Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Astronomie a kosmonautika v roce 1997 - 3. část

 

 1. 7.1997 Úterý Moskva (ČTK)  - Ruští experti  již připravili k  opravě poškozené kosmické  stanice  Mir  veškeré  potřebné  zařízení,  které  bude letecky dopraveno do Kazachstánu  na kosmodrom Bajkonur. Nákladní loď Progress M-35 s tímto zařízením má z Bajkonuru odstartovat 5. července. S Mirem by se měla spojit 7. července. Mir byl poškozen minulý týden po srážce s nákladní lodí.

 

Je na Marsu život?

 3. 7.1997 Čtvrtek - Americká vesmírná sonda v nejbližších dnech potvrdí, zda na Marsu někdy existoval život.

NASA chce na Marsu najít stopy života

Praha - Zvířená oblaka rudého prachu a silný vítr předpovídá NASA na zítřek pro místo přistání sondy Pathfinder na planetě Mars. Až z ní na povrch vyjede průzkumný robot Sojourner, budou lidé čekat především odpověď na otázku: Je na Marsu opravdu život?

"Myslíme  si,  že  nejdřív  musíme  podniknout  malou  návštěvu a vyhnout  se tak  zničení Kapitolu  a Bílého  domu," vyložil  úkol Pathfinderu americký prezident Bill Clinton v žertovné narážce na film  Den nezávislosti,  v němž   se Země  jen s  potížemi ubrání invazi  vesmírných  vetřelců.  První  muž  Spojených  států  však vzápětí vážněji dodal: "To nám  pomůže rozhodnout, zda, jak a kdy bychom tam měli vyslat lidi.

"Jinými slovy,  i výsledek této  mise bude podle  odborníků z NASA rozhodovat o  tom, zda se do  dobývání Marsu budou i  v nejbližší budoucnosti investovat  nemalé prostředky. Experti totiž  sní i o ambiciózním  plánu přeměny  čtvrté planety  sluneční soustavy  na obyvatelný svět. Pokud  na Marsu byl někdy život,  mohl by se tam také vrátit.

Důkazů  zatím  není,  téměř  ani  co  by  se  za  nehet vešlo. Na meteoritu ALH84001, kusu horniny, který před patnácti miliony let náhodně vyrazila  kometa z povrchu  rudé planety a  který před 13 000 roky dopadl do Antarktidy,  byly loni v létě nalezeny fosilní zbytky bakteriím  podobných mikroorganismů. Přestože  největší ze stop života  je velká pouze setinu  tloušťky vlasu, vyvolal objev horečku: lidstvo stanulo na dosah  naplnění nadějí, že život není pouze pozemský patent.

"Domněnka, že Země je jediný  obydlený svět v nekonečném vesmíru, je  stejně absurdní  jako předpoklad,  že na  osetém poli vyroste jediný  klas," tvrdil  sice již  ve 4.  století př.  n. l.  řecký filosof  Metrododras,  ale  pak   stovky  let  neexistoval  žádný hmatatelný důkaz.

První  sondy naopak  zjistily, že  Venuše je  příliš horká a Mars příliš  studený. Ani  "odposlouchávání vesmíru"  nepřineslo zatím žádný pokrok v hledání cizí civilizace.

Kus horniny  z Marsu a  výsledky dalších pozorování  planety daly hledačům  života novou  sílu a  přilákaly pozornost  veřejnosti - především v USA - a s  ní i pozornost politiků, kteří rozhodují o rozpočtu na další výzkum.

Nadšení se  zatím udržuje i  přesto, že výzkumy  veřejného mínění zaznamenaly  i  obavy,  že  sbíráním  vzorků  na  Marsu  a jejich přepravou  na Zemi  může NASA  rozšířit zhoubné  epidemie. Naděje nezpochybnily ani  sílící hlasy skeptiků, že  údajné stopy života vznikly spíše chemickými procesy v horninách.

"Není to jediný nález, který nás utvrdil v tom, že na Marsu byl a možná  je život,  jde spíš  o kombinaci  mnoha faktů," upozorňuje doktor  David McKay,  planetolog, který  se podílel  na dvouletém výzkumu v Johnsonově vesmírném středisku.

Mars  je pouští  smrti: bez  vody v  kapalném stavu,  s průměrnou teplotou povrchu  kolem šedesáti stupňů pod  bodem mrazu, obsahem oxidu  uhličitého  v  atmosféře  vyšším  než  95 procent a nízkým atmosférickým tlakem.  Nicméně povrchové útvary  - nejen pověstné kanály - nasvědčují  tomu, že kdysi byla rudá  planeta teplejší a na jejím povrchu byla jezera, řeky, moře i oceán. Odhaduje se, že tyto podmínky se  začaly měnit před 300 miliony  let, kdy na Zemi už  vylézali z  vody první  obojživelníci. Je  proto možné, že na Marsu  se   za  podobných  podmínek   vyvinuly  alespoň  základní organismy. Vědci  doufají, že díky sopečné  činnosti by mohla být pod povrchem voda v kapalném stavu a v takových teplejších oázách by  se   mohl  udržet  život.  Ovšem   nanejvýš  v  mikroskopické velikosti."Chci,  aby všichni  pochopili,  že  nemluvíme o  malých zelených mužíčcích," zdůrazňuje ředitel NASA Daniel Goldin.   Pavel Stockl

Foto: Model  Sojourneru zvládal své  úkoly v imitované  marťanské krajině na Zemi dobře.

Foto:  Figurína  mimozemské   krásky  bude  vévodit  zahajovanému kongresu  zastánců  existence  návštěvníků  z  vesmíru. Ufologové museli sice Mars škrtnout  ze seznamu kolébek civilizací, nicméně věří, že přinejmenším v Rooswellu  havaroval v roce 1947 létající talíř.

Odborníci sní o vytvoření Země č. 2

Praha  (sto)  -  I  kdyby  nebyl  misí Pathfinderu odhalen život, očekávají se i  další výsledky s napětím. Řada  vědců totiž sní o tom, že Mars lze terraformovat, tedy přeměnit na druhou Zemi.

"Nejdřív  musíte planetu  ohřát alespoň  o 60  stupňů Celsia. Pak použijete  sluneční  záření   pro  odstranění  oxidu  uhličitého. Počkáte  sto tisíc  let a  nakonec přidáte  lidi," to je zkrácený recept  planetologa  Chrise  McKaye  z  Amesova výzkumného centra NASA.

Dnes by člověk bez speciálního  skafandru na povrchu rudé planety umrzl,  otrávil se  oxidem uhličitým  a jeho  krev by  při nízkém atmosférickém tlaku začala okamžitě vařit.

První fáze terraformace předpokládá  vyslání továren, které budou na  povrchu  Marsu  vyrábět  tzv.  skleníkové  plyny.  Ty by měly zabránit unikání  odražené sluneční energie do  vesmíru, a zvýšit tak  povrchovou  teplotu.  Ostatně   sama  Země  je  díky  hustší atmosféře a  skleníkovým plynům o třicet  stupňů teplejší, než by byla bez nich.

Dobu  potřebnou na  ohřátí Marsu  McKay odhaduje  asi na 200 let. Teprve  pak  by  se  mohla  objevit  na  povrchu planety základní podmínka života - voda.

V tom okamžiku  může začít druhá  fáze, která promění  marťanskou atmosféru na  pozemskou. A to snižováním  obsahu jedovatého oxidu uhličitého ve  prospěch dusíku s kyslíkem.  V této souvislosti je právě největším problémem dusík, který na Zemi tvoří atmosféru ze 70 procent. Pokud  nejsou na Marsu přirozené zdroje  dusíku, a to má  Pathfinder   také  ověřit,  navrhuje   McKay  jejich  získání přesunutím  na   dusík  bohatých  asteroidů.   Další  proměny  by zajistily první  mikroorganismy a sto  tisíc let, během  nichž je možné, že lidstvo  přijde na to, jak proces  urychlit. Mars by se tak podle McKaye změnil na nový svět, obdobu Noemovy archy, kdyby to se Zemí dopadlo špatně.

Pozemská marsologie sahá až k faraonům

Praha (sto)  - Přestože "nedostatek UFO"  je pro mnohé zklamáním, výsadek  Pathfinderu otvírá  novou kapitolu  v dějinách  zkoumání Marsu.  Ty  sahají  až  k  starověkým  Egypťanům,  kteří  planetu pojmenovali "Ten  rudý". Po dlouhá  století se o  ni zajímali jen astronomové  a  astrologové.  Zlom  nastal  na  počátku  minulého století,  kdy  Percival  Lowell  oznámil,  že  na  Marsu  odhalil dalekohledem zavlažovací kanály lemované vegetací. Sny o nezemské civilizaci však  rázně utnula v  60. letech sonda  Mariner, která Mars obletěla,  a nakonec sondy  Viking 1 a  2, které na  planetě přistály a na tisících snímcích ukázaly jen rudou poušť.

 

Něco tu letí

14. 7.1997 Pondělí - Jednoho  dne, budete-li  mít  štěstí,  uvidíte na  obloze zazářit meteorit. Jednoho dne, budete-li  mít hodně velkou smůlu, zasáhne vás meteorit do hlavy. Občas totiž padají na zem.

Focus, Londýn - Zadívat  se za  vlahé letní  noci na  oblohu a pozorovat padající hvězdy!  Krásně  romantická  představa.  Horší  je,  pokud nějaká hvězda  doopravdy spadne.  Stává se  to a  následky bývají  někdy katastrofální. Určitě jste slyšeli  třeba o tunguzském meteoritu. Historie  zná  ovšem  případy,  kdy  meteorit  zasáhl  automobil, budovu, dokonce i člověka nebo zvíře.

Meteorit  může přiletět  kdykoli a  odkudkoli. Může  být obrovský jako  hora nebo  maličký jako  pětník. A  pokaždé se může strefit právě  do  vás.  Tři  vědci  z  laboratoří  NASA, Kevin Yau, Paul Weissman  a   Donald  Yeomans,  vypočítali   pravděpodobnost,  že meteorit zasáhne nějakého člověka.  Jednou za dvaapadesát let prý spadne  meteorit o  váze pěti  set gramů.  Jednou za  čtrnáct let meteorit stogramový. Tato čísla  jsou naštěstí nadsazená, protože počítají s  nereálnou situací, kdy  všichni lidé na  celé planetě stojí v daném okamžiku pod širým nebem. Jenže co kdyby...    

Meteoritem do hlavy

K jednomu  z  nejznámějších  případů  došlo  roku  1954  ve městě Sylacauga   v  Alabamě.   Hewlett  Hodgesovou   probudil  poněkud drasticky  z  poklidného  dřímání  téměř čtyřkilogramový meteorit (přesná váha byla 3,9 kilogramu), který prolétl střechou, narazil do  rádia a  nakonec zasáhl  i samu  Hawlett. Měla  štěstí, náraz odnesla  několika  modřinami  na  noze  a  na  břiše, ale stres z následující  publicity  ji  přesto  donutil  ukrýt  se  na čas do nemocnice.

Další  slavný případ  se udál  v Mhow  v Indii  - meteorit zlámal jednomu  muži  ruku.  Nebo  v  Noblesvillu  v  Indianě,  kde jiný meteorit poškrábal  třináctiletého chlapce a  tak tak minul  jeho ucho. Méně štěstí  měl františkánský mnich z Milána  v roce 1650. Meteorit mu zlomil nohu, poškodil cévu a mnich vykrvácel.    

Přitažlivost Číny

Příběhy o lidech zasažených meteoritem jsou děsivé, i když mívají občas   dobrý  konec.   Zřejmě  nejhrozivější   zkušenosti  má  s padajícími meteority Čína. Podle záznamů zabil meteorit 14. ledna 616 dvanáct  lidí. Dalších dvanáct  padlo za oběť  meteoritu roku 1639 a roku 1907 byla údajně zabita celá jedna rodina.

Neznamená to, že  by na Čínu padalo více  meteoritů než na zbytek světa,  ale   astronomové  císařského  dvora   bývali  odpradávna proslulí   pečlivým  pozorováním   a  detailními   záznamy  všech tragických událostí.

Svědectví  nalézáme i  v historii  jiných zemí.  Roku 1648 zasáhl meteorit švédskou  loď Malacca a zabil  dva námořníky. Mezi další oběti patří  mnich z italské  Cremony (rok 1511),  spící farmář z Kentucky  či japonské  dítě. Nejhorší  evropskou katastrofou  byl nejspíš v  šestnáctém století dopad  meteoritu na milánský  hrad. Tehdy vzplanul sklad munice a  následný výbuch téměř srovnal hrad se zemí.Yau a jeho spolupracovníci tvrdí, že soupis obětí meteoritů by ve skutečnosti mohl být mnohem delší. Nalezli staré čínské záznamy o události  z roku  1490: "Kameny  padaly na  zemi jako hustý déšť, zabily  desetitisíce  lidí."  Nebo  jiný  zápis  z  roku 1342: "V Chiningu pršely  železné kameny. Dopadaly  na lidi i  na zvířata. Koho zasáhly, ten byl na místě mrtev."    

Kamenný déšť

Záznamy mluví o dešti kamenů. Meteority nejsou vždy celistvé kusy kamene. Přibližně polovina z nich se v atmosféře rozlomí na mnoho malých  kousků. Například  roku 1969  dopadly na  mexické území o rozloze   tří  set   čtverečných  kilometrů   celkem  čtyři  tuny meteoritů. Bylo to přes osm tisíc jednotlivých kamenů!" Meteority zasáhly  vesnici Pueblito  de Allende.  Naštěstí k  tomu došlo  v jednu hodinu po půlnoci,  kdy všichni obyvatelé vesnice spokojeně spali a nikdo nebyl zraněn.

Jakmile  se  meteorit  rozpadne,  dopadají  jeho  části na Zem ve specifickém  útvaru,  kterému  se  říká  "elipsa rozptylu". Větší úlomky mají  větší energii, proto dopadají  nejdále. A jak elipsa postupuje ke středu, úlomky se zmenšují.

Meteorit při průletu atmosférou  hoří, proto vydává světlo. Dokud můžete  jeho světlo  vidět,  jste  v relativním  bezpečí. Jakmile zhasne, klesl k zemi a naštěstí jinam, než se právě nalézáte.   

 Tajemné datum

Meteority často  člověka nezasahují, ale  to neznamená, že  by se nenašli lidé,  kterým není toto rozumové  zdůvodnění nic platné a kteří  by  netrpěli  meteorofobií.  Ano,  i  tato fobie existuje. Meteorofobici se  bojí celý rok,  jednoho dne však  jejich strach prudce stoupá. Stává se tak každého 30. června.

Nejvíce meteoritů padá v létě. První polovina srpna je dokonce ve znamení  největšího roje  meteoritů  za  celý rok.  Záznamy navíc potvrzují, že nejnebezpečnější den je 30. červen.

Právě  toho dne  roku 1908  dopadl na  Sibiři tunguzský meteorit. Následky dopadu se mohou přirovnat k výbuchu menší atomové bomby. Tlaková  vlna  několikrát  oběhla  celou  zeměkouli.  Ze zemského povrchu  zmizel  celý  les  a  zvířata,  která  přežila,  zděšeně prchala. V  továrně vzdálené šedesát kilometrů  se vysypala okna. Oblast  byla jen  minimálně zalidněna,  což zabránilo  ztrátám na životech.  Kdyby meteorit  přiletěl k  Zemi o  pár hodin později, vlivem zemské rotace by dopadl na hustě zalidněný Stockholm.

Ještě  že k  velkým katastrofám  dochází zřídka  a že malý úlomek meteoritu málokdy zasáhne člověka.    

Meziplanetární smetí

Meteority jsou  úlomky kamenů, které  poletují vesmírem. Většinou se  na pouť  k naší  planetě vydávají  z prstence asteroidů, jenž obíhá Slunce mezi Marsem a Jupiterem asi 270 milionů kilometrů od Země.  Některé meteority  ovšem  přilétávají  i z  jiných oblastí vesmíru - z Měsíce, někdy dokonce i z Marsu. Každým rokem zasáhne naši planetu  přibližně milion úlomků. Zpravidla  dopadnou do vod oceánů nebo přinejmenším na pustá  a neobydlená místa. Pár z nich si bohužel najde cestu i do měst a vesnic.

Meteority bývají  většinou tvořeny kameny. Na  první pohled byste meteorit  mezi kamením  nepoznali. Některé  se ovšem  vytvořily z niklu  a  železa,  ty  jsou  pak  mimořádně  těžké.  Všechny mají charakteristický  lesklý  povrch,   v  naprosté  většině  případů černomodrý.

Do  atmosféry  vlétnou  rychlostí  až  dvaasedmdesát kilometrů za vteřinu  -  říkává  se  jí  i  rychlost  kosmická. Jejich teplota okamžitě stoupne na  4 800 stupňů Celsia. Tření  o vzduch doslova odírá jejich povrch.  Meteorit se rozžhaví a zanechá  za sebou na obloze  světelnou stopu.  Průlet atmosférou  naštěstí znamená pro většinu meteoritů  zánik, kámen se  jednoduše "obrousí" a  shoří. Jen opravdu  velké kameny dopadnou na  zemský povrch. Průletem se jejich rychlost sníží až na sto dvacet metrů za vteřinu. Při pádu se ochlazují  a roztavená hmota  se opět spojí.  Právě to vytváří onen zvláštní povrch meteoritů.    

Pár zajímavostí o meteoritech

Meteorit  v  Murray  v  Kentucky  zasáhl  pět  budov  najednou. V Louisvillu  jiný   meteorit  namířil  do  tří   budov  a  jednoho automobilu. Úspěšně.

Při  průletu  atmosférou  vydávají  meteority  nejrůznější zvuky. Dělové  rány,  bouřkové  hřmění,  pískot  a  praskání patří k těm nejčastějším.

Arizonský  kráter  vznikl  přibližně  před  padesáti tisíci lety. Meteorit, který jej způsobil, měl  hmotnost asi šedesát osm tisíc tun.

Ledové kroupy,  které mohou dosáhnout  velikosti golfového míčku, dokáží napáchat mnohem více škod než meteority.

Roku   1938  meteorit   poprvé  zasáhl   automobil.  Auto   stálo zaparkované v garáži v Illinois.

Foto:   Peekskillský  meteorit   zasáhl  automobil   osmnáctileté studentky Michelle Knappové.

 

Pekelně horké

Focus, Londýn - Teploty  nízké  i  vysoké.  Žhavé  supernovy  a absolutní nula ve vesmírném prostoru. Hodnoty, při nichž  se vaří krev v těle. Jaké jsou, jaký mají řád a čím se měří.

Odpověď  na  otázku,  jaký  je  vztah  mezi  nadmořskou  výškou a teplotou, se na první pohled  zdá jasná. Čím výše, tím chladněji. Důkazy vypadají přesvědčivě. Na vrcholcích velehor, které se tyčí v tropických oblastech,  je věčný sníh.  Ve velkých výškách  mají letadla  námrazu na  křídlech. Dalo  by se  očekávat, že  teplota progresivně stoupá až  do míst, kde se vzdušný  obal Země stýká s vesmírným prostorem.    

Vzdušný obal

Situace  je  složitější.  Nejnižší  vrstva atmosféry, troposféra, která  se prostírá  do výše  šestnácti kilometrů  nad rovníkem  a devíti  kilometrů   nad  póly,  se  chová   podle  očekávání.  Je nejteplejší u země a s rostoucí výškou teplota klesá.

Další vrstva, stratosféra, sahá do výše padesáti kilometrů. Chová se  poněkud nečekaně.  Zatímco teplota  na rozmezí  s troposférou dosahuje minus  šedesáti stupňů, na  opačné hranici, kde  by měla být  ještě hlouběji  pod nulou,  se vyšplhá  na plus deset stupňů Celsia.

Mezosféra,   která   následuje,   obsahuje   minimální   množství atmosférických  plynů,  pohlcujících  sluneční  záření.  Chová se podle  předpokladů. Na  nejvzdálenějším  konci  od Země  ve výšce osmdesáti kilometrů má teplotu minus sto dvacet stupňů Celsia.

V termosféře, tvořící vnější část  vzdušného obalu Země, nabývají teploty nečekaných hodnot. Přestože plynů je zde ještě méně než v mezosféře, pohlcují ultrafialové záření a teplota dosahuje hodnot tavicí pece - dvou tisíc stupňů Celsia.    

Peklo pod nohama

Zemská kůra  v poměru ke  žhnoucímu jádru má  nepatrnou tloušťku, menší  než   kůže  na  fotbalovém  míči.   Na  mnoha  místech  je proděravělá.  Tudy se  na povrch  dostává tekoucí  žhavá hmota  z nitra Země.  Teplota jádra, které  má poloměr tři  tisíce tři sta sedmdesát  osm  kilometrů,  dosahuje  čtyř  a  půl  tisíce stupňů Celsia. Zemský plášť  o tloušťce dva tisíce osm  set kilometrů je poněkud chladnější a teplota pak dále klesá v litosféře.

V nejhlubším  dole  na  světě,  nedaleko  Johannesburgu, dosahuje teplota v hloubce devíti a  půl kilometru padesáti stupňů Celsia. Stěny  v tomto  dole na   těžbu zlaté  rudy jsou  ještě teplejší. Dělníci musí nosit speciální kombinézy, chlazené kapalinou.    

Sopky a gejzíry

Nejteplejším místem na Zemi je libyjská Sahara. Denní teploty tam dosahují  padesáti osmi  stupňů Celsia.  Ve známém  Údolí smrti v Kalifornii jsou jen o stupínek nižší.

Sopečná láva v okamžiku, kdy dosáhne zemského povrchu, má teplotu přibližně tisíc  jedno sto stupňů Celsia.  Gejzíry vytvářejí páry přehřáté na  čtyři sta stupňů, které  se shromažďují v podzemních komorách a vytlačují na povrch ohřátou vodu.

Zajímavou  situaci  vytvářejí  podmořské  sopky,  zejména  blízko Havaje. Do moře  soustavně vyvěrá láva o teplotě  tisíc jedno sto stupňů Celsia. Ohřívá vodu v okolí, což vede ke vzniku zajímavých mořských stalagmitů.

Island  doslova sedí  na  vulkánech.  Voda je  vytlačována silným tlakem z oblastí pod mořským dnem.  Má teplotu dvě stě až tři sta stupňů Celsia a ohřívá okolní mořskou vodu na čtyřicet až padesát stupňů. Některé mořské formy života se těmto neobvyklým podmínkám přizpůsobily.  Jeden druh  slizouna  a  někteří korýši  vydrží po krátkou dobu  teplotu do pětačtyřiceti stupňů  Celsia. Umožní jim to proniknout do "horké zóny" a živit se zbytky uvařených ryb.    

Ptáci s nemrznoucí směsí

Savci  udržují  tělesnou  teplotu  kolem  37,5  stupně  Celsia. O velrybách  se  ví,  že  mají  krev  teplejší,  ale jejich tělesná teplota  pod silnou  vrstvou tuku  je téměř  stejná jako lidská - 36,8 stupně Celsia.

Psi mají  teplotu vyšší -  38,5 stupně Celsia.  Staří Číňané toho využívali  a brali  si málo  osrstěná nebo  holá plemena  (čínské naháče)  místo ohřívadel  do  postelí.  Pravidlem je:  čím kratší srst, tím  větší výhřevnost. Dodnes některé  indiánské kmeny měří chlad  noci počtem  psů, které  člověk potřebuje  k zahřátí. "Noc byla studená na dva (tři, čtyři atd.) psy.

Opravdu horká  těla ve zvířecí říši  mají ptáci. Může se  to zdát podivné  vzhledem  k  jejich  evolučním  vztahům k chladnokrevným dinosaurům,  ale  ptačí  krev  má  skutečně  teplotu  41,7 stupně Celsia. U  lidí při této teplotě  dochází k nezvratnému poškození mozkových  tkání.  Vyšší  teplota  krve  pomáhá  ptákům zlepšovat okysličování  při namáhavé  práci, jakou  je let,  boj s větrem a chladem výšek.  Kondoři, kteří běžně  létají ve velkých  výškách, mají dokonce vyvinutou přirozenou protimrznoucí substanci v krvi. Piloti tyto letce často vidí ve výškách kolem osmi kilometrů.    

Žhavá technologie

V polovině  padesátých  let  byla  v  arizonské  stepi sestrojena solární pec.  Paprsky sto dvaceti konkávních  zrcadel se zaměřily na  krabičku  ze  slitiny  wolframu  a  titanu,  a dosáhlo se tím teploty  sedmi tisíc  stupňů  Celsia.  Těchto vysokých  teplot se využívalo k vědeckým výzkumům, ale byly překonány vývojem laseru. Teplota  jeho paprsků  může vystoupit  až na  sto milionů  stupňů Celsia.

Vysoké teploty  vznikají při explozi nukleárních  bomb. Když byly svrženy atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki, dosahovala teplota v centru výbuchu  padesáti tisíc stupňů Celsia.  Teplota blesku při bouřce odpovídá  třiceti tisícím stupňů Celsia.  Okolní vzduch se při tom prudce zahřeje, expanduje  a vytvoří vlnu, kterou vnímáme jako hrom.    

Superteploty

Při   výbuchu   termonukleárních   zbraní,   založených  na  fúzi vodíkových atomů,  krátkodobě vznikají teploty  jako ve slunečním jádru - sto milionů  stupňů Celsia. V experimentálních reaktorech bylo dosaženo  i teplot sto  čtyřiceti milionů stupňů  Celsia. Na zeměkouli se s vyšší teplotou zatím setkat nemůžeme.    

Vesmírné teploty

Podle měřítek solárního systému a  galaxie jsou výkyvy teploty na Zemi minimální.

Na  planetě  Merkur,  která  je  nejblíže  Slunci, dosahují během osmačtyřicetihodinového  dne nejvyšší  teploty čtyř  set padesáti stupňů Celsia. V noci teplota  povrchu Merkuru klesá na minus sto sedmdesát stupňů Celsia.

Venuše  zažívá ve  dne ještě  větší žár  (pět set stupňů Celsia), vlivem    skleníkového   efektu    vytvářeného   neproniknutelnou atmosférou. Noční teploty se pouze odhadují.

Denní teploty na Měsíci dosahují sto deseti stupňů, noční klesají až na minus sto sedmdesát stupňů Celsia.

V horních  vrstvách atmosfér  Saturnu, Jupitera,  Uranu a Neptunu byly naměřeny teploty kolem minus sto padesáti stupňů Celsia.

V jádru Jupitera je asi 20  000 stupňů Celsia a tlak pětačtyřicet milionů atmosfér.

Ve  srovnání s  některými  kosmickými  megahvězdami v  galaxii, u kterých  se teplota  odhaduje na  miliardu i  více stupňů Celsia, naše vlastní Slunce hřeje docela mírně.

Rozlišujeme u něj tři zóny:  jádro (s teplotou asi třicet milionů stupňů  Celsia), atmosféru  (s teplotou  kolem milionu  stupňů) a povrch (s "nízkou" teplotou asi pět tisíc pět set stupňů Celsia).

Dlouho se  věřilo, že teplota vesmírného  prostoru je na takzvané absolutní nule - minus 273 stupňů Celsia. Jsou však náznaky, že v tomto prostoru existují teplejší proudy plynů.    

Jakou mají teplotu

Supernova - jedna miliarda stupňů Celsia
Nukleární reakce - 140 milionů stupňů Celsia
Sluneční jádro - 100 milionů stupňů Celsia
Nukleární výbuch - 100 milionů stupňů Celsia
Laser - 7000 stupňů Celsia
Rozžhavené vlákno žárovky - 3000 stupňů Celsia
Zemské jádro - 1100 stupňů Celsia
Gejzíry - 400 stupňů Celsia
Teplá voda z vodovodu - 40 stupňů Celsia    

Důležité teploty

1 stupeň Celsia   krevní plazma mrzne
7                 studená voda bolestivě mrazí
14,2              nejnižší tělesná teplota, při které dokázal člověk přežít
36,5 - 37,2       normální tělesná teplota
42                molekuly proteinů v těle se začínají srážet
48                teplá voda se zdá bolestivě horká
49                kůže se pálí
101               křev se vaří    

Různá měřítka

Pro  měření  teplot  existují  tři  různé  systémy:  Farenheitův, Celsiův a Kelvinův.

* Farenheitovy  stupnice se  používá zejména  ve Velké  Británii. Teplota, při které mrzne voda,  tedy 0 stupňů Celsia, představuje 32 stupňů Farenheita. Bod varu vody  - 100 stupňů Celsia - je 212 stupňů  Farenheita.  Duchovním  otcem  tohoto  systému je německý fyzik Daniel  Gabriel Farenheit (1786  - 1736), který  jako první použil rtuťový teploměr.

* Celsius  uspokojil  neustálé   volání  po  desetinné  soustavě. Vytvořil stupnici rozdělenou na sto dílků mezi bodem mrazu, který je označen nulou, a bodem varu vody, který představuje sto stupňů Celsia.

* Základní hodnoty  Kelvinovy stupnice nejsou  odvozeny z teploty vody, ale plynů. Je to  oblíbený způsob měření tepelných hodnot v astronomii.  Nula  kelvinů  je   teplota  vesmírného  prostoru  - takzvaná absolutní nula - při níž molekuly nemají žádnou tepelnou energii. Na rozdíl  od jiných soustav se v  této nepoužívá termín stupeň, ale přímo kelvin.

Teplotní rozdíl 1 stupeň Celsia se rovná 1 K.

* Existuje  ještě  jeden  systém  měření  teplot.  Je to stupnice Réamurova,  kde bod  mrazu se  udává 0  stupňů R,  což se rovná 0 stupňů C a bod varu (100 stupňů C) představuje 80 stupňů R. Jde o zastaralý  systém,  který  zavedl  v  osmnáctém  století Francouz Réamur. Dnes je téměř zapomenut.

 

Útok na Mars

22. 7.1997 Úterý - Pathfinder šťastně přistál na Marsu  a až budete číst tyto řádky, bude  už  o  úspěchu  jeho  vesmírné  mise v podstatě rozhodnuto. Nikoho  nepřekvapí, že  se na   ní víc  než podstatně  podílely i špičkové firmy z oblasti IT,  mezi jinými i kouzelníci z Mountain View, SGI a Sun.

Data  z  Marsu  putují  do  řídícího  střediska  v Jet Propulsion Laboratory (JPL)  v kalifornské Pasadeně,  kde jsou vyhodnocována na stanicích SGI (osmi OCTANE a  dvou O2). Hlavní roli však hraje grafický superpočítač Onyx2,  který "nabaluje" vyhodnocené obrazy na  detailní  3D  model  povrchu  Marsu,  vytvořený  ve vývojovém prostředí  Cosmo Worlds,  takže vznikne  velmi realistický  model povrchu rudé planety. A k  čemu bude sloužit? Samozřejmě k řízení marťanského vozítka Soujourner, které  bude zkoumat povrch Marsu. "Řidič" vozítka  si bude moci díky  mazanému softwaru prohlédnout terén  z libovolné  perspektivy a  pohodlně naplánovat  trasu, po které bude vozítko a jeho akce řídit opět superpočítač Onyx2.

Důležitou  roli   hraje  i  internetovský   server  SGI  WebFORCE Origin200, který  zabezpečuje provoz a  mirroring webové stránky, na  níž jsou  zveřejňovány aktuální  materiály z  mise (na hlavní stránku JPL  http://mpfwww.jpl.nasa.gov jsme se  přímo nedostali, ale bez problémů  to šlo přes některý ze  22 zrcadlených serverů, např.     http://mars.sgi.com,     http://www.sun.com/mars     či http://mars.eso.org).

Každý uživatel Internetu se však může stát i řidičem simulovaného marťanského vozítka ve VRML prostředí s prohlížečem Cosmo Player, který je  standardní součástí produktu  Netscape Communicator 4.0 nebo je jako plug-in k dispozici na http://cosmo.sgi.com.

Zde se  zapojuje i technologie  firmy Sun. Jednak  webové stránky JPL  obhospodařuje  a  zrcadlí  i  server  Sun  Netra  a výzkumné činnosti  simulovaného  vozítka  (sondáže,  rozbory)  jsou řízeny aplikací  WITS (Web  Interface for  Science), o  níž autoři z JPL prohlásili, že by bez Java technologie nebyla proveditelná.

Tyto simulace neužívají jen pracovníci JPL, mohou si je vyzkoušet i uživatelé  Internetu a  na jejich  přípravě se  prostřednictvím Internetu mohli podílet i studenti amerických a finských vysokých škol.

Foto: Marťanský výzkumný robot Sojourner.

Okurky na Internetu - vybral jsem:

Máme tu i zajímavější věc. Chcete-li se svézt s robotem Sojourner po  povrchu  Marsu,  podívejte   se  na  stránku  Jet  Propulsion Laboratory:  http://mpfwww.jpl.nasa.gov (my jsme se na ní dostali jen  přes   mirror  na  http://mars.sgi.com).   Máte-li  Netscape Communicator 4.0,  můžete přímo vystartovat  do marťanské krajiny modelované ve  VRML 2.0, jinak budete  potřebovat ještě příslušný VRML prohlížeč Cosmo Player (jako plug-in je ke stažení na adrese na http://cosmo.sgi.com).

Mise NASA:

http://www.geocities.com/SiliconValley/1080/nasacams.html

 

Za rudou planetou

28. 7.1997 Pondělí - Lidstvo si  podmaňuje vesmír. Lidé se  prošli po Měsíci, pobývají na orbitálních stanicích ve vesmíru,  prolétávají se kolem Země a sní o cestách  na Mars. Prozatím k němu  aspoň vysílají průzkumné sondy a doufají, že se za pár let na Mars i podívají.

Focus, Londýn
Panorama, Milán
El País, Madrid

Pátek  4.  července  1997.  Spojené  státy  americké slavily svůj největší svátek - Den nezávislosti.  V Čechách přišlo ochlazení a začalo  pršet. V  Oslu proběhl  první ze  série čtyř  atletických závodů Golden  Four o dvacet  kilogramů zlata. Na  Marsu přistála sonda Pathfinder.

V 19.02  středoevropského   času  vletěla  sonda   Pathfinder  do atmosféry  Marsu  a  po  pěti  minutách  se  dotkla rudé planety. Chystala se vysunout robotka s názvem Sojourner, který má za úkol planetu prozkoumat.  Zabránily mu v tom  dva nevyfouklé vzduchové vaky,  které  se  brzy  podařilo  zvládnout,  a  v  neděli v 7.59 středoevropského  času  Sojourner  konečně  vyjel  na povrch cizí planety.    

Čtvrtá planeta

Mars  je čtvrtou  planetou  sluneční  soustavy. Patří  do skupiny vnitřních  planet, od  svého  souseda  Jupiteru je  totiž oddělen širokým pásem "smetí", planetek a asteroidů. Obíhá kolem Slunce v průměrné    vzdálenosti    228    milionu    kilometrů   (to   je jedenapůlnásobek  vzdálenosti Země  od Slunce).  Jeho dráha tvoří velmi protáhlou elipsu, proto je  Mars v určitých obdobích k Zemi mnohem  blíže. Právě  tehdy je  příznivá doba,  aby se  k planetě vydala pozemská sonda.

Mars kolem Slunce oběhne za  1,9 pozemského roku, během této doby se na planetě vystřídají čtyři roční období podobně jako na Zemi, protože osa planety je nakloněná.

Poloměr  Marsu je  téměř dvakrát  menší než  poloměr Země  a jeho hmotnost  dosahuje pouze  jedenácti procent  zemské hmotnosti. To znamená,  že  jeho  hustota  je   mnohem  nižší.  Nižší  je  také atmosférický  tlak,  přibližně   stokrát.  Atmosféra  je  tvořena především  oxidem uhličitým.  V  době  přísluní (když  je planeta nejblíže Slunci)  stoupají kolem rovníku  denní teploty nad  nulu (některé prameny uvádějí až dvacet  stupňů Celsia!), v noci ovšem klesají opět na minus osmdesát až sto dvacet stupňů Celsia. Tolik technické údaje.

Mars  je ze  Země snadno  pozorovatelný, proto  se na  něj již od sedmnáctého století zaměřovaly  dalekohledy hvězdářů a astronomů. První  mapu planety  vytvořil  již  roku 1659  holandský astronom Christiaan Huygens. Byl také  prvním člověkem, který určil rotaci Marsu -  čtyřiadvacet hodin. Roku 1784  zjistil anglický astronom William Herschel, že  Mars má na pólech ledové  čepičky, které se objevují v období marťanské zimy.  Dokonce se domníval, že vidí i mraky.    

Život na Marsu

Skutečný průlom  v poznávání Marsu  přišel v sedmdesátých  letech minulého   století.   Italský   astronom   Giovanni  Schiaparelli pozoroval  Mars nejnovějšími  teleskopy, mnohem  výkonnějšími než doposud, a  výsledkem byla slavná  Schiaparelliho mapa: ukazovala kanály (tedy "canali", jak je sám Schiaparelli označil). Problémy nastaly  v  okamžiku,  kdy  se  k  mapě  dostal Američan Percival Lowell. Usoudil, že kanály nejsou  nic jiného než uměle zbudované vodní  cesty.   Lowellovy  knihy  z  přelomu   století  se  staly bestsellery a svět zachvátilo šílenství - posedlost Marťany.

Na  podrobný  vědecký  průzkum  si  musela  planeta  počkat až do šedesátých  let našeho  století. Ještě  roku 1964  pravila zpráva NASA  toto:  "Je  velmi   pravděpodobné,  že  na  Marsu  existují primitivní formy života." Naděje  poprvé padla 15. července 1965, kdy  kolem Marsu  proletěla sonda   Mariner 4  a odeslala  na Zem zrnité černobílé obrázky povrchu planety.  Krátery a kanály by tu byly, ale ani stopa života.

Roku 1972 přiletěla  k Marsu další sonda, Mariner  9, která se na celý  rok  stala  jeho  umělou  oběžnicí.  Fotografovala obrovské sopky,  hluboké  propasti,  mraky,  ledová  pole  a vyschlá říční koryta.  Není-li  tu  život  v  současnosti,  nemohl tady aspoň v nějaké formě existovat dříve?

Přišel rok 1976  a další cesta na Mars.  Sondy Viking přistály na planetě,  poprvé  v  historii  lidstva.  Měly  za  úkol pátrat po stopách  života -  po uhlíku.  Co zjistili?  Na Marsu  bylo možné vypozorovat  jednotlivé  atomy  uhlíku,  ale detektory nedokázaly odhalit  žádné organické  molekuly. Marťanský  povrch je chemicky reaktivní,  ale život  ani v  nejprimitivnější formě  se prokázat nepodařilo. Na detailnější informace si musíme počkat.    

Zprávy z Marsu

Prozatím vědci  studují složení Marsu  a hledají stopy  po možném životě pouze  v meteoritech. Některé  pocházejí z pásu  asteroidů mezi  Marsem  a  Jupiterem,  jiné  však  přímo  z Marsu. Výzkumné laboratoře mají  k dispozici asi tucet  takových úlomků a kamenů, říká se jim meteority Shergotty-Nakhla-Chassigny, zkráceně SNC.Roku  1979 v  jednom z   nich nalezl  Donald Bogard  z Johnsonova vesmírného  centra   v  Texasu  maličké   bublinky  plynu,  který identifikovala sonda Viking v atmosféře Marsu.

Jiný zajímavý kámen objevila 27. prosince 1984 Roberta Scoreová v Antarktidě. Kámen byl temně  zelený, v prasklinách zářila červená "rez". Po pár týdnech ho odložili do skladu v Houstonu a označili ALH84001.  Pak na  něj zapomněli.  Teprve o  devět let později se ukázalo, že  pochází opravdu z  Marsu. Příští tři  roky se o  tom veřejnost nedověděla, NASA si tajemství pečlivě střežila.

Bylo  co střežit.  David McKay  a Everett  Gibson zjistili,  že v meteoritu  jsou globule  uhličitanové minerální  soli. Předpoklad zněl,  že  jsou  stejného  původu  jako  stopy,  které  zanechali "pramikroby", kteří žili na Zemi  v dobách, kdy se teprve tvořily hory.  Vědci tedy  přenesli  kámen  pod nejsilnější  mikroskopy a nalezli cosi, co připomínalo zkameněliny brouků.

Tím jejich  objevy nekončily. Everett  Gibson detekoval v  kameni organické  molekuly, polycyklické  aromatické hydrokarbony (PAH). Tyto molekuly lze v hornině  najít, jestliže na ní kdysi pradávno přežívaly  kolonie  mikroskopických  živých  forem.  Na  Zemi  se molekuly objevují  v místech ropných  nalezišť, kde dříve  bývala biomasa.    

Důkazy života

V srpnu 1996 vybuchla vědecká  bomba: "PAH molekuly, uhličitany a asociované   minerální   stopy   mohou   být  zkamenělými  zbytky biologického života na Marsu."

Odpůrci života na Marsu vyrazili  okamžitě po tomto prohlášení do útoku. PAH nejsou ničím zvláštním, na Zemi se vyskytují ve velkém množství,  a  jejich  přítomnost  v  meteoritu  mohla  být  tudíž způsobena kontaminací na Zemi.  Uhličitanové soli mohou být čistě minerálního  původu. Nález  fosilií mikroskopických  živých forem tedy mohl být  toužebným přáním a vědci viděli  něco, co si pouze přáli vidět.

Důkazy druhé strany jsou ovšem poměrně přesvědčivé. V kameni jsou pukliny, které  musely vzniknout již  při "tvorbě" planety  Mars, tedy dříve než nějaký náhodný asteroid odloupl kousíček planety a vyslal ALH84001 na  dlouhou pouť k Zemi. Tyto  trhlinky a pukliny nemohly vzniknout ani v Antarktidě, kde se za poslední tisíce let (meteorit tu  ležel asi 13  000 let) nic  tak divokého, co  by je mohlo způsobit, nepřihodilo.

Uhličitany navíc potřebují ke svému vzniku lehce kyselou vodu. Ve vakuu žádná voda  není, na Marsu kdysi dávno  bývala. A nakonec - stopy  minerálů, které  jsou v  kameni patrné,  vyžadují rozdílné hladiny   kyselosti  a   zásaditosti.  Tyto   hladiny  mohou  být vyprodukovány  mikroorganismy, ale  nikdy se  jich nedosáhne  bez nějaké formy života.

Pokud  jde o  molekuly PAH,  tam mají  odpůrci marťanského života pravdu -  tyto molekuly skutečně  nemusejí mít biologický  původ, jenže jak se potom do kamene dostaly? Uvnitř kamene je jich totiž mnohem větší  množství než na  povrchu, takže teorie  kontaminace tady poněkud pokulhává.

Z toho,  co  jsme  zatím  uvedli,  je  zřejmé, že odborníkům není představa  živé minulosti  Marsu proti  mysli. Předpokládají,  že rudá planeta bývala v historii  mnohem teplejší než dnes, a proto na  ní mohla  být voda.  Nejen řeky  a jezera,  ale i oceán. Tyto podmínky se podle odborných odhadů  začaly měnit někdy před třemi sty miliony let. V té době se  již život na Zemi přesouval z vody na souš.  Je proto možné,  že na Marsu  se za podobných  podmínek mohly  vyvinout  aspoň  nejzákladnější  živé  organismy. Na Marsu probíhá velmi  živá sopečná činnost,  která otepluje planetu  pod povrchem. Lze  snad předpokládat, že  by se pod  povrchem udržela voda  v  kapalném  stavu?  A  že  by  se  tu  dokázaly  udržet  i mikroorganismy? To zatím nevíme.    

Umělý vyslanec

O cestách k Marsu se sní  celá desetiletí. V posledních letech se o nich  v NASA  začalo hovořit  i vážně,  proto mohla 2. prosince 1996 vystartovat  sonda Pathfinder. V  pátek 4. července  1997 se vřítila rychlostí  26 460 kilometrů  v hodině do  řídké atmosféry Marsu.  Sonda  byla  deset  kilometrů  nad  povrchem  zbrzděna na rychlost přibližně  215 až 220  kilometrů za hodinu.  Rozevřel se první,  dvanáctimetrový padák.  Pár vteřin  před dopadem  nastalo další prudké  zbrzdění - do činnosti  se zapojily brzdicí trysky. Na  povrchu  planety  tak  modul  narazil  rychlostí necelých sto kilometrů za hodinu.

Přistání proběhlo úspěšně. Po  menších problémech vyjel na povrch čtvrté  planety roborek  Sojourner. Šestikolový  robot, který  je vybavený  nejen třemi  kamerami (dvě  vpředu a  jedna vzadu), jak jsme všichni mohli vidět podle prvních snímků hned v pátek večer, ale i  zařízením na sběr  a analýzu půdy  a hornin. Byl  řízen na dálku z řídícího centra v Pasadeně. Signál potřebuje ke své cestě na Mars a z Marsu na  Zem celých jedenáct minut, dalších jedenáct minut pak Sojourner ke zpracování vyslané informace.

Před případnou  kolizí byl robot chráněn  nejen nízkou rychlostí, cestoval po  planetě rychlostí asi čtyřiadvacet  metrů za hodinu, ale také  gyroskopem a lasery,  které dokáží zaznamenat  i to, co kamera může přehlédnout.

Sojourner se  pohyboval v Aerově  údolí, na vyschlém  dně velkého jezera. Vědci doufají, že v  půdě tu zůstaly nějaké stopy života, které sem voda v minulosti mohla nanést.    

Návštěvníci

Pathfinder   s   robotem   Sojourner   nebyl   zdaleka  posledním návštěvníkem rudé planety. Již léta se mluví o cestách na Mars. V plánu NASA,  byť výrazně seškrtaném v  důsledku omezení rozpočtu, se pro  příštích pár let  počítá s dalšími  sondami. Hovoří se  o výpravě  jednou za  dva roky,  pokaždé když  bude Mars v příznivé vzdálenosti od Země.

Po  úspěšném  přistání  Pathfinderu  stoupl optimismus odborníků, kteří plánují  pro rok 2005  dokonce sondu, jež  by se vrátila  z Marsu zpátky na  Zem a přinesla vzorky hornin  vědcům doslova pod ruku. Není to ale tak jednoduché.  Pro cestu na Mars a zpět nelze sondu  vybavit dostatkem  paliva. Uvažovaná  varianta cesty proto počítá s tím, že by si  sonda palivo na rudé planetě "vytvořila". Jak? Z uhlíku.

Atmosféra  Marsu  je  z  devadesáti  pěti  procent tvořena oxidem uhličitým. Oxid  se načerpá do niklových  katalyzátorů a přidá se špetka vodíku.  Katalyzátor rozdělí molekuly  CO2. Přidá vodík  a vytvoří metan  (CH4) a vodu  (H2O). Voda se  odešle do přístroje, který provede  elektrolýzu a oddělí  kyslík. Vodík se  přesune do katalyzátoru  a proces  se opakuje.  Jakmile je  metanu dostatek, naplní se nádrže a sonda může startovat. Zní to jednoduše.

Na  postupu pracuje  David Kaplan,  inženýr Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. Toto jméno  určitě v příštích letech uslyší veřejnost ještě mnohokrát. Kaplan  své nápady vyzkouší při misích v letech 2001  a 2003. O  další dva roky  později by už  vše mělo proběhnout tak,  jak je plánováno, a  sonda by se měla  vrátit na Zem.

Možná  vás  napadne,  proč  je  otázka  návratu  nějaké sondy tak důležitá. Jednoduše proto, že se  stále hlasitěji mluví i o cestě lidí.  Ostatně,  už  dlouho  se  žádný  člověk po jiném vesmírném tělese neprocházel. Podle prozatímních  plánů se s takovou cestou počítá nejdříve roku 2010.    

Nová kolonizace

Lidská  procházka   po  povrchu  Marsu   zavání  zatím  pohádkou. Odborníci už ale uvažují, jak by  se Mars dal kolonizovat. Má pro to mnohem příznivější podmínky než  náš Měsíc. Na rudé planetě se totiž  vyskytuje uhlík  a dusík,  které jsou  pro život nezbytné, zatímco na Měsíci bychom je hledali marně. Také vodík a kyslík je možné získat na  Marsu snáze - vzpomeňte si  na ledové čepičky na pólech.

Problémem zůstává  neobyvatelnost planety. Je  tu zima. Jak  říká paleontolog Chris McKay z  Amesova výzkumného střediska NASA, ani to by  nemuselo být nepřekonatelné:  "Ohřejeme planetu o  šedesát stupňů Celsia,  pak slunečním zářením odstraníme  oxid uhličitý a budeme čekat,  až se na planetě  vyvine život. Přidat lidi  je to nejmenší."

Ohřát planetu? Proč ne. Stačí vybudovat (a vyslat) továrny, které budou na Marsu produkovat skleníkové plyny. Ano, přesně ty plyny, které  jsou na  Zemi  takovým  problémem. Plyny  zabrání sluneční energii unikat zpět  do vesmíru, tím se zvýší  teplota na povrchu planety.  Jakmile se  planeta ohřeje,  roztají ledovce  a může se objevit voda. Pak  se přejde ke druhému kroku  - odstranění oxidu uhličitého ze  vzduchu a přidání  dusíku a kyslíku  do atmosféry. Pathfinder mimo jiné ověřuje i to, je-li na Marsu dostatek zdrojů dusíku, to zatím odborníci ani snílkové nevědí.

Výsledkem bude úplně nová obyvatelná  planeta a sny o životě lidí na Marsu dojdou  možná naplnění. Trochu při té  představě mrazí v zádech, ale třeba  se naši potomci vydají na  kdysi rudou planetu ochotně a rádi, až bude Země neobyvatelná.    

Rockový festival

Barnacle Bill,  Yogi, Casper, Scooby  Doo, Flat Top,  BooBoo, The Couch, Soufflé. Po miliardách  let anonymity pestrá sbírka kamenů v marťanském moři (planině) Ares Vallis má konečně vlastní jména. Hraví  vědci ze  střediska řízení  Pathfinderu je  pojmenovali po rockových  hvězdách.  Protože  nové   informace  a  nové  objekty zkoumání se doslova hrnuly, objevovala se další a další jména a v řídícím  středisku  se  začalo   hovořit  o  rockovém  festivalu. Pathfinder má za sebou  několik desítek cenných pokusů. Odvysílal na Zemi na sedmnáct set fotografií marťanské krajiny. Řada z nich je trojrozměrná,  provedená mozaikovou technikou.  Při pozorování speciálními  brýlemi má  člověk pocit  jako by  sám byl na Marsu. Absolutní  hvězdou  je  jedenáctikilový  Sojourner.  Rob Manning, hlavní  inženýr letového  systému Pathfinderu,  mu dal  přezdívku "malý schopný tulák". Poté, co  se "malý tulák" sešplhal z prudké přistávací rampy, začal velice opatrně prozkoumávat povrch Marsu. Spektrometr poslal na  Zemi údaje, že půda je  bohatá na železo a složení je identické se složením  vzorků, které na jiných místech před  jedenadvaceti  lety  odebraly  přistávací  moduly  Vikingu. Znamená to, že horní vrstva povrchu Marsu je na řadě míst planety stejná.  Zřejmě ji  roznášejí časté  prašné bouře.  Proč má  Mars načervenalé  zbarvení? "Povrch  rudé planety  rezaví," vysvětluje Jim Bell,  vědec z Cornellovy  univerzity. Sojourner se  nejdříve vydal k pětadvacet centimetrů  vysokému kameni nazvanému Barnacle Bill, který je na dosah  paže od přistávacího modulu. Spektrometr ukázal,  že   kámen  obsahuje  kysličník   křemičitý  a  složením připomíná  andezit, středně  kyselou sopečnou  horninu, známou na Zemi.

Výzkumy   úspěšně  pokračují.   V  březnu   příštího  roku  začne fotografovat rudou planetu sonda  vyslaná v loňském roce. Každých šestadvacet  měsíců, když  bude vzájemné  postavení Země  a Marsu nejvýhodnější  a cesta  nejkratší, budou  následovat další sondy. Jejich moduly přistanou na Marsu. V  roce 2005 by se na Zemi měly objevit  první  vzorky  kamenů  z  této  záhadné  planety.  Podle nejnovějších  informací  první  americká  kosmická  loď s lidskou posádkou odstartuje k Marsu v roce 2011.

Obrázek: Chytrý robot Sojourner
1.  Do atmosféry  vlétla sonda  v silikonovém  obalu. Otevřel  se hlavní  padák. Asi  sto metrů  nad povrchem  se spustily  brzdící trysky a sonda přistála.
2. Airbagy vypustily "vzduch" a sonda se otevřela.
3.  Od  tohoto  okamžiku  rozevřený  obal  fungoval  jako rádiová základna, přijímal zprávy ze Země a zase je tam vysílal.
4. Robot Sojourner, vybavený  videokamerou, počítačem a přístroji pro analýzu půdy, se podle pokynů z pozemského řídícího střediska vydal na svou pouť planetou.  Energii získává ze solárních panelů na svém povrchu a signály posílá vysokofrekvenční anténou.

 

NASA odhalila další důkaz existence života mimo Zemi

4. 8.1997 Pondělí - San  Francisco  (Reuter)  -  Americký  astrofyzik  Richard Hoover oznámil,  že našel  na meteoritu,   který v  roce 1969  dopadl do Austrálie, komplex fosilních struktur biologického původu. Přibyl tak další důkaz, že život existuje i mimo planetu Zemi.

"Je  pravděpodobné, že  se jedná  o stopy  života odjinud  než ze Země.  Je  to  možnost,  která  musí  být  podrobně prozkoumána," prohlásil Hoover.

Nyní je podle Hoovera, který pracuje pro NASA v alabamském Centru pro  kosmické lety  George C.  Marshalla, nutné  nezpochybnitelně potvrdit,  že jde  o stopy  života, a  také odpovědět  na otázku, odkud meteorit přilétl.

Odborníci poukazují na to, že jeho objev zatím podporuje dřívější výzkum  jiného  týmu  NASA,  který  odhalil  zkamenělé  stopy  po bakteriích na  meteoritu, který pocházel  z Marsu. Mnoho  expertů však  tento  objev  zpochybňovalo  a  údajné  stopy  označilo  za přirozený výsledek chemických procesů v horninách.

Hoover však tvrdí, že jím odhalené stopy zanechala nějaká kultura hub  nebo plísní.  Tento svůj  předpoklad dokazuje  snímky, které pořídil   pomocí  elektronového   mikroskopu  a   jež  analyzoval rentgenovým spektroskopem.

Zkamenělá vlákna  prý obsahují i zbytky  nějakých bakterií, které nebyli mikrobiologové schopni zařadit do žádné pozemské skupiny.

"Ze získaných  údajů nám vyplývá,  že jde o  kulturu mimozemských organismů, které  na Murchisonově meteoritu žily  od počátku nebo se na něj dostaly během uplynulých 4,4 miliardy let," říká Hoover a zdůrazňuje, že  sám meteorit podle  všeho není ze  Země, Měsíce ani Marsu.  Nejpravděpodobněji prý pochází  z nějaké komety  nebo asteroidu.

"Meteority  jsou  poselstvími  z   vesmíru.  Přinášejí  nám  plno informací,  které  musíme  pečlivě  prostudovat  a  naučit se jim rozumět,  prozrazují totiž,  kudy se  máme vydat  při prokazování existence mimozemského života," přesvědčuje Hoover.

Sojourner předělem i pro lidi

Třebaže  americké průzkumné  vozítko Sojourner  dál brázdí  Mars, zprávy o  něm se objevují v  novinách už jenom sporadicky.  To je přirozené  -  po  několika  týdnech  tyto  informace neodborníkům zevšedněly.

Ovšem  málokdo  si  uvědomuje,  jakým  se  stal  tento průzkumník předělem - předělem vědeckým, technickým a politickým.Sojourner, který  posílá do řídícího  střediska obrovské množství údajů o svém  okolí, je velice malý -  dokonce menší než průměrný domácí  televizor.  Není  divu  -  konstruktéři  ho  sestavili  z mikrominiaturních součástek, které se  nikde v takové konfiguraci neobjevily.

Poprvé  v praxi  také funguje  umělá inteligence.  Pozemský řidič vždy zadá Sojourneru jenom cíl  a mozek tohoto robota potom určí, jakým způsobem ho  dosáhne. Ostatně jinak to ani  na Marsu nejde, protože při rádiovém řízení ze Země  by musel čekat na každý nový povel desítky minut.

Zájem  o  jeho  činnost  projevili  také  mnozí  uživatelé nového komunikačního prostředku  - počítačové sítě  Internet. NASA totiž neustále uveřejňuje  pomocí tohoto média všechny  zprávy z Marsu. Zájem o  ně byl nečekaný -  jeden den bylo napočítáno  46 milionu přístupů, tedy dvakrát více než na olympiádě v Atlantě.

Dovedete si představit, jak  inženýři 21. století využijí všechny tyto prvky  - samozřejmě zjednodušené  a zdokonalené -  v autech, letadlech, počítačích,  pračkách, topidlech a  ve veškeré ostatní technice, která nás obklopuje?

Rozhodující prvky  pro vozítko Sojourner a  jeho nosič Pathfinder vyvinuli  američtí specialisté.  To ukazuje,  že Spojené  státy - přes občasné pochybnosti - stále  vévodí světové vědě a technice. Žádný  jiný stát  by  tak  zázračné miniaturní  vozítko nedokázal postavit.                                            Karel Pacner

 

Mir se už zazelenal kosmickou kapustou

Washington (ČTK)  - Na palubě  ruské stanice Mir  se vůbec poprvé podařilo vypěstovat  rostliny ze semen, která  vyrostla a dozrála ve  vesmíru. Semena  kapusty,  která  na Mir  dopravil raketoplán Atlantis, zasadil v květnu  americký astronaut Michael Foale. Již po dvou  týdnech mu vyhnala  do květu. Foale  je pak vlastnoručně opylil. Květy začaly  nasazovat semena a ta pak  po dozrání znovu vyklíčila.

 

Ruští kosmonauti částečně opravili stanici Mir

23. 8.1997 Sobota - Moskva (ČTK) - Dvěma ruským kosmonautům se včera na Miru podařilo úspěšně splnit  hlavní část jejich  mise, při které  měli opravit stanici poškozenou při havárii před dvěma měsíci.

Kosmonauti Anatolij  Solovjov a Pavel  Vinogradov úspěšně spojili kabely systému elektrického napájení modulu Spektr s hlavní částí orbitální stanice. Kabely zajišťují dodávky energie ze slunečních panelů poškozeného modulu Spektr do orbitální stanice Mir.

Podle  kosmonautů  proběhly  opravy  rychleji,  než se očekávalo. Trhliny  v modulu  poškozeném červnovou  srážkou s  nákladní lodí Progress se jim však objevit nepodařilo.

Po více než čtyřech hodinách práce se unavená, ale zjevně šťastná posádka stáhla z odhermetizovaného modulu Spektr do prostoru před ním a instalovala nový vstupní  poklop. Poté se mohla vrátit zpět do hlavní  části Miru. Během  oprav kosmonauti filmovali  vše, co bylo  na dohled,  aby umožnili  kontrolnímu středisku  co nejlépe odhadnout rozsah škod.

Americký  astronaut  Michael  Foale   svým  kolegům  i  pozemnímu středisku blahopřál. "Je to skvělý  den. Zvládli jsme všechno, co jsme si naplánovali, a ještě víc," prohlásil.

Kosmonauti  byli  podle  analytiků  přítomných  ve  středisku pro řízení  kosmických letů  dobře naladěni,  a dokonce  i žertovali. "Uvnitř je ideální pořádek," hlásil Pavel Vinogradov po vstupu do modulu Spektr. "Poletují tu jen  nějaké bílé krystalky, něco jako mýdlo. Michael Foale se domnívá, že je to jeho šampon."

Modul  Spektr  sloužil  původně   k  ubytování  amerického  člena posádky. Při  červnové srážce Miru s  nákladní lodí Progress, při níž byl Spektr poškozen, přišel  Foale o osobní majetek i vědecké přístroje umístěné v modulu.

Americký kosmonaut se oprav nezúčastňuje a vyčkává v únikové lodi Sojuz, která má v případě  nebezpečí dopravit posádku bezpečně na Zem.Oprava  musela  být  odložena  asi   o  dvě  hodiny  kvůli  dvěma problémům:  netěsnící rukavici  palubního inženýra  Vinogradova a problémy s  tlakem uvnitř spojovacího  úseku mezi základní  částí komplexu a Spektrem."

Modul  pracuje.  Vidím,  že  se  některé  ventilátory  otáčejí a některá čerpadla  pracují. Slyším zvuk  žijícího modulu," oznámil Vinogradov  pozemnímu  středisku  během  počátečních fází složité operace. "To je dobrá novina.  Ruské zařízení je schopno pracovat dokonce i  v naprostém vakuu,"  zněla odpověď pracovníků  pozemní kontroly, provázená smíchem.

Bude-li  oprava  úspěšná,  měly  by  znovu  fungovat  tři ze čtyř slunečních panelů  Spektru. Podle ruských odborníků  tak bude mít Mir zajištěno až devadesát procent potřebné energie.

Foto: Odborníci v ruském  centru řízení kosmických letů diskutují nad modelem stanice Mir o průběhu její opravy.

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *