31.03.2000 - Představa, že zárodky života byly v nějaké formě zaneseny na Zemi v dávných dobách z kosmického prostoru, je stará sto let. Od té doby ji občas někteří vědci novými argumenty podpoří, zatímco jiní ji vyvracejí - jistého však není nic. Jak informovala americká kosmická agentura NASA, vystoupili nyní s novými pozoruhodnými argumenty na podporu této hypotézy odborníci z Berkeley v americké Kalifornii.
Země a Měsíc vznikly přibližně před 4,5 miliardy let. Už dřív astronomové zjistili, že v době před 4 až 3,5 miliardami let bombardovaly Měsíc meteority a jádra komet, jejichž dopady tam vytvořily krátery o průměru až několika desítek kilometrů - ty největší dnes známe jako moře.
Druhá vlna překvapením
Ovšem Měsíc a Země jsou natolik blízko, že obdobné bombardování muselo poznamenat i naši planetu. S tím všichni souhlasí, nicméně zůstalo po nich jenom málo stop, pouze několik kráterů, jako třeba známý arizonský. Ovšem to si vědci dovedou vysvětlit. Zatímco Měsíc je geologicky mrtvé těleso, Země je velice aktivní, a proto většinu těchto útvarů zde překryly jiné procesy. Odborníci z Kalifornské univerzity v Berkeley a Geochronologického centra Berkeley nedávno objevili ještě jeden vrchol bombardování povrchu Měsíce - a nepochybně i Země. Průzkumem lunárních vzorků, které přivezli astronauti z Apolla 11, 12 a 14, zjistili, že byl před půl miliardou let a vlastně pokračuje dodnes. Ovšem pozorování tohoto jevu je ztíženo tím, že místo velkých balvanů se tentokrát střetáváme pouze s drobnými úlomky a prachem. Je zajímavé, že první velké bombardování se časově shoduje s prvními stopami života na Zemi - upozornili odborníci v tiskovém bulletinu kosmické agentury NASA. A druhé vyvrcholení spadá do obrovské exploze života v době označované za kambrium. První vlnou náletů meteoritů a komet se snažily Slunce a Jupiter, vybavené velkou gravitací, čistit meziplanetární prostor od relativně drobných zbytků materiálu, které tam zbyly po zformování těles celé soustavy. A po nich zůstaly na Měsíci krátery dopadového čili impaktového původu. "Není žádným překvapením, že se před třemi miliardami let množství impaktů značně zmenšilo," upozorňuje Richard Muller, profesor fyziky na Kalifornské univerzitě. "Náš systém se působením Slunce a Jupitera už vyčistil. Zato překvapuje nová vlna před 500 miliony lety." Objev druhé vlny náletů vědce rozrušil, protože změnil jejich dosavadní představu o historii sluneční soustavy. A také se musí smířit s tím, že ani její vývoj nelze zatím předpovídat.
Přežívaly odolnější druhy
Samozřejmě toto zjištění přivádí odborníky k oprašování hypotézy o invazi zárodků života z vesmíru. Například ředitel Geochronologického centra Paul Renne se domnívá, že mezihvězdný prach oséval Zemi organickými molekulami - od vody až po aminokyseliny. A potom dostal zdejší život náhle před půl miliardou let nové povzbuzení, takže se jeho vývoj urychlil. "Dosud jsme si představovali," říká Renne, "že dopady působily na život vždy nepříznivě, ale dneska už to tak nelze tvrdit." Student Timothy Culler, který novou vlnu meteoritů pod vedením svých profesorů objevil, tvrdí, že meteoritická aktivita měla pro vývoj a zažehnutí života rozhodující význam. "Ukazuje se, že velké srážky, podobně jako kometa či asteroid, který před 65 miliony let zavinil zánik dinosaurů, byly v posledních 500 milionech let mnohem častější. A dokonce i menší impakty působily katastrofálně na atmosféru a vytvářely krátery." Třebaže už dřív si někteří vědci mysleli, že všechny podobné nálety způsobily na Zemi vymírání živých organismů, po tomto objevu to už neplatí. "Jsme pouze na počátku chápání role, jakou hrály katastrofy při vývoji života," upozorňuje Muller. Podle jeho názoru zabíjely druhy neschopné dalšího vývoje, a naopak přispívaly ke stabilitě a utužení druhů, které těmto nárazům odolaly. O druhé vlně impaktů víme zatím pouze z výzkumu kalifornského týmu vědců. Nicméně sami autoři upozorňují, že k jeho prověření budou zapotřebí další vzorky z Měsíce.
31.03.2000 - Když v roce 1911 navrhl Ernest Rutherford takzvaný planetární model atomu coby sluneční soustavičky, ve které kolem hmotného jádra ("Slunce") obíhají nepatrné elektrony ("planety"), našli se i mezi jeho učenými kolegy vtipálci: "Teď by se ty vaše planety měly ještě točit jako Země!" Nicméně model, upravený Bohrem do souladu s kvantovou teorií, se osvědčil. To jest odpovídal tehdy jediným pozorovatelným projevům pohybu elektronů kolem jádra - spektrálním čarám. Pak ale někoho napadlo vystavit vyzařující atomy magnetickému poli. A ukázalo se, že spektrálních čar je najednou zhruba dvakrát víc, než by odpovídalo kvantovanému planetárnímu modelu. Odpůrci ho proto s jásotem zatratili. Předčasně. Během dubna 1925 totiž pětadvacetiletý docent univerzity v Hamburku, Rakušan Wolfgang Pauli, našel vysvětlení: čar není víc proto, že planetární model neplatí, ale protože naopak platí do všech důsledků - tedy i včetně onoho vysmívaného otáčení elektronů kolem vlastní osy (nazval je spin). Směry rotace jsou přece dva a u nabitých částic je lze spektrálně rozlišit právě v magnetickém poli! Pauli "svůj" spin charakterizoval dalším (čtvrtým a dosud posledním) kvantovým číslem, které může nabývat jen dvě hodnoty. A k tomu prohlásil, že všechny elektrony v atomu se musí lišit alespoň jedním kvantovým číslem (elektrony se tedy nemohou prostupovat). Za tento vylučovací princip dostal Nobelovu cenu.
31.03.2000 - 6. dubna 1965 vypouštějí USA první geostacionární telekomunikační družici - Intelsat 1. Jmenuje se Early Bird a zvládá 240 telefonních nebo jednu televizní linku mezi Evropou a Amerikou. Sedmnáct dní nato pak vypouštějí svoji první spojovací družici Molnija 1A i Sověti, ta ale ještě není stacionární, takže může sloužit jen během přeletu nad pokrývaným územím.
24.03.2000 - Když v roce 1945 vrcholil americký projekt Manhattan, vznikla otázka, zda při pokusném výbuchu atomové pumy nevzplane celá zemská atmosféra. Teprve když se fyzikové v Los Alamos ujistili, že to je zcela vyloučeno, pumu vyzkoušeli. Před patnácti lety poukázali teoretici, rozvíjející teorii takzvaného kvantového vakua, že světu hrozí mnohem grandióznější nebezpečí. Kvantové vakuum by bylo možné pozorovat v uzavřené krabici, kterou ochladíme na 0 kelvinu a z níž odčerpáme všechny částice. Vyskytuje se v různých energetických stavech, mezi nimiž dochází v průběhu rozpínání (a tedy i ochlazování) vesmíru ke spontánním fázovým přechodům podobně jako když se ochlazená pára fázově mění v kapalnou vodu a při dalším chlazení dokonce v tuhý led. Při fázových přechodech kvantového vakua se uvolňuje nepředstavitelně velká energie, jež drasticky mění podmínky ve vesmíru. Naštěstí pro nás se podle shodného názoru kosmologů odehrály všechny fázové přechody vakua v prvních zlomcích první sekundy po velkém třesku. Fyzika však zná pojem přechlazené kapaliny, kdy opatrným chlazením vody lze její teplotu snížit pod standardní bod mrazu. Stačí pak ovšem zcela nepatrný vnější podnět (slabé drcnutí do ledničky) - a voda rázem zmrzne. Není proto vyloučeno, že současné kvantové vakuum je "přechlazené" a jeho "šťouchnutím" pomocí třeba jen jediné částice, urychlené v mocných urychlovačích, vyvoláme dokonalou zkázu světa! To zní naprosto zlověstně, ale fyzikové opět propočítali i tu nejnepříznivější shodu okolností a ukázali, že ani dnešní, ani budoucí urychlovače žádné nebezpečí uměle vyvolaného soudného dne nepředstavují. Ve vesmíru totiž nezávisle na schopnostech pozemských fyziků stále probíhají procesy, kterým zatím příliš nerozumíme, ale jež způsobují nesrovnatelně mocnější a častější pošťuchování vakua než všechny urychlovače světa dohromady. Letos v únoru oznámili fyzikové z Evropské laboratoře pro výzkum částic, že se jim při srážkách iontů olova s atomy zlata podařilo dosáhnout teploty bilionu kelvinů, odpovídající teplotě raného vesmíru zhruba deset mikrosekund po velkém třesku. Ani z toho však žádné riziko soudného dne pro lidstvo neplyne. Mám pocit, že pokud si někdy podřežeme větev života, na které sedíme, budou to spíše fyzikové, kdo budou povoláni k nápravě věcí lidských.
24.03.2000 - Od první chvíle, kdy se v lidském vědomí objevil, představoval vesmír pro člověka přímo symbol nehybnosti. Až ve dvacátých letech ruský fyzik Alexandr Fridman vypočítal, že se může i rozpínat, a americký astronom Edwin Hubble to zpozoroval a změřil. Což znamenalo, že vesmír musel mít nějaký počátek (začalo se mu říkat velký třesk). Těsně po druhé světové válce pak rusko-americký fyzik George Gamow usoudil, že pokud hypotéza velkého třesku platí, musely tu po něm dodnes zůstat nějaké stopy elektromagnetického záření (začalo se mu říkat reliktní, zbytkové). V honu na něj se angažovali zejména američtí fyzikové Robert Dicke a William Peebles, kteří i odhadli, že ono zbytkové záření by dnes mělo mít povahu mikrovln (vln milimetrových až decimetrových). Ve stejné době dva jejich kolegové, Arno Penzias a Robert Wilson z Bellových laboratoří v New Jersey, dostali za úkol zdokonalit rádiové spojení s balonovými družicemi Echo. Při testování k tomu potřebného citlivého detektoru mikrovln narazili na neočekávaný slabý šum. Začali aparaturu prověřovat, uklidili i ptačí trus na anténě, ale šumu na vlnách desítek milimetrů se nezbavili. Nakonec zjistili, že objevili reliktní záření. Objev publikovali v březnu 1965, o třináct let později dostali Nobelovu cenu (Gamow mezitím zemřel, Dicke s Peeblesem ostrouhali). Hypotéza velkého třesku se stala dnes už všeobecně přijímanou teorií.
17.03.2000 - 18. března 1965 sovětský kosmonaut Alexej Leonov jako první člověk opouští svoji kosmickou kocábu a vstupuje do volného vesmíru. Pobyl tam na pětimetrovém laně dvanáct minut. Svůj čin později komentoval mimo jiné takto: "Hrdinství neexistuje, je to romantická fikce. Opravdový hrdina udělá určitou věc, protože mu to přikazuje smysl pro povinnost."
17.03.2000 - 23. března 1840 míří britský chemik John W. Draper svoji "kameru" na Měsíc a pořizuje první astronomickou fotografii, přesněji řečeno stále ještě daguerrotypii. Od poloviny padesátých let 19. století se fotografie stane neocenitelnou pomůckou hvězdářů. Zůstává jí dodnes.
10.03.2000 - Vzducholodě, které by mohly sloužit místo družic, vyvíjí už několik firem. Jednou z nich je společnost Lockheed Martin, americký výrobce letadel. Ta doufá, že její prototyp by mohl vzlétnout do dvou let. Vzducholoď by měla být 130 metrů dlouhá, plněná heliem a bez lidské posádky. Létala by po několik měsíců ve výšce nad dvacet kilometrů a měla by podobné úkoly jako družice - předávat telekomunikační signály včetně signálů mobilních telefonů, sledovat počasí i terén pod sebou. Cena jedné takové vzducholodi se má pohybovat mezi deseti až dvaceti miliony dolarů, takže by její využívání mělo vyjít levněji než vypouštění družic.
10.03.2000 - Objev planety Neptun v roce 1846 na předem vypočteném místě astronomy namlsal; chtěli tuto historii opakovat. Na počátku tohoto století vyvolaly nepatrné nepravidelnosti v pohybu Neptuna podezření, že jej gravitačně ovlivňuje i neznámá planeta "za ním". Do jejího hledání se nejhorlivěji vrhl Percival Lowell, zakladatel a ředitel hvězdárny v arizonském Flagstafu. I když roku 1916 zemřel, jeho duch kráčel dál. Hvězdárně se koncem dvacátých let podařilo získat větší fotografický dalekohled; stál však tolik, že nezbylo na plat specialisty, který by s přístrojem pracoval. Ledaže by se našel nějaký zažraný amatér... Našel. Jmenoval se Clyde Tombaugh a byl to farmářský synek z Kansasu. Když v lednu 1929 nastoupil, nebylo mu ještě ani třiadvacet. Jeho práce vyžadovala především nadlidskou trpělivost. Vždy dva týdny fotografoval určenou část hvězdné oblohy, zbytek měsíce pečlivě srovnával snímky. Některé přitom obsahovaly až 400 000 hvězd! V polovině února přicházejí na řadu obrázky z konce ledna. "Najednou jsem zahlédl objekt 15. hvězdné velikosti. Změna jeho polohy v čase je příliš malá na běžnou planetku." Objev (zatím stále) poslední planety sluneční soustavy, nazvané Pluto, byl zveřejněn 13. března 1930, v den Lowellových nedožitých pětasedmdesátin.
16. března 1750 se v Hannoveru narodila Caroline Herschelová (zemřela 1848). Ve dvaadvaceti odešla za bratrem Williamem do Anglie, kde působila jako koncertní pěvkyně. Postupem času stále významněji pomáhala bratrovi s astronomickými výpočty a tříděním materiálu z pozorování. Sama objevila osm komet a několik mlhovin, byla spoluautorkou katalogu hvězd a mlhovin.
Pikosatelity vyrobené firmou Aerospace jako část výzkumu agentury DARPA
25.02.2000 - Začátkem února úspěšně pracovala okolo Země dvojice miniaturních družic, kterým se podle nové terminologie říká pikodružice. Různé americké instituce plánují vypouštění celé řady obdobných malinkých těles. Jakmile se tato nová miniaturní technika osvědčí, podstatně se zlevní a zjednoduší veškerý kosmický provoz a průzkum.
Na počátku kosmonautické epochy se zdálo, že Sovětský svaz a Spojené státy spolu soupeří, kdo vypustí do vesmíru těžší těleso. Šlo o to, jak velké atomové bomby jsou tyhle rakety schopné dopravovat na druhou stranu zeměkoule. Vědci však stejně usilovali o to, aby do co nejmenší družice umístili co nejvíc miniaturních přístrojů. Menší elektronika totiž paradoxně slibovala větší spolehlivost a menší váha zase umožňovala lacinější vypuštění.
Pokračující miniaturizace techniky zase vyžadovala příslušně miniaturní mechanické součástky a převody. Tento oříšek se podařilo odborníkům vyřešit - vznikla nanotechnika. Nyní se tedy vyvíjejí na objednávku amerických vládních agentur - kosmické NASA a vojenské DARPA - prototypy miniaturních technických zařízení pro vesmír i pro vojáky. Je zajímavé, že kromě profesionálních firem a institucí se do jejich vývoje pustily dokonce skupiny neodborníků - studentů středních a vysokých škol i radioamatérů. Mikrodružici OPAL 1, která je průkopníkem nanotechniky ve vesmíru, postavili a provozují studenti Stanfordovy univerzity v Kalifornii. Toto těleso neslo šest pikodružic - pět studentských či amatérských a jednu z laboratoří firmy Aerospace v El Segundu, kde si ji objednala DARPA. Zatímco o prvních pěti zatím žádné zprávy nepřišly, dvojtěleso DARPA Picosats se 6. února oddělilo od mateřské družice a čtyři dny vysílalo zprávy o svém stavu. Každá z obou pikodružic měla tvar větší krabičky od zápalek o rozměrech 10x7,5x2,5 centimetru a vážila 226 gramů. Nesla pouze miniaturní chemické baterie schopné zajišťovat provoz maximálně na šest dnů, vysílačku a miniaturní přepínače. Obě tělesa byla spojena třicetimetrovým lankem, které obsahovalo drátek ze zlata. "Tato dvě tělesa neměla žádný vědecký úkol," říká znalec kosmonautiky Antonín Vítek z Akademie věd. "Byla určena především ke zkouškám této nové techniky, která se prosazuje pod zkratkou MEMS - MicroElectroMechanical Systems. Testoval se tam přenos informací rádiem mezi nimi a pak ještě s třetí pikodružicí a padesátimetrovou anténou, které byly v kalifornském Menlo Parku. Dále si inženýři ověřovali činnost elektromechanických přepínačů čili mechanických částí konstrukce. A za třetí, pozemní stanice zjišťovaly možnost sledování těchto malých těles, která jsou na hranici viditelnosti. Právě proto tam byl zmíněný zlatý drátek - vodič, který mohly radary identifikovat." Vypuštění dalších pikodružic chystá DARPA, tentokrát ve spolupráci s Výzkumnou laboratoří vojenského letectva, na červen. I to bude technologická zkouška. První tělesa tohoto typu vybavená vědeckými aparaturami chtějí američtí vojenští výzkumníci uvést na oběžnou dráhu za tři roky. Informace vedoucího oddělení nanotechniky z Goddardova kosmického střediska NASA Petera Panetty jsou přesnější: také kosmická agentura chce tuto techniku vyzkoušet v roce 2003 na třech mikrodružicích. Okolo roku 2008 počítá s vypuštěním stovky jednokilogramových nanodružic, které se rozestoupí na oběžné dráze a budou měřit úroveň záření přicházejícího ze Slunce i záření odraženého od Země.
"To není jenom koníček. Mnoho lidí si uvědomuje, že to je budoucnost," upozornil Peter Panetta z Goddardova střediska. "Naším konečným cílem je postavit družici na jediném čipu," prohlásil Siegfried Janson, vedoucí vědecký pracovník firmy Aerospace, loni v deníku New York Times. "Hovoříme o plně integrovaných družicích, které se mohou levně vyrábět po stovkách a posílat do vesmíru ve skupinách, aby tam plnily rozličné úkoly." Přednosti nanodružic a pikodružic budou obrovské. Když se porouchá jedna klíčová aparatura na normální velké družici či meziplanetární sondě, vyřadí to z provozu celý objekt. Jestliže místo toho začneme vysílat velké počty miniaturních družic, potom chyba jedné či několika z nich způsobí jenom menší škodu. To bude platit například u zmíněného věnce nanodružic pro registraci slunečního záření - může se jich deset porouchat, ale stále ještě zbylých devadesát bude fungovat. Anebo přistane na povrchu Marsu stovka nanoroverů, přičemž každá desítka ponese jiné výzkumné detektory - i kdyby jich havarovala polovina, zbývající půlka určité údaje odvysílá. Mark Campbell z Washingtonské univerzity v Seattlu zpracovává na zakázku NASA koncepce využití nanodružic a pikodružic pro výzkum dalekého vesmíru. Podle jeho názoru bude výhodné poslat třeba k asteroidu či kometě poloautomatickou sondu, z níž po přiblížení k cíli vyletí stovka miniaturních průzkumníků - a ti ho důkladně prozkoumají, přičemž informace na Zemi odešlou prostřednictvím mateřského tělesa. Stejným způsobem lze velmi efektivně studovat jednotlivé oblasti planet sluneční soustavy. V případě potřeby se může z těchto družic zformovat výkonná anténa, která bude vysílat údaje ze vzdálených končin vesmíru. "Odhaduji, že potřebujeme 15 až 20 let, abychom takové průzkumnické systémy vytvořili," řekl Campbell v New York Times, "ale nezbytnou technologii už máme." Jakmile se technika MEMS osvědčí a zlevní, začne se využívat i pro pozemské potřeby. Tak jako veškeré objevy a vynálezy původně iniciované potřebami armády a kosmického výzkumu.
Normální družice od 1000 kg
Minidružice 100-1000 kg
Mikrodružice 10-100 kg
Nanodružice 1-10 kg
Pikodružice pod 1 kg
25.02.2000 - Radní jednoho kalifornského města chtějí postavit první lunární kolonii na světě. Nejsložitější část tohoto díla, totiž cestu na Měsíc, však hodlají vynechat. Jejich měsíční kolonie by měla být jenom pokusným prototypem postaveným na pozemku města. Město se jmenuje Hesperia a leží asi 80 kilometrů severovýchodně od Los Angeles v Mohavské poušti.
Ústředním mozkem projektu je místní architekt Nader Khalili, pocházející z ĺránu. Původně projektoval mrakodrapy. Před dvaceti lety došlo ke zlomu v jeho kariéře. Tehdy ve svém rodném ĺránu objevil jednoduchý způsob, jak vylepšit domky postavené z nepálených cihel neboli z vepřovic. Dovnitř domků umístil naftové hořáky, jimiž dva až tři dny stavení doslova pekl, až se cihly rozpálily do červena. Tím se hliněné vepřovice proměnily v jakýsi spojený keramický materiál, který lépe odolává zemětřesením i rozmarům počasí. Pak Khalili vylepšil stavění z vepřovic ještě jiným způsobem - místo z cihel začal stavět z pytlů naplněných pískem a hlínou a spojených drátem.
Takto postavené domy vyhověly kalifornským předpisům proti zemětřesení, které patří k nejpřísnějším na světě. Architekt soudí, že přesně takové budovy - z levného materiálu, spolehlivé a přitom pohodlné - by mohly sloužit obyvatelům budoucích osad na Měsíci a dalších nebeských tělesech. Sluneční paprsky by měly dodat teplo potřebné pro spojení měsíční hlíny do cihel. Nápad už v roce 1984 nabídl americké kosmické agentuře NASA.
"Je to myšlenka, která se mi líbí," říká Mike Duke z Lunárního a planetárního ústavu NASA v Houstonu. "Je jisté, že jestliže budeme stavět pro větší množství lidí obydlí na Měsíci, budeme muset použít tamní materiál, a ne si ho vozit ze Země." NASA však má jiné starosti, a tak Khalili přesvědčil radní ve svém městě, aby mu pomohli nápad vyzkoušet v praxi. Povolení ke stavbě pokusné osady v Mohavské poušti má a městská rada mu chce pomoci i se sháněním potřebných asi sta tisíc dolarů od sponzorů.
"Rádi bychom měli něco takového v našem městě," říká starosta Jim Lindley. Na osidlování vesmírných těles je sice času dost a dost, avšak Khalili věří, že když se osvědčí pokusná osada v Mohavské poušti, bude mít jeho metoda dobré reference i pro vesmír.
23.02.2000 - Sonda Galileo úspěšně přežila úterní přiblížení k Jupiterovu nejbližšímu měsíci Io. V plánu jsou ještě dva oblety největšího měsíce sluneční soustavy - Ganymeda - na konci roku.
Při třetím obletu měsíce Io se Galileo přiblížil na pouhých 200 kilometrů k tomuto vulkanicky nejaktivnějšímu tělesu sluneční soustavy. Sonda musela vydržet velké množství nebezpečné radiace, která způsobila problémy v jejích systémech při minulých průletech. Údaje zaslané na zemi však prokázala, že Galileo přežil těsný průlet bez problémů.
"Žádné problémy nevidíme a všechno vypadá dobře, řekl Jim Erickson, vedoucí pracovník projetku Galileo v NASA Jet Propulsion Laboratory (Laboratoř tryskového pohonu).
Data z průletu zašle sonda během několika následujících týdnů. Vulkány na Io jsou tak aktivní, že se povrch měsíce stále mění a sonda tak pokaždé pošle nové informace a fotografie. Nyní budou vědci sledovat následky erupcí, které Galileo pozoroval v říjnu a listopadu.
NASA zvažuje pro dlouho přesluhující družici Galileo, která zkoumá největší planetu sluneční soustavy a její měsíce, sebevražedný náraz do Jupitera či jednoho z jeho měsíců. Sonda nebyla pro tyto podmínky navržena, může ale po několik minut zasílat cenná data před tím, než ji zlikviduje záření, bude rozmačkána tlakem atmosféry či se rozbije o povrch vybraného měsíce.
Alternativou pro stárnoucí družici je vyčerpání veškerého paliva či čekání na to, až bude mít jedna z důležitých částí sondy kritickou poruchu. Obojí by Galileo proměnilo v mrtvý kus hmoty, jakých okolo Jupitera obíhají tisíce.
Sonda pravděpodobně dostane poslední "rozkazy" na začátku příštího roku, na detailech se ale stále pracuje.
Nasměrování družice do Jupitera by mohlo odhalit více informací o magnetických polích planety, ačkoli množství informací bude omezené, protože Galileo posílá data na Zemi pomalu.
"Půjdeme do prostředí, kde stále, pravidelně a velmi rychle vzrůstá radiace, až do určitého bodu," řekl Duane Bindschadler, který má na starosti plánování mise Galileo. "Pokud přežijeme i tento bod, pravděpodobně bude možné poslat data, jak se budeme přibližovat stále více a více (k vrcholkům mraků)."
Sonda, která letěla s Galileem byla právě na podobný vstup do atmosféry Jupitera stavěná a zasílala informace až do doby, kdy ji rozdrtil atmosférický tlak. Galileo by rovněž mohl narazit do jednoho z měsíců, pravděpodobným kandidátem by byl vulkanický Io.
Galileo zcela jistě nepoletí k Europě, kde jeho přístroje minulý měsíc zjistily důkazy o podzemním tekutém oceánu. Důvod? Sonda může stále mít v sobě mikroby, i 11 let po vypuštění z raketoplánu Atlantis.
"Nechceme se k Europě přiblížit, jednoduše pro to, že je na ní možný život," řekl Bindschadler.
"Nechtějí narazit kontaminovanou sondu do Europy," řekl Andrew Ingersoll z Kalifornského technologického institutu. Náraz Galilea do vesmírného tělesa nebude prvním podobným ukončením mise - minulý rok se sonda Lunar Prospector zabořila do měsíčního povrchu při hledání vody. Teleskopy ve vesmíru i na Zemi sledovaly pozorně náraz, ale nenalezly nic.
Ať již dopadne mise Galilea jakkoli, vědci říkají, že budou družici postrádat. "Na věky to nepůjde," řekl Ingersoll. "Vše má svůj konec. Ale bude to smutný den."
 |
přímo sledovala náraz komety Shoemaker-Levy 9 do Jupitera v roce 1994. |
|
poprvé vypustila sondu do atmosféry jedné z vnějších planet. Sonda zaznamenala složení a strukturu Jupiterovy atmosféry a podala informace o původu Jupitera a velkých planet u ostatních hvězd |
|
stala se první družicí vnější planety |
|
objevila magnetické pole měsíce Ganymedes |
|
podala důkazy o tekutém oceánu pod povrchem měsíců Europa a Callisto |
|
objevila původ Jupiterových prstenců |
|
přiblížila se k měsíci Io a objevila obrovské erupce lávy, podobné se vyskytovaly na Zemi před milióny let |
|
první sonda, která prolétla blízko asteroidu - fotografovala asteroidy Gaspra a Ida |
|
Objevila první přirozenou družici asteroidu - měsíc Dactyl, který obíhá Idu. |
Zdroj: NASA, Jet Propulsion Laboratory
Endeavour roluje (foto bez nočního filtru).
23.02.2000 - Americký raketoplán Endeavour ve středu, dvaadvacet minut po půlnoci středoevropského času (6:22 místního času), úspěšně přistál na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. Skončila tak jedenáctidenní mise, při které raketoplán radarovým systémem zmapoval alespoň jednou 120 milionů hektarů zemského povrchu. Podobně start i přistání se opozdilo kvůli špatnému počasí.
Další mise raketoplánu je naplánována na duben, kdy se vznese k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) raketoplán Atlantis.
Endeavour se nad hlavami přihlížejících snáší k Zemi.
NASA plánovala v případě nutnosti přistání Endeavouru na základně White Sands Missile Range v Novém Mexiku, protože povětrnostní podmínky nad Floridou nebyly příliš dobré a podobně na tom byla i "záložní" přistávací dráha na Edwardsově letecké základně v Kalifonii. Astronauti používají White Sands pro cvičná přistání, na základně přistál raketoplán jen jednou - Columbia v roce 1982.
Posádka ukončila v pondělí mapování zemského povrchu a zahájila přípravy na přistání, při kterých se vyskytl technický problém se zajištěním šedesátimetrového ramena, které po deset dní sloužilo k radarovému mapování Země. Stožár se podařilo složit a stáhnout do nákladového prostoru raketoplánu bez problémů, ale západky, které jej připevňují, nešly spustit. Až po dvou a půl hodinách a na třetí pokus se astronautům podařilo všechny západky uzavřít.
Endeavour těsně před tím, než se dotkne povrchu Země.
Pokud by se to nepodařilo, pozemní kontrolní středisko by nařídilo astronautům, aby aktivovali malé výbušniny, které by zařízení oddělily od raketoplánu. Zařízení v ceně 35 milionů dolarů by tak shořelo v atmosféře. Na výstup do vesmíru a manuální zatažení antény už nezbyl čas.
Ani případné obětování ramene a jeho přídavného zařízení by však nepoškodilo hlavní cíl mise raketoplánu, kterým byl sběr radarových údajů ke zhotovení dosud nejpodrobnější trojrozměrné mapy vybrané části zemského povrchu (mezi 60° severní šířky a 56° jižní šířky).
Endeavour v hangáru těsně po přistání
Raketoplán s šestičlennou posádkou má přistát na floridském Mysu Canaveral v úterý v 16:52 místního času (22:52 SEČ).
Díky ušetřenému palivu Endeavour mapoval Zemi ještě o devět hodin déle, než bylo původně plánováno. Astronauti měli šedesátimetrovou radarovou anténu zatáhnout zpět do nákladového prostoru raketoplánu v neděli v noci, NASA ale nechala rameno venku až do pondělního rána.
Floridský aligátor se sluní vedle odpalovací rampy s raketoplánem Endeavour, který odstartoval 11. 2. (fotografie z 31. 1.)
Endeavour tak zmapuje ke konci mise alespoň jednou celou oblast, která byla v plánu, 94,6 procent oblasti dvakrát a polovinu plánované plochy třikrát.
"Skutečně vzrušující je fakt, že se nám podařilo pořídit podrobné záběry (Země)," prohlásil v souvislosti s prací astronautů výzkumník amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) v kalifornské Pasadeně Jeffery Plauts.
Raketoplán Endeavour startuje z Kennedyho vesmírného centra. Jeho úkolem je vytvořit přesnou mapu zemského povrchu
Podle jeho slov budou vědci schopni na základě materiálů získaných z Endeavouru vytvořit systém, jenž umožní v následujících desetiletích monitorovat jakékoli změny na zemském povrchu.
Od začátku mise provázel Endeavour problém - nefunkční tryska na konci radarové antény, sloužící k její stabilizaci ve správné poloze. Raketoplán musel použít více paliva, než bylo původně plánováno, aby bylo možné udržet šedesát metrů dlouhou radarovou anténu ve správném směru. Pracovníci v řídícím centru měli do úterý sedmnáct různých nápadů, jak ušetřit palivo na Endeavouru tak, aby nemuseli zkrátit misi. Pět z nich astronauti využili a dokázali tak ušetřit dostatek paliva na plných devět dní mapování a ještě devět hodin navíc
Raketoplán Endeavour startuje z Kennedyho vesmírného centra
"Upřímně řečeno, asi nebudeme balit kufry dříve," řekl Milt Heflin, jeden z operátorů v řídícím centru.
NASA šetří palivo několika způsoby. Jeden z nich je změna způsobu, jakým astronauti z raketoplánu vypouštějí shromážděnou moč. Řídící středisko poradilo astronautům, aby moč vypouštěli spíše než odpařovacím systémem skrz trysku. Rovněž když německý astronaut Gerhard Thiele cvičil na rotopedu, raketoplánu to pomohlo v zachování správného směru. Kolo rotopedu fungovalo jako gyroskop.
Posádka amerického raketoplánu Endeavour, který v pátek večer odstartoval z Kennedyho vesmírné základny na floridském Mysu Canaveral, zahájila plnění úkolů úspěšným vztyčením 60metrového stožáru se dvěmi radarovými anténami.
Do úterý do odpoledne Endeavour zmapoval plochu okolo pětasedmdesáti milionů kilometrů čtverečních, což odpovídá přibližně ploše Severní a Jižní Ameriky a Afriky dohromady.
Šestičlenná posádka pracuje ve dvou týmech vždy po dvanáctihodinových směnách. Mapa, kterou Endeavouru vytvoří, bude ale tajná, ministerstvo obrany vydá pro civilní účely pouze snímky s uměle zhoršeným rozlišením. Raketoplán odstartoval z Kennedyho vesmírného centra na floridském Mysu Canaveral v pátek 11. 2. večer SEČ.
Posádka amerického raketoplánu Endeavour, který v pátek večer odstartoval z Kennedyho vesmírné základny na floridském Mysu Canaveral, dnes zahájila plnění úkolů úspěšným vztyčením 60metrového stožáru se dvěmi radarovými anténami.
Původní vypuštění 31. ledna bylo odloženo pro technické problémy. Devět minut po startu, který se uskutečnil ve 12:43 místního času (18:43 SEČ), a poté, co jeho motory spálily 2 miliony litrů paliva, se raketoplán úspěšně dostal na oběžnou dráhu ve výšce 233 kilometrů nad Zemí, sdělil americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Start proběhl za velmi dobrých meteorologických podmínek a zdržel se o 13 minut, po které trvalo řešení malých technických závad.
Astronauti úspěšně po necelých šesti hodinách od startu vysunuli šedesátimetrové rameno, nejdelší pevný objekt, který kdy byl ve vesmíru umístěn. Rameno vyrobené z titanu, oceli a plastu je součástí 14,5 tuny vážícího radarového systému, složeného ze dvou antén. Jedna se nachází přímo v nákladovém prostoru raketoplánu, druhá na konci ramena. Vědci doufají, že se jim podaří s pomocí tohoto systému zhotovit dosud nejpodrobnější trojrozměrnou mapu zemského povrchu, třicetkrát přesnější než mapy, používané nyní. Endeavour bude snímat oblasti mezi 60° severní šířky a 56° jižní šířky, tedy asi 80 % zemského povrchu - vynechány tak budou jen polární regiony.
Raketoplán nad přistávací dráhou, pohled zezadu
Země není tak dobře zmapována, jak by se dalo předpokládat. USA mají například k dispozici díky družici Magellan podrobnější topografickou mapu Venuše než naší vlastní planety.
Výslednou mapu využijí vojáci pro letecké simulátory, navigaci raket či taktické plánování a rovněž i civilní instituce pro vylepšení systémů pro zabránění leteckým nehodám, plánování záchranných prací při přírodních katastrofách či při hledání vhodných míst pro antény mobilních telefonů.
Raketoplán se dotkl přistávací dráhy.
Většinu údajů posádka raketoplánu uložila na 326 digitálních kazet, které astronauti za letu katalogizovali. Zpracování všech údajů si vyžádá zhruba dva roky. Nová trojrozměrná mapa zemského povrchu bude představena veřejnosti v roce 2003. Na projektu se podílí obrazové a kartografické oddělení amerického ministerstva obrany.
NASA upozornila, že většina map, které posádka vytvoří, bude tajná. Část, složená ze snímků s nižší rozlišitelností, však bude přístupná odborné veřejnosti, zejména vědcům, inženýrům a rovněž poslouží k obchodním účelům.
Raketoplán se přibližuje k přistávací dráze.
Celkem nasbírá Endeavour při své misi 9,8 Terabajtů dat, což je kapacita rovná přibližně 15 000 CD disků.
Mise Endeavouru je již devadesátým sedmým vzletem raketoplánu v historii. Endeavour samotný bude ve vesmíru již počtrnácté.
Odkazy do webu:
| Pozice raketoplánu na oběžné dráze |
| NASA - homepage raketoplánu |
| NASA |
22.02.2000 - Budou to asi nejdražší apartmá na světě, tedy spíše v blízkém vesmíru. Jen pět postelí, každá za několik set tisíc dolarů. Kde? Na ruské orbitální stanici Mir. Přesluhující veterán dobývání kosmu se má podle uzavřených smluv změnit na hotel.
Již několikrát bylo přitom ohlášeno, že bude zakonzervována a zničena kvůli neustálým technickým výpadkům, které ohrožovaly životy kosmonautů. Zájem komerční sféry kombinovaný s neutuchající ruskou poptávkou po tvrdé měně nakonec převážil.
"Vyšleme tam v březnu misi, která zaklepe na dveře, rozsvítí a všechno prohlédne. Je to riskantní podnik, ale věříme si," sdělil stanici ABC prezident MirCorp Jeffrey Manber.
Při této první cestě s sebou zaměstnanci společnosti možná vezmou již prvního hosta: ruského herce Vladimira Stěklova, který se má stát hlavní hvězdou zamýšleného filmu s výmluvným názvem Poslední cesta, jejž má režírovat Juri Kara v produkci Johna Dalyho (filmy Terminátor, Četa a Poslední císař).
Stanice Mir by se tak stala nejen prvním vesmírným hotelem, ale i prvním vesmírným filmovým studiem. Levné to však nebude.
V pozadí projektu na vybudování hotelu a komerční laboratoře 200 kilometrů nad povrchem Země není skupina snílků, ale investorů ochotných jen letos utratit dvacet milionů dolarů.
Ani to však nestačí - tato suma má zatím udržet stanici při životě a mezinárodní společnost MirCorp s registrací na Bermudách se už ohlíží po dalších společnících, kteří jsou ochotni podstoupit riziko.
Mir je už nahoře čtrnáct let a jeho původně plánovaná životnost vypršela před devíti lety. Jen na jeho renovaci se bude muset podle odhadů vynaložit 200 milionů dolarů. Náklady na provoz stanice na jeden rok se mají pohybovat kolem jednoho sta milionů dolarů.
Plán na nové využití Miru se zrodil v hlavě washingtonského milionáře Walta Andersona, který dal MirCorp dohromady s pomocí kapitálové firmy Gold & Apple a internetového investora Chirinjeev Kathuria včetně ruské státní společnosti RSC Eněrgia, která stanici pronajme.
Anderson zatím zaplatil sedm milionů dolarů, aby udržel Mir při životě, protože Rusové již chtěli navést stanici na sestupnou dráhu, aby se zřítila do Tichého oceánu.
Poslední kosmonauti opustili stanici v srpnu a nyní její stav monitorují pouze kamery.
Předcházející posádky měly potíže s energií. V roce 1997 vypukl na palubě požár a kvůli proražení pláště musela být izolována jedna ze sekcí. Také Američtí astronauti, kteří zde prodělali několik misí, hodnotili stav stanice velmi kriticky. Nyní Mir čeká na své oživení.
Odkazy na webu: Server Kosmonavtika - novinky, vše o Miru a ruském vesmírném programu(rus.)
Pohled na Eros z jednoho konce asteroidu přes sedlo, vytvářející charakteristický "burákovitý" tvar asteroidu, na druhý konec. NEAR zhotovil tento obrázek krátce po vstupu na oběžnou dráhu, snímek má rozlišení 35 metrů
18.02.2000 - Tři dny poté, co začala kolem planetky Eros obíhat americká sonda NEAR, vyhodnotili vědci první snímky. Je na nich vidět kameny o velikosti velkého domu, masivní krátery a dva výčnělky na obou koncích planetky, jež má protáhlý tvar připomínající burský ořech o délce necelých 34 kilometrů. Eros je prvním asteroidem, kolem něhož obíhá družice.
Vlivem nepravidelného tvaru tělesa je na jedné jeho straně široké a vyhlazené sedlo a na druhé asi pětikilometrový kráter. Vidět jsou tajemné skvrny a balvany, které mohou mít až padesátimetrový průměr.
Asteroid 253 Mathilde, kolem nějž prolétl NEAR 27. června 1997
Vědec Andrew Cheng upozornil, že nejzajímavější jsou známky vrstevnatého složení asteroidu, což by mohlo znamenat, že jde o úlomek staré planety. Potvrdí-li se tato domněnka, vědci by získali informace o raném období slunečního systému. První snímky naznačují, že hustota povrchu Erosu je přibližně stejná jako na Zemi a že Eros je mnohem pevnější než jiné asteroidy, jež jsou většinou shlukem volně pohromadě držící horniny.
V pondělí 14. 2. v 17:00 SEČ se sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) dostala na oběžnou dráhu kolem asteroidu 433 Eros. NEAR je tak první umělou družicí asteroidu v historii. Setkání s planetkou Eros proběhlo přibližně 256 milionů kilometrů od Země.
Asteroid 433 Eros, jehož složení může prozradit více o vzniku sluneční soustavy před 4,6 miliardami let, vyfocený ze vzdálenosti 2 590 km
Sonda se k Erosu přiblížila rychlostí cyklisty, tedy asi 35 kilometrů za hodinu. Na oběžnou dráhu byla naváděna s chirurgickou přesností, protože malá přitažlivost tělesa či nepozornost mohla způsobit pád na povrch nebo naopak přelet mimo těleso.
Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) naplánoval, že NEAR bude obíhat kolem planetky rok a bude mapovat její povrch a zjišťovat hustotu, chemické složení a magnetické pole. Získaná data mimo jiné ukáží, jak je možno dráhu planetky změnit, aniž se přikročí k jejímu zničení. Úlomky rozbité planety by byly pro Zemi stále ještě velmi nebezpečné. Vědci zvažují i daleko bližší prozkoumání a nevylučuje se ani přistání na asteroidu.
První fotografie asteroidu Eros, kterou poslala na zemi z oběžné dráhy planetky sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) zobrazuje kráter o průměru přibližně pěti kilometrů.
Eros, nesoucí název starořeckého boha lásky, je ve skutečnosti kus hmoty "burákovitého" tvaru o délce 34 kilometrů a průměru třinácti kilometrů. Je také jednou z několik set planetek a kusů skal s výstřední oběžnou dráhou vedoucí do blízkosti Země, kterou podobný asteroid v minulosti zasáhl a způsobil podle vědců vymření dinosaurů. Většina asteroidů však neškodně obíhá v pásu mezi Marsem a Jupiterem patrně jako zárodek planety, která díky působení obrovské Jupiterovy gravitace nikdy nevznikla.
Složení Erosu může prozradit více o vzniku sluneční soustavy před 4,6 miliardami let a rovněž dodat vědcům data použitelná při případné obraně proti nárazu asteroidu do Země.
Kresba sondy NEAR na oběžné dráze planetky Eros
Sonda NEAR byla vypuštěna do vesmíru 17. února 1996 pomocí rakety Delta-2. 27. června 1997 prolétla okolo asteroidu 253 Mathilde (viz fotogalerie) a prozkoumala jej svými přístroji. 3. července 1997 poprvé sonda zažehla svůj motor aby zpomalila na 269 metrů za vteřinu k snížení perihelionu (nejmenší vzdálenosti ke Slunci) z 0,99 na 0,95 astronomických jednotek (1 astronomická jednotka je vzdálenost mezi Sluncem a Zemí).
Manévr změnil vzdálenost NEARu od Slunce ze 148 milionů kilometrů na 142 milionů kilometrů a sonda se obrátila zpět k Zemi k důležitému manévru - průletu kolem planety, který jí udělil pomocí gravitace Země potřebnou rychlost a přesnost na dráze k Erosu. Během průletu sonda zhotovila několik fotografií Asie, Afriky a Antarktidy. 20. prosince 1998 se pokusil NEAR znovu zažehnout svůj motor a provést tak první ze série čtyř manévrů, které měly srovnat rychlost sondy a planetky Eros. Počítač NEARu motor vypnul poté, co byly překročeny limity zrychlení a řídící centrum ztratilo s družicí spojení.
Pohled na sedlo, které vytváří charakteristický "burákovitý" tvar Erosu. Většina asteroidu je pokryta krátery, uvnitř sedla jsou ale pouze menší krátery. Srážka, která sedlo vytvořila, se tak odehrála později než události, které formovaly zbytek Erosu
Po znovunavázání spojení vědci zjistili, že sonda spálila okolo 29 kg paliva ve snaze obrátit solární panely směrem ke Slunci. Místo pomalého přiblížení k Erosu NEAR prolétl okolo planetky rychlostí 965 metrů za vteřinu ve vzdálenosti 3827 km. Sonda poslala na zem několik obrázků planetky, z čehož bylo možné zjistit důležité informace o velikosti, tvaru, rotaci a gravitaci Erosu.
Celý rok 1999 a začátek roku 2000 se sonda znovu přibližovala k planetce, na jehož oběžnou dráhu vstoupila 14. února 2000. Do 10. dubna by měla být postupně měněna elipsovitá oběžná dráha NEARu kolem Erosu na kruhovitou, přibližně 100 km od povrchu asteroidu. Vzdálenost od planetky se bude postupně snižovat až do prosince tohoto roku, kdy by od ní měla být sonda pouhých 35 kilometrů.
Prostorový obrázek planetky Eros, který si můžete prohlédnout s červenomodrými stereobrýlemi
18.02.2000 - Tajemství podivně šikmé oběžné dráhy Měsíce kolem Země je objasněno: jde o důsledek přitažlivosti velkého prstence úlomků Země, které byly do okolí planety vymrštěny při stejném nárazu kosmického tělesa do prvotní Země jako hmota, ze které se sám Měsíc vytvořil. Tvrdí to autoři americké studie, kterou v nejnovějším čísle publikuje časopis Nature vycházející v Paříži. Podle teorie vypracované již před 30 lety je Měsíc výsledkem srážky vznikající Země s vesmírným tělesem zhruba velikosti Marsu, k níž došlo asi před 4,5 miliardami let.
Toto "škrtnutí" tělesa o Zemi vymrštilo do jejího bezprostředního okolí velké množství hmoty, která však z valné části byla přitažlivostí zbývající planety zachycena, rotací postupně seřazena do nepravidelného prstence a z něj "shlukováním" hmoty v jednom místě vznikl Měsíc.
S touto teorií v zásadě autoři studie William Ward a Robin Canup ze Southwest Research Institute de Boulder v americkém Coloradu souhlasí, nacházejí však vysvětlení pro dosud neobjasněnou skutečnost: proč totiž je oběžná dráha Měsíce skloněna oproti rovníku Země o 10 stupňů, ačkoli přirozeným vývojem by musela přesně opisovat rovník, jak potvrzují případy měsíců řady dalších planet.
Podle propočtů obou Američanů může za naklonění roviny oběhu Měsíce přitažlivost hmoty tvořící prvotní prstenec úlomků kolem Země. V době postupného vznikání Měsíce z těchto úlomků byla hmotnost zbytku ještě výrazná a oběžnou dráhu vznikajícího tělesa zřetelně ovlivnila; později relativně drobné částky "zbytkového" prstence z oběžné dráhy postupně mizely, většinou na Zemi s její silnější gravitací, v menšině na Měsíc, až prstenec zcela zmizel a jeho pozůstatkem je jen přirozená družice Země a její nakloněná oběžná dráha coby jediné svědectví o gigantické vesmírné kolizi z doby vzniku naší sluneční soustavy.
18.02.2000 - Když 24. února 1810 ve svém londýnském paláci zemřel Henry Cavendish (narozen 1731), moc toho po něm nezbylo - pár přístrojů a hora písemností. Pocházel z jednoho z nejvýznamnějších britských rodů, ale místo kariéry se čtyři roky učil přírodovědě v Cambridgi a potom, aniž studia dokončil, se zavřel doma. Sám. Za celý svůj život prý pronesl méně slov než trapisté (mniši zachovávající přísné mlčení). S personálem jednal zásadně písemně, a když mu některá nepozorná služebná přišla na oči, propustil ji. O tom, co vlastně Cavendish dělal, se svět dozvěděl až sedmašedesát let po jeho smrti. Tehdy Cavendishův vzdálený příbuzný, významný fyzik Maxwell vydal jeho vědecké spisy. Byl to šok. Utajený nejbohatší z učených i nejučenější z bohatých vodu odhalil coby sloučeninu, objevil vodík, Coulombův zákon deset let před Coulombem, Ohmův půlstoletí před Ohmem, pojem dielektrické konstanty šedesát let před Faradayem... A také (způsobem, který byl později nazván Experimentem 18. století) zvážil Zemi! Použil k tomu vodorovné vahadlo zavěšené na dlouhém tenkém drátě tak, aby se mohlo horizontálně otáčet. Na konce vahadla připevnil olověné kuličky, ke kterým pak přibližoval dvě velké koule. Gravitační přítah kuliček vahadlem pootočil - tak nepatrně a delikátně, že to odečítal dalekohledem skrze okénko z vedlejší místnosti, aby vahami necloumal vzduch rozvířený jeho pohyby. Z vychýlení určil sílu, kterou se koule přitahovaly, a porovnal ji s tíhou, tedy silou, kterou se kuličky přitahovaly se Zemí. Ze známých hmotností koulí a vzdáleností těžišť koulí a Země pak určil hmotnost Země. Vyšlo mu prakticky totéž, co dnes: necelých šest miliard bilionů tun (tedy šestka s jedenadvaceti nulami za sebou).
18.02.2000 - V Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku, jednom z nejproslulejších vědeckých muzejí světa, bude pro návštěvníky otevře na od zítřka nová část věnovaná Zemi a vesmíru. Její vybudování trvalo šest let a stálo 210 milionů dolarů, neboli závratných více než sedm miliard korun.
Kresba observatoře Astro-E
10.02.2000 - Japonský vesmírný program utrpěl další ztrátu - observatoř Astro-E, kterou měla ve čtvrtek ráno po dvou odložených startech vynést na oběžnou dráhu raketa M-V, shořela po neúspěšném startu v zemské atmosféře. Raketa měla přibližně minutu po startu problém s prvním stupněm motoru a mírně se odklonila od své dráhy - satelit se tak oddělil časově podle plánu, ale na nižší oběžné dráze. Vědci se poté snažili opravit oběžnou dráhu Astra-E pomocí jeho vlastních motorů, ale pokusy o spojení s družicí byly neúspěšné.
Raketa měla odstratovat z Kagešimy již v úterý, ale start byl dvakrát odložen - jednou kvůli špatnému počasí, podruhé kvůli poruše kabelu.
Japonsko použilo k vynesení Astro-E svou stočtyřicetitunovou třístupňovou raketu na tuhé palivo M-V (M-pět) k vynesení satelitu do vesmíru. Institut, který satelit řídí, je částí ministerstva školství a není spojen s státní Národní agenturou pro výzkum vesmíru, která již rovněž zažila několik ztrát raket a družic. Například v listopadu minulého roku museli Japonci zničit raketu H-2 osm minut po startu, poté, co se raketa odklonila od svého kursu.
Šestnáct set padesát kilogramů těžký satelit měl začít po svém vypuštění na dráhu po celých pět let zkoumat rentgenové záření ve vesmíru šesti malými rentgenovými dalekohledy v kombinaci s dalšími třemi odlišnými nástroji.
Rentgenový spektrometr (XRS) měří s přesností desetkrát větší než u předchozích nástrojů energii jednotlivých fotonů rentgenového záření. Tato měření napomohou lepšímu poznání zdrojů rentgenového záření (hmota v blízkosti černé díry, některé plyny apod.).
Aby byla zajištěna zmiňovaná přesnost měření, musí si spektrometr udržovat stálou teplotu nepatrně nad absolutní nulou (0,06 K). V důsledku tohoto faktu bude přístroj fungovat po první dva roky mise, poté se zásoby pevného neonu, který se užívá k chlazení, vyčerpají. Vesmírné těleso bude vybaveno i dalšími čtyřmi obrazovými spektrometry (XIS), zachycujícími snímky zdrojů slabého rentgenového záření. Posledním nástrojem na palubě je detektor silného rentgenového záření (HXD), který má za úkol sledovat zdroje nejsilnějších rentgenových paprsků, a to s citlivostí větší, než se kdy podařilo dosáhnout.
ASTRO-E mělo následovat dva již realizované astronomické projekty, rentgenovou observatoř NASA Chandra a dalekohled Evropské kosmické agentury X-ray Multi-Mirror (XMM). Tyto tři mise vedly některé astronomy k pojmenovaní nyní začínající éry "zlatým věkem" ve vědním oboru, který se spoléhá na záběry pořízené kosmickými observatořemi.
Zmíněné vesmírné programy spolu navzájem spolupracují. Chandra je zaměřena na pořizování snímků s vysokým rozlišením, XMM a ASTRO-E se více soustředí na spektroskopii. Vlnové délky rentgenových paprsků, které zachytí jak XXM, tak ASTRO-E jsou téměř shodné. ASTRO-E je však schopno zachytit silnější paprsky, silnější zrcadla XMM zase rozpoznají více slabších zdrojů záření než ASTRO-E.
08.02.2000 - Američtí vědci objevili dva geny řídící hibernaci, která umožňuje dlouhodobé setrvání organismu ve spánku za nízké teploty a za nepatrné spotřeby energie. Oznámil to deník The New York Post. Geny označované jako Pl a Pdk-4 objevila po pětiletém výzkumu skupina vedená profesorem Matthewem Andrewsem ze Severokarolínské univerzity. Podle výzkumu geny aktivují procesy, které používají někteří živočichové, aby upadli do zimního spánku v době nedostatku potravy.
Gen Pl blokuje metabolismus uhlohydrátů, což podle vědců živočichům umožňuje uschovávat glukózu přicházející v potravě pro činnost mozku a centrální nervové soustavy. Gen Pdk-4 řídí produkci enzymu, který štěpí mastné kyseliny a přeměňuje je v tuky použitelné pro "pohon" těla.
Kombinovaný účinek obou genů způsobuje, že živočich je schopen po určitý čas žít z nashromážděných tukových zásob ve stavu hibernace. Ta se vyznačuje poklesem srdeční činnosti na tři až čtyři tepy za minutu, dále spotřebou kyslíku sníženou na pouhá dvě procenta normálu a teplotou, která sahá jen pár stupňů nad bod mrazu.
Výzkum financovala zčásti americká armáda, která má zájem na ochranné hibernaci raněných osob do příjezdu záchranné služby. Deník však soudí, že hibernace poprvé využijí lékaři při transplantacích, protože jim umožní konzervovat dárcovské orgány za ideálních podmínek po týdny či dokonce měsíce. Na své si časem přijdou i milovníci dlouhých kosmických cest, které budou posádky přežívat ve stavu umělého spánku.
05.02.2000 - Spolupráce s Rusy na budování nové Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) se pro ostatní stala noční můrou. Projekt provázejí kvůli finančním potížím Moskvy neustálé odklady a americká NASA již ztrácí trpělivost. "Říkáme, že jsme frustrováni a rozčarováni," vzkázal včera ruským kolegům ředitel NASA Daniel Goldin a zdůraznil, že nyní přišel "okamžik pravdy".
Ruská vesmírná agentura neustále odkládá vyslání klíčového obytného modulu Zvezda. Ředitel Goldin proto oznámil, že Američané unavení čekáním raději vyšlou v předstihu vlastní modul - původně plánovaný až na rok 2001 - a pak začnou s konstrukcí vlastního obytného článku.
"Rusové musí pochopit, co je důležité a jaká je jejich úloha při budování mezinárodní stanice, a musí to také předvést," řekl Goldin. NASA zároveň dráždí, že několikrát ukončovaná činnost stanice Mir pokračuje i přes závažné výpadky a její udržování v činnosti se dostává do konfliktu s budováním ISS. Rusové vymlouvající se na nedostatek financí vyšlou v březnu k Miru novou posádku. Modul Zvezda měl být na oběžné dráze již před 18 měsíci.
Nyní dostali Rusové poslední šanci: jestliže nedostanou nahoru Zvezdu v červenci, NASA vyšle v prosinci vlastní modul za 200 milionů dolarů. "Dali jsme poslední výzvu a jsme připraveni náš modul letos vyslat. Konečné rozhodnutí o tom, zda půjdeme touto cestou, padne v červenci," oznámil Goldin. "Chceme, aby byli na stanici Rusové s námi, ale zároveň cítíme, že musíme být odpovědnými správci Mezinárodní vesmírné stanice. Čekáme nyní na signál, že i oni se chtějí dál na projektu podílet," konstatoval Goldin.
Vesmírná stanice má být podle současných plánů hotova v roce 2003 a NASA si od toho projektu hodně slibuje.
"Mezinárodní vesmírná stanice nastaví nový kurs lidských dějin," prohlásil při zahájení výstavby ředitel Goldin. Výsledkem má být totiž nejen nepřetržitá přítomnost lidské posádky ve vesmíru, ale především rychlý vývoj nových technologií a materiálů. ISS se má navíc stát odrazovým můstkem pro další dobývání okolního vesmíru včetně plánované mise na Mars a možného osídlení Měsíce, kde byly objeveny rozsáhlé zásoby ledu.
NASA proto nechce projekt, který bude stát až 50 miliard dolarů, pohřbít jen kvůli ruské neschopnosti.
03.02.2000 - Ruská nákladní kosmická loď Progress-M1-1 přistála u orbitální stanice Mir. Na vesmírnou laboratoř dopravila zásoby paliva, vody a další součásti nezbytné k obnovení provozu 14leté stanice.
Podle Ruského úřadu pro letectví a vesmír (RAKA) tak byly vytvořeny předpoklady k vyslání lidské posádky.
Pokud by se automatické spojení nepodařilo, bylo Rusko odhodlané vyslat v polovině února na Mir lidskou posádku, aby spojení uskutečnila manuálně.
Prvními kosmonauty, kteří by na Mir měli po oživení letět, jsou Sergej Zaletin a Alexander Kalerij. Jejich let se plánuje na 31. března. Mají tu strávit několik měsíců. Po příletu nové posádky bude ke stanici vyslána další nákladní loď.
O úmyslech ruské vlády oživit Mir a poslat tam lidskou posádku informoval už v polovině ledna ředitel Úřadu pro letectví a vesmír Jurij Koptěv. Podle Koptěva vláda již má na kosmický program finanční prostředky v hodnotě 120 miliónů dolarů. Na udržení Miru na oběžné dráze potřebuje ještě 28 miliónů, které by měly být získány ze soukromého sektoru. Investor již prý existuje.
Společnost Eněrgija, která vyrábí kosmické aparáty, včetně modulů Miru, nedávno oznámila, že firma Golden Apple z USA slíbila uvolnit do března 20 miliónů dolarů na pokračování činnosti ruské orbitální stanice.
Pokud by prostředky nebyly včas nalezeny, značně přesluhující a zastaralý Mir by během letošního roku ukončil činnost a zanikl, jak se plánovalo. Pro jeho kontrolované svedení do oceánu byly také Spojené státy a další západní země, které upozorňovaly, že udržování Miru při životě odčerpává Rusku peníze potřebné k tomu, aby splnilo své závazky při budování nové Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).
01.02.2000 - Start amerického raketoplánu Endeavour byl opět odložen, tentokrát podle agentury AFP, s odvoláním na americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA), o více než týden kvůli technickému problému. Raketoplán měl původně vzlétnout již v pondělí, kdy NASA odložila start na úterý kvůli neupřesněnému počítačovému problému.
"Nyní se ukázalo, že oprava nestačí, že je nutné vyměnit palubní počítač," uvedla AFP. Jiné zdroje se k osudu raketoplánu zatím nevyjádřily.
"Rozhodli jsme se přistupovat k situaci opatrně. Nevypustíme raketoplán v úterý," citovala AFP mluvčí NASA Lisu Maloneovou. Ta upřesnila, že výměna počítače si vyžádá několik dní a že nový pokus o vypuštění raketoplánu se může uskutečnit nejdříve 9. února. Termín však dosud nebyl stanoven.
Start raketoplánu byl odložen již v pondělí večer středoevropského času kvůli špatným meteorologickým podmínkám. Odpočítávání před původně plánovaným startem bylo zastaveno 20 minut před určenou hodinou kvůli závadě na jednom z palubních počítačů. Podle NASA by ovšem raketoplán stejně neodstartoval podle původního plánu kvůli hustému dešti a mlze nad Mysem Canaveral.
Splnila se tedy předpověď kapitána letectva, meteorologa Clifa Stargardta, který už po prvním odkladu startu žertovně řekl novinářům: "Uvidíme se zítra - nemyslím, že dnes odstartujeme."
Počítač, jehož závada bezprostředně zavinila odklad startu raketoplánu, zajišťuje spojení mezi raketoplánem a jeho pohonným systémem po startu. Na palubě Endeavouru jsou dva takové počítače; selhal sice jen jeden z nich, ke startu je ovšem zapotřebí obou.
Kontrolní ředitel NASA Doug Lyons informoval o vzniklé situaci posádku, která už několik hodin před startem nastoupila do raketoplánu. Tvoří ji šest kosmonautů: čtyři Američané, jeden Japonec a jeden Němec. Cílem jejich mise je pořídit za pomoci vyneseného radarového zařízení o váze 14,5 tuny "trojrozměrnou" mapu povrchu zemského.
Raketoplán Discovery startuje za východu Slunce
30.01.2000 - Šéf programu amerického raketoplánu Discovery Ron Dittemore potvrdil, že stroj podnikl šest letů s vadnou součástkou v hlavním motoru. Jedná se o součástku o rozměrech 8,9 x 1,3 cm, jež je částí těsnění, kolem něhož proudí plyn do tří hlavních motorů raketoplánu.
Raketoplán Discovery vteřinu po startu
Součástka byla vzápětí po výrobě označena za vadnou, ale místo ve šrotu skončila v motoru raketoplánu, který s ní podnikl poslední ze šesti cest vloni v prosinci při opravě Hubbleova dalekohledu.
Odlesk startu raketoplánu Discovery na vodní hladině
Podle Dittemora by se špatná součástka mohla za letu uvolnit a roztříštit listy v rotoru turbiny, což by vedlo k zastavení motoru a přinutilo posádku pokusit se o riskantní přistání na jednom z raketodromů, jež jsou v pohotovosti v různých částech světa. Takové nouzové přistání ale zatím nebylo ještě nikdy vyzkoušeno.
Raketoplán Discovery
Odhalení vzbudilo obavy, zda stejná součástka není i v raketoplánu Endeavour, který má vynést na oběžnou dráhu moderní radarové zařízení, jež bude použito pro zhotovení podrobných map pro americké špionážní agentury.
Inženýři nyní horečně studují veškeré záznamy o montáži raketoplánu, na jejichž základě vydají souhlas ke startu.
28.01.2000 - Společnou měli snad jen tu astronomii. A momentálně i nejistotu. Pražský dvorní astronom Tycho Brahe si sice mohl v Čechách vybrat ideální místo k pozorování, ale přeprava přístrojů z Dánska vázne, takže nezbývá než pouze teoretizovat. Johannes Kepler byl zase vyštván ze Štýrského Hradce a hledá živobytí, takže Tychonovo pozvání přichází jako na zavolanou. 3. února (některé prameny udávají 5. 2.) 1600 se oba poprvé setkávají na císařském zámku v Benátkách nad Jizerou. Vědí o sobě dost, aby nečekali idylickou spolupráci, vědí ale taky, že se navzájem potřebují. Tycho od vynikajícího počtáře Keplera očekává, že konečně matematicky zdůvodní jeho kompromisní geocentrickou soustavu. Keplera zase lákají třicetileté zápisky nejlepšího pozorovatele epochy - ovšem proto, aby je mohl naroubovat na heliocentrismus. Spolu pak od léta 1600 do Tychonovy smrti v říjnu 1601 konají astronomická pozorování v pražském letohrádku královny Anny. Kepler o tom píše: "Není zde nic jistého, Tycho není člověk, s kterým bys mohl pracovat a nemusel přitom snášet hrubé urážky. Slíbili mi skvělý plat, ale marně na něj čekám, neboť státní pokladna je prázdná." Po nečekané Tychonově smrti se Kepler konečně dostal ke všem jeho deníkům. Přestože umírající Brahe Keplera žádal, aby všechna jeho pozorování zpracoval podle jeho hypotézy, Kepler z nich odvodil své tři zákony oběhu, které potvrdily K operníkovu představu a rozhodly o jejím přijetí.
V lednu 1985 ohlašují američtí astronomové D. McCarthy, F. J. Law a R. G. Probst objev první exoplanety (oběžnice jiné hvězdy než Slunce). Obíhá asi milion km daleko kolem velmi slabého červeného trpaslíka VB8 v souhvězdí Hada, který je od Země vzdálený přibližně 21 světelných let. V současnosti je takových planet známo několik desítek.
Mlhovina "Eskymák"
26.01.2000 - Hubbleův vesmírný teleskop je opět v provozu a pracuje lépe než kdy předtím. Dokazují to první ohromující záběry vzdálených galaxií a planetární mlhoviny. Obnovení výzkumu umožnila vesmírná mise raketoplánu Discovery, uskutečněná loni v prosinci. Teleskop byl během ní opraven a vybaven nejnovější technikou. Kvůli testování namířili astronomové teleskop na dva vědecky velmi zajímavé cíle.
Prvním z nich je planetární mlhovina NGC 2392, zářící pozůstatek hvězdy podobné Slunci. Poprvé je pozoroval astronom sirem William Herschel v roce 1787, a nazval ji mlhovinou "Eskymák" (Eskimo Nebula). Při pozorování zemskými dalekohledy totiž připomínal obličej zahalený v kožené kapuci. Mlhovina je od Země vzdálena asi 5000 světelných let.
Hubbleův teleskop zachycuje "kapuci" jako prstenec objektů, které připomínají komety. Uprostřed se nachází vyhasínající hvězda. Dusík září na záběru červeně, vodík zeleně, kyslík modře a helium fialově. Těsné okolí hvězdy vyplňují jasně zářící "bubliny" z různých látek.
Astronomové se domnívají, že se mlhovina začala formovat před deseti tisíci let, když začala vyhasínající hvězda vystřelovat do vesmíru různé objekty. Prstenec hustých materiálů kolem rovníku hvězdy se prý vytvořil v průběhu fáze červeného obra - před odhozením vnějšího obalu hvězdy.
Skupina galaxií Abel 2218
Druhý objekt zachycený vesmírnou kamerou je skupina galaxií Abell 2218, nacházející se asi 2 miliardy světelných let od Země. Skupina se chová jako obrovská kosmická čočka. Její gravitační pole ovlivňuje světlo daleko vzdálenějších galaxií, které se nacházejí za ní.
Hubbleův teleskop vyfotografoval Abel 2218 barevně. "Poprvé tak můžeme pozorovat vnitřní barevnou strukturu některých značně vzdálených galaxií. To nám umožňuje získat nové poznatky o charakteru mladších galaxií," říká Richard Ellis z Technologického institutu v Kalifornii.
"Díky skvěle odvedené práci kosmonautů je teleskop lepší, než kdyby byl nový," prohlásil dr. Ed Weiler, administrátor NASA pro vesmírnou vědu. Podle Stevena Beckwitha z Space Telescope Science Institute je observatoř v lepším stavu, než ve kterém se nacházela před poruchou čtvrtého gyroskopu.
21.01.2000 - Úplné zatmění Měsíce, které nastalo dnes od 05:05 do 06:22, nebylo vidět kvůli velké oblačnosti. Potvrdil to vedoucí Štefánikovy hvězdárny na pražském Petříně Pavel Meiser. "Pomineme-li jižní Evropu, nebylo vidět nad téměř celou Evropou. Ve střední Evropě určitě vidět nebylo," řekl pro agenturu ČTK Maiser. Podle něj se to dalo předpokládat, protože v lednu se vyskytují v průměru jen tři až čtyři jasná rána. "Hezká rána byla dva dny před zatměním Měsíce, ale tentokrát to bylo zcela beznadějné," dodal.
Dnes také končí desetidenní období, po které byl Měsíc a jeho povrchové útvary dobře pozorovatelné.
Měsíc začal vstupovat do polostínu už krátce po třetí hodině, ale částečné zatmění začalo ve 4.02 hod. a začátek úplného zatmění v 5.05 hod. Střed zatmění vypočítali astronomové na 5.43, konec úplného zatmění na 6.22 a konec částečného zatmění na 7.25 hodin.
Zatmění vzniká v době úplňku, kdy je Měsíc naproti Slunci, ale přitom nesmí být příliš vzdálen od roviny dráhy naší planety. Proto také nemůže nastat zatmění při každém úplňku, nýbrž nanejvýš třikrát ročně, někdy ani jednou.
Dobře pozorovatelný je Měsíc na večerní obloze od 11. do 21. ledna. Jeho povrchové útvary však byly nejzřetelnější 14. ledna v jeho první čtvrti. Na večerním nebi budou z těles Sluneční soustavy rovněž dobře viditelné planety Mars, Jupiter a Saturn.
Zimní obloha nabízí k vidění také dvojhvězdy, hvězdokupy a
galaxie. Ozdobou nebeské klenby je hvězdokupa Plejády v souhvězdí Býka. Z
dvojhvězd je to Castor v souhvězdí Blíženců nebo v souhvězdí Orionu čtyřnásobná
soustava Trapez, která je obklopená
pouhým okem viditelnou mlhovinou. Jedna z nejbližších, vzdálená od Země více než
dva milióny světelných let, je galaxie M 31 v souhvězdí Andromedy, pozorovatelná
je rovněž pouhým okem nebo běžným dalekohledem.
17.01.2000 - Po více než měsíci pokusů o navázání spojení se sondou Mars Polar Lander, která měla přistát na Marsu 3. prosince minulého roku, se vědci vzdali naděje. Všechny pokusy o kontakt se sondou, která zůstala tichá od vstupu do atmosféry, skončily neúspěchem. Naposledy zkusili vědci v Laboratoři tryskových pohonů (JPL) sondu kontaktovat v pondělí v 17 hodin SEČ se stejným výsledkem, jako ve všech předchozích případech.
Nyní se bude tým vědců snažit zjistit, proč se mise nezdařila a jak zabránit katastrofě při dalších misích k Marsu. Je možné, že Mars Polar Lander skončil na dně kráteru či explodoval v atmosféře, selhat mohlo i rádio. Je možné, že příčina neúspěchu mise nebude nikdy odhalena, výsledkem vyšetřování ale bude pravděpodobně přidání rádia, které by sondu spojovalo se Zemí i v obtížných fázích vstupu do atmosféry a přistávání, což Polar Lander neměl. Výsledky vyšetřování nezdaru mise budou zveřejněny v půli března.
Příští rok by měly být vyslány další dvě sondy k Marsu, jedna z nich na Rudé planetě i přistane. Nová oběžnice se podle šéfa projektu Mars Polar Lander Richarda Cooka k Marsu jistě vydá, o sondě, která by měla přistát na planetě, zatím není rozhodnuto. Rovněž Evropská kosmická agentura ESA chystá na rok 2003 svou první misi k Marsu - sondu Mars Express, jejíž stavba byla schválena 11. ledna tohoto roku. Mars Express by měl dorazit k planetě na konci roku 2003.
Mars Polar Lander měl devadesát dní studovat atmosféru Marsu a hledat led poblíž jižního pólu. Naposledy se ozval několik minut před vstupem do atmosféry. Poté následovalo pouze ticho. "Sesterská" sonda, Mars Climate Orbiter, byla ztracena na konci září, poté, co si dva vědecké týmy nerozuměly při převodu jednotek z anglosaské do metrické soustavy.
14.01.2000 - Ruská kosmická agentura oznámila ve středu, že chce 30. března poslat na prázdnou orbitální stanici Mir další posádku kosmonautů. Rozhodnutí však ještě záleží na souhlasu vlády. Stanice Mir je prázdná a částečně uzavřená od srpna a pokud by se nenašly peníze na její zachování v kosmu, je odsouzena k zániku a k pádu do Tichého oceánu. Mluvčí kosmické agentury Alexandr Gorbunov řekl, že podle plánu vedení agentury by měla být činnost Miru financována z "mimorozpočtových" zdrojů.
Další podrobnosti o těchto zdrojích však neuvedl. Posádka má být vyslána do vesmíru 30. března na 45 dní.
31. ledna vyletí k Miru nákladní loď Progress, která doplní na stanici atmosféru a palivo. Pokud se Progressu podaří spojit se s Mirem úspěšně, bude ke stanici poslána na konci března loď Sojuz s lidskou posádkou. V případě, že se spojení Progressu s Mirem nepodaří, pošle Rusko Sojuz do kosmu na začátku února. Posádka Sojuzu bude pak mít za úkol manuálně spojit Progress se stanicí.
Zástupce státní společnosti RKK Eněrgija Sergej Gromov v pondělí řekl agentuře Reuters, že americká firma Gold & Appel přislíbila poskytnout na pokračování kosmického programu kolem dvaceti miliónů dolarů.
Vlastník firmy Gold & Appel, Americký milionář Walt Anderson, chce zachránit ruskou orbitální stanici a transformovat ji v zábavní podnik. Mir by se měl stát základnou pro vesmírné turisty, dopravované na něj ruskými raketami. Andreson prohlásil pro deník San Jose Mercury News, že první návštěvník Miru by měl zaplatit za let okolo čtyřiceti milionů dolarů, ale cena by pravděpodobně postupem času poklesla na 20 - 25 milionů dolarů. Zatím vložil do projektu sedm milionů dolarů a plánuje utratit dalších čtrnáct k pronajmutí čtrnáct let staré stanice a její změnu ve výdělečný podnik.
Spojené státy na Rusko naléhají, aby Mir zlikvidovalo a takto ušetřené zdroje využilo na realizaci projektu nové Mezinárodní kosmické stanice (ISS), jejíž stavba zaostává za harmonogramem.
Mluvčí Chruničevova kosmického střediska Alexej Žilcov potvrdil, že vypuštění ruského servisního modulu pro Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) bude znovu odloženo. S jeho vynesením na oběžnou dráhu se podle něj nyní počítá 15. května.
Odklad byl nutný, protože inženýři odhalili trhliny v nosné raketě Proton, jež má ruský modul Zvězda vynést do vesmíru. Raketu vyrábí právě Chruničevovo středisko.
Sergej Gromov, mluvčí společnosti Eněrgija, která má na starosti stavbu modulu, v úterý podle agentury AP řekl, že další termín startu nebude dříve než koncem srpna. Modul měl být původně vypuštěn již v dubnu 1999, ale start musel být odložen na listopad. Poté byl termín znovu přesunut na letošní únor.
Pokud by se Rusové skutečně rozhodli Mir dále provozovat, znamenalo by to pro ISS vážné problémy. Omezená kapacita ruských raket nestačí na zásobování obou dvou stanic. NASA je proto rozhodnuta vyslat do vesmíru svůj vlastn provizorní servisní modul, pokud nebude Rusko schopno spojit Zvezdu s ISS do konce tohoto roku.
14.01.2000 - Vítr, což je vlastně proudění vzduchu, vzniká jako vyrovnání tlaku v atmosféře. Nejvýznamnější proudění vzduchu, které ovlivňuje rozsáhlé oblasti zeměkoule, má na svědomí teplotní rozdíl mezi horkými tropy a studenými polárními oblastmi Země. Rozsáhlé proudění způsobuje také odlišné ohřívání moře a pevniny - moře se ohřívá mnohem pomaleji, ale zase teplo déle udrží. Nad místem, kde je tepleji, se ohřívá i vzduch. Teplý vzduch je řidší, a tedy lehčí, stoupá nahoru, v jeho oblasti proto klesá tlak a vzniká tlaková níže. Z oblastí vyššího tlaku do ní při zemském povrchu proudí studenější vzduch a vzniká vítr.
"Síla zemské rotace mění jeho směr, na severní polokouli jej odchyluje doprava, na jižní doleva," říká meteorolog Jan Pavlík. Směr větru ovlivňuje i tření o zemský povrch a další vlivy. Nejničivější větry - tropické cyklóny, nazývané také hurikány či tajfuny, jsou živeny teplým a velmi vlhkým vzduchem nad tropickými moři. Jejich síla je mnohem větší, než jakou mají vichry, které mohou zasáhnout pobřeží Evropy. V České republice však mají silnější větry lokální příčiny.
"Například při příchodu silné bouřky s sebou dešťová voda strhává i vzduch, takže vzniká proud vzduchu klesající k zemi. Voda se vypařuje, tím vzduch ochladí, takže je těžší, přímo udeří na zem a začne podél jejího povrchu proudit směrem od bouřky. Na takový náraz studeného větru si musí dávat pozor i přistávající a startující letadla," uvádí Daniela Řezáčová z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd.
12.01.2000 - Nové poznatky z americké vesmírné sondy Galileo posilují teorie, že se pod ledovou skořápkou na Jupiterově měsíci Europa rozprostírá oceán. Představitel příslušného projektu Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) Torrence Johnson v pondělí uvedl, že se tak posiluje i teoretická možnost existence alespoň primitivních forem života v mořské hlubině.
Sonda Galileo změřila 3. ledna magnetické pole oběžnice Jupiteru, když kolem ní prolétala ve vzdálenosti 351 kilometrů. Astronomové chtěli zjistit, zda se změnil magnetický severní pól měsíce ve srovnání s předchozími měřeními.
Vyhodnocení dat ukázalo, že se pól skutečně posouvá a že se tak děje v pětiapůlhodinovém intervalu. Magnetické výkyvy lze podle expertů NASA vysvětlit tím, že ledový příkrov spočívá na tekutině podobné slané vodě.
Další setkání sondy Galileo s Europou se už neplánují. V roce 2003 ale má startovat další sonda Europa Orbiter, která bude od roku 2008 kroužit kolem Europy a dále existenci vody objasňovat.
Mise sondy Galileo měla být ukončena již 31. ledna 2000. Sonda za dobu svého působení přežila více než dvojnásobnou dávku záření, než bylo plánováno. Ačkoli radiace způsobila některé problémy přistrojů, Galileo stále funguje.
Prodloužená mise sondy byla nazvána Galileo Millenium Mission. Na 22. února je plánován průlet okolo měsíce Io, 30. května a 28. prosince prolétne Galileo okolo Ganymeda a spolu se sondou Cassini bude pozorovat Jupitera během prosince tohototo roku.
09.01.2000 - Trojice teleskopů na oběžné dráze kolem Země dodá nové údaje o svém sledování rentgenových paprsků, které přinášejí poznatky o jedněch z nejpozoruhodnějších objektů ve vesmíru. Jsou to černé díry, neutronové hvězdy a zbytky supernov. Nové informace už od léta poskytuje americký teleskop Chandra, v prosinci vyslala svůj přístroj do vesmíru Evropská kosmická agentura a japonská mise má brzy následovat. Získaná fakta zřejmě umožní zpřesnit lidské znalosti o dění ve vzdálených částech vesmíru.
08.01.2000 - Americká satelitní společnost zveřejnila snímky, které zachycují s největší pravděpodobností severokorejskou základnu pro vývoj a odpalování balistických střel Tepodong. Napsal to japonský deník Jomiuri šimbun. Společnost Space Imaging Inc. zveřejnila zřetelné snímky základny v severokorejské provincii Hamgjong pukto na pobřeží Japonského moře. 1. listopadu je pořídila družice IKONOS. "Zdá se, že základna je významnou baštou výzkumu a vývoje balistických střel," napsal Jomiuri.
Snímky mají maximální jasnost satelitních fotografií a je z nich možné zjistit, zda má automobil dole na zemi připevněnou poznávací značku. Je na nich vidět rozsáhlý objekt, v jehož středu jsou odpalovací rampy. Areál je mimo obydlenou oblast a obklopují ho pole.
Právě odtud byla podle listu vypálena raketa, která v srpnu 1998 přeletěla nad Japonskem. Tokio tvrdí, že šlo o raketu středního doletu Tepodong 1. KLDR to popírá s tím, že raketa vynášela družici na oběžnou dráhu.
KLDR pracuje na výboji raket Tepodong 2 s doletem 6500 kilometrů. Loni v září KLDR odstoupila od zkušebního odpálení jakékoli balistické rakety dlouhého doletu po dobu vyjednávání s USA o zlepšování vzájemných vztahů. USA pak částečně zmírnily hospodářské uvalené na Severní Koreu po korejské válce.
07.01.2000 - Sonda Mars Polar Lander, která se neohlásila řídícímu středisku od 3. prosince 1999, kdy měla přistát na Marsu, může ležet na dně obrovského kráteru. Je to jedna z několika teorií, které vědci z pasadenské Laboratoře pro tryskový pohon NASA (Jet Propulsion Laboratory) pokládají za pravděpodobné. Sonda mířila do jednoho z mnoha kráterů, kterými je rozvrásněn povrch Marsu, při vstupu do atmosféry.
V oblasti na západ od plánovaného místa přistání je kráter, v němž je členitější terén, než jaký jsme pozorovali jinde, řekl Richard Zurek, vědec pracující na projektu Mars Polar Lander. Kráter je přes kilometr hluboký a pokrývá plochu několika tisíc kilometrů čtverečních. Stěny kráteru mají sklon dvacet stupňů, což by pro Lander znamenalo katastrofu - skutálel by se na dno kráteru, protože maximální možný sklon při přistání byl pro něj deset stupňů.
Zurek prohlásil, že po provedení čtvrté opravy dráhy sondy několik dní před dosažením Marsu vědci zaznamenali, že Lander míří přímo k obrovskému kráteru. "Plánovali jsme pátou a poslední opravu několik hodin před přistáním, abychom Lander přesunuli o něco víc na východ, ale manévr by jej zanesl příliš daleko na jih. Předpokládali jsme, že by sonda mohla přistát na sever od kráteru," řekl Zurek.
Družice Mars Global Surveyor fotografuje plánované místo přistání a snaží se najít stopy po padáku - největší části malé sondy. Důvodem odklonu sondy od plánované dráhy mohl být i vítr, který na Marsu vane rychlostí přes sto kilometrů za hodinu. Pokud vál východní vítr, mohl odklonit sondu přímo do kráteru.
Zurek oznámil, že Mars Global Surveyor, který začal po Landeru pátrat před dvěma týdny, bude v hledání pokračovat ještě další dva týdny. "Pokud najdeme padák, bude jasné, že Lander není dále než jeden kilometr, protože vše šlo v pořádku dokud se padák od sondy neoddělil kilometr nad povrchem a místa jejich dopadu nebudou daleko od sebe." Vyšetřování je však teprve na začátku a teorie o pádu do kráteru je jen jedna z mnoha.
07.01.2000 - V květnu roku 1609 se fyzik Galileo Galilei, toho času profesor padovské univerzity, doslechl o existenci "pátracích skel", jakýchsi přibližovadel sestavených ze dvou brýlových čoček na koncích trubice. Šlo prý jimi například značně "zvětšit" kohouta na městské věži. Učenec okamžitě pochopil důležitost přístrojku a dal se do jeho výzkumu. A samozřejmě zlepšování. Výsledkem pak byl první pořádný dalekohled na světě. Zvětšoval asi třicetkrát. A právě ten Galileo nedočkavě namířil na oblohu. Jak se asi cítil, když jako první pozemšťan uviděl, že Měsíc má hory a krátery, které vrhají stíny jako na Zemi, že Mléčná dráha se skládá z hvězd, že hvězd všude na nebi je mnohem víc, než se dosud zdálo? "Stejně tak, jako mne plní nekonečný úžas, stejně tak mne jímá i nekonečná vděčnost k Bohu, že se mu zalíbilo učiniti právě mne prvním pozorovatelem tak podivuhodných a tolika staletím skrytých věcí." 7. ledna 1610 namířil Galileo svůj dalekohled na Jupitera a ihned si všiml tří hvězdiček, "nepatrných, avšak velmi jasných". Příští noci tam byly zas, vždy v jiné vzájemné poloze, všechny ale obíhaly ve stejném směru a ve stejné rovině. "Jupiter má planety tak jako Země Měsíc," napsal Galileo ve svém spisku Hvězdný posel. Další krok k pádu Země z nebeského trůnu. Další krok k pádu vědce do drápů inkvizice.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |