Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Astronomie a kosmonautika v roce 2000 - 4. část

 

Jaký osud očekává stanici Mir

27.12.2000 - Ztráta spojení mezi ruským kosmickým řídícím centrem a stanicí Mir oživila otázky, jaký bude další osud Miru. Jednoduše řečeno – ať se stane cokoliv, koncem února 2001 zanikne v hustých vrstvách atmosféry. Otázkou však stále zůstává, jakým způsobem se tak stane. Výpadek telemetrického spojení s neobydlenou stanicí na 21 hodin ve dnech 25. a 26. prosince byl varovným znamením, že systémy stanice dosluhují. Bezprostřední příčinou byl náhlý pokles elektrického napětí v síti, kdy selhala dodávka proudu z palubních akumulátorů.

To mělo za následek vysazení hlavní řídicího počítače, který ztratil vládu nad stanicí a ta se přestala orientovat svými slunečními bateriemi na Slunce a nedostatek energie se jen prohluboval. Řídicí středisko v Koroljovu u Moskvy mělo najednou plné ruce práce: Souběžně s krizí na Miru totiž probíhaly závěrečné manévry nákladní lodi Progress-M1 4 blížící se k mezinárodní kosmické stanici ISS.

Nakonec po téměř den trvajícím úsilí se podařilo technikům přepojit nejdůležitější systémy stanice Mir na záložní akumulátorové baterie, obnovit telemetrické spojení, orientovat panely slunečních baterií na Slunce a zahájit dobíjení akumulátorů. Situace byla na čas zvládnuta.

Co plánují Rusové dále? Je definitivně rozhodnuto přes odpor řady poslanců v ruském parlamentu stanici navést ve dnech 27. až 28. února do atmosféry. Přibližně 140 tun vážící kolos bude nasměrován tak, aby závěrečná část průletu atmosférou probíhala nad jižní částí Tichého oceánu, který není obydlen a kde i letecký a lodní provoz je minimální. Běžná družice při vstupu do atmosféry zcela shoří; při velikosti Miru vše několik desítek tun různých trosek průlet atmosférou přežije a dopadne na zemský povrch. Trosky se přitom rozptýlí v oblasti o rozměrech přibližně 500 x 10 000 km. V oblasti jižního Pacifiku však není pravděpodobné, že by napáchaly nějaké škody.

V polovině ledna bude vyslaná ke stanici Mir nákladní loď typu Progress, jejímž úkolem bude upravovat dráhu komplexu tak, aby řízený sestup do atmosféry byl možný. Předpokládá to však, že se stanicí bude udrženo spojení, aby ji mohlo středisko ze Země řídit. Pro případ dalších problémů již před časem uvolnila ruská vláda finanční prostředky i na vyslání pilotované lodi Sojuz-TM s dvoučlennou posádkou Saližan Šaripov – Pavel Vinogradov, která v případě nutnosti měla závady na stanici odstranit, připravit ji k řízenému sestupu a opustit ji jen několik desítek hodin před jejím zánikem. Ve středu k překvapení odborníků byla posádka změněna: likvidátory stanice by se měli stát kosmonauti Gennadij Padalka a Nikolaj Budarin.

Co by se stalo, kdyby se stanice vymkla kontrole a ani kosmonauti by nebyli schopni s tím nic udělat? V současné době létá stanice v průměrné výši 310 km nad zemským povrchem. I v této výši působí odpor zemské atmosféry, která je nyní díky silné sluneční aktivitě i v této výšce značně hustá. Díky tomu nyní klesá výška dráhy přibližně o 800 metrů za den a tento pád se stále zrychluje. Na přelomu ledna a února už by pád bez korekcí dráhy činil 1350 metrů za den. Současné výpočty ukazují, že stanice by samovolně zanikla kolem 28. února (s nejistotou asi ± 10 dní). Tento pád by však byl nekontrolovatelný. Protože se stanice pohybuje po dráze se sklonem 51,6° k rovníku, znamená to, že by mohla spadnout kdekoli mezi 51. rovnoběžkou na severní polokouli a 51. rovnoběžkou na jižní polokouli, tedy v oblasti, v níž žijí asi tři čtvrtiny lidstva. Tak by se mohl Mir stát nebezpečnou zbraní, která by mohla napáchat rozsáhlé škody na majetku i životech.

Proto je nyní Rusko postaveno před nelehký úkol zlikvidovat stanici dřív, než sama spadne. Situaci si zkomplikovalo tím, že příliš dlouho váhalo. Máme již dva podobné případy z minulosti: Američanům se takto vymkl z kontroly osmdesátitunový Skylab, který naštěstí v roce 1979 z větší části zmizel ve vodách Indického oceánu a jen část trosek dopadla na území Austrálie, naštěstí do neobydlených oblastí; Rusům zanikla v roce 1991 dvacetitunová stanice Saljut 7, jejíž zbytky skončily na řídce obydleném území Patagonie v Andách poblíž hranice mezi Argentinou a Chile. Jedinou obětí tehdy byla jedna zabitá kráva.

 

Nákladní Progress se spojil se stanicí ISS

26.12.2000 - Riskantní opětovné ruční připojení nákladní lodi Progress-M1 4 k družicové stanici ISS se zdařilo na první pokus na výtečnou.

Nákladní loď, která se 1. prosince oddělila od komplexu ISS, aby uvolnila místo přilétajícímu raketoplánu Endeavour, byla v dopoledních hodinách v úterý 26. prosince dálkovými povely z řídicího střediska v Koroljovu u Moskvy navedena do bezprostřední blízkosti mezinárodní kosmické stanice. Řízena palubní automatikou typu Kurs nejprve oblétla ISS a zastavila se ve vzdálenosti 190 metrů do stykovacího uzlu na modulu Zarja, na který se velice přesně zaměřila.

Úspěšná orientace lodi potvrdila očekávaní techniků ve středisku, že se podařilo odstranit závadu v programu palubního řídicího počítače, která podobný manévr znemožnila při prvním příletu nákladní lodě ke stanici.

Mezinárodní kosmická stanice ISS bude takto vypadat po svém dokončení

V 11:54 SEČ převzal další řízení Progressu pilot stanice Jurij Gidzenko, který loď úspěšně ve 12:03 SEČ připojil ke stanici ISS.

Progress-M1 4 bude nyní sloužit jako popelnice pro ukládání odpadu ze stanice. V druhé polovině ledna 2001 těsně před příletem raketoplánu Atlantis s dalším stavebním dílem stanice ISS – laboratorním modulem Destiny – se nákladní loď definitivně odpojí od stanice a později bude navedena do hustých vrstev atmosféry nad jižním Tichým oceánem, kde shoří.

Mezitím došlo ke komplikacím na stanici Mir, odsouzené k podobné záhubě ve dnech 27.-28. února 2001. V pondělí odpoledne náhle pozemní řídicí středisko ztratilo se stanicí rádiové spojení. V úterý se sice na sedm minut podařilo spojení krátkodobě oživit, ale další pokusy byly zatím neúspěšně. Proto ruští odborníci zvažují možnost vyslat v lednu ke stanici dva kosmonauty na lodi Sojuz-TM, aby situaci na stanici vyřešili a zabránili tak jejímu nekontrolovatelnému pádu kdekoli mezi 51,6 stupněm severní a jižní šířky.

 

Kosmická loď Progress se blíží k ISS

26.12.2000 - Technici z ruského pozemního střediska v Koroljovu u Moskvy ve středu korigovali dráhu nákladní lodi Progress-M1 4. Představovalo to počátek opětného přibližování tohoto kosmického objektu k mezinárodní kosmické stanici ISS, od které se Progress oddělil 1. prosince v očekávání příletu raketoplánu Endeavour.

Opětovné připojení nákladní lodi ke stanici není bez nebezpečí. Při podobném pokusu 25. června 1997 se srazila nákladní loď Progress-M 34 s družicovou stanicí Mir, při níž byl těžce poškozen modul Spektr, z něhož unikl vzduch.

O nový pokus požádala firma RKK Eněrgija, která pro ruskou kosmickou agenturu Rosaviakosmos zajišťuje provoz stanice ISS i nákladních lodí a po dlouhém váhání k tomuto experimentu dal toto úterý souhlas i americký Úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA).

Je totiž nutné zjistit, zda se podařilo odstranit závady v programovém vybavení palubního počítače nákladní lodi, aby se neopakovaly potíže při příletech dalších “náklaďáků”. Když Progress ke stanici přilétal poprvé, selhalo automatické navádění a ani ruský kosmonaut Gidzenko zpočátku manévr nezvládal ručním řízením TORU z paluby ISS zejména proto, že byl oslněn sluncem a že optika televizní kamery používané pro navádění se zarosila. Teprve po hodině vyčkávání, když se kamera dostatečně prohřála a Slunce svítilo z jiné strany, se stykovací manévr podařilo úspěšně dokončit.

Nové spojení Progressu-M1 4 je naplánováno na 26. prosince kolem 13 hodin středoevropského času. Proběhne opět ručně, protože radiolokační anténa automatického systému navádění nákladní lodi musela být před připojením ke komplexu ISS sklopena a znovu se již vyklopit do pracovní polohy nedá.

 

Počasí pozorovatelům ISS nepřálo

Celkový pohled na Mezinárodní vesmírnou stanici se všemi solárními panely, tak bude vypadat po dokončení. Autor: Stránky Mezinárodní vesmírné stanice

18.12.2000 - V prvním týdnu, kdy bylo možno uvidět Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) i nad územím České republiky počasí pozorovatelům moc nepřálo. Teprve ke konci týdne se začala oblačnost protrhávat. Navíc teprve od víkendu byly přelety v dostatečné výšce nad obzorem. Ze zpráv, které zatím byly zveřejněny o pozorováních nad severem Ameriky, vyplývá, že hvězdná velikost při optimálních přeletech v nadhlavníku dosahuje jasnosti až –2,5 magnitudy.

Magnitudou se měří zdánlivá jasnost nebeských těles, přičemž čím menší číslo, tím jasnější hvězda je. Nejslabší pouhým okem pozorovatelné hvězdy za nejlepších pozorovacích podmínek mají +5 magnitudu, nejjasnější hvězda oblohy (Sirius) má magnitudu –1,43. Planeta Venuše – Jitřenka nebo Večernice – může dosahovat hvězdné velikosti –4,5 magnitudy.

Splnily se tedy předpoklady, že ISS je jasnější, než nejjasnější hvězdy na obloze, vyrovná se maximální jasnosti planety Jupiter, ale je zatím předstihována planetou Venuší. To se však v budoucnu změní, protože plocha slunečních panelů vzroste po přidání dalších modulů na pětinásobek.

Při pozorováních ISS se projevuje i to, že povrch panelů je kvůli dosažení dobrých tepelných vlastností pozlacen, a tak světlo jimi odražené má načervenalou barvu a podobá se tak trochu zbarvení planety Mars.

V současné době nejsou panely natáčeny za Sluncem, protože by jejich maximální výkon stejně nebyl využit, a jsou orientovány stále horizontálně. Panely budou natočeny až v lednu 2001, kdy mají Američané připojit ke stanici svůj laboratorní modul Destiny a vzrostou tak nároky na energetický systém.

Při natáčení panelů se mohou paprsky odrážet intenzivněji směrem k Zemi a tedy "házet prasátka”, která mohou zvýšit na několik vteřin mnohonásobně jasnost objektu. Pak bude pozorování přeletů tím napínavější.

 

Vědci: Na Marsu je asi život

15.12.2000 - Teorii o možném životě na Marsu podpořily výsledky nové americké odborné studie. Vědci podle ní objevili v meteoritu z rudé planety stopy po primitivních formách života - vodních bakteriích. Toto tvrzení je založeno na skutečnosti, že v meteoritu byly nalezeny nepatrné magnetické krystaly, které jsou identické s krystaly, jež používají pozemské vodní bakterie jako jakýsi kompas pomáhající jim při hledání "potravy".

Studie, o níž ve čtvrtek informovala některá média, bude v plném znění otištěna v prosincovém čísle odborného časopisu Geochimica et Cosmochimica Acta. Jsme ve vesmíru sami? Nebo není život žádnou výjimkou a lze jej nalézt i v naší sluneční soustavě? Tyto otázky vzrušují lidstvo už dlouhou dobu, v devadesátých letech se však z vědeckofantastické literatury a filmů přenesly i do vědeckých ústavů.

Debaty o možném životě na Marsu dostaly tento čtvrtek nový podnět. V meteoritu, který je starý 4,5 miliardy let a dostal se do oblasti Antarktidy z Marsu před třinácti tisíci let, se podle amerických vědců našly stopy po bakteriích mimozemského původu.

Meteorit byl objeven v roce 1984 a od té doby je podroben zkoumání. Pokud by byl tento nález potvrzen, byl by to důkaz, že na Marsu přinejmenším kdysi život byl byť ve velmi primitivních formách.

Stručný výtah z rozsáhlejší studie uvádí, že vědci objevili v meteoritu magnetické krystaly, které vytváří na Zemi pouze velmi vzácný druh vodních bakterií, jimž pomáhají při vyhledávání výživy. Krystaly jsou chemicky čisté a nemají žádné defekty.

"Evolučním procesem si tyto bakterie vytvořily dokonalé minimagnety, které jako kompasy využívají k orientaci v okolním světě," vysvětlil pro CNN geobiolog Joseph Kirschvink, který se zúčastnil výzkumu, financovaného Americkým úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA).

"Stejnému úkolu se věnovalo a v podstatě stejného výsledku dosáhlo celé jedno průmyslové odvětví, které v uplynulých padesáti letech vyvíjelo malé magnetické částečky pro magnetické pásky a počítače," řekl Kirschvink.

"Mars je menší než Země a vyvíjel se rychleji. Takže bakterie schopné vytvářet magnetické krystaly se na Marsu objevily pravděpodobně mnohem dříve než na Zemi," domnívá se Simon Clement, který je také podepsán pod studií, zveřejněnou v novém čísle odborného časopisu Geochimica et Cosmochimica Acta.

Zajímavá zpráva, týkající se Marsu, byla zveřejněna také v průběhu minulého týdne. Vyhodnocení snímků pořízených sondou Mars Global Surveyor totiž ukázalo, že v některých místech planety jsou s největší pravděpodobností zbytky usazenin vzniklých s největší pravděpodobností na dně moří.

 

Máme se připravit na klimatické změny?

15.12.2000 - Má Slunce vliv na zdravotní stav kardiaků? Otepluje se zeměkoule, nebo ne? Jaké změny v atmosféře můžeme očekávat? To byly pouze některé z otázek, jež kladli čtenáři MF DNES při in ternetové odpovědně Janu Laštovičkovi, řediteli Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd v Praze na Spořilově. Tato příloha nyní přináší výběr z nejzajímavějších odpovědí. Jak je na internetu zvykem, dotazující se podepisovali obvykle křestním jménem nebo přezdívkou.

Kde je největrnější místo v republice? A kde je největší závětří? - ptal se čtenář Filda.

Největrnější místa jsou vrcholky hor. Z českých meteorologických stanic je to Milešovka. Jinak bych ale největší vítr čekal na Sněžce. Kde je největší závětří, nevím, ale takových míst bude po republice víc. Na většině míst republiky není vítr dostatečně silný pro stavění větrných elektráren.

Existuje i nějaká sluneční mapa ČR? A tak jako provozujete experimentální větrnou elektrárnu, provozujete i solární? - chtěl vědět čtenář Jirka.

Solární elektrárnu neprovozujeme. O existenci sluneční mapy republiky nevím. My se soustřeďujeme jen na některé věci, které se snažíme dělat pořádně, jako třeba větrnou energetiku. Solární energií se zabývají jiná pracoviště v ČR.

Myslíte si, že nás čekají výraznější změny klimatu ve smyslu mírnější zimy a horká léta? - mailoval čtenář, který se skryl pod označení Nape.

Modely ukazují výrazně teplejší zimy i o něco teplejší léta, ale s vysokým výskytem horkých dní a obecně s vyšším výskytem extrémních situací včetně přívalových dešťů. Obávám se, že příroda s tím bude mít problémy. Proto se lidstvo bude muset dohodnout a růst skleníkového efektu nejdříve omezit a pak zastavit.

Jak ovlivňuje Slunce Zemi? Dá se věřit předpovědím v televizi o stupni rizika pro kardiaky? - ptal se Milan Klimka.

Slunce ovlivňuje Zemi různými způsoby. Během desítek až stovek tisíc let se periodicky mění dráha Země okolo Slunce a sklon její rotační osy k dráze - to je zřejmě jedna z příčin střídání dob ledových a meziledových. Během jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity i v kratších obdobích se trošku mění celkové záření Slunce - změny jsou sice řádu promile, ale jde o celkovou energii vstupující od Slunce do atmosféry. Podstatně více se pak mění sluneční ultrafialové záření a sluneční vítr, vyvolávající geomagnetickou aktivitu, ale jejich podíl na celkové energii od Slunce je podstatně menší. Známe řadu dost průkazných vzájemných závislostí o vztahu Slunce - atmosféra, ale neznáme mechanismy. V podstatě to je ve stavu základního výzkumu a názory světové vědecké obce jsou značně nejednotné. Na televizních předpovědích stupně rizika pro kardiaky se nepodílíme. Podle mého názoru je řada kardiaků skutečně citlivá na biometeorologické a sluneční děje podstatně více než zdraví lidé, ale pro každého to nemusí platit.

Jaké typy klimatu najdeme v Evropě a kde jsou hranice mezi nimi? - dotazovala se Šárka Tauberová.

V Evropě najdeme od jihu k severu klima subtropické (např. Andalusie), mírné (např. my) a polární (např. Laponsko), od západu na východ pak klima maritimní (přímořské) a kontinentální. Od jihu k severu se klima mění podle teploty, od východu k západu podle velikosti roční variace teploty a zčásti i podle vlhkosti.

Říká se, že mezi vědci neexistuje shoda o tom, jestli globální změny klimatu opravdu nastanou - uvědomil si Petr. K. Do jaké míry existuje v těchto otázkách shoda?

V současné době existuje v mezinárodní vědecké komunitě (ne každý, kdo se za vědce vydává, vědcem je) plný konsensus o existenci dodatkového skleníkového efektu, který vyvolává oteplování, což je způsobeno lidskou činností. Otázkou zůstává velikost efektu - tady se výsledky se ještě stále nemálo liší, ale méně než dříve. Je snad ještě pár jedinců, kteří jsou financováni ze zdrojů, jež mají ekonomický či politický zájem na bagatelizaci, případně neexistenci skleníkového efektu. Ale to je zanedbatelná minorita.

Jaké změny v atmosféře můžeme očekávat? - zajímal se čtenář Plíca.

To je tak široká otázka, že ji rozdělím na tři. 1. Lokální znečištění. To je velký problém naší republiky, ale na druhou stranu díky odsíření elektráren, poklesu výroby těžkého průmyslu a plynofikaci se znečištění dolní atmosféry u nás podstatně zlepšilo. Když si zajedete třeba do Jizerských hor, vidíte, jak se les zase postupně samoobnovuje. Hlavním problémem zůstává rostoucí znečištění od automobilů. 2. Narušování ozonové vrstvy. Měli jsme štěstí, že ničení jejího ohonu chlorem a bromem z freonů a dalších látek se projevilo nejdříve v Antarktidě, kde to je pro nás nejméně nebezpečné, a že efekt byl tak silný. Díky silnému tlaku světové vědecké komunity, ekologickým hnutím i značné medializaci byl poměrně rychle uzavřen Montrealský protokol, podle něhož se omezuje produkce látek ničících ozon, a v dalších letech i řada dodatků, které postupně zakázaly výrobu a používání těchto látek. Velká většina zemí tyto dohody podepsala a ratifikovala a i ty ostatní se jimi v podstatě řídí. Proto bylo maximum látek, které poškozují atmosférický ozon, v dolní troposféře v letech 1994-95 a v nyní již klesá. Avšak ve stratosféře je nyní na maximu, protože z dolní troposféry do stratosféry tyto látky obvykle stoupají 5-6 let. Díky ochlazování stratosféry, což mimo jiné vyvolávají skleníkové plyny, se také trochu zhoršuje situace. Proto bude nejhorší situace s ozonem v tomto desetiletí, ale v podstatě je stabilizovaná. Potom se bude stav zlepšovat a mezi roky 2050-2060 by se měl ozon ve stratosféře vrátit na původní hodnoty. Ovšem pokud všichni budou dodržovat dohody!! 3. Skleníkový efekt a globální ohřev atmosféry. Lidstvo produkuje stále více oxidu uhličitého a některých dalších skleníkových plynů, jako je metan. Následkem toho se ohřívá troposféra. To přináší řadu rizik: Postupný růst teploty spojený s větším vypařováním, jen zčásti kompenzovaným růstem srážek, povede k větší aridizaci čili k rozšiřování pouští. Změna systému mořských proudů včetně kolapsu Golfského by způsobila k dočasné ochlazení v severozápadní Evropě s možností částečného zalednění Skandinávie, patrně její severní části. Nakonec velký růst globální teploty by rozpustil prakticky veškerý led na Zemi - to by vedlo k růstu hladiny moří o až o 70 metrů a ohřev vrchních vrstev oceánu by ještě pár metrů přidal. Co by to znamenalo v Evropě, si jistě umíte představit. Jen jako zajímavost - v maximu doby ledové byla globální teplota jen o 5-6 stupňů nižší než nyní. Zatímco u ozonu probíhají změny v desítkách let, zde jde o stovky let. Přijmout účinná opatření se zatím moc nedaří. Dohodu, že v roce 2000 budou emise oxidu uhličitého na úrovni roku 1990, v podstatě dodržela Evropská unie. Ale největší producent tohoto oxidu, USA, dohodu nepodepsaly - v roce 1990 produkovaly USA 23 % celosvětové výroby tohoto plynu, do letoška se zvýšila o 18 %.

Dá se na oteplování Země nějak připravit? Zasazovat teplomilnější rostliny, nakupovat klimatizaci atd.? - přišel se zajímavou otázkou Jerry.

Zatím nic nenakupujte. Globální oteplování vyvolané nadprodukcí skleníkových plynů postupuje pomalu. Jak se to bude vyvíjet dál, závisí na chování lidstva - zda se dohodne či nedohodne na stabilizaci klimatu omezením emisí skleníkových plynů.

 

Mezinárodní kosmická stanice je viditelná z našeho území

15.12.2000 - samozřejmě když přeje počasí.

Stanice se sice dala na nebi spatřit i v předchozích dnech, ale jen po kratičkou dobu a ještě většinou zůstávala poměrně nízko nad obzorem. Nyní však bude viditelná více než nejjasnější hvězda či planeta, byť jen po několik minut. Minulý týden totiž namontovali američtí astronauti první pár slunečních baterií, které se podařilo roztáhnout na plnou délku 33 metrů a rozpětí téměř 73 metrů. Při šířce přes 11 metrů představují dosud nejrozměrnější plošnou konstrukci vypuštěnou lidmi na oběžnou dráhu kolem Země. Později stanice dostane ještě tři další baterie.

Díky této obrovské ploše nových panelů vzrostlo množství slunečního záření, které se od kosmické stanice odráží, takže když je stanice vhodně natočena, stává se jasným objektem. Vzhledem k roční době je nyní Slunce v noci hluboko pod obzorem, a proto většina pozorovatelných přeletů ISS nad Českem probíhá podle jediného scénáře: stanice se objeví nad jihozápadním až jižním obzorem, pomalu šikmo stoupá zprava doleva a pak se náhle ztratí, aniž by zalétla za obzor, protože zmizí v zemském stínu.

Kosmická stanice obíhá kolem Země po dráze, která má sklon k rovníku 51,6°. To znamená, že postupně přelétává nad těmi oblastmi Země, které leží mezi 51,6° severní a jižní šířky, tedy i nad Českou republikou. Jeden oběh kolem Země vykoná asi za 92 minut. Za tuto dobu se Země otočí přibližně o 23° směrem na východ. Stanice se proto "nevrátí" nad stejné místo, ale přelétne o těch 23° západněji. Rovina dráhy se navíc různými vlivy stáčí, takže noční přelety nad Českou republikou se opakují jen přibližně deset dní ve večerních hodinách, pak se přesunou na druhou polovinu noci a po zhruba třech týdnech přelétá stanice Evropu ve dne a není vidět.

Atmosféra je sice ve výšce 380 km velmi řídká, avšak i tak stanici brzdí a její dráha se proto snižuje o půl až půldruhého kilometru za týden a úměrně tomu se zkracuje doba oběhu. Proto je třeba čas od času udělat korekci dráhy a stanici "vystrkat" zpět do původní výše, jinak by brzy spadla na Zemi. To vše - brzdění i korekce dráhy - znemožňuje skutečně dlouhodobé předpovědi viditelnosti, které je pak možné spočítat na základě údajů z americké kosmické agentury NASA jen na několik dní dopředu.

 

Ruská společnost chce vozit lidi do Vesmíru

14.12.2000 - Postavit novou kosmickou loď, která bude dopravovat platící zákazníky na oběžnou dráhu kolem Země. To jsou budoucí plány společnosti MirCorp, která vznikla s cílem prodloužit život dosluhující ruské kosmické stanici Mir. Titulky světových periodik si MirCorp vysloužila plány rekonstruovat Mir na dílem kosmický hotel, dílem komerční laboratoř.

Poté, co v listopadu letošního roku oznámila ruská vláda, že udržovat Mir na oběžné dráze je příliš drahé a riskantní a že tedy kosmická stanice opravdu končí, byly plány společnosti nejasné.

Mezinárodní společnost MirCorp je registrována na Bermudách, sídlí v Nizozemsku a jejím spoluvlastníkem je z šedesáti procent ruská společnost Eněrgija, která Mir vybudovala a provozovala.

MirCorp chce nechat postavit kosmickou loď

Nyní se zdá, že své plány na komerční vesmírné cesty MirCorp nevzdává. Podle středečního prohlášení hodlá během následujících osmnácti měsíců až dvou let nechat postavit novou kosmickou loď v ceně sto milionů dolarů, která bude schopná spojit se s Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS).

Kromě práce na nové vesmírné lodi chce společnost komerčně využívat existující ruskou kosmickou technologii včetně nákladních kosmických lodí a projektů na ISS.

MirCorp by měla mít přístup do budoucího ruského modulu stanice ISS, která vzniká jako mnohamiliardový projekt za účasti 16 států.

Společnost má již prvního platícího zákazníka

Prvním platícím zákazníkem společnosti je kalifornský obchodník Dennis Tito, který se chystal k výletu na Mir začátkem příštího roku.

Po rozhodnutí ruské vlády poslat Mir k zemi MirCorp oznámila, že se pokusí požádat ruskou vládu o povolení, aby Tito mohl odletět na ISS.

 

Astronauté stráví na stanici dva týdny navíc

Americký raketoplán Endeavour, který na oběžnou dráhu vynesl Mezinárodní kosmickou stanici ISS, bez problémů přistál po jedenáctidenní misi na mysu Canaveral na Floridě, 12. prosince 2000

14.12.2000 - Zhruba dva týdny navíc stráví současná posádka na Mezinárodní vesmírné stanici. Důvodem neplánovaného prodloužení mise jsou podle amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír NASA problémy při startu raketoplánu Discovery. Raketoplán Discovery, který je určen k jejich přepravě na Zemi, má totiž poškozenou pomocnou raketu. Tu je třeba vyměnit a neplánovaná oprava způsobí odklad letu.

Velitel posádky Bill Shepherd a jeho dva ruští kolegové Jurij Gidzenko a Sergej Krikalev se měli po čtyřech měsících pobytu ve vesmíru vrátit na Zemi koncem února.

Jejich návrat však bude o 11 dnů odložen. Start Discovery s novou posádkou pro ISS se nyní plánuje na 1. března.

Žádný problém, říká velitel posádky ISS

Velitel stávající posádky ISS Shepherd ujistil, že pro jeho tým nepředstavuje odklad návratu žádný problém. "Máme dostatek zásob potravin i vody. Můžeme použít pár dalších triček, ale koukejte, hodláme se vrátit," dodal s úsměvem Shepherd.

Již 18. ledna odletí k ISS se zásobami pro posádku raketoplán Atlantis.

Raketoplán Endeavour v úterý bezpečně přistál

Americký raketoplán Endeavour, který vynesl na oběžnou dráhu Mezinárodní kosmickou stanici ISS, bez problémů přistál tři minuty po půlnoci středoevropského času na mysu Canaveral na Floridě a ukončil svou jedenáctidenní misi.

Posádka je s výsledky spokojena a díky ní obíhá Zemi dosud největší vesmírná stanice, jejíž velkoplošné panely jsou viditelné i pouhým okem.

Přistání raketoplánu Endeavour

"Jsme teď opravdu v perfektní náladě," prohlásil po přistání astronaut Joe Tanner v rozhovoru pro agenturu AP, ještě na palubě lodi. "Byla to tvrdá práce a myslím, že plný význam toho, co jsme dokázali, si uvědomíme až v klidu pár dní po přistání," dodal.

Astronauté "vyrobili" z ISS zářící hvězdu

Astronauté během týdenní mise nejen připevnili, rozvinuli a připojili na ISS solární panely v celkové délce 73 metrů, ale při další vycházce do volného prostoru opravili jeden z panelů, který se pořádně nerozevřel.

Pro velitele mise Brenta Jetta byly nejzajímavější společné hodiny strávené s americko-ruskou posádkou stanice. "Dokázali jsme spolu řadu užitečných věcí a myslím, že náš pobyt jim pomohl. To zase nám poskytlo podle mého názoru dobrý pocit při odletu," řekl.

Podle shodného názoru posádky Endeavouru vypadal velitel ISS Bill Shepherd a ruští členové posádky překvapivě dobře na to, že mají v programu vyhrazeny pouze čtyři hodiny na spánek. Také vnitřek stanice připadal hostům z Endeavouru velmi uklizený a útulný. Posádky si kromě toho vylepšily náladu i přípravou a ochutnávkou typicky národních ruských a amerických jídel.

Jako další se v lednu k ISS vypraví raketoplán Atlantis. Na projektu ISS se podílí šestnáct států a kosmická stanice by měla být hotova do roku 2006.

 

Český astronom objevil planetku

11.12.2000 - Takzvanou blízkozemní planetku typu Aten objevil 28. října Peter Kušnirák z Astronomického ústavu Akademie věd. Asteroid typu Aten je první svého druhu objevený z území České republiky. Předběžně byl podle pracovníků České astronomické společnosti označen jako 2000 UR16.

Asteroid se v říjnu přiblížil k Zemi nejblíže na vzdálenost asi 2,9 milionu kilometrů, byl tedy asi sedmkrát dále než Měsíc. Nyní se těleso podle astronomů vzdaluje a do blízkosti Země se opět dostane nejdříve v roce 2006.

Planetky Aten jsou tělesa, která kříží dráhu Země a v podstatě obíhají uvnitř její oběžné dráhy. Kolem Slunce oběhnou za méně než rok. Dalšími tělesy, jejichž dráhy se přibližují k Zemi, jsou planetky typu Apollo a Amor.

Ke konci října bylo objeveno 1166 blízkozemních planetek s přesně určenými drahami. První planetku typu Aten objevila v roce 1976 Eleanor Helinová z observatoře Mt. Palomar v USA.

Planetka 2000 UR16 má podle astronomů průměr přibližně 60 metrů. Je tedy podobná tělesu, jehož výbuch vyvolal v roce 1908 poblíž sibiřské řeky Tunguzky ohromné lesní požáry. Tlaková vlna byla tehdy zaznamenána na celé zeměkouli.

Vědecký tým amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a univerzity ve Wisconsinu v roce 1993 zveřejnil zprávu, podle níž záhadný výbuch způsobil asteroid o průměru kolem 30 metrů tvořený horninou, tedy nejběžnější typ meteoritu. Podle vědců vybuchl ohromný meteorit asi ve výšce osmi kilometrů a rozpadl se na drobné fragmenty.

Odkaz do webu: Astronomický ústav AV ČR

 

Kosmická stanice bude vidět jako jasná hvězda

Američtí astronauté Carlos Noriega (vlevo) a Joe Tanner z raketoplánu Endeavour znovu vystoupili do kosmického prostoru, kde upravovali provoz solárních panelů Mezinárodní vesmírné stanice. (7. prosince 2000)

09.12.2000 - Pokud bude v pondělí večer jasná obloha, budou moci lidé na jižní a jihovýchodní Moravě na okamžik poprvé spatřit nad obzorem letící jasně zářící objekt – kosmickou stanici ISS, kterou se nedávno americkým astronautům z raketoplánu Endeavour podařilo roztáhnout do plné délky 33 metrů a rozpětí téměř 73 metrů. Je to dosud nejrozměrnější plošná konstrukce vypuštěná lidmi na oběžnou dráhu kolem Země.

„Díky této obrovské ploše nových panelů vzrostlo také množství slunečního záření, které se od stanice odráží, a proto se obrovsky zvětšila jasnost tohoto objektu na obloze. V optimálním případě, tedy když bude vhodně osvětlena Sluncem, představuje jasnější objekt, než jakým jsou i ty nejjasnější hvězdy či planety na obloze,“ uvedl Antonín Vítek z Akademie věd, který pohyb kosmických stanic ve vesmíru podrobně sleduje.

Proto je nyní velmi jednoduché kosmickou stanici, která se pohybuje ve výšce zhruba 380 kilometrů, pozorovat – samozřejmě za bezoblačného počasí a za tmy. “Lze ji vidět bez jakýchkoli optických přístrojů pouhým okem jako velmi jasnou pomalu se pohybující hvězdu,” řekl Vítek.

Vzhledem k roční době je nyní Slunce v noci hluboko pod obzorem, a proto většina pozorovatelných přeletů ISS nad Českem probíhá podle jediného scénáře: stanice se objeví nad jihozápadním až jižním obzorem, pomalu šikmo stoupá zprava doleva a pak se náhle ztratí, aniž by zalétla za obzor. To totiž zmizí v zemském stínu.

Přes území republiky přeletí ISS poprvé v pondělí, a to v 17:58, na jihovýchodě země. V dalších dnech bude vždy zhruba od půl šesté do sedmé večer viditelná i v dalších regionech. “To bude trvat asi deset dní. Pak se přelety přesunou na druhou polovinu noci a po zhruba třech týdnech bude stanice přelétat Evropu ve dne a nebude vidět,” dodal Vítek.

Podstatně lepší pozorovací podmínky budou za půl roku, koncem jara a v létě, kdy bude vidět po delší dobu i uprostřed noci.

Antonín Vítek uvedl, že kosmická stanice obíhá kolem Země po dráze, která má sklon k rovníku 51,6°. To znamená, že postupně přelétává nad těmi oblastmi Země, které leží mezi 51,6° severní a jižní šířky, tedy i nad Českou republikou. Jeden oběh kolem Země stihne přibližně jednou za 92 minut. Za tuto dobu se Země otočí přibližně o 23° směrem na východ. Stanice se proto “nevrátí” nad stejné místo, ale přelétne o těch 23° západněji. Situace se navíc komplikuje i tím, že rovina dráhy se různými vlivy stáčí.

Přesné předpovědi, kdy stanice přelétá a kde bude na obloze vidět, se dají dělat nejvýše na týden až deset dní dopředu. Dráha stanice se totiž s časem mění. Atmosféra, byť ve výšce 380 kilometrů velmi řídká, stanici brzdí a její dráha se proto snižuje o půl až půldruhého kilometru za týden a úměrně tomu se zkracuje doba oběhu. “Proto je třeba čas od času udělat korekci dráhy a stanici ´vystrkat´ zpět do původní výše, jinak by brzy spadla na Zemi,” vysvětlil Vítek.

To vše – brždění i korekce dráhy - znemožňuje skutečně dlouhodobé předpovědi viditelnosti.

Americký Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) publikuje každodenně nejčerstvější údaje o oběžných drahách přibližně 8000 lidskou rukou vyrobených a do vesmíru vypuštěných těles, mezi nimi i stanice ISS. Na základě těchto údajů – elementů dráhy – a předpovědi o očekávaném stavu zemské atmosféry, je možno pomocí složitých vzorců spočítat na počítači předpokládanou polohu kterékoli družice na několik dní dopředu. 

Všichni, kdo se na budování a využívání ISS podílejí, počítají s tím, že bude v provozu nejméně do roku 2020. Horší osud čeká ruskou stanici Mir, která je také občas viditelná, a to bez problémů pouhým okem, byť podstatně méně jasná, než ISS. Po necelých 15 letech provozu ji mají Rusové koncem února 2001 svést z dráhy, aby dopadla do pustých končin jižního Pacifiku, uvedl Antonín Vítek.

 

Kosmonauti si předali ve vesmíru vánoční dárky

Astronaut raketoplánu Endeavour Joe Tanner instaloval 3. prosince obří solární panely, které budou dodávat elektřinu Mezinárodní vesmírné stanici (ISS).

08.12.2000 - Tři členové posádky Mezinárodní vesmírné stanice v pátek přivítali první návštěvu - kosmonauty z amerického raketoplánu Endeavour. V 15.36 SEČ otevřel velitel raketoplánu Brent Jett přechodovou komoru mezi stanicí a raketoplánem. "Posádka žádá povolení ke vstupu na palubu," zahlásil Jett. "Povolení uděleno," ozvalo se z kosmické stanice.

"Endeavour přichází!" odpověděl Jett, než se spolu se svými čtyřmi kolegy protáhl do modulu Unity na stanici, kde je s úsměvem uvítal americký velitel komplexu William Shepherd a jeho ruští kolegové Jurij Gidzenko a Sergej Krikaljov.

Podle online zpravodajského serveru BBC News bude setkání jen krátké, ovšem kosmonauti z Endeavouru ho chtějí využít k předání malých vánočních dárků posádce stanice, která stráví svátky bez svých nejbližších.

Opravu solárního panelu provázely komplikace

Kosmonauti Carlos Noriega a Joe Tanner z amerického raketoplánu Endeavour upevnili další dva uvolněné kabely na pravém solárním panelu Mezinárodní vesmírné stanice. Čtvrteční výstup, v pořadí třetí tohoto týdne, měl být jen krátký a nenáročný. Oprava solárního panelu se však zkomplikovala, což prodloužilo pobyt kosmonautů ve vesmíru nad předpokládané tři hodiny.

Před zahájením výstupu byl pravý solární panel natočen a skloněn asi o metr, aby se muži mohli ke kabelům snáze dostat. Při operaci použil Noriega na přitažení uvolněných kabelů hák a Tanner je navíjel zpět na místo. První kabel připevnili během několika minut, ale zachycení druhého kabelu jim zabralo více času.

Z pravého bloku dvoukřídlého solárního panelu, o rozpětí 73 metrů a váze přes 17 tun, se uvolnily dva kabely při jeho instalaci a roztažení během nedělní noci. Panovaly obavy, že volné kabely by mohly poškodit nebo dokonce rozbít solární panel při pohybu vesmírné stanice.

Po připevnění kabelů namontovali kosmonauti také monitor a kabely pro kameru, která bude v lednu sloužit při instalaci laboratorního modulu Destiny.

Vesmírná stanice dostala svá solární křídla

Na Mezinárodní vesmírné stanici se v noci na úterý podařilo astronautům z raketoplánu Endeavour úspěšně rozvinout druhý solární panel. Oznámilo to středisko amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír NASA v texaském Houstonu, podle něhož rozvinutí druhého solárního panelu trvalo téměř dvě hodiny, zatímco první z nich se v noci z neděle na pondělí rozvinul za třináct minut.

"Skvělá práce, pánové," hlásilo kontrolní středisko NASA na palubu Endeavouru. "Díky vám je tady spousta šťastných lidí. Myslíme si, že si svoje sluneční křídla zasloužíte."

Astronauté z amerického raketoplánu Endeavour v neděli nainstalovali na ISS dva obří solární panely, které jí mají dodávat elektřinu.

Modul Unity Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) na snímku pořízeném 2.prosince z paluby amerického raketoplánu Endeavour. Raketoplán ve svém nákladním prostoru přivezl složený dvoukřídlý solární panel určený pro ISS.

Rozvinutí druhého panelu však muselo být o den odloženo, protože mechanismus nereagoval na příslušný počítačový příkaz.

Během jedenáctidenní mise posádka vystoupí do kosmického prostoru ještě dvakrát, aby upevnila kabely mezi panely a ISS a připevnila přídavná zařízení.

Umístění solárních panelů trvalo sedm hodin

Do volného prostoru vystoupili na sedm hodin a 34 minut kosmonauti Carlos Noriega a Joe Tanner. Marc Garneau z raketoplánu dálkově ovládal obří mechanickou paži, pomocí které umístil solární panely, vážící přes 17 tun, nad modul Unity ISS.

Velitel Brent Jett na dálku otevřel schránky dlouhé 4,5 metru a široké půl metru, v nichž byly panely složeny jako harmoniky, a téměř úplně rozvinul jeden z nich. Rozvinutí druhého panelu však muselo být odloženo nejméně o jeden den, protože mechanismus nereagoval na příslušný počítačový příkaz.

Endeavour se spojil s vesmírnou stanicí v sobotu

Americký raketoplán Endeavour v sobotu dorazil k Mezinárodní vesmírné stanici, k níž odstartoval v noci na pátek, a spojil se s ní. Úkolem pětičlenné posádky je instalovat na stanici dvoukřídlý solární panel, který bude dodávat budoucí vesmírné laboratoři elektřinu.

Velitel Brent Jett a pilot Michael Bloomfield řídili přistávací manévr jako obvykle manuálně.

Tentokrát museli ale být ještě pečlivější. Poprvé se totiž raketoplán spojoval se stanicí ze strany, což je riskantnější, než předchozí obvyklý způsob – zezadu.

"Tady Huston: spojení je potvrzeno," oznámila posádce kontrola letu z vesmírného střediska. V té chvíli se stanice i raketoplán pohybovaly ve výšce asi 380 kilometrů nad Kazachstánem.

Endeavour letěl k cíli rychlostí osm kilometrů za sekundu. Když se vesmírná stanice poprvé objevila v záběru kamer pracujících na raketoplánu, vypadala jako hvězda.

Na stanici čekala tříčlenná posádka: americký velitel Bill Shepherd a Rusové Jurij Gidzeko a Sergej Krikaljov. Přiletěli sem na začátku listopadu. Posádka Endeavouru stráví na vesmírné stanici týden.

ISS, která je společným projektem USA, Ruska, Evropy, Kanady a Japonska, má být dokončena v roce 2006.

Solární panely v hodnotě 600 milionů dolarů, které budou budoucí vesmírné laboratoři dodávat elektřinu, vyprodukují energii, jež by stačila pro 30 domů na Zemi. První z nich již podle NASA elektřinu vyrábí a nabíjí baterie, k nimž je připojen.

 

Modely počasí ukazují, že bude tepleji

07.12.2000 - V on-line rozhovoru s pracovníky Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd padaly nejčastěji dotazy na změny počasí a oteplování Země. "Globální oteplování vyvolané nadprodukcí skleníkových plynů postupuje pomalu, " odpověděl v on-line rozhovoru ředitel ústavu Jan Laštovička. Dodal, že vývoj závisí hlavně na množství produkovaných skleníkových plynů.

Modely počasí podle něho předpovídají výrazně teplejší zimy i o něco teplejší léta, s mnoha horkými dny. Dále ukazují i obecně vyšší výskyt extrémních situací včetně přívalových dešťů.

Tento ústav sídlí Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd spolu s několika dalšími příbuznými institucemi Akademie věd na vrcholku spořilovského kopce v Praze 4, uprostřed příjemné vilové čtvrti. Kromě toho má ještě několik pracovišť mimo.

Na Milešovce ve výšce 837 metrů nad mořem je nejdéle fungující horská meteorologická stanice v Čechách - od roku 1905. V Kopistech u Mostu, které leží uprostřed uhelné pánve, zase mají 80 metrů vysoký stožár, na jehož vrcholu se automaticky měří vítr, teplota a vlhkost. Obě observatoře jsou součástí mezinárodní sítě měření a pozorování. Ionosférická observatoř v Průhonicích je součástí celosvětové datové sítě od roku 1958 a výsledky jejích měření slouží k předpovídání stavu ionosféry pro potřeby různých institucí v naší zemi.

Další skupina se zabývá dlouhodobými změnami klimatu. Společně s kolegy z Univerzity Karlovy a Mendelovy zemědělské a lesní univerzity sestavují scénáře dopadu oteplování na jednotlivá odvětví národního hospodářství.

Oddělení horní atmosféry proslavilo spořilovský ústav vypouštěním československých a později českých družic řady Magion. Magiony spolu s dalšími družicemi měřily proměňující se vztahy mezi Sluncem a Zemí. Magion 5 už létá čtvrtý rok, jeho řídicí stanicí je observatoř Panská Ves. Spořilovští plánují vypouštění dalších družic, zatím však nebylo nic určitého schváleno.

Součástí ústavu je skupina pro větrnou energetiku, která vypracovala větrný atlas republiky - mapu ukazující, kde by bylo nejvhodnější stavět větrné elektrárny. Od roku 1994 provozuje na zakázku ČEZ experimentální větrnou elektrárnu u Dlouhé Louky v Krušných horách.

Odkaz do webu: Ústavu fyziky atmosféry AV ČR

 

Na nebi se rozzáří nová hvězda

Kompletní posádka raketoplánu Endeavour: v čele jde pilot Michael Bloomfield (nalevo) a Brent W. Jett, Jr, uprostřed jsou Marc Garneau z Kanady, vzadu jdou Carlos Noriega z Peru (nalevo) a Joseph R. Tanner, 1. prosince 2000.

01.12.2000 - Pozemské nebe v neděli získá novou hvězdu. Ráno odstartoval z floridského Mysu Canaveral raketoplán Endeavour, jehož posádka k nové Mezinárodní stanici připevní solární panel tak velký, že bude ze Země vidět jako hvězda první velikosti. Dvoukřídlý solární panel je dlouhý 73 metrů. Upevněn je ve velké tubě v nákladním prostoru raketoplánu, odkud bude vyndán v neděli a dva astronauti jej připojí ke stanici a uvedou do provozu.

Člen posádky raketoplánu Endeavour Kanaďan Marc Garneau, 1. prosince 2000.

Americká kosmická agentura NASA označila tuto misi za jednu z nejsložitějších technických operací na oběžné dráze kolem Země. Připojení panelů nezbytné, protože ISS strádá naprostým nedostatkem elektrické energie, který omezuje činnost do dvou ze tří modulů.

Členové posádky raketoplánu Endeavour Joseph R. Tanner (v pozadí) a Carlos Noriega narozen v Limě v Peru, 1. prosince 2000.

Solární panel je složen z 32.800 křemíkových buněk, z nichž každá má plochu 19 čtverečních centimetrů. Spolu s doprovodným zařízením váží 15,7 tuny a je tak jedním z nejtěžších nákladů, která kdy raketoplán na oběžnou dráhu vynese. Jeho hmotnost si
dokonce vyžádala redukci posádky z obvyklých sedmi na pět členů a NASA dokonce uvažovala o nahrazení toalety umělohmotnými sáčky. K tak drastickému opatření ale nakonec nesáhla.

Malá elektrárna

Solární panel vyprodukuje elektrický proud, který může pokrýt spotřebu třiceti domů, tedy malé vesnice.

Členové posádky: Kanaďan Marc Garneau (v popředí) a Joseph R. Tanner

Po rozevření bude dozlatova zabarvený panel zářit pro pozemské pozorovatele tak, že jistě přitáhne pozornost amatérských astronomů, ale i obyčejných zvědavců, kteří disponují dalekohledy.

Posádku raketoplánu tvoří pět členů - velitel Brent Jett, pilot Michael Bloomfield, kanadský astronaut Marc Garneau a dále Joseph Tanner a Carlos Noriega, kteří ve vesmírném prostoru připevní solární panely ke stanici (viz fotogalerii).

Na veledůležitou jedenáctidenní misi se posádka připravovala tři roky.

Na palubě raketoplánu Endeavour je pětičlenná posádka a obří solární panel, 1. prosince 2000.

Mise není zcela bez rizik. Obavy vyvolává možnost výbojů statické elektřiny na povrchu stanice nebo dokonce vzniku elektrického oblouku, který by astronauta doslova zaživa upekl. Elektrický oblouk vzniká mezi dvěma dostatečně blízkými elektrodami a používá se například při sváření.

Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice je už nyní americký velitel a dva ruští kosmonauti. Zdroj energie bude důležitý zejména pro americký vědecký modul Destiny, který doplní stanici v lednu příštího roku.

 

Neznámé světy na okraji sluneční soustavy

24.11.2000 - V naší sluneční soustavě existují dva pásy asteroidů čili planetek.

V naší sluneční soustavě existují dva pásy asteroidů čili planetek. Mezi Marsem a Jupiterem jich krouží na 40-50 tisíc a za drahou Neptunu se rozkládá mnohem menší pás původně nazývaný Kuiperův. V této vzdálenější oblasti obíhají některá tělesa po dráze podobné planetě Pluto - proto se jim říká plutina, v jednotném čísle plutino. V nedávné době tam astronomové objevili dosud největší objekt: má průměr okolo 600 kilometrů.

Pásmo asteroidů mezi Marsem a Jupiterem známe dávno. O obdobném prstenci za Neptunem začal uvažovat holandskoamerický astronom Gerard Kuiper v roce 1951. Až po čtyřech desetiletích objevili David C. Jewitt a Jane X. Luu z Havajské univerzity první takový objekt o průměru asi 450 km, který označili jako 1992 QB1.

Plutík - druhá největší planetka

Od té doby jich hvězdáři našli několik desítek. Zajímavou kategorií jsou plutina, kterých je podle deníku New York Times na sedmdesát. A nyní se podařilo najít největší z nich, které se označuje jako 2000 EB173. Toto těleso, pro které se mezi tuzemskými astronomy vžil název Plutík, zaregistroval jako první americko-venezuelský tým na observatoři CIDA v Meridě na Llano del Hato ve Venezuele pomocí jednometrového dalekohledu, vybaveného elektronickým detektorem CCD. Ovšem potom bylo zapotřebí zpřesnit parametry jeho dráhy. "Na observatoři na Kleti jsme toto těleso sledovali od 3. do 7. června jako první po venezuelské pozorovací řadě," říká Jana Tichá, která zmíněné pracoviště vede. "Použili jsme k tomu zrcadlový dalekohled 57 cm s CCD. Přesné polohy, které jsme změřili, byly zařazeny do databáze mezinárodního centra pro sledování planetek, sídlícího na Harvard-Smithsonianské observatoři v Massachusetts." Planetka 2000 EB173 má průměr asi 600 km, tedy čtvrtinu Pluta. "Touto velikostí se může srovnávat ještě se čtyřmi dalšími tělesy za Neptunem," pokračuje Jana Tichá. "Jeho povrch se jeví načervenalý, jak je u těles tohoto typu obvyklé. Obíhá kolem Slunce po eliptické dráze jednou asi za 244 let." Plutík je tedy po Ceresu, který létá v pásmu mezi Marsem a Jupiterem a má průměr asi 900 km, druhou největší známou planetkou. "Je to největší a nejjasnější objekt, který jsme za Neptunem dosud viděli," uvedl Charles Baltay z Yaleské univerzity, jenž vedl pozorování. "Domníváme se, že tam létá od zformování sluneční soustavy. Proto obsahuje zárodečný materiál a je tak jasný, že můžeme zkoumat jeho detaily."

Je Pluto opravdu planetou?

Objev Plutíka znovu rozvířil diskusi astronomů o tom, jestli má Pluto, objevené v roce 1930 astronomem Clydem Tombaughem, právo být nazýváno planetou. Vždyť se svým charakterem od plutin vlastně vůbec neliší. "Kdybychom na Pluto přišli nyní," tvrdí zástupce ředitele Centra planetek Mezinárodní astronomické unie Gareth Williams z Massachusetts, "rozhodně bychom ho zařadili mezi planetky." Jeho šéf Brian Marsden je ještě kategoričtější: "Pluto je největší plutino." Vzniká otázka, jaký je rozdíl mezi planetami a planetkami čili asteroidy. Planetky jsou nejspíš stavebním materiálem, z něhož se formovaly planety, ale který zůstal z nějakého důvodu nevyužitý anebo se po nějaké době další utváření planet z nich zastavilo. Naopak planety potom procházely dalším rozsáhlým vývojem. Tyhle procesy stvoření naší soustavy probíhaly před necelými pěti miliardami lety. Donedávna astronomové pátrali po možné desáté planetě. Marně - žádné stopy po ní nenašli. Teď se situace obrátila - začínají uvažovat, jestli naše soustava neobsahuje jenom osm planet.

 

Kosmonauti ve vesmíru dostali čerstvé zásoby

18.11.2000 - Ruská nákladní loď Progress-M1 se zásobami pro kosmonauty úspěšně přistála na Mezinárodní kosmické stanici (ISS). Oznámila to ruská agentura ITAR-TASS. Připojení Progressu k ISS se kvůli špatné viditelnosti zhruba o 40 minut oproti plánovanému času opozdilo. Přistávací manévr proto řídil manuálně ruský kosmonaut Jurij Gidzenko.

Nákladní loď, která odstartovala z kazašského Bajkonuru ve čtvrtek ráno, přivezla rusko-americké posádce ISS sedm tun nákladu, zejména potraviny, pohonné hmoty, čistící prostředky, různé součástky, ale také osobní poštu.

Tříčlenný rusko-americký tým ve složení Jurij Gidzenko, Sergej Krikaljov a americký velitel čtyřměsíční mise William Shepherd působí na nově budované Mezinárodní kosmické stanici (ISS) od 31. října.

Nynější první dlouhodobá posádka ISS se má především soustředit na oživování jednotlivých modulů stanice a na její přípravu pro další týmy, které se již kromě rozšiřování orbitálního komplexu budou stále více věnovat i výzkumu vesmíru.

Mise této posádky potrvá celkem 117 dní, v únoru potom budou kosmonauti vystřídáni další posádkou. Po dokončení všech prací v roce 2006 bude ISS největším umělým objektem ve vesmíru vybudovaným lidskou rukou. Stanice, jejíž hodnota se odhaduje na miliardy dolarů, bude přes 100 metrů dlouhá a zhruba 450 tun těžká a bude ze Země jasně viditelná.

Odkazy do webu:

bulletRuská kosmická stanice MIR
bullet Mezinárodní kosmická stanice ISS

 

Rusko zničí orbitální stanici Mir asi v únoru

16.11.2000 - Rusko zlikviduje v únoru 2001 svou 14 let starou orbitální stanici Mir. Po zasedání ruské vlády to sdělil novinářům ředitel Ruské kosmické agentury (RKA) Jurij Koptěv. Souběžně se objevily rozdílné informace o přesném termínu odstranění vesmírného komplexu - většinou se pohybují v rozmezí od 26. do 28. února. Někteří žurnalisté jsou natolik zmateni, že dokonce hovoří o 29. únoru 2001, a to bez ohledu na skutečnost, že příští rok není přestupným a únor tedy bude mít jen 28 dnů.

Ruské Středisko pro řízení kosmických letů (CUP) na dotaz ČTK sdělilo, že podle informací, které má k dispozici, by měl být Mir odstraněn buď ve dnech 27.-28. února nebo 26.-27. února. Podle představitele střediska o konkrétním datu rozhodne "politické vedení země".

Nejmenovaný představitel RKA prohlásil, že přesné datum likvidace Miru není důležité a že stanice může být svedena z oběžné dráhy i v březnu příštího roku. Nakonec však připustil, že RKA nyní orientačně pracuje s datem 26.-28. února.

Podle Koptěva citovaného agenturou ITAR-TASS bude stanice navedena do zemské atmosféry, kde z větší části shoří, a její zbytky by pak měly skončit v předem určené odlehlé oblasti Tichého oceánu asi 1500 až 2000 kilometrů východně od Austrálie.

Podle agentury ITAR-TASS Koptěv prohlásil, že v lednu bude k Miru vyslána nákladní kosmická loď s palivem, která pak v únoru pomocí dvou "závěrečných impulsů" rychle postrčí stanici do atmosféry.

Odkaz do webu: Orbitální stanice Mir

 

Oblohu rozzáří Saturn a Jupiter

15.11.2000 - Obě gigantické planety sluneční soustavy, Jupiter a Saturn, se v těchto dnech maximálně přiblíží Zemi a budou na noční obloze ještě zářivější než obvykle. Tento jev zvaný "opozice" je astronomy oceňován jako vynikající možnost pro pozorování obou planet, zatímco astrologové v něm vidí především vzácnou situaci násobící působení magických sil astrálního původu.

Název opozice vychází ze skutečnosti, že Jupiter a Saturn se v daném období nacházejí na přesně opačné straně od Země, než je Slunce.

Už v neděli 19. listopadu se do takové opozice dostane Saturn, v pondělí 27. listopadu pak Jupiter. První obří planeta bude v té době vzdálena od Země 1209 milionů kilometrů, druhá 601 milionů kilometrů.

"Opozice je nejlepším obdobím pro sledování Saturnu i Jupitera, ať už dalekohledem nebo pouhým okem," upozornil představitel americké Pacifické astronomické společnosti v časopise Mercury.

"V hvězdárnách lze touto dobou také za dobrého počasí výborně sledovat čtyři největší měsíce Jupitera a Saturnovy prstence," dodal.

Planety zůstanou mimořádně jasné až do konce prosince.

Poměrně vzácný je tento jen především u Saturnu, který s ohledem na svou dobu oběhu kolem Slunce byl naposled takto jasný před 25 lety.

Odkazy do webu:

bullet Vesmír a jeho tajemství
bullet Astronomické události

 

Opět uvidíme déšť Leonidů

14.11.2000 - V noci ze čtvrtka na pátek a z pátku na sobotu budeme moci opět vidět na obloze nepříliš časté divadlo - déšť meteoritů - Leonidů. Zatímco loni v listopadu jich pozorovatelé napočítali až 3700 za hodinu, letos jich má být vidět podstatně méně.

Leonidy križující zajímavá místa na obloze. Pás Mléčné dráhy prochází na obrázku zhora od středu směrem dolu doleva, nahoře u pravého okraje je vidět Plejády a tři nejjasnější stopy meteorů přecházející souhvězdím Orion dole uprostřed. Autor: Astronom. ústav Bratislava

„Večer do 23 hodin však nebude možné spatřit žádné Leonidy, protože v té době ještě není Evropa natočena vstříc meteorickému proudu,“ radí Jiří Borovička, předseda České astronomické společnosti.

„Lepší bude si v pátek a v sobotu přivstat, přičemž sobota vypadá nejnadějněji. Je lepší se dívat na opačnou stranu, než je Měsíc, a raději se postavit tak, aby se Měsíc schoval za stromem nebo budovou. Výhodnější místa k pozorování jsou na venkově, než v přesvětlených městech,“ dodal.

Snímek pořízený na Slovensku v noci ze 16. na 17. listopadu 1998. Je na něm 156 Leonidů.

Leonidy přilétají ze směru od souhvězdí Lva - od latinského Leo mají i svůj název. Jejich zdrojem je kometa Tempel-Tuttle, která přilétá ke Slunci jednou za 33 let. Přitom tam zanechává několik vláken meteoritů, které se vždy v listopadu přibližují k Zemi a objevují se na obloze až do svého vyčerpání.

Obrovským meteorickým deštěm se staly Leonidy v roce 1966, kdy se jich objevilo 140 tisíc za hodinu. Letos se jich čeká 100-800 za hodinu.

Výzkum těchto meteoritů přispívá k poznávání meziplanetární hmoty, z níž jsou složena všechna tělesa sluneční soustavy včetně Země. Čeští astronomové se Leonidy intenzívně zabývají a jejich výsledky vysoce oceňují i v zahraničí. Loni se účastnili několika expedic včetně jedné na pozvání americké NASA, letos chtějí Leonidy pozorovat ve Španělsku, kde má být lepší počasí než u nás

Roj Leonidy, kterým Země prolétala, pozorovaný na noční obloze

Letošním listopadem však pozorování Leonidů nekončí. Podle předpovědí se s nimi Země setká ještě pětkrát v letech 2001 a 2002.

 

Lidé se nastěhovali do kosmu

02.11.2000 - Poté, co se ruská kosmická loď Sojuz TM-31 spojila s mezinárodní kosmickou stanicí, nastěhovala se do "nového domova v kosmu" dlouhodobá tříčlenná posádka. "Pojďme na to," svolával americký astronaut William Shepherd své dva spolubydlící - Rusy Jurije Gidzenka a Sergeje Krikaljova. Do rakety vstupovali se vztyčenými palci.

Tříčlenná mise připravuje stanici pro další pobyty lidí v kosmu.

Stanice je pouze provizorium do té doby, než bude uzpůsobena k pobytu více osob. Její obytná kapacita je sedm lidí. Maximální obsazení se plánuje v únoru 2006. Nejdelší pobyty se plánují na půl roku a kosmonauti se budou vždy měnit pouze tři až čtyři, nikoliv celá posádka.

První posádka - Rusové a Američan - budou prvními lidmi, kteří budou žít na stanici a odstartují tak přípravu na možný život člověka na jiných planetách.

"Jejich let je zásadní pro budoucí výzkum této planety, Měsíce, Marsu a asteroidů," řekl zástupce vedoucího Johnsnova vesmírného střediska Michael Foale.

Velitelem této čtyřměsíční mise, nazvané Expedice jedna, je Američan William Shepherd. Druhý člen posádky, Rus Jurij Gidzenko, je velitelem sojuzu, který kosmonauty k ISS dopravuje. Rus Sergej Krikaljov v expedici působí jako palubní inženýr.

První posádka bude mít netypický režim

Činnost první expedice bude oproti jiným misím netypická. Kosmonauti se téměř nebudou věnovat vědeckým, lékařským nebo technologickým experimentům, ale pozornost soustředí výhradně na oživování prvních modulů ISS. Měli by tak připravit podmínky pro další posádky, které se kromě rozšiřování stanice budou stále více věnovat i výzkumu vesmíru.

První stálá expedice na ISS potrvá do února příštího roku, kdy pro posádku přiletí americký raketoplán v rámci mise STS-102. Na stanici ji vystřídá tým Expedice dvě ve složení Jurij Usačov, Susan Helmová a Jim Voss.

Rusko má peníze jen do jara

"Financování programu ISS je z ruské strany značně nedostatečné. Pokud parlament neodsouhlasí zvýšení rozpočtu na vesmírný výzkum, nebudeme se již od dubna 2001 moci na projektu ISS podílet," řekl představitel ruské vesmírné společnosti Eněrgija Valerij Rjumin.

Společnost Eněrgija již začátkem října varovala, že finance na provoz ISS jsou prakticky vyčerpané. "Máme peníze jen na splnění našich nejnutnějších závazků v rámci mezinárodního programu," řekl tehdy nejmenovaný představitel společnosti agentuře AFP.

Ruská strana má vyslat k vesmírné stanici dvě zásobovací lodě, a to v listopadu 2000 a únoru 2001. Orbitální komplex mají zásobit palivem a přivézt vodu, potraviny a technické zařízení pro stálou posádku.

Z prohlášení představitelů Eněrgije vyplývá, že na tyto dvě zásobovací rakety ještě prostředky jsou, ale tím finance končí. Rusko se však zavázalo vyslat k ISS v roce 2001 celkem osm lodí, z toho šest zásobovacích a dvě s kosmonauty, kteří by střídali dosavadní posádku.

"Rozpočet vyčlenil na ISS 40 milionů dolarů, zatímco Rusko se zavázalo vynaložit na tento projekt čtyři miliardy dolarů," pozornil ředitel Ruské kosmické agentury (RKA) Jurij Koptěv. RKA ještě před určitou dobou tvrdila, že se jí podařilo získat 3,5 miliardy dolarů komerční činností, především vypouštěním družic za úhradu pro Američany; nyní však agentura o těchto zdrojích mlčí.

ISS je mezinárodním projektem

Výstavba komplexu ISS, který podle vědců znamená konec éry soupeření a začátek smysluplné spolupráce v kosmu, má přijít na 60 miliard dolarů. Kromě Ruska, USA, Japonska, Kanady a Brazílie se na projektu podílí také 11 evropských států.

Celá obří soustava má být po dokončení dlouhá 109 metrů a široká 88 metrů - tedy o něco větší než fotbalové hřiště. Vážit má asi 470 tun a Zemi by měla oblétávat za 92 minut při rychlosti 7,7 kilometru za sekundu. K ISS se má v lednu 2001 připojit americký laboratorní modul Destiny a o dva roky později další části jako evropský Columbus či japonská Kibo.

V současné době jsou již ve vesmíru tři moduly - modul Zvězda, který byl na oběžnou dráhu kolem Země vynesen letos v červenci, a moduly Zarja a Unity, dopravené do kosmu v roce 1998.

 

Hrozba oteplování Země se zvýšila

31.10.2000 - Globální oteplování probíhá rychleji a silněji, než očekávaly i ty nejpesimističtější prognózy. V příštím století se teplota planety zvýší o šest stupňů. Lidstvo by se proto mělo připravit na velké změny klimatu, které ovlivní život v mnoha směrech a zřejmě do jisté podoby změní i tvář planety. K tomuto výsledku došla předběžná aktualizace zprávy Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC), zveřejněná v Ženevě.

Mezinárodní skupina vědců zpracovala poprvé údaje o globálním oteplování a stanovila prognózy dalšího vývoje poprvé v roce 1990. Od té doby byla zpráva už dvakrát aktualizována - v roce 1995 a letos. Podle údajů mezivládního panelu se průměrné teploty v příštím století zvýší dvojnásobně oproti očekávanému stavu.

Před pěti lety počítal odhad IPCC s celosvětovým zvýšením teplot ve srovnání s rokem 1990 o tři stupně Celsia. Nyní tento předpoklad narostl na výše uvedených šest stupňů. Nejde přitom o přirozený proces spojený s periodami oteplování a ochlazování Země, jak se někdy informace o globálním oteplování vykládají.

Zpráva konstatuje, že rozhodující podíl na oteplování sehrálo neekologické chování lidstva - především pak emise škodlivých látek a ničení pralesů. Bylo tomu tak v uplynulých desetiletích a situace se nemá změnit ani v příštím století. Naopak, podle všeho se ještě výrazně zhorší. Jestliže v současnosti ročně vyprodukuje lidstvo 6,8 gigatuny oxidu uhličitého, v roce 2100 by to (pokud nebudou podniknuta rázná opatření) mělo být 35 až 40 gigatun CO2.

"Tato zpráva zcela jasně dokládá, že globální oteplování je vážným problémem, s nímž musíme počítat v našich výhledech do budoucnosti," řekl televizi CNN Kevin Trenberth z amerického Centra pro výzkum atmosféry.

Část vědecké obce však považuje informace o oteplování Země za příliš spekulativní a vědeckými fakty neprokázané.

Vysvětlení co se děje při oteplování:

- oteplování je rychlejší, než se očekávalo
- planeta se za sto let ohřeje o 6 stupňů
- lze očekávat rozsáhlé klimatické změny

 

Saturn má podle vědců nejvíce měsíců

26.10.2000 - Mezinárodní tým astronomů objevil další čtyři měsíce Saturnu, počet těles kroužících kolem této planety tak stoupl na dvaadvacet. Oznámila to ve středu Cornellova universita v New Yorku. Nové měsíce byly objeveny díky jejich světlu a nacházely se nejméně 15 milionů kilometrů od Saturnu.

Saturn se tak dostal do čela planet sluneční soustavy v množství měsíců, dosud vedl Uran s 21 měsíci.

Tým amerických, francouzských a kanadských astronomů upřesnil, že velikost měsíců se odhaduje na 10 až 50 kilometrů. Zdůraznil, že šlo o předběžná pozorování a že vědci viděli i další vesmírná tělesa, která by také mohla být měsíci Saturnu.

Odkazy do webu:

bullet Saturn
bullet Satelity planety Saturn
bulletObservatoř v Nice o Saturnu

 

Astronomové objevili planetku Plutík

26.10.2000 - Američtí a venezuelští astronomové objevili na vnějším okraji sluneční soustavy mezi Neptunem a Plutem planetku o průměru 650 kilometrů. Nazvali jí Plutík.

"Podle toho, co o té paní víme, tak je tu s námi od vzniku sluneční soustavy, je jednou z protagonistek jejího utváření," vysvětlil stáří nebeského tělesa šéf fyzikálního oddělení Yaleské univerzity Charles Baltay.

Jeho objev byl vedlejším produktem pátrání po kvasarech a supernovách mohutným dalekohledem na venezuelské astronomické observatoři Cida.

Plutík se projevil jako mlhavý růžový bod na snímcích pořízených a analyzovaných počítačem letos 15.března.

Baltay uvedl, že jména planetám dávají obvykle jejich objevitelé, ale teprve poté, co nebeské těleso nejméně dvakrát oběhne kolem Slunce. Nové planetce však bude jeden oběh trvat bohužel 243 let. Proto dostala zatím jen číselné označení a přezdívku Plutík.

Astronomové zaznamenali v okolí Pluta mnoho těles, ale žádné zatím nemá velikost nového objevu. Většina planetek se vyskytuje v pásu mezi Marsem a Jupiterem.

 

Zemi ohrožuje více asteroidů, než se předpokládalo

25.10.2000 - Asteroidů, které představují určité nebezpečí pro Zemi, je více, než vědci dosud předpokládali. Začátkem roku američtí experti hovořili o 700, nyní už o více než tisícovce. Výzkum odborníků z Massachusettského technického institutu údajně prokázal, že dosavadní pozorování nebrala v úvahu všechny oblasti nebe, ve kterých by se mohla nacházet vesmírná tělesa o průměru přes kilometr. Ta by vzhledem ke své malé vzdálenosti od Země do ní jednou mohla narazit.

Vědec Scott Stuart na kongresu Americké astronomické společnosti uvedl, že podle jeho týmu je pro Zemi teoreticky nebezpečných 1100 asteroidů.

Zdůraznil, že žádný z nich podle dostupných poznatků nemíří k Zemi. Ujistil, že několik skupin odborníků pohyb zjištěných asteroidů nepřetržitě sleduje.

 

Raketoplán Discovery hladce přistál

Discovery přistává v Mohavské poušti v Kalifornii.

25.10.2000 - Americký raketoplán Discovery, jehož posádka v minulých dnech připravovala na stálý provoz Mezinárodní kosmickou stanici, hladce přistál v Kalifornii v Mohavské poušti. Hodinu před půlnocí v úterý 24. října tak uzavřel stý let raketoplánů do vesmíru. Přistávací dráha v Kalifornii byla vybrána, protože na mateřském mysu Canaveral na Floridě panuje špatné počasí.

Posádka raketoplánu má za sebou třinácti denní pobyt v kosmu. Původně měla mise trvat jen 11 dnů, ale pro špatné počasí bylo přistání od neděle odkládáno.

Start první mezinárodní posádky na mezinárodní stanici se plánuje z kazachstánského Bajkonuru na 31. října. Orbitální komplex pak má být obydlen od 3. listopadu. Stanici v hodnotě 60 miliard dolarů staví společně USA, Rusko, Japonsko, Kanada a 11 evropských států.

Astronautům se práce v kosmu zdařila

Dva astronauti z amerického raketoplánu Discovery připevnili po šesti hodinách hliníkovou konstrukci Z-1, kterou raketoplán vynesl do vesmíru, na základ mezinárodní orbitální stanice ISS. Na konstrukci pak úspěšně namontovali kabeláž a telekomunikační anténu. Z-1 ponese v budoucnu také čtyři gyroskopy pro zajišťování stability stanice.

"Během šesti hodin a dvaceti osmi minut ve vesmíru splnili oba astronauté všechny úkoly beze zbytku," zdůraznil mluvčí amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) v Houstonu.

Práci astronautů Billa McArthura a Leroyho Chiaa ve volném prostoru podporoval japonský kosmonaut Koiči Wakata, který z kabiny raketoplánu obsluhoval mechanické rameno. Jeho pomocí dopravil na místo montáže nejen vlastní nosník Z-1, ale i oba astronauty, kteří jej měli připevnit. "Vesmírní pracovníci" také na nosník připevnili bednu s nářadím, které bude používáno pro montáž dalších vnějších zařízení na stanici v následujících etapách jejího budování.

Celkem astronauti uskutečnili čtyři výstupy do otevřeného kosmu.

Práci kosmonautů provázely drobné problémy

Montáž nového segmentu, který ponese čtyři gyroskopy pro zajišťování stability orbitální stanice poznamenaly malé problémy. Práce tím nabraly tříhodinové zpoždění.

Discovery dvě vteřiny před přistáním v Mohavské poušti v Kalifornii.

Na raketoplánu došlo k elektrickému zkratu, který vyřadil počítačový vizuální systém a kameru v nákladním prostoru raketoplánu. Vizuální systém se s pomocí pozemní kontroly podařilo opravit, ale kamera zůstala mimo provoz.

Japonský astronaut Koiči Wakata pak s pomocí mechanické paže uchopil 8100 kg těžký segment a pomocí složitého manévru ho připojil ke kosmické stanici

Raketoplán odstartoval ve čtvrtek

Raketoplán Discovery odstartoval 12. října z Kennedyho vesmírného střediska na floridském mysu Canaveral k Mezinárodní kosmické stanici. Na jeho palubě je šest amerických astronautů a jeden japonský. Jejich úkolem je příprava mezonárodní stanice k brzkému přijetí první stálé posádky. Discovery vzlétl k jubilejní sté misi amerických raketoplánů.

Start raketoplánu byl čtyřikrát odložen

Raketoplán se měl podle plánu vydat do vesmíru již 5. října, avšak let byl čtyřikrát odložen kvůli technickým problémům nebo špatnému počasí.

Ranní start se vydařil, přestože až do posledních okamžiků byly meteorologické podmínky nejisté.

Mezinárodní stanici (ISS) nyní tvoří kromě Unity ještě ruské moduly Zvezda a Zarja. Zvezdu bude obývat první posádka ISS, která má na stanici přiletět začátkem listopadu.

Odkazy do webu:

bullet ISS na stránkách NASA
bulletNASA
bullet Mys Canaveral

 

Trojice do kosmu nepatří

20.10.2000 - Pravdivost prastarého přísloví, které tvrdí, že "Dva jsou akorát, tři jsou moc", potvrdila psychologická studie. Byla vypracována na základě testování ruských a amerických kosmonautů, kteří pobývali na orbitální stanici Mir.
Jak píše britský list The Independent, vědci zjistili, že tři jsou ten nejhorší možný počet lidí vyslaných na dlouhodobou misi do vesmíru, zvláště má-li jeden z nich dojem, že je outsider. Tato skutečnost bude mít důsledky pro Mezinárodní kosmickou stanici (ISS), na kterou by měla v listopadu dorazit první posádka - dva Rusové a Američan.

Profesor psychiatrie na Kalifornské univerzitě v americkém San Francisku Nick Kanas zjistil, že uspořádání ve stylu "člověk stojící mimo" vytváří skryté napětí a rozmrzelost.

Názorně se to projevilo zejména na Miru, kdy americký astronaut žil v omezeném prostoru se dvěma ruskými kosmonauty. Profesor Kanas zjistil, že američtí astronauti často propadali pocitu, že jsou izolovanou menšinou pod velením Rusů, a necítili se příliš spokojení.

Výsledky studie zveřejnil americký odborný časopis Aviation, Space and Environmental Medicine.

Odkazy do webu:

bullet Encyklopedie družic a kosmických sond
bulletNASA (anglicky)

 

Přesnější čas na obzoru

20.10.2000 - Dnešní atomové hodiny dosahují úctyhodné přesnosti. U těch nejlepších se chyba objeví až na patnáctém desetinném místě. Pokud by vám stačilo znát čas s přesností na vteřiny, stačilo by takové hodiny seřizovat jen asi jednou za sto milionů let. Přesto fyzikové usilují o lepší výsledek - a nyní mají zřejmě šanci zpřesnit svou časomíru až tisíckrát.

Motivací pro tak vysokou přesnost je více. Přesnější čas umožní přesnou synchronizaci nových komunikačních systémů. Dovolí lépe určovat polohu družic i pozemských objektů. Bez atomových hodin se například neobejde satelitní systém GPS, který vám sdělí, kde se přesně nacházíte. Konečně, ani Kolumbus nemohl vědět, kam doplul, protože neměl dostatečně přesně hodiny. Lepší časomíra také dovolí vědcům detailněji sledovat mnohé přírodní jevy a přesněji změřit hodnoty základních fyzikálních konstant. Jak zpřesnit měření času? Nechme hodiny tikat rychleji, lze zjednodušeně vysvětlit princip, využitý výzkumníky amerického Národního ústavu pro standardy a technologii (NIST). Namísto atomů oscilujících v mikrovlnném záření, jak bylo doposud běžné, vystavili jediný iont rtuti laserovému světlu. To kmitá asi stotisíckrát rychleji než mikrovlnné pole. Laboratorní výsledky zatím dosáhly hodnot blízkých nejlepším standardním hodinám. Výzkumníci však předpokládají, že až vypilují všechny detaily a plně využijí potenciálu nové metody, posune se naše přesnost možná až tisíckrát - k osmnáctému desetinnému místu.

 

Planety bez hvězd

20.10.2000 - Učebnice říkají, že planeta je vesmírný objekt obíhající hvězdu.

Avšak astronomové z Astrofyzikálního ústavu v Tenerife na Kanárských ostrovech oznámili v časopise Science, že ve vzdáleném vesmíru objevili planety pětkrát až patnáctkrát větší než Jupiter, které zřejmě kolem žádné hvězdy nekrouží. To by vyvracelo dosavadní představy o vzniku planet.

 

Bakterie přežily 250 milionů let

19.10.2000 - Bakterie pocházející ze solného krystalu, který byl vyzdvižen z jeskyně v americkém státě Nové Mexiko v hloubce přes 600 metrů pod zemským povrchem, jsou nejstaršími žijícími organismy na světě. Mikrobiolog Russell Vreeland z Chester University v Pensylvánii odhaduje jejich věk na 250 milionů let, jsou tedy desetkrát starší než dosavadní držitel tohoto rekordu, bakterie nalezená v ostatcích včely z kousku jantaru. Bakterie dokáží přežívat velmi dlouhou dobu díky schopnosti vytvářet odolné struktury nazývané spóry.

Krystal obsahující prastaré bakterie pochází z hloubkového vrtu, který byl součástí výzkumu půdy v okolí podzemního skladiště radioaktivního odpadu z výroby nukleárních zbraní poblíž měst Carlsbad v Novém Mexiku. Bakterie byla nazvána Bacillus permians a svojí stavbou připomíná moderní bakteriální organismy žijící v Mrtvém moři.

Poté, co byly v laboratorních podmínkách organismy z krystalu vyjmuty a umístěny ve vyživujícím roztoku, probudily se k nové aktivitě a začaly růst. Skutečnost, že Vreeland a jeho kolegové dokázali přivést zpět k životu tak staré organismy, ukazuje na možnost, že bakterie jsou za určitých podmínek schopné přežívat neomezeně dlouhou dobu.

Nález také znovu otevřel debatu, jestli může být život v podobě mikroorganismů přenášen asteroidy, kometami či mezihvězdným prachem na jiné planety a v případě vhodných podmínek je kolonizovat. Organismy, které jsou schopné přežít po dobu 250 milionů let, by totiž mohly překonat i mezihvězdné vzdálenosti.

 

Keplerovy říjny v Praze

13.10.2000 - V říjnu 1600, tři měsíce poté, co byl pro své protestantské vyznání vypovězen ze Štýrského Hradce, přichází Johannes Kepler na pozvání císařského astronoma Tychona Brahe do Prahy jako první ze slavné čtveřice světově proslulých exaktních přírodovědců postupně zde působících (další jsou Doppler, Mach a Einstein).

V říjnu 1600, tři měsíce poté, co byl pro své protestantské vyznání vypovězen ze Štýrského Hradce, přichází Johannes Kepler na pozvání císařského astronoma Tychona Brahe do Prahy jako první ze slavné čtveřice světově proslulých exaktních přírodovědců postupně zde působících (další jsou Doppler, Mach a Einstein). V Praze pak Kepler kromě jiných vydává v říjnu 1605 spis o právě pozorovaném zatmění Slunce. Téhož měsíce se v dopise německému kolegovi Davidu Fabriciovi poprvé písemně zmiňuje o objevu, že dráhy planet jsou eliptické, což se stalo základem takzvaného prvního Keplerova zákona (definujícího tvary drah planet a polohu Slunce vůči nim). Tento zákon, i když se dává do pořadí jako první, byl objeven zhruba tři roky po zákonu druhém (o rovnosti ploch opsaných průvodičem planety za stejnou dobu). Oba zákony pak jejich autor publikoval roku 1609 v Praze, zatímco zákon třetí (o vztahu mezi oběžnou dobou planety a velkou poloosou její dráhy) vznikl až roku 1618, kdy Kepler po ztrátě svého pražského postavení Rudolfovou smrtí již šest let žil v Linci. Předtím ovšem roku 1610 (kdy jindy než v říjnu) učinil další důležitý krok své vědecké kariéry: poprvé pozoroval oblohu vlastním dalekohledem, vyrobeným z italských čoček získaných od benátského vyslance; traduje se, že si jej vypůjčoval sám císař Rudolf II.

Idea televizních družic

Mladý britský vědec, později známý autor vědecké fantastiky Arthur Clarke publikuje v říjnu 1945 článek "Mimozemská relé: Mohou raketové stanice pokrýt svět rádiovým signálem?" Upozorňuje v něm na již známý fakt, že těleso pohybující se ve výšce necelých 36 000 km nad rovníkem ve směru zemské rotace oběhne Zemi právě za jeden den (takže jako by "viselo" nad stále stejným místem povrchu). Především však zdůrazňuje, že soustava těchto těles dokonale "pokryje" celou Zemi. Tehdy to všichni brali jako ryzí utopii. Naplňovat se začala roku 1963, kdy byla vypuštěna první geostacionární telekomunikační družice.

 

NASA hledá nadané studenty

13.10.2000 - Americká kosmická agentura NASA vyhodnotila soutěž na mladé operátory, kteří budou z pozemského střediska dávat obecné povely k řízení pohybu automatických průzkumníků na Marsu.

Americká kosmická agentura NASA vyhodnotila soutěž na mladé operátory, kteří budou z pozemského střediska dávat obecné povely k řízení pohybu automatických průzkumníků na Marsu. Tyto stroje mají přivézt na Zemi první vzorky půdy a předpokládá se, že dva automaty s vozidly odstartují k planetě v roce 2003. Jejich řízení bude velmi složité, protože vzhledem k více než desetiminutovému zpoždění signálu musí být vozidlo vybaveno umělou inteligencí. Soutěže se účastnily děti od deseti do patnácti let ze 44 států. Z Česka se nikdo nepřihlásil. Do semifinále se jich dostalo osmdesát. Nakonec zvítězilo pět chlapců a čtyři děvčata z Brazílie, Indie (chlapec a děvče), Maďarska (dvě dívky), Polska, Tchaj-wanu a USA. Tyto děti budou zkoušet řídit vozidla v Malinově vědeckém kosmickém středisku v San Diegu na základě snímků této planety. Další soutěž operátorů těchto vozů vypsala NASA rovněž pro studenty - ta bude uzavřena 15. listopadu. Není vyloučeno, že děti a studenti, jejichž myšlení není nakaženo profesionálními přístupy dospělých, přijdou i na některé finty umožňující zlepšení těchto operací. Tuzemští studenti mají šanci ještě zkusit štěstí v pražském Planetáriu, které je domácím organizátorem, a to na e-mailové adrese grun@planetarium.cz či planetarium@planetarium.cz. NASA podporuje přirozenou touhu dětí a mládeže po dobrodružství už mnoho let tím, že jim nabízí účast na svých vědeckých projektech. Mnozí dnes už dospělí - často vědci a technici - stále vzpomínají, jak začátkem sedmdesátých let vymysleli úkol pro orbitální stanici Skylab: zjišťovat vliv beztíže na tkaní pavučiny pavoukem.

 

Radioteleskop kilometry dlouhý

10.10.2000 - 10. října 1980 byl na horské pláni v Novém Mexiku (USA) otevřen tehdy největší radioteleskop světa. Má tvar symetrického Y, každé rameno je dlouhé 21 km a sestává z 27 antén, které se "ladí" pojížděním po kolejích. Ladění a zpracování signálů má na starosti počítač. Zařízení stálo 78 milionů dolarů a kromě radiového záření blízkých hvězd by mělo studovat také kvasary a mimogalaktické radiové zdroje.

 

Led z vesmíru?

06.10.2000 - Jsou to dva roky, kdy prý na Plzeňsku z oblohy spadl velký kus ledu. Událost je to z hlediska meteoritů málo pravděpodobná, ale protože čert nikdy nespí a bylo léto, jel jsem. Ještě před tím tam byla televize. Z ledu už zbyl jen malý důlek, ale byli tam dva svědkové. Jeden z nich málo komunikativní, protože právě okopával zeleninu, druhý sečtělý a důvěryhodný muž. Ten měl kusy ledu uloženy v pultové mrazničce v garáži a vypověděl, že led o rozměru asi jednoho metru kubického přiletěl od jihovýchodu a dopadl šikmo. Informace byly dobře formulované možná proto, že jsem byl poslední z tazatelů, přede mnou tu již byla televize a novináři místních deníků. Podobný pád je podezřelý. Těleso by muselo mít velkou rychlost, aby dopadlo šikmo, jinak padá kolmo. Při šikmém pádu a velké rychlosti by měl vzniknout i kráter, řekněme alespoň desetimetrový. Vzal jsem kus ledu do termosky ochlazené tekutým dusíkem a v laboratoři led rozřízl diamantovou pilou, nechal rozpustit, přefiltroval, vodu a pevné součástky předal kolegům k analýze. Složení vody odpovídalo té, která vytéká z vodovodu. Měla vysoký obsah chloru a sodíku (35 miligramů sodíku v litru vody), a izotopické složení kyslíku stejné jako u povrchových vod Země. Kdybych měl formulovat velmi ostře svůj názor, pak někomu natekla voda z vodovodu do starší mrazničky, zmrzla a někdo ji vyklopil na louku. Ve vodě zůstaly zbytky čisticích prostředků z mrazničky (vápenec, zeolitové nerosty s chlorem) i kousíčky pájky, asi zbytky po pájení trubek vedoucích chladicí kapalinu nebo kontaktů přívodu elektřiny. Pravděpodobnost, že šlo o námrazu nebo o zmrazený odpad z letadla, je malá. Zpráva o nálezu "kosmického ledu" prolétla i zpravodajstvím, o analýzu byl zájem i za mořem. Rozeslal jsem bez komentáře výsledky po internetu. Odborný zájem okamžitě utichl, zato se ozvala, a ne jednou, japonská televizní společnost Keio, že voda kosmického ledu je stejná jako voda mořská. Asi pět e-mailových zpráv jsem potřeboval na to, abych vysvětlil, že rozdíl mezi 35 miligramy sodíku v litru vody z "kosmického ledu" a 35 gramy soli v litru mořské vody, je tisícinásobný. Asi jsem nepřesvědčil. Japonská televize dál pátrala po pádu a svědcích. Pád ledu s pozůstatky čisticích prášků a pájky, bez obsahu kosmických částic, lze označit za pohádku. Ale to nemohu. Svědek má totiž svoji pravdu pro veřejnost stvrzenou japonskou televizí. Doba je jiná, postmoderní. Veřejnost nemá ráda odborné autority, laická pozorování a tvrzení mají stejnou, ne-li větší hodnotu. Odborník ví, že zmrzlá voda z vodovodu zatím nikde z vesmíru nespadla, a že voda meteoritů vypadá úplně jinak. Laické veřejnosti však nelze upřít právo na její pravdu, a v demokratickém systému jí nelze upřít na základě této pravdy právo spolurozhodovat. V pravdě laické veřejnosti není pochyb, v názoru odborníka, byť sebevíce fundovaného, však musí kus pochybnosti zůstat. Meteority, skla anebo voda z vesmíru jsou vlastně prkotiny. Zato střet názorů laické veřejnosti, odborníků a morálních či politických autorit má mnohem hlubší podstatu. Komu dát za pravdu, jedná-li se o strategické zbraně, geneticky modifikované rostliny, skladování radioaktivního odpadu anebo termonukleární fúzi?

 

Raketoplán se už posté chystá do vesmíru

Raketoplán Endeavour startuje z Kennedyho vesmírného centra.

05.10.2000 - Hodiny v Kennedyho vesmírném středisku od úterý odpočítávají již stý start amerického vesmírného raketoplánu. Raketoplán Discovery má ve čtvrtek vynést k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) sedmičlennou posádku. Během jedenáctidenní mise STS-92 připojí mezinárodní americko-japonská posádka k ISS dvě nová zařízení - spojovací uzel PMA a anténní systém Z1.

Posádka amerického raketoplánu Endeavour, který v pátek večer odstartoval z Kennedyho vesmírné základny na floridském Mysu Canaveral, dnes zahájila plnění úkolů úspěšným vztyčením 60metrového stožáru se dvěmi radarovými anténami.

Černým okamžikem v téměř dvacetileté historii amerických raketoplánů byl v roce 1986 start raketoplánu Challenger, při jehož výbuchu zahynulo před zraky celého světa sedm astronautů.

Floridský aligátor se sluní vedle odpalovací rampy s raketoplánem Endeavour, který odstartoval 11. 2. (fotografie z 31. 1.)

Americké raketoplány přepravily během 99 letů na 1,36 milionu kilogramů nákladu. Včetně plánovaného stého letu vynesly do vesmíru 596 astronautů, kteří na oběžné dráze kolem Země strávili úhrnem téměř 2,5 roku.

Raketoplán se přibližuje k přistávací dráze.

Do vesmíru raketoplány vynesly na 60 satelitů, teleskopů a observatoří a z vesmíru přivezly více než dvě desítky nákladů. Podílely se na výzkumu Slunce a planet Jupiter a Venuše. Na svých palubách umožnily zkoumání beztížného stavu různých materiálů, rostlin, zvířat a lidí. Podporovaly dvě vesmírné stanice a třikrát vynesly posádky k opravě a údržbě vesmírného Hubbleova teleskopu.

Raketoplán se dotkl přistávací dráhy. Autor: čtk

Odhaduje se, že vlastní raketoplán lze použít asi stokrát. Po plánovaném startu bude mít nejčastěji používaný raketoplán Discovery za sebou 28 letů, zatímco Columbia 26, Atlantis 22 a Endeavour 14 startů. Challenger před svou tragickou explozí vzlétl do vesmíru devětkrát.

Start raketoplánu Atlantis z floridského Mysu Canaveral, 19. 5. 2000 Autor: AP

Raketoplán sestává ze tří částí. Vlastní raketoplán tvaru letadla s kabinou pro posádku a nákladovým prostorem pro vynášení různých materiálů, přístrojů nebo zařízení na oběžnou dráhu. Při startu jsou raketoplány uchyceny na válcovité nádrži s kapalným vodíkem a kyslíkem, jimiž jsou poháněny tři hlavní motory. Po stranách této nádrže jsou pak upevněny ještě dva pomocné válcovité raketové motory na pevné palivo. Celá tato sestava je vysoká asi 56 metrů a váží kolem 2000 tun.

Raketoplán Atlantis těsně po startu, 19. 5. 2000 Autor: ČTK

Raketoplán vzlétá podobně jako raketa. Při startu působí zároveň motory vlastního raketoplánu a dva přídavné raketové motory. Asi po dvou minutách jsou přídavné motory odhozeny a na padáku se snesou k Zemi, aby mohly být znovu použity. Po vyčerpání pohonných hmot z přídavné nádrže je nádrž odhozena a shoří v atmosféře. Zatímco kolmý start sestavy je stejný jako u klasické rakety, vlastní raketoplán na Zemi přistává klouzavým pohybem jako letadlo. Hlavní výhodou raketoplánu oproti klasické raketě je možnost jeho vícenásobného použití, které podstatně snižuje finanční náklady.

Raketoplán Atlantis odstartoval z floridského mysu Canaveral brzo ráno místního času, 19. 5. 2000 Autor: Reuters

Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) začal s vývojem raketoplánů v roce 1972. Za necelých deset let, 12. dubna 1981, odstartoval první raketoplán Columbia s dvoučlennou posádku ke zkušebnímu letu. Během dalších deseti let přibyly čtyři raketoplány - Challenger, jenž poprvé odstartoval v roce 1982, Discovery s prvním letem v roce 1983, Atlantis o dva roky později a Endeavour, jenž v roce 1991 nahradil Challenger.

Americký raketoplán Atlantis úspěšně přistál na floridském Mysu Canaveral v 8 hodin 20 minut středoevropského času, 29. 5. 2000 Autor: AP

Poznámka o raketoplánu:

Raketoplán je složen z více než 2,5 milionu částí, 370 kilometrů kabelů a více než 27 tisíc izolačních destiček a tepelných vložek. Před vypuštěním váží asi dva miliony kilogramů. Během prvních 8,5 minut letu se spotřebuje více než 1,59 milionu kilogramů pohonných hmot. V této době raketoplán akceleruje z nuly na rychlost přibližně devětkrát vyšší než výstřel z pistole, což představuje 28.002,6 kilometru za hodinu. Při startu spotřebují dvě rakety na tuhý pohon každou sekundu více než deset tun paliva a vyvinou sílu rovnající se síle 14.700 lokomotiv. Teplota uvnitř hlavních motorů dosahuje 3315,6 stupně Celsia.

Americký raketoplán Atlantis odstartoval ve 14:45 SELČ z Kennedyho vesmírného střediska na floridském Mysu Canaveral (8. září 2000).

Raketoplán Discovery startuje za východu Slunce Autor: Reuters

Posádka Discovery odchází k raketoplánu připravit se na start Autor: Reuters

Raketoplán Discovery popojíždí na rampě na místo startu Autor: NASA

 

Před třiačtyřiceti lety vzlétl Sputnik-1

04.10.2000 - Právě před třiačtyřiceti lety Sovětský svaz jako první na světě vypustil do kosmu první umělou družici Země Sputnik-1. Družice, jenž vzlétla z kazašského kosmodromu Bajkonur 4. října 1957, měla tvar koule o průměru 58 centimetrů a vážila 83,6 kilogramů. Vyčnívaly z ní čtyři prutové antény.

Na oběžné dráze kolem Země setrvala 92 dnů a celkem nalétala zhruba 60 milionů kilometrů.

S pomocí dvou radiových vysílačů vysílal Sputnik-1 nepřetržitě jednoduché signály.

Sputnik byl dílem konstrukční kanceláře v čele s konstruktérem raketové techniky Sergejem Koroljovem.

Pro sestavení Sputniku byla použita nejjednodušší varianta dvoustupňové nosné rakety. Pět raketových bloků bylo vybaveno čtyřkomorovými motory, spalujícími letecký petrolej a tekutý kyslík. Paralelní uspořádání jim umožňovalo současný chod.

Čtyři boční bloky prvního stupně byly několik minut po startu odhozeny, zatímco střední blok druhého stupně pracoval déle. Při startovní hmotnosti asi 280 tun mohl Sputnik vynést na nízkou oběžnou dráhu kolem Země až 1500 kg . Měl za úkol utrhnout vavříny vítězství a prověřit aparaturu.

Sputnik-2 vynesl 3. listopadu do vesmíru prvního živého tvora - fenku Lajku. "Zahynula po vyčerpání zásob vzduchu (což by kupodivu byla zcela bezbolestná smrt), ale stejně dost trpěla, protože špatně fungovala tepelná klimatizace. Sputnik 2 zanikl v hustých vrstvách atmosféry už (tuším) počátkem roku 1958," uvedl v on-line rozhovoru iDNES Antonín Vítek z Akademie věd.

První americká družice Explorer-1 se sice dostala na oběžnou dráhu až začátkem následujícího roku, nesla však vědecké přístroje, které získaly cenné poznatky.

Odkaz do webu: Sputnik

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *