19.12.1998 - Kdo viděl film Contact, ví, jak se to dělá: obří radioteleskopy chytají rádiové šumy z vesmíru a vědci pak zjišťují, jestli jde o jevy přirozené, či zda se v nich neskrývá poselství mimozemské civilizace. Kalifornská univerzita v Berkeley nyní zve na pomoc s takovýmto výzkumem uživatele počítačů s připojením na internet.
Vědci z Berkeley využívají gigantický radioteleskop o průměru tří set metrů, umístěný na Portoriku. Tato aparatura, největší svého druhu na světě, zachytává signály z vesmíru a speciální počítačový program se pak snaží zjistit, jestli v nich není nějaká nepřirozená pravidelnost - například pulsování.
Jenže používaný superpočítač nemá takovou kapacitu, abych mohl dostatečně vyhodnotit všechny záznamy. A tak při jednom večírku kohosi napadlo - co takhle požádat o spolupráci běžné majitele počítačů. Zhruba deset tisíc osobních počítačů s procesorem Pentium má dohromady podobné schopnosti jako superpočítač používaný vědci. Kdyby se tedy desetitisíce osobních počítačů kdekoli ve světě propojily, mohly by dokázat ještě víc. (Ostatně paralelně propojené osobní počítače už úspěšně pomáhají řešit i jiné matematické problémy, hledají nová prvočísla, případně se snaží rozluštit šifrované informace, aby se zjistila bezpečnost šifrovacích systémů používaných například bankami.)
Někdy v dubnu má být k dispozici potřebný software pro hledání mimozemských signálů, který si zájemci mohou vytáhnout z internetu. Každý zapojený osobní počítač pak dostane - rovněž prostřednictvím internetu - přidělen malý zlomeček zachycených vesmírných signálů, ten bude rozebírat a výsledky odešle, až se majitel počítače zase připojí k internetu. Uživatele to nezatíží - práce bude fungovat stejně jako šetřič obrazovky, tedy automaticky v těch chvílích, kdy počítač nedělá nic jiného.
Majitel počítače se samozřejmě dozví z počítačové mapy oblohy, kterou část vesmíru jeho přístroj zkoumá. Pokud počítač objeví slibný signál, svého majitele informuje.
Podle vědců z Kalifornské univerzity existuje malá, ale vzrušující možnost, že se tak zjistí signály mimozemské civilizace. Může však trvat měsíce, než to vědci pomocí dalších měření a výpočtů prověří. "Musíme jen doufat, že když někdo něco najde, nebude hned volat novinám," svěřil se šéf projektu Dan Werthimer, který se obává nadměrné senzacechtivosti.
Zájemci o hledání mimozemšťanů se mohou už nyní hlásit prostřednictvím webových adres http://www.setiathome.ssl.berkeley.edu (kde najdou text i v češtině) či http://www.planetary.org (zde je nutné kliknout na heslo "SETI at home"). Je lépe neotálet, protože přihlášky chodí z celého světa. V tuzemských podmínkách je to vzhledem k nákladům na připojení na internet příležitost spíše pro movitější nadšence doma nebo pro týmy ze škol.
12.12.1998 - Americká kosmická agentura NASA vyvíjí společně s americkými a japonskými firmami superbalóny, které by mohly jednoho dne fungovat místo družic, ale levněji. Héliem plněný balón i s jednotunovým nákladem by měl být schopen vystoupat až do výšky 36 kilometrů a vydržet v ní až sto dnů. Vědci superbalón přezdívají kvůli jeho tvaru "dýně" - má totiž být 79 metrů vysoký a v průměru měřit 128 metrů.
Největším oříškem pro konstruktéry bylo vyvinout lehký, tenký , ale dostatečně pevný a neprodyšný materiál pro plášť balónu. Použitá kombinace plastů dnes umožňuje, aby plášť balónu byl asi tak tenký jako sáček do odpadkového koše. Cena balónu se ovšem má pohybovat kolem tří milionů dolarů, což však stále je méně než desetina ceny družice, kterou by měl jednoho dne nahradit.
28.11.1998 - Na hvězdy se lidé dívali odpradávna. Kdo kdy pozoroval letní nebe plné hvězd, potvrdí, že se zdají na dosah. Antičtí učenci měřili rozměry vesmíru v průměrech zeměkoule (Hipparchos vypočítal, že Země je od Slunce daleko asi 8 milionů kilometrů, což je asi dvacetkrát méně, než ve skutečnosti). Teprve v prosinci 1838 lidé poprvé získali pojem o vzdálenosti hvězd nad hlavou.
Původně náruživý námořník studující navigaci, a pak ředitel pruské státní hvězdárny v Königsbergu (dnešním Kaliningradu) Friedrich Wilhelm Bessel (1784-1846) zveřejnil svoje výpočty vzdálenosti hvězdy 61 Labutě. Vybral si ji šikovně; není zrovna nejjasnější, zato vykazuje velkou roční paralaxu, tedy optickou odchylku polohy vznikající pohybem Země kolem Slunce, z níž se vzdálenost určuje. Bessel došel k číslu skutečně astronomickému: 600 000 vzdáleností Země-Slunce (to je asi 11 světelných let)! A jak už to někdy ve světě vědy bývá, o prsa za ním skončí Skot Thomas Henderson, původem advokátní koncipient, později ředitel hvězdárny na mysu Dobré naděje, který přijde se "svou" vzdáleností hvězdy alfa-Centauri (270 000 vzdáleností Země-Slunce) o pouhý měsíc později.
14.11.1998 - Antihmotu dobře zná každý pravověrný čtenář vědecko-fantastické literatury nebo divák už vlastně kultovního seriálu Star Trek, v němž tato látka pohání vesmírná plavidla. Přímo továrnu na antihmotu právě založili fyzici ve Švýcarsku. Avšak pro pohon kosmické lodi to zdaleka stačit nebude.
O antihmotě vědci obvykle soudí, že je vlastně jakýmsi zrcadlovým obrazem té hmoty, která nás obklopuje. Místo "našeho" elektronu - částice se záporným nábojem - je v antihmotě zcela stejná částice kladná a jmenuje se pozitron; místo běžného kladného protonu je v antihmotě záporný antiproton. Také neutron, který není elektricky nabitý, má svoji antičástici: je jí antineutron s magnetickým polem směřujícím přesně na opačnou stranu než u běžného neutronu.
Antihmota zřejmě existuje ve vesmíru - fyzikové se domnívají, že při jeho vzniku se vytvořila rovnoměrně hmota i antihmota a rozptýlily se v odlišných částech kosmu. Antičástice se objevují v kosmickém záření, a na Zemi se dají uměle vyrobit v laboratořích. První, nejjednodušší antihmotu v podobě antijádra deuteria, se podařilo americkým fyzikům vytvořit už v roce 1965.
Autory sci-fi příběhů zhruba od té doby fascinuje jedna vlastnost antihmoty - při srážce částice s antičásticí (takzvané anihilaci) se uvolňuje energie. Proto také dostali vymyšlení astronauti do svých vesmírných korábů antihmotové motory a do svých zbrojnic strašlivé zbraně vrhající antihmotu a ničící vše okolo.
Tolik tedy fyzika a její neocenitelný vklad pro vědeckou fantastiku.
Ve Švýcarsku leží poblíž francouzských hranic evropská laboratoř pro výzkum částic známá pod zkratkou CERN. Místní fyzikové zde právě vytvořili zařízení, které lze nazvat první světovou továrnou na výrobu antihmoty. Zatímco dříve - jak uvádí agentura Reuters - zdejší výzkumníci vytvořili devět atomů antivodíku za rok, nové zařízení jich bude produkovat dva tisíce za jedinou hodinu.
Vytvořený antivodík má sloužit k vědeckým výzkumům. Myšlenka, že by se dal použít k výrobě energie či dokonce k pohonu kosmické lodi, zůstává zatím jenom fantazií.
"Kosmická loď by pro svůj let potřebovala asi dvacet kilogramů antihmoty," vypočítává profesor Frank Close z CERN. "Když říkáme, že budeme vytvářet tisíce atomů antihmoty za hodinu, vypadá to jako mnoho. Jenomže kilogram antihmoty tvoří takové množství atomů, které se počítá v číslech s dvaceti sedmi nulami."
Tisíce atomů antivodíku, zachycených v elektrických a magnetických polích tak, aby se nedostaly do styku s okolím, umožní vědcům vytvořit v laboratoři větší množství antihmoty a důkladně ji prozkoumat. Některé teorie totiž předpokládají, že antihmota přece jen není přesným odrazem hmoty, nýbrž má odlišné vlastnosti. Tím by se vysvětlila otázka, jak mohl vesmír přežít, jestliže v něm hmota i antihmota vznikly současně. Vždyť by přece měly okamžitě anihilovat a vesmír hned zase zničit.
Kromě základních výzkumů, jak to s antihmotou opravdu je, však továrna přinese i další poznatky. Možná i o tom, zda bude mít smysl stavět antihmotné elektrárny či raketové motory.
Sám profesor Close je však v tomto směru pesimista: "Myslím, že si nikdo z nás ani v nejdivočejších snech nepředstavuje, že by k tomu skutečně došlo," říká nekompromisně.
07.11.1998 - Třebaže vzhled a složení jak mikroorganismů, tak případně i větších tvorů na vzdálených planetách a měsících může předčit naše nejfantastičtější představy, měly by mít určité společné prazáklady se živočichy a rostlinami pozemskými. Základní prvky, ze kterých se skládá veškerý vesmír a samozřejmě i život, jsou totiž stejné.
To je předpoklad, podle něhož vědci hledají mimozemský život. Byť je velmi obecný, jiná možnost neexistuje - nikdo nemá vědecky podloženou představu, na jakých jiných principech by život v kosmických dálavách mohl fungovat.
První přímý pokus s pátráním po stopách života udělali američtí vědci v polovině sedmdesátých let, když poslali na povrch Marsu dvě palubní laboratoře Viking. Jejich snahy byly marné - laboratoře nic nenašly.
Avšak někteří biologové se dnes domnívají, že ani nemohly, protože jejich konstruktéři udělali jednu zásadní chybu - nechali zkoumat vzorky půdy v hermetických boxech, ve kterých nezůstala marsovská atmosféra, nýbrž tam vytvořili jiné prostředí.
Nový přístup se nyní pokoušejí formulovat v Astrobiologickém ústavu, který vznikl letos v červenci jako součást Amesova výzkumného střediska NASA v kalifornském Moffett Fieldu. A vzápětí se tam sešla stovka amerických badatelů všech oborů, aby rokovala o programu výzkumů v tomto směru do roku 2020.
"Pro pátrání po životě kdekoliv ve vesmíru můžeme využít zařízení a techniky vyvinuté ke studiu lidského genomu, tedy ke zjišťování celkového obrazu dědičných vlastností člověka," domnívá se Lynn Harperová, jedna z vedoucích institutu. To je tedy nadějnější přístup než chemické testování půdy Vikingy. Vždyť principy, o které se opírají dědičné vlastnosti, by měly být v biologických objektech vytvořených na bázi uhlíku - ať už se najdou kdekoliv ve vesmíru - stejné.
Aparatury genových výzkumníků mohou být přívažkem jiných složitých experimentů a dají se instalovat na sondách určených k přistání na tělesech sluneční soustavy velmi rychle. Podle Harperová by to bylo například výhodné ke zkoumání Jupiterova měsíce Europa, který je pravděpodobně zčásti pokrytý oceánem ledu.
Současně musí astrobiologové zlepšovat dosavadní a hledat nové dálkové metody určování života. "Pomocí družic a letadel chceme zpřesňovat příznaky života v naší biosféře, jako jsou přítomnost vody, uhlíku, ozonu a podobně," uvádí další z šéfů institutu Gregory Schmidt.
Na automaty, které se chystají zkoumat tělesa sluneční soustavy, chtějí Američané montovat vcelku jednoduché, a tedy laciné detektory, které by při pohledu na vzdalující se Zemi ukazovaly, podle čeho bychom mohli odhadovat existenci života na podobných planetách.
Prostě jde o to, aby přístroje na palubě sondy mohly už při průletu okolo neznámých planet a měsíců určit, nakolik je naděje, že tam existuje život. Kalifornští specialisté by chtěli mít pokusnou aparaturu na automatu, který má v roce 2003 začít kroužit okolo Europy.
Vědci by rádi zkoumali některé otázky vzniku, vývoje a rozšiřování života i na chystané mezinárodní kosmické stanici Alfa, která má být úplně smontována v roce 2003.
"Bylo by zajímavé tam zjišťovat, jak se chovají mikroorganismy v prostředí vesmíru," uvažuje Lynn Harperová. Schmidt má další návrh: "S meteory napuštěnými mikroby bychom mohli simulovat jejich průlet ovzduším a dopad na Zemi, abychom zjistili, nakolik je možný přenos života z jedné planety na druhou."
V podstatě jde o ověření teorie panspermie o rozsévání života mikroorganismy, které se toulají mezihvězdným prostorem. Když ji na počátku století vyslovil švédský nositel Nobelovy ceny Svante Arrhenius, všichni se mu vysmáli, ale po padesáti letech ji jiný slavný nobelista Angličan Francis Crick na novém základě vzkřísil.
Harperová chce přivést do laboratoří další starou, svého času rovněž vysmívanou ideu: "Specialisté by mohli metodami genového inženýrství upravit některé organismy tak, aby lépe snášely podmínky na jiných světech."
Genovou proměnu vybraných organismů tak, aby byly schopny fungovat v kosmickém prostoru a na jiných planetách a měsících, doporučoval už v sedmdesátých letech přední britsko-americký fyzik Freeman Dyson. Nicméně s vytvářením genorgů, jak by se tito tvorové nazývali, budou genetici schopni začít až někdy v příštím století.
Všechny tyto práce se rozbíhají v rámci jednoho ze stěžejních úkolů kosmické agentury NASA, stručně nazvaného Project Origins (Projekt počátky), který vznikl z velice logických důvodů před dvěma roky.
V posledním čtvrtstoletí se totiž sbližovaly názory vědců, kteří se zabývají vznikem života na Zemi, a jejich kolegů, kteří pátrají po původu života mimozemského. Nakonec se mnozí shodli na tom, že kořeny veškerého života kdekoliv ve vesmíru jsou stejné, a proto by měli své úsilí sjednotit.
Tohoto úkolu se ujala kosmická agentura, která měla v této oblasti největší zkušenosti a výzkumnou základnu. Američtí badatelé chtějí ve spolupráci s kolegy ze zahraničí získat odpovědi na tři kardinální otázky: Mají ostatní planety život? Jak vznikl život na Zemi? Existuje život mimo náš planetární systém?
Mimozemským životem se dosud zabývalo několik středisek NASA, především Amesovo výzkumné centrum v Kalifornii. Koncepční vládní centrum pro studium života pozemského chybělo. Proto nedávno založila NASA nové pracoviště v Albaně ve státu New York - Specializované středisko výzkumu a výcviku pro studium vzniku života.
Bádání o vzniku a vývoji života není žádnou akademickou otázkou. Předně bychom měli vědět, odkud zdejší život přišel a kam míří, nakolik jeho další cesty už dnes sami ovlivňujeme anebo můžeme v budoucnosti ovlivnit. Poznání sebenepatrnějších forem života ve vesmíru by mohlo přinést obecnější zákonitosti na vznik, vývoj, případně i možnosti zániku života na Zemi, než jaké známe dnes. Tyto poznatky by mohly bezprostředně ovlivnit pozemský život tak, abychom mohli zvýšit jeho kvalitu, upevnit ho a vyvarovat se jeho zániku.
Přesně to vystihl ředitel NASA Daniel Goldin, když před dvěma roky objasňoval nový projekt kongresmanům: "Cíle výzkumu Origins - nalezení klíče k základním otázkám vesmíru a života v něm - posunou vědu a techniku natolik, že budeme muset přepsat učebnice fyziky, chemie, biologie a možná i historie. Origins je jednou z nejodvážnějších výzev, které NASA dostala, a výsledky by mohly doslova změnit způsob myšlení lidí o vesmíru a o jejich místě v něm."
24.10.1998 - Nanotechnika, která umožňuje radikální zmenšení mechanických částí přístroje, dává spolu s novou generací mikroelektroniky předpoklady pro vývoj miniaturních druhů robotů. Objednavatelem těchto prototypů jsou - jako obvykle - armáda a kosmický průzkum.
Například loni vyvinuli odborníci Floridské univerzity v Gainsvillu na zakázku agentury Pentagonu pro výzkum známé pod zkratkou DARPA osm prototypů miniaturních letadel, které mají délku patnáct centimetrů, dolet deset kilometrů a unesou osmnáct gramů nákladu. Tyto mikroletouny velké jako lidská dlaň (v odborné hantýrce se pro ně používá zkratka MAV - micro air vehicle) mají být schopné dopravovat výbušniny na vybrané cíle, pomocí kamery kontrolovat interiéry budov, pohyb aut i lidi. Agentura vydá na jejich vývoj v letech 1998-2000 asi dvacet milionů dolarů. Další obdobné stroje zase vyvíjejí na technice státu Georgia.
U dvou profesorů Vanderbiltovy univerzity v Nashvillu ve státu Tennessee si DARPA zase objednala vývoj ještě miniaturnějších robotů. Ephrahim Garcia a Michael Goldfarb mají během tří let postavit za 904 tisíc dolarů pět centimetrů dlouhé kovové brouky se čtyřmi nebo šesti nohama vybavené různými senzory či kamerou.
Tyto mikroroboty chce za války armáda posílat jako zvědy do nepřátelských pozic, policie by je mohla využívat k obhlídce míst, ve kterých se skrývají zločinci, a kosmická agentura NASA zase uvažuje, že by jí mohly pomáhat při průzkumu neznámých měsíců a planet. Na všech těchto nebezpečných místech by nahradily člověka a přitom by byly tak laciné, že by se nemusely ze své cesty vracet, obětovaly by se až do svého zničení.
"Představte si, že máte marsovský vůz a jestliže ten selže, expedice nesplní úkol," uvažuje Garcia. "Ale co kdybychom na planetu poslali deset tisíc těchto brouků a každý by se vydal jinou cestou? Každý kus by spotřeboval jenom minimální množství energie a mohl by mít pouze jeden detektor specializovaný na pátrání po určitém plynu, záření či složení půdy. Jestliže ztratíme jednoho brouka, nic se nestane, expedice pokračuje dál."
Oba vědci předpokládají, že každý kus z prototypové řady přijde na sto dolarů, ale při sériové výrobě by se mohla výrobní cena snížit až na deset dolarů, bude záležet i na jejich přístrojovém vybavení. Proto by byly drobné ztráty mikrobrouků při jakémkoliv použití prakticky zanedbatelné.
Další zlepšení těchto kovových brouků se špičkovými detektory bude patrně spočívat v tom, že dostanou křídla a motor. Kdyby třeba takového létajícího mikrošpiona poslala policie do banky, v níž jsou v obklíčení lupiči se svými rukojmími, podle jeho zpráv by mohla lépe rozhodovat o dalším postupu. Jiný stroječek může být uzpůsoben k hlídání malých dětí, které nechají rodiče o samotě. Další zase usnadní práci ostraze věznic či kontrole různých prací v terénu.
Také odborníci ze známé Laboratoře tryskového pohonu NASA (JPL) v kalifornské Pasadeně takové mikroroboty vyvíjejí, samozřejmě pro vesmír. Přitom se inspirovali hmyzem. Uvědomili si totiž, že švábi, červi, mravenci, rostliny a další biologické organismy se pohybují velmi zajímavými způsoby, často se dokážou přesunovat i v terénu, který je pro naše klasická vozidla nepřekonatelný. Tyto biologické systémy tedy mohou dát ponaučení ke konstrukci mobilních strojů pro různé druhy kosmického prostředí.
V Pasadeně proto začali stavět malou mechanickou platformu, která má na základě dosud získaných poznatků o zmíněných organismech imitovat jízdu, hrabání, skákání, vznášení a létání na povrchu, pod povrchem a v atmosféře. Podle Sarity Thakoorové, která tyto výzkumy v JPL vede, má toto pohybovadlo napodobovat čilost, samostatnost a rychlé reakce biologických systémů. Využitím zkušeností z přírody a pomocí metod mikrotechniky můžeme postavit "nový druh pohyblivých robotů určených pro velmi specifické použití při kosmických výzkumech".
Jako červi vybavení různými detektory by se mohli takoví biomorfní průzkumníci plazit pod kameny a v prasklinách skal, dělat tunely v půdě - uvádí Thakoorová. Skákající průzkumník puštěný do gigantického údolí Valles Marineris na Marsu může zjistit složení tamních hornin.
Konstruktér Brett Kennedy zase upozorňuje, že biomorfní roboti mohou hledat zásoby vody pod povrchem Marsu, což by bylo klasickými metodami zdlouhavé a nákladné. "Planetu mohou zkoumat do velkých hloubek," dodává Kennedy.
Velmi optimisticky se dívá na tento zcela nový druh průzkumníků šéf Programu pro příští tisíciletí v JPL Dave Crisp. "Prototypy by se mohly zkoušet přímo v akci někdy v letech 2004 a 2005. Postupně bychom je mohli vyslat na velké množství nebeských těles, dokonce i na taková, kde panují pekelné podmínky a kde by klasické stroje těžko uspěly. Biomorfní mikroroboty se budou rovněž používat ke studiu některých oblastí Země," dodává Crisp.
Ostatně využití mikrorobotů vnese dosud nepředvídanou revoluci do všech odvětví lidské činnosti. A možná, že za několik desetiletí budou vysoce inteligentní mikrochirurgičtí roboti opravovat i vnitřek lidského těla - tak, jak to dosud známe ze sci-fi.
17.10.1998 - A je to tady zase - z Karibského moře a Mexického zálivu přicházejí zprávy, jež hovoří o stovkách mrtvých lidí, zabitých silnými hurikány. Ničivé větry rozmetávají domy, rozbíjejí auta, přinášejí deště, které zaplavují pobřeží. Proč a jak vlastně hurikány a další ničivé vichry vznikají? Dá se jim nějak zabránit? A proč - naštěstí - nemohou ohrozit Českou republiku?
Richard Pasch, specialista z amerického Národního střediska pro hurikány v Miami na Floridě, hledí na počítačovou obrazovku, na níž je zobrazen otáčivý pohyb hurikánu. Počítačový program jej sestavil na základě údajů z družic a ze čtyř průzkumných letadel. Ta oblétají kolem hurikánu, případně z výšky shazují do jeho středu měřicí přístroje, jež zjišťují rychlost větru, teplotu a vlhkost vzduchu.
Obrazovky po Paschově pravici pak nabízejí možné vypočítané trasy budoucího postupu ničivého větru. Výpočty berou v úvahu rychlost větru, atmosférický tlak a teplotu v hurikánu a v celé okolní oblasti. Ale přesto nedokážou určit jeden přesný směr, kterým se bude zkáza řítit. Počítačové monitory nabízejí ne méně než osm možných variant. Je na Paschovi, aby zvážil všechny předložené údaje, doplnil je svým instinktem a znalostí lidí na pobřeží, a rozhodl, kde je nutné vyhlásit poplach už nyní a kde je možné ještě vyčkat.
"Můžete mít nejlepší pozorovací systémy a špičkové počítačové programy pro sestavení modelu hurikánu, ale stejně to je člověk, který musí všechno posoudit a vydat předběžné varování," vysvětluje Naomi Surgiová ze střediska pro hurikány.
Za posledních pět let se přesnost předpovědí sestavených pomocí počítačových modelů zvýšila o třicet procent. Ale i to je stále málo. Američané na tom jsou ještě dobře - není pro ně problém nasednout do aut a po širokých silnicích se rychle přepravit do bezpečí. Obyvatelům Karibských ostrovů však často nezbývá než vše přestát na místě.
Ideální by samozřejmě bylo, aby lidé - pokud už hurikánu nedokážou zabránit - mohli alespoň včas zjistit, kde vzniká a kam se chystá vydat. Ale ani to není možné. Hurikány totiž vznikají nad mořem, kde nemůže být dost meteorologických stanic, které by narůstající vítr včas zjistily. Vědci se tedy o vznikajícím hurikánu dozvídají až tehdy, kdy už vichr nabírá na síle. Pak teprve mohou začít odhadovat jeho další postup. I potom je ovšem může hurikán překvapit.
Hurikány pravidelně pustoší jižní a jihovýchodní pobřeží USA. V roce 1938 se však jeden dostal až do Nové Anglie, která leží poblíž kanadských hranic. Zabil zde šest set lidí, strhl stovku mostů, zpustošil devět tisíc domů. I dnes by stejný hurikán ve stejné oblasti byl zničující. Rychlost větru vířícího uvnitř hurikánu totiž hodně přesahuje stovku kilometrů za hodinu, avšak celý hurikán se obvykle nad oblastí posunuje rychlostí pouhých patnáct až třicet kilometrů v hodině. Orkán, který tehdy poničil Novou Anglii, se však přesunoval rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu.
"I dnes by taková rychlost znamenala, že by bylo málo času na přesun lidí do bezpečnějších končin," konstatuje Rutherford Platt z Univerzity v Massachusetts.
Vítr, což je vlastně proudění vzduchu, vzniká jako vyrovnání tlakových rozdílů v atmosféře. Kdyby byla Země jenom obrovským jednotvárným kusem kamene a netočila se kolem své osy, větry na ní by byly dost jednotvárné. Na rovníku, kam sluneční paprsky dopadají kolmo, a nejvíc tedy hřejí, by se vzduch ohříval nejvíc, stoupal nahoru a proudil k pólům. Tam by se ochladil, klesl k zemi a hnal se zase k rovníku.
Na skutečné zeměkouli však tento základní princip deformuje zemská rotace. K tomu se navíc moře a pevnina rozehřívají nepravidelně. Voda se ohřívá pomalu, ale zase teplo déle udrží. Také na pevnině je to s teplem různé - poušť se rychle rozpálí a rychle zase vychladne, kdežto lesy jsou tepelně stálejší. A to vše ovlivňuje směr a sílu větru.
Teplý vzduch je řidší a tedy lehčí, stoupá nahoru, v jeho oblasti klesá tlak a vzniká tlaková níže. Z oblastí vyššího tlaku se do ní žene vzduch a vzniká vítr. Otáčení Země, tření o zemský povrch a další vlivy potom ovlivňují směr tohoto proudění.Tlak se proto nevyrovná hned a takto vznikající vítr proudí několik dnů.
Nejsilnější vichry vznikají nad mořem. "Nejsou tam stromy či hory, které by pohyb větru narušovaly, takže se může opravdu pořádně rozjet," vysvětluje Petr Zacharov z Ústavu fyziky atmosféry české Akademie věd. "Proto také ničivé větry, když zasáhnou pevninu, ztrácejí třením o zemský povrch svou energii, až se stanou neškodnými."
To je pak výhodou České republiky. "Nejničivější větry, hurikány, mají nejlepší podmínky ke vzniku poblíž rovníku. K Evropě se ani nemohou dostat. Naše země navíc leží ve vnitrozemí a je hornatá. Hory pak proudění větru narušují a brzdí. Proto se zde rozsáhlým ničivým větrům nedaří," vysvětluje Petr Zacharov.
I v tuzemsku může vzniknout silný vítr, zejména při bouřkách. Terén ho může v některých případech zrychlit - například když se vítr žene prostorem mezi horami, který se postupně zužuje. Vzniká tak jakýsi trychtýř, v němž vzrůstá tlak a síla větru. "Naše stanice naměřily vítr, který v nárazech dosahoval rychlosti až 150 nebo 160 kilometrů a působil škody. Nicméně jeho ničivost se projevuje jen na velmi omezené ploše. Tam láme stromy a shazuje střechy z domů, kdežto jenom o pár kilometrů vedle žádné škody nezjistíte," doplňuje Petr Zacharov.
10.10.1998 - Devítidenní let Johna Glenna v raketoplánu, který se uskuteční na přelomu října a listopadu, má přinést nové lékařské poznatky nejen pro objasnění procesu stárnutí, ale i pro dlouhodobé kosmické lety. Mnohé fyziologické procesy se totiž zdají být v obou případech shodné nebo aspoň přibližné.
Válečný pilot Glenn startoval začátkem roku 1962 jako první
Američan do vesmíru. Později vstoupil na politickou dráhu a po čtyři volební
období působil jako senátor. Přitom mezi domovským státem Ohio a Washingtonem
stále pilotuje vlastní malé letadlo.
Tento dvojnásobný dědeček, který v létě oslavil 77. narozeniny, tedy patří mezi
malý okruh lidí, o jejichž zdravotním stavu mají lékaři podrobné a dlouhodobé
záznamy, v tomto případě za 42 let.
Když NASA začátkem roku oznámila, že souhlasí s Glennovou nominací k letu, zdůraznil senátorův mluvčí jeho vynikající zdravotní stav. Glenn denně cvičí, vzpírá, pilotuje dvoumotorový Beechcraft Baron a předloni dokonce vytvořil s tímto strojem rychlostní rekord.
Než Glenn požádal o návrat mezi astronauty, nechal se
vyšetřit v Námořním zdravotním středisku v Bethesdě. Mimo jiné prošel koronární
angiografií. Tímto testem, kterým se zjišťuje ucpání cév vedoucí k infarktu
srdce, prošel senátor bezvadně.
Avšak ředitel Ústavu pro výzkum vesmíru Univerzity George Washingtona John
Logsdon upozornil, že Glennova dobrá fyzická kondice nemusí odpovídat stavu
běžnému jeho věku. "Je totiž tak zdravý, že nepředstavuje typického seniora naší
doby."
NASA, Národní ústav pro výzkum stárnutí a některé další instituty připravily sérii pokusů, kterým se má Glenn na palubě raketoplánu podrobit. Mezi ně patří měření ztráty hmoty kostí a svalů, abnormality srdečního rytmu, potíže se spánkem a denním rytmem, působení na rovnováhu, hormonální výkyvy a snížení imunologické obrany.
Ochabnutí svalů postihuje během kosmických letů všechny lidi.
Třebaže jejich organismus rychle vytváří bílkoviny, jejich ztráty jsou mnohem
větší. Následkem toho se zmenšuje svalová hmota. Obdobný proces probíhá u
starších lidí - přísun bílkovin se snižuje.
Glenn proto bude testovat hypotézu, která tvrdí, že větší ztráty bílkovin ve
vesmíru navozují zvýšenou produkci stresových hormonů. Arny Fernando z lékařské
fakulty Texaské univerzity v Galvestonu, který tento výzkum vede, připravil pro
astronauta dva druhy aminokyselin a plynovým hmotovým spektrometrem se má
zjišťovat jejich efekt.
S přibývajícím věkem se také u některých lidí snižuje množství tukové tkáně. To zřejmě souvisí s typem jejich látkové výměny. I na to připravili američtí specialisté experiment. Glenn polkne preparát s jedním druhem aminokyselin a druhý typ dostane injekčně. Potom začnou rentgenem hledat změny na těch částech organismu, kde není tuk přítomen. Vzhledem k tomu, že aminokyseliny jsou stavebními kameny bílkovin, chtějí zjistit vztahy mezi hormonálními hladinami, poklesem množství bílkovin a objemu svalové hmoty.
Zkušenost 58 astronautů z devíti posádek raketoplánů ukazuje, že většina z nich trpěla za letu poruchami spánku. Navíc spali méně než šest hodin, zatímco na Zemi v průměru skoro osm hodin. Na stejné obtíže si stěžují rovněž starší lidé.
Čtyři večery dostane Glenn pilulky s melatoninem anebo s placebem (preparát bez jakéhokoliv účinku). Melatonin by měl přispět ke klidnějšímu spánku, aniž by vyvolával nepříznivé vedlejší efekty. Astronaut by měl také polknout kapsli s miniaturním teploměrem na měření vnitřní teploty těla, která nejlépe charakterizuje biologické rytmy. Snímače na Glennově hlavě, hrudi a zápěstí zaznamenají během spánku jeho mozkovou aktivitu, dýchání a pohyby.
Je samozřejmé, že údaje získané od jediného dobrovolníka, případně porovnávané s ostatními šesti astronauty, nemohou být ještě směrodatné. Ovšem Glennovy výsledky by aspoň mohly vědce inspirovat. David Dinges, odborník na studium spánku z Pensylvánské univerzity, upozorňuje, že i když se nepodaří získat jednoznačné závěry, mohou pokusy u tohoto seniora naznačit dosud neznámé zvláštnosti.
Vědci doufají, že zjistí nějaké nové poznatky, které se budou týkat prevence zhroucení kostí, svalů a srdečněcévního systému u starých lidí na Zemi. "My už umíme mnohem víc, než prostě popisovat jevy ve vysokém věku," říká Robert Butler, ředitel Střediska pro výzkum dlouhověkosti v New Yorku. "Ale jestliže nám Glennův let nabídne nějaké nové hypotézy a pohledy, mohli bychom se dostat blíže na stopu podstaty těchto procesů."
Během letu budou lékaři u všech členů posádky jako obvykle sledovat základní fyziologické funkce a zjišťovat změny na kostech, svalech a kardiovaskulárním systému. Kromě toho chtějí zjišťovat vliv kosmického letu na snižování imunologické odolnosti organismu proti infekcím a na úroveň vestibulárního aparátu, který zajišťuje rovnováhu. Jako obvykle budou sbírat vzorky krve, moči a výkalů. Vzhledem k tomu, že mezi Glennem a ostatními členy posádky jsou tři až čtyři desetiletí věkového odstupu, bude zajímavé určit u nich rozdíly mezi reakcemi organismu na stav beztíže a na další podmínky kosmického letu.
Avšak Kenneth Baldwin, který je profesorem fyziologie na Kalifornské univerzitě v Irvinu, se obává, že pro Glenna může být nejobtížnější nikoliv samotný let, nýbrž ponávratová adaptace. Starší srdce se může hůře přizpůsobovat pozemské přitažlivosti než srdce mladších lidí, což by mohlo nepříznivě působit na Glennův stabilně dobrý tlak krve.
Butler a Baldwin současně připouštějí, že Glennův návrat může být i naopak hladší. Jeho organismus je během dlouhého života mnohem trénovanější než organismy jeho mladších kolegů. "Může nás ještě hodně překvapit," míní Butler.
03.10.1998 - Koncem minulého století astronomie nashromáždila množství údajů o hvězdách. Zdálo se, že kromě tvaru (více či méně zploštělá koule) a chemického složení (vodík s trochou hélia a stopou něčeho těžšího) nemají společného nic. Až v roce 1905 vstoupil do jejich života mladý dánský chemik Ejnar Hertzsprung (narozen 8. října 1873, zemřel 1967), kterého napadlo srovnat hvězdy podle svítivosti a povrchové teploty. Což vtělil do poměrně jednoduchého diagramu. Publikoval jej však v nepříliš čteném časopise, tudíž bez odezvy. Až o osm let později americký astronom H. N. Russell jeho domněnku potvrdil, rozvedl a zpřesnil (mimochodem ne zcela správně). Takže diagram byl dlouho zván jenom po něm.
I proto pozvala roku 1952 Americká astronomická společnost oba spoluautory na speciální kolokvium. Russell bystře přispěchal s příspěvkem, Hertzsprung se na dálku sarkasticky vyjádřil, že nejužitečnější by bylo obě jména z názvu diagramu vyškrtnout, protože k jeho sestrojení nebylo potřeba žádného zvláštního důvtipu... Přesto jde o nejvýznamnější astronomický diagram vůbec.
26.09.1998 - Až bude v roce 2003 dokončena mezinárodní stanice Alfa, stane se pro Američany novým nejdůležitějším cílem planeta Mars. Zatím má NASA plán pouze do roku 2005. Vzhledem k nedostatku peněz musí přesunout expedice původně plánované na rok 1999 na termín o dva roky pozdější.
V roce 2001 tam vypustí dva automaty: jeden dopraví na povrch automatické vozítko Athena a druhý se stane umělou družicí Marsu. Průzkumník Athena má být samozřejmě dokonalejší než Sojourner, který loni na Marsu exceloval. Vůz bude vybaven chemickou laboratoří k výzkumu vzorků tamní půdy, přičemž hlavním cílem má být opět pátrání po příznacích života.
O dva roky později by se měl na planetě vylodit ještě lepší průzkumný tančík, který bude sbírat vzorky půdy. Ty má odvézt do oblasti Země, nejdřív nejspíš na stanici Alfa, automat vypuštěný v roce 2005.
Avšak Laboratoř tryskových pohonů (známá JPL) v kalifornské Pasadeně, která má vysílání meziplanetárních sond na starosti, dostane ročně na tyto práce pouze 250 milionů dolarů. Proto NASA nyní rokuje s francouzskou kosmickou agenturou CNES, jestli by se k vypuštění návratového automatu v roce 2005 nedala použít raketa Ariane 5, která by byla levnější než nosiče americké.
Pracovníci JPL nyní připravují plán na studium Marsu pro desetiletí 2005-15. Šéf tohoto projektu Charles Elachi řekl v týdeníku Space News, že počítají celkem se čtyřmi dovozy vzorků z Marsu, ve dvouletých intervalech až do roku 2011. Na těchto výpravách by se patrně podílely rovněž Itálie, Německo a Japonsko.
Rusové, kterým předloni havarovala těžká sonda pro Mars ještě v blízkosti Země, stále bojují s financováním další své výpravy. Pokud získají peníze, není vyloučeno, že další automat vypustí v roce 2001. Kromě toho by se chtěli účastnit i na některých amerických projektech.
Zatímco dosud spočívala strategie průzkumu cizích planet ve vysílání jednotlivých velkých automatických sond, nyní se začíná rychle měnit. Předně po havárii Mars Observer za miliardu dolarů před pěti lety se Američané rozhodli pro automaty podstatně menší a lacinější. A tyto stroje začnou vozit na Mars nikoliv pouze jednu výzkumnou aparaturu, nýbrž celou sérii různých druhů, jako jsou třeba automatická letadla, balony, penetrátory (přístroje zarývající se do povrchu planety), mikrodružice i kuličky volně se pohybující v tamních větrných a prašných bouřích.
Zprávy, které by průběžně vysílaly, bude sbírat na oběžné dráze planety družice, která je předá na Zemi. Jestliže selže jeden stroj, zbývající dodají aspoň některé jiné informace.
V Amesově výzkumném středisku NASA v kalifornském Moffett Fieldu dokončují projekt letadla uzpůsobeného k letu ve zředěné atmosféře Marsu. Tento 150 kilogramů těžký stroj by mohl během tří hodin prozkoumat dva tisíce kilometrů dlouhý kaňon Valles Marineris - oznámil Carl Stoker, který v Moffett Fieldu řídí tento projekt.
Palubní přístroje zaznamenají nejen tvary terénu, ale budou pátrat i po příznacích života a do hloubky deseti kilometrů určí přítomnost vody.
Při úvahách o budoucích projektech si Brian Wilcox, který má navrhnout automatický odvoz vzorků, vzpomněl na to, že jeho otec vedl přísně tajný projekt válečného námořnictva na sestřelování nepřátelských družic. V roce 1958 se jeho týmu podařilo na zkušební základně v China Lake v Kalifornii vypustit pomocí rakety na tuhá paliva mikrodružici - dodnes o ní nikdo nic neví.
Tato technika by se dala využít k vystřelení dvacetikilogramové koule o průměru 1,1 metru, v níž by bylo 200 gramů vzorku marsovské půdy, na oběžnou dráhu planety, kde by na ni čekala družice. A z této družice by se pak oddělila sonda směřující s nákladem k Zemi. Wilcox odhaduje, že vystřelovací mechanismus podle projektu jeho otce by přišel na pouhých 30 milionů dolarů, zatímco návratová sonda poháněná klasickým způsobem má stát 170 milionů.
Plány NASA na výzkum Marsu na počátku příštího století by měly dostat předběžný tvar během několika měsíců. Třebaže se zpráva z Kalifornie v týdeníku Space News nezmiňuje o termínu vysazení prvních lidí, JPL předpokládá, že v roce 2015 všechny práce pomocí automatů na této planetě dokončí. To znamená, že úvahy o prvním pilotovaném letu na Mars koncem druhé dekády 21. století vypadají realisticky.
19.09.1998 - Sdružení amerických a ruských firem Spin 2 chce na počátku příštího století vydat digitální atlas světa, na kterém budou viditelné až několikametrové podrobnosti. První krok už k tomu udělalo, když letos na jaře vypustilo z kosmodromu Bajkonur do vesmíru družici, která pomocí špionážní techniky fotografuje zemský povrch, na němž mají být zřetelné detaily až o velikosti 1,8 metru.
Tento měsíc by měla startovat druhá družice a příští rok ještě dvě další. Tím by mělo být fotografování zeměkoule završeno. Některá místa totiž musí družice snímkovat víckrát, protože přes mraky na ně není vidět. V minulosti si američtí a sovětští zpravodajští analytici stěžovali, že až na čtyřiceti procentech záběrů vidí jenom oblačnost.
Konsorcium Spin 2 (zkratka z anglického Space Information's 2 meter), do něhož patří americké firmy Microsoft, Areal Images, Digital Equipment a Kodak plus ruský Sovinformsputnik, vzniklo na základě povolení Clintonovy vlády z roku 1994. Jím bylo soukromým firmám dovoleno vypouštět družice se špionážními aparaturami do rozlišení dvou metrů. Této úrovně dosáhly americké zpravodajské družice během šedesátých let.
Při prodeji získaných snímků bude dělat konsorcium výběr - některým zemím, jako třeba Indii, poskytne záběry pouze s pětimetrovými podrobnostmi, prohlásil šéf firmy Aerial Images z Raleighu v Severní Karolině John Hoffman. Ostatní dostanou data s dvoumetrovým rozlišením. Avšak není jasné, jak se zachová ruský partner.
Rusové, kteří mají s financováním kosmonautiky stále větší potíže, se snažili vydělávat na obdobných fotografiích už dřív. Firma Energija nabízela v roce 1993 záběry s podrobnostmi 0,75 až 1,5 metru. Neměla jich však příliš mnoho a kromě toho mezi nimi většinou nebyly ty oblasti, o něž měli zákazníci zájem.
Do konce studené války se rozvíjely dvě větve snímkování Země: pro potřeby vojenské špionáže, kde dnes technika dospěla až k podrobnostem na několik centimetrů, a pro potřeby dálkového průzkumu Země, tedy pro národní hospodářství, kde bývá rozlišení hrubší. Od poloviny sedmdesátých let nabízejí Američané snímky z družic Landsat, na kterých jsou vidět předměty velké třicet metrů.
V osmdesátých letech se do tohoto byznysu vehementně vložili Francouzi - na záběrech z jejich družic Spot jsou podrobnosti velké deset až třicet metrů. Později se pustily do vypouštění těchto družic i další státy.
Kosmické fotografie přinesly spoustu informací, často i velmi revolučních, pro geologii, ekologii, zemědělství, lesnictví. Usnadňují územní plánování, mapování, záchranné práce při přírodních katastrofách a podobně. Dnes se většinou prodávají v digitální podobě, takže se dají rychle zpracovávat na počítačích.
Nový průlom v této oblasti přinesla dohoda mezi Moskvou a Washingtonem z roku 1995 na vzájemné výměně špionážních snímků ze šedesátých let pro potřeby životního prostředí. Američtí odborníci nyní mohou porovnávat na sovětských záběrech starých třicet let, jak tehdy vypadala příroda v některých oblastech USA. Obdobný obrázek si mohli udělat Rusové. Třebaže výsledky zatím nebyly zveřejněny, předpokládá se, že ekologickému výzkumu to může přinést nečekané podněty.
Už před tím se americká vláda rozhodla špionážní snímky zemského povrchu pořizované do roku 1972 odtajnit. Dnes je vládní instituce běžně prodávají. Někteří američtí politici nyní usilují o to, aby pro vědecké účely byly vybraným domácím výzkumným institucím zpřístupněny dokonce záběry s podrobnostmi 0,9 metru.
Typický snímek povrchu zachycující jeden čtvereční kilometr s rozlišovací schopností dvou metrů chce sdružení Spin 2 prodávat za 40 dolarů, s desetimetrovými podrobnostmi pouze po dolaru. Mapy přijdou na 24 až 30 dolarů za čtvereční kilometr, záleží rovněž na terénu. Letecké fotografie jsou mnohem dražší.
Nabízené záběry si může každý prohlédnout na internetu. Kodak je chce nabízet také jako obrazy o velikosti 51x66 centimetrů po 13 až 40 dolarech.
Firma Space Imaging Thornton z Colorada, jejíž družice Ikonos teprve mají
startovat, ohlásila zaváděcí ceny vyšší. Čtvereční kilometr Severní Ameriky za
38 dolarů a ostatní svět po 54 dolarech. Zato tam prý zákazníci rozeznají
jednometrové objekty.
Samozřejmě o tyto snímky projeví zájem i státy, které USA řadí mezi
teroristické, anebo jejich nastrčení překupníci. To by ohrozilo bezpečnost
demokratického světa. Prodej záběrů proto začne regulovat nový úřad - Národní
zobrazovací a mapovací agentura (NIMA).
NIMA nakoupí snímky od soukromých firem a bude povolovat jejich prodej
zájemcům. V roce 2001 na to dostane deset milionů dolarů - uvedl týdeník Space
News. Nicméně celkový rozpočet NIMA zůstává tajný.
Toto přelévání výrobních technologií a výsledků z utajované oblasti vojenské do
civilního sektoru není ničím novým. Je to tradiční postup, který nastává v
okamžiku, kdy výzkum přinese vojákům kvalitativně nové prostředky a není už
třeba zastaralou techniku utajovat.
Politický analytik John Baker z univerzity George Washingtona se domnívá, že když budou USA s údaji z komerčních pozorovacích družic šetrně zacházet, mohly by přispívat ke stabilitě znesvářených regionů. Například Indii a Pákistán, které jsou tradičními nepřáteli, by vzájemná znalost vojenských sil mohla přimět k odstranění strachu z rizik.
Ovšem tím se znovu potvrdí, že informace vedou k bohatství. Majitelé těchto záběrů totiž získají značný předstih před ostatními, protože poměrně lacino a snadno zjistí, jaké přírodní bohatství v dané oblasti leží. A tím se rozpoutá nové kolo boje o přírodní zdroje a špionáže v této oblasti.
12.09.1998 - Tisková agentura Reuters vydala nedávno fotografii zatmění Slunce, jež bylo pozorovatelné v Malajsii, s textem, že jde o poslední úplné zatmění v tomto století. Fotografii přetiskla i příloha Věda a počítače. Šlo však o příliš pesimistickou informaci.
"Ale kdepak, poslední úplné zatmění Slunce tohoto tisíciletí nastane příští rok. Bude pozorovatelné i ve střední Evropě," upozorňuje na chybu Tomáš Sýkora, odborný pracovník Hvězdárny v Úpici.
"Agenturní fotografie zachycovala prstencové zatmění Slunce. A v tom je rozdíl, který má pro vědecké poznání podstatný význam," dodává. (Podrobněji podstatu zatmění Slunce ukazuje obrázek.)
Za každým úplným zatměním Slunce vyjíždí spousta profesionálních astronomů. Díky němu totiž mohou studovat ty oblasti koróny (nejvyšší části sluneční atmosféry), které jinak sledovat nelze. "Tak se více dozvídáme o dějích, které na Slunci probíhají a jež mají vliv i na Zemi a na člověka," vysvětluje Tomáš Sýkora.
Při velkých slunečních erupcích se od naší hvězdy šíří do vesmíru elektricky nabité částice a elektromagnetické záření. Tím mohou být rušeny pozemské radiové vlny. V družicích, které nekryje ochranná zemská atmosféra, toto záření může narušit chod palubních počítačů a dalších přístrojů.
"Většina vědců se shoduje na tom, že sluneční aktivita má také vliv na člověka," doplňuje Marcel Bělík z úpické observatoře. "Tekutiny uvnitř lidského organismu jsou vlastně roztokem iontů, které mohou být elektricky nabitými částicemi ze Slunce narušeny." Proto vědci soudí, že existuje vztah mezi děním na Slunci a některými srdečními, mozkovými nebo psychickými potížemi.
Sluneční koróna se nejlépe poznává právě při úplném zatmění. Slunce je při něm totiž pro pozorovatele na Zemi zcela zakryto Měsícem, a nádherná bělavá záře kolem něj - koróna - se stane dobře pozorovatelná přístroji i lidským okem.
Poslední úplné zatmění Slunce tohoto tisíciletí nastane 11. srpna příštího roku. Vidět ho bude možné od jižní Anglie přes Francii, Německo, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko až na pobřeží Černého moře. Pak zatmění postupuje samozřejmě dál a končí při západu Slunce v Indii na pobřeží Bengálského zálivu. V České republice však bude zatmění viditelné jen jako částečné.
"Příští rok určitě stojí za to jet se na zatmění podívat, je to fantastická podívaná," nadšeně líčí astronom Tomáš Sýkora. "Navíc další úplné zatmění bude vidět ve střední Evropě i přímo v Čechách až v roce 2135. Na každé hvězdárně rádi podají zájemcům informace, kde přesně bude možné v které zemi zatmění příští rok sledovat."
12.09.1998 - Už už se zdálo, že družicové sledování Země přineslo potěšitelnou zprávu, že se zeměkoule zase ochlazuje, takže hrozba globálního oteplování není zas až tak horká. Naděje však rozbíjí nový rozbor, publikovaný ve špičkovém vědeckém časopise Nature a připravený experty z kalifornské společnosti, jež se specializuje na vyhodnocování údajů z družic. Jak tito odborníci zjistili, předchozí vyhodnocování přehlíželo fakt, že družice postupně klesají na nižší oběžnou dráhu. Když se však při vyhodnocování vezme klesání družic v úvahu, získané hodnoty potvrzují oteplování planety. Zdá se, že světu skutečně nezbude než snížit spotřebu ropy a uhlí, jejichž spalování zřejmě k nebezpečnému oteplování planety přispívá.
Infračervená technologie vidění v noci, obdobná té, již používají vojáci, dorazila do automobilového průmyslu. Zatím ji použila firma General Motors pro nejnovější model svého luxusního vozu Cadillac. Infračervená kamera je umístěna za maskou chladiče a obraz z ní se promítá přímo na dolní část čelního skla před řidiče, těsně pod hranicí jeho zorného pole. Objekty o vyšší teplotě se zobrazují jako bílé na černém pozadí. Řidič tedy může v noci jediným mrknutím zjistit, jestli až pět set metrů před ním není na silnici zvíře či chodec. Běžné reflektory mu umožňují vidět pouze asi sto metrů dopředu.
Sliny chrání zuby tím, že posilují zásadité prostředí v ústech, které neutralizuje kyseliny, jež by způsobily kažení zubů. Navíc jsou ve slinách minerály, které obnovují ztracenou sklovinu. Vědci z Newyorské univerzity nyní vyvinuli sloučeninu, jež napodobuje ochranné vlastnosti slin. Teď ještě zkoumají, jak z ní udělat součást zubních past, případně třeba i cukrovinek či žvýkaček.
05.09.1998 - Ne všechny zajímá, co vyvedli politici, kolikrát se podařilo hrdinům v pestrých dresech dopravit kulatý předmět do míst zvaných branka, nebo s kým se zrovna rozvádějí filmové hvězdy. Pokud někdo chtěl vědět, co je nového ve světě skutečných hvězd - tedy v rychle se rozvíjejícím výzkumu vesmíru - měl donedávna smůlu. Běžná média o tom píší jen zřídkakdy, a odborné časopisy mívají měsíce zpoždění a nejsou každému tak docela srozumitelné. Naštěstí však tu je internet. Pokud nevládnete angličtinou ani "astronomičtinou", pak lze doporučit třeba web Horké astronomické novinky - www.ian.cz.
Stránka se skládá z krátkých, i laikovi srozumitelných a zajímavých zpráv (například: Objeveny nové asteroidy ohrožující Zemi, problémy se sluneční sondou Soho, rekord letadla poháněného sluncem, výročí tunguzské katastrofy). Není tu nic navíc, ale nic tu ani nechybí: najdete odkazy na jiné stránky, starší zprávy (odkaz Vychladlé novinky), údaje o autorovi. Zkrátka - hvězdy pro každého.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |