Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Astronomie a kosmonautika v roce 2000 - 2. část

 

Nejnovější snímky vybízejí ke změně pohledu na Mars

30.06.2000 - O přítomnosti vody na Marsu jsou někteří vědci přesvědčeni už osmadvacet let od té doby, co mají snímky ukazující vyschlá koryta řek. Před dvěma týdny specialisté amerického úřadu NASA a Malinovy kosmické laboratoře ze San Diega zveřejnili fotografie, které naznačují, že tekoucí voda byla na povrchu planety nikoliv před několika miliardami let, jak se dosud soudilo, ale vlastně přednedávnem - a možná je tam dokonce i nyní. A protože dosud všichni vyznávají rovnici, podle níž platí, že kde je voda, tam je i život, pak není vyloučeno, že různé mikroorganismy přežívají na Marsu dodnes.

Existuje ve vesmíru život? Teprve na počátku 20. století se touto otázkou začali zabývat i někteří badatelé - bez ohledu na to, že se jim ostatní kolegové často vysmívali. Ovšem postupem času se ukazovalo, že to je velmi vážný problém, který si zaslouží seriózní výzkum.

Ohraničování podezřelých těles

Než v šedesátých letech zahájili sovětští a američtí vědci studium nejbližších těles sluneční soustavy pomocí automatů, neměli ponětí o tom, jak mimozemský život vypadá a kde ho mají hledat. Nakonec se většinou přiklonili k názoru, že by měl být nanejvýš na mikroskopické úrovni. Za nejpodezřelejší nositele života považovali Měsíc, Venuši i Mars. Tělesa vzdálenější od Slunce dostávala příliš málo slunečních paprsků, než aby tam mohlo něco existovat. Třebaže na Měsíci nenašly automatické sondy žádné příznaky života, pro jistotu museli první američtí astronauti, kteří se tam vylodili, strávit první týdny po návratu na Zemi v biologické karanténě. Co kdyby přece jenom nějaké mikroorganismy, které by tady mohly škodit, nevědomky přivezli? Mezitím další automaty převážně sovětské - získávaly základní poznatky o Venuši. Ukázaly, že na jejím povrchu panuje peklo - silný tlak atmosféry a vysoké teploty. Pokud tam přežívají nějaké mikroorganismy, pak plují ve vysokých vrstvách atmosféry. Nakonec zůstal Mars. Planetu obklopuje velmi řídká atmosféra, v níž vznikají obrovské prachové bouře, teploty tam jsou v průměru minus 53 stupňů, v poledne na rovníku plus 20, o půlnoci na pólech až 120 stupňů mrazu. Nicméně jinak toto těleso dost připomíná Zemi, byť v menším provedení. Když se v roce 1972 stala první umělou družicí této planety sonda Mariner 9, poslala na Zemi snímky, které odborníky fascinovaly. Ukazovaly útvary, jež připomínaly koryta vyschlých řek, stejně jako gigantické prolákliny a hory včetně sopek, jež byly před tisíci lety aktivní. Prázdná koryta tedy svědčila o dávných řekách, což znamená, že i Mars musel mít hustší atmosféru i stálou teplotu.

Hledání Mikromarťanů pokračuje

V roce 1975 přistály na Marsu dvě americké sondy Viking, jejichž stěžejním úkolem bylo pátrat po stopách života. Bohužel nic nezjistily. Buď je jejich autoři špatně naprogramovali, takže činnost Mikromarťanů nemohly zaregistrovat, anebo dosedly do míst, kde nic takového není. Bylo jasné, že hledání jakéhokoliv života je mnohem složitější, než si vědci dosud mysleli. Nicméně umělé družice této planety naznačovaly, že část pólů pokrývá klasický led. Proto také automat Pathfinder, který v létě 1997 vylodil na Marsu vozítko Sojourner, přístroje pro zjišťování života neměl. Tato expedice chtěla odpovědět na jinou otázku, neméně důležitou: z čeho se skládá povrch planety, netekla po něm v minulosti voda? Aparatury tedy zkoumaly mechanické, chemické a mineralogické vlastnosti hornin. Nakonec specialisté usoudili, že v údolí Ares Vallis, kam automat dosedl, byla před několika miliardami let voda. Mezitím v roce 1996 oznámili vědci z Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu, že v jednom meteoritu z Marsu našli stopy dávného života. Kámen byl nalezen před lety v Antarktidě a podmínky, za jakých ho objevili a později skladovali, víceméně vylučoval jeho znečištění pozemskými mikroorganismy. Nicméně jiní badatelé soudí, že tyhle stopy nejsou dílem mikroorganismů, nýbrž poněkud nezvyklých chemických procesů. Dodnes se spor nepodařilo rozsoudit.

Život ještě dnes?

Nový krok kupředu přinesly snímky ze sondy Global Surveyor. Za dva a půl roku oblétávání Marsu odvysílal tento automat 65 tisíc záběrů získaných kamerou s vysokým rozlišením a podle amerických badatelů na 150 z nich jsou zdroje tekuté vody na povrchu anebo těsně pod ním, většinou na jižní polokouli. "Zřetelně jsme viděli útvary, které vypadaly jako strouhy vymleté tekoucí vodou, naplaveniny půdy a kameny roznesené vodním přívalem," oznámil Michael Malin, šéf výzkumného týmu, který analyzoval fotografie. "Tyto útvary vypadají tak mladě, že mohly vzniknout nyní. Spatřili jsme stopy po zdrojích podzemní vody. To jsou naprosto nové útvary, jaké jsme na Marsu dosud nikdy nezahlédli." "Dvě desetiletí diskutovali vědci, jestli byla na povrchu Marsu voda před několika miliardami let," upozornil náměstek ředitele NASA Ed Weiler. "Nejnovější výzkumy ukazují, že debata se musí přesunout do současnosti. Přítomnost tekuté vody na Marsu zásadně mění pohled na otázku tamního života - musíme mluvit nikoliv o minulosti, nýbrž o dnešku." Atmosférický tlak na Marsu je stokrát nižší než při hladině pozemských oceánů. Voda se tedy na povrchu okamžitě odpařuje. Malinovi to připomíná výrony vody a úlomků hmoty známé na Zemi. Vědci nyní chtějí tyto jevy v laboratoři modelovat a porovnávat se stopami po nich na Marsu i na Zemi. Podle Malina leží zásobníky 100 až 400 metrů pod povrchem a v každém je asi 2500 kubických metrů vody. To by stačilo pro sto průměrných amerických domácností na měsíc.

Střízlivější pohled: led

Avšak někteří specialisté zůstávají skeptičtí. Známý planetolog Michael H. Carr z Geologické služby USA souhlasí s tím, že řadu útvarů na Marsu vytvořila voda, avšak zmíněné zásobárny se nemohou skrývat tak blízko povrchu, tam by to byly vzhledem k povrchové teplotě spíš ledovce. A proto vývěry vody považuje za mylnou hypotézu. Ovšem tím nadějné představy o Marsu nepadají. Určitě tam jsou útvary, které formovala povrchová voda, na severní polokouli byl před třemi miliardami let i oceán. Když planeta kdysi začala ztrácet atmosféru, část vody se vypařila do vesmíru, část patrně stekla do podzemních trhlin, kde zmrzla, další vytvořila bílé čepičky na obou pólech. Nicméně tohle všechno zjistily přístroje pomocí nepřímých metod a na základě našich pozemských zkušeností. Je možné, že bezprostřední výzkum tyto představy překoná - tak jak se to často stává.

 

Přiblížila se a odletěla

30.06.2000 - Lexellova kometa (pojmenovaná stejně jako Halleyova nikoli po objeviteli, nýbrž po počtáři její dráhy) míjí 1. července 1770 naši planetu ve vzdálenosti jen šestkrát větší, než je ze Země na Měsíc. Dostává se tak nejblíže ze všech dosud pozorovaných komet (vůbec nejblíže se roku 1991 dostala jedna planetka - na méně než polovinu vzdálenosti Země - Měsíc). Tím, že Lexellova kometa nikterak neovlivnila chod Země, otřásla domněnkami o obrovské hmotnosti komet (vědci tehdy vypočítali její hmotnost na pětitisícinu Země). Osud Lexellovy komety je v mnohém typický; zprvu obíhala daleko, ale těžký Jupiter ji napřed vychýlil k Zemi a po dvou krátce následujících obězích (v roce 1770 a 1778) ji zase vymrštil daleko na okraj sluneční soustavy. Její další návrat se očekává asi za šedesát let.

 

Lovec komet

23.06.2000 - 26. června 1730 se ve francouzském Baudonvilleru narodil Charles-Joseph Messier (zemřel 1817), astronom, který jako jeden z prvních odpoutal pozornost od newtonovskou mechanikou znovuobjevovaných planet a zamířil do vzdálenějšího prostoru - ke kometám. První prý lapil už jako hvězdářský učeň, poslední čtrnáctou pár let před smrtí; dvanáct z nich dodnes nese jeho jméno. Komety ho pak dovedly k další významné prioritě: roku 1781 vydal vůbec první katalog (více než stovky) hvězdokup a mlhovin, a to jen proto, aby ho při "kometaření" zbytečně nepletly.

 

Kosmická technika zjišťuje zdraví lesů

23.06.2000 - Na světě jsou jen čtyři země, kde americký Národní úřad pro kosmický výzkum NASA zkouší v současnosti supermoderní technologii dálkového zkoumání zemského povrchu: Spojené státy, Kanada, Německo a Česko. V naší republice se tato technologie využívá k monitorování zdravotního stavu lesů v Krušných horách. I díky tomuto unikátnímu výzkumu je dnes možné konstatovat, že se smrky ztepilé v některých horských oblastech začínají vzpamatovávat.

"Krušné hory jsou ideální přírodní laboratoří, kde můžeme pozorovat jednotlivé stupně poškození, a zároveň nám to umožňuje využít nové technologie," říká profesor Barrett Rock z Univerzity New Hampshire, který je hlavním řešitelem výzkumného projektu NASA v Čechách. "Poprvé jsem přijel do Krušných hor v roce 1989 a uvědomil jsem si obrovský rozsah poškození lesů. Znečištění této oblasti je jedno z největších na Zemi. Rozhodl jsem se využít satelitního systému NASA pro monitoring tohoto poškození."

Pro NASA to byl dobrý nápad

Barrett Rock zorganizoval v roce 1991 také první terénní studie, které poskytly důkaz silného poškození porostu zejména v oblasti Kovářské a Božího Daru. V roce 1995 publikoval jeho tým detailní zprávu o poškození lesa v Krušných horách, která vycházela z údajů satelitu Landsat. Už tehdy Rocka překvapilo, jak se zdravotní stav porostu ve sledované části Krušných hor od Přebuze po Kovářskou začíná zlepšovat. "Poškozování lesů se snižuje například díky omezení povrchové těžby, odsířením elektráren a také vápněním lesů, které snižuje kyselost půdy," říká Barrett Rock. "Na základě studie z roku 1991 jsme ovšem také zjistili, že možnosti satelitního monitorování jsou limitovány. Odhalí sice mrtvé nebo těžce poškozené stromy, ale neřekne nám nic o počátečních stádiích poškození." S Janou Albrechtovou z katedry fyziologie rostlin Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, s níž americký vědec spolupracuje zhruba čtyři roky, předložil NASA návrh na vyzkoušení nových technologií v Česku. "Zdálo se jim to jako dobrý nápad, a tak se Krušné hory staly místem, kde NASA zkouší nové technologie, které umožňují monitoring už počátečních stádií poškození," vysvětluje Rock. Díky zjištění časných stádií poškození smrkového porostu lze lépe a rychleji poznat, co negativní změny v lese způsobilo. Pro civilní účely jsou přístroje zatím umístěny v letadle, v nejbližších dnech by měly být vyneseny i na oběžnou dráhu. Jana Albrechtová zároveň zkoumá se svými studenty skutečný zdravotní stav stromů v lese pomocí laboratorních rozborů. "Analyzovali jsme v jehlicích například obsah chlorofylu a dalších přídatných barviv, které ukazují zdravotní stav stromů. Zkoumali jsme také vnitřní strukturu jehlic, která může být ovlivněna nepříznivými podmínkami okolního prostředí," vysvětluje Albrechtová.

Antonov, pilot migu a americké senzory

V roce 1998 vylétl nad Krušné hory dvakrát vrtulový letoun Antonov se senzory NASA v trupu. "Před deseti lety by mě nenapadlo, že v sovětském letounu pilotovaném bývalým letcem stihačky MiG-23 budou americké senzory NASA. Jsem rád, že jsme dokázali přejít od nepřátelského vztahu ke spojenectví proti společnému nepříteli - znečištění ovzduší," říká americký badatel. Unikátní sondy NASA, které dokážou rozpoznat i počáteční fáze poškození smrku, nyní používá rovněž americká armáda na svých satelitech. K čemu je využívá, o tom americký expert nechtěl mluvit. V současné době výsledky výzkumu vyhodnocují badatelé a některé závěry už vyšly v zahraničních odborných publikacích. "Lesy v Krušných horách jsou v lepším stavu, než byly v roce 1991. A jsou i v lepším stavu, než byly v roce 1995, což nám potvrdily senzory," tvrdí Barrett Rock. Okamžitě však dodává: "Monitorujeme jen určitou část Krušných hor, a v ní jsme neviděli poškození většího rozsahu. Je docela možné, že v jiných oblastech je situace jiná." Rockovy poznatky potvrzuje náměstek ředitele Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Bohumír Lomský. "Jsou oblasti, kde se situace zlepšuje, jsou ale i místa, kde se zdravotní stav naopak zhoršuje," říká Lomský. Smrky nyní žloutnou zejména na jihozápadě Krušných hor, kde tým Barretta Rocka situaci nemonitoroval. "V půdě ubývá živin, zejména hořčíku, který je pro smrky velmi důležitý," vysvětluje Lomský. Naopak některé starší stromy, které na severovýchodě Krušných hor zasáhla ekologická katastrofa na přelomu let 1995 a 1996 a jež vypadaly, že nepřežijí, se vzpamatovávají. Mnoho stromů však umřelo bezprostředně po zimě před pěti roky a pak i v následujících letech.

Ve vápnění porostu se bude pokračovat

Barrett Rock soudí, že Krušným horám nyní nejvíce pomůže další snižování emisí a opětovné vápnění. "Myslím, že pak se bude stav zlepšovat," odhaduje vědec, který se minulý týden setkal asi s patnácti českými vědeckými pracovníky a probíral s nimi možnosti další spolupráce na projektu Krušné hory. Podle předpokladů ministerstva životního prostředí by emise z kotelen a domácích výtopen měly nadále klesat. Horší to bude se škodlivinami z automobilové dopravy, aut totiž pořád přibývá. "Dalším faktorem, který může stav lesů ovlivnit, je globální oteplování," míní Barrett Rock. Česká vláda minulý týden rozhodla, že se ve vápnění a hnojení lesů v Krušných horách bude pokračovat.

 

Na Marsu je voda, tvrdí vědci NASA

21.06.2000 - Vědci z Národního ústavu pro letectví a vesmír (NASA), kteří zkoumají tzv. "červenou planetu" již řadu let, tvrdí, že na Marsu je v současné době voda. Důkazem jsou fotografie pořízené výzkumnou kosmickou lodí, která je na oběžné dráze kolem Marsu. Na záběrech je vidět něco jako brakická neboli poloslaná voda, která prosakuje zpod povrchu Marsu. Pokud bude tento objev potvrzen, bude to znamenat totální přelom v historii výzkumů této planety s tím, že další výpravy na Mars se zaměří na zmapování zdrojů vyvěrání vody.

A možná i na stopy života. Potvrdil to šéf NASA v úterním projevu ve Sněmovně reprezentantů. “Pokud chceme na Marsu hledat život, měli bychom sledovat vodu,” prohlásil.

Ačkoli existuje hromada důkazů o tom, že před miliardami let zde voda volně tekla, předpokládalo se, že současná atmosféra planety je příliš tenká na to, aby byla schopna vodu udržet. Situace na dně hlubokých kaňonů a kráterů, které na Marsu jsou, ale může být úplně jiná.. Některé z těchto oblastí jsou velmi nízko položené, až několik kilometrů pod úrovní povrchu. To by znamenalo, že atmosférický tlak by se zde mírně zvedl do takové výšky, že by to podpořilo jezírka slané vody.

Předmětem zkoumání vědců rozhodně bude zejména 6 000 kilometrů dlouhý kaňon Valles Marineris s velmi členitým dnem. Dno kaňonu je několik kilometrů pod úrovní Marsu a obsahuje velké množství různých forem terénu – sesuvy půdy, sopečné nánosy, různá hmota navátá větry, sedimenty dávno zmizelých moří. Na stěnách kráterů lze pozorovat v rozsahu pěti kilometrů jakési kanálky či žlábky způsobené protékáním vody. Na radiomagnetických záznamech lze vidět terénní vrstvy, o nichž se vědci domnívají, že jsou naplaveniny pravěkých moří nebo zásobárny vody, které byly kdysi dávno skryté pod vrstvou ledu. Právě zde vědci objevují známky brakické vody prosakující zpod povrchu planety.

Je možné, že toto vyvěrání vody je pouze sezónní, protože není viditelné na všech dostupných záběrech oblasti.

Podobné vyvěrání vody bylo spatřeno také na stěnách přinejmenším dvou dalších kráterů v jiných oblastech Marsu.

 

Ruští kosmonauté dokončili svoji misi na Miru

Kosmická loď Sojuz TM-30 na kosmodromu Bajkonur je připravena ke startu, 3. 3. 2000

16.06.2000 - Kosmonauté Sergej Zaletin a Alexander Kalerim ukončili svoji dvouměsíční misi na ruské orbitální stanici Mir. Jejich vesmírná loď Sojuz přistála ve 2:44 středovropského času na stepi u města Arkalyk v severozápadním Kazachstánu. Po vystoupení ze Sojuzu oba kosmonauté prohlásili, že se cítí dobře.

Podívejte se na fotografie ze startu.

Kosmonautům se podařilo spojit s ruskou orbitální stanicí Mir 6. dubna. Zaleti a Kaleri zde prověřovali hermetičnost spojovacího uzlu a vyrovnávání tlaku.

V samotné stanici se soustředili na hledání drobných trhlin v trupu, jimiž od loňského jara unikal kyslík.

Zaletin a Kaleri se rovněž podle plánu vydali i mimo stanici do otevřeného kosmu k provedení vědeckých experimentů.

Dvoučlenná posádka orbitální stanice Mir, kosmonauti Sergej Zaletin a Alexander Kalerim, dokončila v podělí 3. dubna přípravy na vesmírnou misi

Od téměř osudné nehody v roce 1997, kdy do orbitální stanice narazila nákladní kosmická loď a při ručně řízeném spojení vážně poškodila jeden z jeho modulů, je podle expertů každý spojovací manévr nebezpečný.

"Přistávací manévr proto řídil autopilot, posádka však byla pro případ jeho selhání připravena na ručně řízený manévr," sdělil mluvčí ruského Střediska pro řízení kosmických letů Valerij Lyndin.

Čtrnáct let starý vesmírný komplex postižený řadou technických problémů je však podle tvrzení oficiálních činitelů i nadále v dobrém stavu a bezpečný.

"Kosmická loď bez posádky, která se se stanicí spojila v únoru, dopravila na Mir mimo jiné také zásoby kyslíku a tlak uvnitř Miru byl před spojením s raketou zvýšen na normální úroveň," řekl Lyndin. Dodal, že bylo na zakázku vyrobeno nové zařízení, specializované na pátrání po trhlinách.

Mise byla původně plánována na 45 dní, posléze však byla prodloužena na 60 až 70 dní, když byl z posádky vyřazen herec Vladimir Stěklov. Ten měl na Miru natáčet film. Stěklovova účast na misi byla zrušena, protože se filmovým tvůrcům nepodařilo zaplatit poplatek za "výlet" ve výši mnoha miliónů dolarů.

Kosmonauti Sergej Zaletin a Alexander Kalerim budou tvořit nejméně 45 dnů posádku orbitální stanice Mir, 4.3.2000

Osud Miru je nejasný

Orbitální vědecká stanice Mir byla vynesena na oběžnou dráhu raketou Proton z kosmodromu Bajkonur 20.února 1986. Ukončení její činnosti bylo plánováno na polovinu roku 1999, avšak v lednu 1999 a též v lednu 2000 bylo rozhodnuto o jejím prodloužení.

S nedostatkem financí se potýkající ruská vláda měla v plánu přibližně v březnu Mir zlikvidovat, pokud by se nenašel vhodný soukromý investor.

Svůj názor však změnila a ponechala Mir na oběžné dráze poté, kdy mezinárodní společnost MirCorp Ltd. se sídlem v Amsterdamu souhlasila s vyplacením 10 až 20 milionů dolarů za pronájem stanice ke komerčním účelům. Vlastníkem Miru zůstává nadále ruská vláda.

Ke konci roku bude tato jediná vesmírná stanice pravděpodobně stažena z oběžné dráhy a spadne do oceánu. Důvodem je nedostatek finančních prostředků na její údržbu, ale i to, že Mir již skoro třikrát překračuje plánovanou dobu provozu, která
byla původně plánovaná na pět let.

Start kosmické lodi Sojuz TM-30 z kosmodromu Bajkonur, 4.3.2000

Budoucnost Miru mohou ještě ovlivnit zahraniční investoři, kteří chtějí ze stanice udělat něco jako futuristický vesmírný hotel. Kosmonauté Kaleri a Zaletin, jejichž pobyt na vesmírné stanici byl částečně financován holandskými investory, měli proto také odhadnout, zda je tento projekt uskutečnitelný.

 

Studenti budou zkoumat Mars

16.06.2000 - Už mnoho let podněcuje americký kosmický úřad NASA studenty středních škol k vlastním výzkumům, které je mohou přivést na vědeckou dráhu. Recept je jednoduchý: nabízí jim, aby vymýšleli jednoduché, nicméně významné vědecké pokusy pro rozličné expedice na oběžné dráze okolo Země. Nedávno vypsala kosmická agentura spolu s Planetární společností se sídlem v Pasadeně konkurs na experimenty pro příští let automatů na Mars.

Zadání pro účastníky, kterým muselo být nanejvýš osmnáct let, bylo tvrdé. Jednalo se totiž o pokusy na miniaturní úrovni, kterým se říká nanoexperimenty. Jejich přístroje směly vážit maximálně tři gramy a musely se vejít do válečku o velikosti centimetr krát centimetr. Nakonec zvítězily dva návrhy. Lucas Moller ze školy v městečku Moscow ve státu Idaho navrhl aparaturu ke zjištění největšího sklonu plochy půdy, při němž se ještě udrží prach, aniž by sklouzl. Výsledek by měl pomoci konstruktérům při vývoji solárních panelů tak, aby se na nich hromadilo tohoto prachu co nejméně. Kelly Trowbridgeová a Jessica Shermanová z Lansingu ve státu New York vymyslely metodu zjišťující, jak měď reaguje na tamní atmosféru. I to bude důležité pro inženýry marsovských strojů. Oba přístroje jsou součástí rozsáhlých pokusů, které mají zkoumat vlastnosti prostředí této planety. Na základě studentských návrhů zkonstruovali obě aparatury odborníci. Nyní procházejí nezbytnými zkouškami, aby se prokázalo, jestli vyhoví všem tvrdým podmínkách startu a pobytu v kosmickém prostoru. Původně chtěli Američané vyslat automat, který by přistál na povrchu Marsu, příští rok. A však po loňských neúspěších dvou sond se rozhodli odložit další průzkum patrně na rok 2003.

 

O meteoritech, DHL a překážkách

16.06.2000 - Překážkou dobrého výzkumu či vědy nemusí být jen nedostatek financí či překážky byrokratické. Pochybuji, že by někteří géniové známí svou roztržitostí úskalími české byrokracie prošli. Jedním ze základů vědecké práce je střízlivé a kritické myšlení - když se nedostává, může se stát další překážkou. Kritické myšlení může badatel ztratit rovněž kvůli svému nadšení. To ovšem obvykle nesdílí jeho okolí, a tak se racionální jednání opět vytrácí. Pád meteoritu není každodenní záležitostí. Naleznou-li se z něho kousky, je z toho sláva. Pětkrát či šestkrát se stalo, že se podařilo takovou padající hvězdu vyfotografovat, určit její dráhu a po dopadu i nalézt. Primát má doktor Zdeněk Ceplecha z Ondřejova s meteoritem, který spadl u Příbrami. Později se to podařilo zopakovat v USA a Kanadě. A teď se něco podobného stalo opět tady u nás, na Moravě. Několik lidí vidělo za bílého dne jasný bolid, tři amatéři tuto několikavteřinovou událost videokamerou zaznamenali a dva další lidé našli kousky, které dali odborníkům. Než meteorit spadl, kroužil vesmírem a tam se do něho zapisovalo kosmické záření. To v kameni vyvolává změny. Tyto změny se musí měřit v izolovaném prostředí a hlavně - co nejdříve po pádu. Měření ukáže, jak dlouho pobýval meteorit ve vesmíru a jaká tam byla intenzita kosmického záření. Laboratoří, kde to umějí, není mnoho. Ta nejbližší je v Itálii. Telefony drnčely a badatelé vymýšleli, jak meteorit co nejrychleji do laboratoře přepravit. Češi chtěli skočit do auta a vydat se na cestu. Pak se rozhodlo, že rozumnější bude poslat kámen spolehlivou rychlou dodávkovou službou. Po ruce je DHL, mezinárodní expresní letecká přeprava zásilek. Ve čtvrtek odpoledne tedy meteorit odletěl. Jak skvělé. Nikdo nemusí sedat za volant a nemusí kupovat rakouskou dálniční známku. Spokojenost byla předčasná. Po čtyřiadvaceti hodinách italská laboratoř hlásí, že meteorit k nim dosud nedorazil. Ve světě moderních komunikací není těžké zásilku vypátrat. Stačí znát podací číslo a mít přístup na internet. Tam má DHL svou stránku a rubriku "tracking" a kdokoliv snadno zjistí, že zásilka byla odeslána z Prahy ve čtvrtek v 17 hodin, prošla Bruselem a Bergamem, takže následujícího rána v pátek v 9:01 byla v Římě. Odtud je do laboratoře sotva 150 kilometrů. Pak stopa mizí. Ani v pondělí ráno ještě není balíček na místě. V pondělí odpoledne přichází zpráva: zásilka po 96 hodinách dorazila. Přibližnou rychlostí čtrnáct a půl kilometru za hodinu. Speciálně trénovaní běžečtí poslové Velkého Inky údajně doručovali zprávy rychlostí deseti kilometrů za hodinu. Badatel v Praze šílí - jaká nezodpovědnost. Je jen na přátelích, aby mu připomněli, že DHL nenabízí nic jiného než doručení do jednoho či dvou pracovních dnů do velkých měst. To slovíčko pracovní a velké město, které nenaleznete v reklamě, ale jen na internetových stránkách, je tuze důležité. Je totiž jen málo vědců, kteří nepokládají sobotu a neděli za pracovní dny anebo zkoumají pečlivě obsah podmínek. Je klid, a to na všech frontách. Aktivita vzorku poklesla, takže některá měření se jen těžko uskuteční. Badatelé přišli o poučení o kosmickém záření, zato se znovu poučili o tom, že je nutné číst pečlivě všechny reklamy a že je skutečně lepší, zejména v situaci "citově vypjaté" spolehnout na sebe, na vlastní nohy či auta, a to proto, že se některé příležitosti dvakrát nenaskytnou. Takové štěstí má jenom pan doktor Ceplecha z ondřejovské observatoře. Meteorit Morávka je druhý z celosvětových šesti, kterému svědčil.

Petr Jakeš

 

Největší oko do nebe

16.06.2000 - Spolu s dalekohledem uvedl počátkem 17. století Galileo do astronomie i pravidlo "čím větší, tím lepší". Řídil se jím i bohatý amatérský hvězdář William Parsons, pozdější lord Rosse. Narodil se 17. června 1800 v anglickém Yorku, ale působil hlavně na svém statku v Irsku, kde od šestadvaceti let náruživě pracoval na největším teleskopu světa. Začínal od samého počátku: naučil se ze speciálního bronzu odlévat přesná dutá zrcadla, naučil se předcházet jejich praskání a borcení při chladnutí. K jejich povrchové úpravě vynalezl speciální parní brusku, sám zkonstruoval i potřebné pomocné přístroje a mechanismy. Výsledné zrcadlo mělo průměr 182 cm a ohniskovou vzdálenost asi 18 m. Tubus k němu byl zhotoven z jedlového dřeva sevřeného obručemi. A to hlavní - přístroj zvětšoval až třitisícekrát! Měl jen jednu vadu - vážil přes čtyři tuny a při tehdejších technických možnostech se s ním prakticky nedalo hýbat. Ale i to nakonec zažraný teleskopista vyřešil: nechal postavit dvě vysoké tlusté zdi a dalekohled mezi ně zavěsil. Mohl ho pak zvedat jen ve svislém směru, ve vodorovném se musel spoléhat na rotaci Země. Když v únoru 1845 konečně zaměřil Parsons chřtán svého bumbrlíčka na oblohu, čekal ho pohled dosud nevídaný: třeba planety veliké skoro jako Měsíc v úplňku! A taky významný objev spirálních mlhovin. William Parsons zemřel roku 1867, ale na větší dalekohled si svět musel počkat ještě půl století.

 

Sluneční soustava vznikla dříve, než se vědci domnívali

13.06.2000 - Planety začaly vytvářet sluneční soustavu mnohem dříve, než se experti doposud domnívali. Tento fakt prokázal vědecký výzkum soli z meteoritu, který byl před dvěma lety nalezen v Maroku. Vědci navíc odpověděli i na otázku, jak asi sluneční soustava vznikala.

Podle vědců z manchesterské univerzity a z londýnského přírodovědeckého muzea by soli v meteoritu měly být nejstarším dosud nalezeným materiálem na Zemi. Jejich částice pocházejí z doby, kdy sluneční soustava, která vznikla z vířivého prachu a mlhoviny před 4,6 miliardy let, byla teprve dva milióny let stará. Soli navíc dokazují, že sluneční soustava vznikala převážně ve vlhkém a teplém prostředí.

Klíčem pro určení stáří této části skály, která se pravděpodobně ulomila z asteroidu, byla malinká stopa po vypařování plynů. Vypařená sůl ukazuje na výskyt vody na "domovském" asteroidu v prvních několika miliónech let existence sluneční soustavy. To podle vědců znamená, že podmínky pro výskyt života existovaly alespoň na několika místech sluneční soustavy dříve, než vzniklo Slunce, planety a asteroidy.

"Teplota, při které může existovat život, je teplota, při které je voda ještě kapalná. Sůl ukazuje, že voda kapalná byla." Vědci však říkají, že to ještě neznamená, že na meteoritu život opravdu existoval.

Experti analyzovali soli v tomto úlomku a nalezli xenon, jód a izotopy argonu. Překvapivým objevem bylo množství xenonu-129, který se formoval při rozpadu jódu - 129 a který byl klíčem pro datování úlomku. Jód-129 existoval ve sluneční soustavě dříve, ale nyní se na Zemi již nenachází.

Odkazy do webu:

bulletVíce informací o sluneční soustavě
bulletStránky pražského planetária
bullet Kosmické katastrofy - Jiří Grygar

 

Slunce má pihy!

09.06.2000 - Právě vynalezený dalekohled dělá divy. Po Jupiterových měsících přicházejí na řadu sluneční skvrny. I jejich objev bývá připisován Galileovi, avšak první zprávu o nich uveřejňuje v červnu 1610 Johann Fabricius. Tento německý astronom měl navíc to štěstí, že Slunce pozoroval v době jeho "oslabení" mlhou a mraky, takže si nezničil zrak (tolik) jako Galileo. Ten pak byl tak roztrpčen tím, že si i jiní dovolují hlásit se k objevům vykonaným "jeho" dalekohledem, že některé své učené kolegy nařkl z plagiátorství.

 

Jádro Země a žití

02.06.2000 - O existenci magnetismu jsme se většinou dozvěděli nejdříve z dobrodružné literatury. Využívali ho při orientaci podle kompasu nejen mořeplavci při objevech nových světů, ale i lumpové - korzáři, kteří loupili poklady "poctivými mořeplavci" získané (uloupené) na jiných kontinentech. Projevy magnetického pole a magnetismu jsou tak běžné, že je vlastně ani nevnímáme. Jsou však nedělitelně vetkány do žití. Bakterie obsahují minerální zrna s magnetickými vlastnostmi, která umožňují jejich nasměrování - orientaci. Podobně i krystalizující magma vytváří magnetické součástky, jejichž orientace kopíruje magnetické pole. Magnetické pole je v průběhu geologického času velmi proměnlivé; náhle a skokem se mění jeho polarita, což způsobuje, že se severní a jižní magnetický pól Země přepínají. Magnetické pole tvoří kolem Země neviditelný, mocný a pro elektricky nabité částice neprůstřelný ochranný štít. Tomuto obalu, který má tvar protažené elipsy, se říká magnetosféra. Součástí magnetosféry jsou i takzvané radiační van Allenovy pásy, zachycující elektricky nabité částice, které by jinak dopadaly na Zemi. Měnily by charakter živé hmoty, možná by i zabíjely. Země má magnetické pole už dlouhou dobu, vlastně od pradávna. Některé z fyzikálních vlastností Země, například její vysoká měrná hmotnost, a také porovnání s meteority vedou k závěru, že Země má kovové jádro. Magnetické pole zřejmě souvisí s existencí tohoto jádra. Údaje o rychlosti šíření seizmických vln zase naznačují, že zemské jádro má dvě části pevnou vnitřní a tekutou vnější. Je více než pravděpodobné, že v tekuté části jádra dochází díky rozdílům v teplotě k proudění. Obě části dohromady "pracují" jako stator a rotor dynama. Vzniká tak elektrické pole, které indukcí vytváří pole magnetické. A protože víme, že k vykonání práce je nutná energie, dostaneme se v pátrání po příčinách jeho vzniku k otázce, co vlastně tento proces už 4,5 miliardy let pohání. Americký geofyzik Francis Birch již před padesáti lety objevil nesoulad: zemské jádro je o něco lehčí, než by mělo být, kdyby bylo složeno z čistého železa a niklu. Tato nesrovnalost asi vysvětluje, proč zemské jádro pracuje. V jádru musí být přítomen ještě nějaký, zřejmě velice běžný prvek, který je odlehčuje. Protože sotva kdy budeme mít vzorky jádra, a také proto, že napodobit podmínky jádra v laboratořích se zatím daří tuze nedokonale, nevíme, který prvek jádro odlehčuje. Proto také nevíme, kdy a za jakých podmínek tato směs lehkého prvku a železa zcela utuhne a zemské jádro přestane pracovat. Situace to bude katastrofální: nejenže zmizí, a to asi dost rychle, magnetické pole, ale Země ztratí svůj ochranný štít, přestane se objevovat polární záře, někteří ptáci začnou bloudit, i bakterie ztratí orientaci. Pokud tu jako lidský druh ještě budeme, ztratíme ochranný magnetický štít, nebudeme proti kosmickému záření chráněni a asi nepřežijeme. Je málo pravděpodobné, že to bude příští rok, ale jednou k tomu dojde, možná za deset tisíc, možná za sto tisíc let. Život na planetě tedy závisí na stavu zemského nitra, konkrétně kovového jádra v hloubce 2900-6300 kilometrů pod zemským povrchem. Zní to jako přehánění?

Petr Jakeš

 

Hvězdáři mají další meteorit z Morávky

Druhá část velmi jasného meteoru - bolidu, který dopadl začátkem května do beskytské obce Morávka, 29. 5. 2000

29.05.2000 - Vědci, kteří už nevěřili, že je možné nalézt nějaký další pozůstatek velmi jasného meteoru - bolidu z 6. května, minulý čtvrtek prožili příjemný šok. Tehdy stejně jako začátkem května našel jeden chatař v severomoravské vesnici Morávka v Beskydech pozůstatek meteoritu na své zahradě.

Vědci z Astronomického ústavu v Ondřejově chtějí vyzvat obyvatele Morávky, aby dál po meteoritech pátrali.

Druhá část velmi jasného meteoru - bolidu, který dopadl začátkem května do beskytské obce Morávka, 29. 5. 2000

"Chceme přímo na místě zaměřit let prvního meteoritu, který nyní zkoumají Italové, a pohovořit osobně s některými dalšími svědky" řekl vědecký pracovník Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově Jiří Borovička. "Chceme vyzvat vyvěšenými plakátky lidi z Morávky, aby dál po meteoritech pátrali."

"Určitě tam může být dalších pár kousků. Myslím si, že je možné, aby někdo další pozůstatek meteoru našel. Pochybujeme sice, že je možno je nalézt systematickým hledáním, ale náhoda v těchto případech hraje podstatnou roli. Třeba je možno meteorit nalézt na cestě nebo když bude někdo sekat na zahradě trávu," řekl astronom Borovička.

Pozůstatek velmi jasného meteoru - bolidu z 6. května a na mapě vyznačená severomoravská obec Morávka, kam meteor dopadl, 29. 5. 2000

Právě druhý nálezce objevil meteorit až poté, co média zveřejnila, že lidé mohou další zbytky bolidu nalézt. "Vzpomněl si na svištivý zvuk, který šestého května odpoledne slyšel u svého domu a prohledal zahradu. Úspěšně," řekl zaměstnanec ostravské hvězdárny a planetária Tomáš Havlík.

Druhá část velmi jasného meteoru - bolidu, který spadl 6. května do beskydské vesnice Morávka, 29. 5. 2000

Slovníček:

Meteor - světelný úkaz, který způsobuje nebeské těleso prolétávající zemskou atmosférou
Meteorit - zbytek nebeského tělesa, který dopadl na zemský povrch
Bolid - velmi jasný meteor

 

Atlantis úspěšně přistál na Zemi

Mezinárodní kosmická stanice, kterou astronauti z raketoplánu Atlantis opravili a vyzvedli na oběžnou dráhu, 27. 5. 2000

29.05.2000 - Americký raketoplán Atlantis úspěšně přistál na floridském Mysu Canaveral, odkud sedmičlenná posádka odstartovala minulý týden, aby vyzdvihla budovanou Mezinárodní kosmickou stanici na vyšší oběžnou dráhu. NASA hodnotí misi jako úspěšnou.

Posádka raketoplánu v sobotu dokončila práce ve vesmíru a zamířila k Zemi.

Americký raketoplán Atlantis nad přistávací rampou floridského Mysu Canaveral, 29. 5. 2000

"Raketoplán se pomalu vzdálil od třicetitunového komplexu," oznámil v sobotu americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) v texaském Houstonu.

Úřad v minulých dnech vyjadřoval naprostou spokojenost s misí. Astronauti provedli na kosmické stanici nezbytné opravy a vrátili ji na oběžnou dráhu. Stanice totiž vzhledem k zesílené sluneční aktivitě a chybějícímu ruskému modulu Zvězda ztrácela na výšce. Během mise ji Atlantis vynesl téměř o 48 kilometrů výše na oběžnou dráhu 381 kilometrů od Země.

Mezinárodní kosmická stanice, kterou astronauti z raketoplánu Atlantis opravili a vyzvedli na oběžnou dráhu, 27. 5. 2000

Modul Zvězda má být dopraven ke stanici v červenci a bude ji udržovat na potřebné oběžné dráze. Astronauti vyměnili i čtyři ze šesti baterií na výrobu proudu, které byly vypadlé nebo vypadly.

"Atlantis a jeho posádka dělaly z našeho pohledu divy," prohlásil ředitel letu Paul Hill.

Americký raketoplán Atlantis úspěšně přistál na floridském Mysu Canaveral v 8 hodin 20 minut středoevropského času, 29. 5. 2000

Od příštího roku by pak mohla na komplexu začít pracovat první stálá posádka. Tu mají tvořit Američané Susan Helmsová a James Voss a jejich ruský kolega Jurij Usačov. Všichni tři se účastní i nynější vesmírné mise, při níž si budoucí působiště zevrubně prohlédli.

 

Pátý meteorit zazářil

27.05.2000 - Teprve pětkrát v historii astronomie se podařilo nejen nafilmovat průlet meteoru ovzduším, ale pak také najít jeho úlomky. Z filmového záznamu je možné určit, odkud vlastně meteorit pochází. Poprvé se tak stalo u nás v roce 1959, popáté pak letos 6. května rovněž v naší republice. Úlomek, který našel jeden chatař v severomoravské vesnici Morávka na své zahradě, může přinést další pozoruhodné poznatky o naší sluneční soustavě.

Od okamžiku zrodu slunečního systému před 4,6 miliardy let se totiž nebeská tělesa včetně Země značně změnila. Patrně jediný materiál, který zůstal víceméně v původní podobě, jsou jakési třísky z téhle gigantické stavby v podobě planetek čili asteroidů a jader komet, které okolo nás krouží. A z nich k nám přilétají jejich úlomky.

Ždibec štěstí na počátku

"Nálezci meteoritu z Morávky, který nechce být ze skromnosti jmenován, všichni stále děkujeme," říká geochemik Petr Jakeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. "Je to malé tělísko, váží pouze 214 gramů, ale pro naše výzkumy bohatě stačí." Bývá zvykem, že meteority se nazývají podle místa dopadu. Ten náš se tedy jmenuje Morávka. "Předpokládáme, že původní těleso bylo mnohem větší a během průletu atmosférou se rozpadlo na víc než 30 kousků," vysvětluje Zdeněk Ceplecha z Astronomického ústavu Akademie věd v Ondřejově, který se nalezením a důkladným zpracováním meteoritu z roku 1959 zařadil mezi světově uznávané kapacity. "Tyhle kousky dopadly na velké ploše Beskyd, v místech, která nejsou příliš přístupná, jsou tam lesy a strže. Tím, že se našel jeden kus na zahradě, jsme měli ohromné štěstí. A k tomu ještě přistupuje doba průletu - letní poledne, kdy ho mohla sledovat spousta lidí, od nichž máme důležitá ústní svědectví a také tři videozáběry." To všechno bylo náramně důležité. Ovšem k úspěšnému výzkumu leckdy potřebují vědci nejen dobrou průpravu, zkušenosti a dokonalou techniku, ale i tenhle ždibec štěstí.

Chondrit od Marsu

Prvotním mateřským tělesem tohoto kamínku mohla být planetka, která krouží ve sluneční soustavě. Nejspíš se před miliony let srazila s nějakým jiným tělesem, takže se od ní oddělil balvan o průměru několika metrů a váze mnoha tun. Kámen doputoval k Zemi, zachytil se v její atmosféře a nakonec se rozpadl. Většina hmoty se vypařila a jen několik úlomků dopadlo na zemský povrch. Ze získaného meteoritu odloupli odborníci malou šupinku, která váží asi jeden gram, k základnímu mineralogickému výzkumu. Rozbor provádí podle návrhu Petra Jakeše, který má v tomto směru značné zkušenosti z Lunárního a planetárního ústavu NASA v Houstonu, Jiří Frýda z Ústředního ústavu geologického v Praze na elektronovém mikroanalyzátoru. "Těleso patří k běžným meteoritům," objasňuje Petr Jakeš první závěry. "Těmto druhům těles říkáme chondrity a mezi dosud nalezenými kamennými meteority převládají. Mateřské těleso, z něhož byl tenhle kousek před miliony lety vymrštěn do vesmíru, zřejmě krouží v pásu asteroidů poblíž Marsu. Na to jsme přišli jednoduše - mineralogická analýza ukazuje, že těleso bylo poměrně dost zahřáté. Planetky, které krouží blíže Marsu, totiž byly v minulosti víc zahřáté než ty, které mají blíž k Jupiteru. Tři čtvrtiny Morávky tvoří křemičitany, asi čtvrtina je ze železa s vysokým obsahem niklu." To je výsledek prvního desetihodinového zkoumání v mikroanalyzátoru Ústředního ústavu geologického. Důkladnější rozbor si vyžádá ještě možná 50 až 60 hodin. Po vymrštění z planetky působí na každý volně letící balvan kosmické záření. A na základě jeho zbytkového množství se dá určit, kdy se to stalo. Tuto dobu mají určit právě italští fyzici z laboratoře LNGS.

Stovky vizuálních pozorování

V Astronomickém ústavu v Ondřejově zkoumají Zdeněk Ceplecha, Jiří Borovička a další astronomové dráhu mateřského tělesa. Zpětný propočet si podle Borovičky vyžádá ještě asi dva týdny práce. "Dostali jsme stovky zpráv o vizuálních pozorováních, ovšem nejdůležitější jsou tři kratičké videozáběry. Na jednom z nich je vidět celá sprška úlomků, na něž se původní těleso rozpadlo - je jich 30 až 35. Předběžně se nám zdá, že tento meteor patří do typu zvaného Aten - ty stráví většinu času blíže Slunci než Zemi. Na dráhu směrem k nám se dostanou vlivem jiných nebeských těles." Velikost původního objektu už je zhruba jasná. Podle Jiřího Borovičky měl průměr jeden až dva metry. Chondrity mají velkou hustotu, to znamená, že jsou těžké a mají velkou destruktivní sílu. Kdyby tedy mateřské těleso meteoritu Morávka bylo mnohonásobně větší a dokázalo proletět ovzduším, mohlo nám způsobit nemalé starosti. I z tohoto důvodu je výzkum těchto těles důležitý.

Slovníček

Meteor - světelný úkaz, který způsobuje nebeské těleso prolétávající zemskou atmosférou
Meteorit - zbytek nebeského tělesa, který dopadl na zemský povrch
Bolid - velmi jasný meteor

 

Programovali pro americkou NASA

27.05.2000 - Žádné hranice mezi státy, žádné rozdíly mezi velkými a malými, žádné hodiny obchodních jednání - takové je podnikání na internetu. Přesvědčit se o tom mohla českobudějovická počítačová společnost CAD Studio, která nabízí vlastní programy na světové síti. Jeden z nich se zalíbil americké kosmické agentuře NASA při vývoji raketoplánů - konkrétně program, který umí konstrukční díly trojrozměrně zobrazit i na internetu. To Američané nutně potřebují, aby se na vývoji raketoplánů mohli přes síť podílet vědci ze všech koutů světa.

"Šlo to rychle, nic složitého. Přišel e-mail z NASA, že mají zájem o náš softwarový produkt, neboť přesně odpovídá jejich představě. A hned chtěli adresu naší pobočky ve Spojených státech, aby mohli program zakoupit. To pro nás samozřejmě byla úsměvná představa - firma z Českých Budějovic s pobočkou v Americe. Nakonec to vyřešilo pár internetových vzkazů a obchod za pár stovek dolarů byl uzavřen," říká ředitel a spolumajitel CAD Studia Karel Veverka.

V oboru s extrémní konkurencí, bez reklamy či výběrových řízení prorazila malá českobudějovická firma na úplný vrchol světové techniky.

"Právě to je kouzlo internetu, na němž programy nabízíme a prezentujeme. Dozvědět se o nás tak mohou zákazníci pomocí odkazů či referencí v odborných časopisech," vysvětluje druhý spoluvlastník firmy Vladimír Michl.

CAD Studio se snaží vyplnit volná místečka na trhu, do nichž se gigantickým konkurentům nechce - často nabízí různé doplňky k programům od renomovaných konkurentů, anebo vyvíjí vlastní speciální produkty. "To je právě příklad programu pro NASA, jejž nikdo jiný na světě nemá," chlubí se svým dílem Jan Liška, který úspěšný program vymyslel.

Kdo nakupuje na internetu, často ani nemusí vědět, z kterého konce světa pochází výrobce, natož o jak velkou či známou firmu jde. Může to být podnik se sídlem ve stopatrovém mrakodrapu, anebo nadšenec programující doma v obýváku. CAD Studio s ročním obratem okolo pětasedmdesáti milionů korun sídlí v opravené historické budově kousek od centra Českých Budějovic. V kancelářích šéfů a dole v recepci jsou všichni v oblecích, neboť se často setkávají přímo se zákazníky.

Jinak to vypadá nahoře v místnostech, kde sedí výhradně mladí muži, zahledění do blikajících monitorů, někteří v tričku a v šortkách, od rána do večera. Moc toho nenamluví, raději se domlouvají přes elektronickou poštu. Tady je mozek firmy.

Vlastní nákup počítačového programu probíhá asi takto: zákazník si vyhlédnutý software může třeba na týden stáhnout ze sítě na svůj počítač a vyzkoušet jej. Když mu nevyhovuje, je to podobné jako v obchodě - vrátí zpět do regálu, v tomto případě na internet. Aby někdo nemohl programy ukrást a stáhnout si je ze sítě bez zaplacení, bývají chráněny tím, že fungují jen po omezenou dobu. Když má zákazník zájem, zaplatí a firma program odblokuje. Ten se tak stává plně funkčním.

Odborníci tvrdí, že takový je dnešní obchod v oblasti informačních technologií - kvůli nedostatku zkušených programátorů často musí i renomované firmy brousit po internetu a nakupovat programy. Jednou v Česku, po druhé třeba v Indii. Tentýž výrobek jako NASA si například krátce poté zakoupil i další významný zákazník - mladoboleslavská automobilka Škoda Auto.

"Počítačové programy si vyhledáváme na internetu velmi často, protože je to pohodlné, rychlé a levné. Nemusíme složitě jezdit na specializované veletrhy," říká Václav Řičář ze Škodovky. Šéf CAD Studia Karel Veverka doplňuje: "V oboru je takový tlak na efektivitu, že se nehraje na žádné hrdinství nebo velká jména. Proč nakupovat ve Spojených státech za dva tisíce dolarů, když totéž mohu koupit za pět set dolarů na druhém konci světa ve shodné kvalitě a stejně rychle." Budějovičtí představitelé takzvané nové ekonomiky - jak někteří politici říkají podnikání v oborech okolo informačních technologií - si však stěžují, že raketovému tempu rozvoje nestačí ostatní obory hospodářství.

"Vlastní obchod a předání zboží proběhne během několika vteřin, ale platba šekem a převedení peněz třeba z Asie trvá i několik měsíců," uvádí Veverka. I tento problém však nedávno počítačové firmy už překonaly po svém - teď se platí klasickými bankovními kartami přes internet.

 

Kosmonauti z Atlantisu vyšli do vesmíru

Kosmonauti Jeffery Williams a James Voss z raketoplánu Atlantis ve vesmírném prostoru, 22. 5. 2000

22.05.2000 - Kosmonauti Jeffery Williams a James Voss, členové posádky rakotoplánu Atlantis, vystoupili do vesmírného prostoru. Astronauti během zhruba šesti hodin mimo raketoplán opravili komunikační anténu a mechanickou ruku, jež poslouží pro budoucí montážní práce na Mezinárodní kosmické stanici.

Raketoplán Atlantis odstartoval v pátek z floridského Mysu Canaveral.

Voss a Williams tančili v bílých kombinézách ve vzdálenosti asi 330 kilometrů od Země. "Ta naše planeta je skvělá," zvolal obdivně Voss při pohledu na Zemi.

Jeffery Williams a James Voss vystoupili do vesmírného prostoru, aby opravili komunikační anténu a mechanickou ruku, jež poslouží pro budoucí montážní práce na Mezinárodní kosmické stanici, 22. 5. 2000

Raketoplán zakotvil v neděli u zárodku vesmírné stanice, kterou zatím na oběžné dráze kolem Země tvoří dva moduly - americký Unity a ruský Zarja.

Hlavním úkolem sedmičlenné posádky je vrátit Mezinárodní kosmickou stanici na oběžnou dráhu. Stanice totiž vzhledem k zesílené sluneční aktivitě a chybějícímu modulu ztrácí na výšce. Během mise ji má Atlantis vynést téměř o 40 kilometrů výše na oběžnou dráhu 376 kilometrů od Země. Momentálně se stanice nachází zhruba ve výšce 340 kilometrů.

Posádka zároveň stanici připraví na automatické připojení dalšího velkého komponentu, jímž bude ruský servisní modul Zvězda s obytnou buňkou. Ten také bude orbitální komplex udržovat na stálé oběžné dráze. Rusové plánují jeho vypuštění na polovinu července.

Astronauti během zhruba šesti hodin mimo raketoplán opravili komunikační anténu a mechanickou ruku, jež poslouží pro budoucí montážní práce na Mezinárodní kosmické stanici, 22. 5. 2000

Kosmonauti ještě předtím poznají nové prostředí stanice, v níž má začít od příštího roku působit stálá, zatím tříčlenná americko-ruská posádka. V noci na úterý mají vstoupit do modulů, opravit vše potřebné a vybavit je tunou materiálu, který přivezli v raketoplánu.

 

Atlantis odletěl na záchrannou misi

Členové posádky měli před startem dobrou náladu, 19. 5. 2000

19.05.2000 - Minutu před východem Slunce, v poledne našeho času, odstartoval se sedmičlennou posádkou z floridského Mysu Canaveral raketoplán Atlantis. Úkolem posádky je zastavit sestup budované Mezinárodní kosmické stanice, která padá do atmosféry každý týden až o tři kilometry. Kvůli ruskému zpožďování dodávek totiž na stanici dosud chybí modul stabilizující její oběžnou dráhu.

Posádka raketoplánu Atlantis, který odstartoval z floridského Mysu Canaveral 19. 5. 2000 brzo ráno místního času

Připojení raketoplánu k orbitální stanici se očekává v sobotu. Astronauti jsou první posádkou, která za poslední rok k nedokončené stanici míří. Skupina, již tvoří šest Američanů a jeden Rus, stráví uvnitř a vně komplexu pět dní.

Prioritou astronautů je vyměnit čtyři ze šesti nefunkčních solárních panelů.

Raketoplán Atlantis odstartoval z floridského mysu Canaveral brzo ráno místního času, 19. 5. 2000

Dalším klíčovým úkolem je vrátit stanici na oběžnou dráhu. Stanice totiž vzhledem k zesílené sluneční aktivitě a chybějícímu modulu ztrácí na výšce. Během mise jí má Atlantis vynést téměř o 40 kilometrů výše na kýženou oběžnou dráhu 376 kilometrů od Země. Momentálně se stanice nachází zhruba ve výšce 340 kilometrů.

Posádka zároveň stanici připraví na automatické připojení dalšího velkého komponentu, jímž bude ruský servisní modul Zvězda s obytnou buňkou. Ten také bude orbitální komplex udržovat na stálé oběžné dráze. Rusové plánují jeho vypuštění na polovinu července.

Raketoplán Atlantis těsně po startu, 19. 5. 2000

Někteří astronauti se během nynější mise vydají na "procházku" do otevřeného vesmírného prostoru, aby opravili komunikační anténu a mechanickou ruku, jež poslouží pro budoucí montážní práce.

Posádka také dohlédne na sérii farmaceutických pokusů, jejichž jádrem bude vytváření krystalů proteinů v podmínkách mikrogravitace. V podmínkách mikrogravitace se bude také experimentovat s geneticky pozměněnými materiály.

Start raketoplánu Atlantis z floridského Mysu Canaveral, 19. 5. 2000

Na palubě raketoplánu je také nezapálená olympijská pochodeň a vlajka pro letošní letní zářijové hry v Sydney.

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) v dubnu třikrát start odložil kvůli nevhodnému počasí.

Závěrečné odpočítávání, 19. 5. 2000

Mezinárodní orbitální stanice určená hlavně k výzkumným účelům má být dokončena v roce 2005. Její výstavbu finacují Rusko, Spojené státy, Kanada, Japonsko a evropské země. Kvůli finančním a ekonomickým problémům se Moskva zpozdila s vysláním modulu Zvězda o dva roky.

 

Vítr v kosmickém tunelu

19.05.2000 - Americkou kosmickou agenturu NASA si většina lidí spojuje pouze se zkoumáním vesmíru. Odehrává se v ní však také výzkum ryze pozemských problémů. Její vědci udělali pořádný kus práce i při hledání obnovitelných zdrojů energie.

Výzkumníky z NASA pochopitelně nejvíc zajímají sluneční články, které zásobují kosmické lodě elektrickou energií. Nyní se však zabývají také testováním nového typu větrného generátoru ve svém aerodynamickém tunelu výzkumného střediska Ames. Tamní větrný tunel je největší svého druhu na světě. Používá se především pro proměřování charakteristik letounů a helikoptér při středních a nízkých rychlostech proudění větru. Dá se však využít i pro větrné elektrárny. "Pokud lépe porozumíme aerodynamice rotujícího listu větrné turbíny, můžeme lépe předvídat její chování ve skutečných podmínkách, a můžeme tedy stavět lepší zařízení," říká vedoucí projektu Dave Simms z Laboratoře obnovitelných zdrojů Ministerstva energetiky USA (NREL). A jeden z výzkumníků, Bob Kufeld, doplňuje: "Některé problémy aerodynamiky větrných turbín jsou velmi podobné těm, které jsou zkoumány u vrtulníků." Laboratoř NREL zatím testovala větrné turbíny pouze v přírodních podmínkách na otevřeném prostranství, kde však turbulence a různé další nepravidelnosti v proudění výsledky měření do určité míry znehodnocovaly. Dave Simms proto doufá, že v kontrolovaném prostředí aerodynamického tunelu NASA budou tyto rušivé faktory vyloučeny. Testovaný rotor má průměr deset metrů a je zkonstruován převážně z oceli a z uhlíkových vláken. Zařízení tohoto typu budou instalována na větrné elektrárně v oblasti Altamont Pass východně od San Franciska.

 

Nejznámější kometa

19.05.2000 - Nejznámější kometa učených i nevědomých. Věřilo se, že přinášejí neštěstí, a skutečnost se to zdála potvrzovat (válek a epidemií bylo tehdy jistě víc než viditelných komet). Nejznámější kometou je Halleyova (pojmenovaná podle hvězdáře, který propočítal její dráhu a předpověděl na rok 1759 její návrat). Nejstarší věrohodný záznam o ní pochází z května 240 před naším letopočtem a byl pořízen ve staré Číně. Roku 1066 zase svítila na cestu Vilému Dobyvateli a rozhodla prý o jeho vítězství u Hastingsu, jímž ovládl Anglii. Vrací se každých 76 let a pokaždé světem zavládne neklid. Dokonce ještě roku 1910 pášou psychicky labilní osoby sebevraždy, v některých městech propuká panika. Není divu, jen dva roky starý výbuch tunguzského meteoritu je ještě v živé paměti - koneckonců připomíná ho jeden z pražských kupletů: "... přiletí kometa a praští do světa..." Pravda, toho se věda počátku 20. století už nebojí, zato má obavy z kometárního ohonu. Země jím prochází 19. května 1910 - a nic. Zůstane jen úlevná vzpomínka na působivou podívanou. Teprve poslední návrat komety v březnu 1986 se obešel zcela bez obav. Ale také bez té podívané - z naší zeměpisné šířky byla "stará dáma" prakticky neviditelná. Snad příště.

 

Start raketoplánu Atlantis byl odložen na květen

27.04.2000 - NASA ve středu už potřetí za poslední tři dny zrušila start raketoplánu Atlantis. Zatímco v pondělí a úterý byl důvodem silný vítr na Kennedyho vesmírném centru, ve středu vypuštění raketoplánu zabránily déšť a vítr v místech nouzových přistávacích ploch ve Španělsku a Maroku. Další start raketoplánu bude možný nejdříve 11. května.

NASA je pod velkým časovým tlakem, neboť Atlantis má za úkol zastavit další sestup budované Mezinárodní vesmírné stanice z její plánované dráhy.

Úkolem Atlantisu bude přesunout Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) na vyšší oběžnou dráhu, dopravit tam tunu zásob a zařízení pro budoucí osazenstvo, provést nutné opravy a uskutečnit vědecké experimenty v prostředí mikrogravitace.

Posádku tvoří sedm kosmonautů, kteří se sešli v polovině února. Obvykle se posádky raketoplánů pro mise secvičují nejméně rok, nicméně vážný stav stanice si vyžádal podle americké vesmírné agentury NASA improvizaci, které se nebude možno vyhnout ani v budoucnosti kvůli naléhavým situacím.

NASA musela improvizovat, protože Rusko nebylo schopno včas dodat svůj modul mezinárodní stanice nazvaný Zvězda, který měl kromě prostor pro tříčlennou posádku udržovat stanici na stálé oběžné dráze. ISS se každým týdnem přibližuje o přibližně tři kilometry k zemskému povrchu, protože zvýšená sluneční aktivita způsobila rozpínání zemské atmosféry. Atlantis se proto napojí na stanici a vynese ji o 31 kilometrů výše mimo řídkou zemskou atmosféru. Připojení modulu Zvězda se očekává v polovině července a první posádka by se mohla na vesmírném komplexu zabydlet koncem roku.

ISS, určená hlavně k výzkumným účelům, má být dokončena v roce 2005. Do její výstavby investují Rusko, Spojené státy, Kanada, Japonsko a evropské státy asi 60 miliard dolarů. Kvůli finančním a ekonomickým problémům se Moskva zpozdila s vysláním modulu Zvězda o dva roky.

Na palubě orbitální stanice vymění posádka raketoplánu čtyři ze šesti baterií, které se nabíjejí energií shromažďovanou slunečními panely. Dva astronauti, James Voss a Jeffery Williams, se vydají na procházku do otevřeného vesmírného prostoru, aby opravili komunikační anténu a mechanickou ruku, která poslouží pro budoucí montážní práce.

V posádce jsou dvě ženy, Mary Ellen Weberová a Susan Helmsová, dále veterán ruských kosmických letů Jurij Usačev a Scott Horowitz. Velitelem je James Halsell, který se vypravuje do vesmíru popáté a potřetí jako kapitán. Raketoplán měl původně dopravit na vesmírnou stanici jen zásoby, mezi něž patřily věci osobní hygieny, osobní počítače, vodu a komunikační přístroje.

Účastníci vesmírné výpravy dále dohlédnou na sérii farmaceutických pokusů, jejichž jádrem bude vytváření krystalů proteinů v podmínkách mikrogravitace. Ta usnadní růst krystalů bez defektů způsobených pozemskou přitažlivostí a umožní zkoumání jejich třírozměrné struktury. Proteiny budou základem léků, které mohou být účinné v boji proti rakovině, revmatické artritidě, chřipce a dokonce proti chorobě AIDS. V podmínkách mikrogravitace se bude také experimentovat s geneticky pozměněnými materiály.

Odkaz: Mise raketoplánu Atlantis

 

Galileo se přiblížil k Jupiterovým měsícům

Jupiterovy měsíce, zleva: Thebe, Amalthea a Metis z ledna 2000; snímek byl zveřejněn 24. dubna 2000

25.04.2000 - Vesmírná sonda Galileo zblízka vyfotografovala tři ze čtyř nejvnitřnějších měsíců planety Jupiter. Sonda se dostala dosud nejblíže k měsícům Thebe, Amalthea, Metis a Adrastea.

První snímky sonda pořídila již loni v srpnu, listopadu a další letos v lednu.

Fotografie, které byly zvěřejněny v pondělí 24. dubna a které na Zemi dorazily pomocí prosté rádiové antény, ukazují mimo jiné ze dvou pohledů měsíc Amalthea, jenž je 250 kilometrů dlouhý, má nepravidelný tvar a vyniká světlým pruhem přezdívaným Ida.

Pohled na Jupiterův měsíc Amalthea, vlevo snímek ze srpna 1999, vpravo z listopadu 1999; 25. 4. 2000

"Ze snímků vyplývá, že padesát kilometrů dlouhá Ida je nerovnost terénu vzniklá dopadem meteoritu, nebo horský hřeben," uvedl v prohlášení Damon Simonelli ze Střediska pro radiofyziku a vesmírný výzkum Cornellovy univerzity.

Vědci jsou rádi, že získali vůbec nějaké fotografie. Sondě krátce po vypuštění v roce 1989 přestala fungovat hlavní anténa a badatelé byli nuceni využívat méně výkonnou anténu náhradní.

Galileo se k Jupiteru dostal v prosinci 1995. Jeho původním úkolem bylo strávit studiem této planety a jejích měsíců dva roky. Sonda však zůstává nadále v provozu.

 

Vodní vír ve vesmíru

22.04.2000 - Již v 18. století psal filozof Immanuel Kant o nedávno objevených mlhovinách jako o "soustavách mnoha hvězd". To ještě v témže věku potvrdil astronom William Herschel. V dubnu 1845 vztyčuje bohatý amatér William Parsons v Irsku svůj rekordní dalekohled se zrcadlem o průměru 180 cm a ohniskové vzdálenosti 19 m - a nestačí se divit. Nalezená mlhovina má podobu vodního víru! Dnes víme, že stejně jako všechny ostatní, i spirální mlhoviny jsou velmi vzdálené galaxie. Tvar je dán dynamikou jejich vývoje.

10 let od startu Hubbleova kosmického teleskopu

24. dubna 1990 vynáší raketoplán Discovery na oběžnou dráhu Hubbleův kosmický teleskop. Ve výšce okolo 620 km už prakticky nevadí atmosféra a pozorování může být nesrovnatelně ostřejší. Vzápětí nedočkaví hvězdáři zjišťují, že vinou špatně vybroušeného zrcadla dalekohled nepřekoná své pozemské bratříčky. Proto se k němu vydal koncem roku 1993 další raketoplán, jehož posádka přístroj opravila. Výsledkem jsou (i díky dalším dvěma údržbářsko-opravárenským misím) bezkonkurenční snímky vesmíru a následně řada významných objevů.

 

Výzkum Marsu a Coca-Cola

14.04.2000 - Některé noviny se "obuly" do způsobu, jakým se má financovat poznávání planety Marsu. Průzkumné vozítko Mars Express, jež chce vyslat Evropská kosmická agentura ESA v roce 2003, ponese reklamu pro ty, kteří zaplatí. Neskrývám podivení nad tím, že někomu taková reklama vadí. Domnívám se, že nevadí-li reklama na fotbalovém hřišti, ve veřejnoprávní televizi nebo v metru, neměla by vadit ani na Marsu. A bude účinná. Průzkumy ve Spojených státech amerických ukazují, že reklama je během populárně vědeckého pořadu účinnější než během akčního filmu. Že se na vozítko objíždějící červený kámen na Marsu nebude nikdo dívat? Zdá se to nudné? Připouštím, že pro někoho ano. Ale pouze pro ty, kteří vnímají svět jen očima médií. Takový svět je plochý, klipový a billboardový, tedy zjednodušený na potravu, světlo, zábavu, případně bulvár. Argument, že je to právě to, co lidé chtějí, je nesmyslný. Po čase se tento svět stane nezajímavý, protože lidská přirozenost je jiná. Je jí vlastní touha poznávat svět a hledat v zákoutích mysli a ducha. Je proto krásné, že existují neprobádané oblasti mikrosvěta, makrosvěta a vůbec světa kolem nás. Poznáme-li tajemství černých děr, rozluštíme-li genetický kód lidí, podaří-li se zvládnout AIDS nebo zajistit dostatek pitné vody, vynoří se nové objekty pro poznávání. Věda jako zhmotnění lidské přirozenosti poznávat nabízí současnému světu - alespoň jeho části - neuvěřitelnou lehkost bytí, komunikace a dostupnost informací. Vadí-li někomu, že si badatelé ve výzkumu vypomáhají reklamou, pak mu asi chybí vědomí souvislostí. Jistěže nelze právě teď, v dubnu roku 2000, odhadnout, jak se projeví výzkum Marsu v životě obyčejných lidí. Nevím. Jenom připomenu historii. Když se snažili před padesáti lety v americkém Denveru dělit čas na miliardtiny sekundy, zdálo se toto úsilí naprosto nepraktické a zbytečné. Nikdo nechtěl tento výzkum platit. Dnes si neumíme svět bez laserových měření vzdáleností, orientace mořeplavců, navádění letadel a družicového navigačního systému, které na takové dělení času spoléhají, vůbec představit. Pokud nedokážeme dohlédnout do důsledků vědeckého poznávání (třeba Marsu), měli bychom být schopni přijmout vědu jako druh sportu. Pak by nikomu reklamy na průzkumných vozítkách nevadily. Konečně neúspěchy ale i úspěchy Američanů na tomto poli jsou tak trochu prohrami a vítězstvími a pro Evropany, kteří se této hry dosud málo účastnili, i hozenou rukavicí. Možná, že je v kritice kosmického výzkumu - pojíždění kolem nudných červených balvanů - podvědomý strach. Současná věda je totiž blízko odpovědi na otázku, zda je či není na Marsu a jinde ve vesmíru život. Kdyby se podařilo život prokázat, výrazně by to posunulo naše myšlení. Z nás "výjimečných" by to učinilo cosi tuctového, obyčejného a ve vesmíru opakovatelného. Historickou paralelu lze totiž nalézt v přeměně zeměstředného ptolemaiovského světa na svět sluncestředný - koperníkovský. Naštěstí za našimi městy nehoří hranice k upalování kacířů.

 

Sluneční plachetnice pro daleký vesmír

14.04.2000 - První evropská kosmická sluneční plachetnice by měla být vypuštěna koncem letošního roku pomocí upravené ruské rakety, uvedl nedávno americký týdeník Space News. Tento experiment by podle listu mohl vést k vývoji nových typů pohonu pro cesty automatů do dalekého vesmíru.

Málokdo si uvědomuje, že záření Slunce - stejně jako kterékoliv jiné hvězdy - je schopno vyvolávat tlak na pevná tělesa a plyny. Například při kolmém dopadu na metr čtvereční plochy zemského povrchu působí silou asi 0,00001 newtonu. Tlak, který tím vzniká, je tak nepatrný, že ho člověk vůbec nezpozoruje.

Podmínkou jsou obrovské plachty

Už na začátku století upozornili někteří ruští vědci, že tlak slunečního záření by se dal využít k pohonu plachetnic v meziplanetárním prostoru, samozřejmě s plachtami obrovských rozměrů. A tuto myšlenku se odborníci už několik let pokoušejí prakticky ověřit. Původně chtěli použít gigantickou plachtu o průměru jedenácti kilometrů v roce 1982 američtí odborníci, když uvažovali o vypuštění automatické sondy k průzkumu Halleyovy komety.

Samozřejmě takovou plachtu z velmi jemného, přitom však pevného materiálu chtěli vyložit z paluby raketoplánu ve složeném stavu a teprve na oběžné dráze ji pomalu rozvinovat. Ale když Kongres škrtal v rozpočtu kosmické agentury NASA, museli se tohoto ambiciózního projektu vzdát. Poté vyhlásila Světová kosmická nadace závod plachetnic k Měsíci, který se měl uskutečnit v roce 1992 na oslavu 500. výročí přistání Kryštofa Kolumba v Americe. Své stroje k tomu chystala americká NASA, západoevropská agentura ESA, sovětský podnik Energija a Japonci. Nakonec se soutěž neuskutečnila, protože z technických a finančních důvodů plachetnici nikdo nevypustil.

Jedině Rusové později dvakrát vyzkoušeli menší plachty. Jejich cílem však není pohon stroje, nýbrž přisvětlování zemského povrchu světlem odraženým od Slunce. To je druhá možnost, jak využít obrovské plachty na oběžné dráze. V únoru 1993 rozvinuli ruští kosmonauti plachtu o průměru 20 metrů z paluby nákladní lodi Progres. Pětikilometrové vajíčko světla od ní odraženého přelétlo rychlostí osmi kilometrů za vteřinu severní Francii, Švýcarsko, Německo, část Prahy, Polsko a zmizelo nad Běloruskem. Odraz byl slabý, rovnal se přibližně svitu Měsíce, a protože v Evropě bylo poledne, nic jsme nezpozorovali.

Loni v únoru použili plachtu o průměru 25 metrů, která vytvořila světelnou skvrnu o průměru 5-7 kilometrů a byla jasná jako 5 až 10 měsíců v úplňku, čili - jak odborníci říkají - o síle 5 až 10 lunet. Skupina ruských odborníků vedená známým raketovým konstruktérem Vladimírem Syromjatnikovem na tomto projektu dále pracuje. Jak se uvádí na internetové stránce státního podniku Energija, chtějí Rusové vyzkoušet na oběžné dráze okolo Země plachty o průměru 60-70 metrů na mezinárodní kosmické stanici ISS. Tato kosmická stavebnice by měla být dokončena v polovině příštího desetiletí.

Lacinější, i když velmi pomalé

Plachta, kterou chystá ESA spolu s Německým leteckokosmickým centrem DLR, má tvar čtverce o hraně 20 metrů a vážit bude 50 kilogramů. Předpokládá se, že ji vypustí pomocí upravené rusko-ukrajinské vojenské rakety známé v kódu NATO jako SS-18. Tyto balistické střely vyřadila ruská armáda ze svého arzenálu a má je zničit do konce roku 2007.

"Automatické rozvinutí plachty jsme úspěšně testovali v prostředí simulujícím stav beztíže loni v prosinci," řekl vedoucí pracovník DLR Dieter Kassing. "Jestliže bude pokus úspěšný, s dalším letem sluneční plachetnice počítáme pro rok 2001 nebo 2002." NASA použije sluneční plachetnici poprvé přímo na družici, kde nahradí motorky, které slouží k orientaci družice.

Podle zprávy listu Florida Today chystá kosmická agentura spolu s Harvard-Smithsonianským střediskem pro astrofyziku vypuštění kosmického teleskopu FAME k přesnému zmapování 40 milionů hvězd Mléčné dráhy. FAME má odstartovat na dráhu okolo Země v roce 2004 a jeho rozlišovací schopnost bude taková, že zachytí lidskou stopu na Měsíci. Použití slunečních plachetnic k super přesné orientaci družice v prostoru je velmi odvážný záměr, který svědčí o tom, že američtí specialisté v poslední době získali hluboké znalosti o této nové technice.

Syromjatnikova skupina v Moskvě pracuje na sluneční plachetnici o váze 500 kilogramů, kterou by měla pohánět plachta o průměru 200 metrů. S jejím startem počítá v letech 2003-2005. Tyto plachetnice mají být mnohem lacinější než kosmické stroje poháněné klasickými motory. A však vyznačují se základní nevýhodou - vesmírem plují velice pomalu. Například k cestě od Země k Marsu by cesta trvala čtyři a půl roku, zatímco běžnými motory 9-11 měsíců. Proto se s plachetnicemi počítá jako s nákladními loděmi, které by třeba k Marsu mohly navozit zásoby před tím, než se tam vydají první lidé.

 

Apollo 13: 30. výročí startu

07.04.2000 - 11. dubna 1970 startuje k Měsíci kosmická loď Apollo 13. Po šestapadesáti hodinách letu (ve vzdálenosti 320 250 km od Země) exploduje jedna z nádrží se stlačeným kyslíkem pro palivové články. Dochází k přerušení dodávky elektřiny, hlavní trysky jsou k ničemu, narušen je klimatizační systém velitelské sekce. Tříčlenná posádka se přesouvá do dvoumístného lunárního modulu a pomocí jeho trysek se dostrkává na návratovou dráhu. Let nakonec skončí happy endem a alespoň jedním rekordem: 15. dubna se právě tito handicapovaní kosmonauti ocitli zatím vůbec nejdál od Země - 400 171 kilometrů.

 

Největší poklad hvězdářů se ztrácí

07.04.2000 - Informace o vesmíru přináší astronomům převážně světlo letící k nim z hlubin kosmického prostoru. Nejcennějším, co mají, je proto noční tma, která jim umožňuje světlo z vesmíru pozorovat. Proto se hvězdárny stěhují daleko od měst, popřípadě rovnou na oběžnou dráhu kolem Země. Rušivého osvětlení ovšem přibývá. Potvrzuje to i noční obrázek velké části severoamerického kontinentu, založený na měřeních meteorologického družicového programu americké vzdušné obrany. Svítí na něm zejména města, a v nich zase nejvíce světla vydávají nákupní střediska. Komplikuje se tím život astronomům. A kdo ví, jestli se lidé budou za pár let ještě moci dívat na skutečné hvězdy, a nikoli jen na lampičky v planetáriu.

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *