Motto:
                Jen jeden z národů neskoná,
                hrůzy severu snadno překoná.
 

Psal se rok 1990, když se několik dobrodruhů rozhodlo uskutečnit svůj dávný sen. Kdo byli tito dobrodruzi a co bylo jejich
snem? Na tyto otázky zde samozřejmě najdete odpovědi. Jednotlivé členy expedice asi není třeba představovat a postačí
pouze jejich vyjmenování. Především se jednalo o sudoměřickou dvojici Mlynář & Flik, třetím byl Jindřich Vlček, který na
poslední chvíli nahradil kamaráda Šamana, jenž musel svoji účast zrušit. Posledním, kdo se toho všeho účastnil jsem byl já,
Kryštof, který pro Vás připravil, v této moderní (hypertextové) formě, své zápisky a postřehy z této cesty . A co bylo oním
snem? Spatřit daleké kraje za Polárním kruhem, poznat alespoň trochu přírodu Skandinávie. Zkrátka vidět to, o čem jsme
zatím jenom četli.
Vás všechny, kdož hodláte číst tyto řádky prosím o shovívavost. Mějte prosím na paměti, že jde o zápisky staré téměř 10 let,
uváděné bez korektur a s novými překlepy.
Ale dost již planých slov a vzhůru k SEVERU.

27.7.1990
Odjezd z domova v 6:00 směr Veselí. Už po cestě nás potkává příjemné překvapení v podobě milé, mladé a sympatické paní
(tedy vlastně slečny) průvodčí, s níž, po menší úpravě harmonogramu, pokračujeme do Brna. Tady s ní, s menšími přestávkami, trávíme čas do jejího odjezdu (odjížděla totiž dřív).
Náš vlak měl cca 60 minut zpoždění, ale jinak cesta ubíhala v poklidu.V Praze k nám přistoupila mladá maminka se svojí 9ti
měsíční dcerkou Isabelou. Taky dobrá ženská (tedy ta maminka).
V Berlíně, kde jsme téměř 4 hodiny čekali, Flik natrefil na dvě česká děvčata, která jela do Hamburku a Flik boduje.

28.7.1990
Nasedli jsme, ale to už je druhý den naší cesty, na vlak do Malmö. V Sassnicu jsme se nalodili i s vlakem na trajektuliján.
Moře! Poprvé. Cesta lodí ubíhá příjemně. Seznámili jsme se s kontrabasistou České filharmonie, který jede vyučovat na
konzervatoř do Finska, a jeho známými. Je něco po 12 hodině a chystá se vylodění na švédské půdě. Konečně v zemi
zaslíbené. Už je to tady, půda švédská pod nohama jest, ale celníci nás zdrželi, takže vlak do Stockholmu nám ujel. Naštěstí
Švédi vědí co se sluší a vypravili zvláštní vagón. Do hlavního města jsme přijeli cca 21:45. Celou cestu vděčíme osudu, že nám
do cesty přihrál krajany, což nám mnohé usnadnilo. Ze Stockholmu nám to jede až 10:13, takže celou noc můžeme chodit a
poznávat město. Krosny jsme dali do úschovny, kterou nám zaplatila Berta s Davidem.

29.7.1990
Chodit jsme vydrželi do 0:23 a pak už nás přemáhal spánek. Ovšem to není jenom tak, protože v 1:00 nás z nádraží vyhodili a
vypadalo to, že nás nehodlají hned tak pustit. Až po cca 45 minutách mrznutí před nádrem jsme zjistili, že otevírat hodlají v
4:50. Bylo rozhodnuto, že poznáme Stockholm do mrtě a tak jsme vyrazili do ulic. Chodili jsme dlouho, až jsme nakonec
zakotvili v přístavu a tam pojedli. To už ale bylo po čtvrté, takže jsme se vydali směrem k nádraží, kde jsme počkali na vlak.
Ten jel jenom do Härmösandu odkud jel do Lulei autobus, který ovšem nebyl na INTER-RAIL, a tak jsme čekali až do 19:55, kdy jsme nasedli na vlak do Längsele. Ovšem ještě v Härmösandu Radka přepadla trudomyslnost a tak jsme si pinkli. Do
Längsele jsme přijeli 21:42 a poté, co jsme zjistili, že vlak do Kiruny jede 1:15 naše nálada vylétla k výšinám (upozorňuji, že už
i Flik upustil od Finska). K zlepšení nálady taky posloužil kotlík kolen, uvařených na sladko, se skořicí.
Pak začalo pršet a my se přemístili na nádraží. A tam jsme vytuhli.

30.7.1990
Vzbudili mě až na vlak (to ovšem nebyl ten pravý, protože náš měl 20 minut sekeru). V době zapisování minulých událostí stále
jedeme vlakem směr Kiruna.
Nedá mi to, abych neotevřel svůj deník a nezapsal DOBYT. Je 30.7.1990 10:09 hodin, kdy jsem se, spolu s přáteli, stal polárníkem.
Uplynulo několik hodin a my ležíme na karimatkách a doplňujeme zápisy. Co se vlastně stalo? Nic. A to je ono. V tuto dobu
jsme už měli užívat romantična plnými doušky, avšak neužíváme, tedy alespoň ne plnými. Je pravda, že se konečně vyspíme ve
svých pytelkách, ale jsme velmi blízko Kiruny, pod nehezkým lomem a uprostřed nesnesitelných komárů. Ti nám sužují život
neustále. Právě teď sedím v kalhotách, větrovku s kapucou přes popelnici a na držce šátek.
A teď bych pohovořil, proč spíme nedaleko lomu. Protože Švédi jsou blbouni a neumí značit  turistické cesty a my jak šulíni
chodíme tři hodiny dokola a hledáme tu pravou. Po domluvě s domorodci a zjištění, že za autobus dáme 45,- sk (švédské
koruny) pozměnili jsme plán. Z Kiruny pojedeme vlakem směr Abisko, ale vystoupíme na takové malé, zastrčené zastávce
jménem Kaisepakte. Odtud pak do Abiska pěšky. Dovolil bych si ještě poznamenat, že ty batohy jsou pěkně těžké a bude to
ještě zajimavé, ale hlavně romantické.
Ještě bych se zmínil o jednom skvělém plánu, na který nás přivedla Berta. Ta akce se bude jmenovat KANÁRY. Trošku blíž o co vlastně jde. V podtitulu této akce by mohlo stát CARPE DIEM. Jde o to, že ve Švédsku bychom vydělali za měsíc 12 000
sk a výlet na Kanárské ostrovy by stál 4 000sk. Z 12 000 by se tudíž dali zaplatit 2 zájezdy (přesněji řečeno jeden zájezd pro
dvě osoby - snídaně do postele!) a ještě by něco zbylo.
Nevím deníčku, jestli jsem se už svěřoval, ale zamiloval jsem se, samozřejmě platonicky, do Mišky (oné sympatické slečny
průvodčí). Takže s kým pojedu, je v této současné , platonické rovině rozhodnuto. U Flika a Mlýna taky.

31.7.1990
Noc mezi 30.-31.7. byla nocí hrůznou. Nejen komáři, ale i blízkost železnice a v nemalé míře i vrtulník znepříjemňovali nám
spánek. Přátelé tvrdí, a já jim věřím, že bylo pořád světlo.
Vzpomněl jsem si na příhodu, která byla pravým antimalatinem. Při vybalování spacáku, který byl až na samém dně batohu
narazil jsem na své dva nátělníky. Tu upoutala můj zrak bílá krajka na jednom z nich. Nutno podotknout, že i druhé z mých
tílek patřilo ženské polovině naší rodiny, jež maminka omylem umístila do mojí skříně.Moji přátelé byli natolik bezcharakterní,
že svůj úsměv, mnozí i hlasitý smích, vůbec neskrývali. Ještě teď po přečtení se ti nejméně charakterní smějí.
Ráno jsme posnídali skvělé vločky a vyfuněli na nádraží. Vlakem s mírným zpožděním jsme opustili Kirunu a vystoupili v
Kaisepakte. Tady jsme dobře pojedli (poličan, sýr, česenek, chleba, čekuládu, šumák a lesněnky), napsali zápis a funíme do
hor. Vstříc novým dobrodružstvím a zážitkům! (Teplota je asi 12 °C)
Věru, že nás dnes čekala dobrodružství nemalá. Hned za nádražím (cca 1,5 km) se vynořila říčka mých snů. Šutry, peřeje,
vodopádky a kolem vrboví a kleč a mech a to všechno dohromady. No paráda. Byli jsme unešeni, a to jsme ještě netušili, co
všechno nás čeká. Ještě jedna řeka, sníh,sobi, koupačka v jezeře.
Táboříme u onoho zmíněného jezera. Krásná čistá voda, odpovídajícně studená, a kolem romantika. Přátelé vaří (na lihu, došlo totiž ke zničení plyňáku, snad koupíme nový). Na večeři byla rýže (na sladko) s kakaem. Výborná. Poté, co jsme nachystali
mléko a do něj našukali vločky, domluvili jsme se s Radkem, že se před spaním okoupeme. Ve stanu jsme se vysvlekli a jen v
trenkách, za povzbudivého pištění komárů jsme doběhli k jezeru. Tu jsme odložili i to poslední a ponořili se do průzračně čisté
a šíleně ledové vody. Když už jsem já byl ve vodě a Radek ještě dlel na suchu, ochromil mne otázkou: "Co myslíš, dalo by se
na to zvyknout?". Po několika zbrklých tempech, které jsme společně vykonali, jsme už museli opustit vody jezera. Na břehu
jsme i přes přítomnost komárů pociťovali blaho. A teď už nás čeká jenom božská noc ve švédské přírodě.

1.8.1990
Náš pobyt ve Švédsku se přehoupl do srpna. Pokud jsem psal o předešlé noci jako o noci hrůzné, nejde tu na dnešek  nazvat
jinak než božskou. Stan je perfektní vynález. Vítr duje a nám je teplo. Komáři si celou noc ani nepíchli, vlaky jsou odsud dost
daleko a vrtulník létal jen ve dne. Vzbudili jsme se kolem 1/2 9, když síla větru byla v maximu a nám uletělo tropíčo.
Demokraticky jsme se rozhodli, že tu i poobědváme (kolem 10:30-11:00) a pak vyrazíme.
Ještě nevíme jak bude naše cesta pokračovat, zda namíříme rovnou na Abisko, koupíme plyňák a filmy a pak ještě vyrazíme
do hor, nebo uděláme trasu tak, jak jsme ji naplánovali. Uvidíme.
Právě jsme s Radkem domluvili hrubý harmonogram. Tady je -
            14.8. (příp. 13.8.) odjezd z Abiska do Narviku
            14.8. den v Narviku, odpočinek, užívat si ("koupačka ve fjordu")
            15.8. odjezd do Bodo, pak směr Trondhaim a Oslo (17.-18.8.)
            18.8. den zůstat v Oslu, pak směr Helsinborg a odtud trajektem do Kodaně. Tady opět pauza a směr Německo.
Od jezera jsme vyrazili až ve 12:00 a už od začátku byla cesta poznamenána mírnými zmatkoviči. Po několika stech metrech
nám zmizela značka. Shodili jsme krosny a vydali jsme se ji hledat. Mlynář našel paroh a pak i já, spolu s ním, cestu. Zajímavé
je, že i Flik, ušedše za tu dobu pěkný flák cesty, našel na druhé (opačné světové) straně značku taky. Ale ta naše byla
věrohodnější. Tato situace se později opakovala ještě několikrát. Po druhé hodině jsme zastavili na oběd. Bylo to v blízkosti
takového malého jezírka. Tady jsem zas našel paroží já. Dva jsem dal Flikovi a jedno si nechal. Také jsme tady viděli orla.
Cesta byla stále více a více romantická, pak se ale před námi vyhouplo jezero a my jsme začali klesat. Porost se stal hustším a
s porostem houstli i komáři a četnost výskytu bažin. Když jsme došli k rozcestníku a vydali se svojí cestou, čekalo nás peklo.
Bažiny, komáři, mokro v botách a cesta nikde. Když jsme se vraceli a nemohli najít cestu, objevil se v našem čele nejstarší člen, a taky jediný neplatonik naší výpravy - Radek. Pod jeho vedením jsme došli, nechtěně, k mostu a tak našli i cestu, po které jsme se vydali najít tábořiště.Ovšem přejitím mostu jsme ještě nepřešli řeku, čekala nás ještě "brodící" část. Proud jako svině, hloubka asi tak po kolena. Mnozí se pěkně namočili. Mně například spadly vykasané nohavice. Po přebrodění jsme našli místo a utábořili se. Málem bych zapomněl ještě na jednu věc, která mně značně znepříjemňuje život. Píchla mě vosa, či jiná havěť a já jsem teď opuchlý, flekatý a svědí mně celé tělo. Děkuj kamarádům, že mne nechali zafunět do stanu a sami dělají večeři. Při přípravě večeře prošli naším táborem dva Švédi, jeden z nich mluvil německy a tak se s ním Radek domluvil. Utábořili se nedaleko nás, takže jsem Mlynáře poprosil, aby se zeptal jestli nemají nějaký prášek. V naší lékárně je všechno jen ne prášek na alergii.

2.8.1990
Měli, takže teď ráno jsem o poznání míň flekatý a opuchlý. Jen ta levá strana pořád drží. Ráno pršelo, já ještě trochu oteklý a
Trubkáče napadla nějaká viróza, to byly důvody, které rozhodly, že zůstaneme. Nesnídali jsme (vstávali jsme kolem 9:30), ale
za to oběd byl výborný. Polévka (gulášová) a v ní 1/2 pytlíku kolen. Konečně po tom všem cukru, sůůůůl. Po obědě jsme dali
s Radkem očistu - blaho. Uvařili jsme si čaj a šli na odpolední siestu. Ta trvala cca do 17 hodin. Pak se udělala večeře
(vločky), umyl se kotlík, nalámalo se dřevo a šlo se spát. Vlastně ještě dodělat zápisy! Ač jsme dnes téměř nic nedělali, den
docela uběhl, ležíme ve stanu a prší.

3.8.1990
Ráno nás vítá zamračeným nebem a to jsme se ještě několikrát před tím vzbudili, že pršelo. I přesto jsme ale po snídani vyrazili.
Nevím jak nazvat dnešní cestu. Možná Harrachov je ten správný výraz. Hned po vyjití z tábora, uprostřed lesa, potratili jsme
značku. Jediné východisko jsme spatřovali v pokračování jedním směrem. Přineslo to své ovoce. Lezli jsme do toho
nejprudšího kopce tím nejhustším porostem až jsme vyšli nad hranici lesa. Na planině už nebyl problém najít dalekohledem
značku. Na té jsme se však udrželi jen několik málo chvil. Opět stojíme bezradně uprostřed bažin a březových zákrsků. Flik
nad náma zahlédl dva turisty a tak nezbývalo, než opět podstoupit cestu peklem. Ze začátku jsme šli korytem potoka, to se ale
stalo neschůdným a tak jsme zase nastoupili cestu podrostem. Do toho všeho nám samozřejmě pršelo.
Konečně nahoře a na chodníku. V duchu si slibujeme, že ho už neztratíme. Abych nezapomněl Vlk sebou pořád mele o zem
nebo aspoň packuje. Značku už neztrácíme, ale vede takovým prostředím, že bych s ní raději sešel. Něco po třetí hodině
dáváme oběd (salámovič). Než jsme dojedli stačila na nás všechna voda získat teplotu dobře pod 13°C a tak každý pohyb,
neodmyslitelně spojený s dotykem s naším mokrým oděvem, byl opravdovou rozkoší. Bylo domluveno, že na nejbližším
možném místě rozbíjíme stan. Po nedlouhé, ale za to namáhavé a bažinaté cestě, jsme dorazili k řece, kterou přebrodit bylo
nemožné. Někde tu musí být most. A taky byl a vedl nad nejdravější částí řeky. Bílá voda. Už zase romantika, zas ve svém
živlu. To nad čím jsme přecházeli, bylo nesjízdné (pro nás), ale dál, tam to ještě pořád hrnulo, ale bylo to reálné. Rozvzpomněli
jsme se na své vodácké zážitky. Za mostem už byl terén mnohem schůdnější a hlavně méně mokrý. Za nedlouho jsme našli
místo vhodné k táboření, udělali večeři, vyprali a rozvěsili věci, zafuněli do stanů a píšeme zápis. Venku zatím krásně prší na
naše sušící se věci.

4.8.1990
Už večer jsme se dohodli, že věnujeme den na sušení, našich totálně promočených, věcí. Ráno byl kupodivu na nohou dřív
druhý stan dřív než my. A tak jsme s Radkem slastně užívali a nechali je připravit snídani. Než získali vločky tu správnou
konzistenci, také náš stan osiřel. Avšak projevili se známky trudomyslnosti, vlastně ani ne tak trudomyslnosti, jako zhýčkanosti.
Ovšem nejen u Vlka, kde se to dalo čekat, ale i u Radka (věru toho bych se nenadál). Jak se tato zhýčkanost projevila?
Odmítli vločky! Údajně se mu sevře žaludek jen, když na ně pomyslí. Nakonec přeci jen nějaké narval.
Celý den nás trápí jedna maličkost a to ta, že nevíme, kde jsme. Proto v 11:45, po menší siestě, vypravil jsme se s Flikem na
průzkum. Po návratu jsme byli zrovna tak chytří jako předtím. Mám ale jistou hypotézu a až Radek přifuní do stanu, předložím
ji, uvidíme, co tomu řekne. Podle této hypotézy bychom se museli vrátit kousek zpátky, což by znamenalo zase bažiny.
Doufám, že ne na dlouho, ale i tak je to nepříjemné. Kluci teď poobědvali sýr, ale já jsem nějak neměl chuť a teď sušíme boty.
Vypadá to, že na večeři bude krupíča. Doufám, že se povede jako posledně. Ještě předtím, než se začne vařit, rozhodli se
Radek s Flikem prozkoumat oprávněnost mých dohadů o naší poloze. Už je  to skoro hodina co odešli, takže netrpělivě čekám s jakou se vrátí.
Málem bych se zapomněl zmínit o zdejším prostředí. Přechod přes řeku jsem už popisoval, ale proti tomu, co je proti proudu, je to úplný odvar (jak řekl Flik). Peřeje a pak se řeka zase rozlije do šířky a obtéká několik zelených ostrůvků s břízami a nesčetné šutry, které jsou rozházeny jí v cestě. Kolem se tyčí hory a břehy jsou porostlé statnými stromy - krása. To je architektura. Několik málo desítek metrů po proudu se vlévá do této řeky řeka jiná. Už ne tak modrá, ale matně bílá jako
mléčné sklo ve vlakových záchodcích. Také je mnohem divočejší než ta se kterou se hodlá spojit. Ta bývala divoká a možná
ještě bude, ale to nám zůstane utajeno.
Kluci se už vrátili. Potkali po cestě dva němce a ti doporučili, abychom šli přímo na sever a až narazíme na řeku, tak po ní až
do Abiska. Oni tou cestou údajně šli a je to prý romantika. Bylo rozhodnuto. Kluci měli ještě chuť jít průzkumný okruh, který
jsme šli s Flikem. Šel jsem s nima, poseděli jsme, když byl nějaký pornoramatický obrázek a zvolna se blížili do tábora. Vlkovi
se nechtělo, ale jakmile zjistil, že jdeme všichni, nesl nelibě svoji osamělost, která ho čekala. Když jsme přišli, udělali jsme večeři, narvali škopovice, provedli hygienu a zafuněli do stanů.

5.8.1990
Vydali jsme se podle rad germánů a cesta by se dala charakterizovat bonmotem :"bylo to dál, ale zato po mnohem horší cestě".
Že bude dnešní den krize naznačovala už noc. Do 23:30 jsem nemohl usnout, všechno mě svědilo a pozvolna se přikrádala
bolest žaludku. Svědění mě do rána opustilo, žaludeční nevolnosti nikoliv.
Podle plánu jsme vstali v 8:00, posnídali (já ne) a v cca 10 hod. vyrazili na cestu. Plán zněl - přejít most a vystoupat kolem
chajdy nad hranici lesa a po vrstevnici pochodovat až k řece po níž dofuníme do Abiska.
Nad hranici lesa jsme se dostali celkem snadno, hůř se už postupovalo po vrstevnici, ale i to se dalo. Ze začátku jsme dokonce
šli po značce, ale jak jsem se už zmínil, ve Švédsku je velmi v oblibě brodění a bahnění a cestování koryty potoků, což našim
teniskám, potažmo nohám v nich 2x nesvědčí. A to už nemluvím o tom, jak to vypadá, když je člověku blbě. Sebekriticky
musím uznat, že jsem byl nejměkčí. Když už bylo obcházení hory nekonečné a deprimující i pro takové tvrďáky jako je třeba
Mlynář či já, rozhodli jsme se o cestu přímo vzhůru. A to i přes vědomí, že půjde o energeticky náročnější variantu. Abych
nezapomněl Radek mi vzal moji krosnu, protože jeho byla mnohem, no spíš o poznání, lehčí. Cesta nahoru byla pravím
utrpením a ještě větším se stala, když jsme zjistili, že to co je před náma (při pohledu z vrcholu), je něco úplně jiného než jsme
čekali. Na vrcholu, přesněji v sedle, jsme dali jednu čekuládu a zapili ji HANÁCKÁ VODKA JEMNÁ. Ó démon alkohol
zhojil mé útroby, za což mu budu do smrti vděčný. Cesta ze sedla už byla celkem brnkačka, až na to, jak Flik celou cestu
opakoval, že on to říkal, že máme jít po vrstevnici, ale slova benjamínkova jsou brána na lehkou váhu. Abych nezapomněl,
konečně jsme viděli zblízka sobulijány. K řece jsme dorazili asi v 19 hodin a to po četných přestávkách, které byly zapříčiněny
buď pády členů výpravy, nebo nemohoucností někoho z nás, či jen potřebou se vykecat.
Tábor jsme , za vydatného větru a deště, kterému jsme nemohli nikterak poručit, postavili za cca 1/2 hodiny. Pak jsme udělali
véču - polévka uzená s hráškem a do ní 1/2 kg rýže a k tomu chleba. Venku byl takový holomráz, že okamžitě letíme do stanů
a spacáků. Tady to není o nic lepší, ale přece jen je to k vyhřátí přizpůsobeno líp než cokoliv jiného. Mlynář pořád skučí, že je
mu kosa. Po zahřátí, ale přece jen píše zápis. Nevěřil jsem, že se k tomu odhodlá.

6.8.1990
Nevědět, že je teprve 6.8. a pondělí, myslím si o dnešku, že je pátek a 13. Na dnešek jsme se celkem těšili, protože jsme si
slibovali další přiblížení k Abisku. Avšak počasí nám překazilo naše plány, ráno nevlídné, sychravé. Vítr fujara fučí o106 a co je nejhorší prší. Po poradě podléháme nátlaku matky přírody a zůstáváme zde. Už jsme dost rozmrzelí, z posledních 6ti dnů byly
pochodové jenom tři a to bych se o těch pochodech raději moc nešířil.
Chtěl bych se zmínit o tom, že i takové pilíře naší výpravy, jako je Radek, podléhají trudomyslnosti. On vlastně podléhá
trudomyslnosti jenom tento pilíř ( a s největší pravděpodobností i Vlk). Dnes ráno už zase volal "domů...." a to není poprvé, co
to z jeho úst slyším.
Počasí bylo natolik nevlídné, že nám ani nedovolilo připravit snídani a tak, abychom alespoň vydrželi do oběda, na který bude
chleba sýr a chleba, museli jsme narvat čekuládu. Jelikož je přecházení ze stanu do stanu nemožné, tak jsme pouze vyhlásili, že
se jí jedna velká čekuláda (na dva lidi).
Ještě není 11 hod já už zase hlady šilhám. Mraky ač je takový vichr, nejeví nejmenší zájem se roztrhat a odfunět pryč. Ale naše
výprava se rozhodla, že zítra budeme pokračovat za jakéhokoliv počasí.
Teď již se zaplněným žaludkem, chci se rozepsat o obědu. Ne však o samém aktu požívání, ale o tom co tomu předcházelo.
Co vlastně předcházelo? Je to taková povedená historie. Komplikace nastaly při zjištění, že sýr je v našem stanu a chleba (čili,
jak říká Flik "boží dárek") ve stanu druhém. A jelikož mezi stany vládlo nepěkno a nehezko byl problém na světě. Kdo půjde z
jednoho stanu pro potraviny do druhého a při té příležitosti tam zanechá jeho "domovské" suroviny. Po několikaminutové
diskusi, zapřísahání, spílání a prosení, rozesmála nás Flikova otázka: "Kdyby někdo náhodou přišel, nemysleli byste si o nás, že
jsme blbci a zbabělci?".
Nakonec přišel. Přešlapoval před stanem a křičel "Připravte se na převzetí božího dárku. Proveďte transakci." apod. Je cca
1/2 2 a Mlynář vyhlédl ven a uznal počasí hodno pochodu. Flik i Vlk je pro, já spíš ne, protože než všechno sbalíme bude dost
hodin, ale asi půjdeme dál.
Už jsem se těšil, jak napíšu, že jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli pokračovat dnes v cestě podél řeky. Ono to vlastně
bylo dobře, protože takto jsme ztratili jenom půlden. Já ještě věřím, že to nějak půjde dál, ale Radek dokonale ztrudomyslněl.
Ale vemme to popořadě.
Sbalili jsme se v rekordně krátkém čase 1 hod. a vyrazili jsme podél řeky. Nejdřív jsme ji nemohli ani přebrodit, byla to řeka
jako prase. Po několika kilometrech se nám to podařilo a dál jsme postupovali po levém břehu, proti proudu řeky. Makali
jsme jako skoti a řeka se pomalu, ale jistě ztenčovala až zcela zmizela v jednom jezírku.. Po průzkumu jsme zjistili, že pokračuje dál a proud směřuje tam, odkud my přicházíme. To nás uklidnilo a povzbudilo. Tímto zjištěním a vidinou krupice,
byli jsme hnáni kupředu. Kéž už se nikdy nezopakuje ona chvíle, kdy jsme překročili takovou nenápadnou vlnku, která
protínala údolí a já si všiml, že proud řeky je o 180° stočen od směru jenž my potřebujeme. Pozdě bylo na všechno a tak jsme
pokračovali dále. Před námi asi tak 1 - 1 1/2 hod. je jezero. Dohodli jsme se s Radkem, že ráno vstaneme kolem 6té hodiny a
půjdeme se k němu podívat a jestli z toho holt nebudeme chytří, tak se holt vrátíme zpátky na značku a zkusíme najít Lapporta.
Když se toto nepodaří nebude zbytí a půjdeme po značce do Kaisepakte. To ovšem nechci, ale musím souhlasit s Radkem, že
říct si v takových horách "a teď půjdeme na sever" je přinejmenším nerozum. Ráno je moudřejší večera. Dojedli jsme krupici,
nutno říci, že u nás ve stanu, protože venku je taková kosa, až to pěkné néni. Ale nejen venku, i v našich stanech se umístila
zimuška. U večeře Radek rozséval pesimismus co čí hrdlo ráčilo, nutno říci, že Jindřich mu vytrvale přicmrndával. Abych se
přiznal, trošku mě načali a nepochybuji, že Radek ve své činnosti bude pokračovat (právě pokračuje), takže mne určitě
dokončí. Ale ráno tam stejně funíme.

7.8.1990
Je 6:06 to snad ne. Už bych měl vstát, ale všechno se vzpouzí a mozek hledá výmluvu proč nejít, nebo alespoň, proč zůstat
déle ve spacáku. Ha, musím si zahřát kalhoty a je to tady. Zahřívání trvá cca do 1/2 7 a pak už svědomí či co nechce připustit
další otálení. Vstávám a oblékám se. Radek, probuzen mým oblékáním, heká "vyserme se na to". Ale vstává a obléká se.
Vyrážíme. Jde se celkem dobře, ale ač máme na sobě všechno je nám pěkná zima. Cestou přemýšlím, jak Radka přesvědčit,
abychom pokračovali dál, ale cesta ho přesvědčuje sama a já už to málem vzdal. Na cestě je sem tam lidská stopa a pak taky
jedna osamocená značka. Přicházíme nad jezero a vidíme, že si to potok namířil do hor (tady je to asi normální). Další, co mě
zaujalo byla cesta, nebo něco podobného, ale určitě poměrně velkého, takže jsem to pro sebe charakterizoval jako koryto
potoka, pravděpodobně vyschlé. Pravá část jezera byla, ale pořád schovaná za nepříliš vzdáleným výstupkem, a proto jsme
upustili od bližšího zkoumání toho, co bylo před námi a pokračovali v cestě. Už stojíme na něm a okraje jezera jsou stejně v
nedohlednu a tak si Radek bere dalekohled a prozkoumává, alespoň to co vidět je. "Trať tam je, trať a cesta a domy", ale to
už mozek, když ví co mají oči vidět správně vyhodnocuje. Opravdu je tam asfaltka a koleje a domy. To jezero je bezpochyby
Torne Trask. Museli jsme si podat ruce. Taková velká chvíle, nevíme sice co je to před námi za dědinku, ale to je vcelku
jedno, je to civilizace. Cesta zpět jde jako po másle, samý žert a smích. Mlynářova a musím přiznat, že i moje trudomyslnost, je pryč. Do tábora dorážíme přesně ve 3/4 na 9, to už má Flik postavenou vodu na kolínka. Jindřicha jsme venku ani nečekali, ale vzhůru je, takže slyší tu zprávu, kterou jim, jako věrozvěsti, přinášíme. Působí asi stejně jako přinesení víry do naší země a my
jako Cyril a Metoděj jsme opěvováni. K snídani jsme měli kolena a já s Radkem jsme pak šli umýt kotlíky ( on ještě od večeře). Hned funíme do stanů, kde jsme se dohodli dát ve 12 sálám a vyrazit. Můžeme si dovolit tuto přestávku - civilizace je
nedaleko.
Tábor jsme zabalili hned po obědě a vydali se podél potoka k jezeru a vesničce. Cestou se bavíme představou, že jsme
vlastníky milionu $ a tak nám cesta rychle ubíhala. Přibližně o 1/2 5 jsme dorazili k rozcestníku, který rozptýlil všechny naše
pochybnosti o tom, kde se nacházíme. Abisko 7 km (Abisko tourist) a Abisko Ostra co by kamenem dohodil.. Když už jsme
scházeli k nádraží, urvaly se mně oba nýty na krosně, které držely tyčku s popruhy. S Flikem jsme skákli k domorodcům a rám jsme zadrátovali. Za malou zmínku stál i vrtulník, na který jsme narazili kousek od nádraží.
Zašli jsme ještě do obchůdku, kde jsme každý koupili "komár free", banány, 7up, sušenky a já sobě si ještě skvělý pohled
platonika. Spát jsme se nachystali na nádraží, už tady nocují dva němci (oni už druhou noc). Ráno musíme brzy vstát, uvařit,
nakoupit rybičky a 9:30 funíme do Narviku.

8.8.1990
Strach z toho, že bychom mohli zaspat, se ukázal být lichým. Do 1/2 11 chodili na nádraží lidi pro poštu, takže o spánku
nemohlo být ani řeči. To ovšem nebyl pravý důvod našeho špatného spánku. Pravým důvodem byly zářivky, které svítily celou
noc a nešly zhasnout. Korunu všemu nasadil jeden místní blb, který se šel na nádraží vymočit ve 4 ráno. Proč zrovna na
nádraží? A proč zrovna v době, kdy jsme tak nadějně usínali?
Flik seděl na lavičce, prohlížel nějaký časopis a vypadal rezignovaně. Pak mě ještě přemlouval, abych se s ním šel projít po
nočním Abisku. Nepochodil.
Ráno jsme se zabalili ještě před příchodem domorodců. Chtěli jsme uvařit rýži, ale jelikož bychom to nestihli, udělali jsme
jenom kakao (k němu 1/2 krajíčku suchého chleba) a šli nakupovat. Udělali jsme docela velký nákup - "kneknbrod", 4x
makrely, 4 jabka jako krávy a 2x pohled platoniku. Celkem to stálo 96,- Skr (na každého 24,- na tak velký nákup je to
pohoda).
Na nádraží se shromáždilo poměrně dost lidí, ale i tak jsme ve vlaku seděli. Cesta byla romantická (výhled z okna). Vedle nás
seděl švédský pár ve středních letech a měl celkem snahu komunikovat o Československu, čemuž jsme se snažili vyhovět.
Norsko-Švédská hranice, žádná kontrola, žádný štempl. Kolem 1/4 12 jsme přifuněli do Narviku.
S batohy na zádech jsme se vydali na informace a vyměnit nějaký ten peníz. Výše ceny lístku na autobus nás ale ohromila -
119,- Nkr a to je s 50% slevou! Po načerpání informací a deviz (200 Skr = 182 Nkr) jsme utíkali uspokojit naše žaludky.
Kefír (1 litr) + 1/4kg vloček + cukr. Eufemisticky řečeno zvláštní chuť.
Po obědě jsme vyšli poznávat krásy města. Nevýhodou bylo sundávání krosen před každým obchodem, který jsme se rozhodli navštívit. Knihkupectví, sport (levné tenisové rakety) atd. Zase jsme si pochuti zanadávali na komanče, kteří nás postavili do
role žebráků, kteří si nemohou ani dát krosny do úschovny a tahají je po městě na zádech. Jediné co nás, ale skutečně trápí,
tedy tzv. primární problém, je hlad. Jak už jsem se zmínil moc jsme toho nepojedli a právě po dopsání zápisu chceme jít uvařit
rýži. Rýži jsme uvařili, zalepili žaludky a ještě něco zbylo.
Chtěl jsem ještě ukázat Flikovi Wilsonku, která se mně líbila, ale už měli zavřeno. Když jsme se vrátili, sbalili jsme věci a vyšli
jsme výš nad SKOLU a tam jsme rozbili tábor. Narvik nám leží u nohou a teď již ne jenom obrazně, ale doslovně. Náš tábor
se rozkládá na malém návrší, z kterého je krásný výhled na město. Ráno míníme udělat kolena, zůstat do oběda - krupice a pak okružní cestu po pobřeží kolem města. Autobus do Fauske nám jede v 5:00 => nestojí za to ani jít spát. Když tak si zajdeme
schrupnout na nádraží.

9.8.1990
Po včerejší noci nemohla být tato jiná než krásná. Sci-fi. Ještě než jsem stačil usnout, zaslechl jsem, že kolem našich stanů
prošli nějací tůristi, kteří, jak jsme se dneska přesvědčili rozdělali tábor kousek od nás.
Dnešní ráno se ale přesunulo na pozdní dopolední hodiny a to i přesto, že jsme se vzbudili před osmou hodinou. Na tropíčo
pleskaly dešťové kapky, takže nebylo proč vstávat.
K této činnosti jsem byl donucen až svým močovým měchýřem o dvě hodiny později. Slunce svítilo a poslední kapky shazuje z
listí vítr. Ještě jsem zafuněl na chvilku do stanu a rozjímal. Zatím Vlk vyfuněl ze stanu a dal se do vaření - gulášové polévky s
kolenama (pochvala a velké +). Byla to bašta a zatímco já jsem umýval kotlík, Flik s Radkem skočili pro vodu na nádraží.
Právě přišli a už rozdělávají mléko na krupici. Krupice byla skvělá (ostatně jako vždy). Ještě při jídle jsme zaslechli kytaru,
takže po zabalení tábora jsme vyrazili tím směrem, odkud jsme kytaru zaslechli. Ve vchodu do školy byl rozvalen, lépe řečeno
právě se rozvaloval mladý, sympatický Němec. Zahlédli jsme tam i kytaru, ale nějak nám bylo blbé si o ni říct, i když jsme byli
tak nadržení.
Avšak Radek se osmělil, zeptal se jestli nemluví německy a on ano. Bodejť by ne, když to byl Němec a my si konečně zahráli.
Dali jsme se s ním do řeči a nakonec s ním strávili celý den (crazy day). Je to veselá kopa. Jeden z největších zápisů bylo, když
chtěl vědět, jak se řekne česky FUCK. Poté co se to dozvěděl vykřikl toto slovo z plna hrdla. Byl to opravdu šílený den a
neradi jsme se loučili. On sliboval, že se přijede podívat k nám a taky se mu nechtělo s náma loučit. My ale musíme dál. Teda
nemusíme, ale chceme. Táhli jsme to až do 23 hod. a pak rozbalili spaní. Flik vzal kytaru a šel si na nádr brnknout. Přišel ve 1/4 na 1 zmrzlý na kost. Neusnuli jsme hned, ale nakonec se unavil i Soren.

10.8.1990
Ve 3/4 na 4 mě Radek vzbudil tím, že mi přiložil hodinky až k uchu a spustil budík. Pomalu jsme vstali a zabalili se. Nakonec
jsme vzbudili i našeho nového přítele a rozloučili jsme se. Na buss station už byli nějací lidé, i když do odjezdu zbývalo ještě
1/2 hodiny. Cca 15 min před odjezdem přichází řidič a začínáme se přemisťovat do útrob co by mohlo být, dle našeho mínění,
na úrovni našich aerolinií.
Usedáme na místo a řidič si sám přijde pro peníze (119 Nkr) a vyrážíme. Sbohem Sorene, sbohem Narviku. Krajina, kterou
teď projíždíme úplně změnila tvář. Hory jsou menší, ostřejší, skála je obnažená a jen na úpatí je trocha mechu a jakoby zázrakem se tu a tam udrží borovice. Právě jsme přefuněli na trajekt, je 6:26 a za 4 minuty máme vyjíždět. Všechno tady klape, jsem skutečně nadšený. Taky bych poznamenal, že Noři jsou ve všem úplně stejní jako Švédi. Stejní patrioti, jako ve Švédsku
před každým, nebo téměř každým, domem je stožár s národní vlajkou. Něco podobného si u nás dost dobře nedokážu
představit. Právě vyplouváme.
 
 

Tak a zde mé zápisky končí. Zvídavý čtenář, některý všetečka, může se ptát :"Proč?". Odpověď je jednoduchá. Vystoupili
jsme z autobusu a můj deník v něm zůstal. Byl jsem zdrcen a frustrován do takové míry, že jsem se rozhodl dále v zapisování
nepokračovat. To byla další chyba. Asi za měsíc po návratu se mi deník vrátil, protože poctivý nálezce jej odeslal na adresu,
kterou v deníku našel. Ale aby jsi milý čtenáři nepřišel zkrátka, přidávám několik "perliček" spíše "perel", které na naší cestě
také zazněly.

Flik:   To přerazíme cukrem.
Mlýn: Co chceš přerážet?
Flik:   Tu tvrdost.

Mlýn: (na rupnutí v zádech) Co to bylo?
Flik:   To asi v tobě vrže ta sila jak ve mně.

(Jindra si zasral ve stanu)
Flik:  No nevím, jestli nejsou lepší komáři, než ten tvůj hrozný puch Jindro.

(Flik si bere kapky proti kašli)
Flik:  Pneumolisin - s tebů nemám moc dobré zkušenosti kamošu.

(zapíjení přejetí polárního kruhu)
Mlýn: (napil se) ÁÁÁÁ
Já:      ÁÁÁ ta píše.
Vlk:    ÁÁÁÁ
Flik:   KOH-I NOR

(všichni mokří)
Vlk:   Už je načase, aby vylezlo to slunko.
Flik:   No třeba vylezů dva Oskaři. To by bylo překvapení.