21.06.1999 - Vynalézt se dá ledacos - i nový tvar ramínka na šaty.Jen mít dobrý nápad. Firma Kleiderbügel z Mnichova si patentovala lehké plastové ramínko, na něž se dá skutečně velmi snadno pověsit i tričko, zapnuté dámské šaty či nerozepnutá košile (viz obrázek). Obchodní název výrobku Swan (anglicky labuť) nepřekvapí, protože ramínko svým tvarem skutečně připomíná tohoto důstojného ptáka.
Výrobek byl představen na nedávné mezinárodní výstavě vynálezů v Ženevě. Při stejné příležitosti předváděl svůj nápad Paul Schweizer ze Švýcarska. Ten sestrojil háček, do nějž se dají zašroubovat proti sobě dvě plastové lahvičky od limonády - a ramínko je na světě. "Vymyslel jsem to pro mladé lidi, kteří mají rádi legraci," směje se Schweizer. Vzápětí však hned zdůrazňuje význam svého nápadu: "Ramínko je tlusté, takže nepomačká ramena pověšenému oblečení, a přitom se dá snadno odvézt třeba na dovolenou - vezmete si jenom háček, a láhve si koupíte, vypijete a použijete až na místě."
21.06.1999 - I teoretická matematika dokáže výtečně sloužit praktickým věcem. Dokazují to i čeští matematikové. Jejich způsob vyhodnocování dat dokáže z obrovské laviny možností vybrat tu nejvhodnější pro daný účel. Připomíná to rozdíl mezi výlovem rybníka sítí a chytání ryb na udici. Díky této metodě umějí vědci "šít" léky přímo na míru.
Vynikající německý matematik Felix Klein řekl: "Bez pomoci matematiky nemohou přírodovědci proniknout do tajemství vesmíru, ale bez otázek, které matematice kladou přírodovědci, by zůstala stát." Petr Hájek, rovněž vynikající matematik, měl asi intuitivně na mysli něco podobného, když v roce 1966 vymyslel s kolegy Metodějem Chytilem a Ivanem Havlem metodu, kterou nazval zkratkou GUHA (podle názvu General Unary Hypothesis Automaton neboli automat na obecné unární hypotézy).
"Myšlenka je prostá," vzpomíná profesor Hájek, dnes ředitel Ústavu informatiky Akademie věd ČR. "Pomocí matematické statistiky a logiky vytváří GUHA všechny možné myslitelné vztahy mezi vlastnostmi. Je to tedy způsob systematického vyhodnocování dat obohacený o logickou složku." Zjednodušeně řečeno, máme-li dostatek vstupních dat, GUHA ze všech možných závěrů "vyloví" ty, které jsou daty nejlépe podporovány. Samozřejmě pomocí počítače, jinak by to bylo při větším počtu dat (a čím více jich je, tím líp) prakticky nemožné. Typicky byla GUHA používána v sociologii, medicíně a podobně. Její "záběr" je však mnohem širší, což jako první dokázala Jaroslava Hálová z Ústavu anorganické chemie Akademie věd ČR v Řeži u Prahy. "O metodě GUHA jsem se dozvěděla z novin při jízdě vlakem do práce," vzpomíná Jaroslava Hálová . "Zaujala mě, tak jsem ji chtěla na něčem vyzkoušet. Kolegové se mi smáli, a když jsem jim nedala pokoj, začali mi říkat 'madam Guha'. Mimochodem, v Indii jsem se později dozvěděla, že Guha je tam velmi rozšířené jméno a znamená tamilsky 'jeskyně'." Někdy koncem osmdesátých let se v Barvách a lacích Kralupy začaly vyskytovat závady olověné nátěrové hmoty suříku. Lakýrníci nadávali, že je pokaždé jiná, někdy moc hustá, jindy tvrdá jako kámen. Doktorka Hálová se spolupracovníky analyzovala stupeň okysličení a stupeň navlhčení čtyřiceti vzorků barvy a k těmto datům přidala výsledky zkoušky tuhnutí. Na těchto údajích pak ručně napodobovala vyhodnocování podle metody GUHA. Výsledkem byla hypotéza o možných příčinách předčasného tuhnutí nátěrové hmoty: nadměrná vlhkost ze špatného skladování a ne zcela dokončený technologický proces výroby. Hypotéza byla experimentálně potvrzena a vedla k odstranění závad.
Když počátkem století německý chemik Paul Ehrlich hledal lék proti syfilidě, věděl na počátku jediné - podle dosavadních zkušeností by měl obsahovat arzen. Postupně syntetizoval a vyzkoušel řadu sloučenin, o jejichž množství vypovídá označení té pravé - preparát 606. Dostal název salvarsan a bylo to vůbec první chemoterapeutikum svého druhu v dějinách medicíny. Jeho o generaci mladší kolega Gerhard Domagk si dal podobný, ale složitější úkol: na každou infekční nemoc chtěl najít speciální chemický lék. A stejně jako Ehrlich vyzkoušel víceméně náhodně stovky substancí, než skutečně velmi šťastně (jelikož to bylo tak brzy) narazil na poklad: skupinu látek, které ničily dokonce mnoho druhů bakterií najednou - byly to ony dodnes používané sulfonamidy. To jsou dva nejznámější (protože první), zdaleka však nikoli jediné příklady z historie "objevování" léků. Na několik tisíc léků, pesticidů a dalších biologicky účinných látek bylo syntetizováno a vyzkoušeno asi osmnáct milionů sloučenin. V inou toho, že "odpad" tvoří jejich podstatnou část, je farmakologický výzkum tak drahý a časově náročný. Úplný vývoj nového léku stojí minimálně desítky milionů dolarů a trvá okolo deseti roků. Proto by bylo nesmírně užitečné umět už předem vytipovat pro určitý účel ty nejnadějnější sloučeniny a testovat pak už pouze je. Což se samozřejmě netýká jen léčiv. Proto dokonce vznikl celý vědní obor o vztazích mezi strukturou a účinkem chemických sloučenin.
Průkopníkem tohoto vědního oboru je v tuzemsku profesor Rudolf Zahradník, dnešní předseda Akademie věd. Jaroslava Hálová byla jeho žákyní. Dalo se tedy čekat, že nezůstane jen u barev a laků. "Nápad vyzkoušet metodu GUHA v navrhování léků jsem dostala na jaře 1996 a první výsledky jsem představila 1. září 1996 na kongresu v japonské Fukuoce," vzpomíná doktorka Hálová, která mimochodem mluví plynně japonsky. Doma na to grant nedostala. Nakonec se celé záležitosti ujali Japonci. Proč? "První pochopili, že v tom jsou ušetřené obrovské peníze," říká Jaroslava Hálová lakonicky. Loni na jaře tedy odjela na tři čtvrtě roku do Japonska. V ezla s sebou spoustu vstupních dat o chemoterapii rakoviny. Šlo o skupinu látek účinných proti rakovině kůže. Pokus začal teoreticky: k poměrně jednoduché aromatické sloučenině katecholu se "navěšovaly" na různá místa různé nadějné organické skupiny v různých kombinacích, takže vzniklo sedmatřicet odlišných sloučenin. Doktorka Hálová oznámkovala tyto sloučeniny podle jejich léčebného úspěchu či neúspěchu při testech na myších. GUHA pak našla příčiny těchto úspěchů či selhání. Paralelně s metodou GUHA bylo na stejný úkol použito výpočetně nesmírně složité počítačové modelování celých molekul (program CATALYST). V elmi obrazně řečeno: obě metody "šijí sloučeninu na míru", podobně jako se šije oblek. Rozdíl mezi metodami CATALYST a GUHA pak je v tom, že pokud zákazníkovi ten oblek někde nesedí, CATALYST jej vyhodí a ušije celý jiný, zatímco GUHA upraví jen tu nepadnoucí část. Výsledek byl fascinující. Obě metody vybraly naprosto stejně - česká švadlenka GUHA (za pět tisíc korun) suverénně ušila přesně stejný oblek jako obrovitý americký krejčí CATALYST (za dva miliony korun). Pořadí účinnosti látek podle metody GUHA bylo prakticky totožné s pořadím jejich terapeutické účinnosti. Toto vůbec první využití metody GUHA ve farmacii mělo celosvětový ohlas. A co z toho bude mít doktorka Hálová? Odpovídá s upřímností sobě vlastní: "Metodu nelze patentovat, takže z toho nebudu mít ani korunu. Uspokojuje mě priorita i pocit, že jednou naše GUHA ušetří spoustu práce a času. Užitečná budou pozvání ze světa. Tam si vždycky našetřím na to, abych doma vyšla s českým vědeckým platem. Ale absolutně největší radost mám z toho, že GUHA ušetří životy nemocných i spoustu životů laboratorních zvířat."
05.06.1999 - Svou první firmu založil pětatřicetiletý biochemik Stefan Seeger před pěti lety, během svého doktorandského studia na univerzitě v německém Heidelbergu. On i jeho společníci tehdy položili na stůl maximum, co mohli - každý 12 500 marek. Optická pinzeta, jež umožňuje vyjmout z tkáně jednotlivé buňky, slavila úspěch u vědců a posléze i u obchodníků. Když ovšem nedávno doktor Seeger vyvinul ultracitlivý detekční systém, který odhalí a spočítá jednotlivé molekuly v jakémkoli roztoku, nevyzval už kolegy k další sbírce, ale rovnou vytočil číslo firmy Heidelberg Innovation. Využil tak šance, kterou nyní mají němečtí vědci zabývající se biotechnologiemi: koncentrovat se na myšlenky a jejich proměnu ve zboží ponechat na starosti povolanějším.
Norimberk, Jena, Heidelberg - tato tři města ze sedmnácti přihlášených zvítězila v konkursu na takzvané bioregiony, který vyhlásilo před čtyřmi lety německé ministerstvo pro školství a vědu. Spolková vláda totiž došla k názoru, že má-li být Německo v příštím století konkurenceschopné, je třeba, aby regionální vlády, privátní průmysl, banky i výzkumné instituce spojily své síly na poli biotechnologií. Profesor Ulrich Abshagen, prezident zmíněné firmy, vyjadřuje ovšem toto rozhodnutí prozaičtěji: "Proč vyvážet myšlenky do Spojených států a pak je odtamtud za velké peníze dovážet?"
Technologický park v Heidelbergu není nic jiného než pár nenápadných budov na břehu Neckaru. Zájemců o pronájem 10 000 metrů čtverečních (a dalších 6000 v univerzitním Bioparku) je ale tolik, že už pár měsíců po otevření zdejšího areálu se začalo uvažovat o výstavbě další části. Důvodů, proč zdejší nabídka láká, je víc. "Při úvahách o bioregionech jsme vycházeli z dosavadní praxe," říká profesor Abshagen, lékař a později špičkový manažer farmaceutického koncernu Boehringer-Mannheim, dnes jeden z protagonistů heidelberského bioregionu. "Začínající firmy obvykle nemají dost peněz ani na samotný výzkum, ani na pronájem či platy, a už vůbec ne na všechno to, co souvisí s uvedením výsledků výzkumu do praxe. My jim nabízíme prostory za směšnou cenu, finance, ale také osvědčené manažery a právníky. To nejdůležitější je však podle mého názoru to, že jsme schopni dostat k jednomu stolu lidi, kteří mohou činit konečná rozhodnutí."
Přesně 50 milionů marek na pět let dostal jako startovné ze spolkového rozpočtu každý ze tří bioregionů. Tato suma byla prvním vkladem do zvláštního kapitálového fondu, který založily místní banky a firmy s úkolem nacházet co nejvíc tuzemských i zahraničních investorů, kteří by se na perspektivním vědeckém výzkumu podíleli. O tom, na jakou adresu jaká suma půjde, rozhoduje další důležitý orgán - BioRegion Rhein-Neckar T riangle. Čestnými členy této neziskové organizace jsou představitelé výzkumných institucí, biotechnologických firem i veřejných organizací. Posuzují kvalitu jednotlivých projektů z hlediska vědeckého i obchodního a vybírají takové, které mají největší naději na úspěch. Jen během prvního roku odborníci hodnotili 47 žádostí. Pod jednou z nich byl podepsán biochemik Seeger, teď už coby majitel další firmy, Molecular Machines & Industries: "Smlouva byla hotová za pouhých šest měsíců od prvního jednání. Začali jsme se 13 zaměstnanci v Technologickém parku a s pětimilionovou půjčkou, a kdyby měl komerční poradce pravdu, tak příští rok si už na sebe vyděláme." K onečně třetím, posledním opěrným sloupem systému je společnost Heidelberg Innovation, od níž se očekává, že zajistí komerční analýzy, licenční řízení, obchodní a finanční plány stejně jako manažerské vedení a kontakt s potenciálními výrobci. "Nováčkům pomáháme i s žádostmi o grant," konstatuje Abshagen. "Většina z nich nás za tuto službu neplatí penězi, ale dohodneme se na procentech z případného pozdějšího zisku. T edy i my máme dobrou motivaci, proč udělat všechno pro to, aby jejich záměr vyšel." l
05.06.1999 - Když uhodíte do běžného předmětu, vydá lépe či hůře slyšitelný zvuk. Vědci z jednoho berlínského institutu nyní informovali v časopise Physics Today, že dokáží "slyšet" i zvuk vydávaný jediným chvějícím se atomem. Používají k tomu přístroje, jež jsou schopny zachytit a popsat chvění atomu. V budoucnu by snad tento poznatek mohl přispět k sestrojení nové aparatury, která sledováním nepatrných vibrací dokáže určit přesné složení materiálů, aniž by je bylo třeba rozbít.
05.06.1999 - Dvě tisíciletí, osmdesát generací druhu Homo sapiens , jediného myslícího živočicha na Zemi, se věřilo Aristotelově představě o horroru vacui, strachu přírody z prázdnoty. To "ze strachu" vzlíná voda kapilárami či nasává se při pumpování... Někdy počátkem 17. století narazili florentští studnaři na znepokojující úkaz: při zřizování hlubších studní nedokázali ani nejlepšími (tehdy pístovými) čerpadly nasát vodu výš než po určitou, v podstatě stále stejnou mez (teoreticky by to bylo asi deset metrů, prakticky maximálně řekněme osm). Dál voda zůstávala "viset na ničem". Milým pumpařům byl přírodozpyt samozřejmě ukradený, šlo jim o kšeft. Nicméně i ten se může stát hybnou silou poznání. Osloveného Galilea však už tehdy vzrušují jiné otázky (které ho časem přivedou až před inkvizici), problému se ujímá Galileův poslední žák a asistent Evangelista Torricelli. Má za sebou už několik významných prací zejména z geometrie, když se pouští do boje se strachem - z prázdnoty. Až dospěl k tomuto pokusu: Naplnil skleněnou trubici rtutí a uzavřel ji palcem. Pak ji otočil a ponořil do nádoby se rtutí. Když palec uvolnil, hladina rtuti v trubici poklesla a ustálila se vždy na víceméně stejné výšce 76 centimetrů. V dopise datovaném
11. června 1644 a posílaném z Florencie jednomu z římských přátel, podrobně popisuje svůj objev atmosférického tlaku snad i včetně slavného výroku: "Strach přírody z prázdnoty platí jen do výšky 76 centimetrů." T ři roky nato umírá v devětatřiceti na tyfus. V červnu 1804, něco málo přes dvacet let po průkopnických vzletech balonů bratří Montgolfierů, vstupují do říše ptáků a fantastů první balony nikoli pouze kratochvilné, nýbrž zasvěcené vědě. V Paříži fyzici J. L. Gay-Lussac a J. B. Biot chtějí nejen překonat všechny dosavadní výškové rekordy, ale především nasbírat co nejvíc vědeckých poznatků z dosud neprobádaného prostoru. V kožiších (avšak bez dýchacích přístrojů) dosahují rekordní výšky 7376 metrů. Přitom pilně měří teplotu, tlak a další parametry atmosféry. Údaji, získanými z tohoto letu, se bude francouzská Akademie věd zabývat řadu měsíců. Shodou okolností ve stejný čas se v ruském Petrohradě nezávisle chystá podobný pokus. Organizuje jej J. D. Zacharov s belgickým profesionálním balonistou Robertsonem. Dosahují výšky 2550 metrů. A rovněž přitom místo kochání se pilně měří.
8. června 1824 je ve Strážnici otevřen první řetězový most v Evropě. V ede přes rameno řeky Moravy a má rozpětí 30 metrů. Jeho stavitelem (stejně jako později několika dalších) je vynikající český inženýr Bedřich Schnirch.
11. června 1294 umírá v Anglii Roger Bacon (narozen okolo 1214), svými žáky zvaný "doctor mirabilis" (zázračný doktor), podle H. G. W ellse "první opravdu moderní člověk". Povoláním františkán, posláním zakladatel empirické metody poznávání. Za což v období rigidní scholastiky pykal: na sklonku života strávil čtrnáct let v řádovém vězení. Ani to ho však nezviklalo v názoru, že "vědění je moc". Mimo jiné popsal lom světla, objevil brýle a princip dalekohledu, uznával heliocentrickou soustavu. Znal střelný prach, hoření vykládal jako reakci paliva se vzduchem, navrhl úpravu stále méně přesného juliánského kalendáře, snil o autech, ponorkách a letadlech.
28.05.1999 - Profesor Warwick se snaží šokovat své okolí. Loni v srpnu si nechal implantovat do levé ruky čip, jehož pomocí řídil počítačovou síť ovládající jeho laboratoř. Už ve vstupních dveřích ho zdravil stroj svým kovovým hlasem. Letos dokončil tento britský badatel knihu, která vyšla i česky, pod provokativním názvem Úsvit robotů - soumrak lidstva. Kevin Warwick, který pracuje na katedře robotiky na univerzitě v Readingu, šokuje lidi s chutí.
Podle jeho názoru si totiž málokdo uvědomuje, že roboty mohou ohrozit vzestup člověka, a proto se na to snaží veřejnost - především pak politiky a vědce - upozornit.
Koncem minulého týdne předváděl profesor Warwick tři chytré roboty vysoké patnáct centimetrů a vážící něco přes půl kilogramu také v Praze - u příležitosti výstavy Svět knihy. Jeho stroje, které spíš připomínaly dětské hračky, jezdily na třech kolech a okolí pozorovaly šesticemi infračervených očí. K potěšení návštěvníků brouzdaly v kruhu ohraničeném lepenkovou ohrádkou.
Dva roboty už byly naprogramované tak, aby se do sebe nestrkaly, a získávaly nové zkušenosti, které si ukládaly do paměti. Třetí narážel do ohrádky a přitom se učil, aby se jí příště vyhnul. Potom ho britský vědec přeprogramoval tak, že v závěsu pěti centimetrů doprovázel jeho nohu anebo ruku.
"V listopadu 1996 jsme s nimi udělali zajímavou zkoušku
pomocí internetu," vzpomínal Warwick. "Dali jsme jeden z těchto robotů, který
zatím neměl v paměti žádné pokyny, kolegům na Newyorské státní univerzitě. Pak
jsme pomocí internetu propojili tento stroj s robotem u nás, který už měl
uloženou řadu pokynů. Tímto způsobem se nám podařilo přenést tento program z
jednoho stroje do druhého. Avšak americkým novinářům, který náš pokus sledovali,
vadilo, že by se něco na půdě Spojených států učilo od Evropy. Když jsme
experiment zopakovali v obráceném pořadí, byli spokojeni."
Tento případ se dostal i do letošní Guinnessovy knihy rekordů.
Na univerzitě v Readignu postavili rovněž další roboty, které spolu komunikují pomocí infračervených vln.
"Vyvinuli jsme i chodícího robota Elmu. A pak máme robota, jemuž jsme dali jméno Roger," objasňoval britský badatel. "Chtěl jsem s Rogerem běžet půlmaraton. Proto jsme mu udělali úpravu proti dešti a na hlavu nasadili čepici se štítkem proti slunci. Já jsem si na záda připnul vodící infračervenou vysílačku, Roger měl upředu přijímač. Byl naprogramován tak, aby za mnou běžel ve vzdálenosti dvou metrů. Jenže když jsme vyrazili, začalo prudce svítit slunce a jeho infračervené paprsky přezářily můj povelový vysílač. Roger docela přirozeně běžel za sluncem, takže se nakonec naboural do svodidel na krajnici, na kterých zůstal viset. Bylo to první zranění robota při atletice."
Po Warwickově zkušenosti s elektronickým implantátem si ho nechal dát i pacient paralyzovaný mrtvicí v americké Atlantě. Nikoliv však do paže, nýbrž přímo do mozku. Díky tomu je nyní schopen pomocí počítače komunikovat s okolím.
"Z těchto počátečních zkoušek se signály mozku a s počítači, jež dokázaly vazbu mezi centrálním nervovým systémem a technologií, vyplynulo naprosto nové spektrum budoucnosti," uvádí Warwick ve své knize Úsvit robotů - soumrak lidstva. "Zakrátko bude možné, aby se člověk s implantátem naučil obsluhovat počítač pouze svými myšlenkovými pochody, což předznamenává nejen konec klávesnic a myší, ale snad dokonce i samotné počítačové obrazovky. Přímým napojením na lidský mozek se počítač stane jeho prodloužením, neboť umožní využívat paměťové schopnosti počítače a zobrazovat svět pomocí nejrůznějších senzorů, například infračervených nebo ultrazvukových."
Tahle metoda samozřejmě odstraní všechny nástroje ke sledování virtuální reality, jako jsou helmy, přístroje na sledování pohybu očí anebo videobrýle - hotové obrázky půjdou z počítače přímo do mozku.
"Ovšem tohle všechno nás přivádí ještě ke vzrušujícím, ale přitom děsivým představám," upozorňoval Warwick Pražany. "Dva lidé s implantáty mohou být propojeni pomocí internetu. Pak by si navzájem mohli nejen předávat zprávy pouhým myšlením, ale číst si své myšlenky."
Ve své knize se o tom podrobně rozepsal. Domnívá se, že tyto křemíkové čipy se budou implantovat anebo i vstřikovat pod kůži. Podle něho se tyto čipy postupně natolik rozšíří, že se stanou tak běžné, jako je dnes telefon. "Být zapojen neznamená pouze mít schopnost komunikovat s jinými lidmi, popřípadě využívat sílu a moc sítě počítačových strojů," uvádí britský badatel. "Bohužel to rovněž znamená, že síť může - vzhledem k tomu, že má přístup k mozku - číst vaše myšlenky a může vás přimět myslet a dělat to, co chce ona."
Inteligence robotů a dalších elektronických služebníků se bude stále zvyšovat. Podle Warwicka nemají výzkumy v tomto směru žádné ohraničení - kupředu je pohánějí požadavky armády, obchodu a průmyslu. Nakonec nevylučuje, že během několika desetiletí mohou lidé podlehnout robotům vybaveným mnohem větší inteligencí. Nicméně doufá, že i když lidé už nebudou pány tvorstva, aspoň zůstanou naživu.
Nejsou představy Kevina Warwicka jenom planou fantazií, kterou si tento britský vědec dělá kvůli osobní reklamě? Anebo nám taková perspektiva opravdu hrozí?
Na tuto otázku dnes nedokáže nikdo spolehlivě odpovědět. Určitě ledacos z toho, co Warwick předpovídá, se splní, protože to začíná být v silách současné vědy a techniky. Nicméně historie vědy ukazuje, že jakmile se nějaká nová oblast začne prudce rozvíjet, někteří nadšení specialisté přikládají její budoucnosti větší význam a větší rychlost, než jaká se z toho nakonec vyklube.
Ovšem je dobře, že tyhle znepokojivé otázky vytáhl Warwick z přítmí vědeckých laboratoří na světlo. Aspoň o nich mohou začít veřejně přemýšlet odborníci, politici, vojáci a laici, hledat etické hranice pro činnost robotů - stejně jako to nyní dělají v medicíně a genetice. Bez těchto myšlenkových vzepětí a pádů by se lidstvo ani věda nemohly rozvíjet.
22.05.1999 - Doma je málokdo prorokem. Najmě malé země se jen výjimečně chovají ke svým velikánům tak, jak si zaslouží. Uherské úřady se úspěšně zbavily řady velkých mozků, namátkou - astronom a později politik Štefánik, konstruktér turbín Stodola, fyzikální optik Petzval. A také Josef Murgaš.
Když se roku 1864 u Banské Bystrice narodil, rodiče vděční, že mají konečně syna, ho zaslíbili Bohu. Mimochodem - bylo to tehdy i nejlevnější studium. Jožo pod patronací církve vystudoval mnichovskou malířskou akademii a namaloval několik docela dobrých obrazů pro slovenské kostely. Srdce však tohoto služebníka božího táhlo do služeb fyziky. Tím se stal podezřelým a nakonec volil osud tisíců svých spoluobčanů - emigraci do Ameriky. Stal se duchovním pastýřem svých krajanů v pennsylvánské hornické osadě Wilkes Barre. Pilně pásl dušičky - a zároveň si v přilehlé farní kůlně zbudoval radiotelegrafickou laboratoř. Přihlásil dvanáct vynikajících patentů z oblasti radiotechniky, jimiž konkuroval Teslovi i Marconimu. Jeho nejvýznamnější patent z května 1904 o kmitočtové modulaci signálu se dnes všeobecně používá.
Po vzniku Československa přijíždí nabídnout své služby domů, ale České vysoké učení technické nemá zájem. Po návratu do USA se věnuje hlavně malbě a sběratelství. Hned první noc po Murgašově smrti na infarkt 23. května 1929 je vandalsky zpustošena jeho laboratoř, zahrada i knihovna včetně entomologické sbírky, za niž mu Washingtonské muzeum nabízelo tisíce dolarů.
Na univerzitě v Manchesteru je v květnu 1949 uveden do chodu první paměťově programovatelný počítač EDSAC. Vytvořil jej po tříletém intenzivním vývoji tým pod vedením Maurice Wilkese. Jako obdobné stroje předchozí obsahuje nezbytné tisíce elektronek a relé, umí však to, co jeho předchůdci ne - neřídí se jen příkazy zvenčí, ale má je v sobě, má tak říkajíc "vlastní rozum". EDSAC byl první skutečně moderní počítač.
22. května 1989 uskutečnili lékaři v americké Bethesdě na pacientovi, který umíral na rakovinu kůže, první genovou manipulaci na člověku. Jde o zkušební převod "genetické značky" bez specifické funkce do bílých krvinek pacienta, aby bylo možno sledovat jejich pohyb a činnost. Odborníci zhodnotí výsledek jako slibný - což akceleruje i příslušnou legislativu. Dnes jde počet zvládnutých či rozpracovaných projektů genetických manipulací do stovek a dále se zvyšuje.
"Táži se vás, madame, co Pán Bůh stvořil nejkrásnějšího?" ptá se 25. května 1844 malíř Samuel Morse ve Washingtonu své modelky v 64 km vzdáleném Baltimore. Otevírá tak první telegrafní linku na světě. Nepřímo se o ni zasloužil také fyzik Joseph Henry, který Morsea nezištně seznámil se svým nejnovějším vynálezem - elektrickým relé. Morseova telegrafie není sice tak docela původní, zato je velmi praktická. A poněvadž dorozumívání na dálku je potřeba jako sůl, světový éter se brzy zaplní tečkami a čárkami. Dnes už telegrafii odnesl čas, ale Morseova abeceda ve světelném provedení zajímá naše dítka stále.
Největší bakterie na světě, Thiomargaria namibiensis, se k sobě připojuje tak, že její uskupení připomínají šňůry perel
22.05.1999 - Největší bakterie na světě, viditelné dokonce pouhým okem, našli němečtí výzkumníci v africké Namibii. Nový objev měří v průměru kolem tří čtvrtin milimetru, a je tedy stokrát větší než běžné bakterie. Vědci nyní doufají, že se jim podaří objevený mikroorganismus využít při odstraňování znečištění pobřežních vod.
Už dříve vědci zjistili, že u pobřeží Chile se hojně vyskytuje mikrob, který pohlcuje sirníky a dusičnany z vody. Výzkumníci z Ústavu Maxe Plancka pro mořskou mikrobiologii v německých Brémách byli zvědaví, jestli se tento či podobný mikroorganismus vyskytuje i na jiných částech zeměkoule.
Pro pátrání si vybrali Namibii a oblast pochmurně nazývanou Skeleton Coast (Pobřeží koster). Svůj název si vysloužila kvůli troskám lodí, zničených bouřemi, které pokrývají tamní mořské dno.
Heide Schulzová z Ústavu Maxe Plancka se však ani tolik neohlížela na jméno jako spíše na fakt, že Pobřeží koster má obdobné podmínky jako pobřeží Chile - silný mořský proud zvedá k hladině dolní vodu bohatou na fosfáty. Tam se pak daří mořskému životu, který v dostatečné míře vytváří organické látky, jež klesají dolů a slouží jako potrava bakteriím žijícím na mořském dně.
Při analyzování vzorků z hloubky asi sta metrů se Heide Schulzová a její kolegové začali zabývat jakýmsi živočichům, kteří se k sobě připojovali tak, že připomínali šňůry perel. Co to je? divili se vědci. Pozorování pod mikroskopem ukázalo, že tvorové jsou velmi podobní hledaným bakteriím z Chile, jenomže dosahují podstatně větší velikosti.
Bakterie dostala odborný název Thiomargaria namibiensis a němečtí vědci o jejím objevu informovali v časopise Science, čímž vzbudili překvapení svých kolegů. Takového obra ve světě mikroorganismů přece jen nikdo nečekal.
Jak prokázala Heide Schulzová se svým týmem, mamutí bakterie potřebuje rovněž k životu síru a dusík ze sirníků a dusičnanů. Žije však na dně moře a musí čekat až na bouři, která zamíchá kartami a přisune vodu bohatou na dusičnany až k ní. Dostatečně silná bouře ovšem nepřichází každý den, a tak si bakterie dělá zásoby. Plných 98 procent jejího těla tvoří skladovací prostor, kam si ukládá dusičnany potřebné k životu při čekání na nové víření vod.
Vědci nyní přemýšlejí, jak by se dalo bakteriálního otesánka přeměnit na lidského pomocníka. Ze zemědělských polí stékají do řek a pak do moře dusičnany používané jako hnojiva. Mamutí bakterie při pobřeží by je snad mohla z mořské vody přirozenou cestou dostat.
Když Heide Schulzová a její kolegové informovali, že objevili největší bakterii na světě, nikdo o jejich zprávě nezapochyboval - vždyť "obří" mikroorganismus se dá celkem snadno prohlédnout a prozkoumat.
O několik týdnů dříve oznámili členové vědeckého týmu z Queenslandské univerzity v australském Brisbane, že v pískovci vytaženém z hloubky tří kilometrů pod mořským dnem našli nepatrné struktury, a označili je za živé. Philippa Uwinsová, vedoucí týmu, objevený druh pojmenovala "nanobi". Struktury totiž měří mezi 20 až 150 nanometry (nanometr je miliontina milimetru). Nejmenší dosud známé bakterie, Mycoplasma, měří 150 až 200 nanometrů.
Od té doby vedou australští vědci spory s oponenty všude, kam se podívají. Mnozí vědci soudí, že nanobi nejsou součástí živé hmoty. Dokázat pravdu se zatím nepodařilo, protože pokusné vzorky jsou příliš nepatrné.
Jak vidno, nejen v pochybných akčních filmech, ale i ve zcela seriózní vědě se ukazuje, že je často lépe být pořádným hromotlukem než nepatrným prckem.
15.05.1999 - Donedávna všichni vědci soudili, že lidský mozek se rodí se všemi nervovými buňkami, které kdy bude mít. Proto se domnívali, že není možné, aby se jeho případné poranění zahojilo bez následků a místo poškozených buněk narostly nové.
"Poslední výzkumy ukazují, že to není pravda - mozkové buňky mohou dozrávat i v dospělosti, anebo dokonce nové vznikat," upozorňuje docentka Eva Syková, vedoucí Ústavu neurověd 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. "Tento objev by měl vést k tomu, že neurochirurgové budou moci některá poranění anebo nemoci mozku lépe léčit a že budou pacienty vracet do plnohodnotného života, takže ubude invalidů. Ovšem k tomuto výkonu je třeba mozek povzbudit nějakou aktivitou, intenzivní rehabilitací nebo látkami, které povzbudí růst a dozrávání nových buněk."
Nové buňky našli odborníci ze Salkova ústavu v San Diegu v Kalifornii vedení Fredem Gagem v části mozku, jemuž se říká hipokampus, který má rozhodující roli v procesech učení a paměti.
Američtí neurologové studovali mozky starších pacientů, kteří zemřeli na rakovinu a před tím dostali diagnostickou látku BrdU (oromodeoxyuridin). Při pitvě, jak říká Gage, byly u všech pacientů nalezeny známky nedávného buněčného dělení. U lidí mladších a zdravějších by mohli zpozorovat růst nových buněk ještě zřetelněji.
"Nyní je ještě předčasné říkat, že se nové buňky uplatňují při učení a paměti, ale podle jejich umístění v mozku je taková možnost opodstatněná," domnívá se Daniel Peterson z Gageovy skupiny.
Fungují tyto nové neurony normálně? To není zcela jasné. Nicméně biologové z Princetonské univerzity tuto možnost ověřovali u mnoha druhů živočichů včetně krys, rejsků a některých primátů. U všech vyšetřených druhů se jim podařilo najít důkazy o značné aktivitě těchto nových nervových či také granulárních buněk.
"Každý den se rodí tisíce nových neuronů, a proto to nepovažuji jenom za jakýsi pozůstatek vývojových procesů," domnívá se vedoucí princetonského týmu Elisabeth Gouldová. "Je možné, že tyto buňky hrají v činnosti hipokampu významnou úlohu."
A teď se vynořuje otázka: Proč by právě tato malá část mozku neustále potřebovala zásobu čerstvých buněk? To možná souvisí s její činností. Hypokampus pomáhá vytvářet paměťové stopy v kůře mozku. Avšak jakmile se tam pevně zaznamenají, hipokampus už nepotřebují. "Možná, že tyto nové buňky se přechodně podílejí na udržení určitých bitů informací," soudí Gouldová. "Pro hipokampus by mohlo být užitečné používat ke zpracování nové informace vždy také novou populaci naivních buněk."
Na vytváření a přežívání nových neuronů působí mnoho vnějších vlivů. Gouldová zjistila, že jejich vznik prudce klesá s věkem. A důvod? Podle této americké badatelky to způsobují hormony související se stresem - glukokortikoidy. Pokusy na opicích ukázaly, že vznik nových nervových buněk čili neurogenezi potlačuje stres a podávání glukokortikoidů.
S přibývajícím věkem bývá člověk nervóznější - přibývají u něho stresové hormony. To patrně způsobuje i nižší produkci nových neuronů, což nejspíš vede k zapomínání. "Ovšem je dobré, že ani stárnoucí mozek zřejmě neztrácí schopnost vytvářet nové neurony," upozorňuje Gouldová.
Jedině stresové hormony tomu překážejí.
Nakolik jsou čerstvé neurony aktivní? To záleží na vnějších podmínkách, ve kterých organismus žije. Pokusy se zvířaty na Princetonské univerzitě a v Salkově ústavu ukázaly, že skupiny chované v prostředí bohatém na podněty, tedy s hračkami, zákoutími a podobně, si jich zachovávají víc než skupiny zavřené do malých klecí.
Ostatně něco podobného vidíme i na starších lidech. Ti, kteří navzdory přibývajícím letům neustále něco dělají, jsou mnohem víc svěží než jejich vrstevníci, kteří se oddávají penzijnímu odpočinku.
"Granulární buňky jsou pozoruhodnou buněčnou populací," říká s obdivem americká badatelka. "Jestliže dokážeme pochopit, jak se regenerují, bylo by možné vyvolat neurogenezi také v jiných oblastech mozku." Jinými slovy: dodat tam čerstvé buňky, které umožní obnovit některé běžné funkce, ztracené následkem úrazu anebo nemoci, případně i vrozené vady.
Ovšem k tomu povede dlouhá cesta, kterou můžeme měřit na několik desetiletí.
15.05.1999 - Dvakrát třicet let trvalo, než se ten prvek získávaný a pokřtěný z hlíny - hliník mohl používat v tunách. Je nejhojnějším kovem v zemské kůře, zároveň je ovšem v těch všemožných "hlínách" sloučen tak pevně, že se z nich jen těžko získává. Poprvé se to podařilo ve dvacátých letech 19. století, a to docela zajímavě: hydroxid hlinitý, který lze považovat za složku hlín, byl rozžhaven s uhelným prachem a cukrovým sirupem a poté napuštěn chlorem.
K vystrnadění hliníku ze vzniklého chloridu hlinitého ovšem museli posloužit ještě silnější slučovací běsi než hliník, totiž sodík nebo draslík.
Představa, že takovýmto vyháněním čerta ďáblem se bude vyrábět hliník ve velkém, je ovšem poněkud příšerná. Přesto o třicet roků později, v letech padesátých, najednou začaly na burzách klesat kursy drahých kovů. Rozneslo se tehdy, že Francouzská banka se chystá dělat mince z hliníku! V květnu 1854 totiž německý chemik Robert Bunsen použil galvanického článku k vyloučení hliníku elektrolýzou. Z průmyslového hlediska to ovšem opět byly klasické velké oči - "baterky" jsou příliš slabé a metoda opět pouze laboratorní. Doba "hliníkových mincí" dozraje až za další tři desítky roků, v letech osmdesátých, kdy francouzský chemik Paul Héroult (zemřel v květnu 1914) vynalezne průmyslovou metodu, která se v podstatě používá dodnes: elektrolýzu z hliníkové rudy bauxitu rozpuštěné v roztaveném nerostu kryolitu. Navíc už jsou v té době k dispozici silné zdroje elektřiny.
18. května 1809 umírá ve Vídni Leopold Auenbrugger (narozen 1722). Příroda ho obdařila velmi jemným sluchem (navíc hudebním - napsal libreto k jedné z oper Mozartova současníka Antonia Salieriho), takže jako syn hostinského už v mládí poznal, že plný a prázdný sud zní při poklepání jinak. Jako studovaný doktor vydal roku 1761 (po letech studia i na mrtvolách, jejichž dutiny všelijak zaplňoval) spis o zjišťování nemocí hrudní dutiny poklepem. Paralela "sud - hrudník" samozřejmě spoustu lidí rozlítila - když jeden z Auenbruggerových učených kolegů poprvé uslyšel o možnosti zjistit nemoc odposlechem "ozvěny" hrudního koše, zvolal prý rozčileně: "Co je to za nesmysl? Odkdy hraje zápal plic muziku?" Jméno tohoto "proroka" vzal čas. Auenbruggerův poklep je dodnes významným pomocným způsobem vyšetřování pacientů.
15. května 1859 se v Paříži narodil Pierre Curie, objevitel piezoelektrického jevu, badatel v oboru magnetismu, především ale průkopník na poli radioaktivity. Zde ovšem - snad vinou předčasné smrti - zůstává ve stínu své ženy Marie. Zemřel roku 1906, když zamyšlen vstoupil pod kola projíždějícího vozu a ta mu rozdrtila hlavu.
Radiofonní vysílání v Československu běží už zhruba rok, ale teprve 21. května 1924 se v deníku Národní listy poprvé objevuje ono magické slůvko - rozhlas.
Melinda Hollingsheadová - reálný detektiv řešící vědeckou záhadu
24.04.1999 - Vědecká práce může občas připomínat detektivku - je tu zapeklitá záhada a vyřešit ji chtějí skutečně bystré mozky. Jedna z takových vědeckých detektivek se právě odehrává v oboru léčení zhoubných nádorů. Pokud ji vědci úspěšně vyluští, prospěje to milionům lidí. Děj se však samozřejmě neodehrává kdesi na venkovském sídle odříznutém lavinou od okolí, nýbrž v reálném světě, v němž sdělovací prostředky rády vyvolají senzaci a kde netrpělivá veřejnost chce po detektivech zázraky na počkání. I proto následující příběh ukazuje, jak obtížně se dnes hledá vědecká pravda.
Na stopu často hledané univerzální metody k potírání nádorů se dostal tým výzkumníků z Dětské nemocnice v americkém Bostonu. Vědci využili endostatinu - jednoho z rodiny hormonů, které dokážou potlačit určité funkce organismu. Když jej výzkumníci vstříkli myším, zjistili, že zastavuje růst cévek, které zásobují rakovinný nádor krví.
To je samozřejmě velmi slibný objev. Namísto hledání mnoha různých léčebných postupů proti mnoha různým nádorům se naskytla naděje na jednu metodu pro všechny: odříznout zásobování živinami a nechat nádor odumřít.
Bostonský tým, vedený Judahem Folkmanem, o svém zjištění napsal odbornou zprávu, která vyšla ve vědeckém časopise Nature koncem listopadu 1997. Pro odborníky to byla senzace. Například onkolog Robert Kerbel z Torontské univerzity sice varoval, že slibné výsledky z laboratorních pokusů na myších často není možné přenést i na lidi, avšak Folkmanovy výsledky označil za předzvěst zcela nové éry léčení rakoviny.
Na veřejnosti však senzace vybuchla - o to silněji - až o pár měsíců později, když zprávu o pokusech přinesl loni v květnu deník New York Times. Reportérka tohoto listu citovala nadšená slova Jamese Watsona, nositele Nobelovy ceny za popis struktury DNA. "Za dva roky by se tak mohla dát léčit rakovina," řekl Watson.
Právo na výrobu léků na bázi endostatinu od bostonských výzkumníků získala už předtím společnost EntreMed. Její akcie po článku v New York Times vylétly nahoru. 2300 novinářů požádalo Folkmana o rozhovor, a on odmítl. V té době už začalo být jasné, že s objevem něco není v pořádku.
Pokus, který Folkman a jeho kolegové popsali v Nature, vypadal takto: Myším s nádorem plic vstříkli injekcí endostatin. Když se nádor smrskl, zastavili léčbu. Až začal znovu růst, opět použili endostatin - se stejným výsledkem. To ukázalo, že v organismu nevznikly protilátky, které by působení endostatinu blokovaly. Po šestém kole takovéhoto léčení nádory zmizely úplně a nevrátily se ani po dalších pěti měsících. Pak vědci pokus ukončili.
Michael O'Reilly, Folkmanův spolupracovník z Dětské nemocnice a objevitel endostatinu, však stále nechtěl dobrým výsledkům věřit. Pokus tedy zopakoval i na dvou jiných typech nádorů - s obdobným výsledkem. Pak teprve vědci poslali svou zprávu do Nature.
Do výzkumu se ihned vrhla další vědecká pracoviště. Mezi nimi i americký Národní ústav pro výzkum rakoviny (NCI), jedno z vedoucích pracovišť onkologického výzkumu. Tamní vědci píchali myším endostatin a pozorovali, že nádory rostou dál. Bostonské výsledky se nikomu nedařilo zopakovat.
Bostonští používali endostatin, který vyrobil O'Reilly. Vložil myší gen pro tvorbu tohoto hormonu do bakterie Escherichia coli a ve zkumavce získal malé množství potřebné látky. Výzkumníci z NCI však používali endostatin tvořený z myších genů ve velkém v kvasinkách. Že by to bylo důvodem neúspěchu?
Lidé z NCI si tedy vyrobili také endostatin za použití bakterie. Výsledky se nezlepšily. Požádali tedy O'Reillyho, aby jim poslal svůj "fungující" endostatin. Stalo se - a ani to k ničemu nevedlo.
"Možná to způsobuje doprava," usoudil O'Reilly a radil se s Folkmanem, že sám sobě pošle endostatin v balíku, aby hypotézu ověřil. "Neplýtvej penězi," odpověděl Folkman. "Nalož to do auta a jezdi s tím okolo ústavu."
O'Reilly poslechl a zjistil, že i jeho endostatin ztratil po projížďce autem účinnost.
Konečně byl problém jasnější - nefunguje endostatin vyráběný v kvasinkách a z neznámého důvodu také ten, který se musel někam posílat.
Jenže NCI i další výzkumníci už byli pod velkým tlakem veřejnosti i odborníků, kteří chtěli mít léky z endostatinu na klinikách co nejdříve. Zklamané naděje se špatně odpouštějí.
Dne 12. listopadu loňského roku napsal o případu na své první stránce jiný špičkový americký deník, Wall Street Journal. Mimo jiné uvedl, že vědci měli potíže i při snaze zopakovat jiné Folkmanovy výsledky. Těžko si představit pro vědce větší urážku, než je náznak, že si vymýšlí a upravuje pokusy ve svůj prospěch. "Všechny moje výsledky za třicet let práce byly vždy ověřeny jinými pracovišti. Jen to trvalo nějakou dobu, i jeden až dva roky," reagoval naštvaný Folkman.
Jak už to však v detektivkách chodí, právě v den, kdy vyšel kritický článek ve Wall Street Journal, měl na Harvardově univerzitě přednášku onkolog Vikas Sukhatme. Uvedl v ní, že i jemu se podařilo endostatinem (získaným v kvasinkách) zastavit růst nádorů v myších. Použil však lék proti jinému typu myšího nádoru, takže nešlo o přesné potvrzení Folkmanových výsledků. Nicméně byla to konečně první indicie zvenčí, že Folkmanova metoda může fungovat.
Detektiv, jak si ho představují filmaři
Melinda Hollingsheadová, šéfová ověřovacího týmu z NCI, tedy poslala do Bostonu pět svých vědců, aby pracovali přímo s Folkmanem (a také se mu dívali pod prsty). Na přelomu ledna a února oznámili, že se jim pod Folkmanovým vedením podařilo jeho pokusy úspěšně zopakovat. Z formálního hlediska však ani to nestačí, protože za vědecky potvrzený experiment se považuje jen takový, který byl ověřen zcela nezávisle.
Nyní se zdá, že vysvětlení předchozích potíží spočívá ve zdánlivých drobnostech: Bostonští chovají laboratorní myši v poněkud jiných podmínkách a v jiné teplotě, než to dělají výzkumníci z NCI. Také způsob vstřikování endostatinu v Bostonu je v maličkostech odlišný od postupu zavedeného v NCI.
Už z toho, na jakých detailech záleží působení léku, je zřejmé, že jeho případné použití v praxi bude jistě komplikované.
Když list Boston Globe informoval o tom, že NCI potvrdil Folkmanovy výsledky, Melinda Hollingsheadová z NCI byla vzteky bez sebe. V článku nebyla žádná chyba, jenže Hollingsheadová se okamžitě polekala, že vyvolá novou vlnu zatím neopodstatněného očekávání. "Pacienti se drží každé nitky naděje, které se mohou chytit. Jejich prsty krvácejí, jak se snaží vyšplhat z propasti," řekla časopisu Science.
V těchto dnech Hollingsheadová a její lidé opakují pokusy ve své laboratoři za využití Folkmanových technik a úzkostlivě se vyhýbají tomu, aby cokoli předběžného sdělili.
Přestože tedy endostatin vypadá velmi slibně, nelze ještě soudit, jestli se z něj nakonec stane i účinný lék pro lidi. Zatím neuzavřený příběh však ukazuje, jaké překážky musí v dnešním světě nový objev překonávat. A někdy je těžké říci, zda jsou složitější problémy vědecké, anebo ty, které vyvolává přílišné očekávání veřejnosti a novinářů.
17.04.1999 - Nejtěžší v přírodě se vyskytující chemický prvek, uran (v periodickém systému má pořadové číslo 92), je znám již od roku 1789. První dva z prvků "za ním", takzvaných transuranů, objevili Američané při výzkumu štěpení uranu roku 1940.
Zjednodušeně řečeno - supertěžké prvky se připravují obtěžkáním již známých těžkých prvků ostřelováním lehčími střelami. Věda hned nejtěžšího kalibru je zde přítomna při volbě projektilu, terče a rychlosti střely, a taky při dokazování vzniklých bumbrlíčků. Ony totiž existují terče a střely, které se nesnášejí a zůstanou i po podařeném styku jalové. A i pokud se přece jen rády mají, pak příliš slabý projektil do jádra jen drcne, ale nesplyne s ním, zatímco střela příliš razantní jádro terče "neoplodní", nýbrž rozbije na cucky. Takže jeden příklad za všechny: dnes jubilující prvek 108 vznikl ostřelováním olova "tak akorát" urychlenými jádry železa. K průkazu nového superprvku pak vědcům stačily pouhé tři atomy!
A proč to všechno? Především je samozřejmě vůbec dobré vědět, podle jakých pravidel se jádra slučují a podle jakých se pak rozpadají. Transurany ale dnes už také běžně topí a vyrábějí elektřinu v kosmických sondách. Produkty jejich samovolného rozpadu pak mohou být z mnoha důvodů ideálními ničiteli zhoubných nádorů.
19. dubna 1889 umírá v Londýně Warren de la Rue (narozen 1815). V šestatřiceti coby majitel prosperující papírny uviděl na výstavě snímek Měsíce a vzplál pro astronomickou fotografii, zejména pak Slunce, pro což vymyslel speciální přístroj. Zavedl pravidelné každodenní snímkování Slunce, svými obrázky jeho úplného zatmění definitivně prokázal, že protuberance (hustá oblaka viditelná nad Sluncem) vycházejí ze Slunce, nikoli z Měsíce.
21. dubna 1889 se v Moskvě švýcarským rodičům narodil chemik Paul Karrer (zemřel 1971). Od tří let žil doma ve Švýcarsku, vynikl zejména ve studiu rostlinných barviv karotenoidů (první syntetizoval jejich základní stavební kámen - uhlovodík karoten). Karotenoidy, obsažené například v mrkvi, paprikách, rajčatech, meruňkách, mléce či žloutku, jsou dnes považovány za významný faktor prevence rakoviny (zejména plic).
22. dubna 1904 se v New Yorku narodil Jacob Robert Oppenheimer (zemřel 1967), žák řady evropských fyziků a matematiků; některé z nich po jejich útěku před německým nacismem - už coby vědecký šéf amerického projektu vývoje jaderné pumy - zaměstnal v losalamoské laboratoři. Po válce dostal mimo jiné nejvyšší americké státní vyznamenání, avšak pro své bývalé styky s americkými komunisty a pozdější protijaderné názory (odmítl pracovat na vodíkové pumě) byl americkými úřady pronásledován. Vědecky se ovšem nevzdal; ve svém postmilitantním období vypracoval například teorii neutronových hvězd.
10.04.1999 - Počátkem roku 1934 připravili manželé Joliot-Curieovi první umělý radionuklid. Vznikl působením záření alfa na hliník. Mladého profesora římské univerzity Enrika Fermiho pak napadlo použít k ozařování také neutrony. Udělal to tak, že trubičku s radiem a berylliem (které dohromady jsou zdrojem neutronů) ovinul papírem s nalepenými práškovými prvky. Po několika hodinách ozařování papír sundal a omotal pro změnu okolo trubice registrující radioaktivitu.
10. dubna 1934 pak mohl předběžně oznámit (předběžně proto, že i dny hrály svoji roli v boji o prioritu objevu): neutrony aktivovaly zcela jistě čtrnáct a pravděpodobně ještě devět dalších prvků.
Zatímco Fermiho čeká Nobelova cena (1938), vědci se vrhají na
neutrony. Ozařují jimi postupně všechny prvky periodické soustavy. Řada přijde i
na nejtěžší z nich, uran. Ten zaujme svým netypickým chováním při ozařování.
Výsledkem je objev jaderného štěpení, zveřejněný počátkem roku 1939. Za šest
týdnů následuje energetická analýza štěpení, hovořící o obrovské energii přitom
uvolňované. A konečně 7. dubna 1939 posílá Pierre Joliot-Curie
do časopisu Nature sdělení (jak jinak než předběžné) s tímto závěrem: Při
štěpení jednoho atomu uranu se uvolňují přibližně tři neutrony, což umožňuje
řetězovou reakci. (Oprávněnost spěchu v publikování potvrdí fakt, že jen o tři
dny později totéž zveřejňují sovětští badatelé Fljorov a Rusinov.)
Základní výzkum štěpení je tedy dokončen. Na řadu přichází vývoj. Jaderného
reaktoru a především - jaderné bomby.
Během dubna 1989 překonala dnes již legendární kosmická sonda Pioneer 10, nesoucí na palubě kromě vědeckých přístrojů i symbol a adresu lidstva, nejvzdálenější část Plutonovy dráhy a stala se prvním umělým tělesem mimo sluneční soustavu. Dál do neznáma si to Pioneer 10 pošine rychlostí skoro 14 kilometrů za vteřinu. Ale moc platné mu to nebude: počátkem 90. let ho "předběhne" rychleji letící (poněvadž už gravitačního praku planet použivší) sonda Voyager 1.
10. dubna 1749 se v Blížkovicích u Moravských Budějovic narodil Jiří Prochaska (zemřel 1820), největší český fyziolog před Purkyněm. Působil na pražské a pak vídeňské univerzitě, vynikl zejména ve výzkumu fyziologie nervového systému. Jeho zcela původní teorie nervového reflexu mimo jiné inspirovala nositele Nobelovy ceny I. P. Pavlova.
Loni uplynulo dvacet let od narození prvního dítěte "ze zkumavky", to jest z vajíčka oplodněného mimo dělohu, leč již po dvou dnech tam vloženého. 10. dubna 1984 je zdolán další stupeň léčení neplodnosti - na svět přichází "dítě z mrazničky": počato bylo vnějším oplodněním (tedy "ve zkumavce"), avšak embryo nebylo uloženo do maminky ihned, ale až po dvou měsících, kdy byla matka pro těhotenství optimálně připravena. Embryo bylo během "čekání" zmrazeno při teplotě skoro dvě stě stupňů pod nulou.
09.01.1999 - Stránky vědeckých časopisů každý rok zaplňují oznámení o nejnovějších objevech a nejdůmyslnějších teoriích. Které z nich však nejvíc ovlivní budoucnost vědy - a v konečném důsledku i život lidí? Mezi těmi, kdo na sebe berou riziko špatného proroka, je světově uznávaná Americká asociace pro vědecký pokrok (AAAS). Ta jako nejdůležitější označila deset loňských objevů.
Dlouhá desetiletí vědci zkoumali, kdy gravitační síly zastaví rozpínání vesmíru, a strhnou jeho hmotu zpět. Mezinárodní vědecké týmy pozorovaly explodující hvězdy a doufaly, že se jim díky tomu podaří spočítat, jak se rozpínání vesmíru zpomaluje. Místo toho dospěli vědci k závěru, že se zrychluje. Příčinou je zřejmě zatím tajemná energie vakua, která tlačí vesmír od středu ve všech směrech a pro niž přitažlivost není rovnocenným soupeřem. "Vesmír se pravděpodobně nikdy nezastaví, nikdy se nezhroutí a nikdy nedojde svého konce," řekl k tomu Američan Saul Perlmutter, jeden z vědců, kteří se na objevu podíleli.
Schopnost řídit každodenní rytmus našlo několik vědeckých skupin prakticky v každé buňce živých tvorů, od baktérie po lidi. Biologické hodiny však nejdou na minutu přesně, ale dají se ovlivnit zejména světlem a teplem. "Tato znalost by měla pomoci i lidem při cestování napříč časovými pásmy a při zimní depresi," uvedla AAAS.
Ty jsou životně důležitou částí buněčné membrány. Vědci porozuměli, jak díky nim mohou fungovat neurotransmitery - chemické sloučeniny, které přenášejí vzruchy z konce nervového vlákna na další buňku, a řídí tak pohyb svalů a veškeré smysly.
Američtí a japonští vědci našli první důkazy, že neutrina, malinkaté částice menší než atom, mají hmotnost. Tento objev by mohl překlenout nejasnosti v současné fyzice a vést k vytvoření dlouho hledané velké sjednocující teorie této vědy.
Výzkumníci ve světě už zmapovali všechny geny v některých jednoduchých červech, bacilu tuberkulózy a baktérii syfilis, a dále postoupili při popisu genomu člověka. Znalost genů vrhne světlo na lidské nemoci a podmínky života, od rakoviny po stárnutí.
Dálkový přenos předmětů rozložených na atomy zůstává zatím výsadou sci-fi, avšak fyzikové z USA a Dánska dokázali přenést kvantový stav, neboli vlastnosti jednoho fotonu (částice světla) k druhému napříč laboratoří, čímž v principu znovu vytvořili ten první. Fyzikové doufají, že to povede k vývoji neuvěřitelně rychlých kvantových počítačů.
Biočipy, biologická obdoba počítačových čipů, začínají být používány k tomu, aby našly odchylky v genech a časem by snad mohly zjistit i dědičné nemoci.
Tato technika umožňuje výzkumníků vytvářet stovky tisíc nových sloučenin najednou a testovat je. Již se užívala při vývoji léků, ale loni byla využita i k vývoji katalyzátorů palivových článků a dalších průmyslových sloučenin.
Loni byla povolena první genová léčba rakoviny prsu, a také objeveny léky, které zabraňují rakovině prsu u dosud zdravých žen, či ji alespoň oddalují.
Imunitní systém člověka se občas začne chovat zcela nesmyslně a američtí vědci zjistili, proč. Například zárodek, který způsobuje klíšťany přenášenou lymskou boreliózu, probudí k činnosti bílkovinu, která působí na imunitní systém dlouho poté, co se organismus už baktérií zbavil, čímž způsobuje artritidu, bolestivé onemocnění kloubů. Podobné autoimunní nemoci mohou způsobit i viry oparu.
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |