Ve čtvrtek se u mě objevil Žorž. "Dem na jedno!" Při tom projednáme vodu. Mám teď v osm sraz se Staníkem "U našich". Nebyl jsem v zásadě proti. Cestou do hospody z něj vylezlo, že ůplně nejpůvodnějc se mělo jet už v pátek ráno (tedy zítra). "Ty vole, já jsem s tím počítal až od pondělka!" Začal mě uklidňovat. "Neboj se, jede se stejně až v sobotu ráno." "Tos mě teda uklidnil. No nic. Slíbil jsem, že pojedu, tak jedu" Do putyky jsme dorazili s pětiminutovým zpožděním. Standa nikde. "No nic, objednáme si a on snad zatím dorazí. Čas je dobrej, jen aby to byla ta pravá knajpa. Doufám, že neláme už pátý pivo někde Na veselce." Naštěstí se v té chvíli objevil Staník i se svou družinou. Jelikož jsem nikoho z nich neznal, byli mi rychle představeni. Dívčí duo si poručilo nealko a Staník s Jiříkem po pivku. Začal strategický rozbor situace. Po hodině a půl se dohodlo, že se skutečně jede v sobotu, že vybraní jedinci berou stany a na mě zbyla (jako obvykle) kytara. Při debatě o hudebních nástrojích se vzduchem mihla zmínka o jakési flétničce, ale v soboto ve vlaku mi bylo řečeno, že šlo o nepodloženou fámu. Vše důležité bylo probráno včetně množství jídla a tak po dalším pivu bylo rozhodnuto nabrat síly jiným způsobem - spánkem. V sobotu ráno čtyři nejstatečnější členové vodácké výpravy - Klárka, Bětka, Jirka a já - slavili první úspěch v podobě nástupu do správného vlaku. Cesta do Prahy - prvního to přestupiště - uběhla celkem rychle. V Praze byla půlhodinka pauza, kteréžto jsme využili k nákupu nezbytných tekutých doplňků. Při návratu na nádraží a zběžné prohlídce vlaku, plně obsazeného i v chodbičkách, někteří z nás málem podlehli malomyslnosti a depresi, přičemž před zkonzumováním veškerých právě nabytých vícepromilových zásob je uchránilo jejich uložení hluboko v batohu. Nakonec se nám přece jen podařilo vecpat se i s bagáží do zbytku místa v chodbičce. "Škoda těch stopadesáti korun, mohli jsme klidně zaplatit jen do Prahy. Tady průvodčí v životě nemůže projít." Při líčení mých zážitků s podobně, nebo ještě hůř narvaných vlaků, se modrá uniforma přeci jen objevila. To už ale polovina lidí z uličky vystoupila, takže se tam dalo i pohodlně stát. Ve Veselí nás čekalo téměř to samé, s tím rozdílem, že mi tentokrát seděli. Konečně Suchdol. Vystupujem. Sotva několik desítek metrů od vlaku je přejezd, na přejezdu žlutý trabant, obložený ze všech stran kocábkami, v trabantu Standa s Žoržem a ke všemu se nám smějou, že musíme do kempu pěšky. Ještě, že mi vzali alespoň kytaru. Je krásné počasí a tak není divu, že naše první cesta (po uvítání se a zaplacení poplatků) vede do srubu s pivem. Točí tady moudří lidé, kteří vědí, že v tomhle vedru by jim klientela na plnotučným nevydržela a čepují dešťovku. Mají gambrinus a budvar. Ochutnáváme oboje. Lepší je gamboš. Vybalujeme lodě a já dávám chladit cestu přeživší vodku. Nazouvám sandálky a i když pojedu se zkušeným Žoržem - náhoda je všakvíteco - raději oblékám plavky. Loďky už jsou sneseny k řece. Posádka naší výpravy se shromažďuje, otvíráme první povzbuzení a to koluje od jednoho k dalšímu a všichni (pravda někteří symbolicky) připíjí na zdar plavby. Jak jen popsat mé pocity z prvního spuštění lodě na vodu, prvního odpíchnutí pádlem, prvního "Ahooj!" vzdalujícímu se břehu ..... Pak něco zaškrábalo o dno lodi a my se zastavili po necelých třech metrech plavby. "Lez ven budeme tlačit, je málo vody." Sandálky se tedy mohli poprvé pochlubit svou funkčností (jako později ještě mnohokrát), ale většina vznosných pocitů byla spláchnuta všakvítekam. A to jsem netušil, co za hrůzy přenášení nás čekají. Naštěstí první etapa nebyla dlouhá - pouze rozjížďka - avšak i ta stačila k likvidaci vodky až po rysku "Tak už ty sliny dopij". První přespávací zastávka byla Majdaléna. V kempu příjemné poloprázdno, pivko opět desítka (až na tu zálohu na půllítřík - 30 Kč) a tak jsme se ubytovali. Poté Standa navrhl zdravotní vycházku do nejbližší vesnické hospody. Případné remcaly předběhl malebným vylíčením kulturního zážitku z jistě historicky zařízené špeluňky. Totéž se pak opakovalo na každém nocležišti, v jehož blízkosti byla ves a s ní potenciální hospoda. Část osazenstva (Žorž a já) samozřejmě podporovala tuto zajisté záslužnou Staníkovu činnost, při které bylo možné spojit vše příjemné (pivo, procházku, kulečník) s potenciálně ještě příjemnějším (holky, nález plné peněženky .....) Další části to bylo fuk (Klárka) a jedna polovina poslední čísti (Bětuš) si vždy něco pro sebe brblala. V knajpě jsme objevili biliár a v kapsách desetiminci, tudíž nám nečinilo nejmenší potíže (samozřejmě až po objednání nápojů) přistoupit ke hře. Později se dokonce začalo brnkat na kytaru, ale atmosféra nebyla z nejideálnějších a kromě toho se zvedla unavenější část osazenstva (celý spolek kromě Žorže a mě) a tak jsme šli všichni. Naštěstí se cestou do tábořiště znovu ohlásila žízeň, a tak nás uvítala i kempinková osvěžovna. Zhruba po třetím pivu se opět Standa s Klárkou (Jirka s Bětkou šli spát ještě dřív) a rozloučili se. My s Žoržem jsme se začali družit s místní opileckou elitou. Nakonec vyměkl i Žorž a před odebráním se do spacáku mi sdělil, že si raději lehne od vchodu do stanu dále. Dobře (a hlavně zkušeně) udělal. Moje debata se protáhla do pozdních raních hodin a po rozloučení s chlapci a opuštění pivocentra směrem ku stanu mě ještě zlákalo plápolání ohně, kolem něhož se nacházelo (jak jsem z rozhovoru a písní vyrozuměl) několik androšsko-disidentských dvojic. Kolovalo tam červené (asi) vínko, ale protože mi nikdo nenabídl, záhy jsem tento klub opustil s cílem věnovat zbytek rána spánku. Chronometr mohl ukazovat něco mezi třetí a čtvrtou. Ráno mě vzbudil halasný hovor. Sotva se moje maličkost vysoukala ze stanu, aby pozdravila své druhy, už se na ni sesypala Jiříkova drsná kritika:”Ty vole, chrápeš na celej kemp a já pak nemůžu spát.””To máš teda ňáký lehký spaní, protože všichni ostatní to celkem v pohodě přestáli, zastal se mě Žorž, dokonce i já, kterej ležel vedle něj.” Moje námitka, že jsem začal chrápat až brzo ráno, kdy Jiří-ranní ptáče-už stajně vstává, byla přerušena Standovou pozvánkou ke snídňoobědu. “Je nejvyšší čas naučit nováčky pádlovat, povídá Žorž, takže já pojedu jako hák s Jirkou a Bety si vezme Honzu”. Jiří mírně protestoval, ale bylo mu to houby platný a mě to bylo jedno, jelikož jsem již párkrát v lodi na místě zadáka seděl. Zabalili jsem a vyrazili. Asi po padesáti metrech jsem si sjel svou první šlajsnu. Následujících pár hodin uběhlo pro většinu lodí v poklidné plavbě za občasného (téměř každou čtvrthodinku) drhnutí písku po kýlech v místech mělčin. Zato oba Jiříci to šněrovali od jednoho břehu k druhému, nadřeli se jak koně, ujeli toho pětkrát tolik a ještě nás věčně zdržovali. Naštěstí zadák nemusel prokazovat své umění dlouho, protože se řeka zúžila a četné meandry spolu se zátarasy z větví a kmenů nás odsoudily spíše k pochodu po dně a přelézání těchto překážek než k plavbě. Zanedlouho však tyto nepříjemnosti přestaly a po chvilce klidného pádlování se před námi objevil rybník Rožmberk. To samozřejmě zavdalo příčinu k oslavě. Vytáhla se flaška rumu a kvůli citlivkám se začal míchat s kolou. Bohužel tato činnost zbyla na mě. Rozrušen z prvního úspěšného kormidlování jsem vlil rum do koly, zavřel víčko a zatřepal. Jsa potěšen krásnou šumivou odezvou a rychle tuhnoucí lahví, neubránil jsem se představě chutného moku proudícího mým hrdlem a odšrouboval víčko. Pětina lahve se s vodotryskovým efektem ocitla na dně Žoržovi nové loďky. “Nevím, nevím jak tohle vypiješ. Brčko nemáme.” Tímto mi Standa naznačil, že můj díl chlastu je nepoužitelný a že kdyby byl opravdu kruťák, nedá mi už ani cuc z flašky. “Aspoň máš pokřtěnou loďku.” Následná konverzace na téma křtění lodí, chytání ryb (našli jsme s Bětkou na jedné větvi vlasec, háček a olůvko) a hraní námořnických písní zmírnila prvotní ortel, takže jsem se přece jen napil z lahve. Chvíle, kdy jsme se nechali unášet po rybníce byly plně využity k relaxaci. Nadešel čas k pokusu s improvizovaným rybářským náčiním. Jakmile jsme ho s Bětkou vytáhli a požádali o kousek chleba, ozval se výbuch smíchu. “Člověče , co to támhle plave a řve na nás cosi o sprostých zlodějích? Neukradnul´s náhodou starýmu Silverovi tady ten hák? A co to je za kouli? Nevzpomínám si, že bysme pádlovali kolem nějaký kuželny.”Trochu jsme se bránil. “Nechte si ty vtipy, víte jakou nám dalo práci to vod tý větve vodvázat?” Nakonec jsme stejně nic nechytili, ale zato nás trochu zasytil chleba , který zbyl po experimentech s návnadou. Pozdní odpoledne nás zastihlo při přenášení lodí z Rožmberka do Lužnice. Poté už nic nebránilo poklidné plavbě až do dalšího kempu. Po ubytování (tj. vztyčení stanů + převlek do suchého) a večeři jsme šli prozkoumat vísku Lužnici. Byla už tma, a tak vedl výpravu pouze opilecký čuch. Jako vždy ani tentokrát nezklamal a tak jsme brzy usedli v útulné hospůdce. Bohužel zrovna zavírala, ale chápavá paní hostinská neodepřela žíznivým vodákům jejich gáblík. Některým nenažrancům dokonce připravila i tlačenku. Výprava za hospodou měla i další úkol, takže jsme se telefonicky dozvěděli, že družina se vskutku rozroste o Vávrovic famílii se kterou dorazí i třetí potomek pána z Kerhartic - Verča. Po návratu do kempu jsme zašli ochutnat stánkové pivo. Ačkoliv bylo celkem pitné a hrála k tomu příjemná hudba (sice z rádia, ale kdo by si rád neodpočinul od neustálého drchání těch třech písniček, co jsme uměli všichni) únava toho dne byla větší, než vůle trochu popařit. Ten večer se šlo spát nezvykle brzy. V pondělí ráno po nezbytných úkonech (sbalení stanů, snídaně, odrážecí pivo) jsme opět vypluli. Jako tradičně se také prostřídali osádky lodí. Plavil jsem se jako zadák s Jirkou na háku, Bětka hákovala s Žoržem a Staník zadákoval Klárce. Po pár hodinách jsem se Jirkovi musel divit, že se mu chce v jednom kuse bez přestávky pádlovat. Kdejaký zadák by mi jistě záviděl takhle pilného háčka, ovšem uvědom si, milý, že tím pádem jsme pluli většinou hodně vpředu, takže ostatní lodě byly mimo dohled, z čehož vyplývá nejedno zmeškání srážení lodí a následné rum-pauzy. Naštěstí se občas objevilo nesplavné místo, kde jsme s přenášením museli počkat na ostatní. Na jednom takovém místě jsme málem přepůlili Standovu loďku. Byl tam zhruba dvoumetrový přepad, takže dva maníci stáli pod ním a chytali spouštěné džunky, kdežto dva další stáli nahoře a pomalu je spouštěli. Pro neznalé to vysvětlím trochu obšírněji. Loďka má na přídi a zádi uvázány provázky (říká se jim koňadry) pro snadnější manipulaci. Při tomto přenášení bylo důležité držet hlavně zadní koňadru, aby proud plavidlo nestrhl doprostřed řeky. Zatímco se chlapci dole lopotili s jednou lodí, chudák který držel přední koňadru a radil fundovaně jim radil (já) najednou cítil divný tah vody. Téměř jsme se ani nemusel ohlížet, abych zjistil, že Ten, Který Měl Držet Zadní Koňadru už ji pustil. Záď strhnul proud a já jsem stihnul jen zavolat: “Bacha!” V tom okamžiku se můj výkřik ztratil ve zvucích ne nepodobných těm posledním z Titaniku. Chlapci na to koukali trochu vyjeveně, ale po podrobné prohlídce lodi, která neodhalila žádnou díru ani přepůlení, ihned propadli dobré náladě. Nejmenovaná nešťastnice (ano, byla to křehká dívka, jenž nevydržela pohled na muže, rvoucí se o naše lodě s krutým vodním živlem) byla omilostněna (za pět rumajzlů) a celý konvoj se znovu opřel do vesel. Cíl první etapy plavby (bez Vávrů a Verči) - Veselí nad Lužnicí se rychle blížil. Konečně jsme dorazili, vynesli loďky, začali stavět stany a v té době dorazila do kempu skupinka tří osaměle trampujících děvčat, která u Žorže a mě vzbudila pozornost. Po prozkoumání blízkého okolí, jehož výsledkem měla být hromada dřeva na topení, ale našli jsme jen tři rychle vlhnoucí klacíky (začínalo totiž pršet), jsme vyrazili do města na pivo a večeři. Hned v první hospodě nám ani blížící se (nezvykle časná - devátá) zavírací hodina nezabránila objednat si oblíbený mok a něco k jídlu. Potom nás zdvořile vykopli. Staník s děvčaty a Jiřím se rozloučili na rozcestí k další putyce a popřáli nám dobré noci. My s Žoržem jsme se rozhodli ještě něco popít a prožít, než zajedem do spacáků. Po projití několika podniků, kde měli příliš draho, nebo již zavřeno jsme zaparkovali v kempové krčmě. Při bližším ohledání místního osazenstva nám padl do oka stůl s těmi třemi děvčaty - osamělými trempicemi - hrajícími karty. Dvě piva jsme přemýšleli, zda si přisednout (jedna třetina karbanic vypadala opravdu dobře) a nakonec jsme tak učinili. Poté se již události začaly ubírat rychle vpřed. Holky mě naučily žolíky a v průběhu hry a konzumace piva se nás zeptaly, zda nemáme kytaru (máme), takže můžeme jít hrát, když už venku neprší. Za chvilku přišli další posluchači a kytaristé, rozdělal se ohýnek ze dřeva co přinesli a drnkalo se až do doby, kdy se opět rozpršelo. Ráno jsem se probral ve stanu. Samozřejmě zase chcalo. Po snídani se šlo opět do putiky. Kluci posléze jeli pro auta do Suchdolu a mě nechali neprozřetelně v hospodě s posledními penězi, které jsem téměř všechny promptně propil. Chlapci se vrátili odpoledne a dorazili i Vávrovic s Verčou. Moje uvítání prý bylo impozantní. Poté už se jen balilo a jelo zpět na Majdalenu. Tam se všichni se mnou rozloučili jakožto s jediným nemajitelem pasu a vyrazili do sousední země (tuším, že to bylo Rakousko) vítat konec světa - zatmění slunce.

Já byl pověřen hlídáním lodí a proviantu. Vzhledem k předpokládané době návratu (druhý den večer) jsem měl mnoho času k uskutečnění mnoha dobrodružství, ale po podrobné prohlídce peněženky zůstalo jen u sběru otopu a jablek. Jakmile druhý den kolem deváté večer ozářily reflektory vracejících se aut můj přespalý obličej, poznal jsem, že je třeba vyrazit do knajpy a zaposlouchat se do vyprávění o odvážné cestě druhů za poznáním a slepotou. Naštěstí se to druhé nepotvrdilo (všichni svůj půllitřík našli - teď mě napadá, zda-li to nebylo po čuchu) a celému kolektivu se zase nad pěnivým mokem mohli rozzářit oči. Náladu opět uťala zavírací hodina. S Žoržem jsme si pak ještě chvilku (než nás vyhnala zima) sedli k děvčatům, která dorazila do vsi vlakem. Ráno se vyráželo v obvyklou hodinu. Plavili jsme se tentokrát takzvanou Novou řekou, kde již nebyly romantické klády přes vodu a přenášení loděk bylo tak méně časté. Zajímavé bylo pozorovat Honzovu a Ilončinu lodičku. Pro tuto Vávrovu archu nebyl žádný zátaras problém. Stačilo pouze zajistit dostatečnou rychlost a ledoborec vykonal své. Proto také plula vždy vzadu. První tábořiště byl Starý Hamr. Tento tábor nebyl ničím výjimečný, pouze jsme asi hodinu hledali hospodu a večer si k ohýnku přisedla milenecká dvojice (chlapec a dívka), která přinesla moc dobrý mix kokakoly a Jima Beama. Ráno (po pivu) jsme vyrazili na předposlední úsek řeky. V lodním deníku by v tento den byl zápis nic zvláštního se nestalo, jen jsme poprvé navštívili hospodu při plavbě a ne až večer. Dokonce tam seděli naši známí z první noci na Majdaléně. Posledním nocležiště se jmenovalo Hamr. Na dříví jsme šli se Standou pěkně daleko, ale vyplatilo se to. K večeři byl guláš “co voda přinesla”, který všem moc chutnal. Hospůdka byla příjemná i když se muselo běhat každou půlhodinu přikládat na oheň (jako v pravěku). Naštěstí to nebylo daleko. Po návratu se něco málo brnklo na kytaru a šlo se spát. Ráno nás čekal poslední úsek řeky. Snídani zpestřil jeden připodroušenec, který si chtěl ode mě půjčit kytaru. Vymlouval jsem se chabě, že to nemá cenu, že za chvíli stejně odplouváme, ale nedal se přesvědčit. Tak jsem mu ji půjčil. Všichni jsme si mysleli, že je to skrytý virtuoz, jak už to tak bývá u těchto ošuntělých postarších alkoholiků, ale byl to bohužel skutečně jen alkoholik. Zahrál Veď mě dál cesto má, ale jenom půlku a prosil mě abych mu taky něco zahrál. Tak jsem mu zabrnkal Tak jsem tady a on (zbaviv mě tím starostí z propití kytary) spokojeně odešel ke skupince již na něj volajících stejně postižených pánů na kořalku. Zbytek plavby se obešel bez problémů, nikdo se neutopil, nikdo nepřibyl, nikdo se neudělal

Pavel Koláček