3. 7.1996 Středa Peking - Čína dnes vypustila na oběžnou dráhu telekomunikační družici APSTAR-1A hongkongské společnost APT. Start rakety Dlouhý pochod-3 plánovaný na březen, byl odložen po únorovém výbuchu stejné rakety, při němž zahynulo šest osob.
4. 7.1996 Čtvrtek - Moskva - V Rusku se hlasovalo nejen na Zemi, ale i několik stovek kilometrů nad Zemí. Současní obyvatelé orbitální stanice Mir, ruští kosmonauti Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov, však neměli k dispozici ani urnu, natož plentu, takže jejich volba nebyla tajná. Nikdo však proti podobné volbě neprotestoval ani v kole prvním. Agentura AP k tomu poznamenala, že orbitální stanice Mir byla zřejmě jediným volebním okrskem se stoprocentní volební účastí.
"Oba kosmonauti učinili dnes, podobně jako v prvním kole prezidentských voleb 16. června, správnou volbu," oznámil včera v centru kosmických letů u Moskvy kosmonaut Alexandr Polešuk, jenž z pověření obou kolegů z Miru vhodil za ně hlasovací lístky do volební urny. Polešuk oznámil, že na regulérnost hlasování dohlížela na Miru jejich americká kolegyně Shannon Lucidová.
Polešuk rovněž potvrdil, že v městečku Kaliningrad u Moskvy, kde se centrum kosmických letů nachází, včera hlasovalo více voličů, než v kole prvním.
Fotografie: Foto: ČTK-EPA
Ředitel NASA Daniel Goldin představuje znovupoužitelnou vesmírnou raketu příští generace X-33, na jejíž výrobu získala v úterý kontrakt americká společnost Loskheed-Martin. X-33 má v roce 2005 nahradit nynější raketoplány. NASA doufá, že nová raketa bude létat až dvakrát měsíčně. Vyhoví tak rostoucí poptávce po instalaci soukromých družic a sníží cenu za půl kilogramu nákladu na palubě na 1000 dolarů z nynějších asi 12 000 dolarů u raketoplánu. Celý projekt bude stát pět až deset miliard dolarů.
13. 7.1996 Sobota - Mys Canaveral - Let amerického raketoplánu Atlantis, který má přivézt zpět na Zemi astronautku USA Shannon Lucidovou z ruské orbitální stanice Mir, se odloží o půldruhého měsíce až na polovinu září.
Důvodem jsou problémy s přípravou nosné rakety, která vypraví Atlantis na oběžnou dráhu.
53letá astronautka je na ruské orbitální stanici už od března. Americké úřady tento týden odmítly možnost, že by se Lucidová vrátila na Zemi ruským přistávacím modulem. (STS-79)
15. 7.1996 Pondělí - Mys Canaveral - Let amerického raketoplánu Atlantis, který má přivézt zpět na Zemi astronautku USA Shannon Lucidovou z ruské orbitální stanice Mir, se odloží o půldruhého měsíce až na polovinu září. Důvodem jsou problémy s přípravou nosné rakety, která vypraví Atlantis na oběžnou dráhu. Třiapadesátiletá Lucidová je na ruské orbitální stanici už od března a měla tam ukončit své působení počátkem srpna. NASA tento týden odmítla možnost, že by se astronautka vrátila na Zemi ruským přistávacím modulem. (STS-79)
18. 7.1996 Čtvrtek - Birmingham (ČTI, Reuter) - Prokázat relativně nízkou nákladnost přepravy materiálu ze Země na Mars bude jedním z prvních úkolů programu, v jehož rámci bude ke čtvrté planetě sluneční soustavy vyslána průzkumná sonda. O projektu jednají vědci na výroční konferenci Výboru pro kosmický výzkum, jež nyní probíhá v anglickém Birminghamu.
"Naším prvním úkolem v rámci projektu je jasně prokázat, že přeprava sondy a pásového vozítka Sojourner na povrch planety může být finančně méně náročná," prohlásil vědec z laboratoří Americké agentury pro kosmický výzkum (NASA) v kalifornské Pasadeně Matthew Golomek.
Dvacet let po neúspěšné misi sondy Viking by se měl letos v prosinci k "rudé planetě" vzdálené 230 milionů kilometrů od Země vydat její následovník - Pathfinder (Průkopník). Po svém přistání na povrchu Marsu by měl "Průkopník" vypustit malé pásové vozítko Sojourner, jehož úkolem bude prozkoumat povrch planety a pokusit se zároveň nalézt fosilie svědčící o dávné existenci života na Marsu.
V posledních letech čelí NASA značnému tlaku v souvislosti s horentními částkami vynakládanými na kosmické projekty, které již mnohokrát skončily fiaskem. Projekt Pathfinder je součástí programu Discovery (Objev), které si například jen v roce 1992 vyžádaly investice ve výši 150 milionů dolarů.
19. 7.1996 Pátek - New York (ČTK) - Poprvé v historii se podařilo změřit rychlost pohybu zemského jádra a vyšlo šokující zjištění: jádro se otáčí rychleji než planeta sama. Při běžném otáčení koule je přitom obvodová rychlost vyšší než rychlost pohybu blíž středu.
"Vnitřní jádro rotuje stejným směrem jako Země, otočku však absolvuje dříve než za čtyřiadvacet hodin. Za 400 let pak jádro díky tomuto rozdílu v rychlost stačí uvnitř Země dokončit celou jednu otočku navíc. Na pohyb geologické formace je tento posun pozoruhodně rychlý," oznámil seizmolog Paul Richards, který s kolegou Song Siao-tungem provedl příslušná měření na observatoři Kolumbijské univerzity ve státě New York.
Objev dvou Američanů má klíčový význam pro vyřešení jednoho z dosud nezodpovězených problémů fyziky, který za zásadní považoval například i Albert Einstein - jak vzniklo magnetické pole Země a dokázalo se udržet po 3,5 miliardy let. Metody, které pro svá měření Richards s kolegou vyvinuli, by navíc mohly pomoci seizmologům při předpovídání zemětřesení.Pevné jádro Země tvořené převážně železem má podle odhadů zhruba stejnou velikost jako Měsíc. Otáčí se, protože je obklopeno mnohem větším vnějším jádrem z tekutého magmatu, jejich společné působení lze přirovnat ke gigantickému elektromotoru.
22. 7.1996 Pondělí - Mys Canaveral (ČTK) - Dvacet let po vyslání prvních sond na Mars připravuje NASA návrat na rudou planetu. Dvěma sondám Viking, z nichž první se dotkla povrchu Marsu 20. července 1976, se tehdy nepodařilo zjistit, zda na čtvrté planetě existuje život. Tentokrát by na tuto otázku měla poskytnout odpověď celá flotila modulů, jež sem bude postupně vyslána. Již nyní je ovšem jasné, že se pozemšťané nemusí příliš obávat útoku nepřátelských Marťanů.
"Když hovoříme o životě na Marsu, nemluvíme o živočiších připomínajících ještěrky, štíry nebo červy," říká Wayne Lee, který má na starosti plánování této expedice v laboratoři NASA v kalifornské Pasadeně.
"Zřejmě půjde o prosté bakterie a mikroby, pokud tam bude vůbec něco takového existovat.
"Případný život na Marsu by měl těžké podmínky k tomu, aby se udržel. Teploty na povrchu této planety se pohybují kolem minus 63 stupňů Celsia, vzhledem k velmi nízkému tlaku vzduchu by se však i při této nízké teplotě každá voda okamžitě vyvařila. Zhruba před miliardou let zde situace ovšem vypadala jinak: na snímcích Marsu jsou patrné kanály táhnoucí se po povrchu této planety, které s největší pravděpodobností vymlely proudy prudce tekoucí vody. Co se s ní stalo, zůstává záhadou.Průzkumu Marsu prováděného NASA ovšem zasadil těžký úder rok 1993, kdy sonda Observer za miliardu dolarů zmizela několik dní předtím, než měla na rudou planetu dorazit. Tato katastrofa a rozpočtové škrty přiměly NASA zcela změnit přístup k průzkumu planety.
"Uvědomili jsme si, že není dobrá strategie vsadit všechno na jednu kartu," říká Lee. "Stejnou částku můžeme vynaložit na více expedic, které budou menší a levnější, a pokud se pak jedna z vyslaných sond zřítí, nebude to znamenat konec celého programu.
"Tři roky poté, co se zdálo, že celý program průzkumu Marsu byl odepsán, se na cestu k rudé planetě chystají dvě nové, menší sondy. První z nich, Global Surveyor, který má být vypuštěn z Mysu Canaveral letos v listopadu, s sebou poveze identické kopie pěti ze sedmi vědeckých přístrojů, jež byly na palubě Observeru. Ze vzdálenosti 367 kilometrů od planety pak bude sonda s to vyfotografovat na povrchu Marsu předměty do velikosti malého auta.
V prosinci bude následovat Pathfinder, který bude mít rovněž přistávací modul. Půjde-li vše hladce, vstoupí sonda do atmosféry Marsu rychlostí 27 000 kilometrů v hodině příští rok v červenci. Padáčky pak její rychlost zpomalí na asi padesát kilometrů v hodině a obrovské airbagy jí zajistí měkké přistání na rovině vytvořené kdysi náplavami.
Poté se rozevřou boky přistávacího modulu ve tvaru pyramidy, z nichž se vysune klimatická stanice a terénní vozidlo, jež prozkoumá okolní oblast. Toto vozidlo, které bude velké asi jako laserová tiskárna, bude vysílat na Zem videosnímky okolního terénu a zjišťovat složení hornin "elektronickým jazykem".
Obě sondy budou stát dohromady asi tři sta milionu dolarů, k nimž je nutno přičíst 130 milionů za dvě rakety typu Delta 2, které je vynesou. Obě sondy Viking by při kursu dolaru v roce 1996 vyšly dohromady na 2,5 miliardy dolarů.
24. 7.1996 Středa - Praha - Česká družice Magion 5, jejíž start byl již čtyřikrát odložen, bude vypuštěna z kosmodromu Pleseck na severu Ruska 29. srpna. Stejně jako Magion 4, který se do vesmíru dostal loni, by měla zkoumat vliv Slunce na vnější atmosféru Země. V těchto dnech provádějí odborníci v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd v Praze poslední zkoušky družice před jejím odesláním do Ruska.
Vedoucí projektu inženýr Pavel Tříska uvedl, že družice sbírají informace o dosud neznámých jevech, které ovlivňují klima, polární záře a další geofyzikální jevy, stejně jako některé životní funkce organismů.
Družice řady Magion vyvíjí Třískův tým již dvacet let. Magion 1 startoval v roce 1978.
Vzhledem k finančním potížím, jimiž trpí ruská kosmonautika, se vypouštění jednotlivých těles často oddaluje, protože nejsou k dispozici nosné rakety. Start Magionu 4 byl odložen dvakrát, Magionu 5 dokonce čtyřikrát.
Sestrojení a vyslání družice do vesmíru financovaly poprvé také soukromé firmy - ČSA a petrolejářská společnost Aral. V Německu přijde obdobná družice na 60 milionů marek, u nás stála podle Třísky mnohem méně. "Přesné náklady nejsou propočítány," dodal.
Podle Pavla Třísky je ve světě o tyto české družice velký zájem. V současné době posuzují zahraniční experti možnost, že by se příští Magion vypouštěl z paluby ruského Miru a amerického raketoplánu pro výzkum nejbližšího okolí. Tento projekt by se uskutečnil nejdříve v roce 1998.
Inženýr Jiří Vojta připravuje družici Magion 5 v pražském ústavu několik dní předtím, než ji odvezou do moskevského Ústavu kosmických výzkumů, kde bude podrobena posledním předletovým zkouškám.
27. 7.1996 Sobota - Moskva - Již potřetí byl dnes odložen start ruské nákladní kosmické lodi Progress-32, která měla dopravit potraviny a zařízení pro tříčlennou posádku orbitální stanice Mir. Odklad nebyl nijak zdůvodněn. Start byl zastaven již ve čtvrtek a předtím v pondělí kvůli technickým problémům s nosnou raketou.
Ruští kosmonauti J. Onufrijenko a J. Usačov zůstanou ve stanici Mir do 30. 8., tedy o 40 dní déle než se plánovalo. Také americká astronautka S. Lucidová se tam zdrží déle, protože byl o půldruhého měsíce odložen start raketoplánu Atlantis, který ji měl 31. 7. vyzvednout.
Posádku vystřídá rusko-francouzský tým, jehož start byl odložen ze 14. na 19. 8.
3. 8.1996 Sobota - Moskva - Ruská nákladní loď Progress M-32, která po dvou předchozích odkladech startovala ve čtvrtek z kosmodromu Bajkonur, se v noci na dnešek na oběžné spojila s orbitální stanicí Mir. Její posádce dopravila 2,4 tun potravin, palivo a vědecký a lékařský materiál.
Kosmická loď Mir je nyní obydlena ruskými kosmonauty J. Onufrijenkem a J. Usačovem, kteří jsou na její palubě od 23.2. Od března jim dělá společnost americká astronautka S. Lucidová. Podle ruských zdrojů nebude mít opožděný start nákladní lodi žádný vliv na zdraví a životní podmínky rusko-americké posádky, která má dostatečné rezervy.
5. 8.1996 Pondělí - Neznámé je opět v módě a věda se prolíná s fikcí. Člověk vždy vzhlížel ke hvězdám pohledem plným neklidu a obdivu. Našim předkům nebe připadalo jako tišina neměnného řádu, v níž se určoval lidský osud. Dnes, kdy jsme přesvědčeni, že náš osud závisí spíše na našem vlastním úsilí, hledáme na obloze klíč k minulosti. Poté, co jsme zavrhli vesmír bohů, pátráme na ní i po mimozemšťanech.
El país, Madrid - Nedávný objev pěti planet, obíhajících kolem poměrně blízkých hvězd, zvětšil náš zájem o to, zda na nich lze nalézt nějaký projev života. Žijí tam naši sousedé? Je zřejmé, že nikdo nemůže pozorovat planety přímo, neboť byly objeveny prostřednictvím malého chvění, které působí hvězdy, jež obíhají. Avšak astrofyzikové tak navzdory mlze kolem jejich hvězd mohli odhadnout hmotnost planet, teplotu na nich a vzdálenost ke hvězdě i rychlost, jakou se pohybují.
Kdybychom mohli ještě prostudovat jejich atmosféru, byli bychom schopni říci, existuje-li na nich život. Ačkoli tato možnost je nám dosud hodně vzdálena, někteří uznávaní vědci namítají, že během 20 let to již možné bude. Způsob jak k tomu dospět je teoreticky jednoduchý - je třeba prozkoumat infračervené záření planet.
"Objevení nových planet a tím i vznik nových perspektiv vedly k zahájení programu o vzniku života na Zemi, o stopách, jež může přítomnost života zanechat v atmosféře planety, o původu hvězd a vzniku planetárních soustav a především o vzniku a vývoji inteligence a možných prostředcích k odhalení jiných světů a komunikace s nimi," tvrdí Stuart Bowyer, profesor astrofyziky na univerzitě v Berkeley, jenž počátkem července předsedal mezinárodní konferenci o bioastronomii. Konference, která se konala na Capri, se zúčastnila řada osobností jako např. spisovatel Arthur Clarke a otec umělé inteligence Marvin Minsky.
Zdaleka ne všichni jsou však novým programem tak nadšeni jako profesor Bowyer. Podle některých jde o program příliš ambiciózní a rozsáhlý, který je na samé hranici mezi vědou a fikcí. V oblasti mnohem bližší dnešním reálným možnostem usilují astronomové o naplnění konkrétnějšího, ale nikoli méně náročného záměru. A protože jsou si vědomi omezení, jež mají dnešní fungující teleskopy - včetně speciálního Hubbleova teleskopu - i ty teprve budované, rozhodli se pro velký projekt. V kosmu hodlají umístit do stejné vzdálenosti mezi Slunce a Jupiter systém infračervených teleskopů. Chtějí tak přímo pátrat po hodnověrných známkách života, pozorovat planety a zkoumat jejich atmosféru.
Avšak projekt není jednoduchý, jak se na první pohled zdá. Astrofyzik Benjamin Montesinos upozorňuje na některé z problémů: "Rovina oběžné dráhy, po níž se pohybují planety, je plná malých těles, asteroidů a prachu, které tvoří pro infračervené záření překážku. Teleskopy proto musí být rozmístěny mimo tuto rovinu. Aby fungovaly správně, je třeba v každém okamžiku přesně znát vzdálenost oddělující je vzájemně od sebe, a to s přesností řádově na milimetry." V rámci jednoho z projektů NASA budou během 15 let ve vesmíru umístěny čtyři infračervené teleskopy. V Evropě začaly z podnětu francouzských vědců práce na programu Darwin, k němuž se připojily další země Evropské kosmické agentury.
V roce 1992 zahájili Američané desetiletý program pátrání po mimozemské inteligenci SETI. Projekt předpokládal použití dvou radioteleskopů v Arecibo na Portoriku a v Kalifornii k vyslání rádiového poselství do kosmu. I když musel být z rozpočtových důvodů zrušen, ve skutečnosti pokračuje s podporou různých institucí pod jiným označením. V tomto směru je nejambicióznější projekt BETA. Za použití radioteleskopu o průměru 26 metrů umístěného na Harvardu zamýšlejí vědci rozprostřít v kosmu rádiovou síť o dvou miliardách různých kanálů. Zachycené signály bude analyzovat superpočítač s pamětí RAM tři gigabyty a o výkonu 40 miliard operací za vteřinu. Mezitím obloha nad jižní polokoulí bude v rámci projektu META II sledována radioteleskopem v blízkosti argentinského hlavního města Buenos Aires.
Navzdory vynaloženým prostředkům, na nichž se podílely společnosti jako Intel, soukromé instituce i jednotlivci, mezi nimi slavný režisér Steven Spielberg, dosavadní výsledky neopravňují k velkým nadějím na spojení s mimozemšťany. Během realizace programu SETI asi 50 signálů vypadalo slibně, ale později se ukázalo, že většina z nich pocházela z telekomunikačních pracovišť, a některé byly dokonce způsobeny domácími mikrovlnnými troubami.
Ačkoli panuje všeobecná shoda, že život patrně není jevem výlučně pozemským, je málo pravděpodobné, že existují světy obydlené bytostmi s inteligencí slučitelnou s naší, které bychom mohli objevit a komunikovat s nimi. Není to však důvod, abychom o to přestali usilovat. Nejlepší možnost k hledání mimozemských civilizací poskytne infračervený interferometr, který bude v okruhu jednoho sta světelných roků kolem Země pátrat po planetách ve všech hvězdách slunečního typu. Až objevíme planetu jako je naše - pevnou, s obdobnou teplotou a atmosférou obsahující vodu, kyslík, ozón a kysličník uhličitý - pak můžeme usuzovat, že je na ní i život. Takový den by se nepochybně stal historickým. Zpráva, že nejsme ve vesmíru sami, že život není pozemskou výjimkou, by byla nejdůležitější v dějinách lidstva a vedla by k hlubokým změnám v tak odlišných oborech jako je biologie, filozofie, astronomie či náboženství. Možná se tato vzrušující informace objeví ve všech sdělovacích prostředcích již v průběhu příštích dvou desetiletí.
Čím jsou však naše znalosti hvězdných těles hlubší, tím víc se zvětšuje syndrom kosmické opuštěnosti. Země je sotva zrnkem písku ve vesmírné nekonečnosti a možnost, že jsme jedinými živými bytostmi v kosmu, nás zneklidňuje. Jsme ale opravdu sami? Zřejmě je to právě toto znepokojení, které zaplnilo naše století obrazem mimozemšťanů. Na jedné straně těmi, vytvořenými ve vědeckofantastických románech a filmech čistě pro zábavu, a na straně druhé takovými, kteří jsou vydáváni za opravdové, i když jsou jimi pouze v zanícené mysli hledačů UFO.
Když měl 9. září 1993 v americké televizi premiéru první díl seriálu Akta X, odborná kritika mu nepředvídala příliš dlouhé trvání. Recenze se v té době ještě zabývaly předchozím, mysticky podbarveným seriálem Twin Peaks. A náhle se - v rozporu s obvyklým územ - na obrazovce objevil paranoický scénář ve stylu science fiction padesátých let. S výjimkou britského kritika Jonathana Rosse, přesvědčeného, že se seriál stane hitem, si nikdo nemyslel, že Akta X budou předmětem bezprecedentního masového zájmu.
Seriál vyvolal vášnivý ohlas, když oživil starý zájem o mimozemské kontakty a paranormální jevy, tj. jevy nevysvětlitelné přírodními zákony, nikoli však nadpřirozené. Tento zájem prožíval svůj zlatý věk v sedmdesátých letech v epoše Danikenových bestsellerů.
Akta X berou s nevšední lehkostí v potaz některé jistoty, ke kterým americká společnost těžce dospěla po traumatické zkušenosti z vietnamské války. Konspirační čtení nedávné historie USA - s Federálním úřadem pro vyšetřování (FBI) jako dezinformační agenturou - obestírá seriál, který mistrně využívá místní pověsti hluboce zakořeněné v americké představivosti. Akta X vycházejí z legendární existence Černých mužů, záhadného oddělení FBI pověřeného zkoumáním paranormálních jevů a eventuálních mimozemských kontaktů a jejich utajením před veřejností.
Mozkem Aktů X je producent Chris Cartes, jedna z klíčových osobností dnešní americké televize a fanoušek vědeckofantastických pořadů klasického ražení. Vyrostl v kalifornském Bellflower a v dospělém věku pracoval nejdříve 13 let jako novinář na volné noze pro časopis o surfování Surfer. V roce 1985 pak začal svou kariéru scénáristy - působil ve společnostech Disney a NBC, kde vždy rozvíjel hlavní epizody v seriálech, až konečně zakotvil ve filmovém gigantu Fox, kde realizoval kasovní trhák Akta X.
Pravověrnost UFONa základě románu "Únos: lidská setkání s vetřelci" psychiatra Johna Macka a dalších svých oblíbených knih Carter vytvořil fantastický seriál, ve kterém se snaží respektovat ufologickou pravověrnost. Hlavní hrdina Aktů X Fox Mulder v podání Davida Duchovnyho dokonale ztělesňuje jednoho z horlivých vyznavačů existence mimozemského života. Únos jeho sestry mimozemskými návštěvníky dramaticky zvyšuje jeho osobní zainteresovanost na celé misi. Vedle něho v podivném tandemu připomíná Dana Scullyová, představovaná Gillianou Andersonovou, Quijotova Sancha Panzu, když se snaží pro každou událost najít racionální vysvětlení. Přesto se však Scullyová nemůže ubránit tomu, aby byla stále více zatahována do zdánlivé Mulderovy pošetilosti.
Na rozdíl od seriálu Star Trek, jehož oblíbenost se v průběhu vysílání zvyšovala postupně, X-mánie strhla diváky již od samého počátku. Například jen ve Španělsku má seriál přes pět milionů stálých diváků a daleko předčil i místní oblíbené seriály. Fanoušci Akt X seriál také komentují a vyměňují si na něj názory po Internetu. Prostřednictvím této mezinárodní počítačové sítě komunikují i obdivovatelé Gilliany Andersonové. O úspěchu Akt X svědčí i skutečnost, že klub španělských fanoušků, jehož poradci jsou odborníci na UFO, má 20 000 členů. Romány a komiksy inspirované tímto dílem se těší nebývalému úspěchu. Zkrátka z X-mánie jsme dosud spatřili jen špičku ledovce.
Lidé, kteří se zatím stavěli k paranormálním jevům zdrženlivě, je díky televiznímu seriálu Akta X začali brát vážně. Avšak ti pravověrní, kteří v takové věci věřili od počátku, reagovali na vulgarizaci svých posvátných témat rozhořčeně. Zevšeobecnění však díky televizi přichází v naší době rychle. Ve Španělsku díly jako "Dnes v noci překročíme Mississippi" a "Zakázaná noc" tak zaujali galicijské vesničany, že tvrdili, že je div neunesli mimozemšťané. V Andalusii se zase našly osoby tvrdící, že se prý s návštěvníky z cizí planety milovaly. Takováto tvrzení však vědecké zkoumání jen ztěžují.
Nadešel čas, kdy je třeba si položit základní otázky. Kdo jsou mimozemšťané, kde byli pozorováni a koho unesli, aby ho nechali vrátit se a vyprávět o tom? Studie dělí mimozemšťany v hrubých rysech na tři skupiny: Šedivce, Opálené a Seveřany. Šedivci představují typické vetřelce, s jakými jsme se už všichni setkali ve filmu. Jsou hubení, šedivé barvy, s dlouhýma nohama a s velkou, jakoby vodnatelnou hlavou. Opálení jsou snědí, mají stejnou hlavu jako Šedivci a jsou zvláště aktivní v únosech.
Lidem se nejvíce podobají Seveřané, a to do té míry, že je prakticky nelze rozeznat od běžného Švéda či Dána. Říká se o nich, že se několikrát sešli s Adolfem Hitlerem před tím, než fuhrer rozpoutal válečné šílenství, a že nesou odpovědnost za velkou část nacistické ideologie. Vysocí, plaví a obdařeni telepatickými schopnostmi, Seveřané nám nejsou příliš příznivě nakloněni.
Pokud jde o pozorování mimozemských lodí, nejznámější případy byly zaznamenány koncem čtyřicátých let v Roswellu (Nové Mexiko) a v Neole (Kansas). V prvním případě se předpokládá, že vláda Spojených států přistání z vesmíru zatajila. Posádku mimozemské lodi prý zadrželi vojáci a její členové pak byli podrobeni všemožným experimentům včetně pitvy (viz 100+1 ZZ č. 19/1995). V druhém případě údajně nechaly úřady zhypnotizovat obyvatele Neoly, aby je přesvědčily, že se stali svědkem mimozemského jevu, i když ve skutečnosti šlo o konspirační manévr americké armády.
Dnes se podle expertů nejzajímavější oblasti vlivu mimozemšťanů - kromě proslulé zóny 51 v Nevadě - nacházejí v jižní Americe. Konkrétně v Brazílii, kde bylo jen v posledních čtyřech měsících zaznamenáno více než 60 nevysvětlitelných případů. Oblast nejvíce navštěvovaná mimozemšťany se údajně rozkládá mezi městy Rio de Janeiro a Sao Carlos, ačkoli velmi zajímavé věci lze prý vidět i na kopcích západně od Ria, jímž se proto říká Kopce krásy. V USA se stala oblíbeným místem paranormální aktivity Florida, zatímco v Evropě je to britské hrabství Dorset, kde má proto sídlo redakce časopisu Alien Encounters (Setkání s vetřelci).
I když je obtížné určit nejvýznamnějšího badatele mimozemské problematiky, vše nasvědčuje tomu, že jím je americký vědec Bruce Cornet. Tento biolog a geolog v jedné osobě hodil přes palubu svou akademickou důstojnost, aby se věnoval studiu tématu, které ho nejvíce znepokojuje. Do Cornetova života zasáhl v roce 1992 televizní seriál Vetřelci, natočený podle románů Buda Hopkinse a Johna Macka. Tento seriál přiměl Ellen Crystalovou k napsání knihy Tichá invaze. Když Cornet zjistil, že autorka žije blízko jeho bydliště na newyorském předměstí, navázal s ní kontakt. V posledních čtyřech letech se pak stal průkopníkem problematiky mimozemšťanů a zároveň terčem posměchu vědeckých kruhů. Své postavení univerzitního vyděděnce však snáší s optimismem a tvrdí, že všechna ta příkoří stála za to. Nikoli nadarmo byl údajně několikrát unesen mimozemšťany, kteří mu prý vzali vzorek spermatu a implantovali do jeho těla mikročipy, aby ho mohli sledovat.
Mezi únosy, což je v souvislosti s mimozemšťany časté konverzační téma, je třeba připomenout případ, považovaný za vůbec nejznámější. Týká se Travise Waltona z Arizony, jehož prý koncem osmdesátých let unesli vetřelci severského typu a podrobili všemožným pokusům. Zpočátku se Walton domníval, že mimozemšťané jsou k němu nepřátelští, ale když viděl, jako ho nakonec zanechávají ve dveřích jeho domu, změnil svůj názor. Od té doby se věnuje výzkumu paranormálních jevů a stal se jedním z nejpřesvědčenějších vyznavačů teorie protivládní kospirativní posedlosti. Vzhledem k tomu, že z něčeho je nutno žít, prodal Walton svůj příběh Hollywoodu, který o něm natočil film Oheň na obloze.
Pětatřicetiletý David Duchovny je jedním z mála přitažlivých herců, který se může pyšnit univerzitním vzděláním. Pochází z newyorské rodiny židovsko-skotského původu. David dostal stipendium v Collegiate, elitní škole, na níž studoval i John F. Kennedy junior. Právě když začal dělat doktorát, rozhodl se pro hereckou dráhu.
Mnozí si ho pamatují z Twin Peaks, kde hrál agenta FBI Dennise. Provází ho pověst záletníka. Pravdou je, že Duchovny je muž velmi smyslný. Během rozhovoru působil na rozdíl od agenta Muldera v Aktech X uvolněným dojmem.
- Dokážete si úspěch seriálu vysvětlit?
- Není co vysvětlovat. Akta X jsou jako kterýkoli jiný oblíbený seriál. Mají úspěch, protože si ho diváci přejí. Přesto si myslím, že diváci chtějí i odpovědi na otázky, které je trápí. Seriál nabízí svět podle pojetí režiséra Olivera Stonea, v němž existují špatní jedinci, kteří jsou příčinou toho, že jsme všichni nešťastní.
- Věřil jste, že seriál se stane trhákem?
- Ne. Seriál o mimozemšťanech - ať je sebelépe udělaný - má svá omezení. Nemyslel jsem si, že bude mít takový úspěch, jaký nakonec má.
- Jaké je tajemství jiskření mezi Mulderem a Scullyovou?
- Mezi námi existuje druh tajného pozorumění, jsme sami dva proti okolnímu světu.
- Věříte v paranormální jevy, či ne?
- Nejsem ve skutečnosti takový, jakou roli jsem hrál. Ale i kdybych věřil, s nikým bych o tom nemluvil. Všichni chceme věřit, že existuje něco inteligentnějšího, než jsme my sami, v něco, co nám nakonec pomůže.
- Necítíte odpovědnost za zvýšený zájem o paranormální jevy?
- Ne. Nevytvořili jsme je, pouze je symbolizujeme.
- Jaký je postoj pracovníku FBI k seriálu?
- Líbí se jim, protože jsme v něm zdvořilí, nevyvoláváme rasistické nálady, ani nerozbíjíme dveře. Myslím, že naše práce v Aktech X, kde se honíme za mimozemšťany, vyznívá svým způsobem zábavně. Když se někdy setkám s agenty FBI, pokaždé se ptám, jestli naše hraní odpovídalo realitě. A oni tvrdí, že nám chyběly jen pravé služební průkazy.
- Jaké má agent Mulder politické ideály?
- Asi je anarchista. Jeho přesvědčení vychází ze smyslu pro spravedlnost. Jde však spíše o symbolické cítění toho, co je správné a co špatné, než co je levicové a co pravicové.
- Je pravda, že se chystá filmová verze Aktů X?
- Asi se začne točit při první příležitosti. Chtěl bych hrát i jiné role. Rozhodně však nestojím o to, aby agenta Muldera hrál někdo místo mě.
Dana Scullyová je v Aktech X ženou, která se nikdy neusměje a na všechno má vysvětlení. Gilliana Andersonová, která ji v seriálu hraje, se pro vyznavače tajemného stala symbolem. Ve skutečnosti je malá a nikoli příliš výrazná, ačkoli na obrazovce působí intenzívním, neobyčejně věrohodným dojmem. Proto asi do FBI přišlo na její adresu tolik dopisů od jejích obdivovatelů.
Sedmadvacetiletá herečka už žila na mnoha místech - v Portoriku, Londýně, v Gran Rapids ve státě Michigan, takže se nabízí otázka, čím jsou její rodiče. "Dělají v cirkusu," říká žertem Andersonová a ukazuje tím větší smysl pro humor než seriálová Scullyová. Její otec totiž pracuje ve filmovém průmyslu a matka je informační analytička. Gillian, v dívčích letech vyznavačka punk-rocku, se stala herečkou na divadelní škole při chicagské univerzitě. První umělecké kroky absolvovala v New Yorku a poté odjela do Los Angeles, kde začala filmovou kariéru. V roce 1993 získala roli Scullyové.
- Když David Duchovny, váš partner v Aktech X, podpisoval smlouvu, nevěřil, že seriál vydrží tak dlouho. A vy?
- Neměla jsem nejmenší tušení, do čeho se pouštím. A myslím, že se ani v příštích deseti letech tohoto pocitu nezbavím.
- Mezi vámi a Davidem okamžitě přeskočila jiskra...
- Přistoupil ke mně ve vestibulu, když jsme začínali poslech, a zeptal se, zda můžeme scénář číst spolu. Tak jsme to udělali a bylo to úžasné.
- Někteří britští novináři vás označili za "myslící kus". Líbí se vám tento přívlastek a co přesně si pod pojmem "kus" představujete?
- V podstatě pěkný zadek. Nebo šťavnaté sousto. Je to skvělá poklona. Určitým způsobem jde o smyslný výraz, i když v posunutém smyslu. Je totiž použit v intelektuální rovině.
- Co si myslíte o Davidově přitažlivosti?
- Diváci vnímají jen jeho roli, která je neuvěřitelně inteligentní, okouzlující a citlivá. Představuje dokonalého romantického hrdinu. Mnoho z těchto vlastností má i David. Dává do své role takové nadšení. Myslím, že se snad nenajde nikdo, kdo by ho nepovažoval za přitažlivého.
- Mezi hrdiny seriálu panuje silná smyslnost, ačkoli sami nedělají nic, aby ji zvyšovali.
- Opravdu nedělají? Domnívám se, že to, co dělá vztah mezi Scullyovou a Mulderem sexy, je vzájemný respekt, který k sobě cítí.
- Co říkáte nařčení, že Akta X si zahrávají s paranoidní mentalitou naší doby?
- Myslím, že sami ze sebe děláme oběti. Seriál pojednává o mnoha aspektech paranormálního a jedním z nich je aspekt duchovní, což lidi velmi přitahuje. Některé scény se zabývají možností návratu k životu nebo nějakým druhem spirituálního probuzení. Lidem to poskytuje naději. Je to něco odlišného od strachu a bolesti každodenního života na naší planetě.
Více než dva miliony obojživelníků musí každý rok zemřít, aby z nich byly vyvinuty nové léky. Díky nim se zrodil nový obor medicíny.
Ca mÝinteresse, Paříž
Vybraná stať týkající se kosmického výzkumu:
Další zájem vzbuzují žabí vejce. V tomto směru dominují v laboratořích i při kosmických letech žáby rodu Xenopus, protože se studuje jejich sexuální život v podmínkách beztíže. Jejich vajíčka mají průměr 1,5 milimetru a můžeme je pozorovat prostým okem nebo pomocí lupy pro obě oči, což je praktičtější přístroj v kosmickém prostoru než mikroskop. Navíc je možno vajíčka získat tak, že se samičce vstříknou hormony, aby se podnítila jejich snůška (5 000 - 15 000), a pak jsou oplodněna ve vodě, nebo se jí odeberou vajíčka nebo část vaječníku.
První úkoly žab ve vesmírném prostoru připravila laboratoř neuroendokrinologie v Rouenu. V prosinci 1990 vzlétlo na palubě Sojuzu do kosmu šest žab. Zkoumaly se změny neuropeptidů, které se uvolnily v jejich srdci a mozku. V roce 1992 byl podniknut další krok: poprvé bylo na programu ve vesmírném prostoru oplození. Na palubě raketoplánu Endeavour snesly čtyři samičky vajíčka, jež byla uměle oplodněna. Výsledky, které byly zveřejněny v roce 1995, jsou překvapující: vesmírné podmínky nebrání embryonálnímu vývoji, jen ho mírné narušují.
Na Zemi se na počátku svého vývoje vajíčko dělí na stále menší buňky. V horní polovině vajíčka je prázdný prostor. Ve stavu beztíže neexistuje pojem nahoře či dole a tento prázdný prostor nahoře není. Z toho vyplývají anomálie vývoje, které se pak u některých embryí upravují. Proč vznikají tyto odchylky? Tyto otázky má zodpovědět nadcházející vesmírný program Kassiopeia.
Kosmonautka Claudie André-Deshaysová dostala za úkol studovat tento problém na palubě kosmické stanice Mir s příbuznými xenopů pleorodely (tritoni). Na rozdíl od xenopů trvá pleurodelům déle, než se vyvine embryo. "Ve vesmíru je možné přesněji zkoumat vývojové anomálie," vysvětluje Christian Dournon z laboratoře experimentální embryologie a imunologie v Nancy.
Třetí okruh zájmu představují geny žab. V laboratoři obratlovců na Orsayské univerzitě byl vypracován "kalendář genů". A v Institutu Jacquese Monoda v Paříži studuje tým doktora Marcela Méchaliho geny, které jsou společné člověku a xenopům, a náhodně odhaluje zárodečné funkce v dospělé tkáni. "Pozorujeme tkáňové poruchy, které při tom vznikají a vedou ke vzniku nádorů," říká badatel. Toto studium pomáhá badatelům lépe pochopit proces vzniku rakoviny u člověka.
8. 8.1996 Čtvrtek - Houston (ČTI, Reuter) - Tajuplné postavy budující na Marsu zavlažovací kanály patří sice stále do oblasti sci-fi, američtí vědci však připouštějí, že před třemi miliardami let na této planetě mohl existovat život.
Odborníci NASA uvedli, že po prozkoumání meteoritu, který byl původně součástí povrchu Marsu a přibližně před 13 tisíci lety dopadl na Zemi, objevili stopy po primitivní buněčné struktuře.
"Chtěl bych všechny upozornit, že nemluvíme o žádných malých zelených mužících," zdůraznil mluvčí NASA Daniel Goldin a dodal: "Jde o velmi nepatrné, jednobuněčné struktury, které připomínají pozemské bakterie. Nemáme však žádný důkaz ani náznak toho, že by na Marsu existovaly vyšší formy života."
Důkaz o možném životě na Marsu spatřují vědci z NASA v existenci molekul na uhlíkové bázi, které meteorit obsahoval a jež podle nich mohou doprovázet jen existenci biologických organismů. Objev současně obnovil polemiky o tom, odkud se vzal život na Zemi. "Naznačuje to, že vznik života na planetách může být mnohem snazší," prohlásil například biochemik Stanley Miller z univerzity v San Diegu.
(Viz Důkaz života...)
Obrázek: Pohled na povrch Marsu, jak ho zachytila kamera americké sondy Viking 2 Foto: Reuter
Houston (Reuter, AP, sto) - Tým v Johnsonově vesmírném středisku v americkém Houstonu jako první vyslovil teorii, že meteority mohou obsahovat stopy chemikálií, stopy projevů života. Před dvěma roky vědci potvrdili, že meteorit v katalogu vedený pod označením Allan Hills 84001 nebo ALH84001, pochází z Marsu. Právě tento vzorek přivedl NASA k usilovnému hledání, které bylo korunováno úspěchem.
"Naše pozornost se zaměřila na zkamenělé známky života v horninách pocházejících z Marsu," říká člen týmu NASA David McKay a upozorňuje: "Náš úkol je složitý, protože máme jen kousek kamene z Marsu a hledáme marťanské produkty života na základě toho, co víme o životě na Zemi.Meteorit, nalezený na zmrzlých pláních Antarktidy již v roce 1984, byl vymrštěn z Marsu díky nárazu asteroidu před šestnácti miliony lety a na Zemi se dostal až před 13 000 lety. Meteorit podle vědců vykrystalizoval ze sopečné lávy před 4,5 miliardy let na povrchu Marsu, tedy v době, kdy se formovala sluneční soustava.
Experti NASA na meteoritu našli polycyklické aromatické hydrokarbony uvnitř drobné trhliny, která se v něm vytvořila asi jednu miliardu let poté, co skála vychladla. Carl Sagan, současná hlavní autorita na výzkum mimozemského života, označil odhalení stop života na marťanském kameni za velice zajímavé a podnětné. Podle něho jde zatím o nejsilnější důkaz života mimo naši planetu. Zároveň však upozornil, že nalezené chemikálie ještě nemusí dokazovat život. Další vědci i uvnitř NASA skepticky argumentují, že uvedené látky mohly vzniknout i bez přítomnosti života.
Polycyklické aromatické hydrokarbonáty mohou vzniknout dvojí cestou: biologicky prostřednictvím mikroorganismů, nebo při procesu formování planet. Tým z Houstonu dokazuje, že uvedené chemikálie zjistil v puklině, která vznikla až poté, co byla hornina, z níž meteorit pocházel, už zformovaná. Proto jiná než biologická cesta není možná.
"Jestli je tohle důkaz, tak tomu nevěřím," prohlašuje přesto Jack D. Farmer, geolog a paleobiolog, který také pracuje pro NASA. "Polycyklické aromatické hydrokarbonáty nemají přímou souvislost s biologií, nemohou sloužit jako indikátor života." Výzkumníci však upozorňují, že zjistili také stopy magnezitu a sulfidu železa, které souvisí s činností bakterií.Spor o život tak pokračuje, i když dospěl k významnému přelomu. V roce 1976 sonda Viking, která na Marsu přistála, sice nenalezla žádné známky života, potvrdila ale domněnku, že na povrchu nyní mrtvé planety kdysi proudila voda a robot našel i chemikálie nezbytné pro vznik života. To podpořilo teorie, že život může být nejen na Marsu, ale i kdekoli jinde.Existoval na Marsu život?
Američtí vědci tvrdí, že našli důkazy o pradávném jednobuněčném životě na Marsu, když zkoumali meteorit, který dopadl na Zemi před 13 000 lety.
Obrázek: Jak se meteorit s fosilií dostal na zeměkouli
4,5 miliardy let
- Z chladnoucí lávy z vulkánů na Marsu vznikl kámen.3,5 miliardy let
- Na kameni se uchytily organické molekuly16 milionů let
- Po nárazu asteroidu se z Marsu odštípl kamenný blok13 000 let
- Kamenný blok dopadl na Zemi jako meteorit, nalezený v roce 1984 na Antarktidě.
NASA plánuje na rok 1997 vesmírnou misi, jež má na Mars dopravit dálkově řízené vozítko Soujourner Rover. Vozítko má odebírat a podrobně analyzovat povrch planety.
Reuter, Karel Pacner: Rakety, které už skoro čtyři desetiletí dopravují družice, meziplanetární sondy a lidi do vesmíru, jsou - provizóriem. Původně je konstruktéři ve Spojených státech i v Sovětském svazu stavěli na zakázku vojáků, měly nosit smrtící atomové bomby na druhou stranu Atlantiku. Když se chtěli státníci trumfovat ve vesmíru, museli inženýři upravit rakety pro vynášení družic a lidí na oběžnou dráhu. Pak začala kosmonautika přinášet prospěch nejen politikům, ale i vojákům, vědcům, hospodářství, vlastně každému z nás - a rakety slouží dodnes.
Konstruktéři po celou dobu přemýšleli, jak kosmickou dopravu zlevnit. Ideální by byl stroj, od něhož by se během startu neoddělovaly vypotřebované části a který by se celý vrátil na Zemi.
Takovou představu měly splňovat raketoplány. Američtí odborníci však na počátku sedmdesátých let při jejich projektování poznali, že na vývoj tak dokonalého kosmického plavidla by potřebovali mnohem víc peněz a delší dobu, než měli k dispozici. Nakonec jim nezbylo než postavit raketoplán, jehož velká část se po vypotřebování odhazuje. Jen orbitální plavidlo s kabinou a nákladovým prostorem se vrací, takže je lze používat víckrát, trvá však několik měsíců, než tisíce techniků připraví stroj k novému startu.
Sověti postupovali stejně. Postavili raketoplán Buran (jeho orbitální část nápadně připomínala americkou) a posadili jej na superraketu Energija. Po jediném startu automatické verze bez lidí celý projekt zakonzervovali - výpravy Buran-Energija by přišly příliš draho a ve změněné politické situaci o něj přestala mít zájem i armáda. Klasické rakety jsou lacinější.
Výzkum však pokračoval. Několik velkých amerických firem do něj vkládalo obrovské prostředky, mnohonásobně použitelné kosmické stroje se snažili vyvinout i v dalších zemích: Francouzi vyprojektovali raketoplán Hermes určený pro raketu Ariane 5, Němci uvažovali o raketoplánu S„nger, Ukrajinci upravují na kosmické nákladní stroje své vojenské rakety Zenit.
Úsporu peněz může přinést i další koncepce - místo prvního stupně rakety použít velkého letadla, které těleso vynese do výšky okolo deseti kilometrů, odkud už poletí samo. Je to rychlejší a snadnější způsob, protože nepotřebuje startovací rampu. Britové například uvažovali, že jejich raketoplán Hotol vynese sovětské velkoletadlo Mrija An-225, také Rusové přemýšlejí o tom, že by svůj Buran instalovali na Mriju, jehož tvůrci zůstali na Ukrajině; projekt nazvaný MAKS by však přišel na 3,5 miliardy amerických dolarů.
Nedostatek financí zatím nedovolil nikomu v náročných plánech vážně pokračovat.
Pouze Japonci mají dost peněz. Jejich raketoplán Hope, s jehož instalací se počítá na vrcholu právě vyvíjené rakety H-2, má zpočátku vynášet do vesmíru náklady a později i lidi. Nyní zkoušejí v Japonsku jeden z jeho předstupňů - Hyflex.
Když se stavěla první generace raketoplánů, američtí inženýři už vymýšleli mnohonásobně použitelné nosiče až pro pět set tun nákladu. V polovině sedmdesátých let se uvažovalo o tom, že dostatek energie jim zajistí orbitální sluneční elektrárny - pole solárních panelů o rozloze několika desítek čtverečních kilometrů postavená na oběžné dráze měla vysílat elektřinu do pozemských stanic. Časem se ukázalo, že myšlenka je zatím technicky nerealizovatelná, a plány se odložily na neurčito.
Dlouho nechtěl skoupý americký Kongres na vývoj nové generace raketoplánů uvolnit peníze a Spojené státy proto dodnes musí vystačit s flotilou pěti nynějších raketoplánů STS. Stroje se však opotřebovávají a bez většího rizika mohou létat nanejvýš ještě v prvním desetiletí 21. století. Peníze na vývoj a postavení druhé generace raketoplánů uvolnili kongresmani teprve nedávno. Projekt je veden pod označením X-33.
Hned po uvolnění peněz vypsala NASA konkurs, do něhož se přihlásily tři průmyslové giganty s tou nejlepší pověstí v oboru letecké a kosmické výroby: Rockwell International, McDonnell-Douglas a Lockheed-Martin. Začátkem července oznámil viceprezident Albert Gore, že zakázku získala společnost Lockheed-Martin.
Vítězný návrh stroje - nese název VentureStar - má tvar trojúhelníkového křídla s délkou 38 metrů a rozpětím 37 metrů. Bez nákladu má vážit 81 tun, před startem s posádkou a plně naložený by měl mít 960 tun. Zatímco první generace amerických raketoplánů má ještě palivovou nádrž, která se odhazuje, a STS proto startuje kolmo jako raketa a přistává jako letadlo, byl by předností VentureStar "letadlový" start i přistání a snadná obsluha po návratu, která by zajistila rychlé opětovné použití stroje.
Vítězný projekt navrhl tým Jacka Gordon ze známých Skunčích dílen v Palmdale v Kalifornii. Je zajímavé, že nikdo z jeho inženýrů nemá zkušenosti se stroji pro vesmír, zato postavili řadu superrychlých experimentálních letadel pro CIA a Pentagon.
Do roku 1999 má firma vyvinout testovací model o poloviční velikosti. NASA za to zaplatí 960 milionů dolarů, další peníze - 15 až 20 miliard dolarů a možná i víc - musí zajistit sama společnost. Výsledek by měl být ovšem tak lukrativní, že se mnohonásobně vrátí.
Nové raketoplány mají totiž do vesmíru dopravovat kilogram nákladu za 4500 dolarů, zatímco u STS stojí kilogram 24 000. S novým strojem zahájí USA převod pilotovaných kosmických nosičů z rukou státu na soukromé firmy, takže zřejmě vznikne obdobná situace jako v letecké dopravě: stát zajistí pouze dohled nad provozem strojů jednotlivých společností.
NASA chce, aby první VentureStar začaly létat v roce 2006. U tak komplikovaných projektů však bývá běžný několikaletý skluz, takže nový raketoplán vystřídá stroje STS právě v době, kdy bude první generace technicky končit.
Obrázek: Vítězný VentureStar
Podrobný popis raketoplánu:
Američané zkoušejí i několik druhů raket pro mnohonásobné vynášení menších nákladů do kosmu. Nejvíc pokročili ve vývoji stroje Delta Clipper. Má tvar homole a jeho zmenšený model udivuje svými pozoruhodnými kousky už tři roky - je schopen přejít z vertikálního letu do horizontálního, zastavit se ve vzduchu a vertikálně přistát. Letos v červnu dosahoval nově vylehčený typ výšky 3 km stejně jako loni, ale už za pouhých 26 hodin po doplnění paliva mohl startovat. K přípravě startu stačilo patnáct lidí.
Tento nosič staví NASA s firmou McDonnell-Douglas. Okolo roku 2000 má být dokončen operační prototyp, do plného provozu přijde o deset let později. Bude se používat buď pro dopravu nákladů na nízkou oběžnou dráhu kolem Země, anebo pro vytvoření dopravního systému schopného přepravit cestující během 45 minut na kterékoliv místo na zeměkouli. Zatímco vynesení jedné družice klasickou raketou přijde nejméně na 410 milionů dolarů, Delta Clipper má být čtyřicetkrát lacinější.
Menší družice umisťují Američané ve vesmíru pomocí raket Pegasus vynášených pod křídly bombardérů B-52. Ve výškách nad deset kilometrů se raketa odpoutá a vlastními motory dosáhne oběžné dráhy. Družice, kterou vynáší, může vážit až 450 kg, cena takového startu přijde přibližně na 13,5 milionu dolarů. Klasickým odpálením rakety z kosmodromu by byla doprava družice třikrát dražší.
Firma Rockwell chystá mohutnější nosič označovaný X-34. Raketa o délce 22 m a rozpětí křídel 10,5 m má mít nosnost až 1140 kg. Ve výšce 12 km se X-34 odpoutá od letadla L-1011 Tristar, otočí se o 180 stupňů a zažehne motory. Asi 150 km nad Zemí se od okřídleného stroje odpoutá orbitální část, která doletí na oběžnou dráhu, zatímco X-34 přistane na vybraném letišti. Jeden stroj má startovat až pětadvacetkrát za rok. Podobný projekt pod názvem Diana-Burlak připravují společně Němci a Rusové - do výšky deseti kilometrů by jejich raketu vynášel z vojenského kabátu přestrojený bombardér TU-160.
Obrázek: Tři stadia vypuštění rakety X-34 od letadla
9. 8.1996 Pátek - Praha - Americká NASA může nyní skvěle využít důkaz svého týmu z Houstonu, že na čtvrté planetě sluneční soustavy existuje život, k propagaci myšlenky, která se dá zhustit do jediného hesla: "Vzhůru na Mars!" Okamžitá reakce prezidenta Billa Clintona už naznačuje, že plán na vyslání plavidla s posádkou, která by ověřila, zda na rudé planetě existuje opravdu život, dostane rychle zelenou.
V šedesátých letech, kdy spolu ostře soupeřili Sověti a Američané o prvenství ve vesmíru, se zdálo, že se utkají nejen o první přistání lidí na Měsíci, ale i na Marsu. Předběžné technické plány měly obě velmoci hotové. Když se však ukázalo, jak technicky, organizačně a finančně náročný úkol vysazení prvních dobyvatelů na Měsíci bude, byly plány na Mars tiše pohřbeny. Přispěly k tomu pochybnosti o tom, jestli tam existuje život.
"Jedině nalezení stop po životě může ospravedlnit enormní úsilí, jaké bude taková expedice vyžadovat," prohlásil šéfprojektant sovětských pilotovaných lodí včetně "marsoletu" a kosmonaut Konstantin Feoktistov.
Až když prezidenti Ronald Reagan a Michail Gorbačov začali hledat nějaké velké akce, které by obě velmoci spojovaly, byl v roce 1988 znovu oživen projekt výpravy na Mars. Ještě v létě 1989, kdy uplynulo dvacet let od vylodění lidí na Měsíci, zadal prezident George Bush agentuře NASA úkol: v roce 2019, k 50. výročí přistání prvních Američanů na Měsíci, vysadit lidi na Marsu. A samozřejmě před touto výpravou měli astronauti trvale osídlit Měsíc.
Tímto návrhem vyvrcholily úvahy amerických prezidentů o dalších "kolumbovských" cílech. Podněcovali je k nim jejich zahraničněpolitičtí poradci, představitelé aerokosmického byznysu a vedení NASA. Ti všichni totiž v takovém grandiózním projektu spatřovali pracovní příležitosti pro statisíce lidí, nové impulsy pro vědu a techniku i věc státní prestiže.
Potom se však SSSR rozpadl, republikána Bushe vystřídal v Bílém domě demokrat Bill Clinton a jeho vláda potřebovala najít pro Spojené státy novou pozici ve světě po skončení studené války. Vzhledem k tomu, že politický boj s Moskvou oslabil americké hospodářství, omezil nový prezident projekty, které nepovažoval za nezbytně nutné. Mezi tyto oběti patřila expedice k Marsu. Ovšem planeta nezůstala ponechána jen tak osudu.
Již dříve byly plánovány lety sond, jejich mise se tak nyní díky stopám života zcela jistě uskuteční. Cestě prvních lidí na Mars totiž musí předcházet důkladné poznání planety. NASA počítá s tím, že do roku 2005 tam vyšle deset automatů. A potom další. Rovněž Rusové, a dokonce i Japonci tam chtějí vysílat své sondy.
První odstartují letos - dvě americké a jedna ruská. Automat Global Surveyor má odstartovat v listopadu, druhý americký průzkumník Pathfinder poletí o měsíc později, stejně jako ruský Mars ´96.
Sondy tak připraví cestu marsovskému planetoletu, pro který se dnes počítá s šesti až osmičlennou posádkou. Stroj o váze několik desítek tisíc tun se podle NASA bude sestavovat z menších dílů v blízkosti plánované mezinárodní stanice Alfa, což potrvá asi pět let.
Samotná cesta na Mars a zpátky má trvat přibližně dva roky. Zatím není rozhodnuto, jestli se konstruktéři budou snažit vytvořit na planetoletu umělou přitažlivost, což je dnes technicky složité, anebo jestli posádka bude žít po celou dobu ve stavu beztíže. Dlouhodobé výpravy ruských kosmonautů na stanici Mir naznačují, že by lidský organismus mohl tak dlouhou dobu přestát, aniž by to ohrozilo jeho zdraví.
Vysazení na Marsu se uskuteční podobně jako při projektu Apollo na Měsíci. Stroj doletí k planetě a začne kroužit okolo ní. Potom část posádky přesedne do výsadkového modulu, v němž přistane. Bude-li mít expedice takových modulů víc, mohou se na povrchu planety vystřídat všichni členové posádky. Jejich hlavním úkolem bude hledat stopy života a zkoumat je. Karel Pacner
Obrázek: Snímek povrchu planety Mars pořízený americkou vesmírnou sondou Viking Obrázek: Počítačová grafika znázorňuje přistávací modul vozítka Pathfinder, jež má být na Mars vyslán v prosinci 1996
Praha - Inteligentní život existuje podle dosavadních poznatků jen na jediném tělese sluneční soustavy, na Zemi. Už dříve se sice předpokládalo, že jeho nižší formy se mohou vyskytovat v různých podobách i na dalších planetách a měsících, především na Marsu a Venuši. Mnozí vědci však tyto spekulace odmítali s poukazem na základní pravidlo: kde je voda, tam je i život. Automaty, které se takřka ke všem větším tělesům naší soustavy vypravily, však tyto názory pozměnily.
Na Venuši jsou takové tlaky a žáry, jaké žádný živý organismus nevydrží. Není však vyloučeno, že nějaké mikroorganismy plavou ve výškách okolo padesáti kilometrů.
Mars nemá takřka žádné ovzduší, může však skrývat své mikroskopické obyvatele nejspíš pod povrchem. Zřejmě tam existuje i voda vázaná v ledovcích, možná ve zmrzlé půdě, stejně jako obrovské dutiny plné vody a současně i geotermální zdroje energie. Proto by mohl být život pod povrchem dost různorodý.
Čas od času se vynořují spekulace, že různé formy mikrobů existují také v ovzduší největší planety naší soustavy Jupitera a v hlubinách některých jeho měsíců. Rovněž nejsou vyloučeny na Saturnu a v jeho okolí. Ovšem, k tomu chybí víc podkladů.
Některé sci-fi filmy ukazují, že jakýkoliv kontakt s cizím životem by mohl být pro lidstvo nebezpečný. A to je pravda.
Jestliže zaznamenají první výpravy na Mars či jinam sebemenší stopy po životě, nebudou se smět jejich členové okamžitě vrátit na Zemi. Budou muset prožít nejméně několik měsíců v karanténě na stanici Alfa. Kdyby totiž přivezli mimozemské organismy na naši planetu, mohli by zde tito mikrobi vyvolat pandemii dosud neznámých chorob, proti kterým bychom se neuměli bránit.
Karel Pacner
Praha - Zatímco Země má poloměr na rovníku 6378 kilometrů, Mars jenom 3398, ale jeho hmotnost je jenom jednou desetinou naší planety. I přitažlivost je tam menší - 0,38 procenta zemské, takže pozemšťan těžký osmdesát kilogramů by tam vážil jenom třicet kilo.Rok na Zemi trvá 365 dnů, na Marsu 687. Den má u nás čtyřiadvacet hodin, na Marsu je o čtyřicet minut delší. Atmosféra se také zásadně liší. Převažuje oxid uhličitý. Průměrná teplota se pohybuje okolo 53 stupňů mrazu. Mars má také gigantické útvary, dosud největší, jaké známe: vyhaslá sopka Olympus Mons je vysoká 27 kilometrů. Okolo této planety krouží dva menší měsíce - Phobos a Deimos.
Ve Francouzské Guyaně byla v noci na dnešek vypuštěna evropská raketa Ariane, která vynesla na oběžnou dráhu kolem Země dvě spojové družice.
Hamburk - V noci z neděle na pondělí bude možné pozorovat na obloze mnoho padajících hvězd. Podle německých astronomů bude Země procházet hustým mrakem tzv. Perseid kolem sedmé hodiny ranní, ale první začnou padat o půlnoci.
10. 8.1996 Sobota - Dvoukilový meteorit velikosti bramboru přinesl vzrušení vědcům, filozofům, možná i teologům. Skupina amerických expertů po jeho rozboru usoudila, že na Marsu kdysi existovala primitivní forma života, a že tedy Země nemá na tento zázrak přírody monopol. Někteří odborníci nadšeně soudí, že se tím mění lidský pohled na sebe i na celý vesmír. Jiní skepticky říkají, že si se závěry počkají až na další rozbory meteoritu, protože dosavadní výsledky nejsou přesvědčivé.
Skupina vědců tvrdí, že meteorit pochází podle svého složení z planety Mars. Tam do něj zhruba před čtyřmi miliardami let pronikla voda a vnesla s sebou nepatrné jednobuněčné živé organismy. Někdy před šestnácti miliony let kámen zřejmě vyrvala kometa či asteroid, putoval vesmírem, až asi před třinácti tisíci lety spadl do Antarktidy.
Pokud se skutečně prokáže, že život existoval v naší sluneční soustavě hned na dvou místech (byť na Marsu možná jen v té nejjednodušší formě), vlastně to znamená, že se může vyskytovat mimo sluneční soustavu podstatně častěji, než se zatím zdálo.
Nelze samozřejmě vyvodit, že jiná myslící civilizace je hned vedle nás a že se brzy budeme navštěvovat. I v případě nečekaně vysoké četnosti inteligentního života ve vesmíru by vzájemným kontaktům, až už chtěným či nechtěným, stejně zabránila vzdálenost. Nicméně poněkud mrazí při představě, že lidstvo by mohlo navazovat vztahy s jinou civilizací, když přitom nedokáže bezproblémově vyjít ani samo se sebou. Ale to už jsme někde ve sci-fi literatuře (jejíž příznivci jsou meteoritem určitě také nadšeni).
Nedá se však ani vyloučit, že se zárodky života dostaly na Zemi v minulosti na nějakém podobném meteoru právě z Marsu. ("Kdo si troufne říci, že my všichni nejsme Marťané?" zeptal se provokativně Richard Zare ze Stanfordovy univerzity.)
Uznáme-li, že Země není jedinou kolébkou života, může to poněkud srazit domýšlivou sebestřednost lidského vnímání lidstva sebe sama a připomenout, že postavení lidstva ve světě je přece jen poněkud skromnější, než si namlouváme.
Určitý důvod k úvahám mohou mít teologové. Záleží samozřejmě na tom, co považují za život - jestli berou na zřetel pouze jeho inteligentní formy, nebo uznají za živý i jednobuněčný organismus schopný látkové výměny a rozmnožování. Moderní víra směřuje spíše hluboko dovnitř člověka, moudře se obrací ke smyslu lidské existence. Jednoduchou představu vousatého pána v bílé říze, který stvořil Zemi a vyvolený život na ní (a jenom na ní), chápou někteří věřící spíše jako symbol. Jiní však berou své svaté knihy doslova.
Nedávno vedoucí představitelé anglikánské církve prohlásili, že Bůh přece není sadistický netvor, a odmítli proto biblické učení o ohni pekelném, v němž navěky trpí hříšníci. Mezi řadou věřících však způsobili pobouření.
Představa zárodků života putujících kosmickým prostorem se opět nevejde do řádků posvátných knih mnoha náboženských systémů, a bude třeba se s ní nějak vyrovnat. Anebo ji přidat k věcem, které se neberou na vědomí.
Do běžného života však marťanský meteorit vnesl možná trochu pobaveného zájmu, ale stěží něco víc. Proč také? Kdyby nás přiměl k úvahám třeba o tom, jaké stopy by zůstaly na pozemských kamenech, kdyby je vrhla do vesmíru srážka Země s kometou či asteroidem, zbytečně by nám zkazil radost ze života. A to by byla škoda. Josef Tuček
14. 8.1996 Středa - Na existenci vody v tekutém stavu a na možnost primitivních forem života ukazují nové fotografie jednoho z Jupiterových měsíců, které poslala na Zem americká americká výzkumná sonda Galileo. Fotografie představili v kalifornské Pasadeně odborníci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).
Podle nich na Jupiterově měsíci Europa existoval a možná ještě existuje led o nízké teplotě nebo dokonce i voda v tekutém stavu. Voda by mohla existovat pod prasklinami v ledovém krunýři, který svírá Europu. Podle ředitele NASA jsou fotografie Galilea z Jupitera a jeho měsíců "vzrušující a působivé, ale nepřinášejí definitivní závěry."
Sonda Galileo v červenci proletěla od největšího Jupiterova měsíce ve vzdálenosti pouhých 155 000 km. Další informace přinese Galileo při svých dalších přiblíženích k Europě v prosinci a pak v lednu a v listopadu 1997.
Povrch Europy, který je velký asi tak jako Měsíc obíhající kolem Země, tvoří popraskaný led. Vědci se domnívají, že praskliny jsou způsobeny slapovými silami vyvolávanými Jupiterem. Ty jsou možná sto změkčit nebo dokonce místy rozpustit led Europy. Spolu s Marsem a Saturnovým měsícem Titanem je Europa jedním z mála míst ve sluneční soustavě, kde vědci již dříve nevylučovali existenci podmínek umožňujících existenci primitivních forem života.
15. 8.1996 Čtvrtek - Pasadena, USA (ČTK) - Na existenci vody v tekutém stavu a na možnost primitivních forem života ukazují nové fotografie jednoho z Jupiterových měsíců, které poslala na Zemi americká výzkumná sonda Galileo. Fotografie představili v kalifornské Pasadeně odborníci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).
Podle nich na Jupiterově měsíci Europa existoval a možná ještě existuje led o nízké teplotě nebo dokonce i voda v tekutém stavu. Voda by mohla existovat pod prasklinami v ledovém krunýři, který svírá Europu.
"Hledáme místa, v nichž by mohl existovat život," řekl šéf týmu expertů NASA Ronald Greeley. Podle něho povrch planety připomíná ledový pokryv na zemských pólech. "Místa pod ledovými puklinami, které ukázaly nové fotografie, by mohly být příznivým prostředím pro život," prohlásil Greeley.
Povrch Europy, který je velký asi jako Měsíc obíhající kolem Země, tvoří popraskaný led. Vědci se domnívají, že praskliny jsou způsobeny slapovými silami vyvolávanými Jupiterem. Ty jsou možná s to "změkčit" nebo dokonce místy rozpustit led Europy.
Spolu s Marsem a Saturnovým měsícem Titanem je Europa jedním z mála míst ve sluneční soustavě, kde vědci již dříve nevylučovali existenci podmínek umožňujících existenci primitivních forem života. Minulý týden bylo z NASA oznámeno, že vědci objevili v meteoru z Marsu důkazy možného života na "rudé planetě" před třemi miliardami let.
Podle ředitele NASA Daniela Goldina jsou fotografie Galilea z Jupitera a jeho měsíců vzrušující a působivé, ale nepřinášejí definitivní závěry. "Možnost vody v tekutém stavu je dalším krokem ve zkoumání sluneční soustavy a v hledání, zda někde ve vesmíru existuje život," řekl Goldin.
Časopis Žralok 8/96 - Mezinárodní tým astronomů pozoroval Hubbleovým vesmírným teleskopem pozoruhodný jev. Kolem shluku galaxií MS 0440++0204 se jako kolem jasného kotouče řadí nejméně deset obloukovitých struktur.
Albert Einstein už před osmdesáti lety předvídal takovýto jev. Podle jeho názoru je prostor v blízkosti planet, hvězd nebo galaxií mírně zakřivený. Tudy letící paprsek se odkloní od své dráhy podobně, jako když prochází sklem. Jestliže se mezi Zemí a vzdáleným kosmickým objektem nachází nějaká hmota, působí jako čočka - zprostředkuje nám deformovaný a zřetelnější obraz objektu.
Díky tomuto jevu se z naší planety dají pozorovat i tak vzdálené galaxie, u nichž by to jinak vůbec nebylo možné.
Obrázek: Shluk galaxií působící jako vesmírná čočka
Časopis Žralok 8/96
Spolu s jinými vědami o přírodě a světě kolem nás, i astronomie udělala v tomto století velký krok vpřed. Vždyť ještě na jeho počátku nebyl ani sám Albert Einstein přesvědčen, že kromě naší existují i další galaxie. Už dávno předtím to sice tvrdil filozof Kant, ale jeho kosmické představy nikdo nebral vážně.
Až v posledních desetiletích se ukázalo, že filozofova představa byla správná. Revoluční rozvoj techniky umožnil astronomům hlouběji nahlédnout do světa hvězd. Stovky obřích teleskopů s nejrafinovanější elektronikou dokáží vytěžit informace i z pouhých několika protonů či fotonů - nejmenších jednotek světla, které po miliardy let trvající pouti dosáhly naší Země. Antény radioteleskopů o rozměrech fotbalového hřiště dolují zprávy z nepředstavitelných hlubin kosmu. Výzkumné družice rozpoznají dokonce i záření pohlcené zemskou atmosférou. Hubblův vesmírný teleskop odhaluje jasné struktury tam, kde starší přístroje umožňují víceméně jen domněnky.
Máme tedy sice jen v hrubých rysech, ale přece jen v podstatě komplexní představu o základních stavebních prvcích kosmu. I o naši galaxii, s níž byly mimochodem největší problémy.
Daleko od světel velkoměst (protože světlo znemožňuje v noci pozorování), z vrcholků vysokých hor, kde nejsou v ovzduší vodní páry a za bezměsíčních nocí se rozprostírá galaxie před zraky badatelů v plné nádheře. I tak se však přes ni táhnou tmavé pásy, oblaky vodíku a ztěžují výhled. Obzvláště husté jsou ve středu galaktického kotouče v souhvězdí Střelce. A tak teprve teleskopy schopné zachytit záření pronikající kosmický prach, odhalily strukturu složení Mléčné dráhy a detaily v ní probíhajících procesů. S jejich pomocí se například podařilo zjistit, že mezi jejími hvězdami je víceméně rovnoměrně rozptýleno tolik vodíku o minus 150 stupních Celsia, že by stačil k zformování několika miliard sluncí.
Vědci dospěli k závěru, že naším kosmickým domovem je tak zvaná spirálovitá galaxie obsahující kolem stovky miliard hvězd. My, i s naším Sluncem a všemi planetami, jsme spíš na okraji ploského kotouče z plynů, kosmického prachu a nekonečného množství hvězd. Světelný signál přeletí Mléčnou dráhou za sto tisíců let. Naše Slunce krouží kolem galaktického centra rychlostí 220 kilometrů za sekundu a přes tuto závratnou rychlost mu kompletní oblet trvá dvě stě milionů let...
Většina z nich má elipsovitý tvar, asi třetina vytváří spirálu a zbytek se jeví v množství rozličných nepravidelných tvarů.
Z jižní zemské polokoule se dají prostým okem spatřit nejjastněji jiné galaxie, známé jako Magellanova oblaka. Jejich světlo k nám letí asi 170 tisíců roků. Tyto poměrně malé, nepravidelně tvarované hvězdné systémy jsou nejblíže k naší Mléčné dráze a krouží kolem ní jako planety kolem Slunce. Další, spirálovitou galaxii Andromedu, je možné za obzvlášť jasných nocí vidět na severní obloze. Její světlo k nám letí už mnohem déle, 2,2 milionu roků.
V okruhu pěti milionů světelných roků se pohybuje v hloubi prostoru asi třicet systémů tak zvané lokální skupiny, k nimž patří i Mléčná dráha. Obzvlášť působivý shluk galaxií je možno pozorovat v souhvězdí Panny. Jsou od nás vzdáleny na 70 milionů světelných roků a tvoří je stovky systémů velikosti Mléčné dráhy. Až do vzdálenosti sto milionů světelných roků je možné pomocí silné optiky kolem Mléčné dráhy rozeznat asi padesát menších takovýchto hvězdokup.
Pozorování vesmírných jevů takovýchto obřích rozměrů se systematicky věnují v astrofyzikálním centru v Cambridgi ve státě Massachusetts v USA. Po analýze čtrnácti tisíců galaxií překvapili jeho pracovníci, Margaret Gellerová a John Huchra v polovině osmdesátých let vědecký svět zarážejícím objevem, že galaxie předvádějí ve vesmíru jakýsi baletní pohyb připomínající pletení svetru. Jednou se řadí do dlouhých provazců, potom se proplétají do větších ploch, zformují se do bublin a sítí a vynechávají mezi sebou i větší mezery.
Rozměry těchto hvězdných superkup se vymykají běžným lidským představám. Tak například Velká zeď, komplex stovek galaktických shluků na severní hvězdné obloze se rozprostírá na rozloze stovek milionů světelných roků. Je to největší známá podobná struktura.
V roce 1994 odhalili vědci i u tří tisíců šesti set galaxií na jižní obloze podobné vzory jako předtím na severu.
Uvnitř takovýchto kosmických tkaniv, mezi jejich provazci, sítěmi a plochami, jsou obrovské prázdné prostory o průměru 60 až 150 milionů světelných roků. Od kraje ke kraji takovéto mezery by se mohlo vedle sebe seřadit až tisíc pět set našich Mléčných drah.
Dnešní stav poznání je tady takový, že galaxie se sdružují do kup nebo menších skupin a ty zase do superkup. Abychom si mohli udělat určitou představu: Kdyby byla naše Mléčná dráha domem, menší skupina galaxií je ulicí, superkupa v souhvězdí Panny celým městem. Přitom nejvzdálenější galaxie, až na samé hranici viditelného vesmíru, obklopují celou naši Zemi ze všech stran.
Obrázek: Před 300 až 500 miliony let se galaxie NGC 4038 a NGC 4039 tak přiblížily k sobě, že gravitační síly mezi nimi vyvrhly do vesmíru až 250 tisíc světelných roků dlouhé chvosty složené z hvězd a prachu.
Obrázek: V galaxii NGC 2997 v souhvězdí Žirafy jsou miliony sluncí. Starší hlavně v jejím centru, mladší zase v ramenech spirál. I naše Slunce a jeho planety krouží na okraji takovéto spirálovité mlhoviny.
Obrázek: Centrum naší Mléčné dráhy, v oblasti souhvězdí Střelce, kde jsou tmavá mračna vodíku nejhustější.
Obrázek: Velký Magellanův oblak (na snímku) byl možná z našeho hvězdného systému vyvržen při setkání s neznámou civilizací
Obrázek:
a) Eliptická galaxie
b) Čočkovitá galaxie
c) Spirálovitá galaxie
d) Spirálovitá galaxie při pohledu zboku
e) Pekuliární galaxie
f) Galaxie nepravidelného tvaru
16. 8.1996 Pátek - Mys Canaveral (Reuter) - Týden poté, co vědci zachytili známky života na Marsu, americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) obdržel druhé ze dvou kosmických plavidel, která budou provádět výzkum rudé planety.
"NASA směřuje k vrcholné části výzkumu Marsu a náš tým by velmi potěšilo, kdyby otázku možnosti života na této planetě definitivně vyřešil," řekl v této souvislosti Glenn Cunningham, manažer výzkumného projektu.
Speciální kosmické vozítko dorazilo do Kennedyho vesmírného střediska na Floridě již v úterý, topografická sonda ho následovala ve středu.
Obě zařízení pro výzkum rudé planety byla na rýsovacím prkně dlouho předtím, než vědci oznámili, že v meteoritu z Marsu objevili známky života.
Požadavek na sestrojení nového kosmického zařízení vznesla NASA, když před třemi lety přišla o sondu v hodnotě miliardy dolarů krátce poté, co dosáhla Marsu.
Plavidlo, které bude mít za úkol zmapovat a vyměřit na Marsu oblasti, které vědce nejvíce zajímají, má odstartovat z kosmodromu na počátku listopadu. Na jeho palubě bude pět ze sedmi zařízení, jaká obsahovala i zničená sonda.
Ve výšce 367 kilometrů nad povrchem planety potom bude speciálně zkonstruovaná kamera zaměřovat objekty velikosti malého automobilu.
Druhé kosmické zařízení v ceně zhruba 150 milionu dolarů má odstartovat přibližně o měsíc později. Předpokládá se, že po půlročním letu přistane na Marsu, kde umístí monitorovací stanici a šestikolové vozítko velikosti laserové tiskárny. To bude ovládáno dálkově ze Země a pomocí svého "elektronického jazyku" bude zkoumat složení skalnatého povrchu.
"Sonda by měla zmapovat terén, provést analýzu minerálů a tamějšího klimatu," řekl Cunningham. "To jsou nejzákladnější věci, které mohou potvrdit nálezy z minulého týdne."
Moskva (ČTK) - Poslední prověrky české družice Magion 5 po dopravě do Moskvy v ruském Ústavu kosmického výzkumu potvrdily, že je připravena ke startu. Čeští experti pracující v Moskvě připomněli, že start je plánován na 29. srpna z vojenského kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti na severu Ruské federace. Kosmodrom Pleseck v poslední době stále častěji zajišťuje dopravu vědeckých i komerčních družic do vesmíru a přebírá tak část úkolů kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu.
17. 8.1996 Sobota - Japonsko úspěšně vypustilo na oběžnou dráhu kolem Země dva satelity. Oznámila to japonská Národní agentura pro rozvoj vesmíru s tím, že se jedná o první komerční projekt, který se uskutečnil za pomoci domácí nosné rakety H-2. Raketa odstartovala z japonského vesmírného střediska na ostrově Tanegašima, ležícího asi 1000 kilometrů jižně od japonské metropole. Přibližně 15 minut po startu vypustila raketa na oběžnou dráhu vůbec největší japonský satelit ADEOS o hmotnosti 3,5 tuny, který bude monitorovat teplotu vody světových oceánů, jejich povrch, směr a rychlost větrů a plyny způsobující skleníkový efekt - ČTI.
Bajkonur - Kazachstán - Kosmická loď Sojuz TM-24 odstartovala dnes z ruského kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Na orbitální stanici Mir má dopravit rusko-francouzskou posádku v rámci programu Cassiopée.
19. 8.1996 Pondělí - Moskva (ČTK) - Ruskou raketou Sojuz TM-24 v sobotu odletěla spolu s dvěma ruskými kosmonauty Claudie Andréová-Deshaysová, první francouzská kosmonautka. Dnes se má na palubě ruské orbitální stanice Mir setkat také s Američankou Shannou Lucidovou.
Teletext ČT1 - Peking - Čínské raketě Dlouhý pochod-3, která odstartovala v neděli, se nepodařilo vypustit družici Chinasat-7.
21. 8.1996 Středa - Praha - Před časem devětatřicetiletá Francouzka Claudie André-Deshaysová, která v sobotu odstartovala se dvěma Rusy do vesmíru, řekla, že když vydržela čekat jedenáct let, vydrží i těch pár týdnů. Vypuštění nové, dvaadvacáté směny pro stanici Mir se totiž podařilo až ve třetím termínu.
Podle ruské strany se kvůli nedostatku financí protáhla výroba rakety. Potom se přidaly potíže se zdokonalenou raketou Sojuz-U, která dvakrát s nákladem havarovala.
Naposled hrozilo nebezpečí nového odkladu před dvěma týdny, kdy museli Rusové vyměnit posádku. Místo Gennadije Manakova a Pavla Vinogradova letěli jejich náhradníci Valerij Korzun a Alexandr Kaleri. Při lékařských prohlídkách se zjistilo, že Manakov má potíže se srdcem. Výměna posádky krátce před startem je přitom výjimečná. Nicméně jestliže jeden z jejích členů není v pořádku, je to nezbytné. Zatímco Američané zpravidla vyměňují jenom chorého jedince, Rusové celý tým. Odůvodňují to secvičeností.
Rusko-francouzský let se uskutečňuje na základě kontraktu z roku 1994. Francouzskou stranu přijde dvoutýdenní výprava na dvaaosmdesát milionů franků.
Nyní na palubě Miru pracují dva Rusové a Američanka. Jurij Onufrijenko a Jurij Usačov od 23. února, jednapadesátiletou Američanku Lucid Shanonovou tam vysadil raketoplán Atlantis koncem března.
Onufrijenko a Usačov by se měli vrátit domů koncem měsíce a s sebou vezmou i André-Deshaysovou. Pro Shanonovou si přiletí její kolegové až uprostřed září. I ona bude mít zpoždění, a to o půldruhého měsíce. NASA se rozhodla, že vymění nosnou raketu raketoplánu Atlantis kvůli závadě na těsnicích kroužcích. S touto drobností byly potíže už mnohokrát, naposledy v červnu u Columbie, nejvážněji v roce 1986, kdy jejich zamrznutí způsobilo explozi Challengeru, při níž zahynulo sedm lidí.
Ale ani Shanonové toto zdržení nevadí, aspoň tam setrvá půl roku a vytvoří nový americký rekord. Přesto se při palubní tiskové konferenci přiznala: "Těším se na to, že po návratu domů si dám brambůrky a kousek moučníku."
Zpoždění při startech a přistáních kosmických plavidel nejsou ničím neobvyklým. Od začátku je způsobují nejrůznější závady, protože kosmická technika patří mezi nejsložitější. Avšak v posledních pěti letech se v Rusku přidala ještě další obtíž - nedostatek peněz. Už několikrát musela být vypuštění odložena o několik týdnů proto, že Ruská kosmická agentura nedostala pravidelnou subvenci od ministerstva financí, takže včas nezaplatila výrobní továrně za nosnou raketu. Přelévání peněz z jedné státní kapsy do druhé zakoplo o byrokracii. Proto se loni zdržela na oběžné dráze rusko-německá posádka o dvaapadesát dnů.
Třebaže tyto obtíže zahraniční partnery Ruska s ohledem na budoucí společné projekty znepokojují, zatím je veřejně dávají najevo jenom velmi opatrně. Karel Pacner
27. 8.1996 Úterý - Teletext ČT1 - Praha - Na vojenském kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti na severozápadě Ruska odstartuje 29. 8. ruská nosná raketa Molnija, aby na oběžnou dráhu kolem Země vynesla umělé družice Interball 2 a Magion 5, která je v pořadí druhou českou družicí.
Teletext ČT1 - Nová česká družice Magion je zkonstruována v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR ve spolupráci s řadou domácích i zahraničních pracovišť. Určena je především k měření magnetického pole Země, elektrického pole v jejím okolí, plazmových vln v širokém spektru kmitočtů, intenzity toků nabitých částí o určitých energiích, teploty a hustoty nabitých částic, dále ke sledování optických jevů ve vnější atmosféře (polární záře) a k upřesnění délky slunečního cyklu, který může mít souvislost s táním polárního ledu a změnami teplot na Zemi. Oběžná doba družice s apogeem (nejvzdálenější bod oběžné dráhy od středu Země) 20 000 km a váhou 68 kg je 6 hodin.
Všechny umělé družice Magion sloužily k výzkumu zemské magnetosféry a ionosféry (z počátečních písmen je složen název Magion) na základě využití originální československé výzkumné metody měření prostorové struktury fyzikálních jevů pomocí dvou či více spolupracujících satelitů. Řízení družic Magion je obstaráváno pracovníky telemetrické stanice při ionosférické observatoři AV ČR v Panské Vsi u Dubé. Unikátní instalované komunikační zařízení umožňuje pracovníkům stanice vést dialog s družicí v prakticky reálném čase opožděném pouze vzdáleností a transformací signálů. To znamená, že vědci mohou měnit pracovní program podle bezprostřední situace.
29. 8.1996 Čtvrtek - Teletext ČT1 - Moskva (29. 8.) - Z vojenského kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti na severozápadě Ruska dnes odstartovala ruská nosná raketa Molnija-M, která na oběžnou dráhu kolem Země nese kosmické zařízení Interball-2 a dvě umělé družice, českou Magion-5 a argentinskou Mikrosat. Podle pracovníků Ústavu kosmického výzkumu Ruské akademie věd byl start nosné rakety mimořádně úspěšný a obešel se bez jakýchkoli problémů.
Teletext ČT1 - Moskva, Praha (29. 8.) - Magion se nemůže oddělit od mateřského satelitu. Vědci analyzují, co je příčinou znemožnění separace obou těles. Podle dostupných údajů byl povel k oddělení proveden, ale oba satelity se čímsi do sebe zaklesly.
Situace se opakuje: Nepřímý důkaz existence mimozemského života, umocněný úvahami o jeho významu, jako by věc byla jistá. A hned také pochyby vědců, pro něž není nepřímý důkaz opravdovým důkazem.
Toto všechno prožíváme už čtyři desetiletí - od doby, kdy se astronomové začali bedlivěji dívat do vesmíru a kdy se biologové pustili do pátrání po zákonitostech vzniku života. A nevztahuje se to jenom k životu na Marsu, ale i na Venuši, Jupiteru, některých měsících a ve vzdálených mezihvězdných prostorách, platí to i na existenci planet cizích sluncí. Po prvním záblesku poznání, které doprovází obrovské nadšení, přijde neméně obrovská skepse - a ta leckdy všechno rozmělní a umrtví.
Nicméně když se na tento proces poznávání podíváme z nadhledu, uvědomíme si, že je to klasická cesta vědy, spočívající v neustálé kritice čerstvých objevů bez ohledu na velikost jmen jejich autorů. Totéž platí i při otevírání nových oblastí techniky: nadšení při rozsvícení první žárovky, krátce nato skepse a potom realistický postup vpřed, stejnou cestou prošly automobilismus, lety do vesmíru i počítače. A v daném případě mimozemského života se ukazuje, že se z toho určitý obrázek přece jenom rýsuje, bez ohledu na to, že se většinou opírá o objevy nepřímé.
Mars je z celé naší sluneční soustavy opravdu nejnadějnějším kandidátem na přítomnost života. Podle toho, co o něm víme, měl kdysi atmosféru a po jeho povrchu tekla voda. A tam, kde je voda, je i život. Potom tuto planetu postihla neznámá katastrofa - ta zlikvidovala její silný plynný obal, nechala jí jenom slabounkou vrstvu a rozvíjející se mikroorganismy nejspíš zametla pod povrch. Pozůstatkem tekoucí vody jsou gigantické ledovce, které jsme spatřili jasně až na snímcích automatů.
Naproti tomu dvě americké sondy Viking, které přistály na Marsu před deseti lety, nic živoucího nenašly. Ale také nemusely - vždyť propátraly jenom několik desítek čtverečních metrů. Naději dala dlouhodobá pozorování kamery Vikingu 1 - jeden kámen se přebarvoval tak, jako by na něm rostl mech. Ale pořád je to nejisté.
Je možné, že odborníci americké NASA se v srpnu mýlili, když oznámili, že v meteoritu, kdysi vymrštěném z Marsu a nalezeném v Antarktidě, našli stopy po primitivních buňkách. Ovšem logika poznávání této planety dává naději, že se tam nějací mikromarťané přece jenom jednou najdou. Rovněž logika výsledků výzkumu kosmických dálav tomu přitakává.
Už dvacet let radioastronomové objevují v mezihvězdných mračnech prachu a plynů, jež jsou nejspíš zárodečným materiálem pro stavbu planetárních systémů, spoustu složitých organických látek včetně vody a alkoholu - tedy stavebních kamenů živých organismů. Nabízí se tedy představa, že většina planet dostává tyto materiály do vínku, a tam, kde se vyvinou příhodné podmínky pro jejich kultivaci, vzniká život.
Předpokládá se, že živé organismy mohou vznikat pouze na pevné půdě, tedy na planetách. Ty se dlouho nepodařilo okolo cizích sluncí najít - všechny ohlášené objevy se nakonec ukázaly jako pozorovací omyly. Ale právě loni několik skupin astronomů tato tělesa skutečně nalezlo. Dlouho znervózňující překážka proti představě mimozemšťanů tedy padla.
Máme tedy pohromadě uzavřený kruh nepřímých důkazů pro existenci živé hmoty kdekoliv ve vesmíru. Tedy i na Marsu.
Ovšem je možné, že toto všechno přece jenom signalizuje něco úplně jiného, něco, co se vymyká našim dosavadním vědomostem. A že zmíněné nepřímé důkazy k nalezení mikromarťanů nepovedou. V tom případě by bylo lidstvo na stopě něčemu tak převratnému, co si dnes neumíme představit, co se vymyká našim logickým úvahám. Byl by to objev - ale objev nečekaný, tudíž revoluční. Karel Pacner
30. 8.1996 Pátek - Praha - Společně s argentinským a ruským satelitem byla včera časně ráno vynesena raketou Molnija M na oběžnou dráhu ze severoruského kosmodromu Pleseck česká družice Magion-5. Ta navazuje na tradici tří československých družic Magion vypuštěných v letech 1978, 1989 a 1991 a české družice Magion 4 vypuštěné v roce 1995. Jejich název byl odvozen od výzkumu zemské magnetosféry a ionosféry.
Magion 5 se má dostat na dráhu s maximální výškou 20 000 kilometrů nad Zemí a tam začne spolupracovat s Magionem 4 a ruským Interballem 1.
Poslední česká družice je určena především k měření magnetického pole Země, elektrického pole v jejím okolí, plazmových vln v širokém spektru kmitočtů, intenzity toků nabitých částic o určitých energiích, teploty a hustoty nabitých částic, dále ke sledování optických jevů ve vnější atmosféře (polární záře) a k upřesnění délky slunečního cyklu, který může mít souvislost s táním polárního ledu a změnami teplot na Zemi.
Například sluneční paprsky vyvolávají v zemské magnetosféře bouře, které působí nejen na rádiové vysílání, dlouhodobé výkyvy počasí a změny klimatu, ale také zřejmě na výbuchy sopek, zemětřesení a vlny tsunami, rovněž reagují na nejrůznější zplodiny lidské činnosti (plyny z elektráren, motorů aut, letadel a raket, ledniček a sprejů). Jde o tak složitý základní výzkum, že hlavní praktické výsledky budou známy někdy na počátku příštího století. Magiony vyvíjí skupina odborníků z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd vedená inženýrem Pavlem Třískou. Stavbu posledních dvou českých družic podporovaly ústavy a fondy z Rakouska, Francie, Německa a Ruska. Magion 5 podpořily rovněž společnosti Aral a České aerolinie.
Vývoj a stavba družic svědčí o vysoké technické úrovni jejich konstruktérů. Jedna družice přišla přibližně na 600 000 dolarů, přičemž v zahraničí se vyrábějí podstatně dráže.Magion 5 má životnost půldruhého roku. Jeho činnost řídí telemetrická stanice v Panské Vsi v severních Čechách. Karel Pacner
Teletext ČT1 - Moskva (30. 8) - Příčinou toho, že čeští odborníci nebyli schopni navázat kontakt s družicí Magion-5 hned v prvních hodinách jejího letu na oběžné dráze kolem Země, byl problém zařízení české družice. Oznámila to dnes ruská agentura ITAR-TASS.
Uvedla, že družice, která byla do vesmíru vypuštěna ve čtvrtek, se dočasně ztratila, protože jedna z jejích čtyř solárních baterií se po oddělení od nosné rakety Molnija-M nerozevřela.
31. 8.1996 Sobota - Praha - Česká družice Magion 5, která byla ve čtvrtek v Rusku vypuštěna spolu s družicemi Interball 2 a Mikrosat, zápasí s potížemi.
Podle původní zprávy ruského řídícího střediska se Magion 5 neoddělil od hlavního tělesa. Vedoucí českého projektu Pavel Tříska z Ústavy fyziky atmosféry Akademie věd včera uvedl, že ve čtvrtek okolo sedmé večer odborníci zjistili, že se družice oddělila a létá po vlastní dráze. Čeští odborníci družici řídí ze stanice v Panské Vsi v severních Čechách.
Ze čtvrtka na pátek odborníci analyzovali zachycené údaje z Magionu 5 a zjistili, že většina aparatur pracuje dobře. Zdá se však, že jeden panel slunečních baterií a jedna tyč nesoucí čidla vědeckých přístrojů se nevyklopily.
"Není ovšem vyloučeno, že to není pravda a že to způsobuje chyba v přenosu dat," uvedl vedoucí projektu Pavel Tříska. "Přesný stav se pokoušíme zjistit. Teprve po ověření těchto údajů se rozhodneme, jak budeme postupovat dál. Rozhodně se nezdá, že by Magion 5 byl tak porouchán, že by nemohl měřit prostředí okolo sebe," řekl Tříska.
Magion 5 létá po dráze s maximem dvacet tisíc kilometrů od Země, včera ve tři hodiny odpoledne byl vzdálen dvanáct tisíc kilometrů.
Zemi oblétne družice Magion 5 jednou za šest hodin, přičemž takřka čtyři hodiny je nad obzorem, takže s ním mohou odborníci ve středisku v Panské Vsi komunikovat.
Tato česká pozemní stanice rovněž neustále zachycuje signály od Magionu 4, který od loňského srpna krouží okolo Země po silně eliptické s maximem přes sto devadesát tisíc kilometrů. Včera odpoledne byla tato družice vzdálena sto pětasedmdesát tisíc kilometrů.
Obě české družice jsou součástí mezinárodních projektů Interball a STEP, které zkoumají vliv Slunce na Zemi. Karel Pacner
2. 9.1996 Pondělí - Teletext ČT1 - Moskva (2. 9.) - Ruská kosmická loď Sojuz TM-23 se dvěma ruskými a první francouzskou kosmonautkou na palubě bezpečně přistála v Kazachstánu.
Francouzka Claudie André-Deshaysová strávila na orbitální stanici Mir 16 dní, během nichž prováděla biologické a lékařské výzkumy a experimenty. Ruští kosmonauti Jurij Usačev a Jurij Onufrienko pracovali na Miru již od února.
Na orbitální stanici stále zůstávají Rusové Valerij Korzun, Alexandr Kalery a americká astronautka Shannon Lucidová, která je na Miru poprvé a odletí zpět na Zemi v září na palubě amerického raketoplánu.
Rokycansko (2. 9.) - Optimisté tvrdí, že žijeme na nejlepším ze všech možných světů, pesimisté říkají, že je to (bohužel) pravda
Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží (Genesis neboli První kniha Mojžíšova)
Prý dodnes kdesi existuje klub vyznavačů plochosti Země. Proč ne? Pábení není vlastní jen panu Hrabalovi, i když pan Hrabal pábí naprosto nepřekonatelně.
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak často podceňujeme znalosti a dovednosti našich dávných předků? Nebudu vás napínat: myšlenka, že Země je koule, se vynořila už někdy v 6. nebo 5. století před Kristem a ve 4. století před Kristem filozof Aristoteles zformuloval dostačující důkaz kulatosti Země. Uvědomil si, že stín, který Země vrhá při zatmění Měsíce, je kruhový.
Naši dávní předkové dokonce určili (i když vlastně šťastnou náhodou) i rozměry zeměkoule. Bylo to již před téměř 2300 lety!
Říkáme zeměkoule, ale Země vlastně není příliš pěkná koule (chcete-li, připomíná spíše bramboroid). Rovníkový poloměr Země je asi 6378 (vzpomeňte si na mnemotechnickou pomůcku "šetři se, osle"), kdežto poloměr pólový je o něco více než 20 km menší. Má to na svědomí odstředivá síla, která vzniká při rotaci Země.
Ne uvnitř zeměkoule není žádná další zeměkoule (a to dokonce větší, jak se lze dočíst v Osudech dobrého vojáka Švejka). To jen titulek tohoto odstavce tak může působit. Na připojeném obrázku si můžete prohlédnout schématický řez průřez nitrem naší planety. Země se skládá ze dvou fyzikálně odlišných částí. Z jádra, které sahá do vzdálenosti asi 3700 km od středu, a z pláště, který toto jádro obklopuje. Povrchová vrstva pláště se označuje jako zemská kůra (sahá do hloubky pouhých asi 33 km). Jádro je tvořeny kovy, zejména železem a niklem.
Chemické složení naší planety je docela zajímavé. Země obsahuje 39 procent železa, 27 procent kyslíku (zejména v oxidech), 14 procent hořčíku, 11 procent síry a niklu, 2,7 procenta hliníku a jedno procento vápníku. Zbytek do sta připadá na ostatní chemické prvky.
Průměrná teplota na povrchu Země je 15 stupňů Celsia. Na každý kilometr hloubky teplota zpočátku roste asi o 30 stupňů Celsia. Dostane-li se do hloubky asi 2,5 km pod povrch Země voda, začne vřít a je tlakem vlastních par vypuzena zpět na povrch. Tam pak vznikají teplé prameny nebo gejzíry (připomeňme třeba na Karlovy Vary).
Horniny se taví v hloubce asi 50 km pod povrchem naší planety. Tam jsou jakési spalovací komory většiny sopek. Sopečné výbuchy jsou tedy vlastně výbuchy hluboko pod zemí uzavřených gejzírů, z kterých však namísto vody vystupuje rozžhavená láva.
Jaké jsou zdroje tepla, které nutí sopku soptit? Zemská kůra není nehybná, teplo, které se třením uvolňuje, je jedním z motorů sopek. Ale převážná většina tepla vzniká jadernými reakcemi uvnitř naší planety.
Jsou to zejména prvky uran a thorium, jejichž atomová jádra se samovolně rozpadají a při tomto rozpadu vzniká teplo. Těchto prvků je sice uvnitř Země pranepatrné množství, ale rozpadají se (a teplo tedy vzniká) vlastně již od zformování naší planety. I když se to zvláště po letošním létu - nelétu bude zdát neuvěřitelné, zeměkoule se jako celek stále sice pranepatrně, ale přesto otepluje.
Snad si ještě vzpomenete (psali jsme o tom nedávno), že i uran a thorium jsou chemické prvky, které vznikly při nepředstavitelných výbuších hvězd zvaných supernovy. Takže naši planetu zvnějšku ohřívá hvězda zvaná Slunce a zevnitř vlastně pozůstatky třeba již dávno neexistujících hvězd. Není to úžasné?
Kde se na Zemi vzala voda, je velice zajímavá otázka. Vždyť naše planeta byla po svém zformování rozžhavenou koulí. Vodu na Zemi nejspíše zanesly komety. V článku o Slunci a o jeho rodině jsme psali o tom, že komety jsou (samozřejmě ne všechny) tvořeny "špinavým" ledem. Vody je na Zemi opravdu hodně. Oceány a moře zabírají kolem dvou třetin povrchu. Kdyby byla voda rozprostřena rovnoměrně po celé naší planetě, byla by hloubka tohoto pomyslného veleoceánu asi 1800 metrů.
Na planetě Merkur je snad trochu zmrzlé vody v oblasti pólů a Venuše je prakticky suchá. Předpokládá se, že voda je na Marsu. Bezesporu kdysi na Marsu tekly i řeky (ještě asi před 200 milióny let). Kdybychom na Marsu vytvořili onen pomyslný oceán pokrývající celý povrch planety, byl by hluboký asi jen deset metrů (tento údaj berte s rezervou, v literatuře můžete najít i jiné číslo). V každém případě se zdá, že v dávné minulosti bylo na Marsu vody podstatně více.
Měsíc je v porovnání s naší planetou neobvykle veliký (jeho poloměr je přibližně 1738 km) a svým způsobem záhadný. Mnoho myslitelů si již lámalo hlavu nad otázkou, kde se Měsíc vzal. Vznikl současně se Zemí? Byl kdysi samostatnou planetou, jejíž náhodné přiblížení se k zeměkouli z ní udělalo Měsíc?
Nejpravděpodobnější je to, že do formující se Prazemě narazila jakási protoplaneta velikosti Marsu (připomeňme si, že Mars je planeta poměrně malá) a z části zbytků vyvržených při této srážce se Měsíc zformoval.
V současné době je Měsíc od Země vzdálen průměrně 384,4 tisíc kilometrů (Měsíc Zemi obíhá po elipse a vzdálenost obou těles se tedy mění). Kdybychom si Zemi představili jako kouli o průměru 10 cm, měl by Měsíc průměr 3,5 cm a obíhal by ve vzdálenosti asi tří metrů.
V dávné minulosti byl Měsíc mnohem blíže, třeba i jen 100 000 kilometrů. Měsíc se nám nejen v minulosti vzdálil, ale on se vzdaluje neustále. O kolik? Asi tak o 3 cm za rok. Když byl Měsíc blíže, byl také na Zemi kratší den (Země rotovala kolem své osy rychleji). Jinými slovy, protože se Měsíc neustále vzdaluje, den na Zemi se neustále prodlužuje.
Za rok samozřejmě o pranepatrnou vzdálenost, ale za miliardy let vzdalování se Měsíce se den již prodloužil o pěkných pár hodin. Dovedete si představit den třeba o 21 hodinách? Proč se Měsíc vzdaluje a neuletí nám nakonec někam pryč? Nemějme obavy, Měsíc nám nikdy nikam neuletí. Jednoduše proto, že na nějaký výlet do vesmíru nebude mít čas. Dříve se totiž Země i s Měsícem nejpravděpodobněji vypaří v rozepnuté atmosféře Slunce. Ale o této jistě chmurné vizi jsme již psali v předchozím článku.
Měsíc se sice snaží působením odstředivé síly od Země ulétnout, ale svého souputníka drží svojí gravitací. Podívejme se na připojený obrázek. Jsou na něm rozfázovaně nakresleny síly gravitační a odstředivé a nakonec síly výsledné, tzv. síly slapové.
Země není dokonale tuhá, a tak slapové síly způsobují nejen mořský příliv a odliv, ale i vzdouvání souše (pro představu - třeba o několik centimetrů).
Tyto jevy nastávají vždy zhruba po 12 hodinách a 25 minutách, a to (podívejte se znovu na připojený obrázek) jak na straně Země přivrácené k Měsíci, tak i na straně opačné.
Měsíc tedy zjevně brzdí rotaci naší planety. I na základní škole jste se učili o tzv. hybnosti těles. Hybnost soustavy Země - Měsíc musí zůstat stále stejná, a když se tedy otáčení Země zpomaluje, musí se Měsíc od naší planety vzdalovat.
Měsíc se pravděpodobně podílel i na rozvoji života na Zemi. Tak dlouho příliv a odliv (v minulosti mnohem výraznější, protože byl Měsíc blíže) vynášel původně jen v mořích existující živé organismy na souš, až to některé přežily a na souši se uchytily.
Gynekologové asi vznesou námitky, ale (podle některých pramenů) i ženská menstruace (však se také říká měsíčky) asi částečně souvisí se střídáním měsíčních fází. (Je zajímavé, že u jiných savců než u lidí nelze vypozorovat žádnou souvislost mezi menstruačním cyklem a měsíčními fázemi).
A co tzv. náměsíčníci? V jejich případě je Měsíc naprosto nevinen, ale nemůžeme uvádět proč. Mohli bychom o Měsíci psát dále. Sami jistě víte, že na houby se má chodit, když Měsíc má tvar písmene D, lesní stromy se mají sázet, když Měsíc přibývá a naopak kácet, když ubývá atd. atd. Chudák Měsíc, co všechno se na něj nenasvádí! Je to všechno pravda, nebo se jedná o pověry? Snad se ke všemu vrátíme ve zvláštním článku. Měsíc si to zaslouží. Vždyť je také zatím jediným tělesem, na kterém stanul tvor, jehož domovem je planeta Země.
Zakončeme tento odstavec anekdotou. Po přistání Američanů na Měsíci byli prý do Kremlu povoláni vědci. Dostali za úkol připravit výpravu na Slunce. Šlo o zjevnou pitomost, a tak sice neprotestovali, ale kremelským vládcům neušlo, že se ošívají. Usmáli se a řekli: "Nebojte se, na Slunci přistanete v noci, abyste se nepopálili".
Měsíc je zatím (samozřejmě kromě Země) jediné těleso, na kterém byli lidé. 20. července 1969 astronaut Neil Armstrong oznámil stamiliónům televizních diváků, že udělá malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo. Jistě se mnozí z vás dočkáte dalších přistání kosmických lodí s lidskou posádkou na našem věrném průvodci a snad třeba i na Marsu. Ale vy, kteří jste před 27 lety probděli noc u televizorů, jistě nikdy na onen nepřekonatelný zážitek nezapomenete.
Uvědomme si, kolik úsilí stálo dostat se na poměrně blizoučký Měsíc. Nesrovnatelně složitější bude třeba návštěva lidí na Marsu. Navštíví někdy naši vzdálení potomci planety jiných hvězd? Dnes se to zdá naprosto nemožné. Vždyť raketa, která lidi dopravila na Měsíc, by k (po Slunci) nejbližší hvězdě (která navíc planety určitě nemá) letěla asi čtyřicet tisíc let. Nikdo si zatím nedovede představit, jak překonat fantastické vzdálenosti ke hvězdám. Ale nebuďme skeptiky. I cesta na Měsíc se ještě poměrně nedávno zdála zcela nemožná.
Pokud si dnes s cestováním do vzdáleného vesmíru nevíme rady, vůbec to neznamená, že naši vzdálení potomci tento problém nevyřeší. Nevíme jak, myslíme si, že to nejde. Ale přejme našim vzdáleným potomkům štěstí.
Dostáváme se na velmi tenký led, protože o tom, kde se vzal život, se stále vedou diskuse. Stvořil život Bůh, vznikl život náhodně nebo byl na Zemi zavlečen (třeba i záměrně?) z jiného místa vesmíru (jak ale potom život vznikl tam?).
Tápeme v mlze. Pravděpodobnost náhodného vzniku života Albert Einstein přirovnal k pravděpodobnosti, že se výbuchem v tiskárně pečlivě vysází a vytiskne slovník cizího jazyka. Nebudeme dále tápat...
Čím je vlastně život charakterizován? I to je zapeklitá otázka. Živé je určitě to, u čeho probíhá látková výměna a co je schopné se rozmnožovat. Zůstaňme u tohoto vymezení.Již víme, že naše planeta (podobně jako ostatní planety sluneční soustavy) vznikla přibližně před 4,67 miliardami let. Život se na Zemi objevil velmi brzy, asi před 3,4 miliardami let. Byl to však život velmi primitivní, k jeho pozorování bychom museli mít dosti výkonný mikroskop.
Před dvěma miliardami let nastal ve vývoji života velmi výrazný zlom - objevily se zelené rostliny. Zelenou barvu rostlinám dává látka zvaná chlorofyl. To je téměř zázračná látka, která rostlinám umožňuje (pomocí sluneční energie) doslova žít ze vzduchu. Při tzv. fotosyntéze rostliny rozkládají oxid uhličitý a uvolňují kyslík. Bez fotosyntézy by náš život na Zemi byl brzy nemožný - udusili bychom se nedostatkem kyslíku.
Vícebuněčné organismy se na Zemi vyvinuly až relativně nedávno, asi před 600 až 700 miliony let. Přibližně před 220 miliony lety se na naší planetě objevili dosud největší tvorové - dinosauři. Také bychom v oné době sice stěží, ale přece jen našli asi jako myši velká zvířátka, vycházející ze tmy. Neotřásejte se odporem! Byli to první savci, naši předkové!
V porovnání s ještěry měli první savci jen pranepatrnou naději na přežití. Ale dinosauři jakoby náhle vyhynuli. Proč? O tom se stále vedou spory. Uveďme bez komentáře dvě hypotézy. Podle první dopadlo na Zemi před 60 až 70 miliony let asi jádro komety. Zvířený prach tak dlouho zakrýval Slunce, že ještěři vymřeli hlady, protože jednoduše neměli dost rostlinné potravy.
Druhá hypotéza uvádí, že první savci byli náramně vychytralí a začali se živit dinosauřími vejci. Buď jak buď, savci se začali mít velmi dobře k světu a někdy před 3 miliony lety se jejich jistý druh rozdělil zhruba na dvě větve. Jedna vedla ke vzniku opic a druhá ke vzniku nás, lidí.
První skuteční lidé se na Zemi objevili v závěru poslední ledové doby, z hlediska stáří Země vlastně nedávno, před pouhými 40 000 let. A počátek lidských dějin (útržkovitě) známe z doby asi před 10 000 lety.
Pokud vyjdeme ze stáří Země 4,76 miliard let, vešly by se lidské dějiny do tohoto časového období 476 tisíckrát.
Planeta Země nám nepatří. Máme ji pouze dočasně vypůjčenou od našich dětí, vnuků a ještě mnohem vzdálenějších potomků.
Bohužel, chováme se tak, jako by po nás měla přijít potopa. Vydrží planeta Země naše naprosto nešetrné zacházení? Neděláme (a to zcela vědomě!) všechno pro to, aby lidský rod z naší zázračné planety zmizel?
Uvědomme si, že kdykoli třeba sešlápneme plynový pedál automobilu, nenávratně pro nás i pro naše potomky mizí část zakonzervované sluneční energie a Zemi doslova dusíme.
Nebudeme teď rozebírat ekologické problémy, nemá to žádný smysl. O těchto problémech velice dobře víme. Bylo o nich popsáno již mnoho papíru. Teď jde o to jednat. Snad ještě není po dvanácté, ale jen za pět minut dvanáct. A naše planeta nás na to již dávno upozorňuje.
Znovu si uvědomme: Zeměkoule nám nepatří! Máme ji jen půjčenou od našich potomků.
Doc. ing. Jiří Myslík, CSc.
Obr. 1. Schématický řez naší planetou.
Obr. 2. Na horním obrázku vidíme, že největší gravitační síla Měsíce působí v bodě A, nejmenší v bodě B. Prostřední obrázek znázorňuje odstředivou sílu F. Je rovna přitažlivé síle Měsíce v bodě O, ale má opačný směr. Dolní obrázek znázorňuje součet všech sil. Mořský příliv je tedy jak v okolí bodu A, tak i na opačné straně Země, v okolí bodu B.
Obr. 3. Zemská kůra je tvořena tzv. krami. Před 200 miliony lety tyto kry tvořily celistvý kontinent zvaný Pangea ("Všezemě"). Pangea se rozpadla podle obrázku. Pohyb jednotlivých kontinentů pokračuje stále a na obrázku také vidíme tvář Země ve vzdálené budoucnosti.
3. 9.1996 Úterý - Praha - Osahávání vesmíru lidstvem má v budoucnosti posunout stálá mezinárodní orbitální stanice Alfa, návrat na Měsíc a výprava na Mars, kde je možná život - byť primitivní. Otázkou pro vědecké týmy však zůstává, zda člověk dlouhodobý pobyt ve stavu beztíže a v uzavřeném prostoru snese. I ruský rekordman přežívání ve vesmíru bývalý doktor kosmonaut Valerij Poljakov jednou selhal. Když byl podruhé na orbitální stanici Mir s Jelenou Kondakovovou, nelíbilo se mu, že nedbá na jeho dobře míněné lékařské rady, rozzlobil se a přestal s ní mluvit. Potom si však uvědomil, že je to i jeho chyba, začal s ní opět komunikovat, nedorozumění si vysvětlili a stali se znovu přáteli. Kdyby to včas neudělal, mohl tím rozvrátit nezbytnou toleranci a spolupráci trojice lidí uvězněných v malém prostoru sto kubických metrů 300 km nad Zemí.
Jeho případ je jenom onou pověstnou špičkou ledovce. Lidé létající do vesmíru se totiž se svými psychickými problémy málokdy svěřují veřejnosti a jejich lékaři o nich mlčí. Nicméně z letmých poznámek o tom, že s tím či s oním se na palubě těžko vycházelo, vidíme, že to je problém velice tíživý. Jaké je z něho východisko? Lékaři a psychologové budou muset před startem důkladně zkoumat psychologii kandidátů, podle toho je zařazovat do posádek a nakonec sledovat i sladěnost těchto týmů před startem. Zatím velitelé a instruktoři sestavovali posádky podle své intuice - a to je pro výběr lidí do izolace trvající mnoho měsíců málo.
"Pro dlouhodobé lety vesmírem neexistují žádné vážné fyziologické bariéry, spíš překážky rázu psychologického," upozorňuje však Poljakov, který dnes pracuje jako náměstek ředitele Ústavu lékařsko-biologických problémů v Moskvě. Sám setrval na oběžné dráze nepřetržitě 437 dnů a před tím 241 dnů.
Dlouho totiž trvaly obavy, že mnohaměsíční pobyt člověka ve stavu beztíže poškodí jeho organismus. Zkušenosti Rusů, kteří jako jediní tyto rekordy dělali, ukazují, že když se kosmonaut nevyhýbá pravidelnému každodennímu cvičení na palubě stanice, dokáže se vrátit na Zemi, tedy do stavu normální tíže, bez jakýchkoliv následků.
Uvažované půlroční směny na mezinárodní stanici Alfa, který by měla začít plně fungovat v letech po roce 2002, jsou reálné. Ovšem za předpokladu, že se všichni budou řídit radami lékařů a psychologů. Zato pro výpravy na Mars, s nimiž se počítá kolem roku 2018, je to málo. Tým šesti až osmi lidí, který by dokázal bez vážných rozporů žít v izolaci daleko od Země po dva roky, nejspíš psychologové sestaví. Avšak zatím není jasné, jestli dva roky ve stavu beztíže, což je doba, kterou si trasa Země-Mars-Země vyžádá, neohrozí lidský organismus. Na toto zjištění mají lékaři a biologové ještě deset let čas, než se začne projektovat planetolet pro Mars.
Kdyby se ukázalo, že delší beztíže je skutečně nebezpečná, museli by lékaři předat tento problém konstruktérům dálkové kosmické lodi. A ti by měli dvě možnosti: buď na tomto stroji postavit centrifugy imitující přitažlivost, ve kterých by se museli členové posádky střídat, anebo zkoncipovat plavidlo, na jehož palubě by byla trvale umělá tíže.
Všechny možnosti lidského organismu testují ruští a dnes i američtí odborníci a kosmonauti na orbitální stanici Mir. Později se všichni přesunou na palubu rozsáhlého kosmického příbytku Alfa, kde se na testech budou podílet i specialisté z dalších zemí. Výstavba Alfy se má stát předobrazem budoucí těsné mezinárodní spolupráce ve vesmíru, tolik nezbytné pro další kolumbovské expedice. Karel Pacner
Foto: Raketoplán Discovery krátce po startu
Praha (ker) - Když se v roce 1989 slavilo dvacáté výročí vysazení prvních lidí na Měsíci, řekl prezident George Bush americkým školákům, že mezi nimi jsou astronauti, kteří jako první vstoupí na půdu Marsu.
Prvním krokem bude ovšem mezinárodní stanice Alfa, s jejíž montáží na oběžné dráze se má začít v létě 1998. Budou to američtí astronauti a ruští kosmonauti s mnoha zkušenostmi z předcházejících letů. Oba státy jich nyní mají v aktivní službě okolo šedesáti. Ty pak nahradí nová skupina, cvičená od letošního roku, která stanici dokončí a začne ji obsluhovat. Těchto adeptů je 44, z toho devět občanů Kanady, Japonska, Španělska, Švédska, Francie, Německá a Itálie. Jejich trénink ve středisku v texaském Houstonu potrvá dva roky. Budoucím astronautům je 29 až 48 let.
Ve Hvězdném městečku u Moskvy prodělává dnes základní dvouletý výcvik 25 mužů a žen. Kromě toho dalších jedenáct kandidátů si školí sama raketová firma Eněrgija. Dalších asi dvacet lidí bude letos do přípravy přijato. Rusové rovněž připravují k letům do vesmíru cizince. Za jednoho člověka účtují až dva miliony dolarů. Kromě toho nabízejí výcvik i zahraničním soukromníkům. Třebaže se před rokem přihlásila stovka zájemců, už nebylo oznámeno, že by některý z nich prošel tvrdými vstupními zkouškami.
Číňané dávají najevo, že by chtěli začít vypouštět vlastní kosmické lodi se svými občany začátkem příštího století. Avšak žádné spolehlivé zprávy o jejich pilotovaném programu neexistují. Japonci chystají raketoplán Hope, který bude nejdřív vozit náklady pomocí automatů, později rovněž dopravovat lidi. S jejich výcvikem nezačali. Evropská kosmická agentura se vrátila k úvahám, že by vyvinula "taxík" pro stanici Alfa, ale žádné konečné rozhodnutí zatím nepadlo.
Praha (ker) - Koupit si družici a nechat ji vypustit na oběžnou dráhu není dnes nic neobvyklého. Spojové družice totiž zajišťují pro mnohé státy Asie, Tichomoří a Afriky nezbytnou komunikační síť, družice pro zkoumání přírodních zdrojů zase umožňují objevovat suroviny skryté pod povrchem. Staly se běžným prostředkem k rozvoji národního hospodářství podobně jako třeba námořní lodě.
Méně obvyklé už je stavět si vlastní družice, většinou určené k výzkumu anebo ke špionáži. To dokáží jenom průmyslově vyspělé státy. Od roku 1978 mezi ně patří i Česká republika - tým inženýra Pavla Třísky, který dnes pracuje pod střechou Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, vyvíjí družice určené ke studiu nejbližšího okolí Země. Vzhledem k ceně a spolehlivosti těchto poměrně malých těles je o ně zájem i v zahraničí. Avšak ústav má tak malou kapacitu, že je na export nemůže stavět.
Některá další akademická pracoviště vyvíjejí nejrůznější měřicí přístroje, s nimiž se počítá pro cizí družice, americký raketoplán a patrně i pro mezinárodní stanici Alfa. Na palubě ruského Miru pracuje tavicí pec, kterou tam dodala pražská soukromá firma BBT specializovaná na studium výrobních postupů ve stavu beztíže.
Možnosti českých odborníků jsou však velice omezené. Čeští průmyslníci a vláda si však zatím neuvědomují, jak velký přínos má využití kosmických technologií v pozemském průmyslu. Po Vladimíru Remkovi, který letěl do vesmíru se Sověty v roce 1978, se k tomu zatím nikdo nepřipravuje. Další Čech se tam nejspíš vypraví jako renomovaný vědec, o jehož přínos budou všichni stát.
7. 9.1996 Sobota - Washington (ČTK) - Americký vesmírný Hubbleův teleskop odhalil skupinu osmnácti gigantických hvězdných formací. Zjevně se vyskytují zhruba ve stejné vzdálenosti od Země a podle hodnocení vědců by mohly vést k závěrům, jak se vyvíjel vesmír. Národní úřad pro letectví a vesmír soudí, že by se hvězdná uskupení mohla jednoho dne přetvořit v galaxie. Zatím není jasné, zda galaxie vznikaly všechny současně v důsledku tzv. velkého třesku nebo zda se tvořily postupně. Nový objev podle NASA podporuje teorii, že galaxie byly původně shluky hvězd, jež později srůstaly do větších formací.
"Myslím, že hledíme do kolébky vesmíru," prohlásil Roger Windhorst z univerzity v Arizoně.
Snímky z obřího teleskopu ukazují hvězdné skupiny tak, jak vypadaly asi před deseti miliardami let.
9. 9.1996 Pondělí - New York (ČTK) - Téměř dva měsíce po dosud neobjasněné havárii letadla Boeing TWA při pobřeží Long Islandu 17. července se dostalo nového podpoření teorii, podle níž mohla letadlo s 230 osobami na palubě sestřelit raketa.
Pilot společnosti American Airlines totiž ohlásil, že při letu z portorického San Juanu do Bostonu uviděl při přeletu nad virginským Wallops Island kolem svého Boeingu proletět raketu. Na tomto ostrově má středisko Národní úřad pro letectví a vesmír, který zde provádí výzkum raket bez lidské posádky. Středisko je vzdáleno asi 350 kilometrů od místa, kde se zřítil Boeing TWA. Zkušební let rakety NASA nad Long Islandem by nicméně odpovídal scénáři se sestřelením letu TWA - který se mimo jiné opírá i o výpověď jednoho ze svědků havárie.
11. 9.1996 Středa - Mountain View, USA (ČTI, Reuter) - Novou planetu, obíhající okolo vzdálené hvězdy, objevil americký astronom Geoffrey Marcy. Planeta, o málo větší než Jupiter, se podle jeho slov nachází na oběžné dráze hvězdy vzdálené od Země asi sto světelných let.
Za minulý rok Marcy, profesor astronomie na Státní univerzitě v San Francisku, a další vědci objevili sedm nových planet mimo naši sluneční soustavu. "Nyní už víme o osmi planetách, které obíhají hvězdy podobné našemu Slunci," uvedl Marcy.
Až do nedávné doby astronomové nevěděli na sto procent, zda vůbec nějaké planety obíhají okolo nedalekých hvězd. Až minulý rok objevil tým expertů na observatoři v Ženevě první planetu obíhající normální hvězdu mimo sluneční soustavu.
12. 9.1996 Čtvrtek - Teletext ČT2 - Raketa Delta 2 společnosti McDonnell Douglas vzlétla z kosmodromu na Mysu Canaveral. Na palubě nesla navigační satelit amerického vojenského letectva. Nosná raketa Delta, vysoká jako 12podlažní dům, odstartovala v 10.49 hodin SELČ. O 25 minut později vypustila na kruhovou oběžnou dráhu o poloměru 19 300 km zmíněný satelit. Cena družice, kterou vyrobila firma Rockwell International, je 55 milionů dolarů. Vypuštěná družice je součástí navigačního systému, který se skládá z 24 satelitů a jenž umožňuje příslušníkům armády zaměřit svoji polohu kdekoliv na zeměkouli s přesností na 9 metrů. Na systém se mohou napojit i civilní uživatelé (ČTI).
Londýn (ČTK) - Dvě morové epidemie, které ve starověku a středověku zdecimovaly Evropu, zavinily možná komety nebo meteority.
Britský archeolog Mike Baillie z Queen´s University v Belfastu upozorňuje, že před černou smrtí za císaře Justiniána v roce 529 a morovou epidemií v roce 1347 se srazila Země podle dostupných důkazů s nějakým nebeským tělesem. Srážka zvířila obrovské množství prachu, jenž změnil klimatické podmínky. Při obou těchto epidemiích zahynula třetina tehdejšího obyvatelstva.
Baillie zkoumal rovněž teorii, že by se morové bakterie, které za normálních okolností přenášejí blechy na krysách, dostaly na Zemi z vesmíru. S touto hypotézou přišli britští astronomové Fred Hoyle a Chandra Wikramasingheová před dvaceti lety. Podle Baillieho je takováto možnost pochybná, prach v atmosféře však zhoršil počasí natolik, že to vedlo k epidemii moru. "Pokud zkoumáme růst dubů v šestém a čtrnáctém století, je zřetelně patrné, že se zpomalil přesně v době, kdy v Evropě řádil mor," říká Baillie.
Baillie se rovněž zmiňuje o "suché mlze" a hladomoru v roce 536. Ten způsobila podle něj neúroda, která přiměla lidi k migraci do oblastí, v nichž se bakterie moru vyskytovaly endemicky a proti nimž neměli nově příchozí imunitu.
16. 9.1996 Pondělí - Teletext ČT1 - Mys Canaveral (16. 9.) - Ze základny na floridském Mysu Canaveral v USA dnes v 10:54 hod. SELČ (04:54 hod. místního času) odstartoval americký raketoplán Atlantis se 6člennou posádkou k 10denní misi, během níž se již počtvrté setká s ruskou orbitální stanicí Mir. Ke spojení s Mirem dojde ve středu.
Krátce po startu postihla raketoplán Atlantis technická porucha. Podle mluvčího americké agentury NASA pokračuje však mise podle plánu.
V ruské stanici vystřídá americký kosmonaut J. Blaha svou kolegyni S. Lucidovou, která je v kosmu od března. Blaha má setrvat s dvoučlennou ruskou posádkou na Miru čtyři měsíce. (STS-79)
Teletext ČT2 - (ČTI) - Raketoplán Atlantis odstartoval v pondělí časně ráno na svoji desetidenní vesmírnou pouť, během níž má jeho posádka vyzvednout na ruské orbitální stanici Mir americkou astronautku Shannon Lucidovou a náhradou za ní zde vysadit kosmického veterána Johna Blahu. Vesmírná loď, jejíž hodnota šplhá do výše dvou miliard dolarů, byla vypuštěna ve 4:54 hodiny místního času (10:54 hodin SELČ) a po třídenní cestě se ve středu večer spojí se stanicí Mir. Start raketoplánu, původně plánovaný na 31. července, byl o téměř sedm týdnů zdržen kvůli výměně jejího prvního stupně nosné rakety a rovněž kvůli hurikánům, které v posledních týdnech ohrožovaly floridské pobřeží. (STS-79)
Od počátku civilizace hledá lidstvo marně důkazy, že život existuje nejen na Zemi, ale i v jiných částech vesmíru. Doklady o tom, že vznik rodu Homo sapiens nemusel být dílem božské prozřetelnosti, ale pouhé šťastné souhry okolností, však přinesl teprve kámen, jehož snímky oblétly v polovině srpna celý svět.
Emílie Harantová s použitím zahraničních pramenů
Je velký jen asi jako mohutnější brambor a neváží ani dva kilogramy. Pozoruhodný je na první pohled pouze tím, že je starý asi 3,6 miliardy let a přiletěl z vesmíru - podobně jako zhruba 19 000 jiných meteoritů, které se každý rok zřítí na naši planetu. Přesto však od poloviny srpna nemizel z prvních stránek novin. V tomto rozpraskaném, kovově se lesknoucím kusu horniny totiž vědci nalezli dosud nejpřesvědčivěji působící důkazy o tom, že ve vesmíru existuje život.
Meteorit objevila vědecká expedice před dvanácti lety ve vrstvě ledu v Antarktidě v Allan Hills a podle místa nálezu ho nazvala ALH84001. Zkoumání, jimž byl pak podroben, jeho zajímavost postupně zvyšovala: zjistilo se totiž, že pochází z Marsu a že vznikl jako produkt sopečné činnosti přibližně před čtyřmi až pěti miliardami let - tedy asi tak v době, kdy se formovala sluneční soustava a kdy byl povrch všech planet bombardován stálým deštěm asteroidů. O něco později začala po skále, jejíž součástí kámen byl, zřejmě proudit tekoucí voda, která charakteristickým způsobem zformovala její povrch.
Pak před 16 miliony let do povrchu Marsu narazil gigantický asteroid, který zde explodoval silou větší než milion vodíkových pum. Na povrchu planety vyhloubil hluboký kráter a do okolní řídké atmosféry katapultoval déšť balvanů a prachu. Většina dopadla zpět na planetu, ALH84001 však překonal slabou přitažlivost Marsu a začal obíhat po vlastním orbitu kolem Slunce. Ve vesmíru pak bloudil miliony let, než se před 13 000 lety nějakým způsobem dostal do gravitačního pole Země - kde tehdy lidé doby kamenné zkoušeli pěstovat první zemědělské plodiny - a přistál v antarktickém ledovci. Zde nerušeně odpočíval po celou dobu, po níž se vlády nad celou naší planetou postupně ujal Homo sapiens: říše antiky vystřídal raný středověk a průmyslovou revoluci minulého století zase epocha letů do vesmíru, vyspělé spektrografie a elektronových mikroskopů.
Naštěstí. Pokud by totiž byl ALH84001 nalezen o třicet let dříve, skončil by na polici v některé laboratoři jen jako jeden z průměrně 10 meteoritů, které se každý rok podaří najít a doručit do povolaných rukou.
Dnes však už bylo možno prokázat, že ALH84001 pochází skutečně z Marsu. Většina chemických prvků se skládá z několika různých "mutací" - izotopů - jejichž atomová váha se nepatrně liší podle počtu neutronů v jádře. V různých částech sluneční soustavy se jakýkoli daný prvek skládá z lehce odlišné kombinace těchto izotopů a má tak cosi jako "podpis". V mikroskopických pórech ALH84001 zůstaly zbytky plynů, které se při zahřátí meteoritu uvolnily - a jejichž složení se překvapivě přesně shoduje se vzorky atmosféry a skladbou plynů z hornin, jež v roce 1976 vyslaly z Marsu na Zemi přistávací moduly sondy Viking.
To by ještě samo o sobě neopravňovalo k tomu, aby byla kvůli ALH84001 svolána v první polovině srpna zvláštní tisková konference, kterou přímo přenášela CNN, a aby se k meteoritu vyjadřoval i prezident USA Bill Clinton. Kamenů pocházejících prokazatelně z Marsu bylo koneckonců nalezeno už dvanáct. ALH84001 však byl předtím podroben složité vědecké pitvě ve sterilních laboratořích Národního ústavu pro letectví a vesmír (NASA) a ten v jeho vnitřku nalezl mikroskopické struktury, které až pozoruhodně připomínaly útvary produkované živými organismy známými ze Země.
Když si jeden z vědců, který kámen analyzoval, přinesl domů zvětšené snímky a odložil je v kuchyni na stole, manželka - povoláním bioložka - se zeptala: "Co je to za bakterie?"
Laserem prosvěcované řezy kamenem totiž prokázaly přítomnost kanálků s organickými chemikáliemi známými jako polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH). Ty se vyskytují na Zemi vcelku běžně: jsou v uhlí a ropě, ale i v naftalínu. Nacházejí se také v jiných částech sluneční soustavy a v některých meteoritech. Avšak PAH v meteoritu z Allan Hills byly mimořádné. Překvapivě připomínaly útvary vznikající při rozpadu bakterií vystavených horninotvorným procesům. K jejich produktům patří i kysličníky železa a částice pyritu, jež byly v marťanské hornině nalezeny.
Kysličníky jsou součástí magnetitů - sloučenin, které jsou skutečně magnetické, jak již název naznačuje. I četné pozemské bakterie totiž vylučují částice magnetitu, známé jako magnetozomy, které mikroorganismům umožňují orientovat se podle magnetického pole Země. Také pyrit je běžný produkt anaerobních bakterií.
Ještě před dvaceti lety by se dalo namítnout, že může jít o náhodu, protože život nemůže existovat bez kyslíku a slunečního světla. V roce 1977 však byly poblíž Galapág podél vulkanických průrv na mořském dně objeveny ekosystémy, které vegetují docela dobře i ve tmě a s minimem kyslíku. Mezi živočichy tvořícími tuto faunu jsou přitom obrovští mlži a celé souvislé pásy bílých vápenitých trubic, v nichž žijí červi dlouzí až tři metry. Existenci těchto vyšších organismů a celého ekosystému ovšem umožňují bakterie, které se živí chemickými látkami unikajících z vulkanických trhlin sahajících až k hlubinám žhavého zemského jádra. Tyto bakterie zde hrají obdobnou roli jako rostliny na sluncem ozařovaném povrchu planety.
Genetické analýzy ukázaly, že tito mikrobi jsou předky nejranějších forem života na Zemi. Teplomilné mikroorganismy byly mezitím nalezeny na nejneuvěřitelnějších místech - od horkých vřídel přes aktivní sopečné krátery až po ložiska ropy hluboko pod zemským povrchem. Prostředí vysokého tlaku a teplot jim naopak evidentně svědčí. V roce 1992 pak přišel dr. Thomas Gold z Cornelovy univerzity s teorií, že tito mikrobi jsou velmi pravděpodobně zastoupeni v celé zemské kůře do tloušťky několika kilometrů. Tato neviditelná biosféra podle jeho názoru početně vysoce převyšuje veškerý život na povrchu Země. "A takovéto formy života mohou být rozšířeny v celém vesmíru," napsal tehdy Gold.
Odvážnému závěru, že struktury v meteoritu způsobila existence živých organismů, nestál v cestě ani argument, že zjištěné látky mohou být produktem druhotného znečištění usazeného na meteoritu během jeho dlouhého pobytu v Antarktidě. Zde si dali vědci z Johnsonova centra NASA, kteří kámen zkoumali, zvláště záležet už proto, že se věda v tomto aspektu již jednou spálila.
V 60. letech vzrušil svět meteorit, který dopadl na Zem v roce 1864 poblíž Orgueil ve Francii. Barholomew Nagy z Arizonské univerzity v Tucsonu zjistil, že kromě spousty organických molekul obsahuje také řadu struktur, které nazval "organizovanými prvky", jež však byly v té době považovány za mikroskopické fosilie. Nebylo tomu tak: jedna z nich byla zrnko pylu, druhá částečka popela z komína.
Antarktida sice není Gaskoňsko, průmyslové znečištění však proniklo i do těch nejodlehlejších oblastí: umělé organické chemikálie byly už zjištěny i na jižním pólu.
V případě ALH84001 však vědci měli po ruce nevyvratitelný argument: na povrchu meteoritu bylo těchto struktur poměrně málo, zatímco uprostřed kamene byla jejich koncentrace naopak nejvyšší. Kanálky, jež Johnsonovo centrum prezentovalo jako stopy zanechané živoucími organismy, tedy musely nutně vzniknout už na Marsu.
Hlavní vodítko pro to, aby si vědci s touto teorií vůbec troufli vystoupit, jim přitom poskytly práce badatele, jehož si na tiskovou konferenci přizvali jako oponenta - a který se před televizními kamerami skutečně snažil vystupovat co nejskeptičtěji. Byl jím americký paleobiolog William Schopf, který na plážích severozápadní Austrálie nalezl shluky kamenů, jež nazval stromatolity. V těchto kamenech velikých asi jako basketbalový míč objevil Schopf zkamenělé pozůstatky živočichů - otisky buněk a mrňavých tykadel, které se až překvapivě podobají dnešním jednobuněčným řasám a mezi nimiž dokázal rozpoznat kolem deseti odlišných druhů. Vědecký význam Shopfova nálezu spočíval především ve stáří fosilií. To bylo před třemi roky určeno na 3,6 miliardy let, což dokazovalo, že život na Zemi vznikl vzápětí poté, co planetu přestal bombardovat déšť komet. Stejně starý je ovšem i ALH84001.
Závěr, který by se nabízel, je svůdný: život zdaleka nemusí být výsadou Země, ale vznikal přibližně ve stejné době - a v obdobných formách - v celé sluneční soustavě.
Schopf se netajil tím, že ho důkazy předložené vědci NASA nedokázaly přesvědčit. Poukazoval na to, že PAH se v meteoritech nacházejí vcelku běžně. "V žádném v předchozích případů však nebyly interpretovány jako biologické stopy," namítl již v úvodu tiskové konference.
Při promítání snímků zvětšenin záběrů z elektronových mikroskopů argumentoval tím, že kanálky zanechané údajnými bakteriemi mají průměr maximálně 100 nanometrů (to je půlmilionkrát méně než tečka za větou) - a jsou tedy asi stokrát menší než jakékoli stopy mikroorganismů nalezených na Zemi. A kromě toho, zdůraznil Schopf, nebyly v kanálcích zjištěny žádné stopy dutinky, v níž by bylo buněčné jádro nebo buněčné stěny. "Kanálky mohl zrovna tak dobře vytvořit nějaký minerální materiál, například zasychající bahno. Biologické vysvětlení je nepravděpodobné," uzavřel.
Schopf byl ovšem přivolán jako oponent a snažil se tudíž plnit svou úlohu co nejlépe. Připustil, že "důkaznímu řízení", které předvedli vědci z NASA, nelze po technické stránce nic vytknout a že by i on velmi rád uvítal fakta nezvratně dokládající existenci života na Marsu. "Chci říci pouze jediné: že se na celé věci musí ještě pracovat." "Ale my také chceme, aby se celá věc ještě dále zkoumala, a dáváme vzorky horniny k dispozici," skočil mu v tom okamžiku nadšeně do řeči ředitel výzkumu v NASA William Goldin, který tiskovou konferenci svolal a moderoval.
Ani on, ani jeho kolegové nevyřkli za celou tu dobu slovo "peníze" - v USA jsou koneckonců letos prezidentské volby a kosmický průmysl se financuje pouze z kapes daňových poplatníků. NASA sice k Rudé planetě vyšle v nejbližších letech deset umělých sond, které pošlou zpátky na Zemi výsledky chemických analýz, jež zde jejich roboty provedou - většina z nich však kolem Marsu pouze proletí (přistání je plánováno teprve po roce 2000), v nejlepším případě ve vzdálenosti 600 kilometrů od povrchu. Ani tyto moduly však nemohou nabídnout fyzické důkazy, jež jako jediné mohou jednoznačně potvrdit, či vyvrátit závěry odvozené z kanálků v meteoritu ALH84001. Už kvůli tomu, že program, jímž se budou řídit, byl sestaven dávno předtím, než NASA prezentovala své "PAH".
Vzorky hornin, získané nejen na povrchu, ale i ve větší hloubce kůry planety Mars, kde mohou bakterie objevené v meteoritu žít dodnes, totiž může zajistit pouze výprava s lidskou posádkou, která bude mít přesné instrukce, co má vlastně hledat. Na tu by bylo ovšem nutno uvolnit dodatečné fondy, s nimiž program NASA původně nepočítal.
I v případě, že by měli vědci z NASA stoprocentně pravdu a kanálky v meteoritu byly skutečně produktem živých bakterií, šlo by v nejlepším případě o fosilie, které zanikly před miliardami let, v době, kdy planeta Mars vypadala úplně jinak než dnes. Nyní by měl případný život na Marsu těžké podmínky k tomu, aby se udržel. Teploty na povrchu této planety se pohybují kolem minus 63 stupňů Celsia, vzhledem k velmi nízkému tlaku vzduchu by se však i tak každá voda okamžitě vypařila. Řídká atmosféra se skládá převážně z kysličníku uhličitého, který také tvoří hlavní složku zmrzlých "čepiček" na obou pólech planety. Přibližně před miliardou let zde situace ovšem vypadala jinak: na snímcích z povrchu Marsu jsou patrné kanály, které s největší pravděpodobností vymlely proudy prudce tekoucí vody. Co se s ní stalo, zůstává záhadou.
Právě ony kanály, které v roce 1877 objevil italský astronom Giovanni Schiaparelli a nazval je "canali" a pro jejichž vznik i podle zjištění sondy Mariner z roku 1971 pravděpodobnější vysvětlení než tekoucí voda neexistuje, pak po desetiletí inspirovaly nejrůznější fantazie o Marťanech. Jako první se jich chopil už americký astronom a milionář Percival Lowell. Ten si založil v Arizoně laboratoř, kterou věnoval studiu Marsu. Do své smrti v roce 1908 stačil zmapovat a pojmenovat stovky kanálů, jež byly podle jeho přesvědčení součástí rozsáhlé sítě přivádějící vodu z čepiček na pólech k vyprahlým městům vysychající planety.
Jeho scénářem se zase inspiroval anglický spisovatel H. G. Wells ve své Válce světů či Orson Welles, který svým sugestivním rozhlasovým happeningem líčícím přistání Marťanů v těsné blízkosti New Yorku vypudil do ulic v roce 1938 přes milion zpanikařených Američanů. Následovaly Bradburyho marťanské kroniky plus tisíce comicsů či filmů. Nadšení pak na nějaký čas zchladily snímky z Marineru 9, z nichž Mars vyšel jako pustá, nehostinná planeta posetá krátery, kde nejsou ani města ani mosty ani další stopy inteligentního života. Jedinou nadějnou indicií byly právě ony kanály vymleté vodou.
V roce 1976 pak na Marsu přistály první sondy Viking 1 a 2. Analýzy vzorků půdy nabraných z povrchu planety při analýze v laboratoři na palubě sondy neprokázaly sebemenší stopy života, a to ani minulého ani současného. "Chci, aby si všichni uvědomili, že mluvíme-li o životě na Marsu, nejde o malé zelené mužíčky. Naprosto nic nenasvědčuje tomu, že by na Marsu někdy existovala jakákoli vyšší forma života," upozornil také Goldin hned na počátku své historické tiskové konference.
Protože Mars nemá ozonovou vrstvu, ultrafialové paprsky ze Slunce by sterilizovaly a rozložily cokoli organického, co by se případně na povrchu vyskytovalo. To ovšem zdaleka neznamená, že by život na Marsu nemohl existovat. Ne snad proto, že Vikingy vyslaly na Zemi také snímek, na němž jeden z útvarů pozoruhodně připomíná lidský obličej a další pořízený nedaleko by se dal zase vykládat jako ruiny dávno zničeného města - ale proto, že na povrchu Rudé planety sice voda být nemusí, ve dvoukilometrové hloubce však se klidně zachovat mohla - spolu s teplotami, jež by život přinejmenším na úrovni bakterií umožňovaly. Tomu ostatně nasvědčují i nejnovější zjištění ze Země, podle nichž může život existovat i v prostředí, v jakém bychom ho měli tendenci vyloučit. A pokud byli mikrobi na Marsu před miliardami let, proč by zde nemohli být nyní?
Nalezení odpovědi na otázku, zda na Marsu skutečně existovaly nebo dosud existují v podstatě stejné mikroorganismy jako na Zemi, by navíc mohlo rozhodujícím způsobem rozřešit dilema, o něž se vědci sváří již od doby, kdy Darwin přišel s evoluční teorií a kdy se začalo hledat jiné vysvětlení vzniku života než zásah božské prozřetelnosti.
Život totiž nemusel existovat pouze na Marsu: v polovině srpna prokázaly fotografie, jež poslala na Zem americká výzkumná sonda Galileo, existenci vody na jednom z Jupiterových měsíců, Europě. Zde existoval a možná ještě existuje led o nízké teplotě, nebo dokonce i voda v tekutém stavu, a to pod prasklinami v ledovém krunýři, který měsíc svírá. Vědci předpokládají, že Europa má pravděpodobně horké jádro a vnitřní část jeho vod zřejmě tvoří gigantické černé moře, které se možná hemží nejrůznějšími formami života, jež se potichu vyvíjely po miliardy let.
Vrstva vody může na některých místech měřit až 100 kilometrů. Pozemská moře naproti tomu sahají maximálně do hloubky jedenácti kilometrů. "To je fantastické," přivítal nový objev dr. John R. Delaney, oceánograf z Washingtonské univerzity. "U Marsu hovoříme o fosilních stopách. Ale tam, kde je živý zdroj tepla a tekutina, je i potenciál pro dosud živé organismy."
Na další informace si budeme muset počkat: Galileo se k Europě opět přiblíží až v prosinci letošního a pak v lednu a listopadu příštího roku. Šance na to, že nejsme ve vesmíru sami, však se jeví stále optimističtěji.
Foto: Dvoukilogramový meteorit ALH84001 nalezený v antarktických Allan Hills před dvanácti lety, který představil na tiskové konferenci NASA v Los Angeles tým Williama Goldina jako důkaz toho, že život není výsadou Země. Marťané ovšem nebyli malí zelení mužíčci, ale bakterie.
Foto: V mikroskopických pórech marťanského meteoritu byly objeveny zbytky plynů. Jejich složení se přesně shoduje se vzorky atmosféry, jejichž analýzu odeslala na Zem sonda Viking. Uvnitř kamene se našly kanálky, které pozoruhodně připomínaly struktury, jež po sobě zanechaly pozemské bakterie ze stejné doby. Nemohlo přitom jít o následné znečištění: hustota kanálků byla nejvyšší uprostřed kamene.
Dvacet let po vyslání prvních sond na Mars připravuje NASA návrat na Rudou planetu. Dvěma sondám Viking, z nichž první se dotkla povrchu Marsu 20. července 1976, se tehdy nepodařilo zjistit, zda na čtvrté planetě existuje život. Tentokrát by na tuto otázku měla poskytnout odpověď celá flotila modulů, jež sem bude postupně vyslána.
Průzkumu Marsu prováděného NASA ovšem zasadil těžký úder rok 1993, kdy sonda Observer za miliardu dolarů zmizela několik dní předtím, než měla na Rudou planetu dorazit. Tato katastrofa a rozpočtové škrty přiměly NASA zcela změnit přístup k průzkumu Marsu.
"Uvědomili jsme si, že není dobrá strategie vsadit všechno na jednu kartu," říká vedoucí výzkumu Richard Lee. "Stejnou částku můžeme vynaložit na více expedic, které budou menší a levnější, a pokud se pak jedna z vyslaných sond zřítí, nebude to znamenat konec celého programu."
Tři roky poté, co se zdálo, že celý program výzkumu Marsu byl odepsán, se na cestu k němu chystají dvě nové, menší sondy. První z nich, Global Surveyor, který má být vypuštěn z Mysu Canaveral letos v listopadu, s sebou poveze identické kopie pěti ze sedmi vědeckých přístrojů, jež byly na palubě Observeru. Ze vzdálenosti 367 kilometrů od planety pak bude sonda s to vyfotografovat na povrchu Marsu předměty do velikosti malého auta.
V prosinci bude následovat Pathfinder, který bude mít rovněž přistávací modul. Půjde-li vše hladce, vstoupí sonda do atmosféry Marsu rychlostí 27 000 kilometrů v hodině příští rok v červenci. Padáčky pak její rychlost zpomalí na asi padesát kilometrů v hodině a obrovské airbagy jí zajistí měkké přistání na rovině vytvořené kdysi náplavami.
Poté se rozevřou boky přistávacího modulu ve tvaru pyramidy, z nichž se vysune klimatická stanice a terénní vozidlo, jež prozkoumá okolní oblast. Toto vozidlo, velké asi jako laserová tiskárna, bude na Zem vysílat videosnímky okolního terénu a zjišťovat složení hornin "elektronickým jazykem".
Obě sondy budou stát dohromady asi 300 milionů dolarů, k nimž je nutno připočíst 130 milionů za dvě rakety typu Delta 2, které je vynesou. Obě sondy Viking by při kursu dolaru v roce 1996 vyšly dohromady na 2,5 miliardy dolarů.
V teoriích snažících se vysvětlit vznik života na naší planetě vycházeli vědci z toho, že v jednom okamžiku se horké magma, sirnaté plyny a voda proměnily v živoucí bytosti schopné rozmnožování. Prostředí, v němž tento kvalitativní skok nastal, bylo všechno, jen ne přívětivé: Zemi dosud nechránila vrstva ozónu před ultrafialovými paprsky Slunce, které zabíjejí život, praoceány neustále bombardovaly obrovské rozžhavené meteority, po jejichž dopadu vždy začala voda vřít. Přesto však zde život vznikl - byť se to zdálo tím nevysvětlitelnější, čím více toho vědci poznávali o složité struktuře nejprimitivnějších organismů. Dlouho se proto uchylovali k jedinému vysvětlení, jež se jim tehdy zdálo možné - že se o vznik života zasloužilo přímo fantastické zřetězení náhod.
Nejnovější experimenty však dokazují, že tomu tak být nemuselo a že sloučeniny, jež jsou samy o sobě neživé, mohou i bez zásahu shůry přecházet v živoucí organismy. V laboratořích se totiž už několikrát podařilo simulovat procesy, vedoucí k tomu, že se jednotlivé chemické látky spojily v jednoduché a poté složitější stavební kameny živé hmoty.
Záhy po zrodu naší planety zde vznikla pratekutina, v níž plavaly aminokyseliny, tedy biomolekuly, z těch se později vytvořily bílkoviny a geny. Tyto biologické molekuly se pak spojily v geny, jež se množily a měnily. Některé z nich se pak náhodou dostaly do kapiček tuku, jež plavaly v oceánu. Získaly tak jednak živiny, jednak chráněné prostředí, podobné tomu, jaké zajišťuje membrána dnešních buněk. Tím vznikla základní jednotka živých organismů - buňka, tehdy nejprve v podobě jednobuněčných řas, které osídlily oceány. Začal souboj o potravu a životní prostor, v němž se vyvíjely stále složitější formy života. Na konci tohoto evolučního procesu trvajícího tři miliardy let pak zůstal člověk.
Foto: Pozemské mikrofosílie a struktury podobné bakteriím, které se našly v kameni na Marsu.
Za deset či dvacet let bude lidstvo už možná znát odpověď na otázku, zda jsme jedinými živými bytostmi ve vesmíru. K této prognóze se dali před několika měsíci strhnout astronomové zkoumající data dodaná Hubbleovým vesmírným dalekohledem v texaském San Antoniu, kde jejich dva kolegové, astronomové Geoffrey Marcy a Paul Butler, ohlásili objev dvou planet vzdálených 35 světelných let (zhruba 340 miliard kilometrů) od Země.
Planety, které jsou v souhvězdí Panny a Velkého vozu, jsou sice příliš tmavé a nelze je tedy zatím vidět, jejich existenci, velikost a oběžnou dráhu však vědci zjistili podle změn ve spektrálních liniích jejich mateřských hvězd.
Po stopách planet mimo sluneční soustavu astronomové usilovně pátrali již několik posledních desetiletí. Zaměřovali se právě na výchylky v pohybu hvězd, které by mohly být způsobeny hmotností objektů, jež s tehdy dostupnou technikou zůstávaly nejen neviditelné, ale i nedoložitelné. Devadesátá léta však přinesla revoluční technická zlepšení díky tomu i objev dvou planet v souhvězdích mimo sluneční soustavu. Jedna z nich - družice pulsaru nebo neutronové hvězdy - nepřicházela od samého počátku v úvahu jako nosič nějaké formy života, protože byla vystavena energetickému záření. Další planeta, satelit hvězdy 51 Pegasi v souhvězdí Pegasa, byla objevena v roce 1995. Při povrchové teplotě 1000 stupňů Celsia však na ní život rovněž nebyl možný.
Planety, které nyní objevili Geoffrey Marcy a Paul Butler, patří k mateřským hvězdám 70 Virgins (souhvězdí Panna) a 47 Ursae Majoris (Velký vůz), jež lze obě rozeznat pouhým okem. Stejně jako Jupiter jsou obě planety gigantickými plynovými koulemi bez pevného povrchu, ale s hustou atmosférou.
Planeta 70 Virgins se velice podobá našemu Slunci, třebaže je zřejmě o několik stupňů chladnější a možná o tři miliardy let starší než Slunce (4,5 miliard let). Její planeta, jejíž existenci Marcy a Butler nyní předpokládají, má podle výpočtů obou astronomů zhruba devětkrát vyšší hmotnost než Jupiter a 70 Virgins obletí za 116 dní po eliptické dráze. Pokud by na ní existovala voda, měla by teplotu horkého čaje.
Planeta v souhvězdí Velkého vozu má třikrát vyšší hmotnost než Jupiter a obkrouží svou mateřskou hvězdu 47 Ursae Majoris každých 1100 dnů, vzdálena je od ní asi 300 milionů kilometrů, dvakrát více než Země od Slunce. Teplota na ní by se mohla pohybovat kolem 80 stupňů, pod atmosférickou vrstvou však by byla voda.
Biologové musejí nyní zjistit, jaké formy života by zde mohly existovat. Velmi pravděpodobně by byly silně odlišné od těch, jež jsou známy nám. "Gravitace na této planetě by byla obrovská. Pokud by zde byli živí tvorové, museli by to být tvorové placatí a tlustí, ne vzpřímení jako lidé," soudí vědecký ředitel z Britského národního kosmického střediska Paul Murdin.
Na setkání s nimi by si lidstvo muselo tak jako tak ještě dlouho počkat: nejrychlejší vesmírné sondě by trvalo miliony let, než by k oběma planetám doletěla, a dokonce i rádiový signál by k nim cestoval 35 let, dalších 35 let by bylo třeba k tomu, aby případné živé bytosti na signál odpověděly.
Marcy a Butler uvažují ovšem i o jiných možnostech: kolem těchto planet totiž velmi pravděpodobně krouží měsíce. Pokud by byly co do velikosti srovnatelné s měsíci Jupitera a Saturnu," soudí Marcy, "snadno by na nich mohla být moře i oceány a gravitační poměry a atmosféra podobné poměrům na Zemi."
Od konce století bude většina automobilů se středním obsahem válců vybavena satelitním navigačním systémem, který pomůže řidičům najít optimální cestu.
Panorama, Milán
Palubní počítač - informace o hustotě provozu, případných nehodách a o počasí získané z čidel umístěných po stranách silnice jsou vysílány prostřednictvím radiových a satelitních signálů.
Kontrola provozu - řidič zadá počítači místo určení a na obrazovce si přečte nejvýhodnější trasu, jež je stanovena na základě informací získaných prostřednictvím satelitu a z kontrolního střediska dopravy.
Satelity - poskytují informace o provozu a stanovují navigační bod pro počítače umístěné v autě.
Signály s měnícími se pokyny - elektronické tabule podávají aktuální informace o situaci na silnici.Informace o nehodách - síť kamer umístěných po stranách silnice snímá srážky vozidel a jiné nehody.
Sběr dat - čidla umístěná po straně silnice sbírají informace o hustotě a plynulosti provozu.
Vědci mají nejnudnější mýtus stvoření: žádný Adam zhotovený z neživé hlíny, žádná Afrodité zrozená z mořské pěny, ale chemická náhoda kdesi v hlubinách oceánu. Jako mýtus tedy nic moc. Přesto patří původ života k největším vědeckým mysteriím. V poslední době věnují odborníci mnoho úsilí pochopení podstaty toho, čemu říkají univerzální předek.
Nový průlom přinesla analýza podivného mikrobu vyloveného hlubinnou ponorkou Alvin z jícnu podmořské sopky na dně Tichého oceánu. Mikrob nazvaný Methanococcus jannaschii tu žije pod tlakem 245krát větším, než je na úrovni mořské hladiny a v teplotě blížící se teplotě varu. Patří k pradávné pospolitosti organismů, známé jako Archaea, z nichž mnohé žijí v extrémních podmínkách, například v horkých pramenech. Přes svou záhadnost je Archaea třetím velkým královstvím života, vedle Prokaryont, buněk bez jádra s membránou, jako jsou například bakterie, a Eukaryont, organismů s buňkami s plně vyvinutým jádrem, jež zahrnují všechny rostliny, houby a živočichy.
Celý genom, tedy soubor genů tohoto mikrobu, byl nyní chemicky identifikován týmem badatelů v čele s doktorem J. Craigem Venterem z Ústavu pro genový výzkum v Gaithersburgu (stát Maryland). Je to poprvé, co byl dešifrován kompletní soubor genů organismu z pradávné skupiny Archaea. Už loni doktor Venter a jeho kolegové identifikovali úplnou sekvenci DNA u dvou mikroorganismů, bakterie a mykoplazmy.
Zjištění sekvence DNA mikrobu Methanococcus znamená, že nyní jsou k dispozici obrazy genových souborů zástupců všech tří pospolitostí života. Vědci jsou přesvědčeni, že jim to umožní odhalit charakteristické rysy prapůvodní živé buňky - univerzálního předchůdce všech forem života. Ten se objevil na Zemi přibližně před 3,6 miliardy let.
Neobvyklé vlastnosti "metanokoka" byly zjištěny srovnáním jeho genů s geny jiných, vyšších organismů. "Ohromilo nás, když jsme zjistili, že dvě třetiny jeho genů se nepodobají vůbec ničemu, co jsme dosud z biologie znali," říká doktor Venter. Identifikované geny svědčí o tom, že Methanococcus má metabolismus podobný bakterii, ale jeho geny určující proces zprostředkování informací připomínají spíše genové vybavení vyšších forem organismů.
Celý výzkumný program financovalo grantem 1,1 milionu dolarů americké ministerstvo energetiky, jakožto součást velkého Projektu lidského genomu. Methanococcus jannaschii zajímá ministerstvo především proto, že schopnost tohoto mikrobu syntetizovat z kysličníku uhličitého a vodíku metan by mohla přispět k neobyčejně významné věci: výrobě obnovitelné energie.
Foto: Samostatnou větev na stromu života tvoří pradávní Archaea obývající extrémní prostředí. K nim se řadí i nově objevený Methanococcus janaschii.
1. Methanococcus janaschii měří 1 až 2 mikrometry.
2. + 3. Methanosarcina a Methanobacterium vylučují metan.
4. Halobacterium obývá extrémně slané vody.
5. Pyrodictium přežije dokonce 113 stupňů Celsia, pochází z hloubky 3700 m a vytváří neobvyklé síťovité útvary.
International Herald Tribune, Frankfurt
18. 9.1996 Středa - Praha (ker) - Mezi vědeckými přístroji na palubě amerického raketoplánu Atlantis, který v pondělí odstartoval z mysu Canaveral, je také aparatura zvaná mikroakcelerometr, již vyvinuli odborníci z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově pod názvem Macek. "Původně měla aparatura Macek letět na raketoplánu Endeavour začátkem letošního roku, potom ji přesunuli ve svazku s dalšími na nynější Atlantis," řekl autor přístroje Ladislav Sehnal.
Přístroj z Ondřejova velmi přesně zjišťuje zrychlení umělého kosmického tělesa a je první českou aparaturou, která se na palubě amerického raketoplánu objevila.
Podle Ladislava Sehnala byl mikroakcelerometr zapnut včera ve tři hodiny ráno letního středoevropského času. Bude v provozu do chvíle, než začne Atlantis sbližovací manévr s ruskou orbitální stanicí Mir, a potom opět po odletu z ní. Mikroakcelerometry využívají odborníci, kteří vypouštějí a používají umělá kosmická tělesa a často potřebují znát s přesností na metry a centimetry předpověď jejich drah. K vytvoření takové prognózy je třeba mít co možná nejvíc údajů o vlivu řídké atmosféry na dynamiku tělesa a tato data mikroakcelerometry zjišťují.
Vědci v Ondřejově začali o takovém zařízení uvažovat před dvanácti lety. Roku 1992 ondřejovští specialisté poprvé umístili mikroakcelerometr na ruské družici Resurs 1.
Loni podle Sehnala instalovali na žádost alabamské univerzity z USA mikroakcelerometr na výškové raketě. Další přístroj připravují pro mezinárodní družici Cesar, která má startovat za dva roky a jejímž garantem je Itálie.
V současné době připravují v Ondřejově mikroakcelerometr pro vlastní družici, která má startovat patrně v roce 1999. (STS-79)
19. 9.1996 Čtvrtek - Teletext ČT1 - Mys Canaveral (19. 9.) - Americký raketoplán Atlantis se dnes spojil s ruskou orbitální stanicí Mir.
Po pěti dnech vystřídá na Miru 54letý americký astronaut John Blaha 53letou biochemičku Shannon Lucidovou, která zde pracovala šest měsíců spolu se čtyřmi ruskými kosmonauty.
Na palubě raketoplánu funguje také přístroj Astronomického ústavu Akademie věd ČR s pracovním názvem Macek. Jde o přístroj na měření extrémně malých zrychlení. (STS-79)
Text: Petr Jakeš, Karel Pacner
Třináct a půl dolaru účtuje Geologická služba USA za jeden snímek ze špionážní družice. Prodej se rozběhl před několika měsíci, poté, co se začátkem roku 1994 vláda USA rozhodla odtajnit fotografie zemského povrchu, které pořizovala v šedesátých a začátkem sedmdesátých let americká kosmická zpravodajská služba.
I.Až do konce studené války patřily snímky a další údaje ze špionážních družic k nejpřísněji střeženým tajemstvím Sovětského svazu a Spojených států. Představitelé obou zemí dokonce veřejně nepřipouštěli, že kosmickou špionáž provozují, i když o tom, věděl celý svět. Například z přehledů rozpočtových položek vlády, předkládaných zákonodárcům, vyčetli vynalézaví američtí novináři v knihovně amerického Kongresu o špionážních družicích mnohé podrobnosti už dávno. Z důvěrných rozhovorů s důstojníky CIA a vojenského letectva se zase dozvídali detaily třeba o rozlišovacích schopnostech kamer instalovaných na družicích.
Dlouhých dvaatřicet let však nepřišli na to, že vláda vytvořila pro kosmickou špionáž zvláštní instituci - Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office). Teprve v roce 1992, po skončení studené války, vláda jeho existenci odtajnila.
V Sovětském svazu, nyní Rusku, pečovaly o zpravodajské družice po celý čas armáda a bezpečnost. Přesný systém organizace není znám.
II.S vývojem prostředků pro kosmickou špionáž začali odborníci obou států na zakázku armád a zpravodajských služeb už v době, kdy se teprve učili vypouštět první družice. V Sovětském svazu měl špionážní program krycí název Zenit, ve Spojených státech Corona. Nejsložitější nebylo vyvinout fotografickou optiku, která by z výšek od 300 do 500 km ukazovala nezbytné podrobnosti, nýbrž vyřešit návrat naexponovaných filmů z vesmíru. Američané se rozhodli vypouštět z družic malá pouzdra, která zachytí nad mořem speciálně vybavená letadla. Sověti počítali s návratem celé kabiny.
Úspěšnější byli Američané. Po pěti nezdařených pokusech se jim podařilo zachytit 11. srpna 1960 schránku s filmy z družice Discover 13.
Sovětští konstruktéři museli rozpracovanou kabinu programu Zenit z příkazu Nikity Chruščova upravit pro kosmonauta. Zřejmě to byl důvod, proč se sovětský špionážní program zdržel a proč se první start výzvědné družice Zenit 2 s fotoaparáty na palubě 11. listopadu 1961 nepovedl - raketa havarovala. Úspěch měl až 26. dubna 1962 Zenit 3.
III.Už dlouho koluje světovým tiskem tvrzení, že Američané dnes získávají z družic fotografie, na nichž je možné rozeznat několikacentimetrové podrobnosti, a tak kvalitní televizní záběry, že zobrazí objekty o velikosti jednoho či dvou metrů. Jeden americký zpravodajský důstojník vysvětlovat: "Můžeme číst titulky Pravdy, když ji má někdo otevřenou v moskevském parku, stejně jako poznávací značky stojících aut. Pohyb vozidel sledujeme zase na televizní obrazovce, na níž nejsou vidět tak malé detaily jako na snímcích." Pokud taková informace prosákla na veřejnost, je jasné, že USA dnes získávají záběry podstatně dokonalejší - a ty zůstávají tajné.
Vysokou rozlišovací schopnost družicových aparatur umožňují hlavně gigantické dalekohledy, nejnověji osazené špičkovou elektronikou. Od sedmdesátých let Američané umisťovali do družic řady Key Hole (Klíčová dírka) dalekohledy o průměru dvou metrů, tedy stejných rozměrů, jaké má Hubbleův kosmický teleskop, jimiž astronomové pozorují vzdálené končiny vesmíru! Získané údaje už přes dvacet let předávají na pozemní velitelství rádiem.
IV.Prezident Bill Clinton před dvěma lety souhlasil s odtajněním 800 tisíc snímků, které pořídily americké špionážní družice v letech 1960 až 1972. Na některých snímcích mají být zřetelné objekty o velikosti 1,8 metru.
Letos 30. ledna si ve Washingtonu vyměnili ruský premiér Viktor Černomyrdin a americký viceprezident Al Gore soubory snímků špionážních družic ze šedesátých let. Rusové dodali záběry Eglinovy letecké základny na Floridě, Američané snímky letiště Jejesk v jižním Rusku. Pro vědce obou států je zajímavé porovnávat tehdejší stav přírody v okolí obou základen s čerstvými vlastními fotografiemi. Ekologickému výzkumu mohou podobná srovnání přinést nečekané podněty.
Obě kosmické velmoci a postupně i Francie, Japonsko, Kanada a Evropská kosmická agentura vyvinuly během let vlastní družice pro dálkový výzkum Země - ke snímkování zemského povrchu pro potřeby vědy a hospodářství. Američané začali už v polovině sedmdesátých let prodávat snímky z družic Landsat, na nichž jsou k rozeznání detaily velikosti od třiceti metrů. O deset let později se do tohoto byznysu vložili Francouzi - na záběrech z jejich družic Spot jsou k vidění podrobnosti o velikosti od deseti metrů. Také několik ruských firem dnes prodává záběry s rozlišením od dvou do dvaceti metrů. V nejbližší době budou k dispozici i snímky japonské. U nás družicové údaje z celého světa distribuuje firma Gisat - kus přijde zájemce na několik desítek tisíc korun. Někteří američtí činitelé usilují o to, aby se pro vědecké účely dodávaly vybraným pracovištím snímky s podrobnostmi už od 0,9 metru.
V.Družice pro snímkování zemského povrchu jsou pouze malou částí výzvědného kosmického arzenálu. Další tělesa v kosmu mají odlišné zaměření: teploty jednotlivých objektů na Zemi měří infračervené detektory, utajené atomové výbuchy odhalují gama detektory a rádiové i telefonní hovory z území potenciálního protivníka zachycují odposlouchávací aparatury. Údajně právě družice zaměřené na odposlech dávaly Američanům během studené války klíčové informace, protože dokázaly zaznamenat a z rádiové kakofonie vyloupnout rozhovory nejvyšších politických a vojenských činitelů.
Kosmickou špionáž dnes provozují kromě USA a Ruska také Francie, Izrael a možná i Čína, chystá se k ní Japonsko. Informace ze špionážních družic jsou důležité pro kontrolu dodržování mezinárodních odzbrojovacích smluv.
Družice s detektory záření gama se už uplatnily v astronomickém výzkumu - odhalily dosud neznámé nebeské objekty. Bude zajímavé sledovat, podaří-li se pro mírové účely zužitkovat také družice pořizující tepelné mapy krajiny a družice pro odposlech hovorů.
Obrázky:
1. Střed Moskvy, včetně zvětšeného výřezu Kremlu a Rudého náměstí, je z 28. května 1970. Tenká čára na levé straně zvětšeného detailu ukazuje zástup lidí čekajících na vstup do Leninova mauzolea. Na snímku lze po zpracování vidět předměty o velikosti 1,8 metru.
2. Největší sovětská vojenská loděnice v Severodvinsku 10. února 1969. Záběr dokumentuje, jak z oběžné dráhy špionážní družice sledovali Američané stavbu strategických zbraní - v tomto případě atomových a dieslových ponorek.
3. Prototypy prvních výzvědných družic se nyní snaží Rusové prodávat na Západě, jako tento na aukci v Houstonu v létě 1994. Družice řady Zenit měla dva průzory pro kamery a tvar koule stejně jako kosmické lodi Vostok, v nichž létali první sovětští kosmonauti.
4. Čínská atomová střelnice v Lop Nor v prosinci 1961 - čtyři dny po prvním čínském atomovém pokusu. Před zahájením kosmické éry sledovali Američané atomové a raketové snahy SSSR a Číny pomocí výzvědných letadel U-2, družice tato pozorování právě od roku 1960 usnadnily.
První cestu podnikli před sto padesáti lety nezávisle na sobě hned dva odvážlivci. Trvala několik měsíců a měřila čtyři a půl miliardy kilometrů. Přitom k ní potřebovali - nepočítáme-li spoustu umu a fantazie - jen stůl, židli, trochu peněz na obživu, tužku, logaritmické tabulky a hromady papíru.
Vyprovokovala je docela banální skutečnost - něco prostě nefungovalo, jak by mělo. To "něco" byla planeta Uran. Už v 18. století ji "zákonitou náhodou" objevil německý muzikant konvertovaný v britského astronoma William Herschel. (Náhodou proto, že ji vůbec nehledal, zákonitou proto, že svými vlastnoručně vybroušenými teleskopy, nejlepšími v té době, systematicky mapoval hvězdné nebe). Uran totiž na obloze kličkoval, nedržel se dráhy, která odpovídala výpočtům. Důvody mohly být dva: buď by tak docela neplatila Newtonova gravitační teorie, nebo by na Uran působilo nějaké neznámé těleso ještě dál od Slunce. Pravděpodobnější se zdála první možnost - nebeská mechanika byla ještě v plenkách a představu, že by se sluneční soustava řídila několika jednoduchými fyzikálními zákony, dokázalo tehdy strávit jen málo lidí.
Patřil k nim mladý britský astronom John Couch Adams. Ten o pár desítek let později zpochybnil názor, že Uran musí být definitivně poslední planetou Slunce, sedl ke stolu a pilně počítal. Bez počítače, bez kalkulačky, ba i bez logaritmického pravítka (nebylo pro ten účel dost přesné) mu to trvalo tři měsíce. Výsledkem byla dráha planety obíhající kolem Slunce ještě za Uranem. Adams své výsledky postoupil předním osobnostem tehdejší britské astronomie, ti nad nimi ohrnuli nos, pak ale začali přece jen hledat...
V téže době procházel stejným očistcem o něco starší francouzský matematik Urbain Leverrier. Došel k podobnému výsledku, ale ani on nebyl ve své vlasti prorokem. Nakonec v zoufalství, že promešká ideální konstelaci k hledání, napsal na berlínskou observatoř. Tam začali hledat ještě týž večer a za půl hodiny planetu našli, ve vzdálenosti menší než dva měsíční úplňky od vypočteného místa. Tak se - 23. září 1846, tedy právě před 150 lety - stal Neptun (název navrhl Leverrier) jedinou "vypočítanou" planetou naší sluneční soustavy. Když po čase Leverrier navštívil jednoho hvězdáře, zrovna když "měl namířeno", odmítl se na ni podívat. Proč, ptali se. Od chvíle, kdy jsem ji vypočítal, vím, že tam je, odvětil Leverrier.
Druhá cesta - pouť americké kosmické sondy Voyager 2 - se vyloupla z jiného kadlubu. Trvala dvanáct roků, měřila sedm a čtvrt miliardy kilometrů a stála 600 milionů dolarů. Sonda odstartovala v létě 1977, těsně minula Jupiter, Saturn i Uran (přitom se nechala urychlit její gravitací) a v létě 1989 proletěla těsně kolem Neptuna. Díky jejím kamerám jsme mohli nejvzdálenější planetu vidět jako na dlani. Ukázalo se, že navzdory informacím z těch nejlepších dalekohledů ve vysokohorských observatořích je leccos trochu jinak - že i Neptun má prstence - dokonce hned pět - a že místo dvou dosud známých měsíců jich kolem něj obíhá osm. Z nich zejména největší Triton, "kde se zmrzlá voda chová jako skála a dusík s metanem hrají roli pozemské vody a ledu", hraje i ve slabém slunečním svitu těmi nejnádhernějšími barvami.
Voyager pokračuje v plavbě ze sluneční soustavy směrem k hvězdě Sírius a údaje přestane na zemi vysílat někdy v roce 2025. Buď dojde elektřina, nebo jeho orientační bod - Slunce - zapadne mezi ostatními hvězdami.
Podivuhodné cesty pánů Adamse a Leverriera i sondy Voyager 2 mohou být ukázkou mezí ve způsobech poznávání světa. Pro svoji jedinečnost jsou zaznamenány v pomyslném muzeu rekordů vědy a techniky. František Houdek
20. 9.1996 Pátek - Washington (ČTI, Reuter) - Americký raketoplán Atlantis, jenž má přivézt zpět na Zemi kosmickou veteránku Shannon Lucidovou, která je ve vesmíru už od března, se včera ráno spojil s ruskou orbitální stanicí Mir. Společně mají oblétávat naši planetu pět dnů.
Obě plavidla se spojila po třídenním letu Atlantisu, jehož start byl o sedm týdnů odložen kvůli výměně jeho prvního stupně a rovněž kvůli hurikánům, které ohrožovaly floridské pobřeží.Atlantis má na palubě kromě posádky také dvě tuny zásob pro posádku Miru. Kromě toho na něm pracuje také přístroj Astronomického ústavu Akademie věd České republiky s pracovním názvem Macek, který slouží k měření extrémně malých zrychlení. (STS-79)
26. 9.1996 Čtvrtek - Teletext ČT1 - Mys Canaveral (26. 9.) - Po 188 dnech na oběžné dráze se dnes na palubě raketoplánu Atlantis vrátila zpátky na Zem Shannon Lucidová, která se tak stala držitelkou ženského rekordu v délce pobytu ve vesmíru. Americká astronautka pracovala ve vesmíru na palubě ruské orbitální stanice Mir. Do vesmíru odletěla Lucidová 22. března rovněž na palubě Atlantisu. Na Miru měla původně zůstat čtyři a půl měsíce. Pro technické problémy musel být start raketoplánu, který ji měl dopravit zpátky na Zem několikrát odložen a astronautka tak strávila v kosmu sedm týdnů navíc. (STS-79)
Teletext ČT2 - Americký rekord na Miru
Po 188 dnech strávených na oběžné dráze v ruské vesmírné stanici Mir se vrátila Shannon Lucidová na palubě amerického raketoplánu Atlantis na Zemi. Po desetidenní cestě, během níž Atlantis dopravil na ruskou orbitální stanici Mir několik tun potravin a kosmonauta Johna Blahu, dosedl raketoplán na runway floridského Kennedyho vesmírného centra ve 14.13 hodin SELČ. Lucidová, jíž Blaha na Miru vystřídal, se stala držitelkou amerického rekordu v počtu dní strávených ve vesmíru a stejný rekord drží i mezi ženami bez rozdílu národností. (STS-79)
27. 9.1996 Pátek - Mys Canaveral, Florida (ČTI, Reuter) - Po 188 dnech strávených na oběžné dráze v ruské vesmírné stanici Mir se včera vrátila třiapadesátiletá astronautka Shannon Lucidová na palubě amerického raketoplánu Atlantis na Zemi.
Během desetidenní cesty Atlantis dopravil na ruskou orbitální stanici Mir několik tun potravin a kosmonauta Johna Blahu. Lucidová, již Blaha na Miru vystřídal, se stala držitelkou amerického rekordu v počtu dní strávených ve vesmíru a stejný rekord drží i mezi ženami bez rozdílu národností. (STS-79)
Praha - Včera skončil v pořadí čtvrtý společný let amerického raketoplánu Atlantis a Miru a současně druhý pobyt amerického občana - třiapadesátileté biochemičky Shannon Lucidové - na stanici, první byl Norman Thagard. Na palubě orbitální stanice Mir osaměli dva Rusové a jeden Američan.
Zahájení této společné výpravy se opozdilo o 48 dnů. Start Atlantisu museli třikrát odložit - dvakrát kvůli hurikánům, které ohrožovaly floridský kosmodrom, mezitím kvůli výměně dvou pohonných raket. Nakonec Atlantis vypustili minulé pondělí, ve čtvrtek ráno se spojil s Mirem a v pondělí se od něho odpoutal.
Společné výpravy měly skončit příští rok, ale protože se k původním sedmi mají přidat ještě dvě navíc, prodlouží se do roku 1998. Současně se na Miru postupně vystřídají další čtyři Američané.
Tyto operace jsou součástí nácviku před tím, než se začne stavět ve vesmíru velká mezinárodní základna Alfa. Jak posádky, tak pozemní personál se při nich učí spolupracovat, Američané získávají praktické zkušenosti z mnohaměsíčních kosmických výprav, které nejsou na raketoplánech uskutečnitelné, a Rusové udržují finančními injekcemi z USA svou kosmonautiku v provozu.
Výstavba Alfy by měla začít na podzim příštího roku vypuštěním ruského modulu Mir 2, který se stane zárodkem celé konstrukce. Potom budou přivážet další díly - některé se dají spojit dohromady automaticky, jiné musí smontovat astronauti a kosmonauti na oběžné dráze.
Avšak podle posledních zpráv mají přípravy k této stavbě v Rusku i v USA už šest měsíců zpoždění proti plánu. Hlavní brzdou je nedostatek peněz na obou stranách, zvláště pak na ruské, a některé technické problémy.
Raketoplán přivezl zpátky domů Shannon Lucidovou, její místo zaujal čtyřiapadesátiletý John Blaha, vysloužilý plukovník letectva s bojovými zkušenostmi z Vietnamu a se čtyřmi výpravami na raketoplánu. Blaha tam zůstane do konce ledna příštího roku.
Tentokrát přivezl Atlantis na Mir přes dvě tuny zásob a s sebou si odváží takřka tunu použitého materiálu a vědeckých vzorků. Přenášením těchto věcí z jedné paluby na druhou strávili dva Rusové a šest Američanů většinu ze svého pětidenního letu. Na společné vědecké experimenty jim proto zůstalo málo času.
Lucidová přistála ověnčena dvěma rekordy: pobytem 188 dnů ve vesmíru vytvořila nový americký rekord v délce přebývání ve vesmíru a absolutní ženský rekord. Mužský rekord drží ruský lékař Valerij Poljakov, který tam strávil nepřetržitě 438 dnů.
Třebaže se pro rekordy do vesmíru už nelétá, pro lékaře a biology jsou důkazem toho, že trénovaný člověk může přebývat ve stavu beztíže bez újmy na zdraví delší dobu. Půlroční až roční směny na Alfě budou tedy normální. A také lidé se mohou možná za dvacet let vydat na první meziplanetární výpravu k Marsu, která potrvá dva roky, aniž by se museli obávat, že "železné objetí" zemské přitažlivosti po návratu by jim přineslo invaliditu či dokonce smrt. Karel Pacner (STS-79)
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |