Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Astronomie a kosmonautika v roce 1997 - 1. část

 

Naplnění   Nostradamových  předpovědí   by  letos   zahájilo  éru katastrof

 4. 1.1997 SobotaPraha  -  Proroci  a  hvězdy   nejsou  novému  roku  1997  zrovna nakloněni.  Převládá  chmurný  tón  Nostradamův  jako  nejčastěji citované autority na budoucnost. Z jeho metaforického proroctví z 16. století věští pro letošek současní vykladači počátek globální klimatické  katastrofy, návštěvu  z vesmíru  a sociální nepokoje, které připraví půdu pro další světovou válku.

"Předpověděl detailně francouzskou revoluci, první světovou válku i nástup a pád Hitlera,  zavraždění Kennedyho. Jestliže se naplní jen dvě třetiny  jeho dalších vizí, máme se  na co "těšit"," říká Goro Adači, jeden z expertů  na Nostradama. Temnou vizi podporuje i čínský horoskop,  protože jakkoliv je  býk, znamení roku  1997, spíše znamením klidu, určujícím prvkem zůstane oheň.

Útěchou  může  být  skutečnost,  že  existují  i  optimističtější proroctví,  která  tvrdí,  že  očekávané  krize  jsou jen porodní bolesti nového zlatého věku lidstva.

Nostradamovým proroctvím však prý  letos odpovídá kromě některých událostí v  minulosti i postavení nebeských  těles, které se bude opakovat až  v roce 2193. Kromě  hrozivé konjunkce Marsu, planety nazvané  po  řeckém  bohu  války,  je  zlou  předzvěstí na obloze především  Hale-Boppova kometa.  A vlasatice  byly vždy spojovány hlavně  s katastrofami.  Hale-Boppova kometa  je přitom neobvykle veliká  a jasná,  někteří odborníci  ji proto  označili za kometu století.

Symbolicky   údajně   pohromy    odstartuje   vražda   současného churavějícího papeže Pavla II. na jedné z jeho plánovaných cest - do bývalé  Jugoslávie, nebo do  Jeruzaléma. Největší šok  má však světové veřejnosti  způsobit návštěva cizí  civilizace z vesmíru. Ovšem  k této  události se  váží různé  scénáře, z  nichž některé zachycuje  Sheldon  Nidle  ve  své  knize  Na  prahu galaktického lidství, řazené k proudu newage.

Mnozí nostradamovci  předvídají po potvrzení faktu,  že lidstvo a Zemi někdo  studuje, sociální nepokoje. Další  jsou detailnější a tvrdí,  že UFO  havaruje, nebo  ho sestřelí  tajnou zbraní  ruská protiletadlová obrana. Bytosti z  vesmíru zahynou, jenže z jejich lodi  uniknou  neznámé  mikroorganismy,  které  vyvolají  smrtící epidemie.

Naopak  jedna  mayská  legenda,   která  vznikla  před  objevením Ameriky, předpovídá  před koncem tohoto  století v souvislosti  s návštěvou  z vesmíru  nový  zlatý  věk. Legenda  prorokuje návrat božské pramáti XÝNuukÝKÝ  na Zemi. Její návrat ukončí  věk víry a nastolí věk vědění.

Podle jiných kosmických teorií se  Země ocitne ve fotonovém pásu, který  se   k  ní  blíží  od   supernovy,  jejíž  vzplanutí  bylo zaznamenáno v roce 1987. Toto  střetnutí prý zcela změní život na planetě  a  lidé  se  transformují  ve  fotonové bytosti, jimž je otevřen vesmír.

Nostradamovské   předpovědi  však   se  zlatým   věkem  tak  brzy nepočítají. Naopak  možná už v tomto  roce blíže neurčený atomový výbuch  nebo  elektromagnetický  impuls  ovlivní  klima  na  celé planetě.  Nevídané  bouře  a  povodně  na  konci  roku pak údajně dlouhodobě zlikvidují zemědělskou produkci  v USA, Rusku, Střední Americe  a  Austrálii.  Zemi  by  měly  navíc  zasáhnout ničivě i meteory (na tuto možnost letos upozornila i NASA).

Následoval by  samozřejmě chaos a  bouře s nebezpečnými  důsledky pro mezinárodní  rovnováhu, které proroctví  souhrnně pojmenovává jako  šíření vlády  Antikrista. To  podle nostradamovců  zahrnuje například  konflikt mezi  Čínou  a  Tchaj-wanem, Jižní  a Severní Koreou,  eskalace napětí  na Blízkém  a Středním  východě, výbuch ničivé bomby teroristů nad New Yorkem.

"Castor a Polux se spojí proti Antikristovi," věští Nostradamus a vykladači v tom vidí alianci Spojených států a Británie, která má v roce 1998 shodou okolností předsedat Evropské unii. Neschopnost spojenců  přijmout rozhodnutí  však prý  umožní jen  další invazi Antikrista.

Třetí světovou  válku pak vidí stoupenci  Nostradama jako fatální střetnutí mezi Západem a Ruskem na jedné straně a čínsko-arabskou aliancí na straně  druhé. Ovšem v tomto případě  jim předpověď už jednou  nevyšla, protože  podle vize  z počátku  80. let  má tato válka právě probíhat.

Obrázek: Michael de Notre-Dame  řečený Nostradamus se mnoha lidem ve zpětném pohledu jeví jako úspěšný prorok.        

 

Opičí kosmonauti z Ruska bezpečně přistáli na Zemi

8. 1.1997 Středa - Kustanaj (ČTI)  - Ruští opičí  kosmonauti, kteří byli  před dvěma týdny  vysláni do  vesmíru, se  včera v  časných ranních hodinách bezpečně  vrátili na  Zemi. Dva  makakové jménem  Lapik a  Multik přistáli  podle  plánu  130   kilometrů  severozápadně  od  města Kustanaj v Kazachstánu, a zakončili  tak misi Bion-11. Opice byly do  vesmíru vyslány  na palubě  rakety Sojuz-U  z pleseckého centra 24. prosince 1996.

Dvoutýdenní pobyt  opičích kosmonautů na oběžné  dráze kolem Země byl součástí mise zaměřené na studium zdravotních důsledků nulové gravitace na organismus. Makakové byli pro tento úkol vybráni pro svou  odolnost  vůči  stresu,  přizpůsobivost  a schopnost klidně vykonávat určité úkoly. V rámci biologických výzkumů nesla raketa na palubě  také mloky, chrobáky, slimáky,  komáry a některé druhy prvoků. Ruské  agentury uvedly, že  se jedná již  o šestý let  od roku 1989, kterého se účastnily opice. Po prodělání dvouměsíčních testů se zvířata vrátí do Institutu pro výzkum primátů v Soči.

 

Opičí posádka opět na Zemi

Moskva - Ruská kosmická loď  Bion-11 s dvěma opicemi makak rhesus na palubě  včera úspěšně přistála  ve stepích Kazachstánu.  Ruští vědci doufají, že výzkumem opic  Lapik a Multik pomůže řešit tzv. vesmírnou  nemoc, kterou  trpí lidé  při dlouhém  pobytu ve stavu beztíže. Do vzdálenosti 400 km  od Země vynesla raketa také různé druhy  hmyzu a  rostlin. Organizace  na ochranu  zvířat odsoudily tyto  pokusy na  živých  organismech,  které podle  nich narušují jejich biorytmus.

 

Atlantis směřuje k Miru

12. 1.1997 Neděle - Mys Canaveral - Z  mysu Canaveral na Floridě dnes vzlétl americký  raketoplán Atlantis,  který se  má ve  vesmíru setkat s ruskou orbitální  stanicí Mir. Oznámil  to americký Národní  úřad pro letectví a vesmír (NASA).

Atlantis se  šesti astronauty na  palubě se má  spojit s Mirem  v úterý. Americký  astronaut J. Blaha přejde  poté do raketoplánu z ruské orbitální stanice, v níž pracoval od září, a do Miru přejde z Atlantisu J. Linenger.  Mir a Atlantis si také  vymění tři tuny potravin a materiálu.                                    (STS-81)

 

Raketoplán Atlantis směřuje k Miru

13. 1.1997 Pondělí - Mys Canaveral  (ČTK) - Z  mysu Canaveral na  Floridě včera vzlétl americký  raketoplán Atlantis,  který se  má ve  vesmíru setkat s ruskou  orbitální stanicí  Mir. Atlantis  se má  spojit s Mirem v úterý. Americký astronaut John Blaha přejde poté do raketoplánu z ruské orbitální stanice, v níž pracoval od září, a do Miru přejde z Atlantisu  Jerry Linenger.  Mir a  Atlantis si  také vymění tři tuny potravin a materiálu.                               (STS-81)

 

Atlantis letí k Miru

13. 1. - Americký raketoplán  Atlantis vzlétl včera z floridského mysu Canaveral a směřuje k ruské orbitální stanici Mir.Ke spojení obou kosmických zařízení  má dojít v úterý. Po spojení dojde k vystřídání amerického  kosmonauta J. Blahy, který pracuje na  Miru od  září loňského   roku spolu  s ruskými  kosmonauty V. Korzunem a A. Kaleriem.

Blahu  vystřídá   J.  Linenger,  který   bude  už  4.   americkým kosmonautem pracujícím na Miru.Linenger  je lékař  a má  provést desítky  vědeckých měření vlivu dlouhodobého pobytu v kosmu na lidský organismus. V Miru stráví 4 měsíce.                                                  (STS-81)

 

Nejjasnější vlasatice

Pokud jsou komety  posly velkých událostí, měly by  nás teď čekat dramatické doby.

New Scientist - Londýn

V červenci   1994   jsme   zažili   gigantický   ohňostroj,  když Shoemakerova-Levyho  kometa narazila  do Jupitera  a zanechala na povrchu této  planety obrovské jizvy. V  březnu letošního roku se kometa Hjakutake přiblížila k Zemi  tak blízko, že byla viditelná i v  záři světel  nad městy.  To nejlepší  však teprve přijde. Na jaře 1997  by měla být severní  obloha osvětlena novou vlasaticí, jejíž záře  překoná svou intenzitou všechny  hvězdy i dosud známé komety.  Hale-Boppova  kometa  se  stane  astronomickou  událostí století.

Mimořádně jasná  je už nyní,  třebaže je ještě  hodně vzdálena od Slunce. Komety jsou  totiž koule prachu, kamenů a  ledu, které se "rozsvítí", když  se dostanou natolik  blízko k Slunci,  aby jeho jasné paprsky stačily roztavit led,  z nějž vzniká ohon komet. Ze vzniklých par se  kolem jádra vytvoří mrak prachu  a plynu neboli "koma".  Čím více  plynu a   prachu je,  tím jasnější  je kometa. Většinu  komet   astronomové  objeví  teprve   tehdy,  když  jsou dostatečně blízko k Slunci - ovšem stále ještě dvakrát až třikrát dál od něj než Země. Hale-Boppova kometa však byla vypátrána už v červenci 1995,  kdy byla od  Slunce stále ještě  sedmkrát dál než Země.

Komety jako Hale-Boppova by navíc  mohly skrývat klíč k tajemství vzniku  slunečního  systému.  Astronomové  jsou  přesvědčeni,  že Slunce a jeho planety vznikly z gigantického, chladného a hustého mraku prachu a  plynu. Něco - možná exploze  blízké hvězdy - mrak destabilizovalo a on se začal  bortit. Materiál, který napadal do jeho  středu, byl  nakonec dostatečně  horký a  hustý na  to, aby mohla  začít  jaderná  fúze.  Tak  se  zrodilo  Slunce.  Ve větší vzdálenosti  pak  mrak  vytvořil  válec,  v  němž  se  srážely  a spojovaly kusy  skal a začaly  se formovat planety.  Mezi nimi se shlukovaly malé kousky ledu a prachu a vytvářely komety. Blíže ke Slunci, než  je Jupiter, byl přílišný  žár na to, aby  led zůstal zmrzlý.

V blízkosti Jupitera a jeho obrovitého souseda Saturna byly dráhy nových  komet  nestálé:  většinu  z  nich  zřejmě vsála gravitace těchto  planet nebo  vyletěly ze  sluneční soustavy.  A tam, mimo vliv kterékoli z planet, vytvořily  komety válec - Kuiperův pás - podle  stejného systému  jako  planety.  Většinu komet,  které se formovaly  blíže,  v  okolí  Uranu  a  Neptunu,  však ani nevsály planety,  ani nevyletěly  ze sluneční  soustavy. Místo  toho byly vrženy  na  vzdálenější  oběžné  dráhy,  kde  prolétající  hvězdy vytvořily  kolem  nich  sférický   útvar  nazývaný  Oortův  mrak. Hale-Boppova kometa, jejíž orbita je téměř v pravém úhlu k rovině sluneční soustavy, je téměř jistě návštěvníkem z Oortova mraku.

To znamená, že tato kometa  je pravděpodobně jedním z nejstarších těles  ve  sluneční  soustavě  a  nebyla,  stejně  jako  komety z Kuiperova pásu ušetřena povrchových změn.

Hale-Boppova  kometa už  ostatně některá  překvapení přinesla.  U většiny  komet spektrální  rozbor ukazuje,  že v  jejich ledových částech převládá  voda. Například led  Hjakutake tvoří voda  z 80 procent. V prostoru, v němž  je Hale-Boppova kometa nyní, však je příliš chladno  na to, aby se  vodní led odpařil, takže  musí být nějaký jiný  důvod, proč září  tak jasně. Američtí  astronomové v září  1995  objevili,  že  Hale-Boppova  kometa uvolňuje obrovská kvanta kysličníku  uhelnatého - zhruba  jednu tunu za  vteřinu. A nedávno francouzští  vědci zjistili, že asi  o dvě třetiny nižším tempem  uniká z  komety také  kysličník uhličitý.  Voda by v ledu této  komety  naopak  mohla  být  tou nejzanedbatelnější složkou, tvrdí  někteří vědci  z amerického  Úřadu pro  letectví a  vesmír (NASA). Souvisí to  zřejmě s tím, že v  době, kdy se Hale-Boppova kometa vytvářela,  bylo v okolním  prostředí méně vodíku  než při procesech, které vedly ke vzniku jiných komet.

Nejdůležitější  však je  u této  komety to,  že astronomové budou moci doplnit  své modely i  o četné nové  údaje. To by  jim mohlo pomoci vystopovat i původ ledu,  z nějž jsou komety tvořeny, jeho chemickým  základem může  být například  metan, etan  a propan  a jejich sloučeniny - metanol, etanol,  a propanol, jež v kometách, sledovaných předtím, registrovány nebyly.

Zářivost této komety je samozřejmě pro observatoře obrovské plus. Většina komet svítí  tak slabě, že je nutno  shromažďovat data po několik hodin, než  se změří jeden chemický vzorek,  a nezbývá už kapacita na  měření či zjišťování  čehokoli nečekaného. Sledování Hale-Boppovy komety  by navíc mohlo  poskytnout informace o  tom, kdy  se  zformovala.   Vědci  například  předpokládají  existenci dvouatomové  síry.  Pokud  se  to  potvrdí,  znamenalo  by to, že Hale-Boppova kometa vznikla při teplotách 40 či méně kelvinů (K). Obdobná  očekávání se  pojí k  přítomnosti argonu  a neonu, které kondenzují mezi 20 a 40 K.

Díky své  jasnosti byla také Hale-Boppova  kometa zaznamenána již dva roky předtím, než se  přiblíží periheliu, což je neuvěřitelný luxus.  Když se  objevila kometa  Hjakutake, měli  astronomové na její pozorování jen několik měsíců.

Hale-Boppova  kometa  se  dostane  do  perihelia  1.  dubna 1997. Hubbleův dalekohled,  který se na  ni zaměřoval měsíce  předtím - zjistil u ní například mimořádně velké  jádro, v průměru 30 až 40 kilometrů -  však ji už teď  pozorovat nemůže, protože je  v méně než  padesátistupňovém   úhlu  od  Slunce,  a   zmešká  tak  její nejaktivnější fázi.  Zaměřit ji bude znovu  moci teprve na podzim 1997 a pak u ní bude moci ještě nějakou dobu zůstat, dokud kometa neopustí  naši  sluneční  soustavu.  Další  příležitost  k jejímu sledování už nedostane: Hale-Boppova  kometa se do našeho systému příště vrátí až za 3000 let.

Obrázek: Kdy a kde ji uvidíme

Hale-Boppova  kometa se  blíží k  naší sluneční  soustavě z jihu. Vidět  bude v  lednu na  ranní  obloze  v době,  kdy poletí  mezi souhvězdími Labuť a Pegas. Nejvíc  se k Zemi přiblíží 22. března, i tehdy  však   její  vzdálenost  bude   přesahovat  190  milionů kilometrů,  a  1.  dubna  dosáhne  perihelia,  tedy toho bodu své oběžné dráhy,  v němž je nejblíže  Slunci. V té době  by měla být jasnější než Sirius.  Znovu bude viditelná v květnu,  kdy by měla procházet  souhvězdími Býka  a  Orionu.  Pak začne  naši soustavu opouštět a vrátí se do ní až za 3000 let.

 

Měření slunečních erupcí

Před  nedávnem varovali  vědci před  škodami způsobenými  nárazem slunečního větru na zemské  magnetické pole a ionosféru. Fyzikové si však  stěžují, že je meteorologie  vesmíru jen málo probádaná. Takže  co byste  řekli následující  předpovědi počasí  pro vesmír kolem Země: dnešní erupce na Slunci mohou ochromit družice, rušit spojení a vyvolat četné výpadky elektřiny.

Připadá  vám to  proroctví nesmyslné?  Omyl. Takovéhle předpovědi jsou  už dnes  možné a   brzy se  stanou běžnou  součástí denního meteorologického  zpravodajství.  Vědci  totiž  začali  k výzkumu vlivu slunečních erupcí na okolí  Země používat zvláštní radar na Špicberkách.  Elektromagnetické  bouře  ve  vesmíru  sleduje svým bedlivým  okem obrovská  parabola o  průměru 32  metry. Pokrok se zkrátka nedá zastavit.     Focus, Mnichov

 

Radiace z blesků                       

Badatelé  se  dlouho  pokoušeli  odhalit  původ záhadných signálů zachycovaných teleskopem na oběžné dráze. Astronomové Stanfordovy univerzity  v  Kalifornii  spočítali,  že  podivné  výrony záření zaznamenávané orbitující  stanicí Národního úřadu  pro letectví a vesmír (NASA) mohly být způsobeny blesky.

Stanice pro sledování gama záření byla uvedena na oběžnou dráhu v roce 1991.  Jejím úkolem bylo vyhledávat  v dalekém vesmíru různé zdroje  gama paprsků.  Stanice  zachytila  v průběhu  jednoho dne svazky gama  paprsků přicházející z  celého nebe. Soudilo  se, že tyto  výrony vyvolala  jediná událost,  jako například gravitační kolaps neutronové  hvězdy. Avšak přibližně  jednou za dva  měsíce stanice   zaznamenala   výrony   krátké   asi  jednu  milisekundu vycházející ze zemského ovzduší.

Ve  dvacátých  letech  fyzikové  tvrdili,  že  gama paprsky mohou vznikat nad  bouřkovými mraky po výboji  blesku, kdy se elektrony srážejí  s jádry  atomů dusíku  a kyslíku  a uvolňují  energii ve výronech radiace.

Mohou však být tyto emise totožné s těmi, které zachytila stanice na oběžné dráze? Po srovnání údajů družice s počítačovou simulací celého  procesu dospěli  badatelé  k  závěru, že  ano. Počítačový model  prokázal, že  elektrická nerovnováha  v ovzduší  po výboji blesku  ionizuje  okolní  vzduch   a  strhává  okolní  elektrony. Unikající elektrony pak strhávají další a vyvolávají elektronovou "lavinu".   Výsledkem  je   svazek  elektronů   směřující  vzhůru rychlostí blízkou rychlosti světla.

"Za pohybu vzhůru ovzduším čas od času některý elektron narazí do atomového  jádra a  je  odražen,  přičemž emituje  gama paprsky," vysvětluje badatel  Martin Walt. Počítačová  simulace ukazuje, že tento  proces   může  platit  i  pro   svazky  paprsků  zachycené orbitující stanicí až do vzdálenosti 300 kilometrů od stanice.

Bouřková oblaka  se však v této  vzdálenosti od stanice vyskytují častěji  než  jednou  za  dva  měsíce.  Znamená  to tedy, že gama paprsky  v nich  vznikají jenom  někdy. "Zatím  není jasné,  proč některé výboje gama paprsky produkují a jiné nikoli," říká Martin Walt. Je to fenomén omezený jenom  na některé druhy mraků a jisté typy blesků. Obecné pravidlo jsme dosud neodhalili.

"Jedna  z  teorií  tvrdí,  že  gama  paprsky  vznikají  u  silných červených  záblesků,   které  se  mohou   vyskytovat  vysoko  nad bouřkovými  mraky, ve  výškách mezi  50 a  90 kilometry.  Někteří badatelé  se domnívají,  že tyto  blesky mohou  vyvolat elektrony ženoucí se po výboji blesku vzhůru.         New Scientist, Londýn

 

15. 1.1997 Středa - Teletext ČT1 - Moskva  -  Americký  raketoplán  Atlantis  se  dnes ráno spojil s ruskou orbitální stanicí Mir.  Do Atlantisu přestoupí Američan J. Blaha,  který  byl  na  Miru  od  září.  Nahradí  ho astronaut J. Linenger.                                                (STS-81)

 

Atlantis se připojil k Miru

Teletext Prima - Posádka   ruské  orbitální   stanice  Mir   přivítala  dnes  ráno středoevropského  času na  palubě posádku  amerického raketoplánu Atlantis.

Kosmonauti si potřásli rukama 384 km nad Zemí.Atlantis  a  Mir  mají  být  spojeny  5  dní.  Za tu dobu přeloží kosmonauti z  Atlantisu na Mir  zhruba 2,7 tun  zásob, zařízení a přístrojů.

Americký kosmonaut John Blaha, který je  na Miru od září 1996, se vrátí s Atlantisem domů. Blahu  vystřídá Jerry Linenger, který má zůstat na Miru do května.

Dnešní spojení Atlantisu se stanicí Mir je už páté.      (STS-81)

 

Tak jsou nakonec černé díry dvě

Tajemství nepříliš odhalené

Fyzik  Albert  Einstein  se  o  černých  děrách ve vesmíru zmínil poprvé. Nyní se v Torontu sešli astronomové a znovu se černé díry dostaly  na  pořad  jednání.  Tajemný  astronomický  jev skutečně existuje, tvrdí účastníci setkání. Dokonce by mohly být dva druhy černých  děr.  V  jádru  jde  o  nepředstavitelně  hustá vesmírná tělesa, která se  nejdříve zřítila a srazila a  poté vstoupila do hvězd  a  dalších  vesmírných  útvarů.  Velmi  objemné černé díry existují ve  středu galaxií, například  u Mléčné dráhy.  Pak jsou ještě skutečné černé díry, beroucí energii z blízkých hvězd.

 

Američané a Rusové se opět setkali ve vesmíru

16. 1.1997 Čtvrtek - Moskva (ČTK)  - Američtí astronauti  a ruští kosmonauti  si včera 384 kilometrů nad  Zemí opět ve vesmíru podali  ruce. Po úspěšném spojovacím  manévru  amerického   raketoplánu  Atlantis  a  ruské orbitální stanice Mir se šestičlenná posádka raketoplánu protáhla desetimetrovým  tunelem  k  Miru   a  pozdravila  jeho  tříčlenné osazenstvo hromovým hurá.

Spojovací otvor  z Atlantisu se  otevřel podle údajů  moskevského řídícího  centra letu  v sedm  hodin ráno  středoevropského času. Zhruba  dvě hodiny  předtím se  raketoplán úspěšně  a podle plánu připojil k Miru.  Při této už páté výpravě  raketoplánu k Miru se vrátí Atlantisem na Zemi Američan  John Blaha, který byl na ruské orbitální stanici od září 1996. Místo něj se k ruským kosmonautům připojí astronaut Jerry Linenger.

"Hello,  hello. Buďte  vítáni na  vesmírné stanici  Miru," uvítal Blaha své americké krajany za  potlesku ruské posádky. Atlantis a Mir  zůstanou spojeny  pět dní  a  v  té době  posádky přeloží  z jednoho  tělesa  do  druhého  2710  kilogramů  zásob,  mimo  jiné čerstvou vodu a různé zařízení a  přístroje. Blaha řekl, že mu ve stanici  na oběžné  dráze nic  nechybělo, kromě  manželky Brendy. "Postrádal jsem ji. Dříve jsem si ani neuvědomil, jak moc mě toto odloučení zasáhne." Blaha  se má vrátit na Zemi  22. ledna po 128 dnech strávených v kosmu.

Linenger   zůstane  na   Miru  do   května.  Tento   maratonec  a triatlonista bude mít k dispozici posilovací zařízení, která mají astronauti  používat  dvě  hodiny  denně.  Linenger  však chce na palubě  Miru  trénovat  intenzivněji  než  jeho předchůdci. Ruští lékaři  to však  nedoporučují a  radí, aby  se všichni astronauti drželi  zavedeného  tréninkového  programu.  Linenger  je lékař a patří k  fyzicky nejzdatnějším americkým astronautům.  Na Zemi se vrátí  v květnu,  měsíc před  tím, než  má jeho  manželka Kathryn porodit druhé dítě.

Raketoplán Atlantis  má letos zamířit k  Miru třikrát. Program je přípravou k vybudování mezinárodní  orbitální stanice Alfa v roce 2002.                                                    (STS-81)

 

Fyzikové popsali konec světa

Vědci  se již  4 roky  teoreticky zabývají  možným obrazem  konce vesmíru.

Dva  astrofyzikové   z  Michiganské  univerzity   nyní  přišli  s hypotézou,  při které  si můžeme  oddechnout -  konec světa je ve velmi vzdálené  době. Počet roků  vyjadřujících dobu do  příchodu konce světa je vyjádřen číslem s 200 nulami za jedničkou.

Až ten čas nastane, bude scéna velmi truchlivá.

Hvězdy a  planety zahynou -  vypaří se. Nebude  žádné světlo, jen ohromná změť různých částic atomů.

Zatím však není jasné, zda  Země bude zničena Sluncem přímo, nebo až poté, kdy se Slunce změní v červeného obra.

 

Na Jupiterově měsíci možná existuje život

20. 1.1997 Pondělí - New  York (ČTI,  Reuter) -  Nové fotografie  jednoho z  šestnácti měsíců  planety Jupiter,  které pořídila  americká sonda Galileo, podle amerických vědců naznačují, že by na tomto vesmírném tělese pojmenovaném Europa mohl existovat život.

Fotografie pořízené  nad měsícem Europa  ukazují na jeho  povrchu masivní  ledové  kry  o  rozloze  desítek  až  stovek čtverečních kilometrů  a také  hluboké brázdy  vytvořené pravděpodobně  ledem vychrleným vulkány z nitra  planety. Fotografie tedy dokazují, že na povrchu Europy existuje voda a ta spolu s vysokými teplotami a organickými  substancemi  mohla  podle  amerických vědců vytvořit prostředí  vhodné ke  vzniku života.  Specialisté nyní  čekají na další obrázky, které sonda Galileo pořídí v únoru.

 

Život mimo Zemi?

Při hodnocení vědeckých výsledků ve světě v roce 1996 měli úspěch i Češi

23. 1.1997 Čtvrtek - Nebývá  zvykem,  aby  se  mužem  roku,  jehož  jmenují  prestižní americké  časopisy  a  agentury,   stal  vědec.  Koncem  minulého prosince ověnčil  tímto titulem týdeník  Time doktora Davida  Ho, pocházejícího z Tchaj-wanu, ředitele  Výzkumného střediska AIDS v New  Yorku. Titul  mu udělil  za prosazení  léčby, která "pomohla oddálit rozsudek smrti" pro  desetitisíce pacientů trpících AIDS, a to používáním několika preparátů současně.

Kdybychom měli určit muže roku u nás, mohl by jím být Hoův kolega Antonín  Holý,  ředitel  Ústavu   organické  chemie  a  biochemie Akademie věd.  Doktor Holý totiž  vyvinul látku Cidofovir,  z níž Belgičané a  Američané připravili preparát  Vistide, který se  od loňského léta používá proti  zánětu sítnice jako následku choroby AIDS. Kromě  toho se Vistide zkouší  i na jiné virové  nemoci. Na dalších, a jak se zdá ještě účinnějších lécích na bázi Cidofoviru vědci pracují.

Proč je AIDS v takovém  ohnisku pozornosti? Odhaduje se, že během loňského roku infikoval virus HIV na celém světě přes tři miliony lidí, takže počet postižených stoupl na 22,6 milionu, z toho přes 8 milionů  nemocných AIDS.  Od počátku  osmdesátých let infikoval virus HIV takřka 30 milionů lidí,  z toho 6,4 milionu už zemřelo. Navíc  se biologové  obávají, že  AIDS může  být jenom viditelným vrcholem ledovce celé skupiny nebezpečných virových infekcí.

Také pacienty s nemocemi srdce vědci v minulém roce potěšili.

V únoru se podařilo týmu britských, amerických a italských lékařů v Královské nemocnici v Bristolu zjednodušit operaci srdce. Místo velkého řezu  udělali pacientovi pod levou  prsní bradavkou pouze "klíčovou dírku",  a tudy přemostili ucpanou  tepnu, čili udělali bypass. A potom angioplastickou metodou, která spočívá v zavedení balonku  do  ucpané  tepny  a  jeho  nafouknutí,  nemocnou  tepnu uvolnili.

Po  několika  desetiletích  pokusů  dostal  první člověk podpůrné miniaturní umělé srdce. Od  dubna trvale nahrazuje tento přístroj sedmašedesátiletému  Američanovi Francisu  McKeonovi jeho vlastní špatně fungující orgán.

Pokud jde o  vědecké události, považuje časopis Time  v roce 1996 za nejdůležitější  srpnovou zprávu o stopách  života v meteoritu, který doputoval na Zemi z Marsu. Toto zjištění odborníků americké NASA rozpoutalo nové kolo úvah o životě mimo Zemi. Už v minulosti se  totiž  podařilo  získat  řadu  nepřímých  důkazů  o  možnosti existence života ve vzdálených končinách vesmíru.

Rovněž nejnovější nález ledu - tedy  zmrzlé vody - na Měsíci a na některých  měsících velkých  planet naší  sluneční soustavy  tuto představu podporuje. Kromě toho astronomové našli dvojici planet, kroužících  okolo hvězdy  vzdálené  35  světelných let,  které by mohly  mít vodu.  A na  Zemi platí  zákon, který  říká, že kde je voda, tam je i život.

Nalezení mimozemského života -  byť na té nejprimitivnější úrovni - by vědcům umožnilo srovnávat dvě  formy života. Tento výzkum by ukázal  na  obecnější  zákonitosti  vývoje  a  vedl  by k lepšímu pochopení vzniku nemocí, vrozených vad a rozličných vlivů na živé organismy.

O Marsu se  víc dozvíme letos, protože  ho začnou zblízka zkoumat dvě  americké  sondy,  vypuštěné   koncem  minulého  roku.  Ruský marťanský  automat, do  kterého přispělo  dvacet západních  států přístroji  za 300  milionů  dolarů,  bohužel havaroval  krátce po startu.

Zato ruská orbitální stanice Mir oslavila vloni v únoru deset let nepřetržité  činnosti.  To  je   obrovský  úspěch,  protože  její konstruktéři počítali se čtyřletou  životností. Na palubě Miru se stala  třiapadesátiletá  americká  biochemička  Shannon  Lucidová kosmickou  rekordmankou -  188 dnů  na oběžné  dráze znamená nový americký  rekord v  délce pobytu  ve vesmíru  a absolutní  ženský rekord.

Za úspěch českých vědců a  inženýrů můžeme považovat zářijový let aparatury Macek,  která měří extrémně  malá zrychlení, na  palubě amerického raketoplánu Atlantis. Macek je součástí výzkumů, které probíhají v Astronomickém ústavu Akademie věd v Ondřejově.

Velké věci  se udály v  archeologii. V Etiopii  našel mezinárodní tým  vědců  další,  dva  až  tři  miliony  let staré kosti našich prapředků. Jejich  prozkoumání může podstatně  ovlivnit spor mezi dvěma  skupinami  badatelů.  Jedni  se  domnívají,  že předchůdce člověka  označovaný jako  Homo  erectus  opustil Afriku  před 1,8 milionu let  a začal kolonizovat  ostatní svět. Před  1,6 milionu let  se zrodil  v Africe  modernější Homo  sapiens, který  rovněž vyrazil na jiné kontinenty a tam přemohl druh Homo erectus. Podle druhé teorie se Homo erectus  rozšířil z Afriky, ale Homo sapiens se  z  něho  vyvinul  zákonitě  na  všech místech, kam předchůdce dorazil.

Po  šedesáti letech  přišli archeologové  v Egyptě  na nedotčenou hrobku.  Unikátní  nález  se  podařil pracovníkům Egyptologického ústavu  Univerzity  Karlovy.  Hrobka  faraonova majordoma, kterou vykopali, pochází z doby asi 530 let před Kristem.

Poblíž  kanadského  Calgary  nalezli  archeologové  vedení Čechem Jiřím Chlachulou  dosud nejstarší důkazy o  přítomnosti člověka v Severní Americe: nástroje staré nejméně dvacet tisíc let.

Špičkových  událostí   ve  vědě  a  technice   přinesl  rok  1996 samozřejmě  víc. Mnohé  z nich   si lépe  uvědomíme až  z většího odstupu.

Obrázek:  Ruská   orbitální  stanice  Mir   spojená  s  americkým raketoplánem Atlantis

Text: Karel Pacner

 

Kvůli krizi v Rusku zaostává mezinárodní kosmický projekt

28. 1.1997 Úterý - New  York  (ČTK)  -  Ruský  kosmický  program  má problémy, které zdržují budování mezinárodní orbitální stanice. Americký list New York Times včera informoval, že je tak ohrožen celý projekt.

Ruský  modul  má  být  ústřední  součástí  orbitálního  objektu o velikosti  fotbalového hřiště.  Podílí se  na něm  patnáct zemí a náklady se mají vyšplhat na 50  miliard dolarů. Podle listu jde o největší projekt Národního  úřadu pro letectví a vesmír  a také o projekt s nejširším politickým záběrem.

Rusové, kterým  se nedostává peněz,  jsou s výstavbou  modulu již rok pozadu. Aby projekt mohl pokračovat, NASA se rozhodl postavit provizorní  modul  v  USA,  i  když  ani  tak  se nepodaří dohnat zpoždění v plánovaném vyslání kosmonautů na stanici.

Podle původního  plánu měl být modul  financovaný Rusy umístěn na oběžné dráze  v dubnu 1998  a za ním  měly následovat další,  aby celé těleso bylo hotovo do roku 2002.

Předseda   výboru   pro   vědu   Sněmovny   reprezentantů   James Sensenbrennes  upozornil,  že  neuvolní-li  Rusové prostředky pro projekt do konce února, bude nutné je vyzvat, aby odstoupili jako plnoprávní  partneři  a  omezili   se  jen  na  funkci  placených dodavatelů  některých komponentů.  New York  Times zdůrazňuje, že problém patří k jednomu z hlavních bodů jednání viceprezidenta Al Gorea a  ruského premiéra Viktora  Černomyrdina. Oba politici  se sejdou na počátku příštího měsíce ve Washingtonu.

 

James Gleick pojal vědu jako nádherné dobrodružství

30. 1.1997 Čtvrtek - Brno,  Praha - Kniha Američana Jamese Gleicka  nazvaná Chaos  vypráví napínavý  příběh vědců,  kteří si vybojovali svou pravdu navzdory  nezájmu kolegů, žárlivé ignoraci ze strany specialistů v jednotlivých oborech i zoufalým podmínkám k práci, jež připomínají poměry na našich vědeckých pracovištích.

Už   dávno  se   vědci  snaží   najít  univerzální   vědu  věd  - všezahrnující  nauku,   která  by  spojila   matematiku,  fyziku, biologii, chemii a  další přírodní vědy a celé  bádání o podstatě světa do  jediné, jednotné teorie. Nestala  se jí ani Einsteinova teorie  relativity  na  počátku   století,  ani  následná  teorie kvantových polí. Ale nadále se  jí usiluje stát teorie označovaná jako chaos. A o ní je  Gleickova kniha, kterou s podtitulem Vznik nové  vědy  vydalo  brněnské  nakladatelství  Ando  Publishing. V šedesátých letech  napadlo neznámého meteorologa  v americkém Los Alamos na  neohrabaném a pomalém počítači  simulovat vývoj počasí na zeměkouli. Computer za hodinu  vypočítal jeden den. Za patnáct dní  rok.  Při  opravě  výpočtu  meteorolog  Lorenz  zjistil,  že vstoupí-li do procesu vývoje uprostřed, změní se výchozí podmínky a počasí se už nikdy nebude vyvíjet jako předtím. Přišel na efekt "motýlího křídla": jeho mávnutí  nad Saharou může způsobit tajfun v Mexickém zálivu. Věda přestala být tím, čím byla dosud.

Dalším  hrdinou vědy  o chaosu  je chráněnec  gigantu IBM  Benoit Mandelbrot,  jehož napadlo  matematickým funkcím  rodící se  vědy přiřadit tvarové  a barevné hodnoty. Na  konci dlouhého výzkumu z počítače vylézaly nádherné spirálovité barevné abstraktní obrazy, jež vznikaly neustálým opakováním sebe  sama s nepatrnou změnou - fraktáty.  A  právě  obrazová  podoba  chaosu  -  nepořádku podle pravidel -  přivedla vědce k  úvahám o aplikaci  teorie chaosu na přírodu,  svět,  vesmír.  Příroda   se  také  vyvinula  neustálým genetickým opakováním,  obohacovaným vždy znovu  změnou výchozích podmínek. Zrodila se nová věda.

Gleick  napsal  poutavou   knihu  plnou  vzrušujících  informací, poznatků a výkladů. Vědu  pojal jako nádherné dobrodružství, jako objevování smyslu a  řádu existence. Není to lehké  čtení, ale je to důležitá zpráva o stavu poznání. Náš přední teoretik vědy Ivan M.  Havel   jednou  prohlásil,  že  lidé,   kteří  umějí  psát  o nejnovějších trendech a úspěších v teoretické fyzice a nové vědě, jsou neméně důležití než vědci  sami. Na Chaosu Jamese Gleicka si to lze ověřit.                                   

Alexandr Neuman

Kalinga prvnímu Čechovi

Předvánoční  týden  minulého  roku  přinesl  dvě  události, které zůstaly stranou veřejného dění.

Jeden den  přišla zpráva, že šedesátiletý  astrofyzik doktor Jiří Grygar z Fyzikálního ústavu Akademie věd dostal od organizace OSN pro  vědu a  kulturu UNESCO  prestižní cenu  Kalinga za mimořádné zásluhy o popularizaci vědy a  po čtyřiačtyřiceti letech po jejím založení se stal prvním Čechem, který cenu získal.

Druhý  den zemřel  dvaašedesátiletý americký  astrofyzik profesor Carl Sagan,  světoznámý popularizátor vědy a  průkopník v oblasti studia a hledání mimozemských civilizací.

Oba vědce spojovala stejná profese  a stejný zájem o přibližování výsledků  vědeckého  výzkumu  ostatním  lidem.  Oba  však  žili v rozdílných společenských formacích.

Český  astronom  měl  smůlu,   většinu  svého  života  strávil  v takzvaném reálném  socialismu, kde ideologické  bariéry, násobené závistí  některých  kolegů-komunistů   nad  jeho  popularizačními úspěchy, jeho práci po  léta ztěžovaly. V polovině normalizačních let musel dokonce odejít  z ondřejovského Astronomického ústavu a uchýlit se pod ochranná  křídla Fyzikálního ústavu. Navzdory tomu napsal řadu  populárně naučných knih  o vesmíru, v  nichž dokázal obcházet marxistická  dogmata, vrcholem pak  byl televizní seriál Okna  vesmíru   dokořán,  realizovaný  v   poněkud  liberálnějším prostředí bratislavského studia.  Třebaže po listopadové revoluci všechny  tyhle  patálie  pominuly,  neměl  zatím  Grygar na větší projekty  čas, mimo  jiné i  proto, že  se na  něj nahrnuly různé funkce, jimiž mu ostatní chtěli vyjádřit svou důvěru. Teprve nyní chystá novou knihu o posledních výsledcích poznávání vesmíru.

Sagan šel po snazší cestě, protože v americké společnosti nemusel žádné ideologické překážky překonávat - nikdo mu třeba nevyčítal, že je synem chudáků, kteří utekli z Evropy. Měl čas a podmínky na vzdělání,  práci   a  veřejnou  činnost.   Když  pocítil  potřebu prohloubit si své znalosti v biologii, studoval ji po celý rok, k návštěvám zahraničních pracovišť a  konferencí vystačil s pasem a šekovou  knížkou,  bez  složitého  byrokratizování  a  výjezdních doložek. Když přišel s  nějakou šokující vědeckou hypotézou anebo nápadem, nikdo nepoměřoval nový poznatek materialistickým učením, nýbrž  odbornou  hodnotou.  Proto  mohl  prosadit,  že na prvních automatických  sondách,   určených  k  odletu   z  naší  sluneční soustavy,  instalovala  NASA  "zpáteční  adresu  planety Země", a proto  nejednou obhájil  před výbory  amerického Kongresu peněžní dotace na pátrání po mimozemských inteligencích. Napsal na dvacet knih   -  Pulitzerovu   cenu,  nejvyšší   ocenění  pro   americké spisovatele a  novináře, získal v  roce 1978 za  titul Dragons of Eden (Draci ráje). Vrcholem jeho popularizační činnosti se stal v roce  1980  rozsáhlý  televizní  seriál  Kosmos,  který zhlédlo v šedesáti  státech  -  s  výjimkou  komunistického  bloku - na půl miliardy lidí. U nás se jeho knihy začaly překládat až loni.

Oba  osudy  ilustrují,  jaký  význam  přikládaly  vědě  a  vědcům politické systémy,  v nichž Grygar a  Sagan žili. Grygarova práce navíc dokazuje, že  i za socialismu se daly  psát články a knihy, které pravdivě odrážely stav vědeckého  poznání, i když se autoři museli  vyhýbat   "ideologicky  závadným  termínům"   a  třeba  v neodpovídající míře citovat sovětské kolegy.

Pro  velkou část  veřejnosti byly  poznatky o  zahraniční vědě  a technice  zástupnou  a  jasnou  informací  o  stavu světa na obou stranách  železné  opony.  Dnes,  po  pádu  reálného  socialismu, ztratila u nás popularizace vědy tuto zástupnou úlohu. Neztratila však  svůj význam  a v  nových podmínkách  si musí  získat i nové obecenstvo.

Kalinga  Jiřímu Grygarovi  je tedy  pobídkou i  pro ostatní,  kdo popularizují vědu, aby přispívali  k "interpretaci úlohy vědy při službě  společnosti,  obohacování  jejího  kulturního  dědictví a řešení  problémů   lidstva",  jak  zní   oficiální  zdůvodnění  u prestižní ceny.                                      Karel Pacner

 

Bůh a věda

10. 2.1997 Fyzikové a biologové luští tajemství  náboženství a ptají se: Kde je duše?

Focus, Mnichov

Svět  je kulatý  a otáčí  se kolem  Slunce. Od  doby, kdy  církev odsoudila  Galileiho k  mlčení, uplynulo  380 let.  Poté, co  Jan Pavel II. v minulých  letech rehabilitoval Koperníka a Galileiho, uzavřel nyní mír i s  Charlesem Darwinem. "Nové poznatky," napsal Svatý otec Papežské  akademii věd v Římě, "jsou  podnětem k tomu, aby  se  na  evoluční  teorii  pohlíželo  jako  na víc než pouhou domněnku."  S platností  od 22.  října 1996,  tedy i podle názoru katolické církve,  pochází člověk z  opice. Toho dne  totiž papež definitivně  odložil  "ad  acta"  -  do  Vatikánského  archivu  - poslední velký historický spor mezi církví a vědou.

Mnozí  jsou však  toho názoru,  že době,  kdy má  papež v provozu vlastní stránku na Internetu a dává si od chirurgů operovat slepé střevo, zdá se toto rozhodnutí  poněkud opožděné. V souvislosti s tím zní  velmi kuriozně informace  z Benátek osmnáctého  století, kterou zaznamenal náboženský historik  A. D. White: "Teprve poté, kdy bouřky  třikrát během dvaceti let  poškodily chrám sv. Marka, odhodlal  se místní  klérus k  zavedení vynálezu,  který znamenal odvážný zákrok proti nebeské artilérii - k instalaci hromosvodu."    

Může církev ještě něco ohromit?

Biskupy dnes  už nemohou ohromit  ani zelení mužíčci.  Když totiž vědečtí  pracovníci  NASA  v  srpnu  loňského  roku informovali o možnosti, že  na Marsu existuje  život, mluvčí Německé  biskupské konference klidně konstatoval: "Pro Boha není nic nemožné."

Ve vztahu mezi Bohem a vědou nyní opět dochází k určitému pohybu. Kosmologové,  fyzici  a  biologové  nutí  církve  k  tomu, aby si uvědomily, co  je jejich původním úkolem:  základem víry je vztah člověka  k Bohu.  V tomto  vztahu a  nikoli v nějakých přírodních jevech,  které  dosud  věda  není  schopna  vysvětlit  -  spočívá nerozluštitelné tajemství.

Faktem  ale je,  že mnohé  zázraky, tyto  klasické důkazy  Božího působení,  jsou  zhruba  2000  let  po  Kristově  narození  stěží vysvětlitelné...    

Třesk stvoření

Když  počátkem  padesátých  let  fyzik  George  Gamov vystoupil s koncepcí  počátečního  velkého  třesku,  papež  Pius  XII.  ji  s ulehčením  uvítal. Jestliže  totiž astronomové  od druhé poloviny 18.  století  postulovali  vesmír  bez  počátku,  náhle  se znovu objevila  možnost  božího   stvoření.  Podle  teorie  počátečního třesku,  jako standardního  kosmologického modelu,  vznikl vesmír asi před  15 miliardami let  z bodu s  nekonečně velkou hustotou. Mnozí  teologové  zajásali,  že  fyzikové  konečně provedli důkaz Boha.  Jiní  se  však  od  tohoto  tvrzení  naopak distancovali a obávali se, zda právě nebyla existence Boha vyvrácena.

Dodnes se vznáší otazník i  nad pokusem britského fyzika Stephena Hawkinga,  který  chce  odvodit  počáteční  třesk  z  matematické formule.  Astrofyzici  se  již  značně  přiblížili  k  řešení: ke stvoření  zbývá  právě  a  jen  10  na  mínus  43  sekundy,  čili 0,0000000000000000000000000000000000000000001    vteřiny.   Tento takzvaný  Planckův čas  je až  dosud nejmenší  měřitelnou a  dále patrně nedělitelnou  časovou jednotkou. Nikdo neví,  co se v této fázi stalo.  Zde snad zbývá místo  pro Boha. Dál však  už moderní věda  může   -  alespoň  v   obrysech  -  i   bez  hypotézy  Boha zrekonstruovat,  jak vznikla  obloha a  Země, den  a noc,  ryby a ptáci, muž a žena.

"Zpočátku chtěli  nábožensky založení vědci  zdůvodnit víru týmiž racionálními, deterministickými zákony, jaké  jsou běžné ve vědě. To  však   není  možné,"  říká  jezuita   George  Coyne,  ředitel Vatikánské hvězdárny.     

Obraz světa

Papež  Lev  XIV.  založil  v  roce  1891  jedinečné  přírodovědné výzkumné  zařízení  Svaté  stolice,  s  výlučným  cílem  překonat konflikt  mezi  náboženstvím  a   vědou.  Tehdy  ve  Vatikánských palácích  přemítali teologové  o "aktech  Galilei". Ve  hvězdárně seděli astronomové, většinou jezuité,  mapovali hvězdnou oblohu a prohlédli  si  důkladně  i   souputníky  Země.  Dodnes  je  podle jezuitských vědců pojmenováno třicet pět měsíčních kráterů.

Vatikánská hvězdárna v arizonském Tucsonu  je od roku 1981 jednou z nejmodernějších na světě. V roce 1993 instalovali na 3267 metrů vysokém   Mount  Graham,   posvátné  hoře   sancarloských  Apačů, infračervený optický teleskop.

Pozorný návštěvník  si může na  mosazné desce u  vchodu do budovy přečíst  následující text  a to  v latině,  angličtině a v jazyce Apačů:  "Kéž  se  mohou  s  pomocí  Boží  radovat  z výsledků své činnosti ti, kdo zde dnem i nocí neustále zkoumají nejvzdálenější hranice vesmíru." Jezuitští  astronomové přisuzují ohromný význam svému  řádnému členství  ve Vědeckém  společenství: "Jsme  vědci. Bádání je pro nás to nejdůležitější."

Kompetenci astronomie  na obloze Vatikán  tedy zatím uznal.  Nyní však jde o  nejvzácnější část člověka, o jeho  duši. "Lidské tělo sice  má svůj  původ v  živoucí hmotě",  konstatuje papež ve svém listu o  evoluční teorii. "Duši  v duchovním smyslu  však stvořil přímo  Bůh".  Neurobiolog  Wolf  Singer,  ředitel  frankfurtského Ústavu  Maxe Plancka  pro výzkum  mozku a  člen Papežské akademie ateismu, ale tuto tezi  jednoznačně považuje za nepravděpodobnou. Avšak zároveň uznává, že ji lze jen těžko vyvrátit.    

Hledání Boha v laboratoři

Vítězné tažení  biologů bylo v posledních  letech tak úspěšné, že mnozí  z  nich  nakonec  chtějí  za  součást  evolučního dědictví člověka prohlásit i duši a  postoj člověka. Víra, naděje, láska - to  všechno  jsou  prý  pouhé  produkty  DNA,  která je složena z nukleinových kyselin,  označených zkratkami A,  C, G a  T. Duše - ujišťují genoví  badatelé - pochází  z dlouhých slizkých  vláken, která extrahují technici v laboratořích z buněk.

Britský evoluční  biolog Richard Dawkins, který  je mezi dnešními vědci   ateistou  s   nejostřeji  nabroušeným   jazykem,  má  pro náboženské  obrazy světa  už jen  posměch: "Učení římskokatolické církve  je duševní  nemoc spojená  s neobyčejnou  epidemiologií." Dawkins by chtěl pomocí DNA zlikvidovat jako irelevantní i dávnou teologickou  otázku o  původu zla.  Říká, že  "ve vesmíru,  který udržují  v  chodu  jen  fyzikální  síly  a  genetická reprodukce, přírodě  nezáleží na  nesmyslném utrpení,  protože je  z hlediska evolučního  výběru nedůležité,  kdo umírá  s bolestmi  a kdo  bez nich. Vesmír,  který pozorujeme, má  právě ty kvality,  s kterými počítáme,  když vycházíme  z toho,  že za  nimi není  žádný plán, žádný  záměr,  žádné  dobro  a  zlo,  nic  než  slepá, nelítostná netečnost."    

Křesťanští vědci

V únoru 1996 založila Alice  Fultonová, biochemička na Univerzitě státu Iowa, spolu se svými kolegy "Spolek vědců", což je sdružení křesťanských   vědeckých  pracovníků.   Podmínky  členství   jsou dokončená přírodovědecká  studia, křest a  odhodlání vstupovat do laboratoře  jako   na  místo  modlitby.   Kdo  připravuje  nějaký experiment, má si říci: "Položím Bohu otázku."

Ve  Velké Británii  je už  od roku  1987 "Společnost  vysvěcených vědců", do  které mohou vstoupit jen  vědci, kteří jsou vysvěceni na   kněze.  Mezi   její  nejprominentnější   členy  patří   John Polkinghorne, prezident WueenÝs College v anglickém Cambridgi. Je to  bývalý  vedoucí  katedry  matematické  fyziky, člen Královské společnosti, který se v 50  letech vzdal své akademické kariéry a stal se knězem.

Svět se  tvrdošíjně vzpírá dokonalému, exaktnímu  popisu. Od roku 1927,  kdy  Werner  Heisenberg  zformuloval  vztah  neurčitosti v kvantové  mechanice,  je  v  oboru  elementárních  částic veta po kauzalitě.  Kdo  totiž  ví,  kde  elektron  je,  neví, co dělá. A naopak, kdo ví, co elektron dělá, neví, kde je. Svět je otevřený.

Podle  Johna   Polkinghorna  to  byl   "teologicky  pravděpodobně nejdůležitější  objev  tohoto  století."  Kvantová mechanika dává eventuálnímu Bohu možnost jednat v dnešní době a v dnešním světě. Kdyby byl Bůh pouhým prapůvodcem aktu stvoření před 15 miliardami let,  kdo by  věděl, zda  vůbec ještě  žije? Proto  je kosmologie počátečního  třesku   vědecky  sice  zajímavá,   teologicky  však nepodstatná. Všude jsou vidět stopy  činného tvůrce. Jak by jinak bylo možné,  že přírodu lze popsat  matematickými pravidly, která jsou přece jen čistým produktem našeho ducha?

"Biologové zase argumentují z pozic evoluční teorie: "Kdyby se náš duch nebyl přizpůsobil realitě, nebyli bychom přežili boj o bytí, který probíhal  miliony let." Naopak  Polkinghorn namítá: "Neumím si představit, že Einsteinova schopnost objevit všeobecnou teorii relativity byla jakýmsi druhotným  produktem našich předků, kteří museli prchat před šavlozubými tygry."

Křesťanští  i  nekřesťanští  vědci  se  však  shodují  v  jednom: nejpodivuhodnější je sám fakt, že vůbec existujeme. Kosmologové i biologové vypočítali, že ke vzniku  světa a života vedlo nesčetné množství náhod. Kdyby měly  přírodní konstanty třeba jen nepatrně jiné  hodnoty,  kdyby  byly  přírodní  zákony  třeba  jen  trochu odlišné,  nemohla by  vzniknout chemie,  neexistovaly by  hvězdy, sloučeniny  uhlíku, život...  Z ohnivé  koule na  počátku věků by nikdy  nevznikl  vesmír,  který  utvořil  z  popela mrtvých hvězd bytosti,  přemýšlející  o  Bohu  a  o  světě.  Otázka  tedy  zní: způsobila to náhoda nebo Bůh?    

Důkazy moderní vědy

Moderní lékařská  věda opět učinila Boha  možným, dokázat ho však nemůže.  A  kdyby  ano,  byl  by  značně  abstraktní. Fyzikům ani kosmologům  se přes  všechno úsilí  zřejmě nepodaří  ztéci čtvrté přikázání  z bible:  "Nebudeš si  dělat obraz  ani jiné zpodobení toho,  co je  na zemi,  ve vodě  nebo pod  zemí." Bůh  kvantových mechaniků  není osobní,  není to  někdo, ke  komu se  člověk může modlit, kdo odpouští hříchy.

Je jisté, že nám věda nevypovídá  o světě všechno, snad ani ne to nejdůležitější. Hans-Peter Durr, ředitel mnichovského Ústavu Maxe Plancka  pro  fyziku  a  astrofyziku,  používá  k  znázornění své myšlenky gramofonovou desku: Člověk  si může prohlížet rýhy desky mikroskopem, a přesto  z jejich tvaru vlastně nepochopí,  že je v nich ukryta  symfonie. Je snad svět  gramofonovou deskou? A pokud ano, kdo ji vyrobil?

Jiní astronomové  zase říkají: Můžeme-li  pozorovat vesmír, nutně musí existovat i kvality,  které umožňují naši existenci. Bude-li nějaký  delikvent  tvrdit,  že  ho  minulo  všech  dvacet střelců popravčí  čety, bude  to sice  znít nepravděpodobně,  jenže mrtvý svědek by nemohl tvrdit vůbec nic.    

Boží pracovní deník (dodatek)

Zemi stvořil  Bůh přesně za šest  dní. Je stará asi  6000 až 8000 let  a  člověk  nepochází  z  opice.  To  je  v jádru obraz světa kreacionistů  neboli  vědců,  vycházejících  ze  stvoření  světa. Jejich krédo  zní: Bible není pouhý  metaforický text, vyžadující zvláštní výklad, nýbrž  je to Boží pracovní deník,  a každou větu je nutno brát doslovně.

Studijní  společenství "Slovo  a  vědění",  z něhož  se rekrutují kreacionisté, vzniklo  v USA. Toto  vlivné hnutí pořádá  semináře pro školáky i studenty a má dokonce své muzeum, v němž se nachází i údajné exponáty z časů potopy světa.

Církve  přijímají  kreacionisty  s  nevolí.  Papež  Jan Pavel II. varovně upozorňuje, že  biblický fundamentalismus přitahuje lidi, kteří mají  životní problémy, a nabízí  jim pobožné, ale iluzorní výklady,  místo  aby  jim   říkal,  že  bible  nedisponuje  zcela hotovými, přímými odpověďmi.    

Medjugorije (dodatek)

Mnozí dnes Boha nacházejí v Medjugorje, vesničce poblíž Sarajeva, která se stala jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Od 24. června  1981 se zde  prý pravidelně zjevuje  vesnických dětem Panna  Maria.  Také  se  objevují  zprávy  o případech zázračného vyléčení. Rok co rok tam přicházejí statisíce věřících turistů.

Vatikán Medjugorije  za oficiální poutní  místo dosud nevyhlásil. Podle  papežské tiskové  služby  se  celá věc  ještě přezkoumává. Příslušná  kongregace   zpracovává  jen  ty   případy  zázračného vyléčení,  které výslovně  potvrdí nejméně  dva lékaři,  a teprve kdyby vědci nenašli přirozené vysvětlení, mohlo by se snad jednat o boží zásah.

 

Konec raketoplánů

24. 2.1997 Pondělí - New Scientist, Londýn - Dlouhým, štíhlým  trupem a malými  deltovitými křídly se  Pegasus podobá  spíše  řízené  střele  s  plochou  dráhou  letu než nosné raketě. A  stejně jako ona  začíná svoji pouť  pod trupem velkého proudového letounu.

Upravený  letoun Lockheed  TriStar vynáší  raketu do  výše 12 000 metrů  nad  Tichý  oceán,  asi  100  km od kalifornského pobřeží. Pegasus  nese  malou  průzkumnou  družici  amerického  vojenského letectva.

V bezpečné  vzdálenosti  od  letounu  se  zažehl  raketový  motor prvního stupně a Pegasus v  mžiku překonává zvukovou bariéru. Dva další   stupně   mu   udělily    magickou   rychlost   25   machů (pětadvacetinásobek rychlosti zvuku), potřebnou k dosažení oběžné dráhy kolem  Země. Za jedenáct minut  od vypuštění umístila nosná raketa  svůj náklad  na oběžnou  dráhu vedoucí  asi 800 kilometrů vysoko nad oběma zemskými póly.

Od  té  doby  byly  rakety  tohoto  typu  úspěšně  vypuštěny  již několikrát  a plánují  se i  další lety.  Nový model nosné rakety vyvinula  washingtonská  společnost   Orbital  Sciences.  Výrobce tvrdí,  že  může  vypouštět  malé  družice  vážící  maximálně 450 kilogramů za poloviční cenu, než  jiné rakety. Jelikož je Pegasus vypouště   z   letounu-nosiče,   nepotřebuje   nákladné   pozemní kosmodromy. Vzhledem  k tomu, že raketa  začíná svoji pouť vysoko nad zemským  povrchem, nemusí nést  a ani spálit  tolik pohonných hmot,  jako  běžné  rakety,  které  palivo  potřebují k překonání odporu   nejhustších   vrstev   atmosféry.   Navíc   je  upravený letoun-nosič, který plní vlastně  funkci prvního stupně rakety, v provozu levný a na rozdíl od  běžných typů nosných raket může být použit mnohokrát.

Provoz nosné rakety by mohl být ještě levnější, kdyby se podařilo zajistit, aby  se Pegasus mohl vrátit  do hustých vrstev zemského ovzduší,  přistát a  startovat znovu.  Orbital Sciences, americký Národní  úřad pro  letectví a  vesmír (NASA)  i jiné organizace a společnosti, které se na vývoji Pegasa podílely, tvrdí, že pak by se lety do  vesmíru mohly stát stejně běžnou  záležitostí jako je dnešní letecká doprava.

NASA, Orbital  Sciences a kosmický  gigant Rockwell International proto spojily síly, aby  vyvinuly malou experimentální okřídlenou raketu  vypouštěnou ze  vzduchu, která  by to  dokázala. Měla  by odolávat teplotám kolem 1300 stupňů Celsia při návratu do hustých vrstev atmosféry  a dokázat samostatně létat.  Její provoz by měl být rychlý, levný, jednoduchý. Raketa,  označená X-34, by se měla poprvé vznést někdy v roce 1998.    

Nová cesta

Loni  v srpnu  však NASA  a Orbital  Sciences oznámily nový, méně ambiciózní  projekt na  vývoj stroje,  na němž  by se  vyzkoušela technika  mnohokrát použitelné  nosné  rakety.  Stroj by  měl být vybaven raketovým  motorem s vícenásobným  použitím, který by  jí udělil rychlost 8 machů a  vynesl ji do výšky osmdesáti kilometrů nad povrch.  Přestože je to  jenom třetina rychlosti,  potřebná k dosažení  oběžné dráhy  Země, dala  by se  na přístroji vyzkoušet odolnost vůči teplotám, vznikajícím  při vstupu do hustých vrstev atmosféry.  Stroj by  se po  vyčerpání pohonných  hmot vracel  na základnu a do čtyřiadvaceti hodin by byl opět připraven k dalšímu letu. Jeho první  let je plánován v roce  1998 z armádní raketové základny White Sands v Novém Mexiku.

Nejsložitější  práce pro  X-34 vykonává  Vývojové středisko NASA. Jde  především o  tepelné izolační  destičky, které  mají chránit stroj při  návratu do hustých  vrstev atmosféry. Podobné  už byly vyvinuty pro  tepelnou ochranu sondy Pathfinder,  pro přistání na Marsu v  červenci 1997 a  technici tvrdí, že  budou vhodné i  pro návrat na  Zemi. Podle Dana Raskyho,  vedoucího skupiny odpovědné za tepelnou  ochranu, by měly destičky  vydržet pětadvacet letů a odolat teplotám do 1300 stupňů Celsia. "Člověk si však nemůže být jist, dokud je nenalepí na stroj  a nevyzkouší za letu," říká Dan Rasky.

Dosud neznámým faktorem je  mechanický účinek drobných částeček v ovzduší.  Při rychlosti  8 machů  působí i  vodní kapky na povrch jako  smirkový papír  a teprve  zkušební lety  ukáží, co destičky vydrží.    

Snadná výměna

Oprava destiček  bude mnohem snazší  než u dnešních  raketoplánů, jejichž destičky jsou vypalovány  dvakrát a při druhém vypalování se hmota  poněkud deformuje, což pak  komplikuje jejich upevnění. Proto také každý let raketoplánu  stojí kolem 400 milionů dolarů. Destičky u X-34 se vypalují jenom jednou, takže se nedeformují, a jejich  instalace na  přídi a  náběžných hranách  křídel, kde  je zahřívání největší, je snadná.

K navigaci bude  X-34 užívat globální systém  založený na využití umělých  družic Země.  Přesto skupina,  zajišťující přesný průlet stroje atmosférou a jeho hladké přistání, musí ještě vyřešit řadu problémů.  Raketu  X-34  je  třeba  vybavit  kontinuální  korekcí řízení.  "Největším  oříškem   zůstává  přistání,"  říká  vedoucí projektu  Bob  Lindberg.  "To  je  klíčová  záležitost a nelze ji ověřit jinak než praktickými letovými zkouškami."    

Měření rychlosti

Správné  korekce nejsou  možné  bez  přesné znalosti  rychlosti a pohybů  stroje.  Shromáždit  tyto  údaje  je  další  problém  pro vývojovou  skupinu,  protože  X-34  nemůže  měřit  svou  rychlost vnějším  čidlem  jako  normální  letadlo.  "Hubice, vysunutá před přídí, by mohla porušit proudění  kolem stroje," říká Jerry Budd, inženýr drydenského střediska NASA  pro letecký výzkum v Mojavské poušti.  A  to  není  největší  problém.  U letounu, který dokáže vyvinout  hypersonickou  rychlost,  je  třeba  se  vyrovnat  i  s obrovským  zahříváním.  "Musíte  vymyslit  něco,  co  se netaví," zdůrazňuje.

Takže   místo   konvenčních   čidel   bude   mít   X-34  soustavu čtyřiadvaceti přesně  umístěných otvorů, za  nimiž budou upevněna čidla. Vzduch, pronikající do otvorů, které nebudou mít v průměru ani  1  milimetr,  bude  veden  soustavou  trubiček,  v  nichž se ochladí,  a teprve  pak se  dostane k  čidlům. "Pokud jeden otvor ucpe nějaký hmyz, zůstane jich  stále 23," vysvětluje Jerry Budd. Palubní počítač pak podle údajů  čidel vypočítá rychlost i pohyby rakety a  nastaví kormidla. To bude  mimořádně důležité především při podzvukových rychlostech, kdy  je stroj nejméně stabilní. "Je to  jako  balancovat  smeták  na  špičce  prstu,"  vysvětluje Bob Lindberg.

Jakmile   se  výzkumníci   začnou  zabývat   měřením  tlaku   při hypersonické rychlosti, dostávají se  do oblasti neznáma. Zkoušky v aerodynamickém tunelu a počítačová animace poskytnou představu, co  se asi  dá při  hypersonickém proudění  očekávat, ale  teprve letové  zkoušky mohou  dát vývojovým  pracovníkům jistotu. Raketu X-34  bude pohánět  docela nový  motor. Vyvinulo  jej Marshallovo středisko NASA  pro vesmírné lety v  Huntsvillu ve státě Alabama. Pracovat bude na kerosen a  tekutý kyslík. Motor vypadá i funguje jako  běžný raketový  motor,  je  použitelný vícekrát,  vyrábí se snadno a snadno se také udržuje.

Například  trysky  u  většiny  motorů  jsou  vyrobeny  z  drahého materiálu,  například z  titanu, zatímco  trysky nového  motoru a dokonce i  spalovací komora jsou vyrobeny  z levného silikonového materiálu. Zpočátku se bude renovovat  celý motor po každém letu. Technici  však doufají,  že až  se vše  dostatečně vyzkouší, bude možné  vyměňovat  pouze  trysky  a  spalovací  komoru,  jako se u závodních automobilů mění pouze pneumatiky.

Přes veškerou  důmyslnost konstrukce se však  X-34 již dostalo do tvrdé kritiky.  Smlouva mezi NASA a  Orbital Sciences platí pouze pro dva lety, které mají  být vykonány s poměrně nízkou rychlostí čtyř  machů. NASA  má sice  opci na  rozšíření smlouvy  o dalších pětadvacet letů o rychlosti 8 machů,  k tomu však ale musí nalézt zkušební přistávací plochu mnohem delší než je na White Sands.

Vzhledem k investicím, potřebných pro vývoj vícenásobných nosných raket,  není  dosud  žádná  záruka,  zda  bude plně funkční X-34, schopná dosáhnout oběžné dráhy, vůbec někdy dokončena.

Foto: Po odpoutání od nosiče dosáhne X-34 oběžné dráhy a vrátí se na Zemi. Dokáže však nahradit raketu Pegasus?

Foto:  Výměna žáruvzdorných  destiček je  u dnešního  raketoplánu příliš drahá a složitá.

 

Vesmír se rodí ve zkumavce

Panorama, Milán - Na počátku byl  výbuch. Vzápětí se ohnivá koule  ochlazuje a z ní se  rodí první  expandující  galaxie.  Je tomu  přibližně patnáct miliard let, kdy vznikl vesmír. Dnes se vědci pokouší celý proces zrealizovat v laboratořích.

Do středu malého množství  supravodivého helia o teplotě nepatrně vyšší, než  je absolutní nula,  se vstřelí neutron,  který vyvolá jadernou reakci. Energie, která se při této reakci uvolní, ohřeje miniaturní množství  kapaliny a vzápětí,  za méně než  miliontinu sekundy, se kapalina začíná ochlazovat. Byl to jen sotva znatelný záblesk,  ale ve  zkumavce  se  zopakovaly první  okamžiky, které následovaly po vzniku vesmíru.    

Teorie o vzniku vesmíru

Mezinárodní vědecká společnost se  vždy snažila odhalit tajemství zrodu vesmíru. Teorie formulované na počátku třicátých let našeho století  jsou velmi  početné. Autorem  nejznámější z  nich byl ve čtyřicátých letech  rusko-americký fyzik Georg  Gamowe. Tvrdí, že vesmír  před  velkým  třeskem  tvořil  vodík  o  extrémně  vysoké hustotě,  který  vybuchl  asi  před  15  miliardami  let. Expanze galaxií, jež byla potvrzená  pomocí nejmodernějších přístrojů, je pak jeho důsledkem.    

Vesmír v laboratoři

Až  do  nedávné  doby  bylo  nemyslitelné,  že lze reprodukovat v mikroskopickém   měřítku   podmínky,   které   po  velkém  třesku existovaly okamžitě.

Dnes však  dvě skupiny výzkumníků  prohlašují, že díky  pokusu se supratekutým  héliem to  dokázaly. Helium  s malou  přitažlivostí mezi  svými  atomy,  které  jsou  navíc  velmi symetrické, dokáže zůstat  tekuté  i  při  teplotách  velmi  blízkých absolutní nule (-273,15 stupňů  Celsia). Když se dostatečně  sníží jeho teplota, tekuté helium přechází do fáze supratekutosti.

Vědci   tedy   bombardovali   svazkem   neutronů   malé  množství supratekutého  helia. Výsledkem  v atomovém  měřítku je  vyvolání zvláštní  jaderné reakce,  které v  lokálním měřítku  a ve  velmi krátkém  čase  ohřejí  dané   množství  helia.  V  následné  fázi ochlazování,  během kterého  se v  molekulách vytvářejí  víry, se zdá, že to, co se děje uvnitř helia, je v mnohém analogické tomu, co proběhlo v první sekundě po velkém třesku, kdy se ohnivá koule začala ochlazovat.    

První sekunda

Klíčová otázka je - co se  opravdu stalo v první sekundě? A jedna z nejpravděpodobnějších  odpovědí? Vesmír  se začal  ihned rychle ochlazovat  a  začaly  se  v   něm  měnit  fáze,  podobné  změnám skupenství vody, kdy z páry se stává voda a pak led.

Ochlazení  bylo rozhodující  pro  vznik  čtyř sil,  které vládnou vesmíru   a  které   dnes  známe   pod  pojmy   silná  interakce, elektromagnetická    síla,   slabá    interakce   a    gravitace. Pravděpodobně se  zrodily z prvotní síly,  která držela pohromadě hmotu před velkým třeskem.

V roce 1978  Tom Kibble, teoretický  fyzik na Imperial  College v Londýně,  poukazoval  na  skutečnost,  že  matematika,  na níž se zakládala teorie velkého třesku, má mnoho společného s tím, co se děje uvnitř helia při jeho prudkém ochlazování.

Kibbleova  práce zůstala  však jen  v teoretické  rovině, protože tehdy nikdo nebyl schopen vyrobit přístroj, který by ji potvrdil. V roce  1985  Wojciech  Zurek  z  Los  Alamos  Natinal Laboratory pokračoval v  rozvíjení teoretických prací Kibbla  a potvrdil, že souhrn matematických vztahů,  regulujících přechod fáze kapalného hélia při změně  na supratekuté, jsou v podstatě  stejné jako ty, které popisují ochlazování vesmíru  v prvních zlomcích sekundy po velkém třesku.

Ověření  této fascinující  teorie bylo  dlouhodobým problémem pro experimentální  fyziky.  V  roce   1994  zahájili  vědci  některé experimenty  s tekutými  krystaly, jejichž  pomocí chtěli  ověřit teoretická hlediska.  Provedené experimenty však  potvrdily vznik "defektů",  aniž by  dokázaly existenci  analogie s  událostmi po velkém třesku.    

Miniaturní bubliny

Tolik  očekávané experimentální  důkazy se  však přiblížily právě díky nápadu  s neutronovým bombardováním. Neutrony  v interakci s molekulami  helia  uvolňují  nezanedbatelné  množství  energie  a uvnitř kapaliny pomohou vzniknout malým "bublinám" o velmi vysoké teplotě. Mají rozměry jen několik setin milimetru a jsou ponořené do kapaliny,  jejíž teplota se  blíží absolutní nule.  Bubliny se tedy velmi rychle ochladí, reagují  mezi sebou, mění svou formu a vrší se na sebe. Právě v této fázi experimentu se uvnitř kapaliny tvoří "defekty" ve formě vírů. Ty, podle vědců, mají velmi blízko k jevům, které daly vzniknout galaxiím.

První experiment provedli výzkumníci z Low Temperature Laboratory v Helsinkách.  Pomocí  složitého  rotačního  zařízení  bylo možné stanovit  rychlost,  s  jakou  se  tvoří  víry  uvnitř  helia při proměnlivé  teplotě a  tlaku. Pod  druhým pokusem  jsou podepsáni odborníci z French National Research v Grenoblu. Ochladili helium na  130  miliontin  stupně  nad  absolutní  nulou, což je světový rekord.  Z  množství  energie,   která  se  absorbuje  od  okolní supravodivé tekutiny, změřili hustotu vírů.    

Vznik je stále tajemstvím

Někteří výzkumníci  hodnotí výsledky experimentů  velmi opatrně a čekají na další  výsledky. Jiní naopak tvrdí, že  i když je třeba vykonat  ještě  mnoho  práce,  jsou  experimenty  se supravodivým heliem významným příspěvkem k  pochopení tajemství vesmíru a jeho zrodu.

Obrázek:  Na obrázku  je znázorněný  pokus, který  byl vykonán  v laboratořích v  Helsinkách a v  Grenoblu. Helium po  bombardování neutronem vyvolá jadernou reakci, ohřeje  se a hned nato se velmi rychle  ochladí. Uvnitř  jeho molekul  se v  této přechodové fázi vytvářejí  víry (označené  zakřivenými šipkami).  V konečné  fázi procesu, který  trvá jen několik  zlomků sekundy, víry  zaujímají formu  kosmických  "řetězců",  které  dnes  považujeme  za  první stavební prvky vesmíru.

A - supravodivé helium 3
B - měděné chladicí desky
C - měděný kontejner
D - neutron vstřelený do helia

 

Paranormální hrdinové

Focus, Londýn - Může nynější okouzlení paranormálnem znamenat ústup od analytické vědy a přivést nás do éry uznávající dosud nevysvětlitelné jevy?    

Telepatie (vybráno)

Přenos myšlenek  na dálku. Jeden z  tajných sovětských dokumentů, které pronikly na veřejnost, uvádí,  že koncem 80. let působil na kosmické stanici Mir kosmonaut, jehož úkolem byly testy v oblasti telepatie. Známe jen jeho křestní jméno - Vaša - a z dokumentů je zřejmé,  že se  mu dařilo  přijímat ze  Země s nebývalou přeností dlouhé pasáže ukázek z ruské poezie, řady náhodně vybraných čísel a dokonce i poměrně složité obrazce.

 

Měsíční fantazie

10. 3.1997 Pondělí - Der Spiegel, Hamburk - Američtí vědci jsou přesvědčeni, že objevili na Měsíci vodu. Hned také začali rozvíjet fantastické  teorie o koloniích osídlenců na našem satelitu.  Byť je to jen  jakási louže, přesto se  prý dá z měsíční  vody  získat  všechno,   co  člověk  v  lunární  pustině potřebuje.  Jezírko leží  v kráteru  na jižním  pólu. Ve  třináct kilometrů  hluboké  proláknině,  kam  nikdy  nepropadne  sluneční paprsek,  vládne permanentní  vesmírný  mráz  - minus  192 stupně Celsia - a tak je hluboce promrzlá.

Vodu  vypátrala  malá  družice  Clementine,  kterou  v únoru 1995 vyslala do vesmíru Ballistic Missile Defense Organization (BMDO), v níž   si  hrstka   bývalých  pracovníků   zastaveného  programu hvězdných válek SDI horlivě hledá nové úkoly.

 

Konec dinosaurů

Earth, New York - Již po více než desetiletí geologové shromažďují důkazy o tom, že před  65 miliony  let se  na Zemi  zřítil obrovský  meteorit nebo kometa  a změnil  podnebí tak  silně, že  to zprovodilo  ze světa nejen  dinosaury, ale  i pětinu  všech rostlinných  a živočišných druhů.

Jejich  důkazy jsou  přesvědčivé. Jedním  z nich  je vrstva země, která  chemickým  složením  odpovídá  složení  asteroidů. Druhým, ještě  významnějším důkazem  byl objev  velkého kráteru  nedaleko mexického  města  Chicxulub  v  roce  1991.  180 kilometrů široký kráter  je  nyní  přikrytý   více  než  kilometr  silnou  vrstvou sedimentů.  Podle  geologů   vznikl  dopadem  vesmírného  tělesa. Stěžejní otázkou však je, zda byl kráter do zemské kůry vyhlouben přesně v tu dobu, kdy dinosauři začali vymírat.

V roce 1992  časopis Science oznámil, že  vzorky hornin získané z vrtů v kráteru jsou 65 milionů let staré, tedy pocházejí přesně z doby,  kdy vymizela  velká  většina  dinosaurů. Tento  fakt podle geologů nezvratně podporuje teorii dopadu vesmírného tělesa.    

Geologové versus paleontologové

Z pohledu  paleontologů geologové  nevědí, o  čem ve  skutečnosti mluví.  Většina  předních  paleontologů  věří,  že  v době dopadu asteroidu před  65 miliony let,  na přelomu druhohor  a třetihor, dinosauři již vymírali z jiných příčin. Obrovská moře pokrývající většinu  kontinentů   v  době  vrcholu   vlády  dinosaurů  začala vysychat.  Mnoho druhů  dinosaurů obývalo  bažinaté okraje těchto moří, a jak se jejich  domov zmenšoval, pomalu vymírali. Asteroid byl tudíž pouze pověstnou poslední kapkou.    

Asteroid nebo ústup oceánu

Odpověď může  záviset na zdánlivě  jednoduché otázce, jak  rychle vlastně dinosauři vyhynuli. Pokud  to způsobil dopad asteroidu, k vymření  by   došlo  během  několika  málo   let,  to  znamená  v geologickém  časovém  měřítku  téměř   okamžitě.  Kdyby  ale  byl příčinou  pomalý ústup  oceánů,  vymírání  by bylo  pomalé. Proto vědci stále  zkoumají zkameněliny a věří,  že tam najdou odpověď. Analyzovat  dochované fosilie  dinosaurů však  není vůbec snadné. Základním  problémem je,  že velká  zvířata jako  dinosauři tvoří obvykle malé  populace a shromáždit  dostatečný počet fosilií  je velmi  obtížné. Podle  odhadu  Dale  Russella z  Kanadského muzea přírody v Ottavě se z období  druhohor zachovaly pouze dva až tři tisíce koster dinosaurů.    

Dinosauří hřbitov

Jediné místo na světě, kde  dinosauří fosilní záznamy dosahují až k přelomu druhohor a třetihor,  je "dinosauří hřbitov" Hell Creek Formation  ve  východní  Montaně.  Podle  vědců  nálezy  z tohoto pohřebiště  dokazují,   že  na  konci   období,  které  ilustrují hřbitovní nálezy, byl počet druhů dinosaurů stejně pestrý jako na jeho  začátku.  Takže  přinejmenším  v  Montaně  nalezené  důkazy naznačují  katastrofický konec  dinosaurů (řádově  během několika ročních období), a ne pozvolné vymírání.

Teorii náhlého  konce podporuje také analýza  počtu zvířat, která přežila  či nepřežila  konec  křídy.  Autoři přezkoumali  údaje o všech   obratlovcích   z   lokality   Hell   Creek  Formation,  o dinosaurech,  savcích,  rybách,  žralocích  i  jiných  zvířatech. Podařilo  se  jim  zjistit,   že  množství  dinosaurů  a  dalších suchozemských tvorů  náhle prudce pokleslo,  (přežilo jen asi  12 procent  suchozemských  živočichů),  zatímco  sladkovodní tvorové přežili téměř všichni (okolo 90 procent).

Podle  autorů  tento  výsledek   jasně  podporuje  teorii  dopadu asteroidu.  Po  dopadu  vesmírného  tělesa  obrovský oblak prachu pravděpodobně zakryl  celou oblohu a  zpomalil tak nebo  zastavil růst  zelených  rostlin,  které  byly  hlavní dinosauří potravou. Jinak   na  tom   byli  vodní   obratlovci,  kteří   záviseli  na rozkládajících se rostlinách a živočiších.    

Ztráta bydliště

Nabízí  se   i  jiné  vysvětlení,  které   nepopírá  vliv  dopadu asteroidu, ale  hlavní příčinu vymírání  spatřuje jinde. Vyhynutí dinosaurů mohlo být způsobeno relativně všedním procesem: ztrátou bydliště a  izolováním jednotlivých skupin  zvířat. Jak ustoupila ohromná  mělká  moře  v  období  křídy,  pobřežní  nížiny,  které dinosauři  milovali,  začaly  vysychat  a  rozpadat  se  na  malé osamocené  oblasti.  To  rozdělilo  populaci  dinosaurů  na mnoho malých izolovaných skupin snadno podléhajícím nemocem, nedostatku potravy  či   jiným  nešťastným  náhodám.   Většina  paleontologů akceptuje  důkazy pro  dopad  vesmírného  tělesa na  konci křídy. Dokonce ani  nepopírají jeho velký vliv  na přírodu, ale považují ho jen za závěrečnou fázi  zániku dinosaurů, kteří již vykazovali prvky celosvětového ústupu.

Přibližně  před 70  miliony let   bylo na  světě 61  známých rodů dinosaurů. Žili ve 100 lokalitách  na šesti kontinentech. Dalo by se  říci,  že  to  byla  zlatá  doba  dinosaurů, která trvala 160 milionů  let. O  dva miliony  let později  však počet rodů prudce klesl z 61 na 18 a počet  lokalit ze 100 na 26, zejména na západě Severní  Ameriky. Tyto  oblasti, zvláště  proslulé montanské pole kostí, byly, jak se zdá, poslední baštou dinosaurů. Pravá příčina vyhynutí těchto  pravěkých zvířat však přes  veškerou snahu vědců zůstává stále nevyřešenou záhadou.

 

Mars útočí!

Text a foto Gemini film - Americká sci-fi  komedie režiséra Tima  Burtona o vpádu  zelených mužíčků z Marsu na naši planetu a o kalamitě, kterou způsobili. V našich kinech  bude mít premiéru  13. března a  divákům ji nabízí Gemini film.

Ve dvaceti hlavních rolích této marťanské sci-fi komedie se sešla taková  společnost  hollywoodských  hvězd  jako  až  dosud nikdy. Držitel  dvou Oskarů  a celé   řady nominací  na tuto  poctu Jack Nicholson je jednou z nich.  V roli prezidenta Spojených států si dělá  hlavně  starosti,  aby  si  vzal  ten  nejvhodnější oblek k uvítání Marťanů. Jinak bezmocně sedí ve své svatyni v Bílém domě. Nicholsonovi  se námět  tak líbil,  že na  dotaz, kterou  roli by chtěl, prý  odpověděl: "A co  takhle všechny?" Všechny  nezískal, ale druhou ano.  Zahrál si i slizkého obchodníka  s pozemky z Las Vegas. "Nicholson je prostě nejlepší a sledovat ho ve dvou rolích je velká zábava", říká o něm Tim Burton.

Glen Gloseová v roli manželky prezidenta Marshy hlavně nechce mít "ty věci  (zelené mužíčky) v  domě". O filmu  říká, že se  musela smát scénáři nahlas, a proto se  k natáčení upsala. Práce s Timem Burtonem údajně probudila její smysl pro hravost, a tak se nechte překvapit.  V některých  scénách prý  vypadá jako Frankensteinova nevěsta.

Neschopné  poradce prezidenta  si zahráli:  Rod Steiger  generála Deckera,  který ještě  nepoznal válku,  která by  se mu nelíbila. Jeho  mottem je:  "Vystřelte je  zpátky na  Mars:" Paul  Winfield generála Caseyho, který  chce řídit uvítací vůz a  tvrdí, že "oni přicházeji v míru".

V roli  další  z  Nicholsonových  manželek  (Barbary  -  manželky obchodníka) uvidíte Annette Beningovou. Tvrdí, že celá koncepce a styl filmu  ji rozesmály a natáčení  byla velká zábava. (Nominace na Oskara  za vedlejší ženskou  roli ve filmu  The Grifters a  na cenu  Zlatého Globu  za nejlepší  ženský výkon  ve filmu Americký prezident).

Fundovaného  marťanologa   z  Washingtonu,  který   je  příchodem zelených  mužíčků naprosto  zmaten, ztvárnil  Pierce Brosnan.  (V roce  1995 triumfálně  debutoval jako  James Bond  ve filmu Zlaté oko). Jako  odborník na Marťany  má naprostou důvěru  prezidenta, ale nemá vůbec ponětí, co dělat.

V záři  blyštivého  Las  Vegas  se  můžete  setkat  i  s  hvězdou šoubyznysu  Tomem  Jonesem,   který  přesvědčivě  ztvárnil,  koho jiného, než sám  sebe, Toma Jonese. A v  nitru planety Země Lukas Haas v roli  Richie Norrise a Sylvia Sidneyová  jako jeho babička dávají dohromady  tým několika generací  rozhodnutý bojovat proti marťanskému šílenství.    

Zelení mužíčci

Mezi  mnoha hvězdami  však ve  filmu samozřejmě  hrají i  třínozí Marťané,  které  nebylo  jen   tak  snadné  obsadit.  Museli  být vytvořeni. Burton je  charakterizuje jako bytosti anarchistického ražení, které  prostě nemůžete chápat.  Nevíte, co chtějí  a není vám  jasná jejich  motivace. Jsou  to pouze  zlé, velice  aktivní osůbky.   Nakonec  byli   Marťané  vytvořeni   jako  trojrozměrné počítačové postavičky  firmou ILM, která  dokázala svou dokonalou techniku v  oblasti počítačové imaginace  už ve filmech  Twister, Jurský  park, Terminátor  II a  dalších a  firmou Warner  Digital Studios.    

Inspirace

V posledních letech  se Tim Burton, režisér  a jeden z producentů filmu (druhým  je Larry Franco) stal  jedním z nejnápaditějších a komerčně nejúspěšnějších filmařů naší doby. Podepsal se pod filmy Batman a  Batman se vrací, režíroval  dojemnou pohádku Střihoruký Edward i Beetlejuice. O tom,  jak vznikl film "Mars útočí!" říká: "Chtěl jsem udělat  něco zábavného, takový film, na  jaké jsem se rád díval jako dítě. Vždycky jsem měl rád sci-fi filmy padesátých let. Když  se v dospívání díváte  na filmy o Marťanech  s velkými mozky, poznamená vás to navždy."

Se žádostí o spolupráci se Burton obrátil na scénáristu Jonathana Gemse. Akce filmu, které doslova  berou dech, se odehrávají tu ve Washingtonu  D.C., tu  v New   Yorku, také  v opuštěném  stánku s koblihami, na prostorných pláních  Kansasu, v pouštích Arizony či v záři blyštivého Las Vegas. Drobné postavičky prožívají ve filmu svéhlavě  a  urputně  svá  malá  dramata,  zatímco  světem  zmítá hysterická vřava vyvolaná ozbrojenou marťanskou invazí.

Zbývá jen dodat, že film je širokoúhlý, barevný, v původním znění s titulky a mládeži přístupný.

 

Hale-Boppova kometa

Na  jaře se  k naší  planetě přiblíží  Hale-Boppova kometa. Během března   a   dubna   budeme   moci   sledovat  jedinečné  nebeské představení.

Blanco negro, Madrid

Přibližně  dva měsíce  nám nad  hlavami bude  svítit nový objekt, který v intenzitě  záření předčí jen Měsíc v  úplňku. Země se tak během  své  existence  připravuje  už  po  několikáté na návštěvu komety.

Podle odborníků  bude Hale-Boppova kometa  nejzářivějším útvarem, jaký  jsme za  posledních sto  let mohli  na nebi pozorovat. Její jádro může dosahovat průměru až  40 kilometrů, což je dvojnásobek průměru jádra Haleyovy komety.

Představy,  které má  lidstvo  o  kometách, se  diametrálně liší. Jedni  je považují  za nositelky  života, druzí  za posly  smrti. Pravdou zůstává, že od té doby, co je člověk člověkem, vyvolávají komety   protichůdné   názory   a   emoce.   Jsou  považovány  za nadpřirozená  znamení,  předzvěsti  konce  světa, posly epidemií, důkazy božské přízně.  Vždyť i k Ježíškovi v  Betlémě dovedla tři krále právě kometa.

Také pro vědce se mnohé  změnilo. Komety už nejsou jen kosmickými zajímavostmi, ale staly se předmětem důkladných zkoumání.    

Poslové smrti

Země,  podobně  jako  Měsíc,   je  pokryta  krátery,  které  jsou nevyvratitelnými  důkazy   o  srážkách  naší   planety  (jakož  i ostatních planet  sluneční soustavy) s  vesmírnými tělesy různých velikostí. Příčiny, proč jsou tyto  stopy viditelné jen na Měsíci a ne  na  Zemi,  jsou  jednoduché  -  Měsíc  na  rozdíl  od  Země neobklopuje  atmosféra,  která  by  je  byla  schopna vymazat. Na Měsíci všechny otisky zůstaly  (včetně stop amerického astronauta Neila Armstronga z roku 1969), zatímco na Zemi na ně působí vítr, voda, prach a eroze. Díky  těmto silám mizí nejen jakékoli důkazy o vesmírných srážkách, ale snižují se horské útvary a zaplňují se údolí.  Působení těchto  faktorů se  počítá na  desítky, stovky a tisíce milionů let.

Jisté  je,  že  nezanedbatelný  podíl  na  vzniku  kráterů mají i komety. Obrovská kometa by mohla  být i příčinou zániku dinosaurů před šedesáti pěti miliony let. Předpokládá se, že šlo o srážku s vesmírným tělesem. Připomíná nám jí kráter o průměru asi 300 km v oblasti  dnešního   Mexického  zálivu.  Srážka   způsobila  vznik obrovských požárů,  vzedmutí se víc  než stometrových vln,  které zaplavily obrovská  území a uvolnění velkého  množství zplodin do ovzduší.  Jejich  kumulací  vznikl  mrak,  který  na  několik let zastínil  Slunce, zabránil  tak fotosyntéze  rostlin a zdecimoval živočichy, kteří přežili předcházející katastrofy.

Ne, komety nelze brát na lehkou váhu, zejména pokud se řítí přímo na nás. Naštěstí  to není případ Hale-Boppovy komety,  která se k naší planetě  jen přiblíží a  umožní nám tak  pozorovat ne příliš častý jev.    

Nositelky života

Jiná soudobá teorie se na komety dívá naprosto odlišným pohledem. Jádro komety  je, kromě jiných  pevných složek, tvořeno  i ledem. Jakmile  se kometa  začne přibližovat  k Slunci,  led začne tát a spolu  s dalšími  prvky z  jádra komety  dává vzniknout známému a tolik charakteristickému  chvostu, ale nejen jemu.  U mnoha komet byla  zjištěna   přítomnost  aminokyselin  a   některých  dalších sloučenin,  které věda  považuje  za  nezbytné pro  vznik života. Mohla se  kometa tedy před  více než jednou  a půl miliardou  let přiblížit k Zemi a zanést na naši planetu zárodky života? A pokud tomu  tak bylo,  mohly komety  (podobné těm,  které se přiblížily Zemi) zanést  život i na  jiné planety? Vědci  tomu zatím nevěří, ale zdá se, že odpověď bude kladná.    

Tisíciletá občanská dráha

23.  července  1995  Hale-Boppovu  kometu  objevili  dva američtí astronomové Alan Hale z Nového Mexika  a Thomas Bopp z Arizony. V současné  době  se  kometa  přibližuje  ke  Slunci  rychlostí 120 kilometrů  za  hodinu  a  zatím   ji  lze  pozorovat  jen  pomocí dalekohledů. Hale-Boppově  kometě trvá více než  tři miliony let, než oběhne  Slunce. To znamená,  že naposledy byla  viditelná asi tisíc  let před  naším letopočtem.  Kometa se  nejvíc přiblíží  k Slunci 1.  dubna letošního roku.  Tento den bude  od něj vzdálena 0,914 astronomických  jednotek (tzn. 138  milionů kilometrů, tedy vzdálenost mezi Sluncem a Zemí).

A i když  se nejedná o  velké přiblížení, každá  kometa, která se přiblíží  na méně  než jednu  astronomickou jednotku,  nám zaručí neobvyklou podívanou.    

Viditelnost

Nejvíce  se  Hale-Boppova  kometa  přiblíží  k  Zemi  23.  března letošního roku.  Bude vzdálena asi 194  milionů kilometrů od naší planety,  což  znamená,  že  pokud  nedojde  k nepředvídané změně oběžné dráhy, budeme ji moci v klidu pozorovat.

Oběžná dráha  Hale-Boppovy komety je elipsovitá  (obdobně jako je tomu  u  planet  sluneční  soustavy)  a  kometa  se  bude na nebi pohybovat od jihu směrem ke Slunci  a potom zmizí. To znamená, že kromě března a dubna bude lépe  vidět z jižní polokoule, kdy bude Zemi nejblíže.

Podle všech dostupných údajů se jedná o jednu z největších komet. Její jádro obklopují prach a plyny. Nikdy s jistotou nemůže určit jeho  velikost,  ale  nejnovější  odhady  se  shodují  na  asi 40 kilometrovém průměru. Pozorování ze začátku ledna ukazuje, že jak oběžná   dráha,  tak   i  viditelnost   komety  zatím  odpovídají předběžným  výpočtům. Chvost  ještě není  viditelný, což  je dáno její současnou pozicí.    

Složení

Vědci pomocí  spektrometrů zjistili, že  v jádru komety  je hojně zastoupen oxid  uhelnatý, zatímco v  materiálu, který se  z jádra uvolňuje, je obsažen oxid uhličitý.Astronomové doufají, že se jim podaří zjistit podrobnější složení komety  a určit  tak místo  jejího vzniku,  které leží někde mezi naší  sluneční  soustavou  a   její  nejbližší  hvězdou  (Alfa  v souhvězdí Kentaura),  což představuje vzdálenost  čtyř světelných let.

 

Hale-Bopp se blíží k Zemi

22. 3.1997 Sobota - Zářící kometa bude jasnější než hvězda Sirius - V  nedělí  23.  března  bude  Hale-Boppova kometa nejblíže Zemi a 1. dubna  se maximálně přiblíží Slunci. Jak uvedl ing.  Bohumil  Maleček,  ředitel  Hvězdárny  a  planetária Plzeň, vlasatice je  dobře pozorovatelná na  večerní a ranní  obloze bez optických   přístrojů  i   pouhým   okem,   neboť  je   jednou  z nejjasnějších komet.

"Večer ji uvidíme  asi za hodinu až za  devadesát minut po západu slunce nad  severozápadním obzorem," říká ing.  Maleček. "Ráno je už  dlouho  před  východem  slunce  viditelná nad severovýchodním obzorem."  Znalci  nočního  nebe  ji  naleznou  mezi  souhvězdími Cassiopeia a Pegasem s Andromedou.

Kometa Hale-Bopp  se přiblíží Slunci  na 140 milionů  kilometrů a Zemi na 197 milionů kilometrů.  Na obloze zazáří nejjasněji právě koncem března, kdy by měla být jasnější než hvězda Sirius.

 

Hale-Boppova kometa  oživila diskuse o UFO,  konci světa i obraně planety

26. 3.1997 StředaPraha - Ještě tři týdny  bude mezi souhvězdím Persea, Andromedy a "dvojitým vé" Kasiopey křižovat noční oblohu Hale-Boppova kometa. Kus  ledu  s  rychlostí  160  000  kilometrů  v  hodině rozzářený slunečními  paprsky se  má dostat  k Zemi  nejblíže na vzdálenost téměř  200 milionů  kilometrů 1.  dubna, ale  již předem se kolem vlasatice vyrojilo několik téměř aprílových zpráv.

"Řekněte pravdu o  Hale-Boppově kometě! Mimozemšťané přicházejí," vyzýval billboard účastníky  únorové konference Americké asociace pro  vědecký  pokrok.  Fáma  o  cizí  meziplanetární lodi, kterou rozpoutal  Chuck Schramek  prohlášením, že  ve stínu  komety letí objekt  podobný  Saturnu  (kouli  s  prstencem),  je jen jednou z ukázek očekávání - v tomto případě nažhavených ufologů.

Přestože jeden  z objevitelů komety Alan  Hale odhalil, že údajné UFO je obyčejná hvězda 8.  velikosti, stal se jen, jak upozorňuje týdeník  Newsweek, terčem  nenávistných slovních  útoků milovníků zelených mužíčků, jež rozhořčila Haleova výzva: "Tyto neodpovědné zprávy  si  zaslouží  jen  pohrdání.  Vychutnávejte vlastní krásu komety."

Zatímco Egypťané a Číňané, kteří tuto kometu zaznamenali a viděli přibližně  kolem roku  2213 před  naším letopočtem  jako první  a jediní  před Halem  a Boppem  a nebrali  ji podle  historiků jako zásadní  znamení  nebes,  evropská  civilizace  tradičně  přičítá kometám  význam přelomový  - většinou  katastrofický. Zabití Gaia Julia Caesara,  dobytí Anglie Normany, pád  Jeruzaléma, na druhou stranu i zrození Ježíše a porážku Hunů - to vše zvěstovala nějaká vlasatice na noční obloze.

Nyní  vykladači Nostradama  určili za  "oběť" Hale-Boppovy komety papeže Jana Pavla II., který chce co nevidět navštívit Sarajevo i Jeruzalém.  Někteří  horliví  křesťané  pak považují Hale-Boppovu kometu   za   hvězdu   jménem   Pelyněk,   která   se   má  podle apokalyptického Zjevení  sv. Jana zřítit na  zem a zničit třetinu řek a otrávit prameny vod. K těmto vizím pravděpodobně přispívá i blízkost  milénia, které  samo o  sobě spojují  mnozí s  nutností světodějných změn.

Ale  kometa se  nemusí týkat   jen králů  a papežů  nebo globální katastrofy.

"Ach,  ta kometa!  Vůbec se  nedivím, že  chudák paní Galuchetová minulou  noc  náhle  zemřela,"   ocitoval  týdeník  Time  text  k humoristické litografii  z roku 1858,  na níž tři  pařížské drbny diskutují v davu, jenž na obloze sleduje prolétající vlasatici.

Přestože s Marťany nebo úvahami  o zvýšení chuti na sex dostávají komety  nádech komičnosti,  skrývají v  sobě nebezpečí,  které se lidstvu zatím vyhýbalo. Odborníci z  NASA však již dnes probírají možnosti, jak  zabránit tomu, aby se  kometa nebo nějaký asteroid mohly  srazit  se  Zemí.  Jak  dokazují  nejnovější  výzkumy,  na podobnou kolizi doplatili před 65 miliony let dinosauři.

Například  Hale-Boppova  kometa  má  v  průměru  40 kilometrů a i meteroid o  průměru kolem osmi  set metrů může  po dopadu na  Zem zvednout  do atmosféry  takové  množství  prachu, že  nastane rok trvající globální  noc. Podle odborníků  se něco podobného  stává přibližně jednou  za 100 000  let, ale může  se to stát  kdykoli. Komety jsou navíc přes všechnu  svou periodičnost objekty s velmi nepředvídatelným chováním.

Americká agentura Spacewatch (Vesmírná  hlídka) v Arizoně eviduje Zemi  blízké objekty,  z celkem  2000 zaznamenaných  je asi 300 s velikostí  větší než  800 metrů.  Má však,  jak upozorňuje  David Morrison z NASA, aktuální měsíční přehled jen o deseti procentech oblohy.  Větší  naději  dává  současné  propojování observatoří - například teleskopů v Itálii  a Číně. Nicméně Hale-Boppovu kometu objevili jako první v roce 1995 dva amatéři.

V zásadě  existuje  pět  možných  postupů,  jak  zabránit  kolizi vesmírného  tělesa  se  Zemí.   Všechny  zvažované  postupy  jsou teoreticky možné,  i s použitím  současné techniky, ovšem  nebyly ještě  prakticky  vyzkoušeny.  Experti  NASA  však upozorňují, že vlastní provedení vyžaduje ještě přípravu a miliardy dolarů.

První  možností  je  trefit  se  do  komety nebo asteroidu rychle letící, těžce  naloženou raketou, která by  díky vysoké kinetické energii těleso  rozprášila. Poněkud šetrnější  je návrh vyslat  k letícímu tělesu speciální zařízení  se solární plachtou, která by ho díky  slunečnímu větru odklonila z  kolizní dráhy. Odklonit by kometu  mohl  i  silný  laserový  paprsek  nebo  jaderný výbuch v blízkosti  jejího  povrchu.  Jako  poslední  se  zvažuje  poněkud komplikované vyslání  speciálního zařízení, jež  by kometě dodalo vlastní  raketový  motor,  který  by  ji  odsunul  a případně dál upravoval jeho kurs.

První  známou  kometou,  proti  níž  by  mohl  být jeden z těchto postupů použit, je snad ta  nejznámější - Halleyova kometa, která se na  své dráze uvnitř  sluneční soustavy má  přiblížit ke dráze Země přibližně za  64 let. Hale-Boppova kometa se  má s pozemskou noční oblohou rozloučit poklidně v dubnu na 2400 let.

Obrázek: Nejjasnější kometa tohoto století

Komety  pravděpodobně  pocházejí  z  mezihvězdné  mlhoviny, která obklopuje  sluneční soustavu  a je  tvořena ze  zmrzlých plynů  a vesmírného prachu.
Chvost je 100 milionů kilometrů dlouhý
Chvost plynů vzplál díky působení slunečního větru
Hale-Boppova kometa se 1. dubna dostane nejblíže k Zemi
Žhnoucí korona  se roztahuje od  jádra až do  vzdálenosti jednoho milionu kilometrů
Jádro komety tvoří led a pravděpodobně křemičitý prach
Částice  prachu odrážejí  sluneční paprsky  a dodávají  vlasatici astronomy ceněný vysoký jas.                                                    

 

Vlasatice  mohou přenášet  semena  života  i do  vzdálených koutů vesmíru

Praha  - Komety  a asteroidy,  což někdy  bývají i  vyhaslá jádra komet, létají  sluneční soustavou od  vzniku vesmíru. Jsou  různě velké -  nepravidelné hory kamení  ve tvaru brambory  či šišky od několika stovek  metrů až po  desítky kilometrů. Podle  některých teorií mohly komety zanést na naši planetu zárodky života.

Začátkem  20. století  uveřejnil švédský  fyzik Svante  Arrhenius představu,  že  mezihvězdným  a  meziplanetárním prostorem putují drobné částečky  včetně spór, které  oplodňují planety, na  nichž existují  příhodné   podmínky.  Třebaže  Arrhenius   patřil  mezi prestižní vědce, byl mimo jiné rektorem univerzity ve Stockholmu, jeho kolegové tuto takzvanou panspermickou hypotézu rozdrtili.

Avšak po  víc než půl století  se k ní vědci  opírající se o nové poznatky  oklikou vrátili.  Na začátku  šedesátých let vystoupili někteří chemici  s myšlenkou, že  jádra komet obsahují  organické látky, některé mohly v dávné minulosti dopadnout na Zemi a těmito látkami,  ze kterých  se mohl  vyvinout organický  život, planetu oplodnit.  Logicky tím  završili řadu  pozorování radioastronomů, která  ukazovala,  že  v  mezihvězdném  prostoru  jsou gigantická oblaka prachu a různých organických látek včetně dost složitých.

Později našli  chemici tyto látky  rovněž ve zbytcích  meteoritů, které  dopadly na  Zemi. A  průzkum Halleyovy  komety na  počátku sedmdesátých let potvrdil, že  její jádro skutečně obsahuje látky potřebné ke  vzniku primitivního života. Lepší  údaje o kometách, než získávali  a získávají astronomové  z pozemských observatoří, astronomické družice a posádky kosmických plavidel z oběžné dráhy okolo Země přinesly totiž automatické sondy.

Poprvé  se  podařilo  přiblížení  k  jádru  komety  sondě Giotto, vypuštěné západoevropskou agenturou ESA, 14. března 1986 prolétla ve vzdálenosti 596 kilometrů od  jádra Halleyovy komety. Z mnohem větší  vzdálenosti  zkoumaly  tuto   kometu  ještě  dva  automaty americké, dva sovětské a dva  japonské. Později 10. července 1992 se Giotto  přiblížila asi na  200 km k  jádru Grigg-Skjellerupovy komety. Americká NASA chce vypustit v roce 1999 automat Stardust, který  by  měl  o  pět  let  později  dostihnout  kometu  Wild 2. Hale-Boppova  kometa byla  bohužel pro  takovou expedici objevena příliš  pozdě,  než  aby  NASA  či  ESA  stihly na takové setkání jakýkoliv aparát připravit.                          Karel Pacner

 

NASA se chce obejít bez raket s motory na vzduch

27. 3.1997 Čtvrtek - Washington  (AP) -  NASA hodlá  opustit pro  vynášení nákladů  na oběžnou dráhu raketové systémy a vyvíjí čtyři nosiče, které budou díky  "dýchání vzduchu"  desetkrát  rychlejší  než zvuk  (asi 332 metrů za sekundu).

Během  pěti let  tak chce   s vynaložením  33,4 milionu  dolarů v projektu Hyper-X prakticky uplatnit novou hypersonickou propulzní technologii.  S prvním  pokusným letem  se počítá  dokonce už  na konci roku 1999.  Pokud se tento test zdaří,  bude to poprvé, kdy neraketový  motor bude  pohánět stroj  k rychlosti  větší než pět machů - pětinásobek rychlosti zvuku.

První  stupeň  dosavadní  nosné  rakety  by  měl pomoci otestovat vlastnosti všech pokusných plavidel. Teprvé  poté by byl nový typ vesmírného korábu vypuštěn samostatně  díky síle vzduch dýchající propulzní jednotky. Dosud měly rakety na spalování vlastní kyslík z nádrží, zatímco  Hyper-X jej má čerpat  přímo z atmosféry. Díky tomu bude takové  plavidlo schopné vynášet větší náklady,  a to i na větší vzdálenosti než raketové systémy.

"Hlavní je to, že nové motory  budou na světě během méně než dvou let," pochvaluje  si celý projekt představitel  Daniel S. Goldin. "Kdyby to bylo postaru, trvalo by nám odzkoušení něčeho podobného aspoň deset let," tvrdí Goldin  a dodává, že celý vývoj obstarává MicroCraft z Tenessee.

 

Utajované ambice

Odstartuje za dva roky první Číňan do vesmíru?

Na podzim roku 1999, při příležitosti padesátiletí komunistického režimu v Číně, by se měl vydat do vesmíru první Číňan. Vyplývá to z informací ruského časopisu Novosti kosmonavtiky, jehož redaktor hovořil  ve  Hvězdném  městečku  u  Moskvy  s  několika  čínskými specialisty, kteří tam pobývají na zkušené.

Když v  polovině 50. let  upevnila čínská komunistická  vláda své postavení,  začala usilovat  o to,  aby se  domů vrátili  všichni vědci,  kteří  se  před  ní  uchýlili  do  zahraničí.  Měla zájem především  o  fyziky  a  inženýry,  kteří  by  uměli zkonstruovat atomové bomby  a řízené střely  - ty se  tehdy pokládaly za  znak velmocenské prestiže.

Peking lákal své rodáky na  vlastenecké city a tento jeho přístup se osvědčil. Například z Francie se vrátil žák Joliot-Curiea  ien San-ťiang,  ze  Spojených  států  zase   ien  Sůe-ťiang, po jehož odjezdu  si  německo-americký   raketový  konstruktér  von  Braun povzdechl: Bude to můj nejobávanější protivník.

V říjnu 1964 vyzkoušel Peking první  atomovou bombu - jejím otcem byl  ien  San-ťiang. O dva roky  později raketa středního doletu, zkonstruovaná pod vedením  ien Sůe-ťianga, experimentálně vynesla jadernou hlavici.

Jakmile začali Sověti a Američané  vypouštět do vesmíru družice a lidi, uvědomili si Číňané, že musí  udělat i tento krok - nejen k zajištění  své bezpečnosti  pomocí  vojenských  družic, ale  i ke zvýšení své prestiže.

První  čínská družice  se ozvala  z vesmíru  koncem dubna  1970 - nenesla  žádné  vědecké  přístroje,  ale  z magnetofonového pásku vysílala do éteru  píseň Východ je rudý. Po  SSSR, USA, Francii a Japonsku  se  Čína  stala  pátým  státem,  který umí vypouštět do vesmíru umělá kosmická tělesa  pomocí vlastních raket. Zahraniční odborníky  udivila váha  čínské družice  - měla  přes 170 kg, což znamenalo, že ji na oběžnou dráhu dopravila poměrně silná raketa.    

V  dalších letech  si svět  na čínské  družice zvykl.  Ovšem podobně jako  sovětský kosmický program  byly i snahy  Pekingu na tomto  poli zahaleny  závojem tajemství,  které poodkrývaly jenom zprávy amerických výzvědných družic.

Z nosičů atomových bomb čínští  odborníci vedení  ien Sůe-ťiangem vyvinuli  - podobně  jako  většina  jejich zahraničních  kolegů - nosiče kosmické. Jejich řada se nazývá Dlouhý pochod, podle známé anabáze čínské Rudé armády ve 30. letech.Čína  vybudovala  dva  kosmodromy.  Vypouští  z  nich družice, na kterých zkouší aparatury  špionážní, spojové, meteorologické, pro výzkum zemských  zdrojů... K získávání  prvních kosmických snímků zemského  povrchu  pro  potřeby  vojáků  a  geologů museli čínští specialisté vyvinout  techniku návratu malých  pouzder, později i celých družic.

V polovině 80. let založili Číňané společnost Great Wall Industry Company,  která  nabízí  rakety  k  vynášení  cizích  družic.  Ve srovnání s  komerčními raketami americkými,  sovětskými-ruskými a se  západoevropskou  firmou  Arianespace  jsou  její ceny poměrně nízké.  Proto  mají  o  její  služby  mnohé  západní firmy zájem. Ostatně,  potřeba  umisťovat  na  oběžnou  dráhu  spojové a další družice  stoupá  tak  prudce,  že  čekací  listiny na rakety jsou zaplněné na několik let dopředu.

Avšak spolehlivost nosičů série Velký pochod není příliš vysoká - nejedná západní  družice při startu havarovala.  Zvláště v letech 1995-96 je  postihla série katastrof, při  nichž zahynuli členové obsluhujícího personálu.    

Čtyři roky  po prvních družicích poslali  Sověti a Američané do vesmíru i lidi. Tímto  směrem zatím nepokračují ani Francouzi, Japonci,  Britové  či  jiní  vlastníci  kosmických nosičů. Jedině Číňané o tom stále uvažují.

Od roku 1984, kdy má ČLR raketu Čchang Čeng CZ-3, která dopravuje na  nízkou oběžnou  dráhu pětitunové  náklady, je  vypuštění lidí technicky  proveditelné.  

Avšak  Čína  zřejmě   zápasí  s  mnoha problémy,  které  by  sama  zvládla  jenom  za  velkých  obtíží a finančních  nákladů. Orbitální  stanice je  ještě větším soustem, protože by měla vážit okolo 20 tun. A nejmohutnější raketa CZ-2E, používaná od roku 1990, unese nanejvýš devět tun.    

První  oficiální  informace  o  pilotovaných  letech  začaly přicházet  z  Pekingu  teprve  vloni.  V  dubnu oznámili, že 5600 odborníků  vyvíjí kosmické  dopravní  systémy  pro 21.  století a staví orbitální  stanici, která bude  většinou dálkově řízena  ze Země, kosmonauti se budou na její palubě objevovat jen občas.

Půl  roku  nato,  při  příležitosti mezinárodního astronautického kongresu v Pekingu, zveřejnila  tisková agentura Nová Čína hlavní obrysy  ambiciozního kosmického  programu země.  Hlavní prioritou jsou pilotované  lety. Dalším krokem má  být výzkum Měsíce včetně využívání  jeho přírodních  zdrojů. To  tedy znamená,  že na jeho povrchu musí pracovat i Číňané.  Kromě toho Čína staví s Německem dvoutunovou  družici  určenou  k  výzkumu  Slunce.  Čínští  vědci vyvíjejí  spolu  s  americkými  a  ruskými  kolegy  přístroj  pro mezinárodní stanici  Alfa určený ke zjišťování  antihmoty a černé hmoty ve vesmíru.

Novináři  z časopisu  Novosti kosmonavtiky  však zjistili,  že se Čína neobejde bez zahraniční  pomoci ani při pilotovaných letech. Už  v roce  1993 pobývala  ve Hvězdném  městečku u Moskvy skupina čínských  lékařů,  která  studovala  metody  výběru kandidátů pro kosmické  lety, a  vloni  další  skupina, kterou  zajímal samotný průběh výcviku. Začátkem listopadu tam na dva týdny přijela další skupina  specialistů  včetně  dvou  instruktorů  kosmonautů, dvou vědců a tlumočníka, kteří tam zůstanou rok. Zmínění instruktoři - Wu  Čche  a  Li  Čin-lun  -  mají projít základním kosmonautickým výcvikem,  aby pak  mohli  připravit  k letu  skutečné kandidáty. Vzhledem k  tradičnímu utajování veškeré  rusko-čínské spolupráce je však možné, že budoucími kosmonauty budou právě oni sami.    

Vloni  v  srpnu  navštívili  čínští  raketoví  odborníci dvě moskevské kosmické továrny -  Chruničevovu a Energiji. Měli zájem o koupi některých palubních aparatur a o pomoc při stavbě těžkého nosiče  a orbitální  stanice. V   Kyjevě se  už koncem  roku 1995 domlouvali o  nákupu systému pro  automatické sblížení a  spojení kosmických lodí ve vesmíru.

Ze všech informací ruští novináři  vydedukovali, že Čína počítá s vypouštěním  svých lidí  nejdřív na  lodích podobných  třímístným sovětským  Sojuzům.  Rovněž  není  vyloučeno,  že  také  vyzkouší automatické spojení dvou těchto plavidel.

Čína  vybudovala  stanice  pro   sledování  kosmických  strojů  a nezbytná  výpočetní střediska,  má i  tři specializované  námořní lodi. To  však nestačí, a tak  se hovoří o tom,  že při výpravách kosmonautů by využívala také ruskou síť pozemních stanic.

Je pravděpodobné,  že podrobnosti obsahuje  rusko-čínská dohoda o spolupráci ve vesmíru, podepsaná v  dubnu 1996 v Pekingu. Ta však na žádost čínských vyjednavačů zůstává tajná.                                                     Karel Pacner

 

Meteorit ještěry nezabil, tvrdí vědci

28. 3.1997 Pátek - Londýn  (ČTK) -  Skupina  londýnských  vědců ve  středu oficiálně zpochybnila populární teorii, podle  níž způsobil zánik dinosaurů meteorit.  Vědci  zastávají  názor,  že  hromadné vymírání těchto živočichů začalo již několik milionů let před dopadem meteoritu.

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *