Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Astronomie a kosmonautika v roce 1996 - 3. část

 

 3. 7.1996 Středa Peking  - Čína  dnes vypustila  na oběžnou  dráhu telekomunikační družici APSTAR-1A hongkongské společnost APT. Start rakety Dlouhý pochod-3  plánovaný na  březen, byl  odložen po  únorovém výbuchu stejné rakety, při němž zahynulo šest osob.

 

Volbu kosmonautů na Miru sledovala americká kolegyně

4. 7.1996 Čtvrtek - Moskva - V  Rusku se  hlasovalo nejen  na Zemi, ale i několik stovek  kilometrů nad Zemí.  Současní obyvatelé orbitální stanice Mir,  ruští kosmonauti Jurij Onufrijenko  a Jurij Usačov, však  neměli k  dispozici ani  urnu, natož  plentu, takže  jejich volba nebyla tajná. Nikdo  však proti podobné volbě neprotestoval ani v kole  prvním. Agentura AP k tomu  poznamenala, že orbitální stanice Mir byla zřejmě  jediným volebním okrskem se stoprocentní volební účastí.

"Oba  kosmonauti  učinili  dnes,   podobně  jako  v  prvním  kole prezidentských voleb 16. června, správnou volbu," oznámil včera v centru kosmických letů u  Moskvy kosmonaut Alexandr Polešuk, jenž z pověření obou  kolegů z Miru  vhodil za ně  hlasovací lístky do volební  urny.  Polešuk  oznámil,  že  na  regulérnost  hlasování dohlížela na Miru jejich americká kolegyně Shannon Lucidová.

Polešuk rovněž potvrdil, že v  městečku Kaliningrad u Moskvy, kde se centrum kosmických letů  nachází, včera hlasovalo více voličů, než v kole prvním.

Fotografie:                                         Foto: ČTK-EPA

Ředitel NASA Daniel Goldin představuje znovupoužitelnou vesmírnou raketu  příští generace  X-33, na  jejíž výrobu  získala v  úterý kontrakt americká společnost Loskheed-Martin. X-33 má v roce 2005 nahradit  nynější raketoplány.  NASA doufá,  že nová  raketa bude létat  až  dvakrát  měsíčně.  Vyhoví  tak  rostoucí  poptávce  po instalaci soukromých družic a sníží cenu za půl kilogramu nákladu na  palubě  na  1000  dolarů  z  nynějších  asi  12  000 dolarů u raketoplánu. Celý projekt bude stát pět až deset miliard dolarů.

 

Astronautka musí počkat

13. 7.1996 Sobota - Mys  Canaveral -  Let amerického  raketoplánu Atlantis,  který má přivézt zpět  na Zemi astronautku  USA Shannon Lucidovou  z ruské orbitální  stanice  Mir,  se  odloží  o  půldruhého  měsíce až na polovinu září.

Důvodem  jsou problémy  s přípravou  nosné rakety,  která vypraví Atlantis na oběžnou dráhu.

53letá astronautka  je na ruské  orbitální stanici už  od března. Americké  úřady tento  týden odmítly  možnost, že  by se Lucidová vrátila na Zemi ruským přistávacím modulem.              (STS-79)

 

NASA odkládá misi raketoplánu k Miru

15. 7.1996 Pondělí - Mys  Canaveral -  Let amerického  raketoplánu Atlantis,  který má přivézt zpět  na Zemi astronautku  USA Shannon Lucidovou  z ruské orbitální  stanice  Mir,  se  odloží  o  půldruhého  měsíce až na polovinu září.  Důvodem jsou problémy  s přípravou nosné  rakety, která  vypraví   Atlantis  na  oběžnou   dráhu.  Třiapadesátiletá Lucidová je  na ruské orbitální stanici  už od března a  měla tam ukončit  své působení  počátkem srpna.  NASA tento  týden odmítla možnost, že by se astronautka  vrátila na Zemi ruským přistávacím modulem.                                                 (STS-79)

 

Odborníci vymýšlejí, jak zlevnit expedici na Mars

18. 7.1996 Čtvrtek - Birmingham (ČTI,  Reuter) - Prokázat  relativně nízkou nákladnost přepravy materiálu  ze Země na  Mars bude jedním  z prvních úkolů programu, v jehož rámci bude  ke čtvrté planetě sluneční soustavy vyslána  průzkumná sonda.  O  projektu  jednají vědci  na výroční konferenci  Výboru  pro  kosmický  výzkum,  jež  nyní  probíhá  v anglickém Birminghamu.

"Naším  prvním  úkolem  v  rámci  projektu  je jasně prokázat, že přeprava  sondy a  pásového vozítka  Sojourner na  povrch planety může  být finančně  méně náročná,"  prohlásil vědec  z laboratoří Americké  agentury  pro  kosmický  výzkum  (NASA)  v  kalifornské Pasadeně Matthew Golomek.

Dvacet  let po  neúspěšné misi  sondy Viking  by se  měl letos  v prosinci k "rudé planetě" vzdálené  230 milionů kilometrů od Země vydat její následovník - Pathfinder (Průkopník). Po svém přistání na povrchu Marsu by měl  "Průkopník" vypustit malé pásové vozítko Sojourner, jehož úkolem bude  prozkoumat povrch planety a pokusit se zároveň  nalézt fosilie svědčící  o dávné existenci  života na Marsu.

V posledních  letech čelí  NASA  značnému  tlaku v  souvislosti s horentními částkami vynakládanými na kosmické projekty, které již mnohokrát  skončily  fiaskem.   Projekt  Pathfinder  je  součástí programu Discovery  (Objev), které si  například jen v  roce 1992 vyžádaly investice ve výši 150 milionů dolarů.

 

Jádro Země rotuje rychleji než planeta, zjistili vědci

19. 7.1996 Pátek - New  York  (ČTK)  -  Poprvé  v  historii se podařilo změřit rychlost pohybu  zemského jádra a vyšlo  šokující zjištění: jádro se otáčí rychleji  než planeta sama. Při běžném  otáčení koule je přitom obvodová rychlost vyšší než rychlost pohybu blíž středu.

"Vnitřní  jádro  rotuje  stejným  směrem  jako  Země, otočku však absolvuje dříve než  za čtyřiadvacet hodin. Za 400  let pak jádro díky tomuto  rozdílu v rychlost stačí  uvnitř Země dokončit celou jednu otočku  navíc. Na pohyb  geologické formace je  tento posun pozoruhodně  rychlý," oznámil  seizmolog Paul  Richards, který  s kolegou Song Siao-tungem provedl  příslušná měření na observatoři Kolumbijské univerzity ve státě New York.

Objev  dvou Američanů  má klíčový  význam pro  vyřešení jednoho z dosud nezodpovězených problémů fyziky, který za zásadní považoval například i Albert Einstein -  jak vzniklo magnetické pole Země a dokázalo  se udržet  po 3,5  miliardy let.  Metody, které pro svá měření  Richards  s  kolegou  vyvinuli,  by  navíc  mohly  pomoci seizmologům při předpovídání zemětřesení.Pevné jádro Země tvořené převážně  železem má podle odhadů zhruba stejnou  velikost  jako  Měsíc.  Otáčí  se,  protože je obklopeno mnohem větším vnějším jádrem  z tekutého magmatu, jejich společné působení lze přirovnat ke gigantickému elektromotoru.

 

NASA chystá novou expedici na Mars

22. 7.1996 Pondělí - Mys Canaveral (ČTK) - Dvacet let  po vyslání prvních sond na Mars připravuje NASA  návrat na rudou planetu.  Dvěma sondám Viking, z nichž první se  dotkla povrchu Marsu 20. července  1976, se tehdy nepodařilo  zjistit,  zda  na   čtvrté  planetě  existuje  život. Tentokrát by na tuto otázku  měla poskytnout odpověď celá flotila modulů, jež sem  bude postupně vyslána. Již nyní  je ovšem jasné, že  se  pozemšťané  nemusí   příliš  obávat  útoku  nepřátelských Marťanů.

"Když  hovoříme  o  životě   na  Marsu,  nemluvíme  o  živočiších připomínajících  ještěrky,  štíry  nebo  červy,"  říká Wayne Lee, který má na starosti plánování  této expedice v laboratoři NASA v kalifornské Pasadeně.

"Zřejmě půjde  o prosté bakterie a mikroby, pokud tam bude vůbec něco takového existovat.

"Případný  život na  Marsu by  měl těžké  podmínky k  tomu, aby se udržel. Teploty  na povrchu této planety  se pohybují kolem minus 63 stupňů  Celsia, vzhledem k  velmi nízkému tlaku  vzduchu by se však  i  při  této  nízké  teplotě  každá voda okamžitě vyvařila. Zhruba před  miliardou let zde  situace ovšem vypadala  jinak: na snímcích  Marsu jsou  patrné kanály  táhnoucí se  po povrchu této planety, které s největší  pravděpodobností vymlely proudy prudce tekoucí vody. Co se s ní stalo, zůstává záhadou.Průzkumu  Marsu prováděného  NASA  ovšem  zasadil těžký  úder rok 1993, kdy  sonda Observer za miliardu  dolarů zmizela několik dní předtím,  než měla  na rudou  planetu dorazit.  Tato katastrofa a rozpočtové  škrty přiměly  NASA zcela  změnit přístup  k průzkumu planety.

"Uvědomili  jsme si,  že není  dobrá strategie  vsadit všechno na jednu kartu," říká Lee. "Stejnou  částku můžeme vynaložit na více expedic, které  budou menší a  levnější, a pokud  se pak jedna  z vyslaných sond zřítí, nebude to znamenat konec celého programu.

"Tři roky  poté, co se zdálo,  že celý program průzkumu  Marsu byl odepsán,  se na  cestu k  rudé planetě  chystají dvě  nové, menší sondy.  První z  nich, Global  Surveyor, který  má být vypuštěn z Mysu Canaveral letos v listopadu,  s sebou poveze identické kopie pěti ze sedmi vědeckých přístrojů,  jež byly na palubě Observeru. Ze  vzdálenosti 367  kilometrů od   planety pak  bude sonda  s to vyfotografovat  na  povrchu  Marsu  předměty  do velikosti malého auta.

V prosinci  bude  následovat  Pathfinder,  který  bude mít rovněž přistávací modul. Půjde-li vše hladce, vstoupí sonda do atmosféry Marsu rychlostí 27 000 kilometrů  v hodině příští rok v červenci. Padáčky  pak její  rychlost zpomalí  na asi  padesát kilometrů  v hodině  a obrovské  airbagy jí  zajistí měkké  přistání na rovině vytvořené kdysi náplavami.

Poté se  rozevřou boky přistávacího  modulu ve tvaru  pyramidy, z nichž  se  vysune  klimatická  stanice  a  terénní  vozidlo,  jež prozkoumá okolní oblast. Toto vozidlo,  které bude velké asi jako laserová  tiskárna,  bude  vysílat  na  Zem  videosnímky okolního terénu a zjišťovat složení hornin "elektronickým jazykem".

Obě sondy budou stát dohromady asi tři sta milionu dolarů, k nimž je nutno přičíst 130 milionů za dvě rakety typu Delta 2, které je vynesou. Obě sondy  Viking by při kursu dolaru  v roce 1996 vyšly dohromady na 2,5 miliardy dolarů.

 

Nová družice Magion odletí do vesmíru koncem srpna

24. 7.1996 Středa - Praha - Česká  družice  Magion  5,  jejíž  start byl již čtyřikrát odložen, bude vypuštěna  z kosmodromu Pleseck na severu Ruska 29. srpna. Stejně jako Magion 4, který se do vesmíru dostal loni,  by měla  zkoumat vliv  Slunce na  vnější atmosféru Země. V těchto  dnech  provádějí  odborníci  v  Ústavu  fyziky  atmosféry Akademie  věd  v  Praze   poslední  zkoušky  družice  před  jejím odesláním do Ruska.

Vedoucí projektu  inženýr Pavel Tříska uvedl,  že družice sbírají informace  o  dosud  neznámých  jevech,  které  ovlivňují  klima, polární  záře  a  další  geofyzikální  jevy,  stejně jako některé životní funkce organismů.

Družice řady Magion  vyvíjí Třískův tým již dvacet  let. Magion 1 startoval v roce 1978.

Vzhledem k  finančním potížím, jimiž trpí  ruská kosmonautika, se vypouštění  jednotlivých těles  často oddaluje,  protože nejsou k dispozici  nosné rakety.  Start  Magionu  4 byl  odložen dvakrát, Magionu 5 dokonce čtyřikrát.

Sestrojení a  vyslání družice do vesmíru  financovaly poprvé také soukromé firmy  - ČSA a petrolejářská  společnost Aral. V Německu přijde  obdobná družice  na 60  milionů marek,  u nás stála podle Třísky mnohem méně. "Přesné náklady nejsou propočítány," dodal.

Podle Pavla Třísky je ve světě  o tyto české družice velký zájem. V současné  době posuzují  zahraniční experti  možnost, že  by se příští  Magion  vypouštěl  z  paluby  ruského  Miru  a amerického raketoplánu  pro výzkum  nejbližšího okolí.  Tento projekt  by se uskutečnil nejdříve v roce 1998.

Inženýr Jiří Vojta připravuje družici  Magion 5 v pražském ústavu několik  dní  předtím,  než  ji  odvezou  do  moskevského  Ústavu kosmických  výzkumů,  kde  bude  podrobena  posledním předletovým zkouškám.                                 

 

Start Progressu 32 znovu odložen

27. 7.1996 Sobota - Moskva  -  Již  potřetí  byl  dnes  odložen  start ruské nákladní kosmické  lodi  Progress-32,  která  měla  dopravit  potraviny  a zařízení  pro tříčlennou  posádku orbitální  stanice Mir.  Odklad nebyl  nijak  zdůvodněn.  Start  byl  zastaven  již  ve čtvrtek a předtím v pondělí kvůli technickým problémům s nosnou raketou.

Ruští kosmonauti  J. Onufrijenko a J.  Usačov zůstanou ve stanici Mir do 30. 8., tedy o 40 dní déle než se plánovalo. Také americká astronautka  S.  Lucidová  se  tam  zdrží  déle,  protože  byl  o půldruhého  měsíce odložen  start raketoplánu  Atlantis, který ji měl 31. 7. vyzvednout.

Posádku vystřídá  rusko-francouzský tým, jehož  start byl odložen ze 14. na 19. 8.

 

Kosmické spojení

3. 8.1996 Sobota - Moskva - Ruská nákladní  loď Progress M-32, která po dvou předchozích   odkladech  startovala   ve  čtvrtek   z  kosmodromu Bajkonur,  se v  noci na   dnešek na  oběžné spojila  s orbitální stanicí Mir.  Její posádce dopravila  2,4 tun potravin,  palivo a vědecký a lékařský materiál.

Kosmická  loď   Mir  je  nyní  obydlena   ruskými  kosmonauty  J. Onufrijenkem a J. Usačovem, kteří jsou na její palubě od 23.2. Od března  jim  dělá  společnost  americká  astronautka S. Lucidová. Podle  ruských zdrojů  nebude  mít  opožděný start  nákladní lodi žádný vliv  na zdraví a životní  podmínky rusko-americké posádky, která má dostatečné rezervy.

 

Mimozemšťané a akta x

5. 8.1996 Pondělí - Neznámé je  opět v módě  a věda se  prolíná s fikcí.  Člověk vždy vzhlížel  ke  hvězdám  pohledem  plným  neklidu  a  obdivu. Našim předkům  nebe  připadalo  jako  tišina  neměnného  řádu, v níž se určoval  lidský osud.  Dnes, kdy  jsme přesvědčeni,  že náš  osud závisí spíše  na našem vlastním  úsilí, hledáme na  obloze klíč k minulosti. Poté, co jsme zavrhli vesmír  bohů, pátráme na ní i po mimozemšťanech.

El país, Madrid - Nedávný  objev pěti  planet, obíhajících  kolem poměrně  blízkých hvězd,  zvětšil náš  zájem o  to, zda  na nich  lze nalézt nějaký projev života. Žijí tam naši  sousedé? Je zřejmé, že nikdo nemůže pozorovat  planety  přímo,  neboť  byly  objeveny prostřednictvím malého   chvění,  které   působí  hvězdy,   jež  obíhají.   Avšak astrofyzikové  tak   navzdory  mlze  kolem   jejich  hvězd  mohli odhadnout hmotnost planet, teplotu na nich a vzdálenost ke hvězdě i rychlost, jakou se pohybují.

Kdybychom mohli  ještě prostudovat jejich  atmosféru, byli bychom schopni říci,  existuje-li na nich život.  Ačkoli tato možnost je nám  dosud hodně  vzdálena, někteří  uznávaní vědci  namítají, že během  20 let  to již  možné bude.  Způsob jak  k tomu  dospět je teoreticky jednoduchý  - je třeba  prozkoumat infračervené záření planet.

"Objevení nových planet  a tím i vznik nových  perspektiv vedly k zahájení programu  o vzniku života  na Zemi, o  stopách, jež může přítomnost života zanechat v atmosféře  planety, o původu hvězd a vzniku  planetárních  soustav  a  především  o  vzniku  a  vývoji inteligence  a možných  prostředcích  k  odhalení jiných  světů a komunikace s nimi," tvrdí  Stuart Bowyer, profesor astrofyziky na univerzitě   v   Berkeley,   jenž   počátkem  července  předsedal mezinárodní  konferenci  o  bioastronomii.  Konference,  která se konala  na  Capri,  se   zúčastnila  řada  osobností  jako  např. spisovatel Arthur Clarke a otec umělé inteligence Marvin Minsky.  

Teleskopický systém

Zdaleka  ne všichni  jsou však  novým programem  tak nadšeni jako profesor Bowyer. Podle některých  jde o program příliš ambiciózní a rozsáhlý,  který  je  na  samé  hranici  mezi  vědou a fikcí. V oblasti   mnohem   bližší   dnešním   reálným  možnostem  usilují astronomové o naplnění konkrétnějšího,  ale nikoli méně náročného záměru.  A  protože  jsou  si  vědomi  omezení,  jež  mají dnešní fungující teleskopy - včetně  speciálního Hubbleova teleskopu - i ty  teprve  budované,  rozhodli  se  pro  velký  projekt. V kosmu hodlají  umístit  do  stejné  vzdálenosti  mezi  Slunce a Jupiter systém  infračervených  teleskopů.  Chtějí  tak  přímo  pátrat po hodnověrných známkách života, pozorovat  planety a zkoumat jejich atmosféru.

Avšak  projekt  není  jednoduchý,  jak  se  na  první pohled zdá. Astrofyzik Benjamin Montesinos upozorňuje  na některé z problémů: "Rovina oběžné dráhy, po níž  se pohybují planety, je plná malých těles, asteroidů  a prachu, které  tvoří pro infračervené  záření překážku. Teleskopy  proto musí být rozmístěny  mimo tuto rovinu. Aby  fungovaly správně,  je třeba  v každém  okamžiku přesně znát vzdálenost  oddělující  je  vzájemně  od  sebe,  a to s přesností řádově na milimetry." V rámci jednoho z projektů NASA budou během 15 let ve vesmíru umístěny čtyři infračervené teleskopy. V Evropě začaly z podnětu francouzských vědců  práce na programu Darwin, k němuž se připojily další země Evropské kosmické agentury.

V roce  1992  zahájili  Američané  desetiletý  program pátrání po mimozemské  inteligenci SETI.  Projekt předpokládal  použití dvou radioteleskopů v  Arecibo na Portoriku  a v Kalifornii  k vyslání rádiového  poselství do  kosmu. I  když musel  být z rozpočtových důvodů  zrušen,  ve  skutečnosti  pokračuje  s  podporou  různých institucí pod jiným označením.  V tomto směru je nejambicióznější projekt  BETA.  Za  použití  radioteleskopu  o  průměru  26 metrů umístěného  na  Harvardu  zamýšlejí  vědci  rozprostřít  v  kosmu rádiovou síť o dvou  miliardách různých kanálů. Zachycené signály bude analyzovat superpočítač s pamětí RAM tři gigabyty a o výkonu 40 miliard operací za vteřinu. Mezitím obloha nad jižní polokoulí bude  v  rámci  projektu  META  II  sledována  radioteleskopem  v blízkosti argentinského hlavního města Buenos Aires.

Navzdory   vynaloženým   prostředkům,   na   nichž   se  podílely společnosti  jako Intel,  soukromé instituce  i jednotlivci, mezi nimi   slavný  režisér   Steven  Spielberg,   dosavadní  výsledky neopravňují  k velkým  nadějím na  spojení s  mimozemšťany. Během realizace  programu  SETI  asi  50  signálů  vypadalo slibně, ale později   se   ukázalo,   že   většina   z   nich   pocházela   z telekomunikačních  pracovišť,  a  některé  byly dokonce způsobeny domácími mikrovlnnými troubami.    

Nadejde historický den?

Ačkoli panuje všeobecná shoda, že život patrně není jevem výlučně pozemským,  je  málo  pravděpodobné,  že  existují světy obydlené bytostmi  s inteligencí  slučitelnou s  naší, které  bychom mohli objevit a  komunikovat s nimi. Není  to však důvod, abychom  o to přestali  usilovat.  Nejlepší   možnost  k  hledání  mimozemských civilizací  poskytne  infračervený  interferometr,  který  bude v okruhu jednoho sta světelných roků kolem Země pátrat po planetách ve všech  hvězdách slunečního typu.  Až objevíme planetu  jako je naše - pevnou, s obdobnou  teplotou a atmosférou obsahující vodu, kyslík, ozón a kysličník uhličitý - pak můžeme usuzovat, že je na ní i život. Takový den by se nepochybně stal historickým. Zpráva, že nejsme ve  vesmíru sami, že život není  pozemskou výjimkou, by byla  nejdůležitější v  dějinách lidstva  a vedla  by k  hlubokým změnám  v  tak  odlišných  oborech  jako  je biologie, filozofie, astronomie  či náboženství.  Možná se  tato vzrušující  informace objeví ve  všech sdělovacích prostředcích již  v průběhu příštích dvou desetiletí.

Čím jsou  však naše znalosti  hvězdných těles hlubší,  tím víc se zvětšuje syndrom kosmické opuštěnosti. Země je sotva zrnkem písku ve  vesmírné  nekonečnosti  a  možnost,  že  jsme jedinými živými bytostmi v kosmu, nás zneklidňuje.  Jsme ale opravdu sami? Zřejmě je to právě toto znepokojení, které zaplnilo naše století obrazem mimozemšťanů.    Na   jedné    straně   těmi,    vytvořenými   ve vědeckofantastických románech  a filmech čistě  pro zábavu, a  na straně druhé  takovými, kteří jsou vydáváni  za opravdové, i když jsou jimi pouze v zanícené mysli hledačů UFO.    

X-mánie

Když  měl 9.  září 1993  v americké  televizi premiéru  první díl seriálu  Akta X,  odborná kritika  mu nepředvídala  příliš dlouhé trvání. Recenze se v té  době ještě zabývaly předchozím, mysticky podbarveným  seriálem  Twin  Peaks.  A  náhle  se  -  v rozporu s obvyklým územ  - na obrazovce objevil  paranoický scénář ve stylu science  fiction  padesátých  let.  S  výjimkou britského kritika Jonathana  Rosse, přesvědčeného,  že  se  seriál stane  hitem, si nikdo  nemyslel,  že  Akta  X  budou  předmětem  bezprecedentního masového zájmu.

Seriál  vyvolal   vášnivý  ohlas,  když  oživil   starý  zájem  o mimozemské kontakty a paranormální jevy, tj. jevy nevysvětlitelné přírodními zákony, nikoli však nadpřirozené. Tento zájem prožíval svůj  zlatý  věk  v  sedmdesátých  letech  v  epoše  Danikenových bestsellerů. 

Akta X  berou s  nevšední lehkostí  v potaz některé jistoty,   ke  kterým   americká  společnost   těžce  dospěla  po traumatické  zkušenosti  z  vietnamské  války.  Konspirační čtení nedávné historie USA - s  Federálním úřadem pro vyšetřování (FBI) jako  dezinformační agenturou  - obestírá  seriál, který  mistrně využívá   místní   pověsti    hluboce   zakořeněné   v   americké představivosti. Akta  X vycházejí z  legendární existence Černých mužů, záhadného oddělení  FBI pověřeného zkoumáním paranormálních jevů a eventuálních mimozemských  kontaktů a jejich utajením před veřejností.

Mozkem  Aktů  X  je  producent  Chris  Cartes,  jedna z klíčových osobností     dnešní     americké     televize     a     fanoušek vědeckofantastických   pořadů   klasického   ražení.   Vyrostl  v kalifornském Bellflower  a v dospělém  věku pracoval nejdříve  13 let jako novinář na volné noze  pro časopis o surfování Surfer. V roce  1985  pak  začal  svou  kariéru  scénáristy  -  působil  ve společnostech Disney  a NBC, kde  vždy rozvíjel hlavní  epizody v seriálech,  až  konečně  zakotvil  ve  filmovém  gigantu Fox, kde realizoval kasovní trhák Akta X.    

Pravověrnost UFONa základě  románu "Únos: lidská  setkání s vetřelci"  psychiatra Johna  Macka  a  dalších  svých  oblíbených  knih Carter vytvořil fantastický  seriál, ve  kterém se  snaží respektovat ufologickou pravověrnost.  Hlavní hrdina  Aktů X  Fox Mulder  v podání Davida Duchovnyho  dokonale  ztělesňuje  jednoho  z  horlivých vyznavačů existence  mimozemského  života.  Únos  jeho  sestry mimozemskými návštěvníky  dramaticky zvyšuje  jeho osobní  zainteresovanost na celé  misi.   Vedle  něho  v  podivném   tandemu  připomíná  Dana Scullyová, představovaná Gillianou Andersonovou, Quijotova Sancha Panzu,  když  se  snaží   pro  každou  událost  najít  racionální vysvětlení.  Přesto se  však Scullyová  nemůže ubránit  tomu, aby byla stále více zatahována do zdánlivé Mulderovy pošetilosti.

Na  rozdíl od  seriálu Star  Trek, jehož  oblíbenost se v průběhu vysílání zvyšovala postupně, X-mánie  strhla diváky již od samého počátku. Například  jen ve Španělsku  má seriál přes  pět milionů stálých  diváků  a  daleko  předčil  i  místní  oblíbené seriály. Fanoušci Akt X seriál také komentují  a vyměňují si na něj názory po  Internetu. Prostřednictvím  této mezinárodní  počítačové sítě komunikují i  obdivovatelé Gilliany Andersonové. O  úspěchu Akt X svědčí i skutečnost, že  klub španělských fanoušků, jehož poradci jsou  odborníci  na  UFO,  má  20  000  členů.  Romány  a komiksy inspirované  tímto dílem  se těší  nebývalému úspěchu.  Zkrátka z X-mánie jsme dosud spatřili jen špičku ledovce.    

Paranormální se stává normální

Lidé, kteří se zatím stavěli k paranormálním jevům zdrženlivě, je díky  televiznímu  seriálu  Akta  X  začali  brát vážně. Avšak ti pravověrní, kteří  v takové věci věřili  od počátku, reagovali na vulgarizaci svých posvátných témat rozhořčeně. Zevšeobecnění však díky televizi přichází v naší době rychle. Ve Španělsku díly jako "Dnes v noci překročíme Mississippi" a "Zakázaná noc" tak zaujali galicijské   vesničany,   že   tvrdili,   že   je   div  neunesli mimozemšťané. V Andalusii se zase  našly osoby tvrdící, že se prý s návštěvníky  z  cizí  planety  milovaly.  Takováto tvrzení však vědecké zkoumání jen ztěžují.

Nadešel čas,  kdy je třeba  si položit základní  otázky. Kdo jsou mimozemšťané, kde  byli pozorováni a koho  unesli, aby ho nechali vrátit se  a vyprávět o  tom? Studie dělí  mimozemšťany v hrubých rysech  na  tři  skupiny:  Šedivce,  Opálené  a Seveřany. Šedivci představují typické vetřelce, s jakými jsme se už všichni setkali ve  filmu.  Jsou  hubení,  šedivé  barvy,  s  dlouhýma nohama a s velkou,  jakoby  vodnatelnou  hlavou.  Opálení  jsou  snědí, mají stejnou hlavu jako Šedivci a jsou zvláště aktivní v únosech.

Lidem  se nejvíce  podobají Seveřané,  a  to  do té  míry, že  je prakticky  nelze rozeznat  od běžného  Švéda či  Dána. Říká  se o nich,  že se  několikrát sešli  s Adolfem  Hitlerem před tím, než fuhrer  rozpoutal válečné  šílenství, a  že nesou  odpovědnost za velkou  část  nacistické  ideologie.  Vysocí,  plaví  a  obdařeni telepatickými  schopnostmi, Seveřané  nám nejsou  příliš příznivě nakloněni.    

Utajené přistání?

Pokud  jde o  pozorování mimozemských  lodí, nejznámější  případy byly zaznamenány koncem čtyřicátých  let v Roswellu (Nové Mexiko) a v  Neole (Kansas).  V prvním  případě se  předpokládá, že vláda Spojených států  přistání z vesmíru  zatajila. Posádku mimozemské lodi  prý  zadrželi  vojáci  a  její  členové  pak byli podrobeni všemožným experimentům včetně pitvy (viz  100+1 ZZ č. 19/1995). V druhém  případě  údajně  nechaly  úřady  zhypnotizovat  obyvatele Neoly, aby je přesvědčily, že se stali svědkem mimozemského jevu, i když ve skutečnosti šlo o konspirační manévr americké armády.

Dnes se podle expertů nejzajímavější oblasti vlivu mimozemšťanů - kromě  proslulé zóny  51 v  Nevadě -  nacházejí v  jižní Americe. Konkrétně v Brazílii, kde bylo  jen v posledních čtyřech měsících zaznamenáno více než 60 nevysvětlitelných případů. Oblast nejvíce navštěvovaná mimozemšťany  se údajně rozkládá  mezi městy Rio  de Janeiro a Sao Carlos, ačkoli velmi  zajímavé věci lze prý vidět i na kopcích západně od Ria, jímž  se proto říká Kopce krásy. V USA se stala oblíbeným místem  paranormální aktivity Florida, zatímco v Evropě  je  to  britské  hrabství  Dorset,  kde  má proto sídlo redakce časopisu Alien Encounters (Setkání s vetřelci).

I když  je  obtížné  určit  nejvýznamnějšího  badatele mimozemské problematiky, vše nasvědčuje tomu, že jím je americký vědec Bruce Cornet.  Tento biolog  a geolog  v jedné  osobě hodil přes palubu svou akademickou důstojnost, aby  se věnoval studiu tématu, které ho nejvíce  znepokojuje. Do Cornetova  života zasáhl v  roce 1992 televizní seriál Vetřelci, natočený  podle románů Buda Hopkinse a Johna  Macka. Tento  seriál  přiměl  Ellen Crystalovou  k napsání knihy Tichá  invaze. Když Cornet zjistil,  že autorka žije blízko jeho bydliště  na newyorském předměstí,  navázal s ní  kontakt. V posledních  čtyřech letech  se pak  stal průkopníkem problematiky mimozemšťanů  a  zároveň  terčem  posměchu  vědeckých  kruhů. Své postavení  univerzitního  vyděděnce  však  snáší  s  optimismem a tvrdí,  že všechna  ta příkoří  stála za  to. Nikoli  nadarmo byl údajně několikrát unesen mimozemšťany,  kteří mu prý vzali vzorek spermatu  a implantovali  do jeho  těla mikročipy,  aby ho  mohli sledovat.

Mezi únosy, což je v souvislosti s mimozemšťany časté konverzační téma,   je  třeba   připomenout  případ,   považovaný  za   vůbec nejznámější. Týká se Travise Waltona  z Arizony, jehož prý koncem osmdesátých  let  unesli  vetřelci  severského  typu  a podrobili všemožným pokusům.  Zpočátku se Walton  domníval, že mimozemšťané jsou  k  němu  nepřátelští,  ale  když  viděl,  jako  ho  nakonec zanechávají ve dveřích  jeho domu, změnil svůj názor.  Od té doby se  věnuje  výzkumu  paranormálních  jevů  a  stal  se  jedním  z nejpřesvědčenějších  vyznavačů  teorie  protivládní  kospirativní posedlosti.  Vzhledem k  tomu, že  z něčeho  je nutno žít, prodal Walton svůj příběh  Hollywoodu, který o něm natočil  film Oheň na obloze.    

Agent Mulder - David Duchovny

Pětatřicetiletý  David  Duchovny  je  jedním  z mála přitažlivých herců,  který se  může pyšnit  univerzitním vzděláním.  Pochází z newyorské   rodiny   židovsko-skotského   původu.   David  dostal stipendium v Collegiate, elitní škole,  na níž studoval i John F. Kennedy junior.  Právě když začal dělat  doktorát, rozhodl se pro hereckou dráhu.

Mnozí si ho  pamatují z Twin Peaks, kde  hrál agenta FBI Dennise. Provází ho pověst záletníka. Pravdou je, že Duchovny je muž velmi smyslný. Během  rozhovoru působil na  rozdíl od agenta  Muldera v Aktech X uvolněným dojmem.

- Dokážete si úspěch seriálu vysvětlit?

- Není co  vysvětlovat. Akta X jsou  jako kterýkoli jiný oblíbený seriál.  Mají  úspěch,  protože  si  ho  diváci  přejí. Přesto si myslím, že  diváci chtějí i  odpovědi na otázky,  které je trápí. Seriál nabízí  svět podle pojetí režiséra  Olivera Stonea, v němž existují  špatní  jedinci,  kteří  jsou  příčinou  toho,  že jsme všichni nešťastní.

- Věřil jste, že seriál se stane trhákem?

- Ne. Seriál o  mimozemšťanech - ať je sebelépe  udělaný - má svá omezení.  Nemyslel  jsem  si,  že  bude  mít  takový úspěch, jaký nakonec má.

- Jaké je tajemství jiskření mezi Mulderem a Scullyovou?

- Mezi námi existuje druh tajného pozorumění, jsme sami dva proti okolnímu světu.

- Věříte v paranormální jevy, či ne?

- Nejsem  ve  skutečnosti  takový,  jakou  roli  jsem hrál. Ale i kdybych věřil, s nikým bych o tom nemluvil. Všichni chceme věřit, že existuje něco inteligentnějšího, než  jsme my sami, v něco, co nám nakonec pomůže.

- Necítíte odpovědnost za zvýšený zájem o paranormální jevy?

- Ne. Nevytvořili jsme je, pouze je symbolizujeme.

- Jaký je postoj pracovníku FBI k seriálu?

- Líbí  se  jim,  protože   jsme  v  něm  zdvořilí,  nevyvoláváme rasistické nálady, ani nerozbíjíme dveře. Myslím, že naše práce v Aktech X,  kde se honíme  za mimozemšťany, vyznívá  svým způsobem zábavně.  Když se  někdy setkám  s agenty  FBI, pokaždé  se ptám, jestli naše hraní odpovídalo realitě. A oni tvrdí, že nám chyběly jen pravé služební průkazy.

- Jaké má agent Mulder politické ideály?

- Asi  je  anarchista.  Jeho  přesvědčení  vychází  ze smyslu pro spravedlnost.  Jde však  spíše o  symbolické cítění  toho, co  je správné a co špatné, než co je levicové a co pravicové.

- Je pravda, že se chystá filmová verze Aktů X?

- Asi se  začne točit při  první příležitosti. Chtěl  bych hrát i jiné role. Rozhodně  však nestojím o to, aby  agenta Muldera hrál někdo místo mě.    

Doktorka Scullyová - Gilliana Andersonová

Dana Scullyová je v Aktech X  ženou, která se nikdy neusměje a na všechno má  vysvětlení. Gilliana Andersonová, která  ji v seriálu hraje, se pro vyznavače  tajemného stala symbolem. Ve skutečnosti je  malá  a  nikoli  příliš  výrazná,  ačkoli na obrazovce působí intenzívním,  neobyčejně  věrohodným  dojmem.  Proto  asi  do FBI přišlo na její adresu tolik dopisů od jejích obdivovatelů.

Sedmadvacetiletá herečka už žila na  mnoha místech - v Portoriku, Londýně, v Gran Rapids ve státě Michigan, takže se nabízí otázka, čím jsou její rodiče. "Dělají v cirkusu," říká žertem Andersonová a ukazuje tím větší smysl pro humor než seriálová Scullyová. Její otec  totiž pracuje  ve filmovém  průmyslu a  matka je informační analytička. Gillian,  v dívčích letech  vyznavačka punk-rocku, se stala herečkou na divadelní škole při chicagské univerzitě. První umělecké  kroky absolvovala  v New   Yorku a  poté odjela  do Los Angeles, kde  začala filmovou kariéru.  V roce 1993  získala roli Scullyové.

- Když  David  Duchovny,  váš  partner  v  Aktech  X,  podpisoval smlouvu, nevěřil, že seriál vydrží tak dlouho. A vy?

- Neměla jsem nejmenší  tušení, do čeho se pouštím.  A myslím, že se ani v příštích deseti letech tohoto pocitu nezbavím.

- Mezi vámi a Davidem okamžitě přeskočila jiskra...

- Přistoupil ke  mně ve vestibulu, když  jsme začínali poslech, a zeptal se,  zda můžeme scénář číst  spolu. Tak jsme to  udělali a bylo to úžasné.

- Někteří britští novináři vás označili za "myslící kus". Líbí se vám   tento  přívlastek   a  co   přesně  si   pod  pojmem  "kus" představujete?

- V  podstatě pěkný  zadek. Nebo  šťavnaté sousto.  Je to  skvělá poklona. Určitým způsobem jde o smyslný výraz, i když v posunutém smyslu. Je totiž použit v intelektuální rovině.

- Co si myslíte o Davidově přitažlivosti?

- Diváci   vnímají   jen   jeho   roli,   která  je  neuvěřitelně inteligentní,  okouzlující  a   citlivá.  Představuje  dokonalého romantického hrdinu.  Mnoho z těchto vlastností  má i David. Dává do své role takové nadšení. Myslím, že se snad nenajde nikdo, kdo by ho nepovažoval za přitažlivého.

- Mezi  hrdiny  seriálu  panuje   silná  smyslnost,  ačkoli  sami nedělají nic, aby ji zvyšovali.

- Opravdu  nedělají?  Domnívám  se,  že  to,  co  dělá vztah mezi Scullyovou  a Mulderem  sexy, je  vzájemný respekt,  který k sobě cítí.

- Co  říkáte  nařčení,  že  Akta  X  si  zahrávají  s  paranoidní mentalitou naší doby?

- Myslím, že sami ze sebe  děláme oběti. Seriál pojednává o mnoha aspektech paranormálního a jedním z  nich je aspekt duchovní, což lidi velmi přitahuje. Některé  scény se zabývají možností návratu k životu  nebo nějakým  druhem spirituálního  probuzení. Lidem to poskytuje  naději.  Je  to  něco  odlišného  od strachu a bolesti každodenního života na naší planetě.

 

Žáby pro zdraví

Více než dva  miliony obojživelníků musí každý rok  zemřít, aby z nich  byly  vyvinuty  nové  léky.  Díky  nim  se zrodil nový obor medicíny.

Ca mÝinteresse, Paříž

Vybraná stať týkající se kosmického výzkumu:    

Žáby v kosmu

Další  zájem  vzbuzují  žabí  vejce.  V  tomto  směru  dominují v laboratořích i  při kosmických letech žáby  rodu Xenopus, protože se  studuje jejich  sexuální život  v podmínkách  beztíže. Jejich vajíčka mají  průměr 1,5 milimetru a  můžeme je pozorovat prostým okem nebo pomocí  lupy pro obě oči, což  je praktičtější přístroj v kosmickém prostoru než mikroskop. Navíc je možno vajíčka získat tak,  že se  samičce vstříknou  hormony, aby  se podnítila jejich snůška (5 000 - 15 000), a pak jsou oplodněna ve vodě, nebo se jí odeberou vajíčka nebo část vaječníku.

První  úkoly  žab  ve  vesmírném  prostoru  připravila  laboratoř neuroendokrinologie v  Rouenu. V prosinci 1990  vzlétlo na palubě Sojuzu do  kosmu šest žab. Zkoumaly  se změny neuropeptidů, které se uvolnily  v jejich srdci  a mozku. V  roce 1992 byl  podniknut další  krok:  poprvé  bylo  na  programu  ve  vesmírném  prostoru oplození.  Na palubě  raketoplánu Endeavour  snesly čtyři samičky vajíčka,   jež  byla   uměle  oplodněna.   Výsledky,  které  byly zveřejněny  v  roce  1995,  jsou  překvapující: vesmírné podmínky nebrání embryonálnímu vývoji, jen ho mírné narušují.

Na Zemi  se na počátku svého  vývoje vajíčko dělí na  stále menší buňky.  V horní  polovině vajíčka  je prázdný  prostor. Ve  stavu beztíže neexistuje  pojem nahoře či dole  a tento prázdný prostor nahoře  není. Z  toho vyplývají  anomálie vývoje,  které se pak u některých  embryí  upravují.  Proč  vznikají  tyto odchylky? Tyto otázky má zodpovědět nadcházející vesmírný program Kassiopeia.

Kosmonautka  Claudie  André-Deshaysová  dostala  za úkol studovat tento problém na palubě kosmické  stanice Mir s příbuznými xenopů pleorodely (tritoni). Na rozdíl  od xenopů trvá pleurodelům déle, než  se  vyvine  embryo.  "Ve  vesmíru  je možné přesněji zkoumat vývojové  anomálie,"  vysvětluje  Christian  Dournon z laboratoře experimentální embryologie a imunologie v Nancy.

Třetí okruh  zájmu představují geny žab.  V laboratoři obratlovců na  Orsayské  univerzitě  byl  vypracován  "kalendář  genů".  A v Institutu Jacquese  Monoda v Paříži  studuje tým doktora  Marcela Méchaliho geny, které jsou společné  člověku a xenopům, a náhodně odhaluje  zárodečné funkce  v dospělé  tkáni. "Pozorujeme tkáňové poruchy, které při  tom vznikají a vedou ke  vzniku nádorů," říká badatel.  Toto  studium  pomáhá  badatelům  lépe  pochopit proces vzniku rakoviny u člověka.

 

Není vyloučeno, že na Marsu byl život

 8. 8.1996 Čtvrtek - Houston (ČTI,  Reuter) - Tajuplné  postavy budující na Marsu zavlažovací kanály  patří sice stále do  oblasti sci-fi, američtí vědci  však připouštějí,  že před  třemi miliardami  let na  této planetě mohl existovat život.

Odborníci  NASA uvedli,  že po  prozkoumání meteoritu,  který byl původně součástí  povrchu Marsu a  přibližně před 13  tisíci lety dopadl na Zemi, objevili stopy po primitivní buněčné struktuře.

"Chtěl  bych všechny  upozornit,  že  nemluvíme o  žádných malých zelených mužících," zdůraznil mluvčí  NASA Daniel Goldin a dodal: "Jde o velmi nepatrné,  jednobuněčné struktury, které připomínají pozemské bakterie. Nemáme však žádný důkaz ani náznak toho, že by na Marsu existovaly vyšší formy života."

Důkaz o možném životě na Marsu  spatřují vědci z NASA v existenci molekul na  uhlíkové bázi, které  meteorit obsahoval a  jež podle nich mohou doprovázet jen existenci biologických organismů. Objev současně obnovil polemiky  o tom, odkud  se vzal život na Zemi.  "Naznačuje to, že vznik života  na planetách může být mnohem snazší," prohlásil  například biochemik Stanley Miller z univerzity v San Diegu.                  

(Viz Důkaz života...)

Obrázek: Pohled na povrch Marsu, jak ho zachytila kamera americké sondy Viking 2                                       Foto: Reuter

 

Důkaz života na Marsu vyvolal polemiku

Houston (Reuter, AP, sto) -  Tým v Johnsonově vesmírném středisku v americkém  Houstonu jako  první vyslovil  teorii, že  meteority mohou  obsahovat  stopy  chemikálií,  stopy  projevů života. Před dvěma  roky vědci  potvrdili, že  meteorit v  katalogu vedený pod označením Allan Hills 84001 nebo ALH84001, pochází z Marsu. Právě tento  vzorek  přivedl  NASA  k  usilovnému  hledání,  které bylo korunováno úspěchem.

"Naše  pozornost  se  zaměřila   na  zkamenělé  známky  života  v horninách pocházejících z Marsu," říká člen týmu NASA David McKay a upozorňuje:  "Náš  úkol  je  složitý,  protože  máme jen kousek kamene  z Marsu  a hledáme  marťanské produkty  života na základě toho, co víme o životě na Zemi.Meteorit,  nalezený na  zmrzlých  pláních  Antarktidy již  v roce 1984, byl  vymrštěn z Marsu díky  nárazu asteroidu před šestnácti miliony lety  a na Zemi se  dostal až před 13  000 lety. Meteorit podle vědců vykrystalizoval ze sopečné lávy před 4,5 miliardy let na  povrchu  Marsu,  tedy  v  době,  kdy  se  formovala  sluneční soustava.

Experti   NASA   na   meteoritu   našli  polycyklické  aromatické hydrokarbony uvnitř drobné trhliny, která  se v něm vytvořila asi jednu miliardu let poté, co skála vychladla. Carl Sagan, současná hlavní autorita  na výzkum mimozemského  života, označil odhalení stop života  na marťanském kameni za  velice zajímavé a podnětné. Podle  něho  jde  zatím  o  nejsilnější  důkaz  života  mimo naši planetu.  Zároveň však  upozornil, že  nalezené chemikálie  ještě nemusí  dokazovat  život.  Další  vědci  i  uvnitř NASA skepticky argumentují, že  uvedené látky mohly vzniknout  i bez přítomnosti života.

Polycyklické  aromatické  hydrokarbonáty  mohou  vzniknout  dvojí cestou:  biologicky  prostřednictvím   mikroorganismů,  nebo  při procesu  formování planet.  Tým z  Houstonu dokazuje,  že uvedené chemikálie  zjistil v  puklině, která  vznikla až  poté, co  byla hornina, z  níž meteorit pocházel, už  zformovaná. Proto jiná než biologická cesta není možná.

"Jestli je tohle důkaz, tak tomu nevěřím," prohlašuje přesto Jack D.  Farmer, geolog  a paleobiolog,  který také  pracuje pro NASA. "Polycyklické aromatické hydrokarbonáty  nemají přímou souvislost s biologií,  nemohou sloužit  jako indikátor  života." Výzkumníci však  upozorňují,  že  zjistili  také  stopy  magnezitu a sulfidu železa, které souvisí s činností bakterií.Spor o život tak pokračuje, i když dospěl k významnému přelomu. V roce 1976  sonda Viking, která na  Marsu přistála, sice nenalezla žádné známky  života, potvrdila ale domněnku,  že na povrchu nyní mrtvé  planety kdysi  proudila voda  a robot  našel i  chemikálie nezbytné pro vznik života. To podpořilo teorie, že život může být nejen na Marsu, ale i kdekoli jinde.Existoval na Marsu život?

Američtí vědci  tvrdí, že našli důkazy  o pradávném jednobuněčném životě  na Marsu,  když zkoumali  meteorit, který  dopadl na Zemi před 13 000 lety.

Obrázek: Jak se meteorit s fosilií dostal na zeměkouli

4,5 miliardy  let

- Z chladnoucí  lávy z vulkánů na  Marsu vznikl kámen.3,5 miliardy let

- Na kameni se uchytily organické molekuly16 milionů let 

- Po nárazu asteroidu se  z Marsu odštípl kamenný blok13 000 let

- Kamenný blok  dopadl na Zemi jako meteorit, nalezený v roce 1984 na Antarktidě.

NASA plánuje na rok 1997 vesmírnou  misi, jež má na Mars dopravit dálkově řízené  vozítko Soujourner Rover.  Vozítko má odebírat  a podrobně analyzovat povrch planety.        

              

Stroje pro příští století

Reuter, Karel Pacner: Rakety,  které  už  skoro  čtyři  desetiletí  dopravují  družice, meziplanetární  sondy  a  lidi  do  vesmíru,  jsou - provizóriem. Původně je konstruktéři ve Spojených  státech i v Sovětském svazu stavěli na  zakázku vojáků, měly  nosit smrtící atomové  bomby na druhou  stranu Atlantiku.  Když se  chtěli státníci  trumfovat ve vesmíru,  museli inženýři  upravit rakety  pro vynášení  družic a lidí na oběžnou dráhu.  Pak začala kosmonautika přinášet prospěch nejen  politikům, ale  i vojákům,  vědcům, hospodářství,  vlastně každému z nás - a rakety slouží dodnes.    

Zrod raketoplánu

Konstruktéři  po  celou  dobu  přemýšleli,  jak kosmickou dopravu zlevnit.  Ideální  by  byl  stroj,  od  něhož  by se během startu neoddělovaly  vypotřebované části  a který  by se  celý vrátil na Zemi.

Takovou představu  měly splňovat raketoplány.  Američtí odborníci však na počátku sedmdesátých let při jejich projektování poznali, že  na vývoj  tak dokonalého  kosmického plavidla  by potřebovali mnohem víc peněz a delší dobu,  než měli k dispozici. Nakonec jim nezbylo  než   postavit  raketoplán,  jehož  velká   část  se  po vypotřebování  odhazuje.  Jen  orbitální  plavidlo  s  kabinou  a nákladovým  prostorem se  vrací, takže  je lze  používat víckrát, trvá však  několik měsíců, než  tisíce techniků připraví  stroj k novému startu.

Sověti  postupovali  stejně.  Postavili  raketoplán  Buran  (jeho orbitální část  nápadně připomínala americkou) a  posadili jej na superraketu  Energija. Po  jediném startu  automatické verze  bez lidí  celý  projekt  zakonzervovali  -  výpravy Buran-Energija by přišly příliš draho a ve změněné politické situaci o něj přestala mít zájem i armáda. Klasické rakety jsou lacinější.    

Japonci mají peníze.

Výzkum však  pokračoval. Několik velkých amerických  firem do něj vkládalo  obrovské prostředky,  mnohonásobně použitelné  kosmické stroje  se  snažili  vyvinout   i  v  dalších  zemích:  Francouzi vyprojektovali  raketoplán  Hermes  určený  pro  raketu Ariane 5, Němci  uvažovali  o  raketoplánu  S„nger,  Ukrajinci  upravují na kosmické nákladní stroje své vojenské rakety Zenit.

Úsporu peněz může přinést i další koncepce - místo prvního stupně rakety použít velkého letadla, které těleso vynese do výšky okolo deseti  kilometrů,  odkud  už  poletí  samo.  Je  to  rychlejší a snadnější způsob,  protože nepotřebuje startovací  rampu. Britové například uvažovali,  že jejich raketoplán  Hotol vynese sovětské velkoletadlo Mrija  An-225, také Rusové  přemýšlejí o tom,  že by svůj  Buran  instalovali  na   Mriju,  jehož  tvůrci  zůstali  na Ukrajině;  projekt nazvaný  MAKS by  však přišel  na 3,5 miliardy amerických dolarů.

Nedostatek  financí zatím  nedovolil nikomu  v náročných  plánech vážně pokračovat.

Pouze Japonci  mají dost peněz.  Jejich raketoplán Hope,  s jehož instalací  se počítá  na vrcholu  právě vyvíjené  rakety H-2,  má zpočátku  vynášet  do  vesmíru  náklady  a  později  i lidi. Nyní zkoušejí v Japonsku jeden z jeho předstupňů - Hyflex.    

Druhá generace

Když se stavěla první  generace raketoplánů, američtí inženýři už vymýšleli  mnohonásobně  použitelné  nosiče  až  pro  pět set tun nákladu.  V  polovině  sedmdesátých  let  se  uvažovalo o tom, že dostatek energie jim zajistí orbitální sluneční elektrárny - pole solárních panelů o rozloze několika desítek čtverečních kilometrů postavená na  oběžné dráze měla  vysílat elektřinu do  pozemských stanic.  Časem  se  ukázalo,   že  myšlenka  je  zatím  technicky nerealizovatelná, a plány se odložily na neurčito.

Dlouho  nechtěl skoupý  americký Kongres  na vývoj  nové generace raketoplánů  uvolnit peníze  a  Spojené  státy proto  dodnes musí vystačit  s flotilou  pěti nynějších  raketoplánů STS.  Stroje se však  opotřebovávají a  bez většího  rizika mohou  létat nanejvýš ještě  v  prvním  desetiletí  21.  století.  Peníze  na  vývoj  a postavení druhé generace  raketoplánů uvolnili kongresmani teprve nedávno. Projekt je veden pod označením X-33.

Hned  po  uvolnění  peněz  vypsala  NASA  konkurs,  do  něhož  se přihlásily tři průmyslové giganty s  tou nejlepší pověstí v oboru letecké    a    kosmické    výroby:    Rockwell    International, McDonnell-Douglas  a Lockheed-Martin.  Začátkem července  oznámil viceprezident   Albert  Gore,   že  zakázku   získala  společnost Lockheed-Martin.

Vítězný  návrh  stroje  -  nese   název  VentureStar  -  má  tvar trojúhelníkového křídla  s délkou 38  metrů a rozpětím  37 metrů. Bez  nákladu má  vážit 81  tun, před  startem s  posádkou a  plně naložený by  měl mít 960  tun. Zatímco první  generace amerických raketoplánů má  ještě palivovou nádrž,  která se odhazuje,  a STS proto startuje kolmo jako raketa  a přistává jako letadlo, byl by předností  VentureStar  "letadlový"  start  i  přistání  a snadná obsluha po  návratu, která by  zajistila rychlé opětovné  použití stroje.

Vítězný projekt navrhl tým Jacka Gordon ze známých Skunčích dílen v Palmdale v  Kalifornii. Je zajímavé,  že nikdo z  jeho inženýrů nemá  zkušenosti  se  stroji  pro  vesmír,  zato  postavili  řadu superrychlých experimentálních letadel pro CIA a Pentagon.

Do  roku  1999  má  firma  vyvinout  testovací  model o poloviční velikosti. NASA za to zaplatí  960 milionů dolarů, další peníze - 15  až 20  miliard dolarů  a  možná  i víc  - musí  zajistit sama společnost.  Výsledek  by  měl  být  ovšem  tak lukrativní, že se mnohonásobně vrátí.

Nové  raketoplány  mají  totiž  do  vesmíru  dopravovat  kilogram nákladu za  4500 dolarů, zatímco u  STS stojí kilogram 24  000. S novým strojem zahájí USA  převod pilotovaných kosmických nosičů z rukou  státu  na  soukromé  firmy,  takže  zřejmě vznikne obdobná situace  jako v  letecké dopravě:  stát zajistí  pouze dohled nad provozem  strojů  jednotlivých  společností. 

Nový raketoplán asi začne vozit do vesmíru také první turisty.

NASA chce, aby první VentureStar začaly  létat v roce 2006. U tak komplikovaných projektů však bývá běžný několikaletý skluz, takže nový raketoplán vystřídá stroje STS  právě v době, kdy bude první generace technicky končit.

Obrázek: Vítězný VentureStar

Podrobný popis raketoplánu:    

Vertikálně i horizontálně

Američané  zkoušejí  i  několik   druhů  raket  pro  mnohonásobné vynášení  menších nákladů  do kosmu.  Nejvíc pokročili  ve vývoji stroje  Delta  Clipper.  Má  tvar  homole  a  jeho zmenšený model udivuje  svými  pozoruhodnými  kousky  už  tři  roky - je schopen přejít  z vertikálního  letu  do  horizontálního, zastavit  se ve vzduchu  a  vertikálně  přistát.  Letos  v  červnu dosahoval nově vylehčený typ výšky  3 km stejně jako loni, ale  už za pouhých 26 hodin  po  doplnění  paliva  mohl  startovat.  K  přípravě startu stačilo patnáct lidí.

Tento  nosič staví  NASA s  firmou McDonnell-Douglas.  Okolo roku 2000 má být dokončen operační  prototyp, do plného provozu přijde o deset let později. Bude se  používat buď pro dopravu nákladů na nízkou oběžnou  dráhu kolem Země, anebo  pro vytvoření dopravního systému   schopného  přepravit   cestující  během   45  minut  na kterékoliv  místo na  zeměkouli. Zatímco  vynesení jedné  družice klasickou  raketou přijde  nejméně na  410 milionů  dolarů, Delta Clipper má být čtyřicetkrát lacinější.    

Start ze vzduchu

Menší družice umisťují Američané  ve vesmíru pomocí raket Pegasus vynášených  pod  křídly  bombardérů  B-52.  Ve  výškách nad deset kilometrů  se raketa  odpoutá a  vlastními motory  dosáhne oběžné dráhy.  Družice,  kterou  vynáší,  může  vážit  až  450  kg, cena takového  startu   přijde  přibližně  na   13,5  milionu  dolarů. Klasickým odpálením  rakety z kosmodromu by  byla doprava družice třikrát dražší.

Firma Rockwell chystá mohutnější  nosič označovaný X-34. Raketa o délce 22 m a rozpětí křídel 10,5  m má mít nosnost až 1140 kg. Ve výšce 12 km se X-34 odpoutá od letadla L-1011 Tristar, otočí se o 180  stupňů  a  zažehne  motory.  Asi  150  km  nad  Zemí  se  od okřídleného  stroje  odpoutá  orbitální  část,  která  doletí  na oběžnou dráhu,  zatímco X-34 přistane na  vybraném letišti. Jeden stroj má startovat až pětadvacetkrát  za rok. Podobný projekt pod názvem Diana-Burlak připravují společně Němci a Rusové - do výšky deseti  kilometrů by  jejich raketu  vynášel z  vojenského kabátu přestrojený bombardér TU-160.

Obrázek: Tři stadia vypuštění rakety X-34 od letadla

 

Sen kosmonautů v podobě expedice na Mars se znovu přiblížil

9. 8.1996 Pátek - Praha - Americká NASA může nyní  skvěle využít důkaz svého týmu z Houstonu, že na čtvrté  planetě sluneční soustavy existuje život, k propagaci  myšlenky, která  se  dá  zhustit do  jediného hesla: "Vzhůru na  Mars!" Okamžitá reakce  prezidenta Billa Clintona  už naznačuje,  že  plán  na  vyslání  plavidla  s posádkou, která by ověřila,  zda na  rudé  planetě  existuje opravdu  život, dostane rychle zelenou.

V šedesátých letech, kdy spolu ostře soupeřili Sověti a Američané o prvenství  ve vesmíru,  se zdálo,  že se  utkají nejen  o první přistání  lidí na  Měsíci, ale  i na  Marsu. Předběžné  technické plány  měly  obě  velmoci  hotové.  Když  se  však  ukázalo,  jak technicky, organizačně  a finančně náročný  úkol vysazení prvních dobyvatelů  na Měsíci  bude, byly  plány na  Mars tiše  pohřbeny. Přispěly k tomu pochybnosti o tom, jestli tam existuje život.

"Jedině nalezení stop po  životě může ospravedlnit enormní úsilí, jaké  bude  taková  expedice  vyžadovat," prohlásil šéfprojektant sovětských  pilotovaných  lodí  včetně  "marsoletu"  a  kosmonaut Konstantin Feoktistov.

Až když prezidenti Ronald Reagan a Michail Gorbačov začali hledat nějaké  velké akce,  které by  obě velmoci  spojovaly, byl v roce 1988 znovu oživen projekt výpravy na Mars. Ještě v létě 1989, kdy uplynulo dvacet  let od vylodění lidí  na Měsíci, zadal prezident George  Bush  agentuře  NASA  úkol:  v  roce  2019,  k 50. výročí přistání prvních  Američanů na Měsíci,  vysadit lidi na  Marsu. A samozřejmě  před touto  výpravou měli  astronauti trvale  osídlit Měsíc.

Tímto návrhem  vyvrcholily úvahy amerických  prezidentů o dalších "kolumbovských"   cílech.    Podněcovali   je   k    nim   jejich zahraničněpolitičtí poradci, představitelé aerokosmického byznysu a vedení NASA.  Ti všichni totiž  v takovém grandiózním  projektu spatřovali pracovní příležitosti pro statisíce lidí, nové impulsy pro vědu a techniku i věc státní prestiže.

Potom se  však SSSR rozpadl, republikána  Bushe vystřídal v Bílém domě  demokrat Bill  Clinton a  jeho vláda  potřebovala najít pro Spojené státy  novou pozici ve  světě po skončení  studené války. Vzhledem  k tomu,  že politický  boj s  Moskvou oslabil  americké hospodářství, omezil  nový prezident projekty,  které nepovažoval za  nezbytně nutné.  Mezi tyto  oběti patřila  expedice k  Marsu. Ovšem planeta nezůstala ponechána jen tak osudu.

Již dříve byly plánovány lety sond,  jejich mise se tak nyní díky stopám života  zcela jistě uskuteční. Cestě  prvních lidí na Mars totiž  musí předcházet  důkladné poznání  planety. NASA  počítá s tím, že  do roku 2005  tam vyšle deset  automatů. A potom  další. Rovněž Rusové, a dokonce i Japonci tam chtějí vysílat své sondy.

První  odstartují letos  - dvě  americké a  jedna ruská.  Automat Global  Surveyor  má  odstartovat  v  listopadu,  druhý  americký průzkumník Pathfinder  poletí o měsíc později,  stejně jako ruský Mars ´96.

Sondy tak  připraví cestu marsovskému  planetoletu, pro který  se dnes počítá s šesti až osmičlennou posádkou. Stroj o váze několik desítek tisíc tun se podle NASA  bude sestavovat z menších dílů v blízkosti plánované mezinárodní stanice  Alfa, což potrvá asi pět let.

Samotná cesta na Mars a zpátky má trvat přibližně dva roky. Zatím není rozhodnuto, jestli se  konstruktéři budou snažit vytvořit na planetoletu umělou  přitažlivost, což je  dnes technicky složité, anebo  jestli posádka  bude žít  po celou  dobu ve stavu beztíže. Dlouhodobé výpravy  ruských kosmonautů na  stanici Mir naznačují, že by lidský organismus mohl tak dlouhou dobu přestát, aniž by to ohrozilo jeho zdraví.

Vysazení na  Marsu se uskuteční podobně  jako při projektu Apollo na Měsíci. Stroj doletí k planetě a začne kroužit okolo ní. Potom část  posádky přesedne  do výsadkového  modulu, v  němž přistane. Bude-li  mít expedice  takových modulů  víc, mohou  se na povrchu planety vystřídat všichni členové  posádky. Jejich hlavním úkolem bude hledat stopy života a zkoumat je.                                                     Karel Pacner

Obrázek: Snímek povrchu planety Mars pořízený americkou vesmírnou sondou Viking                                        Obrázek: Počítačová  grafika znázorňuje přistávací  modul vozítka Pathfinder, jež má být na Mars vyslán v prosinci 1996                                                    

Je možný život ve sluneční soustavě?

Praha  - Inteligentní  život existuje  podle dosavadních poznatků jen  na jediném  tělese sluneční  soustavy, na  Zemi. Už dříve se sice  předpokládalo, že  jeho nižší  formy se  mohou vyskytovat v různých podobách i na dalších  planetách a měsících, především na Marsu  a  Venuši.  Mnozí  vědci  však  tyto  spekulace odmítali s poukazem  na základní  pravidlo: kde   je voda,  tam je  i život. Automaty, které  se takřka ke  všem větším tělesům  naší soustavy vypravily, však tyto názory pozměnily.

Na Venuši  jsou takové tlaky  a žáry, jaké  žádný živý organismus nevydrží. Není však vyloučeno, že nějaké mikroorganismy plavou ve výškách okolo padesáti kilometrů.

Mars   nemá  takřka   žádné  ovzduší,   může  však   skrývat  své mikroskopické obyvatele nejspíš pod povrchem. Zřejmě tam existuje i voda  vázaná v  ledovcích, možná  ve zmrzlé  půdě, stejně  jako obrovské  dutiny  plné  vody  a  současně  i  geotermální  zdroje energie. Proto by mohl být život pod povrchem dost různorodý.

Čas  od  času  se  vynořují  spekulace,  že  různé  formy mikrobů existují také v ovzduší největší planety naší soustavy Jupitera a v hlubinách  některých jeho  měsíců. Rovněž  nejsou vyloučeny  na Saturnu a v jeho okolí. Ovšem, k tomu chybí víc podkladů.

Některé  sci-fi  filmy  ukazují,  že  jakýkoliv  kontakt  s cizím životem by mohl být pro lidstvo nebezpečný. A to je pravda.

Jestliže  zaznamenají první  výpravy na  Mars či  jinam sebemenší stopy po  životě, nebudou se smět  jejich členové okamžitě vrátit na Zemi. Budou muset prožít nejméně několik měsíců v karanténě na stanici Alfa.  Kdyby totiž přivezli mimozemské  organismy na naši planetu,  mohli  by  zde  tito  mikrobi  vyvolat  pandemii  dosud neznámých chorob, proti kterým bychom se neuměli bránit.                                                    

Karel Pacner

 

Mars je menším dvojníkem Země

Praha - Zatímco Země  má poloměr na rovníku 6378 kilometrů, Mars jenom 3398, ale jeho hmotnost je jenom jednou desetinou naší planety.  I přitažlivost  je tam  menší -  0,38 procenta  zemské, takže  pozemšťan  těžký  osmdesát  kilogramů  by  tam vážil jenom třicet kilo.Rok na Zemi trvá 365 dnů, na Marsu 687. Den má u nás čtyřiadvacet hodin,  na Marsu  je o  čtyřicet minut  delší. Atmosféra  se také zásadně  liší.  Převažuje  oxid  uhličitý.  Průměrná  teplota  se pohybuje okolo  53 stupňů mrazu. Mars  má také gigantické útvary, dosud největší, jaké známe: vyhaslá  sopka Olympus Mons je vysoká 27 kilometrů. Okolo této planety krouží dva menší měsíce - Phobos a Deimos.

Ve Francouzské  Guyaně byla v  noci na dnešek  vypuštěna evropská raketa  Ariane, která  vynesla na  oběžnou dráhu  kolem Země  dvě spojové družice.

Hamburk  - V  noci z  neděle na  pondělí bude  možné pozorovat na obloze  mnoho padajících  hvězd. Podle  německých astronomů  bude Země  procházet hustým  mrakem  tzv.  Perseid kolem  sedmé hodiny ranní, ale první začnou padat o půlnoci.

 

Meteorit bere Zemi monopol na život

10. 8.1996 Sobota - Dvoukilový meteorit  velikosti bramboru přinesl  vzrušení vědcům, filozofům, možná  i teologům. Skupina amerických  expertů po jeho rozboru usoudila,  že na Marsu kdysi  existovala primitivní forma života,  a že  tedy Země  nemá na  tento zázrak  přírody monopol. Někteří odborníci nadšeně soudí, že  se tím mění lidský pohled na sebe i  na celý vesmír.  Jiní skepticky říkají,  že si se  závěry počkají až na další rozbory meteoritu, protože dosavadní výsledky nejsou přesvědčivé.

Skupina vědců  tvrdí, že meteorit  pochází podle svého  složení z planety  Mars.  Tam  do  něj  zhruba  před  čtyřmi miliardami let pronikla  voda  a  vnesla  s  sebou  nepatrné  jednobuněčné  živé organismy. Někdy před šestnácti  miliony let kámen zřejmě vyrvala kometa či asteroid, putoval vesmírem, až asi před třinácti tisíci lety spadl do Antarktidy.

Pokud  se skutečně  prokáže, že  život existoval  v naší sluneční soustavě  hned na  dvou místech  (byť  na  Marsu možná  jen v  té nejjednodušší formě),  vlastně to znamená, že  se může vyskytovat mimo sluneční soustavu podstatně častěji, než se zatím zdálo.

Nelze  samozřejmě vyvodit,  že  jiná  myslící civilizace  je hned vedle nás a  že se brzy budeme navštěvovat.  I v případě nečekaně vysoké  četnosti inteligentního  života ve  vesmíru by  vzájemným kontaktům,   až  už   chtěným  či   nechtěným,  stejně  zabránila vzdálenost. Nicméně  poněkud mrazí při  představě, že lidstvo  by mohlo navazovat  vztahy s jinou civilizací,  když přitom nedokáže bezproblémově vyjít  ani samo se sebou.  Ale to už jsme  někde ve sci-fi  literatuře (jejíž  příznivci jsou  meteoritem určitě také nadšeni).

Nedá se však ani vyloučit, že se zárodky života dostaly na Zemi v minulosti  na nějakém  podobném meteoru  právě z  Marsu. ("Kdo si troufne  říci,   že  my  všichni   nejsme  Marťané?"  zeptal   se provokativně Richard Zare ze Stanfordovy univerzity.)

Uznáme-li, že Země není jedinou  kolébkou života, může to poněkud srazit  domýšlivou  sebestřednost  lidského  vnímání lidstva sebe sama a  připomenout, že postavení  lidstva ve světě  je přece jen poněkud skromnější, než si namlouváme.

Určitý důvod  k úvahám mohou mít  teologové. Záleží samozřejmě na tom, co  považují za život  - jestli berou  na zřetel pouze  jeho inteligentní formy, nebo uznají za živý i jednobuněčný organismus schopný látkové výměny a rozmnožování. Moderní víra směřuje spíše hluboko  dovnitř  člověka,  moudře  se  obrací  ke  smyslu lidské existence.  Jednoduchou  představu  vousatého  pána  v bílé říze, který stvořil Zemi a vyvolený život na ní (a jenom na ní), chápou někteří věřící spíše jako symbol. Jiní však berou své svaté knihy doslova.  

Nedávno  vedoucí   představitelé  anglikánské   církve prohlásili, že Bůh přece není  sadistický netvor, a odmítli proto biblické učení o ohni pekelném, v němž navěky trpí hříšníci. Mezi řadou věřících však způsobili pobouření.

Představa zárodků  života putujících kosmickým  prostorem se opět nevejde do  řádků posvátných knih  mnoha náboženských systémů,  a bude třeba se s ní nějak vyrovnat. Anebo ji přidat k věcem, které se neberou na vědomí.

Do  běžného života  však  marťanský  meteorit vnesl  možná trochu pobaveného zájmu, ale stěží něco víc. Proč také? Kdyby nás přiměl k úvahám  třeba  o  tom,  jaké  stopy  by  zůstaly  na pozemských kamenech,  kdyby je  vrhla do  vesmíru srážka  Země s  kometou či asteroidem, zbytečně by nám zkazil radost ze života. A to by byla škoda.                                                Josef Tuček

 

Na Jupiterově měsíci život?

14. 8.1996 Středa - Na existenci vody v tekutém stavu a na možnost primitivních forem života  ukazují nové  fotografie jednoho  z Jupiterových  měsíců, které poslala  na Zem americká  americká výzkumná sonda  Galileo. Fotografie  představili   v  kalifornské  Pasadeně   odborníci  z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).

Podle nich  na Jupiterově měsíci  Europa existoval a  možná ještě existuje led o nízké teplotě nebo dokonce i voda v tekutém stavu. Voda by mohla existovat pod  prasklinami v ledovém krunýři, který svírá  Europu.  Podle  ředitele  NASA  jsou  fotografie Galilea z Jupitera a  jeho měsíců "vzrušující  a působivé, ale  nepřinášejí definitivní závěry."

Sonda  Galileo  v  červenci  proletěla  od  největšího Jupiterova měsíce ve vzdálenosti pouhých 155 000 km. Další informace přinese Galileo při svých dalších přiblíženích  k Europě v prosinci a pak v lednu a v listopadu 1997.

Povrch Europy, který je velký  asi tak jako Měsíc obíhající kolem Země, tvoří popraskaný led. Vědci se domnívají, že praskliny jsou způsobeny slapovými silami vyvolávanými  Jupiterem. Ty jsou možná sto  změkčit nebo  dokonce místy  rozpustit led  Europy. Spolu  s Marsem a Saturnovým měsícem Titanem  je Europa jedním z mála míst ve sluneční soustavě, kde  vědci již dříve nevylučovali existenci podmínek umožňujících existenci primitivních forem života.

 

Sonda  Galileo  naznačila  existenci  života  na  jednom z měsíců Jupitera

15. 8.1996 Čtvrtek - Pasadena,  USA (ČTK)  - Na  existenci vody  v tekutém  stavu a na možnost primitivních forem života ukazují nové fotografie jednoho z Jupiterových  měsíců, které  poslala na  Zemi americká výzkumná sonda  Galileo.  Fotografie  představili  v  kalifornské Pasadeně odborníci  z amerického  Národního  úřadu  pro letectví  a vesmír (NASA).

Podle nich  na Jupiterově měsíci  Europa existoval a  možná ještě existuje led o nízké teplotě nebo dokonce i voda v tekutém stavu. Voda by mohla existovat pod  prasklinami v ledovém krunýři, který svírá Europu.

"Hledáme místa, v  nichž by mohl existovat život,"  řekl šéf týmu expertů NASA Ronald Greeley.  Podle něho povrch planety připomíná ledový pokryv na zemských  pólech. "Místa pod ledovými puklinami, které ukázaly nové fotografie,  by mohly být příznivým prostředím pro život," prohlásil Greeley.

Povrch  Europy, který  je velký  asi jako  Měsíc obíhající  kolem Země, tvoří popraskaný led. Vědci se domnívají, že praskliny jsou způsobeny slapovými silami vyvolávanými  Jupiterem. Ty jsou možná s to "změkčit" nebo dokonce místy rozpustit led Europy.

Spolu s  Marsem a Saturnovým  měsícem Titanem je  Europa jedním z mála míst ve sluneční soustavě,  kde vědci již dříve nevylučovali existenci  podmínek  umožňujících  existenci  primitivních  forem života. Minulý  týden bylo z  NASA oznámeno, že  vědci objevili v meteoru  z Marsu  důkazy možného  života na  "rudé planetě"  před třemi miliardami let.

Podle  ředitele NASA  Daniela Goldina  jsou fotografie  Galilea z Jupitera  a jeho  měsíců vzrušující  a působivé,  ale nepřinášejí definitivní  závěry.  "Možnost  vody  v  tekutém  stavu je dalším krokem ve  zkoumání sluneční soustavy  a v hledání,  zda někde ve vesmíru existuje život," řekl Goldin.

 

Zakřivený obraz kosmu

Časopis Žralok 8/96 - Mezinárodní   tým   astronomů   pozoroval   Hubbleovým  vesmírným teleskopem pozoruhodný jev. Kolem shluku galaxií MS 0440++0204 se jako  kolem  jasného  kotouče  řadí  nejméně  deset obloukovitých struktur.

Albert Einstein  už před osmdesáti  lety předvídal takovýto  jev. Podle  jeho  názoru  je  prostor  v  blízkosti planet, hvězd nebo galaxií mírně  zakřivený. Tudy letící  paprsek se odkloní  od své dráhy podobně, jako když prochází  sklem. Jestliže se mezi Zemí a vzdáleným  kosmickým objektem  nachází nějaká  hmota, působí jako čočka  -  zprostředkuje  nám   deformovaný  a  zřetelnější  obraz objektu.

Díky tomuto jevu se z naší  planety dají pozorovat i tak vzdálené galaxie, u nichž by to jinak vůbec nebylo možné.

Obrázek: Shluk galaxií působící jako vesmírná čočka

 

Kroužení v propasti času a dálav

Časopis Žralok 8/96

Náš kosmický dům

Spolu s jinými  vědami o přírodě a světě  kolem nás, i astronomie udělala  v tomto  století velký  krok vpřed.  Vždyť ještě na jeho počátku nebyl  ani sám Albert Einstein  přesvědčen, že kromě naší existují i další galaxie. Už dávno předtím to sice tvrdil filozof Kant, ale jeho kosmické představy nikdo nebral vážně.

Až v posledních desetiletích  se ukázalo, že filozofova představa byla  správná.  Revoluční   rozvoj  techniky  umožnil  astronomům hlouběji  nahlédnout do  světa hvězd.  Stovky obřích  teleskopů s nejrafinovanější  elektronikou  dokáží   vytěžit  informace  i  z pouhých několika protonů či  fotonů - nejmenších jednotek světla, které po  miliardy let trvající  pouti dosáhly naší  Země. Antény radioteleskopů  o rozměrech  fotbalového hřiště  dolují zprávy  z nepředstavitelných  hlubin  kosmu.  Výzkumné  družice  rozpoznají dokonce  i záření  pohlcené zemskou  atmosférou. Hubblův vesmírný teleskop  odhaluje  jasné  struktury  tam,  kde  starší přístroje umožňují víceméně jen domněnky.    

V hrubých obrysech, ale přece

Máme tedy  sice jen v  hrubých rysech, ale  přece jen v  podstatě komplexní představu  o základních stavebních  prvcích kosmu. I  o naši galaxii, s níž byly mimochodem největší problémy.

Daleko  od světel  velkoměst  (protože  světlo znemožňuje  v noci pozorování), z vrcholků vysokých hor,  kde nejsou v ovzduší vodní páry  a za  bezměsíčních nocí  se rozprostírá  galaxie před zraky badatelů v plné nádheře. I tak se však přes ni táhnou tmavé pásy, oblaky vodíku  a ztěžují výhled.  Obzvláště husté jsou  ve středu galaktického kotouče v souhvězdí  Střelce. A tak teprve teleskopy schopné  zachytit  záření  pronikající  kosmický  prach, odhalily strukturu  složení  Mléčné  dráhy  a  detaily  v ní probíhajících procesů. S  jejich pomocí se například  podařilo zjistit, že mezi jejími hvězdami je víceméně  rovnoměrně rozptýleno tolik vodíku o minus  150 stupních  Celsia, že  by stačil  k zformování několika miliard sluncí.

Vědci dospěli k  závěru, že naším kosmickým domovem  je tak zvaná spirálovitá galaxie obsahující kolem  stovky miliard hvězd. My, i s naším Sluncem  a všemi planetami, jsme  spíš na okraji ploského kotouče z plynů, kosmického  prachu a nekonečného množství hvězd. Světelný signál  přeletí Mléčnou dráhou  za sto tisíců  let. Naše Slunce krouží  kolem galaktického centra  rychlostí 220 kilometrů za sekundu a přes tuto závratnou rychlost mu kompletní oblet trvá dvě stě  milionů let...

Kolosální  rozměry,  a  přece  ne  víc  než  kosmický průměr mezi stovkami miliard  galaxií v kosmu. 

Většina z nich  má elipsovitý tvar,  asi třetina  vytváří spirálu  a zbytek  se jeví v množství rozličných nepravidelných tvarů.    

Sousedé - Magellanova oblaka

Z jižní zemské polokoule se dají prostým okem spatřit nejjastněji jiné galaxie, známé jako Magellanova  oblaka. Jejich světlo k nám letí  asi  170  tisíců  roků.  Tyto  poměrně  malé,  nepravidelně tvarované  hvězdné systémy  jsou nejblíže  k naší  Mléčné dráze a krouží kolem  ní jako planety  kolem Slunce. Další,  spirálovitou galaxii  Andromedu, je  možné za  obzvlášť jasných  nocí vidět na severní  obloze.  Její  světlo  k  nám  letí  už mnohem déle, 2,2 milionu roků.

V okruhu  pěti  milionů  světelných  roků  se  pohybuje  v hloubi prostoru  asi třicet  systémů tak  zvané lokální  skupiny, k nimž patří i  Mléčná dráha. Obzvlášť  působivý shluk galaxií  je možno pozorovat v souhvězdí  Panny. Jsou od nás vzdáleny  na 70 milionů světelných roků a tvoří je stovky systémů velikosti Mléčné dráhy. Až  do vzdálenosti  sto milionů  světelných roků  je možné pomocí silné  optiky kolem  Mléčné  dráhy  rozeznat asi  padesát menších takovýchto hvězdokup.    

Jako pletený svetr

Pozorování   vesmírných   jevů   takovýchto   obřích  rozměrů  se systematicky věnují v astrofyzikálním centru v Cambridgi ve státě Massachusetts   v  USA.   Po  analýze   čtrnácti  tisíců  galaxií překvapili jeho  pracovníci, Margaret Gellerová  a John Huchra  v polovině  osmdesátých let  vědecký svět  zarážejícím objevem,  že galaxie předvádějí ve vesmíru  jakýsi baletní pohyb připomínající pletení  svetru. Jednou  se řadí  do dlouhých  provazců, potom se proplétají  do větších  ploch, zformují   se do  bublin a  sítí a vynechávají mezi sebou i větší mezery.

Rozměry  těchto  hvězdných  superkup  se  vymykají běžným lidským představám. Tak například Velká  zeď, komplex stovek galaktických shluků na severní hvězdné obloze se rozprostírá na rozloze stovek milionů světelných roků. Je to největší známá podobná struktura.

V roce 1994  odhalili vědci i u  tří tisíců šesti set  galaxií na jižní obloze podobné vzory jako předtím na severu.

Uvnitř takovýchto kosmických tkaniv, mezi jejich provazci, sítěmi a plochami, jsou  obrovské prázdné prostory  o průměru 60  až 150 milionů světelných roků. Od kraje  ke kraji takovéto mezery by se mohlo vedle sebe seřadit až tisíc pět set našich Mléčných drah.

Dnešní stav poznání je tady takový, že galaxie se sdružují do kup nebo  menších skupin  a ty   zase do  superkup. Abychom  si mohli udělat  určitou představu:  Kdyby byla  naše Mléčná  dráha domem, menší skupina galaxií je ulicí, superkupa v souhvězdí Panny celým městem.  Přitom  nejvzdálenější  galaxie,   až  na  samé  hranici viditelného vesmíru, obklopují celou naši Zemi ze všech stran.

Obrázek: Před  300 až 500 miliony  let se galaxie NGC  4038 a NGC 4039 tak přiblížily k sobě,  že gravitační síly mezi nimi vyvrhly do vesmíru až 250 tisíc  světelných roků dlouhé chvosty složené z hvězd a prachu.

Obrázek:  V  galaxii  NGC  2997  v  souhvězdí Žirafy jsou miliony sluncí.  Starší hlavně  v jejím  centru, mladší  zase v  ramenech spirál. I  naše Slunce a  jeho planety krouží  na okraji takovéto spirálovité mlhoviny.

Obrázek: Centrum naší Mléčné  dráhy, v oblasti souhvězdí Střelce, kde jsou tmavá mračna vodíku nejhustější.

Obrázek: Velký  Magellanův oblak (na  snímku) byl možná  z našeho hvězdného systému vyvržen při setkání s neznámou civilizací

Obrázek:

a) Eliptická galaxie

b) Čočkovitá galaxie

c) Spirálovitá galaxie

d) Spirálovitá galaxie při pohledu zboku

e) Pekuliární galaxie

f) Galaxie nepravidelného tvaru

 

NASA se zaměřuje na výzkum Marsu

16. 8.1996 Pátek - Mys  Canaveral  (Reuter)  -  Týden  poté, co vědci zachytili známky  života na  Marsu, americký  Národní úřad  pro letectví  a vesmír (NASA)  obdržel druhé ze  dvou kosmických plavidel,  která budou provádět výzkum rudé planety.

"NASA směřuje k  vrcholné části výzkumu Marsu a  náš tým by velmi potěšilo,   kdyby  otázku   možnosti  života   na  této   planetě definitivně vyřešil,"  řekl v této  souvislosti Glenn Cunningham, manažer výzkumného projektu.

Speciální  kosmické  vozítko  dorazilo  do  Kennedyho  vesmírného střediska  na   Floridě  již  v  úterý,   topografická  sonda  ho následovala ve středu.

Obě  zařízení pro  výzkum rudé  planety byla  na rýsovacím  prkně dlouho  předtím,  než  vědci  oznámili,  že  v  meteoritu z Marsu objevili známky života.

Požadavek na sestrojení nového  kosmického zařízení vznesla NASA, když  před třemi  lety přišla  o sondu  v hodnotě miliardy dolarů krátce poté, co dosáhla Marsu.

Plavidlo,  které bude  mít za  úkol zmapovat  a vyměřit  na Marsu oblasti,   které  vědce   nejvíce  zajímají,   má  odstartovat  z kosmodromu na počátku listopadu. Na jeho palubě bude pět ze sedmi zařízení, jaká obsahovala i zničená sonda.

Ve výšce 367 kilometrů nad  povrchem planety potom bude speciálně zkonstruovaná   kamera   zaměřovat   objekty   velikosti   malého automobilu.

Druhé  kosmické  zařízení  v  ceně  zhruba  150 milionu dolarů má odstartovat  přibližně o  měsíc  později.  Předpokládá se,  že po půlročním letu přistane na Marsu, kde umístí monitorovací stanici a šestikolové  vozítko  velikosti   laserové  tiskárny.  To  bude ovládáno dálkově  ze Země a pomocí  svého "elektronického jazyku" bude zkoumat složení skalnatého povrchu.

"Sonda  by  měla  zmapovat  terén,  provést  analýzu  minerálů  a tamějšího  klimatu,"  řekl  Cunningham.  "To  jsou nejzákladnější věci, které mohou potvrdit nálezy z minulého týdne."

 

Česká družice připravena ke startu

Moskva  (ČTK)  -  Poslední  prověrky  české  družice  Magion 5 po dopravě do  Moskvy v ruském Ústavu  kosmického výzkumu potvrdily, že  je připravena  ke startu.  Čeští experti  pracující v  Moskvě připomněli,  že  start  je  plánován  na  29.  srpna z vojenského kosmodromu  Pleseck  v  Archangelské   oblasti  na  severu  Ruské federace.  Kosmodrom  Pleseck  v   poslední  době  stále  častěji zajišťuje  dopravu vědeckých  i  komerčních  družic do  vesmíru a přebírá tak část úkolů kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu.

 

Japonsko vypustilo dva satelity

První japonský komerční projekt

17. 8.1996 Sobota - Japonsko  úspěšně  vypustilo  na  oběžnou  dráhu  kolem  Země dva satelity.  Oznámila  to  japonská  Národní  agentura  pro  rozvoj vesmíru s  tím, že se  jedná o první  komerční projekt, který  se uskutečnil za pomoci domácí nosné rakety H-2. Raketa odstartovala z japonského vesmírného střediska na ostrově Tanegašima, ležícího asi  1000 kilometrů  jižně  od  japonské metropole.  Přibližně 15 minut po startu vypustila raketa  na oběžnou dráhu vůbec největší japonský  satelit   ADEOS  o  hmotnosti  3,5   tuny,  který  bude monitorovat teplotu vody světových  oceánů, jejich povrch, směr a rychlost větrů a plyny způsobující skleníkový efekt - ČTI.

 

Sojuz TM-24 na oběžné dráze

Bajkonur  - Kazachstán  - Kosmická  loď Sojuz  TM-24 odstartovala dnes z  ruského kosmodromu Bajkonur  v Kazachstánu. Na  orbitální stanici  Mir  má  dopravit  rusko-francouzskou  posádku  v  rámci programu Cassiopée.

 

První Francouzka je ve vesmíru

19. 8.1996 Pondělí - Moskva (ČTK) - Ruskou raketou Sojuz TM-24 v sobotu odletěla spolu s dvěma  ruskými  kosmonauty  Claudie  Andréová-Deshaysová, první francouzská  kosmonautka. Dnes  se má  na palubě  ruské orbitální stanice Mir setkat také s Američankou Shannou Lucidovou.

Teletext ČT1 - Peking  - Čínské  raketě  Dlouhý  pochod-3, která  odstartovala v neděli, se nepodařilo vypustit družici Chinasat-7.

 

Rusové  postrádají  peníze,  a  jejich  vesmírné  koráby  se  tak zpožďují

21. 8.1996 Středa - Praha   -   Před   časem   devětatřicetiletá  Francouzka  Claudie André-Deshaysová, která  v sobotu odstartovala  se dvěma Rusy  do vesmíru,  řekla, že  když vydržela  čekat jedenáct  let, vydrží i těch pár týdnů. Vypuštění nové, dvaadvacáté směny pro stanici Mir se totiž podařilo až ve třetím termínu.

Podle ruské  strany se kvůli  nedostatku financí protáhla  výroba rakety. Potom se přidaly  potíže se zdokonalenou raketou Sojuz-U, která dvakrát s nákladem havarovala.

Naposled hrozilo  nebezpečí nového odkladu před  dvěma týdny, kdy museli Rusové  vyměnit posádku. Místo Gennadije  Manakova a Pavla Vinogradova  letěli jejich  náhradníci Valerij  Korzun a Alexandr Kaleri.  Při lékařských  prohlídkách se  zjistilo, že  Manakov má potíže se  srdcem. Výměna posádky  krátce před startem  je přitom výjimečná. Nicméně jestliže jeden z  jejích členů není v pořádku, je  to  nezbytné.  Zatímco  Američané  zpravidla  vyměňují  jenom chorého jedince, Rusové celý tým. Odůvodňují to secvičeností.

Rusko-francouzský let se uskutečňuje  na základě kontraktu z roku 1994.   Francouzskou   stranu   přijde   dvoutýdenní  výprava  na dvaaosmdesát milionů franků.

Nyní  na  palubě  Miru  pracují  dva  Rusové  a Američanka. Jurij Onufrijenko  a  Jurij  Usačov  od  23. února, jednapadesátiletou Američanku  Lucid  Shanonovou  tam  vysadil  raketoplán  Atlantis koncem března.

Onufrijenko a  Usačov by se  měli vrátit domů  koncem měsíce a  s sebou vezmou i André-Deshaysovou.  Pro Shanonovou si přiletí její kolegové  až uprostřed  září. I  ona bude  mít zpoždění,  a to  o půldruhého  měsíce. NASA  se  rozhodla,  že vymění  nosnou raketu raketoplánu Atlantis kvůli závadě na těsnicích kroužcích. S touto drobností  byly  potíže  už   mnohokrát,  naposledy  v  červnu  u Columbie, nejvážněji v roce  1986, kdy jejich zamrznutí způsobilo explozi Challengeru, při níž zahynulo sedm lidí.

Ale ani Shanonové toto zdržení  nevadí, aspoň tam setrvá půl roku a vytvoří  nový americký  rekord. Přesto  se při  palubní tiskové konferenci přiznala: "Těším  se na to, že po  návratu domů si dám brambůrky a kousek moučníku."

Zpoždění  při startech  a přistáních  kosmických plavidel  nejsou ničím  neobvyklým. Od  začátku je  způsobují nejrůznější  závady, protože  kosmická  technika  patří  mezi  nejsložitější.  Avšak v posledních  pěti letech  se v  Rusku přidala  ještě další obtíž - nedostatek peněz.  Už několikrát musela být  vypuštění odložena o několik  týdnů  proto,  že   Ruská  kosmická  agentura  nedostala pravidelnou   subvenci  od   ministerstva  financí,   takže  včas nezaplatila výrobní  továrně za nosnou raketu.  Přelévání peněz z jedné státní kapsy  do druhé zakoplo o byrokracii.  Proto se loni zdržela na oběžné dráze rusko-německá posádka o dvaapadesát dnů.

Třebaže  tyto  obtíže  zahraniční  partnery  Ruska  s  ohledem na budoucí  společné projekty  znepokojují, zatím  je veřejně dávají najevo jenom velmi opatrně.                          Karel Pacner

 

27. 8.1996 Úterý - Teletext ČT1 - Praha - Na vojenském kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti na severozápadě Ruska odstartuje 29.  8. ruská nosná raketa Molnija, aby na oběžnou dráhu kolem Země vynesla umělé družice Interball 2 a Magion 5, která je v pořadí druhou českou družicí.

 

Nová česká družice Magion

Teletext ČT1 - Nová  česká  družice  Magion  je  zkonstruována  v  Ústavu fyziky atmosféry  AV ČR  ve spolupráci  s řadou  domácích i zahraničních pracovišť. Určena  je především k měření  magnetického pole Země, elektrického pole v jejím okolí, plazmových vln v širokém spektru kmitočtů,  intenzity toků  nabitých částí  o určitých  energiích, teploty a  hustoty nabitých částic,  dále ke sledování  optických jevů  ve  vnější  atmosféře  (polární  záře)  a k upřesnění délky slunečního  cyklu, který  může mít  souvislost s  táním polárního ledu  a změnami  teplot na  Zemi. Oběžná  doba družice  s apogeem (nejvzdálenější  bod oběžné  dráhy od  středu Země)  20 000  km a váhou 68 kg je 6 hodin.

Všechny   umělé  družice   Magion  sloužily   k  výzkumu   zemské magnetosféry a  ionosféry (z počátečních  písmen je složen  název Magion)  na  základě  využití  originální československé výzkumné metody měření  prostorové struktury fyzikálních  jevů pomocí dvou či  více  spolupracujících  satelitů.  Řízení  družic  Magion  je obstaráváno  pracovníky  telemetrické  stanice  při  ionosférické observatoři  AV  ČR  v  Panské  Vsi  u Dubé. Unikátní instalované komunikační zařízení  umožňuje pracovníkům stanice  vést dialog s družicí v  prakticky reálném čase  opožděném pouze vzdáleností  a transformací signálů.  To znamená, že vědci  mohou měnit pracovní program podle bezprostřední situace.

 

Magion směřuje na oběžnou dráhu

29. 8.1996 Čtvrtek - Teletext ČT1 - Moskva (29. 8.) - Z  vojenského kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti  na  severozápadě  Ruska  dnes  odstartovala  ruská nosná raketa Molnija-M, která na oběžnou dráhu kolem Země nese kosmické zařízení  Interball-2  a  dvě  umělé  družice,  českou Magion-5 a argentinskou Mikrosat. Podle pracovníků Ústavu kosmického výzkumu Ruské  akademie věd  byl start  nosné rakety  mimořádně úspěšný a obešel se bez jakýchkoli problémů.

 

Magion nelze oddělit

Teletext ČT1 - Moskva, Praha (29.  8.) - Magion se nemůže  oddělit od mateřského satelitu.  Vědci analyzují,  co je  příčinou znemožnění  separace obou těles. Podle dostupných údajů byl povel k oddělení proveden, ale oba satelity se čímsi do sebe zaklesly.

 

Naděje má svou logiku

Situace se opakuje: Nepřímý  důkaz existence mimozemského života, umocněný úvahami o  jeho významu, jako by věc  byla jistá. A hned také  pochyby  vědců,  pro  něž  není  nepřímý  důkaz  opravdovým důkazem.

Toto  všechno prožíváme  už čtyři  desetiletí -  od doby,  kdy se astronomové začali bedlivěji dívat do  vesmíru a kdy se biologové pustili do  pátrání po zákonitostech vzniku  života. A nevztahuje se  to  jenom  k  životu  na  Marsu,  ale  i na Venuši, Jupiteru, některých  měsících  a  ve  vzdálených  mezihvězdných prostorách, platí to i na existenci  planet cizích sluncí. Po prvním záblesku poznání, které doprovází obrovské nadšení, přijde neméně obrovská skepse - a ta leckdy všechno rozmělní a umrtví.

Nicméně když  se na tento  proces poznávání podíváme  z nadhledu, uvědomíme  si,  že  je  to  klasická  cesta  vědy,  spočívající v neustálé  kritice čerstvých  objevů bez  ohledu na  velikost jmen jejich  autorů.  Totéž  platí  i  při  otevírání  nových  oblastí techniky:  nadšení  při  rozsvícení  první  žárovky,  krátce nato skepse a  potom realistický postup  vpřed, stejnou cestou  prošly automobilismus,  lety do  vesmíru i  počítače. A  v daném případě mimozemského života se ukazuje, že se z toho určitý obrázek přece jenom rýsuje,  bez ohledu na  to, že se  většinou opírá o  objevy nepřímé.

Mars  je z  celé  naší  sluneční soustavy  opravdu nejnadějnějším kandidátem na přítomnost  života. Podle toho, co o  něm víme, měl kdysi atmosféru a po jeho povrchu tekla voda. A tam, kde je voda, je i život.  Potom tuto planetu postihla neznámá  katastrofa - ta zlikvidovala její silný plynný  obal, nechala jí jenom slabounkou vrstvu  a  rozvíjející  se  mikroorganismy  nejspíš  zametla  pod povrch. Pozůstatkem  tekoucí vody jsou  gigantické ledovce, které jsme spatřili jasně až na snímcích automatů.

Naproti tomu  dvě americké sondy Viking,  které přistály na Marsu před  deseti lety,  nic živoucího  nenašly. Ale  také nemusely  - vždyť propátraly jenom několik  desítek čtverečních metrů. Naději dala  dlouhodobá pozorování  kamery Vikingu  1 -  jeden kámen  se přebarvoval  tak, jako  by na  něm rostl  mech. Ale  pořád je  to nejisté.

Je  možné, že  odborníci americké  NASA se  v srpnu  mýlili, když oznámili, že v meteoritu, kdysi  vymrštěném z Marsu a nalezeném v Antarktidě,  našli stopy  po primitivních  buňkách. Ovšem  logika poznávání této planety dává naději, že se tam nějací mikromarťané přece  jenom  jednou  najdou.   Rovněž  logika  výsledků  výzkumu kosmických dálav tomu přitakává.

Už dvacet let radioastronomové  objevují v mezihvězdných mračnech prachu a plynů, jež jsou nejspíš zárodečným materiálem pro stavbu planetárních systémů, spoustu  složitých organických látek včetně vody a alkoholu - tedy stavebních kamenů živých organismů. Nabízí se tedy  představa, že většina  planet dostává tyto  materiály do vínku,  a  tam,  kde  se  vyvinou  příhodné  podmínky  pro jejich kultivaci, vzniká život.

Předpokládá se,  že živé organismy  mohou vznikat pouze  na pevné půdě,  tedy na  planetách. Ty  se dlouho  nepodařilo okolo cizích sluncí najít  - všechny ohlášené  objevy se nakonec  ukázaly jako pozorovací omyly.  Ale právě loni  několik skupin astronomů  tato tělesa  skutečně  nalezlo.  Dlouho  znervózňující  překážka proti představě mimozemšťanů tedy padla.

Máme tedy pohromadě uzavřený  kruh nepřímých důkazů pro existenci živé hmoty kdekoliv ve vesmíru. Tedy i na Marsu.

Ovšem  je možné,  že toto  všechno přece  jenom signalizuje  něco úplně jiného,  něco, co se vymyká  našim dosavadním vědomostem. A že zmíněné  nepřímé důkazy k  nalezení mikromarťanů nepovedou.  V tom případě by  bylo lidstvo na stopě něčemu  tak převratnému, co si dnes  neumíme představit, co se  vymyká našim logickým úvahám. Byl by to objev - ale objev nečekaný, tudíž revoluční.                                                     Karel Pacner

 

Pátá česká družice je už ve vesmíru

30. 8.1996 Pátek - Praha  - Společně  s argentinským  a ruským  satelitem byla včera časně  ráno  vynesena  raketou  Molnija  M  na  oběžnou  dráhu ze severoruského  kosmodromu  Pleseck  česká  družice  Magion-5.  Ta navazuje   na   tradici   tří   československých   družic  Magion vypuštěných v letech  1978, 1989 a 1991 a  české družice Magion 4 vypuštěné v roce 1995. Jejich název byl odvozen od výzkumu zemské magnetosféry a ionosféry.

Magion  5  se  má  dostat  na  dráhu  s  maximální  výškou 20 000 kilometrů  nad Zemí  a tam   začne spolupracovat  s Magionem  4 a ruským Interballem 1.

Poslední česká družice je  určena především k měření magnetického pole  Země, elektrického  pole v  jejím okolí,  plazmových vln  v širokém  spektru  kmitočtů,  intenzity  toků  nabitých  částic  o určitých energiích,  teploty a hustoty  nabitých částic, dále  ke sledování optických  jevů ve vnější atmosféře  (polární záře) a k upřesnění  délky slunečního  cyklu, který  může mít  souvislost s táním polárního ledu a změnami teplot na Zemi.

Například  sluneční  paprsky  vyvolávají  v  zemské  magnetosféře bouře, které působí nejen  na rádiové vysílání, dlouhodobé výkyvy počasí  a  změny  klimatu,  ale  také  zřejmě  na  výbuchy sopek, zemětřesení  a  vlny  tsunami,   rovněž  reagují  na  nejrůznější zplodiny lidské činnosti (plyny z elektráren, motorů aut, letadel a raket, ledniček  a sprejů). Jde o  tak složitý základní výzkum, že  hlavní  praktické  výsledky  budou  známy  někdy  na  počátku příštího  století.  Magiony  vyvíjí  skupina  odborníků  z Ústavu fyziky  atmosféry Akademie  věd vedená  inženýrem Pavlem Třískou. Stavbu posledních dvou českých  družic podporovaly ústavy a fondy z Rakouska, Francie,  Německa a Ruska. Magion  5 podpořily rovněž společnosti Aral a České aerolinie.

Vývoj  a stavba  družic svědčí  o vysoké  technické úrovni jejich konstruktérů. Jedna  družice přišla přibližně na  600 000 dolarů, přičemž v zahraničí se vyrábějí podstatně dráže.Magion  5  má  životnost   půldruhého  roku.  Jeho  činnost  řídí telemetrická  stanice v  Panské  Vsi  v severních  Čechách.                                                     Karel Pacner

 

Magion má málo energie

Teletext ČT1 - Moskva (30. 8) - Příčinou toho, že čeští odborníci nebyli schopni navázat kontakt s družicí Magion-5 hned v prvních hodinách jejího letu  na  oběžné  dráze  kolem  Země,  byl problém zařízení české družice. Oznámila to dnes ruská agentura ITAR-TASS.

Uvedla, že  družice, která byla do  vesmíru vypuštěna ve čtvrtek, se  dočasně  ztratila,  protože  jedna  z  jejích  čtyř solárních baterií se po oddělení od nosné rakety Molnija-M nerozevřela.

 

Českou družici Magion 5 trápí na oběžné dráze potíže

31. 8.1996 Sobota - Praha -  Česká družice Magion  5, která byla  ve čtvrtek v  Rusku vypuštěna  spolu s  družicemi Interball  2 a  Mikrosat, zápasí  s potížemi.

Podle  původní  zprávy  ruského  řídícího  střediska  se Magion 5 neoddělil  od  hlavního  tělesa.  Vedoucí  českého projektu Pavel Tříska z Ústavy fyziky atmosféry  Akademie věd včera uvedl, že ve čtvrtek  okolo  sedmé  večer  odborníci  zjistili,  že se družice oddělila a létá po vlastní dráze. Čeští odborníci družici řídí ze stanice v Panské Vsi v severních Čechách.

Ze  čtvrtka  na  pátek  odborníci  analyzovali  zachycené údaje z Magionu 5 a  zjistili, že většina aparatur pracuje  dobře. Zdá se však, že jeden panel slunečních baterií a jedna tyč nesoucí čidla vědeckých přístrojů se nevyklopily.

"Není ovšem vyloučeno, že to není  pravda a že to způsobuje chyba v přenosu dat," uvedl vedoucí projektu Pavel Tříska. "Přesný stav se  pokoušíme   zjistit.  Teprve  po  ověření   těchto  údajů  se rozhodneme, jak  budeme postupovat dál. Rozhodně  se nezdá, že by Magion 5  byl tak porouchán,  že by nemohl  měřit prostředí okolo sebe," řekl Tříska.

Magion 5 létá po dráze s  maximem dvacet tisíc kilometrů od Země, včera  ve   tři  hodiny  odpoledne  byl   vzdálen  dvanáct  tisíc kilometrů.

Zemi  oblétne  družice  Magion  5  jednou  za šest hodin, přičemž takřka čtyři hodiny  je nad obzorem, takže s  ním mohou odborníci ve středisku v Panské Vsi komunikovat.

Tato česká  pozemní stanice rovněž neustále  zachycuje signály od Magionu  4, který  od loňského  srpna krouží  okolo Země po silně eliptické  s maximem  přes sto  devadesát tisíc  kilometrů. Včera odpoledne  byla  tato  družice  vzdálena  sto pětasedmdesát tisíc kilometrů.

Obě české družice jsou  součástí mezinárodních projektů Interball a STEP, které zkoumají vliv Slunce na Zemi.          Karel Pacner

 

Přistál Sojuz TM-23

2. 9.1996 Pondělí - Teletext ČT1 - Moskva (2. 9.) - Ruská kosmická  loď Sojuz TM-23 se dvěma ruskými a první francouzskou  kosmonautkou na palubě  bezpečně přistála v Kazachstánu.

Francouzka Claudie André-Deshaysová strávila na orbitální stanici Mir 16 dní, během nichž prováděla biologické a lékařské výzkumy a experimenty.  Ruští kosmonauti  Jurij Usačev  a Jurij  Onufrienko pracovali na Miru již od února.

Na  orbitální  stanici  stále  zůstávají  Rusové  Valerij Korzun, Alexandr Kalery a americká astronautka Shannon Lucidová, která je na Miru poprvé a odletí zpět  na Zemi v září na palubě amerického raketoplánu.

 

Zeměkouli máme jen jednu

Rokycansko (2. 9.) - Optimisté tvrdí,  že žijeme na nejlepším  ze všech možných světů, pesimisté říkají, že je to (bohužel) pravda

Na počátku stvořil  Bůh nebe a Zemi. Země byla  pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží                            (Genesis neboli První kniha Mojžíšova)    

Je Země plochá?

Prý dodnes kdesi existuje klub vyznavačů plochosti Země. Proč ne? Pábení není  vlastní jen panu  Hrabalovi, i když  pan Hrabal pábí naprosto nepřekonatelně.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak často podceňujeme znalosti a dovednosti našich  dávných předků? Nebudu  vás napínat: myšlenka, že Země je koule, se vynořila už  někdy v 6. nebo 5. století před Kristem  a  ve  4.   století  před  Kristem  filozof  Aristoteles zformuloval  dostačující důkaz  kulatosti Země.  Uvědomil si,  že stín, který Země vrhá při zatmění Měsíce, je kruhový.

Naši  dávní  předkové  dokonce  určili  (i  když vlastně šťastnou náhodou) i rozměry zeměkoule. Bylo to již před téměř 2300 lety!

Říkáme  zeměkoule,  ale  Země  vlastně  není  příliš  pěkná koule (chcete-li, připomíná  spíše bramboroid). Rovníkový  poloměr Země je asi  6378 (vzpomeňte si na  mnemotechnickou pomůcku "šetři se, osle"), kdežto poloměr pólový je o  něco více než 20 km menší. Má to na svědomí odstředivá síla, která vzniká při rotaci Země.    

Zeměkoule uvnitř

Ne  uvnitř zeměkoule  není žádná  další zeměkoule  (a to  dokonce větší, jak se lze dočíst v Osudech dobrého vojáka Švejka). To jen titulek tohoto  odstavce tak může působit.  Na připojeném obrázku si můžete prohlédnout schématický řez průřez nitrem naší planety. Země se skládá ze dvou  fyzikálně odlišných částí. Z jádra, které sahá do vzdálenosti asi 3700 km od středu, a z pláště, který toto jádro obklopuje. Povrchová vrstva  pláště se označuje jako zemská kůra (sahá do hloubky pouhých asi  33 km). Jádro je tvořeny kovy, zejména železem a niklem.

Chemické složení  naší planety je docela  zajímavé. Země obsahuje 39  procent železa,  27 procent  kyslíku (zejména  v oxidech), 14 procent hořčíku, 11 procent síry  a niklu, 2,7 procenta hliníku a jedno procento vápníku. Zbytek do sta připadá na ostatní chemické prvky.

Průměrná teplota  na povrchu Země  je 15 stupňů  Celsia. Na každý kilometr hloubky  teplota zpočátku roste asi  o 30 stupňů Celsia. Dostane-li se do  hloubky asi 2,5 km pod  povrch Země voda, začne vřít a je  tlakem vlastních par vypuzena zpět  na povrch. Tam pak vznikají teplé prameny nebo  gejzíry (připomeňme třeba na Karlovy Vary).

Horniny se  taví v hloubce asi  50 km pod povrchem  naší planety. Tam jsou  jakési spalovací komory většiny  sopek. Sopečné výbuchy jsou tedy vlastně výbuchy hluboko  pod zemí uzavřených gejzírů, z kterých však namísto vody vystupuje rozžhavená láva.    

Radioaktivní Země?

Jaké jsou zdroje tepla, které nutí sopku soptit? Zemská kůra není nehybná,  teplo, které  se třením  uvolňuje, je  jedním z  motorů sopek.  Ale  převážná  většina  tepla  vzniká  jadernými reakcemi uvnitř naší planety.

Jsou to  zejména prvky uran  a thorium, jejichž  atomová jádra se samovolně  rozpadají a  při  tomto  rozpadu vzniká  teplo. Těchto prvků je sice uvnitř Země  pranepatrné množství, ale rozpadají se (a teplo tedy  vzniká) vlastně již od zformování  naší planety. I když  se  to  zvláště  po   letošním  létu  -  nelétu  bude  zdát neuvěřitelné, zeměkoule se jako celek stále sice pranepatrně, ale přesto otepluje.

Snad si ještě vzpomenete (psali jsme  o tom nedávno), že i uran a thorium jsou chemické prvky, které vznikly při nepředstavitelných výbuších  hvězd zvaných  supernovy. Takže  naši planetu  zvnějšku ohřívá hvězda zvaná Slunce a zevnitř vlastně pozůstatky třeba již dávno neexistujících hvězd. Není to úžasné?    

Kde se vzala voda?

Kde se na Zemi vzala voda,  je velice zajímavá otázka. Vždyť naše planeta byla  po svém zformování rozžhavenou  koulí. Vodu na Zemi nejspíše zanesly komety.  V článku o Slunci a  o jeho rodině jsme psali  o  tom,  že  komety  jsou  (samozřejmě ne všechny) tvořeny "špinavým" ledem.  Vody je na  Zemi opravdu hodně.  Oceány a moře zabírají kolem dvou třetin  povrchu. Kdyby byla voda rozprostřena rovnoměrně  po   celé  naší  planetě,  byla   by  hloubka  tohoto pomyslného veleoceánu asi 1800 metrů.

Na planetě  Merkur je snad  trochu zmrzlé vody  v oblasti pólů  a Venuše je prakticky  suchá. Předpokládá se, že voda  je na Marsu. Bezesporu kdysi na Marsu tekly i řeky (ještě asi před 200 milióny let).   Kdybychom  na   Marsu  vytvořili   onen  pomyslný   oceán pokrývající  celý povrch  planety, byl  by hluboký  asi jen deset metrů (tento údaj  berte s rezervou, v literatuře  můžete najít i jiné číslo). V  každém případě se zdá, že  v dávné minulosti bylo na Marsu vody podstatně více.    

Záhadný Měsíc

Měsíc  je  v  porovnání  s  naší  planetou neobvykle veliký (jeho poloměr  je přibližně  1738 km)  a svým  způsobem záhadný.  Mnoho myslitelů  si již  lámalo hlavu  nad otázkou,  kde se Měsíc vzal. Vznikl současně  se Zemí? Byl  kdysi samostatnou planetou,  jejíž náhodné přiblížení se k zeměkouli z ní udělalo Měsíc?

Nejpravděpodobnější je  to, že do  formující se Prazemě  narazila jakási protoplaneta  velikosti Marsu (připomeňme  si, že Mars  je planeta poměrně malá) a z části zbytků vyvržených při této srážce se Měsíc zformoval.

V současné  době je  Měsíc od  Země vzdálen  průměrně 384,4 tisíc kilometrů (Měsíc Zemi obíhá po  elipse a vzdálenost obou těles se tedy mění). Kdybychom si Zemi představili jako kouli o průměru 10 cm, měl by Měsíc průměr 3,5 cm a obíhal by ve vzdálenosti asi tří metrů.

V dávné  minulosti byl  Měsíc mnohem  blíže, třeba  i jen 100 000 kilometrů.  Měsíc se  nám nejen  v minulosti  vzdálil, ale  on se vzdaluje neustále. O kolik? Asi tak o 3 cm za rok. Když byl Měsíc blíže, byl také  na Zemi kratší den (Země  rotovala kolem své osy rychleji). Jinými slovy, protože  se Měsíc neustále vzdaluje, den na Zemi se neustále prodlužuje.

Za rok samozřejmě o pranepatrnou  vzdálenost, ale za miliardy let vzdalování se Měsíce  se den již prodloužil o  pěkných pár hodin. Dovedete  si představit  den třeba  o 21  hodinách? Proč se Měsíc vzdaluje a  neuletí nám nakonec někam  pryč? Nemějme obavy, Měsíc nám nikdy nikam  neuletí. Jednoduše proto, že na  nějaký výlet do vesmíru  nebude  mít  čas.  Dříve  se  totiž  Země  i  s  Měsícem nejpravděpodobněji  vypaří v  rozepnuté atmosféře  Slunce. Ale  o této jistě chmurné vizi jsme již psali v předchozím článku.    

Proč se Měsíc vzdaluje?

Měsíc se  sice snaží působením odstředivé  síly od Země ulétnout, ale  svého  souputníka  drží  svojí  gravitací.  Podívejme  se na připojený  obrázek.  Jsou  na  něm  rozfázovaně  nakresleny  síly gravitační  a  odstředivé  a  nakonec  síly  výsledné,  tzv. síly slapové.

Země  není  dokonale  tuhá,  a  tak  slapové síly způsobují nejen mořský  příliv a  odliv, ale  i vzdouvání  souše (pro představu - třeba o několik centimetrů).

Tyto jevy nastávají  vždy zhruba po 12 hodinách  a 25 minutách, a to (podívejte se  znovu na připojený obrázek) jak  na straně Země přivrácené k Měsíci, tak i na straně opačné.

Měsíc tedy zjevně brzdí rotaci  naší planety. I na základní škole jste  se učili  o tzv.  hybnosti těles.  Hybnost soustavy  Země - Měsíc  musí zůstat  stále stejná,   a když  se tedy  otáčení Země zpomaluje, musí se Měsíc od naší planety vzdalovat.    

Další kousky našeho souputníka

Měsíc se pravděpodobně  podílel i na rozvoji života  na Zemi. Tak dlouho příliv a odliv (v minulosti mnohem výraznější, protože byl Měsíc  blíže)  vynášel  původně  jen  v  mořích  existující  živé organismy na souš, až to některé přežily a na souši se uchytily.

Gynekologové asi vznesou námitky, ale (podle některých pramenů) i ženská  menstruace  (však  se  také  říká  měsíčky)  asi částečně souvisí se  střídáním měsíčních fází.  (Je zajímavé, že  u jiných savců  než  u  lidí  nelze  vypozorovat  žádnou  souvislost  mezi menstruačním cyklem a měsíčními fázemi).

A co  tzv.  náměsíčníci?  V  jejich  případě  je  Měsíc  naprosto nevinen,  ale nemůžeme  uvádět proč.  Mohli bychom  o Měsíci psát dále. Sami  jistě víte, že na  houby se má chodit,  když Měsíc má tvar písmene D, lesní stromy se  mají sázet, když Měsíc přibývá a naopak kácet, když ubývá atd. atd. Chudák Měsíc, co všechno se na něj nenasvádí! Je to všechno pravda, nebo se jedná o pověry? Snad se ke  všemu vrátíme ve  zvláštním článku. Měsíc  si to zaslouží. Vždyť je také zatím jediným tělesem, na kterém stanul tvor, jehož domovem je planeta Země.

Zakončeme  tento  odstavec  anekdotou.  Po  přistání Američanů na Měsíci  byli  prý  do  Kremlu  povoláni  vědci.  Dostali  za úkol připravit výpravu na  Slunce. Šlo o zjevnou pitomost,  a tak sice neprotestovali,  ale kremelským  vládcům neušlo,  že se  ošívají. Usmáli  se a  řekli: "Nebojte  se, na  Slunci přistanete  v noci, abyste se nepopálili".    

Lidé na Měsíci

Měsíc je  zatím (samozřejmě kromě Země)  jediné těleso, na kterém byli  lidé. 20.  července 1969  astronaut Neil  Armstrong oznámil stamiliónům televizních  diváků, že udělá malý  krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Jistě  se mnozí z vás dočkáte dalších přistání  kosmických  lodí  s  lidskou  posádkou  na našem věrném průvodci a snad třeba i na Marsu. Ale vy, kteří jste před 27 lety probděli  noc u  televizorů, jistě  nikdy na  onen nepřekonatelný zážitek nezapomenete.    

Cesty ke hvězdám

Uvědomme  si, kolik  úsilí stálo  dostat se  na poměrně blizoučký Měsíc.  Nesrovnatelně  složitější  bude  třeba  návštěva  lidí na Marsu. Navštíví někdy naši vzdálení potomci planety jiných hvězd? Dnes  se  to  zdá  naprosto  nemožné.  Vždyť  raketa,  která lidi dopravila  na Měsíc,  by k  (po Slunci)  nejbližší hvězdě  (která navíc planety  určitě nemá) letěla asi  čtyřicet tisíc let. Nikdo si   zatím   nedovede   představit,   jak   překonat  fantastické vzdálenosti ke hvězdám. Ale nebuďme skeptiky. I cesta na Měsíc se ještě poměrně nedávno zdála zcela nemožná.

Pokud  si dnes  s cestováním  do vzdáleného  vesmíru nevíme rady, vůbec  to  neznamená,  že  naši  vzdálení  potomci  tento problém nevyřeší. Nevíme jak,  myslíme si, že to nejde.  Ale přejme našim vzdáleným potomkům štěstí.    

Život na Zemi

Dostáváme  se na  velmi tenký  led, protože  o tom,  kde se  vzal život, se  stále vedou diskuse.  Stvořil život Bůh,  vznikl život náhodně  nebo byl  na Zemi  zavlečen (třeba  i záměrně?) z jiného místa vesmíru (jak ale potom život vznikl tam?).

Tápeme  v mlze.  Pravděpodobnost náhodného  vzniku života  Albert Einstein přirovnal k pravděpodobnosti,  že se výbuchem v tiskárně pečlivě vysází  a vytiskne slovník  cizího jazyka. Nebudeme  dále tápat...

Čím je  vlastně život charakterizován? I  to je zapeklitá otázka. Živé je určitě to, u čeho  probíhá látková výměna a co je schopné se rozmnožovat. Zůstaňme u tohoto vymezení.Již víme, že naše planeta  (podobně jako ostatní planety sluneční soustavy) vznikla přibližně před 4,67 miliardami let. Život se na Zemi objevil velmi brzy, asi před 3,4 miliardami let. Byl to však život velmi primitivní, k jeho pozorování bychom museli mít dosti výkonný mikroskop.

Před dvěma  miliardami let nastal ve  vývoji života velmi výrazný zlom - objevily se zelené  rostliny. Zelenou barvu rostlinám dává látka  zvaná  chlorofyl.  To   je  téměř  zázračná  látka,  která rostlinám  umožňuje  (pomocí  sluneční  energie)  doslova  žít ze vzduchu. Při tzv. fotosyntéze rostliny rozkládají oxid uhličitý a uvolňují kyslík.  Bez fotosyntézy by  náš život na  Zemi byl brzy nemožný - udusili bychom se nedostatkem kyslíku.

Vícebuněčné organismy  se na Zemi vyvinuly  až relativně nedávno, asi před 600 až 700 miliony  let. Přibližně před 220 miliony lety se na  naší planetě objevili dosud  největší tvorové - dinosauři. Také bychom v  oné době sice stěží, ale přece  jen našli asi jako myši velká zvířátka, vycházející  ze tmy. Neotřásejte se odporem! Byli to první savci, naši předkové!

V porovnání s ještěry měli první savci jen pranepatrnou naději na přežití.  Ale dinosauři  jakoby náhle  vyhynuli. Proč?  O tom  se stále vedou spory. Uveďme bez komentáře dvě hypotézy. Podle první dopadlo  na Zemi  před 60  až 70  miliony let  asi jádro  komety. Zvířený  prach tak  dlouho  zakrýval  Slunce, že  ještěři vymřeli hlady, protože jednoduše neměli dost rostlinné potravy.

Druhá hypotéza  uvádí, že první  savci byli náramně  vychytralí a začali se živit  dinosauřími vejci. Buď jak buď,  savci se začali mít velmi  dobře k světu  a někdy před  3 miliony lety  se jejich jistý druh  rozdělil zhruba na  dvě větve. Jedna  vedla ke vzniku opic a druhá ke vzniku nás, lidí.

První skuteční lidé se na  Zemi objevili v závěru poslední ledové doby, z hlediska stáří Země  vlastně nedávno, před pouhými 40 000 let. A počátek lidských dějin  (útržkovitě) známe z doby asi před 10 000 lety.

Pokud vyjdeme ze stáří Země 4,76  miliard let, vešly by se lidské dějiny do tohoto časového období 476 tisíckrát.    

Zeměkouli máme jen jednu?

Planeta  Země nám  nepatří. Máme  ji pouze  dočasně vypůjčenou od našich dětí, vnuků a ještě mnohem vzdálenějších potomků.

Bohužel,  chováme se  tak, jako   by po  nás měla  přijít potopa. Vydrží planeta Země naše naprosto nešetrné zacházení? Neděláme (a to zcela vědomě!) všechno pro to,  aby lidský rod z naší zázračné planety zmizel?

Uvědomme   si,  že   kdykoli  třeba   sešlápneme  plynový   pedál automobilu,  nenávratně  pro  nás  i  pro  naše potomky mizí část zakonzervované sluneční energie a Zemi doslova dusíme.

Nebudeme teď rozebírat ekologické  problémy, nemá to žádný smysl. O těchto problémech  velice dobře víme.  Bylo o nich  popsáno již mnoho papíru. Teď  jde o to jednat. Snad  ještě není po dvanácté, ale jen za pět minut dvanáct. A  naše planeta nás na to již dávno upozorňuje.

Znovu si uvědomme: Zeměkoule nám nepatří! Máme ji jen půjčenou od našich potomků.

Doc. ing. Jiří Myslík, CSc.

Obr. 1. Schématický řez naší planetou.

Obr.  2. Na  horním obrázku  vidíme, že  největší gravitační síla Měsíce  působí v  bodě A,  nejmenší v  bodě B. Prostřední obrázek znázorňuje odstředivou sílu F. Je  rovna přitažlivé síle Měsíce v bodě O, ale má opačný směr. Dolní obrázek znázorňuje součet všech sil. Mořský  příliv je tedy jak  v okolí bodu A,  tak i na opačné straně Země, v okolí bodu B.

Obr. 3. Zemská kůra je tvořena  tzv. krami. Před 200 miliony lety tyto  kry tvořily  celistvý kontinent  zvaný Pangea  ("Všezemě"). Pangea se  rozpadla podle obrázku.  Pohyb jednotlivých kontinentů pokračuje stále  a na obrázku  také vidíme tvář  Země ve vzdálené budoucnosti.

 

Kosmonautika nabírá dech k novému skoku ze Země ke hvězdám

3. 9.1996 Úterý - Praha  - Osahávání  vesmíru  lidstvem  má v  budoucnosti posunout stálá  mezinárodní  orbitální  stanice  Alfa,  návrat  na Měsíc a výprava na Mars, kde je možná život - byť primitivní. Otázkou pro vědecké týmy  však zůstává, zda člověk  dlouhodobý pobyt ve stavu beztíže a v uzavřeném prostoru snese. I ruský rekordman přežívání ve  vesmíru  bývalý  doktor  kosmonaut  Valerij  Poljakov  jednou selhal.  Když  byl  podruhé  na  orbitální  stanici Mir s Jelenou Kondakovovou,  nelíbilo  se  mu,  že  nedbá  na jeho dobře míněné lékařské rady, rozzlobil se a přestal  s ní mluvit. Potom si však uvědomil, že  je to i  jeho chyba, začal  s ní opět  komunikovat, nedorozumění  si vysvětlili  a stali  se znovu  přáteli. Kdyby to včas   neudělal,  mohl   tím  rozvrátit   nezbytnou  toleranci  a spolupráci trojice lidí uvězněných v malém prostoru sto kubických metrů 300 km nad Zemí.

Jeho  případ  je  jenom  onou  pověstnou  špičkou  ledovce.  Lidé létající  do  vesmíru  se  totiž  se  svými  psychickými problémy málokdy svěřují veřejnosti a jejich lékaři o nich mlčí. Nicméně z letmých poznámek  o tom, že  s tím či  s oním se  na palubě těžko vycházelo, vidíme, že to je problém velice tíživý. Jaké je z něho východisko?  Lékaři  a  psychologové  budou  muset  před  startem důkladně zkoumat  psychologii kandidátů, podle  toho je zařazovat do  posádek  a  nakonec  sledovat  i  sladěnost  těchto týmů před startem. Zatím  velitelé a instruktoři  sestavovali posádky podle své intuice  - a to je  pro výběr lidí do  izolace trvající mnoho měsíců málo.

"Pro dlouhodobé lety vesmírem neexistují žádné vážné fyziologické bariéry,  spíš  překážky  rázu  psychologického," upozorňuje však Poljakov,  který  dnes  pracuje  jako  náměstek  ředitele  Ústavu lékařsko-biologických  problémů v  Moskvě. Sám  setrval na oběžné dráze nepřetržitě 437 dnů a před tím 241 dnů.

Dlouho totiž trvaly obavy, že mnohaměsíční pobyt člověka ve stavu beztíže  poškodí  jeho  organismus.  Zkušenosti  Rusů, kteří jako jediní  tyto  rekordy  dělali,  ukazují,  že  když  se  kosmonaut nevyhýbá  pravidelnému  každodennímu  cvičení  na palubě stanice, dokáže  se  vrátit  na  Zemi,  tedy  do  stavu normální tíže, bez jakýchkoliv následků.

Uvažované půlroční  směny na mezinárodní  stanici Alfa, který  by měla  začít plně  fungovat v  letech po  roce 2002,  jsou reálné. Ovšem za předpokladu,  že se všichni budou řídit  radami lékařů a psychologů.  Zato pro  výpravy na  Mars, s  nimiž se počítá kolem roku 2018, je  to málo. Tým šesti až osmi  lidí, který by dokázal bez vážných  rozporů žít v  izolaci daleko od  Země po dva  roky, nejspíš psychologové sestaví. Avšak  zatím není jasné, jestli dva roky   ve  stavu   beztíže,  což   je  doba,   kterou  si   trasa Země-Mars-Země  vyžádá,  neohrozí   lidský  organismus.  Na  toto zjištění  mají lékaři  a biologové  ještě deset  let čas,  než se začne projektovat planetolet pro Mars.

Kdyby se ukázalo, že delší beztíže je skutečně nebezpečná, museli by  lékaři předat  tento problém  konstruktérům dálkové  kosmické lodi. A  ti by měli  dvě možnosti: buď  na tomto stroji  postavit centrifugy  imitující  přitažlivost,  ve  kterých  by  se  museli členové  posádky střídat,  anebo zkoncipovat  plavidlo, na  jehož palubě by byla trvale umělá tíže.

Všechny  možnosti  lidského  organismu  testují  ruští  a  dnes i američtí odborníci a kosmonauti na orbitální stanici Mir. Později se  všichni  přesunou  na  palubu  rozsáhlého kosmického příbytku Alfa,  kde se  na testech  budou podílet  i specialisté z dalších zemí.  Výstavba  Alfy  se   má  stát  předobrazem  budoucí  těsné mezinárodní  spolupráce  ve  vesmíru,  tolik  nezbytné  pro další kolumbovské expedice.                                Karel Pacner

Foto: Raketoplán Discovery krátce po startu            

 

Posádky pro Alfu prodělávají výcvik

Praha (ker) - Když se v roce 1989 slavilo dvacáté výročí vysazení prvních  lidí na  Měsíci,  řekl  prezident George  Bush americkým školákům, že mezi nimi jsou  astronauti, kteří jako první vstoupí na půdu Marsu.

Prvním  krokem  bude  ovšem  mezinárodní  stanice  Alfa,  s jejíž montáží  na  oběžné  dráze  se  má  začít  v  létě 1998. Budou to američtí  astronauti a  ruští  kosmonauti  s mnoha  zkušenostmi z předcházejících letů.  Oba státy jich nyní  mají v aktivní službě okolo šedesáti. Ty pak nahradí  nová skupina, cvičená od letošního roku, která stanici dokončí a začne  ji obsluhovat. Těchto adeptů je 44, z toho  devět   občanů  Kanady,  Japonska,   Španělska,  Švédska, Francie, Německá a Itálie. Jejich trénink ve středisku v texaském Houstonu potrvá dva roky. Budoucím astronautům je 29 až 48 let.

Ve Hvězdném  městečku u Moskvy  prodělává dnes základní  dvouletý výcvik 25  mužů a žen.  Kromě toho dalších  jedenáct kandidátů si školí sama raketová firma Eněrgija.  Dalších asi dvacet lidí bude letos do  přípravy přijato. Rusové  rovněž připravují k  letům do vesmíru cizince. Za jednoho člověka účtují až dva miliony dolarů. Kromě toho nabízejí výcvik i zahraničním soukromníkům. Třebaže se před rokem  přihlásila stovka zájemců, už  nebylo oznámeno, že by některý z nich prošel tvrdými vstupními zkouškami.

Číňané  dávají  najevo,  že  by  chtěli  začít  vypouštět vlastní kosmické lodi  se svými občany  začátkem příštího století.  Avšak žádné spolehlivé zprávy o jejich pilotovaném programu neexistují. Japonci  chystají  raketoplán  Hope,  který  bude  nejdřív  vozit náklady pomocí automatů, později rovněž dopravovat lidi. S jejich výcvikem  nezačali.  Evropská  kosmická  agentura  se  vrátila  k úvahám,  že  by  vyvinula  "taxík"  pro  stanici  Alfa, ale žádné konečné rozhodnutí zatím nepadlo.

 

Čeští  vědci přes  své  omezené  možnosti přispívají  k odkrývání tajemství kosmu

Praha (ker) -  Koupit si družici a nechat  ji vypustit na oběžnou dráhu není dnes nic  neobvyklého. Spojové družice totiž zajišťují pro mnohé  státy Asie, Tichomoří  a Afriky nezbytnou  komunikační síť,  družice  pro  zkoumání   přírodních  zdrojů  zase  umožňují objevovat   suroviny  skryté   pod  povrchem.   Staly  se  běžným prostředkem k  rozvoji národního hospodářství  podobně jako třeba námořní lodě.

Méně obvyklé už  je stavět si vlastní družice,  většinou určené k výzkumu  anebo ke  špionáži. To  dokáží jenom  průmyslově vyspělé státy.  Od  roku  1978  mezi  ně  patří  i  Česká republika - tým inženýra  Pavla Třísky,  který dnes  pracuje pod  střechou Ústavu fyziky atmosféry  Akademie věd, vyvíjí  družice určené ke  studiu nejbližšího okolí  Země. Vzhledem k  ceně a spolehlivosti  těchto poměrně malých těles je o ně  zájem i v zahraničí. Avšak ústav má tak malou kapacitu, že je na export nemůže stavět.

Některá další  akademická pracoviště vyvíjejí  nejrůznější měřicí přístroje,  s   nimiž  se  počítá  pro   cizí  družice,  americký raketoplán  a patrně  i pro  mezinárodní stanici  Alfa. Na palubě ruského  Miru  pracuje  tavicí  pec,  kterou  tam  dodala pražská soukromá firma BBT specializovaná na studium výrobních postupů ve stavu beztíže.

Možnosti  českých  odborníků  jsou  však  velice  omezené.  Čeští průmyslníci a  vláda si však zatím  neuvědomují, jak velký přínos má  využití  kosmických  technologií  v  pozemském  průmyslu.  Po Vladimíru Remkovi, který letěl do  vesmíru se Sověty v roce 1978, se  k tomu  zatím nikdo  nepřipravuje. Další  Čech se tam nejspíš vypraví jako renomovaný vědec, o jehož přínos budou všichni stát.

 

Američané mají nové poznatky o vzniku vesmíru

7. 9.1996 Sobota - Washington  (ČTK) -  Americký vesmírný  Hubbleův teleskop odhalil skupinu  osmnácti  gigantických   hvězdných  formací.  Zjevně  se vyskytují zhruba ve stejné vzdálenosti  od Země a podle hodnocení vědců  by mohly  vést k  závěrům, jak  se vyvíjel vesmír. Národní úřad pro letectví a vesmír soudí, že by se hvězdná uskupení mohla jednoho dne  přetvořit v galaxie.  Zatím není jasné,  zda galaxie vznikaly všechny současně v důsledku tzv. velkého třesku nebo zda se tvořily  postupně. Nový objev podle  NASA podporuje teorii, že galaxie  byly  původně  shluky  hvězd,  jež  později  srůstaly do větších formací.

"Myslím,  že   hledíme  do  kolébky   vesmíru,"  prohlásil  Roger Windhorst z univerzity v Arizoně.

Snímky  z  obřího  teleskopu  ukazují  hvězdné  skupiny  tak, jak vypadaly asi před deseti miliardami let.

 

Boeing mohla omylem zničit vědecká raketa

9. 9.1996 Pondělí - New York  (ČTK) - Téměř  dva měsíce po  dosud neobjasněné havárii letadla  Boeing  TWA  při  pobřeží  Long  Islandu 17. července se dostalo nového  podpoření teorii, podle  níž mohla letadlo  s 230 osobami na palubě sestřelit raketa.

Pilot společnosti American Airlines totiž  ohlásil, že při letu z portorického  San  Juanu  do   Bostonu  uviděl  při  přeletu  nad virginským Wallops Island kolem svého Boeingu proletět raketu. Na tomto ostrově  má středisko Národní  úřad pro letectví  a vesmír, který zde  provádí výzkum raket bez  lidské posádky. Středisko je vzdáleno asi  350 kilometrů od  místa, kde se  zřítil Boeing TWA. Zkušební let  rakety NASA nad Long  Islandem by nicméně odpovídal scénáři se  sestřelením letu TWA -  který se mimo jiné  opírá i o výpověď jednoho ze svědků havárie.

 

Vědci objevili novou planetu

11. 9.1996 Středa - Mountain View, USA (ČTI, Reuter) - Novou planetu, obíhající okolo vzdálené  hvězdy,  objevil   americký  astronom  Geoffrey  Marcy. Planeta, o málo větší než Jupiter,  se podle jeho slov nachází na oběžné dráze hvězdy vzdálené od Země asi sto světelných let.

Za minulý  rok Marcy, profesor astronomie  na Státní univerzitě v San  Francisku, a  další vědci  objevili sedm  nových planet mimo naši  sluneční soustavu.  "Nyní už  víme o  osmi planetách, které obíhají hvězdy podobné našemu Slunci," uvedl Marcy.

Až do nedávné doby astronomové nevěděli na sto procent, zda vůbec nějaké  planety obíhají  okolo  nedalekých  hvězd. Až  minulý rok objevil  tým  expertů  na  observatoři  v  Ženevě  první  planetu obíhající normální hvězdu mimo sluneční soustavu.

 

Na oběžnou dráhu vypuštěn satelit

12. 9.1996 Čtvrtek - Teletext ČT2 - Raketa Delta 2 společnosti McDonnell Douglas vzlétla z kosmodromu na Mysu  Canaveral. Na palubě nesla  navigační satelit amerického vojenského letectva.  Nosná raketa Delta,  vysoká jako 12podlažní dům,  odstartovala  v  10.49  hodin  SELČ.  O  25  minut  později vypustila na kruhovou oběžnou dráhu  o poloměru 19 300 km zmíněný satelit.   Cena   družice,   kterou   vyrobila   firma   Rockwell International,  je  55  milionů   dolarů.  Vypuštěná  družice  je součástí  navigačního systému,  který se  skládá z  24 satelitů a jenž umožňuje  příslušníkům armády zaměřit  svoji polohu kdekoliv na zeměkouli s přesností na 9 metrů. Na systém se mohou napojit i civilní uživatelé (ČTI).

 

Morové dráhy zřejmě dopadly z vesmíru, prohlašuje vědec

Londýn  (ČTK)  -  Dvě  morové  epidemie,  které  ve  starověku  a středověku  zdecimovaly   Evropu,  zavinily  možná   komety  nebo meteority.

Britský archeolog  Mike Baillie z  Queen´s University v  Belfastu upozorňuje, že před černou smrtí  za císaře Justiniána v roce 529 a morovou epidemií  v roce 1347 se  srazila Země podle dostupných důkazů  s  nějakým  nebeským  tělesem.  Srážka  zvířila  obrovské množství prachu, jenž změnil klimatické podmínky. Při obou těchto epidemiích zahynula třetina tehdejšího obyvatelstva.

Baillie zkoumal rovněž teorii, že by se morové bakterie, které za normálních okolností přenášejí blechy na krysách, dostaly na Zemi z vesmíru.  S  touto  hypotézou  přišli  britští astronomové Fred Hoyle  a  Chandra  Wikramasingheová   před  dvaceti  lety.  Podle Baillieho je  takováto možnost pochybná,  prach v atmosféře  však zhoršil  počasí  natolik,  že  to  vedlo  k epidemii moru. "Pokud zkoumáme  růst dubů  v šestém  a čtrnáctém  století, je  zřetelně patrné, že  se zpomalil přesně v  době, kdy v Evropě  řádil mor," říká Baillie.

Baillie se rovněž zmiňuje o "suché  mlze" a hladomoru v roce 536. Ten způsobila podle něj neúroda,  která přiměla lidi k migraci do oblastí, v  nichž se bakterie moru  vyskytovaly endemicky a proti nimž neměli nově příchozí imunitu.

 

Odstartoval raketoplán Atlantis

16. 9.1996 Pondělí - Teletext ČT1 - Mys Canaveral (16. 9.) - Ze základny na floridském Mysu Canaveral v USA  dnes  v  10:54  hod.   SELČ  (04:54  hod.  místního  času) odstartoval americký  raketoplán Atlantis se  6člennou posádkou k 10denní misi, během níž se  již počtvrté setká s ruskou orbitální stanicí Mir. Ke spojení s Mirem dojde ve středu.

Krátce po startu postihla  raketoplán Atlantis technická porucha. Podle mluvčího  americké agentury NASA pokračuje  však mise podle plánu.

V ruské  stanici  vystřídá  americký   kosmonaut  J.  Blaha  svou kolegyni  S. Lucidovou,  která je   v kosmu  od března.  Blaha má setrvat s dvoučlennou ruskou posádkou na Miru čtyři měsíce.                                                         (STS-79)

 

Atlantis vystartoval na cestu k Miru

Teletext ČT2 - (ČTI) -  Raketoplán Atlantis odstartoval v  pondělí časně ráno na svoji  desetidenní  vesmírnou  pouť,  během  níž  má jeho posádka vyzvednout na  ruské orbitální stanici  Mir americkou astronautku Shannon  Lucidovou  a  náhradou  za  ní  zde  vysadit  kosmického veterána Johna  Blahu. Vesmírná loď, jejíž  hodnota šplhá do výše dvou miliard dolarů, byla vypuštěna  ve 4:54 hodiny místního času (10:54 hodin SELČ)  a po třídenní cestě se  ve středu večer spojí se  stanicí  Mir.  Start  raketoplánu,  původně  plánovaný na 31. července,  byl  o  téměř  sedm  týdnů  zdržen kvůli výměně jejího prvního  stupně nosné  rakety a  rovněž kvůli  hurikánům, které v posledních týdnech ohrožovaly floridské pobřeží.         (STS-79)

 

Život na Marsu: byl? Je?

Od  počátku  civilizace  hledá  lidstvo  marně  důkazy,  že život existuje nejen na Zemi, ale i v jiných částech vesmíru. Doklady o tom,  že  vznik  rodu  Homo  sapiens  nemusel  být  dílem  božské prozřetelnosti, ale pouhé šťastné  souhry okolností, však přinesl teprve kámen, jehož snímky oblétly v polovině srpna celý svět.

Emílie Harantová s použitím zahraničních pramenů

Je  velký  jen  asi  jako  mohutnější  brambor  a  neváží ani dva kilogramy. Pozoruhodný je na první  pohled pouze tím, že je starý asi 3,6 miliardy  let a přiletěl z vesmíru  - podobně jako zhruba 19  000  jiných  meteoritů,  které  se  každý  rok  zřítí na naši planetu. Přesto však od poloviny  srpna nemizel z prvních stránek novin. V  tomto rozpraskaném, kovově  se lesknoucím kusu  horniny totiž vědci nalezli dosud nejpřesvědčivěji působící důkazy o tom, že ve vesmíru existuje život.

Meteorit objevila  vědecká expedice před dvanácti  lety ve vrstvě ledu v Antarktidě  v Allan Hills a podle  místa nálezu ho nazvala ALH84001.  Zkoumání,  jimž  byl  pak  podroben,  jeho  zajímavost postupně zvyšovala:  zjistilo se totiž,  že pochází z  Marsu a že vznikl  jako produkt  sopečné činnosti  přibližně před  čtyřmi až pěti  miliardami let  - tedy  asi tak  v době,  kdy se  formovala sluneční  soustava  a  kdy  byl  povrch  všech planet bombardován stálým deštěm  asteroidů. O něco  později začala po  skále, jejíž součástí   kámen  byl,   zřejmě  proudit   tekoucí  voda,   která charakteristickým  způsobem zformovala  její povrch. 

Pak před 16 miliony let  do povrchu Marsu narazil  gigantický asteroid, který zde explodoval silou větší než  milion vodíkových pum. Na povrchu planety  vyhloubil hluboký  kráter  a  do okolní  řídké atmosféry katapultoval  déšť  balvanů  a  prachu.  Většina  dopadla zpět na planetu, ALH84001 však překonal slabou přitažlivost Marsu a začal obíhat po  vlastním orbitu kolem  Slunce. Ve vesmíru  pak bloudil miliony let, než  se před 13 000 lety  nějakým způsobem dostal do gravitačního  pole Země  - kde  tehdy lidé  doby kamenné zkoušeli pěstovat  první zemědělské  plodiny  -  a přistál  v antarktickém ledovci. Zde  nerušeně odpočíval po  celou dobu, po  níž se vlády nad celou  naší planetou postupně ujal  Homo sapiens: říše antiky vystřídal raný středověk a  průmyslovou revoluci minulého století zase   epocha   letů   do   vesmíru,   vyspělé   spektrografie  a elektronových mikroskopů. 

Naštěstí. Pokud by  totiž byl ALH84001 nalezen  o  třicet  let  dříve,  skončil  by  na polici v některé laboratoři jen jako jeden z průměrně 10 meteoritů, které se každý rok podaří najít a doručit do povolaných rukou.    

Marťané byli bakterie

Dnes však už bylo možno  prokázat, že ALH84001 pochází skutečně z Marsu.  Většina chemických  prvků  se  skládá z  několika různých "mutací" - izotopů - jejichž  atomová váha se nepatrně liší podle počtu neutronů  v jádře. V  různých částech sluneční  soustavy se jakýkoli  daný  prvek  skládá  z  lehce  odlišné kombinace těchto izotopů  a má  tak cosi  jako "podpis".  V mikroskopických pórech ALH84001  zůstaly zbytky  plynů, které  se při  zahřátí meteoritu uvolnily  - a  jejichž složení  se překvapivě  přesně shoduje  se vzorky  atmosféry a  skladbou plynů   z hornin,  jež v  roce 1976 vyslaly z Marsu na Zemi přistávací moduly sondy Viking.

To  by ještě  samo o  sobě neopravňovalo  k tomu,  aby byla kvůli ALH84001  svolána   v  první  polovině   srpna  zvláštní  tisková konference,  kterou přímo  přenášela CNN,  a aby  se k  meteoritu vyjadřoval  i prezident  USA Bill  Clinton. Kamenů  pocházejících prokazatelně  z  Marsu  bylo   koneckonců  nalezeno  už  dvanáct. ALH84001  však  byl  předtím  podroben  složité  vědecké pitvě ve sterilních  laboratořích Národního  ústavu pro  letectví a vesmír (NASA) a ten v jeho vnitřku nalezl mikroskopické struktury, které až  pozoruhodně připomínaly  útvary produkované  živými organismy známými ze Země. 

Když si jeden z vědců,  který kámen analyzoval, přinesl  domů zvětšené  snímky a  odložil je  v kuchyni na stole, manželka  -  povoláním  bioložka  -  se  zeptala:  "Co  je  to za bakterie?"

Laserem  prosvěcované  řezy  kamenem  totiž  prokázaly přítomnost kanálků  s  organickými  chemikáliemi  známými  jako polycyklické aromatické  uhlovodíky  (PAH).  Ty  se  vyskytují  na Zemi vcelku běžně: jsou v uhlí a ropě, ale i v naftalínu. Nacházejí se také v jiných částech sluneční soustavy a v některých meteoritech. Avšak PAH  v  meteoritu  z   Allan  Hills  byly  mimořádné.  Překvapivě připomínaly  útvary vznikající  při rozpadu  bakterií vystavených horninotvorným  procesům. K  jejich produktům  patří i kysličníky železa a částice pyritu, jež byly v marťanské hornině nalezeny.

Kysličníky  jsou  součástí  magnetitů  -  sloučenin,  které  jsou skutečně magnetické,  jak již název  naznačuje. I četné  pozemské bakterie   totiž   vylučují   částice   magnetitu,   známé   jako magnetozomy, které  mikroorganismům umožňují orientovat  se podle magnetického pole  Země. Také pyrit je  běžný produkt anaerobních bakterií.    

Na Zemi jsou také

Ještě  před dvaceti  lety by  se dalo  namítnout, že  může jít  o náhodu, protože  život nemůže existovat bez  kyslíku a slunečního světla. V  roce 1977 však byly  poblíž Galapág podél vulkanických průrv na  mořském dně objeveny ekosystémy,  které vegetují docela dobře i ve tmě a s minimem kyslíku. Mezi živočichy tvořícími tuto faunu  jsou  přitom  obrovští  mlži  a  celé souvislé pásy bílých vápenitých  trubic,  v  nichž  žijí  červi  dlouzí  až tři metry. Existenci  těchto  vyšších  organismů  a  celého ekosystému ovšem umožňují bakterie, které se živí chemickými látkami unikajících z vulkanických  trhlin sahajících  až k  hlubinám žhavého  zemského jádra.  Tyto bakterie  zde hrají  obdobnou roli  jako rostliny na sluncem ozařovaném povrchu planety.

Genetické   analýzy  ukázaly,   že  tito   mikrobi  jsou   předky nejranějších forem života na Zemi. Teplomilné mikroorganismy byly mezitím  nalezeny na  nejneuvěřitelnějších místech  - od  horkých vřídel přes  aktivní sopečné krátery  až po ložiska  ropy hluboko pod  zemským  povrchem.  Prostředí  vysokého  tlaku  a teplot jim naopak evidentně svědčí. V roce 1992 pak přišel dr. Thomas Gold z Cornelovy  univerzity  s  teorií,  že  tito  mikrobi  jsou  velmi pravděpodobně zastoupeni v celé  zemské kůře do tloušťky několika kilometrů.  Tato neviditelná  biosféra podle  jeho názoru početně vysoce převyšuje veškerý život na povrchu Země. "A takovéto formy života mohou být rozšířeny v celém vesmíru," napsal tehdy Gold.    

Nebyl to popílek

Odvážnému  závěru, že  struktury v  meteoritu způsobila existence živých organismů, nestál v cestě  ani argument, že zjištěné látky mohou být produktem druhotného  znečištění usazeného na meteoritu během  jeho dlouhého  pobytu v  Antarktidě. Zde  si dali  vědci z Johnsonova centra NASA, kteří  kámen zkoumali, zvláště záležet už proto, že se věda v tomto aspektu již jednou spálila.

V 60. letech  vzrušil svět meteorit,  který dopadl na  Zem v roce 1864  poblíž  Orgueil  ve  Francii.  Barholomew  Nagy z Arizonské univerzity  v  Tucsonu  zjistil,  že  kromě  spousty  organických molekul obsahuje také řadu struktur, které nazval "organizovanými prvky",  jež  však  byly  v  té  době považovány za mikroskopické fosilie.  Nebylo tomu  tak: jedna  z nich  byla zrnko pylu, druhá částečka  popela  z  komína.  

Antarktida  sice  není  Gaskoňsko, průmyslové  znečištění však  proniklo i  do těch  nejodlehlejších oblastí: umělé organické chemikálie byly  už zjištěny i na jižním pólu.

V případě  ALH84001  však  vědci   měli  po  ruce  nevyvratitelný argument: na povrchu meteoritu bylo těchto struktur poměrně málo, zatímco uprostřed kamene byla jejich koncentrace naopak nejvyšší. Kanálky, jež Johnsonovo centrum prezentovalo jako stopy zanechané živoucími organismy, tedy musely nutně vzniknout už na Marsu.    

Důkazy z Austrálie

Hlavní vodítko pro to, aby si  vědci s touto teorií vůbec troufli vystoupit,  jim  přitom  poskytly  práce  badatele,  jehož  si na tiskovou  konferenci přizvali  jako oponenta  - a  který se  před televizními    kamerami    skutečně    snažil    vystupovat    co nejskeptičtěji.  Byl  jím  americký  paleobiolog  William Schopf, který  na plážích  severozápadní Austrálie  nalezl shluky kamenů, jež  nazval stromatolity.  V  těchto  kamenech velikých  asi jako basketbalový míč objevil Schopf  zkamenělé pozůstatky živočichů - otisky buněk a mrňavých tykadel,  které se až překvapivě podobají dnešním jednobuněčným řasám a  mezi nimiž dokázal rozpoznat kolem deseti odlišných  druhů. Vědecký význam  Shopfova nálezu spočíval především ve stáří fosilií. To bylo před třemi roky určeno na 3,6 miliardy  let, což  dokazovalo, že  život na  Zemi vznikl vzápětí poté, co planetu přestal bombardovat  déšť komet. Stejně starý je ovšem i ALH84001.

Závěr, který by  se nabízel, je svůdný: život  zdaleka nemusí být výsadou  Země,  ale  vznikal  přibližně  ve  stejné  době  -  a v obdobných formách - v celé sluneční soustavě.

Schopf  se  netajil  tím,  že  ho  důkazy  předložené  vědci NASA nedokázaly přesvědčit. Poukazoval na to,  že PAH se v meteoritech nacházejí  vcelku běžně.  "V  žádném  v předchozích  případů však nebyly interpretovány jako biologické  stopy," namítl již v úvodu tiskové konference.

Při promítání snímků zvětšenin  záběrů z elektronových mikroskopů argumentoval tím,  že kanálky zanechané  údajnými bakteriemi mají průměr  maximálně 100  nanometrů  (to  je půlmilionkrát  méně než tečka  za větou)  - a  jsou tedy  asi stokrát  menší než jakékoli stopy mikroorganismů nalezených na  Zemi. A kromě toho, zdůraznil Schopf, nebyly v kanálcích zjištěny žádné stopy dutinky, v níž by bylo buněčné  jádro nebo buněčné stěny.  "Kanálky mohl zrovna tak dobře vytvořit  nějaký minerální materiál,  například zasychající bahno. Biologické vysvětlení je nepravděpodobné," uzavřel.

Schopf byl  ovšem přivolán jako  oponent a snažil  se tudíž plnit svou úlohu  co nejlépe. Připustil,  že "důkaznímu řízení",  které předvedli vědci z NASA, nelze po technické stránce nic vytknout a že by i on velmi rád uvítal fakta nezvratně dokládající existenci života na Marsu. "Chci říci pouze jediné: že se na celé věci musí ještě pracovat." "Ale my také chceme,  aby se celá věc ještě dále zkoumala, a dáváme  vzorky horniny k dispozici," skočil  mu v tom okamžiku nadšeně  do řeči ředitel výzkumu  v NASA William Goldin, který tiskovou konferenci svolal a moderoval.    

Bez peněz věda nebude

Ani  on,  ani  jeho  kolegové  nevyřkli  za  celou  tu dobu slovo "peníze"  -  v  USA  jsou  koneckonců  letos prezidentské volby a kosmický průmysl se financuje  pouze z kapes daňových poplatníků. NASA sice k Rudé planetě vyšle v nejbližších letech deset umělých sond, které pošlou zpátky na Zemi výsledky chemických analýz, jež zde  jejich roboty  provedou -  většina z  nich však  kolem Marsu pouze  proletí (přistání  je plánováno  teprve po  roce 2000),  v nejlepším případě  ve vzdálenosti 600  kilometrů od povrchu.  Ani tyto  moduly  však  nemohou  nabídnout  fyzické  důkazy, jež jako jediné mohou jednoznačně potvrdit,  či vyvrátit závěry odvozené z kanálků v meteoritu ALH84001. Už  kvůli tomu, že program, jímž se budou řídit,  byl sestaven dávno  předtím, než NASA  prezentovala své "PAH".

Vzorky hornin, získané  nejen na povrchu, ale i  ve větší hloubce kůry planety  Mars, kde mohou  bakterie objevené v  meteoritu žít dodnes,  totiž může  zajistit pouze  výprava s  lidskou posádkou, která bude mít  přesné instrukce, co má vlastně  hledat. Na tu by bylo ovšem  nutno uvolnit dodatečné  fondy, s nimiž  program NASA původně nepočítal.    

Roboti se nevracejí, lidé ano

I v  případě,  že  by  měli  vědci  z  NASA stoprocentně pravdu a kanálky v meteoritu byly  skutečně produktem živých bakterií, šlo by v  nejlepším případě o fosilie,  které zanikly před miliardami let, v době, kdy planeta Mars vypadala úplně jinak než dnes. Nyní by  měl případný  život na  Marsu těžké  podmínky k  tomu, aby se udržel. Teploty  na povrchu této planety  se pohybují kolem minus 63 stupňů  Celsia, vzhledem k  velmi nízkému tlaku  vzduchu by se však  i  tak  každá  voda  okamžitě  vypařila. Řídká atmosféra se skládá převážně z kysličníku  uhličitého, který také tvoří hlavní složku zmrzlých "čepiček" na  obou pólech planety. Přibližně před miliardou  let zde  situace ovšem  vypadala jinak:  na snímcích z povrchu   Marsu   jsou   patrné    kanály,   které   s   největší pravděpodobností vymlely  proudy prudce tekoucí vody.  Co se s ní stalo, zůstává záhadou.

Právě  ony kanály,  které v  roce 1877  objevil italský  astronom Giovanni Schiaparelli a nazval je  "canali" a pro jejichž vznik i podle  zjištění  sondy  Mariner   z  roku  1971  pravděpodobnější vysvětlení  než  tekoucí  voda   neexistuje,  pak  po  desetiletí inspirovaly nejrůznější fantazie o  Marťanech. Jako první se jich chopil už  americký astronom a  milionář Percival Lowell.  Ten si založil v Arizoně laboratoř, kterou  věnoval studiu Marsu. Do své smrti v roce 1908 stačil zmapovat a pojmenovat stovky kanálů, jež byly  podle jeho  přesvědčení součástí  rozsáhlé sítě přivádějící vodu z čepiček na pólech k vyprahlým městům vysychající planety.

Jeho scénářem se zase inspiroval  anglický spisovatel H. G. Wells ve  své  Válce  světů  či  Orson  Welles,  který svým sugestivním rozhlasovým   happeningem  líčícím   přistání  Marťanů   v  těsné blízkosti  New Yorku  vypudil do   ulic v  roce 1938  přes milion zpanikařených Američanů. Následovaly Bradburyho marťanské kroniky plus tisíce comicsů či filmů. Nadšení pak na nějaký čas zchladily snímky z  Marineru 9, z  nichž Mars vyšel  jako pustá, nehostinná planeta posetá krátery, kde nejsou  ani města ani mosty ani další stopy inteligentního života. Jedinou  nadějnou indicií byly právě ony kanály vymleté vodou.

V roce  1976 pak  na Marsu  přistály první  sondy Viking  1 a  2. Analýzy  vzorků půdy  nabraných z  povrchu planety  při analýze v laboratoři na palubě sondy  neprokázaly sebemenší stopy života, a to ani minulého ani současného.  "Chci, aby si všichni uvědomili, že  mluvíme-li o  životě na  Marsu, nejde  o malé zelené mužíčky. Naprosto nic  nenasvědčuje tomu, že by  na Marsu někdy existovala jakákoli  vyšší  forma  života,"  upozornil  také  Goldin hned na počátku své historické tiskové konference.

Protože Mars nemá ozonovou vrstvu, ultrafialové paprsky ze Slunce by  sterilizovaly  a  rozložily  cokoli  organického,  co  by  se případně na  povrchu vyskytovalo. To ovšem  zdaleka neznamená, že by  život na  Marsu nemohl  existovat. Ne  snad proto, že Vikingy vyslaly na Zemi  také snímek, na němž jeden  z útvarů pozoruhodně připomíná lidský obličej a další pořízený nedaleko by se dal zase vykládat  jako ruiny  dávno zničeného  města -  ale proto,  že na povrchu  Rudé planety  sice voda  být nemusí,  ve dvoukilometrové hloubce však se klidně zachovat mohla - spolu s teplotami, jež by život  přinejmenším na  úrovni bakterií  umožňovaly. Tomu ostatně nasvědčují i nejnovější zjištění ze  Země, podle nichž může život existovat  i  v  prostředí,  v  jakém  bychom  ho  měli  tendenci vyloučit. A pokud byli mikrobi na Marsu před miliardami let, proč by zde nemohli být nyní?

Nalezení  odpovědi na  otázku, zda  na Marsu  skutečně existovaly nebo  dosud existují  v  podstatě  stejné mikroorganismy  jako na Zemi, by navíc mohlo rozhodujícím způsobem rozřešit dilema, o něž se vědci sváří již od doby, kdy Darwin přišel s evoluční teorií a kdy  se začalo  hledat jiné  vysvětlení vzniku  života než  zásah božské prozřetelnosti.    

Je Jupiterův měsíc obydlen?

Život totiž  nemusel existovat pouze  na Marsu: v  polovině srpna prokázaly fotografie, jež poslala  na Zem americká výzkumná sonda Galileo, existenci vody na  jednom z Jupiterových měsíců, Europě. Zde existoval  a možná ještě  existuje led o  nízké teplotě, nebo dokonce i  voda v tekutém stavu,  a to pod prasklinami  v ledovém krunýři,  který měsíc  svírá. Vědci  předpokládají, že  Europa má pravděpodobně horké  jádro a vnitřní  část jeho vod  zřejmě tvoří gigantické černé moře, které se možná hemží nejrůznějšími formami života, jež se potichu vyvíjely po miliardy let.

Vrstva  vody může  na některých  místech měřit  až 100 kilometrů. Pozemská moře naproti tomu  sahají maximálně do hloubky jedenácti kilometrů. "To  je fantastické," přivítal nový  objev dr. John R. Delaney, oceánograf z Washingtonské univerzity. "U Marsu hovoříme o fosilních stopách. Ale tam, kde je živý zdroj tepla a tekutina, je i potenciál pro dosud živé organismy."

Na další  informace si budeme  muset počkat: Galileo  se k Europě opět přiblíží až  v prosinci letošního a pak  v lednu a listopadu příštího roku.  Šance na to, že  nejsme ve vesmíru sami,  však se jeví stále optimističtěji.

Foto: Dvoukilogramový meteorit  ALH84001 nalezený v antarktických Allan  Hills  před  dvanácti  lety,  který  představil na tiskové konferenci  NASA v  Los Angeles  tým Williama  Goldina jako důkaz toho,  že  život  není  výsadou  Země.  Marťané ovšem nebyli malí zelení mužíčci, ale bakterie.

Foto:  V   mikroskopických  pórech  marťanského   meteoritu  byly objeveny zbytky plynů. Jejich složení se přesně shoduje se vzorky atmosféry, jejichž  analýzu odeslala na Zem  sonda Viking. Uvnitř kamene se našly kanálky, které pozoruhodně připomínaly struktury, jež po  sobě zanechaly pozemské bakterie  ze stejné doby. Nemohlo přitom jít  o následné znečištění: hustota  kanálků byla nejvyšší uprostřed kamene.    

Sondy prozradí více

Dvacet let po vyslání prvních sond na Mars připravuje NASA návrat na Rudou  planetu. Dvěma sondám  Viking, z nichž  první se dotkla povrchu Marsu 20. července 1976, se tehdy nepodařilo zjistit, zda na  čtvrté planetě  existuje život.  Tentokrát by  na tuto otázku měla  poskytnout  odpověď  celá  flotila  modulů,  jež  sem  bude postupně vyslána.

Průzkumu  Marsu prováděného  NASA  ovšem  zasadil těžký  úder rok 1993, kdy  sonda Observer za miliardu  dolarů zmizela několik dní předtím,  než měla  na Rudou  planetu dorazit.  Tato katastrofa a rozpočtové  škrty přiměly  NASA zcela  změnit přístup  k průzkumu Marsu.

"Uvědomili  jsme si,  že není  dobrá strategie  vsadit všechno na jednu kartu,"  říká vedoucí výzkumu Richard  Lee. "Stejnou částku můžeme vynaložit na více expedic, které budou menší a levnější, a pokud  se pak  jedna z  vyslaných sond  zřítí, nebude to znamenat konec celého programu."

Tři roky  poté, co se  zdálo, že celý  program výzkumu Marsu  byl odepsán, se na cestu k němu chystají dvě nové, menší sondy. První z nich, Global  Surveyor, který má být  vypuštěn z Mysu Canaveral letos v listopadu,  s sebou poveze identické kopie  pěti ze sedmi vědeckých přístrojů, jež byly na palubě Observeru. Ze vzdálenosti 367 kilometrů  od planety pak  bude sonda s  to vyfotografovat na povrchu Marsu předměty do velikosti malého auta.

V prosinci  bude  následovat  Pathfinder,  který  bude mít rovněž přistávací modul. Půjde-li vše hladce, vstoupí sonda do atmosféry Marsu rychlostí 27 000 kilometrů  v hodině příští rok v červenci. Padáčky  pak její  rychlost zpomalí  na asi  padesát kilometrů  v hodině  a obrovské  airbagy jí  zajistí měkké  přistání na rovině vytvořené kdysi náplavami.

Poté se  rozevřou boky přistávacího  modulu ve tvaru  pyramidy, z nichž  se  vysune  klimatická  stanice  a  terénní  vozidlo,  jež prozkoumá okolní  oblast. Toto vozidlo,  velké asi jako  laserová tiskárna,  bude  na  Zem  vysílat  videosnímky  okolního terénu a zjišťovat složení hornin "elektronickým jazykem".

Obě sondy budou stát dohromady asi  300 milionů dolarů, k nimž je nutno připočíst 130 milionů za dvě  rakety typu Delta 2, které je vynesou. Obě sondy  Viking by při kursu dolaru  v roce 1996 vyšly dohromady na 2,5 miliardy dolarů.    

Jak to bylo na Zemi?

V teoriích snažících  se vysvětlit vznik  života na naší  planetě vycházeli  vědci z  toho, že  v jednom  okamžiku se  horké magma, sirnaté  plyny  a  voda   proměnily  v  živoucí  bytosti  schopné rozmnožování. Prostředí,  v němž tento  kvalitativní skok nastal, bylo  všechno, jen  ne  přívětivé:  Zemi dosud  nechránila vrstva ozónu před  ultrafialovými paprsky Slunce,  které zabíjejí život, praoceány neustále bombardovaly obrovské rozžhavené meteority, po jejichž  dopadu  vždy  začala  voda  vřít.  Přesto však zde život vznikl -  byť se to  zdálo tím nevysvětlitelnější,  čím více toho vědci poznávali o složité struktuře nejprimitivnějších organismů. Dlouho  se proto  uchylovali k  jedinému vysvětlení,  jež se  jim tehdy  zdálo  možné  -  že  se  o  vznik  života zasloužilo přímo fantastické zřetězení náhod.

Nejnovější experimenty však dokazují, že  tomu tak být nemuselo a že sloučeniny,  jež jsou samy o  sobě neživé, mohou i  bez zásahu shůry přecházet  v živoucí organismy. V  laboratořích se totiž už několikrát  podařilo simulovat  procesy,  vedoucí  k tomu,  že se jednotlivé chemické látky spojily  v jednoduché a poté složitější stavební kameny živé hmoty.

Záhy po zrodu naší planety zde vznikla pratekutina, v níž plavaly aminokyseliny,  tedy  biomolekuly,  z  těch  se později vytvořily bílkoviny a geny. Tyto biologické molekuly se pak spojily v geny, jež se množily a měnily. Některé z nich se pak náhodou dostaly do kapiček tuku,  jež plavaly v  oceánu. Získaly tak  jednak živiny, jednak chráněné prostředí, podobné  tomu, jaké zajišťuje membrána dnešních buněk. Tím vznikla  základní jednotka živých organismů - buňka, tehdy nejprve v  podobě jednobuněčných řas, které osídlily oceány.  Začal souboj  o potravu   a životní  prostor, v  němž se vyvíjely   stále  složitější   formy  života.   Na  konci  tohoto evolučního procesu trvajícího tři miliardy let pak zůstal člověk.

Foto: Pozemské mikrofosílie a  struktury podobné bakteriím, které se našly v kameni na Marsu.    

A co jiné galaxie?

Za  deset či  dvacet let  bude lidstvo  už možná  znát odpověď na otázku,  zda jsme  jedinými živými  bytostmi ve  vesmíru. K  této prognóze  se  dali  před  několika  měsíci  strhnout  astronomové zkoumající  data  dodaná   Hubbleovým  vesmírným  dalekohledem  v texaském  San  Antoniu,  kde  jejich  dva  kolegové,  astronomové Geoffrey  Marcy  a  Paul   Butler,  ohlásili  objev  dvou  planet vzdálených 35  světelných let (zhruba  340 miliard kilometrů)  od Země.

Planety, které jsou  v souhvězdí Panny a Velkého  vozu, jsou sice příliš  tmavé  a  nelze  je  tedy  zatím vidět, jejich existenci, velikost  a  oběžnou  dráhu  však  vědci  zjistili  podle změn ve spektrálních liniích jejich mateřských hvězd.

Po  stopách planet  mimo sluneční  soustavu astronomové  usilovně pátrali již několik posledních desetiletí. Zaměřovali se právě na výchylky v  pohybu hvězd, které by  mohly být způsobeny hmotností objektů,  jež   s  tehdy  dostupnou   technikou  zůstávaly  nejen neviditelné, ale  i nedoložitelné. Devadesátá  léta však přinesla revoluční  technická zlepšení  díky tomu  i objev  dvou planet  v souhvězdích  mimo  sluneční  soustavu.  Jedna  z  nich  - družice pulsaru nebo neutronové hvězdy - nepřicházela od samého počátku v úvahu  jako nosič  nějaké  formy  života, protože  byla vystavena energetickému záření.  Další planeta, satelit hvězdy  51 Pegasi v souhvězdí  Pegasa,  byla  objevena  v  roce  1995.  Při povrchové teplotě 1000 stupňů Celsia však na ní život rovněž nebyl možný.

Planety, které nyní objevili Geoffrey  Marcy a Paul Butler, patří k mateřským  hvězdám  70  Virgins  (souhvězdí  Panna)  a 47 Ursae Majoris  (Velký vůz),  jež lze  obě rozeznat  pouhým okem. Stejně jako Jupiter jsou obě  planety gigantickými plynovými koulemi bez pevného povrchu, ale s hustou atmosférou.

Planeta  70 Virgins  se velice  podobá našemu  Slunci, třebaže je zřejmě  o několik  stupňů chladnější  a možná  o tři miliardy let starší  než  Slunce  (4,5   miliard  let).  Její  planeta,  jejíž existenci  Marcy a  Butler nyní  předpokládají, má  podle výpočtů obou astronomů  zhruba devětkrát vyšší hmotnost  než Jupiter a 70 Virgins  obletí za  116 dní  po eliptické  dráze. Pokud  by na ní existovala voda, měla by teplotu horkého čaje.

Planeta v  souhvězdí Velkého vozu  má třikrát vyšší  hmotnost než Jupiter a obkrouží svou mateřskou hvězdu 47 Ursae Majoris každých 1100 dnů,  vzdálena je od  ní asi 300  milionů kilometrů, dvakrát více  než Země  od Slunce.  Teplota na  ní by  se mohla pohybovat kolem 80 stupňů, pod atmosférickou vrstvou však by byla voda.

Biologové  musejí nyní  zjistit, jaké  formy života  by zde mohly existovat. Velmi pravděpodobně by byly silně odlišné od těch, jež jsou  známy nám.  "Gravitace na  této planetě  by byla  obrovská. Pokud by zde byli živí tvorové,  museli by to být tvorové placatí a tlustí,  ne  vzpřímení  jako  lidé,"  soudí  vědecký  ředitel z Britského národního kosmického střediska Paul Murdin.

Na setkání s nimi by si  lidstvo muselo tak jako tak ještě dlouho počkat: nejrychlejší vesmírné sondě by trvalo miliony let, než by k oběma planetám  doletěla, a dokonce  i rádiový signál  by k nim cestoval  35  let,  dalších  35  let  by  bylo  třeba k tomu, aby případné živé bytosti na signál odpověděly.

Marcy a Butler uvažují ovšem  i o jiných možnostech: kolem těchto planet totiž velmi pravděpodobně krouží  měsíce. Pokud by byly co do  velikosti srovnatelné  s  měsíci  Jupitera a  Saturnu," soudí Marcy, "snadno  by na nich mohla  být moře i oceány  a gravitační poměry a atmosféra podobné poměrům na Zemi."

 

Satelity pro automobily

Od  konce století  bude  většina  automobilů se  středním obsahem válců  vybavena  satelitním  navigačním  systémem,  který  pomůže řidičům najít optimální cestu.

Panorama, Milán

Palubní  počítač  -  informace   o  hustotě  provozu,  případných nehodách  a  o  počasí  získané  z  čidel  umístěných po stranách silnice  jsou  vysílány  prostřednictvím  radiových a satelitních signálů.

Kontrola  provozu  -  řidič  zadá  počítači  místo  určení  a  na obrazovce  si přečte  nejvýhodnější  trasu,  jež je  stanovena na základě   informací  získaných   prostřednictvím  satelitu   a  z kontrolního střediska dopravy.

Satelity -  poskytují informace o  provozu a stanovují  navigační bod pro počítače umístěné v autě.

Signály  s  měnícími  se  pokyny  -  elektronické tabule podávají aktuální informace o situaci na silnici.Informace o  nehodách - síť kamer  umístěných po stranách silnice snímá srážky vozidel a jiné nehody.

Sběr dat -  čidla umístěná po straně silnice  sbírají informace o hustotě a plynulosti provozu.

 

Jak vznikl život?

Vědci  mají nejnudnější  mýtus stvoření:  žádný Adam  zhotovený z neživé hlíny, žádná Afrodité zrozená  z mořské pěny, ale chemická náhoda kdesi v hlubinách oceánu.  Jako mýtus tedy nic moc. Přesto patří  původ života  k největším  vědeckým mysteriím.  V poslední době věnují  odborníci mnoho úsilí pochopení  podstaty toho, čemu říkají univerzální předek.

Nový  průlom   přinesla  analýza  podivného   mikrobu  vyloveného hlubinnou ponorkou  Alvin z jícnu podmořské  sopky na dně Tichého oceánu.  Mikrob  nazvaný  Methanococcus  jannaschii  tu  žije pod tlakem  245krát  větším,  než  je  na  úrovni  mořské hladiny a v teplotě blížící  se teplotě varu.  Patří k pradávné  pospolitosti organismů, známé  jako Archaea, z  nichž mnohé žijí  v extrémních podmínkách, například v horkých pramenech. Přes svou záhadnost je Archaea třetím velkým královstvím života, vedle Prokaryont, buněk bez jádra s membránou, jako jsou například bakterie, a Eukaryont, organismů s buňkami s plně vyvinutým jádrem, jež zahrnují všechny rostliny, houby a živočichy.

Celý genom,  tedy soubor genů  tohoto mikrobu, byl  nyní chemicky identifikován  týmem  badatelů  v  čele  s  doktorem  J.  Craigem Venterem  z  Ústavu  pro  genový  výzkum  v  Gaithersburgu  (stát Maryland). Je to poprvé, co  byl dešifrován kompletní soubor genů organismu  z pradávné  skupiny Archaea.  Už loni  doktor Venter a jeho   kolegové  identifikovali   úplnou  sekvenci   DNA  u  dvou mikroorganismů, bakterie a mykoplazmy.

Zjištění sekvence DNA mikrobu Methanococcus znamená, že nyní jsou k dispozici   obrazy   genových   souborů   zástupců   všech  tří pospolitostí  života. Vědci  jsou přesvědčeni,  že jim  to umožní odhalit   charakteristické   rysy   prapůvodní   živé   buňky   - univerzálního předchůdce  všech forem života.  Ten se objevil  na Zemi přibližně před 3,6 miliardy let.

Neobvyklé  vlastnosti "metanokoka"  byly zjištěny  srovnáním jeho genů s  geny jiných, vyšších organismů.  "Ohromilo nás, když jsme zjistili, že dvě třetiny jeho genů se nepodobají vůbec ničemu, co jsme dosud z biologie  znali," říká doktor Venter. Identifikované geny  svědčí  o  tom,  že  Methanococcus  má metabolismus podobný bakterii, ale jeho geny určující proces zprostředkování informací připomínají spíše genové vybavení vyšších forem organismů.

Celý  výzkumný  program  financovalo  grantem  1,1 milionu dolarů americké   ministerstvo  energetiky,   jakožto  součást   velkého Projektu   lidského  genomu.   Methanococcus  jannaschii   zajímá ministerstvo  především   proto,  že  schopnost   tohoto  mikrobu syntetizovat  z kysličníku  uhličitého  a  vodíku metan  by mohla přispět k neobyčejně významné věci: výrobě obnovitelné energie.

Foto: Samostatnou  větev na stromu života  tvoří pradávní Archaea obývající  extrémní  prostředí.  K  nim  se  řadí i nově objevený Methanococcus janaschii.

1. Methanococcus janaschii měří 1 až 2 mikrometry.

2. + 3. Methanosarcina a Methanobacterium vylučují metan.

4. Halobacterium obývá extrémně slané vody.

5.  Pyrodictium  přežije  dokonce  113  stupňů  Celsia, pochází z hloubky 3700 m a vytváří neobvyklé síťovité útvary.

International Herald Tribune, Frankfurt

 

V raketoplánu Atlantis funguje aparatura odborníků z Ondřejova

18. 9.1996 Středa - Praha  (ker)  -  Mezi  vědeckými  přístroji  na palubě amerického raketoplánu  Atlantis,   který  v  pondělí   odstartoval  z  mysu Canaveral,  je   také  aparatura  zvaná   mikroakcelerometr,  již vyvinuli  odborníci  z  Astronomického   ústavu  Akademie  věd  v Ondřejově pod  názvem Macek. "Původně měla  aparatura Macek letět na  raketoplánu  Endeavour  začátkem  letošního  roku,  potom  ji přesunuli ve  svazku s dalšími  na nynější Atlantis,"  řekl autor přístroje Ladislav Sehnal.

Přístroj  z  Ondřejova  velmi  přesně  zjišťuje zrychlení umělého kosmického  tělesa  a  je  první  českou  aparaturou, která se na palubě amerického raketoplánu objevila.

Podle Ladislava Sehnala byl mikroakcelerometr zapnut včera ve tři hodiny  ráno letního  středoevropského  času.  Bude v  provozu do chvíle, než  začne Atlantis sbližovací manévr  s ruskou orbitální stanicí  Mir, a  potom opět  po odletu  z ní.  Mikroakcelerometry využívají odborníci, kteří vypouštějí  a používají umělá kosmická tělesa a často  potřebují znát s přesností na  metry a centimetry předpověď jejich  drah. K vytvoření takové  prognózy je třeba mít co možná nejvíc údajů o  vlivu řídké atmosféry na dynamiku tělesa a tato data mikroakcelerometry zjišťují.

Vědci  v  Ondřejově  začali  o  takovém  zařízení  uvažovat  před dvanácti lety. Roku 1992  ondřejovští specialisté poprvé umístili mikroakcelerometr na ruské družici Resurs 1.

Loni podle  Sehnala instalovali na žádost  alabamské univerzity z USA   mikroakcelerometr   na   výškové   raketě.  Další  přístroj připravují pro  mezinárodní družici Cesar, která  má startovat za dva roky a jejímž garantem je Itálie.

V současné  době  připravují  v  Ondřejově  mikroakcelerometr pro vlastní družici, která má startovat patrně v roce 1999.  (STS-79)

 

Atlantis se spojil s Mirem

19. 9.1996 Čtvrtek - Teletext ČT1 - Mys  Canaveral (19.  9.) -  Americký raketoplán  Atlantis se dnes spojil s ruskou orbitální stanicí Mir.

Po  pěti dnech  vystřídá na  Miru 54letý  americký astronaut John Blaha 53letou biochemičku Shannon  Lucidovou, která zde pracovala šest měsíců spolu se čtyřmi ruskými kosmonauty.

Na palubě raketoplánu funguje také přístroj Astronomického ústavu Akademie  věd ČR  s pracovním   názvem Macek.  Jde o  přístroj na měření extrémně malých zrychlení.                        (STS-79)

 

Nejtajnější snímky na prodej

Američané  a  Rusové  se  vyměnili  dosud  přísně  tajné kosmické fotografie, aby mohly být využity k ekologickému výzkumu

Text: Petr Jakeš, Karel Pacner

Třináct a půl dolaru účtuje Geologická služba USA za jeden snímek ze  špionážní družice.  Prodej se  rozběhl před  několika měsíci, poté,  co  se  začátkem  roku  1994  vláda  USA rozhodla odtajnit fotografie  zemského  povrchu,  které  pořizovala  v šedesátých a začátkem sedmdesátých let americká kosmická zpravodajská služba.    

I.Až  do  konce  studené  války  patřily  snímky  a  další údaje ze špionážních družic k  nejpřísněji střeženým tajemstvím Sovětského svazu a Spojených států.  Představitelé obou zemí dokonce veřejně nepřipouštěli,  že kosmickou  špionáž  provozují,  i když  o tom, věděl celý svět. Například z přehledů rozpočtových položek vlády, předkládaných zákonodárcům, vyčetli  vynalézaví američtí novináři v knihovně  amerického  Kongresu  o  špionážních  družicích mnohé podrobnosti už  dávno. Z důvěrných  rozhovorů s důstojníky  CIA a vojenského   letectva   se   zase   dozvídali   detaily  třeba  o rozlišovacích schopnostech kamer instalovaných na družicích.

Dlouhých dvaatřicet  let však nepřišli na  to, že vláda vytvořila pro  kosmickou  špionáž  zvláštní  instituci  -  Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office).  Teprve v roce 1992, po skončení studené války, vláda jeho existenci odtajnila.

V Sovětském svazu, nyní Rusku, pečovaly o zpravodajské družice po celý čas armáda a bezpečnost. Přesný systém organizace není znám.    

II.S vývojem prostředků pro kosmickou  špionáž začali odborníci obou států na zakázku armád a zpravodajských  služeb už v době, kdy se teprve  učili  vypouštět  první  družice.  V  Sovětském svazu měl špionážní program krycí název Zenit, ve Spojených státech Corona. Nejsložitější  nebylo vyvinout  fotografickou optiku,  která by z výšek  od 300  do 500  km ukazovala  nezbytné podrobnosti,  nýbrž vyřešit  návrat  naexponovaných  filmů  z  vesmíru.  Američané se rozhodli vypouštět z družic malá pouzdra, která zachytí nad mořem speciálně  vybavená  letadla.  Sověti  počítali  s  návratem celé kabiny.

Úspěšnější byli  Američané. Po pěti  nezdařených pokusech se  jim podařilo  zachytit  11.  srpna  1960  schránku  s filmy z družice Discover 13.

Sovětští konstruktéři museli  rozpracovanou kabinu programu Zenit z příkazu Nikity Chruščova upravit  pro kosmonauta. Zřejmě to byl důvod, proč se sovětský špionážní  program zdržel a proč se první start  výzvědné  družice  Zenit  2  s  fotoaparáty  na palubě 11. listopadu 1961  nepovedl - raketa  havarovala. Úspěch měl  až 26. dubna 1962 Zenit 3.    

III.Už  dlouho  koluje  světovým  tiskem  tvrzení,  že Američané dnes získávají  z  družic  fotografie,  na  nichž  je  možné  rozeznat několikacentimetrové   podrobnosti,  a   tak  kvalitní  televizní záběry,  že zobrazí  objekty o  velikosti jednoho  či dvou metrů. Jeden americký  zpravodajský důstojník vysvětlovat:  "Můžeme číst titulky Pravdy,  když ji má  někdo otevřenou v  moskevském parku, stejně  jako  poznávací  značky   stojících  aut.  Pohyb  vozidel sledujeme zase  na televizní obrazovce,  na níž nejsou  vidět tak malé detaily  jako na snímcích." Pokud  taková informace prosákla na veřejnost,  je jasné, že  USA dnes získávají  záběry podstatně dokonalejší - a ty zůstávají tajné.

Vysokou  rozlišovací  schopnost   družicových  aparatur  umožňují hlavně   gigantické  dalekohledy,   nejnověji  osazené  špičkovou elektronikou. Od sedmdesátých let  Američané umisťovali do družic řady Key  Hole (Klíčová dírka) dalekohledy  o průměru dvou metrů, tedy stejných rozměrů, jaké  má Hubbleův kosmický teleskop, jimiž astronomové pozorují  vzdálené končiny vesmíru!  Získané údaje už přes dvacet let předávají na pozemní velitelství rádiem.    

IV.Prezident Bill Clinton před dvěma lety souhlasil s odtajněním 800 tisíc snímků, které pořídily  americké špionážní družice v letech 1960 až 1972.  Na některých snímcích mají být  zřetelné objekty o velikosti 1,8 metru.

Letos 30.  ledna si ve Washingtonu  vyměnili ruský premiér Viktor Černomyrdin  a  americký  viceprezident  Al  Gore  soubory snímků špionážních  družic  ze  šedesátých  let.  Rusové  dodali  záběry Eglinovy  letecké základny  na Floridě,  Američané snímky letiště Jejesk  v  jižním  Rusku.  Pro   vědce  obou  států  je  zajímavé porovnávat  tehdejší  stav  přírody   v  okolí  obou  základen  s čerstvými  vlastními  fotografiemi.  Ekologickému  výzkumu  mohou podobná srovnání přinést nečekané podněty.

Obě  kosmické velmoci  a postupně  i Francie,  Japonsko, Kanada a Evropská kosmická agentura vyvinuly během let vlastní družice pro dálkový výzkum Země - ke  snímkování zemského povrchu pro potřeby vědy a hospodářství. Američané  začali už v polovině sedmdesátých let prodávat snímky  z družic Landsat, na nichž  jsou k rozeznání detaily  velikosti od  třiceti metrů.  O deset  let později se do tohoto byznysu  vložili Francouzi -  na záběrech z  jejich družic Spot jsou k vidění podrobnosti  o velikosti od deseti metrů. Také několik ruských firem dnes prodává záběry s rozlišením od dvou do dvaceti  metrů.  V  nejbližší  době  budou  k  dispozici i snímky japonské. U nás družicové údaje  z celého světa distribuuje firma Gisat  -  kus  přijde  zájemce  na  několik  desítek tisíc korun. Někteří američtí činitelé usilují o  to, aby se pro vědecké účely dodávaly vybraným  pracovištím  snímky s  podrobnostmi už od  0,9 metru.    

V.Družice pro  snímkování zemského povrchu  jsou pouze malou  částí výzvědného kosmického arzenálu. Další tělesa v kosmu mají odlišné zaměření: teploty jednotlivých objektů  na Zemi měří infračervené detektory,  utajené  atomové  výbuchy  odhalují  gama detektory a rádiové  i  telefonní  hovory  z  území  potenciálního protivníka zachycují   odposlouchávací  aparatury.   Údajně  právě   družice zaměřené  na  odposlech  dávaly  Američanům  během  studené války klíčové  informace,  protože  dokázaly  zaznamenat  a  z  rádiové kakofonie   vyloupnout   rozhovory   nejvyšších   politických   a vojenských činitelů.

Kosmickou špionáž dnes provozují kromě  USA a Ruska také Francie, Izrael  a možná  i Čína,  chystá se  k ní  Japonsko. Informace ze špionážních   družic  jsou   důležité  pro   kontrolu  dodržování mezinárodních odzbrojovacích smluv.

Družice s  detektory záření gama se  už uplatnily v astronomickém výzkumu -  odhalily dosud neznámé nebeské  objekty. Bude zajímavé sledovat, podaří-li  se pro mírové účely  zužitkovat také družice pořizující tepelné mapy krajiny a družice pro odposlech hovorů.

Obrázky:

1.  Střed  Moskvy,  včetně  zvětšeného  výřezu  Kremlu  a  Rudého náměstí,  je  z  28.  května  1970.  Tenká  čára  na  levé straně zvětšeného  detailu ukazuje  zástup lidí  čekajících na  vstup do Leninova mauzolea.  Na snímku lze po  zpracování vidět předměty o velikosti 1,8 metru.

2. Největší sovětská vojenská  loděnice v Severodvinsku 10. února 1969.  Záběr dokumentuje,  jak z  oběžné dráhy  špionážní družice sledovali Američané stavbu strategických zbraní - v tomto případě atomových a dieslových ponorek.

3.  Prototypy  prvních  výzvědných  družic  se  nyní snaží Rusové prodávat na Západě,  jako tento na aukci v  Houstonu v létě 1994. Družice  řady Zenit  měla dva   průzory pro  kamery a  tvar koule stejně jako  kosmické lodi Vostok, v  nichž létali první sovětští kosmonauti.

4. Čínská atomová střelnice v Lop Nor v prosinci 1961 - čtyři dny po prvním  čínském atomovém pokusu.  Před zahájením kosmické  éry sledovali Američané  atomové a raketové snahy  SSSR a Číny pomocí výzvědných  letadel U-2,  družice tato  pozorování právě  od roku 1960 usnadnily.

 

Podivuhodné cesty k Neptunu

První  cestu podnikli  před sto  padesáti lety  nezávisle na sobě hned dva odvážlivci.  Trvala několik měsíců a měřila  čtyři a půl miliardy  kilometrů.  Přitom  k  ní  potřebovali  - nepočítáme-li spoustu umu a fantazie - jen stůl, židli, trochu peněz na obživu, tužku, logaritmické tabulky a hromady papíru.

Vyprovokovala  je   docela  banální  skutečnost   -  něco  prostě nefungovalo, jak by  mělo. To "něco" byla planeta  Uran. Už v 18. století   ji   "zákonitou   náhodou"   objevil  německý  muzikant konvertovaný  v  britského  astronoma  William Herschel. (Náhodou proto,  že   ji  vůbec  nehledal,   zákonitou  proto,  že   svými vlastnoručně  vybroušenými  teleskopy,   nejlepšími  v  té  době, systematicky  mapoval   hvězdné  nebe).  Uran   totiž  na  obloze kličkoval,  nedržel se  dráhy, která  odpovídala výpočtům. Důvody mohly být  dva: buď by tak  docela neplatila Newtonova gravitační teorie, nebo by na Uran  působilo nějaké neznámé těleso ještě dál od  Slunce. Pravděpodobnější  se  zdála  první možnost  - nebeská mechanika byla  ještě v plenkách  a představu, že  by se sluneční soustava   řídila  několika   jednoduchými  fyzikálními   zákony, dokázalo tehdy strávit jen málo lidí.

Patřil k nim  mladý britský astronom John Couch  Adams. Ten o pár desítek  let   později  zpochybnil  názor,   že  Uran  musí   být definitivně  poslední  planetou  Slunce,  sedl  ke  stolu a pilně počítal. Bez  počítače, bez kalkulačky,  ba i bez  logaritmického pravítka  (nebylo pro  ten účel   dost přesné)  mu to  trvalo tři měsíce. Výsledkem byla dráha planety obíhající kolem Slunce ještě za  Uranem.  Adams  své  výsledky  postoupil  předním  osobnostem tehdejší  britské astronomie,  ti nad  nimi ohrnuli  nos, pak ale začali přece jen hledat...

V téže době procházel stejným  očistcem o něco starší francouzský matematik Urbain  Leverrier. Došel k podobnému  výsledku, ale ani on  nebyl  ve  své  vlasti  prorokem.  Nakonec  v  zoufalství, že promešká  ideální  konstelaci  k  hledání,  napsal  na berlínskou observatoř.  Tam začali  hledat ještě  týž večer  a za půl hodiny planetu  našli, ve  vzdálenosti menší  než dva  měsíční úplňky od vypočteného místa.  Tak se - 23.  září 1846, tedy právě  před 150 lety - stal Neptun (název navrhl Leverrier) jedinou "vypočítanou" planetou naší sluneční soustavy. Když po čase Leverrier navštívil jednoho  hvězdáře, zrovna  když "měl  namířeno", odmítl  se na ni podívat. Proč, ptali  se. Od chvíle, kdy jsem  ji vypočítal, vím, že tam je, odvětil Leverrier.

Druhá  cesta  -  pouť  americké  kosmické  sondy  Voyager  2 - se vyloupla  z jiného  kadlubu. Trvala  dvanáct roků,  měřila sedm a čtvrt  miliardy  kilometrů  a  stála  600  milionů  dolarů. Sonda odstartovala  v létě  1977, těsně  minula Jupiter,  Saturn i Uran (přitom  se  nechala  urychlit  její  gravitací)  a  v  létě 1989 proletěla  těsně kolem  Neptuna.  Díky  jejím kamerám  jsme mohli nejvzdálenější  planetu  vidět  jako  na  dlani.  Ukázalo  se, že navzdory   informacím   z    těch   nejlepších   dalekohledů   ve vysokohorských observatořích je leccos trochu jinak - že i Neptun má prstence  - dokonce hned pět  - a že místo  dvou dosud známých měsíců jich kolem něj obíhá  osm. Z nich zejména největší Triton, "kde se zmrzlá voda chová jako skála a dusík s metanem hrají roli pozemské  vody a  ledu", hraje  i ve  slabém slunečním svitu těmi nejnádhernějšími barvami.

Voyager pokračuje  v plavbě ze sluneční  soustavy směrem k hvězdě Sírius a  údaje přestane na zemi  vysílat někdy v roce  2025. Buď dojde elektřina, nebo jeho orientační bod - Slunce - zapadne mezi ostatními hvězdami.

Podivuhodné  cesty pánů  Adamse a  Leverriera i  sondy Voyager  2 mohou být  ukázkou mezí ve  způsobech poznávání světa.  Pro svoji jedinečnost  jsou zaznamenány  v pomyslném  muzeu rekordů  vědy a techniky.                                        František Houdek

 

Atlantis se na pět dnů spojil s ruským Mirem

20. 9.1996 Pátek - Washington (ČTI, Reuter) -  Americký raketoplán Atlantis, jenž má přivézt zpět na Zemi kosmickou veteránku Shannon Lucidovou, která je  ve  vesmíru  už  od  března,  se  včera  ráno spojil s ruskou orbitální stanicí  Mir. Společně mají oblétávat  naši planetu pět dnů.

Obě plavidla se spojila po  třídenním letu Atlantisu, jehož start byl  o sedm  týdnů odložen   kvůli výměně  jeho prvního  stupně a rovněž kvůli hurikánům, které ohrožovaly floridské pobřeží.Atlantis  má na  palubě kromě   posádky také  dvě tuny  zásob pro posádku   Miru.  Kromě   toho  na   něm  pracuje   také  přístroj Astronomického  ústavu Akademie  věd České  republiky s pracovním názvem Macek, který slouží k měření extrémně malých zrychlení.                                                         (STS-79)

 

Lucidová vesmírnou rekordmankou

26. 9.1996 Čtvrtek - Teletext ČT1 - Mys Canaveral (26. 9.) - Po 188  dnech na oběžné dráze se dnes na palubě  raketoplánu  Atlantis  vrátila   zpátky  na  Zem  Shannon Lucidová, která se tak stala  držitelkou ženského rekordu v délce pobytu ve  vesmíru. Americká astronautka pracovala  ve vesmíru na palubě ruské orbitální stanice  Mir. Do vesmíru odletěla Lucidová 22.  března  rovněž  na  palubě  Atlantisu.  Na Miru měla původně zůstat čtyři a půl měsíce. Pro technické problémy musel být start raketoplánu,  který  ji  měl  dopravit  zpátky  na Zem několikrát odložen a astronautka tak strávila v kosmu sedm týdnů navíc.                                                         (STS-79)

 

Raketoplán Atlantis se vrátil na Zem

Teletext ČT2 - Americký rekord na Miru

Po 188 dnech strávených na  oběžné dráze v ruské vesmírné stanici Mir se vrátila Shannon  Lucidová na palubě amerického raketoplánu Atlantis  na  Zemi.  Po  desetidenní  cestě,  během  níž Atlantis dopravil na  ruskou orbitální stanici Mir  několik tun potravin a kosmonauta Johna  Blahu, dosedl raketoplán  na runway floridského Kennedyho vesmírného  centra ve 14.13  hodin SELČ. Lucidová,  jíž Blaha na Miru vystřídal, se stala držitelkou amerického rekordu v počtu  dní strávených  ve vesmíru   a stejný  rekord drží  i mezi ženami bez rozdílu národností.                           (STS-79)

 

Atlantis ukončil svou misi k Miru

27. 9.1996 Pátek - Mys Canaveral, Florida (ČTI, Reuter) - Po 188 dnech strávených na oběžné  dráze  v  ruské  vesmírné  stanici  Mir  se včera vrátila třiapadesátiletá   astronautka   Shannon   Lucidová   na   palubě amerického raketoplánu Atlantis na Zemi.

Během  desetidenní cesty  Atlantis dopravil  na ruskou  orbitální stanici  Mir  několik  tun  potravin  a  kosmonauta  Johna Blahu. Lucidová,  již  Blaha  na  Miru  vystřídal,  se  stala držitelkou amerického  rekordu v  počtu dní  strávených ve  vesmíru a stejný rekord drží i mezi ženami bez rozdílu národností.        (STS-79)

 

Americký kosmický rekord byl vynucen okolnostmi

Praha  - Včera  skončil v  pořadí čtvrtý  společný let amerického raketoplánu  Atlantis a  Miru a  současně druhý  pobyt amerického občana  -  třiapadesátileté  biochemičky  Shannon  Lucidové  - na stanici, první  byl Norman Thagard.  Na palubě orbitální  stanice Mir osaměli dva Rusové a jeden Američan.

Zahájení  této  společné  výpravy  se  opozdilo  o  48 dnů. Start Atlantisu museli třikrát odložit - dvakrát kvůli hurikánům, které ohrožovaly  floridský   kosmodrom,  mezitím  kvůli   výměně  dvou pohonných  raket. Nakonec  Atlantis vypustili  minulé pondělí, ve čtvrtek ráno se spojil s Mirem a v pondělí se od něho odpoutal.

Společné  výpravy  měly  skončit  příští  rok,  ale  protože se k původním sedmi mají přidat ještě  dvě navíc, prodlouží se do roku 1998.  Současně  se  na  Miru  postupně  vystřídají  další  čtyři Američané.

Tyto operace jsou součástí nácviku  před tím, než se začne stavět ve  vesmíru velká  mezinárodní  základna  Alfa. Jak  posádky, tak pozemní  personál  se  při   nich  učí  spolupracovat,  Američané získávají   praktické  zkušenosti   z  mnohaměsíčních  kosmických výprav,  které nejsou  na raketoplánech  uskutečnitelné, a Rusové udržují finančními injekcemi z USA svou kosmonautiku v provozu.

Výstavba Alfy  by měla začít  na podzim příštího  roku vypuštěním ruského modulu  Mir 2, který  se stane zárodkem  celé konstrukce. Potom  budou  přivážet  další  díly  -  některé  se  dají  spojit dohromady   automaticky,   jiné   musí   smontovat  astronauti  a kosmonauti na oběžné dráze.

Avšak podle posledních zpráv mají  přípravy k této stavbě v Rusku i v  USA už  šest měsíců  zpoždění proti  plánu. Hlavní brzdou je nedostatek  peněz  na  obou  stranách,  zvláště  pak  na ruské, a některé technické problémy.

Raketoplán  přivezl  zpátky  domů  Shannon  Lucidovou, její místo zaujal   čtyřiapadesátiletý  John   Blaha,  vysloužilý  plukovník letectva s bojovými zkušenostmi z  Vietnamu a se čtyřmi výpravami na raketoplánu. Blaha tam zůstane do konce ledna příštího roku.

Tentokrát přivezl Atlantis  na Mir přes dvě tuny  zásob a s sebou si  odváží takřka  tunu použitého  materiálu a  vědeckých vzorků. Přenášením  těchto věcí  z jedné  paluby na  druhou strávili  dva Rusové  a šest  Američanů většinu  ze svého  pětidenního letu. Na společné vědecké experimenty jim proto zůstalo málo času.

Lucidová  přistála ověnčena  dvěma  rekordy:  pobytem 188  dnů ve vesmíru  vytvořila  nový  americký  rekord  v  délce přebývání ve vesmíru a absolutní ženský rekord. Mužský rekord drží ruský lékař Valerij Poljakov, který tam strávil nepřetržitě 438 dnů.

Třebaže se pro rekordy do vesmíru už nelétá, pro lékaře a biology jsou  důkazem toho,  že trénovaný  člověk může  přebývat ve stavu beztíže bez újmy na zdraví delší dobu. Půlroční až roční směny na Alfě budou  tedy normální. A také  lidé se mohou možná  za dvacet let vydat  na první meziplanetární výpravu  k Marsu, která potrvá dva roky,  aniž by se  museli obávat, že  "železné objetí" zemské přitažlivosti po  návratu by jim  přineslo invaliditu či  dokonce smrt.                                                Karel Pacner                                                         (STS-79)

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *