pokračování ČERVENÉHO SEŠITU, strana č.4

OPRAVA

    Tak jsem vám jednou chtěl opravit televizi. Ani nevím co mě to napadlo. Odklopil jsem tedy zadní víko v očekávání různých hejblátek a drátků. Jo. Hezky jsem se splet. V televizi nebylo nic, kromě krabičky s nápisem:

    JSI-LI BOHÉM, OTEVŘI.

    Tak jsem otevřel a vytáhl z krabičky papírek. Stálo tam asi tohle:

    Měl bys to chlastání omezit, tohle není televize, ale kredenc.

    Příště se na televizi vykašlu. Dobrou noc.

NENÍ TŘEBA OTÁLET

    "Zítra ráno všichni zahyneme", prozradila mi večer moje jasnozřivá babička. Když jsem se ráno probudil, bylo všechno pryč. Stromy, domy i lidi, všechno se to někam vypařilo.

    Nebyl jsem na to připravený. Tak zrána a taková rána, zůstat někde, kde se to nedá ani pojmenovat, docela sám.

    "Uklidni se broučku", řekl(a) kdosi tiše za mnou.

    Pozvolna jsem se otočil za tím posvátným hlasem a uzřel jsem osůbku vskutku božskou.

    "Uklidni se a pojď se mnou, někdo na nás čeká.

    Nebylo jinak než uposlechnout tu nádhernou bytost a tak jsem se vydal za ní. Po několika minutách chůze popelem jsme došli k malému ohníčku u něhož seděl muž zvláštního vzezření: napůl člověk, napůl...

    "Sedni si chlapče", řekl stařec.

    "Sedni si a pozorně poslouchej, co ti teď řeknu. Dnes ráno jsem potrestal zpupného člověka za jeho ješitnost a vyplenil jsem jej z této planety. Všezničující oheň pozřel vše: stromy, domy, lidi i jejich výtvory. Jediný kdo tu zkázu přežil jsi ty a tato pohledná mladá dáma" a ukázal na mou krásnou průvodkyni.

    "A teď k tomu hlavnímu. Tvůj úkol je permanentní. Jsi předurčen k zachování života na této planetě. Musíš proto jako správný potkaní samec konat svou povinost. Prosím jdi, reprodukuj se, množ se ať mám komu vládnout."

    Tak pravil člověk pomalu se proměňující v potkana. Ano, byl to bůh a bral na sebe podobu nejvyspělejší formy života.

    "Zdař bůh!", pomyslel jsem si zaraženě. "proč zrovna já? Ále co, co se má státi nechť se i stane" a popadl jsem potkanici za nožku.

    "Tak pojď, půjdeme. Není třeba otálet!"

AVŠAK

    Vypreparovaný pták zvolal v němém úžasu:

    "Ach bachyně můžu tě pozřít?"

    Byl to nával euforie, či bulimie?

    Mnoho let ulynulo v plynném skupenství, když tu jeden zástupce řas protáhl víčko:

    "Ach, je to zřetelné, že nic neuzřeme!"

    Toť výtka! Avšak mnoho povyku pro nic.

                pokračování zde !