|
|
Cestovní Deník |
|
Jihoafrická republika | |
|
1.3. - 14.3. 2000 |
|
|
Cestovní Deník |
|
Jihoafrická republika | |
|
1.3. - 14.3. 2000 |
Ani to není půl roku, co pro mě naši jeli na letiště, když jsem se vracela z Venezuely a dnes 29.2.2000 mne tam vezou znovu. Tentokrát je cíl cesty na úplně jiném kontinentu, Jihoafrická republika.
Opět akce GTS ke Svatému Valentýnu. Rozhodování tentokrát bylo složité. V nabídce byla řada lákavých destinací, ale nakonec vyhrál Johannesburg.
Složení posádky: Lucka Pelichovská, Míša Krátká, Petra Daňková, Jirka Bardoděj, Radek Aulík, Jarda Němeček, Jakub Trčka.
Z Prahy do Frankfurtu jsme letěli na dvě várky. První v 18:05 a další o hodinu později. V letadle byla pěkná zima, k jídlu suchá bageta. Let trvá hodinu a při přistávání měl pilot kvůli větru menší problémy strefit se na přistávací plochu.
Ve Frankfurtu se čas před dalším odletem strávil ve vláčku mezi jednotlivými terminály. Samozřejmě s alkoholickým občerstvením ještě z domova.
Opět se potvrdilo, že nejen u našich drah, ale i v mezinárodním odletovém řádu hodinka sem, hodinka tam.
Plánovaný start v 22:00 se nekoná. Letadlo se odpoutává od země až v 23:04, letíme pěkným kolosem Boing 747 Jumbo. Jinak si to ale Lufthansa u mě pěkně po... Večeři jsem dostala v 1:15 a ještě to byl pěkný hnus.
Při východu slunce jsme letěli zrovna nad rovníkem a byl to úchvatný pohled. Jasná rudá čára nad obzorem se pomalu proměnila v kulatě africké sluníčko. Při klesání letadla před přistáním byl výhled na africký kontinent čistý bez mráčku. Co mě zaujalo, byla spousta kulatých políček jak malovaných kružítkem.
Mužský pohled:
Odlet začal klasicky, tedy nákupem piva v automatu ve staré letištní hale. Zde se také ustanovil takzvaný „svolávací rituál“ k hromadnému otevření piva. Později jsme ho dovedli častým trénováním k dokonalosti a i holky se ho od nás pokoušely okoukat. Let s ČSA do Frankfurtu se nám moc líbil, dostali jsme bezvadný občerstvení, český letušky byly samozřejmě moc pěkný. Přistání bylo opravdu dost ostrý. Ve Frankfurtu je třeba nasednout s dostatkem českého piva do vláčku a jezdit sem a tam bez vystupování na konečných zastávkách. Čas utíká, ani nevíte jak. Na palubě Jumba se během letu samozřejmě opět rozběhla debata o Klubu 10000, ale nikdo nový se do něj neprezentoval. Kdo neví, co ten klub je, ať se obrátí s žádostí o vysvětlení na Pamelu z toho akčního seriálu o smrtonosné pláži. …. Dále platí ženská verze, až na to, že nás při přistání zaujala jedna ustrašená blondýnka v letadle a ne nějaká kulatá políčka.
Přistáli jsme v 8:40 (9:40 místního času - sympatické, že časový posun je jen hodina). Let trval 9 hodin 50 minut, uletěli jsem 8 645 km a v Johannesburgu nás přivítala zatažení obloha a 20 °C (sympatické oproti nule u nás).
Pasovou kontrolou jsme prošli bez problémů, jen jsme si na to museli vystát pěknou frontu. Hned jsme vyrazili do půjčovny aut, kde kluci už z Prahy zarezervovali dvě auta. Až překvapivě šlo všechno hladce a v půl jedenácté přebíráme auta, která jsou v pořádku, jen volant je napravo. Naši řidiči (Jedničky Miri a Jakub, ale i dvojky Radek a Jarda) se s tímto handicapem vyrovnali docela rychle. Miri bravurně prokličkoval labyrintem autogaráží a zařadil se do levého pruhu silnice.
Johannesburg jen rychle projíždíme, protože jsme vyslechli spoustu historek, jak je to tam nebezpečné. První zastávku děláme až po třech hodinách jízdy u města Wibank u jednoho shopping centra. Ještě nedůvěřivě se díváme na každého černého, a čekáme, co se bude dít. V potravinách jsem si koupili pečivo, párky (20 R) a kečup a poobědvali. Vše v pohodě, jen policajtům s kvéry se nelíbilo, že sedíme na obrubníku. Asi tam často lidi nepiknikují na parkovišti.
Náš cíl prvního dně bylo město Sabie, kde jsme se po obhlédnutí dvou kempů, které doporučují v Lonely, nakonec ubytovali v Backpackers na hlavní třídě. Kluci hned vyrazili testovat místní pivo a my holky zůstaly pařit se sympatickým recepčním Rogerem. Popíjeli jsme českou vodku a hráli africký kulečník. Večer se ještě ubytovali dva černoši z Keni, se kterými jsem dlouho diskutovala v kuchyni, o problémech černošského obyvatelstva na africkém kontinentu. Jeden z nich byl kněz, a tak jsme se nakonec společně po africku pomodlili (úplně jiné než u nás) a šli spát. Pomalu si černoši získávají mou důvěru a sympatie.
Kluci toho dne slavnostně založili PIFO (pivní fond) se základním jměním 400 R (1Rand = 6 kč) No ještě ho pak mockrát navyšovali.
Mužský pohled:
Je vidět, že holky (tedy alespoň ty naše) rozhodně nemají cit pro výhodné investice. Zkratka PIFO znamená Pivní Investiční Fond Otevřený. Jeho prezidentem jsme zvolili po menších problémech Jardu a volba se později ukázala jako vynikající. Fond sice bude v budoucnu často balancovat na hranici krachu, ale pan prezident ho pomocí vhodných investic (samozřejmě do piva) a taky neustálým navyšováním základního jmění vždy dokázal znovu postavit na nohy. Základní vklad všech akcionářů byl 100R, fond tedy již od samého počátku disponoval slušnou sumou. Kvalita a zdravá ekonomická síla fondu se projevila ještě po našem návratu domu, kdy si prezident Jarda při čtrnáctidenním pobytu na infekčním oddělení motolské nemocnice užíval zasloužených dividend (našel prostě v kapse zapomenutou 50-ti Randovku, možná to ale taky byl pěknej tunel). O PIFU se bylo třeba obšírněji zmínit, protože jeho význam pro zdárný výsledek expedice se ukázal jako zásadní.
Když jsem vyrážel poprvé s autem na místě spolujezdce a přitom jsem řídil, bylo to divný. Na křižovatkách to byl ze začátku zmatek, místo blinkrů neustále zapínáte stěrače, místo řazení si stahujete okénko a vnitřní zrcátko na levé straně můžete rovnou urazit, protože si na něj za čtrnáct dnů nezvyknete. Z domova jsme měli informace o hodně vysoké povolené hladině alkoholu v krvi v JAR, tak jsme se nezdráhali a dali si. Tím naše jízda získala jistotu a nebáli jsme se zdravě zariskovat. Později se ovšem k naší nelibosti tato informace ukázala jako mylná, tak jsme se radši trošku krotili. Časem jsme s našima Toyotkama ale doslova srostli a v hospodě jsme se hádali, která je lepší.
Johannesburg jsme rychle opustili, vyhnuli jsme se i hlavnímu městu Pretorii, kde podle našich informací není nic až tak zajímavého. Míříme po N12 a N4 do Malých Dračích hor. Při první nakupovací zastávce v JAR jsme hned v prodejně narazili na plzeňský Prazdroj, to jsme ale ještě netušili, že to bylo zároveň naposledy.
Večer v Sabii jsme vyrazili otestovat ekonomickou stabilitu PIFA a kvalitu afrických stejků. Obojí se ukázalo jako dostačující našim momentálním požadavkům. Holky jsme ponechali jejich osudu, což se nám velmi osvědčilo a proto jsme od této večerní taktiky většinou již neupustili. Při našem návratu do hotelu byly naše kolopějky (holky) již řádně upravené, skoro by se dalo říct, že se chystaly k odletu na planetu Alkoholion. To měly asi z toho modleni po africku.
Vstáváme docela brzo. Já vyrážím na nákup do blízkého supermarketu, ale ten otevírá až v 8:00, tak mám půl hodinku na potulování po Sabie. Už beze strachu se procházím mezi místními obyvateli, ale stále si nemohu zvyknout na fakt, že jsem tu jediná bílá. V obchodě výběr nic moc, pečivo kupuji staré, čerstvé bude až po deváté, nějaké jogurty a máslo.
V devět opouštíme Sabie a vyrážíme směr Blyde river canyon, kde nás čeká cestou spousta zajímavých zastávek. Počasí je pod mrakem. Jako první zastavujeme u Mac-Mac Falls. Vodopád vysoký asi 60.m. Všude kolem je spousta prodavačů zvaní Curious people. Prodávají sošky zvířat z kamene i dřeva, ráj pro koupěchtivé turisty. Nakupujeme suvenýry za velice slušné ceny a začíná pršet (takhle jsem si počasí v Africe nepředstavovala).
Další view point God´s Window. Kdybychom neměli smůlu a neviděli jen mlhu, rozprostřel by se nám na této vyhlídce výhled na nížinu o 1000 metrů níž. Nám ale zase pršelo. Prý je to tu velice standardní počasí. A tak jen nakupujeme další suvenýry u stánků.
Trochu jsme sjeli níž k Berlin Falls, a tak tady už aspoň neprší a není mlha. Vodopád je vysoký, přístupný až k svému bodu zlomu a tak Míša pokouší své štěstí a skáče přes. Opět je zde pár černošek se stoly plnými sošek a dalších předmětů a my jejich dětem rozdáváme Bompary. Nekupujeme už nic, naše koupěchtivost je nasycena.
Další stop je v Blyde River Corge Nature Reserve, kde se platí vstup 5 R a děláme si tam půlhodinovou přestávku. Stálo to za to. Voda tu ve skále vymlela zajímavé útvary tzv. potholes.
Pak už jen zastavujeme na výhledu Three Rondavels, který přinesl pohled na celý kańon a tři Rondavels, obrovské kruhové skály s jehlanovitými vršky, jak střechy chýší, porostlé lesy (hodně mi to připomínaly stolové hory ve Venezuele). Dále jsem ještě zastavili, když nám přes cestu přeběhla opice a byli jsme nadšení, když jsme ji pak v dalekohledu viděli jako tečku (ještě jsem netušili, že si jednu opici povezeme na střeše v Krugeru).
Pomalu přejíždíme do Malých dračích hor a naposledy zastavujeme u jednoho odpočívadla, kde se na nás vrhá grupa černošek a doslova nám vnucují svoje zboží. Kluci provedli i barterový obchod, kdy Jakub vyměnil froté ručník za sošku. Velký zájem byl o basebalové čepice, ale té se Jakub vzdát nechtěl. Já si taky konečně koupila první sošku žirafy, když už černoška klesla na takovou cenu, že nešlo říct ne. Asi 70 cm soška za 15 Randů. I nějaké neznáme ovoce jsme koupili, ale nechutnalo.
Opouštíme Dračí hory a po rovině se blížíme ke Krugerovu parku. V 17:00 přijíždíme k Orpen Gate a usidlujeme se v kempu, který už je uvnitř parku. Celý kemp je obehnán plotem ve kterém prý je elektrický proud. No nezkoušela jsem to. Brány kempu se zavírají v 18:00, aby se divoká zvířata k nám nedostala. Postavili jsme si tři stany a šli spát. První kontakt s místní divočinou jsme zažili už v noci, kdy se k plotům kempu sbíhaly hyeny a vyly na měsíc. Kluci dokonce za plotem jednu viděli, když sousedící kempaři, bílí Jihoafričani, vybavení velkou lampou posvítili směrem k plotu. V noci jsem toho moc nenaspala, vzhůru jsem byla od dvou hodin a jen doufala, že v tom subtilním plotu opravdu je elektrický proud.
Vstup do parku stál 30 R/osobu a ubytování 25 R/osobu ve stanu.
Kempy tu jsou velmi čisté, koupelna a WC vybavené pomalu lépe než máme doma. Zelené obkladačky s obrázky zvířat. K dispozici je uprostřed kempu v kuchyňském koutku obrovská lednice, varná konvice a ze všech kohoutků tu teče pitná voda. Tu jsme ostatně koupili v lahvi jen jednou, pak už jsem pili jedině vodu z kohoutku a nikomu nic nebylo.
Naše velká výhoda byla, že jsem tu byli v období out of season, takže kamkoliv jsme přijeli, neměli jsem problémy s hledáním ubytování. Všude bylo prázdno a ceny nižší než v sezóně.
Mužský pohled:
Nastaly první ekonomické potíže PIFA, řešili jsme je navýšením základního jmění, které potom večer přineslo své ovoce. V první polovině tohoto dne opravdu nebylo hezké počasí, tím jsme si to ale vybrali a zbytek zájezdu bylo nádherně. Průjezd Východním Transvaalem s množstvím bizarních skalních útvarů a vodopádů byl jedinečným zážitkem, řeka Blyde zde vytvořila pětadvacetikilometrový kaňon, jenž si krásou nezadá se svými světově proslulými „bratry“ jinde ve světě. V kempu bylo třeba rozdělat oheň z nakoupeného dřeva, což jsme bravurně zvládli. Hyenu, která přišla k plotu, jsem k velkému údivu sousedů Afričanů zahnal na útěk. V noci se pak holky vůbec nemusely bát, protože jsme je i ze spánku chránili před divokou zvěří silným chrápáním. Černoši tedy plýtvali el. proudem do oplocení naprosto zbytečně. A to s námi nejel nejlepší specialista na tento druh osobní ochrany Mr. Kuna. On ale dluží ještě teď fotky z Venezuely, tak jsme ho za trest nevzali. V noci Petra v půl třetí řvala ze spaní tak, že vzbudila celý kemp a ostatní zvířata se dala na zběsilý úprk. Asi jí vyděsil ze spaní nějaký brouček (nebo možná já).
Vody z kohoutku se opravdu není třeba bát, zvlášť když nepijete nic jiného než pivo. Jinak se ten den nic zvláštního nestalo a bez velkých výhrad lze uznat ženský výklad dne za platný.
Vstáváme v 5:00, abychom byli připraveni u brány v 5:30, kdy se otevře a my mohli vyrazit na zvířata. Jako první zvířata jsem viděli Impaly (ty pak byly po celém parku všude kolem silnic). Asi po 15 minutách jsme dojeli k dopravní zácpě, kterou zapříčinil párek lvů. Nijak nám to ale nevadilo. Lev a lvice leželi uprostřed silnice a pak si to přímo před námi rozdali na silnici. Po ukončení aktu lásky se odsunuli na okraj vozovky a my tak mohli vyjet vstříc dalšímu dobrodružství.
Naše foto-lovecká poloha byl posed v okně opřené o střechu a dalekohled v ruce. Tak nám většinou neunikla ani myška. Jak to ale bývá štěstí měla Míša, která po náročné noci dospávala při jízdě a jen tak ledabyle pootevřela oči a řekla, jé slon... a tak jsem objevili prvního slona.
Silnice v parku jsou vesměs asfaltky, s maximální povolenou rychlostí 50 km/h. V době, kdy my jsme tam byli, byly silnice celkem prázdné. V kempu Satara jsme doplnili zásoby tekutin. Kluci klasicky pivo, my holky začali experimentovat a koupili si plechovku Esprit s ovocným alkoholickým nápojem. Nechutnalo to špatně. Jen snad trochu moc sladké.
Další část cesty nám dělali společnost impaly, pakoně, sem tam zebry,....ale časem jsme si na to už tak zvykli, že nás to už ani moc nevzrušovalo. Větší vzrůšo poskytlo stádo opic, které se procházely po silnici. Byla jich spousta všude kolem nás, vůbec se nebály a ze silnice odstoupily až když jsme se přiblížili pomalu na dosah. Po mostě jsem přejeli přes řeku Olifant, na které se smělo u prostřed vystoupit z auta. Jinak to tu bylo všude v parku zakázáno z logických důvodů, které se po pár drincích zas tak dramatické nezdály a tak jsme občas podnikli i menší výběhy z aut.
Podél řeky bylo znát, že nedávno tu proběhla povodeň, která byla největší, co tu kdo kdy pamatoval. Hlavní centrum povodní byl Mosambik a malá část zasáhla i kus Krugerova parku, což nám zkomplikovalo cestu.
V kempu Olifants, který je na kopci, jsme došli na vyhlídku, ze které je vidět široko daleko. Zvířat ale moc vidět nebylo, občas slon, občas žirafa.
Cestou zpět jsme se vydali po Old Road. Cesta to byla jen písková, ale rozhodnutí jet tudy, stálo za to, protože tudy nikdo moc nejezdil, zvířata byla nashromážděná u silnice a čekala jen na naše hladové foťáky a kameru. Jednotlivé žirafy a skupinky zeber už byly běžnou podívanou. Průjezdy skrz menší říčky, které přetnuly cestu silnici, byly také zážitkem, ale největšího potěšení nám dopřála skupina 20- ti žiraf doprovázená antilopami a zebrami stojícími uprostřed silnice. Stály jak přikované a hleděly na nás. Teprve, až když jsme se přiblížili pomalu na dosah, se líně rozběhly ze silnice a běžely podél silnice jakoby s námi o závod. Když už viděly, že nemají šanci, zastavily se a hlavami nám pokynuly na pozdrav.
Cestou zpět do kempu opět projíždíme kolem párku lvů z rána. Lvi jsou prý velice líná zvířata, což se nám potvrdilo, když jsme je našli na tom samém místě jako ráno.
O uzavření části parku kvůli záplavě, jsme se dozvěděli, až v podvečer, když jsme tam tudy chtěli projet do dolní části parku. Problém byl v tom, že vstupenka do parku platí pouze dokud noci trávíte v kempech parku. Brány kempů se zavírají v šest večer a otevírají zas až v 5:30 ráno, kvůli zvířatům. My bychom už přesun do dalšího kempu objížďkou nestihli do uzavření brány, a tak jsem se museli i druhou noc ubytovat v kempu Orpen gate. V obchůdku si kluci koupili nějaké steaky ze zeber, antilop a ovcí a na roštu, který je u každého kempovacího místa, jsme jim to na ohni ogrilovaly. Moc si pochutnávali, hlavně Miri.
V noci jsme pozorovali jižní oblohu, Jižní kříž mě docela zklamal....... není nad Velký vůz.
Mužský pohled:
Jízda po parku vyžaduje značné umění vyhýbat se obrovským hromadám trusu (hoven), rychle brzdit před bojujícími divočáky, zvládat jízdu po šotolině a průjezdy řekou, ujíždět před rozzuřeným slonem, doslova po špičkách popojíždět kolem nosorožců, nepřejet vousy lenošícím lvům, vozit opice na střeše min. šedesátkou, rozhánět autem žirafy a zebry, … , a hlavně umění postavit se s autem na nejlepší flek pro fotografování. Musíte uznat, že to může zvládnout jenom řidič řádně občerstvený, což PIFO zajistil dokonale. A i ty žirafy byly potom vyšší, sloni měli choboty delší a holky byly hezčí než opice. Jo, to byla ještě zlatá nevědomost (neznalost místní vyhlášky o dopravním provozu). Ale představa policajta, který stojí vedle lva a dává vám dejchnout, nás skutečně ani v nejmenším netrápila.
Hned ráno začínáme vyhlížet hlavně členy tzv. velké pětky (slon, nosorožec, lev, leopard a buvol).Tento den jsme opravdu viděli spoustu zvířat. Zajímavý byl hlavně pohled na jezírko s hrochy a nadrženým slonem na protějším břehu. K hrochům jsme se pokusili přiblížit co nejblíž. To jsme totiž ještě nevěděli, že hroch má v Africe na svědomí víc lidských životů, než všechna ostatní zvířata dohromady. Je to totiž velký vztekloun, dokáže nečekaně rychle vyběhnout z vody a rozdupat doslova všechno. Tak bacha na hrochy!
To, že těsně před námi byly na území Krugerova parku povodně a v Mosambiku stále přetrvávaly, naši cestu zásadně ovlivnilo. Chtěli jsme park, který má na délku asi 350 km, projet celý od severu až k jihu. Bohužel celá severní část byla uzavřená a také částečně jižní, což jsme věděli už v Johannesburgu. Tím jsme přišli o možnost vidět krokodýly ve volné přírodě, protože právě v uzavřené jižní části leží Crocodile Bridge, z nějž jsou vidět zaručeně. Také některé mosty ve střední a jižní části byly stržené, tak se muselo objíždět. Některé silnice měly úplně stržený asfalt a jinde právě buldozer prohrnul nánosy bahna, tak se dalo projet.
Budíček opět v 5:00 a vyrážíme ven z Krugerova parku, abychom objeli zavřené území a opět se do pakru vrátili z jižní strany. Cesta trvala asi 2 hodiny. Cestou potkáváme, jen černochy chodící po silnici sem a tam a chvílemi i ta silnice mizí a je jen hlína. Do parku vjíždíme v Numbi Gate. Hned na začátku potkáváme dva slony a pak dlouho nic. Docela otrava. Dojíždíme do hlavního města Skukuza, kde voláme domu a doplňujeme tekutiny. Kluci neoriginálně pivo, my holky přecházíme ze sladkého Espritu na Jihoafrická vína. Cestou odbočíme na jakousi horší cestu a dostali jsme se na jediný kopec uprostřed Safari. Tam už piknikovali jiní návštěvníci a tak jsme na chvíli taky vylezli z aut. Naši chlapci se hned seznámili se skupinkou rodičů s dětmi, respektive hlavní objekt jejich zájmu byla asi 14-ti letá jihoafrická děvčata. Hned rodičům nabízeli výměnný obchod, tři jejich slečny za Lucku, Míšu a mě. Ale asi se na to tady nehraje.Tak jsme zůstali, každý u svého. Aspoň vím, že s kluky nesmím jet do žádné země, kde se obchoduje se ženami. Nejspíš by mě tam vyměnili za sud piva možná i dva.
Radši jsme s Míšou začaly ochutnávat Jihoafrické víno a moc nám chutnalo. Až jsme z toho usnuly. Otevřít jedno oko nás až přinutily oči hrochů, které vyčnívaly z menšího jezírka. Obě oči jsme už měly otevřené, když jsme projížděli kolem skupinky čtyř lvů, a do úplně čilé nálady jsme se dostaly, když si na naši střechu sedla opice a já ji, i přes zákaz, krmila z okénka chlebem. Byl to nevšední zážitek, opička Baboon, jak je tu nazývají, si jemně brala potravu z dlaní mých a pak si s mou rukou přátelsky potřásla. Bohužel jsme se opět přiblížili k místu se čtyřmi lvy a tak nás naše opička opustila.
Pak už jsme jen potkali na jedné křižovatce hyenu. Kráčela si v klidu po silnici, a jelikož přicházela z leva dali jsme ji přednost. A konečně jsme viděli třetí zvíře z velké pětky, bůvola, hned celé stádo. Po lvech a slonu nám ještě nám chybělo vidět bílého nosorožce a geparda.
Poslední noc v parku jsem strávili v kempu Skukuza. I zde nás čekal nevšední zážitek.
Konečně jsme zas provětrali naše zplesnivělé stany. Kluci šli omrknou terén neboli najít hospodu a my holky jsme zatím postavily stany a připravily večeři.
Večer jsme všichni vyrazili do kuriózní restaurace. Šli jsme skrz kemp až jsme došli na nádražní perón i s připraveným historickým vlakem k odjezdu. To byla tvář místní restaurace. Hned při vstupu nás vyzvali k zaplacení. Bylo nám divné, jak můžeme zaplatit, když ještě nevíme, co si dáme. Ale oni nás opět převezli. Na jednom sloupu byl vyvěšen jídelní lístek, tak řekli, ať si vybereme a zaplatíme. Jenže my se nedali. Řekli jsme, že jdeme jen chlastat. A tak nás uvedli ke stolu až na úplném konci perónu a dostali jsem k obsluze jednu těhotnou černošku, co tam snad pracovala první den.
Cestou zpět bylo už podezřelé, že po kempu jezdí auta s velkými světelnými lampami, jakoby něco hledali. Až po návratu k našim stanům, nám sousedi řekli důvod. Do kempu se dostala hyena. Objevil ji soused otec, který vylezl z karavanu a proti němu stála hyena. Samozřejmě se ji večer už nepodařilo najít.
Do koupelny, která byla si 50 m od stanů jsme chodili ve skupinkách a pocit, že se někde z křoví na mě hladově dívá hyena, ta potvora, kterou jsme odpoledne potkali na jedné křižovatce, mi naháněla husí kůži.
Určitě bych hrůzou ve stanu neusnula a tak jsem radši spala nepohodlně, ale v bezpečí auta. Asi o půlnoci mě probudily jakési rány. Díky osvětlení kempu jsem u popelnic zahlédla, jak se tam potuluje ta hyena, převrhává koše a pak se v nich prohrabuje. Bylo to asi 20 metru od našeho sídla. Hned jsem volala na všechny do stanu, ale ti spali. Pak drama začalo. Hyena se pomalými krůčky postupně přibližovala k nám. To už se mi povedlo své kamarády vzbudit a jen jsem jim popisovala, co se za tenkou plentou jejich stanů děje. Hyena se přiblížila ke stanu Jardy a Miriho, za který zaběhla, pak oběhla stan, kde spal Radek s Míšou, očuchala vchod do stanu Lucky a Jakuba a nakonec na ně hodila zlý pohled s tichým zavrčením a zase odběhla pryč. Měla smůlu, z večeře po nás nic nezbylo. Mě pak jen mrzelo, že jsem pohotově nevytáhla kameru a nenatáčela.
Noční zážitek nám pak ráno už nepřipadal, tak nebezpečný. Vždyť hyena jí jenom mršiny. Jaké bylo mé překvapení, když jsem asi měsíc po návratu poslouchala v rádiu pořad o Jižní Africe a vyprávění, jak hyena jedné německé turistce ukousla nohu a druhé hlavu. To jsme tedy měli štěstí. Asi byla naše hyena nažraná nebo nejí Čechy.
Mužský pohled:
Je neskutečné, jak to jihoafrický víno působí na český holky, hlavně na Petru. Po vypití půlky lahve jsme ji nemohli udržet v autě, chtěla se asi dobrovolně nechat zbaštit nějakou chlupatou potvorou. Už to vypadalo, že bude muset dojít na fyzické donucovací prostředky, aby se zklidnila.
Radek, Petra a Mišenka se prostě museli vyfotit venku se slonem, to se ale těm chobotnatcům vůbec nelíbí. Auto jim skoro nevadí, ale na samotného člověka hned útočí. Při focení Míšenky jsme opravdu ujeli jen tak tak. Slon se na nás řítil rychlostí neuvěřitelnou, mrskal při tom vztekle chobotem a chystal se zamáčknout Míšenku i naše auta do země. Jakub stál autem těsně za mnou a jen co hazardérka naskočila do auta, vyrazili jsme za kvílení pneumatik vpřed (Jakub byl už před tím skoro u nás v kufru). Ony ty fotky aut rozšlapaných od slonů a probodaných od nosorožců na vjezdech do parku docela působí. V noci se pak Petře zdálo, že kolem nás chodí hyena a čuchá nám ke stanům. To má z toho spaní v rozpáleným autě. Je třeba podotknout, že holky jsou opravdu zvláštní flegmatičky. Kolem běhají sloni, supi sedí na stromech, opice se houpu na liánách, hroši funí a klapou tlamami a holky vzadu spí. Jinak k večeru začal mít PIFO vážné ekonomické potíže, pád jeho akcií s sebou strhnul i index PX50, ale naší dobrou náladu rozhodně nedostal.
Skukuza je centrum Krugeru, mají tam i letiště. To v nás ale nevzbudilo moc dobrý dojem, vždyť letištní budovy, to bylo jen pár chýší, zato ale stylových afrických.
Na začátku takového zájezdu do malarické oblasti je třeba předem si určit takzvaný Lariamový den. Ten den se berou antimalarika, je to jednou týdně a neměl by se pít alkohol. Když ale prášek vezmete hned ráno, večer už máte relativně volné pole působnosti. To mohu jako ortoped samouk, ale s dvěmi atestacemi, potvrdit. Jinak normální doktoři se na pití alkoholu společně s braním jakýchkoliv léků nedívají vůbec pěkně. Cestovatelé do exotických oblastí se postupem času stanou také sběrateli různých očkování. My už máme očkovací průkaz skoro plné. Taky mě dost dráždí rozhovory v rádiu se zkušenými cestovateli, kteří tvrdí, že ty antimalarika nejsou tak důležitý, že je nebrali a nic se jim nestalo. Ti by snad zasloužili malárií nakazit, obzvlášť nějakou nebezpečnou formou, která je bez včasného podchycení neléčitelná bez trvalých následků. Setkal jsem se s člověkem, který malárii měl, nemluvil o tom vůbec pěkně. Nikomu bych to nepřál, tedy ani těm hloupým vypravěčům z rádia.
Vstáváme relativně pozdě v 6:00 a opouštíme Krugerův park. Cestou ven už nic pořádného nevidíme. Ujeli jsme mnoho kilometru přes hory i roviny, skrz pole cukrové třtiny a eukalyptové lesy, okolo země Swazijské až na břeh Indického oceánu do resortu St. Lucia. Zjištění dne: Černoši jsou chodci. Stále chodí z jedné dědiny do druhé, potkávali jsme celá procesí. Asi mají v neděli den turistiky.
Druhé zjištění, pro nás katastrofické, v neděli se tu nesmí v obchodě prodávat alkohol.
Cestou jsme udělali jen jednu větší zastávku. Pod jedním mostem u řeky jsme si udělali piknik. Prozkoumali jsme místní peřeje a ochutnali Míšinu Jahodovo-mandlovou marmeládu a jeli dál.
Do St. Lucie jsme přijeli po 18:00 hodině a ubytovali se v jednom Backpacker za 45 R/osobu. Dostali jsme celé apartmá. Kuchyň se vším všudy, dva pokoje a koupelnu. Hlavně tam byl větrák, který mi usnadňoval spánek v tom vedru. Ještě večer už za tmy jsme vyrazili podívat se na ten Indický oceán. Nijak zvlášť mě v noci nenadchl.
Večer pak kluci vyrazili do hospody a my holky popíjíme šťávičku.
Mužský pohled:
Šťávičkou holky myslí víno (ne, všechno, co teče a promile alkoholu v sobě má). Je to dost hrozný označení, ale nepodařilo se nám dostat jim to z hlavy ven. O černoších jako chodcích je nutno podotknout, že je potkáte klidně uprostřed pustiny, na jednu stranu 30 km, na druhou 20 km nic a oni někam jdou. Ráno zase táhnou velké davy dětí v uniformách po silnici do školy, některé to mají taky pěkně daleko. To takhle jedete a 5 km jdou po silnici děti vaším směrem. Jejich hustota se zvětšuje, pak následuje škola a najednou jdou všichni proti vám a hustota se snižuje. Až na konci pár jednotlivců už běží. No a potom je zlomový bod a zase jdou děti vaším směrem, ale v jiných uniformách, pak škola, děti jdou proti, jiné uniformy, děti vaším směrem, škola, děti proti, atd. atd. Prostě chodci.
Večer vyrážíme na pivo a obsluhující slečnu doslova dostáváme objednáním osmi piv pro čtyři lidi hned při příchodu. Jo, Češi jdou na Pivo !A mají tady beer draucht - prostě točený. Po několika dnech pití piva v konzervách je to pohlazení. Následuje rybí večeře, prostě nekonečná pohoda. Holky spí.
Celou noc pršelo, ale přes den se zase udělalo pěkné vedro a na nebi nebyl ani mráček. Vstáváme na naše poměry docela pozdě až v 8 hodin. Kluci šli vyměnit peníze a koupit lístky na výlet lodí (trvalo jim to hodinu a půl) Nutno podotknouti, že banka byla 200 metrů od hotelu a prodej jízdenek hned naproti a jeli autem. Nakonec jsem se je vydaly hledat a našly je v obchodě s hračkami. Koupili si gumový míč.
Pak už jsme konečně vyrazili na pláž. Autem, protože to bylo docela daleko. Pláž písková, voda teplá, trochu zkalená pískem, protože vlny byly opravdu veliké. Koupání bylo osvěžující, ale v těch mohutných vlnách se dlouho vydržet nedalo. Stále se muselo s nimi bojovat o přežití. Ve vodě plavaly medúzy. Pláž byla liduprázdná. K neuvěření.
Pak jsme ještě měli chvilku času před výletem na lodi, a tak jsme vyrazili na výlet po okolí. Dojeli jsme do vesničky Dukuduku, kde byla spousta dětí, které zrovna chodily ze školy. Mávali nám, my jim rozdávali bonbóny a fotili a fotili. Děti byly moc milé. Asi jsme opět měli štěstí, že všichni rodiče byli v práci. Jak jsme se později ptali, nedoporučovali jezdit do místních černošských vesnic.
Výlet lodí po jezeře St. Lucia bylo velké zklamání. Za 55 Randů jsme se asi 3 hodiny projížděli výletní loďkou, viděli hroší rodinku a to je vše. Slibovaní krokodýli nebyli. Prý se odstěhovali na druhou stranu jezera, kam se lodí nesmí.
Večer nás kluci opět nechali doma a šli si do hospody (zatím co my jim vařily) a tak jsme my holky vyrazily taky. Večer se nám vydařil. Seznámily jsme se s pěti jihoafrickými bílými farmáři, co přijeli do resortu na fish competition. Naučili nás pít springball, Lucka dostala zásnubní list, vyměnili jsme si e-maily a nechali se odvést na korbě auta domu (asi 100 metrů). Byl to super večer, škoda jen že naši chlapci neměli pochopení, když jsme přišly plné energie a chuti pařit dál, už spali.
Mužský pohled:
Holky až do konce zájezdu básnily o nějakých supermanech. Už je to ale přešlo. Přes den jsme zjistili pár zajímavých věcí: mezi mladými černoušky jsou fašisti, internet je na každým kroku, místo prostředku na mytí nádobí vám domácí pošle černošku a holky neumí zavírat dveře u auta (hlavně ty zadní a kufr) - ale můžem si za to sami, takovou věc máme přece předpokládat a vždy to kontrolovat – tak se s Radkem trestáme navzájem pár fackama.
Taky jsem byl opět nespravedlivě obviněn z líbivé politiky, to jako že jsem na holky hodnej. A ony mně to ještě zhoršovaly, vždy když mohly, tak tvrdily, že jsem ne ně byl zase hodnej a já jsem to pak schytal.
Projížďka po laguně Santa Lucia bylo nakonec největší zklamání zájezdu. Za ty peníze toho mohlo být k vidění opravdu víc.
Večer byl skvělej večírek, v restauraci nás už znali, prostě opět nekonečná pohoda. Jenom nás vyrušila Míšenka, když nám přišla říct, ať už jdeme domu jíst, že nám to nebude ohřívat. Udělala nám tam pěknou ostudu. Večer pak holky přišly pěkně sťatý, smály se až shodily větrák.
7.3. 2000 Úterý
Budíček v 5:30. Platíme a vyrážíme na nosorožce do národního parku Hluhluwe [šlušluí]. Míša byla velmi unavená a tak hodně času prospala, ale jako první viděla nosorožce. Celkem jsme jich viděli asi 8 v jedné lokalitě. V parku byla nádherná kopcovitá krajina, ale na zvířata jsme moc štěstí neměli. Možná protože nás zase chytl pěkný slejvák a zvířata se kamsi schovala. Za to jsme viděli nádhernou duhu.
Zajímavou kuriozitou byly Hide place. Něco jako stezka v kleci, kterou se dalo jít pěšky a skrz okénka se dalo koukat ven na zvířata. Takové Zoo na ruby. Lidi v klecích a zvířata ve volné přírodě, to jsme si původně mysleli. Jenže… Miri s Radkem šli odvážně v čele a já jsem je s odstupem následovala. Cestička úzkou klecí se hodně vlnila, takže nebylo vidět moc dopředu. V tom si to klecí proti klukům líně kráčí lev. Kluci vzali nohy na ramena a já taky. Moc toho skrz okénka vidět nebylo, jen žluté ptáky Snovače, co si staví zvláštní hnízda na koncích větví stromů.
Brzy jsme park opustili a vyrazili směr Durban. Dlouhá cesta v rozpáleném autě. Před Durbanem jsme navštívili Žraločí vědeckou stanici, která ale zrovna v 16:00 zavírala, tak se návštěva odložila na next day.
Hledání ubytování trvalo hodně dlouho. Neuspěli jsme v Backpackeru z Lonely, který byl zrušen. Průzkum cen v Bed and Breakfast, také neuspokojivý a tak jsme nakonec vyrazili do jednoho Backpackeru přímo v černošském centru Durbanu (35R/os). Projet skrz centrum Durbanu k Backpackeru podle mapy byl nadlidský úkol, protože všechny silnice tu byly jednosměrky a tak to tu bylo menši bludiště. Hotel, žádný luxus, ale aspoň střecha nad hlavou i se zamřížovaným vchodem.
Večer jsme šli na obchůzku místních hostinců. Jako první jsme vlezli do jedné s růžovými stěnami a pivo nosili v 700 ml lahvích. Pak jsme došli do baru, kde mě to moc nebavilo a tak jsme se my, holky, nechaly Radkem doprovodit domů. Kluci vyrazili dál mezi černochy a přestože se nám moc nesvěřovali, zjevně si s nimi užili.
Mužský pohled:
Už cesta do parku Hluhluwe Umfolozi byla zajímavá. Po odbočení z hlavní končí i asfaltka a my poprvé zkoušíme, co naše Toyoty vydrží. Na to, že jsou to obyčejná silniční autíčka se drží až nad očekávání dobře. Taky jedničky za volantem (já a Jakub) jsou zárukou sportovního motoristického zážitku. Hned po projetí branou parku zase leží na silnici spousta hoven. Zkoušíme projet šedesátkou sloní hromadou, je to velká sranda. Rychlost v tomto parku je čtyřicítka, na jedné značce je dokonce povolená maximální rychlost 16 km/h. Kousek asfaltky za bránou brzo končí a opět začíná uježděná šotolina. Vidíme nosorožce a slony, žirafy, zebry a impaly už jsou nudný. Jeden z největších zážitků byl hovnivál valící si hovno. Taky jsou tu želvy a ještěři. Najednou se spustil pěknej slejvák a uježděný hliněný povrch se proměnil v bahenní cestu. Toyoty si ale s 10 cm bláta hravě poradí a asi po hodině už jsou cesty uježděný jako dřív. Jenom naše auta jsou dokonale obalená bahnem. A to bláto na nich vydrželo nakonec až do Kapského města, jenom největší krápníky opadaly.
Před Durbanem jsme si okoukli Natal Sharks Board v Umhlanze a pak vyrazili do jednoho ze čtyř největších jihoafrických měst, do Durbanu. Durban má největší přístav v Africe a je díky svým plážím vyhledávaným letoviskem na pobřeží Indického oceánu. Jak psala Petra, ubytovali jsme se po menších problémech v úplném centru města, což se v průvodcích rozhodně nedoporučuje. Průjezd městem byl v pohodě, proti Praze je to slabej odvárek. Na řízení vpravo jsme si už dávno zvykli. Ubytovali jsme se a my, kluci, jsme vyrazili na nákup. Holky chtěli nakoupit nějaké víno, prý aby se tolik nebáli. Tak jsme taky učinili, navýšili jsme PIFO a co nevidíme – bezvadné hospoda. Hned jsme tam jedno smrkli a odnesli nákup holkám. Při návratu ze sprchy jsem na chodbě hotelu zakopnul o švába, byl to opravdu obr. Když jsme večer vyrazili do ulic, museli jsme kolem holek utvořit koridor, to aby je náhodou někdo neukrad. Radek potom odved holky domu, což jsme my, ostatní, označili za zavržení hodnou líbivou politiku.
Vyrazili jsme na průzkum. Co se nám může stát? U sebe jsme měli každý jenom pár drobnejch, všechny důležitý věci jsme nechali na hotelu, kde jsme měli slíbenou jejich ochranu. Jenom já hlupák jsem si na ruce zapomněl Festiny – a to si kluci ještě v Praze kupovali hodinky od Vietnamců, aby zbytečně nedráždili. A tak jsme vlezli do největšího černošskýho doupěte. Byli jsme asi první běloši, co tam kdy vstoupili. Takovou tmu zatím nikdo z nás neviděl. Sám černej boss nám poradil, kam se máme jít najíst a byli jsme s ním největší kámoši. Bezvadně jsme se nabaštili v bufetu, Jakub si tam dal fotbálek se švábem a Jarda pak dráždil policajty rácháním se v bazénu na promenádě. Na ulicích postávají prostitutky. Černé, ale pěkné. Tvrdí, že jsou z Mosambiku a že takovým pěkným turistům z daleka dají nějakou tu službičku zadarmo (do Jardy se asi zabouchla). Říkali jsme si potom později v krizi že jsme pěkný blbci, nenechali jsme se totiž zlákat. Noční Durban je rozhodně skvělej, když u sebe nemáte žádné cennosti a nejste atraktivní blondýna, není se třeba bát.
Ráno kluci vyrazili do Žraločí vědecké stanice na žraločí pitvu a my, holky, na pláž.
Ranní kávička v kavárně na promenádě s výhledem na moře a plno krásných surfařů v akci, koupání a opalování.
Zjistila jsem přitom, že moře je opravdu zrádné. Nechávám se houpat na vlnách a najednou zjišťuji, že jsem docela daleko od břehu. Ale vlny jsou silnější než já. Ač se sebevíc snažím dostat se na pláž, naopak se vzdaluji. Nijak nepropadám panice, protože mám ještě síly dost. V tom ke mně připlave surfař, krasavec z amerických filmů a nabízí mi svou pomoc. Nechávám se tedy odvést na pláž a upaluji k holkám na deku. Surfař mi ještě při odchodu z pláže přátelsky zamává. Hned na to k nám přibíhá černoch jak hora a sděluje mi, že on je tu pobřežní hlídka a pokud se ještě budu topit, tak ať na něj zamávám a on mě přijde za chránit. No, radši jsem se už jen plácala na mělčině.
Po druhé hodině vyrážíme směr Margate - jedno z mnoha přioceánských středisek. Ubytovali jsme se opět v Backpacker, ale spali ve stanech (25R/os), protože na pokojích nebylo místo. Ještě jsem si stihli před západem dojít k moři vykoupat. Byl už znát teplotní rozdíl moře, vzhledem k posunu na jih. Pobřeží bylo skalnaté, ale měli tu v moři vybudovaný betonový bazén, na který narážely obrovské vlny z moře a jen tak tak se člověk udržel na kraji. Docela labužo. V noci šíleně pršelo a protože jsem nechala otevřený vstup do stanu, náš stan se proměnil v bazén. Chudák Miri neměl ani karimatku.
Mužský pohled:
Ráno jsme odjeli sami do Umhlangy na exkurzi do jediné vědecké stanice, která se zabývá útoky žraloků na člověka. A je do Durbanu situovaná rozhodně správně, tam se totiž stane 8% všech napadení člověka žralokem, což je nejvíc na světě. Všechny pláže jsou proto obehnány sítí, ta plave na hladině a sahá pár metrů pod ní. To prý zabrání žralokům v cestě za pochoutkou v podobě surfařů a plavců. Ani se mi tomu nechce věřit. Radek, jako potápěč, celou exkurzi doslova hltal. Vstup stál 12 Randálů a stálo to za to. Nejdřív jsme okoukli exponáty (rozkousnuté lidské lebky vytažené ze žraločích vnitřností, nakousaná surfová prkna, bezvadný žraločí hologram,..), pak byl film a nakonec pitva žraloka. Nebylo v něm nic zajímavého, což nás zklamalo. Zaujala nás ale žraločí játra, ta tvoří 25% objemu jeho těla. Jo, to by se to investovalo do PIFA, mít takové vybavení. Nakonej jsme nakoupili žraločí suvenýry v podobě čepic, triček, přívěsků, zubů atd.
Koupání v Durbanu, to byl jenom souboj s vlnama. Petra už psala, jaké měla problémy. A není se čemu divit, loni zde bylo mistrovství světa v surfování na vlnách. Potkali jsme taky jednoho Čecha. Byl na cestě z Namibie do Kapského města už asi 2 měsíce a v Johanesburgu se ho dvakrát snažili okrást. Měl i nůž na krku, přesto ale kameru uchránil. Lez ale tam, kam neměl, černošská předměstí a centra velkých měst, to není zrovna oáza klidu a bezpečí. Ale fotograf prostě neodolá.
V Margate jsme si užili ještě v betonovém bazénku mezi útesy, kam narážela jedna obrovská vlna za druhou. Backpackers se ukázal jako prvotřídní, byla v něm bezedná lednice pro všechny turisty a každej si dělal jenom čárky co vypil. V noci se mi zdálo, že spím v bazénu a Petra do toho ještě řvala ze spaní.
Transportní den.
Přesun přes nejchudší černošské území Kwazulu-Natal, kde je velmi nebezpečno, protože tam lidé nemají práci a tak se živí přepadáváním aut. Řídili jsme se doporučením projíždět tuto oblast jen ve dne a v žádném případě nikde nezastavovat. Jen na záchod nám hodní řidiči jedničky zastavili vždy někde v polích, kde nás snad nikdo nemohl přepadnout.
Projeli jsme bez problémů. Při projíždění měst jsme měli zamčené dveře a byli na pozoru. Všude byli jen samí černí, ale nijak agresivně se nechovali. (Kdo ví, jak to tam je)
Do Port Elizabeth jsme přijížděli za deště a bouřky. Ubytovali jsme se v jednom luxusním Backpackers a vyrazili do restaurace na večeři.
Mužský pohled:
Tenhle den nám dal zabrat. Hlavně Jakub už za volantem doslova spal, tak musely nastoupit na dojetí dvojky. To bylo jediné střídání přes den za volantem, ono 850 km je dost a to ještě musíte pozorně sledovat silnici, protože občas je v ní díra jako past na mamuty. No a urvat kolo někde v tý divočině, kde za každým stromem číhá černoch s puškou, se nikomu nechce.
V JARu se jezdí fakt hodně rychle. Silnice N2, po které jsme skoro pořád jeli, je místy (u velkých měst) dokonalá dálnice a jinde je proti ní naše česká okreska super cesta. Ale i v nejdivočejším místě jsou klidně cedule 120 km/h a všichni jedou tak 140. Na tento fakt jsme si ale my, závodníci tělem i duší, hodně brzo zvykli. Občas se cesta opravuje. To tam potom černoušek drží ceduli „čekejte 10 minut“, my čekáme 20, mezitím nás obklopí dav prodejců všeho, černoušek ceduli otočí, objeví se nápis „jeďte“ a pak projíždíte stavbou pomalu v prachu za kamióny.
Celá tato oblast mezi Durbanem, East Londonem a Lesothem je velmi chudá, nezaměstnanost je hrozně vysoká a prý se tam i střílí po projíždějících autech. Na bělocha tam opravdu nenarazíte. Objížďka by ale znamenala 1200 kiláků navíc. Průjezd centrem této oblasti (město Umtata) jsem viděl jenom já, protože zbytek mé posádky spal a druhé auto spalo celé i s řidičem. Tak jak to tam vypadalo: strašnej bordel kolem cesty, spousta lidí, rozpadlá auta a ještě rozpadlejší chatrče. A všechno tohle se směrem k centru zahušťovalo až se skoro nedalo projet. Já jsem však nehodlal zastavovat, prokličkoval jsem to mezi tím vším a rychle pryč. Další den jsme zaslechli v radiu, že v Umtatě byl nějakej incident.
Do Port Elizabeth jsme dojeli už potmě, ubytovali jsme se a zašli jsme na skvělou večeři. Jarda si dal 600gr. pečený bok z antilopy, bylo to ale nějak moc nasladko. Ostatní jsme zvolili standardně – ryby a tak. PIFU se ten den moc nedařilo, finanční trh byl nějaký mrtvý, skoro se neobchodovalo. Z hotelu byl krásný výhled na osvětlený maják. Jarda ho fotil. Je sice skoro profík, ale i mistr se utne. Na fotce z něj zbyla jen šmouha, tak to svedl na absenci stativu.
Vstáváme hodně pozdě. S Míšou jdeme koupit snídani, pak vyměňujeme peníze a asi ve 12:00 vyrážíme do Oceánária, Snake house a Musea. Bohužel delfíní show právě skončila, tak jsme se spokojili aspoň se sledováním jejich tréninku. Ve velkém akváriu jsem konečně viděli živý žraloky. V Muzeu nás nejvíce zaujala soustava různých kladek, jejichž záhady fungování nám chvíli trvalo pochopit. V Snake house pak Jardu kousl had a Lucka házela po krokodýlech kameny.
Kolem třetí hodiny vyrážíme směr jih a jedeme se podívat na písečné duny a Jeffreys Bay, podle Lonely nekrásnější pláž. Nijak mi to nepřišlo.
Už za tmy přijíždíme do Storm river, kde jsme měli na začátku opravdovou smůlu. Backpackers, který jsme našli v brožuře před 14-ti dny zrušili a o dalším nevěděli.
Po druhé jsme se strefili do černého. Úplně náhodou jsme vlezli do čerstvě otevřeného Backpackers. Uvnitř byl jen Němec Petr, který tam byl jediný ubytovaný. Obsadili jsme pokoj, kde byly tři třípatrové palandy, kluci si upekli své jitrnice, dali jsme rundu slivovice a šli spát. Ráno jsme dali peníze nějaké uklízečce, měla z toho radost. A moc to nebylo.
Mužský pohled:
Oceanárium v Port Elizabeth bylo dobrý, duny proti venezuelským v Coru nestály za nic. V tomto úseku naší cesty jsou prý nejhezčí jihoafrické pláže. Bohužel koupání je už jenom pro otužilce, blížící se Atlantik už je znát. Jarda s Luckou ale neodolali a skočili tam. A potom ještě Míšenka.
Hledání noclehu jsme si zpříjemnili navýšením základního jmění PIFA a další výhodnou investicí do platíčka Heinekenů.
V 7:00 ráno opouštíme Storm river a jedeme do národního parku Tsitsikamma. Trochu zmatku při výjezdu z vesnice. Auto číslo dvě trošičku bloudí. Později ale tvrdili, že nás jenom dráždili.
Fantastické vlny. Trip přes lanový most přes Storm river, na vyhlídku jsem se vydali jakousi stezkou vyšlapanou zvířaty a dokonale zabloudili. Ale všechny cesty tu vedly nahoru a tak jsme se na vyhlídku nakonec dostali.
Pak po lidské stezce jsme se zase vrátili do základního tábora. Po občerstvení jsme se vydali na další výlet na druhou stranu podél pobřeží, kudy vedla Tsitsikamma path trail. Stezka se jde 5 dní a pět nocí a je to jedna z nejvyhledávanějších atrakci. Na to jsme ale bohužel neměli čas. Nedostali jsme se ani k vodopádu, který měl být 3 hodiny cesty od začátku. Stezka nebyl žádný chodníček, šlo se většinou po kamenných polích, často se překonávaly velké kamenové bariéry, a tak není divu, že jsem si pěkně natloukla, když jsem šlápla mezi dva balvany do prázdna. Radek mi potom radši vzal kameru a kluci ho obvinili z líbivé politiky.
Tsitsikammu opouštíme v 15:00, což je škoda, protože tento park by si zasloužil daleko více času.
Nakupujeme neplánovaně v George a již za tmy dorážíme do Swellendam, kde docela rychle objevujeme Backpacker navzdory tomu, že naviguje poprvé a naposledy auto číslo dvě.
Backpacker za 45 R.
Večer opět zábava jak brno.
Mužský pohled:
V Tsitsikammě je naučná podvodní stezka pro potápěče, moře ale bylo moc rozbouřený. Ty vlny byly opravdu kolosální. Taky jsme prozkoumali jednu jeskyni, našli jsme tam netopýry. Cesty po souši jsou tu opravdu pořád nahoru a dolu. Petře to dost vadilo, pořád se courala a říkala, že to snad nemůže být cesta. Ale byla, rozhodně jsme nebloudili.
Protože ten den řídily dvojky, udělali jsme si s Jakubem bezvadnej den. Po odjezdu z Tsitsikammy jsme zastavili na nejvyšším bungee jumpingu na světě, most je vysoký 216 m (to je přesně stejně jako žižkovská televizní věž) a pár šílenců to tam provozovalo. Pak jsme projížděli Garden route. Lagunu Knysna berem hodně hopem, taky Sedgefield, Wilderness a Mossel Bay, není čas, cesta je ještě daleká. Ale tučňáky jsme si nenechali ujít, jsou to super kolíci, ale Lucce chtěli uštípnout prst.
Jedeme na nejjižnější bod afrického kontinentu cape Agulhas, neboli Střelkový mys. Na tomto místě se můžete koupat zároveň ve dvou oceánech. Zleva na vás šplouchá teplý Indický oceán, jehož barva je temně zelená a voda má teplotu 23 stupňů a zprava vás studí chladný temně modrý Atlantický oceán, který svou teplotou 13 stupňů moc ke koupání neláká. Samozřejmě v linii středu jsou veškeré rozdíly vyrovnány a koupat se v tom nedá.
Na mysu je přístupný druhý nejstarší maják z roku 1848, který naneštěstí otevíral o hodinu později než jsme tam byli. Bohužel náš časový plán byl tak na fest, že jsme si nemohli dovolit ani hodinu skluzu. Z mysu jsme se vydali zkratkou po prašné cestě, že druhé auto si muselo dát kilometrový rozestup, jinak by byli polykači prachu. Asi po padesáti kilometrech jsme dojeli do vesničky Elim, kde jsme se cítili jako v jižních Čechách. Baráčky s jihočeským štítem jak vyšitý. Jednou se tam vrátím a zjistím, jestli to tam nepostavili nějací Češi.
Na oběd jsme se stavili ve městě Hermanus, kde nám pobřežní nástěnky připomenuly, že projíždíme podél pobřeží, kde se v opačném ročním období dají v moři vidět velryby. Pro nás smůla. Jen jsme chvilku poseděli na lavičce ve tvaru velrybí ploutve a vyslechli si pěvecký koncert malých černoušků.
Pak už jsme na jeden zátah dojeli do Kapského města a ubytovali se v Backpackeru. Podnikli jsme večerní procházku městem, prosklené výtahy v hotelu Intercontinental nám poskytly bezplatnou projížďku nahoru a dolů s výhledem na město. Někteří jeli i dvakrát. Večer se pak kluci důkladně sprchovali.
Mužský pohled:
Nejdřív k tý teplotě oceánů. Teploty souhlasí, ale jejich vyrovnávání nastává samozřejmě už tak 1000 km od mysu. Indický oceán v severní části JAR je krásně teplý, ale Karibik to zdaleka není.
Na Střelkovým mysu jsme všichni nabrali kameny – jsou to výborný levný dárky. PIFO nás přece jenom dost vysává a maminky měly radost i z kamínků. Cesty v této oblasti byly převážně prašné, ale i po nich se dalo jet 110 km/h, o polykání prachu u byla řeč v ženské části.
Za Hermanusem jsme se rozhodli jet po pobřežní silnici, říká se jí Garden route. Nemělo to chybu, vysoký srázy a skály na druhý straně, to je ono. Do Kapského města už jsme ale opět vjížděli po naší stálé společnici, silnici N2. Předměstí tohoto jinak nádherného města tvoří chudinské načerno postavené čtvrtě kolem dálnic. Na tu nekonečnou spoustu různobarevných chatrčí je opravdu skličující pohled. V samotném městě se jinak orientuje i přes jeho značnou velikost velmi dobře. Podle obrovské Stolové hory víte okamžitě, kde jste. Naše cesta byla u konce, ještě nás ale čekaly skoro 2 dny zážitků.
Den před odletem jsme se vydali na Mys dobré naděje. Je to asi hodinka cesty z Kapského města. Mys dobré naděje je National park a tak se i tam platí vstupné 5 R. Nejprve jsme po parku trochu bloudili. Dokonce tři odvážlivci Miri, Radek a Míša se k mysu vydali podél útesů, ale stejně nedošli a vratili se. Nakonec jsem dorazili na Cape point, který je hned vedle Cape of Good Hope. Je na něm restaurace, obchody a lanovka na výběžek. My šli česky pěšky.
Z Cape point vede příjemný chodník podél útesů na mys Dobré naděje, cestou jsme potkávali grupy Baboonů (opice)
MDN je nejjihozápadnějším bodem Afrického kontinentu. Je tam ale jen cedule, u které se každý, kdo tam přijede, vyfotí.
Také je tam místo s výskytem obřích mořských řas. Jednu z nich nadzvednout a udržet nad hlavou mi dalo pořádnou fušku.
Mužský pohled:
Umění jihoafričanů udělat ze všeho národní park je obdivuhodné. Vstupné potom platíte pomalu všude. Jenom se divím, že nebyl NP i na Střelkovém mysu. Mys Dobré naděje je ale jenom jeden na světě a tak je ho třeba vidět. Ten název je přece magickej. Na vyhlídce terasy restaurace na Cape pointu jsme pozorovali delfíny. Taky nás rozhodně zaujaly ty až 15 m dlouhý a jako PE vodovodní trubky se tvářící řasy. Ty shnilý vespod už ale tak zajímavý nebyly, hemžily se totiž spoustou brouků, kteří je s chutí pojídali.
Při návratu z mysu narážíme na místo, kde se prodávají obří sochy zvířat a Nelsonů Mandelů. Například slon je kamenný a vysoký jako skoro dvoumetrový Jakub. Petra se zamilovala do čtyřmetrové žirafy. Tak si všichni zkoušíme jízdu na slonovi, tenhle neprotestuje, jako ti v Krugeru. Jarda pak ještě odvážně strká hlavu hrochovi do tlamy a pak vyrážíme zpět do Kapského města.
Když zastavíte autem někde v centru, hned se na vás vrhnou hlídači aut. Jednou se málem poprali o to, kdo nám ho bude hlídat a potom se děti skutečně popraly o bonbóny, které jsme jim dali. Ještě jednou je třeba dodat, že Kapské město je opravdu nádherné, hlavně dokonalá milionářská sídla za Stolovkou. Žije tu nejvíc bělochů v JARu, tak je to takové evropské. Nás ale spíš táhne ta exotika v podání místních původních obyvatel. Holej fakt prostě je, že kde jsou bílí, tam je čisto, kde jsou černí, tam je špína. To je ale to vnucení jiné kultury místní populaci, někde v centru země, kde si žijí po svém, je to určitě jiné.
Jarda při jeho smůle píchnul pneumatiku.
Večer jsme se vyrazili občerstvit do vodního baru v největším obchodním centru na jižní polokouli. Nakupujeme ještě nějaká trička a zásoby na večer. PIFO je v rozmachu, už mu patří polovina jihoafrických pivovarů. Taky prohlížíme přístav, kde nákupní centrum leží.
Večer v Backpackeru zjišťujeme, že nejen Češi si chtěj ohřát baštu. Nám by k tomu ale stačil jeden hrnec a pánev, ale ti všudypřítomní asiati, ač jich bylo míň než nás, potřebovali všechno nádobí jenom pro sebe. Byl na ně opravdu nechutnej pohled, jak se ládovali těma divnejma rozvařenejma kejdama. Doufám, že to nebyla ta pravá asijská kuchyně, protože tam se chystáme příště. Ještě že Češi jsou takovej mírumilovnej národ a pivo je spolehlivě uklidní.
Večer se ještě jedeme podívat k úpatí Stolové hory na noční výhled na Kapské město. Je to prostě nádhera, spousta světel a přístav. Samotná hora je v noci osvětlená reflektory a pohled na ni z centra je úchvatný.
Mužský pohled:
Ráno balíme ale necháváme si věci v hotelu. Máme totiž namířeno na dominantu Kapského města. Výstup na Stolovku, to bylo utrpení, pro Jakuba ale ještě o dost větší než pro mě. Hora má 1000 m a zostra se stoupá. Nahoře nás uvítala velká skupina německých důchodců. Ona tam totiž jede lanovka. Nahoře je krásný výhled do všech stran a směrová růžice, která ukazuje na významná světová města. Samozřejmě tam nechybí ani Praha, je daleko 9353 km a za 24 hodin už v ní budem. Občerstvili jsme se a vyrazili dolu. Letadlo nečeká a auta musíme vrátit do 14 hodin. Mezitím se nám ale ztratil Jarda s Luckou. Vydali se dolu sami cestou pro horolezce. Jarda sám jako zkušenej horolezec dokázal „snést“ i Lucku, tak se naštěstí žádný závěrečný přesun do nemocnice nebo do márnice nekonal. Ona Lucka, jako reprezentantka v softballu, taky není žádný nemehlo. A teď už honem na letiště. Vracení aut bylo s menšími problémy, ale původní cenu se nakonec podařilo Jakubovi s Radkem dohodnout, jenom se připlácelo za tu píchlou gumu.
Na letišti nastalo utrácení posledních Randů, taky hospodaření PIFA bylo přerušeno do dalšího zájezdu, byla na něj uvalená nucená správa. Většina nakoupila víno. Radek byl trošku naštvanej, když v těch předražených letištních obchodech našel úplně stejný náhrdelník, jako koupil od trhovců, ale levnější. Holky se rozhodly poslední Randy propít hned na letišti a nereagovaly ani na poslední výzvy pro pasažéry našeho letu. Nakonec se ale přece jenom objevily. Letiště v Kapském městě, to je pěknej prcek. Naše Ruzyně je rozhodně větší. Do letadel se nastupuje z letištní plochy, to se už dneska moc nevidí. Ale nastupovat do Jumba po schodech a moct si okouknout ty úžasný velký motory, to je zážitek. Let trval i s mezipřistáním v Johannesburgu 14 hodin a to už je fakt moc.
Při cestě z letiště jsem se ještě nostalgicky otočila a pomyslila si " Kam to bude příště..."
Mužský pohled:
Ve Frankfurtu jsme tentokrát ani nečekali, letěli jsme skoro hned. Jenom jsme přebíhali z jednoho terminálu do druhýho, oni nějak nevěděli kam to mají přistavit. Jo, holt tento let nebyl s ČSA jako obvykle, ale letěla Lufthansa. Nakonec jsme zase nelejzali do letadla po schodech z plochy.
Doma už na nás čekaly maminky.
Ještě je třeba udělit čestný uznání skupině Tři sestry, jejíž hudba nás celou (fakt celou) Afriku provázela. Před odletem jsme si totiž řekli, že každej vezme nějakou kazetu do auta. A všichni vzali Tři sestry. I holky si jejich největší šlágry zpívaly a jestli neumřely, zpívají si je dodnes. A to už je pohádky konec.
Ještě musím napsat o v úvodu zmíněném pobytu Jardy na infekčním oddělení. Byl tam 14 dnů a z nějaké záhadné cizokrajné infekce se vyklubala docela obyčejná mononukleóza.
JEĎTE DO AFRIKY !!
Za ženskou část psala Petra (dankova@centrum.cz)
Za mužskou část posádky sepsal Miri (jirkakolodej@email.cz).
