1. 4.1997 Úterý - Kometa Hale-Bopp bude dnes nejblíže ke Slunci - jejich vzájemná vzdálenost se zmenší na sto třicet milionů kilometrů. Ze Země bude pouhým okem viditelná ještě celý další měsíc, přestože se od planety začíná vzdalovat.
"Dobré pozorovací podmínky potrvají minimálně do poloviny dubna, vidět by však měla být až do 1. května," řekl pracovník Štefánikovy hvězdárny Petr Sojka.
Zemi byla kometa nejblíže 23. března, a to 190 milionů kilometrů. Pozorování komety Hale-Bopp, kterou tvoří špinavá sněhová koule, složená ze zmrzlých plynů, ledu a prachových částeček, vyžaduje jasné počasí bez mraků. Kometu proto meteorologové doporučují pozorovat za městem, kde není obloha zatížena umělým osvětlením pouličních lamp. Nejlépe je viditelná na severozápadním obzoru.
2. 4.1997 Středa - Mys Canaveral, Florida (Reuter, ČTK) - Nejvzdálenější lidský výtvor ve vesmíru, americká kosmická sonda Pioneer-10, vyslala včera z hranice sluneční soustavy své poslední vědecké signály k Zemi.
Pioneer-10, který odstartoval v březnu 1972 z mysu Canaveral, nese kromě přístrojů i vzkaz adresovaný případným mimozemským civilizacím. Jde o hliníkovou destičku, na níž jsou vyryty podobizny muže a ženy, je na ní zaznamenána i poloha Země a nabídka na způsob vzájemného dorozumění.
Pro pracovníky sledovacího střediska amerického Úřadu pro letectví a vesmír, kteří denně monitorovali činnost Pioneeru-10, to byla emotivní záležitost.
"Někteří z nich na tom pracovali dvacet let, včerejší den byl pro ně posledním," řekl Lasher. "Brali to jako osobní ztrátu." NASA se rozhodla ukončit stálý kontakt s Pioneerem-10, protože malý vědecký přínos již neospravedlňoval náklady na udržování spojení.
Pravděpodobnost, že by sonda v budoucnu opravdu narazila na mimozemské civilizace, označují vědci za poměrně malou.
Obrázek: Takto vypadá dopis mimozemským civilizacím, který nese americká sonda Pioneer-10. Levá část vzkazu udává polohu Země, druhá přibližuje její obyvatele. (Viz Sonda Pioneer...)
Mys Canaveral, Florida (Reuter, ČTK) - Americká sonda Pioneer-10, která se dostala dosud nejdál ze všech lidských výtvorů od planety Země, do jednoho roku vyčerpá zásoby energie a nadobro se odmlčí.
Poslední rádiové vysílání sondy zachytil včera ve 21.45 našeho času v blízkosti Madridu obrovský teleskop o průměru sedmdesáti metrů.
Vedoucí projektu Larry Lasher uvedl, že signálu trvalo přes devět hodin, než dorazil na Zemi ze vzdálenosti deseti miliard kilometrů.
Pioneer-10 se nyní pohybuje rychlostí 45 000 kilometrů v hodině k vnějšímu okraji naší sluneční soustavy, kde se sluneční vítr, tok iontů, elektronů a atomů pocházejících ze Slunce setkává s částečkami mezihvězdného prostoru. Bude to trvat více než 30 000 let, než se dostane do blízkosti další hvězdy známé pod názvem Ross-248.
Pioneer jako první pronikl pásmem asteroidů mezi planetami Mars a Jupiter a v prosinci 1973 z oběžné dráhy kolem Jupitera potvrdil, že tato planeta je složena z plynů a kapalin.
"Vydláždil tím cestu pro další vesmírné lodi, které se v budoucnu vydají stejným směrem," uvedl Larry Lasher.Pioneer-10 byl něčím víc než jen divem vědy a techniky. Stal se natolik populárním, že se objevil i v několika vědeckofantastických knihách a filmech.
S největší pravděpodobností bude Pioneer-10 putovat ještě miliony let mezihvězdným prostorem, dokud se nerozpadne.
Bohužel mnohem méně pravděpodobné je, že by sondu zachytila vyspělá civilizace.
Pokud by se kosmická sonda přece jen přiblížila planetě podobné Zemi obydlené člověku podobnými bytostmi, je více než pravděpodobné, že by bez povšimnutí shořela a rozpadla se v atmosféře.
4. 4.1997 Pátek - Americká kosmická sonda Galileo zaznamenala na dvou Jupiterových měsících látky, které mohou ukazovat na mikroskopické formy života. Britský týdeník New Scientist uvedl, že na měsících Ganymédes a Callisto byly objeveny látky obsahující uhlík a dusík. Přítomnost vody, minerálů, ledu a kysličníku siřičitého již pro vědce nebyla překvapením, neboť tyto látky byly zjištěny i na jiných kosmických tělesech. Přítomnost uhlíku a dusíku však dokládá existenci organických molekul.
Praha - Třebaže už sám název špionážní, výzvědné anebo zpravodajské družice má v sobě jistý pejorativní nádech, přispívají tyto stroje účinně ke stabilitě současného světa. Umožňují totiž vedoucím státníkům sledovat vývoj zbraňových systémů u případného protivníka a na základě toho vést diplomatické rozhovory. Od podepsání řady odzbrojovacích smluv mezi Východem a Západem kontrolují jejich plnění.
Není proto divu, že před lety požadoval známý britský spisovatel sci-fi a duchovní otec spojových družic Arthur C. Clarke, aby jejich provozování převzala Rada bezpečnosti OSN jako nástroj k předcházení konfliktů. O rozsahu této činnosti svědčí nedávný odhad agentury Reuter, podle něhož Američané vypustili do výšek 250 až 500 kilometrů nad Zemí na 300 zpravodajských družic. Přitom se odhaduje, že tělesa poslední generace fungují vždy asi pět nebo šest let.
První tyto družice, které začaly obě supervelmoci vysílat, byly vybavené dalekohledy pro sledování zemského povrchu. Spojeným státům se to poprvé podařilo v létě 1960, Sovětskému svazu až na jaře 1962. Oba státy totiž musely zvládnout rovněž složitou techniku návratu snímků a televizních záběrů z vesmíru - v pouzdrech anebo přímo v družicích. Až postupem času vyvinuly metody radiového přenosu těchto záběrů na Zemi, stejně jako fotografování pomocí infračervených paprsků, které pronikají mraky. Později se pustily USA a SSSR rovněž do stavby družic specializovaných: jeden typ umí zachytávat radiové hovory a druhý registruje atomové výbuchy. V průběhu osmdesátých let se přidala se snímkovacími družicemi Čína, začátkem devadesátých let Izrael a v roce 1995 Francie, které finančně přispěly Španělsko a Itálie.
Loni se Francie dohodla s Německem na vývoji nové generace špionážních i meteorologických družic, které mají startovat po roce 2002. Není vyloučeno, že k tomuto projektu za čtyři miliardy dolarů se připojí i další státy západní Evropy.
Družice pro snímání obrazů musí mít dalekohledy o průměru okolo dvou metrů, proto každá váží asi dvacet tun, ostatně Hubblův kosmický teleskop, který má obdobné zrcadlo, se dělal v továrně specializované na špionážní družice. O tom, jaké podrobnosti lze z jejich záběrů vyčíst, panovaly dlouhou dobu jenom dohady. Teprve když v roce 1994 USA odtajnily 800 tisíc záběrů z let 1960 až 1972, se ukázalo, že na některých jsou vidět objekty o velikosti 1,8 metru. Ruské firmy nyní prodávají odtajněné snímky s detaily od dvou do 20 metrů. Pro potřeby zemědělství, ekologie, geologie, kartografie a dalších odvětví národního hospodářství bohatě stačí.
Avšak civilní odborníci předpokládají, že dalekohledy nynější generace výzvědných družic dokáží rozlišovat i několikacentimetrové podrobnosti jako pingpongové míčky a jejich infračervené detektory zaznamenávají změny teplot v rozsahu desetin stupně. Zpravodajské údaje lze vyčíst i ze snímků družic pro dálkový průzkum Země, jako jsou americký Landsat, francouzský SPOT a sovětské-ruské Kosmosy. Mimochodem v průběhu války proti Iráku nabízela Francie generálním štábům menších spojenců snímky, na kterých byla vidět pětimetrová vozidla.
Minulý rok zahájil americký Národní úřad pro průzkum NRO, který řídí vypouštění a využití špionážních družic, práce na nové architektuře těchto strojů tak, aby byly podstatně menší než dnešní. Oznámil to před několika týdny v Kongresu Keith Hall, který za činnost NRO odpovídá.
Třebaže Hall neprozradil, nakolik se mají tato tělesa zmenšit, určitou představu nabízí miniaturizace špionážních letadel - floridská univerzita má osm prototypů dlouhých pouhých 15 centimetrů s doletem deset kilometrů. Vzhledem k pokroku elektroniky, která dokáže nahradit obrovské teleskopy, se může snížit jejich startovací váha pod několik set kilogramů, možná i méně. Karel Pacner
Foto: Nejnovější generace výzvědných družic dokáží rozlišit na Zemi detaily velikosti pingpongového míčku.
Boston - Jste ukrutně zvědaví na to, co se skrývá za sousedovým vysokým plotem? Žádný problém - stačí si objednat fotografii ze špionážní družice, a dozvíte se to. A nepřijde to vlastně ani příliš draho, ceny začínají u několika set dolarů.
Pod tlakem společností zabývajících se výrobou špionážních družic, které vyplašil konec studené války, povolila už v roce 1994 americká vláda komerční využití vesmírné techniky. Vypuštění prvního soukromého satelitu, který naruší dosavadní monopol státních organizací a zpravodajských služeb, je plánováno na příští týdny, druhý jej má následovat koncem roku. Pokud se najde dost zájemců o jejich snímky, v dalších letech provoz na oběžné dráze zhoustne.
Majitelem prvních komerčních špionážních družic bude společnost Earthwatch se sídlem v Longmontu v americkém Coloradu. Její propagační materiály pochopitelně nehovoří o žádném špiclování. "Naše snímky pomohou výletníkům plánovat exotické rekreační plavby podél zahraničních břehů. Drobné firmy budou moci tímto způsobem zjistit rozložení obyvatel ve svém okolí," nabízí firma uplatnění svých služeb. Dále slibuje pomoc při přípravě komerčních map, při záchranných pracích v době živelní katastrofy či při plánování rozvoje měst.
Na snímcích z komerčních družic má být možné rozeznat objekty o průměru zhruba jeden metr, tedy například automobily. Oproti tomu vojenské družice jsou dnes běžně schopny identifikovat ještě mnohem menší předměty.
Cena komerčních snímků z družice se bude lišit podle toho, zda firma bude moci zákazníkům dodat už existující fotografie ze svého archivu, anebo zda bude nutné stočit kamery nově požadovaným směrem.
"Zájem o takové informace jistě projeví zahraniční vlády, které si nemohou dovolit vlastní vesmírné špionážní systémy," soudí Albert Wheelon, bývalý pracovník zpravodajské služby CIA. "Myslím, že vláda nepřemýšlela dostatečně odpovědně, když něco takového umožnila."
Podobně John Pike, který má na starosti vesmírnou politiku v nevládní organizaci Federace amerických vědců ve Washingtonu, se děsí představy, že se některé snímky mohou dostat do rukou vlády Libye či Severní Koreje.
Americké ministerstvo obchodu, které se touto problematickou zabývá, však pro deník New York Times uvedlo, že všechny skutečnosti pečlivě zvážilo a že ekonomické výhody pro soukromý sektor převažují teoretické problémy. Americká vláda má právo sledovat, kdo si snímky ze soukromých družic objednal, a vyloučit ze seznamu zákazníků nedůvěryhodné cizí státy. Odpůrci programu ovšem argumentují, že nebude možné zabránit, aby byly snímky získány prostřednictvím nastrčené osoby.
Výrobci satelitů uvádějí, že rozsah nového trhu by se ročně mohl měřit v miliardách dolarů. A na otázku o zneužití družicových snímků odpovídají tvrzením, že naopak mohou přinést novou éru míru. "Máme šanci změnit svět," tvrdí Douglas Gerrull, prezident společnosti Earthwatch. "Čím více lidé vědí, tím více jsou v bezpečí. Diktátoři poznají, že nelze přemístit vojsko, aniž se o tom někdo dozví." Josef Tuček
7. 4.1997 Pondělí - Washington (ČTK) - Kvůli slábnoucímu elektrickému generátoru musela být šestnáctidenní mise nejstaršího raketoplánu Columbia zkrácena a zítra bude předčasně ukončena. Porucha se projevila hned v pátek, kdy Columbia po odkladech odstartovala do vesmíru. (STS-83)
Praha (ČTI) - Mnozí vědci tvrdí, že neexistence agentury pro kosmický výzkum značně ztěžuje jejich postavení při kontaktech se zahraničními kosmickými agenturami. "Vznik české kosmické agentury, kterou by čeští vědci uvítali, naráží na administrativní potíže ministerského rázu, neboť žádné ministerstvo dosud o vytvoření takové agentury neprojevilo zájem," uvedl Ladislav Sehnal z Astronomického ústavu Akademie věd.
Již koncem letošního roku by měla začít první etapa výstavby mezinárodní kosmické stanice Alfa. Její dokončení v roce 2003 bude vyvrcholením mezinárodní spolupráce při výzkumu vesmíru.
World in perspective, Londýn
V éře prvních letů kosmických lodí Apollo se zdálo být téměř jisté, že se Američané po úspěšném přistání na Měsíci pustí do vybudování kosmické stanice na oběžné dráze kolem Země. V září 1969, kdy se začalo uvažovat o vývoji raketoplánu, který by mohl být opakovaně využit k letům na oběžnou dráhu, doporučil zvláštní výbor pro výzkum vesmíru prezidentu Richardu Nixonovi, aby do poloviny devadesátých let USA vybudovaly na oběžné dráze permanentní kosmickou stanici.
V době, kdy prezident toto doporučení obdržel, USA právě zrušily vojenský program, který s takovou laboratoří počítal. Omezeny byly také další lety Apolla k Měsíci a znovu byl zvažován program, který měl využít zkušeností z letů Apolla a jehož výsledkem byl později Skylab. V následujícím období více než deseti let si Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) byl vědom toho, že prosadit vývoj kosmické stanice není politicky únosné. Začátkem osmdesátých let, možná pod vlivem sovětských úspěchů ve vesmíru, se ale situace začala měnit.
Sověti, kteří prohráli v závodě o vyslání prvního člověka na Měsíc, zaměřili svůj kosmický program na vývoj stanice, která by mohla zůstat delší dobu na oběžné dráze kolem Země. První taková stanice - Saljut 1 - byla vypuštěna v roce 1971. Od roku 1974 do roku 1982 vysílal Sovětský svaz k těmto stanicím posádky každý rok. Kosmonauti trávili na oběžné dráze často pět i více měsíců.
V roce 1986 Sovětský svaz vypustil základní modul pro svou kosmickou stanici Mir, která se stala první obývanou stanicí ve vesmíru. V několika dalších letech chtěl pak vypustit další čtyři moduly a smontovat na oběžné dráze stanici o váze asi sto tun. Výstavba podstatně větší kosmické stanice Mir-2 měla na oběžné dráze začít v roce 1992.
Spojené státy mezitím v roce 1973 vypustily svůj Skylab. V této nebeské laboratoři hostovaly tři posádky, z nichž jedna tam strávila čtyřiaosmdesát dnů. V lednu 1984 prezident Ronald Reagan dal NASA pokyn, aby do deseti let vybudovala stálou vesmírnou stanici na oběžné dráze. Zrodila se vesmírná stanice Freedom (Svoboda). Plány na její výstavbu ale byly příliš ambiciózní a musely se několikrát revidovat. Začátkem roku 1993 bylo rozhodnuto, že Freedom by byl příliš drahý a příliš složitý. Celý plán byl znovu přepracován a vznikl projekt mezinárodní kosmické stanice Alfa. I Rusko se muselo vzdát plánu na vypuštění stanice Mir-2, který měl být nahrazen skrovnějším modelem Mir-1,5, jenž bude brát v úvahu technická zlepšení posledních deseti let.
Finanční problémy v americkém i v ruském kosmickém programu spolu se začátkem nové éry v mezinárodní politice pak vedly k dalšímu logickému kroku: spojení úsilí obou zemí. USA v té době již spolupracovaly na vývoji Alfy s Kanadou, Japonskem a devíti západoevropskými členy Evropské kosmické agentury. Zatímco Spojené státy mají jen malé zkušenosti s prací na stále obývané kosmické stanici, Rusové jsou v této oblasti experty. Mezinárodní kosmická stanice, jak je nyní Alfa nazývána, je tedy sňatkem mezi americkou technikou a ruskými zkušenostmi.
Součástí příprav amerických astronautů k pobytu na této stanici je jejich práce na ruské stanici Mir. V březnu 1995 byl na Mir ruskou raketou Sojuz dopraven americký astronaut Norman Thagard. Měl zůstat tři měsíce, ale jeho pobyt se prodloužil na 115 dní. Na Zemi se vrátil v raketoplánu Atlantis, který se s Mirem spojil v červnu.
První start v rámci programu ISS se má uskutečnit letos v listopadu, kdy ruská raketa Proton-K vynese na oběžnou dráhu Spojenými státy financovaný a v Rusku vyrobený funkční základní blok, který bude prvním prvkem plánované mezinárodní orbitální stanice Alfa. V květnu 1998 by stanici měla začít obývat tříčlenná mezinárodní posádka. V roce 2000 bude ke stanici vyslán japonský modul a u stanice bude instalován kanadský manipulační systém. V roce 2002 pak bude vyslána do vesmíru evropská laboratoř, která se s touto stanicí spojí. To vše si vyžádá obrovské mezinárodní investice, které by měly umožnit rozsáhlý výzkum na oběžné dráze. Americká posádka bude trávit na stanici vždy asi tři měsíce, zatímco délka pobytu ruských posádek - vzhledem k jejich zkušenostem z kosmické stanice Mir - bude dvojnásobná.
Astronauti a kosmonauti na oběžné dráze budou provádět celou řadu zásadních experimentů ve čtyřech oblastech. Lékaři se zaměří na otázku, jak dlouhý pobyt ve vesmíru ovlivňuje lidský organismus. Je známo, že když se Američanka Shannon Lucidová v září 1996 vrátila po 169 dnech strávených na stanici Mir zpět na Zemi, musela být z raketoplánu Atlantis vynesena. Její srdce a svaly po tak dlouhém pobytu ve stavu beztíže byly značně oslabeny. Rusové mají s těmito účinky rozsáhlé zkušenosti, zatímco Američané stále ještě spoléhají především na údaje získané při pobytu tří posádek na Skylabu, kde nejdelší pobyt trval jen čtyřiaosmdesát dnů a potřebují proto získat další informace.
Dalším významným oborem je studium chování různých materiálů. Ve stavu beztíže je totiž možné získat mnohem dokonalejší slitiny tekutých kovů než na Zemi, kde těžší kov má vždy tendenci klesat ke dnu. Získání perfektních slitin je důležité zvláště při výrobě počítačů a dalších elektronických zařízení, kde i nepatrná nepřesnost ve složení slitiny může způsobit vážné komplikace. Například při startu prvního raketoplánu 10. dubna 1981 byl start několik vteřin před zážehem motorů zrušen, protože došlo k poruše počítače na palubě raketoplánu. Později se zjistilo, že tato porucha byla způsobena mikroskopickým znečištěním přístroje. Ani na oběžné dráze nebude možné jakékoliv znečištění zcela vyloučit a vyrobit stoprocentně perfektní slitiny, ale stav beztíže umožní obrovský pokrok ve výrobě těchto materiálů. Průmyslová odvětví vyrábějící špičkovou technologii usilují o získání nových, lepších materiálů, které zatím mohou být vyráběny jen na oběžné dráze.
Ve stavu beztíže je možné vyrábět i větší a čistší krystaly než na Zemi. Ty pak mohou být dopraveny zpět a použity ve výrobním procesu.
Pokusy ve vesmíru mohou být užitečné i pro lékařskou vědu a výrobu léků. Jde především o získání dokonaleji vyráběných léčiv, která by byla prosta jakéhokoliv znečištění.
Pokusy s takovými materiály a látkami ale musejí probíhat zcela nerušeně: i malá vibrace způsobená tím, že kosmonaut o něco škobrtne na druhém konci stanice, by mohla choulostivý experiment zhatit nebo vážně narušit. Jedním ze způsobů, jak tomuto nebezpečí čelit, je provádět tyto experimenty ve volně letícím modulu, který by se pohyboval v blízkosti orbitální stanice a nebyl s ní spojen. Experimenty by byly kontrolovány na dálku a astronauti by pravidelně modul navštěvovali, aby odebrali vyrobený materiál a zanechali v něm suroviny pro další výrobu. Na začátku devadesátých let Rusové navrhli vytvořit devadesátitunovou laboratoř na oběžné dráze s názvem Poljus, kterou by kosmonauti navštěvovali každých šest měsíců. Bohužel kvůli nedostatku financí zůstal tento návrh jen na rýsovacích prknech.
Třetí oblastí je průzkum Země, který bude zahrnovat ekologické monitorování, a dále hledání nových zdrojů surovin, jejichž těžba na Zemi by mohla narušit životní prostředí. Z vesmíru bude sledováno také počasí a dlouhodobé změny zemského klimatu.Snad nejexotičtější částí programu orbitální stanice bude další průzkum vesmíru.
I když podstatná část stavby stanice bude hotova někdy v roce 2003, dá se říci, že stanice nebude zcela dokončena vlastně nikdy. Neustále budou vyvíjena a na oběžnou dráhu dopravována nová zařízení a přístroje. Podobně se neustále zdokonaluje ruská stanice Mir, která byla vypuštěna na oběžnou dráhu v roce 1986. Od té doby byla stanice vybavena jeřáby, pohonnými jednotkami, slunečními panely a experimentální platformou, přičemž původní plán při vypuštění základního modulu nic takového neobsahoval.
Mezinárodní kosmická stanice Alfa bude po dokončení vážit 420 tun. Bude vybavena slunečními panely pro výrobu energie a tepelnými radiátory o rozpětí čtyřiaosmdesát metrů. Celková šířka stanice po jejím dokončení bude 108,4 metru.
Stanice bude sloužit jako základna pro montáž raket, které dopraví lidskou posádku na Měsíc nebo na Mars. Nedávný objev, podle kterého možná na Marsu existuje život, učinil náhle z vyslání lidí na Mars záležitost, která by mohla být politicky (a tím pádem i finančně) přijatelná. Let k Marsu připadá v úvahu již v roce 2011. Po dokončení mezinárodní kosmické stanice získá lidstvo kromě zeměkoule svůj další domov. Zatímco výzkumné programy jsou předem plánovány, bývá to často něco neočekávaného, co přináší největší úspěchy. Není možné předem odhadnout, jaké nové vědecké či výrobní postupy nebo jaká nová vědecká odvětví ve vesmíru vzniknou. Mezinárodní kosmická stanice se ale může stát prvním stupněm na cestě k Marsu a možná i místem, v němž bude poprvé dokázána existence života mimo naši planetu.
Jupiterův měsíc Io, násilně odtržený a nyní přitahovaný gigantickou gravitační silou svého kolosálního rodiče, překypuje aktivitou. Připomíná bublající a vřící pizzu čerstvě vytaženou z trouby.
The European magazine, Londýn
Io je jedním ze šestnácti měsíců planety Jupiter, světa tak velikého, že by se do něj vešlo více než 1300 zeměkoulí. První čtyři měsíce z jeho družiny satelitů objevil svým primitivním dalekohledem už slavný italský renezanční vědec Galileo Galilei. Tyto takzvané Galileovy měsíce jsou natolik velké, že by mohly být samy planetami.
K jejich složitému tanci kolem Jupitera, v mrazivém tichu kosmického prostoru, se nedávno připojil další Galileo, satelit vyrobený člověkem. Sonda Galileo se dostala na oběžnou dráhu kolem Jupitera v prosinci 1995. Ještě předtím však vypustila malou sondu do vnějších vířících mračen planety. Po celých dalších dvanáct měsíců se Galileo pohyboval v Jupiterově systému jako nebeský biliárový míček, používající gravitační síly velkých měsíců pro změnu dráhy svého pohybu.
Ačkoli množství dat, které může posílat na Zem, bylo sníženo, neboť se hlavní anténa správně neotevřela, vědci přesto s napětím očekávají výsledky této mise. Jedním z nejvýznamnějších výsledků expedice jsou fotografie měsíce Io. V roce 1979 sonda Voyager objevila, že Io byl vulkanicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Pro vědce to bylo překvapením jen do té doby, než si uvědomili, že si Io přetahují mezi sebou Jupiter a jeho další měsíc Europa. Protichůdným působením gravitačních sil těchto těles se vnitřek Io natahuje a zmítá a tím se zahřívá. Vulkanické erupce na měsíci Io není možno sledovat ze Země ani s pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu. Astronomové proto s napětím čekali, co přinese sonda Galileo, jak se povrch měsíce Io od mise Voyageru změnil.
Galileo, vybavený dokonalými kamerami, poslal na Zemi ohromující obrázky proudů sírové lávy a hřibovitých mraků vzdouvajících se nad obřími vulkanickými krátery. Podle nejnovějších studií by lávové proudy nemusely obsahovat jen sloučeniny síry, ale některé by mohly být složené i z křemičitanů, tedy materiálu, který obsahuje i pozemská láva. Ostatní velké Jupiterovy měsíce jsou pokryty ledem, ale každý z nich je něčím zvláštní. Nejúchvatnější je Europa. Vypadá jako bílý míček počmáraný změtí tmavých linií. Připomíná to letecké snímky ledových ker v Arktidě a někteří vědci se domnívají, že pod zamrzlým povrchem Europy se možná skrývá oceán. Výzkumy naznačují, že v jádru Europy je zřejmě i dost tepla a tam, kde je voda a teplo, může být i život.
Další měsíc Jupitera Ganymedes je největším měsícem ve sluneční soustavě. Zdaleka není mrtvým ledovým míčkem, má relativně silné magnetické pole a atmosféru obsahující vodík a kyslík. Zdá se, že stejné síly, které vedou k sopečné činnosti na měsíci Io a k oteplování oceánu pod povrchem Europy, mohou ovlivňovat i vnitřek Ganymeda.
Nejvzdálenějším z Galileových měsíců je Callisto, zmrzlý svět posetý krátery. Navzdory své divoké historii a očividně studenému vnitřku, obrázky z Galilea na něm odhalily méně kráterů, než se čekalo.
Sonda Galileo shromažďuje informace i o samotném Jupiterovi. Měří jeho atmosférické bouře, proudy prachových částic a magnetické pole. Zaměřuje se hlavně na Velkou rudou skvrnu, jakýsi gigantický větrný systém třikrát větší než Země a přetrvávající již 300 let.
Mise sondy Galileo bude pokračovat až do konce letošního roku. Během této doby by se měla ještě více přiblížit k Europě, Ganymedovi i Callistovi. Jestliže i potom bude sonda funkční, NASA zřejmě rozhodne, že ve výzkumu se bude pokračovat. V tom případě by Galileo těsně minul měsíc Europu a ponořil by se do radiačních pásů u Jupitera. Měl by také získat co nejpodrobnější snímky sírových vulkánů na Io.
Galileo Galilei by se jistě s posvátnou úctou díval, jak se jím objevené světy otevírají před našimi zraky.
8. 4.1997 Úterý - Rokycany - Nejen pozorovatelské, ale také návštěvnické žně zažívají v těchto dnech zaměstnanci jindy poklidné rokycanské hvězdárny. Na nebývale dobře viditelnou Hale-Boppovu kometu se totiž za jasných večerů přicházejí podívat desítky lidí.
"Návštěvnost, která je obvykle velmi nízká, nyní obrovsky narostla. Když je jasno, vystřídá se v objektu za jeden večer i stovka hostů," říká ředitel rokycanské hvězdárny Karel Halíř. Lidé přicházejí na hvězdárnu v domnění, že velkým hvězdářským dalekohledem uvidí vlasatou hvězdu lépe než pouhým okem. Většina z nich však nakonec musí konstatovat, že obyčejný malý dalekohled, či skutečně jen prostý pohled na hvězdnou oblohu zprostředkují mnohem větší zážitek. "Čím větší dalekohled, tím menší má zorné pole. Kometa se do objektivu nevejde celá, ale je vidět jen její jádro, které je velmi jasné. Ovšem obraz komety bez jejího charakteristického ohonu není tak úchvatný," vysvětluje Halíř.
Přesto však hvězdárna nebývalé houfy návštěvníků nezklame. Při návštěvě se lidé dozvědí zajímavé podrobnosti nejen o kometě Hale-Bopp, ale zhlédnou také videodokument o vlasaticích, které podle staletých zkušeností věští neštěstí. Pro rokycanské astronomy je však blízkost komety především jedinečným zážitkem, jaký mohou dopřát jen jednou za zhruba třicet let. "Nějaké to neštěstí nebo neblahá událost se po objevení komety vždycky našla," komentuje pověst provázející vlasatice Karel Halíř.
V rokycanské hvězdárně, která je jedním z mála pozorovatelských míst v západních Čechách, mohou lidé kometu pozorovat každý večer po setmění zhruba do poloviny dubna, kdy z oblohy zmizí. Asi jen málokdo z návštěvníků si však uvědomuje, že kdysi vynikající poloha observatoře už dnes není pro pozorování ideální. Město a také blízká dálniční odpočivadla osvětlují noční oblohu a znepříjemňují tak pozorování, za kterým do Rokycan jezdívali například i astronomové z Prahy. "Podmínky k pozorování jsou rok od roku horší, protože Rokycany se rychle rozrůstají a silně osvětlená Plzeň je jen pár kilometrů daleko," konstatuje Halíř.
Foto: Návštěvníci rokycanské
hvězdárny pozorují dalekohledem Hale-Boppovu kometu.
Ludmila Hegnerová
9. 4.1997 Středa - Mys Canaveral, Florida (ČTI, Reuter) - Za použití kapesních svítilen včera posádka raketoplánu Columbia, o jehož předčasném návratu v neděli rozhodlo řídící středisko, dokončovala poslední vesmírné pokusy. Letové centrum v Kennedyho vesmírném středisku na Floridě ukončilo misi Columbie kvůli problémům s jedním ze tří elektrických generátorů.
Problémy s inkriminovaným zdrojem energie se začaly projevovat ihned po pátečním startu a přinutily astronauty k jeho odpojení. Bezpečnostní předpisy NASA nařizují v případě omezení energetických zdrojů ukončení mise.
Podle mluvčího NASA jsou k bezpečnému přistání nezbytné dva funkční zdroje elektrické energie a v nouzovém případě lze přistát i s jedním.
"Jsme všichni velmi zklamaní z toho, že se musíme domů vrátit předčasně," prohlásil včera ráno velitel posádky Jim Hasell.
Od neděle pracovala sedmičlenná posádka téměř ve tmě, protože kvůli zabezpečení dostatku energie pro laboratorní pokusy odpojila většinu světel a zařízení, která nejsou nezbytná k zajištění provozu raketoplánu.
Podle oficiálních informací by Columbia měla na Floridě přistát v úterý. Astronauti měli během šestnáctidenní mise provést 33 vědeckých experimentů, které zahrnovaly pokusy s procesy hoření ve stavu beztíže a výrobu proteinových krystalů, jež mohou sehrát klíčovou roli při léčení rakoviny, cukrovky a AIDS.
10. 4.1997 Čtvrtek - Washington (ČTI, Reuter) - Včera pozdě večer měla podle amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) proběhnout na slunečním povrchu rozsáhlá bouře, jejíž účinky měly zasáhnout magnetické pole Země. Podle mluvčího NASA mohla bouře ohrozit některé citlivé družice či energetické sítě.
11. 4.1997 Pátek - Londýn - Tým britských astronomů tvrdí, že objevil dvě malé galaxie, které by mohly vnést světlo do záhady formování vesmíru. Oznámil to včera britský tisk. Galaxie Antila a Argo patří mezi tzv. trpasličí galaxie, protože mají relativně malý počet hvězd. Nalézají se v prostoru, který dosud vědci pokládali za prázdný, uvádí tým, v jehož čele stojí Mike Irwin z Královské greenwichské observatoře u Londýna.
16. 4.1997 Středa - Mnichov (ČTK) - Hale-Boppova "kometa století" už několik týdnů přitahuje nadšené pohledy nejen profesionálních astronomů. Každý večer se s dalekohledy a teleskopy vydávají na lov tohoto vesmírného tělesa také laici. A někteří z nejvěrnějších fanoušků dokonce neváhají vylétnout kometě kousek vstříc - dříve než se tato koule zmrzlé vody a plynů začne zase na dlouhou dobu naší sluneční soustavě vzdalovat.
Ačkoli se Hale-Boppova kometa Slunci nejvíce přiblížila už počátkem dubna, měří její chvost stále ještě zhruba 80 milionů kilometrů.
Jako první objevili světlý bod na noční obloze cestující na předních sedadlech. Ani ne za pět minut po startu z mnichovského letiště se plně obsazený boeing se 167 "kometovými nadšenci" na palubě prodral hustými dešťovými mraky, které těm, kdo zůstali tam dole, zabránily v pohledu na vesmírnou krasavici. Celou hodinu pak mohli fanoušci napjatě pátrat po vesmírném prostoru, aby zachytili kometu na vzpomínkovou fotografii. Lákavé je především to, že nahoře neosvětluje nebe světlo z velkých měst ani tu nepřekážejí prach a zplodiny.
"Jsem do té komety úplný blázen," vychrlila ze sebe žena v domácnosti Margit Harnerová. Let za 198 marek si sama darovala k narozeninám. "Něco takového zažije člověk koneckonců jen jednou." Jak se na tak výjimečnou příležitost sluší, servíroval jí palubní personál k tomuto životnímu zážitku šampaňské.
18. 4.1997 Pátek - Albuquerque, USA - Střet i relativně malé komety se Zemí by podle vědců mohl vyvolat přílivové vlny, které by dosáhly třísetmetrové výšky newyorského Světového obchodního centra, a způsobit tak dramatické klimatické změny, že by učinily tečku za zemědělstvím celé planety. Tento katastrofický scénář je však podle expertů velmi málo pravděpodobný.
Američtí vědci z laboratoře v Novém Mexiku pomocí počítačové simulace zjistili, že zhruba kilometr široká kometa - podstatně menší než Hale-Boppova kometa, jež se nyní přiblížila k Zemi - by při dopadu zničila vše v okruhu jednoho až dvou set kilometrů a způsobila by jadernou zimu. "Taková kometa by mohla zabít jednu miliardu lidí," uvedl Mark Boslough, jeden z vědců podílejících se na tomto výzkumu. Podle něho jde vůbec o první realistický model simulace následků střetu komety se Zemí.
"Hale-Boppova kometa má přibližně čtyřicet kilometrů v průměru, ale dokonce i malá kometa, jak byla použita při počítačovém modelování, by zasáhla Zemi silou třiceti tisíc megatun neboli desetkrát větší silou, než představoval součet všech jaderných zbraní v době studené války," konstatoval Boslough. Ti, kteří by zahynuli v přílivových vlnách oceánu, by podle něho patřili mezi ty šťastnější. Většina osob by postupně umírala hlady, neboť hustý příkrov prachu či vodní páry by zakryl Slunce. "Lidé by byli vystaveni pomalé smrti hladem, podobně jako vymřeli před 65 miliony let dinosauři."
"Nyní neexistuje žádná technologie, která by mohla změnit dráhu případné komety," uvedl Boslough k problému, zda je vůbec možné zasáhnout proti takovému střetu. "Snad bychom s tím mohli něco udělat za takových padesát let."
26. 4.1997 Sobota - New York (AP) - Američtí astronomové oznámili, že u jedné z bližších hvězd objevili planetu o velikosti Jupiteru, což je utvrdilo v přesvědčení, že mohou odhalit mnohem více planet. Dokonce i menších podobných Zemi, na nichž by mohl pulsovat život. Přestože není planeta obíhající Rho Coronae Borealis zdaleka první zjištěná oběžnice kolem jiné hvězdy, astronomové považují její objevení za zásadní, protože překonává skeptické názory na běžnou existenci planet kolem hvězd.
"Je to nádherné. Takový jediný objev jako tento může způsobit proměnu v uvažování lidí a vést k přehodnocení dosavadních teorií," upozorňuje astronom Alan Boss z Carnegiho institutu. Nová planeta je vzdálena 37 milionů kilometrů od svého slunce, k němuž by se ze Země muselo letět rychlostí světla 50 let. Sama planeta je s teplotami nad 200 stupňů Celsia pro život příliš horká, ale astronomové předpokládají, že zde mohou být i menší, lépe položené planety.
2. 5.1997 Pátek - Washington (ČTK) - Galaxie, do níž patří i Země, by mohla nabýt jiné podoby - přinejmenším z pohledu vědců, kteří objevili shluk částic antihmoty emitovaných ve středu Mléčné dráhy.
"Je to, jako kdybychom našli novou místnost v domě, v němž žijeme už od dětství," říká Charles Dermer z Laboratoře pro námořní výzkum ve Washingtonu, jedné z pěti institucí, které se na objevu mraku tvořeného antihmotou podílely. William R. Purcell ze Severozápadní univerzity v Richmondu soudí, že mrak je možná výsledkem série explozí hvězd ve středu Mléčné dráhy před milionem let. "Představuji si celý proces jako prasknutí jakési bubliny v centru galaxie," říká Purcell.
Hmotu tvoří základní částice, z nichž jsou vystavěny atomy, tedy protony, neutrony a elektrony. Částice antihmoty jsou přesnými duplikáty těchto částic s tím rozdílem, že mají opačný náboj. Elektron má například náboj záporný, zatímco jeho antihmotový protějšek má kladný náboj. Antihmotu nelze ve vesmíru přesně zjistit, ale pokud se dostane do styku s "obyčejnou" hmotou, navzájem se okamžitě zničí. Výsledkem reakce jsou paprsky gama. A právě záření vzniklé touto anihilací, které produkuje čtvrtmilionkrát více energie než normální viditelné světlo, registruje družice již od loňského listopadu.
Podle názoru vědců je ovšem vysoce nepravděpodobné, že by záhadný mrak antihmoty někdy dospěl až k Zemi. Pokud by se to stalo, žádné nebezpečí by naší planetě nehrozilo, protože mrak je extrémně rozptýlený.
Objev, zveřejněný tento týden na sympoziu ve virginském Williamsburgu, je výsledkem série pozorování družice, kterou vypustil Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) před šesti lety.
Lipsko (DPA, ČTK) - Měsíc je všechny změnil. "Nikdo z nás, myslím, se nevrátil z Měsíce takový, jaký tam odletěl. U některých se toho změnilo hodně, u jiných méně, snad každý ale vidí věci tady na Zemi jinak než předtím," říká Alfred Worden, pilot z kosmické lodi Apollo 15, který létal kolem Měsíce v létě 1971.
Ze 24 kosmonautů, kteří koncem 60. a počátkem 70. let letěli k Měsíci, jich dnes žije dvacet. S jedenácti z nich hovořil loni publicista a novinář Friedrich Schutze-Quest, který z těchto rozhovorů připravil rozhlasový pořad Haló Země, tady je Měsíc.
Pokořiteli Měsíce se Schutze-Quest zabýval celých devět měsíců: prohrabával se archivy, poslouchal staré magnetofonové záznamy a pátral po kosmonautech. "Chtěl jsem vědět, co se z těchto mužů stalo. Co dělá člověk, který byl na Měsíci? Dá se takový zážitek ještě něčím překonat?" Z tisíců uchazečů jich bylo pro lety programu Apollo vybráno 72. Kandidáti si museli navzájem konkurovat. "Příznačné pro egomanické osobnosti kosmonautů je, že se později nekonalo snad jediné jejich setkání," říká Schutze-Quest.
Šestnáct let například uplynulo, než William Anders poprvé znovu uviděl svého bývalého velitele Franka Bormana (Apollo 8, konec roku 1968). Zato konečně urovnali svůj starý spor: Borman vždy trval na tom, že úplně první fotografie Země jako malého míče ve vesmíru byla od něj. Teprve nyní přiznal, že legendární snímek skutečně pochází od Anderse. Oba muži dosáhli později vysokého postavení jako ekonomičtí manažeři: Anders u General Dynamics a Borman u Eastern Airlines.
Úplně odlišnou kariéru nastoupil Alan Bean, který s Apollem 12 (1969) vstoupil na povrch Měsíce jako čtvrtý pozemšťan. Bean si udělal životní poslání ze svého koníčka a maluje - výhradně obrazy Měsíce. "Pomyslel jsem si, jsi jediný malíř, který kdy opustil Zemi, byl v jiném světě a může přenést na plátno to, co tam viděl." Své obrazy měsíčních krajin a kosmonautů při práci prodává Bean za cenu 20 000 dolarů. Nepořádá žádné výstavy, nepotřebuje reklamu. Ročně namaluje pět obrazů na pevné objednávky: "Přál bych si umět malovat rychleji," říká.
Mnohem hůře se se svou vesmírnou zkušeností vypořádal Edwin Aldrin. Nikdy v sobě nepřekonal hořkost z toho, že 21. července 1969 vstoupil na povrch Měsíce až jako druhý po Neilu Armstrongovi. "Navíc ho ještě opustila žena. Aldrin se nervově zhroutil a propadl alkoholu. Strávil léta v nervových sanatoriích a na odvykacích kůrách," říká Schutze-Quest. Dnes je Aldrin potřetí ženatý, bydlí v jedné z nejdražších oblastí Kalifornie a žije z minulosti - z přednášek o svém letu na Měsíc.
James Irvin (Apollo 15, 1971) si nedal ujít příležitost okořenit své hovory z Měsíce citáty z bible. Později tento plukovník amerického letectva líčil, že na Měsíci téměř tělesně pocítil blízkost Boha. "A to, že Bůh poslal svého syna na Zemi, je důležitější než to, že jsme my lidé vstoupili svou nohou na Měsíc." Po letu na Měsíc odešel Irvin ze služeb u NASA a stal se farářem. V 61 letech zemřel v roce 1991 na infarkt.
Novinář Schutze-Quest pevně věří v to, že lety na Měsíc budou obnoveny. "Měsíc je vesmírné těleso nejbližší Zemi. Vždy bude podněcovat lidskou fantazii," dodává.
5. 5.1997 Pondělí - Na vyhaslé sopce Mauna Kea, nejvyšší hoře Havajských ostrovů, je umístěna dvojice teleskopů - Keck 1 a Keck 2, každý se zrcadlem o průměru deseti metrů. Dohromady tvoří nejvýkonnější teleskop světa a mohou směle soutěžit dokonce s Hubbleovým satelitním teleskopem.
Le Figaro Magazine, Paříž
Na vrcholu Bílé hory, kterou Havajci považují za posvátnou, v nejčištším vzduchu na zeměkouli právě začíná teleskopické pozorování. Tanci hvězd a galaxií předchází bzučení elektrických motorů, teleskopy, kolosy ze skla a aluminia se otáčejí a zaměřují své kopule na určené cíle. Nejvhodnější úhly vykalkulovaly počítače s přihlédnutím k ojediněle se vyskytujícím oblakům. Do očí kyklopů začíná pronikat světlo z hloubi vesmíru.
Většina teleskopů má jedno oko, připomínajícího bájného obra. Výjimkou je poslední vybudovaný Keck. Tento dalekohled, nejvýkonnější na světě, sestává z dvojice identických zařízení. Tvoří ho dvě pětadvacet metrů vysoké kopule, vzdálené od sebe přibližně sto metrů. V nich se nacházejí dva teleskopy o průměru deset metrů. Dokáží pracovat synchronně a mohou dosáhnout výsledků, které odpovídají výkonu obrovského zrcadla o průměru pětaosmdesát metrů. Obrazy zachycené jednotlivými teleskopy bude možné navzájem míchat a spojovat, což umožní přesnější prozkoumání detailů.
Princip je jasný: čím jsou základní zrcadla teleskopů větší, tím lépe lze na obloze pozorovat slabě zářící objekty. U tradičních skleněných zrcadel se už dávno dospělo k hranici technických možností. Při průměru pět až šest metrů (observatoře u stanic Mount Palomar v USA a Zelenčukskaja v SNS) a hmotnosti, přesahující několik desítek tun, je dokonalá technická kontrola téměř nemožná. Bylo potřeba najít způsob, jak zvětšit povrch zrcadla a zároveň snížit hmotnost hlavních zrcadel. Jerry Nelson, kterého astronomové z Kalifornské univerzity roku 1983 pověřili řešením náročného úkolu, zvolil tu nejodvážnější možnost: skládačku ze šestatřiceti hexagonů vyrobených ze speciálního, nedeformovatelného skla. Šestatřicet zrcadel o průměru 180 centimetrů tvoří jedno velké desetimetrové zrcadlo, jehož hmotnost by v klasickém provedení dosáhla kolem 130 tun. Hmotnost dvojčat Keck 1 a 2 přesahuje patnáct tun. Soustavu seřizuje s přesností na miliardtinu metru dvakrát za sekundu počítač, kterému dodává informace 168 snímačů umístěných na zrcadlech.
Spojení teleskopů Keck 1 a Keck 2, které má být dokončeno příští rok, poskytne nové možnosti. Pohledem stereo vědci získají více informací a uvidí jasněji: skvrny se jim promění v body, rozmazaná slunce v dvojhvězdy a kdo ví, možná rozeznají i planety okolo podobného Slunce, jaké je to naše.Foto: Na vrcholu Mauna Kea, uprostřed oceánu, je rozeseto na tucet teleskopů., Pod havajským nebem, nejlepším na světě, zkoumají hranice vesmíru.
Foto: Speciální zrcadlo složené ze šestatřiceti plošek. Obě zrcadla tohoto teleskopu mají v průměru deset metrů, což je světový rekord. Seřizování šestatřiceti malých zrcadel na miliardtinu metru je řízeno počítačem (vpravo).
15. 5.1997 Čtvrtek - V posledních měsících se objevují zprávy o možném výskytu života v nejrůznějších koutech Sluneční soustavy: na Měsíci i na Marsu, na některých měsících Jupiteru a Saturnu. Všechny představy však vycházejí z nepřímých důkazů, spolehlivé přístroje zatím nikde žádný mikrob či řasu, natož něco většího, nezaznamenaly. Není divu, že nad úvahami o životě, jež se opírají jen o zaznamenání určitých nezvyklých jevů, se vědci přou. V jednom případě oponenti své kolegy dokonce ošklivě podezírají, že vytvořili hypotézu o životě také proto, aby vyvolali zájem veřejnosti a předešli tím snížení vládních dotací na své výzkumy.
Text: Karel Pacner
Spekulace o nejrůznějších formách života na některých planetách naší soustavy se vynořily už koncem minulého století. Dlouhou dobu však zůstávaly bez vědeckých podkladů, protože astronomové nemohli pomocí dalekohledů zahlédnout nic, co by tyto představy potvrzovalo, nebo naopak vyvracelo. Teprve když začaly létat k nejbližším planetám automatické sondy vybavené přístroji, bylo možné začít s hledáním stop po životě. Pátrání po mimozemšťanech - ať už v jakékoliv podobě - se stalo dokonce jedním z nejdůležitějších úkolů kosmického výzkumu.
Vědci, kteří konstruovali přístroje pro jejich hledání, vycházeli z několika předpokladů. Předně živé mikroorganismy se těžko podaří okamžitě najít. Spíš se dá jejich přítomnost odvodit z nepřímých důkazů: každý organismus se prozrazuje vylučováním určitých plynů, typickými reakcemi na přidání určitých látek, rostliny existencí fotosyntézy, která je jejich základním životním cyklem. Obecně platná rovnice, že tam, kde je voda, měl by být i život, vedla odborníky k tomu, že vybavili sondy aparaturami na jejich identifikaci ve formě ledu či páry. Vodu v kapalném stavu předem vylučovali, protože ta může volně téci jen v atmosféře za příhodného tlaku, jaký dnes žádné těleso naší platární soustavy s výjimkou Země nemá. Svědectvím o životě, možná vyhynulém, mohou být i snímky vyprahlých koryt dávných řek.
Měsíc je tělesem, které vědci vyřadili ze svých úvah o přítomnosti života už dávno - je to pustina bez jakékoliv atmosféry, bombardovaná meteority, jádry komet i úlomky dalších těles. Ani američtí astronauti, kteří se v letech 1969 až 1972 šestkrát vylodili na jeho povrchu, nenašli nic, co by svědčilo o možné existenci mikroorganismů. Vycházet ovšem z průzkumu několika málo míst může být ošidné - ani automatické sondy, které jako družice kroužily okolo Měsíce, však nic zajímavého neukázaly.
Teprve loni v prosinci vybuchla bomba - na Měsíci je velké "jezero" pravého ledu! Zjistila to americká sonda Clementine, kterou vypustil Pentagon kvůli zkouškám několika detektorů pro "hvězdné války". Objevené "jezero" leží poblíž jižního pólu Měsíce na dně Aitkenova kráteru, který je svými 13 km nejhlubším útvarem tohoto druhu ve sluneční soustavě. Tloušťka ledovce je třináct metrů, průměr stovky kilometrů. Vědci se domnívají, že led na Měsíc zanesly dopadající komety.Mohl by v tomto ledovcovém poli vypučet nějaký život? První úvahy říkají, že nikoliv. Vždyť život potřebuje aspoň trošičku tepla a na jižní pól Měsíce nikdy nedopadají sluneční paprsky, takže tam panuje mráz okolo minus 200 stupňů Celsia. V takovém prostředí mohou mikroorganismy - aspoň podle současných znalostí vědců - stěží přebývat.
Dogma o nepřítomnosti vody na Měsíci, s nímž většina badatelů počítala, tedy příroda vyvrátila. Kolik takových dogmat ještě vezme za své?
Loni znovu ožila naděje pěstovaná po několik desetiletí, že by nějaké mikroby mohly přežívat na Marsu. Když na sousední planetě v roce 1976 přistály dvě americké sondy Viking, marně po stopách mikroskopických živáčků pátraly. Nedávno analyzovali geochemici z lunárního a planetárního oddělení NASA v Houstonu vedení Davidem McKayem úlomky meteoritů, které před třinácti tisíci roky spadly do Antarktidy a zjevně byly vymrštěny z Marsu. McKayův tým na nich našel, jak uvedl v srpnu na tiskové konferenci, "extrémně malé jednobuněčné struktury podobné pozemským bakteriím".
Někteří jejich kolegové s tímto tvrzením nesouhlasili. Nalezené stopy prý nelze tímto způsobem vykládat - mohly vzniknout rozličnými anorganickými chemickými procesy. Jiní zase upozorňovali, že úlomky se mohly znečistit bakteriemi až po pádu na Zemi.Diskuse pokračovala i na nedávné vědecké konferenci v Houstonu. Podle slov doktora Petra Jakeše z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který se jednání konference zúčastnil, vzbudila možnost života na Marsu takovou pozornost, že jí organizátoři věnovali jedno odpolední plenární zasedání, ačkoli jinak probíhala konference ve třech až pěti sekcích současně.
"Kromě houstonské skupiny, která objev ohlásila a obhajovala, tam vystoupili badatelé z univezity státu Tennessee, kteří dokazovali, že nalezené stopy mohly vzniknout za vysokých teplot, nikoliv působením mikroorganismů," říká geochemik Jakeš. "Ať jsou argumenty pro či proti jakékoliv, objev života zaujal nejen americkou veřejnost, ale i politiky. Zástupce vedení NASA proto mohl na konferenci ohlásit, že uvažované snížení dotací tomuto úřadu se nebude týkat výzkumů planet, meteoritů a mimozemských vzorků. Šéfové NASA tedy dokázali využít možného objevu k posílení kosmického výzkumu," usmívá se Jakeš.
Marsovské meteory se stopami bakterií podnítily pátrání po životě na dalších nebeských tělesech. I tady už vlastně získali američtí odborníci důkazy v minulosti. Sonda Voyager 1, která v roce 1979 prolétala okolo Jupiteru, zjistila na jeho dvou měsících zajímavé úkazy. Největší překvapení tehdy přinesl Io - na jeho snímcích napočítali vědci čtrnáct činných sopek. A jestliže je některé nebeské těleso aktivní geologicky, vnucuje se odborníkům otázka: Není aktivní i biologicky?
Fotografie měsíce Europa ukázaly ledový krunýř silný od 15 do 100 kilometrů. A z radarových pozorování si někteří badatelé odvodili, že pod ledem může být voda v tekutém stavu.
Sonda Galileo, která zkoumá Jupiter a jeho okolí právě nyní, představy o životě na Europě jenom posílila. Její mnohem kvalitnější záběry ukázaly neobvykle hladký povrch měsíce pokrytý jemnou nahnědlou tříští, patrně mořem, na němž plavou metrové kusy ledu. "Nepochybuji o tom, že tam musí být život," prohlásil planetolog John Delaney, který v kalifornské Pasadeně získané snímky analyzoval. "Voda musí obsahovat všechny látky, které jsou nezbytné ke vzniku a udržení života." Také na Europě vybuchují sopky - a vulkanická činnost dodává životu energii místo slunečních paprsků.
Voyager přinesl nové informace také o měsících vzdálenějšího Saturnu. Podle nedávno zesnulého astronoma Carla Sagana vzbuzoval největší naději na objev života měsíc Titan, i když je na jeho povrchu teplota minus 180 stupňů Celsia. Není však mrazová bariéra života také jedním z pozemských dogmat, která umí příroda překonat? Neptunův měsíc Triton je ještě chladnější, minus 235 stupňů Celsia. A přesto se zdá, že je pod jeho povrchem led, v němž by se mohl rozvíjet život díky energii podzemní vulkanické činnosti.
"Zdá se, že někteří badatelé se podle vzoru McKaye snaží získat pozornost veřejnosti a tím i prostředky na další výzkum upozorňováním na možný život na nejrůznějších tělesech nebeské soustavy," upozorňuje Petr Jakeš. "Na druhé straně musím zdůraznit, že všechno je možné, protože naše znalosti o tělesech sluneční soustavy jsou pořád ještě chabé. Málokdo si přitom uvědomuje, jak jsou tyhle kosmické výzkumy důležité pro Zemi - vedou k tomu, abychom srovnáváním v širším měřítku lépe porozuměli naší planetě, magnetismu a dalším jevům, abychom lépe poznali možnou budoucnost našeho světa a předešli katastrofám, které by tady mohly nastat. Kosmický výzkum je jednoznačnou součástí poznávání planety Země.
Obrázek: Sonda Galileo krouží okolo Jupiteru a jeho měsíců
16. 5.1997 Pátek - Mys Canaveral, Spojené státy (ČTK) - Kosmonaut Michael Foale je již čtvrtým Američanem, který si od dnešní noci bude moci vyzkoušet pobyt na ruské orbitální stanici Mir. Není ovšem vyloučeno, že zůstane i posledním. Mir, který na oběžné dráze již několik let přesluhuje, je totiž v tak dezolátním stavu, že Američané chtějí od vysílání svých kosmonautů zcela upustit.Foale, jehož spolu s dalšími šesti členy mezinárodní posádky, téměř dvěma tunami potravin a dalšími zásobami nese v těchto okamžicích k ruské orbitální lodi raketoplán Atlantis, vystřídá na palubě Miru svého krajana Jerryho Linengera.(Viz Američané...)
Foto: Zástupy diváků pozorují z floridského mysu Canaveral včerejší start raketoplánu Atlantis
Praha - Už šestý rok navíc přesluhuje ruská orbitální stanice Mir, jejíž životnost byla při vypuštění v roce 1986 naplánována na pět let. Kdysi chlouba sovětské kosmonautiky se mění v hromadu šrotu a mezinárodní posádky astronautů v havarijní údržbářské čety.
Nyní dokonce dostoupila situace takového stupně, že ředitel americké NASA Daniel Goldin nedávno upozornil ředitele Ruské kosmické agentury Jurije Koptěva, že nevylučuje úplné zastavení vysílání svých kosmonautů na stanici. Je proto možné, že Michael Foale, který má v příštích dnech přesednout z raketoplánu Atlantis na Mir, a vystřídat tak Jerryho Linengera, bude posledním Američanem na této stanici.Koncem dubna na Miru třikrát unikla nemrznoucí kapalina z nádrže chladicího systému do prostoru a posádka - Alexandr Lazutkin, Vasilij Cibiljev a Jerry Linenger - si musela nasadit kyslíkové přístroje. Přetrvávající závada na klimatizaci způsobila, že na palubě panuje přímo tropické klima.
"Průměrná teplota na stanici je 28 stupňů, vlhkost sedmdesát procent," popsal podmínky sám Sergej Leskov v moskevském listu Izvestija. Všichni tři muži trpí zánětem očních sliznic a narušením funkce ledvin, takže dokáží usnout jenom pomocí prášků. Navíc Lazutkin dostal na jedovaté látky z chladicí aparatury alergii.
"Už měsíc kosmonauti necvičí, třebaže bez toho není dlouhodobý let myslitelný," uvádí Leskov. Přitom při dlouhodobých letech, kdy organismus ve stavu beztíže hodně odpočívá, musí kosmonauti aspoň dvě hodiny denně tvrdě namáhat své tělo v palubní tělocvičně, aby přestáli bez větších obtíží návrat do pozemské přitažlivosti.
"Poslední lékařské vyšetření proto ukázalo, že fyzická kondice kosmonautů je právě na hranici stavu, kdy lze ještě hovořit o normálních podmínkách," upozorňuje Leskov. Vzhledem k potížím se stanicí věnuje trojice kosmonautů nejvíc času jejím opravám. Nemají proto dost času ani na provádění vědeckých výzkumů, například americký program práce byl omezen na minimum.
Atlantis přiváží na Mir novou aparaturu na regeneraci vzduchu. Místo obvyklých pěti dnů bude raketoplán spojen se stanicí šest dnů - během této doby musí obě posádky aparaturu instalovat a atmosféru vyčistit. Podle slov Leskova, který je o zákulisí Ruské kosmické agentury vždy dobře informován, hrozí nebezpečí, že pokud nové zařízení nebude fungovat, Foale tam nezůstane čtyři měsíce, jak se plánuje, nýbrž se ihned vrátí.
To by velice ohrozilo činnost Ruské kosmické agentury, která dost závisí na platbách cizích států za expedice. Například NASA platí za každý let v průměru 50 milionů dolarů, což je v nynějších nuzných poměrech Ruska obrovská suma. Původní plán počítal se sedmi pobyty Američanů na Miru - nynější výprava Foaleho je čtvrtá v pořadí. Tyto potíže spojené i s celkovým nedostatkem financí mohou navíc nadobro diskvalifikovat Rusko z výstavby plánované mezinárodní stanice Alfa. Karel Pacner
9. 6.1997 Pondělí - Jen díky prozíravosti amerického novináře mohla být odhalena skutečná pravda - Madrid - V roce 1968 zmizel sovětský kosmonaut Ivan Istočnikov ve vesmíru poté, co se jeho kosmický koráb srazil s meteoritem. Toto "vesmírné drama" zpracované do nejmenších podrobností s fotodokumentací a dobovým tiskem si mohou prohlédnout od 22. května návštěvníci výstavy v Madridu. Expozice o nevysvětlitelné tragédii od počátku přitahuje značnou pozornost veřejnosti i sdělovacích prostředků, píše z Madridu pro agenturu AFP Roland de Courson. Má však jeden háček, na který se většina návštěvníků chytla - jde o dokonalou mystifikaci umělce, který se na "opravdové falešné příběhy" specializuje. Fotografie a dobový tisk, replika kosmické lodi, vědecká schémata, "vojenské dokumenty" označené v azbuce poznámkou "sekretno - tajné", zkrátka celá expozice vypadá velmi věrohodně a je představena jako odhalení dlouho skrývané "pravdy o odyseji Sojuzu 2" americkým novinářem. Za historku, kterou katalog o 240 stranách vypráví rusky a španělsky, by se nemusel stydět žádný vědeckofantastický román: 25. října 1968 odstartoval Sojuz-2 ze základny v Bajkonuru s jedním kosmonautem na palubě - 38letým plukovníkem Ivanem Fjodorovičem Istočnikovem. Na oběžné dráze se měl spojit se Sojuzem-3 řízeným podplukovníkem Georgijem Beregovojem. Vinou špatného manévru se první pokus nepodařil a Sojuz-2 se ponořil do vesmírné temnoty. O několik hodin později se dvěma korábům přece jen podařilo spojit. Ale na palubě Sojuzu-2 - nikdo. Istočnikov beze stopy zmizel a koráb nesl stopy po dopadu malého meteoritu. Z obavy před ostudou sovětský režim nehodu zakamufloval
.11. 6.1997 Středa - Paříž (ČTK) - Venuše má podle skupiny evropských a amerických vědců analyzujících data ze satelitu SOHO obrovský ohon z plazmy, který je dlouhý 45 milionů kilometrů a dosahuje téměř k Zemi. Plazmový ohon Venuše, který je tvořen teplými a velmi energetickými ionty, vzniká ve vyšší atmosféře planety působením slunečního větru složeného z protonů a elektronů.
Praha, mys Canaveral - Opožděné odpočítávání pro zahájení výstavby mezinárodní orbitální stanice Alfa začalo. Přestože má základní modul vzlétnout až v červnu 1998, v areálu Kennedyho kosmodromu na mysu Canaveral se už pečlivě připravuje její první posádka. Tvoří ji zkušení kosmičtí veteráni: Američan William Shepherd jako velitel a Rusové Sergej Krikaljov a Jurij Gidzenko.
"Zatím probíráme předpokládané i nepředvídatelné situace, které mohou nastat během montáže jednotlivých dílů stanice," říká velitel Shepherd a zdůrazňuje, že každý úkon musí jeho tým zvládnout do detailu. Podle nejnovějšího harmonogramu prací z konce května bude základní článek této stanice zkráceně nazývaný FCB, konstruovaný Rusy za americké dolary, vypuštěn z kosmodromu Bajkonur v červnu 1998. Potom začnou americké, ruské a západoevropské rakety vynášet další díly.
První posádka odletí na zárodek Alfy - tvořený modulem FCB, ruským pohonným systémem a americkým spojovacím uzlem - v ruské lodi Sojuz z Bajkonuru v lednu 1999. Tato trojice tam zůstane 165 dnů do června, kdy ji vyzvedne při svém šestém letu americký raketoplán. Současně tam ponechá novou směnu - dva Američany a jednoho Rusa. Třetí posádku - dva Rusy a Američana - vynese nahoru raketa Sojuz koncem listopadu či začátkem prosince 1999. Vzhledem k tomu, že ruská raketa jim nemůže dopravit zásoby na delší dobu, zůstanou tam jenom několik týdnů. Začátkem roku 2000 je vystřídá čtvrtá směna, která má na stanici pobýt čtyři měsíce. Mise páté posádky není ještě přesně vymezena.
Zpočátku budou kosmonauti na Alfě nezbytní od začátku proto, že musí asistovat při spojování některých modulů dohromady a jejich oživování. Na těchto montážních pracích se mají podílet Rusové a Američané rovným dílem. Pět posádek vystoupí do otevřeného vesmíru celkem dvaadvacetkrát. Také astronauti z amerických raketoplánů se mají podílet na montáži, a to během více než třiceti výstupů do prostoru. Velký obytný modul přiveze raketoplán v srpnu 2002.
Stanice Alfa, na níž se kromě USA a Ruska podílí rovněž západoevropská agentura ESA, Kanada a Japonsko, má být v plném provozu v prosinci 2002, nikoliv v červnu, jak zněl původní plán. Na její palubě se pak začnou střídat šestice mužů a žen ze všech účastnických zemí, případně i hosté odjinud. Karel Pacner
13. 6.1997 Pátek - Londýn (ČTI) - Měsíc není jediným vesmírným tělesem, které obíhá planetu Zemi. Druhým, i když podstatně menším zemským satelitem, je asteroid o průměru něco přes tři kilometry. Ačkoli překvapivý objev tohoto asteroidu je starý již deset let, astronomové jej zveřejnili teprve včera. Nejpozoruhodnější na novém tělese je jeho komplikovaná oběžná dráha, na níž si jej "předává" Země se Sluncem.
26. 6.1997 Čtvrtek - Koroljov, Rusko (ČTK, Reuter) - Kdysi velkolepý ruský kosmický program utrpěl včera další ránu, když do orbitální stanice Mir narazila při přibližovacím manévru nákladní kosmická loď Progress.
Náraz způsobil dekompresi jednoho z šesti modulů stanice a poškodil baterie solárních článků, které mají velký význam jako zdroj energie.
Tříčlenná rusko-americká posádka sice hlásila několik hodin po srážce problémy s dodávkami elektrické energie, podle tvrzení oficiálních představitelů však jejich životy nejsou v bezprostředním ohrožení.
"Byla to nepochybně nejvážnější nehoda v poslední době," připustil ředitel ruského střediska pro řízení kosmických letů Vladimir Lobachjov. Nevyloučil zároveň, že nehodu mohla zavinit technická závada.
Incident se odehrál kolem půl dvanácté středoevropského času, když se posádka pokoušela připojit automatickou nákladní loď Progress ke komplexu Mir.
Stanice Mir (ČTK, Reuter) - Scéna téměř jako z Hvězdných válek se včera odehrála v kosmu, mnoho kilometrů nad zemským povrchem: kosmická nákladní loď narazila do orbitální stanice Mir a roztrhla plášť modulu.
Životy tří členů posádky vesmírné stanice však bezprostředně ohroženy nebyly. O tom, jaký bude osud vesmírné stanice, se však zatím jen spekuluje.
Odborníci přesto varovali před možnými problémy s kolísáním dodávek energie. Poškozením solárních článků na modulu Spektr, které patří k hlavním zdrojům elektrické energie na orbitální stanici, byly způsobeny vážné problémy v chodu vesmírné stanice. Mir podle odhadů ztratil v prvních hodinách po srážce asi třetinu zásob energie, což si vyžádá rozvážné využívání zbylých zdrojů a také omezení vědeckých experimentů.
Někteří specialisté v souvislosti s tím varovali, že poškození baterií by mohlo být za určitých okolností nebezpečné. To však ruští odborníci zatím odmítají.
Kosmonautům se po kolizi podařilo uzavřít průchod spojující poškozený modul Spektr se zbývající částí komplexu. "V modulu Spektr vznikl v důsledku kolize otvor, jehož velikost zatím není známa," uvedl ředitel ruského střediska pro řízení kosmických letů Vladimír Lobachjov. Zbytek stanice poškozen nebyl.
Skupiny expertů začaly po incidentu zvažovat další kroky. Podle Lobachjova není vyloučeno, že poškozený modul Spektr by mohl být od kosmické stanice Mir odpojen. Nákladní loď Progress, která se od stanice pomalu vzdaluje, by se měla podle předpokladu odborníků v pátek zřítit do Tichého oceánu.
Členem posádky je kromě dvou ruských kosmonautů i Američan Michael Foale, kterého v květnu dopravil na palubu jedenáct let starého Miru raketoplán Atlantis. Poškozený modul sloužil jako jeho obytná kóje. Je v něm rovněž uskladněno osm tun amerického vědeckého vybavení. Není dosud jasné, zda se zařízení v modulu Spektr podaří zachránit.
Stárnoucí Mir byl do kosmu vypuštěn v roce 1986. V příštích letech by měl být nahrazen mezinárodní kosmickou stanicí. V posledních měsících se potýkal s řadou technických potíží, z nichž některé byly podle odborníků poměrně závažné. V únoru například vypukl po úniku chladící kapaliny na palubě požár.
Kolize se udála při nácviku mechanického přistávacího manévru, který měl v budoucnu zamezit častým problémům s automatickým režimem přibližování. "Kosmonauté při tom měli vypilovat svoje dovednosti," uvedl jeden z činitelů ruského vesmírného programu.
Foto: Pohled na modul Spektr orbitální stanice Mir (archivní snímek), do kterého včera narazila nákladní kosmická loď.
27. 6.1997 Pátek - Koroljov - Ani čtyřiadvacet hodin po kolizi ruské orbitální stanice Mir s nákladní lodí nebylo jasné, jaké následky bude jedna z nejvážnějších havárií v dějinách kosmonautiky vlastně mít. Pro nejbližší dny není sice patrně život rusko-americké posádky v ohrožení, odborníci však nevylučují, že se situace zdramatizuje.
Posádka včera zavedla opatření, která mají uspořit zbytky energie. Mělo by se tak odlehčit poškozeným solárním bateriím, které by se mohly stát stanici osudnými. Kosmonauti natočili Mir ke Slunci tak, aby zbylé solární články využili na maximum.
Optimistická varianta předpokládá, že se podaří stanici opravit pomocí materiálu, který k Miru dopraví ruská zásobovací loď. Poškozené součástky by opravil jeden z kosmonautů. Pesimisté však varují, že pokles dodávek elektřiny ohrožuje základní funkce stanice, a předpokládají, že posádka se bude muset vrátit na Zem.
Foto: Šipka ukazuje poškozený sluneční kolektor orbitální stanice Mir, do něhož narazila nákladní loď Progress.
Koroljov - Drama tří kosmonautů na stanici Mir včera pokračovalo v tichu mrazivého vesmíru bojem o záchranu zbytků životně důležité energie. Odborníci na planetě Země se mezitím v horečném chvatu snažili odpovědět na řadu důležitých otázek.
Jisté je zatím jen to, že situace je sice vážná, ale podle kosmického centra nedaleko Moskvy není život tří kosmonautů v bezprostředním nebezpečí. O případné evakuaci se proto ještě neuvažuje.
Speciální materiál, bez kterého není možné provést opravy, však k stařičké kosmické stanici nedorazí dříve než za dva týdny. Týmy amerických a ruských expertů budou zatím hledat všechny možnosti, jak by se mohli ti nahoře co nejvíce zabezpečit.
Při středeční kolizi byly poškozeny baterie solárních článků, které jsou velmi důležité pro zásobování stanice elektrickou energií. Odhaduje se, že Mir již ztratil asi polovinu akumulovaných zdrojů. Otázkou zůstává, jak dlouho může poškozený komplex působit, než se život na něm stane životu nebezpečný.
Kosmonauti se proto zoufale snaží zabránit úniku energie, odstavují veškeré nepodstatné zařízení a připravují se na případné opravy zničeného zařízení.
"Do poškozeného modulu se můžeme dostat ve speciálním obleku," prohlásil jeden z kosmonautů při komunikaci s řídícím centrem. Odborníci se zatím spíše přiklánějí k tomu, že jeden z kosmonautů bude muset vystoupit do otevřeného kosmického prostoru. Teprve pak bude možné utěsnit proražený otvor v modulu a opravit poničené solární panely.
"Aby bylo možné modul Spektr opravit, bude nezbytné dopravit k Miru speciální vybavení v nákladní lodi Progress," uvedl šéf Ruské vesmírné agentury Jurij Koptěv. Materiál potřebný na opravu se však nepodaří na Mir z Bajkonuru dopravit dříve než za deset dní.
I když zpráva o odkladu znepokojila některé odborníky, Rusové obavy z vystupňování krize odmítají. "Kosmonauti nejsou v současnosti v nebezpečí. Cítí se dobře, i když ve středu zažili trochu stresu," řekl Koptěv.
Jasno není zatím ani o tom, co bylo prvotní příčinou kolize. Odborníci pouze uvedli, že k ní došlo při nácviku manuálního spojení nákladní lodi Progress s Mirem. Velitel posádky Vasilij Ciblijev při tom z neznámých důvodů nedokázal zpomalit loď, která narazila do modulu Spektr, prorazila jeho plášť a zdemolovala sluneční baterie.
Do kosmické stanice Mir narazila při nácviku přistávacího manévru automatická nákladní loď Progress. Při nárazu byly poškozeny zejména solární články, které zásobují stanici energií.
Posádka se snaží maximálně omezit spotřebu energie ve stanici. Skupiny vědců v řídícím středisku plánují další kroky. Chystá se vyslání zásobovací lodě s materiálem nutným na opravu.
Pokud se prohloubí krize s kolísáním dodávek energie, budou ohroženy životně důležité funkce stanice. Posádka pak bude nucena Mir opustit v náhradní kosmické lodi.
Moskva (AP) - Nastal po jedenácti letech ve vesmíru a více jak 60 000 obězích kolem Země čas zapomenout na Mir?
Každopádně patří podle expertů tato část ruského kosmického programu k jeho největším úspěchům. Vždyť Mir už přesluhuje šest let a za celou dobu se na něm už vystřídalo na 60 ruských kosmonautů a řada návštěvníků z jiných zemí, nejčastěji z USA.
Od února to však jde s Mirem z kopce. Tehdy tam poprvé hořelo a pak se pravidelně objevovaly další závady a z někdejší chlouby se stal symbol úpadku ruské kosmonautiky. Hlavní příčinou je nedostatek peněz, který sužuje hlavního pohrobka Sovětského svazu jako celek.
Přestože nemůže Moskva platit své účty a zastavila řadu ambiciózních programů, zatím trvá na tom, že Mir vydrží do roku 1999. Ostatně zavření Miru by zavřelo i "dolarovod" ze Spojených států, které za využívání Miru již zaplatily 430 milionů dolarů. Navíc by ohrozily své postavení v projektu nové mezinárodní stanice Alfa. Rusové se proto nebudou chtít lehce vzdát.
Ovšem mnoho odborníků pochybuje, že stanice vydrží dlouho neléčené rány a sílí hlasy žádající její opuštění. Od roku 1986 Mir prodělal již 1439 poruch, z nichž 60 zůstává dnes neopraveno. Přesto tato havárie nemusí být pro stanici poslední ranou.
"Rusové mají velmi talentované inženýry, kteří jsou schopni přijít s nečekanými řešeními," říká britský expert na kosmický výzkum Geoff Perry.
Koroljov (Reuter) - Americký katastrofický film Apollo 13, ve kterém se kosmonauti dostávají do smrtelného ohrožení, připomínaly včera některé scény v ruském kosmickém středisku. V sázce bylo mnoho - životy tříčlenné posádky poškozené stanice Mir.
"Máme zmáčknout knoflík B2?" je slyšet přerývavý hlas kosmonauta, zdeformovaný špatným přenosem. "Ano, zkus to, jaký je výsledek?" odpovídá centrála. "Těžko říct," ozývá se. "Zkus to znovu!" radí velící důstojník. Rozhovor pak mizí v nezřetelném šumu a praskání.
"Situace je vážná," prohlásil americký kosmonaut Jerry Linenger, který se vrátil z Miru v květnu. Při své misi na jedenáct let staré stanici se musel vypořádat s řadou technických problémů včetně požáru.
"Požár na palubě a dekomprese jsou dvě nejnebezpečnější situace, které se mohou přihodit na orbitální stanici," uvedl kosmonaut.
Posádka složená ze dvou Rusů a jednoho Američana je nyní nucena pracovat ve tmě, aby ušetřila energii. Většina zařízení, která nejsou nezbytně nutná pro provizorní provoz, byla odpojena. Skeptici z řad odborníků upozorňují, že pokud kosmonauti brzy nezískají více energie, nebudou moci pracovat s životně důležitými systémy. K těm patří i generátory kyslíku a systémy pro likvidaci oxidu uhličitého. Řídící středisko již posádku vyzvalo, aby pomalu konzervovala kyslík.
Většinu dne strávili tři muži revizí škod a sestavováním seznamu materiálu, který budou potřebovat pro opravy. Asi za čtrnáct dní by je k Miru měla z Bajkonuru dopravit ruská kosmická loď. Americký kosmonaut Michael Foale, jehož osobní věci i vědecké přístroje a materiál jsou zablokovány v nabouraném modulu, si při komunikaci s řídícím střediskem objednal zaslání holicího strojku, zubního kartáčku a zubní pasty. "Raději tři tuby zubní pasty," doplnil poté. Jednou z klíčových otázek zůstává, jak dlouho budou muset kosmonauti na stanici ještě zůstat.
"Situace na Miru je stabilizovaná," prohlásil mluvčí NASA. Pozorovatelé soudí, že ruská strana se bude snažit oddálit případné opuštění stanice. Stotunový kolos by se totiž bez posádky stal velmi nestabilní a pravděpodobně by se vymkl kontrole pozemního střediska.
Pokud by se situace přesto v nejbližších dnech vyostřila, trojice kosmonautů může opustit palubu Miru v záchranné lodi Sojuz, která je jeho součástí.
K evakuaci bude nezbytné přistoupit také v tom případě, že se nepodaří obnovit dodávku energie na úroveň, která by dovolila bezpečné přiblížení zásobovací lodi.
Sedmitunová raketa Sojuz TM-25 je poslední z osvědčené řady kosmických lodí, které byly pro transport kosmonautů k Miru použity v uplynulých 11 letech více než dvacetkrát.
Kosmonauti by při průletu atmosférou přistáli pravděpodobně ve stepích Kazachstánu, odkud by je evakuovaly vojenské vrtulníky.
Foto: Americký kosmonaut Michael Foale si zkouší skafandr.
Jeden člen posádky Miru se pravděpodobně vydá k poškozenému solárnímu panelu a pokusí se jej opravit.
Kosmický oblek- skafandr váží 105 kilogramů- elektrický kontrolní panel na prsou- helma s průzorem- tlakový ventil na prsou- pneumaticko-hydraulický kontrolní panel na prsou- kombinovaný obslužný panel na prsou- zádový batoh se systémy, které pomáhají udržet životní funkce
Model stanice Mir, kterou ve středu poškodila srážka s nákladní raketou.
Pramen: Reuter
28. 6.1997 Sobota - Po kolizi s raketou Progress čelili včera kosmonauté na Miru dalším potížím.
Stanice Mir (AP, ČTK) - Jako by toho neměli tři kosmonauti na poškozeném Miru dost. Nejenže se marně snaží ve ztížených podmínkách zajistit dostatek energie pro oživení okysličovacího generátoru a dalších důležitých systémů, včera navíc vysadilo řízení stanice. Kosmonauti byli nuceni využít rakety Sojuz k natočení dosud fungujících křídel solárního systému ke Slunci, aby si zajistili zoufale potřebnou energii.
Stanice totiž přišla nejméně o třetinu celkového příkonu elektrické energie kvůli kolizi při cvičném přibližovacím manévru nákladní lodi Progress. Kosmonauti museli zastavit experimenty a fyzická cvičení, aby ušetřili energii. Mezitím bylo na Zemi připraveno zařízení naléhavě potřebné k opravám poškozené stanice. Mluvčí ruského střediska pro řízení letu Vsevolod Latyšev informoval, že nákladní kosmická loď Progress M-35 vzlétne k Miru 4. nebo 5. července. Oba ruští kosmonauti z Miru se pak zúčastní výstupu ze stanice a pokusí se opravit otvor v plášti poškozeného modulu Spektr. Třetí člen posádky, americký kosmonaut, bude připraven v raketě Sojuz, která je v případě nutnosti dopraví na Zem.
Američan Michael Foale žije na orbitální stanici teprve něco přes měsíc, ale jeho dva ruští kolegové, Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin, za sebou mají již čtyři měsíce. Oba byli na palubě stanice v únoru, kdy zde vypukl požár.
Ciblijevova manželka Larisa prozradila, že si její manžel s sebou vzal do vesmíru umělohmotného králíčka, kterého mu dala jako talisman pro štěstí jejich dcera. "Není možná příliš krásný, ale vždycky fungoval," říká Larisa.
Washington - Poškození ruské stanice Mir, na níž pracuje i americký astronaut Michael Foale, opět vyneslo v USA na povrch diskuse o účelnosti americko-ruské spolupráce ve vesmíru.
Republikánská strana například vyzvala ředitele NASA Daniela Goldina, aby zajistil takovou bezpečnost práce na této stanici, která by odpovídala obvyklým americkým kritériím. Jinak by neměli být Američané na Mir dále posíláni.
Přerušení kosmické spolupráce mezi Washingtonem a Moskvou, o něž usilují někteří kongresmani a komentátoři, by bylo těžkou ranou prestiži Ruska i Clintonově politice vůči němu. Takový krok by patrně vedl k likvidaci ruské kosmonautiky a k útěkům mnoha specialistů do států označovaných za teroristické.
Čtvrteční rozhodnutí ruské kosmické agentury a NASA o tom, že posádka zůstane na stanici a během dvou vycházek se jí pokusí opravit, americký tisk většinou kritizuje. Například US Today napsal v úvodníku, že tři muži jsou v nebezpečí jenom proto, že někdo určuje priority vzhůru nohama.
Známý expert na ruskou raketovou techniku James Oberg z Houstonu řekl listu Washington Post, že prapodstata této havárie spočívá v nedostatečném financování ruského kosmického programu po rozpadu SSSR.
Třebaže zatím není jasný důvod, proč se při přistávacím manévru neplánovaně zažehly některé motorky Progressu, může být ve své podstatě stejný jako při loňské havárii prestižní ruské sondy Mars, která nesla vědecké aparatury více než dvaceti států.
Vyšetřování této katastrofy, které nebylo dosud uzavřeno, poukázalo na stávky ruských specialistů z výrobního závodu, jimiž protestovali proti několikaměsíčnímu zpoždění výplaty mezd a dále na časté přerušování dodávek elektřiny na kosmodrom, kterým Kazachstán trestal Rusko za neplacení účtů za energii.
Na palubě Miru se má v příštích třech letech vystřídat ještě několik posádek, jejichž členy mají být další Američané a Západoevropané. Ruská stanice totiž nyní slouží jako zkušební pole pro kosmonauty a specialisty vyvíjející mezinárodní stanici Alfa, která se začne stavět příští rok a do plného operačního používání má být uvedena v roce 2002.
Je jasné, že Rusové se budou snažit udržet nynější posádku na Miru co možná nejdéle, a rovněž tak pokračovat v dalších plánovaných výpravách. Vedou je k tomu jak finanční, tak technické důvody.
NASA i ostatní západní kosmické agentury totiž platí Moskvě nemalé částky za pobyty svých lidí na palubě stanice. Podle listu Sun-Sentinel nyní jde o 471 milionů dolarů. A ty by Moskva nedostala, kdyby Západ tyto výpravy vzhledem k velké rizikovosti Miru zastavil. Karel Pacner
30. 6.1997 Pondělí - Mys Canaveral (ČTK) - Americký Úřad pro letectví a vesmír (NASA) hodlá posílat své astronauty na ruskou orbitální stanici Mir navzdory tomu, že při nedávné kolizi přišlo toto ruské zařízení o polovinu dodávek elektrické energie. "Náš nynější plán je založen na pokračování v misi," řekl Frank Culbertson, který řídí z americké strany společný program na Miru. Současně však zdůraznil, že NASA dospěla k přesvědčení, že hranice bezpečnosti byla dosažena.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |