Vltava
(z Vyššího Brodu do Boršova)
Kdy? - 1.7.- 6.7.2000
Kdo? - I, Martina, Jana, Karel, Lucka, Standa, Klárka, Honza, Ilona, Radek

   O plavbě po Vltavě jsem věděla hodně dlouho dopředu, ale až na poslední chvíli mi bylo sděleno, že je jedna loď volná a tak pokud chci můžu jet také. Tohle jsem se dozvěděla v pátek odpoledne, večer se měli všechny sbalené věci odvést ke Standovi, kam si pro ně a lodě přijela Ilona s Honzou autem. Zabalit věci nebyl zase až takový problém, i když jsem v sobotu odjížděla s pocitem, že vůbec nevím co všechno jsem do toho loďáku narvala, problém byl sehnat takhle na rychlo někoho kdo by jel se mnou, nakonec jsem jela v lodi sama a vůbec to nebylo špatný. V pátek večer jsme tedy odvezli vše o čem jsme byli přesvědčeni, že budeme potřebovat do Popovic ke Standovi a pomohli jsme Honzovi a Iloně naložit lodě. Rozloučili jsme se s tím, že se všichni až na Honzu, Ilonu a Radka sejdeme ráno na vlakovém nádraží a vyrazíme.
   Musím říct, že cestovat 1. července vlakem je opravdu silný zážitek. Něco málo před sedmou hodinou ranní jsme se sešli všichni na vlakovém nádraží v Jičíně. Postupně jsme se seznámili se všemi členy výpravy, zakoupili lístky a přesunuli se do vlaku. Mezitím stačil ještě Standa Martině vylíčit jak je nemožné v Brně sehnat noviny (Martina bydlí přechodně v Brně). Když jsme se usadili tak si Jirka od Standy vyžádal jízdenky, pravděpodobně chtěl zjistit, jestli Standovi neprodali nějaké lepší. Vlak se rozjel a mi se vesele bavili. Když přišel průvodčí, všichni jsme mu předložili své jízdenky až na Jirku, který předložil Standovy a tvářil se jako, že je vše v nejlepším pořádku. Standa se tvářil jako neviňátko, jako by se ho to vůbec netýkalo. No průvodčí brzy ztratil trpělivost a vybuchl, že na nás nemá čas ani náladu a tak ať mu předloží lístky nebo to bude za 800,--Kč. Jirka se konečně nad Standou smiloval a podal průvodčímu své jízdenky. Průvodčí je označil a za celou cestu do Prahy, kde jsme přestupovali, se už neukázal.
   Po této příhodě Standa začal něco hrabat v batohu a vytáhl ručník. Všichni jsme na něho koukali co chce s tím ručníkem dělat. Z ručníku se nakonec vykulila pěkně vychlazená láhev Fernetu Citruse. Zvláštní i přes to, že byla dobře vychlazená obsah se z ní vypařil dřív než jsme dojeli do Prahy. V Praze jsme přestupovali, když se nám podařilo nalézt nástupiště, z kterého měl vlak odjíždět, oběhli jsme celý rychlík tam a zpátky a nakonec se nacpali do jedno z již přeplněných vagónů. Cestou jsme nabírali nejen další cestující, ale i zpoždění. V Táboře se vlak trochu uvolnil a tak jsme obsadili jedno kupé. Já jsem se rozhodla, že relativního klidu a pohodlí využiji k tomu, že se konečně nasnídám což jsem zase ráno nestihla. Vytáhla jsem řízek a z vedlejšího kupé se k nám přibatolil pudl. Protože vypadal, že by si klidně dal také kousek řízku a tak jsem se s ním rozdělila. Už to skoro vypadalo, že budu mít v lodi přece jen společnost, ale nakonec se objevil majitel pudla. Vyčetl pudlíkovi, že se klidně nechá krmit řízkem a páníčka nechá o hladu.
   V Českých Budějovicích nás čekalo další přestupování. 70% rychlíku, kterým jsme přijeli, se narvalo do třech vagónků motoráčku. Při nastupování se naše parta roztrhla, takže jsem se s Martinou a Jirkou ocitla v úplně jiném vagóně než ostatní. Stáli jsme na jedné noze ještě ne na své, ze všech stran se na nás lepili lidé. Já jsem byla bokem opřená o dveře WC. Když do mě děcka za mnou strčila, tak se dveře otevřely a já spadla dovnitř. Martinu napadlo, že tam je místo a tak bychom se tam mohli nastěhovat. Měla pravdu místo tam sice bylo, ale zase tam byl smrad k nevydržení, takže jsme zůstali kde jsme byli.
   Když jsme konečně dorazili do Rybníka byli jsme šťastní, že můžeme vystoupit. V dalším vlaku nám druhá část naší party držela místo, a tak jsme si aspoň sedli. Jakmile jsme dorazili do campu ve Vyšším Brodě zavolali jsme Iloně a Honzovi kde se nacházejí, dozvěděli jsme se, že jsou někde u Prahy, a tak jsme zabrali místo pro stany a vyrazili do města. Došli jsme do nejbližší hospody a dali si něco k jídlu. Martina vytáhla korespondenční lístek a vysvětlila nám, že bude pro svou kamarádku Zlatku v každé hospodě sbírat razítka, aby byl doklad jak jsme se občerstvovali. Hospoda se nazývala Lesanka a nejvíce nás v ní zaujal číšník, byl to takový hubeňoučký hošík a mluvil jako by byl 4%. Zaplatili jsme a vyrazili zpět do campu, kde jsme vyčkali, většina nás ve spánku příjezdu Ilony a Honzy s loděmi a bagáží.
   Postavili jsme stany. Já se přiznám, že jsem ze svého stanu byla ze začátku pěkně zmatená, kupoval ho bráška a já ten stan viděla poprvé v životě. Nakonec se mi podařilo za vydatné pomoci ostatních stan postavit. Vyslechla jsem si několik poznámek, ve smyslu jestli si budu brát na noc do stanu i loď, že je tak velký, nebo jestli budu pořádat mejdany. Absolutně netuším proč Vítek kupoval stan pro čtyři osoby + dvě předsíňky.
   V neděli jsme vše zabalili a dostavili se do stánku s občerstvením, kde začal pozdější každodenní rituál. Každý den před vyplutím si alespoň jeden člen posádky musel dát pivo, jinak by se plavba nepovedla.
   Odnesli jsme lodě k řece a vyrazili. Jako první nás čekal provalený jez ve Vyšším Brodě. Já sem si vzpomněla jak jsem se tam málem utopila, když jsem byla na vodě poprvé a nakonec to dopadlo tak, že s mou lodí jel Jirka a já tento úsek zdolala po souši. Dál byla cesta relativně klidná až do Herbertova, kde se jez přenáší a pod ním začíná cvičná peřej. Opravdu to bylo cvičení dovednosti, protože na Vltavu vyrazilo takových lidí, že je občas těžké, se na tu řeku ještě vejít. V Herbertově jsme si zkrátka nacvičili jak se vyhnout kamenům, ostatním lodím, lodím převráceným a jejich posádkám.
   Před Rožmberkem jsme potkali partu lidí, které si Standa pamatoval z loňska z Lužnice a tak se nám s nimi podařilo na chvíli zatarasit řeku. Utábořili jsme se v tábořišti na Rožmberku a vyrazili na prohlídku hradu, bohužel večerní prohlídka se musela objednat dopředu. A tak jsme si aspoň užili krásný výhled na řeku, který od hradu byl. Některé situace, které se na řece odehrávaly, byly docela komické. Sledovali jsme loď , z které vypadl za jízdy kormidelník a háček si toho vůbec nevšiml a v pohodě pádloval dál.
   Abychom mohli sledovat finále ME ve fotbale mezi Francií a Itálií, vydali jsme se hledat restauraci s televizí. Nejdříve jsme navštívili hospůdku hned pod hradem na břehu Vltavy, velmi se nám tam líbilo, ale protože neměli televizi, rozhodli jsme se přesunout jinam. Nakonec jsme dorazili do Rybářské bašty kousek od tábořiště na druhém břehu Vltavy. Navečeřeli jsme se a začali sledovat utkání mezi Francií a Itálií. Uběhlo sotva několik prvních minut zápasu a od řeky se ozval hluk, pozornost všech se proto přesunula na řeku. Tam v lodi plné vody drndali po kamenech směrem k tábořišti dva vodáci. Když uvázli na dalším kameni tak se rozhodli, že vodu z lodi vylijí. Začali vyndávat bagáž, kterou jim proud okamžitě začal odnášet, nakonec se jim podařilo ji navršit tak , že zůstala na místě. Z jejich potácivého pohybu se dalo vyčíst, že nebyli úplně střízliví. Po chvilkovém zápase s lodí se jim podařilo odstranit z ní všechnu vodu. Naskládali do ní bagáž a vyrazili dál a jen se rozjeli tak přistáli na dalším kameni. Po tomto zpestření se naše pozornost opět vrátila k televizní obrazovce a k fotbalovému zápasu. Nakonec vyhrála na penalty Francie. Vydali jsme se na cestu ke stanům. Cesta vedla kolem louky kde měly pravděpodobně sraz světlušky a přes most , z kterého se drolil beton. V tábořišti se zatím konala diskotéka, naštěstí naše stany byly dostatečně daleko a tak jsme po chvilce usnuli. Pravděpodobně všechny ze spánku vytrhla příšerná bouřka. Nic tak strašného jsem v životě nezažila. Probudila jsem se v tom svém ohromném stanu a měla jeho stěnu asi 5 cm od obličeje. Foukal tak strašně vítr, že jsem se obávala, že mi vrchní část stanu uletí. Blesky šli tak rychle za sebou, že dlouhé vteřiny bylo světlo.
   Ráno jsme s ulehčením zjistili, že stromy, které byli na stráni za námi poryvy větru vydržely. Došli jsme na ranní pivo, zabalili jsme věci a vyrazili. Na řece jsem se dostala s lodí moc dopředu a tak jsem na ostatní čekala a nedávala pozor kam jedu. Přistála jsem na kameni a proud mi začal loď otáčet a strhávat stranou, že už jsem se viděla ve vodě, nakonec jsem to vybrala. Plavba tohoto dne proběhla bez problémů a dorazili jsme do Českého Krumlova.
   Tam bylo na tábořišti velmi obtížné nalézt volné místo pro stan, ale nakonec se podařilo. Postavili jsme stany a vydali se do města. Nejdříve nás déšť zahnal do nejbližší hospůdky, ale pak už jsme courali starým městem a obhlíželi jezy, které nás budou příští den čekat. Po prohlídce jezů jsme vyrazili na obhlídku zámku, zkontrolovali jsme zda jsou v medvědím příkopě opravdu medvědi a za hustého deště jsme se vydali zpět do tábora. Ráno jsme usušili stany, někteří z nás využili toho, že byly v umývárnách sprchy a pokusili se ze sebe aspoň na několik příštích hodin udělat člověka. Už jsme měli zabaleno a chystali jsme se odnést bagáž k lodím, když se objevil výběrčí poplatků a některé z nás vyzval k zaplacení poplatku. Hned jak odešel jsme vše přesunuli do lodí a vyrazili. Úplně jsme v tom fofru zapomněli na ranní rituál s pivem, později se ukázalo, že to byla osudová chyba.
   První jez byl bez problémů, protože se nejezdí a tak jsme lodě přetáhli, další jez už byl však záludnější. Byl tam docela velký skok a hodně lodí se tam udělalo. Já jsem naštěstí přetahovala, protože moje loďka toho už měla za sebou hodně a měla chatrnější konstrukci, takže všechno co vypadalo nebezpečně jsem přetahovala. Na tomto jeze se ošklivě potloukla Ilona s Honzou a udělali do lodě díru. Zde jsme si taky uvědomili, že jsme vynechali ranní rituál a vyrazili jsme do nejbližší hospody to napravit.
    U dalšího jezu byl retardér a tak jsme bez problémů projeli a byli jsme zvědaví co nás čeká na posledním a největším jezu pod zámkem. Tam byl docela nával, protože někteří si tento jez chtěli projet vícekrát. Tento jez jsme zvládli s většími či menšími obtížemi. Jirka s Martinou se cvakli, Standovi moc nechybělo a vykoupal by se taky. Mě loď opět přetáhli, protože by to nemusela vydržet. Pokračovali jsme v cestě až za Český Krumlov, kde jsme na jednom černém tábořišti usoudili, že se musíme odměnit svačinou a kávou. Kluky velmi zaujala kolem projíždějící vodačka, která pravděpodobně na jezu pod zámkem ztratila horní díl plavek.
   Nasedli jsme do lodí a vydali se na další plavbu a začala pěkná bouřka. Když ustala tak jsme bez problémů dorazili do tábořiště Zlatá koruna, před nímž jsme se svezli dalším retardérem. Postavili jsme stany, a protože někteří z nás jsou dítka neposedná, tak jsme se pokoušeli pomocí létacího talíře přesvědčit obyvatele vedlejších stanů, že by udělali lépe, když by se přesunuli jinam. Nepovedlo se. Do tábora dorazil člověk usazený na houpacím koni postaveném na zahrádce osobního automobilu a zval všechny přítomné na divadelní představení. Někteří z nás se nechali zlákat a my ostatní jsme si v táboře dali kukuřičnou placku a šli na kutě.
   Ráno jsme vyrazili na prohlídku kostela, poté jsme provedli ranní rituál s pivem a vyrazili na cestu. Pod Dívčím kamenem jsme si dali opět na černém tábořišti něco málo k jídlu, Standa se vydal do lesa hledat novinový stánek a byl úspěšný, vracel se s časopisem a nezapomněl si rejpnout do Martiny, že i v lese se dá pořídit denní tisk. Poté jsme pokračovali v cestě dál. Cestou jsme potkávali zajímavé stavby z kamení a tak nakonec někteří neodolali a rozhodli se taky něco postavit.
   Pomalu jsme se blížili do Boršova. Čekaly nás už jen dva jezy z nichž jeden byl provalený a druhý se přenášel. Utábořili jsme se a vyrazili do vesnice, abychom zjistili v kolik nám ráno jede autobus do Českých Budějovic a odtamtud vlaky do Jičína. Po návratu jsme si dali něco málo k jídlu a Radek dostal žihadlo do jazyka. Zavolali jsme záchranku a pak už se zdál v pořádku. Večer jsme se přesunuli do hospůdky a hráli kostky.
   Ráno jsme sbalili věci a svěřili je Iloně a Radkovi, Honza už byl na cestě do Vyššího Brodu pro auto, a vyrazili na autobus. V Českých Budějovicích jsme si ve stánku pro jistotu dali pivo a nasedli do vlaku. Jízda vlakem nás všechny ukolébala ke spánku a tak jsme dorazili až do Prahy kde jsme přestupovali, pak jsme přestoupili ještě dvakrát a byli jsme v Jičíně. Domluvili jsme se, že až dorazí Vávrovi s bagáží sejdeme se u Standy v Popovicích a oslavíme šťastný návrat.
U Standy jsme se sešli kolem osmé hodiny. Každý donesl něco dobrého a Jirka přivezl vodku co nám zbyla ještě ze Sázavy. Dal ji Standovi, aby ji vychladil. Martina uvařila svařáka a chtěli se Standou ochutnat tu vodku a tak si nalili. Martina to do sebe kopla a prohlásila, že je to síla. Standa v domnění, že to není vodka, ale Slivovice se napil velmi opatrně a byl překvapený, že je to voda. Samozřejmě je nenapadlo nic jiného než nalít i do dalších skleniček a donést i ostatním. Prohlásili, že si připijí na vodu a Jirka se tvářil jako, že jo a tak se napili. Výraz Jirkova obličeje byl jako kdyby se opravdu nečekaně napil Slivovice.
   Domů jsme dorazili kolem půlnoci.

Jana