvojhlasy, kterou rozbalil v půlce první skladby celý sál doslova
uzemnila. Prvotní dojem je, že se Sugarovi splašila harmonika, ruce, hlava a
kdovíco ještě. Tento dojem kupodivu nepřestává, protože pokaždé, kdy vezme
svůj zázračný nástroj do ruky, nechápete. Marně pátráte, kdy jste něco
podobného slyšeli Sonny Boy Williamsonem počínaje a naprosto kýmkoliv konče.
K tomu nutno připočíst skvělou show, kterou na pódiu předvádí a již zmíněný
výborný výkon kapely a máte o zážitek roku postaráno. Pohled na zmítajícího
se, v kleče, či dokonce leže hrajícího, natřásajícího se Sugara prostě stojí
za to. Nemá cenu vypichovat jednotlivé kousky - skvělý byl každý. Obzvášť
při standardech, které zazněly toho večera vícekrát (Hoochie Coochie Man), a
kdy se tedy neubráníte srovnání, si uvědomíte, že přijede-li opravdová
hvězda zpoza oceánu, nevědomky posílá celou českou scénu na druhou kolej.
Klobouk dolů. Pánové Jagger a spol. věděli, co dělají.
Vzhledem k tomu, že v programu následovalo vystoupení Michala Prokopa a
Friends, byl jsem na rozpacích, jak bouřící sál po tomto vrcholu zareaguje
na přeci jen klidnější hudbu Prokopovu. Nevím, do jaké míry měl Michal
Prokop jako moderátor festivalu vliv na dramaturgii, ale velice chytře
volená 40timinutová pauza před jeho vystoupením byla asi jediným rozumným
řešením. Přiznejme, že vystupovat po smršti jménem Sugar Blue je nevděčná
úloha a nepřál bych ji asi nikomu. Během pauzy však nebylo ticho, nýbrž v
předsálí předváděli druhou polovinu svého setu výše zmínění polští Easy
Street. Jejich přeci jen klidnější, country-bluesové pojetí dav uklidnilo a
lépe naladilo na Prokopa. Osobně dramaturgii večera se dvěma vrcholy
považuji za výtečnou. Přiznám se ale, že poslké duo jsem již nechal hrát bez
svojí pozornosti. Hlídal jsem si místo u pódia dopřál svým slechům mírný
odpočinek.
Po přestávce nastoupil již zmíněný moderátor ve své hlavní roli zpěváka
sdružení starých bardů, momentálně si říkající Friends. V kapele jsou však
staří známí - rytmika ve složení Hejna - Tichota, kytara Jiří Kovář, klávesy
Jan Hála a především dvě ikony českého. rocku a blues - Luboš Andršt a Jan
Hrubý. Posledně jmenovaní dva se střídali, místo pro svoje sólové výkony
dostal každý zhruba v polovině skladeb.
Prokop set rozdělil na 3 třetiny po třech skladbách. Otevírala trojice
starých pecek (Kolej Yesterday, „Funebráci“ a Bitva o Karlův most),
následovala trojice skladeb z připravované desky (Poprvé a naposledy, Láska
je protiklad a Loučení) a na závěr tématický blok staré bluesové klasiky ve
stylu probíhajícího festivalu (Boom Boom J. L. Hookera, Nobody Knows You,
When You´re Down And Out a Hoochie Coochie Man).
Sledovat Prokopa z bezprostřední blízkosti bylo velmi zajímavé. Na jedné
straně si vystoupení (alespoň od pohledu) spolu s Honzou Hrubým jako jediný
užíval, na druhé straně jsem se nemohl zbavit určitého znepokojivého pocitu,
že tu něco nesedí. Snad se mi zdálo Prokopovo plácání do nohou a poskakování
po pódiu poněkud nucené a strojené, nebo prostě k již mnoho let kulturnímu a
úřednickému zevnějšku a chování pana ex-ministra neumím jevištní projev
přiřadit pak je chyba na mé straně. Nic to nemění na faktu, že zpíval
dobře a žádná tréma na něm nebyla znát. Staré skladby odehrál s gustem a
rockovější a tvrdší pódiový kabát jim také sluší. K jejich jisté křehkosti
100% patří Hrubého housle a část vystoupení, kdy byl on, mne přesvědčila
daleko více, než konec, kdy byl vysřídán Andrštem. Andrštův styl mi nikdy
příliš neseděl a od dob, kdy jsem ho (spolu s Ramblin Rexem) viděl před
deseti lety poprvě se mi nestalo, že by se mé bluesové duše nějak hlouběji
dotkl. Ale to je věcí osobního vkusu. Bohužel podobně neslaně nemastně na
mne působila celá poslední třetina (bluesová) jejich vystoupení. Kdysi
slavné Prokopovo číslo Nobody Knows You, When You´re Down And Out zůstalo
hodně dlužno svým možnostem i provedení z jejich první desky (1969),
Hookerovo Boom boom nás nijak příliš boogiově neodvázalo a Hoochie Coochie
man se při srovnání této a dalších verzí, které jsme mohli týž den
slyšet, dostal asi na poslední místo. Rozumějte - neříkám, že by to bylo
špatné, jen prostě v bluesovém feelingu a souhře síla této skupiny není.
Naopak velmi kladně mne překvapila světová premiéra tří skladeb z nové
desky. Přes výrazný handicap toho, že je slyším poprvé se bez výjimky
všechny 3 zalíbily a to nebývá obvyklé. Je-li takto dobrá celá deska, pak
doporučuji ke koupi. Její podoba je pochopitelně nebluesově prokopovská, ale
osobně se domnívám, že dnes Michalovi bez debat tato poloha sedí daleko
více.
Celkově vzato to bylo velmi dobré vystoupení a jakékoliv obavy z poklesu
laťky po uragánu jménem Sugar Blue se nenaplnily.
Po české klasice již nastoupila téměř již klasika světová. Smokin´
Joe Kubek, divoký texaský bluesový kytarový čarostřelec, s cigaretou
proklatě vysoko
na krku své kytárky nám přijel předvést, zač je toho v Texasu loket.
Následovník svých slavnějších texaských předchůdců ze stejné oblasti hudební
i zeměpisné – Lightin´ Hopkinse, T-Bone Walkera, Freddie Kinga, Alberta
Collinse, Johnnyho Wintera či Stevie Ray Vaughana (jak se dozvídáme z
programu festivalu) vyznává podobný styl tvrdého, až necitlivého blues. K mé
smůle to opět není moje gusto.Máte-li rádi drásavé, kvílivé, metalově divoké
a drsné blues jako protiváhu citlivé, až něžné hry Claptona, B. B. Kinga či
Greena, bude to pro Vás to pravé ořechové. Není náhodou, že z výše
jmenovaných Kubekových předchůdců nemusím (až na první dva) ani jediného.
Nicméně vystoupení jsem si užil (až na občasný pocit cirkulárky v uších)
dobře. Předně lepší nějaké blues než žádné, a potom výborné schopnosti
sólistů i opět fantastickou sehranost amerického bandu (bože, těm to
šlapalo!) prostě musel ocenit každý. A v momentech, kde se trefili do mého
vkusu (Becherovka boogie :-) ) jsem si mistry opravdu užil. A pak přiznejme
si - kolikrát jsem viděli naživo kapelu, kde až druhý kytarista hraje
jazykem? Mluvím o Bnoise Kingovi, černouškovi snad ještě menším a
drobnějším, než nevelký Sugar Blue, který zaujal post zpěváka a druhého
kytaristy. A velmi dobrého kytaristy. Dostává prostor i pro sólovou „práci“
a umí toho jak se patří využít. Vrcholem pak byly skladby, kde k již tak
špičkové sestavě přišel zpozaopony mírně napitý Sugar Blue a spojil své
harmonikářské schopnosti s kapelou Kubeka. Jejich „odpovídačky“ s Kubekovou
kytarou patřil bezesporu k vrcholům celého festivalu.
Zajímavé také je, že Kubek byl „dovezen“ jako poděkování generálnímu
sponzorovi celého festivalu za jeho neutuchající finanční podporu. Ten si
totiž mohl vybrat jednu světovou hvězdu zcela podle svého přání. Spolu s
komickým výstupem jiného sponzora a jeho „Becherovka boogie“ to patřilo k
oživení koncertu a ukázce, že ani sponzorství a reklama nemusí být taková
nuda, jak nám denně předkládají masmédia.
Shrneme-li, s radostí konstatuji, že cesty do vzdáleného Šumperka zasněženou
krajinou nelze litovat a vysoký standard minulých let byl minimálně dodržen.
Mohu-li doporučit, pak v žádném případě na Blues Alive 2007 nejezděte. Mohlo
by se totiž stát (jako již několikrát v minulosti), že na mne se se
vstupenkami nedostane, a to bych - věřte - nerad. :-)
|
Pošta 
(c) 2001-2006 Lopuch.cz 