Když s Luckou jezdíme Lužnici, dodržujeme kousek za Suchdolem takový malý rituál. V tiché zátoce, pár desítek metrů od vjezdu do lužního lesa se s kanoí několikrát otočíme (kolem svislé osy, pochopitelně) a pozdravíme se tak s řekou mého mládí, kterou žádná jiná nemůže překonat a že už jsme jich pár viděli.
      Co jsou divoké raftové řeky v Norsku proti Staré řece, kde tiše plujete pod klenbou lesních velikánů, zastavíte u malého ostrůvku, který tu loni nebyl a za rok nebude zas, tak jak si jarní povodně umanou, brouzdáte se jeho mokrým pískem a posloucháte šumění prastarého hvozdu. Nemá to chybu, opravdu.
      Pro náš rituál by se na Hronu jaksi nenašlo to pravé místo. Tiché zátoky by se na naší pouti daly spočítat na prstech jedné ruky a to ještě tak pod Banskou Bystricí.
      Hron je prostě řeka mužského rodu, žádná tichá odevzdaná milenka jako Lužnice nebo veselá, dovádivá lehká dívka jako Vltava pod Vyšším Brodem. Už sám název připomíná blesky nad Tatrou, jak se zpívá ve slovenské hymně.
      Mezi vodáky má skalp Hronu jiný zvuk než pokoření Berounky nebo Sázavy pod Medníkem. Mladý muž, který ve vodácké hospůdce nenápadně utrousí jak hravě sjel peřeje nad Hronsekem, ani pádlo si nenamočil, má u děvčat daleko větší šanci na úspěch než ten, který se dušuje, že bez úhony projel všechny propustě co v Českých zemích existují.
      Můj zájem o sjetí Hronu se ovšem nepohyboval v těchto sférách. Ve svém věku bych žádná děvčata neokouzlil ani kdybych sjel Rakouskou Salzu v neckách. Jen jsem si chtěl dokázat, že ještě nepatřím do starého vodáckého železa. A pak, na Hron mám spoustu vzpomínek z doby svého mládí, kdy jsem jako osamělý pěšák prošel kopečky po jeho obou březích od Donoval přes Královu holu po Muráň.
      Požehnáním pro vodáky je skutečnost, že na Hronu lidé jaksi zapomněli, až na malé výjimky, vybudovat jezy a jiná vodní díla, která řeku spoutávají, brzdí a místy tak z ní činí vodácky nezáživný volej. Je to řeka, která ráda ukazuje svoji sílu. Při jejím sjíždění musíte být pořád ve střehu, bedlivě sledovat její tok, hlídat balvany porůznu rozseté v řečišti, mělčiny, které se občas vyskytují tam, kde byste je nečekali, peřeje, kterých je tu více než jste si dokázali představit.
      O cestě na Hron se ve zdejší vodácké partě mluvilo již delší dobu. Určité zkušenosti měl Standa, který jej sjížděl před deseti lety, ale až z Banské Bystrice. Když o tom někdy vyprávěl za dlouhých zimních večerů u příjemně sálajícího krbu ve své chaloupce v P., odložil dýmku, lehce se zasnil a i když je jeho výmluvnost pověstná, těžko nacházel slova s výjimkou superlativů, jimiž by tu krásu popsal. Svým nadšením nakazil ostatní vodáky, ale především Jirku, který má v organizaci našich cest hlas rozhodující.
      Loni to sice ještě vyhrála Vltava, ale letos o Hronu nebylo pochyb. Jirka, který je pověstný tím, že má originální nápady, dokonce prohlásil, že když na Hron, tak jedině z Helpy, protože horní toky řek jsou nejzajímavější a vodácky nejpřitažlivější.
      S jeho názorem plně souhlasím, jenom nesmí být té zajímavosti příliš. O tom můžeme s naším Dušanem, tehdy sotva patnáctiletým klukem, vyprávět.
      Rozhodli jsme se totiž sjet Lužnici už z Nové Vsi, kousek od rakouských hranic. Byl jsem na ten nápad patřičně hrdý a vodáky, kteří začínali tradičně ze Suchdola jsem považoval za lidi bez špetky fantazie.
      V Nové Vsi za mostem jsme nafoukli naši Pálavu a vydali se plni optimizmu na, jak jsem se domníval, klidnou a romantickou cestu. "To hravě zvládneme," řekl jsem Dušanovi. "Večeříme v Suchdole."
      Zhruba sto metrů se nám jelo skutečně skvěle. První strom přes řeku jsme přivítali s nadšením a vyfotografovali se s ním v různých pozicích. Po dalším kilometru, když jsme přenášeli loď s bagáží nejméně po dvacáté, nám úsměv na tváři poněkud ztuhl a začali jsme uvažovat o nákupu motorové pily. Místy byly takové zátarasy, že jsme je museli zdaleka obcházet hustými porosty vrbiček a kopřiv, čímž jsme vyplašili tisíce komárů a hovad všech kategorií, kteří nepochybně neviděli vodáky již několik let a po dlouhém půstu si to chtěli vynahradit.
      Naštěstí se začalo šeřit a tak jsme zakotvili na břehu té velice zajímavé řeky. V noci se mi zdálo o dovolené na Máchově jezeře, ale ráno jsem se probudil do tvrdé reality. Přesto jsme opět plni síly a optimizmu pokračovali v započaté cestě. Do Suchdola jsme dorazili až pozdě večer a další cesta po Lužnici nám připadala jako procházka růžovým sadem.
      S Luckou máme zase jiný zážitek z horního toku, tentokrát Vltavy. Jeli jsme ji z Lenory. Bylo málo vody a tak jsme až k Soumarskému mostu místy brousili kameny. Další cesta už neměla chybu. Za Mrtvým luhem přitéká zprava Studená Vltava, která pramení v sousedním Bavorsku. Jeli jsme ze zvědavosti kousek proti proudu a byli jsme nadšeni její krásou. Slunce se zrcadlilo ve zlatém písku jejího dna a kolem nás se jako blesky míhali pstruzi a lipani v neuvěřitelném počtu.
      Když jsme dorazili k Lipnu, rozhodli jsme se, že se vrátíme a tu nadpozemsky krásnou říčku sjedeme už od našich hranic. Využili jsme toho, že do Nového údolí, kde je i hraniční přechod, jezdí z Černého kříže vláček a hned další den jsme v něm jeli vstříc nevšedním zážitkům.
      Bylo nám sice divné, že jsme zde jediní vodáci a také paní průvodčí, když viděla naše pádla se na nás dívala jako na exoty, ale o to více se mi náš nápad jevil jako originální. Cestou jsme pochopitelně sledovali tok říčky a záhy jsme si uvědomili, že se prostě sjet nedá, snad jen našimi reprezentanty, za vysokého stavu vody a to ještě tak ze Stožce.
      V Novém údolí jsme chvilku poseděli u potůčku, zvaného Studená Vltava a stejným vláčkem, kterým jsme přijeli se pokorně vrátili k Lipenské nádrži. Při této příležitosti ale musím podotknout, že jsme tam nahoře viděli vynikající terény pro cyklisty. Kdo nevěří, ať tam jede.
      Termín naší cesty po Hronu byl stanoven na první červencový týden, což je odjakživa výhodné vzhledem k výskytu dvou státních svátků (mimochodem svátek Cyrila a Metoděje se slaví i na Slovensku). S Luckou jsme se dohodli, že si pobyt prodloužíme, když už je to taková štrapace a podíváme se pak někam na kopečky.
      Nejprve jsem samozřejmě vypracoval seznam takzvaných nezbytností, který každý rok opráším a upřesním podle toho o jaký druh výpravy se jedná. Takticky jsem tento seznam rozdal i ostatním účastníkům výpravy s poznámkou, že to není seznam věcí, které si mohou u mne vypůjčit, ale věcí, které by měli mít u sebe, kdybych náhodou něco zapomněl.
      Je neuvěřitelné, že množství předmětů, které se v takovém seznamu vyskytují se pohybuje kolem čísla sto, ale když chci po návratu něco vyškrtnout, jedná se tak o dvě tři položky, které až tak nezbytné nebyly.
      Všechno je ovšem relativní. Když jsem za dob svého mládí putoval po Slovensku, měl jsem v batůžku jen deku, rezervní košili a v kapse pár korun (československých, samozřejmě) a přísahám, že mi to tenkrát ke spokojenosti úplně stačilo.
      Na poslední červnové úterý bylo Jirkou svoláno společné posezení účastníků výpravy před sobotním odjezdem a to do zahrádky restaurace Řáholec na pěší zóně, kde se jak známo čepuje Staropramen obstojné kvality.
      Po delší době jsem se tu opět setkal s Jirkovou přítelkyní Martinou, která se mimo jiné zapsala do historie tím, že nás loni na Vltavě naučila hrát "Macháčka", což je hra v kostky, kterou jsme s úspěchem provozovali ve všech hospůdkách od Vyššího Brodu po České Budějovice. Martina mívá v zásobě rovněž spoustu originálních nápadů, které je navíc ochotna realizovat, a tak se s Jirkou vzácně doplňují.
      Jednání v Řáholci se také zúčastnil Pepík, kterého jsem neviděl už řadu let, naposledy na Jetici. Je to uvážlivý mladý muž, který zde zastupoval nejpočetnější příbuzenský klan naší výpravy.
      Honzu znám naopak velmi dobře z různých cyklistických akcí. Je to technický typ, česky řečeno šikula, který je pro každou výpravu přínosem. Spolu s Ilonkou provozují anglický typ humoru, který mi není nikdy cizí.
      Diskuze byla vedena v přátelském a optimistickém duchu. Pouze Ilonka nenápadně připomněla informace z internetu o romských dětech, které s oblibou vrhají kameny různých kalibrů na vodáky z Čech a o kmenech stromů, ležících přes vodní tok zejména v úseku z Helpy do Brezna. Jirku tím však nezlomila a tak Helpa byla potvrzena jako výchozí bod naší cesty po Hronu, pokud se tam ovšem bude vyskytovat vůbec nějaká voda.
      Sraz účastníků expedice byl stanoven na šestou hodinu ranní před Standovou chaloupkou. Jen Honza a Pepík s rodinami pojedou po vlastní ose. Honza chce cestou koupit novou loď a Pepík musí ještě v sobotu vlastnoručně položit poslední tašku na nové střeše svého Sausvorku.
      V pátek večer jsme se s Luckou pustili do balení věcí. Tuto činnost nepřekonatelně popsal již Jerome Klapka Jerome ve svých Třech mužích ve člunu o psu nemluvě a tak podrobnosti vynechám.
      Jen chci poznamenat, že jsem vzhledem k hmotnosti zavazadel vyloučil z přepravy botasky, což se později ukázalo jako chybný manévr a naopak po delším váhání znovu zařadil olej na opalování, což byla přímo hrubá chyba. Cestou nám totiž nenápadně vyklouzl z igelitového sáčku a zlomyslně zamastil všechno, co mu stálo v cestě včetně Lucčina školního indexu, který si bere proto, že v pátek třináctého má dělat zkoušku z deskriptivy.
      V sobotu jsme vstávali krátce před šestou, protože jsem nevěřil, že se ostatní účastníci sejdou u Standy v šest. Lucce se tradičně nechtělo vstávat vůbec a nepomohla ani lidová písnička To ta Helpa, kterou jsem jí procítěně zazpíval do ouška.
      Po tradičním focení s pádly na naší studni jsme vyrazili vpřed novým zážitkům.
      U Standy v chaloupce mezi ořešáky byl klid a mír jako na Starém bělidle v neděli odpoledne. Jirka s Martinou tam sice už přivezli vlek, ale zapomněli nějakou maličkost, pasy nebo něco podobného, a tak se zase vrátili do Jičína.
      Standa nás nejprve seznámil se dvěma roztomilými kocourky Šimonem a Matoušem, které prý od sebe bezpečně rozezná, nejspíš podle mňoukání nebo podle testu DNA. Pak nám představil dvě ze svých mnoha dcer, vážnější Klárku a smíška Betynu s jejím přítelem Jirkou, kterého zde pro odlišení od výše uvedeného nazývám mladším. Všichni to jsou mladí lidé neopotřebovaní životem a je to na nich vidět.
      Mezitím se vrátili Jirka s Martinou a tak jsme začali připevňovat kanoe na vlek, vyložený molitanem. Měl jsem za to, že postup tohoto obřadu mají Standa s Jirkou perfektně promyšlený a že si ho v rámci dlouhých zimních večerů důkladně nacvičili, ale opak je pravdou. Došlo na tradiční českou improvizaci při které byly čtyři kanoe připevněny na poněkud vratký vlek různými popruhy a nakonec třicet metrů dlouhým horolezeckým lanem.
      Nejníže ovšem spočívala Standova Traverza, jinak řečená Hajtra a to vzhledem ke svoji hmotnosti převyšující snad ostatní tři kanoe dohromady. Svými záplatami připomínaly pak všechny lodě válečné vysloužilce z obou světových válek. Lepených míst je na nich možná víc než původních. Nemohl jsem uvěřit, že tak dlouhou a náročnou cestu absolvujeme s tímhle nákladem bez úhony a to jak po silnici, tak i na vodě.
      Vzhledem k tomu, že Jirka s Martinou opět zapomněli nějakou maličkost, vypnout plyn nebo něco takového, vrátil se Jirka opět domů a Martina řídila to naše monstrum do Úlibic, kde jsme si dali sraz u čerpací stanice. Po krátké pauze a doplnění nádrže jsme se konečně vydali na cestu.
      Řídila Martina, protože Jirka byl veškerými přípravnými akcemi poněkud zmožen, což mi nápadně připomnělo loňský cyklistický zájezd do Chorvatska, kde podobný osud potkal Luďka, který však celou cestu nakonec absolvoval jako šofér.
      Martina řídí dobře i když jako každá žena při tom dokáže konverzovat na rozličná témata. Jediným vzrušením byl divoký tanec našeho vleku při sjíždění známého Mohelničáku. Lodní náklad se v jedné zatáčce tak rozkmital, že jsme to přičítali píchlému kolu a už jsme se viděli v příkopě nebo v některém z odstavných pruhů. Martina to však zvládla s přehledem na jedničku.
      Po krátké pauze u velké benzinové pumpy, od níž je vidět proslulý Kajínkův Mírov jsme si zakoupili dálniční známky na deset dní za dvě stovky.
      Jirka se cestou trochu prospal a tak došlo ke střídání u volantu. Zadní auto bez vleku řídil stále mladší Jirka. Přes Olomouc, Valašské Meziříčí a Rožnov jsme dorazili k Česko-slovenským hranicím na přechodu Bumbálka, Makov. Tato část společné hranice je pověstná sporem o chatovou oblast Kasárna, který tak trochu rozjitřil jinak dobré sousedské vztahy. Na žádné straně hranic jsme neměli problémy, jen fronta před slovenskou celnicí se protáhla na dobrou hodinku. Když jsme se blížili, bylo vidět, že celníci mají obavy o svoji bezpečnost a tak na nás mávali, abychom se zdaleka vyhnuli jejich svatyni.
      Přes Makov jsme se vydali směrem na Žilinu. Těsně před ní mě překvapila řeka Váh. Když se na ni díváte, bolí vás za krkem, protože ho tu lidé umístili mezi vysoké hráze nad silnici. Být to u nás v Čechách, byly by za chvilku ty hráze nepochybně provrtány malými tunýlky jako ementál a každý takto vzniklý malý Vážek by putoval do soukromých zahrádek a bazénů. Na spodní Váh by se pak musela dovážet voda z Dunaje.
      V Žilině jsme dokoupili nějaký proviant a konstatovali při tom, že ceny potravin jsou tady podobné jako u nás. Benzin je dokonce na Slovensku lacinější a to po přepočtu až o dvacet procent. Jen speciál tu neznají a říkají mu normál.
      Žilina sama o sobě je hezké město, ale okolí je přímo překrásné. Jeho dominantou je nesporně hrad Strečno, jehož zachovalé kontury se vypínají na vysokém skalním ostrohu nad řekou, která tu místy působí dojmem veletoku. Byl jsem udiven, když jsem na ní neuviděl ani jednoho vodáka. Tak to by se u nás stát nemohlo ani náhodou.
      Na dalším úseku cesty z Turčianských Teplic do Banské Bystrice jsme si dosyta užili zatáček po silnici, která místy připomíná některou z Alpských magistrál.
      V kolébce Slovenského národního povstání, Banské Bystrici jsme bohužel nepostřehli odbočku na Brezno a dál jsme to svištěli směrem na Sliač. Když už jsme tušili nějakou zradu a hledali křižovatku, na níž bychom odbočili na protilehlou stranu dálnice, předjelo nás naše druhé auto a chtělo odbočit na místě, kde to přerušení svodidel umožňovalo. Jeho řidič si však v tu chvíli neuvědomil, že hmotnost našeho embéčka je násobena nákladem lodí a navíc netušil, že Jirka má u auta poněkud více opotřebované brzdové destičky.
      Naštěstí oba šoféři zachovali klid, Jirka se vyhnul vlevo a mladší Jirka včas zabrzdil. Bylo to ale o pověstný fous a všichni jsme si oddechli. Dovolená strávená v nemocnici by mě určitě nebavila a ze hřbitovů se mi zamlouvají jen ty přírodní skandinávské.
      Cesta do Brezna pak proběhla bez dalšího vzrušení. Před hlavním nádražím tam na nás čekali další členové naší výpravy, Mirek a Lenka. Oba pracují jako učitelé nedaleko Dvora Králové.
      Mirka bych jako učitele nehádal, spíše jako beatníka z šedesátých let, ale je to prima kluk, co na srdci to na jazyku. S Luckou jsme se shodli, že ho děti ve škole musí mít rády a že je určitě dokáže lecčemu zajímavému naučit.
      Lenka je naopak tišší povahy. K jejímu dobru jsem až poslední den zjistil, že má výborný hlas, jinak bych ji celý týden přemlouval ke zpěvu trampských písniček. Kytaru s sebou bohužel nevzala, s Mirkem jsou na vodě podruhé v životě a tak se bála, aby ji neutopili (tu kytaru, samozřejmě).
      Cestou z nádraží stačili zjistit, že náš start z Helpy je ohrožen pro malý stav vody. A skutečně, když jsme dorazili k řece, vypadalo to, že problémy budou i při výjezdu z Brezna. Nakonec jsme se rozhodli pro návrat do kempu, který jsme cestou zahlédli na druhé straně řeky u Valaské.
      Z kempu se nakonec vyklubala posekaná louka. Snad to ani nebylo oficiální tábořiště. Nedaleko se nachází železniční stanice s originálním názvem Chvatimech. Za řekou se tyčí komín železáren Podbrezová, což je jedna z mála továren, které tu jsou ještě v provozu.
      Bylo už k desáté hodině večer, když jsme odcházeli na pivo do blízkého městečka. Naštěstí hospoda byla ještě v provozu a tak jsme konečně mohli jako správní vodáci srazit vozy. Pro toho, kdo tenhle obřad nezná, uvádím, že jde o vodácký přípitek podle následujícího vzoru : Standa: " Co to slyším ? " Jirka: " Že by indiáni ? " Všichni : " Sražme vozy " ( neboli půllitry ).
      Tento večer jsme dlouho vozy nesráželi a po jedenácté jsme spokojeně oddechovali ve spacích pytlích a stanech na tábořišti u Chvatimechu.
      Ráno jsem se vzbudil už o páté hodině. Když jsem snídal, přiběhla ke mně ze sousedství černá fenka. Věnoval jsem jí podstatnou část makového závinu nevalné chuti s prošlou záruční dobou zakoupený v Banské Bystrici. Zhltla ho jako malinu a když jsem ji chtěl pohladit tak na mne výhružně zavrčela. Tomu říkám ženský nevděk.
      Ukázalo se, že i Standa je ranní ptáče. Při prohlídce lodí zjistil, že sem nevědomky přivezl českého šneka bez veterinárního povolení. Rozvinuli jsme diskuzi na téma co se stane, až se náš šnek zkříží s místními šneky z Chvatimechu a jak vysoce kvalitní potomstvo z toho může vzejít. Bude to jistě tvrdý oříšek pro zdejší biology zjistit původ této mimořádně inteligentní a odolné rasy šneků, kterou nakonec nazvou druhovým jménem šnek federální.
      Kolem osmé hodiny se postupně vzbudili i ostatní členové výpravy a o půl desáté jsme se jen s auty a loděmi vypravili do vytoužené Helpy s tím, že stav vody na Slovenských řekách a zvláště pak Hronu posoudíme až přímo na místě. Bylo dohodnuto, že mladší Jirka a Bety se vrátí s auty na naše tábořiště a budou připraveni na případnou záchranou akci.
      Cesta vedla nádhernou krajinou, které po levé straně vévodily vrcholky Nízkých Tater v pozadí s Královou holí, jež svůj vrchol ukrývala v oblacích.
      Sluníčko pražilo a my jsme se už viděli na vodě.
      V Helpe jsme odbočili doprava a zeptali se jednoho z domorodců na cestu k Hronu. Poslal nás úzkými uličkami s takovým spádem, že jsem každou chvíli čekal až Traverza proletí naším autem a skončí v řece. Naštěstí to dobře dopadlo a tak se za chvilku za železničním přejezdem u malé skalky zableskla vodní hladina. A my jsme k ní jako malí kluci a holky běželi jako o závod. Konečně, konečně jsme se dočkali.
      Tady v Helpe to není ani řeka, ale říčka či spíše větší potok. Pod skalkou ji překlenují dvě hrubě otesané klády pár čísel nad vodou. Ale pak se rozlévá do větší šíře, je mělčí a naráží na spoustu balvanů.
      Bez dlouhého rozmýšlení sundáváme lodě z vleku a ve spěchu je připravujeme k jízdě. O zábavu se nám stará onen domorodec, který nás sem poslal. Vypráví nám jak se tady těžko žije a říká větu, kterou tady ještě uslyšíme: " Za komunistů se nám tady žilo lépe." Nezaměstnanost je horší než nemoc, která se většinou nechá vyléčit, ale naděje na získání práce je na Horehroní skutečně mizivá. Vláda, která tenhle oříšek rozlouskne, ať už bude směřovat doprava nebo doleva se bude nepochybně těšit všeobecným sympatiím.
      Když vyrážíme na cestu, svítí slunce jako by to bylo naposledy. Kamenité koryto nás nutí jezdit z jedné strany na druhou. Mám oprávněné obavy o gumové dno naší Pálavy.
      Občas musíme přenášet, ale naštěstí to jsou spíše výjimky. V jednom místě se nahloučilo několik kmenů najednou. Na Lužnici bychom to s Luckou hravě přenesli, ale tady je větší proud a dává nám to zabrat. Když se stavím na jednu z větví, která je pod vodou, zakymácím se spolu s ní a už se vidím ve vodě. V tomhle počasí by to nebyla žádná katastrofa, ale jsem rád, že je tu spousta kamarádů, kteří pomáhají jak jen to je možné.
      Jsme překvapeni, kolik je v řece nepořádku, nejvíce snad lahví z umělé hmoty, ale také pneumatik a rezavého železa. Zatím co u nás se situace v téhle oblasti nepochybně zlepšuje, tady si s tím moc hlavu nelámou. Co se nehodí, šup do řeky, po nás potopa.
      V Závadce nad Hronom přijíždíme k mostu, na kterém nás vítají místní děti voláním "Člnkári, člnkári." Lodě necháváme na levé straně řeky a jako správní vodáci jdeme na pivo. Hospoda je kousek za mostem taktéž na levé straně. Poprvé a zdaleka ne naposledy zjišťujeme, že ve slovenských krčmách se nepodává nic k jídlu, dokonce ani utopenec nebo tlačenka s cibulí. Když jsem se později pídil po příčině, bylo mi řečeno, že chlapi se najedí doma a ušetřené peníze raději propijí. No, jiný kraj, jiný mrav, ale myslím, že to je ke škodě nejen vodáků, ale turistického ruchu všeobecně.
      V hospodě se s námi dává do řeči jeden ze štamgastů. Dokonce mě oslovuje " Mladý muži", čímž si mne zcela získává. Opět od něho slyšíme o vysoké, místy až padesátiprocentní nezaměstnanosti místních lidí. Tvrdí, že my Češi se máme podstatně lépe a to také proto, že u nás se hádají jen dva politici, Klaus se Zemanem, ale u nich nejméně deset. Říká jména, mezi nimi i jednu ženu, ale většinu z nich neznám. Myslím, že to trochu přehání, ale je pravdou, že tu je životní úroveň o poznání nižší. Lucka dokonce říká, že je potěšena tím, že po našich cestách do Skandinávie je tu konečně země, kde nemá mindráky
      Když vycházíme z krčmy, upozorňují nás na místní pamětihodnosti, mimo jiné na domek kam jezdíval nebo ještě jezdí Vasil Bilak ke svým příbuzným a na skupinu domků na návrší nad řekou, kde prý Němci stavějí kopie starých dřevěnic jako základ vesnického skanzenu. Nedá mě to a s fotoaparátem tam běžím, abych to zdokumentoval. Domky jsou moc hezké a vypadají věrohodně nicméně jsou za vysokým plotem a fotit se nedají.
      Občerstveni a v dobré náladě vyrážíme znovu na vodu. V té chvíli dělám osudovou chybu. Tlačí mne gumička, kterou si tradičně uchycuji brýle, aby mně nespadly do vody a proto ji sundávám. Trest na sebe nenechá dlouho čekat. Dostáváme se do větví (za to může samozřejmě háček) a jedna z nich mi krade čepici. Rychlým pohybem ji málem zachytím, ale shazuji přitom bifokální brýle za dva a půl tisíce Kč. V první chvíli se domnívám, že jsou v lodi a tak chci přirazit ke břehu. Bez brýlí jsem však poněkud dezorientován a chytám se v prudkém proudu suché větve. Kamarádi mě míjejí aniž by mně mohli pomoci.
      Jsem v situaci, kterou vodáci nemají rádi. Oběma rukama se držím větve a silný proud tlačí loď úplně jinam než potřebuji. Připadám si jako opičák, jednu nohu mám v lodi a druhou nad vodou. Cítím, že to asi nezvládnu, ale do studené vody, kde neznám hloubku se mi moc nechce. Lucka to samozřejmě vidí spíš z té žertovné stránky, ale snaží se mi pomoci a tak se po chvíli úsilí dostávám do lodi a přirážíme ke břehu.
      Brýle jsou však v řece a tak je jdeme hledat. V silném proudu s vodou nad kolena však nemáme nejmenší šanci a tak to po chvíli vzdáváme. V minulosti se mi to už jednou stalo u nás na Jizeře, ale tam mi brýle Dušan našel asi deset metrů od místa, kde jsem se převrhnul.
      Nejede se mi snadno, bez tří a půl dioptrií si připadám jako poloviční slepec. Při návratu mezi čekající kamarády jsem ovšem předmětem vtípků. Standa mi dokonce radí, abych si pádlo natřel na bílo jako slepeckou hůl a šátral s ním v řece. Naštěstí Lucka chápe moji situaci a detailně mi líčí cestu před námi. Připadám si jako slavný vojevůdce Jan Žižka, kterému před bitvou podrobně popisovali krajinu a postavení nepřítele.
      Přijíždíme k jednomu z mála jezů na naší cestě, který musíme přenášet. Od západu se k nám blíží bouře. Před prvním náporem se ještě schováváme pod naši loď, ale pak zjišťujeme, že už jsme stejně mokří a tak jedeme dál bouřka nebouřka. S Luckou nemáme pláštěnky a tak na nás za chvíli není ani nit suchá. Ostatní na tom nejsou o moc lépe. Říkám si, že nejsme žádný mejdla, alespoň budeme mít na co vzpomínat.
      Nakonec se smůla ze mne částečně přenesla na Mirka, kterému kámen tak nešťastně proráží loď, že se z ní stává málem ponorka. Jirka nachází řešení, jede v ní sám s dírou nad vodou a z Lenky se stává porcelán. Chvíli to takhle funguje, ale Martina se nemůže s Mirkem shodnout na způsobu pádlování a tak u nejbližšího mostu přirážíme ke břehu, část výpravy jede dál po řece a Mirek s Lenkou nás následují po souši.
      Poblíž železniční zastávky v Bacúchu se opět setkáváme a radíme se jak dále. Nakonec se rozhodujeme, že pro dnešek končíme. Standa s Mirkem tu zůstanou u lodí a ostatní pojedou vlakem do Chvatimechu.
      Když přijíždíme k našemu tábořišti, čekají tam na nás už Honza s Ilonkou, synem Radkem a s novou lodí, která nemá chybu. Jirka organizuje záchranou akci a s Honzou odjíždí do Bacúchu. I když jsem po ztrátě drahocenných brýlí poněkud naštvaný, snažím se žertovat a říkám, že v táboře zůstali jen starci, ženy a děti. "A kam chceš zařadit mne ?", ptá se poněkud uraženě mladší, jinak jedenadvacetiletý Jirka. Tak tedy, Jirko, promiň.
      Já se nechávám Luckou zlákat na procházku směrem na vrcholek lyžařské sjezdovky, která se tyčí nad železniční stanicí. Je to pořádné kopčisko, které, botasek nemaje, vyšlapávám v sandálech zakoupených od Vietnamců.
      Nahoře je překrásný výhled na Nízké Tatry a hory, které se táhnou jižním směrem. Lucka dokonce prohlašuje, že Slovensko je v těchto místech hezčí než Island a to je co říci, protože kdoví proč je pro ni tenhle ostrov, kde nikdy nebyla, vždycky jedničkou.
      Nahoru se mi šlo špatně, ale dolů je to přímo utrpení. Namočené sandály se mi bortí, nohy mám otlačené. Za blbost se holt platí.
      Večer po návratu všech kamarádů jsme sehráli bratrovražedné utkání ve fotbalu. Hrál jsem spolu s Honzou, Radkem a mladším Jirkou proti Standovi, Jirkovi, Mirkovi a Lucce. Myslel jsem si bláhově, že to bude takový rekreační fotbálek, při kterém si odpočinu po náročném dnu, ale každý hrál jako o život. Nejvíc jsem obdivoval Standu, který bez ohledu na svůj střední věk běhal jako fretka.
      Po pravdě musím říci, že i když jsem se snažil, tak jsem příliš nezářil. Na svoji obranu uvádím, že v porouchaných sandálech to nebylo to pravé ořechové. Nakonec mi při snaze vykopnout míč praskla cévka v tříslech a bylo po boji. Druhý den jsem tam měl pořádnou modřinu a dva dny jsem kulhal. Příště budu raději mezi diváky. Ale Lucku evidentně fotbal baví a na holku ho nehraje špatně.
      Krátce před koncem fotbalového mače dorazil do Chvatimechu zbytek naší výpravy, Pepík s Jitkou, jejich děti Jáchym s Markem a bratranec Aleš. Je nás tudíž osmnáct na devíti lodích s tím, že Radek jede na kajaku sám a primán Mareček se veze jako porcelán mezi rodiči.
      Vzhledem ke své indispozici jsem se večer přihlásil jako noční hlídač po dobu, kdy budou kamarádi srážet vozy ve známé hospůdce.
      Při té příležitosti jsem se seznámil se sousedy, Pražáky, kteří stanovali hned vedle nás. Zjistil jsem, že chtějí po našem vzoru sjíždět Hron z Helpy a tak jsme si měli co vyprávět. Jsou to vodáci odjakživa, i když mamina teď funguje spíš jako technické zázemí.
      Její manžel vyprávěl, že už před revolucí jezdil na vodu a na kole po celé republice, když využíval bezplatné ubytování a elektřinu jako zaměstnanec ČEZ. Z českých řek vřele doporučoval Ohři z Chebu, ale zdůrazňoval, že týden je na ni málo. Sjížděl i řeky v Polsku a byl jimi nadšen. Pokud jde o kolo, uskutečnil můj klukovský sen a objel na něm republiku kolem státních hranic. V té souvislosti se mu nejvíce líbilo cestování v Podyjí na naší i rakouské straně, kde je prý hodně dobrých cyklistických stezek.
      Když jsme končili svá vyprávění a šli spát, kamarádi ještě nebyli doma.
      V pondělí ráno jsem se vzbudil až v půl šesté a šel se projít k řece. Tam jsem ke svému velkému údivu spatřil Lucku, jak se u splavu omývá studenou vodou z Hronu. Myslel jsem si , že mám halucinace, ale přesto jsem na ni bodře zavolal co říká tomu, že v řece přibylo za noc asi půl metru vody. Ona se smála a říkala, že je to prima. Když jsem však přišel blíž, nebyla to pochopitelně Lucka, která vstává pravidelně v devět hodin a k mytí studenou vodou má vrozený odpor, ale dívka ze sousedství.
      Měl jsem sice jen náhradní brýle, ale nadával jsem si do slepců do té doby než se probudil Honza a ptal se mne, proč běhá Lucka na té louce bosá. No, jistá podoba tu asi byla.
      I když vody v řece podstatně přibylo, byli vysláni do kempu v Nemecké řidiči průzkumníci, aby tam nechali auta a zjistili, jak je to s průjezdností v místech, kde měl údajně nějaký kanál odvádět vodu z Hronu. Jirka si již včera objednal opravu brzdových destiček u jednoho domácího kutila ve Valaské.
      My ostatní jsme se přesunuli do městečka. Tam jsem si koupil náhradní čepici za dvěstěpatnáct slovenských korun, Martina apartní žlutý klobouček a všichni pak pohledy a proviant.
      Po návratu průzkumu jsme vyrazili na řeku. Díky včerejšímu dešti byla voda rychlá s dlouhými peřejnatými úseky. Hned na začátku jsme projížděli areálem železáren v Podbrezové. Tak fabrikou jsem v životě ještě nejel. Dala o sobě samozřejmě vědět sama. Jen o pár centimetrů jsme minuli svisle postavenou traverzu, jejíž vrchol byl těsně pod hladinou. Stačila malá nepozornost nebo náhoda a mohli jsme balit loď. Ale jinak je to paráda, projíždíme krásnými peřejemi a bez bagáže jedeme jako lordi.
      Nad malým jezem, který bez problému přejíždíme, nám ukradl náhon hodně vody, ale dost jí zbylo i pro nás. Občas zastavujeme, jednou i na krásné louce. Dalo by se tady perfektně stanovat, ale veškeré věci máme i s auty v Nemecké. Alespoň se natáhneme na ten krásný kus zeleného pažitu. Konečně začíná ta správná vodácká dovolená.
      Do kempu dorážíme už v půl páté.
      Jak později zjišťujeme, je to jediný kemp na naší stotřicetikilometrové cestě. Inzerují tu dokonce i teplou vodu. Ve skutečnosti teče jen vlahá a to pouze u pánů. Rozbíjíme tábor poblíž pěkného krytého krbu. V kempu se vyskytují krajané z Moravy. Je tu poměrně rušno, ale co je to v porovnání s Vyšším Brodem nebo Českým Krumlovem, kde vždycky ztěží hledáme místo pro stan a kde se nechá stanovat i bez kolíků, protože použijete těch od sousedů.
      Večer přestává téci voda jako taková a tak odcházím do samoobsluhy pro nějaké pitivo. Je sice zavřeno, ale prodavačka se ještě vrací s místními, tak toho využívám a přidávám se k nim. Domácí lidé chtějí chleba a paní brblá na vodáky, že jí ho vykoupili. Tvářím se pokud možno nenápadně.
      Jsem unaven a tak si jdu chvilku lehnout. Když se probudím, zjišťuji, že jsem tam zůstal sám až na Jirku a Lucku, kteří hájí naše barvy ve volejbalu. Část naší výpravy odešla hledat vchod do jeskyně, která se nachází ve skále nad Nemeckou. Nakonec se přímo k ní nedostali, ale byla to prý moc hezká procházka, zakončená nezapomenutelným pohledem na západ slunce. My tři zbývající odcházíme za tou částí party, která šla na nějaké to pivo do místní krčmy.
      Kamarády nacházíme až ve třetí hospodě a to až v té nejzazší místnosti, kde se zřejmě konají diskotéky. Aparatura je zapojena a tak se Aleš s Mirkem ujímají funkce diskžokejů. Zjišťujeme, že reflektory reagují na sílu zvuku a tak tleskáme do rytmu a ono to funguje. Ozývá se skandování "Ať žije KSČ" a světla se mohou zbláznit. V družné zábavě setrváváme dlouho do noci a pak s Luckou vyrážíme k domovu.
      Ráno tím pádem vstávám až v šest hodin. Lucka mě brzy následuje, protože se chce vysprchovat v teplé vodě. Odcházím koupit nějaké pečivo a dávám se do řeči s paní prodavačkou. Ptám se jí, proč se tu v hospodách nevaří a ona odpovídá: "To vám mohu s klidem říci. Jsou tu samí ožrani co pořád jen chlastají ."
      Zopakovala to ještě jednou a významně se při tom dívala na svého manžela, který ji v krámě vypomáhal. Ale ten na ta drsná slova nereagoval a tak se mě zeptala : "A vy také jedete po vodě ?". Když jsem přisvědčil, tak nevěřícně kroutila hlavou a pravila, že se na mne musí přijít podívat. Odkázal jsem ji na jedenáctou hodinu, ale protože jsme vyrazili až v poledne, tak dodnes v Nemecké žije paní prodavačka, která má pochybnosti o mé vodácké zdatnosti.
      Ještě před naším odjezdem se v kempu uskutečnilo volejbalové klání mezi naším výběrem a krajany z Blanska. Náš tým, vydatně podporovaný z hlediště slavně vyhrál dva nula na sety. Ve chvílích, kdy se lámal chleba, jsme povzbuzovali Mirka voláním "Helpa, Helpa" a tím jsme mu připomněli jeho prohlášení, že když prohrajeme, pojedeme Hron znovu od začátku. Vzpomínky na zážitky z naší cesty z Helpy do Závadky ho tak vyburcovaly, že hrál jako o život.
      Za Nemeckou se řeka rozšiřuje, je při tom prudká a plná peřejí. Začíná drobně pršet a tak vítáme hospůdku Jágrovku na pravém břehu. Dávám si tu první kávu po čtyřech dnech, do té doby jsem na ni neměl kupodivu chuť. Ale kapučíno, které obdržím je tak ohavné, že ho ani nedopíjím. V krámku vedle hospody si všichni kupujeme uzeninu na večerní opékání u táboráku.
      Na další cestě nás opět čekají krásné peřeje a velký prolomený jez, který bohužel musíme obnášet. Místa, kde by se snad dalo projet jsou zatarasena stromy a tak neriskujeme. O kus dále v řece se nachází větší schod a kolem něho plno peřejí. Standa s Klárkou a Honza s Ilonkou to berou vpravo, ale uvázli na kamenech a tak to zkoušíme levým středem.
      Brousíme při tom o kameny. Tyhle zvuky nemají vodáci v lásce a pro nás to platí dvojnásob. Musím ale zaklepat, Pálavu jsme prorazili jen jednou a zpravil to malý flíček. Bylo to na Stvořidlech a kdo to tam zná, dá mi za pravdu, že tam najít optimální trasu je často velký problém.
      Odpoledne přijíždíme do Šalkové, pár kilometrů před Banskou Bystricí, kde je menší tábořiště na levém břehu Hronu. Řidiči se vracejí vlakem do Nemecké pro auta. Jen Jirka s Martinou, kteří se zapomněli v místní samoobsluze musí jít na stopa.
      Ostatní část výpravy se uhnízdila v bufetu na břehu Hronu. Nenabízejí tu samozřejmě nic k jídlu, ale pivo je vyhovující kvality. Někdo je toho názoru, že bychom měli zítra přerušit cestu po vodě a jít se podívat po horách. Vzpomněl jsem si, jak mi kolegyně Marie doporučovala návštěvu termálních koupelí, které se nacházejí v Kováčové nedaleko Sliače. Návrh se ujímá a tak kolektivně přemýšlíme, jak přesvědčit Jirku o nutnosti změny programu.
      Chceme na to jít od lesa, přesněji řečeno od Martiny. Večer je chladný a tak ji Standa s Mirkem líčí bazény s horkou vodou do těch nejmenších detailů. Když však dochází k meritu věci, odmítá Martina kolaborovat a zavírá se do stanu. Nezbývá než se obrátit přímo na kováře. Ale podle očekávání je Jirka toho názoru, že jsme přijeli na vodu a ne do nějakých termálek. A vůbec že by jel nejraději s plnou bagáží jako správný vodák. Říká, že se v případě potřeby demokraticky podřídí hrubému nátlaku většiny, ale vnitřně s tím nesouhlasí. Tak jsme to raději nechali na moudřejší ráno a na průběh zítřejšího počasí.
      Večer se konalo fotbalové utkání, kde na jedné straně nastoupila děvčata z Moravy, posílená o Lucku proti mužské menšině. Lucka dala gól a tak byla navýsost spokojená.
      Poté jsme si začali na táboráku opékat uzeninu, zakoupenou dopoledne poblíž Jágrovky. Byli tací, jež nechci jmenovat, kteří o její kvalitě pochybovali a poukazovali zejména na intenzivní zápach, který se při jejím rozbalení rozšiřoval po okolí. Vzhledem k tomu, že jsme současně u ohně sušili naše boty do vody a navíc o sobě dávala vědět blízká penicilinka, je otázkou, zda vina byla skutečně na straně špekáčků.
      Táborové ohně se rozhořely i u našich sousedů, kteří byli navíc vybavení kytarami a foukací harmonikou. Nad námi se klenulo temné nebe, kterým sem tam probleskovaly hvězdy, od řeky vál studený vítr, ale nám to u ohně pramálo vadilo. Poslouchali jsme Montgomery, Panenku, písničky z Balady pro banditu a mnoho dalších, vyprávěli si zážitky nebo jen tak mlčeli. Říkal jsem si, když pro nic jiného, alespoň pro tohle se vyplatí jet na vodu.
      Když ráno Jirka vykoukl ze stanu, pravil, že jedeme do termálek. My co vstáváme dříve jsme pravili, že počasí vypadá příznivě a že rádi pojedeme řeku. Je pozoruhodné, jak obě strany přes noc změnily názory. Z diskuze nakonec vyplynul kompromis. Pojedeme řeku i s bagáží a do Kováčové se podíváme později až budeme blíže Zvolenu.
      V této souvislosti mě napadlo, že by nebylo marné řešit mezinárodní či národnostní konflikty na řece. Kdyby se třeba Jásir Arafat a Ariel Šaron sešli na tábořišti v Šalkové, poseděli u táborového ohně, opekli si špekáčky a na závěr vykouřili dýmku míru, mohlo by to ve světě vypadat úplně jinak.
      Šoféři odvezli auta s přebytečnou výstrojí do Banské Bystrice a zaparkovali je u Teska, které je otevřeno i v noci.
      V poledne, když jsme chtěli vyrazit, se drobně rozpršelo. Využili jsme toho k přípravě oběda. Nějak jsme se ze začátku špatně domluvili a tak většina vaří ve společném kotlíku, jen my s Luckou a Jitka s rodinou kuchtíme separátně. Společné vaření má řadu výhod, na druhé straně se musíte spokojit s jednotným menu. Vzhledem k tomu, že na řece chutná vždycky všechno, začnu asi fandit kolektivní kuchyni.
      Když vyrážíme, mají lodě díky bagáži hlubší ponor, zejména Jirkova je naložena vrchovatě. Aleš s Jáchymem jedou na úzkém gumovém člunu na který se toho moc nevejde a tak jim Jirka vypomáhá.
      Naše Pálava je na tom o dost lépe, ale kapacity kanoí nedosahuje. Nafukovací lodi mají ještě další nevýhody, jsou o poznání pomalejší a hůře ovladatelné, protože nemají kýl. Naštěstí jsme s Luckou sehraná dvojice a dokážeme včas předvídat, co ten druhý udělá.
      Naproti tomu je na naší straně celá řada nesporných výhod. Na přepravu nepotřebujeme nutně auto. Naše loď se nechá operativně složit do úhledného batůžku, převézt vlakem, autobusem a na menší vzdálenosti se nechá přenášet i na zádech. Její stabilita je taková, že jsme se s ní dosud nepřevrátili a to se nebezpečným místům moc nevyhýbáme. Má o něco menší ponor než klasické kanoe a tak nejsme až tak moc závislí na stavu vody. Před lety, kdy jsme ji kupovali nás stála po padesátiprocentní slevě pouhé tři tisíce Kč. Myslím, že bychom dnes neměnili.
      Těch výhod u nás doma pilně využíváme při půldenních cestách po Jizeře. Když je v neděli pěkné počasí, konstatujeme, že práce nikam neuteče (skutečně ji tam po návratu zase najdeme) a že by nebylo marné si vyjet na řeku. Jana uvaří oběd na jedenáctou, v půl dvanácté vyrážíme autem do Dolánek u Turnova a po dvanácté nastupujeme do vlaku na Malou Skálu.
      Tady se nejprve posilníme v restauraci U Boučků, což je pěkná roubená chalupa s výčepem a posezením ve světnici se starými stropními trámy, kachlovou pecí a stylovým nábytkem. Dříve tu v neděli mívali zabíjačkové hody, teď si tady dáváme jen dobré Svijanské pivo.
      Po nezbytném nafouknutí naší Pálavy vyrážíme na řeku. Většinou se jen necháváme unášet proudem a pozorujeme změny k nimž došlo od poslední cesty. Za ta léta už víme, kde má hnízdo ledňáček, kde se vyskytují ondatry, kolik vyvedla divoká kachna mladých.
      Na jednom místě, které je po větší část roku přístupné jen z vody a je schováno pod mohutnými korunami buků se nachází jediný pramen studené, pitné vody v širokém okolí. Hned vedle je malé tábořiště s ohništěm.
      Platívala tam kdysi nepsaná zásada, že ten, kdo odjížděl tu nechával připravené dříví a pruty na opékání pro další poutníky, ale to už není pravda, stejně jako používání vodáckého pozdravu "ahoj", které tu postupně mizí vzhledem k množství německých a holandských rádoby vodáků, které sem lákají naše cestovky.
      Tam si také opékáme klasiku, to jest klobásy s česnekem zabalené do alobalu a popíjíme pivko vychlazené v lesním pramenu. Nemá to chybu, to mi věřte.
      Když se znovu nalodíme, projíždíme překrásnou krajinou Pojizeří až k hospodě zvané "Zrcadlová koza" v jejímž lokále je na stěně ve verších popsáno vysvětlení jejího poněkud neobvyklého názvu. I tady má pivo dobrý říz a užívají si ho tu v hojné míře nejen vodáci, ale i cyklisté, kteří sem přijíždějí z Malé Skály nebo od Turnova. K jezu v Dolánkách je to pak jen skůček a máte-li chuť se ještě vzdělávat v historii, můžete tu navštívit známý Dlaskův statek. Doma jsme zpravidla kolem šesté hodiny s pocitem dobře strávené neděle.
      Teď se ale nacházíme na Hronu, v momentu, kdy se odrážíme od břehu u Šalkové. Po několika máchnutích pádlem přijíždíme k dalšímu protrženému jezu. Lucka je celá žhavá do jeho sjíždění. Uprostřed sice pozorujeme slibně vypadající místo v podobě dlouhého jazyku, ale ten je zakončen velikou boulí, kde se nepochybně pod vodou nachází mohutný kámen. Nechci riskovat a proto obnášíme jez zleva. Ostatní posílají lodě proudem podél levého břehu. Lucka je viditelně zklamaná.
      Za chvíli se situace opakuje. Tentokrát je před námi menší neporušený jez, dole se zpětným vývarem. To by se možná sjet nechalo, ale dnes asi nemám svůj den, do takových akcí se mi prostě nechce. Lucka to už ani nekomentuje. Přenášíme všichni po pravé straně do vysokého břehu a zpátky po úzkých strmých schůdcích. Nesu vzadu se Standou jeho Hajtru, vpředu se s ní lomozí sám mladší Jirka.
      Krátce nato všichni bez problémů sjíždíme protáhlý jez před Banskou Bystricí. Aleš s Luckou ho jedou ještě jednou v gumovém člunu po pravé straně, kde jsou největší vlny. Lucka viditelně pookřála. Aleš nabízí výměnu háčků, ale odolávám. Lucka má v krvi vodácký instinkt, jsme dobře sehraná dvojice a tak nechci riskovat poškození lodi.
      Banskou Bystricí jsme projeli jako blesk a zakotvili poblíž Teska. Většina jde nakupovat a já mám před sebou dva důležité úkoly. Musím vyzvednout prostřednictvím karty dva tisíce slovenských korun a koupit nové botasky. Obojí se mi daří v krátké době včetně nákupu zásob potravin.
      Martina koupila meloun, a tak každý dostává kousek. Já jsem si na něm doslova vylámal zuby, přesněji řečeno jednu z předních korunek . To mi tak ještě scházelo. Vypadlou korunku si zavazuji dvojitým uzlem do kapesníku, abych ji neutopil jako čepici s brýlemi. Přemítám nad tím, že jsem dnes před jízdou pivo vypil, tak proč ta smůla. Asi to pravidlo neplatí za všech okolností. Ale pak jsem si uvědomil, že jsme sice pivo pili, ale nesráželi vozy a tak jsem si jako správný Čech všechno zdůvodnil.
      Jedeme dále a dostáváme se mezi dvě bouřky. Poprchává, ale tentokrát máme pláštěnky v pohotovostní poloze.
      Bez varování se dostáváme do největších peřejí, jaké jsme v životě jeli. Je to u Vlkanové, kousek nad Hronsekem. Vlastně varováni jsme byli už na hořením toku hospodskými štamgasty v Závadce. Tady prý asi před dvěma lety při velké vodě zahynulo pět našich chlapců, když se do záchranné akce měly zapojit i vrtulníky. Nevím, co je na tom pravdy, ale pomalu tomu začínám věřit. Některé vlny tu dosahují takřka metrové výše.
      Peřeje jsou dlouhé a nádherné, honí nás zleva doprava a nazpátek. Lucka ječí nadšením, do lodi nám nastříkalo trochu vody, ale nestojí to za řeč. Všichni projeli bez problémů, jen malý Mareček sedí v několika centimetrech vody. Bouřka a to vlnobití ho trochu vylekaly. Navíc začíná znovu poprchávat a tak urychleně hledáme vhodné místo na táboření.
      Díky pohotovému průzkumníkovi Alešovi se nám to podařilo v krátké chvíli. Přistáváme na levém břehu u vesnice Hronsek a stavíme si tábor pod staletými lipami vedle řeky.
      Další průzkumník Jirka se vrátil z vesnice s dobrými zprávami. Je tam prý hospoda, kde mají polévku a dokonce smažený sýr za přijatelnou cenu.
      Ještě než odcházíme, přijíždí parta z Moravy a zařizuje si nocleh pod přístřeškem nedalekého kravína. Děvčata jsou celá promoklá a tak se koná neplánovaný striptýz. Naše mužské publikum samozřejmě při tom nadšeně aplauduje.
      V místním pohostinství na nás dlouho čekat nemuseli. Cestou jsme minuli překrásný dřevěný kostelík. Standa tam stačil vyjednat jeho prohlídku na zítřejší devátou hodinu.
      V hospodě jsme se po dlouhé době opravdu pořádně najedli. Polévka je klasická hustá zelňačka, sýr s hranolky je pro nás lahůdkou a s langošem, který si objednala Lucka, to dělá pouhých šedesát šest korun. Čepují tu Corgoň ( skutečně se to vyslovuje s C na začátku ), což je docela dobré pivo. Spokojeni odcházíme spát po desáté hodině.
      Ráno v Hronseku nemělo chybu. Sluníčko hřálo už od šesti hodin a tak jsem se vydal na procházku po vesnici, která patří mezi nejhezčí, které jsem na Slovensku viděl. Domky jsou udržované, na křižovatkách se nacházejí ukazatele směru a na políčkách kolem obce se pěstuje kukuřice a zelenina. Je to znát, že už jsme se dostali jižněji a z pásma hor. Lidé tu určitě nemají s prací takové problémy jako v Helpe nebo v Brezne. Vždyť nedaleko jsou tři města, Banská Bystrica, Sliač a Zvolen.
      I když je prohlídka kostelíka sjednána na devátou, scházíme se dlouho po desáté hodině. Je to škoda, na Kováčovou budeme mít méně času.
      Dřevěný kostelík však stojí za to. Hned jak jsem ho uviděl jsem měl pocit, že na mne dýchlo něco známého, co mi připomnělo Norsko. A skutečně jsem se dočetl, že byl zčásti postaven ve Skandinávském slohu v letech 1725 až 1726. V době, kdy u nás vrcholila doba temna tady byl postaven nový evangelický kostel na území, ovládaném bigotními katolickými Habsburky s úžasnou kapacitou tisíc sto míst.
      Byl zhotoven bez jediného hřebíku na bažinatém ostrově v Hronu. Podmínky, že bude mít tvar kříže, bude bez zvonice a stavba nepotrvá déle než rok, byly splněny.
      Nejspíše se tehdejší vládci domnívali, že časem vody Hronu učiní to, po čem toužili, to jest aby po něm nezbyla ani stopa. Ale stalo se něco úplně jiného. Do kostelíku v Hronseku proudily davy věřících až z Helpy a při všech velkých povodních mu voda neublížila.
      Uvnitř se skutečně nachází těch neuvěřitelných tisíc sto míst k sezení, krásný oltář a příjemná paní průvodkyně, která si nám postěžovala, že nedávno byl kostel nějakými vandaly vykraden. To nás ovšem vůbec nepřekvapilo.
      Krátce před polednem vyrážíme směrem na Sliač. Řeka je tu stále živá, peřejnatá. U pravého břehu, tam kam míří proud, vidíme ve vodě ohromný padlý strom, u jehož kmenu se vytváří velký vír. Vyhýbáme se zdaleka vlevo a spolu s Alešem a Jáchymem čekáme o kus níže na ostatní.
      Dlouho však nikdo nejede. Něco se muselo přihodit. Proti proudu se tu nedá jet a tak to Lucka zkouší jít zpátky po břehu, ale husté větve a kopřivy ji v tom brání. Nakonec zjišťujeme příčinu. Pepík s Jitkou a Marečkem přijíždějí jako rodina vodníka Česílka, kape jim ze všech šosů co mají. Dostali se až k tomu nešťastnému stromu a tam je to překlopilo. Naštěstí byli blízko kamarádi, kteří jim přispěchali na pomoc. Ale pro Marečka to byl další šok a říká, že dneškem na vodě končí. No snad to nebude tak zlé.
      S Luckou chvíli konverzujeme na téma název naší lodi. Zatím o ní pořád mluvíme jako o Pálavě, ale lodí s tímto jménem jsou vlastně stovky. Navrhuji jméno Džumandží podle oblíbeného dětského filmu. Připadá mi , že je to zajímavé, takřka indiánské jméno, ale Lucka je toho názoru, že by to podle použitého materiálu mělo spíše znít Gumandží a tak je nové jméno na světě. Nemáme šampaňské na křest, musí stačit voda z Hronu. Tak tedy vítej mezi námi, Gumandží.
      Kolem známého letiště Tri duby, z něhož nepochybně pocházely tryskáče, které včera rušily večerní klid nad Hronsekem se dostáváme do lázní Sliač.
      Lodě necháváme pod mostem a bagáž v blízkém domku. Jeho hodný majitel nám ukazuje cestu do termálních lázní v Kováčové. Zdá se, že to není daleko. Přesto když vidíme autobus místní linky, tak ho stavíme. Mirek s Lenkou a mladší Jirka s Bety si kupují lístky, ale já se pro jistotu šoféra ptám, zda jede opravdu do Kováčové. Zjišťujeme, že sice do lázní jede, ale na opačnou stranu, do Sliače. Vystupujeme a Mirek brumlá, že to byla nejdražší prohlídka autobusu v jeho životě. Všichni se shodujeme, že šlo o trest za naši pohodlnost. Alespoň si cestou protáhneme jiné svalové partie.
      V termálních lázních Kováčová se nacházejí celkem tři bazény, z toho jeden pro plavce. Voda je teplá kolem dvaceti čtyř stupňů, což mě při plavání úplně vyhovuje i když v porovnání třeba s maďarským Egerem je to o poznání méně. K pozdnímu obědu jsme si s Luckou konečně koupili brynzové halušky se slaninou, po nichž toužila od začátku cesty. Nebyly špatné, ale znám i chutnější jídla. Kolektivně jsme pak poseděli při kávě ve stánku pod bazénem a v sedmnáct hodin se vydali zpět do Sliače.
      Cestou jsme se mimo jiné bavili o knížce Anthony Greenbanka " SOS", kde se nachází plno praktických rad jak přežít krizové situace. Autor v ní radí, jak se zachovat v terénu při bouřce, honí- li tě s rodinou na louce býk (v tom případě, pokud nechceš obětovat jednotlivé členy rodiny, musíš upoutat býkovu pozornost a postupně odhazovat své svršky a spodky, aby jsi býka alespoň trochu zdržel) nebo co má dělat stopařka v choulostivých situacích.
      Detailně jsme rozebírali téma, jak se bránit při napadení psem. Vzpomněl jsem si, že autor doporučuje v krajním případě strčit do jeho tlamy předloktí, druhou ruku sevřenou v pěst položit na jeho šíji a tou první trhnout dozadu. Netušil jsem, že o den později budu tuto situaci řešit prakticky.
      Zpáteční cesta k lodím utekla rychle. Po projetí Sliačí jsme zastavili na pravém břehu, kousek za výtokem městské kanalizace. To místo se mi pramálo líbilo, voda v řece páchla a byla tu spousta komárů. Přesto jsme se rozhodli tady usadit. Malý Mareček odmítal jet dále a vůbec jsem se mu nedivil, bylo toho na něj poslední dny přeci jen moc. Pepík se rozhodnul, že s oběma chlapci pojede na dva dny do Vysokých Tater a Jitka bude pokračovat s Alešem po řece.
      Jáchym a Mareček jsou sice bratři, ale povahy mají zřejmě dost rozdílné. Zatím co starší z nich je přemýšlivý, spíše mlčenlivý typ, Mareček je takový povídálek a všudybyl. V současné době se nachází ve stadiu kladení všetečných otázek často choulostivého obsahu, na které se někdy těžko hledají odpovědi. Z toho, co si pamatuji uvádím pro ilustraci:
      Mareček: " Budeme dneska zase souložit, včera to bylo prima." Martina: "Ale Marečku, říká se soulodit a ne souložit. Ne abys to řekl paní učitelce, až se tě zeptá, co jsi dělal o prázdninách."
      Jitka později:"Marečka jsme tenkrát vyklopili, vzpomínáš si na to, Marečku ?" Mareček: "Já už si na porod nepamatuji."
      Jitka Ilonce : "Vezmi papírek, půjdeme se vyčůrat." Mareček: "A na co potřebujete papírek, já ho na čůrání nepotřebuji." Ilonka pohotově: " Marečku, až se v příštím životě narodíš jako žena, tak to pochopíš."
      Není to s ním opravdu jednoduché, ale nepochybně z něho už v tomhle životě něco bude.
      Když jsme s Luckou rozbalovali bagáž, zjistili jsme, že nám z uzavřeného ešusu vyteklo máslo a stihlo zamastit to, co se nepovedlo oleji na opalování. Učinili jsme v tu chvíli slavnostní přísahu, že v životě už žádné takové věci do ruksaku nechceme, raději budeme loutat suchý chleba.
      V pátek ráno jsem se probudil v pět hodin a šel se projít po proudu podél Hronu, který je v těchto místech ukryt mezi vysokými hrázemi. Začínající den byl skutečně překrásný. Svítalo nad vrcholky hor a na okolních loukách se válela mlha. Příroda se probouzela.
      Došel jsem až k velkému seníku, asi půl kilometru od našeho tábořiště. Tady by pane byl nocleh.
      Po návratu jsem si šel ještě na chvíli lehnout a když jsem po deváté vylezl ze stanu a záměrně se dlouze protahoval a zíval, stal jsem se na chvilku středem pozornosti ostatních šokovaných členů výpravy. Něco takového tu dosud nezažili.
      Nebylo ještě jedenáct hodin a už jsme vyrazili na další úsek cesty. Zanedlouho jsme zakotvili u velkého jezu ve Zvolenu. Ten má sice retardérovou propust s delším jazykem, ale ta je pro vodáky uzavřena. Naproti tomu velká peřej kousek pod jezem byla pro malý stav vody nesjízdná. Obě překážky se přenášejí asi tak dvěstě metrů a i když se každá z lodí nese na pádlech ve čtveřici (samozřejmě s výjimkou naší Gumandží, kterou pohodlně obslouží dva lidé), připadáte si při tom jako Burlaci na Volze.
      Od Zvolena jsme velké úseky řeky jeli pospolu v soulodí. Na Standově lodi se vařila káva. Musím konstatovat, že se kávě, uvařené na řece, při průjezdu peřejemi žádná nevyrovná. Nevadilo nám ani, že Standovi ujela ruka s cukrem a tak ešus putoval mezi námi ke všeobecné spokojenosti.
      Do Hronské Dúbravy jsme dorazili asi tak ve dvě odpoledne. Hledali jsme hospodu, ale nikde nebylo človíčka, který by nám poradil. U jednoho stavení jsme slyšeli reprodukovanou hudbu a tak jsem se tam vydal, abych zjistil kudy do hospůdky cestička.
      U domku vidím dva chlapce a než jsem je mohl oslovit, bez varování po mně skáče pořádný vlčák. Instinktivně mu předhazuji levou ruku. Nesežral ji, jen jsem ucítil prudký náraz jeho zubů. Je mi jasné, že Greenbankova knížka je mi tady platná jako mrtvému zimník. Naštěstí chlapci zasahují a psa odvolávají. No, mohlo to dopadnout hůře a Lucka mě po právu plísní.
      Panuje takové vedro, že v nádražním bufetu vypíjím pivo na ex a Lucka si kupuje hned dvě limonády najednou. Všichni se shodujeme na tom, že dnešní putování ukončíme pod hradem Šášovem.
      Na další cestě opět odpočíváme v soulodí. Jen krajníci s tím mají trochu víc práce a tak se na ten post nikdo moc nehrne.
      Pár kilometrů před Šášovem spadly Klárce do řeky kalhoty, které si sušila na lodi. Standa se jako obětavý otec pro ně vrhnul do vody. Kalhoty sice vylovil, ale naše soulodí mu ujíždělo dolů po proudu. Vynaložil veškeré úsilí a ve vodě po kolena se snažil nás dohonit, což po kluzkých kamenech a v proudící řece byl heroický výkon. Naši krajníci se sice snažili brzdit jak to jen šlo, ale moc platné to nebylo a tak nikdy nezapomenu na Standův zklamaný výraz v obličeji, který za námi vyslal, něco ve smyslu "To jste mi pěkní kamarádi ."
      O posměch se starat nemusel. Aleš na něho pohotově volal: " Kolja, ty něboj sa, nikam neuběgaj, zůstaň v mětro, my prijéděm. Konec hlášení v ruském jazyce." Standa skutečně přestal uběgáť, protože mu evidentně docházely síly a poznal marnost svého počínání. Poté jsme se konečně rozpojili a vyzvedli si ho z řeky.
      Možná by takhle mohl vzniknout dojem, že jsme si vzájemně moc nepomáhali, ale opak je pravdou. Něco jiného je výše popisovaná komická příhoda a něco jiného jsou situace, kdy jde o vážnou věc nebo třeba jen o prostou spolupráci. Pak neznám obětavější lidi než je tahle parta.
      Jeli jsme pořád dále, až se Jirka, který sledoval kilometráž začal domnívat, že jsme Šášov minuli. Naštěstí jsme uviděli na břehu rybáře, kteří nás ujistili, že to už není daleko. Skutečně za chvilku se za říční zákrutou, vysoko nad řekou, objevila zřícenina půvabného hradu.
      Kousek za ním, po levé straně řeky se nachází tábořiště, bohužel v té době bez pitné vody, pro níž jsme si museli zajít do blízké vesnice zvané Šášovské Podhradie. Cestu jsme spojili s návštěvou hradu podle šipky, na které nejsou, jako všude na Slovensku vyznačeny kilometry, ale čas potřebný k dosažení cíle. Tady byla uvedena čtvrthodina, ale měli jsme co dělat, abychom ji dodrželi. Nové botasky se mi při tom náramně osvědčily.
      Z kdysi mohutného hradu loupeživých rytířů se zachovaly prakticky jen obvodní zdi. Uvnitř to jsou spíše jen hromady kamení, ale má svůj osobitý půvab díky romantické poloze nad řekou.
      Autor knihy "Na třech řekách " popisuje příhodu kamarádů, kteří Šášov navštívili pozdě večer a vyděsili se, když proti nim z podzemí vyrazilo několik smradlavých čertů, z nichž se nakonec vyklubalo stádo koz a ovcí. Zmiňuje se i o českém pěvci, který tehdy v rozvalinách zpíval operní árii z Leoncavallových Komediantů, jež se tajemně nesla ztemnělým hradem.
      My jsme zase na hradě potkali dva mladíky v černém oblečení, vybavené hudebními nástroji, kteří se tu evidentně chystali strávit noc za úplňku při vyluzování tónů vážné hudby. Nejspíš romantický hrad s dobrou akustikou tento druh lidí přitahuje.
      S Luckou jsme se vydali na procházku po proudu řeky s úmyslem najít tam nějakou hospůdku a v klidu si pohovořit o naší další cestě po Slovensku. Dohodli jsme se nakonec, že domů pojedeme až ve středu.
      Večer jsme strávili výjimečně bez kapky alkoholu při rozsvícených hřbitovních svíčkách, které děvčata vykouzlila neznámo kde.
      Ráno jsem byl vzhůru v pět hodin a šel se projít po Šášovském Podhradie. Za chvíli jsem nabyl dojmu, že v každém stavení mají alespoň dva psy. Dokonce mi jeden Voříšek zastoupil cestu a nechtěl mě pustit dál. Po včerejších zkušenostech jsem to raději vzdal a vrátil se na tábořiště, abych si tady vyfotografoval jednoho z velice unavených vodáků (že by myslel tohodle? ;-) ) (z jiné party ovšem, nám by se to samozřejmě stát nemohlo), který ležel u vyhaslého ohniště s nohami položenými na mohutné větvi a hlavou, podloženou botaskami.
      Ne že bychom byli abstinenti. Na lodích, zvláště když plujeme pospolu, kolují láhve Coca coly s nějakým tím procentem něčeho ostřejšího, ale o dobrou náladu není nouze i bez tohoto preventivního opatření.
      Ze Šášovského Podhradie jsme vyrazili po jedenácté hodině a asi po pěti kilometrech jízdy zakotvili u Rybářské bašty poblíž Žiaru nad Hronom. Byli jsme uneseni bohatým seznamem jídel, uvedeným na jídelníčku a vybírali jsme si samé speciality šéfa kuchyně. Hezká číšnice, která zejména v předklonu vypadala neobyčejně půvabně, nás však zklamala, protože nám sdělila, že některé ryby nejsou vůbec a příprava minutek potrvá velice dlouho vzhledem k počtu návštěvníků. Kromě nás jsme tu sice moc lidí neviděli, ale nakonec jsme přistoupili na její nabídku a kolektivně si objednali segedinský guláš s knedlíkem. S hustou a ostrou zelňačkou jako předkrmem to zase nebylo tak špatné, i když Lucka vzdychala, že segedin mají v menze pětkrát za týden.
      Spolu s dobrým pivem nás ty knedlíky přivedly do stavu polospánku a tak jsme kolektivně položili hlavy na stůl a začali dospávat předchozí probdělé noci.
      Pro zpestření programu jsem položil Lence jako učitelce otázku, jak je to s těmi bidly (bydly). Jak asi víte, jedná se o takový malý pravopisný oříšek tohoto znění : Špaček měl dobré bydlo na vysokém bidle. Přišel velký vítr a obě by(i)dla spadla. Lenka z toho byla lehce zmatená a po chvíli přemýšlení pravila, že se musí doma podívat do nějaké chytré knížky. Ostatní rovněž procitli a začali si tím lámat hlavu. Kdosi dokonce prohlásil, že jde o dva zcela různé významy, které nelze vůbec spojovat. Diskuze nás dokonale probudila a tak jsme opět vyrazili na cestu.
      Už se nám však nechtělo příliš pádlovat a tak jsme opět utvořili soulodí. Při jedné zastávce jsem z legrace prohlásil, že vyměním háčka Lucku za pytel buráků a to proto, že se mi v Kováčové vysmívala, že jsem v bazénu zdaleka nejpomalejší tvor a že mě dokonce předstihla i jakási silná paní s pětkami nahoře.
      Lucka si to však nenechala líbit a tak došlo ke všeobecnému střídání osazenstva lodí. Klárka vzala Lucku pod svoji ochranu a já mladšího Jirku. Radek si to prohodil s Jirkou, který se tím pádem stal kajakářem. Ačkoliv byl Radkem varován, aby byl při rozjezdu opatrný, překulil se hlavou pod vodu a nebýt kamarádů, asi by okusil vodu z Hronu. Pak už však jezdil suverénně, jako by se v kajaku narodil.
      Mladší Jirka se na háčku snažil, ale protože je skalní pravák jako já, museli jsme pádlovat jen na jedné straně, což pro mne není to pravé ořechové. Lucka je holt jen jedna.
      Blížili jsme se k cíli naší cesty, Hliníku nad Hronom.
      Když jsme dojížděli k přístavnímu molu místní loděnice, začali všichni bubnovat rukama do lodí jako na tamtamy. K všeobecnému veselí Honza při tomhle vodáckém obřadu vyzval Ilonku k sundání snubního prstýnku, aby nepoškrábala jejich novou kanoi.
      Vytáhli jsme lodě z vody na jednu hromadu a vyfotili se spolu s krásným kostelíkem v pozadí.
      Konstatoval jsem že to bylo pěkné a bylo toho právě dost.
      Část řidičů pak odjela vlakem do Banské Bystrice pro svá vozidla. Honzovi jsem předal seznam potravin, které s Luckou budeme ještě potřebovat při naší pouti a stomarkovku k výměně za slovenskou měnu. Zhostil se tohoto úkolu na jedničku a tak můžeme bez starosti přemýšlet o dnech příštích.
      Vydal jsem se na nádraží, abych zjistil spojení na zítřejší ráno a cestou jsem navštívil místní pohostinství. Vedle výborně vychlazeného Corgoně tu měli i skvělý maďarský guláš a tak jsem si ho dal s nášupem knedlíků. Nemělo to chybu.
      Večer jsme do téže restaurace zašli všichni a hodovali co hrdlo ráčilo. Ke stolu k nám přišel nějaký pán a prohlásil, že je Čech od Kolína, ale že mládí strávil v Lomnici nad Popelkou. A tak jsme si s krajanem docela pěkně popovídali, dokud ještě vládnul jazykem. Požádal nás, zda bychom mu nezazpívali nějakou českou písničku, třeba Červenou řeku. Rádi jsme mu vyhověli a přidali ještě Na Okoř je cesta. Naší jedničkou ve zpěvu byla Lenka, já jsem používal své klasické brumendo.
      Jediného kajakáře naší výpravy, Radka, jinak velkého nemluvu, jsem pak dráždil žádostí, aby pronesl alespoň půlminutový projev na téma obsluha počítačů, což je jeho životní koníček a zřejmě i budoucí povolání, ale odolal a jen se mlčky usmíval. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jeden příběh ze sibiřské tajgy, kde žil lovec Ivan s novomanželkou daleko od lidí a ten často za celý týden nepromluvil ani slovo. Bylo marné, když ho žena na kolenou prosila, aby proboha řekl alespoň jediné slovíčko. Nakonec, když už chtěl mít od ní pokoj řekl: "Jseš ty ale ukecaná veverka " a odešel lovit do tajgy. Jestli byla manželka potom spokojená, nevím, ale já si vedle Radka vždycky připadám jako ukecaná veverka.
      V dobré náladě jsme dorazili na tábořiště a protože se nám ještě nechtělo spát, posadili jsme se pod krytý přístřešek , popíjeli a vyprávěli historky ze života dlouho do noci.
      Ráno bylo větrné, ale bouřka, která se v noci honila po okolí, se nekonala. Spadlo jen pár kapek. V půl osmé jsme s Luckou odjížděli směrem na Zvolen. Z vlaku jsme ještě zamávali kamarádům, odpočívajícím po večerním potlachu na tábořišti v Hliníku.
      Ve Zvolenu jsme si dali do úschovy naše dvě zavazadla (ostatní věci nám ochotně vzali domů Honza s Ilonkou). Autobusem číslo jedenáct jsme se vypravili do blízké Kováčové, abychom se po týdenní cestě dali trochu do gala.
      Lázně se pro nás otevřely v devět hodin. Ve velkém bazénu jsme byli s Luckou prakticky sami a dosyta jsme se tam vyřádili. Na závěr jsme si pod horkými sprchami s termální vodou vyprali prádlo, které nám na prudkém větru brzy oschlo.
      Ze Zvolenského nádraží jsme ve čtrnáct hodin vyjížděli osobním vlakem do Červené Skaly. Cestou podél Hronu jsme si znovu vybavovali zážitky uplynulého týdne. Tady jsme tábořili na břehu řeky u Hronseku, tamhle jsme se řítili po vlnách v peřejích u Vlkanové, zde jsme málem najeli na traverzu v řece při průjezdu fabrikou v Podbrezové a tamten svah jsem nedávno vyšlapal s Luckou v sandálech od Vietnamců.
      V Chvatimechu bylo tábořiště pusté a prázdné. Když jsme projížděli Helpou, zamávali jsme malé skalce u říčky zvané Hron, kde jsme před týdnem zahajovali naši pouť. Jako by to ani nebyla pravda. Ještě že si píši tenhle deník, jinak bychom za rok ani nevěděli, že jsme byli na Slovensku.
      Ve vlaku jsme se dali do řeči s místními lidmi. Zneklidnili nás informací o tom, že se prý po horách potulují skupinky nezaměstnaných lidí, kteří přepadají a olupují pokojné turisty. Tuto zprávu prý nedávno přinesla Markýza. To nás tedy moc nepotěšili. Přemýšlel jsem, jak to provést, abychom se nestali další zpravodajskou senzací této oblíbené televizní stanice.
      Naproti v kupé seděl mládenec s kytarou. Typnul jsem ho na typického Čecha odkojeného Lužnicí. Oslovil jsem ho, abych zjistil, zda nejde s partou někam do hor, že bychom se případně přidali a nebáli se vlka nic, ale ukázalo se, že je to Slovák, který se vrací z čundru odkudsi z Čierného Balogu. Potěšil nás informací, že to všechno jsou novinářské kachny vycucané z prstu v době okurkové sezóny.
      Na Červené Skale vlak končil a my jsme se s Luckou vydali za vzpomínkami mého mládí. Tady jsem kdysi končil své putování po Slovensku jako mladý dvacetiletý kluk. Vlastně mě tenkrát bylo stejně jako je Lucce dnes.
      Položil jsem tehdy doma na stůl mapu Slovenska, vzal tužku, zavřel oči a pustil ji na mapu. Špička tužky ukázala na Ružomberok, a tak jsem tam druhý den vyrazil. Vzpomínám si, jak jsem se po noci strávené ve vlaku probudil a vyvaloval očiska na kopce, které se rýsovaly po obou stranách trati a to jsem byl kluk narozený v Podkrkonoší a ne někde na Hané.
      Malou úzkokolejkou jsem pak dorazil do lázní Korytnica. Tam jsem okusil prameny vody nevalné chuti (a proto velice léčivé) a přes Donovaly vyrazil směrem na Chopok a Ďumbier. Cestou jsem se stavoval v horských salaších a u bačů kupoval brynzu a žinčicu. Přes Královu holu jsem se dostal do Telgártu, tehdy ještě Švermova a zakotvil na Červené Skale, kde mi rodina pana Šperky umožnila ubytování v prázdné noclehárně dřevařského závodu. Odtud jsem vyrážel na výlety do okolí. Snad nejvíce mě tehdy uchvátilo Slovenské Rudohoří s liduprázdnou, stále jakoby zadumanou Muráňskou planinou.
      Po letech jsem si na Červenou Skalu vzpomněl, když jsme s Janou plánovali svatební cestu. Napsal jsem manželům Šperkovým a oni nás tam srdečně pozvali. Ve stejné světnici jako před léty jsme prožili líbánky nebo jak se na západě říká medový týden.
      Tak s těmito vzpomínkami jsem s Luckou kráčel směrem k místní pile a přemýšlel, jak nás Šperkovi přivítají po tolika letech. Stavení jsem poznal, příliš se od té doby nezměnilo. Zazvonil jsem, ale přišel mi otevřít mladý hlídač, který o Štefanu Šperkovi nikdy neslyšel. Poradil mně, abych se pozeptal domorodců .
      Jakási stařenka mi pak řekla, že pan Šperka už není mezi živými, jeho paní je někde v domově důchodců, ale rodina staršího syna Jána se nachází v nedalekém Šumiaci. Poslední informace mě potěšila, protože Šumiac je dobrým východiskem pro výstup na nejvyšší vrchol východní části Nízkých Tater, Královu holu.
      Cesta z Červené Skaly do Šumiace trvá necelou půlhodinku. Za lesem se otevírá překrásný pohled na Kralovu holu a menší Kralovu skalu. Ani odtud nevypadají jako hory blížící se dvěma tisícům metrů nad mořem. Na vrcholku vyšší z nich se nachází mohutný vysílač, který pokrývá signálem značnou část území Slovenska.
      Na okraji vesnice jsme se na Jána Šperku zeptali dvou paní a z mladší z nich se vyklubala jeho manželka. Ochotně nám vyjednala se sousedkou nocleh na dnešní noc a my jsme ji pak sami požádali, zda by nás nenechala za menší úplatu přespat celkem třikrát do doby našeho odjezdu. Ráda nám vyhověla a ubytovala nás v přístavku, kde byl velký krb, stůl a židle. Byli jsme rádi, že se nemusíme mačkat ve stanu a že máme hned vedle zdroj výborné pitné vody.
      S oběma novými známými jsme si chvíli povídali o našich nejbližších plánech. Když zjistily, že zítra chceme vyrazit do hor, opakovaly varování, které jsme slyšeli už ve vlaku o možném nebezpečí přepadení při hřebenových túrách. Řekl jsem sice, že mně to v kraji Jánošíka nepřekvapuje, ale nadšením jsem nehýřil.
      S paní Šperkovou jsme se dohodli, že si u ní uschováme všechny cennosti včetně dokladů. Ponechali jsme si pouze padesát slovenských korun na nejnutnější útratu. " A co když se sem nevrátíte?" pravila ta dobrá duše. Lehce jsem pobledl při představě, že nám půjde o holý život. Ale její sousedka se smála a pravila, že je to myšleno pro případ, že budeme chtít po túře skončit na jiném místě. Ujistil jsem ji, že po jiném ubytování netoužíme a že se do večera určitě vrátíme do Šumiace.
      Paní Šperková nám ještě ukázala, kudy máme jít zítra na Královu holu. V podstatě tam vedou dvě cesty. Jednou je úzká silnice, po které se nahoru terénními vozidly vyváží materiál a kudy také jezdí její manžel, který s kamarády zajišťuje obsluhu vysílače a druhá, kratší a strmější je trasa, kterou jezdí v zimě rolby. Když nám ukazovala, kde se ty cesty rozbíhají, pravila, že se tam zrovna nachází nějaká paní, která sbírá borůvky. Ale ať jsme se dívali jak chtěli, žádnou paní jsme neviděli. Konstatovali jsme, že místní horalé musí mít zrak jako ostříž.
      Večer jsme se byli podívat v těch místech. Byla neobyčejná viditelnost. Slovenské Rudohoří se před námi rozkládalo ve své plné kráse. Doufám, že počasí vydrží do zítřka až se budeme z vrcholku Královy holi dívat na Vysoké Tatry.
      Po dnešním cestování jsme byli unaveni tak, že se nám i na zámkové dlažbě spalo dobře. Pořád je to lepší než loňský nocleh na betonu nudapláže v Makarské. Tady alespoň máme pocit bezpečí.
      V pondělí jsme se probudili do překrásného jitra. Vrcholek Královy holi byl bez jediného mráčku a tak jsme již v sedm hodin vyrazili na cestu. Zvolili jsme přímou trasu. Vedla převážně lesem a zpočátku byla vysekaná tak, že připomínala angličák.
      Bez velkého otálení jsme došli do sedla, odkud byl pěkný výhled na okolní hory. Nahoře to foukalo a vítr přinesl mraky, z nichž některé pluly přímo pod námi.
      K vrcholku hory jsme dostoupali v půl desáté a to ruku v ruce jako Hillary s Tenzingem. U kamenného sloupu jsem Lucku vyfotil. Byla šťastná, že se tu nachází spousta geodetických bodů.
      S politováním jsme však zjistili, že Vysoké Tatry dnes neuvidíme. Severním směrem byla viditelnost minimální.
      Domácím telefonem jsem oznámil náš příchod Jánu Šperkovi. Naposledy jsem ho spatřil před třiceti lety jako sedmnáctiletého mladíka, a tak jsem byl zvědavý, nakolik odpovídá mým představám. Za chvíli dorazil a srdečně se s námi pozdravil. Dnes je to člověk v nejlepších letech, postavy spíše plnoštíhlé, usměvavý. Po pravdě řečeno, kdybych nevěděl, o koho jde, nepoznal bych ho ani náhodou, což určitě platí i naopak.
      Provedl nás ochotně zařízením vysílače, kde zajišťuje technickou obsluhu. Fascinovalo mne, v jakých malých skříních se nachází převážně japonské zařízení pro vysílání televizních a rozhlasových signálů. Dokonce tady bez problémů zachytí i naše programy a konkrétně Prima je tu vidět lépe než u nás doma. Napadlo mne, kdybych třeba zakopl a zachytil se nějakého kabelu, může být půl Slovenska bez Markýzy. To bych ovšem nemohl Jankovi udělat a tak jsme mu raději poděkovali a rozloučili se. Ještě nám poradil, kudy máme jít na Královu skalu a do Telgártu. Doufám , že se ještě někdy uvidíme, jsou to milí lidé.
      Cesta z Kralovy holi nebyla bez problémů. Sestup po příkrém svahu se ukázal jako podstatně náročnější než výšlap nahoru. Špičky nohou mě bolely čím dál víc až jsem místy musel chodit pozpátku, abych to vůbec vydržel.
      Králova Skala je tvořena velkými lavicemi balvanů obrostlými kosodřevinou. Mezi vysokou klečí se nacházejí klikaté cestičky. Nedovedl bych si tady představit rodinu s malými dětmi na výletě. To by se rodiče museli za chvíli nutně zbláznit.
      Vzpomněl jsem si, že někde v těchto místech spatřila paní Šperková podle informace její sousedky medvědici s dvěma medvíďaty. Fotoaparát jsem měl pro tento případ stále připravený, ale nohy na útěk také. I když jsem vášnivý fotoamatér, dal bych asi přednost tomu druhému.
      Po náročném sestupu do Telgártu jsme vyhledali pramen minerální vody který se měl údajně nacházet blízko kostela. Byli jsme však notně zklamáni. Díky suchému počasí pramen z kryté studánky nevytékal a tak jsem jen ze zvědavosti nabral jeho železitou vodu přímo z nevábně vyhlížející hladiny dírou ve střeše. Lucka se odmítla této akce zúčastnit, ale já jsem zjistil, že voda nechutná vůbec špatně.
      Hledali jsme pak zkratku do Šumiace. Na cestu jsme se zeptali místních Romů, kteří tu zřejmě tvoří většinu obyvatelstva a prodávají u silnice ve velkém překrásné hřiby a borůvky. Poslali nás jakousi polní cestou a mluvili cosi o slabé hodince chůze.
      Bohužel se ta cesta časem změnila na pěšinku a ta na koleje vyjeté ve vysoké trávě. Nakonec jsme se prodírali hustým travním porostem prvních sečí horských luk a překračovali zarostlé toky potoků. Pomalu jsem začal přemýšlet o napsání své poslední vůle, když jsme dorazili na louku tak krásnou, až mě to vyrazilo dech.
      Mezi květy vynikaly zvonce náprstníků, květy kopretin, zvonečků, kohoutků a hvozdíků zvaných též Slzičky Panny Marie v takovém počtu, že tvořily takřka celistvou barevnou plochu. Naposledy jsem něco takového a v takovém množství viděl před léty ve Švédském kraji, který se nazývá Dalarna, kam Skandinávci jezdí s posvátnou úctou jako my do Českého nebo Slovenského ráje.
      Z oné fantastické louky jsme se pak dostali na posekanou plochu a pak už bez obtíži do vytouženého Šumiace. Na jeho okraji jsme procházeli Romskou čtvrtí, kde se většinou nacházejí zchátralá obydlí a spousta romských dětí a psů.
      Mrzelo mě, že původní dřevěné roubenky, pokud vůbec nějaké ve vesnici zůstaly, jsou poněkud necitlivě opravovány plechem, který je většinou hyzdí. Na druhé straně se tu nachází spousta domků o které se prakticky nestará nikdo. Mládež odchází za prací a staří na to nemají sílu ani peníze.
      Hned po návratu z náročného výletu jsem vlezl pod kohoutek se studenou vodou a několikrát to zopakoval. Pak jsme se s Luckou natáhli na karimatky a bez ohledu na hejna much usnuli jako špalky. Holt nám ten horský vzduch náramně svědčí.
      Lucka pak konečně začala studovat deskriptivu. Z domova jsme obdrželi SMS, všichni jsou v pořádku, jen v Čechách řádí mimořádně prudké bouřky s krupobitím, které se naštěstí našemu kraji vyhnuly.
      Úterý jsme nazvali odpočinkovým dnem. Ráno jsme se vydali na výlet vlakem do Dobšinské ladové jeskyně přes Telgárt, kde vlak projíždí místní raritou, stoupajícím kruhovým tunelem. Za dalším z železničních tunelů je hned vedle tratě studánka a tam se pod stříškou nachází pramen Hronu. Ze studánky vytéká malý pramínek vody, který se ztrácí mezi lopuchy, aby se po takřka třistakilometrové pouti stal u Štúrova součástí Dunaje.
      O kus dále už vlak míjí mohutnější tok řeky Hnilce s neobyčejně čistou vodou, která protéká Slovenským rájem a vlévá se do Váhu.
      Cestou z nádraží k Dobšinské ladové jeskyni jsme si popovídali s Čechy od Hranic. Když zjistili, že jsme z Jičína, paní se nám svěřila, že vlastně pochází ze Zálesní Lhoty poblíž Studence, kde má ještě dvě sestry. Dokonce jsme se domluvili, že oba máme švagrové zaměstnané v Jičínské nemocnici. Svět je skutečně malý.
      K jeskyni jsme dorazili po půlhodině čerstvé chůze. Koupili jsme lístky za devadesát a sedmdesát korun. Začátek prohlídky je stanoven vždy na celé hodiny.
      Po dřevěném schodišti jsme sestoupili do pořádné hloubky. Hned zkraje nás ovanul chladný vzduch. Dokud nebyla jeskyně přístupná, chodili se k ní ochlazovat za parného léta místní pastevci a lovci. Naštěstí jsme měli s sebou teplejší oblečení, ale kdo byl jen v tričku, klepal kosu.
      V prostorné jeskyni se nachází několik síní s překrásnou ledovou výzdobou, která se na některých místech každoročně mění podle toho, kolik sem prosákne vody z přítoků Hnilce. V jedné z nich se nachází menší nerovná ledová plocha, kde prý svého času trénoval krasobruslař Karol Divín. V jeskyni se také točila pohádka "Sůl nad zlato" a skutečně ledové stalagmity a stalagtity připomínají solné sloupy rozmanitých tvarů.
      Prohlídka trvá necelou hodinu a stále je na co se dívat. Shodli jsme se na tom, že kdyby taková jeskyně byla na západě, třeba v USA, proudily by sem na základě barnumské reklamy davy lidí, což by sice znamenalo pro tento kraj ekonomický přínos, ale s negativním dopadem na zdejší panenskou přírodu a tak buďme rádi, že je to takové, jaké to je.
      Po návratu z výletu jsme si na Červené Skale koupili lístky do Čech, já do Jičína a Lucka do Brna, kde má v pátek dělat zkoušku, na níž se ovšem vůbec netěší.
      Odpoledne jsme odpočívali v našem dočasném příbytku a navečer jsme pozvali na kus řeči paní Šperkovou. Povídali jsme si o všem možném, také o místních Romech. Dozvěděli jsme se, že slovo Rom znamená v jejich jazyce "Člověk". Vyprávěl jsem svoji zkušenost z nákupu v místní prodejně, kde mě ve dveřích dávali přednost romští manželé. Já jsem zase dával přednost jim a to v prvé řadě ženě. Byla z toho velice rozpačitá a vůbec se jí nechtělo jít před svým manželem.
      Paní Šperková potvrdila, že postavení ženy v romské rodině nebývá rovnoprávné s tím, že kasu zpravidla drží muž a pokud přeci jen žena, tak se to zpravidla neobejde bez sporů a hádek. Mladí Romové pracují spíše výjimečně, žijí raději ze sociálních podpor.
      Pokud jde o vztah Slováků k Čechům, nevidí nás prý vůbec ve špatném světle. Slováci vzhledem k tvrdším životním podmínkám umějí proti nám spíše podržet peníze, my se prý zpravidla dokážeme více a lépe bavit.
      Na těch názorech určitě něco bude. Vždyť slovenské vodáky jsem tady mimo tábořiště pod Šášovem za celou dobu nespatřil a i na našich řekách jsou spíše výjimkou.
      I když by se hezky povídalo, šli jsme brzy na kutě. Zítra nás čeká dlouhá cesta, v mém případě celých čtrnáct hodin.
      Zpáteční cesta proběhla bez velkého vzrušení. V Banské Bystrici jsme se rozdělili. Já jel směrem na Žilinu a Ostravu, Lucka přes Bratislavu. Oba jsme museli ve vlaku doplatit příplatek na Euro a Intercity, i když nám paní pokladní na Červené Skale tvrdila, že to započítala do ceny lístků. Hádat jsme se nechtěli, v životě člověk přijde o víc.
      Když jsem dorazil domů, provedl jsem inventuru všech ztrát a bolístek, které jsem cestou utržil. Mám napuchlé palce u nohou, na chodidlech se vyskytují puchýře velikosti pětikoruny a bolí mne koleno (zpáteční cesta z Kralovy holi do Šumiace), modřinu jako hrom (následek fotbalového utkání v Chvatimechu), odřenou hlavu (náraz do větví na úseku z Helpy). Ztratil jsem bifokální brýle, dvě čepice a odrovnal jeden vietnamský sandál. Druhý vydržel a tak jsem ho poslal v předstihu domů po Honzovi. Jana si nad ním lámala hlavu, nebyla si jistá s kolika nohama se vlastně vrátím. Prostě z mého pohledu neměla dovolená chybu.
      Lucka kupodivu vyvázla bez ztráty kytičky, dokonce udělala zkoušku z deskriptivy za dvě. Inu, mladost, radost.
      Co říci na závěr. Každým rokem, když končíme řeku a já lezu ze stanu celý rozlámaný, řemen od džínů otisknutý na tváři a těším se na horkou sprchu, zapřísahám se, že to letos bylo určitě, ale určitě naposledy. A když přijde duben, netrpělivě hlídám počasí a zprávy o stavu vody na českých tocích a říkám si, kdy už konečně přijde to opravdové jaro, letos se nám to nějak opozdilo. Kdepak, být vodákem, to není jen tak nějaký koníček, to je láska na celý život.