Kde končí síla slova, začíná moc obrazů

Obrázek nahoře ale není fantasií malíře, nýbrž fotografickým zachycením dosti vzdálené reality ve viditelném světle.

Podnětem pro otevření téhle kapitoly byla knížeti Dakarovi wéwéwé "TADY.CZ/JULIE". Julia si totiž jako pozadí své vstupní vitríny vybrala snímek mraků, který v člověku probouzí pomyšlení, jež by jinak mohla nedotčena spát. Třeba až do konce světa a času.

Jen věci znalí lidé vědí, že na obrázku nahoře je planetární mlhovina NGC 3231 - předsmrtný hvězdný rubáš, který ze sebe hynoucí v poslední chvíli serval v představě, že mu to prchající život ještě navrátí. Je lhostejno, z jakých molekul, kterých prvků či v jakém prostoru tento objekt leží. Podstatné je, co je člověk schopen spatřit, podívá-li se.

Rád si prohlížím fotografie z galaktických dálav. I proto, že jsou úžasně paradoxní. Objektové, exaktně definovatelné konkrétno, jež se vymyká vizuálním zkušenostem člověka z jeho světa, se rázem mění v nejfantasknější abstrakci.

Díváte-li se na takový snímek, váš rozum v tu chvíli pracuje stejně překotně jako Pentium III na plný výkon. A ani si to neuvědomíte. Snaží se na základě dosud spatřeného nyní pozorované uchopit... Ale tradiční identifikace se jaksi nedaří.

Takový abstraktní pozemský malíř tvoří pro diváka, s nímž je sladěn v předporozumění, že v jeho obrázcích nezabloudí s předmětovým interpretačním úsilím, ale pouze se bude snažit vnímat čáry štětce jako šlépěje ve sněhu - stopy činů, gest, nálad.

Kdybychom tento model promítli do intergalaktické šíře, třeba by nás to přivedlo k představě, že vidíme studie Stvořitelových aktů.

Co to děláš s tou mušlí?" zeptal se svatý Augustin, když na mořském břehu potkal jednoho dne malého chlapce.

"Víte, pane, chci celé moře nalít tady do té jamky..." odpovědělo dítě muži, který na pláž přišel rozjímat o Boží Vševědoucnosti.

A tu si Augustin uvědomil, že mušle a lidský rozum jsou si tváří v tvář moři a Boží Vševědoucnosti velmi podobné.

_____________________________

"Ty jsi Všemohoucí a Dobrý, že jsi vše učinil, i velkolepé nebe i malou zemi. Jenom Ty jsi byl a kromě Tebe nic jiného a z toho nic jsi stvořil nebe a zemi, dvě díla: jedno blízké Tobě, druhé blízké ničemu; jedno, nad kterým jenom Ty trůníš, druhé, pod kterým není vůbec nic..."

sv.Augustin, Vyznání, Hlava VII., Nebe vyniká nad zemi.

_____________________________

(Kopii obrazu Petera Paula Rubense můžete vidět v chrámu svatého Tomáše u Malostranského náměstí v Praze, originál v Národní galerii.)

Slon a potkan

Slon si lenivě užívá koupele v jezírku, když tu se objeví potkan a trvá na tom, aby slon vylezl z vody.

"Nevylezu," říká slon.

"Ale já kategoricky trvám na tom, že musíš okamžitě vylézt," nedá se odradit potkan.

"Proč?"

"To ti řeknu, až vylezeš."

"Pak tedy nevylezu."

Nakonec se však přece jen vykolébá ven, postaví se před potkana a ptá se: "No tak co?! Proč jsi chtěl, abych vylezl?"

"Chtěl jsem zjistit, jestli nemáš moje plavky," nechá se slyšet potkan.

To se spíš vejde slon do potkaních plavek, nežli Bůh do představ, které jsme si o něm vytvořili.

Anthony de Mello, SJ, Ptačí zpěv

A teď zase trošku osobně. Julie, Ty máš ráda oblaka, zdá se. Co povíš, když se na Tě zamračím, či přesněji řečeno "zamlžím" takhle:

Mám tu fotografii z jednoho výtisku National Geographic schovanou už léta. (Nižší kvalitu mi, prosím, odpusť, lépe to já a má technika nezvládneme, ale ona už předloha stojí za starou bačkoru.)

_________________

Jako bych nyní slyšel, Julie, Tvou větu: "Polární záře ale nejsou mraky!" Přirozeně, že ne, ale oba fenomény mají cosi společného: nebýt životodárnosti naší planety, byl by o ně člověk i se svou obrazivostí ochuzen.

Mimochodem, Bororští zde jistě zaplesají, neboť fotografie kromě polární záře na nočním nebi zachycuje i Aldebarana v Býku. A kde je Taurus, tam je i Maia v M45! Vidíš, Leo?

Už před nějakou dobou vědci zjistili, že naši schopnost spatřit věci takové, jaké jsou, podmiňuje očekávání, jež do pohledu vkládáme, a také dříve zmíněné porovnávání viděného se vzorky ve vizuální paměti (téměř jak proces OCR).

Sám jsem se s tímto podmiňováním (vhodnější by asi v tomto případě bylo "podminováním") setkal jednou ráno, když jsem se odkudsi vracel náramně znaven. Jdu vám takhle parkem a v dálce nějakých šedesáti, možná osmdesáti metrů co nevidím! Chlapec s dívkou tam tančili! V neděli o šesté ráno ve zcela tichém parku? Zastavím se a začnu ten jev zkoumat s plnou pozorností, jaké jsem byl mocen. A opravdu! To, co jsem viděl, byla tančící dvojice. Tečka.

Že přirozeně nebyla, jsem zjistil po několika desítkách metrů. Šlo o dvě kýmsi odložené popelnice, které k tanci měly stejně blízko jako já k lednímu medvědovi.

"Často jsem viděla kočku bez úšklebku," pomyslela si Alenka, "ale úšklebek bez kočky! To je ta nejzvláštnější věc, jakou jsem kdy v životě viděla!"

Lewis Caroll, Alenka v říši divů

Také vidíte vlevo spirálu a nahoře letící ptáky? I já jsem jednou ráno potkal tančící pár...

Opravdu se člověku chce letět, když se podívá na Juliina oblaka, anebo by zatoužil i bez nich?

Má autor této kresby v sobě všechno to zoufalství, zlobu, nenávist, pocit nesvobody a syrovost a vím já co všechno ještě - a proto je dokázal zachytit tak, jak to udělal, anebo schopnost výtvarného výrazu nemá takové prameniště?

"Fantaskní deformace jeho světa přesahují zkušenost dítěte," dočetl jsem se v březnovém Magazínu LN, kde Alena Plavcová zaznamenala výstavu Ondřeje Coufala v Dobříši. Dodávám, že horní i dolní kresbu vedla desetiletá ruka.

Julie, ještě jednou dík za inspirativní obrázek. Tobě i všem návštěvníkům pozdrav od knížete Dakara.

Hradčany 23. července 1999

Máte-li chuť ponavštívit oddíl historie KKD, tož zde je...