MODLITBA ŽÁBY

Rodina šla na večeři do restaurace. Nejdříve si objednali rodiče, pak se číšnice obrátila na sedmiletého klučinu.

Chlapec se plaše podíval kolem stolu a řekl:

Než si servírka stačila poznamenat objednávku, ozvala se matka:"Žádný párek. Přineste mu pěkně řízek s mrkví a bramborama."

Servírka si jí nevšímala. "Hořčici nebo křen?" zeptala se chlapce.

"Jenom hořčici."

"Hned to bude," řekla servírka a zamířila ke kuchyni.

Když odešla, nikdo se ohromením nezmohl na slovo. Po chvíli chlapec zvedl hlavu a řekl:

"Viděli jste? Ona to bere, jako že fakt existuju."

"Jak se daří vašim dětem?"

"Děkuji, oba se mají báječně."

Stará legenda vypráví, že když Bůh tvořil svět, přišli za Ním čtyři andělé. První se zeptal: "Jak to děláš?" Druhý: "Proč to děláš?" Třetí "Mohu Ti nějak pomoci?" a ten čtvrtý "Kolik by tak mohl stát?"

První byl vědec, druhý filosof, třetí altruista a ten čtvrtý obchodník s nemovitostmi.

Pátý anděl se díval v úžasu a jen ze samé radosti tleskal. Byl to mystik.

Existují dva typy vzdělání:

to, které učí, jak si vydělat na živobytí, a to, které učí, jak žít.

Je pouze nutné chránit je před školami, které je oslepují

Starý mořský vlk přestal kouřit poté, co jeho milovaný papoušek začal vytrvale kašlat. Bál se, že kouř z dýmky, kterého často bylo v kajutě plno, narušil papouškovo zdraví.

Nechal též papouška prohlédnout veterinářem. po důkladné prohlídce došel doktor k závěru, že papoušek nemá ani psitakózu, ani zápal plic. Imitoval jen kašel svého pána.

Strýc Pepa přijel na víkend a malý Jirka byl u vytržení, že jeho velký hrdina s ním bude sdílet pokoj a postel.

Jen co zhaslo světlo, Jirka si na něco vzpomněl.

"Jejda!" vykřikl. "Málem bych zapomněl!"

Vyskočil z postele a poklekl vedle ní. Strýček Pepa nechtěl dávat malému synovci špatná příklad, a tak se zvedl také a poklekl na druhé straně.

"Strejdo!" zašeptal Jirka zděšeně. "Až to maminka zítra zjistí, tak si to schytáš! Nočník je jenom na týhle straně."

"No, přednášky o sexu," odpověděl syn.

"Přednášky o sexu? A co vám tam říkali?"

"Nejdřív přišel farář, který nám říkal, proč bychom neměli. Pak nám nějaký doktor vysvětloval, jak bychom neměli. A nakonec nás ředitel důrazně upozornil, kde bychom neměli."

Žáci jednou při výuce svého gurua prosili, aby jim prozradil posvátnou mantru, pomocí které mohou být mrtví přivedeni zpět k životu.

"Co byste s takovou nebezpečnou schopností dělali?"

"Nic. Jen by nám pomohla posílit naši víru." odpověděli.

"Předčasné vědění je nebezpečná věc, děti moje," řekl stařec.

"A kdy je vědění předčasné?" otázali se.

"Když dává moc někomu, kdo ještě není natolik moudrý, aby ji uměl používat."

Žáci však naléhali, a tak jim svatý muž velmi nerad pošeptal posvátnou mantru do ucha a úpěnlivě je znovu prosil, aby ji užívali s nejvyšší rozvahou.

Zanedlouho poté kráčeli tito mladí muži pustinou a uviděli hromadu vybělených kostí. S lehkovážností, jaká obyčejně doprovází dav, se rozhodli vyzkoušet mantru, která ostatně měla být použita jen po dostatečně dlouhé meditaci.

Sotva pronesli kouzelná slova, začaly kosti obrůstat masem a přeměnily se na hladové vlky, kteří se za mladíky rozběhli a na kusy je roztrhali.

Děti jsou zrcadla. Jsou-li obklopovány láskou, pak ji také odrážejí. Když kolem nich láska chybí, nemají co odrážet.

Učitel se stal moudrým a laskavým za cenu mnoha chyb. Zde je jedna z nich:

Jednou, to už byl ředitelem školy, za ním přišel chlapec, že chce přejít na jinou školu.

"Proč, chlapče? Co se ti zde nelíbí? Proč jsi nespokojený? Máš přece pěkné známky."

"Nic, pane řediteli. Jen bych rád odešel."

"Máš problémy s učiteli? Některého nemáš rád?"

"Ne, učitelé mi nevadí."

"Tak tedy ostatní žáci? Popral ses s někým?"

"Školné se ti zdá příliš vysoké?"

Ředitel se na delší dobu odmlčel v domnění, že tak přiměje chlapce k řeči. Najednou si kluk utírá uslzené oči. Ředitele napadlo, že dosáhl svého. "Pláčeš, protože ti něco vadí, že?" zeptal se chápavě a jak nejpřívětivěji dovedl.

Chlapec přikývl.

"No tak mi řekni, proč pláčeš?"

Chlapec se podíval přímo na ředitele. "Protože se mě pořád vyptáváte."

Byl jednou jeden král, kterému každý den předčítal kněz z Bhagavadgíty. Potom mu vysvětloval obsah textu a ptával se: "Ó králi, rozumíš tomu, co jsem říkal?"

Ale král nikdy neřekl ani ano, ani ne. Jen vždy pravil: "Měl bys tomu nejdříve porozumět sám."

To vždycky ubohého kněze ranilo, neboť nad přípravou čtení pro krále trávil celé hodiny a věděl, že jeho výklad je jasný a přehledný.

Kněz však hledal pravdu velmi upřímně. Když jednoho dne meditoval, prohlédl náhle iluzorní charakter světa - relativnost bytí - veškerých věcí, domu, rodiny, přátel, poct, slávy a všeho ostatního. Uviděl to tak jasně, že všechna touha po těchto věcech z jeho srdce vymizela. Rozhodl se opustit dům a stát se poutníkem.

Než odešel z domu, poslal králi vzkaz: "Ó králi, konečně jsem porozuměl!"

Vysoký muž k malému klukovi, který za ním sedí v kině:

"Vidíš na plátno, chlapče?"

"Nic si z toho nedělej. Dívej se na mne a můžeš se smát, když se budu smát já."

Před mnoha a mnoha lety navštívil jeden biskup z východního pobřeží Spojených států malou církevní univerzitu na západním pobřeží. Bydlel v domě rektora univerzity - mladého pokrokového profesora fyziky a chemie.

Jednoho dne pozval rektor všechny své kolegy z fakulty na oběd, aby také mohli využít biskupovy moudrosti. Po obědě se hovor stočil na očekávanou šťastnou éru světa a biskup tvrdil, že nemůže být daleko. Jako jeden z důvodů uváděl, že v přírodě už není co objevovat a že všechno už bylo vynalezeno.

Rektor zdvořile nesouhlasil. Podle jeho mínění je prý lidstvo naopak na prahu nových skvělých objevů. Biskup na rektora udeřil, ať jeden z nich uvede. Ten prohlásil, že v průběhu příštích asi padesáti let se lidé naučí létat.

Biskup dostal záchvat smíchu. "Nesmysl, můj milý!" zvolal. "Kdfyby Bůh zamýšlel, abychom létali, dal by nám křídla. Let je určen pro ptáky a anděly."

Biskup se jmenoval Wright. Měl dva syny - Orvilla a Wilbura - vynálezce prvního letadla.

Konfuciův žák se jednou svého Mistra zeptal: "V čem spočívá tajemství dobré vlády?"

"V jídle, zbraních a důvěře lidu."

"A kdybys byl nucen vzdát se něčeho z té trojice, čeho by ses zřekl?"

"A kdybys ses musel zříct ještě jedné z těch zbývajících dvou věcí?"

"Od pradávna smrt potkává nespočet lidských bytostí. Ale lid, který přestal důvěřovat svým vládcům, je ztracen nenávratně."

Král navštívil kláštery velkého zenového mistra Lin Čia a podivil se, když se dozvěděl, že tam s ním žije víc než deset tisíc mnichů.

Lin Či odpověděl: "Čtyři, nanejvýš pět."

Mladý manželský pár na svatební cestě se právě v hotelu chystal vklouznout do postele, když tu náhle do jejich pokoje vnikl maskovaný lupič. Nakreslil křídou na podlaze kruh, kývl na manžela a přikázal mu: "Ty budeš stát tady. jestli z něho vylezeš, prostřelím ti hlavu."

Zatímco manžel stál v kruhu jako přikovaný, zloděj vzal všechno, co se dalo sebrat, naházel to do pytle a byl už na odchodu, když si všiml pěkné nevěsty, která na sobě neměla nic než prostěradlo. Kývl na ní, zapnul rádio, přinutil ji k tanci, obejmul ji, líbal a snad by ji i znásilnil, kdyby se statečně neubránila.

Když lupič konečně utekl, žena se otočila k novomanželovi a křičela: "Co jsi to za chlapa, že stojíš v kruhu a nic neděláš, zatímco ti skoro znásilňují ženu!"

"To není pravda, že jsem nic nedělal," protestoval muž.

"A co jsi udělal?"

"Postavil jsem se mu několikrát. pokaždé, když se ke mně otočil zády, vysunul jsem nohu z kruhu!..."

Po třiceti letech koukání na televizi povídá muž své manželce: "Pojďme dnes večer udělat něco opravdu vzrušujícího."

Ta si hned představila, jak jedou do města a prožívají báječný večer. "Výborně, co navrhuješ?"

"Vyměníme si křesla."

Podle staré indické bajky žila myš neustále ve stresu, protože se bála kočky. Kouzelníkovi se jí zželelo a proměnil ji v kočku. Ta se pak ale bála psa. Tak ji kouzelník proměnil v psa.

Sudha Čandranová, klasická indická tanečnice, přišla hned v počátku své kariéry o pravou nohu, která jí musela být amputována. Když dostala protézu, vrátila se k tanci, a ač je to neuvěřitelné, brzy patřila opět mezi nejlepší. Když se jí ptali, jak to dokázala, odpověděla prostě: "Rozhodnete-li se tančit, nohy nejsou nejdůležitější."

Súfí odpudivého vzhledu přišel k branám paláce. Nikdo se ho neodvážil zastavit, když si to namířil přímo k trůnu, na kterém seděl posvátný Ibrahim ben Adam.

"Chtěl bych zde v karavanseráji dostat nocleh."

"Zde není žádný karavanseráj. Tohle je můj palác."

"Smím se vás zeptat, komu toto místo patřilo před vámi?"

"Mému otci. Ale ten už je mrtev."

"A čí bylo před ním?"

"Mého dědy. Už je také mrtev."

"Takže tohle místo, kde se lidé na chvíli ubytují a hned putují zase dál - to podle vás není karavanseráj?"

A Buddha řekl:

"To je moje půda, to jsou moji synové." - tak mluví jen hlupák, který nechápe, že ani on nepatří sám sobě.

Jakožto pravý filosof Sokrates věřil, že pro moudrého člověka je nejpřirozenější žít střídmě. On sám nenosil ani topánky; přesto však znovu a znovu propadal kouzlu tržiště a často se tam chodíval dívat na vystavené zboží.

Když se ho jeden z přátel zeptal proč, Sokrates odpověděl: "Rád tam chodím objevovat, bez kolika věcí jsem naprosto šťastný."

Bohatý farmář, který jel kolem na koni, si ceduli přečetl a povídá si: "Když se náš přítel kvaker chce toho pozemku zbavit, raději si o něj rovnou řeknu, dřív než to udělá někdo jiný. Jsem bohatý a mám všechno, co potřebuji, takže tu podmínku rozhodně splňuji."

A tak šel přímo ke dveřím a vysvětlil, proč přišel. "A skutečně jsi spokojen?" zeptal se kvaker.

"To rozhodně jsem, vždyť mám všechno, co potřebuju."

"Příteli, jestli jsi spokojen, nač by ti byl další pozemek?"

Zdálo se, že Buddhu vůbec nevyvedly z míry slovní útoky jednoho návštěvníka. Když se ho později jeho žáci ptali, v čem spočívá tajemství jeho vyrovnanosti, odpověděl:

"Představte si, že by vám k nohám někdo položil dar, a vy byste jej nepřijali. Nebo vám někdo poslal dopis, a vy jej odmítli otevřít. Jeho obsah by na vás neměl vliv. Udělejte to tak pokaždé, když vás někdo napadne, a nikdy neztratíte svůj duševní klid."

Dva chovanci ústavu pro hluchoněmé se hádali. Když přišel vychovatel, aby je srovnal, byl jeden z nich otočený k tomu druhému zády a mohutně se chechtal.

"Co je tady k smíchu? Proč je váš přítel tak rozzlobený?" ptal se vychovatel rukama.

"Protože," posuňkoval němý, "mně chce nadávat a já se odmítám dívat!"

Jednoho dne viděl Hasan z Basry Rabíju al Adávíju na hladině řeky. Hodil svůj modlitební kobereček za ní, vkročil na něj a řekl: "Ó, Rabíjo, pojďme se modlit společně."

Rabíja odpověděla: "Ó, Hasane, proč jsi se posadil jako světský kupec v bazaru? To pro tvoji slabost."

S těmito slovy hodila svůj modlitební kobereček do vzduchu, vznesla se na něj a zvolala: "Pojď sem, hasane, ať nás lidé vidí."

Jednou chtěl jistý loupežník Angulimal zabít Buddhu.

"Alespoň mi splň před smrtí poslední přání," řekl Buddha. "Odsekni tamtu větev ze stromu."

Jedno mávnutí mečem a větev byla pryč. "Co teď?"

Loupežník se rozesmál. "Ty musíš být blázen, když myslíš, že to jde."

"Naopak. Blázni jste vy, kteří se pokládáte za mocné na základě toho, že umíte ubližovat a ničit. To dokáže i dítě. Ti skutečně mocní dokážou tvořit a léčit."

K jistému Mistrovi přišel mladík a zeptal se ho: "Jak dlouho mi pravděpodobně bude trvat, než dosáhnu osvícení?"

"Deset let," odpověděl Mistr.

Mladík byl šokován. "Tak dlouho?" ptal se nevěřícně.

Mladík na to: "Ale proč jste tu dobu zdvojnásobil?"

Mistr na to pravil: "Když nad tím pouvažuji, tak v tvém případě to bude pravděpodobně třicet let."

"Byly tam i jiné děti?" ptala se maminka.

"Co já vím! Neměli nic na sobě."

Manželka k manželovi zabranému do novin:

"Nemusíš pořád říkat: 'hm, hm.' Už deset minut nic neříkám."

"Drahoušku," povídá manželka svému muži na večírku, "neměl bys už víc pít. Začínáš vypadat nějak rozmazaně."

Jeden farmář se rozhodl, že je čas na ženění, a tak osedlal osla a vydal se do městas najít si manželku. Po nějaké době potkal ženu, o které si myslel, že mu bude dobrou manželkou, a tak se vzali.

Po obřadě nasedli oba dva na osla a vydali se na farmu. Po nějaké době osel zastavil a nechtěl jít dál. Farmář sesedl a prutem přinutil osla pokračovat v cestě.

"To je poprvé," nechal se slyšet farmář.

Po několika mílích se osel opěrt zastavil a znovu farmář sesedl a tloukl ho, dokud si nedal říct.

"To je podruhé," ozval se farmář.

O pár mil se osel zastavil potřetí. Tentokrát musela sesednout i farmářova žena. Farmář vytáhl pistoli a na místě ranou do hlavy osla zastřelil.

"Ty surovče!" křičela žena. "Bylo to vytrvalé zvíře, které mohlo být platné na farmě a tys ho v záchvatu zlosti zabil. Kdybych věděla, že jsi takový hrubec, nikdy bych si tě nevzala..." a v podobném duchu pokračovala dobrých deset minut.

Farmář čekal, až jí dojde dech. Potom řekl:

Povídá se, že od té doby spolu spokojeně žili.

Reagovat znamená rozumět sám sobě.

Rozumět sám sobě znamená být osvícený.

Pan farář šel po ulici a viděl malého chlapce u jedněch dveří, jak vyskakuje a snaží se dosáhnout na zvonek. Ale chudák kluk byl příliš malý a zvonek moc vysoko.

Kněz proto přišel k němu a zazvonil na něj. pak se na chlapce s úsměvem obrátil: "A co teď?"

A malý dareba na něj vychrlil: "Teď musíme prchat."

Žebrák vidí vycházet bankéře z úřadu a prosí ho: "Mohl byste mi prosím, pane, dát pětikorunu na kafe?"

Bankéřovi bylo toho špinavého a pomateného člověka líto. "Tady máš padesátikorunu a kup si těch kafí deset."

Příští den stál žebrák u východu z bankéřova úřadu, a když ten vyšel ven, dal mu pěstí do boku.

"Co to děláte?" vyhekl bankéř.

"To máte za těch svých zatracených deset kafí. Nespal jsem kvůli nim celou noc!"

Právě nasedala do Rolls Royce, když k ní přikročil nějaký toulavý dareba a zakňoural: "Dejte mi korunu, paní, už dva dny jsem nic nejedl."

Vévodkyně štítivě od děcka odstoupila. "To je ale darebný nevděčník!" zasyčela. "Protančím kvůli němu celý večer, a ještě mu to nestačí!"

Za onoho času pořádal Bůh večírek pro ctnosti velké i malé, pokorné i hrdinské. Všechny se sešly v nádherně vyzdobeném sálu a brzy se dobře bavily, protože se vzájemně dobře znaly. Některé byly dokonce i blízce spřízněné.

Tu si Pán Bůh všiml dvou ctností, které se tvářily, jako by se vůbec neznaly a ve své blízkosti se necítily dobře. A tak Bůh vzal jednu za ruku a představil ji té druhé. "Vděčnosti," řekl, "toto je Dobročinnost".

Sotva se Pán Bůh otočil, už byly zase daleko od sebe. A povídalo se, že ano Pán Bůh není schopen dát ty dvě dohromady.

"No," rozhovoří se stařenka, "v našem věku je důležité stále využívat všech možností, které se nám nabízejí, jinak se vytratí. Je důležité stýkat se s lidmi, a je-li to možné, přivydělat si na živobytí službou druhým. To nás udržuje v kondici a v pohodě."

"Můžete mi říct, čím si ve vašem věku přivyděláváte vy?"

Dvorní šašek se tomu smál, když mu král o svém rozkazu pověděl. "To je ale naprosto bláznivý nápad, Veličenstvo. Proč takové zbytečné výdaje? Co tak nechat vystřihnout z kůže jen dva malé polštářky pod tvoje nohy!"

Kupec poslal svého sloužícího nakupovat na bagdádský bazar. Ten se vrátil celý bílý a ustrašený. "Pane, když jsem byl na tržnici, narazil jsem na cizinku, a když jsem jí pohlédl do tváře, poznal jsem Smrt. Pohrozila mi a šla dál. Mám strach. Prosím tě, půjč mi koně, ať mohu před ní utéct co nejdál. Pojedu do Samary."

Kupec se o svého sloužícího bál, a tak mu dal nejrychlejšího koně.

Pozdě odpoledne šel kupec sám na trh a viděl tam smrt potulovat se mezi lidmi. A tak k ní přišel a povídá jí: "Pohrozila jsi dnes ráno mému ubohému sloužícímu. Co jsi tím myslela?"

"Jí jsem mu nehrozila, jen jsem v údivu rozhodila ruce nad tím, že ho vidím zde v Bagdádu. Byla jsem totiž vyrozuměna, že se mnou půjde dnes večer ze Samary."

Plutarchos vypráví historku o Alexandru Velikém, který přišel k Diogenovi, když ten si právě pozorně prohlížel hromadu lidských kostí.

"Na něco nemohu přijít," odvětil filosof.

"Nemohu najít žádný rozdíl mezi kostmi tvého otce a jeho otroků."