Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Astronomie a kosmonautika v roce 1999 - 4. část

 

Raketoplán Discovery úspěšně přistál

Raketoplán Discovery přistává na Floridě.

28.12.1999 - Americký raketoplán Discovery v úterý v 1:01 středoevropského času bez problémů přistál na dráze 33 Kennedyho vesmírného centra (KSC) na Floridě. Kvůli příliš silnému protivětru nad KSC bylo přistání posunuto z původně plánovaných 23:18 na 1:01 SEČ. Discovery strávil ve vesmíru osm dní, pět dní jeho posádka opravovala Hubbleův teleskop, který přestal fungovat v listopadu. Misi NASA prohlásila za naprosto úspěšnou.

Přibližně čtvrt hodiny před půlnocí provedli pilot Curtis Brown a jeho kopilot Scott Kelly zážeh brzdných motorů, které zpomalily Discovery na 560 kilometrů za hodinu. Zpět do zemské atmosféry se Discovery vrátil v půl jedné rychlostí pětadvacetkrát vyšší než rychlost zvuku.

Raketoplán Discovery úspěšně startuje z Kennedyho vesmírného centra na Floridě. Jeho úkolem je oprava Hubbleova teleskopu, který je již několik týdnů mimo provoz.

Mise trvala podle údajů NASA přesně 7 dní, 23 hodin, 11 minut a 34 sekund. Podvozek Discovery se dotkl země v 1:00:47. Při své cestě vesmírem urazil raketoplán přes pět milionů kilometrů.

Astronauti dokončili opravy Hubbleova teleskopu

Na Štědrý den dokončili astronauti z amerického raketoplánu Discovery opravy Hubbleova teleskopu. Observatoř poté v sobotu z úložného prostoru raketoplánu s pomocí mechanické ruky vypustil zpět na oběžnou dráhu francouzský astronaut Jean-Francois Clervoy. Během posledního výstupu do kosmu Steve Smith a John Grunsfeld vyměnili starý radiovysílač a záznamník dat a instalovali na teleskop ocelový štít, který by jej měl chránit před slunečním zářením. Činnost teleskopu bude možné obnovit do dvou týdnů.

Televizní kamera na robotickém rameni raketoplánu Discovery sleduje Hubbleův teleskop. Na stranách jsou vidět solární panely, srpek vzadu je Země.

S výměnou vysílače byly velké problémy. NASA nikdy nepředpokládala, že by se mohl radiovysílač porouchat, proto nebyl tak přístupný, jako ostatní části teleskopu. Grunsfeld musel v neforemných rukavicích rozpojit a znovu spojit několik kabelů, které jsou tenčí než například kabel od domácího videorekordéru. I s přístrojem, který technici NASA zkonstruovali speciálně pro tuto misi, mu to trvalo déle než hodinu.

Grunsfeld se Smithem nenainstalovali všechny sluneční štíty na teleskop, přesto NASA prohlásila misi poté, co se oba astronauti vrátili do nitra Discovery, za naprostý úspěch.

Hubbleův teleskop je přenášen do úložného prostoru raketoplánu.

Ve čtvrtek vystoupili astronauti Michael Foale a Claude Nicollier z Discovery podruhé do vesmíru, aby provedli nezbytné opravy na Hubbleově teleskopu. Po úspěšné výměně gyroskopů, které jsou potřeba k preciznímu nasměrování teleskopu na cíl pozorování, byl vyměněn centrální počítač observatoře, která stála NASA tři miliardy dolarů. Starý počítač teleskopu byl založen na procesoru Intel 386. Astronauti jej vyměnili za Intel 486, dvacetkrát rychlejší než jeho předchůdce s šestkrát větší pamětí.

V observatoři jsou dva stejné počítače, každý z dvěma megabyty paměti. "Nevypadá to moc dobře v době, kdy každý mluví o 64 nebo 128 megabytech, řekl John Campbell, šéf projektu Hubbleova teleskopu. "Ale musíte mít na paměti, že neběžíme na Windows, nepotřebujeme disky ani internet."

Hubbleův vesmírný teleskop

NASA testuje počítače čtyři roky před tím, než je pošle na oběžnou dráhu. Agentura se při testech ujišťuje, že elektronika bude schopna vydržet tvrdé kosmické podmínky, zvláště vliv kosmického záření. Proto je počítač na pozemské poměry neuvěřitelně zastaralý.

Přenosné počítače, které si s sebou berou na oběžnou dráhu astronauti, se porouchávají jednou až dvakrát denně právě kvůli záření. To ovšem není přijatelné pro počítač Hubbleova teleskopu, který musí běžet stále.

Nové součásti Hubbleova teleskopu, které nainstaluje v rámci jeho údržby posádka raketoplánu

Během středečního výstupu astronomové Steven Smith a John Grunsfeld vyměnili šest porouchaných gyroskopů za nové. Výstup trval o dvě hodiny více proti plánu, osm hodin a patnáct minut, což je druhý nejdelší čas v historii NASA.

V pondělí by měl být raketoplán v pořádku zpět na Zemi. Mise Discovery k opravě Hubbleova teleskopu musela být o dva dny zkrácena, aby byl raketoplán bezpečně na Zemi před koncem roku a byl tak mimo nebezpečí plynoucí z přechodu počítačů na rok 2000. Hubbleův teleskop by měl začít pracovat 9. ledna 2000.

Nové součásti Hubbleova teleskopu, které nainstaluje v rámci jeho údržby posádka raketoplánu Discovery

Raketoplán Discovery úspěšně odstartoval

Po devíti zrušených startech v průběhu minulých dvou měsíců americký raketoplán Discovery konečně úspěšně odstartoval z Kennedyho vesmírného centra v pondělí 20. prosince v 1:50 SEČ. Pondělní start raketoplánu byl poslední možný, pokud by se nevydařil, Discovery by se mohl do vesmíru vydat až v polovině ledna.

Čas startu byl stanoven přesně na neděli 19:50:00.069 východního amerického času, což je pondělí ráno v 1:50 SEČ.

Ve washingtonském Národním muzeu letectví a kosmonautiky se nyní návštěvníci mohou obdivovat pouze prototypu teleskopu Hubble, v příštím desetiletí by se tu měl objevit oiginál

Start Discovery k Hubbleovu teleskopu byl odložen v neděli ráno středoevropského času, stejně jako v případě nezdařeného sobotního startu bylo důvodem špatné počasí. NASA původně nechtěla vyslat raketoplán do vesmíru později než 19. prosince kvůli možným problémům s počítačovou chybou roku 2000.

Discovery se měl vypravit do vesmíru již v polovině října. Od té doby se jeho vypuštění kvůli nejrůznějším závadám neustále odkládá.

Počasí bylo před sobotním i nedělním startem nad startovní plochou celý den špatné, pršelo a bylo zataženo. NASA měla potíže i při vypouštění balónů, které ve velkých výškách měří sílu větru.

Raketoplán Discovery popojíždí na rampě na místo startu

V pátek přerušila start objevená výrobní vada v podobě nesprávného materiálu použitého při sváření spojů palivové nádrže. NASA se rozhodla překontrolovat všechny části raketoplánu dodané stejným výrobcem.

Čtyři astronauti budou po dvojicích celkem přes čtyři dny opravovat 587 kilometrů nad zemským povrchem Hubbleův teleskop z nákladového prostoru raketoplánu. Jejich úkolem bude oprava porouchaných gyroskopů. Astronauti rovněž modernizují teleskop, aby bylo dosaženo větší čistoty a hloubky pozorování.

Raketoplán Discovery popojíždí na startovací plošině na místo startu

Návrat astronautů je plánován na 27. prosince východního času (SEČ - 6 hodin). Skupina sedmi astronautů pod vedením velitele Curtise Browna stráví letošní Vánoce na oběžné dráze kolem země.

Čas T (start) +

bullet

0 sekund - zážeh raketových motorů

bullet

10 sekund - raketoplán se otočí a astronauti budou hlavou dolů

bullet

32 sekund - tři hlavní motory raketoplánu poběží na 67 procent, což způsobí menší působení tlaku na raketoplán při překročení rychlosti zvuku

bullet

49 sekund - na raketoplán působí největší tlak, tři hlavní motory běží naplno

bullet

2 minuty 3 sekundy - dva krajní pomocné raketové motory se oddělí

bullet

3 minuty 8 sekund - pokud se nyní porouchá jeden z hlavních motorů, Discovery stále může dosáhnout nižší oběžné dráhy

bullet

4 minuty 15 sekund - Discovery se již nemůže vrátit na základnu k případnému nouzovému přistání.

bullet

5 minut 50 sekund - Discovery se obrací, astronauti jsou "hlavou nahoru", mohou komunikovat pomocí retranslačního satelitu NASA

bullet

8 minut 25 sekund - Tři hlavní motory se vypínají

bullet

8 minut 31 sekund - Discovery se pohybuje setrvačností. O několik sekund později se odděluje externí nádrž a raketoplán je bezpečně na oběžné dráze.

Start Discovery byl odložen již podeváté

Odkazy na internetu:

bullet Pozice raketoplánu na oběžné dráze
bulletNASA

 

Slunovrat letos probíhá zároveň s úplňkem, noc bude nezvykle jasná

22.12.1999 - Zimní slunovrat, který nastane tuto středu, letos probíhá zároveň s měsíčním úplňkem. Znamená to, že nejdelší a většinou také nejtemnější noc v roce bude tentokrát naopak nezvykle jasná. V místech, kde bude jasno a sníh, se ušetří za veřejné osvětlení, které bude téměř zbytečné, tvrdí astronomové.

Jde o jedinečný jev, který se neopakuje po celé generace. Podobná situace nastala podle hvězdářů při zimním slunovratu naposledy před 133 lety.

Slunce vstoupí do znamení Kozoroha ve středu 22. prosince v 8:44 středoevropského času. V tuto chvíli nastává zimní slunovrat a astronomická zima. Zároveň Měsíc, který vychází po 16:00, bude shodou okolností v nejbližším bodě své dráhy k Zemi. Jeho zdánlivý průměr na obloze bude větší než obvykle a měsíční svit proto nádherně ozáří noční zimní krajinu. V České republice trvá první zimní noc téměř šestnáct hodin.

Měsíc obíhá kolem Země po eliptické dráze stejně jako Země kolem Slunce. Nejvíce se přibližuje na 356 tisíc kilometrů a nejvíce se vzdaluje na 407 tisíc kilometrů. Jeho zdánlivý průměr proto kolísá v rozpětí čtrnácti procent. Měsíc nízko nad obzorem se však jeví ještě větší, než když je vysoko na obloze, protože ho vnímáme na pozadí členitého terénu.

Země a s ní i Měsíc se ke Slunci nejvíce přiblíží počátkem ledna, a to na 147 miliónů kilometrů. Počátkem července se naopak vzdálí až na 152 miliónů kilometrů. I tato skutečnost přispívá v prosinci a lednu k většímu osvětlení měsíčního povrchu Sluncem a tudíž k jeho většímu jasu za úplňku.

 

Sonda Galileo zaznamenala na Jupiterově měsíci Io výron lávy

20.12.1999 - Americká vesmírná sonda Galileo zaznamenala svými kamerami při pozorování povrchu Jupiterova měsíce Io mohutné erupce sopečného magmatu. V pátek o tom ve Washingtonu informoval americký Národní úřad pro letectví a vesmír NASA.

Podle záběrů, které sonda pořídila z oběžné dráhy měsíce Io 25. listopadu, se gejzír lávy zvedá na svahu gigantického sopečného kráteru do výšky jednoho a půl kilometru.

"Konečně se nám podařilo zachytit na Io z blízkosti masivní sopečnou erupci," glosoval událost vědecký pracovník Laboratoře pro tryskový pohon (JPL) Torrence Johnson. Jak dodal, "erupce lávy byly tak vysoké a oslnivé, že přeexponovaly část snímků a zanechaly v jejich středu jasnou skvrnu".

"Podobné výrony lávy jsou krátké a nepravidelné, šance k jejich zaznamenání je přibližně jedna ku pěti stům," řekl dr. Alfred McEven z Arizonské univerzity, pracující na projektu Galileo.

Sopečná erupce na Io daleko přesahuje rozměry obdobných jevů na Zemi, kde láva exploduje nejvýš do výše několika set metrů, připomíná NASA v prohlášení ke snímkům z Io.

 

Každý může hledat mimozemský život z domova

17.12.1999 - Jsou tam inteligentní bytosti, nebo ne? Tak zní otázka, kterou si při pohledu na oblohu položí zvídavý pozorovatel. Účastníci projektu SERENDIP (Search for Extraterrestial Radio Emissions from Nearby Developed Intelligent Populations - Hledání mimozemského rádiového vysílání vyvinutých a inteligentních civilizací) tento problém řeší s využitím nejmodernější techniky. Obrovské množství dat, která zaznamenává z vesmíru radioteleskop, ovšem nedokáže zpracovat ani ten nejvýkonnější počítač na světě - i jemu by to trvalo déle než jeden lidský život.

Vědci se proto rozhodli využít výpočetního výkonu strojů připojených k internetu. A díky tomu může s hledáním mimozemšťanů pomoci každý.

Idea "hledání mimozemšťanů doma" je v podstatě jednoduchá. Radioteleskop Arecibo v Portoriku každý den přijímá z oblohy signály, které se pak musí zpracovat a vyhodnocovat. Na to je ale třeba mimořádný výpočetní výkon. A tak místo stavby náročného a drahého superpočítače, na který vědci z projektu SERENDIP prostě nemají prostředky, je úloha analyzování zaznamenaných signálů rozdělena mezi desítky tisíc počítačů připojených k internetu po celém světě. Tyto počítače totiž zůstávají po mnoho hodin v průběhu dne nevyužity a jejich procesory doslova zahálejí. Programátoři z Berkeley proto vytvořili aplikaci SETI@Home, kterou je možné získat na adrese http://setiathome.ssl.berkeley.edu/. Díky ní zájemce "zapůjčí" strojový čas svého počítače pro hledání signálů. Aplikaci si člověk nahraje, nainstaluje - a pak se rozhodne, zda má běžet trvale na pozadí nebo jako spořič obrazovky. Program byl vytvořen tak, aby co nejméně zasahoval do chodu počítače; využívá okamžiky, kdy je vytížen velmi málo (například při práci s textovým editorem) nebo vůbec (když uživatel odejde a nechá počítač běžet). V takových okamžicích se aktivuje SETI@Home a začne zpracovávat vzorky signálu.

Po čem se vlastně pátrá?

Zdálo by se, že hledání mimozemských signálů je pověstné hledání jehly v kupce sena. V první fázi je třeba zjistit, kde se nachází zdroj vysílání, ve druhé se ho pokusí matematici a lingvisté analyzovat. Program SETI@Home je zaměřen na lokalizaci zdroje signálu: teleskop "přejíždí" zadanou část oblohy, a pokud je odněkud vyzařován signál v určitém frekvenčním pásmu, zaznamená se nejprve postupným zesilováním a posléze zeslabováním tvoří tak Gaussovu křivku, která má podobu zvonu. Náhodný šum z vesmíru takovou křivku nevytvoří. Počítače proto zpracovávají data tak, aby objevily v signálu Gaussovy křivky, které odpovídají jednotlivým zdrojům vysílání. Nalezené zdroje je pak nutné prověřovat, zda nejde například o vysílání kosmických sond. Během dvou let se má v rámci programu SETI@Home prohledat třikrát celá obloha viditelná z Areciba, což by mělo poskytnout dostatek dat i pro hledání velmi slabých signálů.

Nemalý podíl tuzemských hledačů

Projektu se účastní lidé a organizace prakticky ze všech zemí světa, včetně Libye nebo ĺránu. Počítače z České republiky se přitom drží ve statistikách SETI@Home poměrně vysoko na třináctém místě - a dosud strávily hledáním mimozemských signálů dohromady více než tisíc let výpočetního času. České stránky projektu se nacházejí na adrese http://setiathome.ssl.berkeley.edu/home_czech.html, kde se zájemci dočtou nejen o smyslu výzkumu, ale také mohou sledovat nejnovější informace a statistiky. Podle údajů SETI@Home je do projektu zapojeno jeden a půl milionu uživatelů, kteří dosud zpracovali čtyřicet pět milionů signálových vzorků při průměrné spotřebě dvaceti čtyř hodin na vzorek - celkem počítače dosud strávily při hledání mimozemšťanů sto dvacet čtyři tisíce let strojového času. V počtu zpracovaných dat vedou hlavně velké firmy, jako je SGI, Compaq, Intel či AOL, které disponují vysoce výkonnými počítačovými centry, ale hledání je zajímavé pro každého nadšence - pokud právě jeho počítač objeví mimozemský zdroj signálu, bude majitel v publikacích uveden jako spoluobjevitel. K hledání se může připojit každý člověk, jenž vlastní počítač s alespoň 32 MB RAM a procesorem Pentium a lepším. Program SETI@Home lze spouštět jak z počítačů připojených k internetu trvale, tak i s připojením přes modem - aplikace potřebuje ke stažení balíku dat asi pět minut a počká na okamžik, kdy se uživatel připojí k internetu, aby si například stáhl poštu. Vědci z projektu SERENDIP se nebojí, že by snad měli k dispozici mnohem více počítačů, než by byli schopni zaměstnat. Dosud jsou totiž zaznamenávány signály z pásma o šířce 2,5 MHz, což jsou pouhá dvě a půl procenta z toho, co může teleskop zaznamenat.

Jak probíhá zpracování signálů?

Každý den je na radioteleskopu Arecibo v Portoriku nahrána páska, obsahující 35 GB dat se záznamem signálů z oblohy. Protože Arecibo není propojen s Berkeley rychlým internetovým spojením, putuje tato páska do Berkeley obyčejnou poštou. Tam dojde ke zpracování dat, která jsou rozdělena na balíčky veliké zhruba 300 KB a rozesílána na jednotlivé počítače zapojené do projektu SETI@Home. Počítač obdrží data a začne je zpracovávat - Pentium II/233 potřebuje na kompletní zpracování přes 60 hodin, Pentium II/450 pak 28 hodin. Jakmile je výpočet dokončen, odešle program spočítané údaje do Berkeley a obdrží další balíček dat pro zpracování. Počítač v Berkeley čeká přibližně týden na vrácení výsledků, a pokud nic neobdrží, zašle data jinému počítači zapojenému do programu. Data jsou kvůli bezpečnosti zpracována několika počítači najednou a v případě, že je nalezen zajímavý zdroj signálu, ověřují ho ještě jednou odborníci v Berkeley.

 

Co přinese oteplování České republice

17.12.1999 - Přednedávnem skončilo v Bonnu jednání diplomatů většiny zemí světa o tom, jak zabránit oteplování zeměkoule, které hrozí, že rozvrátí klimatický systém planety. Jak se při něm ukázalo, svět sice ví, že by měl omezit vypouštění plynů, které vyvolávají ohřívání atmosféry, avšak snížení emisí se zatím nedaří. Pokud se tedy teplota na zeměkouli skutečně zvýší, co to bude znamenat pro Českou republiku? Může se na to nějak připravit?

Klimatický systém zeměkoule není pro vědce nijak průhledný, takže jsou při svých odhadech změn podnebí stále velmi opatrní. Nicméně současné počítačové modely naznačují, že v průběhu příštího století by se celková teplota na zeměkouli měla zvýšit o jeden až tři a půl stupně Celsia. Toto rozpětí zčásti odráží nepřesnost počítačových modelů vývoje podnebí. Hlavně se však v něm projevuje neurčitost odhadů toho, kolik se v příštích desetiletích do atmosféry opravdu dostane skleníkových plynů, a kolik sloučenin síry, které odrážejí sluneční záření a zeměkouli naopak mírně ochlazují. "I když se tyto změny odehrávají na pozadí přirozeného, člověkem nezpůsobeného kolísání klimatu, jejich velikost a zejména rychlost je činí velmi nebezpečnými," konstatuje Jaroslava Kalvová, docentka Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. "Předpokládaný náhlý růst průměrné teploty vzduchu na zeměkouli by přesahoval změny, které se na naší planetě odehrávaly za posledních deset tisíc let."

V tuzemsku ještě tepleji

Teplota vzduchu podle předpokladů více poroste nad pevninou, zejména ve vnitrozemí kontinentů, než nad oceány. V naší zemi ležící ve vnitrozemí evropského světadílu by se tedy mohlo oteplit nad předpokládaný celosvětový průměr. "Podle studie Českého národního klimatologického programu se v průběhu příštího století u nás zvýší průměrná teplota asi o dva a půl stupně Celsia," říká profesor Bedřich Moldan, ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Ústav Maxe Plancka v Hamburku na základě svých klimatických modelů předpokládá pro Českou republiku ještě vyšší teploty - v létě o čtyři až pět stupňů Celsia a v zimě o dva a půl stupně. Radost by tedy měli milovníci koupání, zato vyznavačům zimních sportů by ubylo příležitostí k lyžování. Nové podmínky však zkomplikují život zemědělcům. "Na jednu stranu by vyšší teploty mohly znamenat, že bude dříve setba i dříve sklizeň, a snad by mohly vzrůst výnosy," líčí příznivou stránku předpokládaných změn Jaroslav Rožnovský z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Hned však připomíná, že se mohou objevit nové problémy, které veškeré dobré zprávy zmaří. "Mnohým zemědělským plodinám vadí vyšší teploty vzduchu, už nad 35 stupňů. Při takové teplotě se často přestávají vyvíjet." Vyšší průměrná teplota však neznamená, že tepleji bude pořád. Při dřívějším začátku setby nelze vyloučit příležitostné mrazíky na začátku vegetačního období, které mohou budoucí úrodu poškodit.

Sucho a občas lijáky

Zemědělství však neovlivní jenom jiné průměrné teploty, ale také změna vodního režimu v krajině. "Zvýšené teploty vyvolají pravděpodobně vyšší vypařování vody, zejména z moří," soudí docent Josef Buchtele z Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd. "Jenomže schopnost atmosféry udržet v sobě vodní páru se nijak významně nezvětší. A tak se vypařená voda bude muset během několika dnů zase vrátit na zemský povrch v podobě mohutnějších dešťů," dodává. Příkladem, jak by to mohlo v našich zeměpisných šířkách při oteplení planety vypadat, je podle docenta Buchteleho dnešní jižní Evropa. "Léto je v bývalé Jugoslávii, Itálii nebo ve Španělsku většinou slunečné a suché. Když se ale objeví deště, bývají zřetelně vydatnější a prudší, než je obvyklé u nás." Docent Buchtele celkově předpokládá, že zvýšení teplot se v České republice projeví častějším suchem a nedostatkem vláhy, avšak příležitostné prudší deště budou naopak hrozit záplavami. "To vše také přispěje k tomu, že zemědělství bude podstatně zranitelnější, než je dnes," dodává Jaroslav Rožnovský z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity.

Větší starost o vodu

Zemědělci budou muset hledat nové odrůdy plodin, jimž větší teplo a sucho škodí méně. "Může se stát, že jim nezbude než přejít na nějaké jiné plodiny, než na které jsme zvyklí dnes," říká Jaroslav Rožnovský. Prudké deště vyvolávající povodně si také vynutí pozornost. "V povodích řek je žádoucí lépe pečovat o lesy, které dokáží srážkovou vodu zadržovat, a možná jako pojistku stavět v krajině sezonní nádrže na zachycení přívalových vod," uvádí Josef Buchtele. Doufá, že krajině případné s citem vybudované nádrže neuškodí. "Vždyť v 16. století bylo v Čechách mnohonásobně víc rybníků než dnes a postupně byly rušeny až s intenzifikací zemědělství v 17. až 19. století," připomíná. Dnešní lidé však spotřebovávají mnohem víc vody než naši předkové. V dobách častějšího sucha bude nejspíš nutné lépe hospodařit s vodou pro domácnosti a uskrovnit se bude muset i dosud nenasytný průmysl.

Proč hrozí skleníkový efekt

Některé plyny fungují v atmosféře podobně jako sklo ve skleníku: Sluneční paprsky jimi procházejí, dopadají na Zemi a mění se v teplo.Tepelné záření zemského povrchu však vrstva skleníkových plynů z velké části pohltí a nedovolí mu uniknout do vesmíru. Přibude-li tedy skleníkových plynů, stoupne i teplota zemského povrchu a spodních vrstev atmosféry. Mezi skleníkové plyny patří vodní pára, oxid uhličitý, ozon, metan, oxid dusný a chlorované uhlovodíky.Některých z těchto plynů výrazně přibývá právě v důsledku činnosti člověka: Oxid uhličitý vzniká při spalování ropy, uhlí a zemního plynu. Oxid dusný a metan se uvolňují v ze mědělství a při chovu dobytka, metan stoupá i ze skládek odpadů. Chlorované uhlovodíky jsou umělé, průmyslově vyráběné plyny. Rozehřívání zeměkoule podle některých vědců napomáhá i sluneční aktivita, která se v současnosti zvyšuje, takže Slunce vyzařuje do vesmíru, tedy i na Zemi, více energie.

Oteplování, nebo ochlazování?

Aby situace nebyla vůbec jednoduchá, mluví někteří klimatologové také o budoucím ochlazovaní Země.Zpravidla to jsou zastánci teorie, že Země se právě nachází v období mezi dobami ledovými, takže podle nich musí časem zcela přirozeně nastat nová doba ledová. Její postupný příchod však stanovují na budoucnost, která se bude počítat ve staletích a tisíciletích, takže by náhlé oteplování Země, které hrozí v příštím století, nijak neovlivnila. Příležitostně se však objevují i teorie, podle nichž zvýšený skleníkový efekt sice v průměru zvýší teplotu zeměkoule jako celku, ale paradoxně ochladí severozápadní část Evropy.Například Stefan Rahmstorf z výzkumného ústavu v německé Postupimi soudí, že přísun vody z tání ledovců a z větších srážek v Severním ledovém oceánu změní směr Golfského proudu, který k břehům severozápadní Evropy přináší teplou vodu z Mexického zálivu. Pokud by se tak opravdu stalo, skutečně by se i v době globálního oteplování teplota na části evropského kontinentu snížila. Touto teorií si však vědci zdaleka nejsou jisti.

 

Také New York se chystá na klimatické změny

17.12.1999 - Úvahy o možných klimatických změnách dospěly i v USA k zásadnímu obratu. Už se nemluví o tom, jestli se to vůbec stane, ale o tom, jak předejít nepříznivým následkům této globální proměny. Americké vládní úřady si před časem objednaly u řady prestižních výzkumných institucí rozsáhlý výzkum, který se snaží určit dopad globálního oteplení na nejrůznější oblasti zemědělství, pobřežní oblasti, mořské a jiné vodní zdroje, lesy a bažiny, zdraví lidí a podobně. Celý výzkum se v podstatě skládá z dvaceti regionálních projektů a zapojily se do něho tisíce vědců z různých oblastí.

Komplex problémů

Na nedávném bostonském zasedání Americké geofyzikální unie přednesla první předběžné výsledky studie o vlivu klimatických změn na velká města Cynthia Rosenzweigová z Goddardova ústavu kosmických výzkumů vesmírné agentury NASA. Hovořila zejména o spolupráci s městem New York a upozornila, že nynějším cílem je zajistit, aby místní úřady byly schopny rychle reagovat na výsledky vědeckých studií a zmírnit tak následky klimatických jevů na stárnutí vozovek, erozi pobřeží, zásobování vodou, stav bažin a zdravotní stav obyvatelstva. "Při výzkumu klimatických změn mě udivuje, jaký komplex problémů to ve městě představuje," řekla Rosenzweigová. "Sledujeme, jak rozhodovací mechanismy města, stejně jako jednotliví lidé jsou schopni na tyto změny reagovat." Poměrně daleko pokročilo zkoumání vlivu změn úrovně moře na rychlost eroze pobřeží. Tato zjištění budou důležitá pro předpovídání dalších důsledků, jako třeba pobřežních bouří, které by opět urychlovaly erozi, i pro hledání vhodného způsobu ochrany proti tomuto jevu. Vědci mají rovněž obavy, že stoupající hladina moře povede ke zvýšení slanosti vody, kterou je zásobován New York. Už dnes se ukazuje, že řeka Hudson, která protéká městem a ústí do Atlantiku, je stále slanější. To vyvolává problémy při výrobě pitné vody.

Města horkými ostrovy

Důležitou součástí ekosystému tohoto největšího amerického města jsou mokřady. Odborníci mají letecké a družicové snímky celé oblasti za posledních více než dvacet let a na jejich základě nyní sestavují modely dalšího možného vývoje. Všechna města jsou jakýmisi horkými ostrovy v krajině. Způsobují to asfaltové a betonové vozovky, stejně jako betonové tvárnice domů, které velmi rychle absorbují venkovní teplotu a zůstávají teplejší než okolní vegetace. Vyšší teplota přispívá i ke vzniku smogu a to všechno má vliv na lidi trpící astmatem a dalšími dýchacími potížemi. Klimatologové spolu se zdravotníky se proto snaží předpovídat, jak další oteplování zapůsobí na nemocné a jak je bude možné chránit. Zatím byly zveřejněny první výsledky prací, které začaly v roce 1997. Tisková zpráva NA SA připomíná, že studie dál pokračují a celostátní modely budou hotové v příštích 25 až 30 letech. Ani potom ale výzkum neskončí.

 

Vědci objevili unikátním způsobem planetu

16.12.1999 - Britským vědcům se podařilo jako prvním zpozorovat planetu obíhající kolem vzdálené hvězdy. Na počest nového milénia ji pokřtili Planeta tisíciletí.

Vědci podle časopisu Nature dokázali pomocí počítače rozlišit světlo, které se odráží od této planety. Dosud se něco takového nikomu jinému nepodařilo.

Vědci z Univerzity of St. Andrews ve Skotsku k pozorování použili Herschelův dalekohled umístěný na Kanárských ostrovech. Nová planeta obíhá kolem hvězdy Tau Bootis, která je od Země vzdálená asi pětapadesát světelných let.

Planeta tisíciletí je v průměru téměř dvojnásobně větší než Jupiter, největší planeta naší sluneční soustavy Její hmotnost je osmkrát větší než hmotnost Jupitera. Teplota na jejím povrchu se pohybuje kolem 1100 stupňů Celsia. Planeta je modrá a je zahalena bílými oblaky.

Nový objev má velký význam pro astronomii, protože umožňuje detailně studovat planety ležící za hranicemi naší sluneční soustavy. Analýzou světla odraženého od planet budou moci vědci také určit jejich složení.

 

Sonda Mars Polar Lander je stále nezvěstná

Sondy Scott a Amundsen, které se před přistáním oddělí od Polar Landeru a zaboří se asi 60 km od něho do hloubky přibližně dvou metrů.

12.12.1999 - Sondu NASA Mars Polar Lander, která přistála na Marsu 3. prosince, se do soboty nepodařilo navzdory veškerému úsilí odborníků ze střediska Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně kontaktovat. Polar Lander zůstává nadále němý.

"Kontroloři vesmírné mise MPL pokračovali v pokusech o navázání spojení se sondou..., aby se ujistili, že využili všechny možnosti, než nadobro opustí své úsilí," uvádí se v prohlášení střediska.

Sonda Climate Orbiter, ztracená v září tohoto roku

"Ačkoli možnost kontaktu je nadále existuje, pravděpodobnost, že se podaří signály ze sondy zachytit, je nyní považovaná za minimální," oznamuje dále středisko Jet Propulsion Laboratory. Připomíná zejména dva pokusy: jeden podnikl Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) a druhý výzkumná laboratoř Stanfordské univerzity v kalifornském Palo Alto.

Sonda v ceně 165 milionů dolarů i dvě menší sondy Deep Space 2 jsou tak pravděpodobně ztraceny.

"Je možné, že všechno bylo v pořádku a sonda měla prostě smůlu a přistála na špatné místo," řekl Robert Park, profesor fyziky na Marylandské univerzitě a expert na vesmírny program. "Kdo ví, možná přistál na velkém kameni a jednoduše se převrátil."

Ani obě sondy Deep Space 2, Amundsen a Scott, se neozvaly. Šance spojit se s nimi je nyní prakticky nulová. V případě, že se nestane zázrak a nepodaří se zkontaktovat Polar Lander, znamená to ztrátu celého projektu Mars '98. Ten se skládal z Polar Landeru, sond Deep Space 2 a Climate Orbiteru, který shořel v atmosféře rudé planety v září tohoto roku. Projekt stál NASA 330 milionů dolarů.

Družice Mars Global Surveyor, pomocí níž by se měly signály z Mars Polar Landeru a sond Deep Space 2 dostat na Zemi.

NASA plánuje nyní prozkoumat plánované místo přistání pomocí družice Mars Global Surveyor. Ta bude pátrat po padáku Polar Landeru, který by měl být dobře viditelný. Vyšetřovatelé budou mít rovněž k dispozici fotografie z doby vývoje sondy. Odpověď na otázku, co se s Polar Landerem stalo, bude pravděpodobně NASA chtít znát do startu další sondy k Marsu, Mars Surveyoru, v roce 2001. Mars Surveyor se skládá z družice a povrchové sondy a jeho částí je i podobné "vozítko" jako byl Sojourner, který jezdil po povrchu planety v roce 1996.

Neúspěch Mars Polar Landeru je velkou ranou pro program NASA "rychleji, lépe, levněji", jehož cílem je vysílat levné sondy k Marsu každé dva roky. Program se nyní pravděpodobně dostane pod silnou kritiku a je možné, že se další vyslání sond k čtvrté planetě sluneční soustavy zdrží.

Signál, který by potvrdil přistání sondy, měl do řídícího střediska v Pasadeně dorazit již v pátek v 21:39 SEČ. Poté následovalo ještě několik pokusů o kontakt pomocí hlavní antény pro přímý styk se zemí i pomocí družice Mars Global Surveyor. Polar Lander se však z povrchu Marsu neozval.

Jedním z možných vysvětlení nabízených v průběhu víkendu bylo přepnutí počítače Landeru do bezpečnostního módu hned po přistání, což by zdrželo odeslání prvních informací. Bezpečnostní mód mají každé vesmírné sondy a počítače se do něj přepínají v případě, že je detekována chyba. Přepínání je vyřazeno před kritickými momenty letu - vstupem do atmosféry či přistáváním. V případě Polar Landeru bylo přepínání do bezpečnostního módu vyřazeno osmnáct hodin před přistáním a znovu se aktivovalo deset minut po dosednutí sondy na povrch Marsu.

Mars Polar Lander

Richard Cook řekl, že existuje i možnost, že se Lander neoddělil od meziplanetárního pouzdra, což by znamenalo zničení Landeru i obou sond.

Sonda měla proniknout tenkou atmosférou Marsu, oddělit se od tepelného štítu, otevřít brzdící padák a zapnout brzdné motory - to vše mělo být řízeno počítačem bez radiového kontaktu se Zemí. Sonda zpomalovala z 24 775 kilometrů za hodinu až na 8 kilometrů za hodinu těsně před přistáním v 21:15. Místo přistání se nachází 800 kilometrů od jižního pólu Marsu.

Spolu s Polar Landerem vstoupily do atmosféry i dvě menší sondy Deep Space 2, "penetrátory" Amundsen a Scott, které se měly zabořit metr hluboko do povrchu Marsu. Sondy narazily do povrchu Marsu rychlostí 640 kilometrů za hodinu. V 4:25 v sobotu měl dorazit jejich signál na Zemi, i po dvou pokusech o kontakt pomocí družice Mars Global Surveyor se však signál sond nepodařilo zachytit. Sondy měly zjistit přítomnost vody v hornině pod povrchem Marsu.

Řídící středisko bude Polar Landeru zasílat po několik následujících dní příkazy k přepnutí na záložní systémy. Lander samotný má v sobě instrukci k přepnutí na záložní systémy, pokud po určitou dobu nedostane příkazy ze Země. Tato procedura začne v pátek 10. prosince ráno středoevropského času. Vzhledem k tomu, že se bude řídící středisko pokoušet po celý týden Lander kontaktovat, pravděpodobnost přijetí signálu touto cestou není příliš velká.

Mars Polar Lander tak pravděpodobně potká podobný osud jako Mars Observer, který NASA vyslala k rudé planetě v roce 1993. Po ztrátě Observeru následovalo čtyřměsíční vyšetřování, které odhalilo šedesát možných příčin nehody. Vyšetřovatelé se nakonec shodli, že pravděpodobným důvodem ztráty sondy bylo popraskané palivové potrubí.

Vědci v řídícím středisku v kalifornské Pasadeně očekávají signály Mars Polar Landeru

Jen před deseti týdny se kvůli chybné komunikaci přerušilo spojení se "sesterskou" družicí Mars Climate Orbiter, která shořela v marťanské atmosféře. Climate Orbiter měl sloužit jako retranslační stanice pro Polar Lander a případné další sondy. Jeho úlohu musel převzít Mars Global Surveyor, který planetu obíhá již dva roky.

Mars Polar Lander byl vynesen do vesmíru raketou Delta II 3. ledna 1999 a urazil při své cestě k rudé planetě 757 milionů kilometrů.

 

Mars Polar Lander

Rozměry: 1,06 metru vysoký, 3,6 metrů široký
Váha: 576 kg celkem, 290 kg sonda plus 64 kg pohonné hmoty, 82 kg meziplanetární pouzdro, 140 kg atmosférický štít
Vědecké přístroje: Mars Volatiles and Climate Surveyor (MVACS - snímač povrchu, robotická ruka s kamerou, meteorologické přístroje, analyzér plynů; Mars Descent Imager (MARDI - kamera snímající povrch Marsu při sestupu Landeru atmosférou; Light Detection and Ranging (Lidar - laserový přístroj k výzkumu atmosféry, obsahující i mikrofon)
Napájení: Solární panely o výkonu 200 wattů na povrchu Marsu
Datum startu: 3. ledna 1999
Vzdálenost Země-Mars při startu: 219,9 milionů km
Vzdálenost Země-Mars při přistání: 253 milionů km
Doba, za kterou světlo z Marsu dorazí k Zemi v den přistání: 14 minut, 4 sekundy
Celková vzdálenost, kterou sonda urazila od Země k Marsu: 757 milionů km
Přistání na Marsu: 3. prosince 1999 v 21:15
Místo přistání: 76 stupňů jižní šířky, 195 stupňů západní délky, okolo 800 km od jižního pólu
Předpokládaná teplota v místě přistání: -58 °C

Sondy k Marsu:

Jméno, stát, datum startu, účel, výsledek

Nepojmenovaná, SSSR, 10. 10. 1960, průlet kolem Marsu, nedosáhla ani oběžné dráhy Země.
Nepojmenovaná, SSSR, 14. 10. 1960, průlet kolem Marsu, nedosáhla ani oběžné dráhy Země.
Nepojmenovaná, SSSR, 24. 10. 1962, průlet kolem Marsu, dosáhla pouze oběžné dráhy Země.
Mars 1, SSSR, 1. 11. 1962, průlet kolem Marsu, přestal vysílat 106 milionů kilometrů od Země.
Nepojmenovaná, SSSR, 4. 11. 1962, průlet kolem Marsu, dosáhla pouze oběžné dráhy Země.
Mariner 3, USA, 5. 11. 1964, průlet kolem Marsu, neodhodila kryt.
Mariner 4, USA, 28. 11. 1964, první úspěšný průlet kolem Marsu 14. 7. 1965, na Zemi přišlo 21 fotografií.
Zond 2, SSSR, 30. 11. 1964, průlet kolem Marsu, oblétla Mars, ale selhal vysílač, nevrátila se žádná data.
Mariner 6, USA, 24. 2. 1969, průlet kolem Marsu 31. 7. 1969, vyslala 75 fotografií.
Mariner 7, USA, 27. 3. 1969, průlet kolem Marsu 5. 8. 1969, vyslala 126 fotografií.
Mariner 8, USA, 8. 5. 1971, družice Marsu, zničena při startu.
Kosmos 419, SSSR, 10. 5. 1971, přistání na Marsu, dosáhla pouze oběžné dráhy Země.
Mars 2, SSSR, 19. 5. 1971, družice/povrchová sonda, přistála 27. 11 1971, sonda zničena, žádná data nevyslala.
Mars 3, SSSR, 28. 5. 1971, družice/povrchová sonda, přistála 3. 12 1971, vyslala data a pár fotografií
Mariner 9, USA, 30. 5. 1971, družice Marsu, na oběžné dráze od 13. 11. 1971 do 27. 10. 1972, vyslala 7 329 fotografií
Mars 4, SSSR, 21. 7. 1973, družice Marsu, oblétla Mars 10. 2. 74
Mars 5, SSSR, 25. 7. 1973, družice Marsu, obíhala Mars několik dnů od 2. 12. 1974
Mars 6, SSSR, 5. 8. 1973, družice/povrchová sonda, přistála 12. 3. 1974, na Zemi dorazilo málo dat
Mars 7, SSSR, 9. 8. 1973, družice/povrchová sonda, přistála 9. 3. 1974, na Zemi dorazilo málo dat
Viking 1, USA, 20. 8. 1975, družice/povrchová sonda, obíhal Mars od 19. 6. 1976 až do roku 1980, na povrchu od 20. 7. 1976 až do roku 1982
Viking 2, USA, 9. 9. 1975, družice/povrchová sonda, obíhal Mars od 8. 7. 1976 až do roku 1987, na povrchu od 3. 9. 1976 až do roku 1980
Společně sondy Viking vyslaly na zem přes padesát tisíc fotografií.
Phobos 1, SSSR, 7. 7. 1988, družice/povrchová sonda měsíce Phobos, ztracena v srpnu 1989 při cestě k Marsu
Phobos 2, SSSR, 12. 7. 1988, družice/povrchová sonda měsíce Phobos, ztracena v březnu 1989 poblíž Phobu
Mars Observer, USA, 25. 9. 1992, ztracena před příletem k Marsu 21. 8. 1993
Mars Global Surveyor, USA, 7. 11. 1996, družice Marsu, dosáhla orbit 12. 9. 1997, nyní mapuje povrch Marsu
Mars 96, Rusko, 16. 11. 1996, družice a povrchové sondy, zničena při startu
Mars Pathfinder, USA, 4. 12. 1996, povrchová sonda a malé vozítko, přistála 4. 7. 1997, poslední vysílání 27. 9. 1997
Nozomi (Planet-B), Japonsko, 4. 7. 1998, družice Marsu, nyní obíhá Slunce, dosažení Marsu zpožděno na prosince roku 2003 kvůli problémům s pohonem.
Mars Climate Orbiter, USA, 11. 12. 1998, ztracen při letu k Marsu 23. 9. 1999
Mars Polar Lander/Deep Space 2, USA, 3. 1. 1999, povrchová sonda, penetrátory; sonda měla přistát 3. 12. 1999, penetrátory se měly zabořit do země ve stejný den.

Další odkazy na internetu:

bulletMars Polar Lander - homepage
bulletNASA

 

Raketa Ariane 5 vynesla dosud největší evropský satelit

Observatoř XMM

10.12.1999 - Nejvýkonnější evropská nosná raketa Ariane 5 dnes vynesla do vesmíru dosud největší vědeckou družici. První komerční let této řady nosných raket, který byl odstartován z kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guyaně, je považován za významný mezník západoevropského kosmického programu. Padesát metrů dlouhá a 746 tun vážící raketa s téměř čtyřtunovou rentgenovou observatoří XMM (X-Ray Multi Mirror) se úspěšně vydala do vesmíru v 15:32 SEČ.

Družice pak byla vysazena asi půl hodiny poté na oběžnou dráhu kolem Země. Šlo přitom o devátý start Ariane v letošním roce a 125. v historii vesmírného programu Evropské kosmické agentury (ESA).

Vypuštěná rentgenová observatoř zhotovená firmou Dornier Satellitensysteme je dosud největší družicí vyrobenou v Evropě. Po deset příštích let bude jejím úkolem zkoumat kosmická tělesa, jako jsou explodující hvězdy, pulzary nebo černé díry. Vědci si slibují, že za pomoci evropského superdalekohledu objeví nejméně jeden milión nových zdrojů rentgenového záření. XMM je v příjmu rentgenového záření díky větší ploše svých zrcadel až pětkrát citlivější než obdobná observatoř Chandra americké vesmírné agentury NASA, vyslaná na oběžnou dráhu v červnu. Chandra je zase lepší v získávání snímků s vysokým rozlišením. Vědecké týmy Chandry a XMM spolu proto velmi úzce spolupracují. XMM stál evropskou kosmickou agenturu 689 millionů eur.

XMM setrvá do 4. ledna v bezpečnostním módu, aby bylo zabráněno jakýmkoli problémům spojeným s příchodem roku 2000 a sloužit začne na jaře příštího roku. Observatoř by měla pracovat nejméně dva roky, může ale vydržet až deset, pokud ale nebude muset opravovat svou oběžnou dráhu, při níž se dostane až 114 tisíc kilometrů od Země. Jeden oběh okolo Země bude trvat 48 hodin, 40 z nich stráví XMM v pásmu, kde nebude příjem rentgenových paprsků nijak rušen.

Firma Arianespace, výrobce rakety Ariane 5, stále raketu vylepšuje. Nyní je její nosnost okolo šesti tun, do roku 2005 by mohla na oběžnou dráhu vynést náklad o váze až dvanácti tun. V roce 2000 se předpokládá nejméně šest startů Ariane 5. Po dnešním úspěchu si vědci oddechli, neboť při první zkoušce v červnu 1996 Ariane 5 explodovala dvě minuty po vypuštění.

 

Lidé nepřestávají zkoumat a obdivovat Mars

04.12.1999 - Sonda Mars Polar Lander, která v pátek dorazila k Marsu, bude psát novou kapitolu historie poznávání Rudé planety. Objevy započaly v sedmnáctém století, kdy se lidem poprvé poštěstilo zahlédnout Mars pomocí primitivních dalekohledů. V sedmnáctém století zmapovali Christiaan Huygens z Nizozemska a Giani Domenico Cassini z Itálie hlavní body na povrchu Marsu a zároveň určili délku jednoho otočení Marsu kolem jeho osy.

A tak začalo lidské okouzlení Marsem, který dnešní vědec Richard Zurek označuje za další "kopec".

"Mars byl pro lidi vždy přitažlivý, neboť je planetou, na které si můžete v duchu představit sami sebe. Sebe stojícího na povrchu, převyšujícího okolí, pozorujícího krajinu kolem jako byste vyhlíželi z domovních dvěří. Divíte se, co je za dalším kopcem. Mars je další kopec." Tak popsal svůj bezesporu zajímavý názor Zurek.

V 18. století vystoupil britský astronom William Herschel se svou teorií založenou na pozorováních mezi léty 1777 a 1783. Ve studii se mj. píše o řídké atmosféře Marsu, sněhové pokrývce a střídání ročních období, podobně jako na Zemi. Herschelova práce byla potvrzena o dvě století později, když první kosmické sondy bez lidské posádky přistály na Marsu. Italský astronom Giovanni Schiaparelli objevil v roce 1877 tzv. kanály, obrovské, tisíce kilometrů dlouhé brázdy v povrchu rudé planety, a zanesl je do mapy.

Američan Percival Lowell byl však nakonec tím, kdo na přelomu století způsobil obrovský zájem veřejnosti o Mars a průzkumy na něm. Popsal Mars jako planetu velmi podobnou Zemi, rozvrásněnou křížem krážem zmiňovanými kanály, které prezentoval jako umělé vodní cesty postavené Marťany. Tvrdil, že povrch Marsu je pokryt vegetací.

Mnoho Lowellových současníků jeho teorii kritizovalo, autoři science-fiction z počátku dvacátého století se však jeho nápady inspirovali a společně tak stvořili klasickou podobu Marťana, malého zeleného mužíčka.

Když ale oblétla v roce 1965 Mars první sonda Mariner 4, zelení mužíčci se vůbec neukázali. Na snímcích byla vidět pouze chladná nehostinná krajina, kterou se podařilo vůbec poprvé vyfotografovat. Mariner 4 vyslal i výsledky dalších měření, které prokázaly, že atmosféra Marsu je stopadesátkrát řidší než zemská.

Pomocí družic Mariner 6 a Mariner 7 byly v roce 1969 pořízeny další snímky a poprvé změřena teplota na jižním pólu. Ta dosahovala pouhých 150 Kelvinů (více než 100°C pod nulou). Mariner 9 umožnil o tři roky později první globální zmapování povrchu Marsu, zahrnující celou řadu zcela nových objevů.

V roce 1976 dokumentuje americká sonda Viking přítomnost velkého množství vodních ploch na Marsu. Byly zaznamenány obrovské záplavy, větší než kdy byly na Zemi. Co se ovšem stalo s vodou poté, to zůstává další nevyřešenou záhadou Marsu.

Čtvrtého července 1997, kdy se přistání lodi Pathfinder a mobilního vozítka Sojourner Rover na Marsu stalo nejsledovanější kosmickou událostí vůbec.

Přistávací modul Pathfinderu operoval na povrchu Marsu téměř třikrát tak déle než bylo původně zamýšleno, Sojouner Rover dvanáctkrát déle než původně plánovaných sedm dní. Z této mise vyzískali vědci z NASA 2,6 miliardy bitů informací, včetně více než šestnácti tisíc snímků z modulu, pěti set padesáti fotografií z roveru, patnácti chemických rozborů hornin či množství dat o klimatických činitelích.

 

Dlouhá cesta na Mars pokračuje

Mars Polar Lander

03.12.1999 - "Víme, že na Marsu je voda. Ale otázkou zůstává, kolik jí tam je a kolik jí je na místě,kde bude pracovat naše sonda. A také,jaké jsou její vztahy s prostředím," prohlásil nedávno David Paige z Kalifornské univerzity,který vede skupinu vědců zabývajících se klimatem této planety.

Dnes večer po půl desáté našeho času má asi 800 km od jižního pólu tohoto nebeského tělesa přistát americká sonda Polar Lander.

Hlavní otázka - voda

Tato malá automatická laboratoř by měla hledat především stopy po vodě na povrchu Marsu, v jeho hlubinách i v atmosféře, a to nejméně 90 dnů. A kromě toho se mají během přistávacího manévru oddělit od hlavního tělesa dva penetrátory - pouzdra o velikosti basketbalových míčů, která se zaboří asi 60 km od něho do hloubky asi dvou metrů, přičemž na povrchu zůstanou jejich vysílačky. Tímto unikátním způsobem chtějí američtí odborníci pátrat po příznacích vody či ledu pod povrchem. Podle šéfky projektu Sarah Gavitové je to i technologická zkouška, protože obdobná miniaturní pouzdra chce NASA v budoucnosti často používat. Mars Polar Lander bude mít stejně jako všechny tři předcházející výsadkové laboratoře manipulátory na dvoumetrovém rameni, kameru a meteorologickou stanici, samozřejmě na úrovni dnešní techniky. Množství prachu a vody v atmosféře do výšky několika kilometrů bude zjišťovat ruský dálkoměr Lidar,obsahující laserovou diodu vyvinutou skupinou profesora Karla Hamala z pražského ČVUT. Tentokrát není sonda vybavena automatickou laboratoří na zjišťování přítomnosti životodárných látek, zato má miniaturní mikrofon, který by nám měl poprvé přinést zvuky z tohoto nebeského tělesa. V září přiletěl k planetě automat Mars Climate Orbiter, který měl kromě běžných výzkumů rovněž přenášet informace z Landeru na Zemi. Vzhledem ke špatné domluvě odborníků se však dostal na nízkou dráhu a havaroval. Proto musí tento přenos nyní zajistit družice Global Surveyor, která tam krouží už dva roky. Třebaže bezprostřední hledání života na Marsu není nyní hlavním cílem NASA, většina vědců se domnívá, že stále platí rovnice,podle níž se živé organismy neobejdou bez vody.

Výsadkové stanice

V minulosti se pouze americké kosmické agentuře NASA podařilo uskutečnit přistání tří aparatur na povrchu Marsu. V létě 1975 se tam vylodily Viking 1 a 2, které měly malé chemické laboratoře na výzkum vzorků půdy, ve kterých hledaly stopy po životě. V červenci 1997 přistála na Marsu stanice Pathfinder se šestikolovým vozítkem Sojourner. Tato stanice však neměla za úkol pátrat po příznacích života. V dubnu 2001 chce NASA vypustit k Marsu dvě automatické sondy: Surveyor má přistát a dovézt tam vůz obdobný Sojourneru, Orbiter by se měl stát umělou družicí. V roce 2003 počítají Američané se zahájením výprav ke sběru vzorků tamní půdy a jejich odvozu do oblasti Země. Automat tam vysadí nový typ vozítka, které během několika měsíců sebere ve vzdálenosti až několika desítek kilometrů sérii vzorků a potom dojede na určené místo, kde vyčká příletu dalšího automatu v roce 2008. O dva roky později vypustí nového automatického sběrače vzorků NASA s francouzskou agenturou CNES. Vzhledem k tomu, že tento automat má vynést mohutná francouzská raketa Ariane 5, měl by mít rovněž aparaturu na zpáteční dopravu kořisti. Od roku 2007 plánuje NASA vysílání sond nové generace, které budou vysazovat průzkumné rovery na povrchu Marsu a okamžitě dopravovat získané vzorky k Zemi. Tyto expedice by měly probíhat každé dva roky až do roku 2013. Zatím neexistuje ani rámcový plán na výpravu prvních lidí na Mars. Ovšem všechny přípravné práce zřejmě skončí tak, aby tato expedice mohla odstartovat v letech 2018-19.

 

Planetka má jméno astronomického serveru

30.11.1999 - Na počest nejnavštěvovanějšího českého astronomického serveru, Instantních astronomických novin, byla pojmenovaná planetka, kterou v červnu 1996 objevili pracovníci jihočeské Observatoře Kleť jako "(9665) Inastronoviny". S odvoláním na oběžník Mezinárodní astronomické unie (MPC) z 23. listopadu to uvedla ředitelka Hvězdárny a planetária České Budějovice - Kleť Jana Tichá.

Planetku, kterou objevili astronomové Jana Tichá, Miloš Tichý a Zdeněk Moravec z Observatoře Kleť 5. června 1996, patří mezi tělesa hlavního pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupitera. Kolem Slunce oběhne jednou za 5,4 roku a měří 11 kilometrů.

Planetka (9665) Inastronoviny je zatím 371. potvrzeným objevem Observatoře Kleť a zároveň 247. pojmenovanou kleťskou planetkou. "S celkovým počtem 419 potvrzených, takzvaných číslovaných, objevů planetek je Kleť v současnosti v první desítce světových observatoří a zároveň nejúspěšnější na evropském kontinentu," zdůraznila Tichá.

Instantní astronomické noviny, jejichž název planetka nese, vydává sdružení IAN a Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně od roku 1997. Vycházejí vždy v úterý a v pátek ráno, při mimořádných událostech, jako bylo třeba zatmění Slunce, či meteorický roj Leonidy, i v mimořádných vydáních.

 

 

Vědci objevili šest nových planet mimo sluneční soustavu

30.11.1999 - Astronomové sledující vzdálené hvězdy objevili šest dosud neznámých objemných planet, z nichž pět obíhá kolem svých sluncí ve "správné" vzdálenosti, což by mohlo umožnit existenci vody a teoreticky i život. Oznámili to v pondělí američtí vědci.
Počet tzv. extrasolárních planet, které byly nalezeny v posledních pěti letech, tak vrostl na 28. Každý takový objev pomáhá vytvářet teorie o vývoji naší sluneční soustavy a možnosti, že lze najít planetu jako je Země, uvedli vědci. Planety nyní objevené se nacházejí ve vzdálenosti od 65 do 192 světelných let od Země.

"Hon za planetami se podobá výrobě vína. Musíte zasadit révu, musíte být trpěliví a v určitý okamžik uzraje a je připravena ke sklizni," řekl kalifornský astronom Steven Vogt, jeden z týmu pozorující hvězdy pomocí dalekohledu Keck I Telescope. Připustil, že na nově objevených planetách život podle všeho nebude.

Žádná z nově objevených planet nevypadá jako Země. Jsou to plynní obři, jejichž velikost je i několikanásobně větší než velikost Jupitera, největší planety sluneční soustavy. Pět ze šesti planet se nicméně nachází v "obyvatelné zóně", jak vědci nazývají pásmo, v němž se teplota na planetě pohybuje od -39 do 44 stupňů Celsia. Většina planet, dosud objevených mimo sluneční soustavu, byla příliš daleko od své hvězdy a tudíž příliš studená či naopak moc blízko a horká.

Život by se podle Vogta mohl teoreticky nacházet spíše na měsících těchto planet, na nichž by mohla být i voda.

Odkazy na internetu:

bullet Hledání nových planet
bulletNASA

 

NASA plánuje návrat na Mars

Červené místo označuje oblast, kde by měl Mars Polar Lander přistát. Předpokládá se, že by k tomu mělo dojít v eliptické oblasti 5 km široké a 90km dlouhé na 76 stupni jižní délky a 195 stupni západní šířky na Marsu.

29.11.1999 - Pouze dva měsíce poté, co chybné použití soustav jednotek zhatilo misi letu na Mars, se NASA opět pokouší o náročný úkol přistání na rudé planetě. Koncem září jeden tým inženýrů NASA použil anglické mírové jednotky (palce, stopy, libry apod.), zatímco jiný tým počítal s jednotkami metrickými (centimetry, metry, kilogramy). Díky tomuto omylu došlo k chybě v komunikaci mezi sondou a technickým týmem v Coloradu. Cílem vesmírné sondy Mars Climate Orbiter byla analýza podnebí a atmosféry Marsu.

Sonda Polar Lander by měla přistát 3. prosince zhruba 500 mil severně od jižního pólu planety ke své devadesátidenní misi. Jedná se o první přistání v této oblasti. Vědci doufají, že vrstvy prachu a možná i led odhalí tajemství klimatických změn na Marsu. Chtějí zjistit, co se stalo s vodou, která měla na planetě být. Zařízení budou měřit páry v atmosféře, zatímco "drápy" umělé ruky budou sbírat vzorky, které budou rozpuštěny a analyzovány na přítomnost vody.

Ale než bude cokoliv prostudováno, musí proběhnout úspěšné přistání. To se právě sondě Mars Climate Orbiter nepodařilo. Jak Orbiter tak Lander byly vyrobeny Laboratoří NASA pro tryskový pohon (Jet Propulsion Laboratory).

Šetření potvrdila, že sonda za 125 miliónů dolarů shořela nebo se odrazila od atmosféry Marsu 23. září právě kvůli tomu, že jeden vědecký tým používal anglosaskou soustavu jednotek a druhý metrickou. NASA také odhalila možné problémy s Landerem mezi nimiž je například potíž s nastartováním motorů, jejichž síla by měla opatrně vést sondu v ceně 165 miliónů dolarů a 1270 liber těžkou (zhruba 600kg) k marťanskému povrchu. Řešení bylo již naštěstí nalezeno.

Snímek Marsu

K havárii Orbiteru pravděpodobně došlo, protože nebyly dodrženy všechny předpisy v programu, kde je zaměstnáno stále méně lidí, než by bylo zapotřebí, a že celý tým byl přepracován.

Nyní jde více než o to, splnit vědecké úkoly - NASA chce dokázat, že je schopna prozkoumávat sluneční soustavu s utaženým rozpočtem. Jde o snahu předvést "rychlejší, lepší a levnější" způsob vedení vesmírných misí, jak hlásá současný program NASA.

Problémy vedou ke stále hlubším analýzám a kontrolám uvnitř NASA. Je zpochybňován smysl programu "rychleji, lépe, levněji", jehož výhodou by mělo být to, že ztráta jedné levné sondy není tak tragická jako v roce 1993 ztráta Mars Observeru za jednu miliardu dorlarů. V současnosti levnější vesmírné sondy odlétají k Marsu každé dva roky - v době, kdy se Země a Mars k sobě dostatečně přiblíží.

Objevují se kritiky, že se stále místo prevence hasí pouze vzniklé požáry. Doba, kdy se jednoho projektu za 10 miliard realizoval 10 let, se prý již nevrátí, nyní jsou ale spíše zpochybňovány velké ambice NASA v meziplanetárním výzkumu.

Start sondy Mars Polar Lander z Mysu Canaveral. Sondu vynáší nosná raketa Boeing Delta II.

V současnému projektu dochází k zvyšování počtu pracovníků a několikanásobné kontrole všech možných aspektů. Přistání by nemělo podle vedoucích pracovníků být nemožným úkolem. Vědci pracují na tom, aby se zajistil bezpečný návrat dat na Zemi.

Carl Pilcher, vedoucí výzkumu sluneční soustavy v NASA, říká: "Vše co mohlo být uděláno, bylo uděláno. Není žádný aspekt mise, který nebyl přezkoumán, aby bylo zajištěno, že je vše tak, jak má být."

Odkazy do internetu:

bullet Stránky NASA o sondě Mars Polar Lander
bulletStránky NASA

Technici prověřují stav sondy Mars Lander.

 

Sonda Galileo přelétla nejníže nad Jupiterovým měsícem Io

27.11.1999 - Přes problémy s palubním počítačem se americká sonda Galileo v pátek večer jako první umělá družice dostala nejblíže k Jupiterovu měsíci Io a z výšky 298 kilometrů pořídila snímky vulkanicky nejaktivnějšího tělesa Sluneční soustavy. Krátce před přeletem, již druhým v rámci její mise, poškodilo silné radiační záření kolem Jupitera palubní počítač sondy, který přešel do úsporného režimu a vypnul vědecké přístroje. Chybu se podařilo opravit až čtyři minuty po největším přiblížení, ale i tak sonda splnila nad měsícem polovinu svých úkolů.

Oprava počítače byla složitá, protože signál k přeprogramování letěl k sondě vzdálené od Země 617 miliónů kilometrů 35 minut. Se stejným problémem se vědci potýkali již při prvním přeletu, který se uskutečnil 10.října ve výši 612 kilometrů, když se sonda vynořila z mocných radiačních pásů obklopujících Jupiter, řekla mluvčí Laboratoře pro tryskový pohon amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) Jane Plattová.

Tehdy přístroje sondy zaznamenaly, že Io, který je čtvrtým největším Jupiterovým měsícem, má mnohem aktivnější vulkanickou činnost, než se soudilo. Na jeho povrchu se podle průzkumu vyskytuje kolem sta lávových polí a sopek, které chrlí materiál o teplotě 1482 stupňů Celsia. Podobné vulkanické výrony se na Zemi odehrávaly podle vědců před dvěma miliardami let.

Sonda Galileo byla vypuštěna 18.října 1989 a na oběžnou dráhu kolem největší planety sluneční soustavy, Jupitera, se dostala v prosinci roku 1995. Hlavní část její mise skončila o dva roky později. V prodlouženém čase se zaměřila na pozorovaní Jupiterova měsíce Europa a na přelety kolem měsíce Io, které byly pro svoji nebezpečnost ponechány až na konec.

 

Na Jupiterově měsíci Io je více sopek, než se přepokládalo

26.11.1999 - Jupiterův měsíc Io, nejaktivnější těleso sluneční soustavy, je rozvrásněn více než stovkou sopek a posetý jezery lávy. Na jeho povrchu lze též pozorovat projevy vulkanické činnosti v daleko větší míře než jsme zvyklí na naší planetě. Nové výzkumy kosmické sondy Galileo dokazuje, že pouhá jedna sopka na měsíci Io vyzařuje více tepla než všechny sopky na Zemi dohromady. Všechny vulkány na Io pak produkují stokrát více lávy než všechny sopky naší planety.

Rosaly Lopes-Gautier z Laboratoře proudového pohonu uvedla, že dle snímků zachycených přístroji lodě Galileo 11. října tohoto roku je sopka Loki na zmíněném Jupiterově měsíci nejsilnějším vulkánem celé sluneční soustavy. "Loki má obrovský kráter, o rozloze větší než Maryland, který je opakovaně zaplavován lávou."

Výbuchy sopky Loki jsou tak silné, že mohou být bez problému pozorovány dalekohledy ze Země. Fotky z Galilea znázorňují obrovskou tmavou plochu lemovanou žhnoucí lávou. Vulkán je obklopen hmotou, která je považována za oxid siřičitý, vyvržený a usazený kolem vrcholu.

"Sledovat sopky na Io je jako vrátit se v čase do dob, kdy byla Země vrásněna vulkány podobné velikosti," říká vědec Torrence Johnson z projektu Galileo.

Další sopkou na měsíci Io je Pele. Na něm lze zahlédnout silnou žhavou skvrnu, o které se vědci domnívají, že jde o jezero lávy neustále naplňované rozžhavenými horninami z nitra planetky.

Žhnoucí rudá čára pozorovaná z Galilea se zdá být neustále obnovovaným proudem roztavených látek na okraji kráteru. Řeka horké lávy se rozpíná do deseti kilometrů a je více než 45 metrů široká. Podobná lávová jezera se nacházejí na Havaji, toto je však více než stokrát rozlehlejší.

Oblak dalšího vulkánu jménem Prometheus vyvěrá pravděpodobně z jiného místa než se původně myslelo. Oblak kouře byl nejdříve pozorován z lodi Voyager v roce 1979, nové výzkumy vědeckého týmu Galileo však ukazují, že centrum výbuchů se posunulo o 100 kilometrů směrem na západ. Oblak vysoký 80 kilometrů zřejmě pochází z proudu lávy značně vzdáleného od hlavního těla sopky.

Sue Kiefferová, vulkanoložka zabývající se gejzíry na Zemi, uvedla, že nízká gravitace, šestkrát menší než na Zemi, a atmosférický tlak, tvořící pouhou miliardtinu zemského, jsou hlavními příčinami obrovské vulkanické aktivity měsíce Io.

 

První civilní družice pořizuje špionážní snímky

26.11.1999 - Ikonos 2. Zatímco předcházející tělesa posílala do svých řídicích středisek snímky zemského povrchu, na kterých byly zřetelné objekty o minimální velikosti deseti metrů, americký Ikonos je desetkrát přesnější.

Na černobílých záběrech se dají rozlišit předměty jednometrové a na barevných čtyřmetrové. Touto rozlišovací schopností se přibližují družicím špionážním, které dodávají vojákům a zpravodajům snímky s centimetrovými podrobnostmi.

Prodej kontrolovaný zpravodaji

Záběry z těchto civilních družic by mohli používat i někteří diktátoři. Proto podléhá jejich distribuce novému americkému vládnímu úřadu - Národní snímkovací a mapovací agentuře NIMA (National Imagery and Mapping Agency). Jejím prvním ředitelem jmenoval prezident Bill Clinton generála Jamese C. Kinga. Tato agentura spadá do zpravodajské komunity, takže bezprostředně podléhá řediteli Ústředního zpravodajství, což je vždy šéf CIA jako člen vlády. Cenzurování kosmických snímků dělá NIMA tím způsobem, že je nakoupí od soukromých firem a pak bude povolovat jejich prodej jednotlivým zájemcům. Firma Space Imaging z Denveru v Koloradu, která družici Ikonos vlastní, směla zveřejnit na internetu snímky několika hlavních měst světa s rozlišovací schopností čtyř metrů. Při vypouštění první družice Ikonos letos v dubnu havarovala její nosná raketa. Společnost Space Imaging nyní připravuje zdokonalenou aparaturu. Rovněž některé další americké firmy se chystají vypouštět družice pro dálkový průzkum, které budou dodávat záběry s jednometrovými podrobnostmi.

Staré záběry odtajněny

Ruská firma Energija nabízí už čtyři roky snímky ze starých sovětských špionážních družic, na kterých jsou zřetelné objekty o velikosti 0,75-1,5 metru. Před třemi lety si Rusko a USA vyměnily špionážní záběry z šedesátých let, které může druhá strana využít k ekologickým výzkumům - je totiž zajímavé porovnat situaci před čtvrt stoletím a dnes. Vzápětí nato americká vláda odtajnila snímky zemského povrchu, které pořizovala v šedesátých a začátkem sedmdesátých let v rámci projektu Corona. Geologická služba USA účtuje kus za něco přes deset dolarů. Politický analytik John C. Baker z Univerzity George Washingtona se domníval, že když budou USA s údaji z komerčních fotoprůzkumných družic delikátně zacházet, mohly by přispět ke stabilitě znesvářených regionů. Ovšem na druhé straně se tím znovu potvrdí, že informace jsou bohatstvím. Majitelé těchto záběrů totiž poměrně lacino a snadno zjistí, jaké přírodní bohatství v určité oblasti leží. Už nyní mají státy a podniky, které nakupují snímky družicového průzkumu s rozlišovací schopností 10 - 30 metrů, před ostatními náskok.

 

Prázdniny ve vesmíru již za dvacet let?

22.11.1999 - Představte si neskutečně drahou dovolenou, kdy nebudete mít nic jiného na práci než se dívat na hvězdy. I když to vypadá trochu jako reklamní trik, Světová turistická organizace považuje vesmírnou dovolenou v roce 2020 za zcela běžnou věc. Výlety na nižší oběžné dráhy by měly být realizovány do tří let. Zatímco se společnosti předhánějí v tom, kdo dopraví dobrodružné turisty do vesmíru jako první, mezinárodní projektantské firmy přemýšlí nad stavbou ubytovacích budov pro tyto odvážlivce.

Tvůrci windsorského Legoland Parku, architektonická firma Wimberly Allison Tong & Goo (WAT&G), doufají, že problém vesmírného hotelu vyřeší.

Jejich areál, dílem vyhlídková loď, dílem zábavní park, který bude obíhat zemi ve výšce tří set kilometrů, pojme na sto lidí. Podle návrhu ateliéru WAT&G by měla tato vesmírná ubytovna vypadat jako otáčející se cyklistické kolo, jehož paprsky budou v určitých částech simulovat přirozenou zemskou gravitaci. Ve zbývajícím prostoru bude přitažlivost nulová, umožňující tak beztížný sport a zábavu.

Howard Wolff, viceprezident společnosti WAT&G, očekává, že se vesmírný areál podaří dokončit a spustit jeho provoz do roku 2017. "Let na dovolenou na oběžné dráze bude rychlejší než cesta letadlem z Hong Kongu do Singapuru," uvedl Wolff, který se v současné době účastní prezentace projektu na výročním fóru Světového cestovního trhu v Londýně.

Pasažérům bude mj. umožněno poznat formou exkurze Měsíc a projít se po jeho povrchu.

Aby se ceny netradiční dovolené nevyšplhaly příliš vysoko, bude středisko na oběžné dráze postaveno především z volně rozptýleného odpadu obíhajícího kolem Země, např. prázdných nádrží od paliva pro raketoplány.

Kolik bude stát cesta do vesmíru?

Otázka ceny bude jistě turisty zajímat nejvíce. "Jsme si vědomi toho, že cena je rozhodující. Předpokládali jsme, že cesty mimo planetu budou záležitostí několika málo bohatých jedinců, již nyní však mnoho lidí čeká na lety po oběžné dráze za 100 000 dolarů," nechal se slyšet Wolff.

Firma WAT&G spoléhá na tři lákavé skutečnosti týkající se cesty do vesmíru. Podle ní se jedná o příležitost, jak si vyzkoušet stav beztíže, prožít dovolenou odlišnou od předchozích, strávených opalováním a sluněním se na pláži, a v neposlední řadě zažít pohled na Zemi zvenčí, což je "opravdu zkušenost, která změní život".

"Témeř vše, co můžete dělat na Zemi, můžete dělat ve vesmíru úplně jinak. Dva rozměry se stanou třemi. Předměty se ve vesmíru chovají jinak, proto něco tak jednoduchého jako zákon akce a reakce může způsobit zajímavé věci, dejme tomu při sexu," říká Howard Wolff.

Bezpečnost při procházkách po Měsíci

Konzultantem tohoto projektu se stal Buzz Aldrin, bývalý americký kosmonaut a druhý muž na Měsíci. Projektu požehnala NASA, aby podpořila zájem lidí vycestovat mimo Zemi.

Aldrin zkoumá, zda projekt počítá se zpětnou dopravou pasažéra, který začne trpět "vesmírnou nevolností". Mezi další nepříjemnosti patří syndrom adaptace ve vesmíru. Krev se nahromadí v hrudi a obličeji a způsobí nadmutí horní části těla. Na citlivější pasažéry může nepříjemně působit neustálé otáčení hotelu. To může některým způsobit žaludeční nevolnost srovnatelnou s pocitem člověka, který se týden vozil na ruském kole.

Aldrin však trvá na tom, že výlet opravdu stojí za to. "Dívat se z vesmíru na Zemi je jako pozorovat glóbus na stole před sebou."

WAT&G nejsou sami

Společnost WAT&G je pouze jednou z mnoha firem utrácejících miliony ve snaze učinit vesmírné cestování pohodlnější, přístupnější a výnosnější.

Jedna japonská společnost má už hotovy plány hotelu na oběžné dráze, konsorcium ze Seattlu zahájilo prodej rezervací letů do vesmíru, naplánovaných od roku 2002. Každý let stojí 98 tisíc dolarů.

Hybnou sílu celému gigantickému procesu dodalo založení ceny X, udělované nevýdělečnou nadací s americkou účastí. Cena bude udělena firmě, která jako první sestrojí vícekrát použitelný stroj. S jeho pomocí by měly být realizovány dvě po sobě jdoucí cesty, během kterých budou dopraveni do výšky 100 kilometrů nad zemským povrchem nejméně tři lidé. Výška sta kilometrů, oficiálně klasifikovaná jako vesmír, dovoluje efektní pohled na naši planetu.

Výzkumná skupina Japanese Rocket Mission předpokládá, že udílení ceny X udělá do roku 2010 z vesmírných cest šestimiliardový průmysl.

 

Leonidy potěšily v různých částech světa

Jasnost Leonid byla natolik velká, že na stopách meteorů je možné vidět jejich spektrum

21.11.1999 - Očekávané roje meteorů zářily dnes před rozbřeskem nejintenzivněji nad pouštními písky blízkovýchodních zemí stejně jako nad střední Evropou v místech, kde se protrhala více či méně oblačná obloha. Astronomové, amatérští nadšenci i milióny zvědavců si libovali, že zažili jeden z nejvydatnějších náporů "padajících hvězd" za poslední tři desetiletí a místy fascinující podívanou.

Ve střední Evropě dosáhl déšť létavic největší intenzity mezi 3:00 a 3:30 SEČ. V té době vědci registrovali průměrnou hustotu 1700 až 1800 hořících kosmických částic za hodinu.

Úkaz byl prý pětkrát až šestkrát intenzivnější než v loňském roce. Velmi silné "bombardování" vědci registrovali v roce 1966, kdy bylo místy k vidění v průměru i 15.000 létavic za hodinu.

Největší koncentrace meteorů s patnácti stopami jasných Leonid.

Astronomové si od pořízených záběrů Leonid slibují důležité poznatky o vzniku planety. Meteorická show se filmovala z různých míst Země. Snímalo se také ze dvou letadel, jež k tomu účelu vypravil do Evropy americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).

Také jinde po světě se odborníci i laici vydávali na vrcholky hor a kopců či na opuštěné mořské pláže, odkud si slibovali nejlepší pohledy. "Vypadá to, jako když přišla bouře a zase odešla," komentoval úkaz expert NASA Jeff Anderson z Marshallova kosmického centra v Huntsville v americkém státě Alabama. "Přišlo to kvapem a stejně rychle to pominulo."

"Je to velkolepé," jásal dnes jordánský astronom Ali Abanda, který pozoroval meteorický roj se skupinou pěti desítek odborníků v poušti na jordánsko-saúdském pomezí.

Snímek pořízený na Slovensku v noci ze 16. na 17. listopadu 1998. Je na něm 156 Leonidů.

Nejlepší podmínky k pozorování Leonid měla v ČR podle astronoma Pavla Suchana přes částečnou oblačnost Praha a střední Čechy. Ze Štefánikovy hvězdárny na Petříně bylo možné po třetí hodině ráno vidět tři meteory za vteřinu, řekl Suchan.

K pozorování bylo potřeba trocha štěstí i zkušeností. Výprava iDNES například ve středočeském Masečíně mnoho meteorů nezaznamenala. Naopak na šumavském Churáňově pokryla oblohu hustá oblačnost, takže hvězdáři neviděli vůbec nic.

Ve stejnou chvíli (od tři hodin do půl čtvrté) pozorovali astronomové ve Španělsku podle údajů NASA okolo 30 meteorů za minutu, pozorování letectva USA (pravděpodobně prováděná pomocí radaru) hovoří o 1688 Leonidech za hodinu (ve 3.15 SEČ).

Leonidy križující zajímavá místa na obloze. Pás Mléčné dráhy prochází na obrázku zhora od středu směrem dolu doleva, nahoře u pravého okraje je vidět Plejády a tři nejjasnější stopy meteorů přecházející souhvězdím Orion dole uprostřed.

Obávané škody na umělých družicích kolem Země zatím nebyly zaznamenány. "Naše satelity dosud přestály meteorickou bouři beze škod," prohlásil Walter Flory z Evropského střediska pro kosmické operace (ESOC) sídlícího v německém Darmstadtu. Podle jeho názoru byl v noci na dnešek k vidění druhý nejmohutnější příval létavic v tomto století.

Podobný meteorický roj bude možné vidět znovu až za 33 let.

Jaké byly naděje na pozorování meteorického roje (večer 17.11.):

Přesně ve tři hodiny a osm minut nad čtvrtečním ránem poletí k Zemi meteorický roj Leonid, který ve své dráze zanechala kometa Tempel-Tuttle. "Na celém území republiky, ale i v okolních zemích bude zataženo," informoval v předvečer této unikátní události iDNES Marjan Sandev z Českého hydrometeorologického ústavu. "Vysoká oblačnost avízovaný kosmický ohňostroj nejspíš zakryje, naděje na její místní protržení jsou minimální."

Ohňostroj meteoritů z noci na 18. listopadu, zachycený v Jordánu.

Pokud přece jen vyrazíte pozorovat Leonidy, zamiřte nejlépe do naprosté tmy, kam nezasahují světla žádného města, na místo, kde bude vidět co největší úsek oblohy, zejména pak její jihovýchodní obzor.

"Nezkušený a nepřipravený pozorovatel by si mohl myslet, že nastal konec světa," charakterizoval hvězdář Pavel Smutný nebývalý jev a označil ho za druhou nejvýznamnější událost na obloze hned po letošním zatmění Slunce.

Meteorický roj Leonidy, které dostaly jméno podle souhvězdí Lva, odkud se k Zemi řítí rychlostí větší než sedmdesát kilometrů za vteřinu, vyvrhla kometa Tempel-Tuttle. Právě tato rychlost však dává záruku, že všechny částice shoří v atmosféře nejméně sedmdesát kilometrů nad zemským povrchem. "Není proto třeba mít z něčeho strach," ujišťoval Spurný. Připustil jen, že by Leonidy mohly poškodit umělé satelity obíhající kolem Země.

Roj Leonid na noční obloze, jak ho zachytili pozorovatelé v Jordánu.

Vědecká pracoviště pořádají v tento den expedice, které ho budou tento nebeský jev pozorovat, zkoumat a později vyhodnocovat. Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) chystá leteckou expedici, která zaručí astronomům meteorologickými vlivy nerušené pozorování z nejvhodnějších míst na Zemi. Nepoměrně chudší pražská Štefánikova hvězdárna, která bude tuto noc otevřena, připravila dvoudenní výlet na Churáňov. Mimořádnou noční směnu připravují také pracovníci královéhradecké hvězdárny.

Astronomové doporučují pozorovat Leonidy daleko od velkých měst, pokud možno v horách, kde je zaručena co největší tma a čistý vzduch. Pozorování však podle meteorologických předpovědí zřejmě znemožní nebo alespoň omezí oblačné počasí.

Odkazy na internetu:

bulletŠtěfánikova hvězdárna
bulletČeská astronomická společnost
bulletNASA - americká observatoř

 

Čína vypustila vesmírný modul

 

Start čínského vesmírného modulu.

21.11.1999 - Čína dokázala úspěšně vyslat do kosmického prostoru a vrátit zpět na Zemi svůj první vesmírný modul. Podle tiskové agentury Nová Čína jde o první krok programu budoucí výlučně čínské kosmické mise. Kosmický modul, který vynesl v sobotu na oběžnou dráhu kolem Země raketový nosič typu Dlouhý pochod, úspěšně dosedl stejný den na zemský povrch ve Vnitřním Mongolsku, informovala agentura bez dalších podrobností.

  

Jedna z čínských raket  -  Jedna z čínských raket před startem

Čína oznámila, že s úspěchem vyslala na oběžnou dráhu kolem Země a zpět vesmírný modul bez posádky. Tím se tato země stala třetím členem výlučného kosmického klubu, kam zatím patřily Spojené státy a Rusko. Modul, který agentura Reuters popisuje jako obdobu amerického raketoplánu, byl pojmenován Dobrá loď.

Podle oficiální agentury Nová Čína strávil modul na oběžné dráze kolem planety 21 hodin a oblétl ji 14krát. Do vesmíru ho vynesla nová verze raketového nosiče Dlouhý pochod. Raketa odstartovala z čínského vesmírného střediska Ťiou- čchüan na severozápadě Číny v sobotu v 06:30 hod. místního času, tedy v pátek ve 23:30 hod. SEČ.

 

Strat jedné z čínských raket

Modul se snesl zpět na čínský povrch v oblasti Vnitřního Mongolska v neděli asi v 03:30 hod. místního času (sobota 20:30 hod. SEČ), informovala Nová Čína. "Čína si zaslouží místo v této oblasti vyspělé technologie. Úspěšná zkouška prokázala, že čínská loď a nový raketový nosič mají vynikající parametry," citovala agentura nejmenovaného ředitele programu řiditelného vesmírného modulu.

Šlo již o 59. úspěšný start nosiče tohoto typu a 17. úspěšný start za sebou v uplynulých třech letech, připomněla Nová Čína, podle které tento úspěch "posiluje v zemi vědomí národní síly, podněcuje další rozvoj vědy a techniky, zvyšuje národní prestiž a hrdost".

Odkaz na internetu: Astronomická společnost Velká zeď.

 

Hořčík je nadějným kovem budoucnosti

19.11.1999 - Konstruktéři automobilů, letadel i kosmických lodí se rozhlížejí po nových lehkých materiálech, díky nimž by jejich dopravní prostředky spotřebovaly méně paliva. Mezi těmi, kdo požadované hmoty pomáhají hledat, jsou i čeští vědci.

Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracuje tým vedený profesorem Pavlem Lukáčem, který patří na přední místo ve světě ve výzkumu hořčíkových slitin. »Když jsme před téměř 35 lety začínali s prací na hořčíku a jeho slitinách, nikdo mimo úzkou vědeckou obec se o naši práci nezajímal. Bylo to čistě akademické téma. Dnes máme pocit, že se z nás staly hvězdy. O naše výsledky a zkušenosti se ucházejí zahraniční vědecké i průmyslové instituce,« říká členka týmu, profesorka Zuzana Trojanová.

Nejlehčí, ale málo pevný

Pozornost při hledání moderních lehkých materiálů se ve světě zaměřuje zejména na lehké kovy: hořčík, hliník a titan. Nejlehčím z této trojice je hořčík. Tento prvek má sám o sobě malou pevnost a silně podléhá korozi. Jednou z cest ke zlepšení jeho vlastností jsou proto slitiny s jinými prvky, často to bývá hliník, zinek, mangan, křemík. Hořčíkové slitiny se v průmyslu používají už více než sedmdesát let. Byly však vytlačovány hliníkem a jeho slitinami, které sice jsou těžší, zato však mají příznivější mechanické vlastnosti a odolnost. Nynější snaha o další snižování hmotnosti výrobků staví hořčík od počátku devadesátých let do popředí nového zájmu. Jednou z velmi slibných možností jeho využití jsou kompozitní materiály. ompozity jsou kombinované materiály,v nichž je základní látka vyztužena částicemi jiného materiálu. Všeobecně známý je laminát, tvořený plasty proloženými tkaninou či vlákny z jiného materiálu, například skla, papíru.

Kováři a safír

»Kováři«, jak se přezdívá fyzikům okolo profesora Lukáče, spolupracují s Centrem pro nové technologie Technické univerzity v německém Clausthalu, kde se zhotovují kompozity. Vzorky materiálů se pak v Praze podrobují mechanickým a tepelným zkouškám. »Snažíme se popsat a vysvětlit fyzikální procesy probíhající v materiálu při mechanickém a tepelném namáhání. Sledujeme, jak v něm vznikají vady, jak se šíří, jak zanikají, jakým zákonitostem jsou podřízeny. Cílem je najít hořčíkový kompozitní materiál s co nejlepšími vlastnostmi,« vysvětluje profesorka Trojanová. Jako příklad velmi slibného materiálu může sloužit kompozit se základem ze slitiny označené AZ91 (hořčík s devíti procenty hliníku a jedním procentem zinku), vyztužené krátkými safilovými vlákny. Tato keramická vlákna, stejného chemického složení jako safír, mají průměr několik mikrometrů (tisícin milimetru) a délku několik desítek mikrometrů. Tvoří přibližně 10 až 20 procent celkového objemu. Na základě experimentálně zjištěných vlastností vědci vytvářejí teoretické modely, které umožňují předpovídat chování materiálů a navrhovat perspektivní kombinace. I v teoretické oblasti mají pražští vědci světově uznávané výsledky. Patří mezi ně například takzvaný Lukáčův-Balíkův vztah, popisující průběh deformace materiálu se zvyšujícím se napětím.

Méně žíznivé automobily

Technická univerzita v Clausthalu úzce spolupracuje s centrálou automobilky Volkswagen ve Wolfsburgu, odkud získává i finanční podporu. K české skupině se však zatím peníze od českého průmyslu příliš nedostávají. Zájem automobilového průmyslu o hořčíkové materiály není náhodný. S každým snížením hmotnosti vozu o sto kilogramů klesá spotřeba pohonných hmot přibližně o pět procent. Světoví výrobci si dali za cíl snížit hmotnost osobních automobilů o 25 procent do roku 2005, ve srovnání s rokem 1990. Snížení hmotnosti by spolu se snížením valivého a aerodynamického odporu a zvýšením účinnosti motoru mělo vytvořit automobily s průměrnou spotřebou paliva tři litry na sto kilometrů. Na moderní lehké materiály čeká i elektronika, spojová technika a mnoho dalších.

 

Komety nositelkami života?

19.11.1999 - »Je možné,že komety kdysi hrály význačnou roli při vzniku života na Zemi, ale jejich strukturu stále dobře neznáme,« prohlásil předseda České astronomické společnosti Jiří Borovička, když se hovořilo o meteorickém roji Leonid,který astronomové po celém světě s velkým zájmem sledovali na dnešek v noci.

Ano, teorie panspermie o přenášení života kosmickým prostorem - původně tolik vysmívaná - dnes patří mezi vážně uvažované vědecké představy. Její historie je typickým příkladem vývoje poznávání světa okolo nás.

Nesmyslná představa

Když v roce 1907 uveřejnil švédský fyzikální chemik Svante Arrhenius článek Doprava života z hvězdy na hvězdu, všichni kolegové se mu vysmáli. Bez ohledu na to, že tři roky před tím dostal nejvyšší vědecké vyznamenání, Nobelovu cenu, a bez ohledu na to, že tuhle úvahu otiskl v renomovaném časopisu Scientific American. Arrhenius se domníval, že od povrchu planet se odpoutávají drobné částečky včetně spor, což jsou formy baktérií odolné nepříznivým vlivům. A tyhle spory se dostávají do kosmického prostoru, kterým putují a čas od času dopadají na jiné planety. Pokud jsou na jejich povrchu příznivé podmínky, tak je oplodňují. Cožpak by spory mikrobů dokázaly přežít kruté podmínky vesmíru?! - argumentovali ostatní. Spálí je ultrafialové a kosmické záření, vysuší se ve vakuu a absolutním mrazu. Nesmysl! V dalších letech se k téhle myšlence někteří vědci ojediněle vraceli. Nicméně rozhodující argumenty chyběly. Až po šedesáti letech se začaly vynořovat první nepřímé důkazy, že Arrhenius mohl mít přece jenom pravdu. A to dokonce z několika stran současně.

Déšť v mezihvězdném prostoru

V roce 1968 objevila skupina amerických radioastronomů vedená laureátem Nobelovy ceny Charlesem Townesem v souhvězdí Střelce čpavek a vzápětí v mlhovině v Orionu dokonce vodu. Déšť v mezihvězdném prostoru - smáli se. Následující rok identifikovali David Buhl a Lewis Snyder ve vesmíru formaldehyd, tedy první organickou látku kosmického původu. A organické látky jsou nezbytné ke vzniku života. To nebyla náhoda. Během několika měsíců našli oba radioastronomové formaldehyd na patnácti místech Galaxie. Krátce nato potvrdily jejich objev i další observatoře. Ovšem zvláště pro biology a biochemiky to byl šok. Přítomnost velkého množství téhle látky v plynných oblacích spirálních ramen Mléčné dráhy narušila všechny dosavadní představy o výjimečnosti života na Zemi. Kde ještě jsou organické molekuly? A nejsou tam také složitější? Hledání různých organických látek v kosmickém prostoru se stalo závodem mnoha skupin radioastronomů. Postupem doby jich našly na stovku, některé dokonce velmi složité. Přitom zjistily zajímavou zákonitost - tyhle látky se soustřeďovaly do oblaků prachu a plynů, ze kterých nejspíš vznikají hvězdy a planetární systémy.

Aminokyseliny v meteoritech i na Měsíci

V prosinci 1970 uveřejnila skupina amerických badatelů vedená Cyrilem Ponnamperumou, který pocházel z Cejlonu, pozoruhodnou studii o meteoritu, který spadl před dvěma roky poblíž australského Murchisonu - toto nebeské těleso obsahovalo bílkoviny a aminokyseliny, tedy stavební kameny živé hmoty. Přitom se aminokyseliny vyznačovaly jednou zvláštností - zatímco na Zemi se vyskytují takřka všechny s takzvanou levotočivou asymetrií, tedy jako »levé boty«, tyhle mimozemské měly molekuly s levou i s pravou asymetrií ve stejném množství. Tato charakteristika byla nejpádnějším argumentem proti kritikům, kteří poukazovali na to, že meteorit mohl být znečištěn pozemskými mikroorganism y. Nemohl - to by tam převládaly aminokyseliny s levou asymetrií. Ponnamperumův tým pokračoval ve studiu některých dalších meteoritů, které nebyly kontaminovány. A k němu se přidali další badatelé. Ti všichni výsledky z Murchisonu potvrdili a prohloubili. Mezitím japonský biolog Kaoru Harada, usazený v Miami na Floridě, studoval vzorky Měsíce, které přivezli astronauti z Apolla 11 a 12. I v nich objevil obdobné látky. »Přes nezbytnou dávku opatrnosti lze proto oba případy považovat za vzájemně se doplňující důkazy existence mimozemských aminokyselin nebo jejich předchůdců,« napsal. O třináct let později izoloval Ponnamperuma z Murchisonu dokonce pět bází nukleových kyselin. Tyto kyseliny jsou nositelkami dědičnosti všech živých organismů. Ovšem vědec okamžitě zdůraznil: »Objevili jsme pouze předchůdce života. Neobjevili jsme žádný život. A vytvářet život v laboratoři neumíme.« V dalších letech našli američtí odborníci organické látky rovněž v meteoritech, které mají pocházet z Marsu. Nicméně o tomto nálezu se však nadále diskutuje.

Kohoutkova kometa dalším začátkem

Jestliže jsou organické látky v mezihvězdném prostoru, v meteoritech a možná i na dalších planetách, měly by být logicky také v kometách. Bohužel tato tělesa astronomové zpravidla objevují 2-3 měsíce před jejich přiblížením ke Slunci, kdy nejvíc září, ale to je příliš krátká doba, než aby se na jejich průzkum mohli důkladněji připravit. Výjimkou byla kometa, kterou objevil v roce 1973 český astronom Luboš Kohoutek pracující na hvězdárně v Hamburku. Naštěstí bylo toto těleso poměrně velké, takže je našel tři čtvrtě roku před jeho průletem. Proto se mohli na pozorování Kohoutkovy komety dobře připravit nejen astronomové v pozemských observatořích, ale i astronauti na americké kosmické stanici Skylab. Původní předpoklad se potvrdil. Jádro komety pokrýval led a dva druhy organických molekul, další se našly v ohonu. Všechny tyhle poměrně složité látky byly uhlíkaté organické sloučeniny. Studium dalších komet včetně slavné Halleyovy v roce 1986 ukázalo, že všechny obsahují organické molekuly.

Zárodky života do vínku?

Organických látek je tedy plný mezihvězdný prostor. Nemohly by tam vznikat i některé vyšší stavební kameny života? Tuhle možnost vědci připouštějí. Když před třemi léty našla skupina astronomů z Chicaga v mraku mezihvězdného prachu a plynu ocet, uvědomil si jeden ze členů týmu Lewis Snyder,že před čtvrt stoletím zjistili v prostoru i čpavek. A proto dovozoval: »Kyselina octová by mohla být jedním z prvních kroků umožňujících vznik chemikálií, ze kterých může vzniknout život. Jakmile k ní přidáme jeden druh čpavku, dostaneme glycin, tedy nejjednodušší biologicky významnou aminokyselinu.« Aminokyseliny jsou základními stavebními kameny jak bílkovin, tak DNA, nositelky dědičnosti. Ovšem současně někteří vědci nevylučují, že biologicky významné molekuly nemusely přivážet na Zemi asteroidy a komety, nýbrž že se dostaly do jejího nitra v době formování těles sluneční soustavy. Vždyť všechna oblaka, ze kterých vznikají takové systémy, jsou plná organických látek - a mnohé z nich mohly přestát i ty gigantické proměny zrodu. Možná každá planeta dostává zárodky života do vínku a potom záleží na podmínkách, jaké se na jejím povrchu vyvinou, i na případném dalším přísunu materiálu z vesmíru. Například před dvěma lety začal razit americký fyzik Louis Frank myšlenku, že malé komety dovezly na Zemi velké množství vody. Před týdnem o tom mluvil Petr Pravec z ondřejovské astronomické observatoře před novináři jako o víceméně obecně přijaté představě. Začátkem letošního roku se začali odborníci v Amesově středisku NASA v Kalifornii zkoušet vytvářet z organických molekul a vody nejjednodušší biologické látky. T o je samozřejmě práce na dlouhá léta. Tohle všechno jsou důvody, proč astronomové tak usilovně zkoumají meteorický déšť Leonid, který pochází z TempelTuttleovy komety.

 

Velký roj Leonid Zemi neohrozí

Roj Leonidy, kterým Země prolétala, pozorovaný na noční obloze

16.11.1999 - Třebaže se loni někteří astronomové velice obávali, že sprška roje meteorů, jemuž se říká Leonidy, ohrozí družice, tahle předpověď se nevyplnila. Letos okolo 18. listopadu se objeví Leonidy znovu, dokonce ještě hustěji, a přesto už z nich nikdo strach nemá. Schopnost předpovědět riziko tohoto bombardování úlomky komety Swift-Tuttle, která se pravidelně přibližuje k naší planetě, se totiž každým rokem zlepšuje.

Vrchol letošního deště Leonid má představovat okolo 1400 úlomků během jedné hodiny v určité oblasti, což bude čtyřnásobné množství ve srovnání s loňskem - uvedl Bill Cooke z firmy Computer Science, která se tímto problémem zabývá na zakázku Marshallova střediska kosmických letů NASA v alabamském Hunstvillu. T o je stále velmi málo ve srovnání s rokem 1966, kdy největší nálet byl 150 tisíc kousků za hodinu. Na základě loňských údajů mohou vědci předpovídat situaci pro letošek mnohem přesněji než dřív. Na tomto závěru se shodli na konferenci věnované Leonidám a jejich nebezpečí pro družice, která se konala před dvěma týdny v Kalifornii.

Oblak sedmkrát blíž

Nicméně se zdá, že obavy z poškození družic budou mít letos větší oprávnění než loni, upozornil Peter Brown z meteorické laboratoře Univerzity západního Ontaria. Zatímco loni prolétl oblak nejtěžších částic Leonid asi 700 tisíc kilometrů od Země, letos ji má minout ve vzdálenosti pouhých 100 tisíc kilometrů. Toto přiblížení způsobí gravitace největší planety naší soustavy Jupitera. Velké nebezpečí hrozí družicím na geostacionární dráze ve výši 36 tisíc kilometrů nad zemským rovníkem - domnívá se Bill Cooke. T uto dráhu využívají především družice spojové, které zajišťují telefonní hovory a televizní přenosy. Nejrizikovějšími oblastmi budou pro družice Atlantik, Afrika, západní Evropa a východ USA, protože nad těmito částmi Země prolétne hlavní oblak Leonid. Přesto odborníci žádnou rozsáhlou katastrofu neočekávají.

Předpovědi ze superpočítače

Samozřejmě americké vojenské letectvo, kosmická agentura NASA, řada dalších institucí a firem v USA i ve světě se chystá nálet meteoritů sledovat, aby mohly včas hlásit provozovatelům družic případná nebezpečí. Loni monitorovala Leonidy síť vojenského letectva doplněná speciálním radarem v Austrálii a 14 videokamerami v Mongolsku - oznámil generál Randall Correll z vojenského kosmického velitelství. Letos budou průlet sledovat kromě běžných prostředků rovněž optické systémy v Negevské poušti v Izraeli a radary v kanadské Alertě a v gronské Thule. Na základě přicházejících informací chtějí odborníci vojenského letectva pomocí superpočítače v Maui na Havaji průběžně modelovat a předvídat dráhu a sílu Leonid. T yto zprávy budou předávat veřejnosti. Lidé na Zemi se však žádného nebezpečí nemusí obávat, protože tyto meteory se během letu atmosférou rozpadnou.

 

Porucha vesmírného Hubbleova teleskopu znemožňuje vědecký výzkum

16.11.1999 - Americká agentura pro letectví a vesmír NASA informovala o systémové poruše Hubbleova teleskopu, vesmírné observatoře, která umožňuje pozorovat jevy ve vzdálených galaxiích. Defekt znemožnil další přenášení snímků z vesmíru na Zemi a jeho oprava bude hlavním cílem příští mise raketoplánu Discovery. Ten byl již přemístěn na pobřežní základnu a jeho start je předběžně stanoven na 6. prosince tohoto roku.

"Porucha jednoho ze tří zbývajících gyroskopových systémů způsobila, že se teleskop přepnul do 'bezpečného módu', znemožňujícího další vědecké výzkumy," uvedla tisková mluvčí NASA Nancy Nealová. Systémy pomáhají směřovat observatoř k cílům pozorování a s pouhými dvěma fungujícími gyroskopy není možné teleskop správně zamířit. Samotnému teleskopu žádné nebezpečí údajně nehrozí, i kdyby došlo k poruše dalšího z gyroskopů.

Astronomové, kteří se problému s vadnými systémy obávali již dříve, objednali náhradní díly, které dopraví do vesmíru právě raketoplán Discovery. Již třetí mise raketoplánu k Hubbleovu teleskopu bude rozdělena na dvě části, Discovery vyletí k observatoři podruhé v polovině roku 2001.

Kosmonauté se chystali zkontrolovat vesmírnou observatoř v polovině října, ale misi opakovaně zdržely technické problémy.

Když byl v roce 1990 Hubbleův teleskop vypuštěn na oběžnou dráhu, byl vybaven šesti gyroskopy, nyní fungují pouze dva. Mise Discovery bude využita nejen k výměně gyroskopů, ale i k vylepšení jednotlivých systémů, instalaci výkonnějšího počítače a opravě poškozených venkovních částí teleskopu.

Konstrukce a vypuštění vesmírné observatoře stálo NASA dvě miliardy dolarů, další miliardu utratila za opravy a vylepšování.

Observatoř již byla opravována, a to v roce 1993. Od té doby byl Hubbleův teleskop zdrojem četných zajímavých snímků vesmíru a přispěl k mnoha vědeckým objevům, mezi které patří mimo jiné důkaz o existenci černých děr ve středu mnoha galaxií.

Odkaz na Hubbleův teleskop na nasa.gov: http://hubble.gsfc.nasa.gov/

 

Ze souhvězdí Lva budou pršet hvězdy

12.11.1999 - Vesmírnou událost, kterou může člověk vidět maximálně třikrát za život, očekávají astronomové v noci na příští čtvrtek, tedy na 18. listopadu. Obloha by měla být po půlnoci hustě prošpikovaná meteory. Při dobré viditelnosti půjde o skutečně mimořádný zážitek.

Leonidy jsou nejstarším známým meteorickým rojem. Poprvé v novověku ho pozorovali přírodovědci Alexander Humboldt a Aimé Bonpland v noci na 12. listopadu 1799 ve Venezuele: »Tisíce létavic padaly po čtyři hodiny.« Bylo jich prý tolik, že určitou dobu nezůstalo na nebi místo větší než tři měsíční průměry prázdné! Zatímco oba Evropané tím byli šokováni, starší z domorodců si ještě pamatovali, že stejně vydatně padaly hvězdy v roce 1766. Vážný zájem odborníků však vzbudil teprve »déšť« v noci na 13. listopadu 1833, kdy v Americe bylo k vidění až dvacet meteorů za vteřinu. Při této vydatnosti si hned několik pozorovatelů všimlo, že meteory jako by vylétaly ze stále stejného místa na obloze. A jelikož se tento »pevný bod« nacházel v souhvězdí Lva (latinsky Leo), dostaly společné jméno Leonidy. A jeden trpělivý hvězdář-historik dokonce vyhrabal z kronik periodické deště Leonid až k roku 902! Zbývalo »pouze« vysvětlit: Proč - přestože padají každý listopad - mimořádně husté jsou zrovna jednou za 33-34 roků? Odpověď přinesla další listopadová »průtrž« roku 1866. Krátce před ní byla totiž objevena dosud neznámá kometa, nazvaná podle svých objevitelů Tempel-Tuttleova. Následné výpočty ukázaly, že kometa kolem Slunce obíhá po stejné dráze jako Leonidy. Astronomové pak vysledovali, že Leonidy jsou tvořeny prachem oddrobeným z jádra této komety po jejím průletu přísluním, tedy bodem dráhy nejbližším Slunci. Prach se postupně rozptýlí po celé dráze komety. Země tuto dráhu protíná každý rok v listopadu, avšak jen jednou za 33 až 34 roky se tak stane hned po průletu komety, kdy logicky je prach po ní nejhustší. TempelTuttleova kometa prošla přísluním loni, ale nejhustším rojem Leonid Země proletí právě nyní. V letech 1899 a 1933 se očekávaný hustý déšť Leonid nedostavil, poněvadž jejich prsteneček byl odchýlen hmotnými planetami sluneční soustavy. Zato v noci na 17. listopadu 1966 se Leonidy zapsaly do Guinnessovy knihy rekordů: bylo vypočteno, že okolo páté hodiny ranní prolétalo nad Arizonou v průměru 2300 meteorů za minutu! Ani letos se nepříznivý vliv planet na Leonidy neočekává, takže by měly předvést velké kosmické divadlo.

Za jasného počasí uvidíte padající Leonidy v noci ze 17. na 18. listopad, nejhustější budou mezi druhou a pátou hodinou ranní nad jihovýchodním až jižním obzorem.

Slovníček

Meteoroid je vše hmotné v naší sluneční soustavě, co nepatří mezi planety, jejich měsíce, planetky či komety. Pokud meteoroid vnikne do atmosféry Země (rychlostí až 72 km/s), rozžhaví se a shoří. Pokud má rozměry alespoň desetiny milimetru, je po něm krátce (obvykle desetiny vteřiny) vidět světelná stopa ionizovaných plynů. A právě tento světelný úkaz se nazývá meteor (po česku létavice nebo povětroň).

Velmi jasný meteor je bolid a jeho průlet může být provázen hřměním. To, co z meteoroidu po průletu atmosférou případně zbude a dopadne na zem, je meteorit.

 

Kazašský zákaz startů může zdržet spuštění nové vesmírné stanice

11.11.1999 - Kazachstán v úterý oznámil, že zákaz startů ruských raket ze základny Bajkonur by mohl zdržet dodávku ubytovacích součástí mezinárodní vesmírné stanice, jejíž realizace stála 60 miliard dolarů.

Kazachstán zakázal všechny vesmírné starty z Bajkonuru poté, co minulý měsíc vybuchla několik minut po vypuštění ruská raketa Proton-K a její trosky dopadly do vzdálené kazašské stepi.

Rusko plánuje na konci tohoto nebo na začátku příštího roku uskutečnit dlouho odkládaný start modulu Zvezda. Ten by se měl připojit k nové mezinárodní vesmírné stanici, na jejíž konstrukci spolupracovalo kromě Ruska i Japonsko, Kanada, Spojené státy a Evropa.

"Přesné datum vypuštění modulu může být ještě změněno, neboť Zvedza bude vynesena k mezinárodní stanici raketou Proton," řekl Nurlan Utembajev, místopředseda Mezinárodní vesmírné komise. Dále uvedl, že Proton je jedinou raketou, která je v současné době schopná vynést do vesmíru 20 tun těžkou servisní družici Zvezda.

Další zpoždění může vážně ohrozit ruský vesmírný program, který již delší dobu trpí nedostatkem financí.

Utembajev uvedl, že vláda pravděpodobně přijme tvrdá opatření týkající se raket typu Proton. Kazachstán je totiž přesvědčen, že obsahují vážnou konstrukční vadu, která nehody způsobuje. K podobnému neštěstí došlo již letos v červenci, po startu rakety téhož typu.

Jediná orbitální stanice ve vesmíru - ruský Mir - obíhá nyní kolem Země bez posádky a v příštím roce se plánuje její navedení na tvrdé přistání.

 

Ruská raketa se opět zřítila do kazašské stepi

28.10.1999 - Ruská nosná raketa Proton, která měla na oběžnou dráhu vynést komunikační satelit, se ve středu v noci krátce po startu z kosmodromu Bajkonur zřítila do kazašské stepi. Oznámilo to ve čtvrtek kazašské ministerstvo pro mimořádné situace.

Jde o prakticky totožný případ s červencovým incidentem, kdy se raketa Proton zřítila v těsné blízkosti jednoho z domů v oblasti Karaganda. Tehdejší kolaps rakety vedl k vyhrocení napětí mezi Ruskem a Kazachstánem.

"Motory druhého stupně rakety selhaly, nosná raketa Proton se zařízením se zřítila," konstatoval mluvčí kazašského ministerstva.

Podle jeho slov informace o následcích zatím nejsou k dispozici. Pozemní kontrola ztratila s raketou kontakt 220 sekund po startu. Odborníci příčiny technického selhání rakety vyšetřují. Mluvčí uvedl, že raketa se zřítila asi 25 kilometrů severovýchodně od města Atasu v oblasti Karadanga. Trajektorie letu raket jsou vybírány tak, aby při případné nehodě dopadly rakety do neobydlených oblastí - kazašské stepi či hor jižní Sibiře.

Podobně jako po červencovém incidentu s raketou Proton kazašské úřady zakázaly všechny starty ruských raket z Bajkonuru. Mluvčí kazašského premiéra Kasimžomarta Tokajeva řekl, že zákaz bude v platnosti, dokud se nevyšetří příčiny pádu rakety. Na místo nehody okamžitě vyrazil devatenáctičlenný tým, který zkoumá možné úniky radiace. Ministerstvo pro mimořádné situace již dříve uvedlo, že nebyly hlášeny žádné oběti na životech.

Další raketa Proton měla mezi 26. prosincem a 16. lednem vynést na oběžnou dráhu část stavěné mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Představitelé NASA ovšem prohlásili, že je velmi nepravděpodobné, že se tak stane podle plánu. Práce na ISS zaberou okolo pěti let, první části jsou již ve vesmíru.

Kosmodrom Bajkonur je hlavním střediskem letů ruského kosmického výzkumu. Po rozpadu někdejšího SSSR připadl Kazachstánu a Rusové si kosmodrom pronajímají za 115 miliónů dolarů ročně.

 

Teleskop Chandra vyfotil galaktickou srážku

26.10.1999 - Americký vesmírný teleskop Chandra vyfotil podle názoru vědců gigantickou srážku galaktických systémů, ke které došlo před stovkami milionů let. Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) uveřejnil v pondělí záběr, na kterém je blízká galaxie Centaurus A, jež je známa svými erupcemi.

Centaurus A je oblíbeným objektem zkoumání astronomů, protože je nejbližší aktivní galaxií.

Na snímku lze prý rozpoznat svazky rentgenových paprsků, které se z nitra galaxie uvolnily před 25 tisíci světelnými roky, a také několik zdrojů zobrazených paprsků. Tyto zdroje se koncentrují okolo jednoho jádra a vědci soudí, že se za ním skrývá jedna supervelká černá díra.

Teleskokop Chandra byl vynesen do vesmíru v červenci a v srpnu začal pracovat.

 

Vědci studují snímky Jupiterova měsíce

23.10.1999 - Vědci v pátek obdrželi fotografie Jupiterova vulkanického měsíce Io pořízené 10. října z dosud nejmenší vzdálenosti sondou Galileo. Badatelé z laboratoře Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) v kalifornské Pasadeně řekli, že nejnovější snímky měsíce Io jsou padesátkrát lepší než dosud nejlepší fotografie, které v roce 1979 pořídila sonda Voyager.

"Na obrázcích je vidět nové proudy lávy ze sopečného centra nazývaného Pillan, oblasti s lávou s vyšší teplotou, než byla jakákoli erupce na Zemi během miliard let," prohlásila mluvčí laboratoře Jane Plattová.

NASA soudí, že Io je nejvíce vulkanické těleso v naší sluneční soustavě.

Původním úkolem Galilea bylo strávit dva roky studiem Jupitera a jeho měsíců. Ačkoli sonda oficiálně ukončila činnost v roce 1997, byla tak úspěšná a v tak dobrém stavu, že její činnost byla prodloužena o dva roky. Galileo by měl ještě jednou - 25. listopadu - přeletět v blízké vzdálenosti od měsíce Io, k povrchu tohoto měsíce se má přiblížit na 300 kilometrů.

 

Hubbleův teleskop sledoval "Shnilé vejce"

21.10.1999 - Hubbleův vesmírný teleskop sledoval mlhovinu v souhvězdí Lodní zádě, překřtěnou na "Shnilé vejce". Ta může astronomy poučit o budoucnosti našeho Slunce. Shnilé vejce, které vypadá spíše jako ryba než vejce, je smrtelným záchvěvem hvězdy OH231.8+4.2, která se mění z normálního rudého obra v mlhovinu. Vědci z NASA a Evropské vesmírné agentury věří, že mnoho hvězd podobných Slunci nakonec projde touto transformací. Tento přerod se obvykle děje velmi rychle, je tedy těžké jej nafilmovat.

Hvězda se nachází uprostřed snímku. Oběma směry z ní vysokou rychlostí uniká plyn a prach. Infračervená kamera Hubbleova teleskopu "vidí" skrz oblaka plynu a prachu, protože infračervené světlo prach nepohlcuje. Studováním fotografií zániku hvězdy mohou vědci zjistit, jaký konec čeká naše Slunce.

Proč se ale jmenuje mlhovina "Shnilé vejce"? Hubbleův teleskop detekoval velké množství sirných sloučenin v plynech, které hvězdu obklopují - a právě ty mimo jiné způsobují, že shnilá vejce zapáchají.

Hubbleův teleskop:

bullet CNN - 3D model Hubbleova teleskopu
bulletHubbleův teleskop

 

Po kosmickém výzkumu přichází kosmický průmysl

16.10.1999 - 14. října 1969 - odstartovala sovětská družice Interkosmos 1, na jejíž palubě byly poprvé československé přístroje. Před několika týdny uspořádala americká firma Boeing v Praze seminář, na němž pozvala české vědce ke spolupráci na výzkumných programech mezinárodní kosmické stanice ISS. To jsou dva předěly v českých vědách o vesmíru a pro vesmír, které nejlépe charakterizují dosažený stav.

»V sedmdesátých a osmdesátých letech se na tomto poli udělalo u nás hodně,« říká Jan Kolář, předseda Rady pro spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou, která je poradním orgánem ministerstva školství. »Bylo to samozřejmě podmíněno politickou situací. Třebaže takřka všechny projekty směly probíhat pouze ve spolupráci se sovětskými a jinými východoevropskými kolegy, myslím, že se podařilo dosáhnout řady vynikajících vědeckých výsledků, které nebyly horší než v jiných oblastech vědy. V podstatě všechno, o co se dnes kosmický výzkum v České republice opírá, bylo založeno v této době. Ostatně kdyby tyto práce neměly úroveň, nestáli by Američané o naše odborníky při vytváření programů pro ISS.«

Můžete připomenout hlavní výsledky?

Podařilo se rozvinout výzkum Slunce a okolí Země z umělých družic, některé přístroje pro měření těchto parametrů byly rovněž na sovětských meziplanetárních sondách. To směřuje k pochopení vzájemných vztahů Slunce-Země, o kterých toho pořád málo víme, ale které zásadním způsobem ovlivňují náš život. Rád bych zmínil československé a potom české družice Magion ty jsou důkazem, že naši technici zvládli náročnou konstrukci umělých těles pro vesmír. Vynikajícím výsledkem je vývoj celé série krystalizátorů - přístrojů, na kterých se ve stavu beztíže mají vyrábět unikátní látky pro elektroniku i farmakologii. Naši lékaři, biologové a psychologové studovali celou řadu pozoruhodných otázek lékařsko-biologických, které rozšiřují znalosti nejen o lepší přípravě lidí ke kosmickým letům, ale také o větší pohodě ležících pacientů a rovněž o vytváření lepšího psychologického klimatu v izolovaných týmech. Start prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka byl pro některé obory impulsem k rozvinutí dalších výzkumů. Jakmile to bylo technicky proveditelné, začali naši meteorologové používat údajů z družic ke zpřesnění předpovědí počasí a spojaři družic ke zdokonalení dálkových radiotelefonních hovorů i přenosu televizního obrazu. Jediný obor, který byl za minulého režimu postižen, je dálkový průzkum - tedy snímkování Země z vesmíru pro potřeby národního hospodářství. Tyhle záběry totiž mohou mít i vojenský význam, protože ukazují strategické objekty, takže se šmahem utajovaly. Ovšem po teoretické stránce jsme dálkový průzkum zvládli. Jakmile začátkem devadesátých let padla tahle utajovací mánie, mohli jsme začít poměrně rychle snímky z družic prakticky využívat. Když se podíváme po kosmických vědách, vidíme, že odborníci v České republice v minulých třiceti letech v hlavních oborech nijak nezaostali. Na zkušenostech z programu Interkosmos dokonce vznikly tři malé soukromé firmy na výrobu družic a zařízení pro ně, produkují i některé fajnové přístroje pro pozemské použití.

Jenže většina závěrů, o kterých se zmiňujete, se nás obyčejných lidí nijak nedotkla...

To není tak docela pravda. Denně vidíme v televizi záběry oblačnosti z družic, denně tam sledujeme reportáže ze zámoří, které k nám přenesly družice. Tyhle věci se už staly součástí běžného života, takže si jejich původ neuvědomujeme. Začíná se rozšiřovat určování přesné polohy pomocí družic. Když byly záplavy na Moravě, dostali jsme za několik dnů z Kanady snímky postižených oblastí, které ukázaly rozsah škod a posloužily k plánování preventivních opatření. Ovšem závěry mnoha dalších studií zůstávají často v teoretické rovině, jsou součástí široké mezinárodní mozaiky poznávání a jejich převádění do praxe probíhá dlouhá desetiletí přes mnoho mezistupňů, takže jména lidí, kteří stáli na počátku, už málokdo připomíná. Tady mám na mysli třeba vlivy Slunce na Zemi či nové poznatky lékařsko-biologické. A co se týče výroby ve stavu beztíže, tam jsme stále ve stadiu hledání a výzkumů - první použitelné látky se začnou produkovat na stanici ISS v širším měřítku snad v příštím desetiletí.

Jaké jsou další perspektivy těchto oborů v naší republice?

Myslím, že dobré. Podařilo se vytvořit solidní základy kosmickému výzkumu, průmyslu a začínají se konstituovat i první služby. Ovšem měli bychom to, co naši lidé umějí, také prodat. Všechny tyhle práce probíhají na mezinárodním poli, jedna země - pokud pomineme USA nic neznamená. Abychom tohle zapojení do mezinárodních projektů ještě více zefektivnili a využili všech našich zdrojů, potřebujeme nějaký celostátní koordinační orgán na vládní úrovni - podobně jako jinde mají kosmické agentury. První krok k tomu udělala republika před třemi roky, když podepsala spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou a zřídila naši Radu. Teď by měla vláda udělat další krok a vytvořit nějakou výkonnou instituci, která bude naše úsilí koordinovat. Je jedno, jak se bude jmenovat, jestli kosmická agentura či jinak. Stačí malý výkonný tým. Při jednáních se zahraničními partnery si stále víc uvědomujeme, že bez vládního úřadu nemáme šanci spolupráci s nimi prohlubovat. A třetím krokem, který je obdobně dlouhodobý jako naše přijetí do EU, je přistoupení republiky do Evropské kosmické agentury. Zmíněný vládní orgán by měl nejen podporovat aktivity českých odborníků. Měl by také stanovit národní priority a systematicky sledovat všechny nově se rodící možnosti, aby k jejich případnému rozvinutí u nás zakládal nové projekty. Tři firmy, které se specializují na výrobu zařízení pro kosmický výzkum, jsou malé, každá zaměstnává nanejvýš několik desítek lidí, ale velmi čilé a technicky zdatné. Nedivím se, že proto mají řadu zakázek ze Západu. Velké továrny s tradiční výrobou se na tuhle oblast dívají trochu přezíravě, zřejmě z neznalosti a z přirozeného konzervativismu. Kromě toho zmíněné objednávky nejsou velké, obvykle za několik milionů korun. I tady se otevírá pole pro působnost státního kosmického úřadu - aby učil i tyhle giganty, jak získávat velké a technicky špičkové objednávky, aby pro ně hledal možnosti u západních výrobců. Měl by to být jeden z impulsů k pozvednutí našeho průmyslu. Kosmonautika už dávno ztratila svou exkluzivitu, svou výjimečnost, stala se běžnou součástí mnoha oborů vědy, průmyslu a služeb. Začíná stále víc dávat našemu pozemskému životu. T uhle šanci bychom neměli promarnit.

 

Američtí civilisté se chystají do Ruska na kosmický výcvik

12.10.1999 - Zachtělo se vám trávit příští dovolenou úplně jinak než doposud? A co takhle u řídícího panelu při simulovaném přistání ruské kosmické lodi Sojuz-TM, nabízí agentura Reuters.

Skupina zájemců ze Spojených států, která odcestuje během října k týdennímu pobytu do Ruska, dostane právě takovou šanci v kdysi přísně utajovaném Gagarinově středisku pro výcvik kosmonautů - tak zvaném Hvězdném městečku.

Ruští činitelé vůbec poprvé dovolili skupině amerických civilistů navštívit toto zařízení třicet kilometrů východně od Moskvy a prodělat týž výcvik jako kosmonauti, připravující se na lety kosmických raket Sojuz-TM a na pracovní povinnosti na palubě Mezinárodní kosmické stanice (ISS).

Asi desetičlenná skupina se vydá do Ruska během října. Od března roku 2000 budou do Hvězdného městečka přijíždět další skupinky zájemců. Stačí jen sáhnout do kapsy pro téměř patnáct tisíc dolarů na osobu.

"Je to jediné místo na světě, kde může civilista prodělat skutečně kosmický výcvik," říká Scott Fitzsimmons, viceprezident společnosti Zegrahm Space Voyages, která tyto cesty organizuje.

Fitzsimmons, který prodělal kosmonautický výcvik v březnu, aby se ujistil, že stojí za to zařadit takovýto výlet do nabídky, konstatuje: "Není to cesta, během níž se jen vozíte a koukáte. Jste skutečným aktivním účastníkem."

Firma Zegrahm Space Voyages je už mnoho let pověstná tím, že vozí své zákazníky do míst, kde byl dosud jen málokdo. S deset let starou cestovní kanceláří Seattle z amerického státu Washington, nabízející služby milovníkům dobrodružství, se mohou zákazníci potápět k vraku Titaniku, vydat se na cestu po jižním Tichomoří i po Antarktidě. Počínaje rokem 2002 má společnost v úmyslu nabídnout suborbitální lety těm, jimž nedělá problémy sáhnout do kapsy pro 98 tisíc dolarů na osobu.

Na vesmírné dobrodružství dohlíží ruský plukovník Gennadij Manakov, "dvojnásobný" velitel - neprve rakety Sojuz-TM, posléze orbitální stanice Mir. Návštěvníci Hvězdného městečka budou mít jedinečnou šanci zakusit při parabolickém letu stav beztíže; otáčet se v gigantické centrifuze; vyzkoušet si stav přetížení provázející start kosmické rakety; či simulované přistání rakety Sojuz-TM.

Zájemci se rovněž zúčastní přednášek instruktorů výcvikového střediska a mohou se setkat s posádkami připravujícími se na lety Sojuzu a misi na Mezinárodní kosmické stanici (ISS). Dostanou dokonce svůj vlastní kosmický skafandr "na míru".

Podle Fitzsimmonse již projevilo o říjnový výlet zájem pět klientů a na příští rok je už více než dvacet rezervací.

Kdo je ochoten vyklopit za takovéto dobrodružství téměř patnáct tisíc dolarů? Martinn Mandles ano - už to udělal. Osmapadesátiletý Mandles je předsedou správní rady ABM Industries Inc. se sídlem v San Francisku, společnosti s 55 tisíci zaměstnanci a ročními zisky zhruba 1,5 miliardy dolarů. Při březnové návštěvě Ruska provázel Fitzsimmonse.

Mandles, který má od šestnácti let pilotní licenci a vždy projevoval živý zájem o kosmické lety, zhodnotil návštěvu Ruska jako "skvělou příležitost znovu prožít mládí, zopakovat si minulé zkušenosti a na stará kolena k nim přidat ještě další".

Největší dojem na něj udělalo simulované spojení kosmické rakety Sojuz-TM s orbitální stanicí Mir v osmipodlažní budově. Velice zajímavé podle něj bylo také nahlédnutí do zákulisí tohoto zařízení, které bylo v dobách kosmického soupeření Sovětského svazu a Spojených států přísně utajováno.

"Nečekal jsem, že ta cesta bude téměř realistická a tak autentická. Neočekával jsem od toho nic víc, než prostě zájezd, okružní cestu," říká Mandles. "Je to něco naprosto skvělého," dodává. "Na desetistupňové škále bych to označil dvacítkou."

 

Raketa Zenit vynesla do vesmíru satelit DIRECTV-1

10.10.1999 - Ukrajinská raketa Zenit, odpálená z plovoucí rampy Sea Launch, vynesla v neděli ráno do vesmíru americký satelit DIRECTV-1. Stalo se tak podle agentury ITAR-TASS při prvním vypuštění komerční družice v rámci tohoto projektu. Na tom se podílí Rusko, USA, Norsko a Ukrajina.

Raketa Zenit byla odpálena z plovoucí znehybněné rampy uprostřed Tichého oceánu v blízkosti rovníku.

Satelit, který vyrobila americká firma Hughes Electronics Corp., nabídne třicet nových kanálů pro společnost Directv, jež je hlavním dodavatelem přenosových služeb pro digitální televizi ve Spojených státech.

Realizátorem projektu je v roce 1995 založená společnost Sea Launch, v níž čtyřicet procent akcií vlastní americká společnost Boeing, pětadvacet ruská společnost Eněrgija, dvacet norský Kvaerner a patnáct procent ukrajinské společnosti Južnoje a Južmachzavod.

 

Diamantové továrny na planetách?

09.10.1999 - Na Neptunu a Uranu, které řadíme k větším planetám naší soustavy, by mohly vzniknout továrny na výrobu umělých diamantů. Vyplývá to ze studie Laury Robin Benedettiové z Kalifornské univerzity v Berkeley v USA. Neptun a Uran se navzájem velmi podobají: mají průměr okolo 50 tisíc kilometrů, jejich atmosféry se ze tří čtvrtin skládají z vodíku, zbytek je helium a ve spodních částech 1-2 procenta metanu. Při povrchu jsou obrovské tlaky a teploty se tam blíží absolutní nule. Uran leží od Slunce 19 astronomických jednotek čili A U (AU je astronomický metr, který představuje vzdálenost Země - Slunce), Neptun 30 A U. Benedettiová předpokládá, že hmotu Neptunu tvoří 10-15 procent metanu. Proto studovala chování této látky za vysokých tlaků podobných těm, jaké jsou na obou planetách, a potom tam pomocí laseru vytvořila teplotu takřka tří tisíc stupňů. V tomto pekle se metan proměnil na dvě různé formy uhlíku včetně diamantových skvrn. Třebaže americká fyzička otiskla tento článek v renomovaném odborném časopisu Science, musíme brát její závěry pouze jako jednu z možných hypotéz.

 

Kolik je planet - devět, nebo deset?

07.10.1999 - Sluneční soustava se dosud skládala z devíti planet. Britský astronom John Murray však nyní dokazuje, že v temném vesmíru, daleko - téměř tisíckrát dál než Pluto - obíhá Slunce další planeta.
A nejen to, podle Murraye je tento neviditelný souputník několikrát větší než Jupiter, dosud největší planeta soustavy.

Vzhledem k tomu, že střední vzdálenost od Slunce předpokládané planety činí téměř pět miliard kilometrů, trvá jeden její oběh téměř šest milionů let. A to prý vysvětluje i skutečnost, že dosud nebyla odhalena.

Jak tedy na její existenci přišel doktor Murray?

Analyzoval letovou dráhu třinácti známých komet, které prolétávají sluneční soustavou po protáhlých eliptických dráhách. A u všech zjistil výchylky, jejichž zdrojem musí být velká planeta daleko od Slunce.

"Propočítal jsem pravděpodobnost a je pouze 1:1700, že jde jen o náhodu," cituje Murraye televize BBC.

Britský astronom se navíc domnívá na základě svých měření, že planeta nevznikla při formování sluneční soustavy, ale byla zachycena až později. Proto také prý krouží v opačném směru než všechny ostatní "normální" planety. Podle všeho tak jde o uprchlíka z jiného systému.

Kromě toho i NASA nedávno oznámila, že za Plutem je nejspíš nějaká planetka, která vychýlila v roce 1992 dráhu sondy Pioneer 10. Ta odstartovala ze Země v roce 1972, nyní je vzdálena od Slunce 11 miliard kilometrů a stále vysílá signály. Pravděpodobně však nejde o stejné těleso, jaké předpokládá Murray.

Zatím není jasné, jak se bude nová planeta jmenovat - tedy pokud se prokáže její existence. Doktor Murray si nedělá nárok na výhradní právo, pouze by rád "přispěl s několika nápady". Nicméně, na rozdíl od světa vědců, astrologie a mytologie již dříve předpokládaly existenci desáté planety a daly jí i hrozivé jméno po bohyni pomsty - Nemesis.

 

NASA: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšila

07.10.1999 - Velikost ozonové díry nad Antarktidou se podle amerického Národního ústavu pro letectví a vesmír (NASA) oproti loňskému roku zmenšila.

Světová meteorologická organizace se sídlem v Ženevě uvedla, že ozonová díra měla začátkem září osm milionů kilometrů čtverečních, tedy o třiadvacet procent méně než "díra" měřená začátkem 70. let.

"Zmenšení velikosti ozonové díry ještě neznamená zlepšení úrovně ozonové vrstvy nad Antarktidou," upozornil odborník NASA Richard McPeters. Ta se podle něj stále mění v závislosti na meteorologických podmínkách.

Návrat k normální vrstvě ozonu bude podle NASA záviset na snižování produkce škodlivých plynů ve světě a potrvá mnoho let, než bude úplný. Ozon je přitom důležitý, protože chrání Zemi před účinky ultrafialového záření Slunce.

Američanům slouží k měření ozónu satelit TOMS (Total Ozone Mapping Spectrometer).

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *