4. 1.1997 SobotaPraha - Proroci a hvězdy nejsou novému roku 1997 zrovna nakloněni. Převládá chmurný tón Nostradamův jako nejčastěji citované autority na budoucnost. Z jeho metaforického proroctví z 16. století věští pro letošek současní vykladači počátek globální klimatické katastrofy, návštěvu z vesmíru a sociální nepokoje, které připraví půdu pro další světovou válku.
"Předpověděl detailně francouzskou revoluci, první světovou válku i nástup a pád Hitlera, zavraždění Kennedyho. Jestliže se naplní jen dvě třetiny jeho dalších vizí, máme se na co "těšit"," říká Goro Adači, jeden z expertů na Nostradama. Temnou vizi podporuje i čínský horoskop, protože jakkoliv je býk, znamení roku 1997, spíše znamením klidu, určujícím prvkem zůstane oheň.
Útěchou může být skutečnost, že existují i optimističtější proroctví, která tvrdí, že očekávané krize jsou jen porodní bolesti nového zlatého věku lidstva.
Nostradamovým proroctvím však prý letos odpovídá kromě některých událostí v minulosti i postavení nebeských těles, které se bude opakovat až v roce 2193. Kromě hrozivé konjunkce Marsu, planety nazvané po řeckém bohu války, je zlou předzvěstí na obloze především Hale-Boppova kometa. A vlasatice byly vždy spojovány hlavně s katastrofami. Hale-Boppova kometa je přitom neobvykle veliká a jasná, někteří odborníci ji proto označili za kometu století.
Symbolicky údajně pohromy odstartuje vražda současného churavějícího papeže Pavla II. na jedné z jeho plánovaných cest - do bývalé Jugoslávie, nebo do Jeruzaléma. Největší šok má však světové veřejnosti způsobit návštěva cizí civilizace z vesmíru. Ovšem k této události se váží různé scénáře, z nichž některé zachycuje Sheldon Nidle ve své knize Na prahu galaktického lidství, řazené k proudu newage.
Mnozí nostradamovci předvídají po potvrzení faktu, že lidstvo a Zemi někdo studuje, sociální nepokoje. Další jsou detailnější a tvrdí, že UFO havaruje, nebo ho sestřelí tajnou zbraní ruská protiletadlová obrana. Bytosti z vesmíru zahynou, jenže z jejich lodi uniknou neznámé mikroorganismy, které vyvolají smrtící epidemie.
Naopak jedna mayská legenda, která vznikla před objevením Ameriky, předpovídá před koncem tohoto století v souvislosti s návštěvou z vesmíru nový zlatý věk. Legenda prorokuje návrat božské pramáti XÝNuukÝKÝ na Zemi. Její návrat ukončí věk víry a nastolí věk vědění.
Podle jiných kosmických teorií se Země ocitne ve fotonovém pásu, který se k ní blíží od supernovy, jejíž vzplanutí bylo zaznamenáno v roce 1987. Toto střetnutí prý zcela změní život na planetě a lidé se transformují ve fotonové bytosti, jimž je otevřen vesmír.
Nostradamovské předpovědi však se zlatým věkem tak brzy nepočítají. Naopak možná už v tomto roce blíže neurčený atomový výbuch nebo elektromagnetický impuls ovlivní klima na celé planetě. Nevídané bouře a povodně na konci roku pak údajně dlouhodobě zlikvidují zemědělskou produkci v USA, Rusku, Střední Americe a Austrálii. Zemi by měly navíc zasáhnout ničivě i meteory (na tuto možnost letos upozornila i NASA).
Následoval by samozřejmě chaos a bouře s nebezpečnými důsledky pro mezinárodní rovnováhu, které proroctví souhrnně pojmenovává jako šíření vlády Antikrista. To podle nostradamovců zahrnuje například konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem, Jižní a Severní Koreou, eskalace napětí na Blízkém a Středním východě, výbuch ničivé bomby teroristů nad New Yorkem.
"Castor a Polux se spojí proti Antikristovi," věští Nostradamus a vykladači v tom vidí alianci Spojených států a Británie, která má v roce 1998 shodou okolností předsedat Evropské unii. Neschopnost spojenců přijmout rozhodnutí však prý umožní jen další invazi Antikrista.
Třetí světovou válku pak vidí stoupenci Nostradama jako fatální střetnutí mezi Západem a Ruskem na jedné straně a čínsko-arabskou aliancí na straně druhé. Ovšem v tomto případě jim předpověď už jednou nevyšla, protože podle vize z počátku 80. let má tato válka právě probíhat.
Obrázek: Michael de Notre-Dame řečený Nostradamus se mnoha lidem ve zpětném pohledu jeví jako úspěšný prorok.
8. 1.1997 Středa - Kustanaj (ČTI) - Ruští opičí kosmonauti, kteří byli před dvěma týdny vysláni do vesmíru, se včera v časných ranních hodinách bezpečně vrátili na Zemi. Dva makakové jménem Lapik a Multik přistáli podle plánu 130 kilometrů severozápadně od města Kustanaj v Kazachstánu, a zakončili tak misi Bion-11. Opice byly do vesmíru vyslány na palubě rakety Sojuz-U z pleseckého centra 24. prosince 1996.
Dvoutýdenní pobyt opičích kosmonautů na oběžné dráze kolem Země byl součástí mise zaměřené na studium zdravotních důsledků nulové gravitace na organismus. Makakové byli pro tento úkol vybráni pro svou odolnost vůči stresu, přizpůsobivost a schopnost klidně vykonávat určité úkoly. V rámci biologických výzkumů nesla raketa na palubě také mloky, chrobáky, slimáky, komáry a některé druhy prvoků. Ruské agentury uvedly, že se jedná již o šestý let od roku 1989, kterého se účastnily opice. Po prodělání dvouměsíčních testů se zvířata vrátí do Institutu pro výzkum primátů v Soči.
Moskva - Ruská kosmická loď Bion-11 s dvěma opicemi makak rhesus na palubě včera úspěšně přistála ve stepích Kazachstánu. Ruští vědci doufají, že výzkumem opic Lapik a Multik pomůže řešit tzv. vesmírnou nemoc, kterou trpí lidé při dlouhém pobytu ve stavu beztíže. Do vzdálenosti 400 km od Země vynesla raketa také různé druhy hmyzu a rostlin. Organizace na ochranu zvířat odsoudily tyto pokusy na živých organismech, které podle nich narušují jejich biorytmus.
12. 1.1997 Neděle - Mys Canaveral - Z mysu Canaveral na Floridě dnes vzlétl americký raketoplán Atlantis, který se má ve vesmíru setkat s ruskou orbitální stanicí Mir. Oznámil to americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
Atlantis se šesti astronauty na palubě se má spojit s Mirem v úterý. Americký astronaut J. Blaha přejde poté do raketoplánu z ruské orbitální stanice, v níž pracoval od září, a do Miru přejde z Atlantisu J. Linenger. Mir a Atlantis si také vymění tři tuny potravin a materiálu. (STS-81)
13. 1.1997 Pondělí - Mys Canaveral (ČTK) - Z mysu Canaveral na Floridě včera vzlétl americký raketoplán Atlantis, který se má ve vesmíru setkat s ruskou orbitální stanicí Mir. Atlantis se má spojit s Mirem v úterý. Americký astronaut John Blaha přejde poté do raketoplánu z ruské orbitální stanice, v níž pracoval od září, a do Miru přejde z Atlantisu Jerry Linenger. Mir a Atlantis si také vymění tři tuny potravin a materiálu. (STS-81)
13. 1. - Americký raketoplán Atlantis vzlétl včera z floridského mysu Canaveral a směřuje k ruské orbitální stanici Mir.Ke spojení obou kosmických zařízení má dojít v úterý. Po spojení dojde k vystřídání amerického kosmonauta J. Blahy, který pracuje na Miru od září loňského roku spolu s ruskými kosmonauty V. Korzunem a A. Kaleriem.
Blahu vystřídá J. Linenger, který bude už 4. americkým kosmonautem pracujícím na Miru.Linenger je lékař a má provést desítky vědeckých měření vlivu dlouhodobého pobytu v kosmu na lidský organismus. V Miru stráví 4 měsíce. (STS-81)
Pokud jsou komety posly velkých událostí, měly by nás teď čekat dramatické doby.
New Scientist - Londýn
V červenci 1994 jsme zažili gigantický ohňostroj, když Shoemakerova-Levyho kometa narazila do Jupitera a zanechala na povrchu této planety obrovské jizvy. V březnu letošního roku se kometa Hjakutake přiblížila k Zemi tak blízko, že byla viditelná i v záři světel nad městy. To nejlepší však teprve přijde. Na jaře 1997 by měla být severní obloha osvětlena novou vlasaticí, jejíž záře překoná svou intenzitou všechny hvězdy i dosud známé komety. Hale-Boppova kometa se stane astronomickou událostí století.
Mimořádně jasná je už nyní, třebaže je ještě hodně vzdálena od Slunce. Komety jsou totiž koule prachu, kamenů a ledu, které se "rozsvítí", když se dostanou natolik blízko k Slunci, aby jeho jasné paprsky stačily roztavit led, z nějž vzniká ohon komet. Ze vzniklých par se kolem jádra vytvoří mrak prachu a plynu neboli "koma". Čím více plynu a prachu je, tím jasnější je kometa. Většinu komet astronomové objeví teprve tehdy, když jsou dostatečně blízko k Slunci - ovšem stále ještě dvakrát až třikrát dál od něj než Země. Hale-Boppova kometa však byla vypátrána už v červenci 1995, kdy byla od Slunce stále ještě sedmkrát dál než Země.
Komety jako Hale-Boppova by navíc mohly skrývat klíč k tajemství vzniku slunečního systému. Astronomové jsou přesvědčeni, že Slunce a jeho planety vznikly z gigantického, chladného a hustého mraku prachu a plynu. Něco - možná exploze blízké hvězdy - mrak destabilizovalo a on se začal bortit. Materiál, který napadal do jeho středu, byl nakonec dostatečně horký a hustý na to, aby mohla začít jaderná fúze. Tak se zrodilo Slunce. Ve větší vzdálenosti pak mrak vytvořil válec, v němž se srážely a spojovaly kusy skal a začaly se formovat planety. Mezi nimi se shlukovaly malé kousky ledu a prachu a vytvářely komety. Blíže ke Slunci, než je Jupiter, byl přílišný žár na to, aby led zůstal zmrzlý.
V blízkosti Jupitera a jeho obrovitého souseda Saturna byly dráhy nových komet nestálé: většinu z nich zřejmě vsála gravitace těchto planet nebo vyletěly ze sluneční soustavy. A tam, mimo vliv kterékoli z planet, vytvořily komety válec - Kuiperův pás - podle stejného systému jako planety. Většinu komet, které se formovaly blíže, v okolí Uranu a Neptunu, však ani nevsály planety, ani nevyletěly ze sluneční soustavy. Místo toho byly vrženy na vzdálenější oběžné dráhy, kde prolétající hvězdy vytvořily kolem nich sférický útvar nazývaný Oortův mrak. Hale-Boppova kometa, jejíž orbita je téměř v pravém úhlu k rovině sluneční soustavy, je téměř jistě návštěvníkem z Oortova mraku.
To znamená, že tato kometa je pravděpodobně jedním z nejstarších těles ve sluneční soustavě a nebyla, stejně jako komety z Kuiperova pásu ušetřena povrchových změn.
Hale-Boppova kometa už ostatně některá překvapení přinesla. U většiny komet spektrální rozbor ukazuje, že v jejich ledových částech převládá voda. Například led Hjakutake tvoří voda z 80 procent. V prostoru, v němž je Hale-Boppova kometa nyní, však je příliš chladno na to, aby se vodní led odpařil, takže musí být nějaký jiný důvod, proč září tak jasně. Američtí astronomové v září 1995 objevili, že Hale-Boppova kometa uvolňuje obrovská kvanta kysličníku uhelnatého - zhruba jednu tunu za vteřinu. A nedávno francouzští vědci zjistili, že asi o dvě třetiny nižším tempem uniká z komety také kysličník uhličitý. Voda by v ledu této komety naopak mohla být tou nejzanedbatelnější složkou, tvrdí někteří vědci z amerického Úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Souvisí to zřejmě s tím, že v době, kdy se Hale-Boppova kometa vytvářela, bylo v okolním prostředí méně vodíku než při procesech, které vedly ke vzniku jiných komet.
Nejdůležitější však je u této komety to, že astronomové budou moci doplnit své modely i o četné nové údaje. To by jim mohlo pomoci vystopovat i původ ledu, z nějž jsou komety tvořeny, jeho chemickým základem může být například metan, etan a propan a jejich sloučeniny - metanol, etanol, a propanol, jež v kometách, sledovaných předtím, registrovány nebyly.
Zářivost této komety je samozřejmě pro observatoře obrovské plus. Většina komet svítí tak slabě, že je nutno shromažďovat data po několik hodin, než se změří jeden chemický vzorek, a nezbývá už kapacita na měření či zjišťování čehokoli nečekaného. Sledování Hale-Boppovy komety by navíc mohlo poskytnout informace o tom, kdy se zformovala. Vědci například předpokládají existenci dvouatomové síry. Pokud se to potvrdí, znamenalo by to, že Hale-Boppova kometa vznikla při teplotách 40 či méně kelvinů (K). Obdobná očekávání se pojí k přítomnosti argonu a neonu, které kondenzují mezi 20 a 40 K.
Díky své jasnosti byla také Hale-Boppova kometa zaznamenána již dva roky předtím, než se přiblíží periheliu, což je neuvěřitelný luxus. Když se objevila kometa Hjakutake, měli astronomové na její pozorování jen několik měsíců.
Hale-Boppova kometa se dostane do perihelia 1. dubna 1997. Hubbleův dalekohled, který se na ni zaměřoval měsíce předtím - zjistil u ní například mimořádně velké jádro, v průměru 30 až 40 kilometrů - však ji už teď pozorovat nemůže, protože je v méně než padesátistupňovém úhlu od Slunce, a zmešká tak její nejaktivnější fázi. Zaměřit ji bude znovu moci teprve na podzim 1997 a pak u ní bude moci ještě nějakou dobu zůstat, dokud kometa neopustí naši sluneční soustavu. Další příležitost k jejímu sledování už nedostane: Hale-Boppova kometa se do našeho systému příště vrátí až za 3000 let.
Hale-Boppova kometa se blíží k naší sluneční soustavě z jihu. Vidět bude v lednu na ranní obloze v době, kdy poletí mezi souhvězdími Labuť a Pegas. Nejvíc se k Zemi přiblíží 22. března, i tehdy však její vzdálenost bude přesahovat 190 milionů kilometrů, a 1. dubna dosáhne perihelia, tedy toho bodu své oběžné dráhy, v němž je nejblíže Slunci. V té době by měla být jasnější než Sirius. Znovu bude viditelná v květnu, kdy by měla procházet souhvězdími Býka a Orionu. Pak začne naši soustavu opouštět a vrátí se do ní až za 3000 let.
Před nedávnem varovali vědci před škodami způsobenými nárazem slunečního větru na zemské magnetické pole a ionosféru. Fyzikové si však stěžují, že je meteorologie vesmíru jen málo probádaná. Takže co byste řekli následující předpovědi počasí pro vesmír kolem Země: dnešní erupce na Slunci mohou ochromit družice, rušit spojení a vyvolat četné výpadky elektřiny.
Připadá vám to proroctví nesmyslné? Omyl. Takovéhle předpovědi jsou už dnes možné a brzy se stanou běžnou součástí denního meteorologického zpravodajství. Vědci totiž začali k výzkumu vlivu slunečních erupcí na okolí Země používat zvláštní radar na Špicberkách. Elektromagnetické bouře ve vesmíru sleduje svým bedlivým okem obrovská parabola o průměru 32 metry. Pokrok se zkrátka nedá zastavit. Focus, Mnichov
Badatelé se dlouho pokoušeli odhalit původ záhadných signálů zachycovaných teleskopem na oběžné dráze. Astronomové Stanfordovy univerzity v Kalifornii spočítali, že podivné výrony záření zaznamenávané orbitující stanicí Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) mohly být způsobeny blesky.
Stanice pro sledování gama záření byla uvedena na oběžnou dráhu v roce 1991. Jejím úkolem bylo vyhledávat v dalekém vesmíru různé zdroje gama paprsků. Stanice zachytila v průběhu jednoho dne svazky gama paprsků přicházející z celého nebe. Soudilo se, že tyto výrony vyvolala jediná událost, jako například gravitační kolaps neutronové hvězdy. Avšak přibližně jednou za dva měsíce stanice zaznamenala výrony krátké asi jednu milisekundu vycházející ze zemského ovzduší.
Ve dvacátých letech fyzikové tvrdili, že gama paprsky mohou vznikat nad bouřkovými mraky po výboji blesku, kdy se elektrony srážejí s jádry atomů dusíku a kyslíku a uvolňují energii ve výronech radiace.
Mohou však být tyto emise totožné s těmi, které zachytila stanice na oběžné dráze? Po srovnání údajů družice s počítačovou simulací celého procesu dospěli badatelé k závěru, že ano. Počítačový model prokázal, že elektrická nerovnováha v ovzduší po výboji blesku ionizuje okolní vzduch a strhává okolní elektrony. Unikající elektrony pak strhávají další a vyvolávají elektronovou "lavinu". Výsledkem je svazek elektronů směřující vzhůru rychlostí blízkou rychlosti světla.
"Za pohybu vzhůru ovzduším čas od času některý elektron narazí do atomového jádra a je odražen, přičemž emituje gama paprsky," vysvětluje badatel Martin Walt. Počítačová simulace ukazuje, že tento proces může platit i pro svazky paprsků zachycené orbitující stanicí až do vzdálenosti 300 kilometrů od stanice.
Bouřková oblaka se však v této vzdálenosti od stanice vyskytují častěji než jednou za dva měsíce. Znamená to tedy, že gama paprsky v nich vznikají jenom někdy. "Zatím není jasné, proč některé výboje gama paprsky produkují a jiné nikoli," říká Martin Walt. Je to fenomén omezený jenom na některé druhy mraků a jisté typy blesků. Obecné pravidlo jsme dosud neodhalili.
"Jedna z teorií tvrdí, že gama paprsky vznikají u silných červených záblesků, které se mohou vyskytovat vysoko nad bouřkovými mraky, ve výškách mezi 50 a 90 kilometry. Někteří badatelé se domnívají, že tyto blesky mohou vyvolat elektrony ženoucí se po výboji blesku vzhůru. New Scientist, Londýn
15. 1.1997 Středa - Teletext ČT1 - Moskva - Americký raketoplán Atlantis se dnes ráno spojil s ruskou orbitální stanicí Mir. Do Atlantisu přestoupí Američan J. Blaha, který byl na Miru od září. Nahradí ho astronaut J. Linenger. (STS-81)
Teletext Prima - Posádka ruské orbitální stanice Mir přivítala dnes ráno středoevropského času na palubě posádku amerického raketoplánu Atlantis.
Kosmonauti si potřásli rukama 384 km nad Zemí.Atlantis a Mir mají být spojeny 5 dní. Za tu dobu přeloží kosmonauti z Atlantisu na Mir zhruba 2,7 tun zásob, zařízení a přístrojů.
Americký kosmonaut John Blaha, který je na Miru od září 1996, se vrátí s Atlantisem domů. Blahu vystřídá Jerry Linenger, který má zůstat na Miru do května.
Dnešní spojení Atlantisu se stanicí Mir je už páté. (STS-81)
Fyzik Albert Einstein se o černých děrách ve vesmíru zmínil poprvé. Nyní se v Torontu sešli astronomové a znovu se černé díry dostaly na pořad jednání. Tajemný astronomický jev skutečně existuje, tvrdí účastníci setkání. Dokonce by mohly být dva druhy černých děr. V jádru jde o nepředstavitelně hustá vesmírná tělesa, která se nejdříve zřítila a srazila a poté vstoupila do hvězd a dalších vesmírných útvarů. Velmi objemné černé díry existují ve středu galaxií, například u Mléčné dráhy. Pak jsou ještě skutečné černé díry, beroucí energii z blízkých hvězd.
16. 1.1997 Čtvrtek - Moskva (ČTK) - Američtí astronauti a ruští kosmonauti si včera 384 kilometrů nad Zemí opět ve vesmíru podali ruce. Po úspěšném spojovacím manévru amerického raketoplánu Atlantis a ruské orbitální stanice Mir se šestičlenná posádka raketoplánu protáhla desetimetrovým tunelem k Miru a pozdravila jeho tříčlenné osazenstvo hromovým hurá.
Spojovací otvor z Atlantisu se otevřel podle údajů moskevského řídícího centra letu v sedm hodin ráno středoevropského času. Zhruba dvě hodiny předtím se raketoplán úspěšně a podle plánu připojil k Miru. Při této už páté výpravě raketoplánu k Miru se vrátí Atlantisem na Zemi Američan John Blaha, který byl na ruské orbitální stanici od září 1996. Místo něj se k ruským kosmonautům připojí astronaut Jerry Linenger.
"Hello, hello. Buďte vítáni na vesmírné stanici Miru," uvítal Blaha své americké krajany za potlesku ruské posádky. Atlantis a Mir zůstanou spojeny pět dní a v té době posádky přeloží z jednoho tělesa do druhého 2710 kilogramů zásob, mimo jiné čerstvou vodu a různé zařízení a přístroje. Blaha řekl, že mu ve stanici na oběžné dráze nic nechybělo, kromě manželky Brendy. "Postrádal jsem ji. Dříve jsem si ani neuvědomil, jak moc mě toto odloučení zasáhne." Blaha se má vrátit na Zemi 22. ledna po 128 dnech strávených v kosmu.
Linenger zůstane na Miru do května. Tento maratonec a triatlonista bude mít k dispozici posilovací zařízení, která mají astronauti používat dvě hodiny denně. Linenger však chce na palubě Miru trénovat intenzivněji než jeho předchůdci. Ruští lékaři to však nedoporučují a radí, aby se všichni astronauti drželi zavedeného tréninkového programu. Linenger je lékař a patří k fyzicky nejzdatnějším americkým astronautům. Na Zemi se vrátí v květnu, měsíc před tím, než má jeho manželka Kathryn porodit druhé dítě.
Raketoplán Atlantis má letos zamířit k Miru třikrát. Program je přípravou k vybudování mezinárodní orbitální stanice Alfa v roce 2002. (STS-81)
Vědci se již 4 roky teoreticky zabývají možným obrazem konce vesmíru.
Dva astrofyzikové z Michiganské univerzity nyní přišli s hypotézou, při které si můžeme oddechnout - konec světa je ve velmi vzdálené době. Počet roků vyjadřujících dobu do příchodu konce světa je vyjádřen číslem s 200 nulami za jedničkou.
Až ten čas nastane, bude scéna velmi truchlivá.
Hvězdy a planety zahynou - vypaří se. Nebude žádné světlo, jen ohromná změť různých částic atomů.
Zatím však není jasné, zda Země bude zničena Sluncem přímo, nebo až poté, kdy se Slunce změní v červeného obra.
20. 1.1997 Pondělí - New York (ČTI, Reuter) - Nové fotografie jednoho z šestnácti měsíců planety Jupiter, které pořídila americká sonda Galileo, podle amerických vědců naznačují, že by na tomto vesmírném tělese pojmenovaném Europa mohl existovat život.
Fotografie pořízené nad měsícem Europa ukazují na jeho povrchu masivní ledové kry o rozloze desítek až stovek čtverečních kilometrů a také hluboké brázdy vytvořené pravděpodobně ledem vychrleným vulkány z nitra planety. Fotografie tedy dokazují, že na povrchu Europy existuje voda a ta spolu s vysokými teplotami a organickými substancemi mohla podle amerických vědců vytvořit prostředí vhodné ke vzniku života. Specialisté nyní čekají na další obrázky, které sonda Galileo pořídí v únoru.
23. 1.1997 Čtvrtek - Nebývá zvykem, aby se mužem roku, jehož jmenují prestižní americké časopisy a agentury, stal vědec. Koncem minulého prosince ověnčil tímto titulem týdeník Time doktora Davida Ho, pocházejícího z Tchaj-wanu, ředitele Výzkumného střediska AIDS v New Yorku. Titul mu udělil za prosazení léčby, která "pomohla oddálit rozsudek smrti" pro desetitisíce pacientů trpících AIDS, a to používáním několika preparátů současně.
Kdybychom měli určit muže roku u nás, mohl by jím být Hoův kolega Antonín Holý, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. Doktor Holý totiž vyvinul látku Cidofovir, z níž Belgičané a Američané připravili preparát Vistide, který se od loňského léta používá proti zánětu sítnice jako následku choroby AIDS. Kromě toho se Vistide zkouší i na jiné virové nemoci. Na dalších, a jak se zdá ještě účinnějších lécích na bázi Cidofoviru vědci pracují.
Proč je AIDS v takovém ohnisku pozornosti? Odhaduje se, že během loňského roku infikoval virus HIV na celém světě přes tři miliony lidí, takže počet postižených stoupl na 22,6 milionu, z toho přes 8 milionů nemocných AIDS. Od počátku osmdesátých let infikoval virus HIV takřka 30 milionů lidí, z toho 6,4 milionu už zemřelo. Navíc se biologové obávají, že AIDS může být jenom viditelným vrcholem ledovce celé skupiny nebezpečných virových infekcí.
Také pacienty s nemocemi srdce vědci v minulém roce potěšili.
V únoru se podařilo týmu britských, amerických a italských lékařů v Královské nemocnici v Bristolu zjednodušit operaci srdce. Místo velkého řezu udělali pacientovi pod levou prsní bradavkou pouze "klíčovou dírku", a tudy přemostili ucpanou tepnu, čili udělali bypass. A potom angioplastickou metodou, která spočívá v zavedení balonku do ucpané tepny a jeho nafouknutí, nemocnou tepnu uvolnili.
Po několika desetiletích pokusů dostal první člověk podpůrné miniaturní umělé srdce. Od dubna trvale nahrazuje tento přístroj sedmašedesátiletému Američanovi Francisu McKeonovi jeho vlastní špatně fungující orgán.
Pokud jde o vědecké události, považuje časopis Time v roce 1996 za nejdůležitější srpnovou zprávu o stopách života v meteoritu, který doputoval na Zemi z Marsu. Toto zjištění odborníků americké NASA rozpoutalo nové kolo úvah o životě mimo Zemi. Už v minulosti se totiž podařilo získat řadu nepřímých důkazů o možnosti existence života ve vzdálených končinách vesmíru.
Rovněž nejnovější nález ledu - tedy zmrzlé vody - na Měsíci a na některých měsících velkých planet naší sluneční soustavy tuto představu podporuje. Kromě toho astronomové našli dvojici planet, kroužících okolo hvězdy vzdálené 35 světelných let, které by mohly mít vodu. A na Zemi platí zákon, který říká, že kde je voda, tam je i život.
Nalezení mimozemského života - byť na té nejprimitivnější úrovni - by vědcům umožnilo srovnávat dvě formy života. Tento výzkum by ukázal na obecnější zákonitosti vývoje a vedl by k lepšímu pochopení vzniku nemocí, vrozených vad a rozličných vlivů na živé organismy.
O Marsu se víc dozvíme letos, protože ho začnou zblízka zkoumat dvě americké sondy, vypuštěné koncem minulého roku. Ruský marťanský automat, do kterého přispělo dvacet západních států přístroji za 300 milionů dolarů, bohužel havaroval krátce po startu.
Zato ruská orbitální stanice Mir oslavila vloni v únoru deset let nepřetržité činnosti. To je obrovský úspěch, protože její konstruktéři počítali se čtyřletou životností. Na palubě Miru se stala třiapadesátiletá americká biochemička Shannon Lucidová kosmickou rekordmankou - 188 dnů na oběžné dráze znamená nový americký rekord v délce pobytu ve vesmíru a absolutní ženský rekord.
Za úspěch českých vědců a inženýrů můžeme považovat zářijový let aparatury Macek, která měří extrémně malá zrychlení, na palubě amerického raketoplánu Atlantis. Macek je součástí výzkumů, které probíhají v Astronomickém ústavu Akademie věd v Ondřejově.
Velké věci se udály v archeologii. V Etiopii našel mezinárodní tým vědců další, dva až tři miliony let staré kosti našich prapředků. Jejich prozkoumání může podstatně ovlivnit spor mezi dvěma skupinami badatelů. Jedni se domnívají, že předchůdce člověka označovaný jako Homo erectus opustil Afriku před 1,8 milionu let a začal kolonizovat ostatní svět. Před 1,6 milionu let se zrodil v Africe modernější Homo sapiens, který rovněž vyrazil na jiné kontinenty a tam přemohl druh Homo erectus. Podle druhé teorie se Homo erectus rozšířil z Afriky, ale Homo sapiens se z něho vyvinul zákonitě na všech místech, kam předchůdce dorazil.
Po šedesáti letech přišli archeologové v Egyptě na nedotčenou hrobku. Unikátní nález se podařil pracovníkům Egyptologického ústavu Univerzity Karlovy. Hrobka faraonova majordoma, kterou vykopali, pochází z doby asi 530 let před Kristem.
Poblíž kanadského Calgary nalezli archeologové vedení Čechem Jiřím Chlachulou dosud nejstarší důkazy o přítomnosti člověka v Severní Americe: nástroje staré nejméně dvacet tisíc let.
Špičkových událostí ve vědě a technice přinesl rok 1996 samozřejmě víc. Mnohé z nich si lépe uvědomíme až z většího odstupu.
Obrázek: Ruská orbitální stanice Mir spojená s americkým raketoplánem Atlantis
Text: Karel Pacner
28. 1.1997 Úterý - New York (ČTK) - Ruský kosmický program má problémy, které zdržují budování mezinárodní orbitální stanice. Americký list New York Times včera informoval, že je tak ohrožen celý projekt.
Ruský modul má být ústřední součástí orbitálního objektu o velikosti fotbalového hřiště. Podílí se na něm patnáct zemí a náklady se mají vyšplhat na 50 miliard dolarů. Podle listu jde o největší projekt Národního úřadu pro letectví a vesmír a také o projekt s nejširším politickým záběrem.
Rusové, kterým se nedostává peněz, jsou s výstavbou modulu již rok pozadu. Aby projekt mohl pokračovat, NASA se rozhodl postavit provizorní modul v USA, i když ani tak se nepodaří dohnat zpoždění v plánovaném vyslání kosmonautů na stanici.
Podle původního plánu měl být modul financovaný Rusy umístěn na oběžné dráze v dubnu 1998 a za ním měly následovat další, aby celé těleso bylo hotovo do roku 2002.
Předseda výboru pro vědu Sněmovny reprezentantů James Sensenbrennes upozornil, že neuvolní-li Rusové prostředky pro projekt do konce února, bude nutné je vyzvat, aby odstoupili jako plnoprávní partneři a omezili se jen na funkci placených dodavatelů některých komponentů. New York Times zdůrazňuje, že problém patří k jednomu z hlavních bodů jednání viceprezidenta Al Gorea a ruského premiéra Viktora Černomyrdina. Oba politici se sejdou na počátku příštího měsíce ve Washingtonu.
30. 1.1997 Čtvrtek - Brno, Praha - Kniha Američana Jamese Gleicka nazvaná Chaos vypráví napínavý příběh vědců, kteří si vybojovali svou pravdu navzdory nezájmu kolegů, žárlivé ignoraci ze strany specialistů v jednotlivých oborech i zoufalým podmínkám k práci, jež připomínají poměry na našich vědeckých pracovištích.
Už dávno se vědci snaží najít univerzální vědu věd - všezahrnující nauku, která by spojila matematiku, fyziku, biologii, chemii a další přírodní vědy a celé bádání o podstatě světa do jediné, jednotné teorie. Nestala se jí ani Einsteinova teorie relativity na počátku století, ani následná teorie kvantových polí. Ale nadále se jí usiluje stát teorie označovaná jako chaos. A o ní je Gleickova kniha, kterou s podtitulem Vznik nové vědy vydalo brněnské nakladatelství Ando Publishing. V šedesátých letech napadlo neznámého meteorologa v americkém Los Alamos na neohrabaném a pomalém počítači simulovat vývoj počasí na zeměkouli. Computer za hodinu vypočítal jeden den. Za patnáct dní rok. Při opravě výpočtu meteorolog Lorenz zjistil, že vstoupí-li do procesu vývoje uprostřed, změní se výchozí podmínky a počasí se už nikdy nebude vyvíjet jako předtím. Přišel na efekt "motýlího křídla": jeho mávnutí nad Saharou může způsobit tajfun v Mexickém zálivu. Věda přestala být tím, čím byla dosud.
Dalším hrdinou vědy o chaosu je chráněnec gigantu IBM Benoit Mandelbrot, jehož napadlo matematickým funkcím rodící se vědy přiřadit tvarové a barevné hodnoty. Na konci dlouhého výzkumu z počítače vylézaly nádherné spirálovité barevné abstraktní obrazy, jež vznikaly neustálým opakováním sebe sama s nepatrnou změnou - fraktáty. A právě obrazová podoba chaosu - nepořádku podle pravidel - přivedla vědce k úvahám o aplikaci teorie chaosu na přírodu, svět, vesmír. Příroda se také vyvinula neustálým genetickým opakováním, obohacovaným vždy znovu změnou výchozích podmínek. Zrodila se nová věda.
Gleick napsal poutavou knihu plnou vzrušujících informací, poznatků a výkladů. Vědu pojal jako nádherné dobrodružství, jako objevování smyslu a řádu existence. Není to lehké čtení, ale je to důležitá zpráva o stavu poznání. Náš přední teoretik vědy Ivan M. Havel jednou prohlásil, že lidé, kteří umějí psát o nejnovějších trendech a úspěších v teoretické fyzice a nové vědě, jsou neméně důležití než vědci sami. Na Chaosu Jamese Gleicka si to lze ověřit.
Alexandr Neuman
Předvánoční týden minulého roku přinesl dvě události, které zůstaly stranou veřejného dění.
Jeden den přišla zpráva, že šedesátiletý astrofyzik doktor Jiří Grygar z Fyzikálního ústavu Akademie věd dostal od organizace OSN pro vědu a kulturu UNESCO prestižní cenu Kalinga za mimořádné zásluhy o popularizaci vědy a po čtyřiačtyřiceti letech po jejím založení se stal prvním Čechem, který cenu získal.
Druhý den zemřel dvaašedesátiletý americký astrofyzik profesor Carl Sagan, světoznámý popularizátor vědy a průkopník v oblasti studia a hledání mimozemských civilizací.
Oba vědce spojovala stejná profese a stejný zájem o přibližování výsledků vědeckého výzkumu ostatním lidem. Oba však žili v rozdílných společenských formacích.
Český astronom měl smůlu, většinu svého života strávil v takzvaném reálném socialismu, kde ideologické bariéry, násobené závistí některých kolegů-komunistů nad jeho popularizačními úspěchy, jeho práci po léta ztěžovaly. V polovině normalizačních let musel dokonce odejít z ondřejovského Astronomického ústavu a uchýlit se pod ochranná křídla Fyzikálního ústavu. Navzdory tomu napsal řadu populárně naučných knih o vesmíru, v nichž dokázal obcházet marxistická dogmata, vrcholem pak byl televizní seriál Okna vesmíru dokořán, realizovaný v poněkud liberálnějším prostředí bratislavského studia. Třebaže po listopadové revoluci všechny tyhle patálie pominuly, neměl zatím Grygar na větší projekty čas, mimo jiné i proto, že se na něj nahrnuly různé funkce, jimiž mu ostatní chtěli vyjádřit svou důvěru. Teprve nyní chystá novou knihu o posledních výsledcích poznávání vesmíru.
Sagan šel po snazší cestě, protože v americké společnosti nemusel žádné ideologické překážky překonávat - nikdo mu třeba nevyčítal, že je synem chudáků, kteří utekli z Evropy. Měl čas a podmínky na vzdělání, práci a veřejnou činnost. Když pocítil potřebu prohloubit si své znalosti v biologii, studoval ji po celý rok, k návštěvám zahraničních pracovišť a konferencí vystačil s pasem a šekovou knížkou, bez složitého byrokratizování a výjezdních doložek. Když přišel s nějakou šokující vědeckou hypotézou anebo nápadem, nikdo nepoměřoval nový poznatek materialistickým učením, nýbrž odbornou hodnotou. Proto mohl prosadit, že na prvních automatických sondách, určených k odletu z naší sluneční soustavy, instalovala NASA "zpáteční adresu planety Země", a proto nejednou obhájil před výbory amerického Kongresu peněžní dotace na pátrání po mimozemských inteligencích. Napsal na dvacet knih - Pulitzerovu cenu, nejvyšší ocenění pro americké spisovatele a novináře, získal v roce 1978 za titul Dragons of Eden (Draci ráje). Vrcholem jeho popularizační činnosti se stal v roce 1980 rozsáhlý televizní seriál Kosmos, který zhlédlo v šedesáti státech - s výjimkou komunistického bloku - na půl miliardy lidí. U nás se jeho knihy začaly překládat až loni.
Oba osudy ilustrují, jaký význam přikládaly vědě a vědcům politické systémy, v nichž Grygar a Sagan žili. Grygarova práce navíc dokazuje, že i za socialismu se daly psát články a knihy, které pravdivě odrážely stav vědeckého poznání, i když se autoři museli vyhýbat "ideologicky závadným termínům" a třeba v neodpovídající míře citovat sovětské kolegy.
Pro velkou část veřejnosti byly poznatky o zahraniční vědě a technice zástupnou a jasnou informací o stavu světa na obou stranách železné opony. Dnes, po pádu reálného socialismu, ztratila u nás popularizace vědy tuto zástupnou úlohu. Neztratila však svůj význam a v nových podmínkách si musí získat i nové obecenstvo.
Kalinga Jiřímu Grygarovi je tedy pobídkou i pro ostatní, kdo popularizují vědu, aby přispívali k "interpretaci úlohy vědy při službě společnosti, obohacování jejího kulturního dědictví a řešení problémů lidstva", jak zní oficiální zdůvodnění u prestižní ceny. Karel Pacner
10. 2.1997 Fyzikové a biologové luští tajemství náboženství a ptají se: Kde je duše?
Focus, Mnichov
Svět je kulatý a otáčí se kolem Slunce. Od doby, kdy církev odsoudila Galileiho k mlčení, uplynulo 380 let. Poté, co Jan Pavel II. v minulých letech rehabilitoval Koperníka a Galileiho, uzavřel nyní mír i s Charlesem Darwinem. "Nové poznatky," napsal Svatý otec Papežské akademii věd v Římě, "jsou podnětem k tomu, aby se na evoluční teorii pohlíželo jako na víc než pouhou domněnku." S platností od 22. října 1996, tedy i podle názoru katolické církve, pochází člověk z opice. Toho dne totiž papež definitivně odložil "ad acta" - do Vatikánského archivu - poslední velký historický spor mezi církví a vědou.
Mnozí jsou však toho názoru, že době, kdy má papež v provozu vlastní stránku na Internetu a dává si od chirurgů operovat slepé střevo, zdá se toto rozhodnutí poněkud opožděné. V souvislosti s tím zní velmi kuriozně informace z Benátek osmnáctého století, kterou zaznamenal náboženský historik A. D. White: "Teprve poté, kdy bouřky třikrát během dvaceti let poškodily chrám sv. Marka, odhodlal se místní klérus k zavedení vynálezu, který znamenal odvážný zákrok proti nebeské artilérii - k instalaci hromosvodu."
Biskupy dnes už nemohou ohromit ani zelení mužíčci. Když totiž vědečtí pracovníci NASA v srpnu loňského roku informovali o možnosti, že na Marsu existuje život, mluvčí Německé biskupské konference klidně konstatoval: "Pro Boha není nic nemožné."
Ve vztahu mezi Bohem a vědou nyní opět dochází k určitému pohybu. Kosmologové, fyzici a biologové nutí církve k tomu, aby si uvědomily, co je jejich původním úkolem: základem víry je vztah člověka k Bohu. V tomto vztahu a nikoli v nějakých přírodních jevech, které dosud věda není schopna vysvětlit - spočívá nerozluštitelné tajemství.
Faktem ale je, že mnohé zázraky, tyto klasické důkazy Božího působení, jsou zhruba 2000 let po Kristově narození stěží vysvětlitelné...
Když počátkem padesátých let fyzik George Gamov vystoupil s koncepcí počátečního velkého třesku, papež Pius XII. ji s ulehčením uvítal. Jestliže totiž astronomové od druhé poloviny 18. století postulovali vesmír bez počátku, náhle se znovu objevila možnost božího stvoření. Podle teorie počátečního třesku, jako standardního kosmologického modelu, vznikl vesmír asi před 15 miliardami let z bodu s nekonečně velkou hustotou. Mnozí teologové zajásali, že fyzikové konečně provedli důkaz Boha. Jiní se však od tohoto tvrzení naopak distancovali a obávali se, zda právě nebyla existence Boha vyvrácena.
Dodnes se vznáší otazník i nad pokusem britského fyzika Stephena Hawkinga, který chce odvodit počáteční třesk z matematické formule. Astrofyzici se již značně přiblížili k řešení: ke stvoření zbývá právě a jen 10 na mínus 43 sekundy, čili 0,0000000000000000000000000000000000000000001 vteřiny. Tento takzvaný Planckův čas je až dosud nejmenší měřitelnou a dále patrně nedělitelnou časovou jednotkou. Nikdo neví, co se v této fázi stalo. Zde snad zbývá místo pro Boha. Dál však už moderní věda může - alespoň v obrysech - i bez hypotézy Boha zrekonstruovat, jak vznikla obloha a Země, den a noc, ryby a ptáci, muž a žena.
"Zpočátku chtěli nábožensky založení vědci zdůvodnit víru týmiž racionálními, deterministickými zákony, jaké jsou běžné ve vědě. To však není možné," říká jezuita George Coyne, ředitel Vatikánské hvězdárny.
Papež Lev XIV. založil v roce 1891 jedinečné přírodovědné výzkumné zařízení Svaté stolice, s výlučným cílem překonat konflikt mezi náboženstvím a vědou. Tehdy ve Vatikánských palácích přemítali teologové o "aktech Galilei". Ve hvězdárně seděli astronomové, většinou jezuité, mapovali hvězdnou oblohu a prohlédli si důkladně i souputníky Země. Dodnes je podle jezuitských vědců pojmenováno třicet pět měsíčních kráterů.
Vatikánská hvězdárna v arizonském Tucsonu je od roku 1981 jednou z nejmodernějších na světě. V roce 1993 instalovali na 3267 metrů vysokém Mount Graham, posvátné hoře sancarloských Apačů, infračervený optický teleskop.
Pozorný návštěvník si může na mosazné desce u vchodu do budovy přečíst následující text a to v latině, angličtině a v jazyce Apačů: "Kéž se mohou s pomocí Boží radovat z výsledků své činnosti ti, kdo zde dnem i nocí neustále zkoumají nejvzdálenější hranice vesmíru." Jezuitští astronomové přisuzují ohromný význam svému řádnému členství ve Vědeckém společenství: "Jsme vědci. Bádání je pro nás to nejdůležitější."
Kompetenci astronomie na obloze Vatikán tedy zatím uznal. Nyní však jde o nejvzácnější část člověka, o jeho duši. "Lidské tělo sice má svůj původ v živoucí hmotě", konstatuje papež ve svém listu o evoluční teorii. "Duši v duchovním smyslu však stvořil přímo Bůh". Neurobiolog Wolf Singer, ředitel frankfurtského Ústavu Maxe Plancka pro výzkum mozku a člen Papežské akademie ateismu, ale tuto tezi jednoznačně považuje za nepravděpodobnou. Avšak zároveň uznává, že ji lze jen těžko vyvrátit.
Vítězné tažení biologů bylo v posledních letech tak úspěšné, že mnozí z nich nakonec chtějí za součást evolučního dědictví člověka prohlásit i duši a postoj člověka. Víra, naděje, láska - to všechno jsou prý pouhé produkty DNA, která je složena z nukleinových kyselin, označených zkratkami A, C, G a T. Duše - ujišťují genoví badatelé - pochází z dlouhých slizkých vláken, která extrahují technici v laboratořích z buněk.
Britský evoluční biolog Richard Dawkins, který je mezi dnešními vědci ateistou s nejostřeji nabroušeným jazykem, má pro náboženské obrazy světa už jen posměch: "Učení římskokatolické církve je duševní nemoc spojená s neobyčejnou epidemiologií." Dawkins by chtěl pomocí DNA zlikvidovat jako irelevantní i dávnou teologickou otázku o původu zla. Říká, že "ve vesmíru, který udržují v chodu jen fyzikální síly a genetická reprodukce, přírodě nezáleží na nesmyslném utrpení, protože je z hlediska evolučního výběru nedůležité, kdo umírá s bolestmi a kdo bez nich. Vesmír, který pozorujeme, má právě ty kvality, s kterými počítáme, když vycházíme z toho, že za nimi není žádný plán, žádný záměr, žádné dobro a zlo, nic než slepá, nelítostná netečnost."
V únoru 1996 založila Alice Fultonová, biochemička na Univerzitě státu Iowa, spolu se svými kolegy "Spolek vědců", což je sdružení křesťanských vědeckých pracovníků. Podmínky členství jsou dokončená přírodovědecká studia, křest a odhodlání vstupovat do laboratoře jako na místo modlitby. Kdo připravuje nějaký experiment, má si říci: "Položím Bohu otázku."
Ve Velké Británii je už od roku 1987 "Společnost vysvěcených vědců", do které mohou vstoupit jen vědci, kteří jsou vysvěceni na kněze. Mezi její nejprominentnější členy patří John Polkinghorne, prezident WueenÝs College v anglickém Cambridgi. Je to bývalý vedoucí katedry matematické fyziky, člen Královské společnosti, který se v 50 letech vzdal své akademické kariéry a stal se knězem.
Svět se tvrdošíjně vzpírá dokonalému, exaktnímu popisu. Od roku 1927, kdy Werner Heisenberg zformuloval vztah neurčitosti v kvantové mechanice, je v oboru elementárních částic veta po kauzalitě. Kdo totiž ví, kde elektron je, neví, co dělá. A naopak, kdo ví, co elektron dělá, neví, kde je. Svět je otevřený.
Podle Johna Polkinghorna to byl "teologicky pravděpodobně nejdůležitější objev tohoto století." Kvantová mechanika dává eventuálnímu Bohu možnost jednat v dnešní době a v dnešním světě. Kdyby byl Bůh pouhým prapůvodcem aktu stvoření před 15 miliardami let, kdo by věděl, zda vůbec ještě žije? Proto je kosmologie počátečního třesku vědecky sice zajímavá, teologicky však nepodstatná. Všude jsou vidět stopy činného tvůrce. Jak by jinak bylo možné, že přírodu lze popsat matematickými pravidly, která jsou přece jen čistým produktem našeho ducha?
"Biologové zase argumentují z pozic evoluční teorie: "Kdyby se náš duch nebyl přizpůsobil realitě, nebyli bychom přežili boj o bytí, který probíhal miliony let." Naopak Polkinghorn namítá: "Neumím si představit, že Einsteinova schopnost objevit všeobecnou teorii relativity byla jakýmsi druhotným produktem našich předků, kteří museli prchat před šavlozubými tygry."
Křesťanští i nekřesťanští vědci se však shodují v jednom: nejpodivuhodnější je sám fakt, že vůbec existujeme. Kosmologové i biologové vypočítali, že ke vzniku světa a života vedlo nesčetné množství náhod. Kdyby měly přírodní konstanty třeba jen nepatrně jiné hodnoty, kdyby byly přírodní zákony třeba jen trochu odlišné, nemohla by vzniknout chemie, neexistovaly by hvězdy, sloučeniny uhlíku, život... Z ohnivé koule na počátku věků by nikdy nevznikl vesmír, který utvořil z popela mrtvých hvězd bytosti, přemýšlející o Bohu a o světě. Otázka tedy zní: způsobila to náhoda nebo Bůh?
Moderní lékařská věda opět učinila Boha možným, dokázat ho však nemůže. A kdyby ano, byl by značně abstraktní. Fyzikům ani kosmologům se přes všechno úsilí zřejmě nepodaří ztéci čtvrté přikázání z bible: "Nebudeš si dělat obraz ani jiné zpodobení toho, co je na zemi, ve vodě nebo pod zemí." Bůh kvantových mechaniků není osobní, není to někdo, ke komu se člověk může modlit, kdo odpouští hříchy.
Je jisté, že nám věda nevypovídá o světě všechno, snad ani ne to nejdůležitější. Hans-Peter Durr, ředitel mnichovského Ústavu Maxe Plancka pro fyziku a astrofyziku, používá k znázornění své myšlenky gramofonovou desku: Člověk si může prohlížet rýhy desky mikroskopem, a přesto z jejich tvaru vlastně nepochopí, že je v nich ukryta symfonie. Je snad svět gramofonovou deskou? A pokud ano, kdo ji vyrobil?
Jiní astronomové zase říkají: Můžeme-li pozorovat vesmír, nutně musí existovat i kvality, které umožňují naši existenci. Bude-li nějaký delikvent tvrdit, že ho minulo všech dvacet střelců popravčí čety, bude to sice znít nepravděpodobně, jenže mrtvý svědek by nemohl tvrdit vůbec nic.
Zemi stvořil Bůh přesně za šest dní. Je stará asi 6000 až 8000 let a člověk nepochází z opice. To je v jádru obraz světa kreacionistů neboli vědců, vycházejících ze stvoření světa. Jejich krédo zní: Bible není pouhý metaforický text, vyžadující zvláštní výklad, nýbrž je to Boží pracovní deník, a každou větu je nutno brát doslovně.
Studijní společenství "Slovo a vědění", z něhož se rekrutují kreacionisté, vzniklo v USA. Toto vlivné hnutí pořádá semináře pro školáky i studenty a má dokonce své muzeum, v němž se nachází i údajné exponáty z časů potopy světa.
Církve přijímají kreacionisty s nevolí. Papež Jan Pavel II. varovně upozorňuje, že biblický fundamentalismus přitahuje lidi, kteří mají životní problémy, a nabízí jim pobožné, ale iluzorní výklady, místo aby jim říkal, že bible nedisponuje zcela hotovými, přímými odpověďmi.
Mnozí dnes Boha nacházejí v Medjugorje, vesničce poblíž Sarajeva, která se stala jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Od 24. června 1981 se zde prý pravidelně zjevuje vesnických dětem Panna Maria. Také se objevují zprávy o případech zázračného vyléčení. Rok co rok tam přicházejí statisíce věřících turistů.
Vatikán Medjugorije za oficiální poutní místo dosud nevyhlásil. Podle papežské tiskové služby se celá věc ještě přezkoumává. Příslušná kongregace zpracovává jen ty případy zázračného vyléčení, které výslovně potvrdí nejméně dva lékaři, a teprve kdyby vědci nenašli přirozené vysvětlení, mohlo by se snad jednat o boží zásah.
24. 2.1997 Pondělí - New Scientist, Londýn - Dlouhým, štíhlým trupem a malými deltovitými křídly se Pegasus podobá spíše řízené střele s plochou dráhou letu než nosné raketě. A stejně jako ona začíná svoji pouť pod trupem velkého proudového letounu.
Upravený letoun Lockheed TriStar vynáší raketu do výše 12 000 metrů nad Tichý oceán, asi 100 km od kalifornského pobřeží. Pegasus nese malou průzkumnou družici amerického vojenského letectva.
V bezpečné vzdálenosti od letounu se zažehl raketový motor prvního stupně a Pegasus v mžiku překonává zvukovou bariéru. Dva další stupně mu udělily magickou rychlost 25 machů (pětadvacetinásobek rychlosti zvuku), potřebnou k dosažení oběžné dráhy kolem Země. Za jedenáct minut od vypuštění umístila nosná raketa svůj náklad na oběžnou dráhu vedoucí asi 800 kilometrů vysoko nad oběma zemskými póly.
Od té doby byly rakety tohoto typu úspěšně vypuštěny již několikrát a plánují se i další lety. Nový model nosné rakety vyvinula washingtonská společnost Orbital Sciences. Výrobce tvrdí, že může vypouštět malé družice vážící maximálně 450 kilogramů za poloviční cenu, než jiné rakety. Jelikož je Pegasus vypouště z letounu-nosiče, nepotřebuje nákladné pozemní kosmodromy. Vzhledem k tomu, že raketa začíná svoji pouť vysoko nad zemským povrchem, nemusí nést a ani spálit tolik pohonných hmot, jako běžné rakety, které palivo potřebují k překonání odporu nejhustších vrstev atmosféry. Navíc je upravený letoun-nosič, který plní vlastně funkci prvního stupně rakety, v provozu levný a na rozdíl od běžných typů nosných raket může být použit mnohokrát.
Provoz nosné rakety by mohl být ještě levnější, kdyby se podařilo zajistit, aby se Pegasus mohl vrátit do hustých vrstev zemského ovzduší, přistát a startovat znovu. Orbital Sciences, americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) i jiné organizace a společnosti, které se na vývoji Pegasa podílely, tvrdí, že pak by se lety do vesmíru mohly stát stejně běžnou záležitostí jako je dnešní letecká doprava.
NASA, Orbital Sciences a kosmický gigant Rockwell International proto spojily síly, aby vyvinuly malou experimentální okřídlenou raketu vypouštěnou ze vzduchu, která by to dokázala. Měla by odolávat teplotám kolem 1300 stupňů Celsia při návratu do hustých vrstev atmosféry a dokázat samostatně létat. Její provoz by měl být rychlý, levný, jednoduchý. Raketa, označená X-34, by se měla poprvé vznést někdy v roce 1998.
Loni v srpnu však NASA a Orbital Sciences oznámily nový, méně ambiciózní projekt na vývoj stroje, na němž by se vyzkoušela technika mnohokrát použitelné nosné rakety. Stroj by měl být vybaven raketovým motorem s vícenásobným použitím, který by jí udělil rychlost 8 machů a vynesl ji do výšky osmdesáti kilometrů nad povrch. Přestože je to jenom třetina rychlosti, potřebná k dosažení oběžné dráhy Země, dala by se na přístroji vyzkoušet odolnost vůči teplotám, vznikajícím při vstupu do hustých vrstev atmosféry. Stroj by se po vyčerpání pohonných hmot vracel na základnu a do čtyřiadvaceti hodin by byl opět připraven k dalšímu letu. Jeho první let je plánován v roce 1998 z armádní raketové základny White Sands v Novém Mexiku.
Nejsložitější práce pro X-34 vykonává Vývojové středisko NASA. Jde především o tepelné izolační destičky, které mají chránit stroj při návratu do hustých vrstev atmosféry. Podobné už byly vyvinuty pro tepelnou ochranu sondy Pathfinder, pro přistání na Marsu v červenci 1997 a technici tvrdí, že budou vhodné i pro návrat na Zemi. Podle Dana Raskyho, vedoucího skupiny odpovědné za tepelnou ochranu, by měly destičky vydržet pětadvacet letů a odolat teplotám do 1300 stupňů Celsia. "Člověk si však nemůže být jist, dokud je nenalepí na stroj a nevyzkouší za letu," říká Dan Rasky.
Dosud neznámým faktorem je mechanický účinek drobných částeček v ovzduší. Při rychlosti 8 machů působí i vodní kapky na povrch jako smirkový papír a teprve zkušební lety ukáží, co destičky vydrží.
Oprava destiček bude mnohem snazší než u dnešních raketoplánů, jejichž destičky jsou vypalovány dvakrát a při druhém vypalování se hmota poněkud deformuje, což pak komplikuje jejich upevnění. Proto také každý let raketoplánu stojí kolem 400 milionů dolarů. Destičky u X-34 se vypalují jenom jednou, takže se nedeformují, a jejich instalace na přídi a náběžných hranách křídel, kde je zahřívání největší, je snadná.
K navigaci bude X-34 užívat globální systém založený na využití umělých družic Země. Přesto skupina, zajišťující přesný průlet stroje atmosférou a jeho hladké přistání, musí ještě vyřešit řadu problémů. Raketu X-34 je třeba vybavit kontinuální korekcí řízení. "Největším oříškem zůstává přistání," říká vedoucí projektu Bob Lindberg. "To je klíčová záležitost a nelze ji ověřit jinak než praktickými letovými zkouškami."
Správné korekce nejsou možné bez přesné znalosti rychlosti a pohybů stroje. Shromáždit tyto údaje je další problém pro vývojovou skupinu, protože X-34 nemůže měřit svou rychlost vnějším čidlem jako normální letadlo. "Hubice, vysunutá před přídí, by mohla porušit proudění kolem stroje," říká Jerry Budd, inženýr drydenského střediska NASA pro letecký výzkum v Mojavské poušti. A to není největší problém. U letounu, který dokáže vyvinout hypersonickou rychlost, je třeba se vyrovnat i s obrovským zahříváním. "Musíte vymyslit něco, co se netaví," zdůrazňuje.
Takže místo konvenčních čidel bude mít X-34 soustavu čtyřiadvaceti přesně umístěných otvorů, za nimiž budou upevněna čidla. Vzduch, pronikající do otvorů, které nebudou mít v průměru ani 1 milimetr, bude veden soustavou trubiček, v nichž se ochladí, a teprve pak se dostane k čidlům. "Pokud jeden otvor ucpe nějaký hmyz, zůstane jich stále 23," vysvětluje Jerry Budd. Palubní počítač pak podle údajů čidel vypočítá rychlost i pohyby rakety a nastaví kormidla. To bude mimořádně důležité především při podzvukových rychlostech, kdy je stroj nejméně stabilní. "Je to jako balancovat smeták na špičce prstu," vysvětluje Bob Lindberg.
Jakmile se výzkumníci začnou zabývat měřením tlaku při hypersonické rychlosti, dostávají se do oblasti neznáma. Zkoušky v aerodynamickém tunelu a počítačová animace poskytnou představu, co se asi dá při hypersonickém proudění očekávat, ale teprve letové zkoušky mohou dát vývojovým pracovníkům jistotu. Raketu X-34 bude pohánět docela nový motor. Vyvinulo jej Marshallovo středisko NASA pro vesmírné lety v Huntsvillu ve státě Alabama. Pracovat bude na kerosen a tekutý kyslík. Motor vypadá i funguje jako běžný raketový motor, je použitelný vícekrát, vyrábí se snadno a snadno se také udržuje.
Například trysky u většiny motorů jsou vyrobeny z drahého materiálu, například z titanu, zatímco trysky nového motoru a dokonce i spalovací komora jsou vyrobeny z levného silikonového materiálu. Zpočátku se bude renovovat celý motor po každém letu. Technici však doufají, že až se vše dostatečně vyzkouší, bude možné vyměňovat pouze trysky a spalovací komoru, jako se u závodních automobilů mění pouze pneumatiky.
Přes veškerou důmyslnost konstrukce se však X-34 již dostalo do tvrdé kritiky. Smlouva mezi NASA a Orbital Sciences platí pouze pro dva lety, které mají být vykonány s poměrně nízkou rychlostí čtyř machů. NASA má sice opci na rozšíření smlouvy o dalších pětadvacet letů o rychlosti 8 machů, k tomu však ale musí nalézt zkušební přistávací plochu mnohem delší než je na White Sands.
Vzhledem k investicím, potřebných pro vývoj vícenásobných nosných raket, není dosud žádná záruka, zda bude plně funkční X-34, schopná dosáhnout oběžné dráhy, vůbec někdy dokončena.
Foto: Po odpoutání od nosiče dosáhne X-34 oběžné dráhy a vrátí se na Zemi. Dokáže však nahradit raketu Pegasus?
Foto: Výměna žáruvzdorných destiček je u dnešního raketoplánu příliš drahá a složitá.
Panorama, Milán - Na počátku byl výbuch. Vzápětí se ohnivá koule ochlazuje a z ní se rodí první expandující galaxie. Je tomu přibližně patnáct miliard let, kdy vznikl vesmír. Dnes se vědci pokouší celý proces zrealizovat v laboratořích.
Do středu malého množství supravodivého helia o teplotě nepatrně vyšší, než je absolutní nula, se vstřelí neutron, který vyvolá jadernou reakci. Energie, která se při této reakci uvolní, ohřeje miniaturní množství kapaliny a vzápětí, za méně než miliontinu sekundy, se kapalina začíná ochlazovat. Byl to jen sotva znatelný záblesk, ale ve zkumavce se zopakovaly první okamžiky, které následovaly po vzniku vesmíru.
Mezinárodní vědecká společnost se vždy snažila odhalit tajemství zrodu vesmíru. Teorie formulované na počátku třicátých let našeho století jsou velmi početné. Autorem nejznámější z nich byl ve čtyřicátých letech rusko-americký fyzik Georg Gamowe. Tvrdí, že vesmír před velkým třeskem tvořil vodík o extrémně vysoké hustotě, který vybuchl asi před 15 miliardami let. Expanze galaxií, jež byla potvrzená pomocí nejmodernějších přístrojů, je pak jeho důsledkem.
Až do nedávné doby bylo nemyslitelné, že lze reprodukovat v mikroskopickém měřítku podmínky, které po velkém třesku existovaly okamžitě.
Dnes však dvě skupiny výzkumníků prohlašují, že díky pokusu se supratekutým héliem to dokázaly. Helium s malou přitažlivostí mezi svými atomy, které jsou navíc velmi symetrické, dokáže zůstat tekuté i při teplotách velmi blízkých absolutní nule (-273,15 stupňů Celsia). Když se dostatečně sníží jeho teplota, tekuté helium přechází do fáze supratekutosti.
Vědci tedy bombardovali svazkem neutronů malé množství supratekutého helia. Výsledkem v atomovém měřítku je vyvolání zvláštní jaderné reakce, které v lokálním měřítku a ve velmi krátkém čase ohřejí dané množství helia. V následné fázi ochlazování, během kterého se v molekulách vytvářejí víry, se zdá, že to, co se děje uvnitř helia, je v mnohém analogické tomu, co proběhlo v první sekundě po velkém třesku, kdy se ohnivá koule začala ochlazovat.
Klíčová otázka je - co se opravdu stalo v první sekundě? A jedna z nejpravděpodobnějších odpovědí? Vesmír se začal ihned rychle ochlazovat a začaly se v něm měnit fáze, podobné změnám skupenství vody, kdy z páry se stává voda a pak led.
Ochlazení bylo rozhodující pro vznik čtyř sil, které vládnou vesmíru a které dnes známe pod pojmy silná interakce, elektromagnetická síla, slabá interakce a gravitace. Pravděpodobně se zrodily z prvotní síly, která držela pohromadě hmotu před velkým třeskem.
V roce 1978 Tom Kibble, teoretický fyzik na Imperial College v Londýně, poukazoval na skutečnost, že matematika, na níž se zakládala teorie velkého třesku, má mnoho společného s tím, co se děje uvnitř helia při jeho prudkém ochlazování.
Kibbleova práce zůstala však jen v teoretické rovině, protože tehdy nikdo nebyl schopen vyrobit přístroj, který by ji potvrdil. V roce 1985 Wojciech Zurek z Los Alamos Natinal Laboratory pokračoval v rozvíjení teoretických prací Kibbla a potvrdil, že souhrn matematických vztahů, regulujících přechod fáze kapalného hélia při změně na supratekuté, jsou v podstatě stejné jako ty, které popisují ochlazování vesmíru v prvních zlomcích sekundy po velkém třesku.
Ověření této fascinující teorie bylo dlouhodobým problémem pro experimentální fyziky. V roce 1994 zahájili vědci některé experimenty s tekutými krystaly, jejichž pomocí chtěli ověřit teoretická hlediska. Provedené experimenty však potvrdily vznik "defektů", aniž by dokázaly existenci analogie s událostmi po velkém třesku.
Tolik očekávané experimentální důkazy se však přiblížily právě díky nápadu s neutronovým bombardováním. Neutrony v interakci s molekulami helia uvolňují nezanedbatelné množství energie a uvnitř kapaliny pomohou vzniknout malým "bublinám" o velmi vysoké teplotě. Mají rozměry jen několik setin milimetru a jsou ponořené do kapaliny, jejíž teplota se blíží absolutní nule. Bubliny se tedy velmi rychle ochladí, reagují mezi sebou, mění svou formu a vrší se na sebe. Právě v této fázi experimentu se uvnitř kapaliny tvoří "defekty" ve formě vírů. Ty, podle vědců, mají velmi blízko k jevům, které daly vzniknout galaxiím.
První experiment provedli výzkumníci z Low Temperature Laboratory v Helsinkách. Pomocí složitého rotačního zařízení bylo možné stanovit rychlost, s jakou se tvoří víry uvnitř helia při proměnlivé teplotě a tlaku. Pod druhým pokusem jsou podepsáni odborníci z French National Research v Grenoblu. Ochladili helium na 130 miliontin stupně nad absolutní nulou, což je světový rekord. Z množství energie, která se absorbuje od okolní supravodivé tekutiny, změřili hustotu vírů.
Někteří výzkumníci hodnotí výsledky experimentů velmi opatrně a čekají na další výsledky. Jiní naopak tvrdí, že i když je třeba vykonat ještě mnoho práce, jsou experimenty se supravodivým heliem významným příspěvkem k pochopení tajemství vesmíru a jeho zrodu.
Obrázek: Na obrázku je znázorněný pokus, který byl vykonán v laboratořích v Helsinkách a v Grenoblu. Helium po bombardování neutronem vyvolá jadernou reakci, ohřeje se a hned nato se velmi rychle ochladí. Uvnitř jeho molekul se v této přechodové fázi vytvářejí víry (označené zakřivenými šipkami). V konečné fázi procesu, který trvá jen několik zlomků sekundy, víry zaujímají formu kosmických "řetězců", které dnes považujeme za první stavební prvky vesmíru.
A - supravodivé helium 3
B - měděné chladicí desky
C - měděný kontejner
D - neutron vstřelený do helia
Focus, Londýn - Může nynější okouzlení paranormálnem znamenat ústup od analytické vědy a přivést nás do éry uznávající dosud nevysvětlitelné jevy?
Přenos myšlenek na dálku. Jeden z tajných sovětských dokumentů, které pronikly na veřejnost, uvádí, že koncem 80. let působil na kosmické stanici Mir kosmonaut, jehož úkolem byly testy v oblasti telepatie. Známe jen jeho křestní jméno - Vaša - a z dokumentů je zřejmé, že se mu dařilo přijímat ze Země s nebývalou přeností dlouhé pasáže ukázek z ruské poezie, řady náhodně vybraných čísel a dokonce i poměrně složité obrazce.
10. 3.1997 Pondělí - Der Spiegel, Hamburk - Američtí vědci jsou přesvědčeni, že objevili na Měsíci vodu. Hned také začali rozvíjet fantastické teorie o koloniích osídlenců na našem satelitu. Byť je to jen jakási louže, přesto se prý dá z měsíční vody získat všechno, co člověk v lunární pustině potřebuje. Jezírko leží v kráteru na jižním pólu. Ve třináct kilometrů hluboké proláknině, kam nikdy nepropadne sluneční paprsek, vládne permanentní vesmírný mráz - minus 192 stupně Celsia - a tak je hluboce promrzlá.
Vodu vypátrala malá družice Clementine, kterou v únoru 1995 vyslala do vesmíru Ballistic Missile Defense Organization (BMDO), v níž si hrstka bývalých pracovníků zastaveného programu hvězdných válek SDI horlivě hledá nové úkoly.
Earth, New York - Již po více než desetiletí geologové shromažďují důkazy o tom, že před 65 miliony let se na Zemi zřítil obrovský meteorit nebo kometa a změnil podnebí tak silně, že to zprovodilo ze světa nejen dinosaury, ale i pětinu všech rostlinných a živočišných druhů.
Jejich důkazy jsou přesvědčivé. Jedním z nich je vrstva země, která chemickým složením odpovídá složení asteroidů. Druhým, ještě významnějším důkazem byl objev velkého kráteru nedaleko mexického města Chicxulub v roce 1991. 180 kilometrů široký kráter je nyní přikrytý více než kilometr silnou vrstvou sedimentů. Podle geologů vznikl dopadem vesmírného tělesa. Stěžejní otázkou však je, zda byl kráter do zemské kůry vyhlouben přesně v tu dobu, kdy dinosauři začali vymírat.
V roce 1992 časopis Science oznámil, že vzorky hornin získané z vrtů v kráteru jsou 65 milionů let staré, tedy pocházejí přesně z doby, kdy vymizela velká většina dinosaurů. Tento fakt podle geologů nezvratně podporuje teorii dopadu vesmírného tělesa.
Z pohledu paleontologů geologové nevědí, o čem ve skutečnosti mluví. Většina předních paleontologů věří, že v době dopadu asteroidu před 65 miliony let, na přelomu druhohor a třetihor, dinosauři již vymírali z jiných příčin. Obrovská moře pokrývající většinu kontinentů v době vrcholu vlády dinosaurů začala vysychat. Mnoho druhů dinosaurů obývalo bažinaté okraje těchto moří, a jak se jejich domov zmenšoval, pomalu vymírali. Asteroid byl tudíž pouze pověstnou poslední kapkou.
Odpověď může záviset na zdánlivě jednoduché otázce, jak rychle vlastně dinosauři vyhynuli. Pokud to způsobil dopad asteroidu, k vymření by došlo během několika málo let, to znamená v geologickém časovém měřítku téměř okamžitě. Kdyby ale byl příčinou pomalý ústup oceánů, vymírání by bylo pomalé. Proto vědci stále zkoumají zkameněliny a věří, že tam najdou odpověď. Analyzovat dochované fosilie dinosaurů však není vůbec snadné. Základním problémem je, že velká zvířata jako dinosauři tvoří obvykle malé populace a shromáždit dostatečný počet fosilií je velmi obtížné. Podle odhadu Dale Russella z Kanadského muzea přírody v Ottavě se z období druhohor zachovaly pouze dva až tři tisíce koster dinosaurů.
Jediné místo na světě, kde dinosauří fosilní záznamy dosahují až k přelomu druhohor a třetihor, je "dinosauří hřbitov" Hell Creek Formation ve východní Montaně. Podle vědců nálezy z tohoto pohřebiště dokazují, že na konci období, které ilustrují hřbitovní nálezy, byl počet druhů dinosaurů stejně pestrý jako na jeho začátku. Takže přinejmenším v Montaně nalezené důkazy naznačují katastrofický konec dinosaurů (řádově během několika ročních období), a ne pozvolné vymírání.
Teorii náhlého konce podporuje také analýza počtu zvířat, která přežila či nepřežila konec křídy. Autoři přezkoumali údaje o všech obratlovcích z lokality Hell Creek Formation, o dinosaurech, savcích, rybách, žralocích i jiných zvířatech. Podařilo se jim zjistit, že množství dinosaurů a dalších suchozemských tvorů náhle prudce pokleslo, (přežilo jen asi 12 procent suchozemských živočichů), zatímco sladkovodní tvorové přežili téměř všichni (okolo 90 procent).
Podle autorů tento výsledek jasně podporuje teorii dopadu asteroidu. Po dopadu vesmírného tělesa obrovský oblak prachu pravděpodobně zakryl celou oblohu a zpomalil tak nebo zastavil růst zelených rostlin, které byly hlavní dinosauří potravou. Jinak na tom byli vodní obratlovci, kteří záviseli na rozkládajících se rostlinách a živočiších.
Nabízí se i jiné vysvětlení, které nepopírá vliv dopadu asteroidu, ale hlavní příčinu vymírání spatřuje jinde. Vyhynutí dinosaurů mohlo být způsobeno relativně všedním procesem: ztrátou bydliště a izolováním jednotlivých skupin zvířat. Jak ustoupila ohromná mělká moře v období křídy, pobřežní nížiny, které dinosauři milovali, začaly vysychat a rozpadat se na malé osamocené oblasti. To rozdělilo populaci dinosaurů na mnoho malých izolovaných skupin snadno podléhajícím nemocem, nedostatku potravy či jiným nešťastným náhodám. Většina paleontologů akceptuje důkazy pro dopad vesmírného tělesa na konci křídy. Dokonce ani nepopírají jeho velký vliv na přírodu, ale považují ho jen za závěrečnou fázi zániku dinosaurů, kteří již vykazovali prvky celosvětového ústupu.
Přibližně před 70 miliony let bylo na světě 61 známých rodů dinosaurů. Žili ve 100 lokalitách na šesti kontinentech. Dalo by se říci, že to byla zlatá doba dinosaurů, která trvala 160 milionů let. O dva miliony let později však počet rodů prudce klesl z 61 na 18 a počet lokalit ze 100 na 26, zejména na západě Severní Ameriky. Tyto oblasti, zvláště proslulé montanské pole kostí, byly, jak se zdá, poslední baštou dinosaurů. Pravá příčina vyhynutí těchto pravěkých zvířat však přes veškerou snahu vědců zůstává stále nevyřešenou záhadou.
Text a foto Gemini film - Americká sci-fi komedie režiséra Tima Burtona o vpádu zelených mužíčků z Marsu na naši planetu a o kalamitě, kterou způsobili. V našich kinech bude mít premiéru 13. března a divákům ji nabízí Gemini film.
Ve dvaceti hlavních rolích této marťanské sci-fi komedie se sešla taková společnost hollywoodských hvězd jako až dosud nikdy. Držitel dvou Oskarů a celé řady nominací na tuto poctu Jack Nicholson je jednou z nich. V roli prezidenta Spojených států si dělá hlavně starosti, aby si vzal ten nejvhodnější oblek k uvítání Marťanů. Jinak bezmocně sedí ve své svatyni v Bílém domě. Nicholsonovi se námět tak líbil, že na dotaz, kterou roli by chtěl, prý odpověděl: "A co takhle všechny?" Všechny nezískal, ale druhou ano. Zahrál si i slizkého obchodníka s pozemky z Las Vegas. "Nicholson je prostě nejlepší a sledovat ho ve dvou rolích je velká zábava", říká o něm Tim Burton.
Glen Gloseová v roli manželky prezidenta Marshy hlavně nechce mít "ty věci (zelené mužíčky) v domě". O filmu říká, že se musela smát scénáři nahlas, a proto se k natáčení upsala. Práce s Timem Burtonem údajně probudila její smysl pro hravost, a tak se nechte překvapit. V některých scénách prý vypadá jako Frankensteinova nevěsta.
Neschopné poradce prezidenta si zahráli: Rod Steiger generála Deckera, který ještě nepoznal válku, která by se mu nelíbila. Jeho mottem je: "Vystřelte je zpátky na Mars:" Paul Winfield generála Caseyho, který chce řídit uvítací vůz a tvrdí, že "oni přicházeji v míru".
V roli další z Nicholsonových manželek (Barbary - manželky obchodníka) uvidíte Annette Beningovou. Tvrdí, že celá koncepce a styl filmu ji rozesmály a natáčení byla velká zábava. (Nominace na Oskara za vedlejší ženskou roli ve filmu The Grifters a na cenu Zlatého Globu za nejlepší ženský výkon ve filmu Americký prezident).
Fundovaného marťanologa z Washingtonu, který je příchodem zelených mužíčků naprosto zmaten, ztvárnil Pierce Brosnan. (V roce 1995 triumfálně debutoval jako James Bond ve filmu Zlaté oko). Jako odborník na Marťany má naprostou důvěru prezidenta, ale nemá vůbec ponětí, co dělat.
V záři blyštivého Las Vegas se můžete setkat i s hvězdou šoubyznysu Tomem Jonesem, který přesvědčivě ztvárnil, koho jiného, než sám sebe, Toma Jonese. A v nitru planety Země Lukas Haas v roli Richie Norrise a Sylvia Sidneyová jako jeho babička dávají dohromady tým několika generací rozhodnutý bojovat proti marťanskému šílenství.
Mezi mnoha hvězdami však ve filmu samozřejmě hrají i třínozí Marťané, které nebylo jen tak snadné obsadit. Museli být vytvořeni. Burton je charakterizuje jako bytosti anarchistického ražení, které prostě nemůžete chápat. Nevíte, co chtějí a není vám jasná jejich motivace. Jsou to pouze zlé, velice aktivní osůbky. Nakonec byli Marťané vytvořeni jako trojrozměrné počítačové postavičky firmou ILM, která dokázala svou dokonalou techniku v oblasti počítačové imaginace už ve filmech Twister, Jurský park, Terminátor II a dalších a firmou Warner Digital Studios.
V posledních letech se Tim Burton, režisér a jeden z producentů filmu (druhým je Larry Franco) stal jedním z nejnápaditějších a komerčně nejúspěšnějších filmařů naší doby. Podepsal se pod filmy Batman a Batman se vrací, režíroval dojemnou pohádku Střihoruký Edward i Beetlejuice. O tom, jak vznikl film "Mars útočí!" říká: "Chtěl jsem udělat něco zábavného, takový film, na jaké jsem se rád díval jako dítě. Vždycky jsem měl rád sci-fi filmy padesátých let. Když se v dospívání díváte na filmy o Marťanech s velkými mozky, poznamená vás to navždy."
Se žádostí o spolupráci se Burton obrátil na scénáristu Jonathana Gemse. Akce filmu, které doslova berou dech, se odehrávají tu ve Washingtonu D.C., tu v New Yorku, také v opuštěném stánku s koblihami, na prostorných pláních Kansasu, v pouštích Arizony či v záři blyštivého Las Vegas. Drobné postavičky prožívají ve filmu svéhlavě a urputně svá malá dramata, zatímco světem zmítá hysterická vřava vyvolaná ozbrojenou marťanskou invazí.
Zbývá jen dodat, že film je širokoúhlý, barevný, v původním znění s titulky a mládeži přístupný.
Na jaře se k naší planetě přiblíží Hale-Boppova kometa. Během března a dubna budeme moci sledovat jedinečné nebeské představení.
Blanco negro, Madrid
Přibližně dva měsíce nám nad hlavami bude svítit nový objekt, který v intenzitě záření předčí jen Měsíc v úplňku. Země se tak během své existence připravuje už po několikáté na návštěvu komety.
Podle odborníků bude Hale-Boppova kometa nejzářivějším útvarem, jaký jsme za posledních sto let mohli na nebi pozorovat. Její jádro může dosahovat průměru až 40 kilometrů, což je dvojnásobek průměru jádra Haleyovy komety.
Představy, které má lidstvo o kometách, se diametrálně liší. Jedni je považují za nositelky života, druzí za posly smrti. Pravdou zůstává, že od té doby, co je člověk člověkem, vyvolávají komety protichůdné názory a emoce. Jsou považovány za nadpřirozená znamení, předzvěsti konce světa, posly epidemií, důkazy božské přízně. Vždyť i k Ježíškovi v Betlémě dovedla tři krále právě kometa.
Také pro vědce se mnohé změnilo. Komety už nejsou jen kosmickými zajímavostmi, ale staly se předmětem důkladných zkoumání.
Země, podobně jako Měsíc, je pokryta krátery, které jsou nevyvratitelnými důkazy o srážkách naší planety (jakož i ostatních planet sluneční soustavy) s vesmírnými tělesy různých velikostí. Příčiny, proč jsou tyto stopy viditelné jen na Měsíci a ne na Zemi, jsou jednoduché - Měsíc na rozdíl od Země neobklopuje atmosféra, která by je byla schopna vymazat. Na Měsíci všechny otisky zůstaly (včetně stop amerického astronauta Neila Armstronga z roku 1969), zatímco na Zemi na ně působí vítr, voda, prach a eroze. Díky těmto silám mizí nejen jakékoli důkazy o vesmírných srážkách, ale snižují se horské útvary a zaplňují se údolí. Působení těchto faktorů se počítá na desítky, stovky a tisíce milionů let.
Jisté je, že nezanedbatelný podíl na vzniku kráterů mají i komety. Obrovská kometa by mohla být i příčinou zániku dinosaurů před šedesáti pěti miliony let. Předpokládá se, že šlo o srážku s vesmírným tělesem. Připomíná nám jí kráter o průměru asi 300 km v oblasti dnešního Mexického zálivu. Srážka způsobila vznik obrovských požárů, vzedmutí se víc než stometrových vln, které zaplavily obrovská území a uvolnění velkého množství zplodin do ovzduší. Jejich kumulací vznikl mrak, který na několik let zastínil Slunce, zabránil tak fotosyntéze rostlin a zdecimoval živočichy, kteří přežili předcházející katastrofy.
Ne, komety nelze brát na lehkou váhu, zejména pokud se řítí přímo na nás. Naštěstí to není případ Hale-Boppovy komety, která se k naší planetě jen přiblíží a umožní nám tak pozorovat ne příliš častý jev.
Jiná soudobá teorie se na komety dívá naprosto odlišným pohledem. Jádro komety je, kromě jiných pevných složek, tvořeno i ledem. Jakmile se kometa začne přibližovat k Slunci, led začne tát a spolu s dalšími prvky z jádra komety dává vzniknout známému a tolik charakteristickému chvostu, ale nejen jemu. U mnoha komet byla zjištěna přítomnost aminokyselin a některých dalších sloučenin, které věda považuje za nezbytné pro vznik života. Mohla se kometa tedy před více než jednou a půl miliardou let přiblížit k Zemi a zanést na naši planetu zárodky života? A pokud tomu tak bylo, mohly komety (podobné těm, které se přiblížily Zemi) zanést život i na jiné planety? Vědci tomu zatím nevěří, ale zdá se, že odpověď bude kladná.
23. července 1995 Hale-Boppovu kometu objevili dva američtí astronomové Alan Hale z Nového Mexika a Thomas Bopp z Arizony. V současné době se kometa přibližuje ke Slunci rychlostí 120 kilometrů za hodinu a zatím ji lze pozorovat jen pomocí dalekohledů. Hale-Boppově kometě trvá více než tři miliony let, než oběhne Slunce. To znamená, že naposledy byla viditelná asi tisíc let před naším letopočtem. Kometa se nejvíc přiblíží k Slunci 1. dubna letošního roku. Tento den bude od něj vzdálena 0,914 astronomických jednotek (tzn. 138 milionů kilometrů, tedy vzdálenost mezi Sluncem a Zemí).
A i když se nejedná o velké přiblížení, každá kometa, která se přiblíží na méně než jednu astronomickou jednotku, nám zaručí neobvyklou podívanou.
Nejvíce se Hale-Boppova kometa přiblíží k Zemi 23. března letošního roku. Bude vzdálena asi 194 milionů kilometrů od naší planety, což znamená, že pokud nedojde k nepředvídané změně oběžné dráhy, budeme ji moci v klidu pozorovat.
Oběžná dráha Hale-Boppovy komety je elipsovitá (obdobně jako je tomu u planet sluneční soustavy) a kometa se bude na nebi pohybovat od jihu směrem ke Slunci a potom zmizí. To znamená, že kromě března a dubna bude lépe vidět z jižní polokoule, kdy bude Zemi nejblíže.
Podle všech dostupných údajů se jedná o jednu z největších komet. Její jádro obklopují prach a plyny. Nikdy s jistotou nemůže určit jeho velikost, ale nejnovější odhady se shodují na asi 40 kilometrovém průměru. Pozorování ze začátku ledna ukazuje, že jak oběžná dráha, tak i viditelnost komety zatím odpovídají předběžným výpočtům. Chvost ještě není viditelný, což je dáno její současnou pozicí.
Vědci pomocí spektrometrů zjistili, že v jádru komety je hojně zastoupen oxid uhelnatý, zatímco v materiálu, který se z jádra uvolňuje, je obsažen oxid uhličitý.Astronomové doufají, že se jim podaří zjistit podrobnější složení komety a určit tak místo jejího vzniku, které leží někde mezi naší sluneční soustavou a její nejbližší hvězdou (Alfa v souhvězdí Kentaura), což představuje vzdálenost čtyř světelných let.
22. 3.1997 Sobota - Zářící kometa bude jasnější než hvězda Sirius - V nedělí 23. března bude Hale-Boppova kometa nejblíže Zemi a 1. dubna se maximálně přiblíží Slunci. Jak uvedl ing. Bohumil Maleček, ředitel Hvězdárny a planetária Plzeň, vlasatice je dobře pozorovatelná na večerní a ranní obloze bez optických přístrojů i pouhým okem, neboť je jednou z nejjasnějších komet.
"Večer ji uvidíme asi za hodinu až za devadesát minut po západu slunce nad severozápadním obzorem," říká ing. Maleček. "Ráno je už dlouho před východem slunce viditelná nad severovýchodním obzorem." Znalci nočního nebe ji naleznou mezi souhvězdími Cassiopeia a Pegasem s Andromedou.
Kometa Hale-Bopp se přiblíží Slunci na 140 milionů kilometrů a Zemi na 197 milionů kilometrů. Na obloze zazáří nejjasněji právě koncem března, kdy by měla být jasnější než hvězda Sirius.
26. 3.1997 StředaPraha - Ještě tři týdny bude mezi souhvězdím Persea, Andromedy a "dvojitým vé" Kasiopey křižovat noční oblohu Hale-Boppova kometa. Kus ledu s rychlostí 160 000 kilometrů v hodině rozzářený slunečními paprsky se má dostat k Zemi nejblíže na vzdálenost téměř 200 milionů kilometrů 1. dubna, ale již předem se kolem vlasatice vyrojilo několik téměř aprílových zpráv.
"Řekněte pravdu o Hale-Boppově kometě! Mimozemšťané přicházejí," vyzýval billboard účastníky únorové konference Americké asociace pro vědecký pokrok. Fáma o cizí meziplanetární lodi, kterou rozpoutal Chuck Schramek prohlášením, že ve stínu komety letí objekt podobný Saturnu (kouli s prstencem), je jen jednou z ukázek očekávání - v tomto případě nažhavených ufologů.
Přestože jeden z objevitelů komety Alan Hale odhalil, že údajné UFO je obyčejná hvězda 8. velikosti, stal se jen, jak upozorňuje týdeník Newsweek, terčem nenávistných slovních útoků milovníků zelených mužíčků, jež rozhořčila Haleova výzva: "Tyto neodpovědné zprávy si zaslouží jen pohrdání. Vychutnávejte vlastní krásu komety."
Zatímco Egypťané a Číňané, kteří tuto kometu zaznamenali a viděli přibližně kolem roku 2213 před naším letopočtem jako první a jediní před Halem a Boppem a nebrali ji podle historiků jako zásadní znamení nebes, evropská civilizace tradičně přičítá kometám význam přelomový - většinou katastrofický. Zabití Gaia Julia Caesara, dobytí Anglie Normany, pád Jeruzaléma, na druhou stranu i zrození Ježíše a porážku Hunů - to vše zvěstovala nějaká vlasatice na noční obloze.
Nyní vykladači Nostradama určili za "oběť" Hale-Boppovy komety papeže Jana Pavla II., který chce co nevidět navštívit Sarajevo i Jeruzalém. Někteří horliví křesťané pak považují Hale-Boppovu kometu za hvězdu jménem Pelyněk, která se má podle apokalyptického Zjevení sv. Jana zřítit na zem a zničit třetinu řek a otrávit prameny vod. K těmto vizím pravděpodobně přispívá i blízkost milénia, které samo o sobě spojují mnozí s nutností světodějných změn.
Ale kometa se nemusí týkat jen králů a papežů nebo globální katastrofy.
"Ach, ta kometa! Vůbec se nedivím, že chudák paní Galuchetová minulou noc náhle zemřela," ocitoval týdeník Time text k humoristické litografii z roku 1858, na níž tři pařížské drbny diskutují v davu, jenž na obloze sleduje prolétající vlasatici.
Přestože s Marťany nebo úvahami o zvýšení chuti na sex dostávají komety nádech komičnosti, skrývají v sobě nebezpečí, které se lidstvu zatím vyhýbalo. Odborníci z NASA však již dnes probírají možnosti, jak zabránit tomu, aby se kometa nebo nějaký asteroid mohly srazit se Zemí. Jak dokazují nejnovější výzkumy, na podobnou kolizi doplatili před 65 miliony let dinosauři.
Například Hale-Boppova kometa má v průměru 40 kilometrů a i meteroid o průměru kolem osmi set metrů může po dopadu na Zem zvednout do atmosféry takové množství prachu, že nastane rok trvající globální noc. Podle odborníků se něco podobného stává přibližně jednou za 100 000 let, ale může se to stát kdykoli. Komety jsou navíc přes všechnu svou periodičnost objekty s velmi nepředvídatelným chováním.
Americká agentura Spacewatch (Vesmírná hlídka) v Arizoně eviduje Zemi blízké objekty, z celkem 2000 zaznamenaných je asi 300 s velikostí větší než 800 metrů. Má však, jak upozorňuje David Morrison z NASA, aktuální měsíční přehled jen o deseti procentech oblohy. Větší naději dává současné propojování observatoří - například teleskopů v Itálii a Číně. Nicméně Hale-Boppovu kometu objevili jako první v roce 1995 dva amatéři.
V zásadě existuje pět možných postupů, jak zabránit kolizi vesmírného tělesa se Zemí. Všechny zvažované postupy jsou teoreticky možné, i s použitím současné techniky, ovšem nebyly ještě prakticky vyzkoušeny. Experti NASA však upozorňují, že vlastní provedení vyžaduje ještě přípravu a miliardy dolarů.
První možností je trefit se do komety nebo asteroidu rychle letící, těžce naloženou raketou, která by díky vysoké kinetické energii těleso rozprášila. Poněkud šetrnější je návrh vyslat k letícímu tělesu speciální zařízení se solární plachtou, která by ho díky slunečnímu větru odklonila z kolizní dráhy. Odklonit by kometu mohl i silný laserový paprsek nebo jaderný výbuch v blízkosti jejího povrchu. Jako poslední se zvažuje poněkud komplikované vyslání speciálního zařízení, jež by kometě dodalo vlastní raketový motor, který by ji odsunul a případně dál upravoval jeho kurs.
První známou kometou, proti níž by mohl být jeden z těchto postupů použit, je snad ta nejznámější - Halleyova kometa, která se na své dráze uvnitř sluneční soustavy má přiblížit ke dráze Země přibližně za 64 let. Hale-Boppova kometa se má s pozemskou noční oblohou rozloučit poklidně v dubnu na 2400 let.
Komety pravděpodobně pocházejí z
mezihvězdné mlhoviny, která obklopuje sluneční soustavu a je
tvořena ze zmrzlých plynů a vesmírného prachu.
Chvost je 100 milionů kilometrů dlouhý
Chvost plynů vzplál díky působení slunečního větru
Hale-Boppova kometa se 1. dubna dostane nejblíže k Zemi
Žhnoucí korona se roztahuje od jádra až do vzdálenosti jednoho
milionu kilometrů
Jádro komety tvoří led a pravděpodobně křemičitý prach
Částice prachu odrážejí sluneční paprsky a dodávají
vlasatici astronomy ceněný vysoký jas.
Praha - Komety a asteroidy, což někdy bývají i vyhaslá jádra komet, létají sluneční soustavou od vzniku vesmíru. Jsou různě velké - nepravidelné hory kamení ve tvaru brambory či šišky od několika stovek metrů až po desítky kilometrů. Podle některých teorií mohly komety zanést na naši planetu zárodky života.
Začátkem 20. století uveřejnil švédský fyzik Svante Arrhenius představu, že mezihvězdným a meziplanetárním prostorem putují drobné částečky včetně spór, které oplodňují planety, na nichž existují příhodné podmínky. Třebaže Arrhenius patřil mezi prestižní vědce, byl mimo jiné rektorem univerzity ve Stockholmu, jeho kolegové tuto takzvanou panspermickou hypotézu rozdrtili.
Avšak po víc než půl století se k ní vědci opírající se o nové poznatky oklikou vrátili. Na začátku šedesátých let vystoupili někteří chemici s myšlenkou, že jádra komet obsahují organické látky, některé mohly v dávné minulosti dopadnout na Zemi a těmito látkami, ze kterých se mohl vyvinout organický život, planetu oplodnit. Logicky tím završili řadu pozorování radioastronomů, která ukazovala, že v mezihvězdném prostoru jsou gigantická oblaka prachu a různých organických látek včetně dost složitých.
Později našli chemici tyto látky rovněž ve zbytcích meteoritů, které dopadly na Zemi. A průzkum Halleyovy komety na počátku sedmdesátých let potvrdil, že její jádro skutečně obsahuje látky potřebné ke vzniku primitivního života. Lepší údaje o kometách, než získávali a získávají astronomové z pozemských observatoří, astronomické družice a posádky kosmických plavidel z oběžné dráhy okolo Země přinesly totiž automatické sondy.
Poprvé se podařilo přiblížení k jádru komety sondě Giotto, vypuštěné západoevropskou agenturou ESA, 14. března 1986 prolétla ve vzdálenosti 596 kilometrů od jádra Halleyovy komety. Z mnohem větší vzdálenosti zkoumaly tuto kometu ještě dva automaty americké, dva sovětské a dva japonské. Později 10. července 1992 se Giotto přiblížila asi na 200 km k jádru Grigg-Skjellerupovy komety. Americká NASA chce vypustit v roce 1999 automat Stardust, který by měl o pět let později dostihnout kometu Wild 2. Hale-Boppova kometa byla bohužel pro takovou expedici objevena příliš pozdě, než aby NASA či ESA stihly na takové setkání jakýkoliv aparát připravit. Karel Pacner
27. 3.1997 Čtvrtek - Washington (AP) - NASA hodlá opustit pro vynášení nákladů na oběžnou dráhu raketové systémy a vyvíjí čtyři nosiče, které budou díky "dýchání vzduchu" desetkrát rychlejší než zvuk (asi 332 metrů za sekundu).
Během pěti let tak chce s vynaložením 33,4 milionu dolarů v projektu Hyper-X prakticky uplatnit novou hypersonickou propulzní technologii. S prvním pokusným letem se počítá dokonce už na konci roku 1999. Pokud se tento test zdaří, bude to poprvé, kdy neraketový motor bude pohánět stroj k rychlosti větší než pět machů - pětinásobek rychlosti zvuku.
První stupeň dosavadní nosné rakety by měl pomoci otestovat vlastnosti všech pokusných plavidel. Teprvé poté by byl nový typ vesmírného korábu vypuštěn samostatně díky síle vzduch dýchající propulzní jednotky. Dosud měly rakety na spalování vlastní kyslík z nádrží, zatímco Hyper-X jej má čerpat přímo z atmosféry. Díky tomu bude takové plavidlo schopné vynášet větší náklady, a to i na větší vzdálenosti než raketové systémy.
"Hlavní je to, že nové motory budou na světě během méně než dvou let," pochvaluje si celý projekt představitel Daniel S. Goldin. "Kdyby to bylo postaru, trvalo by nám odzkoušení něčeho podobného aspoň deset let," tvrdí Goldin a dodává, že celý vývoj obstarává MicroCraft z Tenessee.
Na podzim roku 1999, při příležitosti padesátiletí komunistického režimu v Číně, by se měl vydat do vesmíru první Číňan. Vyplývá to z informací ruského časopisu Novosti kosmonavtiky, jehož redaktor hovořil ve Hvězdném městečku u Moskvy s několika čínskými specialisty, kteří tam pobývají na zkušené.
Když v polovině 50. let upevnila čínská komunistická vláda své postavení, začala usilovat o to, aby se domů vrátili všichni vědci, kteří se před ní uchýlili do zahraničí. Měla zájem především o fyziky a inženýry, kteří by uměli zkonstruovat atomové bomby a řízené střely - ty se tehdy pokládaly za znak velmocenské prestiže.
Peking lákal své rodáky na vlastenecké city a tento jeho přístup se osvědčil. Například z Francie se vrátil žák Joliot-Curiea ien San-ťiang, ze Spojených států zase ien Sůe-ťiang, po jehož odjezdu si německo-americký raketový konstruktér von Braun povzdechl: Bude to můj nejobávanější protivník.
V říjnu 1964 vyzkoušel Peking první atomovou bombu - jejím otcem byl ien San-ťiang. O dva roky později raketa středního doletu, zkonstruovaná pod vedením ien Sůe-ťianga, experimentálně vynesla jadernou hlavici.
Jakmile začali Sověti a Američané vypouštět do vesmíru družice a lidi, uvědomili si Číňané, že musí udělat i tento krok - nejen k zajištění své bezpečnosti pomocí vojenských družic, ale i ke zvýšení své prestiže.
První čínská družice se ozvala z vesmíru koncem dubna 1970 - nenesla žádné vědecké přístroje, ale z magnetofonového pásku vysílala do éteru píseň Východ je rudý. Po SSSR, USA, Francii a Japonsku se Čína stala pátým státem, který umí vypouštět do vesmíru umělá kosmická tělesa pomocí vlastních raket. Zahraniční odborníky udivila váha čínské družice - měla přes 170 kg, což znamenalo, že ji na oběžnou dráhu dopravila poměrně silná raketa.
V dalších letech si svět na čínské družice zvykl. Ovšem podobně jako sovětský kosmický program byly i snahy Pekingu na tomto poli zahaleny závojem tajemství, které poodkrývaly jenom zprávy amerických výzvědných družic.
Z nosičů atomových bomb čínští odborníci vedení ien Sůe-ťiangem vyvinuli - podobně jako většina jejich zahraničních kolegů - nosiče kosmické. Jejich řada se nazývá Dlouhý pochod, podle známé anabáze čínské Rudé armády ve 30. letech.Čína vybudovala dva kosmodromy. Vypouští z nich družice, na kterých zkouší aparatury špionážní, spojové, meteorologické, pro výzkum zemských zdrojů... K získávání prvních kosmických snímků zemského povrchu pro potřeby vojáků a geologů museli čínští specialisté vyvinout techniku návratu malých pouzder, později i celých družic.
V polovině 80. let založili Číňané společnost Great Wall Industry Company, která nabízí rakety k vynášení cizích družic. Ve srovnání s komerčními raketami americkými, sovětskými-ruskými a se západoevropskou firmou Arianespace jsou její ceny poměrně nízké. Proto mají o její služby mnohé západní firmy zájem. Ostatně, potřeba umisťovat na oběžnou dráhu spojové a další družice stoupá tak prudce, že čekací listiny na rakety jsou zaplněné na několik let dopředu.
Avšak spolehlivost nosičů série Velký pochod není příliš vysoká - nejedná západní družice při startu havarovala. Zvláště v letech 1995-96 je postihla série katastrof, při nichž zahynuli členové obsluhujícího personálu.
Čtyři roky po prvních družicích poslali Sověti a Američané do vesmíru i lidi. Tímto směrem zatím nepokračují ani Francouzi, Japonci, Britové či jiní vlastníci kosmických nosičů. Jedině Číňané o tom stále uvažují.
Od roku 1984, kdy má ČLR raketu Čchang Čeng CZ-3, která dopravuje na nízkou oběžnou dráhu pětitunové náklady, je vypuštění lidí technicky proveditelné.
Avšak Čína zřejmě zápasí s mnoha problémy, které by sama zvládla jenom za velkých obtíží a finančních nákladů. Orbitální stanice je ještě větším soustem, protože by měla vážit okolo 20 tun. A nejmohutnější raketa CZ-2E, používaná od roku 1990, unese nanejvýš devět tun.
První oficiální informace o pilotovaných letech začaly přicházet z Pekingu teprve vloni. V dubnu oznámili, že 5600 odborníků vyvíjí kosmické dopravní systémy pro 21. století a staví orbitální stanici, která bude většinou dálkově řízena ze Země, kosmonauti se budou na její palubě objevovat jen občas.
Půl roku nato, při příležitosti mezinárodního astronautického kongresu v Pekingu, zveřejnila tisková agentura Nová Čína hlavní obrysy ambiciozního kosmického programu země. Hlavní prioritou jsou pilotované lety. Dalším krokem má být výzkum Měsíce včetně využívání jeho přírodních zdrojů. To tedy znamená, že na jeho povrchu musí pracovat i Číňané. Kromě toho Čína staví s Německem dvoutunovou družici určenou k výzkumu Slunce. Čínští vědci vyvíjejí spolu s americkými a ruskými kolegy přístroj pro mezinárodní stanici Alfa určený ke zjišťování antihmoty a černé hmoty ve vesmíru.
Novináři z časopisu Novosti kosmonavtiky však zjistili, že se Čína neobejde bez zahraniční pomoci ani při pilotovaných letech. Už v roce 1993 pobývala ve Hvězdném městečku u Moskvy skupina čínských lékařů, která studovala metody výběru kandidátů pro kosmické lety, a vloni další skupina, kterou zajímal samotný průběh výcviku. Začátkem listopadu tam na dva týdny přijela další skupina specialistů včetně dvou instruktorů kosmonautů, dvou vědců a tlumočníka, kteří tam zůstanou rok. Zmínění instruktoři - Wu Čche a Li Čin-lun - mají projít základním kosmonautickým výcvikem, aby pak mohli připravit k letu skutečné kandidáty. Vzhledem k tradičnímu utajování veškeré rusko-čínské spolupráce je však možné, že budoucími kosmonauty budou právě oni sami.
Vloni v srpnu navštívili čínští raketoví odborníci dvě moskevské kosmické továrny - Chruničevovu a Energiji. Měli zájem o koupi některých palubních aparatur a o pomoc při stavbě těžkého nosiče a orbitální stanice. V Kyjevě se už koncem roku 1995 domlouvali o nákupu systému pro automatické sblížení a spojení kosmických lodí ve vesmíru.
Ze všech informací ruští novináři vydedukovali, že Čína počítá s vypouštěním svých lidí nejdřív na lodích podobných třímístným sovětským Sojuzům. Rovněž není vyloučeno, že také vyzkouší automatické spojení dvou těchto plavidel.
Čína vybudovala stanice pro sledování kosmických strojů a nezbytná výpočetní střediska, má i tři specializované námořní lodi. To však nestačí, a tak se hovoří o tom, že při výpravách kosmonautů by využívala také ruskou síť pozemních stanic.
Je pravděpodobné, že podrobnosti obsahuje rusko-čínská dohoda o spolupráci ve vesmíru, podepsaná v dubnu 1996 v Pekingu. Ta však na žádost čínských vyjednavačů zůstává tajná. Karel Pacner
28. 3.1997 Pátek - Londýn (ČTK) - Skupina londýnských vědců ve středu oficiálně zpochybnila populární teorii, podle níž způsobil zánik dinosaurů meteorit. Vědci zastávají názor, že hromadné vymírání těchto živočichů začalo již několik milionů let před dopadem meteoritu.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |