Byl Mars místem, odkud život přišel na Zemi?
26.03.1999 - Téměř tři roky měly dva vědecké tábory na to, aby sešikovaly své odborné voje, vypálily proti sobě všechnu důkazní munici, a pak se zakopaly na svých vyhraněných pozicích, z nichž teď neustupují ani o píď. To je momentální stav ve válce o to, zda v meteoritu z Marsu byly stopy primitivního života. Avšak teorie o dřívějším životě na Marsu nabývají v posledních měsících na síle i z jiných důvodů, bez ohledu na sporný meteorit.
V létě 1996 to byla senzace: Tým vědců z americké kosmické agentury NASA oznámil, že v meteoritu, který se na Zemi dostal zřejmě z Marsu, objevil fosilní zbytky života - malinkých, bakteriím podobných živočichů.
Na vlně vzniklého nadšení pak i vláda amerického prezidenta Billa Clintona, která jinak nelítostně seškrtává rozpočet NASA, podpořila kosmický výzkum Marsu uznalými slovy i ještě potřebnějšími miliardami dolarů.
Jiní vědci byli a zůstali skeptičtí.
David McKay z NASA a jeho kolegové propočítali historii dvoukilového meteoritu o velikosti brambory takto: Jak nasvědčuje chemické složení jeho hmoty, pochází z Marsu. Tam do něj zhruba před třemi či čtyřmi miliardami let pronikla voda a vnesla s sebou nepatrné jednobuněčné živé organismy. Někdy před šestnácti miliony let kámen zřejmě vyrvala z povrchu jeho rodné planety srážka s kometou či asteroidem. Putoval nekonečné věky vesmírem, až asi před třinácti tisíci lety spadl do Antarktidy. Zde jej pak našla vědecká expedice a přidělila mu kódový název ALH84001.
Před pár dny přišel stejný vědecký tým s obdobnou teorií, ale o jiném meteoritu. Tenhle se jmenuje Nakhla, uložený je v londýnském Přírodovědném muzeu a pochází z většího meteoru, který 28. června 1911 explodoval nad Egyptem. I jeho chemické složení naznačuje marťanský původ. A jsou v něm malinkaté struktury, jež by mohly být fosilními mikroorganismy velice podobnými pozemským bakteriím.
"Zdá se, že to je stále tatáž argumentace - když to vypadá jako mikroorganismus, tak to určitě je mikroorganismus," namítá John Bradley, specialista na mikroskopické analýzy z americké Georgie. Podle něj a řady dalších oponentů se dají struktury vysvětlit i anorganickými chemickými procesy a není třeba do debat zatahovat marťanský život.
Podobné argumenty padly už mnohokrát, aniž z nich vyplynul jednoznačný závěr. Avšak hypotéza, že primitivní zárodky života přišly z vesmíru a pak se teprve rozšířily na Zemi (známá též jako teorie panspermie), se líbí i jiným vědcům. Meteor by pak byl vhodným poštovním doručovatelem.
Základem pro teorii přistěhovalého života není jenom romantismus vědců, ale i reálné časové nesrovnalosti.
Podle některých expertů se mohl život na Zemi vyvinout až po skončení období, v němž na mladou Zemi s ničivými účinky dopadaly obrovské kusy hmoty, která v prostoru zbyla po vzniku vesmírných těles. Jenže pak by neměla evoluce dost času na to, aby stačila svým pomalým tempem vyvíjet stále složitější a složitější živé organismy.
I jiné biologické záhady čekají na vysvětlení. V roce 1995 výzkumníci informovali, že mikrob Deinococcus radiodurans, který se vyskytuje často poblíž jaderných reaktorů, přežije 3000krát vyšší dávku radioaktivity, než by stačila zabít člověka. Jak se v něm mohla tato schopnost vyvinout, když na Zemi zřejmě takto vysoká radiace nikdy nebyla? Že by přišel odněkud z vesmíru, kde je radiace vyšší?
Časový nepoměr by se dal vysvětlit příletem nějakých funkčních základních částic živé hmoty z vesmíru, které se na Zemi už jen dále rozvíjely.
Mars je pak vhodnou výchozí stanicí. Dříve na něm byly příjemnější podmínky pro život než dnes, planeta měla hustší atmosféru, bylo na ní tepleji a tekla po ní voda. Joseph Burns, planetolog z Cornellovy univerzity, vypočítal, že kámen vhodně vyražený z Marsu by se mohl na Zemi dostat za pár měsíců, a ušetřit tak sobě i svému živému obsahu miliony let trvající putování meteoru ALH84001. Cesta trosek z Marsu na Zemi je pravděpodobnější než obráceně, protože úlomky ze Země k sobě přitahuje Slunce.
A protože je Mars menší než Země, byla i menší šance, že do ní vrazí velký kus kamene letící vesmírem a všechno zničí. "Když venku chodí opilí lovci, je pro vás lepší být zajícem než jelenem," vysvětluje to na příkladě geofyzik Norman Sleep ze Stanfordovy univerzity.
Zdá se, že podpora hypotézy o cestování zárodků života z
Marsu na Zemi, mezi vědci v posledních měsících sílí. Potvrdit či vyvrátit ji
však mohou až příští expedice k rudé planetě. Vzorky z nich by se na Zemi k
podrobnému rozboru měly dostat v roce 2008.
Do té doby nelze nic s jistotou vyloučit. "Kdo ví, možná jsme vlastně všichni
zelení mužíčci," žertuje tedy Joseph Burns z Cornellovy univerzity.
20.03.1999 - Nebezpečnému překvapení v podobě náhlé erupce
sopky má zabránit sledování činných vulkánů infračervenými kamerami z kosmických
družic. Vědci z Havajské univerzity v Honolulu využívají dvou kamer ke sledování
jedenácti sopek z vesmíru. Zatím se zdá, že kamerou zjištěné zvýšení tepelné
aktivity sopky předchází až o několik dnů její erupci. Problémem je, že každý
vulkán se chová trochu jinak. Před tím, než je možné přesněji předpovídat, co
udělá, je tedy nutné jej pozorovat delší dobu. Pro sledování všech činných sopek
na Zemi by bylo zapotřebí šesti až osmi vhodně rozmístěných družic.
20.03.1999 - Aldebaran, nejjasnější hvězda ze souhvězdí Býka, zmizí v pondělí kolem 19.45 hodin za měsíčním diskem a vynoří se zase až za hodinu. Úkaz bude možné pozorovat i pouhým okem - a hvězdáři při tom zvou ke spolupráci každého, kdo má zájem.
"Je to pro astronomy vítaná příležitost. Pozorování zákrytů hvězd Měsícem umožňuje mimo jiné zpřesnit dráhu Měsíce, a z toho se dozvědět více i o pohybu Země a zemské osy," vysvětluje Libor Lenža z Hvězdárny ve Valašském Meziříčí. Proto se na Měsíc v pondělí zaměří dalekohledy mnoha hvězdářů z evropských zemí, odkud bude možné úkaz pozorovat. Astronomové se rozhodli požádat o pomoc i veřejnost. Prosí zájemce, aby úkaz natočili podle přesných dispozic na video a kazetu jim poslali, čímž vědci získají údaje z různých míst.
13.03.1999 - Je to smutný paradox: "Podle statistik OSN spotřebovává celé lidstvo dohromady energetický výkon deset terawattů. Sluneční záření však na Zemi přináší dokonce 180 000 terawattů. Jenže je lidé nedokážou dostatečně využít," říká Josip Kleczek z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově. "A tak nezbývá než pálit uhlí, ropu a plyn, stavět jaderné reaktory, poškozovat zdraví sobě i příštím generacím a doufat, že jednou sluneční energii využijeme líp."
V posledních měsících však vědci v různých zemích světa, i v tuzemsku, dále pokročili v hledání způsobů, jak slunečních paprsků využít lépe.
Jeden terawatt (TW) je bilion wattů, neboli představuje výkon pěti set temelínských jaderných elektráren. Co se děje s těmi neuvěřitelnými 180 000 TW slunečního záření dopadajícího na Zemi?
"Zhruba třetina se odráží zpět do vesmíru, asi pětina je pohlcena v atmosféře a přibližně polovinu pohlcuje zemský povrch. Pouze půl promile, neboli 90 TW, proměňují pozemské rostliny díky fotosyntéze na biomasu," vypočítává známý astronom a propagátor sluneční energie Josip Kleczek.
V reaktorech dnešních jaderných elektráren se štěpí jádra těžkých prvků, nejčastěji uranu, na vysoce radioaktivní jádra lehčích prvků, a při tom vzniká energie.
Experimentálně už vědci dokázali získat i energii z termonukleární fúze neboli ze spojení deuteria a tritia (těžkého a velmi těžkého vodíku), při kterém vzniká neškodné helium. Jestli se však vědcům podaří sestrojit komerčně úspěšný termonukleární reaktor a jestli s jeho použitím bude souhlasit veřejné mínění, to se má ukázat někdy v letech 2040 až 2050.
Slunce funguje na podobném principu, avšak při termonukleární fúzi v jeho nitru vzniká helium ze zcela běžného vodíku. Uvolněná energie se v podobě částic světla, čili fotonů, dostává do vesmíru.
Uhelná elektrárna o výkonu 1000 megawattů - to je polovina plánovaného výkonu Temelína - spotřebuje za rok dva a půl milionu tun uhlí. Stejně výkonná jaderná elektrárna se spokojí s dvaceti osmi tunami oxidu uraničitého. Případná budoucí fúzní elektrárna by za rok spotřebovala pět set kilogramů deuteria a lithia, z něhož pak vzniká tritium.
Slunci postačí na tento výkon jenom padesát kilogramů vodíku.
"Slunce je vynikající reaktor - je vysoce účinný, a přitom dostatečně vzdálený a bezpečný," vychvaluje Josip Kleczek. "Je zde už pět miliard let a svou energii bude dodávat Zemi ještě dalších sedm miliard roků. Nemusíme vynakládat miliardy na jeho konstrukci, ani se ho bát."
Princip přímé přeměny slunečního záření v elektřinu vyvíjeli vědci v padesátých letech při přípravě kosmických programů. Dnešní sluneční články jsou velmi spolehlivý zdroj, výrobci na ně už dávají záruku dvacet let. Průmyslově vyráběné články jsou však zatím ekonomicky nevýhodné. Jejich účinnost je dost nízká - elektřinu vytvoří pouze ze 7 až 16 procent slunečního záření. Obvykle se vyrábějí z křemíku, jehož zpracování je také nákladné a jehož zásoby nejsou neomezené.
Hitem ve světě se nyní staly netradiční formy tohoto prvku - křemík bez krystalické struktury (amorfní) a jako nový materiál křemík mikrokrystalický. Výzkumem jeho vlastností se zabývá i Fyzikální ústav české Akademie věd. "Z takového křemíku se dají připravovat tenké, tedy celkem levné vrstvy pro sluneční články," říká Milan Vaněček z Fyzikálního ústavu.
Čeští vědci se při spolupráci s kolegy z Japonska, USA, Švýcarska a Německa soustřeďují na hledání nejlepšího uspořádání atomů křemíku v takovéto vrstvě, zkoumají vliv příměsí a defektů na vlastnosti materiálu.
"Za posledních dvacet let se už cena slunečních článků snížila dvacetkrát. Když se nám tuto cenu podaří stlačit ještě na jednu pětinu současného stavu, nic už nebude stát v cestě tomu, aby se Slunce stalo hlavním zdrojem čisté elektrické energie. Mohlo by to být nejpozději v polovině příštího století," odhaduje doktor Vaněček.
I on je nadšeným vyznavačem Slunce: "Sluneční články na čtyřech procentech plochy pouští na zeměkouli stačí k vyrobení elektřiny pro celé lidstvo."
Živá příroda, která také nemůže existovat bez sluneční energie, si s jejím lapáním poradila jinak. Zelené rostliny a mořské řasy mění sluneční záření v procesu fotosyntézy na chemickou energii, která pak pohání všechny živé organismy. Rostliny a živočichové skladují energii v látce, které říkáme adenosin trifosfát (známý pod zkratkou ATP).
Účinnost přeměny slunečních paprsků v rostlinách je přitom ještě mnohem nižší než v lidských výrobcích: pouhé jediné procento. Ale to vůbec nevadí, rostlin je přece všude dost.
"Tohle může být vhodná metoda i pro průmysl. Můžeme přece také vyrábět málo účinné, ale levné články ve velkém množství," říká Wim Sinke, který se sluneční energií zabývá ve výzkumném ústavu v nizozemském Pettenu.
V poslední době výzkumníci skutečně zaznamenali několik úspěchů při napodobování fotosyntézy. Některé se už dostávají i do praxe. Například švýcarská továrna Swatch chce za několik měsíců uvést na trh hodinky, jejichž sklíčko je potřeno vrstvičkou bílé barvy, tak tenkou, že je průhledná. Tato barva zachycuje fotony podobným způsobem jako listová zeleň a jejich energií pohání hodinky. A další perspektivy? Když tímto materiálem natřeme například okna budovy, světlo projde dovnitř, ale část se v okně promění na energii, kterou půjde v domě využít. V tomto případě však stále ještě výzkumníci proměňují sluneční paprsky v elektřinu.
Jiní vědci se snaží napodobit přírodu ještě víc a přetvořit paprsky v chemickou energii. Tým vedený Tomem Moorem z Arizonské státní univerzity v USA se pilně snaží napodobit ty drobné části v rostlině, které se na přeměně sluneční energie podílejí. A skutečně už tito výzkumníci oznámili, že se jim podařilo sestavit chemické struktury podobné rostlinným, které ze slunečního světla vytvářejí zmiňovaný ATP.
Právě nyní Moorův tým hledá společně s kolegy z univerzity ve švédském Göteborgu způsoby, jak energii z tohoto ATP dále využít. Jejich chemické struktury totiž zatím nedosahují dokonalosti přírodních listů. Ale časem by snad mohla chemická energie z těchto lidských výtvorů přímo pohánět reakce pro výrobu léků, pro získávání vodíku z vody jako čistého paliva nebo reakce rozkládající průmyslový odpad v neškodné molekuly.
13.02.1999 - Když se před pěti miliardami lety tvořila naše sluneční soustava, zbylo z formování planet a měsíců smetí - komety a asteroidy. Astronomové se domnívají, že tahle tělesa se od těch dob prakticky nezměnila. To tedy znamená, že svědectví o počátcích našeho světa se skrývá právě v těchto drobných tělesech.
Kromě toho radioastronomická pozorování ukazují, že se v nich vyskytuje řada organických látek, které biologové považují za základní stavební kameny života. A na základě toho se pak vnucuje otázka: Dostala tyto látky do vínku všechna nebeská tělesa včetně Země, anebo je tam později přinášejí jako dárci života komety a asteroidy?
Není proto divu, že vědci všech kosmických mocností už půldruhého desetiletí vypouštějí ke kometám na průzkum automatické sondy.
Prvním takovým automatem byl ISEE-3/ICE původně určený ke studiu libračního bodu L1, v němž se vyrovnává přitažlivost Slunce a Země. Později dali Američané sondě povel, aby se složitými manévry přiblížila ke dvěma kometám - Giacobini-Zinnerově a Halleyově. V roce 2014 se má ICE vrátit k Zemi a americká kosmická agentura NASA ji chce zachytit, aby mohli odborníci zkoumat meziplanetární prach z jejího povrchu.
V roce 1986, kdy se ke Slunci přiblížila Halleyova kometa, na ni číhali ještě čtyři další automatičtí průzkumníci. Sovětské sondy Vega 1 a 2 prolétly okolo ní, umožnily zpřesnit dráhu západoevropského automatu Giotto, ale během maximálního přiblížení se odmlčely. Zato sonda Giotto excelovala a pozorovala kometu i ve vzdálenosti 605 kilometrů. Ukázalo se, že toto těleso má tvar balvanu o rozměrech asi patnáctkrát osm kilometrů a že tam opravdu jsou organické látky. Krátce nato řídící středisko uložilo přístroj Giotto ke spánku a v roce 1992 ho ještě mimořádně navedlo ke kometě Grigg-Skjellerup.
Také americký automat Galileo, který nyní velice úspěšně zkoumá planetu Jupiter a její měsíce, proletěl při své dlouhé cestě k cíli okolo komety Shoemaker-Levy 9 a dvou asteroidů.
Loni v říjnu zahájily USA starty do vzdáleného prostoru pomocí nové generace automatů - lehčích, tedy lacinějších, a přitom chytřejších. Ovšem je to spíš technologický než vědecký experiment - automat Deep Space 1 testuje dvanáct nových technologií. Jako vedlejší úkol má letos v červenci proletět okolo asteroidu prozaicky označovaného jako 1992 D a potom si za dva roky prohlédnout i kometu Borrelly.
Začátkem tohoto týdne vypustili Američané sondu Stardust, která má v lednu 2004, kdy bude od Země 286 milionů kilometrů, nasbírat ze vzdálenosti sto kilometrů od komety Wild 2 její prachové částice. Přesně po dvou letech by se měla vrátit k Zemi a shodit pouzdro s touto kořistí do pouště amerického státu Utah.
Podobný experiment uskutečnili Sověti před čtvrt stoletím. Tehdy jejich tři sondy typu Luna přivezly gramové vzorky měsíčního povrchu. Výprava Stardustu bude samozřejmě vědecky a technicky náročnější.
Pro počátek příštího století mají dvě kosmické agentury v
plánu tři sondy k malým nebeským tělesům.
Evropská ESA chce v lednu 2003 poslat složitou sondu Rosetta na prohlídku Marsu
(v roce 2006), ke dvěma asteroidům (2007-2008) a ke dvěma kometám (2011-2012).
Americká NASA chystá na léto 2002 vypuštění automatu Contour, který by měl prolétnout (v letech 2003-2008) okolo tří komet. Vrcholem těchto pokusů bude Deep Space 4, s jejímž startem se počítá v dubnu 2003. Tato sonda by měla v prosinci 2005 dorazit k jádru komety Tempel 1. Na její povrch vyšle malý výsadkový člun, který pořídí snímky a nabere vzorky, které pak mají ve speciální schránce přistát v červnu 2010 na Zemi.
Ne všechny tyto ambiciózní projekty se nakonec vydaří, nicméně ofenziva, kterou kosmické mocnosti plánují na objasnění prvopočátků našeho koutku vesmíru a života v něm, je ohromující. Najdou tam totiž odpovědi i na otázky týkající se života pozemského.
06.02.1999 - Neuplyne snad týden, aniž by se astronomové celého světa nerozplývali nad snímky získanými pomocí Hubbleova kosmického teleskopu. Jeho pozorování mají mimořádnou kvalitu díky tomu, že se pohybuje za hranicí atmosféry, navíc není nijak omezován rozmary počasí či střídáním dne a noci.
Vědci si jej proto velmi váží jako skutečného klenotu současné astronomie do té míry, že k němu americká kosmická agentura NASA vysílá zhruba každé tři roky servisní raketoplán s posádkou zkušených astronautů. Ti teleskop opravují, vyměňují vadné součásti a instalují nové přístroje. Teleskop byl do vesmíru umístěn v roce 1990, servisních výprav se dočkal v letech 1993 a 1997, další návštěva se plánuje na polovinu roku 2000.
Nedávno se přitom objevily úvahy, že by se teleskop po skončení své aktivní činnosti v roce 2008 mohl vrátit zpět na zemi na palubě některého z kosmických raketoplánů. To není v žádném případě neřešitelný problém, teleskop je šitý na míru rozměrům nákladového prostoru raketoplánu.
Američané už nyní vědí, co s teleskopem po návratu z osmnáctileté výzkumné mise provedou. Nejprve jej důkladně probádají, aby zjistili dlouhodobé působení kosmického prostředí na družice. A poté bude teleskop Hubble vystaven ve Washingtonu ve slavném Národním muzeu letectví a kosmonautiky.
30.01.1999 - Po riziku, které by pro pozemskou civilizaci mohly přinést pády větších asteroidů či jader komet, objevili astrofyzici loni další nebezpečí - záblesky záření gama. Jak nedávno ironicky poznamenal astrofyzik Jiří Grygar z Fyzikálního ústavu Akademie věd, ochrana proti němu by byla dnes složitá. "Předně bychom museli vytipovat potenciálně nebezpečné zdroje do vzdálenosti 3000 světelných let od nás, a když by hrozily, potom se zakopat pod zem do hloubky aspoň pět set metrů."
Přesto je Grygar klidný: "Zatím známe pět potenciálně nebezpečných těles, které by po svém splynutí vysílaly záření gama, pro nás smrtelné. Ale nejdřív můžeme takový výbuch čekat za 220 milionů let."
Do loňského roku považovali astrofyzici za největší energetické výbuchy ve vesmíru exploze supernov. Dosud poznali dva typy vyhasínajících hvězd a dva způsoby jejich pohřbu. Buď se z hvězd, které existují v páru, stanou bílí trpaslíci a ti se sami zničí překotnou termonukleární reakcí - odborníci mluví u supernově typu I. Anebo se velmi hmotná hvězda, která převyšuje naše Slunce aspoň dvanáctkrát, zhroutí do neutronové hvězdy anebo černé díry - pak se jedná o supernovu II. V každém případě se uvolňuje obrovská energie ve formě elektromagnetického a gravitačního záření, neutrin, částic kosmického záření a rázové vlny.
Vybuchující supernova rozpráší do prostoru během několika málo týdnů tolik energie, kolik vyzáří Slunce za celou předpokládanou dobu své existence, tedy za deset miliard let. A tím zničí možný život do vzdálenosti třiceti světelných let od místa exploze.
Naše Slunce však nemůže skončit jako supernova, protože nemá ani partnera, s nímž by společně vybuchlo, ani není hvězdným gigantem. Až přijde jeho chvíle, ve svých předsmrtných křečích se nejdřív nafoukne, spolkne Merkur, Venuši a zřejmě i Zemi, a nakonec zdegeneruje do podoby bílého trpaslíka. Ovšem tahle katastrofa čeká naše prapotomky nejdřív za pět miliard let.
Nicméně exploze blízké supernovy zřejmě odstartovala proces vzniku sluneční soustavy. Její rázová vlna způsobila, že se jedna kupka galaktické pramlhoviny začala formovat do větších těles, ze kterých se nakonec vykrystalizovaly Slunce, planety, měsíce a další objekty naší soustavy.
Na druhé straně za poslední více než čtyři miliardy let žádná další supernova v naší blízkosti svůj pohřeb neohlásila. Jinak by totiž na Zemi nemohl vypučet život. Přitom astrofyzici vidí, že každou vteřinu vybuchuje jedna supernova. Naštěstí v naší Galaxii čili Mléčné dráze to bývá pouze jednou za sto let.
Záblesky záření gama objevily americké vojenské družice Vela, které měly zjišťovat neohlášené výbuchy atomových zbraní. A protože měly detektory také pro tento typ záření, v roce 1973 ho zaregistrovaly. Vědcům trvalo delší dobu, než zjistili, že záblesky gama nepocházejí z atomových explozí, nýbrž přicházejí ze vzdáleného vesmíru.
Až do loňského roku si nevěděli astrofyzici se záblesky gama, zvané zkráceně GRB, rady. Přitom pozorovacího materiálu měli dost - denně vybuchuje jeden zdroj záblesků gama. Ještě v roce 1996 psal Jiří Grygar, že navzdory více než dvěma tisícům vědeckých studií nikdo nedokáže identifikovat jejich zdroje. Dokonce ani speciální seminář největších hlav astronomie a fyziky na nic nepřišel.
Až teprve gama záblesk ze 14. prosince 1997 se podařilo v květnu následujícího roku objasnit. Zdrojem byl objekt o průměru necelých sto kilometrů a ležel od nás deset miliard světelných let daleko. "Během několika minut uvolnil energii stokrát mohutnější než supernovy třídy I," konstatuje Grygar. "A to je srovnatelné se zářením všech běžných hvězd v pozorovaném vesmíru!"
Loni určili astrofyzici, že původcem dalšího GRB byla 25. dubna podivná supernova, nejspíš velmi hmotná hvězda, která se přeměnila v černou díru.
Na základě těchto pozorování navrhli loni teoretici dva modely GRB - buď se slijí dvě neutronové hvězdy, anebo se osamělá neutronová hvězda zhroutí v černou díru. Výpočty ukázaly, že tato exploze může hrozit život v našem koutku vesmíru jednou za sto milionů let. "Avšak pokud se týká potenciálně nebezpečných binárních pulsarů, dnes jich známe pouze pět - a ty mohou splynout nejdřív za 220 milionů let," podotýká Jiří Grygar.
Jak by se následky takového blízkého gama výbuchu projevovaly na Zemi či na jiné podobné planetě?
Nejprve by se na obloze objevila jasná modravá skvrna větší než měsíční úplněk - to by byl nálet paprsků gama. Záření postupně rozbije molekuly dusíku a kyslíku v zemské atmosféře, takže vzniknou oxidy dusíku, které začnou pohlcovat světlo a ničit ozonovou vrstvu. Likvidace ozonového štítu vystaví Zemi zhoubnému ultrafialovému záření Slunce. Po několika dnech dorazí k planetě energetické částice primárního kosmického záření, které vyvolají spršky dalších elementárních částic - sekundárních mionů. Lidé dostanou dvojnásobnou smrtelnou dávku radioaktivity. Miony proniknou do hloubky několika stovek metrů. Během měsíce zasáhne Zemi takové množství záření, jaké dnes dostává za deset milionů let.
Miliony let má nyní lidstvo na to, aby kosmické gama katastrofy dokonale prozkoumalo, naučilo se je předpovídat a v případě nutnosti našlo i způsob své vlastní záchrany.
23.01.1999 - Joe Firmage, jedna z legend amerického Silikonového údolí, který se zde v pionýrském věku počítačového podnikání vypracoval na multimilionáře, nyní opustil slibnou kariéru a zcela se věnuje vetřelcům z vesmíru. Propaguje totiž myšlenku, že většina pokročilých pozemských technologií posledních desetiletí pochází ve skutečnosti z létajícího talíře, který se roku 1947 údajně zřítil v Novém Mexiku (ufologové historku znají pod označením Roswellský případ) a že vláda tyto skutečnosti tají.
Proměna úspěšného programátora a podnikatele v ufologa je o to pozoruhodnější, že Firmage odstartoval svou hvězdnou kariéru právě vývojem technologií, jejichž autorství dnes mimozemšťanům přisuzuje. Svou první společnost orientovanou na vývoj operačních systémů založil ve věku osmnácti let a cestu vzhůru si odstartoval prodejem svého produktu společnosti Nowell za 24 milionů dolarů.
"Potkal jsem mnoho počítačových průkopníků ze Silikonového údolí, ale žádný z nich nevypadá jako vetřelec z vesmíru," komentuje Firmageovy názory historik zdejšího počítačového průmyslu John McLaughlin.
Není bez zajímavosti, že v Silikonovém údolí pracuje i "oficiální" organizace pro hledání mimozemšťanů SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence - Pátrání po mimozemské inteligenci). Navzdory tomu, že je štědře dotována zdejšími prosperujícími podniky včetně Intelu, Hewlett-Packard a Microsoftu, její pátrání po umělých radiových signálech z hlubin vesmíru zatím nepřineslo výsledky.
16.01.1999 - "Na 8600 trosek raket a družic se podařilo najít a zařadit do katalogů," oznámil český astronom Luboš Perek, který v minulosti jako ředitel sekretariátu Kosmického výboru OSN inicioval toto pátrání. "Další asi tisícovka zatím uniká pozornosti."
Tuto kosmickou tříšť sledují radary americké protivzdušné obrany NORAD na drahách okolo Země. Do výšek okolo dvou tisíc kilometrů vidí objekty o velikosti až deseti centimetrů, ve výšce 36 000 kilometrů, tedy na geostacionární dráze, kde se pohybuje hodně spojových družic, zahlédnou předměty o průměru jednoho metru. Odhaduje se, že všech těchto těles a tělísek, které ohrožují fungující kosmické stroje, krouží okolo nás 70-150 tisíc. Při rychlostech okolo 28 000 km/h může i několikagramový úlomek úplně zničit družici, na kterou narazí.
Toto kosmické smetiště v blízkosti Země je důsledkem nejen technické nedokonalosti lidí, ale i šetření - s výjimkou raketoplánů, lodí s kosmonauty a pouzdry s náklady se žádná plavidla nevracejí zpátky na Zemi, místo toho se tam rozpadají a shoří. Trvalo však několik let, než se inženýři naučili vybrané objekty stahovat zpátky. Dnes není problém vracet všechna tělesa po skončení jejich aktivní činnosti, ale musí se to vymyslet tak, aby to nepřišlo strašně draho.
Přes polovina kosmických těles se vypouští do výšek 700-1200 kilomtrů nad Zemí. To znamená, že v této oblasti a pod ní pluje nejvíc trosek. A čím více strojů v tomto prostoru létá, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že je nějaký úlomek zasáhne.
"Pravděpodobnost srážky záleží na velikosti družice a její výšce," podotýká Luboš Perek. "Například pro těleso o ploše deseti metrů čtverečních ve výšce 500 kilometrů je střední doba mezi dvěma nárazy deset až sto let. Ve výškách od 1000 do 1500 kilometrů je toto riziko dvakrát až třikrát nižší. Na dráze geostacionární je ještě podstatně menší."
Odborníci už zaznamenali spoustu případů, byť ne vždy zcela prokazatelných. V roce 1975 patrně zničily americkou balonovou družici Pageos některé z miliardy měděných jehliček z projektu West Ford. V roce 1981 se znenadání rozpadla sovětská družice Kosmos 1275. Další rok bylo na radarech vidět, jak do amerického Landsatu 4 narazilo z boku nějaké tělísko. V roce 1984 opravovali astronauti na palubě raketoplánu družici Solar Maximum a na jejím povrchu našli 160 mikrokráterů - většinu způsobily částečky barvy či kousky kovu, zbytek mikrometeority. Malou francouzskou družici Cerise rozbil v roce 1995 fragment třetího stupně rakety Ariane vypuštěné devět let předtím.
V létě 1983 přistál raketoplán Challenger s prasklým čelním sklem - zkoumání ukázalo, že ho poškodil nějaký kovový materiál. Od té doby zaznamenali poškození těchto skel asi patnáctkrát, naštěstí je nic neprorazilo.
Na základě těchto zkušeností nařídilo vedení NASA posádkám raketoplánů, že musí létat pozpátku a hlavou dolů.
Největší nebezpečí hrozí chystané Mezinárodní kosmické stanici, protože to bude dosud největší objekt, jaký člověk ve vesmíru vybudoval - má mít plochu jako dvě fotbalová hřiště. Její konstruktéři ji proto chtějí chránit dvěma stovkami štítů, které by měly odrážet až deseticentimetrové kousky.
Před třemi roky začali pracovníci Výboru OSN pro vesmír připravovat regulační opatření, která mají v budoucnosti množství kosmického odpadu co možná nejvíc omezit. Na návrh českých zástupců se tohoto jednání účastnily rovněž kosmické agentury jednotlivých zemí, které vytvořily Meziagenturní koordinační výbor pro kosmickou tříšť.
"Tyto agentury mají samozřejmě velký zájem na bezpečném provozu svých družic," říká docent Perek. "Přitom mohou nejlépe posoudit, jaká opatření je možné udělat, aby to bylo finančně únosné."
Předpokládá se, že v budoucnosti každý, kdo vypustí na dráhu družici či jiné těleso, se bude muset po ukončení činnosti postarat o jeho stažení. Jinými slovy: naučit se po sobě uklízet.
02.01.1999 - Stavba nového divu světa - kosmické stanice, která se dnes označuje zkratkou ISS - bude nejen mistrovským dílem lidí a techniky, ale i složitou a nebezpečnou prací. Vždyť ji mají složit ze sta dílů, které budou viset na konstrukci dlouhé 90 metrů. A panely slunečních baterií se rozvinou do 120 metrů. Celé monstrum o ploše dvou fotbalových hřišť bude dohromady vážit okolo 450 tun. Přitom jeden stavební díl může mít nanejvýš okolo dvaceti tun.
Spojení amerického válce Unity s ruským modulem Zarja, které předvedla posádka raketoplánu Endeavour uprostřed prosince, byla tedy jenom malým začátkem budování této největší stavby na oběžné dráze.
Odborníci, kteří koncepci ISS vypracovali, se snažili vymyslet, aby se co možná nejvíc spojovacích a montážních prací dalo automatizovat. Přesto ještě hodně činnosti zůstane na lidech.
Všechny práce se sbližováním a stykováním strojů trénují piloti a operátoři do úmoru na chytrých simulátorech - tisíckrát složitějších, než jsou zařízení pro výuku řidičů.
Kosmičtí montéři to mají ještě komplikovanější. Vzhledem k tomu, že na Zemi nelze vytvořit úplnou iluzi beztížného stavu, cvičí se na tyto práce ve speciálních bazénech, kde jsou i makety kosmických strojů, které mají obsluhovat. Voda totiž člověka ve skafandru nadnáší a zčásti tak napodobuje beztíži.
Stavba ISS si vyžádá minimálně 162 montážních výstupů dvojic. Američtí astronauti při nich stráví v otevřeném vesmíru nejméně 929 hodin a dalších 200 hodin při běžné údržbě. To je třikrát víc, než kolik dosud Američané celkem pobývali mimo palubu. Anebo to také představuje dobu potřebnou na třicet oprav Hubblova kosmického teleskopu. Jejich ruští kolegové počítají se 432 hodinami montáží a 144 hodinami údržby. Dohromady to je přes 3400 hodin, které lidé stráví mimo loď.
Každý pilot, operátor a montér musí natrénovat své úkoly před startem tak, aby mu přešly do úplného automatismu - jako jízda na bicyklu či v autě.
Spojování jednotlivých dílů představuje dvě operace: nejdřív pevné spojení obou částí napevno a potom jejich propojení elektrickými a komunikačními kabely - přesně tak, jak jsme to viděli v prosinci. Kdyby tyhle operace probíhaly v klidu na Zemi, byla by to hračka pro děti - jenže se odehrávají ve výšce takřka 400 kilometrů při rychlosti 28 kilometrů za vteřinu. Jediný chybný dotek obou těles může vést k jejich poškození a případně i k ohrožení lidí.
Při samotném spojování se proto nemohou astronauti spoléhat na svůj zrak, ale na přístroje - na počítačovou animaci. Jakmile raketoplán připluje s novým dílem na několik metrů k rozmontované stanici, vysune astronaut 15 metrů dlouhou robotizovanou ruku, uchopí do ní tuto konstrukci a přitáhne ji na 15 centimetrů k modulu, který sedí v otevřeném nákladovém prostoru stroje. Tuto situaci sleduje ve schematickém provedení na obrazovce.
Když se dostanou kontaktní prvky dvou modulů přesně k sobě, dál pokračuje pilot raketoplánu. Spustí orientační motorky a začne se se svým strojem přibližovat ke druhému kusu. Musí postupovat milimetr po milimetru. Přitom se opět řídí podle přístrojů.
Tím skončí první část operace, která je potenciálním nebezpečím pro celou posádku. Potom se přesune hlavní riziko na kosmické montéry. Tito muži smějí venku pracovat pouze ve dvojicích - i to je součást bezpečnostních opatření. Dvojice vystoupí do otevřeného prostoru, aby propojila kabely. V prosinci jich měla čtyřicet a spotřebovala na to něco přes šest hodin.
Při dalších dvou výstupech instalovala na Unity antény pro rádiové spojení a další aparatury včetně výstupků a držáků pro lepší pohyb okolo. I takové dodatečné montáže budou časté.
Od příštího roku, až na zárodku ISS budou sloužit tříčlenné směny, se ke dvojicím z raketoplánu může připojit i dvojice montérů ze stanice.
Jakákoliv činnost mimo palubu kosmického stroje je fyzicky a psychicky mimořádně náročná. Zkušenosti ukazují, že právě tam na něho doléhá bezbřehost a prázdnota vesmíru, protože se nemá čeho zachytit a skafandr vyvolává pocit značné neohrabanosti, pohyby v něm jsou obtížné a vyčerpávající.
Proto se k profesi kosmických montérů muži speciálně vybírají; ženy tady jsou po právu diskriminovány. Lidé se neobejdou bez velké fyzické síly, obratnosti a schopnosti, které psychologové říkají prostorová odvaha.
Tuto odvahu potřebují k tomu, aby tam neztratili sebekontrolu. Úzkost z nedohledna, která by je mohla přepadnout, musí přemoci dokonalou znalostí nejbližšího prostoru, takzvaného tělesného schématu. Pro člověka na pevné Zemi do něho patří povědomí o rozměrech, tvarech a mechanismu pohybů vlastního těla, o oblečení a obutí, o orientaci v prostoru. Například řidič si zase uvědomuje vnější rozměry svého auta. Kosmický plavec si musí vtisknout do povědomí nejen nedohledný vesmír, ale také stroj, který právě opustil, případně kamarády ve skafandrech vedle něho.
Ovšem bez ohledu na všechny přípravy zakouší začátečník při výstupu mimo loď úplně nové pocity, většinou není zpočátku schopen racionálně vnímat okolí.
V bezbřehém prostoru je také úplně jiná koordinace pohybů. Někdy trvá i desítky minut, než si na ni člověk ve skafandru zvykne. Jestliže chce zamířit dopředu, musí - pokud není vybaven raketovým motocyklem - udělat takové pohyby, které by za normálních okolností použil pro pohyb dozadu. Veškerá motorická koordinace, které se dítě učí od kolébky, je tady naprosto rozvrácena a musí se hledat jiná.
Každý pohyb vyžaduje velkou fyzickou námahu. Ve skafandru je totiž obvykle tlak třetinový ve srovnání s prostředím na Zemi, zatímco okolo něho je naprosté vakuum. Zvednutím ruky, nohy, hlavy, pohybem těla se mění povrch skafandru - tím se mění síla, kterou musí kosmický plavec překonávat.
Obtížná bývá i sama montáž různých zařízení. Ke každé činnosti potřebuje člověk opěrný bod - ale ve vesmíru se nemá o co opřít a nač se postavit. Proto nyní musí mít všechny vnější strany modulů a konstrukcí úchytky a háčky, ke kterým se kosmičtí montéři připoutávají karabinami, a dále stupátka a výsuvné plošiny, na kterých stojí. Na tyto důležité drobnosti samozřejmě pamatovali také konstruktéři dílů ISS.
Při všech těchto pracech bývají astronauti&kosmonauti (tedy Američané a Rusové) připoutáni k mateřskému tělesu lany. Ovšem s rozšiřováním stanice se stanou lana přítěží. Proto dostanou kosmičtí plavci nový typ individuálního kosmického pohonu na stlačený dusík se 24 tryskami - miniaturní verzi stroje používaného už patnáct let. Pro tento raketový motocykl, který má rychlost až tři metry za sekundu, se vžila zkratka SAFER. Zkoušeli ho montéři z Endeavouru při třetím výstupu do prostoru.
Ovšem ani nejlépe vymyšlené metody a sebedokonalejší aparatury a počítačové programy nedokáží předejít nepředvídaným situacím. Situacím, kdy lidem ve vesmíru půjde o život. Ale to všichni, kteří si tohle povolání zvolili, dobře vědí.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |