Po několikaletém plánování a jednom nezdařeném pokusu se konečně mašinerie společného volného času ustálila na stejném datu pro několik odvážlivců, chtějících pokořit trasu Ještěd - Jičín. A tak jednoho krásného dne Mireček, Davídek, Rudík, Žoržík a Jeník nasedli v Jičíně do vlaku a vyrazili směrem k Liberci. Cestou se samozřejmě plánovalo, co všechno se bude po cestě dít, začaly se vybalovat zásoby pitiva a nemajetní členové výpravy starostlivě počítali peníze. V Liberci se musela koupit mapa, zásoby a před odjezdem tramvají k Ještědu se zašlo do hospůdky jakoby na oběd. Přivítaly nás klasické dubové stoly a štamgasti ze čtvrté vetešnické skupiny. Dojem umocňoval pokérovaný, pravděpodobně čerstvě propuštěný vyprazdňovač popelníků a hbitý hospodský. Velmi brzy se nám tam zalíbilo a když později někteří z nás navštívili záchod, vyzdobený prý jako za protektorátu, začaly padat návrhy na romantický noční pochod, kdy zabijeme několik much jednou ranou (nebudeme muset v tom vedru šlapat, nezteplají nám důležité tekutiny, uvidíme noční Polsko a hlavně budeme moci zůstat do večera - možná až do zavíračky - v této sympatické hospodě). Po dvou - třech pivech se nám návrh rozležel v hlavách a s těžkým srdcem jsme zaplatili. Začal krušná cesta na Ještěd. U vlakáče jsme koupili jízdenky, chytili trolejbus a rozjeli se ke kopci. Řidička však byla nějaký pruďas. Velmi prudké trhnutí, které zacloumalo celým vozem a mě málem složilo k podlaze, probudilo v mém hrdle nelichotivý výkřik (něco jako “Ty prase!”). Někomu by se to mohlo zdát trochu kruté, avšak vzhledem k situaci, ve které jsem měl (a nejen já) na zádech baťoh a v ruce kytaru, která měla již jednou zlomený krk, mi toto oslovení připadlo více než tolerantní. Naštěstí se má nálada vzápětí velmi zlepšila, neboť z hloučku mých kamarádů, obklopujících jedno místo k sezení se vynořila ruka a hlava Mirečka, zvoucích mě k nim. Po bližším ohledání se ukázalo, že v oněch místech se nachází dívka příjemného vzhledu a ještě příjemnějšího oblečení, které mělo co dělat, aby zakrylo to nejnutnější. Dojeli jsme naštěstí bez nehody jakéhokoli druhu. Při příchodu pod lanovku a popatření na ceny jízd jsme se rozhodli pro zdravý výšlap. Po zhruba deseti metrech kopce v tom strašlivém vedru a pohledu do peněženek nám nezbylo než znovu zajásat nad správností našeho rozhodnutí. Nikdo však netušil, jak strašlivě se nám to rozhodnutí pomstí. Sotva se naše zmučená těla doplahočila na spásný vrcholový bod, nikdo neměl chuť ani odvahu podívat se na dno lahvi s rumem, ačkoliv zdolání takové trasy přímo k oslavě vybízelo. Jen ta voda se projevila jako multifunkční prostředek nejen k uhašení žízně, ale částečně i k utišení hladu (jak by řekl Fík - hlad přepiješ ale žízeň nepřejíš). Zaujal nás velký sud s nápisem občerstvení, který byl vyplněn různými umělohmotnými a plechovými nádobami s nápoji (ponejvíce firem kokakola a pepsikola) a také jedním obtloustlým dědulou - zřejmě brigádníkem. Depku z rozpínavosti výše uvedených společností jsme zahnali zhruba touto debatou: “Podívej se na ty klíny, myslíš, že by šly uvolnit?” “Ten svah je příjemně prudkej, možná by se dokoulel až do Polska.” Nechali bysme v tom sudu i toho dědka? Chtěl bych vidět, jak by se tvářil mezi všema těma vířícíma plechovkama. “To bysme mu nemohli udělat - určitě by byl nešťastnější, že se mu kšeft odkutálel a kromě toho by začal jistě něco tušit, až bysme začali zatloukat prknama vydávací vokýnko.” Uspokojeni a rozveseleni těmito řečmi, šli jsme se podívat dovnitř rozhledny - vysílače či co to je. Je pravda, že se tam opět dlouho nestavíme a tak jsme využili příležitosti i přes zřejmou drahotu zdejší restaurace. Nechutný rachot a třískot obrovských báglů a kytar o uzounké a nizounké dveře nevyvolal u recepčního vřelý profesionální úsměv, ačkoliv vzhledem k cenové skupině a znavenosti poutníků (tedy nás) měl být tím širší. Snad správně odhadl naše finanční možnosti a tak pouze s výrazem mírného znechucení a opovržení sledoval, jak se drápeme po schodech do restaurace. Hned jak jsme se usadili a odloženou bagáží zastřeli výhled polovině hostů, přišel se pinglík zeptat na naše přání. Pohled do jídelního lístku nás nenechal na pochybách, že v těchto místech se zdržíme pouze co by jeden sežral boršč (39 Kč), druhý štrůdl (35 Kč) a zbytek vychlastal kafe (32 Kč). Poté jsme sešli opět na nádvoří a po nezbytném focení se vydali dolů. Cestou jsme zjistili, že úsloví “vysokohorská přirážka” se skutečně zakládá na pravdě. Zhruba každých sto metrů asi pět korun (měřeno v pivu). Na něj nás zlákala v rámci krpálu zvaném Ještěd už jen jedna krčma (Gambrinus - 18 Kč). V pozdním parném odpoledni jsme se dotáhli až k nádherné vyhlídce do kraje. Bylo u ní stavení tvářící se na mapě i v reálu jako přívětivá hospůdka. Po bližším ohledání se k sousloví přívětivá hospůdka muselo bohužel ještě přidat opuštěná. Až na vlčáka (naštěstí uvázaného) nebyl v blízkém okolí nikdo a (až na asi dvě stě metrů vzdálenou chalupu) nic v dohledu. Některým z nás se náhlou depresí podlomily nohy a klesajíc do trávy u rozcestníku, mumlali cosi o smrti. Mnoho nepomáhalo ani chlácholení typu: “Třeba si odskočili támhle k sousedům doplnit zásoby uzenýho.” “Počkejte, až se na cestičce objeví hostinský, v tlumoku výslužku ze zabíjačky a v každé ruce láhev slivovičky!” Po půlhodince odpočinku (kdy bylo jasné, že už se nedočkáme nejen hostinského, ale vůbec nikoho, kdo by nám pomohl z depky) vždy optimisticky naladěný Mireček zavelel: “Vzůru, malověrní, v příští hospodě nás čeká bohatá a přitom levná večeře s přívětivou obsluhou prostých, poctivých a upřímných synů a dcer podhůří!” Jak tragicky se mýlil. Při dalším sestupu jsme se řečmi o pomyslném jídelníčku pomalu dostávali do veselejší nálady. Les se před námi rozestoupil a my spatřili silničku, klikatící se mezi kopci. Bystrému oku neušel též slibovaný hostinec. Sice nevypadal tak roztomile, jako ona chaloupka u vyhlídky nahoře - spíše to byla postarší vilka, ale nesuď podle kabátu. Než jsme se odvážili vejít, deset minut nás bylo vidět při podezřívavém prohlížení jídelního lístku, kontroly poloněmeckého nápisu “Restaurace” a temného vchodu. Zvědavost, hlad a žízeň byly silnější. Uvnitř bylo dveřmi vidět do zcela vylidněné hospody. Přišla paní a zvala nás k venkovnímu posezení do zadní části. Tam nás zcela uchvátil gauč se stínidlem. Ihned jsme zaujali místa na gauči a v přilehlých štokrdlatech kolem nevysokého stolku. Groteska mohla začít. “Date si něco jitlo?” “Nó, trochu bysme pojedli.” “Můžu prosit jedno pivo?” “Já bych si dal taky.” “Mame jen lachfove.” “To nevadí.” Na přízvuk nehleď, když dostaneš alespoň pivo. Už se neslo. “Mate vybrano?” “Já si dám tu gulášovku.” “Jiná ani není.” “Tak já taky!” “I já.” Paní zavolala do otevřeného okýnka něco jako: “Franc, pět polifek!” “Z něj se vyklonil kuchař a řekl: “Na pět polívek to nedá, ale můžu klidně přidělat.” Rozuměj: do polévky od oběda natoč z kohoutku teplou vodu. Podává se ihned! Zmateně jsme na sebe jukli. Za pět minut bylo pět polévek mezi námi. Po jejich ochutnání a promíchání nám bylo jasné, že kuchaři musela dojít i ta teplá voda a tak byl nucen zapojit též svoji fantasii, která se projevila v podobě přimíchání druhé - flíčkové polévky. Opět nejisté pohledy. Dojedli jsme tuto undergroundovou krmi a požádali o druhý chod. Většina si objednala speciální klobásu, neboť znojemská pečeně (či co to tenkrát bylo) se v kuchyni vyskytovala pouze ve dvou exemplářích a nic jiného neměli. Po zkušenosti s polévkou se totiž nikdo neodvážil byť jen slůvkem zmínit o tom, že má chuť na jídlo právě vyškrtávané z menu. Kdo ví, jak by následné experimentální míchání zbytků dopadlo. Zanedlouho před námi přistály párky a dvě pečeně. Koukali jsme na to jak blázni. Znojemská se zdála být v pořádku, ale ty párky!? “To si snad dělaj prdel za 25 s hořticej a chlebem za 30!” “Je sice jen jeden, ale tak velkej, že je mu i talíř malej!” “Jakej talíř? To jako tenhle kousek porcelánu pod šálek čaje?” “Zkus raději chlebíček, jen se rozplývá na jazyku. Ještě že jsem si nechal před pochodem opravit zuby! Od dnešní večeře nedám na ocel dopustit.” “Nedívejte se na to tak pesimisticky. Vsadím se, že kvůli našemu debužírování teď chudák prasátko hladoví.” Nadešla závěrečná fáze pobytu v tomto zařízení. “Platit budeme zvlášť!” “Prosím.” “Kolik stojí ten chleba?” “Dvě koruny kus.” Ozval se hysterický vzlyk. “Tak a vy mi dlužíte ještě padesát korun.” “Ale já vám je už dával!” Chudák Žoržík. Samozřejmě jsme se ho zastali a kromě toho jí ty prachy opravdu dával. “Já je nemůžu najít. Musíte mi dát padesát korun.” Jako s krávou na kolotoči. Ale nebyla to kráva, nýbrž pěkná svině. Jakmile zvedla šrajtofli položenou na stolku, objevila se hledaná pajda. “Tady je, mrška!” Všichni jsme měli předstíranou radost. Po neupřímném rozloučení nám debata o této hospodě vydržela ještě dvě hodiny. Jednohlasně jsme tuto vilku, zřejmě vrácenou v restituci oné sudetkyni, označili jako nejzkurvenější hospodu roku, a možná i největší hnůj, jaký jsme kdy v životě navštívili. Cesta ubíhala my se pomalu dostávali z šoku. Nastával čas najít vhodné nocležiště. Nakonec jsme se uložili na poli poblíž jakési železniční zastávky. Po zadrnkání pár odrhovaček jsme silou zážitků upadli do spánku. Dokonce se ani moc nechlastalo. Druhý den nás čekala trasa přes Rychnov u Jablonce nad Nisou a Kopaninu na Malou Skálu. Nikdo nevěřil, že jsme první den urazili takovou štreku. Úžasný výkon. Zvláště uvážíme-li, že jsme se skutečně nikam nehnali. Rychnovská hospoda nebyla na zážitky tak výživná, ale není se co divit. Oběd, pivko a hurá na Kopaninu. Nahoře opět pivko a čekal nás sestup k Maé Skále. Tam se na počest pochodu uskutečnila větší pařba s Mirečkem Buchárkem a Markétou. Klasickým postupem (lodí) se dopravili věci na místo kalby. První část večera byla v klidu, druhou si nepamatuji. Byl jsme prý někde v hospodě. Krušné ráno po opici jsme rzchle vylepšili výšlapem do Koberov a dále na Kozákov. Tam byla zastávka v putice, ale drahota nás opět brzy vypudila ven. Po silnici jsme doťapkali pod Kozákov do vsi Bačov. Ihned jsme zalezli do hospody, která nám slibovala zapomenout honosných předražených putyk II a III cenových skupin. Již typické vesnické stavení s dvorkem, kde vedrem zmožená slépka sem tam ležérně klovla do země nás utvrdilo ve správnosti volby. Při vstupu do krčmy jsme si objednali typické nápoje. Žorž, Ruďák a já piva, Mireček bavoráka a Davídek neví. Piva 8 Kč, bavorák zhruba 20 Kč a Davídek si dal asi taky piviště. Byl tam i kulečník a když nám obsluhující babička řekla cenu (5 Kč na hodinu) neváhali jsme ani minutu a brzy tágem poháněné koule létaly celou nálevnou. Malou chybičku to mělo pouze v absenci jakéhokoliv jídla, ale i tak to byl štamgastův ráj. Při opouštění tohoto ostrova pohody by uronil slzu i větší drsňák. Tuto noc jsme strávili kdesi u Skuhrova. Zpívalo se a pilo a bylo příjemně. Před svítáním se v Davídkovi opět probudily neznámé síly a on se probral asi padesát metrů od dohasínajících uhlíků.Hned se vrátil do spacáku (prý) a spal až do rána. Po snídani se začalo balit. “Neviděl jste někdo moji gumičku do vlasů?” Ne, nikdo Mirečkovu gumku neviděl. Všichni, netušíc žádnou pohromu, balili dál. “Nemáš ji ve spacáku?” “Tam už jsem se díval.” Ruďák měl sbaleno první. “Není někde v trávě?” “Je to možný. Uděláme rojnici.” “Cože uděláme?” “Tak se možná najde.” Rojnice prošla dvakrát území možné ztráty gumy. “To přece není možný. Musí tady někde bejt!” Situace nabývala na grotesknosti. Nejvíce ve chvíli, kdy Mireček začal klacíkem prohrabávat ohniště. “Neblbni, já ti ji koupím. Kluci, kolik to stojí?” “Asi šest korun.” “Cože, my tady už půl hodiny prdlíme kvůli šesti korunám?” “Ta gumička byla památeční.” “Vyser se na památku, koupíme ti čtyry, každej jednu!” “Hele, třeba ji máte někdo v báglu.” “To se mi snad zdá!” Ruďák nevydržel napětí chvíle. Vzápětí začaly z jeho báglu lítat věci na všechny strany. “Podívej, já ji tady nemám!!” “Ukaž.” Mireček se provokativně nahnul nad vyprázdněný tlumok. “No jo, není tu.” Pak prošel všechny ostatní, naštěstí ještě nedobalené krosny. Gumička nikde nebyla. Po další půlhodině balení jsme mohli konečně vyrazit. Dnešní trasa vedla až do Blat. Oficiální zakončení však bylo již na Táboře. Velmi příjemně překvapeni jsme byli i v hospodě v Libuni. Ačkoliv se nezdála, opět v ní obsluhovala stará babička a ceny pití i jídla byly velmi příznivé. Poté nás čekala už jen závěrečná kalba v Blatech. Po ní jsme přespali na vesnickém hřišti. Ráno, když Mireček zatřepal spacákem, něco z něj vypadlo. “Ty vole, to nemůžu klukům ani říct. A zvlášť Ruďákovi.” Gumička byla na světě. Zbývalo vzjít na Pařez a sjet autobusem do Jičína. Tak končí výprava Ještěd - Jičín i mé vyprávění.