1. 7.1997 Úterý Moskva (ČTK) - Ruští experti již připravili k opravě poškozené kosmické stanice Mir veškeré potřebné zařízení, které bude letecky dopraveno do Kazachstánu na kosmodrom Bajkonur. Nákladní loď Progress M-35 s tímto zařízením má z Bajkonuru odstartovat 5. července. S Mirem by se měla spojit 7. července. Mir byl poškozen minulý týden po srážce s nákladní lodí.
3. 7.1997 Čtvrtek - Americká vesmírná sonda v nejbližších dnech potvrdí, zda na Marsu někdy existoval život.
Praha - Zvířená oblaka rudého prachu a silný vítr předpovídá NASA na zítřek pro místo přistání sondy Pathfinder na planetě Mars. Až z ní na povrch vyjede průzkumný robot Sojourner, budou lidé čekat především odpověď na otázku: Je na Marsu opravdu život?
"Myslíme si, že nejdřív musíme podniknout malou návštěvu a vyhnout se tak zničení Kapitolu a Bílého domu," vyložil úkol Pathfinderu americký prezident Bill Clinton v žertovné narážce na film Den nezávislosti, v němž se Země jen s potížemi ubrání invazi vesmírných vetřelců. První muž Spojených států však vzápětí vážněji dodal: "To nám pomůže rozhodnout, zda, jak a kdy bychom tam měli vyslat lidi.
"Jinými slovy, i výsledek této mise bude podle odborníků z NASA rozhodovat o tom, zda se do dobývání Marsu budou i v nejbližší budoucnosti investovat nemalé prostředky. Experti totiž sní i o ambiciózním plánu přeměny čtvrté planety sluneční soustavy na obyvatelný svět. Pokud na Marsu byl někdy život, mohl by se tam také vrátit.
Důkazů zatím není, téměř ani co by se za nehet vešlo. Na meteoritu ALH84001, kusu horniny, který před patnácti miliony let náhodně vyrazila kometa z povrchu rudé planety a který před 13 000 roky dopadl do Antarktidy, byly loni v létě nalezeny fosilní zbytky bakteriím podobných mikroorganismů. Přestože největší ze stop života je velká pouze setinu tloušťky vlasu, vyvolal objev horečku: lidstvo stanulo na dosah naplnění nadějí, že život není pouze pozemský patent.
"Domněnka, že Země je jediný obydlený svět v nekonečném vesmíru, je stejně absurdní jako předpoklad, že na osetém poli vyroste jediný klas," tvrdil sice již ve 4. století př. n. l. řecký filosof Metrododras, ale pak stovky let neexistoval žádný hmatatelný důkaz.
První sondy naopak zjistily, že Venuše je příliš horká a Mars příliš studený. Ani "odposlouchávání vesmíru" nepřineslo zatím žádný pokrok v hledání cizí civilizace.
Kus horniny z Marsu a výsledky dalších pozorování planety daly hledačům života novou sílu a přilákaly pozornost veřejnosti - především v USA - a s ní i pozornost politiků, kteří rozhodují o rozpočtu na další výzkum.
Nadšení se zatím udržuje i přesto, že výzkumy veřejného mínění zaznamenaly i obavy, že sbíráním vzorků na Marsu a jejich přepravou na Zemi může NASA rozšířit zhoubné epidemie. Naděje nezpochybnily ani sílící hlasy skeptiků, že údajné stopy života vznikly spíše chemickými procesy v horninách.
"Není to jediný nález, který nás utvrdil v tom, že na Marsu byl a možná je život, jde spíš o kombinaci mnoha faktů," upozorňuje doktor David McKay, planetolog, který se podílel na dvouletém výzkumu v Johnsonově vesmírném středisku.
Mars je pouští smrti: bez vody v kapalném stavu, s průměrnou teplotou povrchu kolem šedesáti stupňů pod bodem mrazu, obsahem oxidu uhličitého v atmosféře vyšším než 95 procent a nízkým atmosférickým tlakem. Nicméně povrchové útvary - nejen pověstné kanály - nasvědčují tomu, že kdysi byla rudá planeta teplejší a na jejím povrchu byla jezera, řeky, moře i oceán. Odhaduje se, že tyto podmínky se začaly měnit před 300 miliony let, kdy na Zemi už vylézali z vody první obojživelníci. Je proto možné, že na Marsu se za podobných podmínek vyvinuly alespoň základní organismy. Vědci doufají, že díky sopečné činnosti by mohla být pod povrchem voda v kapalném stavu a v takových teplejších oázách by se mohl udržet život. Ovšem nanejvýš v mikroskopické velikosti."Chci, aby všichni pochopili, že nemluvíme o malých zelených mužíčcích," zdůrazňuje ředitel NASA Daniel Goldin. Pavel Stockl
Foto: Model Sojourneru zvládal své úkoly v imitované marťanské krajině na Zemi dobře.
Foto: Figurína mimozemské krásky bude vévodit zahajovanému kongresu zastánců existence návštěvníků z vesmíru. Ufologové museli sice Mars škrtnout ze seznamu kolébek civilizací, nicméně věří, že přinejmenším v Rooswellu havaroval v roce 1947 létající talíř.
Praha (sto) - I kdyby nebyl misí Pathfinderu odhalen život, očekávají se i další výsledky s napětím. Řada vědců totiž sní o tom, že Mars lze terraformovat, tedy přeměnit na druhou Zemi.
"Nejdřív musíte planetu ohřát alespoň o 60 stupňů Celsia. Pak použijete sluneční záření pro odstranění oxidu uhličitého. Počkáte sto tisíc let a nakonec přidáte lidi," to je zkrácený recept planetologa Chrise McKaye z Amesova výzkumného centra NASA.
Dnes by člověk bez speciálního skafandru na povrchu rudé planety umrzl, otrávil se oxidem uhličitým a jeho krev by při nízkém atmosférickém tlaku začala okamžitě vařit.
První fáze terraformace předpokládá vyslání továren, které budou na povrchu Marsu vyrábět tzv. skleníkové plyny. Ty by měly zabránit unikání odražené sluneční energie do vesmíru, a zvýšit tak povrchovou teplotu. Ostatně sama Země je díky hustší atmosféře a skleníkovým plynům o třicet stupňů teplejší, než by byla bez nich.
Dobu potřebnou na ohřátí Marsu McKay odhaduje asi na 200 let. Teprve pak by se mohla objevit na povrchu planety základní podmínka života - voda.
V tom okamžiku může začít druhá fáze, která promění marťanskou atmosféru na pozemskou. A to snižováním obsahu jedovatého oxidu uhličitého ve prospěch dusíku s kyslíkem. V této souvislosti je právě největším problémem dusík, který na Zemi tvoří atmosféru ze 70 procent. Pokud nejsou na Marsu přirozené zdroje dusíku, a to má Pathfinder také ověřit, navrhuje McKay jejich získání přesunutím na dusík bohatých asteroidů. Další proměny by zajistily první mikroorganismy a sto tisíc let, během nichž je možné, že lidstvo přijde na to, jak proces urychlit. Mars by se tak podle McKaye změnil na nový svět, obdobu Noemovy archy, kdyby to se Zemí dopadlo špatně.
Praha (sto) - Přestože "nedostatek UFO" je pro mnohé zklamáním, výsadek Pathfinderu otvírá novou kapitolu v dějinách zkoumání Marsu. Ty sahají až k starověkým Egypťanům, kteří planetu pojmenovali "Ten rudý". Po dlouhá století se o ni zajímali jen astronomové a astrologové. Zlom nastal na počátku minulého století, kdy Percival Lowell oznámil, že na Marsu odhalil dalekohledem zavlažovací kanály lemované vegetací. Sny o nezemské civilizaci však rázně utnula v 60. letech sonda Mariner, která Mars obletěla, a nakonec sondy Viking 1 a 2, které na planetě přistály a na tisících snímcích ukázaly jen rudou poušť.
14. 7.1997 Pondělí - Jednoho dne, budete-li mít štěstí, uvidíte na obloze zazářit meteorit. Jednoho dne, budete-li mít hodně velkou smůlu, zasáhne vás meteorit do hlavy. Občas totiž padají na zem.
Focus, Londýn - Zadívat se za vlahé letní noci na oblohu a pozorovat padající hvězdy! Krásně romantická představa. Horší je, pokud nějaká hvězda doopravdy spadne. Stává se to a následky bývají někdy katastrofální. Určitě jste slyšeli třeba o tunguzském meteoritu. Historie zná ovšem případy, kdy meteorit zasáhl automobil, budovu, dokonce i člověka nebo zvíře.
Meteorit může přiletět kdykoli a odkudkoli. Může být obrovský jako hora nebo maličký jako pětník. A pokaždé se může strefit právě do vás. Tři vědci z laboratoří NASA, Kevin Yau, Paul Weissman a Donald Yeomans, vypočítali pravděpodobnost, že meteorit zasáhne nějakého člověka. Jednou za dvaapadesát let prý spadne meteorit o váze pěti set gramů. Jednou za čtrnáct let meteorit stogramový. Tato čísla jsou naštěstí nadsazená, protože počítají s nereálnou situací, kdy všichni lidé na celé planetě stojí v daném okamžiku pod širým nebem. Jenže co kdyby...
K jednomu z nejznámějších případů došlo roku 1954 ve městě Sylacauga v Alabamě. Hewlett Hodgesovou probudil poněkud drasticky z poklidného dřímání téměř čtyřkilogramový meteorit (přesná váha byla 3,9 kilogramu), který prolétl střechou, narazil do rádia a nakonec zasáhl i samu Hawlett. Měla štěstí, náraz odnesla několika modřinami na noze a na břiše, ale stres z následující publicity ji přesto donutil ukrýt se na čas do nemocnice.
Další slavný případ se udál v Mhow v Indii - meteorit zlámal jednomu muži ruku. Nebo v Noblesvillu v Indianě, kde jiný meteorit poškrábal třináctiletého chlapce a tak tak minul jeho ucho. Méně štěstí měl františkánský mnich z Milána v roce 1650. Meteorit mu zlomil nohu, poškodil cévu a mnich vykrvácel.
Příběhy o lidech zasažených meteoritem jsou děsivé, i když mívají občas dobrý konec. Zřejmě nejhrozivější zkušenosti má s padajícími meteority Čína. Podle záznamů zabil meteorit 14. ledna 616 dvanáct lidí. Dalších dvanáct padlo za oběť meteoritu roku 1639 a roku 1907 byla údajně zabita celá jedna rodina.
Neznamená to, že by na Čínu padalo více meteoritů než na zbytek světa, ale astronomové císařského dvora bývali odpradávna proslulí pečlivým pozorováním a detailními záznamy všech tragických událostí.
Svědectví nalézáme i v historii jiných zemí. Roku 1648 zasáhl meteorit švédskou loď Malacca a zabil dva námořníky. Mezi další oběti patří mnich z italské Cremony (rok 1511), spící farmář z Kentucky či japonské dítě. Nejhorší evropskou katastrofou byl nejspíš v šestnáctém století dopad meteoritu na milánský hrad. Tehdy vzplanul sklad munice a následný výbuch téměř srovnal hrad se zemí.Yau a jeho spolupracovníci tvrdí, že soupis obětí meteoritů by ve skutečnosti mohl být mnohem delší. Nalezli staré čínské záznamy o události z roku 1490: "Kameny padaly na zemi jako hustý déšť, zabily desetitisíce lidí." Nebo jiný zápis z roku 1342: "V Chiningu pršely železné kameny. Dopadaly na lidi i na zvířata. Koho zasáhly, ten byl na místě mrtev."
Záznamy mluví o dešti kamenů. Meteority nejsou vždy celistvé kusy kamene. Přibližně polovina z nich se v atmosféře rozlomí na mnoho malých kousků. Například roku 1969 dopadly na mexické území o rozloze tří set čtverečných kilometrů celkem čtyři tuny meteoritů. Bylo to přes osm tisíc jednotlivých kamenů!" Meteority zasáhly vesnici Pueblito de Allende. Naštěstí k tomu došlo v jednu hodinu po půlnoci, kdy všichni obyvatelé vesnice spokojeně spali a nikdo nebyl zraněn.
Jakmile se meteorit rozpadne, dopadají jeho části na Zem ve specifickém útvaru, kterému se říká "elipsa rozptylu". Větší úlomky mají větší energii, proto dopadají nejdále. A jak elipsa postupuje ke středu, úlomky se zmenšují.
Meteorit při průletu atmosférou hoří, proto vydává světlo. Dokud můžete jeho světlo vidět, jste v relativním bezpečí. Jakmile zhasne, klesl k zemi a naštěstí jinam, než se právě nalézáte.
Meteority často člověka nezasahují, ale to neznamená, že by se nenašli lidé, kterým není toto rozumové zdůvodnění nic platné a kteří by netrpěli meteorofobií. Ano, i tato fobie existuje. Meteorofobici se bojí celý rok, jednoho dne však jejich strach prudce stoupá. Stává se tak každého 30. června.
Nejvíce meteoritů padá v létě. První polovina srpna je dokonce ve znamení největšího roje meteoritů za celý rok. Záznamy navíc potvrzují, že nejnebezpečnější den je 30. červen.
Právě toho dne roku 1908 dopadl na Sibiři tunguzský meteorit. Následky dopadu se mohou přirovnat k výbuchu menší atomové bomby. Tlaková vlna několikrát oběhla celou zeměkouli. Ze zemského povrchu zmizel celý les a zvířata, která přežila, zděšeně prchala. V továrně vzdálené šedesát kilometrů se vysypala okna. Oblast byla jen minimálně zalidněna, což zabránilo ztrátám na životech. Kdyby meteorit přiletěl k Zemi o pár hodin později, vlivem zemské rotace by dopadl na hustě zalidněný Stockholm.
Ještě že k velkým katastrofám dochází zřídka a že malý úlomek meteoritu málokdy zasáhne člověka.
Meteority jsou úlomky kamenů, které poletují vesmírem. Většinou se na pouť k naší planetě vydávají z prstence asteroidů, jenž obíhá Slunce mezi Marsem a Jupiterem asi 270 milionů kilometrů od Země. Některé meteority ovšem přilétávají i z jiných oblastí vesmíru - z Měsíce, někdy dokonce i z Marsu. Každým rokem zasáhne naši planetu přibližně milion úlomků. Zpravidla dopadnou do vod oceánů nebo přinejmenším na pustá a neobydlená místa. Pár z nich si bohužel najde cestu i do měst a vesnic.
Meteority bývají většinou tvořeny kameny. Na první pohled byste meteorit mezi kamením nepoznali. Některé se ovšem vytvořily z niklu a železa, ty jsou pak mimořádně těžké. Všechny mají charakteristický lesklý povrch, v naprosté většině případů černomodrý.
Do atmosféry vlétnou rychlostí až dvaasedmdesát kilometrů za vteřinu - říkává se jí i rychlost kosmická. Jejich teplota okamžitě stoupne na 4 800 stupňů Celsia. Tření o vzduch doslova odírá jejich povrch. Meteorit se rozžhaví a zanechá za sebou na obloze světelnou stopu. Průlet atmosférou naštěstí znamená pro většinu meteoritů zánik, kámen se jednoduše "obrousí" a shoří. Jen opravdu velké kameny dopadnou na zemský povrch. Průletem se jejich rychlost sníží až na sto dvacet metrů za vteřinu. Při pádu se ochlazují a roztavená hmota se opět spojí. Právě to vytváří onen zvláštní povrch meteoritů.
Meteorit v Murray v Kentucky zasáhl pět budov najednou. V Louisvillu jiný meteorit namířil do tří budov a jednoho automobilu. Úspěšně.
Při průletu atmosférou vydávají meteority nejrůznější zvuky. Dělové rány, bouřkové hřmění, pískot a praskání patří k těm nejčastějším.
Arizonský kráter vznikl přibližně před padesáti tisíci lety. Meteorit, který jej způsobil, měl hmotnost asi šedesát osm tisíc tun.
Ledové kroupy, které mohou dosáhnout velikosti golfového míčku, dokáží napáchat mnohem více škod než meteority.
Roku 1938 meteorit poprvé zasáhl automobil. Auto stálo zaparkované v garáži v Illinois.
Foto: Peekskillský meteorit zasáhl automobil osmnáctileté studentky Michelle Knappové.
Focus, Londýn - Teploty nízké i vysoké. Žhavé supernovy a absolutní nula ve vesmírném prostoru. Hodnoty, při nichž se vaří krev v těle. Jaké jsou, jaký mají řád a čím se měří.
Odpověď na otázku, jaký je vztah mezi nadmořskou výškou a teplotou, se na první pohled zdá jasná. Čím výše, tím chladněji. Důkazy vypadají přesvědčivě. Na vrcholcích velehor, které se tyčí v tropických oblastech, je věčný sníh. Ve velkých výškách mají letadla námrazu na křídlech. Dalo by se očekávat, že teplota progresivně stoupá až do míst, kde se vzdušný obal Země stýká s vesmírným prostorem.
Situace je složitější. Nejnižší vrstva atmosféry, troposféra, která se prostírá do výše šestnácti kilometrů nad rovníkem a devíti kilometrů nad póly, se chová podle očekávání. Je nejteplejší u země a s rostoucí výškou teplota klesá.
Další vrstva, stratosféra, sahá do výše padesáti kilometrů. Chová se poněkud nečekaně. Zatímco teplota na rozmezí s troposférou dosahuje minus šedesáti stupňů, na opačné hranici, kde by měla být ještě hlouběji pod nulou, se vyšplhá na plus deset stupňů Celsia.
Mezosféra, která následuje, obsahuje minimální množství atmosférických plynů, pohlcujících sluneční záření. Chová se podle předpokladů. Na nejvzdálenějším konci od Země ve výšce osmdesáti kilometrů má teplotu minus sto dvacet stupňů Celsia.
V termosféře, tvořící vnější část vzdušného obalu Země, nabývají teploty nečekaných hodnot. Přestože plynů je zde ještě méně než v mezosféře, pohlcují ultrafialové záření a teplota dosahuje hodnot tavicí pece - dvou tisíc stupňů Celsia.
Zemská kůra v poměru ke žhnoucímu jádru má nepatrnou tloušťku, menší než kůže na fotbalovém míči. Na mnoha místech je proděravělá. Tudy se na povrch dostává tekoucí žhavá hmota z nitra Země. Teplota jádra, které má poloměr tři tisíce tři sta sedmdesát osm kilometrů, dosahuje čtyř a půl tisíce stupňů Celsia. Zemský plášť o tloušťce dva tisíce osm set kilometrů je poněkud chladnější a teplota pak dále klesá v litosféře.
V nejhlubším dole na světě, nedaleko Johannesburgu, dosahuje teplota v hloubce devíti a půl kilometru padesáti stupňů Celsia. Stěny v tomto dole na těžbu zlaté rudy jsou ještě teplejší. Dělníci musí nosit speciální kombinézy, chlazené kapalinou.
Nejteplejším místem na Zemi je libyjská Sahara. Denní teploty tam dosahují padesáti osmi stupňů Celsia. Ve známém Údolí smrti v Kalifornii jsou jen o stupínek nižší.
Sopečná láva v okamžiku, kdy dosáhne zemského povrchu, má teplotu přibližně tisíc jedno sto stupňů Celsia. Gejzíry vytvářejí páry přehřáté na čtyři sta stupňů, které se shromažďují v podzemních komorách a vytlačují na povrch ohřátou vodu.
Zajímavou situaci vytvářejí podmořské sopky, zejména blízko Havaje. Do moře soustavně vyvěrá láva o teplotě tisíc jedno sto stupňů Celsia. Ohřívá vodu v okolí, což vede ke vzniku zajímavých mořských stalagmitů.
Island doslova sedí na vulkánech. Voda je vytlačována silným tlakem z oblastí pod mořským dnem. Má teplotu dvě stě až tři sta stupňů Celsia a ohřívá okolní mořskou vodu na čtyřicet až padesát stupňů. Některé mořské formy života se těmto neobvyklým podmínkám přizpůsobily. Jeden druh slizouna a někteří korýši vydrží po krátkou dobu teplotu do pětačtyřiceti stupňů Celsia. Umožní jim to proniknout do "horké zóny" a živit se zbytky uvařených ryb.
Savci udržují tělesnou teplotu kolem 37,5 stupně Celsia. O velrybách se ví, že mají krev teplejší, ale jejich tělesná teplota pod silnou vrstvou tuku je téměř stejná jako lidská - 36,8 stupně Celsia.
Psi mají teplotu vyšší - 38,5 stupně Celsia. Staří Číňané toho využívali a brali si málo osrstěná nebo holá plemena (čínské naháče) místo ohřívadel do postelí. Pravidlem je: čím kratší srst, tím větší výhřevnost. Dodnes některé indiánské kmeny měří chlad noci počtem psů, které člověk potřebuje k zahřátí. "Noc byla studená na dva (tři, čtyři atd.) psy.
Opravdu horká těla ve zvířecí říši mají ptáci. Může se to zdát podivné vzhledem k jejich evolučním vztahům k chladnokrevným dinosaurům, ale ptačí krev má skutečně teplotu 41,7 stupně Celsia. U lidí při této teplotě dochází k nezvratnému poškození mozkových tkání. Vyšší teplota krve pomáhá ptákům zlepšovat okysličování při namáhavé práci, jakou je let, boj s větrem a chladem výšek. Kondoři, kteří běžně létají ve velkých výškách, mají dokonce vyvinutou přirozenou protimrznoucí substanci v krvi. Piloti tyto letce často vidí ve výškách kolem osmi kilometrů.
V polovině padesátých let byla v arizonské stepi sestrojena solární pec. Paprsky sto dvaceti konkávních zrcadel se zaměřily na krabičku ze slitiny wolframu a titanu, a dosáhlo se tím teploty sedmi tisíc stupňů Celsia. Těchto vysokých teplot se využívalo k vědeckým výzkumům, ale byly překonány vývojem laseru. Teplota jeho paprsků může vystoupit až na sto milionů stupňů Celsia.
Vysoké teploty vznikají při explozi nukleárních bomb. Když byly svrženy atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki, dosahovala teplota v centru výbuchu padesáti tisíc stupňů Celsia. Teplota blesku při bouřce odpovídá třiceti tisícím stupňů Celsia. Okolní vzduch se při tom prudce zahřeje, expanduje a vytvoří vlnu, kterou vnímáme jako hrom.
Při výbuchu termonukleárních zbraní, založených na fúzi vodíkových atomů, krátkodobě vznikají teploty jako ve slunečním jádru - sto milionů stupňů Celsia. V experimentálních reaktorech bylo dosaženo i teplot sto čtyřiceti milionů stupňů Celsia. Na zeměkouli se s vyšší teplotou zatím setkat nemůžeme.
Podle měřítek solárního systému a galaxie jsou výkyvy teploty na Zemi minimální.
Na planetě Merkur, která je nejblíže Slunci, dosahují během osmačtyřicetihodinového dne nejvyšší teploty čtyř set padesáti stupňů Celsia. V noci teplota povrchu Merkuru klesá na minus sto sedmdesát stupňů Celsia.
Venuše zažívá ve dne ještě větší žár (pět set stupňů Celsia), vlivem skleníkového efektu vytvářeného neproniknutelnou atmosférou. Noční teploty se pouze odhadují.
Denní teploty na Měsíci dosahují sto deseti stupňů, noční klesají až na minus sto sedmdesát stupňů Celsia.
V horních vrstvách atmosfér Saturnu, Jupitera, Uranu a Neptunu byly naměřeny teploty kolem minus sto padesáti stupňů Celsia.
V jádru Jupitera je asi 20 000 stupňů Celsia a tlak pětačtyřicet milionů atmosfér.
Ve srovnání s některými kosmickými megahvězdami v galaxii, u kterých se teplota odhaduje na miliardu i více stupňů Celsia, naše vlastní Slunce hřeje docela mírně.
Rozlišujeme u něj tři zóny: jádro (s teplotou asi třicet milionů stupňů Celsia), atmosféru (s teplotou kolem milionu stupňů) a povrch (s "nízkou" teplotou asi pět tisíc pět set stupňů Celsia).
Dlouho se věřilo, že teplota vesmírného prostoru je na takzvané absolutní nule - minus 273 stupňů Celsia. Jsou však náznaky, že v tomto prostoru existují teplejší proudy plynů.
Supernova - jedna miliarda stupňů Celsia
Nukleární reakce - 140 milionů stupňů Celsia
Sluneční jádro - 100 milionů stupňů Celsia
Nukleární výbuch - 100 milionů stupňů Celsia
Laser - 7000 stupňů Celsia
Rozžhavené vlákno žárovky - 3000 stupňů Celsia
Zemské jádro - 1100 stupňů Celsia
Gejzíry - 400 stupňů Celsia
Teplá voda z vodovodu - 40 stupňů Celsia
1 stupeň Celsia krevní plazma mrzne
7
studená voda bolestivě mrazí
14,2
nejnižší tělesná teplota, při které dokázal člověk přežít
36,5 - 37,2 normální tělesná teplota
42 molekuly proteinů v těle se začínají srážet
48
teplá voda se zdá bolestivě horká
49
kůže se pálí
101
křev se vaří
Pro měření teplot existují tři různé systémy: Farenheitův, Celsiův a Kelvinův.
* Farenheitovy stupnice se používá zejména ve Velké Británii. Teplota, při které mrzne voda, tedy 0 stupňů Celsia, představuje 32 stupňů Farenheita. Bod varu vody - 100 stupňů Celsia - je 212 stupňů Farenheita. Duchovním otcem tohoto systému je německý fyzik Daniel Gabriel Farenheit (1786 - 1736), který jako první použil rtuťový teploměr.
* Celsius uspokojil neustálé volání po desetinné soustavě. Vytvořil stupnici rozdělenou na sto dílků mezi bodem mrazu, který je označen nulou, a bodem varu vody, který představuje sto stupňů Celsia.
* Základní hodnoty Kelvinovy stupnice nejsou odvozeny z teploty vody, ale plynů. Je to oblíbený způsob měření tepelných hodnot v astronomii. Nula kelvinů je teplota vesmírného prostoru - takzvaná absolutní nula - při níž molekuly nemají žádnou tepelnou energii. Na rozdíl od jiných soustav se v této nepoužívá termín stupeň, ale přímo kelvin.
Teplotní rozdíl 1 stupeň Celsia se rovná 1 K.
* Existuje ještě jeden systém měření teplot. Je to stupnice Réamurova, kde bod mrazu se udává 0 stupňů R, což se rovná 0 stupňů C a bod varu (100 stupňů C) představuje 80 stupňů R. Jde o zastaralý systém, který zavedl v osmnáctém století Francouz Réamur. Dnes je téměř zapomenut.
22. 7.1997 Úterý - Pathfinder šťastně přistál na Marsu a až budete číst tyto řádky, bude už o úspěchu jeho vesmírné mise v podstatě rozhodnuto. Nikoho nepřekvapí, že se na ní víc než podstatně podílely i špičkové firmy z oblasti IT, mezi jinými i kouzelníci z Mountain View, SGI a Sun.
Data z Marsu putují do řídícího střediska v Jet Propulsion Laboratory (JPL) v kalifornské Pasadeně, kde jsou vyhodnocována na stanicích SGI (osmi OCTANE a dvou O2). Hlavní roli však hraje grafický superpočítač Onyx2, který "nabaluje" vyhodnocené obrazy na detailní 3D model povrchu Marsu, vytvořený ve vývojovém prostředí Cosmo Worlds, takže vznikne velmi realistický model povrchu rudé planety. A k čemu bude sloužit? Samozřejmě k řízení marťanského vozítka Soujourner, které bude zkoumat povrch Marsu. "Řidič" vozítka si bude moci díky mazanému softwaru prohlédnout terén z libovolné perspektivy a pohodlně naplánovat trasu, po které bude vozítko a jeho akce řídit opět superpočítač Onyx2.
Důležitou roli hraje i internetovský server SGI WebFORCE Origin200, který zabezpečuje provoz a mirroring webové stránky, na níž jsou zveřejňovány aktuální materiály z mise (na hlavní stránku JPL http://mpfwww.jpl.nasa.gov jsme se přímo nedostali, ale bez problémů to šlo přes některý ze 22 zrcadlených serverů, např. http://mars.sgi.com, http://www.sun.com/mars či http://mars.eso.org).
Každý uživatel Internetu se však může stát i řidičem simulovaného marťanského vozítka ve VRML prostředí s prohlížečem Cosmo Player, který je standardní součástí produktu Netscape Communicator 4.0 nebo je jako plug-in k dispozici na http://cosmo.sgi.com.
Zde se zapojuje i technologie firmy Sun. Jednak webové stránky JPL obhospodařuje a zrcadlí i server Sun Netra a výzkumné činnosti simulovaného vozítka (sondáže, rozbory) jsou řízeny aplikací WITS (Web Interface for Science), o níž autoři z JPL prohlásili, že by bez Java technologie nebyla proveditelná.
Tyto simulace neužívají jen pracovníci JPL, mohou si je vyzkoušet i uživatelé Internetu a na jejich přípravě se prostřednictvím Internetu mohli podílet i studenti amerických a finských vysokých škol.
Foto: Marťanský výzkumný robot Sojourner.
Máme tu i zajímavější věc. Chcete-li se svézt s robotem Sojourner po povrchu Marsu, podívejte se na stránku Jet Propulsion Laboratory: http://mpfwww.jpl.nasa.gov (my jsme se na ní dostali jen přes mirror na http://mars.sgi.com). Máte-li Netscape Communicator 4.0, můžete přímo vystartovat do marťanské krajiny modelované ve VRML 2.0, jinak budete potřebovat ještě příslušný VRML prohlížeč Cosmo Player (jako plug-in je ke stažení na adrese na http://cosmo.sgi.com).
http://www.geocities.com/SiliconValley/1080/nasacams.html
28. 7.1997 Pondělí - Lidstvo si podmaňuje vesmír. Lidé se prošli po Měsíci, pobývají na orbitálních stanicích ve vesmíru, prolétávají se kolem Země a sní o cestách na Mars. Prozatím k němu aspoň vysílají průzkumné sondy a doufají, že se za pár let na Mars i podívají.
Focus, Londýn
Panorama, Milán
El País, Madrid
Pátek 4. července 1997. Spojené státy americké slavily svůj největší svátek - Den nezávislosti. V Čechách přišlo ochlazení a začalo pršet. V Oslu proběhl první ze série čtyř atletických závodů Golden Four o dvacet kilogramů zlata. Na Marsu přistála sonda Pathfinder.
V 19.02 středoevropského času vletěla sonda Pathfinder do atmosféry Marsu a po pěti minutách se dotkla rudé planety. Chystala se vysunout robotka s názvem Sojourner, který má za úkol planetu prozkoumat. Zabránily mu v tom dva nevyfouklé vzduchové vaky, které se brzy podařilo zvládnout, a v neděli v 7.59 středoevropského času Sojourner konečně vyjel na povrch cizí planety.
Mars je čtvrtou planetou sluneční soustavy. Patří do skupiny vnitřních planet, od svého souseda Jupiteru je totiž oddělen širokým pásem "smetí", planetek a asteroidů. Obíhá kolem Slunce v průměrné vzdálenosti 228 milionu kilometrů (to je jedenapůlnásobek vzdálenosti Země od Slunce). Jeho dráha tvoří velmi protáhlou elipsu, proto je Mars v určitých obdobích k Zemi mnohem blíže. Právě tehdy je příznivá doba, aby se k planetě vydala pozemská sonda.
Mars kolem Slunce oběhne za 1,9 pozemského roku, během této doby se na planetě vystřídají čtyři roční období podobně jako na Zemi, protože osa planety je nakloněná.
Poloměr Marsu je téměř dvakrát menší než poloměr Země a jeho hmotnost dosahuje pouze jedenácti procent zemské hmotnosti. To znamená, že jeho hustota je mnohem nižší. Nižší je také atmosférický tlak, přibližně stokrát. Atmosféra je tvořena především oxidem uhličitým. V době přísluní (když je planeta nejblíže Slunci) stoupají kolem rovníku denní teploty nad nulu (některé prameny uvádějí až dvacet stupňů Celsia!), v noci ovšem klesají opět na minus osmdesát až sto dvacet stupňů Celsia. Tolik technické údaje.
Mars je ze Země snadno pozorovatelný, proto se na něj již od sedmnáctého století zaměřovaly dalekohledy hvězdářů a astronomů. První mapu planety vytvořil již roku 1659 holandský astronom Christiaan Huygens. Byl také prvním člověkem, který určil rotaci Marsu - čtyřiadvacet hodin. Roku 1784 zjistil anglický astronom William Herschel, že Mars má na pólech ledové čepičky, které se objevují v období marťanské zimy. Dokonce se domníval, že vidí i mraky.
Skutečný průlom v poznávání Marsu přišel v sedmdesátých letech minulého století. Italský astronom Giovanni Schiaparelli pozoroval Mars nejnovějšími teleskopy, mnohem výkonnějšími než doposud, a výsledkem byla slavná Schiaparelliho mapa: ukazovala kanály (tedy "canali", jak je sám Schiaparelli označil). Problémy nastaly v okamžiku, kdy se k mapě dostal Američan Percival Lowell. Usoudil, že kanály nejsou nic jiného než uměle zbudované vodní cesty. Lowellovy knihy z přelomu století se staly bestsellery a svět zachvátilo šílenství - posedlost Marťany.
Na podrobný vědecký průzkum si musela planeta počkat až do šedesátých let našeho století. Ještě roku 1964 pravila zpráva NASA toto: "Je velmi pravděpodobné, že na Marsu existují primitivní formy života." Naděje poprvé padla 15. července 1965, kdy kolem Marsu proletěla sonda Mariner 4 a odeslala na Zem zrnité černobílé obrázky povrchu planety. Krátery a kanály by tu byly, ale ani stopa života.
Roku 1972 přiletěla k Marsu další sonda, Mariner 9, která se na celý rok stala jeho umělou oběžnicí. Fotografovala obrovské sopky, hluboké propasti, mraky, ledová pole a vyschlá říční koryta. Není-li tu život v současnosti, nemohl tady aspoň v nějaké formě existovat dříve?
Přišel rok 1976 a další cesta na Mars. Sondy Viking přistály na planetě, poprvé v historii lidstva. Měly za úkol pátrat po stopách života - po uhlíku. Co zjistili? Na Marsu bylo možné vypozorovat jednotlivé atomy uhlíku, ale detektory nedokázaly odhalit žádné organické molekuly. Marťanský povrch je chemicky reaktivní, ale život ani v nejprimitivnější formě se prokázat nepodařilo. Na detailnější informace si musíme počkat.
Prozatím vědci studují složení Marsu a hledají stopy po možném životě pouze v meteoritech. Některé pocházejí z pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, jiné však přímo z Marsu. Výzkumné laboratoře mají k dispozici asi tucet takových úlomků a kamenů, říká se jim meteority Shergotty-Nakhla-Chassigny, zkráceně SNC.Roku 1979 v jednom z nich nalezl Donald Bogard z Johnsonova vesmírného centra v Texasu maličké bublinky plynu, který identifikovala sonda Viking v atmosféře Marsu.
Jiný zajímavý kámen objevila 27. prosince 1984 Roberta Scoreová v Antarktidě. Kámen byl temně zelený, v prasklinách zářila červená "rez". Po pár týdnech ho odložili do skladu v Houstonu a označili ALH84001. Pak na něj zapomněli. Teprve o devět let později se ukázalo, že pochází opravdu z Marsu. Příští tři roky se o tom veřejnost nedověděla, NASA si tajemství pečlivě střežila.
Bylo co střežit. David McKay a Everett Gibson zjistili, že v meteoritu jsou globule uhličitanové minerální soli. Předpoklad zněl, že jsou stejného původu jako stopy, které zanechali "pramikroby", kteří žili na Zemi v dobách, kdy se teprve tvořily hory. Vědci tedy přenesli kámen pod nejsilnější mikroskopy a nalezli cosi, co připomínalo zkameněliny brouků.
Tím jejich objevy nekončily. Everett Gibson detekoval v kameni organické molekuly, polycyklické aromatické hydrokarbony (PAH). Tyto molekuly lze v hornině najít, jestliže na ní kdysi pradávno přežívaly kolonie mikroskopických živých forem. Na Zemi se molekuly objevují v místech ropných nalezišť, kde dříve bývala biomasa.
V srpnu 1996 vybuchla vědecká bomba: "PAH molekuly, uhličitany a asociované minerální stopy mohou být zkamenělými zbytky biologického života na Marsu."
Odpůrci života na Marsu vyrazili okamžitě po tomto prohlášení do útoku. PAH nejsou ničím zvláštním, na Zemi se vyskytují ve velkém množství, a jejich přítomnost v meteoritu mohla být tudíž způsobena kontaminací na Zemi. Uhličitanové soli mohou být čistě minerálního původu. Nález fosilií mikroskopických živých forem tedy mohl být toužebným přáním a vědci viděli něco, co si pouze přáli vidět.
Důkazy druhé strany jsou ovšem poměrně přesvědčivé. V kameni jsou pukliny, které musely vzniknout již při "tvorbě" planety Mars, tedy dříve než nějaký náhodný asteroid odloupl kousíček planety a vyslal ALH84001 na dlouhou pouť k Zemi. Tyto trhlinky a pukliny nemohly vzniknout ani v Antarktidě, kde se za poslední tisíce let (meteorit tu ležel asi 13 000 let) nic tak divokého, co by je mohlo způsobit, nepřihodilo.
Uhličitany navíc potřebují ke svému vzniku lehce kyselou vodu. Ve vakuu žádná voda není, na Marsu kdysi dávno bývala. A nakonec - stopy minerálů, které jsou v kameni patrné, vyžadují rozdílné hladiny kyselosti a zásaditosti. Tyto hladiny mohou být vyprodukovány mikroorganismy, ale nikdy se jich nedosáhne bez nějaké formy života.
Pokud jde o molekuly PAH, tam mají odpůrci marťanského života pravdu - tyto molekuly skutečně nemusejí mít biologický původ, jenže jak se potom do kamene dostaly? Uvnitř kamene je jich totiž mnohem větší množství než na povrchu, takže teorie kontaminace tady poněkud pokulhává.
Z toho, co jsme zatím uvedli, je zřejmé, že odborníkům není představa živé minulosti Marsu proti mysli. Předpokládají, že rudá planeta bývala v historii mnohem teplejší než dnes, a proto na ní mohla být voda. Nejen řeky a jezera, ale i oceán. Tyto podmínky se podle odborných odhadů začaly měnit někdy před třemi sty miliony let. V té době se již život na Zemi přesouval z vody na souš. Je proto možné, že na Marsu se za podobných podmínek mohly vyvinout aspoň nejzákladnější živé organismy. Na Marsu probíhá velmi živá sopečná činnost, která otepluje planetu pod povrchem. Lze snad předpokládat, že by se pod povrchem udržela voda v kapalném stavu? A že by se tu dokázaly udržet i mikroorganismy? To zatím nevíme.
O cestách k Marsu se sní celá desetiletí. V posledních letech se o nich v NASA začalo hovořit i vážně, proto mohla 2. prosince 1996 vystartovat sonda Pathfinder. V pátek 4. července 1997 se vřítila rychlostí 26 460 kilometrů v hodině do řídké atmosféry Marsu. Sonda byla deset kilometrů nad povrchem zbrzděna na rychlost přibližně 215 až 220 kilometrů za hodinu. Rozevřel se první, dvanáctimetrový padák. Pár vteřin před dopadem nastalo další prudké zbrzdění - do činnosti se zapojily brzdicí trysky. Na povrchu planety tak modul narazil rychlostí necelých sto kilometrů za hodinu.
Přistání proběhlo úspěšně. Po menších problémech vyjel na povrch čtvrté planety roborek Sojourner. Šestikolový robot, který je vybavený nejen třemi kamerami (dvě vpředu a jedna vzadu), jak jsme všichni mohli vidět podle prvních snímků hned v pátek večer, ale i zařízením na sběr a analýzu půdy a hornin. Byl řízen na dálku z řídícího centra v Pasadeně. Signál potřebuje ke své cestě na Mars a z Marsu na Zem celých jedenáct minut, dalších jedenáct minut pak Sojourner ke zpracování vyslané informace.
Před případnou kolizí byl robot chráněn nejen nízkou rychlostí, cestoval po planetě rychlostí asi čtyřiadvacet metrů za hodinu, ale také gyroskopem a lasery, které dokáží zaznamenat i to, co kamera může přehlédnout.
Sojourner se pohyboval v Aerově údolí, na vyschlém dně velkého jezera. Vědci doufají, že v půdě tu zůstaly nějaké stopy života, které sem voda v minulosti mohla nanést.
Pathfinder s robotem Sojourner nebyl zdaleka posledním návštěvníkem rudé planety. Již léta se mluví o cestách na Mars. V plánu NASA, byť výrazně seškrtaném v důsledku omezení rozpočtu, se pro příštích pár let počítá s dalšími sondami. Hovoří se o výpravě jednou za dva roky, pokaždé když bude Mars v příznivé vzdálenosti od Země.
Po úspěšném přistání Pathfinderu stoupl optimismus odborníků, kteří plánují pro rok 2005 dokonce sondu, jež by se vrátila z Marsu zpátky na Zem a přinesla vzorky hornin vědcům doslova pod ruku. Není to ale tak jednoduché. Pro cestu na Mars a zpět nelze sondu vybavit dostatkem paliva. Uvažovaná varianta cesty proto počítá s tím, že by si sonda palivo na rudé planetě "vytvořila". Jak? Z uhlíku.
Atmosféra Marsu je z devadesáti pěti procent tvořena oxidem uhličitým. Oxid se načerpá do niklových katalyzátorů a přidá se špetka vodíku. Katalyzátor rozdělí molekuly CO2. Přidá vodík a vytvoří metan (CH4) a vodu (H2O). Voda se odešle do přístroje, který provede elektrolýzu a oddělí kyslík. Vodík se přesune do katalyzátoru a proces se opakuje. Jakmile je metanu dostatek, naplní se nádrže a sonda může startovat. Zní to jednoduše.
Na postupu pracuje David Kaplan, inženýr Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. Toto jméno určitě v příštích letech uslyší veřejnost ještě mnohokrát. Kaplan své nápady vyzkouší při misích v letech 2001 a 2003. O další dva roky později by už vše mělo proběhnout tak, jak je plánováno, a sonda by se měla vrátit na Zem.
Možná vás napadne, proč je otázka návratu nějaké sondy tak důležitá. Jednoduše proto, že se stále hlasitěji mluví i o cestě lidí. Ostatně, už dlouho se žádný člověk po jiném vesmírném tělese neprocházel. Podle prozatímních plánů se s takovou cestou počítá nejdříve roku 2010.
Lidská procházka po povrchu Marsu zavání zatím pohádkou. Odborníci už ale uvažují, jak by se Mars dal kolonizovat. Má pro to mnohem příznivější podmínky než náš Měsíc. Na rudé planetě se totiž vyskytuje uhlík a dusík, které jsou pro život nezbytné, zatímco na Měsíci bychom je hledali marně. Také vodík a kyslík je možné získat na Marsu snáze - vzpomeňte si na ledové čepičky na pólech.
Problémem zůstává neobyvatelnost planety. Je tu zima. Jak říká paleontolog Chris McKay z Amesova výzkumného střediska NASA, ani to by nemuselo být nepřekonatelné: "Ohřejeme planetu o šedesát stupňů Celsia, pak slunečním zářením odstraníme oxid uhličitý a budeme čekat, až se na planetě vyvine život. Přidat lidi je to nejmenší."
Ohřát planetu? Proč ne. Stačí vybudovat (a vyslat) továrny, které budou na Marsu produkovat skleníkové plyny. Ano, přesně ty plyny, které jsou na Zemi takovým problémem. Plyny zabrání sluneční energii unikat zpět do vesmíru, tím se zvýší teplota na povrchu planety. Jakmile se planeta ohřeje, roztají ledovce a může se objevit voda. Pak se přejde ke druhému kroku - odstranění oxidu uhličitého ze vzduchu a přidání dusíku a kyslíku do atmosféry. Pathfinder mimo jiné ověřuje i to, je-li na Marsu dostatek zdrojů dusíku, to zatím odborníci ani snílkové nevědí.
Výsledkem bude úplně nová obyvatelná planeta a sny o životě lidí na Marsu dojdou možná naplnění. Trochu při té představě mrazí v zádech, ale třeba se naši potomci vydají na kdysi rudou planetu ochotně a rádi, až bude Země neobyvatelná.
Barnacle Bill, Yogi, Casper, Scooby Doo, Flat Top, BooBoo, The Couch, Soufflé. Po miliardách let anonymity pestrá sbírka kamenů v marťanském moři (planině) Ares Vallis má konečně vlastní jména. Hraví vědci ze střediska řízení Pathfinderu je pojmenovali po rockových hvězdách. Protože nové informace a nové objekty zkoumání se doslova hrnuly, objevovala se další a další jména a v řídícím středisku se začalo hovořit o rockovém festivalu. Pathfinder má za sebou několik desítek cenných pokusů. Odvysílal na Zemi na sedmnáct set fotografií marťanské krajiny. Řada z nich je trojrozměrná, provedená mozaikovou technikou. Při pozorování speciálními brýlemi má člověk pocit jako by sám byl na Marsu. Absolutní hvězdou je jedenáctikilový Sojourner. Rob Manning, hlavní inženýr letového systému Pathfinderu, mu dal přezdívku "malý schopný tulák". Poté, co se "malý tulák" sešplhal z prudké přistávací rampy, začal velice opatrně prozkoumávat povrch Marsu. Spektrometr poslal na Zemi údaje, že půda je bohatá na železo a složení je identické se složením vzorků, které na jiných místech před jedenadvaceti lety odebraly přistávací moduly Vikingu. Znamená to, že horní vrstva povrchu Marsu je na řadě míst planety stejná. Zřejmě ji roznášejí časté prašné bouře. Proč má Mars načervenalé zbarvení? "Povrch rudé planety rezaví," vysvětluje Jim Bell, vědec z Cornellovy univerzity. Sojourner se nejdříve vydal k pětadvacet centimetrů vysokému kameni nazvanému Barnacle Bill, který je na dosah paže od přistávacího modulu. Spektrometr ukázal, že kámen obsahuje kysličník křemičitý a složením připomíná andezit, středně kyselou sopečnou horninu, známou na Zemi.
Výzkumy úspěšně pokračují. V březnu příštího roku začne fotografovat rudou planetu sonda vyslaná v loňském roce. Každých šestadvacet měsíců, když bude vzájemné postavení Země a Marsu nejvýhodnější a cesta nejkratší, budou následovat další sondy. Jejich moduly přistanou na Marsu. V roce 2005 by se na Zemi měly objevit první vzorky kamenů z této záhadné planety. Podle nejnovějších informací první americká kosmická loď s lidskou posádkou odstartuje k Marsu v roce 2011.
Obrázek: Chytrý robot Sojourner
1. Do atmosféry vlétla sonda v silikonovém obalu.
Otevřel se hlavní padák. Asi sto metrů nad povrchem
se spustily brzdící trysky a sonda přistála.
2. Airbagy vypustily "vzduch" a sonda se otevřela.
3. Od tohoto okamžiku rozevřený obal
fungoval jako rádiová základna, přijímal zprávy ze Země a zase je tam
vysílal.
4. Robot Sojourner, vybavený videokamerou, počítačem a přístroji pro
analýzu půdy, se podle pokynů z pozemského řídícího střediska vydal na svou pouť
planetou. Energii získává ze solárních panelů na svém povrchu a signály
posílá vysokofrekvenční anténou.
4. 8.1997 Pondělí - San Francisco (Reuter) - Americký astrofyzik Richard Hoover oznámil, že našel na meteoritu, který v roce 1969 dopadl do Austrálie, komplex fosilních struktur biologického původu. Přibyl tak další důkaz, že život existuje i mimo planetu Zemi.
"Je pravděpodobné, že se jedná o stopy života odjinud než ze Země. Je to možnost, která musí být podrobně prozkoumána," prohlásil Hoover.
Nyní je podle Hoovera, který pracuje pro NASA v alabamském Centru pro kosmické lety George C. Marshalla, nutné nezpochybnitelně potvrdit, že jde o stopy života, a také odpovědět na otázku, odkud meteorit přilétl.
Odborníci poukazují na to, že jeho objev zatím podporuje dřívější výzkum jiného týmu NASA, který odhalil zkamenělé stopy po bakteriích na meteoritu, který pocházel z Marsu. Mnoho expertů však tento objev zpochybňovalo a údajné stopy označilo za přirozený výsledek chemických procesů v horninách.
Hoover však tvrdí, že jím odhalené stopy zanechala nějaká kultura hub nebo plísní. Tento svůj předpoklad dokazuje snímky, které pořídil pomocí elektronového mikroskopu a jež analyzoval rentgenovým spektroskopem.
Zkamenělá vlákna prý obsahují i zbytky nějakých bakterií, které nebyli mikrobiologové schopni zařadit do žádné pozemské skupiny.
"Ze získaných údajů nám vyplývá, že jde o kulturu mimozemských organismů, které na Murchisonově meteoritu žily od počátku nebo se na něj dostaly během uplynulých 4,4 miliardy let," říká Hoover a zdůrazňuje, že sám meteorit podle všeho není ze Země, Měsíce ani Marsu. Nejpravděpodobněji prý pochází z nějaké komety nebo asteroidu.
"Meteority jsou poselstvími z vesmíru. Přinášejí nám plno informací, které musíme pečlivě prostudovat a naučit se jim rozumět, prozrazují totiž, kudy se máme vydat při prokazování existence mimozemského života," přesvědčuje Hoover.
Třebaže americké průzkumné vozítko Sojourner dál brázdí Mars, zprávy o něm se objevují v novinách už jenom sporadicky. To je přirozené - po několika týdnech tyto informace neodborníkům zevšedněly.
Ovšem málokdo si uvědomuje, jakým se stal tento průzkumník předělem - předělem vědeckým, technickým a politickým.Sojourner, který posílá do řídícího střediska obrovské množství údajů o svém okolí, je velice malý - dokonce menší než průměrný domácí televizor. Není divu - konstruktéři ho sestavili z mikrominiaturních součástek, které se nikde v takové konfiguraci neobjevily.
Poprvé v praxi také funguje umělá inteligence. Pozemský řidič vždy zadá Sojourneru jenom cíl a mozek tohoto robota potom určí, jakým způsobem ho dosáhne. Ostatně jinak to ani na Marsu nejde, protože při rádiovém řízení ze Země by musel čekat na každý nový povel desítky minut.
Zájem o jeho činnost projevili také mnozí uživatelé nového komunikačního prostředku - počítačové sítě Internet. NASA totiž neustále uveřejňuje pomocí tohoto média všechny zprávy z Marsu. Zájem o ně byl nečekaný - jeden den bylo napočítáno 46 milionu přístupů, tedy dvakrát více než na olympiádě v Atlantě.
Dovedete si představit, jak inženýři 21. století využijí všechny tyto prvky - samozřejmě zjednodušené a zdokonalené - v autech, letadlech, počítačích, pračkách, topidlech a ve veškeré ostatní technice, která nás obklopuje?
Rozhodující prvky pro vozítko Sojourner a jeho nosič Pathfinder vyvinuli američtí specialisté. To ukazuje, že Spojené státy - přes občasné pochybnosti - stále vévodí světové vědě a technice. Žádný jiný stát by tak zázračné miniaturní vozítko nedokázal postavit. Karel Pacner
Washington (ČTK) - Na palubě ruské stanice Mir se vůbec poprvé podařilo vypěstovat rostliny ze semen, která vyrostla a dozrála ve vesmíru. Semena kapusty, která na Mir dopravil raketoplán Atlantis, zasadil v květnu americký astronaut Michael Foale. Již po dvou týdnech mu vyhnala do květu. Foale je pak vlastnoručně opylil. Květy začaly nasazovat semena a ta pak po dozrání znovu vyklíčila.
23. 8.1997 Sobota - Moskva (ČTK) - Dvěma ruským kosmonautům se včera na Miru podařilo úspěšně splnit hlavní část jejich mise, při které měli opravit stanici poškozenou při havárii před dvěma měsíci.
Kosmonauti Anatolij Solovjov a Pavel Vinogradov úspěšně spojili kabely systému elektrického napájení modulu Spektr s hlavní částí orbitální stanice. Kabely zajišťují dodávky energie ze slunečních panelů poškozeného modulu Spektr do orbitální stanice Mir.
Podle kosmonautů proběhly opravy rychleji, než se očekávalo. Trhliny v modulu poškozeném červnovou srážkou s nákladní lodí Progress se jim však objevit nepodařilo.
Po více než čtyřech hodinách práce se unavená, ale zjevně šťastná posádka stáhla z odhermetizovaného modulu Spektr do prostoru před ním a instalovala nový vstupní poklop. Poté se mohla vrátit zpět do hlavní části Miru. Během oprav kosmonauti filmovali vše, co bylo na dohled, aby umožnili kontrolnímu středisku co nejlépe odhadnout rozsah škod.
Americký astronaut Michael Foale svým kolegům i pozemnímu středisku blahopřál. "Je to skvělý den. Zvládli jsme všechno, co jsme si naplánovali, a ještě víc," prohlásil.
Kosmonauti byli podle analytiků přítomných ve středisku pro řízení kosmických letů dobře naladěni, a dokonce i žertovali. "Uvnitř je ideální pořádek," hlásil Pavel Vinogradov po vstupu do modulu Spektr. "Poletují tu jen nějaké bílé krystalky, něco jako mýdlo. Michael Foale se domnívá, že je to jeho šampon."
Modul Spektr sloužil původně k ubytování amerického člena posádky. Při červnové srážce Miru s nákladní lodí Progress, při níž byl Spektr poškozen, přišel Foale o osobní majetek i vědecké přístroje umístěné v modulu.
Americký kosmonaut se oprav nezúčastňuje a vyčkává v únikové lodi Sojuz, která má v případě nebezpečí dopravit posádku bezpečně na Zem.Oprava musela být odložena asi o dvě hodiny kvůli dvěma problémům: netěsnící rukavici palubního inženýra Vinogradova a problémy s tlakem uvnitř spojovacího úseku mezi základní částí komplexu a Spektrem."
Modul pracuje. Vidím, že se některé ventilátory otáčejí a některá čerpadla pracují. Slyším zvuk žijícího modulu," oznámil Vinogradov pozemnímu středisku během počátečních fází složité operace. "To je dobrá novina. Ruské zařízení je schopno pracovat dokonce i v naprostém vakuu," zněla odpověď pracovníků pozemní kontroly, provázená smíchem.
Bude-li oprava úspěšná, měly by znovu fungovat tři ze čtyř slunečních panelů Spektru. Podle ruských odborníků tak bude mít Mir zajištěno až devadesát procent potřebné energie.
Foto: Odborníci v ruském centru řízení kosmických letů diskutují nad modelem stanice Mir o průběhu její opravy.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |