|
|
Formule 1
Je sobota večer a já si ještě v klidu dočítám kapitolu. Za chvíli končím zhasnu a mhouřím oči. Moje poslední myšlenka padla za oběť formulím, které se jedou zítra.
Něco mi klepe za zády. Nevím sice co to je, ale hrozně to řve. Pak si uvědomím, že sedím v jedné ze šestadvaceti formulí. Zatajil se mi dech, když se dívám na tachometr. 200m před prudkou zatáčkou a já se řítím rychlostí 278 km/h. Instinktivně dupu na brzdu, zatáčím nalevo, napravo a zase nalevo, pak už jen mírně napravo. První šikana byla za mnou.
Chytají mě mdloby, když si uvědomím, co jsem prožil, a přitom je na té trati takových šikan spousta. Což o to horší je, že se jede 62 kol! Kdo to asi jede přede mnou? Jsem pátý, to už vím. Ale kdo je to přede mnou to nevím. Už to mám! Červená barva! Kdo jiný než Irvine! V tom případě - kdo jsem já?
Z mého přemýšlení, kdo bych mohl být, mě vytrhla další šikana. Mírná doleva a další mírná doprava. Nyní následuje prudká zatáčka doleva. Je to divné, když by normální člověk dupl na brzdu a můj vůz ještě akceleruje. Jako nezkušený amatér jsem udělal to, co by udělal každý. Dupl jsem na brzdu, načež se ozvala velká rána.
Podívám se do zrcátka a vidím ve vzduchu něčí kolo. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomil, že může být moje. Letím na kačírku a potom do trávy. Asi 50 m ode mě se řítí formule bez předního kola. Vytrvale ji pozoruji, když tu něco se mnou škubne. Zápas já vs. bariéra chtě-nechtě začíná. Narazil jsem do mantinelu. Je to smutný pohled dívat se do zrcátek, jak vám za zády ujíždí spousta formulí. Až teď jsem si všiml, že do mně zezadu napálil David Coulthard. Okamžitě se k nám řítí záchranáři. David rozhořčeně vylézá z formule a míří ke mně. Zkouším vylézt, ale praštil jsem se do stehen. Aha, ta formule je tak těsná , že se nejdříve musí vytáhnout volant a pak teprve můžu vylézt. Konečně se můžu protáhnout. Kupodivu jsem si až teď všimnul, že mi závěrečný náraz urval kolo. Šéf mi do sluchátek řve nějaké ptákoviny o tom, že jsem měl brzdit později, že to takhle dopadá a kdo ví co ještě. Zuřivě si sundám helmu, nehořlavou kuklu a sluchátko s tím, že takovéhle žvanění nemám za potřebí.
Najednou mě někdo chytne za rameno. Prudce mě otáčí a začíná na mě řvát:
"Jak to jezdíš, ty nemehlo?!" Začal na mě trochu tvrdě.
"Nevíš, že se má brzdit až u poslední cedule?!"
"Tak sis měl dávat bacha. Nevím totiž, kdo do mě vletěl," řekl jsem zuřivě.
"No jasně, že já!" řval jako pes na kotě.
"Pak ale nenadávej na mě, jo!"
"Jistě, já jsem do tebe vletěl. Ale kdo to pokonil, he?"
"No..." říkám zdrženlivě.
"He? Nevíš. No na mě se taky nedívej! Tys to totiž zblbnul! A bohužel aj s následkama!"
David skončil. Rozzuřeně odcházíme do boxů.
Najednou jsem zakopl a spadl na zem. Když se probírám, zjistím, že nejsem v kombinéze, ale v pyžamu, že neležím na betonu, ale na koberci vedle mé postele. "Tak takový život asi mají závodníci formulí 1." pomyslím si, když se zvedám.
|
| Myšman |
|
| | Archív čísel | |
| Under construction |
|
