Jak prokázal zvláště M.P.Nilsson, náboženství a mytologie klasického Řecka sahá svými kořeny přímo do mykénské minulosti. (M. P. Nilsson, The Minoan-mycenaean Religion and its Survival in Greek Religion, 2. vyd., Lund 1950. Srv. Ch. Picard, Les religions préhelléniques, Paris, 1948.) Dórské kmeny, které pronikly v průběhu 12. století do mykénské říše, aby jí zcela vyvrátily, jednak přivodily zkázu nejen jedné civilizaci, ale i určitému typu království. Království, kde král, anax (wa-na-ka), stojí na vrcholu společenské struktury. Svou moc opírá o bojovnickou aristokracii. Má však také náboženskou funkci, spravuje kalendář, určuje oběti i dávky obětin každému dle jeho postavení apod.

Administrativní personál paláce za použití písma, účetnictví a kontrolou bděl nad správným odvodem dávek do paláce. Administrativní metody přinesli do kontinentálního Řecka krétští písaři, kteří své písmo (lineární písmo A) přizpůsobili řeckému dialektu (lineární písmo B). Jinak však celá mykénská organizace života vykazuje velikou podobnost s chetitskou.

Tento celek rozbila dórská invaze. Zhroucení mykénského systému ve svých společensko-politicko-hospodářských důsledcích znamená zánik centrální moci. Mizí slovo anax, přerušují se bohaté styky Řecka s Orientem, rozpadá se společenská pyramida. I samo království se rozpadá na menší útvary pod nadvládou jednotlivých králů, kteří užívají titul basileus. Mizí králem organizovaná kontrola, administrativní aparát, třída písařů. Mizí i samo písmo. Hospodářství se vrací zpět k obdělávání půdy jako hlavnímu zdroji obživy.

Pádem Mykén a stěhováním Dórů na Peloponéssos, Krétu a Rhodos začal nový věk řecké civilizace. M. T. Webster (T. B. L. Webster, From Mycenae to Homer, London 1958) zde hovoří o skutečné revoluci. Lidé si uvědomili rozdíl mezi přítomností a minulostí a tato změna ducha se projevuje ve všech oblastech života. Železo vystřídalo bronz (doba bronzová, věk hrdinů, je pryč), místo pohřbívání mrtvol do země začala být těla zemřelých spalována (čímž se rozbilo spojení mrtvého těla od světa živých), oddělil se svět bohů od světa lidí (zanikla postava božského krále). Na keramických nádobách se začínají objevovat vedle zvířecích a rostlinných motivů také geometrické ornamenty, strohost a uměřenost tvarů vytěsňují mystické prvky egejské tradice, vzniká nový geometrický styl. Na konci devátého století př. Kr. Řekové znovuobjevují písmo, které přejímají od Foiničanů. Je to písmo zcela jiného fonetického typu, ale i jiné společenské povahy. Písmo přestává být čistě výlučná záležitost písařů, ale stává se prvkem obecné kultury.

Malá království pod vládou nejvýznačnějších rodin vojenské aristokracie, někde uchovala jisté prvky mykénské společnosti, ty se však dostávají do konfliktů s venkovskými pospolitostmi. V období těchto nepokojů se objevují snahy po smíru, po rovnováze. Z nich se rodí morální úvahy a politické spekulace, ze kterých se rodí počátky první skutečné "moudrosti". Tato "sofia" se objevují na přelomu 8. a 7. skol. př. Kr. Předmětem této moudrosti není fysis, ale svět lidí; zabývá se tím, z jakých prvků se skládá svět, jaké síly jej rozdělují a jaké spojují, jak je sladit a sjednotit.

Druhým rysem polis je naprostá veřejnost nejdůležitějších projevů společenského života. Dříve soukromé záležitosti basilea - krále, gené - rodů nebo držitelů arché - vlády, jsou jako věci veřejné vystaveny očím veřejnosti. I duchovní svět, původně vyhražen válečnické a kněžské aristokracii, se otvírá stále širšímu okruhu lidí. Prvním příkladem tohoto typu je homérská epopej; dvorní poezie, zpočátku zpívaná v palácích, odsud uniká, šíří se a mění v poezii sváteční. Znalosti, hodnoty, myšlenkové postupy se stávají prvky společné kultury a jako takové se na veřejně přístupném místě vystavují kritice a námitkám. Diskuse a polemika se stávají součástí pravidlem myšlenkové i politické hry. Duchovní tvorba i činnost státních úřadů se vystavuje stálé obecné kontrole. Zákony přestává prosazovat síla osobnosti či náboženské autority, jejich správnost se musí prokázat dialektickým postupem.

S převzetím nového písma od Féničanů a jeho úprava k přesnějšímu přepisu řeckých samohlásek umožnila jeho proniknutí k nejširší veřejnosti. S tím se okamžitě objevil požadavek písemného zachycení zákonů. To by zajistilo nejen jejich neměnnost a stálou platnost, ale i jejich vyjmutí ze soukromé pravomoci králů (basileis), kteří dosud vynášeli "právo" ústním výrokem. Ale i jednotlivci zaznamenávali své vědění ať již formou knihy jako první spisovatelé Anaximandros a Ferekydés, jejichž díla uloží Hérakleitos v Artemidině efesském chrámu, nebo parapegmatem, nápisem, tesaným do kamene. Tím, že zveřejňují svá díla, chtějí z něho učinit společný majetek obce, normu platnou jako zákon. Rodící se polis vyvlastňuje ve svůj prospěch někdejší kněžstvo, kněžská specializace se mění v oficiální kult obce. Kult obecní znamená kult veřejný. Posvátné předměty se přestěhují z paláců a kněžských domů do veřejně přístupného chrámu.

Proces zlidovění nepostupuje bez nesnází, ale po etapách a naráží na překážky. Dokonce i v politické oblasti existují tajné vlády, které prosazují svou moc tajemnými a nadpřirozenými prostředky. Nejvýraznější příklad těchto tajných procedur poskytuje Sparta, ovšem tajné svatyně, věštírny či soukromé sbírky věšteckých výroků jsou doloženy i jinde. Mnohé obce spojují svou spásu s vlastněním tajných relikvií, jejichž umístění je známo pouze úzkému okruhu lidí. Toto však není pouhým přežitkem minulosti, ale spíš pokusem o jakési "pojištění si" budoucnosti, nejasné a vymykající se rozumovému zvládnutí.

Desakralizace politického života má za následek vznik oficiálního náboženství, které se distancuje od záležitostí lidí. V náboženské oblasti vyrůstají též na okraji obce a stranou veřejného kultu společenství, založená na tajemství. Sekty, bratrstva a mystéria tvoří uzavřená a stupňovitě hierarchizovaná společenství, která slibují vyvoleným (epoptés) blaženou nesmrtelnost avšak až na onom světě. Pro mystérium je typické, že se snaží dosáhnout pravdy, které nelze dosíci obvyklými cestami. V kontrastu s veřejností oficiálního kultu nabývá mystérium obzvláštního náboženského významu: vymezuje náboženství osobní spásy, které chce proměnit člověka nezávisle na společenském pořádku, chce mu napomoci k novému zrození, jež by ho vytrhlo z obecného statusu a uvedlo ho na zcela jinou rovinu života.

Na této půdě se zájem prvních mudrců natolik přiblížil snahám sekt, že se s nimi někdy smísil. Vyučování moudrosti stejně jako zjevení mystérií chtějí proměnit člověka zevnitř, pozvednout jej na vyšší úroveň, učinit z něj výjimečnou, téměř božskou bytost - cílem je božský člověk, theios anér. Obrací-li se obec na mudrce, když se cítí ohrožena nepořádkem a poskvrnou, žádá-li po něm řešení svých neduhů, pak proto, že se jí mudrc jeví jako bytost mimořádná, jako božský člověk, což je dáno i celým způsobem jeho života v ústraní na okraji společnosti. A obráceně, když se Moudrost obrací k obci slovem či písmem, sděluje jí pravdu shůry, která ani po svém rozhlášení nepřestává přináležet k jinému světu, zcela odlišnému od obyčejného života. První moudrost tedy nabízí veřejnosti vědění, které zároveň prohlašuje za nepřístupné většině. Moudrost odhaluje pravdu tak výsostnou, že zůstává stejně jako vidění epoptů (epoptés - zasvěcenec do třetího stupně eleusinských mystérií) skryta očím obyčejných lidí a její dosažení vyžaduje namáhavé úsilí. Moudrost postihuje tajemství, avšak vyjadřuje ho slovy, i když jejich smysl většině uniká. Přichází s mystériem na veřejné místo, činí z něj předmět zkoumání, aniž proto mystérium přestává být mystériem. Tradiční zasvěcovací rituály, které otevíraly přístup k zakázaným zjevením, nahrazuje moudrostí - sofia, filosofia -, životním kázáním, cestou askeze, bádáním, které vedle diskusních, argumentačních technik a nových nástrojů myšlení, jako je matematika, ponechává místo i starým věšteckým praktikám, duchovním cvičením, koncentraci, extázi a oddělení duše od těla.

Ještě jeden aspekt je charakteristický pro život polis. Ti, kdo tvoří obec, bez rozdílu funkce, postavení, původu, si jsou navzájem "podobní" (homoioi), nebo, jinak řečeno, sobě rovni (isoi). Přese všechny rozdíly občané sami sebe chápu jako zaměnitelné jednotky uvnitř systému, jež stojí na rovnováze a rovnosti. Tento obraz lidského světa najde v 6. stol. svůj výraz v konceptu isonomie, rovné účasti všech občanů na výkonu moci.

Tato psychologická proměna zasáhne všechny oblasti života. Všechny výstřelky jako je okázalé bohatství, vyzývavé chování žen, pompézní pohřební hostiny, ale třeba i bojová zuřivost a vyhledávání osobní slávy v boji jsou odmítnuty a odsouzeny, protože vytvářejí sociální nerovnost a budí závist a nesoulad. Namísto toho je vynášen ideál uměřenosti, kázně a sebeovládání. ideál, který sbližuje všechny lidi navzájem jako členy jedné rodiny.

Trochu jiným vývojem prošla Sparta. Ta se na přelomu 7. a 6. stol. př. Kr. změnila pod silným vojenským vlivem na úplně jiný stát, než všechny ostatní. Nejen, že odmítne okázalé bohatství, ale přeruší styky s cizinou a pozastaví obchod a řemesla. Zakáže používání drahých kovů, posléze i zlaté a stříbrné mince. Zůstane též mimo hlavní filosofické myšlenkové proudy. Nicméně její význam spočívá především v dokonalém provedení modelu rovnosti. Ruší starý protiklad laos a démos a vytváří vojensko-občanské těleso, jehož členové jsou homoioi, mající k užívání stejnou výměru půdy, kléros, stejně velkou jako druzí. Sjednocen je architektonický styl domů, zavádí se sysstia, společné stravování, na něž každý přispívá svým dílem potravin. Spartský režim se dvěma králi (basileus), se sněmem (apella), efory a radou starších (gerúsia) realizuje "rovnováhu" společenských elementů.

Pokusit se historicky doložit oněch sedm mudrců je nemožné, jejich seznam je neurčitý, mění se a mimo společenské úlohy a jím připsaných výroků je nic dohromady nespojuje. Jedná se o následující osoby: Thálés, kromě jiného státník; Solón, elegický básník, rozhodčí v politických athénských zápasech, odpůrce tyranie; Pariandros, korinthský tyran; Epimenidés, inspirovaný mág, theios anér, živící se asfodelem a slézem, jehož duše se dokáže libovolně oddělit od těla. Víceméně mystická tradice o sedmi mudrcích, sestavená z legendárních prvků, historických narážek, politických výroků a mravních naučení, nám dovoluje postihnout společenskou krizi z přelomu 7. a 6. stol. př. Kr., podmíněnou určitými ekonomickými danostmi, které Řekové nábožensky a mravně prožívali jako zpochybnění svého systému hodnot, jako útok na sám řád světa.

Ekonomike Řecka v té době prodělává prudkou změnu. Řecko navazuje a rozvíjí přerušené styky s Orientem, oblast obchodních styků se rozkládá po celém Středozemním a Černém moři. Řecko tím objevuje nové zdroje půdy, obilí, nerostného bohatství, ale i zlata a stříbra. Značná část obyvatelstva se věnuje námořnímu obchodu, narůstá počet řemeslníků, objevuje se nový typ vlastníka půdy, který dohlíží na výnosy ze své půdy, specializuje se na určité plodiny a usiluje o získání jak dosud neobdělaných pozemků bez vlastníka, tak eschiatié - vzdálených, krajních pozemků na úkor venkovských pospolitostí. Tím dochází ke koncentraci pozemkového vlastnictví do několika málo rukou. Bohatství se opět přiřazuje k vojenské hodnosti či náboženské kvalifikaci jako prvek nadřazenosti nad ostatními.

Touto změnou neprošlo jen Řecko, ale např. i foinické obce, specifická je však reakce na tyto změny. Prudké zhoršení mezilidských vztahů v tomto období bylo silně odmítáno na úrovni náboženské, právní, politické i ekonomické. První svědectví o novém duchu se týkají práva: vražda přestává být soukromou záležitostí, vyrovnáním soukromých účtů. Krvavá odveta, povinná pro nejbližší příbuzné oběti, vyvolávala řetěz vražd a protivražd, nyní ji nahrazuje trestní postih organizovaný v rámci obce. Nejedná se "jen" o potrestání viníka, ale o očištění celé obce od poskvrny (miasma). Všichni členové obce se cítí být svázáni v rámci polis s ostatními jako členové jedné rodiny, proto vražda "cizího" člověka je brána jako vražda vlastního příbuzného. V tomto směru došlo i k sémantické proměně slova, označujícího vraha.

V archaickém sporu užívaly gené jako zbraní rituálních formulí a zvykem stanovených postupů. Jejich síla byla náboženská, zaručovala proto úspěch, bylo-li jich náležitě použito. Soudce nic nevyšetřoval, vystupoval pouze jako soudce, na závěr měření sil pouze vyhlásil vítěze. V obci však soudce zastupuje obec, musí být proto nezaujatý, rozhodovat podle svého svědomí, ve shodě se zákonem. Soudce musí odhalit pravdu a jeho výrok má pravdu potvrdit. Díky tomuto postupu se radikálně proměňují i samy pojmy důkazu, svědectví a rozsudku. Soudnictví tak přispěje k vypracování pojmu objektivní pravdy, který byl někdejšímu "předprávnímu" vědomí zcela cizí.

V lidském kolektivu se začíná prosazovat ideál tvrdé sebekázně jako reakce na rozkvět obchodu, okázalý blahobyt a nestydatost boháčů; tento nový postoj odpovídá asketickým naukám, hlásaným v určitých náboženských skupinách. Podobné očistné sklony prostupují však celou společnost. Pompéznost, změkčilost a slast jsou odmítnuty, stejně jako luxusní odívání a bydlení, vybraná jídla. Mimořádně prudce se útočí proti bohatství. v kontrastu k hybris boháčů se rýsuje ideál sófrosyné, uměřenosti, správné míry. "Ničeho příliš" je heslo nové řecké moudrosti. Solón, sám sebe staví doprostřed státu jako milník (horos), který určuje, kam až smějí dojít skupiny, toužící po ovládnutí arché. "Sepsal jsem zákony stejně platné pro dobrého (agathos), jako pro zlého (kakos) a určil každému stejnou spravedlnost", zní jeden Solónův výrok. Solón odmítá tyranii, jež se mu nabízí. Jak by mohl vzít do svých rukou jediný člověk arché, jež přece musí zůstat en mesó(uprostřed)?

Brzy dochází ke štěpení mezi dvěma myšlenkovými proudy rozdílné orientace. Jeden se zaobírá osobní spásou, druhý se zaobírá blahem obce. Na jedné straně se vydělují uzavřené náboženské skupiny, soustředěné na úsilí po čistotě, na druhé straně se objevují okruhy přímo angažované ve veřejném životě, užívajících pojmů jako sófrosyné v podobě ne náboženské, ale pozitivní. Například ve Spartě je obsahem sófrosyné předepsané chování, vyznačující se zdrženlivostí, kterou musí mladý muž zachovat za všech okolností, ve vystupování, na agoře, v pohledech, ve slově, ve styku se ženami, vůči starším, při pití a jiných slastech. Nový styl lidských vztahů je poslušný norem rovnováhy a uměřenosti, které prosvítají i z výroků "poznej sám sebe", ničeho příliš", "všeho s mírou". Uprostřed občanských sporů, ve snaze vyřešit je vytvořením zákonů, vypracovali mudrci svou etiku a pozitivně určili podmínky k nastolení řádu ve světě obce.

Nezbytnou součástí ideálu sófosyné je isotés, rovnost. "Rovnost," píše Solón, "nemůže zplodit válku."Jedná se ovšem o rovnost hierarchickou, nebo, jak sami Řekové říkají, o rovnost geometrickou, nikoli aritmetickou. Obec tvoří organizovaný celek, je-li každá z jejích složek na svém místě a připadá-li na ni taková míra moci, jaká jí náleží úměrně k jejím ctnostem. Nemají tedy všichni přístup k úředním funkcím, nejvyšší jsou určeny nejlepším. Není ani rovného práva na pozemkové vlastnictví. Rovnost spočívá v tom, že zákon, písemně zachycený, platí pro všechny a že všichni se mohou stát členem tribunálů a sněmu.

Jak poukázal Will (M. E. Will, Korinthiaka, Paris 1995, str. 495-502), v rámci úsilí o kodifikaci a míru je třeba zasadit i vytváření státního peněžního systému, tedy měny. Aristokratická výsada dávat do oběhu značené kovové pruty je vyvlastněna ve prospěch obce, ta přebírá i kontrolu nad zdroji kovů, ražené rodové znaky nahrazuje pečeť obce. Zavedení měny umožní kodifikovat a uspořádat výměnu statků a služeb na základě přesného numerického ohodnocení.

Je pozoruhodné, jak oba dva proudy, aristokratický a demokratický, které v řeckém světě stojí proti sobě, polemizují spolu na téže půdě a dovolávají se rovnosti, isotés. Aristokratický proud (pythagorejci, zčásti teorie sófrosyné v Platónově Ústavě), má na zřeteli solónskou eunomia a pojímá obec jako kosmos složený z rozličných částí a udržovaný v hierarchickém řádu zákonem. Homonoia slaďuje jednotlivé síly do uměřené převahy jedné nad druhou. Soulad eunomia vyžaduje v jednotlivci i celku uznání určitého dualismu, napětí mezi dobrem a zlem, nutí zajistit převahu lepšího nad horším. Společenský vztah je pojat spíše jako smlouva, než jako nadvláda a podrobení.

V období před Kleisthenem, od Solónova archonátu přes tyranii až k pádu Pesistratovců, předznamenává athénské dějiny konflikt tří "stran", soupeřících o moc. Každá "strana" se profiluje na základě kmenového a územního souručenství. Každá z nich odvozuje své jméno od tří oblastí, na niž lze Attiku rozdělit: pediakoi jsou obyvatelé rovin (pedion), tj. obyvatelé města s úrodnou půdou, které ho obklopuje, paralioi sídlí na pobřeží a diakrioi jsou obyvatelé hor, vnitrozemí, tj. periferních démů, vzdálených od měst. Tomuto územnímu rozdělení odpovídají i rozdíly v životním stylu, společenském postavení a v politické orientaci. Pediakoi jsou aristokraté, hájí si svá privilegia a zájmy pozemkových vlastníků. Paralioi jsou střední vrstvou, která usiluje o to, aby nezvítězil žádný z extrémů. Diakrioi jsou stranou drobných rolníků, dřevorubců, uhlířů a lidí, ještě nezařazených do této struktury.

Otevřený boj těchto stran se střídá s kompromisy až do chvíle, kdy Kleisthénes staví polis na nový základ. Ustanoví systém deseti územních fyl (kmenů), složených jako dřív ze tří trittyí. Nové však je, že do fyl byly včleněny všechny attické démy a nehledí se na pokrevní svazky, nýbrž převládá čistě geografické hledisko. Kromě toho každá z trittyí ve fyle pokrývá jinou oblast, první přímořskou, druhá vnitrozemí a třetí město a okolí. Každá fyla představuje "směs" populací, území a činností, které dohromady tvoří obec. Náboženský život se sice dále řídí lunárním kalendářem, administrativní rok je však rozdělen na deset period po 36 nebo 37 dnech. Na každou fylu připadá jedno období. Rada čtyř set (búlé) byla doplněna na 500 členů, 50 na každou fylu. Zástupci té které fyly fungovali po jednu desetinu roku jako jakási permanentní komise rady. Rovnostářský ideál, vystižený abstraktním konceptem isonomia, se díky Kleisthenovi spojil s politickou realitou a vyvolal hlubokou proměnu institucí. Polis je sourodý svět, bez hierarchie a stupňů, bez rozlišení. Arché je rovnoměrně rozdělena do všech oblastí veřejného života, v němž obec nachází svůj střed, meson, podle časového plánu přechází určené postavení a tak se podílí na skladbě symetrického občanského světa.

Na počátku 6. stol. př. Kr. v Iónském Mílétu lidé jako Thálés, Anaximandros, Anaximenés přicházejí s novým způsobem uvažování o přírodě, která se jim stává předmětem systematického a nestranného bádání (historia) a jejíž celkový obraz (theoria) předkládají. Vznik světa, meteorologické jevy, to vše vysvětlují způsobem prostým bájných postav a nadpřirozených jevů. Není nic, co by nebylo příroda, fysis. Lidé, božství, svět, vše je součástí jednoúrovňové fysis. Zrození, organizace přírody jsou dokonale přístupná lidskému chápání, neboť ani "na počátku" příroda nejednala jinak než dnes. Už neplatí, že by prvopočáteční událost vysvětlovala každodennost, každodennost sama činí počátek pochopitelným a slouží jako model k vysvětlení světa, jeho vzniku a uspořádání. Tato myšlenková revoluce je tak náhlá a hluboká, že někteří hovoří o řeckém zázraku. "Iónští filosofové," píše Burnet," otevřeli cestu, po které se věda od té doby ubírá." Upřesňuje dále: "Bylo by naprosto nesprávné hledat počátky iónské vědy v nějaké mystické koncepci." (J. Burnet, Early Greek Philosophy, 3. vyd., London 1920).

S tímto výkladem nesouhlasí např. F. M. Cornford. Podle něho má prvotní filosofie blíže k mystické konstrukci než k vědecké teorii. Miléťané si z mýtů vypůjčují nejen obraz univerza, ale i pojmový materiál a výkladová schémata. Živly se staly přírodou a přišly tak o podobu individualizovaných bohů. Zůstávají však činnými, oduševnělými mocnostmi, které jsou vnímány jako božské. Nejen základní schémata přetrvala, ale i některá schémata (např. vznik/zrození světa) se u fyziků objevují mystické představy v nezměněné podobě.

Navzdory zmíněným analogiím s souzvukům však není mezi mýtem a filosofií skutečné kontinuity. Změně slovníku odpovídá i nový postoj ducha, změna myšlení. Díky Miléťanům je počátek a řád světa otázkou, která jako jiné problémy běžného života může a má být předkládána a probírána před všemi občany, přestává být záležitostí rituálního řádu. Fyzikové vědomě nedbají o oblast náboženství. K vytvoření nových kosmologií použili pojmů, vypracovaných morální a politickou úvahou, do světa přírody promítli pojetí řádu a zákona, které zvítězilo v obci a z lidského světa učinilo kosmos.

Řecké theogonie a kosmogonie, stejně jako pozdější kosmologie, vyprávějí o postupném vzniku uspořádaného světa. Jsou však také a především něčím jiným: mýty o vládě. Oslavují moc boha, který vládne veškerenstvu, líčí jeho narození, zápasy a vítězství. Ve všech oblastech - přírodní, společenské, rituální - je řád výsledkem vítězství svrchovaného boha. V orientálních theogoniích a zřejmě z nich odvozených theogonií řeckých je téma vzniku světa včleněno do rozsáhlého královského eposu, plného bitev a střetů mezi staršími a mladšími generacemi bohů a rozličnými sakrálními mocnostmi. Nastolení svrchované vlády a ustavení řádu se jeví jako dva nerozlučné aspekty téhož božského dramatu, předmět jednoho zápasu a výsledek konečného vítězství.

Babylónský mýtus a rituál vyjadřují svébytné pojetí vztahu mezi vládou a řádem. Předmětem královské vlády není pouze společenská hierarchie, nýbrž král zasahuje i do chodu přírodních jevů. Vymezení prostoru, stvoření času, regulace střídání ročních období, to vše spadá do královské působnosti a tvoří jeden z funkčních aspektů jeho moci. Ani řád lidské pospolitosti, ani řád vesmíru není pojat jako řád o sobě. Existuje proto, že byl ustanoven, trvá, protože je udržován. V rámci mystického myšlení není místo pro představu autonomní oblasti přírody či pojetí imanentního zákona pořádajícího veškerou skutečnost.

Toto vidění věcí vcelku sdílí nejen Hésiodova Theogonie, nýbrž i pozdější a vypracovanější řeské kosmogonie, např. Ferekydova. Tento současník Anaximandrův se přidržuje postav velkých tradičních božstev, jejichž jména však pozměňuje v etymologické slovní hříčky tak, aby vynikl jejich přírodní charakter. Kronos se stává Chronem, časem. Rheia, Rea, proudem, uplýváním. Zeus se jmenuje Zav, což snad má vyjádřit intenzitu moci. Ústředním tématem mýtu zůstává zápas o ovládnutí kosmu.

Pro fyzika je nepřijatelné, že by řád světa mohl být nastolen v danou chvíli nějakým vnějším činitelem, velký zákon, který řídí svět, je v přírodě (fysis) imanentní a musel být tak či onak přítomen již v prapočáteční látce, z níž svět postupně vyvstal. Když Aristotelés v Metafyzice hovoří o starých básnících a "theolozích", poznamenává že pro ně vykonává arché (elementární princip) a basileia nad světem pozdní příchozí Zeus, nikoli hoi protoi, prapočáteční bytosti jako Nyx, Ókeános, Chaos, Úranos. (Met. 1091a33-b7). Naopak Anaximandros tvrdí, že není nic, co by nad apeiron vykonávalo arché (neboť apeiron bylo vždy), zatímco apeiron stojí vůči všemu ostatnímu jako arché, neboť obepíná (periechein) a řídí (kybernan) vše. (Phys. 203b7).

Po zhroucení mykénské říše slábne vzpomínka na krále, který periodicky nastoluje světový řád, mýtus se odpoutal od rituálu, s nímž byl původně spjat. Již u Hésioda je na některých místech kosmický řád odloučen od královské funkce a oddělen od rituálu. Myšlení se pohybuje na dvou rovinách a tentýž fenomén, například oddělení země od vodstva, pojímá současně jako přírodní jev i jako akt božského plození v prvopočátečním čase.

Miléťané hodně těžili z poznatků babylónské astronomie. Znovunavázání styků s předním východem rozhodujícím způsobem ovlivnilo rozvoj řecké vědy, v jejichž počátcích zaujímalo astronomické pozorování přední místo. A přece, oproštěna od astrálních náboženství, stojí řecká astronomie docela jinde než její vzor, babylonská astronommie. Miléťané umisťují řád světa do prostoru, představují si uspořádání světa, polohy, vzdálenosti, rozměry a pohyby hvězd podle geometrického principu. Dovedou nakreslit mapu země na desku (pinax), dokáží snad i sestrojit mechanický model světa (jak podle některých Anaximandros). Předkládají kosmos "k vodění" a tak z něj činí v pravém slova smyslu "podívanou", theoria".

Tato geometrie přirozeného světa s sebou přináší nový způsob myšlení, nový vysvětlovací systém, bez mytologické analogie. Anaximandrův vesmír je prostorem vytyčeným vztahy čisté geometrie. Země spočívá nehybná uprostřed vesmíru a protože je stejně vzdálena od všech bodů obvodové nebeské klenby, nemá důvod se vychýlit níž nebo výš, na tu či onu stranu. Nový řád přírody, kosmos, je ustaven rovností a symetrií rozličných sil. Pořádající moc přísluší zákonu rovnováhy a trvalé reciprocity. Namísto monarchia přichází ke slovu v přírodě stejně jako v obci isonomia.

Anaximandros odmítá přisuzovat vodě (jak to činí Thalés), vzduchu (Anaximenés) či jinému živlu důstojnost arché. Prvotní substanci, "nekonečnou, nesmrtelnou a božskou, vše obklopující a všemu vládnoucí" pojímá Anaximandros jako zvláštní skutečnost, lišící se od všech živlů, tvořící jejich společný počátek, nevyčerpatelný zdroj. Prvenství apeiron zaručuje trvání vyrovnaného řádu, založeného na vzájemnosti vztahů, nadřazeného všem prvkům a vnucujícího všem společný zákon.

Tato rovnováha není nijak statická, počítá s protiklady a střety. Ve vesmíru, při střídání ročních období, v lidském světě podle pravidelného cyklu přechází vláda z jedné síly na druhou. Podle Anaximandra: "podle řádu času si vyřizují vzájemné pohledávky (titis) a uplatňují vůči sobě spravedlnost (diké) za nepravost (aidikia), kterou spáchaly". Pod jhem této diké, stejné pro všechny, se základní síly seskupují, vyváženě koordinují a navzdory své rozrůzněnosti skládají dohromady jednotný kosmos. Tento nový obraz světa byl obecně převzat předsókratickou filosofií i medicínou. Uspořádání obce odpovídá novému prostorovému pojetí a instituce polis se promítají a vtělují do útvaru, který lze nazvat politickým prostorem. Těchto souvislostí mezi strukturou přirozeného světa a organizací společenského kosmu je si plně vědom ještě i Platón ve 4. století př. Kr. Filosof, jež nechal napsat na práh Akademie, že nikdo nemá vstupovat, kdo není geometr, dosvědčuje úzké sepětí mezi geometrickým a politickým myšlením Řeků, jejich společný počátek a shodnou orientaci.