30.06.2005 - Už příští pondělí 4. července narazí americká raketová sonda do komety Tempel-1, aby pronikla co nejhlouběji do jejího nitra a pomocí aparatury vyslala informace, které - jak vědci doufají - poodhrnou roušku tajemství nad vznikem naší sluneční soustavy.
Ke srážce dojde 129 miliónů kilometrů od Země a "ohňostroj", který vyvolá, má být viditelný i dalekohledy. Sonda a kometa se proti sobě řítí rychlostí 37 tisíc kilometrů za hodinu a první snímky ukazují, že jádro Tempel-1 velikosti asi 14 na pět kilometrů zahalují oblaka prachu a plynů. Náraz má vytvořit kráter velikosti fotbalového hřiště. "Chceme-li studovat, z čeho je sluneční soustava, zkoumejme komety," řekl serveru http://www.Space.com Donald Yeomans, ředitel programu NASA (Národního úřadu pro letectví a vesmír) pro objekty blízké Zemi.
Má se totiž za to, že komety jsou pozůstatky prachu a úlomků, které před 4,5 miliardy let obíhaly kolem vznikajícího Slunce, a proto jsou pokládány za zmrazené schránky raného období naší soustavy.
"Kouzlem této mise je, že nevíme, co očekávat. Ale ať nastane cokoli, něco se dozvíme," míní Yeomans. Hluboký úder (Deep Impact), jak se průzkumný projekt, má také objasnit, jaký je rozdíl mezi kometou a kompaktními asteroidy.
Komety, pro něž je charakteristický desetitisíce kilometrů dlouhý "ohon" z iontů, prachu a ledu, mohou putovat vesmírem i bez něj, jde-li o komety vyhaslé nebo takzvaně spící. V případě těch druhých je led zatím uvězněný uvnitř pevného jádra, a plyny se proto nemohou uvolňovat.
29.06.2005 - NASA nesplnila nejpřísnější bezpečnostní opatření pro první start raketoplánu po katastrofě Columbie v únoru 2003. Dospěl k tomu 26členný expertní tým. Tento týden má přitom vedení NASA určit datum startu raketoplánu Discovery v letovém okně mezi 13. a 31. červencem.
Odborníci však trvají na tom, že NASA stále neodstranila možnost uvolnění kousků ledu nebo těsnící pěny z pláště palivové nádrže. Takový úlomek prorazil při startu trup Columbie. Discovery byla v dubnu stažena z odpalovací rampy a po úpravách se na ni 15. června vrátila.
29.06.2005 - Skutečná podstata tohoto útvaru, který je vidět
vlevo od středu obrázku, není doposud známa. Avšak hladké pobřežní linie po
obvodu jezera a jeho přítomnost v oblasti, kde se často vyskytují konvektivní
bouřková oblaka, která byla již dříve pozorována sondou Cassini i pozemními
dalekohledy, vede astronomy k vyhlášení této oblasti za nejvážnějšího kandidáta
na výskyt přírodních nádrží nějaké kapaliny na Titanu.
Pokud je tato interpretace správná, potom i další velmi
tmavé, avšak malé útvary, zřetelně viditelné v tomto regionu poblíž pólu
(některé z nich jsou zachyceny i na tomto snímku), mohou také být přírodními
rezervoáry kapalných uhlovodíků.
"Obvod tohoto útvaru je zajímavý, připomíná pobřeží jezer na Zemi, která jsou
uhlazená vodní erozí a usazeninami," říká Elizabeth Turtle, členka
fotografického týmu kosmické sondy Cassini z univerzity v Arizoně.
Tato představa, že tmavé oblasti jsou nebo byla jezera naplněná kapalnými
uhlovodíky, je vědci považována za jedno z možných vysvětlení. Například je
rovněž možné, že toto jezero je prostě hluboká propadlina, vyplněná tmavými
tuhými uhlovodíky, vypadávajícími z atmosféry na povrch Titanu. V tomto případě
hladké obrysy "pobřeží" mohou být důsledkem procesu, který nemá vztah s
případnými metanovými dešti, vytvářejícími jezero. Může se jednat o pokles
terénu či o vulkanickou kalderu.
Červený křížek pod středem obrázku vyznačuje polohu jižního pólu měsíce Titan.
Nejjasnější oblasti, viditelné na fotografii, jsou metanová oblaka. Řada snímků,
pořízených během jednoho průletu sondy, ukazuje postupný vývoj jasných oblaků v
této oblasti.
Tento publikovaný snímek vznikl složením tří obrázků, pořízených úzko-úhlou
kamerou na sondě Cassini, a to 6. 6. 2005 v průběhu několika minut. Obrázky byly
zkombinovány za účelem vytvoření ostřejších snímků povrchu Titanu. Snímky byly
pořízeny přes různé filtry, citlivé na polarizované infračervené záření o
různých vlnových délkách. V době snímkování se sonda Cassini nacházela ve
vzdálenosti 450 000 km od povrchu měsíce Titan. Dosažená rozlišovací schopnost
je přibližně 3 km/pixel. Při zpracovávání snímků byl zvýšen kontrast ke zlepšení
viditelnosti povrchových útvarů.
Cassini-Huygens je společný projekt NASA, Evropské kosmické agentury a Italské
kosmické agentury.
Credit: NASA/JPL/Space Science Institute.
Zdroj: saturn.jpl.nasa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
František Martinek
27.06.2005 - Kosmologové z Princetonské univerzity (New
Jersey, USA) zveřejnili novou teorii, která by mohla vysvětlit zrychlování
expanze vesmíru. Navrhovaná metoda bude schopna určit, jestli za zrychlení může
zatím neznámá forma temné energie ve vesmíru, nebo jestli Einsteinova teorie
obecné relativity neplatí ve velmi velkých měřítcích vesmíru.
Práci představil vedoucí projektu Dr. Mustapha Ishak-Boushaki 15. května 2005 na
konferenci Kanadské astronomické společnosti ( CASCA, Canadian Astronomical
Society) v Montrealu.
"Zrychlování expanze vesmíru představuje jeden z
nejzajímavějších a nejnáročnějších problémů současné astrofyziky. Navíc souvisí
s problémy v mnoha dalších oblastech fyziky. Náš výzkum se soustřeďuje na
vysvětlení několika možností vzniku tohoto zrychlení." říká Dr. Ishak-Boushaki.
Během posledních 8 let několik nezávislých astronomických pozorování ukázala, že
expanze vesmíru se zrychluje. Objev tohoto zrychlení byl překvapením, poněvadž
astrofyzikové očekávali,že gravitace způsobí zpomalování rozpínání vesmíru.
Aby teoretičtí kosmologové mohli vysvětlit kosmologické zrychlení, zavedli novou
energii, která představuje dvě třetiny veškeré hmoty vesmíru. Je to gravitační
síla, spíše "odpudivá" než přitažlivá. Tato hmota byla označena jako "temná
energie".
Je tato temná energie skutečná? "My nevíme," komentuje profesor prof. David
Spergel z Princetonu. "Mohla by to být zcela nová forma energie nebo selhání
Einsteinovy teorie obecné relativity. Vysvětlení tohoto problému bude mít
hluboký dopad na naše pochopení prostoru a času. Naším cílem je vysvětlit oba
případy."
Nejjednodušším příkladem temné energie je kosmologická konstanta, kterou
Einstein zavedl před 80 lety, aby mohl srovnat svou teorii obecné relativity s
tehdejším názorem, že vesmír je statický (neměnný v čase). Po objevu Hubbleova
rozpínání vesmíru Albert Einstein prohlásil, že šlo o největší omyl jeho života.
Sporný člen se nazývá kosmologická konstanta a dnes, po objevu kosmologického
zrychlení, oživil diskuse v nových souvislostech.
Další možností kosmologického zrychlení je v poslední době nová teorie
superstrun (superstring) a extradimensí (extra dimensional), která má opravit
současné gravitační modely vesmíru.
Mohli bychom rozlišit tyto dvě možnosti? Navrhovaný postup ukazuje, že ano.
Celková představa je následující. Jestli za zrychlení vděčíme temné energii, pak
by se expanze vesmíru v minulosti měla shodovat s rostoucí rychlostí v některých
kupách galaxií. Odchylky by pak potvrdily selhání obecné relativity ve velkých
měřítcích vesmíru.
Na snímku z HST je kupa galaxií Abell 2218 v souhvězdí Draka (Dra, Draco). Je to
dosud nejvzdálenější galaxie (asi 3 miliardy světelných let) s rudým posuvem
5.58 ( www.astro.cz).
Zdroj: www.spaceflightnow.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
Miroslava Hromadová
24.06.2005 - Astronomy čeká pozorovatelská lahůdka - seskupení planet Venuše, Merkura a Saturnu, tzv. konjunkce. Dojde k němu ve dnech 25. až 27. června.
"Na sobotu ve 23.22 hodin připadá nejtěsnější sblížení Venuše se Saturnem, v neděli budou v 8.13 hodin k sobě nejblíže Merkur se Saturnem a v pondělí ve 22.19 hodin středoevropského času Venuše s Merkurem," řekl Právu Pavel Suchan z Astronomického ústavu Akademie věd ČR. Vše se bude odehrávat nad severozápadním obzorem.
"Na večerní obloze už nyní můžeme pozorovat čtyři planety. Těsně po západu Slunce to jsou Merkur, Venuše a Saturn, více k jihu svítí jasný Jupiter. V druhé polovině noci vychází Mars."
23.06.2005 - Když Neil Armstrong startoval na Měsíc, celý svět hltal zprávy z kosmodromu na mysu Canaveral. Pak přišly raketoplány. Sláva i smrt. Dnes si zde turisté objednávají hamburgry, na přistávací dráze lezou aligátoři a odpalovací rampy čekají, až opět ožijí. "Pusťte nás nahoru," vyzývá astronautka Eileen Collinsová. Právě ona povede příští misi.
Podívejte, aligátor! Tam, vlevo... Ukryti za okny autobusu otáčíme hlavy za mohutným plazem. Ignoruje nás. Vyhřívá se na asfaltu, aniž tuší, že leží na nejdelší přistávací dráze světa.
Kolem jsou pralesy kapradin, močály, zakrslé palmy i s orlím hnízdem, hejna pelikánů a dalších pět tisíc aligátorů. Ale také odpalovací rampy, železobetonové kryty, hangáry a kanceláře. "Kde technika potkává přírodu," hlásá slogan.
Mys Canaveral.
Kdysi tu indiáni ve svaté půdě pochovávali své mrtvé a zuřiví komáři zaháněli kolonisty.
Později se odtud dobýval vesmír.
Když na třináctikilometrové ranveji "našeho" aligátora dosedaly raketoplány, vlály za nimi brzdicí padáky ve výšce třináctipatrové budovy.
Dlouho však žádný nepřistál. Prvního února 200 se nad Kennedyho kosmickým střediskem zastavil čas.
Toho dne se zřítila Columbia.
Dvanáct dětí tehdy ztratilo v kosmu své rodiče. Ty od přistání dělilo pouhých šestnáct minut, když se raketoplán Columbia zlomil, rozpadl, shořel.
A dole na Zemi připsali na černý katafalk dalších sedm obětí.
Na kraji umělého jezírka stojí památník padlým hrdinům. Sluneční paprsky pronikají granitovou deskou, do níž jsou vyryta jména všech astronautů, kteří zahynuli v kosmu nebo při přípravě na let.
Optický klam je podmanivý, jména jako by plula po obloze. Grissom, White, Chaffee, Scobee, McAuliffová, Husband, Clarková... Je jich 24. Ti, kteří nepřežili.
Opodál zvěčnili slova vyřčená v roce 1967 astronautem Gusem Grissomem, veteránem z korejské války, vášnivým rybářem a milovníkem rychlých aut: "Když zahyneme, chceme, aby to lidé akceptovali. Máme riskantní povolání. Pro dobytí kosmu stojí za to riskovat životy."
Možná Grissom tušil svůj osud. Nedlouho poté se udusil při požáru na odpalovací rampě během letové zkoušky Apolla 1.
Teď, nejspíš v červenci, chtějí Američané opět vzlétnout. Budou další mrtví, varují sýčkové.
Kennedyho kosmické středisko na floridském mysu Canaveral je státem ve státě. S 23 tisíci obyvateli i vlastními zákony. Směrovky navedou návštěvníky k závoře a k po zuby ozbrojené ostraze. "Máte propustku?" Nemáme. "Sorry, musíte se vrátit."
Cesta dovnitř vede jen s průvodcem a přes návštěvnické centrum. Tady běžní smrtelníci platí. Od 37 do 55 dolarů, podle toho, na jakou prohlídku se cítí. Ne, není to extrémně drahé. Návštěva myšáka Mickeyho v orlandském Disney Worldu je dražší.
Stojíte o setkání se skutečným astronautem? Žádný problém, beseda je v ceně. Ovšem za oběd s astronautem připlatíte dalších 19 dolarů.
Z pilotů na penzi má dnes službu bodrý stařík Al Worden. V Apollu 15 kdysi kroužil kolem Měsíce, v 73 letech prokazuje vypravěčský talent. Zkuste se zavřít se dvěma lidmi na dva týdny v pick-upu. Přesně takové pocity jsem měl uvnitř Apolla," líčí a přidá zkazky o předpotopních kosmických počítačích. Na přání se s posluchači vyfotografuje. Ale autogram? "Jen pro ty, kteří si zaplatili oběd s astronautem," rezolutně oznamuje pracovnice NASA, Národního úřadu pro letectví a vesmír.
Byznys je byznys.
Na opačné straně zeměkoule má mys Canaveral svůj protipól: kosmodrom Bajkonur. Kontrast dvou míst, odkud zuřila studená válka o vesmír, nemůže být větší.
Bajkonur je oázou zapomenutého socialismu uprostřed kazašské stepi, mezi paneláky, sochou Lenina a oprýskaným hotelem Kosmonavt. V bufetu leží na stolech umělohmotné ubrusy, na tržnici odrazují prázdné pulty. Prach, bída a nostalgie, tak charakterizují současný Bajkonur očití svědci.
V návštěvnickém centru na mysu Canaveral se snoubí americká hrdost s komercí. Ročně tu zinkasují půldruhého miliónu turistů.
Je libo nácvik přetížení v centrifuze? Mozek se vám snaží protlačit dolů hrdlem. Nádavkem čeká simulátor stavu beztíže. "Dámy, nezkoušejte v sukních," radí obsluha.
Vyčerpáni? Prosím, tady je káva se stoprocentní kosmickou přirážkou. Usaďte se v kině IMAX, na očích trojrozměrné brýle, a plujte Mezinárodní kosmickou stanicí.
V zahradě raket se soukám do makety Mercury, nejstarší z amerických kosmických lodí. Komolý kužel je vysoký necelé tři metry, přecpaný přístroji. Nohy mám skrčené, upoután v křesle zakouším pocit, že mohu pohnout jen očima.
Při premiérovém startu Mercury v roce 1961 astronauti na palubní desku provokativně napsali: "Zákaz míčových her." Větší pohodlí však později neskýtala ani kabina Gemini pro dvojčlennou posádku. "Jako bych strávil čtrnáct dní na pánském záchodku," charakterizoval ji Jim Lovell po své rekordně dlouhé misi.
Muži posedlí létáním měli smysl pro humor. Jejich výroky se na nás valí ze starých novin i rádiových nahrávek v místním muzeu.
Gemini 6 se ve vesmíru setkává s Gemini 7. "Je tu pěkně hustá doprava," říká Wally Schirra, velitel prvé lodi.
"Tak zavolej policajty," radí mu z útrob sedmičky Frank Borman.
Nebo jiná scéna. Alan Shepard odlétá v Apollu 14 na Měsíc. Krátce předtím telefonuje z mysu manželce: "Zítra večer ti nezavolám. Budu totiž mimo město."
Střeženými branami projíždíme s průvodcem do centra Apollo/Saturn V. Nastal čas připomenout si největší triumf. Okamžik, kdy Neil Armstrong pronesl na Měsíci legendární slova: "Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo."
Kontrolky řídícího střediska ožívají. Raketa Saturn V vynáší Apollo 8 k prvnímu obletu Měsíce. Přistávací modul Apolla 11 dosedá v lunárním Moři klidu.
Filmový záznam střídá realita. "Za těmito vraty objevíte největší dílo, které kdy člověk stvořil," zve astronaut Lovell.
Je tam. Majestátní, 85 metrů vysoká raketa Saturn V v polože ležmo. Ze stropu visí odznaky všech misí Apollo. A hned vedle... Jen to ne! Moon Rock Café.
Jako kdybyste vedle katedrály postavili kravín.
Magično okamžiku pomíjí. Davy turistů do sebe cpou hamburgry a hranolky. Obézní žena se nechá naložit do invalidního vozíku a odvézt na observatoř. Tam vstane a vyjde do schodů.
Raději pryč.
Autobus zastavuje půl kilometru od odpalovacích ramp 39A a 39B, monster za miliardu dolarů. Dál nesmíme. "Ani tady byste v době startu nepřežili. Vibrace jsou smrtící," varuje průvodce William Blakenay.
Odtud létaly raketoplány a před nimi rakety Saturn V směr Měsíc. Zavírám oči, vracím se zpět časem. Je 16. července 1969, parno, hodiny ukazují 9.32. Na špici rakety trůní kosmická loď Apollo 11.
Start!
Saturn V řve, hřmí a ječí. Rampu zalévá rudé jezero plamenné výhně, každou vteřinu spálí motory pět tun pohonných hmot. Od zvukových vln zaléhají uši, země se třese jako rosolovité želé. Když v roce 1883 vybuchla sopka Krakatau, bylo to prý stejné.
Ptáci a divá zvěř zděšeně prchají, hydraulické držáky se uvolňují. Saturn s Apollem, 2700 tun hmoty, opouštějí sevření Země. Milion diváků na vzdálených pláních a plážích za nimi vzhlíží k nebi.
K Měsíci zbývá 404 568 kilometrů. O pět dní později na něm Armstrong stojí.
Kdy rampa opět ožije?
Dva obří transportéry Hercules a Hermes sem 8. dubna přivezly raketoplán Discovery. Velitelka Collinsová, posádka i cíl mise byly určeny, vstupenky na start vyprodány.
22. května se Američané měli vrátit do kosmu.
Jenže nikam zatím neletěli.
Transportéry opět naložily raketoplán a opatrnou, šnečí rychlostí jedné míle za hodinu se s ním odplazily zpět do montážní budovy.
Proč ten odklad? Způsobil ho strach z další chyby. Technici odborným jazykem vysvětlují: "Přetrvávají obavy, že raketoplán poškodí úlomky ledu z námrazy, která se vytváří na vnějších palivových nádržích při výstupu na oběžnou dráhu. Tak jako Columbii."
Na titulní straně listu New York Times vychází článek s titulkem: "Raketoplán není bezpečný."
Malá skupina inženýrů NASA předala listu dokument, v němž tvrdí: "Vedení NASA opakuje stále stejné omyly už tím, že posílá lidské bytosti do kosmu. Tolikrát v minulosti jsme jezdili na červenou, zas a znovu. Zničili jsme tak dva raketoplány - a 14 lidí je mrtvých. A teď chceme riskovat znovu."
Jména pod dokumentem chybějí, kritici zůstávají v anonymitě. Paul Czysz, profesor vesmírného inženýrství na univerzitě v St. Louis, namítá: "Jejich argumenty nedokazují, že raketoplán je příliš nebezpečný pro návrat do kosmu."
Následuje však další kolečko kontrol a úprav.
Astronautka Eileen Collinsová strach nemá. Hovoří klidně, vyrovnaně. Do kolonky povolání by mohla dva roky vpisovat: "Čekám na svůj let."
Už v červnu 2003 měla velet raketoplánu Discovery. Tragédie Columbie vše zhatila, odklad střídal odklad. Místo ve vesmíru se osmačtyřicetiletá žena zabydlela v simulátoru. "Za tu dobu jsem poznala Discovery do posledního detailu."
Také ona je fascinována kosmem.
Rodiče neměli dost peněz, aby jí zaplatili letecké lekce. V šestnácti proto začala pracovat. V devatenácti našetřila tisíc dolarů, vyrazila na místní letiště a nesměle požádala: "Naučte mě létat, prosím."
Vydržela tvrdý trénink, promovala na dvou univerzitách, prošla konkurzem na astronautku a vyvrátila tvrzení, že žena nikdy nemůže velet kosmické lodi.
"Jsme jako mořeplavci, co vstupovali na ty staré lodě, plavili se přes Atlantik a hledali nové světy," říká. Strašáka rozervané Columbie zahání z mysli. "Ale vždycky budeme vzpomínat na její posádku. Až poletíme, každý den v kosmu se za ně pomodlíme."
Prezident George Bush ve svém projevu vyzval: "V raketoplánu se vrátíme na oběžnou dráhu. Do roku 2020 zopakujeme přistání na Měsíci. Pak přijde na řadu Mars."
Mnozí ti, kteří z mysu vzhlížejí ke hvězdám, přisvědčují: Oběť Columbie by byla zbytečná, kdybychom nepokračovali. Musíme se vrátit.
I s rizikem nehody.
"Raketoplán nikdy nebude stoprocentně dokonalý. Kdybychom to požadovali, neodlepíme se od Země," tvrdí matka dvou dětí Collinsová.
Průvodce Blakenay slibuje: "Oni poletí. Už brzy."
Někdo bude muset odehnat aligátory z ranveje...
22.06.2005 - Jsou to paradoxy (nemyslím jen ty historické a technické) - čekal bych poněkud více fantazie u dnešních tvůrců družice "Cosmos 1" pokud jde o název, zvláště když jde o první sluneční plachetnici.
Pro úplnost by se mělo hned na začátku dát ve všeobecnou známost, že 16.3.1962 z kosmodromu Kapustin Jar z rampy Majak 2, poblíž Volgogradu v někdejším SSSR(dnešní Volgogradská oblast Ruska) odstartovala upravená dvoustupňová balistická raketa Kosmos 2 a vynesla na oběžnou dráhu družici Kosmos 1 (rus. Kosmos 1) o hmotnosti 315 kg. Družice zanikla po 70 dnech (25.5.1962) v atmosféře a její provoz zajišťovala civilní organizace AV SSSR, tvaru byla kulového s anténní nadstavbou - tedy pokud tehdejší utajení dovolilo něco zobrazit a popsat.
Zpět k dnešku - už to asi víte - pokud se vše podařilo, tak by nad našimi hlavami měla kroužit velmi zajímavá družice "Cosmos 1", která odstartovala po několika odkladech 21.6.2005 v 19:46:09 UTC, zatím se čeká na spojení (stav 21.6.2005 23:30UTC)...
Za pomoci americké soukromé Planetary Society a ruské Lavočkinovy asociace a dalšího ruského Institutu pro kosmický výzkum, po mnoha nejrůznějších peripetiích a jednom neúspěšném pokusu o vyzkoušení "light" verze družice se podařilo z ruské ponorky KALMAR (Delta III) zakotvené v Barentsově moři pomocí "demilitarizované" balistické třístupňové rakety SS-N-18 "Vlna" vypustit sluneční plachetnici "Cosmos 1", která dosáhla oběžnou dráhu přibližně po 20 minutách od startu. Družice se začala orientovat, spustil se GPS a kolem podélné osy se začala otáčet rychlostí 1 otočka/3 minuty, rovněž se rozevřou panely slunečních baterií. Po hodině a 8 minutách od startu se družice dostane na dobu 18 minut do zemského stínu a s napětím se pak bude očekávat její signál v Panské Vsi (kolem 21:21 UT). Po čtyřech hodinách od startu začne pořizovat panoramatické snímky Země (na palubě jsou umístěny dvě kamery). Dráha "Cosmos 1" je přibližně kruhová ve vzdálenosti asi 800 km nad zemským povrchem a se sklonem dráhy k rovníku (s ohledem na místo startu) přibližně 80°, kolem Země oběhne jednou za 100,89 minuty - prosím sledujte též údaje na Heavens Above a nebo www.planetary.org/solarsail.
Sluneční plachetnice mohla být postavena a vypuštěna díky nevládní organizaci a darům jejích členů a ze soukromých finančních prostředků. Pohon družice je obstaráván tlakem částic slunečního záření.
Dne 20.7.2001 byla z ponorky Borisoglebsk vypuštěna testovací verze družice "Cosmos 1" a tato po suborbitální dráze a dopadla někam na Kamčatku - vzhledem k chybě na zařízení se nepodařilo otestovat rozevření slunečních plachet (byly pouze dvě).
Družice se skládá z 8 plachet trojúhelníkového tvaru, plachty jsou napnuty nafouknutím válcového okraje, "výška" trojúhelníku je 15m a celková plocha plachet je asi 600 m2. Dále jsou připevněny ke konstrukci, která má asi metr na výšku a je připevněna k nízkému kónusu, který má průměr rovněž přibližně jeden metr a slouží jako přechod ke třetímu stupni nosné rakety a dále jako základ, ke kterému je připojena i čtveřice panelů slunečních baterií. Potrvá ale 4 dny, než se přistoupí k rozvinutí plachet, protože musí být ověřeno, že se od startu skutečně z družice a především ze smotaných plachet "vyvály" všechny zbytky vzduchu. Dne 26.6.2005 ve 4:35 UTC se rotace družice zastaví aby se mohly nafouknout plachty, pro porovnání stavu budou pořízeny panoramatické snímky. Plachty jsou seskupeny po patrech a stejně tak se budou i nafukovat - po čtyřech a potrvá to jen pár sekund. Sonda se pak bude orientovat podle Slunce a znovu se roztočí rychlostí 1 otočka/12 minut - ve 4:55 UTC bude pořízen panoramatický snímek pro posouzení stavu. V dalších dnech se bude dále testovat natáčení plachet a tím i manévrování na oběžné dráze. Aktivní fáze projektu předpokládá životnost asi 3 až 4 týdnů. Nejdůležitějšími experimenty bude sledování změny parametrů dráhy po ozáření plachetnice mikrovlnným paprskem ze Země a dále sledování chování částic v okolí plachet.
Šéfem projektu je Louis Friedman (The Planetary Society), návrh družicové části má na svědomí Konstatntin Pichkadze z Lavočkinovy asociace, přístrojovou část navrhl Vjačeslav Linkin z Institutu pro kosmický výzkum.
Friedman byl na začátku 70.let minulého století autorem návrhu na výzkum Halleyovy komety pomocí plachetnice - rozměr plachty byl nad tehdejší technologické možnosti - přibližně 600 000 m2.
Ještě v roce 1981 jsem se zapojil jako student (zajímalo mne působení meziplanetární hmoty na materiál plachty) do projektu sluneční plachetnice, kterou studenti vedení ing. Marcelem Grünem a Tomášem Svítkem při pražském planetáriu chtěli vypustit v rámci "nevypsaného" studentského závodu - nabízel se raketoplán, ale byli jsme pak rádi za možnost rakety Interkosmos - další plachetnici připravovali studenti v USA (start měl zajistit raketoplán), studenti ve Francii (start měla zajistit raketa Ariane) a snad se ještě chtěli prezentovat i studenti SSSR. Vše ale nějak zamrzlo - prostě bylo prosazeno jiné využití balistických raket ve střední Evropě.
Pro přenos dat jsou využity dvě frekvence 401,5275 MHz a 2250 MHz a obě budou zachytávat též na Ionosférické a telemetrické observatoři Panská Ves - detašovaném to pracovišti Ústavu fyziky atmosféry AV ČR (za tým jsou uvedeni František Hruška a Jaroslav Vojta) - data půjdou ihned dále do řízení letu, do Lavočkinovy asociace v Rusku. Dráha bude sledována dalšími 8 stanicemi po celém světě - Tarusa (Rusko), Berkeley (USA), Fairbanks (USA), Medvědí jezera (Rusko), Petropavlovsk (-jen po dobu přechodu na oběžnou dráhu, Rusko), Majuro - Marshall Isl.(-jen po dobu přechodu na oběžnou dráhu, USA). Pomocné optické sledování bude zajištěno na Havaji (AMOS, USA) a v Massachusetss (Clay Center, USA). Další pozorování jsou spíše pro podnícení zájmu a prostřednictvím kampaně Solar Sail Watch - viz informace na webu The Planetary Society a Heavens Above (nachystejete si foťáky!).
Na palubě družice se nachází též GPS systém a mikroakcelerometr, kamerový systém (jedna panoramatická a jedna základní) a rovněž CD se 75 tisíci jmény členů americké a japonské Planetary society. Dále je zde počítač pro řízení natáčení plachet, ale toto natáčení je též možné ovládat ze Země. Hmotnost sondy je přibližně 100kg, plachta má tloušťku 5 mikronů a jedná se o mylar pokovený hliníkem pro zvýšení odrazivosti, její životnost se předpokládá 3 měsíce.
Pohod družice obstarávají fotony, které dopadají na odrazivou plachtu a které tvoří 99% síly (předávají plachtě svoji energii a momenty), která družici pohání, částice slunečního větru jsou podstatně pomalejší a na rychlosti plachetnice se podílejí méně než 1%. Zrychlení je velmi malé - asi 0,5mm/s2, za jeden den se rychlost zvýší přibližně o 45 m/s. Zdání klame - sonda by při takovémto způsobu pohonu a zrychlení dosáhla Pluta již za 5 let (srovnejte dnešní plány letu sondy New Horizons a výkony chemických pohonů spolu s gravitačním prakem, tzn. let po dobu 9 let). Na druhou stranu jsou výše uvedené údaje teoretické a právě přesné měření zrychlení je hlavním cílem následujících tří měsíců letu - s ohledem na velikost a odrazivost plachet a též hmotnost sondy se očekává zrychlení asi 20krát menší.
Tak tedy dobré světlo do plachet!
Poděkování: Děkuji svému archivu a The Planetary Society za poskytnuté informace.
Poznámka: informace o stavu družice se stále rozcházejí, není známo se
družice dostala na oběžnou dráhu.
Infografika na idnes.cz
20.06.2005 - Životní milníky Elberta Rutana mohou klidně nést jména letadel, která navrhl a postavil: VariViggen, VariEZE, Voyager, Quickie, Deviant, Boomerang, Solitaire, Grizzly, Catbird... Zatím poslední z nich se jmenuje SpaceShipOne podle stroje, který jako první dílo soukromníka vynesl člověka do nejbližšího vesmíru, do míst kousek nad hranicí atmosféry.
Rutanův život připomíná stoupající přímku, která bez jakýchkoli zákrut vede od slepených letadýlek někde na knihovničce přes letadla ve vzduchu až k létajícím strojům ve vesmíru.
Narodil se v roce 1943 v Kalifornii a jako kluk vyhrával ceny za modely letadel. Za největší dětský zážitek označuje film o vesmírných letech, který natočil Walt Disney s raketovým konstruktérem Wernerem von Braunem, mužem, jenž dovedl Ameriku do vesmíru. "Nejzajímavější věc, kterou jsem viděl jako kluk, byla von Braunova představa cesty na odvrácenou stranu Měsíce. Ovlivnilo mě to tak, že si to ani nedokážete představit," říká dnes novinářům.
V šestnácti se naučil létat a od dvaadvaceti pracoval pro americké letectvo. Byla to doba sputniků, Gagarinů a Armstrongů, čas prvních lidí ve vesmíru a prvních kroků na Měsíci. "Všichni jsme chtěli letět do vesmíru. Když jsme slyšeli, co astronauti říkali po návratu ze svého letu, každého to omráčilo. Byli jsme ohromeni, protože naše země prošla cestu od Walta Disneye a von Brauna, kteří o tom mluvili, k plánu přistání člověka na Měsíci... To byla bomba!" řekl Rutan BBC.
Astronauty obdivoval, ale nešel jejich cestou. Tvrdí, že když se tehdy ptal odborníků, za jak dlouho bude vesmír přístupný i pro lidi jako on, dověděl se, že to bude tak za třicet let, a proto usoudil, že má zatím čas.
Na prahu třicítky opustil vojenské letectvo a zamířil do letecké firmy. Jak se záhy ukázalo, bylo to jen na skok. Už po dvou letech odešel a založil v Mojavské poušti vlastní podnik. Rutan Air Factory. O pár let později k němu přidal další a známější společnost Scaled Composites, jejímž je ředitelem.
Tak začal maraton, který nekončí: každý rok navrhují jeho firmy aspoň jeden nový typ letadla. "Dělám marketing, dělám návrhy, hostím zákazníky a pracuji s nimi. Sleduji také, co dělají jiní lidé. Pracuji i na stavbě letadel. Stále se mi stává, že si zašpiním ruce. Obecným pravidlem tu je, že nemáte výsadu něco navrhovat, pokud to také nedokážete postavit vlastníma rukama. U LockHeeda či Boeingu by to kvůli odborům nebylo ani v souladu s právem," popisuje běžný život svých firem.
Dnes má Rutan na kontě téměř čtyřicet modelů. Některé z nich se vyrábějí po kusech, jiné po stovkách. Konstruktérská originalita a vynalézavost jej proslavily v Americe, zejména v té její části, která jeho modely mohla kupovat. Minitryskáč BD-5J si najali i tvůrci filmu s Jamesem Bondem z roku 1982.
Konstruktérova první hvězdná hodina však přišla až v roce 1986. Měla jméno Voyager podle letadla, v němž jeho bratr Dick a Jeana Yeagerová obletěli jako první bez jediné zastávky celý svět. Dnes stojí Voyager v prestižním leteckém muzeu ve Washingtonu a záhy k němu přibude další Rutanův výtvor, SpaceShipOne. Ani v Americe není mnoho konstruktérů, kterým by se povedlo něco podobného.
Když dnes Rutan vzpomíná na předpovědi staré třicet let, znechuceně dodává, že stejné sliby - vesmírná turistika za dalších třicet let - nabízí kosmická agentura NASA lidem dodnes. "Pokud to bude za třicet let, bude mně devadesát, a odhodlá se člověk v devadesátce k letu? První možností pro mne bylo vzdát to a přiznat si, že nikdy nepoletím do vesmíru a nikdy neuvidím černé nebe. Druhou možností bylo něco s tím udělat."
To "něco" trvalo čtyři roky, stálo dvacet miliónů dolarů a do historie vstoupilo pod jménem SpaceShipOne. Rutan neskrývá pocit triumfu, když mluví o tomto stroji, který vyrobila firma se 145 zaměstnanci: "Vzal jsem na sebe riziko, které jsem nemusel brát. Vybudovali jsme kompletní program pro lety s lidskou posádkou z ničeho a za cenu jedné z těch vládních studií." Desítky miliónů, to zatím nebylo nic - americké vesmírné programy stály a stojí stovky miliónů až desítky miliard dolarů.
Není divu, že Rutan má pro aktivity vlády jen úsměšek. NASA vidí jako velkého, drahého a nepoužitelného slona, který zmeškal jedinečnou šanci: nabídnout lidem nejen sen, ale i jeho splnění. "Představte si, že by letadla dělala vláda a posílala do nich lidi. Jediným letadlem, které bychom dnes měli, by byl Air Force One (tj. prezidentský letoun)," říká ironicky.
Zvlášť nemilosrdně tepe do nynějšího amerického vesmírného programu založeného na raketoplánech. "Každý, kdo se pokusí okopírovat americký raketoplán a pak s ním provozovat nízkonákladovou vesmírnou turistiku, je praštěný, protože tento přístup je absolutně nejdražší způsob, jakým to můžete dělat," tvrdí.
V koutku duše však cítí, že ho NASA nebere příliš vážně. Koneckonců co jsou jeho lehké stroje ve srovnání s raketami a raketoplány, které se dokážou dostat na oběžnou dráhu nebo ještě dále? K tomu je třeba aspoň padesátkrát více energie než k letům kousek nad hranici atmosféry, kam pronikl jeho stroj.
"NASA si myslí, že SpaceShipOne je hračka," připouští konstruktér, ale neztrácí víru, že je to on, kdo určuje budoucnost: "IBM v roce 1975 také nevěděla, že bude stavět počítače za 700 dolarů a že je bude dělat po desetitisících. Ale pak přišel Apple a oni museli." IBM původně vyráběla jen velké počítače pro stát či velké firmy a její lidé si nedokázali představit, že by to mohlo být jinak.
Rutan nyní věří, že v cestování do kosmu nastal čas změn: "Předvídám, že za pět či šest let už průměrné dítě nebude jen doufat a snít, že poletí do vesmíru. Bude vědět, že tam poletí."
Rutan má za sebou srdeční záchvat, čtyři manželství, desítky leteckých konstrukcí i tři tisíce hodin ve vzduchu. Je to také cesta zpátky - do renesance, do dobrodružné éry velkých objevů, kdy se i z pasáčka vepřů mohl stát slavný kapitán nebo dobyvatel říší.
Americký konstruktér vzpomíná na plavby velkého portugalského mořeplavce Fernanda de Magalhaese, ale příkladem, který zmiňuje nejraději, je vzestup létání před sto lety, po prvním vzletu bratří Wrightů. "Z hlediska rizika měli tehdejší lidé zcela odlišnou představu o tom, jak je důležité odstartovat a vzlétnout. Jen v roce 1911 bylo 139 zdokumentovaných úmrtí těch, kdo se snažili naučit létat. Ale během pěti let se ve 39 zemích objevilo 40 tisíc pilotů. To se nikdy nestane, dokud vláda kontroluje lety," tvrdí Rutan.
Vládě má nejvíc za zlé, že se z jejího kosmického programu stala rutina, která nikoho neinspiruje a nepodněcuje. "Velká věc, kterou musíme udělat, je inspirovat naše děti, protože když to neuděláme, co od nich můžeme čekat v budoucnosti? Způsob, jakým já chci děti inspirovat, je letět do vesmíru a ukázat jim, že oni mohou také. Než zemřu, chci vidět (lidem) dostupné cesty na Měsíc - k tomu v zásadě mířím."
Rutanovou silou je sen, chlapecký sen o nekonečném vesmíru, do nějž může vstoupit každý - každý, kdo po tom touží.
Sen o cestě k černému nebi nad modrou planetou, z nějž i ve dne září myriády hvězd - ten sdílel Burt Rutan s nespočetnými davy jiných chlapců, kteří zažili start první družice a viděli přistání na Měsíci. Ale až v Rutanových rukou se pouhé snění začalo měnit ve skutečnost, která je dostupná lidem, a nikoli jen mocným státům.
Dokud měly kosmický monopol státy, lidé mohli pouze přihlížet. Nový útok na vesmír je jiný než za časů Sputniku a Apolla: "Znamená: Zvládnout to můžeš i ty," ujišťuje Rick N. Tumlinson, jehož nadace Space Frontier Foundation propaguje vesmírné létání.
Po úspěšných letech SpaceShipOne diskutují o cestě do vesmíru nejen kosmonauti a vědci, ale i široká veřejnost. Finančníci mezitím propočítávají, kolik by vesmírné cestování mohlo reálně vynášet, a sázejí rovnou na miliardové obraty.
Po startu SpaceShipOne už není otázkou, zda je vesmírná turistika možná, ale kdy bude možná. Bude to už za deset, za patnáct nebo až za dvacet let, kdy na práh vesmíru vyletí miliontý člověk? A co hotely na oběžné dráze? Bude v nich už roce 2030 pobývat 70 tisíc lidí, jak věří Patrick Collins z japonské univerzity Azabu?
Tak vysoko se zatím nevznáší ani Rutan. Jeho vesmírné stroje se zatím přehoupnou jen přes hranici sta kilometrů, kdežto orbitální hotely by musely kroužit ve výšce aspoň 300 kilometrů nad Zemí. I americký konstruktér však věří: "Během příštích deseti let, po dobrém startu tisíců lidí nad atmosféru, budeme mít řešení i pro orbitální lety."
Vesmír potřebuje tisíce lidí, kteří riskují vše, nejen své peníze, ale i život. A to je slabina všech vesmírných plánů i snů: kolik lidí bude chtít letět, když riziko úmrtí bude jedna ku stu nebo vyšší, jako v počátcích létání? Stojí to za těch pět či sedm minut beztíže, které zatím slibuje start nad hranici atmosféry? A kolik firem si bude moci dovolit takové ztráty v zemi, kde lze vysoudit statisíce dolarů téměř za cokoli.
Těmto obavám se konstruktéři snaží čelit ujištěním, že pro bezpečný let udělali vše. A zastánci vesmírného létání pro všechny jako Peter Diamandis, šéf nadace X Prize, apelují: "Potřebujeme stejnou ochotu k riziku, jakou jsme měli v počátcích vesmírných letů a na každé jiné hranici."
Síla snu přivedla Rutanův tým na práh vesmíru. Pokud ho má člověk trvale překročit, bude tuto sílu potřebovat ještě hodně dlouho.
20.06.2005 - Ruská nákladní kosmická loď Progress M-53 dopravila na vesmírnou stanici ISS potraviny, vodu a šedesát hlemýžďů pro experimenty.
19.06.2005 - V pátek 17. června odstartovala ruská nákladní
loď Progress a k Mezinárodní kosmické stanici (ISS) dorazila v neděli 19. června
v 0:41 UT. Progress přivezl na stanici 2,4 t potravin, paliva a věci k vědeckým
experimentům. V neposlední řadě dopravil Progress také osobní balíčky pro
dvoučlennou americko-ruskou posádku Johna Phillipse a Sergeje Krikaljova.
16.06.2005 - Americký raketoplán Discovery dorazil včera na odpalovací rampu na Mysu Canaveral. Podle posledních informací by se měl po dvouměsíčním odkladu vydat na oběžnou dráhu nejdříve 13. července. Start byl odložen kvůli obavám, že by se na nosné raketě naplněné superchladným palivem mohly vytvořit kusy ledu, které by mohly stroj poškodit. NASA se chce vyhnout podobné katastrofě, která v únoru 2003 postihla raketoplán Columbia. Při havárii tehdy zemřelo všech sedm členů posádky a lety amerických raketoplánů byly pozastaveny.
15.06.2005 - První planetu s pevným povrchem objevili za hranicemi sluneční soustavy astronomové z havajské observatoře.
Exoplanety - tak nazývají odborníci planety za hranicemi naší sluneční soustavy. Doposud nacházeli astronomové jenom obří oběžnice složené z plynů. Nyní tým amerických vědců oznámil objev první exoplanety nejvíce podobné Zemi. Má totiž pevný povrch. Těleso se nachází ve vzdálenosti 15 světelných let.
Nová planeta má průměr dvakrát větší než Země a váží přibližně sedmkrát více. To je přibližně polovina hmotnosti dosavadního rekordmana mezi známými extrasolárními planetami. Nově objevené těleso obíhá kolem hvězdy označované Gliese 876. Tu lze pozorovat v souhvězdí Vodnáře.
V naší sluneční soustavě by objevená planeta působila velmi výstředně. Jak svou hmotností - nejtěžší z "pevných" planet je Země, nejlehčí z plynných obrů je Uran s hmotností čtrnáctinásobku Země, tak extrémní blízkostí ke svému slunci.
Zatímco rok na nejbližší družici naší hvězdy, Merkuru, trvá 88 pozemských dní, na nové planetě jsou to jen dva dny. Planeta je od svého slunce totiž vzdálená pouhých 21 tisícin astronomických jednotek. Obíhá tedy kolem hvězdy v padesátkrát menší vzdálenosti než naše Země.
Solární systém Gliese 876 tvoří ještě další dvě již dříve známé planety o rozměrech Jupitera.
O existenci planety věděli astronomové z objevitelského týmu již tři roky, uvádí agentura AFP. Nález ale nechtěli publikovat dříve, než bude jisté, že jde o planetu zemského typu. "K objevu jsme potřebovali na 150 pozorování hvězdy," říká "lovec planet" Geoffrey Marcy z University of California. Nález umožnilo vylepšení obřích Keckových dalekohledů v observatoři na havajské sopce Mauna Kea. Teleskop byl zmodernizován přidáním nové digitální kamery (CCD) optimalizované pro vyhledávání planet s využitím Dopplerova jevu.
Astronomové nemají přímý důkaz toho, že planeta je tvořena pevnými látkami. Její relativně nízká hmotnost však vylučuje možnost, že by šlo podobně jako v případě Uranu či Jupiteru o obří plynové koule.
Teplotu na povrchu nově objevené planety odhadují vědci na 200 až 400 stupňů Celsia. Nemůže na něm tedy existovat život, alespoň ne v podobě, jakou známe.
Při hledání planet ve vzdálených solárních systémech jsou vědci odkázáni na nepřímé metody (viz text Jak se hledají velmi vzdálené planety). Zatím nelze planety vyfotografovat, neboť světlo hvězdy je výrazně silnější než paprsky odražené planetou a oběžnici prostě přezáří. Přístroj, který by to mohl dokázat, budou mít vědci k dispozici až za několik let. Má jím být interferometr VLT, který staví Evropská jižní observatoř v Chile.
Poprvé astronomové našli planetu mimo naši sluneční soustavu, o které lze s vysokou pravděpodobností tvrdit, že má pevný povrch. Mezi 155 dříve objevenými exoplanetami byli pouze tzv. plynní obři s hmotností větší než patnáctinásobek Země.
15.06.2005 - Astronomům musí při hledání planet v jiných solárních systémech stačit nepřímé důkazy. Použitelných metod je několik. V některých případech lze pozorovat gravitační vliv planety na dráhu hvězdy, jindy exoplanetu prozradí změny jasu, vyvolané zastíněním paprsků oběžnicí. Vědci již také dokázali najít planetu podle infračerveného záření. Ty však v potřebné intenzitě vyzařují jenom plynní obři.
Nejvíce planet astronomové objevili s využitím Dopplerova jevu. Pokud kolem pozorované hvězdy obíhá planeta, je možné pozorovat změny světelného spektra. Když se hvězdy pohybují směrem k nám, posouvají se spektrální čáry k modré oblasti, ve fázi, kdy se pohybuje od nás, čáry "rudnou".
Gravitační působení planety ovlivňuje světlo, které světlo vyzařuje. Slunce a planeta obíhají kolem společného těžiště. Když se hvězda posouvá směrem k nám, posouvají se čáry spektra k modré oblasti, ve fázi, kdy se pohybuje od nás, čáry "červenají". Z frekvence, v jaké se děj opakuje, lze odvodit dobu oběhu planety. Posunutí spektrálních čar poskytuje i informace o křivce, po které planeta obíhá.
15.06.2005 - Vědci z univerzity v kalifornském Santa Cruz objevili zatím nejmenší planetu mimo naší sluneční soustavu. Její hmotnost je 7,5 krát větší než hmotnost Země. Jde pravděpodobně o první skalnatý svět obíhající kolem hvězdy podobné našemu Slunci.
Planeta krouží kolem hvězdy Gliese 876, která je vzdálena asi 15 světelných let od souhvězdí Vodnáře. Obíhají kolem ní ještě dvě další, větší planety o rozměrech Jupitera.
Zmíněná planeta oběhne kolem Gliese 876 zhruba za dva dny, přičemž její dráha leží tak blízko této hvězdy - asi 3,2 miliónu kilometrů, že teplota na povrchu planety dosahuje pravděpodobně hodnot mezi 200 až 400 stupni Celsia.
"Před více než dvěma tisíci lety se řečtí filozofové Aristoteles a Epikuros přeli, zda jsou ve vesmíru ještě nějaké další planety podobné Zemi. Nyní máme poprvé důkaz existence skalnaté planety kroužící kolem normální hvězdy," řekl vedoucí výzkumného týmu, profesor astronomie Geoffrey Marcy.
11.06.2005 - Vulkanický led by mohl být vysvětlením husté atmosféry, jež obklopuje Saturnův měsíc Titan. Domnívají se to experti kolem americko-evropské sondy Cassini, jež na Titanu vyfotografovala útvar, který je patrně ledovým vulkánem.
Infračervené snímky s loňského října patrně zachycují 32 kilometrů širokou sopku, která nechrlí lávu, nýbrž led. Vulkán rovněž vyvrhuje ledové částečky do ovzduší, které pak v atmosféře uvolňují metan.
Atmosférou z dusíku a metanu se Titan podobá Zemi v období jejích počátků.
26.05.2005 - Do volného vesmíru, na samé hranice naší Sluneční soustavy, pronikla americká sonda Voyager 1. Dosažení tohoto unikátního mezníku ve výzkumu kosmu oznámil včera americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
"Voyager dosáhl posledního úseku své cesty, okraje mezihvězdného prostoru. Teď zkoumá nejzazší hranici Sluneční soustavy," řekl Edward Stone, otec a dlouholetý šéf projektu, který začal v Laboratoři tryskového pohonu NASA dlouho před startem sond Voyager 1 a 2 v létě roku 1977.
NASA informoval o dosažení vysněné hranice už v listopadu 2003, což pozdější analýza získaných dat ze sondy nepotvrdila; tentokrát si ale je jist. "Celý tým se shodl, že Voyager 1, nyní ve vzdálenosti téměř 14 miliard kilometrů od Slunce, je v heliosféře, již za zónou vnitřní rázové vlny," uvedl John Richardson, šéf týmu obou Voyagerů pro výzkum plazmatu.
Hranice Sluneční soustavy jsou poměrně široké a bude trvat možná několik let, než se sonda ocitne úplně za nimi.
Jde o zónu, kde ionizovaný vodík a hélium, letící od Slunce v důsledku slábnoucího magnetického pole Sluneční soustavy stále pomaleji, naráží na mezihvězdný vítr. Přes těžko představitelnou řídkost tady dochází k magnetickým tlakům, jež mezihvězdný vítr ohýbají a sluneční vítr zastavují a vracejí.
Předloni Voyager prolétal místy, kde magnetické pole, místo aby dál se vzdáleností od Slunce sláblo, najednou dosahovalo 1,7násobku předchozí úrovně, loni v prosinci dosáhlo dvaapůlkrát vyšší hodnoty a od té doby se již nemění.
Právě z toho vědci usoudili, že sonda již vnitřní rázovou vlnu na hranici Sluneční soustavy překročila. Dvojče rekordmana, Voyager 2, letí po jiné trase, takže je nyní "jen" 10,4 miliard km od Slunce.
Obě sondy nesou zprávy pro inteligentní bytosti, které by je mohly ve vesmíru zachytit. Asi třiceticentimetrové měděné pozlacené disky mají na povrchu piktogramy, podle lidských představ srozumitelné pro extraterestrickou inteligenci, se stručnou mapkou odkazující na Zemi a polohu Slunce mezi okolními hvězdami.
Pokud cizí astronauti z jednoduchého návodu na obalu pochopí, že disk je třeba přehrát pomocí přiložené jehly jako dlouhohrající gramofonovou desku rychlostí 16,6 otáčky za minutu, dostanou se k záplavě dalších informací.
Disky obsahují texty, zvukové záznamy a pozdravy v několika desítkách jazyků včetně češtiny, i 115 obrázků, jež mají pomoci mimozemšťanům pochopit život na Zemi, hodnoty naší civilizace a ukázat nejvýznamější kultury.
Dvojčata Voyager 1 a 2 - dvojka odstartovala o několik týdnů dříve než jednička - už fungují 28 let. Za tu dobu podala množství informací, odpovídající několika tisícovkám pověstné Britské encyklopedie, zejména o velkých planetách Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu.
Přístroje na obou sondách, jež každá váží asi jednu tunu, pohání 400wattový zdroj, založený na principu řízeného rozpadu plutonia. Vědci očekávají, že bude dodávat energii ještě asi patnáct let, čímž se celková doba trvání projektu prodlouží na více než čtyři desetiletí.
Projekt nyní stojí ročně 4,2 miliónů dolarů a celkem jeho náklady asi dvakrát převyšují rozpočet někdejších jednotlivých misí na Měsíc v 70. letech.
V souvislosti s ambiciózním plánem současné administrativy prezidenta George W. Bushe na opětovné dobytí Měsíce a vyslání člověka na Mars se objevují obavy, aby projekt Voyager nebyl - po splnění hlavního úkolu - předčasně ukončen, jako se to stalo teleskopu Hubble.
26.05.2005 - Washington - Nejpodrovnější a zatím nejlepší snímky Saturnových prstenců, jaké kdy byly pořízeny, odeslala na Zemi americko-evropská sonda Cassini. Záběry vůbec poprvé ukazují prstenec B, který dosavadním sondám cestujícím k této planetě nepřišel do zorného pole.
Struktura těchto výjimečných prstenců poskytuje nezapomenutelný pohled," řekl Essam Marouf, člen odborného týmu, jenž v Národním úřadu pro letectví a vesmír (NASA) vyhodnocuje signály přicházející ze sondy.
Sonda Cassini současně poskytla nové poznatky o rozdílech ve složení, struktuře a tloušťce všech sedmi prstenců Saturnu. Prstenec A je velmi plochý, prstenec B je tvořen materiály značně rozdílných druhů a prstenec C je vlnitý. Zatímco prstenec B a vnitřní část prstence A tvoří téměř výhradně částice o průměru přes pět centimetrů, v prstenci C a ve vnější části prstence A se takové částice vůbec nevyskytují. Původ Saturnových prstenců zůstává záhadou. Jejich průměr je tak veliký, že by se nevešly do prostoru mezi Zemí a Měsícem.
Projekt Cassini-Huygens, na němž se podílí NASA, evropská společnost ESA a italská kosmická agentura ISA, byl zahájen v roce 1997. Výzkumná mise s náklady 3,3 miliardy dolarů (asi 80 miliard korun) je zaměřena na Saturnovy měsíce. Loni 1. června sonda s modulem po sedmiletém letu zaparkovala na oběžné dráze kolem Saturnu.
Letos v lednu mateřská sonda Cassini vypustila modul Huygens, který proletěl mezi prstenci planety a měkce dosednul na povrch jejího největšího měsíce Titanu. Snímky, jež vyslala z jeho mlhami zahaleného povrchu včetně poznatků o jeho atmosféře potvrdily domněnku astronomů, že podmínky na Titanu jsou srovnatelné s podmínkami na mladé Zemi v době, kdy vznikal život.
26.05.5005 - Po 28 letech strávených cestou vesmírem míří první lidský výtvor za hranice sluneční soustavy. Americká sonda Voyager 1 pronikla do mezní oblasti, která odděluje svět našeho Slunce od rozlehlých mezihvězdných prostorů.
Sonda je nyní vzdálena asi 14 miliard kilometrů od Slunce.
"Voyager je v poslední etapě své cesty k mezím mezihvězdného prostoru a začíná zkoumat poslední hranici sluneční soustavy. Máme před sebou naprosto novou oblast vesmíru k prozkoumání a to je příležitost, jaká se naskytne jednou za život," řekl včera Edward Stone, hlavní vědec v týmu, který sleduje let Voyageru 1 i jeho dvojčete, Voyageru 2.
Teď je jasnější, kam sonda dorazila. Již koncem loňského roku její přístroje zjistily, že okolní sluneční vítr ztrácí rychlost (zpomaluje z rychlosti v rozmezí 1,1 sž 2,4 milionu kilometrů za hodinu), houstne a jeho teplota roste. Zároveň se zvýšila intenzita magnetického pole. To má dokazovat, že sonda vstoupila do heliosféry.
Heliosféru tvoří kladně nabité částice slunečního větru, jejichž magnetické pole vytváří jakýsi "štít", odrážející sluneční záření. "Bez tohoto štítu bychom tady nemohli existovat," řekl pak agentuře ČTK Antonín Vítek z Akademie věd.
26.05.2005 - Žádný lidský výtvor nepronikl tak hluboko do kosmu jako americký Voyager. Není to však jediný rekord spjatý s tímto jménem.
Čtrnáct miliard kilometrů dělí nyní sondu Voyager 1 od Slunce. Tak daleko se sonda dostala po 28 letech od svého startu. Nyní je už i za oběžnou dráhou Sedny, považované za 10. planetu naší soustavy.
I po téměř třiceti letech vysílá sonda údaje o svém okolí. Pokud se nestane nic nečekaného, bude Voyager 1 zásobovat vědce novými informacemi až do roku 2020.
Měřiče magnetického pole na sondě už odhalily oblast rázové vlny. "Pozorování Voyageru 1 za několik posledních let ukazují, že tato oblast je mnohem složitější, než si kdo myslel," konstatuje Eric Christian, vědec z americké kosmické agentury NASA.
V oblasti rázové vlny už viditelně působí tlak mezihvězdného plynu. Podstatně zpomaluje elektricky nabité částice ze Slunce, které letí na okrajích sluneční soustavy rychlostí 300 až 700 kilometrů za sekundu. Je to jen zlomek původní rychlosti, v níž opouštějí Slunce (1500 až 2000 kilometrů za vteřinu), ale i tak odsuzují lidské výtvory do role pouhých loudalů. Vždyť Voyager 1 postoupí kažkou vteřinu jen o 17,4 kilometru hlouběji do kosmu.
Do roku 2020 by mohla tato sonda zdolat heliosféru a přiblížit se k oblasti, kde se pod "tlakem" letící sluneční soustavy hromadí částice přilétající od jiných hvězd.
Její dvojče, Voyager 2 míří k hvězdám pomaleji. Tato vesmírná sonda je zatím od Slunce vzdálena jen jedenáct miliard kilometrů. Je to však první těleso ze Země, které prozkoumalo tak vzdálené planety, jako jsou Uran a Neptun.
Pokud se za humny naší sluneční soustavy potulují mimozemšťané, mohou být Voyagery první, kdo jim dá nějakou zprávu o lidstvu - obě sondy totiž nesou pozlacené disky se záznamy o obyvatelích Země. Ty obsahují mimo jiné pozdravy v 55 jazycích, od starověké akkadštiny až po moderní čínštinu.
Ani poté, co sondy zmlknou, jejich cesta neskončí - pokud je nic nezastaví, čeká je cesta k nejbližším hvězdám, dlouhá 40 tisíc let.
20.05.2005 - Nový ruský mnohonásobně použitelný dopravní
prostředek s názvem PAROM (což by se dalo přeložit jako trajekt, převozník či
pramice) možná v budoucnu nahradí zásobovací lodě Progress, které zajišťují
přepravu nejrůznějších nákladů na orbitální stanice již 27 let (od roku 1978).
Informoval o tom zástupce hlavního konstruktéra firmy RKK Eněrgija Nikolaj
Brjuchanov - tvůrce nového zásobovacího systému.
Tento systém bude fungovat na zcela jiném principu, než dosavadní zásobovací
lodě Progress. Nejprve bude na nízkou oběžnou dráhu kolem Země ve výšce zhruba
200 km nad povrchem dopraveno nosnou raketou zařízení, které není přizpůsobeno
pro uložení a přepravu materiálu. Jedná se o mnohonásobně použitelný kosmický
tahač s názvem PAROM. V případě potřeby bude další nosnou raketou dopraven na
základní oběžnou dráhu, do blízkosti tahače, kontejner s nákladem. Tahač se s
tímto kontejnerem spojí a přepraví jej do určeného místa, například ke kosmické
stanici. Vynášení kontejnerů s nákladem bude možné realizovat jakoukoliv nosnou
raketou.
Rozměry a konfigurace kontejneru budou záviset na charakteru vynášeného nákladu.
Může se jednat o hermetický modul pro přepravu vědecké aparatury nebo o
zásobovací tanker s nádržemi pohonných látek, vody, kyslíku apod. Kromě toho
může být v podobě kontejneru použita nehermetizovaná plošina s velkorozměrovými
vědeckými aparaturami či se služebními systémy, například s panely slunečních
baterií, které nelze umístit do hermetizovaného modulu vzhledem k jejich
rozměrům. Velké konstrukce, například moduly kosmické stanice či části
meziplanetární kosmické lodě, které se budou spojovat na oběžné dráze kolem
Země, mohou být rovněž dopravovány na místo určení pomocí tahače PAROM. K tomuto
účelu však musí být všechny díly opatřeny stykovacími uzly.
Kosmický tahač PAROM bude vybaven dvěma spojovacími uzly. K jednomu se připojí
kontejner s nákladem a po přemístění do blízkosti kosmické stanice se tahač
pomocí druhého spojovacího uzlu k této stanici připojí. Hermetické připojení ke
stanici bude možné i prostřednictvím druhého spojovacího uzlu na kontejneru s
nákladem.
V případě nutnosti mohou kosmonauti přejít na palubu tahače a provést zde
potřebné opravy. Projektanti také počítají s možností přečerpávání pohonných
látek ze zásobovacího kontejneru do nádrží kosmického tahače.
Po vyložení přepravovaného nákladu a po uskladnění již nepotřebného vybavení či
odpadků v jeho prostorách dojde k oddělení tahače od kosmické stanice a k jeho
sestupu na parkovací oběžnou dráhu. Zde se kontejner s odpadky oddělí a zanikne
v hustých vrstvách zemské atmosféry. Tím se na tahači uvolní stykovací uzel,
tahač se připojí k dalšímu kontejneru s nákladem a vše se může neustále
opakovat.
Nikolaj Brjuchanov upřesnil, že hmotnost nákladu, přepravovaného pomocí
kosmického tahače, může činit až 30 tun (Progress mohl na kosmickou stanici
dopravit pouze 2,5 tuny nákladu). "Jestliže porovnáme efektivnost zásobovacích
lodí Progress, připravované evropské nákladní lodě ATV a ruského kosmického
tahače, pak z tohoto srovnání nejlépe vyjde navrhovaný ruský systém PAROM,"
zdůraznil zástupce hlavního konstruktéra. Ekonomická výhodnost systému bude tím
větší, čím více zásobovacích kontejnerů tahač přepraví na místo určení .
Pro přepravu posádky na oběžnou dráhu a zpět na zemský povrch bude v budoucnu
sloužit mnohonásobně použitelný dopravní prostředek KLIPER. Ve spolupráci se
systémem PAROM tak bude vytvořen unikátní dopravní a zásobovací komplex. Při
vývoji systému PAROM budou využity rovněž některé modernizované aparatury z
kosmických lodí Sojuz a Progress, a také některé systémy z plánované kosmické
lodě pro mnohonásobné použití KLIPER.
Na dopravním systému PAROM pracovala společnost Eněrgija v rámci své vlastní
iniciativy. Organizaci Roskosmos byl již tento návrh představen, agentura mu
přislíbila podporu.
Zdroj: spacenews.ru
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
František Martinek
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |