26.12.2005 - Není tomu tak dlouho, co bylo vypalování CD považováno za opravdovou vědu. Ceny vypalovaček se pohybovaly okolo deseti tisíc korun, cena prázdných médií byla přibližně sto korun. Právě v té době vznikla řada mýtů a pouček okolo vypalování CD, z nichž některé se i přes rychlý pokrok tradují dodnes.
Ze začátku se vývoji a výrobě vypalovaček věnovalo s proměnlivým úspěchem mnoho firem a tak není divu, že uživatelské hodnocení různých modelů bylo více než rozporuplné. Na internetu i v ústním podání kolovaly celé legendy o spolehlivosti a schopnostech té či oné vypalovačky. Jak už je ovšem v IT pravidlem, časem se na trhu vyvine několik silných hráčů, kteří často nakupují elektroniku u stejného asijského výrobce a použijí pouze vlastní firmware a logo. Rozdíly mezi jednotlivými značkami se tak do značné míry stírají.
Koupit si dnes vypalovačku pouze na CD, bez možnosti vypalování na DVD by bylo holé šílenství, pokud by se vám ovšem vůbec takový přístroj podařilo sehnat. Sáhnete-li po modelu od některého ze známých výrobců (LG, LiteOn, Sony, TEAC, Pioneer a další), nemůžete udělat chybu. Z mnoha parametrů, kterými vás výrobci zahrnují, se vyplatí sledovat zejména nabídku podporovaných typů médií – hlavně dvouvrstvých DVD-R9 a DVD-RAM. Za v podstatě nedůležitý lze považovat údaj o rychlosti vypalování na různé typy disků, v případě CD-R je rychlost vypalování nových vypalovaček nejčastěji 48x, u CD-RW 32x, DVD+/-R 16x a DVD+/-RW 4x nebo 6x. Dvouvrstvý zápis DVD-R9 dosahuje rychlosti 4x a zápis na DVD-ROM 16x. Všechny rychlosti se uvádějí jako násobek základní rychlosti CD – tedy 150 kB/s.
Další ze zajímavých vlastností, na které se vyplatí se informovat, jsou možnosti mechaniky při vypalování disků s některým druhem ochrany proti kopírování (Safedisc, SecuROM…). Kopírování chráněných CD je totiž možné z části díky speciálnímu softwaru (jako je například známé CloneCD), závisí ovšem rovněž na vlastnostech vypalovací mechaniky. Možností kopírovat chráněné disky se výrobci mechanik v propagačních materiálech příliš nechlubí, zajímavé informace ovšem můžete najít v podrobných recenzích nebo v diskusních fórech. Stačí, když trochu zapátráte s Googlem.
V neposlední řadě se při výběru vypalovačky zajímejte o to, jak dobře si poradí se čtením poškozených CD a DVD. Testy opět celkem snadno najdete na internetu.
Pokud si potrpíte na technické novinky – zamyslete se nad pořízením vypalovačky s technologií LightScribe nebo LabelFlash, které umožňují popis médií laserem vypalovačky. V obou případech ovšem počítejte s tím, že budete muset nakupovat speciální (dražší) média.
Obr. 1: Popis CD technologií LightScribe
V dřevních dobách vypalování byly drahé nejen vypalovačky, ale i prázdná média. Kromě těch značkových se ovšem začaly objevovat i „noname“ média, často bez popisu i krabičky. Jako vodítko při posouzení kvality média sloužilo vizuální posouzení míry průhlednosti disku. Je přitom až s podivem, jak dlouho se tento mýtus držel při životě.
S CD i DVD médii se to má totiž podobně jako s vypalovačkami. Na světě existuje jen málo velkých výrobců, kteří chrlí jak média pro značkové výrobce, tak i média bez viditelného označení původu. U řady značek navíc dochází k častému střídání výrobce, proto lze jen těžko jednoznačně posuzovat kvalitu médií různých značek, bylo by zapotřebí dlouhodobé testování. U lepších značek (Verbatim, Sony, Memorex, Imation a dalších) se však téměř jistě vyhnete problémům s kompatibilitou, které jsou zejména u neznačkových DVD médií stále velmi časté. Nepovedené kusy ovšem najdete mezi značkovými i neznačkovými médii.
Existují samozřejmě nástroje, pomocí kterých je možné odhalit jak výrobce, tak například i použité barvivo na odrazové vrstvě disku nebo nominální kapacitu média. Nejznámějším programem tohoto typu je sice postarší ale stále funkční CDR Identifier, pro zjišťování původů DVD médií pak slouží DVD Identifier.
Základní doporučení jsou poměrně jednoznačná. Na krátkodobé uchování méně důležitých dat si bez problému vystačíte s neznačkovým CD či DVD. V případě dlouhodobého uchovávání důležitých dat na médiích s kvalitním barvivem a povrchovou úpravou proti poškrábání nešetřete, mohli byste toho později litovat. V extrémním případě se poohlédněte po vysoce kvalitních (a patřičně drahých) médiích se zlatou odrazovou vrstvou. Novinkou jsou zlatá DVD+R média. Na prohlížení disků proti světlu ale jednou provždy zapomeňte.
Obr. 2: Identifikace DVD média programem DVD Identifier
Honba za rychlostí vypalování CD-R i CD-RW je u konce. Vypalování 52x a přepalování 32x jsou v podstatě na samé hranici fyzikálních možností médií a nikdo už ani o zvyšování rychlosti nestojí. Výrobci rychlejších DVD vypalovaček se zpočátku potýkali s nedostatkem médií certifikovaných na vyšší rychlosti, i v tomto případě už ale žádné další výrazné zrychlení možnosti vypalování nečekejme. Vyplatí se ale vždy pálit plnou rychlostí?
Vraťme se opět trochu do historie. V počátcích vypalování byly zejména vypalovačky na rozhraní IDE náchylné k fatálním chybám při vypalování, nejčastěji z důvodu nedostatečného přísunu dat z pevného disku. Vypalování totiž nešlo žádným způsobem přerušit a počkat, až bude disk schopný dodávat další data. Doporučovalo se tedy v době vypalování s počítačem vůbec nic dalšího nedělat, rychlost vypalování se pohybovala v relacích 2x až 4x .
Jednou z cest jak se tomuto problému vyhnout bylo zvětšení vyrovnávací paměti vypalovaček z obvyklých 2 MB na 8 MB. Toto řešení bylo ovšem poměrně drahé a nedostatečné. Společně se zvyšujícím se výkonem procesorů i pevných disků však přišla i technologie ochrany proti podtečení zásobníku paměti, kterou různí výrobci označují odlišnými názvy (Power-Burn, Burn Proof a další). Ochrana proti podtečení zásobníku zajistila, aby vypalovací mechanika uměla při nedostatku dat „počkat“ na další, bez rizika zničení média. Cesta k vyšším rychlostem vypalování byla otevřena.
Dnes sice máme superrychlé vypalovačky, kterým nevadí, že děláme při vypalování s počítačem současně i řadu jiných věcí, přesto se ne vždy vyplatí s vypalováním spěchat. Při archivování dat na rychlosti vypalování příliš nezáleží, doporučuje se vypalovat takovou rychlostí, na jakou je médium certifikované. Při vypalování hudby (jako Audio CD nebo jako datové CD s MP3) je ovšem rozumné držet se při zemi. Každý zásah ochrany proti podtečení paměti je totiž při poslechu vypáleného disku slyšet. Je proto rozumné vypalovat hudbu rychlostí okolo 12x a nespouštět přitom na počítači žádné náročné aplikace.
Z počátku existovaly CD-R disky pouze v kapacitě 650 MB (74 min.), dnes jsou k dostání disky v různých kapacitách, standardem ovšem zůstaly média o kapacitě 700 MB (80 min.). Těžko říct, kde má mýtus o závratných kapacitách médií svůj původ, ovšem je třeba říct, že trochu pravdy na něm je. Velikost prázdných médií totiž není striktně 700 MB, ale většinou se pohybuje okolo 702 až 704 MB.
Mnoho starších vypalovaček přitom mělo nejen problém zapsat více než 700 MB, ale dokonce i „přeplněné“ disky přečíst. Dnes umožňuje tzv. overburn prakticky každá vypalovačka. Přesto se vypalování nad nominální kapacitu nemusí vždy podařit, případně mohou nastat problémy se čtením takového CD v jiných zařízeních. Snažit se tedy vtěsnat na CD za každou cenu více dat, nemá při dnešních cenách prázdných médií valný smysl – snad jen pokud se jedná o jeden velký soubor (typicky s filmem), který není možné rozdělit.
CD byly oproti do té doby používaným disketám naprosto převratné nejen v objemu dat, která byly schopné pojmout, ale i ve svojí spolehlivosti. Není proto divu, že někteří lidé nabyli dojmu, že CD jsou v podstatě nezničitelné. Koneckonců nevadilo jim magnetické pole, přímý kontakt i silně znečistěných prstů se záznamovou plochou a ani lehké poškrábání. Do nezničitelnosti mají ovšem CD i DVD hodně daleko, přestože například obsahují i samoopravné kódy, schopné zahladit poškození dat menšího rozsahu.
Přestože se CD i DVD média jeví jako velmi bytelná, rozhodně si zaslouží citlivé zacházení a rozumné skladování. Disky by se rozhodně neměly pokládat záznamovou na stůl, nesmí dojít k jejich poškrábání a ani není nutné je ze všech stran osahávat. K uskladnění je vhodné použít krabičky, pořadače a podobná zařízení. V žádném případě se disky nesmí vystavovat přímému slunečnímu záření ani vysokým teplotám. Trvanlivost záznamu CD je přitom přímo úměrná kvalitě použitého materiálu a povrchové úpravy médií. Novinkou v ochraně proti poškrábání vlivem pokládání a posouvání záznamové vrstvy po stole je systém drobných výstupků po okraji disku, které brání přímému kontaktu záznamové vrstvy s podložkou.
Obr. 3: Nový způsob ochrany proti poškrábání disků
Vypalování CD a DVD není žádná věda, jen je třeba pamatovat na některá základní pravidla výběru vypalovačky a médií a vyhnout se mýtům a pověrám, které jsme se v tomto článku pokusili vyvrátit. Příště si povíme něco o záchraně dat z poškozených médií.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |