4.10.1996 Pátek - Londýn (ČTK) - V centru naší galaxie, v Mléčné dráze, je s největší pravděpodobností obrovská černá díra. Informoval o tom v posledním čísle britského odborného časopisu Nature tým německých astronomů z Fyzikálního institutu Maxe Plancka, podle nichž je tato hypotéza "podložena těmi nejpádnějšími důkazy, jaké lze vůbec nashromáždit".
Důkazy existence velké černé díry - objektu, který přitahuje a pohlcuje hmotu a jenž má tak vysokou hustotu, že nevyzařuje ani světlo - hromadí vědci dvacet let. Jedinou možností ke zjištění přítomnosti tohoto tělesa je sledování jeho gravitačních účinků na jiné objekty. Vědci z Plackova institutu začali v roce 1992 měřit pohyby 39 hvězd Mléčné dráhy a zjistili nepravidelnost v jejich oběžných drahách. Podle jejich výpočtů je černá díra asi dvaapůlmilionkrát větší než Slunce.
Jednu z dosud největších nalezených "obřích kup" galaxií objevili nyní astronomové z univerzity amerického státu Maine. Nově objevenou obří kupu tvoří shluk 22 soustav galaxií vzdálených 1-2 miliardy světelných let od Země. "Tato obří kupa galaxií patří k největším dosud objeveným a strukturou se jedná o svazek kup galaxií dosud nevídaný," řekl David Batuski, profesor fyziky a astronomie v Maine. Vědci na celém světě studují skupiny galaxií, aby zjistili, jak vypadá a vznikl vesmír. Jsou jen na začátku poznávacího procesu. Existenci obřích kup, dlouhých shluků hvězd a galaxií, nazývaných také horami vesmíru rozdělenými údolími prázdna, znají jen asi 20 let.
5.10.1996 Sobota - Praha - Česká družice Magion 5, vypuštěná 29. srpna spolu s dalšími dvěma tělesy ruskou raketou, stále nevysílá vědecké informace. Přesto čeští a ruští odborníci neztratili naději, že se družice ještě ozve.
Základní příčina poruchy Magionu 5 není zcela jasná, ale je pravděpodobné, že ji způsobily technické poruchy, které ještě umocnila špatná organizace práce v ruských řídících a sledovacích střediscích.
Po vydání příkazu k oddělení malé české družice od velkého ruského Interballu 2 však první rozbor naznačoval, že se tak nestalo. Také na radarech ruské protivzdušné obrany bylo stále vidět jedno těleso. A právě tehdy poslal někdo neznámý odborníkům v Panské Vsi zprávu, že se družice neoddělila.
V téže době však stanice v Panské Vsi dostávala údaje, které svědčily o oddělení. Navíc se zjistilo, že družice je z neznámých důvodů hluboce podchlazena. Čeští specialisté proto museli provést řadu neplánovaných zkoušek, při nichž čerpali energii z palubních akumulátorů. Teprve důkladný rozbor údajů, které přicházely řídícímu středisku v Jevpatorii, poté skutečně prokázal, že Magion létá odděleně. Totéž si mezitím ověřili i čeští specialisté.
Když se vedoucí projektu subdružic Jurij Agafanov dovolal z Jevpatorie na Krymu do Panské Vsi, aby upozornil šéfa českého projektu Pavla Třísku, že je všechno v pořádku, bylo už pozdě - palubní akumulátory byly téměř prázdné. Ukázalo se také, že hlavní ani záložní systém slunečních panelů akumulátory nedobíjejí.
Pracovníci oddělení vyšší atmosféry Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd v Praze se nyní pokoušejí na záložní aparatuře družice modelovat chybu, která vedla k umrtvení slunečních baterií, a najít způsob jejího odstranění, protože použitý energetický systém pracoval na třech předchozích družicích bez závad.
Určitá naděje na obnovu činnosti Magionu 5 stále existuje. Potvrdilo se totiž, že během prvních třech oběhů se akumulátory dobíjely. Ve druhé polovině října bude družice po celou dobu svého letu trvale osvětlena Sluncem, takže solární baterie mohou dostávat maximum energie a podchlazené těleso se zahřeje.
Magion 4 funguje naproti tomu více než 14 měsíců bezvadně a v Panské Vsi z něj přijímají informace. Spolehlivé jsou i české přístroje na ruské družici Interball 2.
Kdyby Magion 5 zůstal němý, jednalo by se o další výpadek v mezinárodním projektu STEP, jehož úkolem je zkoumat účinky Slunce na prostředí kolem Země. V létě havarovala následkem poruchy na řídícím systému při startu nová západoevropská raketa Ariane 5, která nesla čtyři francouzské družice Cluster. Selhal i opakovaný pokus s italskou družicí upoutanou k americkému raketoplánu. Karel Pacner
10.10.1996 Čtvrtek - Dne 12. 10. bude u nás pozorovatelné částečné zatmění Slunce. Měsíc začne zakrývat Slunce v 15:20 SELČ. V 16:35 bude zakryta největší část, a to 63 %. V 17:43 bude opět vidět Slunce celé. Zatmění bude možné pozorovat volně (např. skrz začazené sklíčko). Zájemcům budou otevřeny některé hvězdárny, např. v Praze to budou hvězdárny na Petříně a v Ďáblicích.
Půjde o jedno z největších zatmění viditelných v ČR za poslední desetiletí. Téměř úplné zatmění Slunce (z 99 %) bude v ČR pozorovatelné 11. 8. 1999 kolem poledne.
Sdělil to astronom J. Soumar z pražské Štefánikovy hvězdárny na Petříně.
Na naší obloze se objevila kometa, kterou lze pozorovat i pouhým okem. Jmenuje se C/1996 Q1 (Tabur) a objevil ji letos 19. 8. Australan V. Tabur.
V těchto dnech je vidět zhruba v souhvězdí Blíženců, které na oblohu vychází až kolem 1:00 po půlnoci.
Kometa se pohybuje směrem k Velkému vozu, kterým projde ve dnech 13. - 20. 10.
Jasnost komety lze srovnat se slabšími hvězdami na obloze (Magnituda 4,5). Kometu lze pozorovat pouze z nepřesvětlených míst. Bude vidět jako mlhavý obláček bez výrazného ohonu.
Informoval o tom astronom J. Soumar z pražské Štefánikovy hvězdárny na Petříně.
Text: Karel Pacner, Ondřej Neff. Kresby: Luděk Bárta. Výzkumy v posledních měsících dovršily nezbytný řetěz důkazů - byť nepřímých - že se život mohl vyvinout i jinde než této zemi. Po více než půl století bádání astronomů, fyziků a biologů přebrali vědci problém mimozemského života do svých rukou. Zatím s tímto tématem pracovali pouze literáti. S bujnou a bohatou fantazií. Ta však ani vědcům nechybí. - Myslím, že existence života kdekoliv ve vesmíru je pravděpodobná, ale současně si myslím, že inteligentní život musí být velmi vzácný, jinak by nás už možná někdo navštívil. Stephen Hawking, britský teoretický fyzik
Fantazie opírající se o vědecké poznatky bývá často mnohem barvitější než fantazie spisovatelů, kterým chybí hlubší vědecký základ.
Obrovský mrak prachu a plynů, který bloudí mezihvězdným prostorem, je nadán inteligencí. Jeho mozek se skládá ze soustavy elementárních částic, mezi nimiž protékají elektrické proudy. Tento černý mrak, který vymyslel ve své sci-fi britský astrofyzik Fred Hoyle, se živí tím, že při putování vesmírem vysává energii z hvězd.
Inteligenci mohou mít kolonie krystalů a mikroskopických kovových vláken. Nic se nehýbá, neboť není třeba žádného pohybu ve světě, kde létají myšlenky z jedné polokoule na druhou rychlostí světla - uvažoval britský spisovatel Arthur C. Clarke, známý svou představivostí založenou na vědě. "Tam, kde záleží pouze na informaci, je přemisťování hmoty promarňováním drahocenné energie.
"I na neutronové hvězdě, což je těleso těsně před kolapsem, které má průměr 20 km a gravitaci až 70miliardkrát vyšší než na Zemi, může přebývat inteligence. Připustilo to několik fyziků a jeden z nich, Američan Robert H. Forward, tuto představu blíže rozpracoval. Tamní průměrná inteligentní bytost o váze 70 kilogramů, tedy jako pozemšťan, by měla tvar naší měňavky o průměru pěti milimetrů a výšce půl milimetru, ale dál by se měnila podle velikosti magnetického pole.
Vědci uvažují i o dalších bizarních útvarech. O křehotinkách z křemíku na planetách s vysokými tlaky a teplotami. O gigantické amébě plné energie vyvržené z hvězdy do volného prostoru. O útvaru mikroorganismů plujícím v husté atmosféře planety či v jejích oceánech. O rozumných plackách na planetě s padesátkrát větší přitažlivostí, než je na Zemi...
Život může existovat jenom na biologickém základu, avšak inteligence by mohla být i neživá.
Všechny tyto fantazijní inteligentní útvary se vymykají našim možnostem - neumíme je ani poznat, ani s nimi navázat spojení. Pokud opravdu existují a chtějí s námi komunikovat, musí se ozvat samy.
My se můžeme pokoušet domluvit pouze s takovými kosmickými bytostmi, které se nám aspoň trochu podobají. Klasifikace mimozemšťanů tedy vychází z kritéria nazvaného "život pozemský, jak jej dosud známe". Podle tohoto měřítka by mohlo existovat pět forem hmoty:
1. Neživá anorganická hmota v nejrůznějších
skupenstvích.
2. Neživá organická hmota.
3. Živá hmota odpovídající pozemským formám, založená na uhlíku a
zkonstruovaná z bílkovin a nukleových kyselin.
4. Živá hmota vymykající se našim představám čili negeobiomorfní.
5. Jiné složité útvary hmoty živé a neživé,
případně jejich kombinace.
První tři druhy hmoty mohou vědci identifikovat pomocí přístrojů poměrně brzy - i když to může být někdy složité. Zato u negeobiomorfních jednotek bude velice obtížné určit, kdy se jedná o život a inteligenci. Pátá forma bude nejsložitější - některé představy odborníků o ní jsme už nadhodili. - Zatím nevíme, jestli jedním z projevů mnohotvárnosti pohybu hmoty není vývoj v řetězu "hmota organická - hmota anorganická - hmota vybavená rozumem". Možná, že tento postup je zákonitý, možná, že není. To musíme zjistit. Nikolaj Dubinin, sovětský genetik
I když budou vědci hledat bytosti, které se člověku trochu podobají, jsou tedy geobiomorfní - budou muset předpokládat existenci aspoň několika podmínek. Po takových mimozemských bytostech lze pátrat jen tam, kde je:- Pevná půda pod nohama, tedy planeta.- Po dlouhou dobu stabilní a příhodná atmosféra, teplota, tlak, radiace, tedy geologicky klidná planeta v určitém pásmu od mateřské hvězdy, která ani nezamrzá, ani se nepřehřívá.- Organické látky jako stavební kameny živé hmoty.- A na závěr jakási jiskra, která umožní přeskok organické látky k živé hmotě, později jiskra, která dá živé hmotě povel k vytváření inteligence. Nad oběma skoky si vědci zatím marně lámou hlavy. Na Zemi se druhý vzestup podařil pouze jednomu tvoru - člověku.
Za jistých okolností by mohli získat rozum třeba i plazi. Vždyť tito tvorové vládli na Zemi 135 milionů let. Možný vývoj největšího z nich - veleještěra, který z neznámých důvodů vyhynul před 65 miliony let - se pokusili na počítači imitovat sovětští badatelé. Jako dominantní tvor jim nakonec vyšel bezocasý ještěr cinognatus pohybující se na zadních nohách, přičemž přední pár se podobal rukám. Podobné to mohlo být s ptáky, s delfíny, velrybami či chobotnicemi. Určitě by postupem času získali potřebné končetiny. Pokud by jejich mozky souboj s prostředím vyhrávaly, musely by mohutnět a zlepšovat svou činnost. Nakonec by se jeden z těchto živočichů postavil na zadní a uvolnil si tak přední končetiny, naučil by se vzpřímeně chodit a ovládl by souše.
Mimozemšťan, připomínající něco mezi tučňákem a přerostlou žábou se žirafím krkem a širokou hlavou, jakého nám představil americký režisér Steven Spielberg ve filmu E. T., či příšerky ze Dne nezávislosti, který mimochodem přichází v těchto dnech do našich kin, proto nejsou žádným přílišným výmyslem. - Nejspíš se ukáže, že sortiment průvodců okolních hvězd bude bohatší, než jsme si ve své fantazii dokázali vysnít Jiří Grygar, astrofyzik
Na žádné planetě či měsíci naší sluneční soustavy, s výjimkou Země, nežijí inteligentní bytosti. Vědci zatím získali jen nepřímá svědectví, že by na některých místech mohly přežívat mikroorganismy - na Marsu, na některých měsících Jupitera a Saturnu, možná v oblacích Venuše.
Jenže my bychom se rádi domluvili s vyspělými tvory. Po nich ovšem musíme pátrat poblíž jiných hvězd. Astronomové to činí už přes půl století.
Průkopníkem byl Peter van de Kamp. Od začátku čtyřicátých let, kdy odešel z rodného Holandska do Spojených států, se snažil najít v okolí Barnardovy hvězdy, vzdálené od Slunce šest světelných let, exoplanety. Po dvaceti letech oznámil, že u ní objevil dokonce dvě tělesa. Kolegové ze Sproulovy observatoře pak určili další neviditelné planety u jiných hvězd. Avšak všichni pracovali velmi primitivně: proměřovali pohyb těchto hvězd po obloze a z jejich kývavé cesty se domýšleli, že na ně působí nějaká tělesa, nejspíš planety, které nejsou od nás viditelné.
Byl to omyl - jak ukázaly další studie. Van de Kamp a jeho spolupracovníci měřili změny optických vlastností teleskopů. Rovněž jiní astronomové se občas domnívali, že jsou na stopě cizích planet - ale nikdy neměli pravdu.
Astronomové měli úspěch teprve s použitím spektroskopické metody, jejíž pomocí studují záření pozorovaných objektů. Před několika lety našli exoplanety u pulsarů, což jsou chladná tělesa, která vysílají intenzivní rentgenové paprsky. Na nich by ale mohl vzniknout život příliš exotický, než abychom ho poznali a uměli se s ním domluvit.
Proto astronomové hledají planety spíše u hvězd, které se podobají našemu Slunci. Objev nejméně pěti exoplanet okolo takových hvězd oznámily od loňského podzimu do letošního jara švýcarské a americké astronomické týmy. Podle kosmických měřítek nejsou příliš daleko - až 50 světelných let. Jedna má navíc povrch rozžhavený na tisíc stupňů, další - hnědý trpaslík - je jakýsi hybrid mezi planetou a hvězdou, snad jenom průvodce hvězdy 47 UMa, vzdálené 45 světelných let, se víceméně podobá klasické planetě.
Jak předpokládá i Jiří Grygar, je pravděpodobné, že existuje velké množství rozdílných exoplanet. Ovšem tím je nezvratně prokázáno, že tato tělesa okolo jiných hvězd existují a že na některých jsou příhodné podmínky pro zažehnutí života.
Jde o první nepřímý důkaz o možné existenci života ve vesmíru.
V naší Mléčné dráze čili Galaxii je na 400 miliard hvězd. Podle Thomase McDonoughe z kalifornské Planetární společnosti by jedna desetina mohla mít planety, tedy 40 miliard systémů, každý možná s deseti planetami. Vzhledem k přísným podmínkám by život mohl existovat jenom na povrchu deseti procent planet - tedy na čtyřech miliardách. A kdyby se na jednom procentu z nich vyvinula inteligence, musíme mít čtyři miliony chytrých sousedů. Známý astronom Carl Sagan věří, že rozumných kosmických světů může být i miliarda. - Kondenzace hvězdy, zhuštění prachu a jednotlivých molekul v planety a atmosféry, a dokonce následující vznik života možná představuje pouze část jednoho astronomického vývojového cyklu v ohromných prostorách vesmíru. David Buhl, americký radioastronom
Při hledání důkazů života na jiné planetě nelze pominout teorii, jak vlastně život vznikl. A zda by se to mohlo opakovat i někde jinde. To jsou otázky ještě složitější než možná existence života mimo Zemi. Po staletí se k tomu nikdo kromě církve nevyslovoval. Ve dvacátých letech se nad ní zamyslel sovětský biolog Alexandr Oparin. Dospěl k závěru, že život se zrodil postupným vývojem z neživé hmoty. O třicet let později se to pokusili experimentálně dokázat dva Američané - student Stanley Miller a jeho profesor Harold Urey, laureát Nobelovy ceny.
Do jedné ze dvou hermeticky spojených laboratorních nádob dal Miller vodu, metan, čpavek a vodík a začal ji zahřívat. Páry a plyny stoupaly do druhé nádoby, kde do nich pražily umělé blesky, takže se pára srážela ve vodu. Voda a plyny se vracely do první nádobky a celý tento proces se mnohokrát opakoval - tak jako možná na počátku planety Země. Po několika hodinách se v tomto laboratorním pekle vytvořily oxid uhelnatý, oxid uhličitý a dusík. Po týdnu se tam zrodila jedna z nejjednodušších aminokyselin - glycin. A potom ještě kyselina mléčná, kyselina octová, močovina a velké množství kyseliny mravenčí.
Experiment vyšel přesně podle Ureyho předpovědi. Tak nějak nejspíš vznikaly v zemské praatmosféře látky potřebné pro takzvanou předbiologickou polévku, v níž se uvařil praživot. Od té doby se tyto pokusy mnohokrát za různých podmínek opakovaly.
V polovině padesátých let však radioastronomové zjistili, že meziplanetární prostor není prázdný, nýbrž plný velmi složitých látek. Našli mračna kyslíku, vodíku, čpavku, alkoholu, vody a spoustu organických látek. Dnes už znají více než sto složitých sloučenin. Později se podařilo prokázat jejich přítomnost i v kometách a v meteoritech. Nedávno je američtí badatelé objevili také v meteoritu, který k nám připutoval z Marsu.
Někteří vědci se nyní vracejí k hypotéze o panspermii z počátku století, jíž dosud opovrhovali. Podle této představy se stavební kameny života zrodily v kosmickém prostoru působením energie hvězd anebo během jejich explozí a potom v meteoritech a kometách putovaly na planety, kde vytvořily složitější sloučeniny. Tuto představu podtrhuje zjištění, že mnohé z těchto látek patří do zmíněné předbiologické polévky. A pak je třetí možnost. Tyto složité látky se obvykle nalézají v mezihvězdných mračnech, ze kterých vznikají hvězdy a planety. Životodárný materiál tedy dostává každá soustava do vínku - a záleží na podmínkách, jestli se probudí.
Tři představy o zažehnutí života na Zemi - přeměnou organické hmoty v anorganickou či bombardováním Země brzy po jejím zformování meteority a kometami, takže ji osévají, anebo získáním složitých organických látek ještě před vytvořením planetární soustavy - podporují předpoklad, že podobně se mohly zformovat živé organismy i na některých exoplanetách.
Je tu druhý nepřímý důkaz pro mimozemský život. - Nepřítomnost důkazu není důkazem nepřítomnosti Martin Rees, britský radioastronom
Dva seriózní fyzici, Philip Morrison a Guiseppe Cocconi, uveřejnili na podzim roku 1959 v britském časopisu Nature tvrzení, že lidé mohou vyslechnout rádiové depeše, které si mezi sebou vyměňují ve vesmíru vyspělé bytosti. Autoři se domnívali, že buď existuje galaktická říše inteligentních světů, která si vyměňuje informace, anebo že nějaká vyspělá civilizace postavila maják, který neustále volá do prostoru: "Jsme tady! A chceme se s vámi dorozumět!"
Naslouchat hvězdám se pokusil americký radioastronom Frank Drake na jaře 1960. Zaměřil se na vysílání hvězd Tau Velryby a Epsilon Eridana. Použil k tomu radioteleskop o průměru 26 metrů na observatoři Green Bank v Západní Virginii. Svůj projekt nazval Ozma - podle pohádkové princezny Oz, pocházející "ze země velmi vzdálené a obývané exotickými bytostmi". Byla by obrovská náhoda, kdyby měl hned napoprvé úspěch.
Od té doby uskutečnili američtí, sovětští-ruští, kanadští, australští a jiní radioastronomové přes padesát rozsáhlých projektů k zachycování cizích telegramů, dokonce i pomocí umělých družic. Chytili přes 160 neobvyklých signálů, většinou se však ukázalo, že jde o poruchy přijímačů. Jenom několik málo rádiových záblesků zůstalo záhadou. Nicméně ani v těchto podivnostech nespatřují nic podezřelého.
Proč se nepodařilo žádnou zprávu zachytit?
Důvodů může být mnoho. Třicet šest let pokusů je v kosmickém měřítku zlomkem času. Depeše vzdálených inteligencí okolo nás mohou létat, ale my je neumíme rozeznat. Anebo je vysílají ve velmi úzkém směrovém paprsku, který nás míjí. Anebo jsou naši kosmičtí sousedé od nás příliš daleko. Anebo o styk s námi nemají zájem. Anebo jsme ve vesmíru sami... Morrison, který navrhl hledat cizí telegramy na vlně 21 centimetrů, neztratil optimismus a má rovněž své vysvětlení: Depeše nakumulovaná jen v několika pulsech může okolo nás prolétávat třeba jenom jednou za sto let.
Zachytit signály inteligencí se vloni pokoušeli také odborníci Institutu pro výzkum mimozemské inteligence (SETI) z kalifornského Mountin View v rámci projektu Phoenix. K ruce měli největší australský radioteleskop o průměru 64 metrů. A také výkonné počítače ve známém Silikonovém údolí. Prozkoumali 202 blízkých hvězd podobných Slunci, ale bezvýsledně. Do konce desetiletí chtějí vyslechnout dalších 800 hvězd.
A proč pozemští radioastronomové také nevysílají poselství, kterým by upozorňovali na naši existenci? Země nemá na takové vysílání dost energie. Jednou se o to pokusili Američané. Když se 16. listopadu 1974 obnovoval provoz 300metrového radioteleskopu v Arecibu na Portoriku, vyslal tříminutové poselství. Matematickým kódem v něm zašifrovali hlavní parametry naší civilizace. Zpráva míří ke hvězdokupě Messier 13, kam doputuje za 300 000 let. Kromě toho americké sondy Pioneer a Voyager, které prozkoumaly několik planet a nyní letí mimo naši soustavu, mají na svých pláštích zpáteční adresu Země. Pro jistotu. - Potřebujeme čas, abychom s nimi navázali kontakt, ale jednoho dne se nám to podaří a všichni budeme udiveni, protože se budou od nás hodně lišit. Maximálně do 25 let bychom měli mimozemský život objevit. Mike Kaplan, ředitel programu Origins americké NASA
Také Americká nadace Liga SETI chystá rozsáhlé pátrání. V roce 2001 začne pět tisíc malých vzájemně propojených radioteleskopů na celém světě poslouchat rádiovou kakofonii vesmíru podle jednoho programu.
Velký radioteleskop určený hlavně k hledání obydlených planet doporučují odborníci postavit na odvrácené straně Měsíce, kde neexistuje rušení pozemskými vysílači. Měl by to být jeden ze stěžejních úkolů po tom, co se lidé pevně usadí na Měsíci - tedy asi ve dvacátých letech 21. století.
Po výborných zkušenostech s Hubbleovým kosmickým teleskopem, který krouží okolo Země, chystá americká NASA projekt Origins (Prameny). Jeho pomocí chce získat odpovědi na věčné otázky: Existují planety s nějakými formami života? Jak vznikly miliardy rozličných hvězd a galaxie? Jak se zrodil vesmír?
Hlavní aparaturou má být dalekohled o průměru 7,5 metru - NGST (Next Generation Space Telescope - Kosmický teleskop příští generace). Na počátku 21. století by astronauti toto monstrum smontovali na dráze okolo Země. Potom ho automaty odtáhnou do větší vzdálenosti, možná až k Jupiteru, kde je příhodně podchlazení. NGST bude vlajkovou lodí flotily dalších astronomických aparatur, které budou úzce spolupracovat.
"Nevěřím, že jsme ve vesmíru sami," říká ředitel programu Origins Mike Kaplan.
Astronomové Geoffrey Marcy a Paul Butler, kteří pomocí Hubbleova teleskopu nedávno identifikovali dvě nové exoplanety, jsou ještě optimističtější. Podle nich zjistíme, zda jsme jedinými živými bytostmi ve vesmíru, už během 10 až 20 let.
Kdo vypracuje odpověď na zprávu od mimozemšťanů? I o tom už se začíná diskutovat. Na mezinárodní konferenci o bioastronomii, která se konala letos v létě na Capri, padl návrh, aby ji sepsala OSN a konečnou verzi potom schválí Rada bezpečnosti. Vždyť se to bude dotýkat míru a bezpečnosti celého světa.
Je složité cestovat mezi hvězdami? Jakou techniku by museli použít mimozemšťané, kdyby nás chtěli navštěvovat? To si můžeme ilustrovat jedině na našich úvahách o těchto výpravách. Předně - od nejbližší hvězdy Alfa Kentaura nás dělí 4,26 světelného roku, tedy vzdálenost asi 9500krát větší, než v jaké leží nejvzdálenější planeta naší soustavy Pluto. Kdybychom postavili hvězdolet s rychlostí 30 000 km/s, což je desetina rychlosti světla, putoval by ze Země k této hvězdě 43 let. Když se britští odborníci zabývali myšlenkou vytvoření mezihvězdného automatu, který nazvali Daidalos, vypočítali, že by musel vážit přes 50 tisíc tun. Ruská stanice Mir má něco přes sto tun. Daidalos by se stavěl ve vesmíru, nejlíp na oběžné dráze okolo Jupiteru. Z nitra této planety by se totiž čerpalo helium k pohonu termonukleárních motorů. V roce 1978 se odhadovaly náklady na Daidala na bilion - tedy milion miliard - dolarů.
Pod tímto názvem se po celém světě promítá údajně dokumentární film z roku 1947, který zachycuje pitvu návštěvníka z cizí planety, jenž havaroval v létajícím talíři nedaleko amerického města Roswellu. Filmový materiál, na němž je pořad postaven, byl údajně natočen americkými vojáky a ukryt v archivu. Teprve vloni se prý hnulo v kameramanovi svědomí a dovolil materiál zveřejnit. Už ho vysílaly televizní společnosti ve třiceti státech.
Televizní divák z něho spatřil několik černobílých záběrů, zachycujících lékaře v jednoduchém operačním sále. Podle hodin na stěně trvala pitva jen několik hodin. Anatomové při ní vyňali mozek a vnitřnosti z hrudníku a břicha těla bytosti, silně připomínající člověka. Vidíme akt vyjímání, nikoli však otevírání lebky, hrudního koše nebo břišní dutiny. Záběry na anatomické detaily jsou neostré. V doprovodném komentáři té podoby filmu, jak byla promítána v televizi, se hovoří o tom, že v roce 1947 ještě nebylo možno pořizovat ostré záběry zblízka...
Ray Santilli, majitel práv na "originál" filmu - který kromě něho nikdo ve skutečnosti neviděl - nejdříve hovořil o patnácti desetiminutových cívkách, později o 22 tříminutových kotoučích. Film byl prý pořízen na hořlavý šestnáctimilimetrový materiál vyrobený firmou Kodak. Kodak však nikdy ve své historii šestnáctimilimetrový hořlavý film nevyráběl. Jako lež se prokázalo i Santilliho tvrzení, že film prozkoumali experti z Královské společnosti (obdoba Akademie věd) v Londýně. Údajné "zřícení hvězdoletu" u Roswellu bylo podle odtajněných informací Pentagonu havárií vojenského balónu, který právě testovali.
Film se přesto anebo právě proto stal fenoménem, předmětem víry, ba i zbožňování. Lékaři a odborníci na filmové triky se marně snaží odhalovat základní nedostatky filmové pitvy. Zářijové číslo letošního amerického vydání časopisu Penthouse otisklo tentokrát "zaručeně autentickou" fotografii mrtvého mimozemšťana - který je tomu "filmovému" nápadně podobný.
Co bude dál? Zřejmě někdo vyrukuje s filmovými záběry "živého" mimozemšťana. Kdy to bude? Vzhledem k obrovskému zájmu, jaký lidé o tyto senzace projevují, by to mohlo být třeba už příští rok. Nejspíš už se tento "autentický film" někde točí.
Do filmu a do literatury vstoupili mimozemšťané jako násilníci, spojení se jménem anglického spisovatele H. G. Wellse. V roce 1898 vyšla jeho Válka světů, v roce 1953 ji v USA zfilmovali. Podle tohoto konceptu byl později napsán i natočen bezpočet příběhů obdobného typu. Za základ slouží historie dobývání "zbytku světa" Evropany, přičemž koráby jsou kosmické a střílí se z paprskometů místo děl. Spielbergovy filmy Blízká setkání třetího druhu a E. T. - mimozemšťan jsou vzácnými výjimkami, zatímco poslední snímek klasického typu Den nezávislosti (1996) je opět natočen podle osvědčeného receptu o kosmických conquiastadorech, kteří přiletí a ovládnou Zemi. Úplně jinak vyznívá snímek Den, kdy se Země zastavila (1951). Ve Washingtonu přistane létající talíř kosmické civilizace, schopné svou technickou (a tudíž i mocenskou) převahou donutit lidi, aby k sobě našli smírnou cestu. V roce 1938 přišel Američan John W. Cammbell s jiným principem kontaktu s mimozemšťany. V povídce Kdo je tam popisuje agresivní organismus mimozemského původu, terorizující americkou vojenskou posádku v Arktidě. Podle povídky vznikl velmi úspěšný film Věc (1951). Na něj navázal veleúspěšný filmový a později i televizní seriál o profesorovi Quatermassovi, který oživí mumifikovaného mimozemšťana, nalezeného při stavbě londýnského metra. Novou verzi filmu Věc (1982) známe i u nás. Děj se odehrává v Antarktidě, čímž si může nárokovat "splněnou předpověď" ve sci-fi. Má v tom soupeře. Americký film Sliz (1958) vychází z myšlenky, že mimozemský organismus byl na Zem dopraven meteoritem. Jde zajisté o sliz, který každého a všecko sežere.
Tyto představy zřejmě podpořily ideu karantény pro americké astronauty, navracející se z lunárních misí. Karanténa byla vždycky - a záměrně - porušena v seriálu filmů o Vetřelci (1979, 1986, 1992), které se zatím odehrávaly v kosmu. Ovšem točí se čtvrté pokračování Vetřelce a zdá se, že se tentokrát můžeme těšit na důkladnou invazi mimozemšťanů zde na Zemi.
21.10.1996 Pondělí - Čínská nosná raketa Dlouhý pochod 2D úspěšně vynesla na oběžnou dráhu experimentální družici. Raketa byla vypuštěna ze základny Tiou-kuan ležící v severozápadní čínské provincii Kansu. "Satelit byl hladce umístěn na orbit a veškerá zařízení na jeho palubě pracují bez problémů," uvedla bez sdělení dalších podrobností operace oficiální tisková agentura Nová Čína. Úspěšné umístění orbitální družice přichází po sérii drobných či větších neúspěchů, kterými bylo v uplynulých měsících vypouštění čínských raket provázeno. Zatím k poslednímu incidentu došlo při předchozím startu rakety Dlouhý pochod 3 v srpnu.
7.11.1996 Čtvrtek - Mys Canaveral - USA dnes vypustili do vesmíru sondu Mars Global Surveyor, jejímž cílem je s konečnou platností určit, zda na Marsu je nějaký život.
15.11.1996 Pátek - Bajkonur (ČTK) - Z kazašského kosmodromu Bajkonur odstartuje zítra ruská kosmická stanice, která má dopravit na planetu Mars kompaktní disk s informacemi o nynějším technickém rozvoji Země. Původně naplánovaný start před dvěma lety byl pro neustálé finanční potíže odložen.
Nedávno, 7. listopadu, Spojené státy využily vhodné chvíle a vypustily do vesmíru sondu Mars Global Surveyor. Sonda dorazí na Mars až napřesrok 11. září s úkolem zkoumat jeho povrch - tato mise snad pomůže určit s konečnou platností, zda se na čtvrté planetě sluneční soustavy nacházejí živé organismy.
Vzhledem k dvojí rotaci planet a síle raketových motorů jsou starty meziplanetárních sond podřízeny pevným zákonitostem.
Několikatýdenní období vhodné pro let ze Země na jinou planetu, tzv. startovací okno, se v případě Marsu opakuje vždy po 780 dnech, přičemž jedna cesta trvá přibližně půl až tři čtvrtě roku. Takové startovací okno se otevřelo koncem letošního roku.
Mars odedávna podněcoval lidskou fantazii. Jméno získal podle římského boha války pro svůj povrch rudé barvy, rozrytý meteority, posetý sopkami a zbrázděný roklinami a i pro nepravidelné skvrny připomínající plápolající oheň. Staří astrologové připisovali Marsu zhoubný vliv. Astronomové devatenáctého století, kteří se domnívali, že na povrchu planety vidí kanály, si představovali jejich záhadné stavitele a spisovatelé sci-fi popisovali malé zelené mužíčky s tykadly s neuvěřitelnou inteligencí.
S průměrem 6794 kilometrů je Mars asi o polovinu menší než Země, jeden den však na něm trvá o 37 minut déle. Martův rok - doba, za kterou oběhne Slunce - trvá v průměru 687 pozemských dnů. Hmota Marsu je asi o dvě třetiny menší než hmota zemská, proto také jeho přitažlivost je oproti zemské asi třetinová.
Přestože slova mimozemšťan a Marťan se stala téměř synonymy, nevládnou na čtvrté planetě sluneční soustavy příznivé podmínky pro život. Patří mezi ně enormní výkyvy teplot, zhruba mezi minus 125 a plus 35 stupni Celsia, či písečné bouře, při nichž vítr dosahuje rychlosti kolem 400 kilometrů v hodině.
16.11.1996 Sobota - Praha - Pokud bude dnes nad kosmodromem na mysu Canaveral čisté nebe, vzlétne do vesmíru nejstarší aktivní kosmonaut, jednašedesátiletý Story Musgrave. Po šestnáct dnů má s dalšími členy posádky Columbie nacvičovat ve volném prostoru techniku sestavování plánované mezinárodní stanice Alfa. Musgrave tak překoná rekord Vance Branda, který se v roce 1990 podíval na oběžnou dráhu jako devětapadesátiletý.Zatímco americké letecké společnosti dodržují pravidlo, že piloti odcházejí od letadel nejpozději v šedesáti, NASA pro astronauty oficiálně žádný věkový limit nemá. Rusové počítají s nejstaršími okolo padesátky, ale nijak striktně."Lékařsky, fyzicky není věk žádným důvodem ke skončení," říká na svou obhajobu zdravý a neúnavný Musgrave. "Myslím, že jsem ve výborné kondici. Je to neuvěřitelné, ale já se cítím líp ve své šedesátce než ve své padesátce či čtyřicítce. Je to tím, že mám za sebou rozsáhlý soubor zaměstnání a zkušeností."
Tento farmářský synek ze státu Massachussetts je svým neobyčejně širokým vzděláním a zájmy trochu výjimkou mezi kosmonauty všech zemí. Sloužil u námořní pěchoty a pracoval u Eastman Kodak v New Yorku. V letech 1958 až 1964 sbíral jeden univerzitní titul za druhým - má za sebou: matematiku, podnikatelský kurs, chemii, medicínu, fyziologii a biochemii. K astronautickému výcviku v Houstonu byl přijat v roce 1967, ale stihl při tom vystudovat literaturu. Příští rok v květnu by měl získat další diplomy v oborech psychologie tvoření a historie, kde se zabýval vědeckofantastickým filmem. Zajímá se o šachy, zahradničení, maratonské běhy, počítače, literární kritiku, píše básně a povídky, sportuje a létá. Pilotoval 160 typů letadel, na kterých nalétal 17 700 hodin, a více než pětsetkrát seskočil padákem.
Do kosmického střediska přišel v době, kdy se nejzkušenější astronauti připravovali k výpravám na Měsíc. Musgrave si tehdy myslel, že vrcholem jeho dráhy bude přistání na Marsu, avšak hospodářské potíže ukončily velké "kolumbovské" výpravy do vesmíru a místo neekologických raket se také čekalo na raketoplány.
Spousta lidí tehdy z Houstonu odešla. Mezi těmi, kteří zůstali, byl i Musgrave, který vzlétl poprvé v roce 1983 na Columbii. Jako první pracoval se svým kolegou Donaldem Petersonem přes čtyři hodiny v otevřeném kosmickém prostoru. Při své třetí výpravě vypustil Musgrave z paluby Discovery v roce 1989 tajnou vojenskou družici. Společně s Kathryn Thorntonovou byli prvními civilisty, které Pentagon k takovému úkolu připustil. Pak už se nikdo nedivil, když v roce 1991 zajistil instalaci družice určené ke včasné výstraze před útokem nepřátelských raket. V prosinci 1993 vedl montéry, kteří si přitáhli na palubu Endeavoru ve výšce přes 550 km nad Zemí Hubblův kosmický teleskop a opravovali ho.
I jeho soukromý vzhled a život se vymyká houstonskému normálu. Má oholenou hlavu a při výšce 180 cm váží pouze 69 kg. Ze dvou manželství má pět dětí ve věku od 9 do 35 let, dědečkem ještě není. Žije sám v přízemním domku tři kilometry od centra NASA. Tráví tam čas se čtyřmi počítači a nad stovkami knih seřazených podle důležitosti."Nikdo vás nevyhodí od vaší práce proto, že jste starý," tvrdí jedenapadesátiletý Jeffrey Hoffman, který je Musgraveovým partnerem pro činnost mimo palubu. "Na druhé straně si nedovedu představit, že bych zůstal aktivním kosmonautem do pětasedmdesáti."John Young, jehož Musgrave nyní dohonil v rekordu šesti kosmických výprav, je formálně stále začleněn mezi astronauty, ale s tím, že by v 66 letech startoval, už nepočítá. Zato Musgrave by chtěl před odchodem do důchodu letět ještě jednou - po sedmé. (STS-80)
Foto: Story Musgrave je čilý šedesátník s pěknou řádkou univerzitních titulů a vesmírných misí Karel Pacner
Praha - Když před více než pětatřiceti lety vybírali Sověti a Američané první kandidáty kosmických letů, stanovili lékaři, že to musí být lidé absolutně zdraví. Proto je hledali mezi stíhacími a zkušebními piloty. Dnes už tato tvrdá pravidla neplatí. Ukázalo se, že ani menší nedostatky astronautů při výpravách do vesmíru nevadí, například krátkozrací si nasadí v kosmickém plavidle brýle. A také obtíže, které přinášejí tyto výpravy, nejsou - aspoň zatím - nepřekonatelné.
Jediné, co každého druhého či třetího kosmického nováčka při jeho prvním letu trápí, je kinetóza - žaludeční nevolnost obdobná mořské nemoci. Navíc jim otéká horní část těla, což je zaviněno tím, že krev, která je většinou soustředěna v dolní části, se v nulové gravitaci rovnoměrně rozlije. To všechno je způsobeno přechodem do stavu beztíže, na nějž není lidský organismus zvyklý. Avšak při dalších výpravách, byť po několikaleté přestávce, si změněné podmínky beztíže organismus "pamatuje" a přizpůsobuje se snáze.
Na základě toho došli kosmičtí lékaři k závěru, že zájemci o lety do vesmíru nemusí splňovat všechna tvrdá kritéria - stačí, když je jejich zdraví v běžné normě.
První to vyzkoušeli Sověti: v roce 1963 poslali na třídenní kosmickou výpravu ženu bez pilotní zkušenosti a další rok lékaře a konstruktéra. Třebaže konstruktér Konstantin Feoktistov měl z této trojice nejkřehčí zdraví a lékaři ho původně nechtěli pustit, dopadl nejlépe - kinetóza ho takřka vůbec netrápila. Zato Valentina Těreškovová a doktor Boris Jegorov nebyli schopni vůbec pracovat.
Potom přistoupili Sověti a Američané k náboru celých skupin neletců - inženýrů a vědců. Do jednoho z těchto nových týmů patřil i Story Musgrave, který dnes nepochybně patří mezi astronauty se železným zdravím.
Avšak při dlouhodobých letech trvajících měsíce a roky se vynořila jiná vážná překážka. Objevili ji Sověti, kteří své kosmonauty posílají na stálé orbitální stanice, což jsou strohé příbytky kroužící trvale okolo Země - nyní je tam Mir. Lidský organismus si na pohodlí stavu beztíže, kdy některé orgány pracují pouze s nižším výkonem, velmi brzy zvyká. Hrozí proto nebezpečí, že se někde objeví předěl, po němž už se člověk nebude moci vrátit zpátky - do "železného objetí Země", jak vzletně říkají Rusové. A nikdo neví, jestli se tato hranice vynoří po třech, pěti nebo osmi letech. Ovšem zkušenosti, které zvláště ruští kosmonauti získali, ukazují, že výpravy na nejbližší planety, tedy do dvou let jejich trvání, lidský organismus neohrozí. Dál už to bude složitější.
Na Mars a Venuši, ke kterým první lidé zamíří patrně ve druhém či třetím desetiletí 21. století, tedy postačí dosavadní poznatky. Cesty k Jupiteru a dál, na něž budou zapotřebí tři roky a více, přijdou na řadu později. Do té doby buď lékaři a biologové najdou takové koktejly, aby organismus ve zdraví přestál i tuto dobu v beztíži, anebo konstruktéři postaví mohutné planetolety s umělou přitažlivostí. Všechno, co zatím dnešní kosmonauti tedy zkoušejí, je v podstatě příprava k novým kolumbovským expedicím. Samozřejmě přitom dělají i řadu praktických věcí, které mají bezprostřední význam, jako je vypouštění družic, experimentování se slučováním biologických látek i různých materiálů ve stavu beztíže, pozorování vesmíru a Země. Karel Pacner
Moskva - Stanice Mars-96, která dnes večer odstartuje k "rudé planetě" z bajkonurského kosmodromu v Kazachstánu, je velmi ambiciózní projekt, na jehož výsledku závisí budoucnost mnoha ruských konstruktérů, vědců a odborníků. Posláním Marsu-96 je zkoumat ovzduší planety, její povrch a nitro. Někteří odborníci tvrdí, že existují nové důkazy o možném životě na Marsu. Bohaté Spojené státy naproti tomu plánují vyslat v příští dekádě k Marsu deset sond.
17.11.1996 Neděle - Ruské kosmické sondě, která v sobotu večer odstartovala na 100 milionů kilometrů dlouhou pouť k planetě Marsu, se kvůli technickým problémům zatím nepodařilo opustit oběžnou dráhu Země. Podle odborníků kontrolujících let sondy se zařízení stále nachází na oběžné dráze, ačkoliv ji mělo již během noci na neděli opustit. Sonda sama je v pořádku, problémy jsou však s nosnou raketou. Vědci se snaží přimět ji k poslušnosti, je však stále méně pravděpodobné, že se jim to podaří. Hlavním cílem vědeckovýzkumné mise je ověřit, zda na Rudé planetě v minulosti panovaly podmínky pro existenci života a pokusit se nalézt známky přítomnosti živých organismů.
Moskva (17. 11.) - Po neúspěšném startu rusko-evropské sondy k Marsu se odborníci obávají, že by se téměř 7 tunové těleso mohlo zřítit na Zem. Uvedla to dnes ruská televize. Sonda Mars-96 má prý zabudovány čtyři elektrogenerátory s radioaktivním plutoniem. Také agentura ITAR-TASS citovala ruské experty, že "něco možná dopadne na Zem". Stane se tak ovšem "v bezpečné zóně Tichého oceánu".
Stanice byla v noci na dnešek vynesena ruskou čtyřstupňovou raketou Proton na oběžnou dráhu Země, avšak plánované oběžné dráhy k "rudé planetě" už nedosáhla. Podle vědců první tři stupně Protonu fungovaly správně a problémy nastaly až u čtvrtého stupně nosné rakety.
18.11.1996 Pondělí - Moskva (ČTI, Reuter) - Místo přistání vcelku na povrch Marsu dopadne stejnojmenná ruská sonda v několika kusech zpět na Zemi. Sobotní start z kosmodromu Bajkonur se nezdařil. Nyní hrozí, že poté, co se sonda rozpadne a roztaví třením o atmosféru, její trosky způsobí neštěstí. Navíc má v sobě Mars-96 velmi silně radioaktivní energetické plutoniové články.
"Radioaktivita použitého plutonia je několikanásobně vyšší než radioaktivita plutonia používaného ve vojenství," upozornil nejmenovaný jaderný fyzik. Nápor, který podle něho vznikne při dopadu na Zem nebude sice větší než ten, na nějž byla sonda připravena při výstupu z atmosféry, nicméně možnost poškození článků považuje tento odborník za zdroj velkého nebezpečí pro život v zasažené oblasti.
Podle ruských expertů, kteří nad sondou ztratili kontrolu již dvě hodiny po startu, nosná raketa Proton pracovala správně. Problémy však způsobily motory, které měly stanici nasměrovat na dráhu k Marsu. Hlavním cílem vědeckovýzkumné mise bylo ověřit, zda na rudé planetě v minulosti panovaly podmínky pro existenci života, a pokusit se nalézt známky přítomnosti organismů. Raketa odstartovala v sobotu. Povrchu Marsu měl přistávací modul dosáhnout v září příštího roku. Celkové náklady na misi dosáhly 64 milionů dolarů.
Moskva - Po neúspěšném startu rusko-evropské sondy k Marsu se odborníci obávají, že by se téměř sedmitunové těleso mohlo zřítit na Zem. Uvedla to včera ruská televize. Tato družice planety Mars má prý zabudovány čtyři elektrogenerátory s radioaktivním plutoniem. Také agentura ITAR-TASS citovala ruské experty, že "něco možná dopadne na Zem". Stane se tak ovšem "v bezpečné zóně Tichého oceánu". Stanice byla v noci na včerejšek vynesena ruskou čtyřstupňovou raketou Proton na oběžnou dráhu Země, avšak plánované letové dráhy k "rudé planetě" už nedosáhla. Podle ukrajinských vědců první tři stupně Protonu fungovaly správně a problémy nastaly až u čtvrtého stupně rakety. "Nevíme, co se stalo," sdělil odborník letové kontroly Anatolij Jeremenko.
Washington (18. 11.) - Neúspěch ruské sondy Mars-96, která se zřítila do Tichého oceánu zpomalí výzkum Marsu, ale neovlivní plány USA. Řekl to dnes v noci W. Huntress z Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).USA vypustily na Mars jednu sondu 7. 11. a další odstartuje 2. 12. První dorazí na Mars 11. září 1997 s úkolem zkoumat jeho povrch, přistání druhé sondy se očekává již 4. července příštího roku.
Obě sondy měly také zprostředkovávat přenos signálů z ruské sondy na Zemi. Také Američané by získávali z ruské sondy dodatečné informace.
Ruská sonda Mars-96, s níž bylo po nedělním startu z Bajkonuru v Kazachstánu přerušeno spojení, dopadla v pondělí kolem 2.30 SEČ do jižního Tichomoří u chilského Velikonočního ostrova a ostrova Sala y Gomez, oznámilo Kosmické velitelství strategického letectva USA.
Podle expertů se sonda v atmosféře zcela rozpadla a její zbytky "dopadly na velmi rozsáhlé území". Chilské úřady tvrdí, že zatím nemají oficiální informace, protože s ostrovy neexistuje trvalé telefonické spojení.
Elektrogenerátory s 270 gramy plutonia nejsou podle expertů ekologicky nebezpečné.
Plutonium z poškozené ruské kosmické sondy Mars-96, která v pondělí dopadla do vln Tichého oceánu západně od pobřeží Chile, neznamená žádné výrazné ohrožení. Uvedl to ředitel Ruské agentury pro výzkum vesmíru Milov, který zároveň připustil, že neúspěch sondy je pro ruský kosmický program velkou ranou. "Je to pro nás pro všechny hrozná rána, vkládali jsme do mise velké naděje" řekl Milov. Sonda Mars-96 odstartovala v sobotu z kosmodromu Bajkonur a již dvě hodiny po startu nad ní však ruští odborníci ztratili kontrolu, přičemž závada nastala v motorech, které stanici nenasměrovaly na dráhu k Marsu.
19.11.1996 Úterý - Praha, Moskva - Šest tisíc metrů pod mořem nedaleko Velikonočního ostrova skončila včera ruská sonda Mars-96 vybavená radioaktivními bateriemi, která původně odstartovala z Bajkonuru na více než 82 milionů kilometrů dlouhou pouť ke čtvrté planetě sluneční soustavy. Ruská kosmonautika tak utrpěla na své pověsti a zároveň oživila diskuse, zda je rozumné posílat nad hlavy lidí zařízení vybavená smrtícími zdroji energie.
"Sonda se zcela rozpadla, když se ocitla v atmosféře. Pozemní pozorovatelské stanice zachytily vlétnutí sondy do atmosféry, ale přesné místo dopadu jejich různých částí zatím nelze přesně určit," oznámilo Kosmické velitelství strategického letectva USA.
Na projektu pracovalo podle ČTK dvaadvacet zemí, mezi nimi Německo a Spojené státy. Hodnota projektu nebyla přesně vyčíslena, avšak odborníci ji odhadují na stamiliony dolarů. Účelem již dva roky odkládané mise Mars-96 bylo blíže prozkoumat povrch rudé planety a pátrat po známkách života.
Hlavní, co nyní vyvolává otázky, je osud čtyř elektrogenerátorů s 270 gramy radioaktivního plutonia 238, které může po vdechnutí vyvolat zhoubné bujení. Pokud by se plutonium z Marsu-96 rozptýlilo v ovzduší, mohlo by zcela anonymně způsobit smrt 150 až 550 lidem. Skutečný osud plutoniových článků zůstane však záhadou, protože trosky leží v hloubce odkud je nelze vyzdvihnout.
"Kontejnery nejsou z hlediska ekologie žádným nebezpečím," ujišťuje proto šéf programu Ruské kosmické agentury Jurij Milov. S ním se ztotožnil mluvčí Spacecom Robert Bell, podle něhož zbytky sondy nepředstavují nebezpečí pro nikoho a riziko by hrozilo pouze tehdy, kdyby se plutonium rozptýlilo v atmosféře. Tato možnost je však údajně vyloučena, nicméně podle agentury Reuter někteří experti upozorňují, že při extrémně kolmém úhlu dopadu by se mohl poškodit i obal baterií.
"Podle našich závěrů plutoniové články dopadly do moře neporušené," prohlásila mluvčí amerického ministerstva pro energetiku Carmen MacDougallová a dodala, že pokud by došlo k rozbití obalu baterií při kontaktu s hladinou, nehrozí obyvatelům nejbližších pevnin zamoření díky směru větru, který by radioaktivní částice rozptýlil.
Australská vláda přesto v oblastech, kam by mohly části sondy, která vybuchla již v atmosféře, dopadnout, vyhlásila stav pohotovosti.
Jako příčina havárie Marsu-96 se uvádí selhání čtvrtého stupně Protonu. O zdrojích této chyby lze zatím jenom spekulovat. Nicméně v poslední době havárií těchto raket přibylo a ukazuje se, že je zavinily nečistoty, které se dostaly do paliva. A to je vyloženě záležitost špatné práce lidí. Za dva roky chtěli Rusové vypustit k Marsu ještě složitější automat, který tam měl odvézt plně automatický vozík, nedávno úspěšně otestovaný v Kalifornii, a množství přístrojů z dalších států. Avšak už koncem minulého týdne si jeden ruský odborník posteskl, že se tato expedice patrně neuskuteční, protože chybějí peníze. Po havárii Marsu-96 je také otázkou, jestli západní kosmické agentury budou mít k Rusům tolik důvěry, aby jim znovu svěřily aparatury za stamiliony dolarů. Pavel St“ckl, Karel Pacner
1978, Kosmos
Radioaktivní trosky ze sovětské špionážní družice dopadly v kanadské pustině
1979, Skylab
V patnácti tisíci kusech dopadla na území Austrálie americká družice o celkové váze 77 tun
1991, Saljut 7
Trosky devětatřicetitunové sovětské vesmírné laboratoře dopadly na Argentinu a do Tichého oceánu
1964
Po pádu amerického satelitu se do oceánu uvolnilo 100 gramů plutonia
1968
Při havárii amerického Nimbusu B-1 se dostaly do oceánu dvě plutoniové baterie, ale byly nalezeny a znovy použity
1970
Odhozené plutoniové baterie Apolla 13 nebyly nikdy nalezeny
Po vznícení čtvrtého stupně rakety odpadla kapsule se sondou a dopadla na Zem s čtyřmi plutoniovými články
Čtvrtý stupeň rakety se čtyřmi bateriemi, které obsahují 200 gramů radioaktivního plutonia
Pramen: Reuter
Sydney (ČTK, AP) - Na oslavu, že ruská sonda Mars-96 se nezřítila do australského buše, bylo včera v restauraci ve městě Tibooburra na severozápadě australského státu Nový Jižní Wales podáváno pivo zdarma.
"Policie a státní služba pro mimořádné situace nás varovala, že by to mělo spadnout v močálu Caryapundi zhruba padesát kilometrů severovýchodně. Jiní však tvrdili, že místem dopadu bude toto město, a už jsem se připravoval, že se vytratím," vypráví majitel výčepu Alan Lowe. Nakonec však zbytky Marsu-96 skončily v jižním Tichomoří nedaleko Velikonočního ostrova.
"U baru bylo jen několik lidí, a tak se mi zdálo, že je na místě vykřiknout, že příští rundu platím já," řekl hostinský.
V Alice Springs se sonda stala dobrou záminkou pro vášnivé sázkaře, kteří hodlali vyhrát peníze na tom, že uhodnou místo, kam dopadne.
"Většina z nich se chtěla vsadit na to, že sonda skončí v oceáně," říka bookmaker Gerard Daffy spokojeně, protože sázky odmítl přes nátlak svých zákazníků přijmout.
Australský premiér John Howard včera ráno místního času poté, co jej na možnou katastrofu upozornil telefonicky americký prezident Bill Clinton, varoval Australany před dopadem sondy v Novém Jižním Walesu nebo v Queenslandu, na Severním území či v Tichomořském moři.
Praha - S automatickými sondami k nejbližším planetám mají Rusové poměrně velkou smůlu. V minulosti způsobovaly jejich havárie nepříliš spolehlivé nosné rakety, které vybuchovaly během startu, a nekvalitní elektronika, která nedokázala dlouhé měsíce fungovat v krutých podmínkách kosmického prostoru. Nynější obtíže jsou patrně důsledkem organizačního chaosu a nepřesné práce vědců a techniků, kteří ztratili všechna dřívější privilegia, a navíc jsou špatně placeni.
První neúspěchy na meziplanetárních trasách Moskva zamlčela. O nich se svět dozvídal, až když se za Michaila Gorbačova začala rozvíjet glasnosť.
V říjnu 1960 ztroskotaly při startu první dvě sondy určené k průzkumu Marsu. Na podzim 1962 chtěli Sověti vypustit automaty tři - první a třetí se opět nedostaly na dráhu vinou nosné rakety. Veřejnost se dozvěděla jedině o existenci druhého, nazvaného Mars 1. Tento stroj přestal vysílat po necelých pěti měsících letu, a když potom po dalších třech měsících míjel cílovou planetu, byl od ní příliš vzdálen a navíc mlčel.
Také další dvě havárie na kosmodromu Bajkonur - v listopadu 1963 a v únoru 1964 - zůstaly utajené. Automat opatrně nazvaný Zond 2 odstartoval v listopadu 1964 a opět po pěti měsících se přestal ozývat jeho vysílač, to byla škoda, protože prolétl okolo Marsu ve vzdálenosti menší než 1500 km.
Novou sérii těžších automatů začali Sověti vypouštět pomocí nové generace nosičů Proton, která měla premiéru v roce 1965. Avšak při startech dvou sond v roce 1969 rakety Proton opět zklamaly. I to zůstalo obestřeno státním tajemstvím.
V roce 1971 ze tří stanic odstartovaly dvě. Obě dosáhly cíle, od mateřských plavidel, které začaly kroužit jako družice okolo planety, se oddělila výsadková pouzdra, která přistála. Avšak jedině Mars 3 vysílal z povrchu planety 20 vteřin snímek svého okolí.
O dva roky později vypustili Sověti úspěšně dokonce čtyři sondy, které měly stejný úkol jako předcházející stroje. Ale jedině Mars 5 se dostal na oběžnou dráhu okolo planety a několik dnů pořizoval snímky povrchu.
Poslední útok zahájili Sověti v roce 1988 automaty Fobos 1 a Fobos 2. Zatímco první se odmlčel po dvou měsících letu, druhý se sice přiblížil k Marsu a jeho měsíci Fobos, ale i ten potom selhal.
Ani s výpravami k Venuši neměli Sověti na začátku v roce 1961 štěstí. Teprve čtvrtý automat Veněra 4 prolomil smůlu - jeho pouzdro přistálo na povrchu a po 94 minut měřilo okolní prostředí. Přitom zjistilo, že tam panuje peklo - teplota okolo 300 stupňů a tlak asi dvěstěkrát vyšší než na Zemi. Dalších osm misí, poslední z nich byla Veněra 12 v roce 1978, se pak již zdařilo.
Naproti tomu Američanům se podařilo vychytat řadu chyb na jejich automatech poměrně brzy. Proto mohli vyslat řadu sond ke všem planetám sluneční soustavy s výjimkou posledního Pluta.
Nicméně ani jim se neúspěchy nevyhnuly - před třemi léty ztratili těsně před cílem velkou a složitou sondu Mars Observer za miliardu dolarů. Karel Pacner
21.11.1996 Čtvrtek - Houston (ČTK) - Pětičlenná posádka amerického raketoplánu Columbia vypustila v noci na včerejšek na oběžnou dráhu ultrafialový dalekohled, který má pozorovat nově vzniklé a zanikající hvězdy. Posádka tak splnila jeden z hlavních úkolů své mise. Americko-německý dalekohled, který je součástí projektu v hodnotě 96 milionů dolarů, uskuteční asi 300 pozorování hvězd a mezihvězdných mlhovin a před návratem raketoplánu ho posádka opět naloží na palubu Columbie. (STS-80)
25.11.1996 Pondělí - Mys Canaveral (ČTK, Reuter) - Poprvé v historii kosmonautiky se nyní na oběžné dráze pohybuje americký raketoplán Columbia v doprovodu dvou satelitů. Jedním z nich je ultrafialový dalekohled, který nahlíží do hlubin vesmíru, a druhým je zařízení Wake Shield na výrobu polovodičů. Oba satelity budou staženy zpět na palubu raketoplánu před ukončením letu, které je plánováno 5. prosince.
"Je to nádherný balet," říká s nadšením ředitel letu Al Pennington a dodává, že pro autory projektu bylo nejtěžší vyřešit dynamiku tříprvkového souboru, který se musí pohybovat bezpečně a neohrozí posádku raketoplánu.
Zařízení na výrobu polovodičů již astronautům nahnalo strach, když se jedna z jeho částí mihla hned po vypuštění pouhé tři metry od kabiny. Velitel raketoplánu Ken Cockrell prohlásil, že se nebojí, protože v případě hrozící kolize může raketoplán nebezpečný satelit od sebe odpoutat.
Dvoutunové zařízení Wake Shield bylo s raketoplánem na oběžné dráze již při minulém letu, ale tenkrát mělo značné potíže se stabilizací dráhy. Tyto problémy byly tentokrát odstraněny.
Úkolem Wake Shield je vyrobit za letu vesmírem v dokonale čistém vakuu, které si samo vytváří, sedm polovodičových destiček. Experiment má ověřit možnost výroby destiček pro ultrarychlé počítačové čipy. V případě úspěchu by mohl tento pokus vést k vytvoření první vesmírné továrny. (STS-80)
29.11.1996 Pátek - Washington (29. 11.) - Závada na otevíracím mechanismu zablokovala dveře amerického raketoplánu Columbia a znemožnila v noci na dnešek šestihodinový výstup dvou astronautů do volného prostoru v plánovaném termínu. Oznámil to dnes americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
Astronauté T. Jones a T. Jerniganová měli vystoupit z raketoplánu ve 3.16 SEČ, aby vyzkoušeli výbavu a nové pracovní postupy v rámci přípravy na výstavbu budoucí vesmírné stanice Alpha.
Posádka se dle NASA dál snaží dveře odblokovat a připravit výstup na sobotu. Nejstarší americký raketoplán Columbia vzlétl minulý týden s 5člennou posádkou k 16denní kosmické misi.
(29. 11.) - Národní úřad pro letectví a vesmírný prostor (NASA) ve čtvrtek musel upustit od plánované vesmírné procházky dvou kosmonautů z paluby raketoplánu Columbia poté, co Tammy Jernigan a Tom Jones nemohli otevřít výstupní průlez. "Otevírací mechanismus se pootočil asi o 30 stupňů a dál to prostě nešlo," konstatoval Jernigan po víc než dvouhodinovém úsilí zhruba metr široký průchod otevřít. Pozemní řídící středisko v Houstonu proto rozhodlo, že by další úsilí bylo jen mrhání časem a jejich výstup do vesmírného prostoru mezitím zrušilo.
30.11.1996 Sobota Londýn (30. 11.) - Americká kosmická agentura NASA pracuje na plánech, jejichž cílem je vyslat během 8 let či dokonce kratší doby astronauty k Marsu, jakmile padne příslušné politické rozhodnutí. O záměru mise informoval v britské televizní a rozhlasové společnosti BBC představitel přípravného týmu.
Šéf týmu pro přípravu pilotovaného letu E. McHenry řekl BBC, že NASA určila tajnou skupinu tří vědců zabývajících se projektem poté, co se letos objevily informace o známkách primitivního života zjištěných v meteoritu z Marsu. BBC uvedla, že tým byl vytvořen v americkém kosmickém středisku v texaském Houstonu.
New York (ČTI) - Zřetelnější kontury dostal obraz pravěké katastrofy, která způsobila před 65 miliony let vyhynutí brontosaurů a dalších živočišných a rostlinných druhů, díky nyní zveřejněným výzkumům Petera H. Schultze z Brownovy univerzity a Stevena DÝHondta z univerzity Rhode Island. List International Herald Tribune v této souvislosti upozornil, že původní teorie dopadu velkého meteoritu na zemský povrch byla nyní podepřena řadou důkazů a lépe odpovídá poznatkům paleontologie a dalších vědních oborů.
Zmínění odborníci se domnívají, že meteor velikosti Mount Everestu dopadl do oblasti Mexického zálivu pod extrémně - vzhledem k zemskému povrchu - nízkým úhlem, tedy velmi šikmo. Dopad tělesa proto vymrštil miliony tun do běla rozžhavené horniny, které proletěly tisíce kilometrů nad mladým severoamerickým kontinentem, rozsévajíce žár a smrt. Spálené rostliny a zvířata se staly prvními oběťmi tohoto pekla, počátku obrovského umírání. Statisíce rostlinných a živočišných druhů byly navždy vymazány ze zemského povrchu, období křídy skončilo a s ním i celá éra druhohor.
"Byl to koridor, ve kterém všechno shořelo," říká Schultz, planetární geolog specializující se na výzkumy impaktních jevů a dodává: "Zóna smrti vedla přes Severní Ameriku, teprve později se rozšířila kolem celé planety a způsobila globální změny včetně globálních změn klimatických."
Změny podnebí mohl způsobit prach a drobné částečky vymrštěné při dopadu, které se rozptýlily v horních vrstvách atmosféry a odstínily slunce. Na zemi pak nastalo smrtonosné šero a mnoho let trvající ochlazení.
Podle výsledků vědeckých pozorování postihla nejhorší katastrofa právě Severní Ameriku, kde naráz vyhynulo mnohem větší množství rostlinných druhů než jinde na světě. Rovněž křemenná zrna, které rozžhavená masa horniny "rozsela" na své pouti kolem zeměkoule v důsledku postupného ochlazování a kondenzace, jsou na severoamerickém kontinentě větší než v jiných oblastech, což naznačuje, že se ohnivá bouře pohybovala určitým směrem.
Teorie amerických vědců tedy vysvětluje skutečnost, že některé oblasti planety byly náhlou katastrofou poškozeny jen málo nebo zůstaly zcela ušetřeny. Postupné vymírání v těchto nezasažených oblastech pak mohly způsobit až následné klimatické změny.
Názor, že vyhynutí dinosaurů způsobil dopad meteoritu, podpořil v minulých letech objev obrovského impaktního kráteru na rozhraní Mexického zálivu a středoamerického poloostrova Yucatan. V poslední době však mnoho vědců tuto teorii zpochybňovalo, neboť nebyla mimo jiné schopna vysvětlit, proč se intenzita vymírání v různých částech světa tolik lišila.
Kráter, nazvaný podle blízkého města Chicxulub, je pohřben pod mladšími horninami a byl objeven díky geofyzikálním měřením, prováděným v souvislosti s výzkumem ropných ložisek. Z magnetometrických a gravimetrických dat podle obou amerických vědců vyplývá, že dopad tělesa byl šikmý, což podporují rovněž mineralogické a stratigrafické údaje.
"Je to velmi zajímavá myšlenka, založená na důkladných studiích dynamiky kráterů," prohlásil John Sepkoski, paleontolog z Chicagské univerzity, ale upozornil: "Jako každá nová teorie, musí být ovšem podrobena zkoumání mnoha expertů, než se stane obecně přijímanou."
1.12.1996 Neděle - Washington (1. 12.) - Zrušit plánovaný výstup do vesmíru posádky amerického raketoplánu Columbia se v noci na dnešek rozhodla americká NASA. Přes odvolání tohoto důležitého bodu programu Američané nezkrátili misi raketoplánu.
Závada na otevíracím mechanismu zablokovala ve čtvrtek dveře amerického raketoplánu Columbia a znemožnila šestihodinový výstup dvou astronautů do volného prostoru v plánovaném termínu. Od té doby se posádka i inženýři na Zemi marně pokoušeli závadu odstranit.
Astronauté T. Jones a T. Jerniganová měli vystoupit z letícího raketoplánu, aby vyzkoušeli výbavu a nové pracovní postupy v rámci přípravy na výstavbu budoucí vesmírné stanice Alpha.
3.12.1996 Úterý - Mys Canaveral (ČTK) - Pokud bude dnes ráno na americkém mysu Canaveral hezké počasí, řídící středisko NASA povolí již o den odložené vyslání sondy Pathfinder k planetě Mars. Dne 4. července 1997, kdy budou Američané slavit Den nezávislosti, má sonda přistát na povrchu rudé planety a zkoumat její povrch.
Mars se stal nejžádanějším terčem v programech americké i ruské kosmické agentury. Příliv peněz a zájem veřejnosti k sobě připoutal po vědeckých zprávách, že na jeho povrchu nebo pod ním může existovat život, byť primitivní. V prvním listopadovém týdnu zamířila k Marsu jiná americká sonda Mars Global Surveyor, ta však doletí k planetě až napřesrok 11. září. Rusko vypustilo nedávno sondu Mars-96, která se však rozpadla a dopadla do Tichého oceánu. Nicméně další lety budou pokračovat.
NASA dokonce už pracuje na plánech expedice na Mars s lidskou posádkou. "Chceme vyšlapat cestu pro meziplanetární pouť šesti kosmonautů do osmi let od chvíle, kdy k tomu NASA dostane od vlády souhlas. Bude potřeba intenzivnější výzkum, než jaký dokážeme udělat prostřednictvím robotů a dálkově ovládaných vozidel," zdůraznil vedoucí projektu Eric McHenry a dodal: "Mohli bychom letět na Mars kdykoliv, jakmile se k tomu rozhodneme. Otázka je, jak zařídit, aby to bylo za podstatně nižší cenu, než se v minulosti předpokládalo."
4.12.1996 Středa - Washington (AP, Reuter) - Lidstvo se možná hodně přiblížilo naplnění velkého snu, že jednou bude moci člověk žít na Měsíci. Americký Pentagon s odvoláním na údaje získané z výzkumu Měsíce, který provedla vojenská sonda Clementine, naznačil, že na povrchu věčného souputníka Země by se mohla nacházet zmrzlá voda.
Podle sdělení ministerstva obrany se na dně obrovského kráteru nedaleko jižního pólu Měsíce nachází takové množství ledu, který by v kapalném stavu zaplnil rybník či menší jezero.
"Pokud se tento objev potvrdí, bude hrát zásadní roli pro eventuální osídlení Měsíce člověkem," uvedlo ministerstvo obrany ve svém oficiálním prohlášení. Takovéto zásoby vody by se podle jeho činitelů daly využít zejména pro zřízení stálé lidské mise na povrchu Měsíce. Ta by ze zmrzlého jezera mohla čerpat vodu a kyslík pro vlastní potřeby, a zároveň izolovat vodík spolu s kyslíkem jako palivo pro svou kosmickou raketu.
Možnou existenci pravděpodobně až několik metrů hluboké ledové plochy odvodili američtí vědci z odrazu radiových vln vyslaných sondou Clementine, které zachytily velké parabolické antény na zemském povrchu. "Jezero" se podle nich nachází na dně Aitkinova kráteru, který je zároveň největším a nejhlubším známým kráterem v celé sluneční soustavě, neboť měří v průměru 2500 km a dosahuje hloubky 13 kilometrů.
Takový velkolepý přírodní útvar na odvrácené straně Měsíce mohl podle představitelů Pentagonu působit jako "obrovská studená past na molekuly vody", které na povrch planety dopadaly z komet. Díky teplotě v těchto místech, která se rovná absolutní nule, se zmíněné molekuly po dopadu na měsíční povrch jako obvykle nerozpadávaly na kyslík a vodík nebo nemizely v kosmu, nýbrž zůstávaly "uvězněny" uvnitř kráteru.
O možné existenci vody na povrchu nám nejbližšího vesmírného tělesa spekulovali vědci dlouho předtím, než na Měsíci v roce 1969 přistál první vesmírný modul s lidskou posádkou. V horninách, které byly později na Zemi přepraveny, však nebyla objevena jediná molekula této tekutiny.
Mys Canaveral (4. 12.) - Z mysu Canaveral na Floridě dnes v 7.58 SEČ odstartovala raketa Delta-2, která má vynést k Marsu sondu Mars Pathfinder.
Sonda má přistát na povrchu Marsu 4. července příštího roku. Poté se ze sondy vysunou dvě rampy, po nichž sjede 6kolové vozítko o váze 10 kg, které bude zkoumat povrch planety a vysílat na Zemi získané údaje o jeho složení. Celý projekt stál 196 milionů dolarů.
Na cestě k Marsu je již americká sonda Mars Global Surveyor, která byla vypuštěna 7. listopadu a která má k planetě doletět 11. září příštího roku. Ta bude planetu obíhat a pozorovat 687 dní, tedy jeden celý marťanský rok.
4. 12. - Dnes ráno v 7.58 hodin našeho času odstartovala z floridského mysu Canaveral raketa Delta-2, která nese k planetě Mars americkou výzkumnou sondu Mars Pathfinder.
Start byl původně plánován na pondělí, ale byl dvakrát odložen - jednou pro špatné počasí, podruhé pro problémy s raketou.
Sonda uletí na své cestě k Marsu téměř 499 milionů kilometrů. Do atmosféry "Rudé planety" má vstoupit 4. února 1997
.Pokud vše proběhne podle plánu, sonda poté přistane a uvolní výzkumné vozidlo Sojourner, které začne posílat na Zemi obrázky povrchu Marsu.
4. 12. - Posádka raketoplánu Columbia dnes ráno bez jakýchkoliv potíží zachytila na oběžné dráze teleskop a naložila ho zpět na palubu.
Kosmonauti Jones a Jerninganov k tomu použili 15 metrů dlouhou "paži" robotu. Teleskop létal na oběžné dráze ve formaci s Columbií od 19. listopadu. Během nakládání teleskopu se vyskytl další technický problém. Jedna ze tří navigačních jednotek raketoplánu se neočekávaně porouchala.
Dnes ráno také řídící středisko NASA rozhodlo, že raketoplán přistane zítra, jak bylo původně plánováno. Ještě včera se uvažovalo o tom, že bude let o den prodloužen. Na pátek však meteorologové předpovídají bouřlivé počasí. (STS-80)
5.12.1996 Čtvrtek - Mys Canaveral (ČTK) - K Marsu včera zamířila další sonda, která má zevrubně prozkoumat povrch této planety. Zařízení nazvané Mars Pathfinder vypustili Američané z Floridy pomocí rakety Delta-2.
Předpokládá se, že sonda přistane na povrchu Marsu 4. července příštího roku. Její pád zpomalí v atmosféře Marsu padák, který se v poslední fázi letu odpoutá. Poté se nafouknou velké vzduchové vaky, které ztlumí její dopad. Po několika hodinách se ze sondy vysunou dvě rampy, po nichž sjede šestikolové vozítko o váze deseti kilogramů, které začne povrch planety zkoumat a současně vysílat k Zemi nashromážděné informace. Celý projekt stál 196 milionů dolarů.
Pokud se operace podaří, bude to poprvé po jednadvaceti letech, kdy na Marsu přistane zařízení vyslané ze Země. Naposledy to byly americké sondy Viking-1 a Viking-2, které na Marsu přistály v roce 1976. Před nedávnem se pokusili vyslat k Marsu sondu Rusové, neovladatelné zařízení se však zřítilo do Pacifiku.
Obrázek: Raketa Delta-2 se sondou k Marsu startuje z Mysu Canaveral. Snímek byl pořízen pětiminutovou expozicí.
Foto: ČTK - AP
Plzeň - Speciální relaxační přístroj, vyvinutý původně pro výuku a odpočinek amerických kosmonautů, uvedlo jako první exemplář v regionu do provozu nově otevřené relaxační centrum ve Smetanově ulici v Plzni.
"Zařízení, jehož cena dosahuje asi šesti set tisíc korun, je nejvíce rozšířené v Japonsku, ale proniká i do Evropy," uvedl spolumajitel centra Petr Karkoš.
Obrázek: Zaměstnankyně plzeňského relaxačního centra Pohoda zkouší přístroj, který pomáhal při přípravě americkým kosmonautům
Foto: Marek Pelc
Praha - Pracovníci ústavů Akademie věd, tajných vojenských laboratoří, kosmických základen a pozemních řídících středisek dostávají své mzdy často se zpožděním, někdy místo platů přijdou jen nízké zálohy.
To se projevuje v tom, že Rusko není schopno dostát různým mezinárodním závazkům a že se různé projekty opožďují. Dnes už se nikdo nediví, když nákladní lodi i nové posádky startují k orbitální stanici Mir o několik týdnů později, než bylo původně plánováno - Ruská kosmická agentura neměla včas peníze na zaplacení nosné rakety.
Tyto poměry rovněž vedou k odchodům mnoha vysoce kvalifikovaných specialistů k soukromým firmám, které zužitkovávají jejich znalosti a poskytují vyšší platy než státní sektor. Chaos, který panuje na kosmodromu Bajkonur a Pleseck, i nízká kvalifikace zbývajících pracovníků zase snižují úroveň práce - a pak vznikají havárie, které by za normálních okolností byly vyloučené. Tato dezorganizace zřejmě zavinila havárii dlouho chystané a odkládané sondy Mars 96.
Západ, zvláště pak USA, se snaží ruským vědcům pomáhat. Dělají to tak, že financují různé společné projekty. Američané slíbili Rusům zaplatit několik desítek milionů dolarů za jejich účast na vybudování mezinárodní orbitální stanice Alfa, přičemž honorují rovněž pobyty svých astronautů na kosmické laboratoři Mir. Rovněž ostatní státy, které posílají na Mir své lidi, platí Rusku několikamilionové taxy.
Západ musí dělat vše pro to, aby zabránil odchodu raketových a jaderných odborníků do rizikových států, jako jsou Libye, Severní Korea, Irák, Irán, Sýrie, kde by mohli vyvíjet raketojaderné zbraně. Před několika lety se stalo, že tajná policie zabránila odletu dvou letadel plných těchto specialistů, kteří mířili právě do KLDR.
Vlády velmocí jsou si vědomy, že
musí ruský vědecký potenciál podporovat všemi prostředky, i
kdyby z toho neměly mít žádný užitek. Ovšem zabránit
úniku mozků do teroristických států a vzniku nebezpečného
ohniska vybaveného jadernými, biologickými a chemickými hlavicemi je
přínos, jaký nelze ničím zaplatit.
Karel Pacner
Washington (ČTK, AP) - Americký Národní úřad pro kosmické lety (NASA) hodlá v září příštího roku vyslat na Měsíc raketu Lunar Prospector, která by měla potvrdit informace Pentagonu o přítomnosti ledu na Měsíci. O věčném souputníku Země se až dodnes soudilo, že je zcela bez vody.
Pentagon v pondělí oznámil, že jedna z jeho družic Clementine objevila na jižním pólu Měsíce "ledovou plochu velikosti malého jezera nebo moře". Kráter, v němž byl objeven led, je podle radarových signálů družice hluboký třináct metrů a má v průměru 2500 kilometrů.
Objevení kráteru zaplněného zřejmě ledem, který mohl přetrvat v tak suchém a drsném prostředí, má klíčový význam pro lidstvo. Led by byl zdrojem vody pro lidi a vodík a kyslík by mohly být využity pro výrobu paliv pro kosmické lodi. Měsíc by se tak mohl stát jakousi čerpací stanicí pohonných hmot pro kosmické rakety.
Podle vědců se voda dostala na měsíční povrch po dopadu komet, které jsou tvořeny z více než 90 procent vodou. Protože je Měsíc malý, má nízkou gravitační sílu a velmi vysoké denní teploty, většina vody se rozpadla na jednotlivé složky a rozptýlila do prostoru. Jižní pól Měsíce je však stále ve stínu a teploty zde dosahují až minus 200 stupňů Celsia. Voda zachycená v kráteru se tedy nemohla vypařit.
Sonda Lunar Prospector, kterou chce NASA vyslat na Měsíc, bude vybavena dokonalejší technikou než Clementine. Umožní přímé potvrzení objevů. Lunar Prospector bude mít na palubě dva neutronové spektrometry na měření přítomnosti vodíku a jeho lokalizaci na povrchu naší přirozené družice.
NASA nyní analyzuje s Pentagonem údaje získané pomocí družice Clementine, která přivezla 1,6 milionu fotografických snímků Měsíce umožňujících nakreslit skutečné topografické a mineralogické mapy.
Paul Spudis z Měsíčního a planetárního institutu řekl, že informace o vodě na Měsíci je úžasným objevem, protože všechna důležitá data shromážděná dosud programem Apollo ukazovala, že Měsíc je zcela vyschlý.
Slavný spisovatel vědeckofantastických románů a badatel v oboru tajemna a záhad Arthur C. Clarke uvítal objevení ledu na Měsíci jako mimořádně důležitou událost. Řekl, že pokud se objev skutečně potvrdí, zvýší to šance na vybudování permanentně obývané lidské kolonie na Měsíci.
79letý Brit Clarke, který žije na Srí Lance, předpověděl existenci ledu na Měsíci již v roce 1954 - 15 let před přistáním prvního člověka na našem souputníku.
Clarke upoutal i dalšími dalekosáhlými vizemi vývoje člověka. Po druhé světové válce předpověděl, že člověk stane na Měsíci do roku 2000. Tehdy však za tuto odvážnou myšlenku sklidil od odborníků posměch. V roce 1945 jako první navrhl využívat spojové družice na geostacionární k šíření radiových a televizních signálů po zeměkouli.
Londýn (ČTI, Reuter) - Až hodiny odbijí půlnoc posledního prosincového dne roku 1999, vypukne takřka po celém světě hromadné nadšení nad příchodem nového tisíciletí. Proudy šampaňského ovšem potečou o celý jeden rok dříve. Podle vědců z Královské greenwichské observatoře začíná totiž příští tisíciletí až 1. ledna 2001.
Observatoř byla v poslední době zaplavena žádostmi o vysvětlení zmatků, které způsobily prosakující zprávy o tom, že se historický okamžik oproti očekávání opozdí. Zoufalí vědci se nakonec rozhodli vydat prohlášení, ve kterém uvádějí věci na pravou míru.
"Posloupnost let jdoucích z období před Kristem do období po Kristu bohužel nezahrnuje rok 0. Po roce 3 před Kristem následoval rok 2, pak rok 1 a po něm rok 1 A.D. (léta Páně). Proto byl prvním rokem prvního tisíciletí rok 1 A.D., tisícím rokem rok 1000 A.D. a prvním dnem druhého milénia rok 1001 A.D.. Z toho vyplývá, že prvním rokem tisíciletí třetího bude rok 2001 A.D.," vysvětlují britští astronomové svá tvrzení.
Počátek těchto problémů se datuje do sedmého století, kdy anglický filosof a teolog Beda Ctihodný zavedl označení "léta Páně". Počítání let od narození Krista se pak rozšířilo po celém křesťanském světě a přijetí gregoriánského kalendáře v roce 1582 jen stvrdilo stav, kterým byl rok "nula" z historických a logických důvodů vynechán.
Jakoby zmatků nebylo dost, panují rovněž pochyby o místě, kde ručičky hodin označí příchod milénia nejdříve. Lidé chtějí znát polohu bodu na zeměkouli, kde si budou moci nejen připít jako první, ale také jako první spatřit rozbřesk ohlašující počátek nové epochy. Některé z nich k tomu ovšem vedou čistě zištné důvody.
Norris McWhirter, spoluvydavatel Guinessovy knihy rekordů a předseda Millenium Adventure Company (ve volném překladu Společnost pro zážitky spojené s miléniem), již podepsal smlouvu s farmářem, kterému patří nejvyšší hora na ostrově Pitt, největším z Cathamských ostrovů nacházejících se východně od Nového Zélandu. McWhirter o tomto kusu země tvrdí, že bude "prvním pozemským, přístupným a osídleným místem," kam dopadnou sluneční paprsky přinášející úsvit příštího tisíciletí.
Plány podnikavého Brita, který hodlá horu dále pronajmout televizním společnostem, jejichž kamery se pokusí magický okamžik zachytit, ovšem kříží výpočty již zmíněných vědců z greenwichské observatoře. Pitt bude podle nich v pořadí až čtvrtým vyvoleným, zatímco první pozice připadne jednomu z Ballenyho ostrovů, které leží nedaleko pobřeží Antarktidy, na jižním polárním kruhu a zhruba 170 stupni západně od greenwichského poledníku. Druhá příčka pak patří blíže nespecifikovanému ostrůvku Karolín, souostroví korálových a sopečných ostrovů v Mikronésii.
Není pochyb o tom, že světová veřejnost se nenechá prohlášeními vědců zmást a nebude lpět na detailech. Dá se očekávat, že zprávu o opožděném příchodu milénia použije jako záminku, aby mohla historický okamžik oslavit dvakrát.
Mys Canaveral (ČTK) - Posádce amerického raketoplánu Columbia se podařilo zachytit ultrafialový dalekohled, který vypustila na oběžnou dráhu krátce po startu 19. listopadu. Velitel Columbie Ken Cockerell po složitém manévrování přiblížil raketoplán na necelých 11 metrů k dalekohledu. Astronauti Tom Jones a Tamara Jerniganová pak zachytili 3175 kilogramů těžký dalekohled pohyblivým ramenem raketoplánu. (STS-80)
Moskva (5. 12.) - Ruské úřady dnes upozornily Bolívii, že části kosmické lodi, která měla směřovat k Marsu, ale po startu havarovala, dopadly nejspíš také na území Jižní Ameriky.Rusko znovu ujišťuje, že kontejnery s radioaktivním plutoniem jsou nárazuvzdorné a nemohou po dopadu ohrožovat životní prostředí ani lidské životy.Ruská sonda Mars-96 startovala 16. 11. z kosmodromu Bajkonur. Nedostala se však na letovou dráhu a její trosky se zřítily do oblasti Tichomoří.
Na projektu pracovalo 22 zemí. Havárii prý zavinil chaos při konečné fázi přípravy. Práci technikům znesnadňovaly časté výpadky elektřiny na kosmodromu.
6.12.1996 Pátek - Londýn (ČTI) - Americká sonda Mars Global Surveyor, která ve středu nastoupila svou 500 milionů kilometrů dlouhou cestu k Marsu, má na povrch rudé planety dopravit první pozemskou návštěvu po jedenadvaceti letech, ale i tentokrát bez lidské posádky. Protože od dob předchozí mise výzkum podstatně pokročil, hlavní cíl nové expedice se podstatně liší od výpravy dvou sond Viking před dvaceti lety, které po přistání označily Mars za mrtvou planetu, napsal britský deník The Guardian.
Když v roce 1976 pořídily sondy amerického Národního úřadu pro letectví a kosmický prostor (NASA) Viking-1 a Viking-2 během svých prvních přeletů nad Marsem podrobné fotografie jeho povrchu, byla mezi nimi i slavná "tvář z Cydonie". Geologický útvar, nápadně připomínající lidskou tvář, byl objeven v oblasti Cydonie na pusté pláni, zbrázděné ojedinělými krátery vzniklými po dopadu menších meteoritů. Planetologové jej po vyhodnocení označili za artefakt - hru světla a stínů. Zcela jiného přesvědčení však byli ufologové. V objektu ihned spatřili doklad o existenci civilizace Marťanů, zaniklé možná stejnou katastrofou, která zničila řeky, moře a atmosféru Marsu.
Dvacet let nad těmito úvahami vědci potřásali hlavou, neboť vše svědčilo pro to, že Mars je mrtvou a životu nepřátelskou planetou. Dnes už tento názor nemá takovou přesvědčivost jako dříve. Bádání se dostalo do nové fáze v srpnu a v říjnu tohoto roku, kdy vědci ze Spojených států a Británie nezávisle na sobě dokázali existenci mikrobů žijících v meteoritech z Marsu. Skutečností je, že vědci nikdy zcela nevyloučili možnost života na Marsu - pod jedinou podmínkou, a tou je přítomnost vody. Sonda Mars Global Surveyor proto bude mimo jiné pátrat po přítomnosti vody, až již v současnosti, nebo v minulosti. Podle listu The Guardian vědci zřejmě ne náhodou trasu oběžné dráhy družice nad povrchem Marsu naplánovali tak, aby vedla s co možná největší přesností nad oblastí Cydonie, kde se pokusí o získání nových a kvalitnějších snímků záhadného útvaru.
6. 12. - 12.45 hodin - Mlhavé a oblačné počasí zapříčinilo další odložení přistání raketoplánu Columbia. Podle orgánů NASA bylo možné přistání plánováno na dnes dopoledne 8:01 místního času na základně Kennedyho kosmického centra na Floridě. Pokud se počasí zlepší, kosmonauti budou moci přistát v 9:38 dnes místního času. Možnost přistání raketoplánu na Edwardově letecké základně v Kalifornii bylo z rozhodnutí řídícího střediska odvoláno, neboť počasí tam ovládl prudký nárazový vítr. Řídící orgány NASA také oznámily, že posádka Columbie má zásoby jídla a kyslíku na dalších pět dní pobytu na oběžné dráze. (STS-80)
7.12.1996 SobotaMys Canaveral (7. 12.) - Americký raketoplán Columbia s pětičlennou posádkou dnes přistál na Mysu Canaveral na Floridě.Svou nynější 18denní misí ve vesmíru se tento let stal nejdelším v patnáctileté historii kosmických letů amerických raketoplánů.
Program nynějšího letu byl doprovázen úspěchy i problémy. Zablokované dveře znemožnily dva výstupy do kosmického prostoru.
Posádce se však podařilo vypustit a zpátky zachytit dalekohled, který měl za úkol pozorovat mezihvězdné mlhoviny a nově vzniklé a zanikající hvězdy. (STS-80)
10.12.1996 Úterý - Praha - Zjištěním stop vody na Měsíci dala sonda Clementine odborníkům z NASA nejen naději, ale zamotala jim i hlavu. Existuje totiž poučka, která říká, že kde je voda, tam bývá i život.
Snímky z Měsíce se stopami po obrovském zamrzlém jezeře bude sice ještě prověřovat příští podzim družice Lunar Prospector, nicméně podobně jako předtím u Marsu naděje na život vzbudila opět zájem o využití tohoto věčného souputníka Země. Voda by totiž mohla osídlení Měsíce usnadnit, protože je nejen potenciálním zdrojem tekutin, ale i kyslíku s vodíkem a také energie.
Na druhé straně ovšem možná přítomnost měsíčního života vyvolává obavy.
Z mikroskopického života na Měsíci měli strach už šéfové amerického projektu Apollo na přelomu 60. a 70. let. Proto první astronauti, kteří se z povrchu Měsíce vraceli, museli projít biologickou karanténou. Když však vědci ve vzorcích půdy z povrchu, které tyto posádky přivezly, žádné mikroby nenašli, biologickou ochranu zrušili.
Kde by tedy mohli mikroskopičtí měsíčňané přebývat? Možná ve zmíněném zmrzlém jezeře anebo hluboko pod povrchem. To musí prověřit automaty, které budou po Lunar Prospectoru následovat.
Odborníci však už nyní začínají přemýšlet o zásadní otázce: Můžeme vysazovat lidi na nebeském tělese, na kterém existuje život? Neriskovali bychom tím nejen zdraví a životy těchto průzkumníků, kteří by se mohli nakazit neznámými infekcemi, nýbrž i zavlečení těchto mikroorganismů i na Zemi? Anebo tam vyšleme vždy čas od času několik dobrovolníků, kteří po návratu stráví několik let v biologické karanténě? Či snad bychom měli nechat nebeská tělesa, na kterých se vyvíjí život, v klidu a tento vývoj zdálky sledovat, aniž bychom ho jakýmkoliv způsobem ovlivňovali?
Rozhodnout musí nejen vědci, ale hlavně i politici.
Ovšem kdyby se žádní mikroměsíčňané nenašli, vyrazily by k Luně pozemské flotily asi svižněji, než se dosud předpokládalo.
Původně počítala sice kosmická agentura NASA, že po skončení projektu Apollo, během něhož se po Měsíci procházelo dvanáct mužů, vybuduje na lunárním povrchu už v průběhu osmdesátých let polopermanentní základnu. Vzhledem k tomu, že americká veřejnost se televizních reportáží z Měsíce brzy nasytila a požadovala spíš zlepšení života na Zemi, musely USA od tohoto ambiciózního plánu ustoupit.
V létě 1989 prohlásil prezident George Bush, že k 50. výročí vysazení prvních lidí na Měsíci by měli stanout pozemšťané i na Marsu. Přitom je víceméně samozřejmostí, že předstupněm této expedice bude vybudování laboratoře na povrchu Měsíce. Tam by se totiž měli dlouhodobě testovat lidé, přístroje a systémy pro marťanskou expedici. Avšak Bushův nástupce Bill Clinton tento záměr z úsporných důvodů vetoval.
Nyní začíná být tento cíl znovu žhavý. Nicméně než USA o nových kolumbovských krocích ve vesmíru rozhodnou, musí dokončit výstavbu velké orbitální stanice Alfa, která se i pro ně stane nezbytným odrazovým můstkem.
Alfa by měla být plně funkční v roce 2002, ale vzhledem k tradičním skluzům, které už dnes hrozí, to může být až v letech 2003 až 2004.
Také teprve po roce 2000, kdy skončí potřeba miliardových investic do Alfy, může začít americká ekonomika platit přípravu nového lunárního projektu. Zkušenosti, které USA v kosmonautice získaly, násobené novou moderní technikou, by mohly umožnit návrat lidí na Měsíc velmi rychle - do konce prvního desetiletí 21. století, možná v létě 2009, ke 40. výročí Apolla.
Třebaže vedoucí silou projektu bude NASA, je nepochybné, že se na něm budou podílet i kosmické agentury Evropy, Ruska, Japonska a dalších zemí. Karel Pacner
Praha - Při projektu Apollo trojice astronautů nejprve zaparkovala na oběžné dráze Měsíce. Teprve pak dva muži přestoupili z mateřské lodi do výsadkové kabiny, se kterou přistáli na lunárním povrchu. Třetí zatím na ně čekal nahoře. Potom se dvojice vrátila, odhodila už nepotřebný lunární modul a celá posádka zamířila k Zemi. Tento nákladný způsob byl tehdy jediný možný. Pro stálé osídlení Měsíce se však už nehodí.
Projekty NASA proto počítají s vybudováním stálého mostu Země - Měsíc - Země. Jeho důležitým článkem se má stát mezinárodní stanice Alfa. Průzkumníci pak budou létat raketoplánem anebo kosmickou lodí na Alfu. Tam přestoupí do speciálního stroje uzpůsobeného pouze k létání v meziplanetárním prostoru. Toto plavidlo odveze cestující na menší stanici kroužící okolo Měsíce. A na tomto druhém nádraží opět přesednou do speciálního výsadkového člunu pro cestování nad lunárním povrchem.
Odborníci uvažují ještě o některých jiných způsobech dopravy na Měsíc. Nicméně na počátku 21. století bude technicky nejjednodušší zřejmě právě tato metoda.
První základna na Měsíci vznikne nejspíš z velkých výsadkových modulů - válců stojících na vysokých nohách. Několik jich přistane vedle sebe, posádky je propojí kabely, případně i tunely. Vzhledem k tomu, že Měsíc nemá žádnou atmosféru a teploty tam kolísají v rozmezí 300 stupňů, budou muset lidé mimo hermetizované kabiny chodit jedině ve skafandrech. Ovšem silná kosmická radiace možnost delšího pobytu na lunárním povrchu jen ve skafandru znemožňuje. Každý měsíčňan pravděpodobně dostane předpis o maximálním počtu hodin, které smí strávit venku ve skafandru. Rovněž místnosti ve výsadkových člunech bude třeba chránit - zpočátku tím, že zesílí jejich stěny a stropy.
Proto jakmile se odborníci shodnou na místě pro stálou základnu, vybudují ji z jiného typu modulů. Dopraví tam válce, které položí do příkopů vyrytých buldozery, spojí dohromady a pak je zahrabou nejméně dvoumetrovou vrstvou horniny. Teprve tento kryt obyvatele dokonale ochrání před kosmickými paprsky a před kolísáním teplot. Předpokládá se, že na první stálé stanici budou sloužit dvanáctičlenné posádky obvykle v půlročních intervalech.
Bude výhodné postavit tuto lunární vesnici blízko zdroje vody. Z vody se totiž elektrolýzou dá vyrábět jak kyslík, tak vodík. Obě látky poslouží pro pohon raket, kyslík navíc pro dýchání živých tvorů a pěstování rostlin ve skleníku. To by samozřejmě zlevnilo a usnadnilo kosmickou dopravu i život lidí na Měsíci.
Ve třetí etapě se uvažuje o vybudování městečka asi pro 200 lidí, a to z místních surovin. Pokusy v pozemských laboratořích ukázaly, že z povrchových minerálů lze vyrábět beton a další stavební prvky. Ve vzdálenější budoucnosti kolonisté zřejmě hermeticky zastřeší některý menší kráter, v němž vybudují malou kopii pozemské krajiny s městem. Energie je na Měsíci dostatek. Stačí tam přivézt pole panelů, které zachycují sluneční paprsky a přeměňují je na elektřinu.
Posádky lunárních základen budou mít tři hlavní úkoly. Předně zkoumat Měsíc včetně dalšího zužitkování místních hornin pro stavbu velkých umělých družic a kosmických plavidel. Dále pomocí optických a radiových teleskopů, které tam vzhledem k nepřítomnosti ovzduší a velkému umělému radiovému šumu fungují lépe než na Zemi, studovat vesmír. A rovněž se tam budou testovat přístroje a systémy, stejně jako lidé chystající se k cestám na Mars a k Venuši. Karel Pacner
Stopy vody na Měsíci přiblížily možnost
vybudování stálé lidské základny na lunárním povrchu.
Voda v kapalném skupenství a rozložitelná na vodík a kyslík by
osadníkům poskytla základní zdroje, které by se
jinak musely nákladně dovážet ze Země.
Raketové palivo: vodík a kyslík patří k
základním palivovým látkám vesmírných lodí.
skleníky, solární panely, observatoř
Potraviny: voda a kyslík umožní pěstování
plodin pro výživu osadníků
Příbytky osadníků, kde kyslík získávaný
z vody vytváří dýchatelnou atmosféru
Energie: kromě slunečních kolektorů by
se mohla získávat elektrická energie spalováním vodíku.
Alternativou jsou i parní generátory, které by roztáčela pára
získaná z vody díky teplu uvolněnému ze slunečních reaktorů.
Praha - Z planet sluneční soustavy se kosmonauti mají nejdříve vypravit na Mars. Jeho osidlování bude postupovat nejspíš ve stejných etapách jako na Měsíci. Někteří vědci uvažují o tom, že by se okolo Marsu vytvořila atmosféra podobná pozemské - hovoří se o geomorfizaci či zpozemšťování prostředí planet. Ovšem to je gigantický úkol, zatím hraničící se sci-fi, protože lidstvo zatím nezvládá ani atmosféru na Zemi.
Menší Merkur je příliš blízko Slunce. Další planeta Venuše, Zemi blízká vzdáleností i velikostí, je obalená horkou a hustou atmosférou, která připomíná peklo. Lidé si proto budou muset udržovat dlouho uctivý odstup.
Na velkých planetách, jako na Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, se nedá přistát, protože nemají pevný povrch, nýbrž plynný. Zato okolo nich krouží měsíce, které se mohou stát základnami pro průzkum těchto nebeských těles. Plynné Pluto je sice menší, ale není zatím jasné, nakolik je jeho povrch pevný.
19.12.1996 Čtvrtek - New York (ČTK) - Největší měsíc planety Jupiter Ganyméd se v mnoha směrech překvapivě podobá Zemi. Podle sdělení vědců, vycházejících ze zjištění orbitální družice Galileo, je i zde magnetické pole a jeho roztavené jádro. Ganyméd, objevený v roce 1610, je větší než Merkur či Pluto a často je považován za planetu, i když obíhá jako měsíc kolem Jupitera. Vědci také předpokládají, že na jeho povrchu je voda, ovšem v pevném skupenství.
20.12.1996 Pátek - Washington (ČTK) - Dříve než se budou moci první lidé vydat na dlouhou cestu k planetě Mars, musí být zodpovězena otázka, jak posádku kosmické lodi účinně ochránit před nebezpečným zářením z vesmíru.
Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) zatím neví, nakolik ohrozí několikaleté působení kosmického záření zdraví astronautů a jaká konstrukce vesmírného modulu by je před ním mohla spolehlivě ochránit. Podle jednoho z činitelů, Richarda Setlowa, panuje v otázce působení kosmické radiace na člověka "strašlivá nejistota".
Zatímco Země je proti záření z vesmíru přirozeně chráněna magnetosférou, v kosmickém prostoru mimo ni se pohybují všudypřítomné energetické částice, pocházející z hlubokého vesmíru a ze Slunce. Proniknou-li mikroskopické částice lidským tělem, ničí jeho DNA a je pravděpodobné, že naruší i nervové buňky v mozku. Není však známo, jak vážné nebezpečí představují částice pro posádku kosmické lodi.
"Víme, že tyto částice mohou zničit buňky a zapříčinit jejich mutaci, a z předběžných pokusů na zvířatech je zřejmé, že mohou způsobit rakovinu," uvedl Setlow. V mozku člověka vystaveného záření po dobu několika měsíců by podle závěrů komise mohly nastat změny v procesu myšlení a narušení paměti. Setlow nepochybuje, že v nevyhovující kosmické lodi by byli astronauti během cesty k Marsu vystaveni radiaci dost dlouho na to, aby byla částicemi zasažena každá buňka v jejich těle.
Vesmírná loď musí být vybavena ochranným štítem, avšak jeho vhodná konstrukce je dosud velkou neznámou. Bez přesných údajů a výpočtů mohou konstruktéři chránit členy posádky jen proti odhadovanému nebezpečí. Při takovém přístupu bude nutné hodnoty nadsadit a vliv záření třeba i přecenit. To by mohlo zvednout náklady mise na Mars až o 30 miliard dolarů.
Protože ochranný štít zvýší hmotnost kosmické lodi, je třeba, aby použitá konstrukce odpovídala nejnižší hodnotě nutné k zajištění bezpečnosti posádky. NASA bude muset provést řadu výzkumů k určení vhodného materiálu. Podle Setlowa je nejvhodnější pro ochranný štít vodík, respektive jeho směsi.Vědci jednoznačně doporučují, aby před zahájením příprav mise na Mars provedla NASA všechny nezbytné pokusy v pozemských laboratořích. Ty jsou schopné vytvořit částice podobné těm, které budou na astronauty působit ve vesmíru.
Žádný přesný termín letu lidské posádky k Marsu zatím NASA nestanovila. Její mluvčí Brian Welch potvrdil, že kosmická agentura plánuje vyslat k planetě sérii automaticky řízených sond.
27.12.1996 Pátek - Suchumi (Reuter, ČTK) - Za lepších časů byli šimpanzové z abchazského vědeckého centra pro výzkum primátů průkopníky sovětské kosmonautiky a létali do vesmíru v rámci misí považovaných za riskantní pro člověka. Teď smutně zírají ze zchátralých klecí. Jsou z nich náhodné oběti krvavé abchazské etnické války, jejíž vinou klesl během čtyř let jejich počet ze 2500 na 300.
Abchazské palmami lemované černomořské pláže bývaly kdysi oblíbeným letoviskem sovětské elity. Když se však Sovětský svaz rozpadl, přerostla nedůvěra panující celá léta mezi etnickými Gruzíny a Abchazi v otevřenou válku. Opice, jejichž domov má malebný výhled na moře, se ocitly na frontové linii mezi Gruzíny a Abchazi. Svědectvím jsou kulkami poďobané a dělostřeleckými granáty poškozené budovy.
Gruzínští vojáci si některé opice odnesli jako trofej. Jiné, včetně některých vzácných druhů, byly prodány do zahraničí za tisíce dolarů.
Institut v Suchumi, v době založení v roce 1927 první svého druhu na světě, byl kdysi korunovačním klenotem rozsáhlého sovětského vědeckého impéria. Připravil k vyslání do kosmu opice pojmenované Hrdá a Věrná, jejichž zubatý úsměv nyní zdobí stěny malého muzea fotografií.
Toto vědecké centrum provádělo rovněž psychologické a lékařské studie, v jejichž rámci testovalo nejrůznější preparáty - od prvních vakcín proti obrně po antibiotika určená k léčbě nejrůznějších chorob.
"Jediný výzkum, který teď můžeme provádět, je reakce primátů na extrémní podmínky - bombardování, zimu a hlad," říká Vachtang Kakubava, zástupce ředitele ústavu.
"Někteří vojáci přinutili naše pracovníky, aby jim opice vydali, a pak si je odvezli v tancích. Žily pak v kasárnách jako maskoti," vzpomíná Kakubava.
Některá zvířata zahynula při ostřelování Suchumi. Jiná byla zabita při přímém zásahu ústavu dělostřeleckou palbou. Asi stovka opic tvořících speciální skupinu byla vypuštěna do zvláštních chráněných oblastí ve volné přírodě. Ty se pak dostaly do blízkosti fronty a některé z nich zabily nášlapné miny.
Zbytek jich uprchl před boji, stejně jako lidé, a zamířil na sever k horám se zasněženými vrcholky. Tito opičí "uprchlíci" se vrátili až po skončení konfliktu v roce 1993, přestože museli ve svém exilu snášet chladnější klima, než na jaké byli zvyklí. "Není to jejich přirozené prostředí, ale opice se dobře přizpůsobily. Žijí v opuštěných vesnicích zničených válkou a živí se ovocem ze stromů nebo chytají krysy," říká Kakubava.
Některé z opic utrpěly i psychická traumata. Například patnáctiletý Charlie se bojí mnohem více mužů než žen.
"Vojáci tu často stříleli do vzduchu jen tak pro zábavu, aby se pobavili zděšením zvířat. Zdejší opice stále ještě vylekaně reagují na jakékoliv hlasité zvuky, jako kdyby šlo o výstřel," říká zaměstnankyně ústavu Irina, zatímco Charlie stydlivě klopí hlavu.
Obrázek: Jedna ze dvou opic,
které od úterý na palubě ruské družice Bion-11 krouží ve vesmíru
kolem Země
Foto: Reuter
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |