ANTHONY DE MELLO, SJ
MODLITBA ŽÁBY
1. díl
V jedné vesnici měli kněze, byl to svatý muž, a tak kdykoli byli lidé v nesnázích, utíkali se k němu o pomoc. On se pak vždy odebral na jedno zvláštní místo a odříkal zvláštní modlitbu. Bůh pokaždé jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.
Když umřel a lidé byli v nesnázích, utíkali se o pomoc k jeho nástupci, což sice svatý muž nebyl, ale znal tajemství onoho místa v lese a znění té modlitby. Řekl tedy: "Pane, ty víš, že nejsem svatý muž. Ale kvůli tomu bys mým lidem nikdy nepřihoršil, že ne? Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás." Bůh jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.
Když i ten umřel a lidé se ocitli v nesnázích, šli požádat o pomoc jeho nástupce, který znal sice modlitbu, ale ne místo v lese. Řekl tedy: "Co ti záleží na místech, Pane? Copak tvá přítomnost neposvěcuje kterékoli místo? Poslechni si tedy prosím mou modlitbu a stůj při nás." A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.
Pak i ten umřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, šli požádat o pomoc jeho nástupce, který neznal ani místo v lese, ani modlitbu. Řekl tedy: "Jistě ti nejde o přesné znění, Pane, ale o upřímnost prosby člověka v nesnázích. Vyposlechni si tedy prosím mou modlitbu a pomo
z nám." A Bůh znovu jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.I tento muž zemřel, a když se lidé ocitli v nesnázích, obrátili se na jeho zástupce. Ale tento kněz více hleděl na peníze než na modlitbu, a tak vždycky Bohu řekl: "Co jsi to za Boha - ačkoli jsi schopen hravě řešit problémy, které jsi beztak sám zapříčinil, přesto odmítáš hnout prstem, dokud před tebou nepoklekneme a nezačneme úpěnlivě prosit? Víš co, nalož s těmi lidmi, jak uznáš za vhodné." Poté se hned vrátil k tomu, co měl zrovna na práci. A
Bůh opět jeho modlitbu vyslyšel a vesnici pomohl.* * *
Zbožná žena, po válce: "Bůh k nám byl velmi milostivý. Díky tomu, že jsme se pořád modlili, všechny bomby padaly na opačnou stranu města."
* * *
Kněz pozoroval ženu, jak sedí v prázdném kostele, hlavu položenou v dlaních.
Uběhla hodina. Pak dvě hodiny. Ještě pořád tam byla.
Kněz nakonec usoudil, že ta žena musí něčím velmi trpět, a protože toužil být nějak nápomocný, přišel k ní a oslovil ji: "Mohl bych vám nějak pomoci?"
"Ne, děkuji, otče," odmítla s rozhodností. "Právě se mi dostávalo veškeré pomoci, které je mi zapotřebí."
Tedy dokud jste mě nevyrušil!
* * *
Jeden stařec každodenně proseděl v kostele celé hodiny bez jediného pohybu. Jednoho dne se ho kněz zeptal, o čem že to k němu Bůh mluví.
"Bůh nemluví. On jen naslouchá." zněla jeho odpověď.
"Dobrá. O čem tedy mluvíte vy k němu?"
"Já také nemluvím. Jen naslouchám."
Čtyři stupně modlitby:
Já mluvím, ty nasloucháš.
Ty mluvíš, já naslouchám.
Nikdo nemluví, oba nasloucháme.
Nikdo nemluví, nikdo nenaslouchá: Ticho.
* * *
Odborník na efektivitu práce předává výsledky svého zkoumání Henrymu Fordovi. "Jak vidíte, pane, zpráva je pro vás velm příznivá, až na tamtoho muže na konci místnosti. Kdykoli jsem procházel kolem, měl nohy na stole. Ten je vyso
ce neefektivní.""ten muž měl jednou nápad," pravil Ford, "na kterém jsme vydělali celé jmění. A myslím, že měl tehdy nohy přesně tam, kde je má dnes."
Byl jednou jeden vyčerpaný dřevorubec, který bez ustání plýtval časem a energií, jelikož sekal tupou sekerou. To proto, jak sám tvrdil, že neměl čas se na chvíli zastavit a ostří nabrousit.
* * *
Byl jednou jeden les, kde za dne zpívali ptáci a za noci zas hmyz. Stromy bujně rostly, květiny nádherně kvetly a všichni tvorové se volně potulovali po okolí.
A kdokoliv se tam objevil, došel dříve či později až k Samotě, domovu Boha, jenž dlí v tichu a kráse Přírody.
Ale pak nastala doba Nevědomí, kdy se lidé naučili stavět budovy stovky metrů vysoké a ničit řeky a lesy a hory během týdnů. Z kamenů a dřeva patřících lesu stavěli příbytky k uctívání Boha. Věžičky, věže a minarety se tyčily k obloze; vzduch byl prosycen zvukem zvonů, modliteb, zpěvů a kázání.
A Bůh ztratil domov.
Chce-li Bůh něco ukrýt, dá to přímo před tebe.
* * *
Pán nastoupí do autobusu a přisedne si k mladíkovi, jenž je očividně hippie. Má jenom jednu botu.
"Zjevně jste někde jednu botu ztratil, mladíku."
"Kdepak, kámo," utrousí mladík. "Našel."
To, co je pro mne očividně zjevné, ještě nemusí být pravda.
* * *
Kovboj se žene tryskem pouští, když tu náhle vidí Indiána, jak leží na cestě, hlavu a ucho přitisknuté k zemi.
"Jak to de, náčelníku?" pozdraví kovboj.
"Obrovitá bledá tvář s rezavýma vlasama v tmavozeleném mercedesu s vlčákem vzadu, SPZ STD965, míří na západ."
"Klobouk dolů, náčelníku, to všechno jste zjistil poslechem země?"
"Já nic neposlouchám. Ten BLB mě přejel."
* * *
Tulák stojí v kanceláři boháče a prosí o almužnu.
Boháč zazvoní na svého sekretáře a spustí:
"Vidíte toho ubohého nešťastníka? Jen se podívejte, jak se mu palce klubou z bot a jak má kalhoty samou díru a kabát samý cár. Jsem přesvědčen, že se ten muž neholil, nesprchoval a dosyta nenajedl už několik dní. Puká mi srdce, když vidím lidi v tak zoufalém stavu - takže:
OKAMŽITĚ HO ODSUD VYPROVOĎTE, AŤ UŽ HO NEVIDÍM!"
* * *
Víra ani tak nerozlišuje mezi těmi, co chodí do kostela, a mezi těmi, co nechodí, ale mezi těmi, kteří milují a těmi, kteří nemilují.
* * *
Ateista uklouzne a padá z útesu. Jak se tak řítí dolů, podaří se mu zachytit se větve malého stromku. Visí tam, nebe nad ním, skála 300m pod ním, a je mu jasné, že už se dlouho neudrží
Pak ho něco napadne. "Bože!" vykřikne ze všech sil.
Ticho. Žádná odpověď.
"Bože!" zavolá znova. "Jestli existuješ, tak mě zachraň a já slibuji, že v Tebe budu věřit a budu k této víře vést i ostatní."
Zase nic. Zato pak se málem leknutím pustí, když uslyší mocný hlas, dunící po celém kaňonu.
"To říkají všichni, když mají na kahánku."
"To ne, Bože, ne!" křičí a snaží se rozdmýchat jiskérku naděje. "Já nejsem jako ti druzí. Vždyť já už jsem vlastně věřit začal, sleduješ? Hned jak jsem uslyšel Tvůj hlas na vlastní uši. Teď už Ti jen stačí mě zachránit a já provolám slávu Tvého jména do všech konců světa."
"Dobrá," ozve se Hlas. "Zachráním tě. Tak se pusť."
"Mám se pustit?" vyjekne rozčilený ubožák. "Máš mne snad za blázna, nebo co?!"
Říká se, že když Mojžíš vztáhl nad Rudé moře svou ruku, k žádnému zázraku nedošlo. Teprve když se do moře vrhl jeden z mužů, vlny se rozestoupily a umožnily Židům přejít suchou nohou.
* * *
Jedině smír spasí svět, nikoli spravedlnost, což je v podstatě msta, jen v lepším slovním rouchu.
* * *
Jistý zvědavec se súfího Džaláluddína Rúmího zeptal, zda je dobré číst Korán.
Odpověděl: "Měl byste se raději zeptat sám sebe, jste-li schopný z něj něco vyčíst."
O Bibli jeden křesťanský mystik říkával: "Ani ten nejobsáhlejší jídelní lístek ještě nikoho nenasytil."
* * *
Rabín Abraham žil vždycky příkladným životem. A když přišel jeho čas, opustil tento svět oslavován všemi svými souvěrci, kteří ho považovali za světce a za hlavní příčinu veškeré Boží milosti, které se jim kdy dostalo.
Na druhém konci cesty to nebylo jiné, neboť mu přišli naproti andělé a nešetřili chválou. Během celého slavnostního programu byl však rabín uzavřen do sebe a sklíčený. Hlavu měl stále v dlaních a nedal se utěšit. Konečně ho přivedli před stolici posledního soudu, kde cítil, jak ho zaplavuje nekonečný proud Dobroty a Milosti, a slyšel Hlas plný nekonečné lásky, jak mu říká: "Co tě trápí, můj s
ynu?""Můj Nejsvětější," odpověděl rabín, "nezasloužím si všechny ty pocty, kterými jsem zde byl zahrnut. Ačkoli mě lidé považovali za vzor, s mým životem muselo být něco v nepořádku, neboť můj jediný syn, navzdory mému příkladu a učení, opustil naši víru a stal se křesťanem."
"Tím se nezatěžuj, synu. Vím dobře, jak ti asi je, neboť mám syna, který udělal totéž."
* * *
Mahátmá Gándhí se ve své autobiografii zmiňuje o tom, jak se za svých studentských let v Jihoafrické unii začal velmi zajímat o bibli, zejmé
na o horské kázání.Došel k přesvědčení, že křesťanství je odpovědí na kastovnictví, jež rdousilo Indii už po staletí, a sám se zcela vážně zabýval myšlenkou stát se křesťanem.
Jednoho dne přišel do kostela, aby se zúčastnil mše a zjistil, co a jak. U vchodu ho však zarazili a jemně upozornili, že chce-li se zúčastnit mše, může tak samozřejmě učinit, ale v kostele, který je vyhrazen černým.
Odešel a nikdy se nevrátil.
* * *
Známého zhýralce nejdříve exkomunikovali a potom mu ještě zakázali vkročit do koste
la.Postěžoval si tedy Bohu: "Nechtějí mě pustit dovnitř, Pane, protože moc hřeším."
"Proč si stěžuješ?" odvětil Bůh. "Myslíš, že mě dovnitř pustí?"
* * *
Jednou se jistému muži stalo, že zabloudil v poušti. Když pak svým přátelům ten hrůzný zážitek vyprávěl, popisoval, jak nakonec z čirého zoufalství poklekl, a prosil Boha o pomoc.
"No! A vyslyšel Bůh tvou modlitbu?" ptali se ho nedočkavě.
"Nevyslyšel. Předběhl ho cestovatel, který se zničehonic objevil a ukázal mi cestu."
* * *
Mladý skladatel se přišel za Mozartem poradit, jak má rozvíjet svůj talent.
"Doporučuji vám, abyste začal s jednoduššími věcmi", radil Mozart. "S písněmi, například."
"Ale vy jste přece komponoval symfonie už jako dítě!" protestoval mladík.
"To ano. Já jsem ale nikdy nepotřeboval, aby mi někdo radil, jak mám rozvíjet svůj talent."
* * *
Za lady Pumphamptonovou přišel na čaj přítel. Vtiskla tedy své služebné do dlaně nezanedbatelnou částku a řekla: "To je pro tebe. Až mě uslyšíš volat o pomoc, můžeš všeho nechat a jít domů dřív."
* * *
Buddhův žák Subhuti objevil bohatství a plodnost prázdnoty: uvědomil si, jak je všechno pomíjivé, neuspokojivé a odosobněné. V tomto stavu božské prázdnoty seděl pod stromem, plný blaženosti, když tu najednou začaly všude kolem něho padat květiny.
A bohové zašeptali: "Jsme unešeni tvým učením o prázdnotě".
Subhuti odpověděl: "Ale já jsem se o prázdnotě ještě nezmínil ani jediným slovem."
"To je pravda," ozvali se bohové. "Ty jsi o prázdnotě slova nepromluvil, my jsme o prázdnotě slova nezaslechli. To je pravá prázdnota." A květy padaly dál a dál.
Kdybych o své prázdnotě hovořil, nebo si jí byl jen vědom, byla by to ještě prázdnota?
Bez dutiny ve flétně není zvuku, bez prázdnosti stránky není písmen, bez otvoru ve stěně, zvaného okno, není světla, bez absence našeho já není svatosti.
* * *
Dva irští kopáči pracují přímo naproti nevěstinci.
Najednou se objeví protestantský pastor, posune si klobouk hlouběji do čela a vejde dovnitř. Pat šťouchne do Mikea: "Viděls to?! No jo, co bys od něj čekal, vždyť je to protestant."
Brzy na to přikráčí rabín, zvedne si límec a rovněž vejde. Pat se opět nezdrží komentáře: "Jak ten jde svým lidem příkladem, to je hrůza. To má být duchovní vůdce?"
Nakonec jde kolem - kdo jiný, než katolický kněz. Schová si na chvíli hlavu do pláště a už je uvnitř. Pat dojatě pronese: "To je ale smutné, Mikeu! Jedna z těch dívek asi vážně onemocněla."
* * *
"Obžalovaný", začal velký inkvizitor, "jsi obviněn z toho, že jsi naváděl lidi, aby porušovali zákony, tradice a zvyklosti našeho svatého náboženství. Přiznáváš se ke svému činu?"
"Přiznávám, Ctihodnosti."
"Dále jsi obviněn z vyhledávání společnosti kacířů, prodejných ženštin, vyvrhelů, vyděračských výběrčích daní, koloniálních zotročovatelů našeho národa - zkrátka všech exkomunikovaných. Přiznáváš se k tomu?"
"Přiznávám, Ctihodnosti."
"Poslední obvinění tě označuje za osobu, která upravuje, mění a zpochybňuje svaté články naší víry. Přiznáváš se?
"Ano, Ctihodnosti."
"Jak se jmenuješ, obžalovaný?"
"Ježíš Kristus, Ctihodnosti."
Někdo může být praktikováním svého náboženství pobouřen stejně tak, jako jeho zpochybňováním.
* * *
Malá holčička umírala na nemoc, ze které se její osmiletý bratr zrovna před časem uzdravil.
Lékař chlapce oslovil: "Pouze transfuze tvé krve může sestřičku zachránit. Jsi ochotný dát jí svou krev?"
Chlapcovy oči se rozšířily strachy. Chvíli váhal, ale nakonec řekl: "Tak jo, pane doktore. Udělám to."
Hodinu po transfuzi se chlapec lékaře poněkud nejistě zeptal: "A kdy umřu?" Teprve v tom okamžiku lékař pochopil, co znamenal ten strach, který klučina nedokázal před zákrokem skrýt: myslel si, že když dává svou krev, dává sestře i svůj život.
* * *
Matka. "Co se té tvé dívce na tobě líbí?"
"Připadám jí pohledný, talentovaný, chytrý a taky prý výborně tancuju."
"A proč ona se líbí tobě?"
"Připadám jí pohledný, talentovaný, chytrý a taky prý výborně tancuju."
* * *
Kolem řečníka se na ulici srotil skromný dav. "Ať žije revoluce!" vykřikoval. "Všichni budou jezdit ve velkých černých limuzínách. Ať žije revoluce! Všichni budou mít telefon v kuchyni. Ať žije revoluce! Všichni budou mít kus půdy, která jim bude doopravdy patřit."
Jakýsi hlas z davu zaprotestoval: "Ale já žádnou černou limuzínu nechci. Ani kus země nebo telefon do kuchyně n
echci.""Ať žije revoluce, sakra!" okřikl ho řečník. "Vy budete dělat, co vám řeknu!"
Chcete-li vybudovat dokonalý svět, zbavte se lidí."
* * *
Věřící znepokojovalo, že každý týden v předvečer sabatu jejich rabbi zmizel. Měli ho v podezření, že se tajně s
etkává se Všemohoucím, a tak vybrali zástupce, aby rabína sledoval.Ten viděl toto: rabín převlečený za venkovana se staral o ochrnutou nežidovskou ženu; uklidil její chatrč a uvařil jí šábesové jídlo.
Když se zvěd vrátil, členové obce se ho hned ptali: "Kam se rabbi poděl? Vystoupil na nebesa?"
"Ne," odvětil zvěd, "dostal se ještě výš."
* * *
Jistá náboženská organizace pořádala své četné konference vždy v hotelu, v jehož hale bylo na stěně velkými písmeny vyvedeno motto: NEEXISTUJÍ ŽÁDNÉ PROBLÉMY. POUZE PŘíLEŽITOSTI.
K recepci přišel jakýsi muž a prohlásil: "Promiňte, ale mám problém."
* * *
Recepční vykouzlil úsměv a pravil: "U nás žádné problémy nejsou, pane. Pouze příležitosti."
"Říkejte tomu jak chcete," odsekl muž netrpělivě, "ale dali jste mi pokoj, ve kterém už bydlí nějaká ženská."
* * *