Panebože, to už je zase ráno? Venku hnusně, svaly namožený tím včerejším aktivním během odmítají spolupráci, v zrcadle na mě civí čísi zmačkanej ksicht s napuchlýma očima, uklízečka musí naschvál vytírat záchod zrovna když tam sedím a unikám realitě novýho dne, rohlíky na snídani přes noc v otevřeným pytlíku ztvrdly, chleba okoral, salám zezelenal, mlíko se zdrclo, nenávidím všechny na potkání a všichni nenávidí mě, všechno je v háji, černé, nejčernější, pesimismus nejvyšší…

Jo jo, sympatická holka, co ji už tejden potkávám na chodbě, černovláska, má takový sympatický smutný velký kukadla, pěkně se oblíká, když říká Ahoj, vždycky se tak hezky usměje… nějak dlouho jsem ji neviděl, že by změnila pokoj a patro, nebo že by byla nemocná, co je?, já chcu zase potkat usměvavý Ahoj… neodstěhovala, zase jsem ji potkal, vedla se po chodbě s nějakým medvídkem, horolezec alpinista kulturista intelektuál, holka, kdes nechala ty svoje kukadla, a vlastně je stejně taková nějaká nijaká, beztak bych si s ní ani nerozuměl, je najednou celá taková nesympatická a vošklivá k tomu…

Kamarád. Známe se už od základky, vydrželo nám to celý roky, vycházíme spolu perfektně, když někam vyrazíme, vždycky je o čem si povídat, mlčení neznamená naštvání, ale vědomí, že není třeba slov, večer hrajeme šachy nebo nad láhví Vavřince přemýšlíme, kam na čundr, a kterak v tomto státě uskutečnit ideál demokracie a občanské společnosti…prostě přítel pro život. X Mizera. Člověk přijede domů jednou za tři tejdny a on si nenajde ani chvilku času, všechno je důležitější, a když už, tak o čem se s ním bavit, stejně se furt nevidíme, nechce se mi pořád poslouchat žblebty o tom, jak hrála Třebíč s Pískem, naše přátelství jde pomalu ale jistě do háje, nenaděláš nic…

Pořádek v pokoji. Čerstvě uklizeno, na stole ani flíček, nikde prach, vypucovaná lednička, umyvadlo se leskne, povlečení bílé a voňavé, prostě radost a radost. Postupně se věci navracejí do prapůvodního blaženého stavu kterým je CHAOS, hrneček na čaj chytá labužnickou patinu, knížky jsou všude a hned po ruce, z prostěradla konečně vyčuchla ta děsná vůně laciného pradla, na stole se píše kroužkovaná historie všech vypitých hrnečků kafe. Při pohledu na umyvadlo by jeden vrhl, Žižkův morčecí domeček strašně smrdí, po podlaze putují v průvanu jako stepní běžci chuchvalce vlasů, lednička zavání mrtvolou a za postelí se kupí hromada rozesmrkanejch kapesníků…nedá se svítit - je na čase uklidit…

…a tak je to skoro se vším. Kupuju Mladou frontu x Lidové noviny, baví mě čundrovat x nikam se mi nechce, mám rád kokosové Diskooplatky x nenávidím je, hltám knihu za knihou x nečtu, nespím x zaspávám, nejraděj mám léto x zimu x podzim x jaro, rád poslouchám Vlastu Redla x šmárja ať se s tím svojím Eeejdudýýýmojééé jde vycpat, miluju kafe x zvedá se mi z něj žaludek, žiju x přežívám, miluju x nenávidím. Přijde mi, že to všechno funguje i na vyšších úrovních - třeba lidské chyby, děláme je, bereme si z nich poučení a děláme je zas; názory, objeví se, vyniknou, zapadnou, pak je zas někdo vyšťourá; dějiny, opakují se ve věčné spirále… pravda, tenhle zákon cykliky nefunguje vždycky. Ty čtyři čtyřky, co mi MUDr.Lhotská kdysi tak brutálně vyrvala, už mi nenarostly. Kupodivu. A děda už nikdy nebude vyprávět pohádku o neposlušném zajíčkovi, co na Hradisku, v tom hlubokém lese nad Vlčatínem, utekl mamince a vlčák Ajda souseda Kříže ho málem zakousl. Bohužel. I když občas si tak říkám, co když ten zákon tak nějak funguje i tady…

                                                                                                            D:)