Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Věda a technika 3

 

Tajemství Einsteinova mozku

03.07.1999 - Je člověk už při narození odsouzen ke genialitě či průměrnosti?

Když se v závěru minulého týdne objevila v lékařském časopisu Lancet zpráva o tom, že mozek Alberta Einsteina se ve dvou detailech lišil od mozků běžných lidí, byly toho plné noviny. Zcela v pozadí však zůstala podstatná otázka: Znamená to, že se génius prostě narodí s geniálním mozkem, a ostatní lidé jsou už při narození odsouzeni k průměrnosti? Současné rozbory mozku otce moderní fyziky tuto odpověď podporují jen zčásti.

Jak je možné, že vědci přišli na rozdíly mezi mozkem Alberta Einsteina a průměrných lidí až nyní? Než geniální fyzik v roce 1955 ve věku 76 let zemřel, souhlasil s tím, aby byl jeho mozek použitý k vědeckým výzkumům. Sedm hodin po jeho smrti proto patolog Thomas Harvey Einsteinův mozek vyňal z lebky. Lékaři v té době stále soudili, že intelektuální schopnosti souvisí s hmotností mozku. A však váha ukázala, že mozek tohoto génia se nijak svou hmotností nelišil od průměru.

Albert Einstein v New Yorku v roce 1921

Žádné výsledky

Einsteinův mozek pak byl rozřezán na 240 kousků, fotografován a proměřován. Ani to tehdy nepřineslo žádné podstatné výsledky. Patolog Harvey některé kousky mozku rozdal k vědeckému studiu a ostatní mu zůstaly. Skladoval je v ochranném roztoku ve dvou džbánech na ovoce. Až v roce 1996 je nabídl McMasterově univerzitě v Hamiltonu v kanadském státě Ontario. Tamní odborníci totiž mají k dispozici mozky více než sta mírně nadprůměrných lidí, kteří navíc dříve prošli testy matematických, slovních a dalších intelektuálních schopností. Běžné vědecké kolekce schraňují spíše mozky lidí s různými poruchami. Právě nedostatek srovnání s běžnými mozky zatím bránil důkladnému studiu i dalších mozků výjimečných lidí odkázaných vědě.

Albert Einstein jako patent. úředník v Bernu v roce 1905

Objevená výjimečnost

Vědci z McMasterovy univerzity nakonec došli k novému výsledku. Porovnáváním zjistili, že Einsteinův mozek byl oproti průměru o 15 procent větší ve spodní části temenního laloku. T ato část je umístěna ve výši ucha, začíná v přední části a táhne se dozadu po délce dvou třetin mozku. Právě zde je umístěno centrum pro matematické myšlení, prostorovou představivost a další myšlenkové pochody. Navíc kanadští vědci objevili, že Sylviova rýha, která normálně vede z přední do zadní části mozku, se u Einsteina nevyvinula dostatečně po celé své délce, byla mělká a občas téměř chyběla. "Nic takového jsme neobjevili u žádného z mozků v naší kolekci ani v žádném atlase lidského mozku," konstatuje Sandra W itelsonová, která kanadský tým vedla. Chybějící rýha zřejmě umožnila mozkovým buňkám, neuronům, aby mezi sebou vytvořily daleko více spojení, než je běžné. A to právě zlepšuje schopnost spolupráce neuronů, a tedy i určitého druhu myšlení.

Albert Einstein v jeho domácí studovně v Princetonu, New Jersey, 1938

Zřejmě se tak narodil

Podstatná otázka, o níž teď diskutují vědci, zní - narodil se Einstein už s takovým mozkem, anebo se u něj změny vytvořily až v průběhu jeho života kvůli tomu, že právě tyto oblasti mozku zatěžoval svým přemýšlením? "Je pravděpodobné, že Einstein se už s menší rýhou narodil, a nikoli že ustoupila jako výsledek jeho inteligence," soudí Sandra W itelsonová. Právě tato rýha totiž patří mezi části mozku, které se vyvíjejí v raném stadiu života a jsou jasně znatelné už při narození. Nicméně lepší poznání by mohla přinést pouze možnost porovnat Einsteinův mozek s mozky jiných matematiků, ideálně v různých stadiích jejich života, což dost dobře není možné, protože vědci celkem pochopitelně nemají dostatek studijního materiálu. Teorii o tom, že se geniální fyzik už narodil s mozkem odlišným od běžných lidí, potvrzují i historky z jeho dětství. Jeho matka se bála, že její dítě je zaostalé, protože Albert začal mluvit až ve třech letech a i později měl potíže s formulováním vět.

Albert Einstein v exilu v USA, 1941

Námaha cvičí mozek

"Upřímně řečeno, i když jednoznačné vědecké důkazy ještě nemáme, i já soudím, že tyto zvláštnosti Einsteinova mozku byly vrozené," zamýšlí se přední česká neurobioložka Eva Syková z Ústavu neurověd 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. "Vezměte v úvahu, že Einstein neměl v raném mládí nijak vynikající vzdělání, ani nežil v okolí, které by jej ustavičně stimulovalo k intelektuálním výkonům. Proto bych se v tomto případě spíše přiklonila k názoru, že se s výjimečným mozkem už narodil. Nicméně později jej neustále rozvíjel, a to také v konečném důsledku muselo hrát nějakou roli. Ovšem proč se takový mozek objevil při narození právě u něj, a ne u někoho jiného, o tom se dnes ještě nedá ani spekulovat." Vědci se dnes přiklánějí k názoru, že nikoli celková velikost mozku, ale zejména množství spojů mezi mozkovými buňkami je tím, co podmiňuje inteligenci člověka. "Dnes víme, že se člověk může s velkým množstvím spojů mezi neurony narodit. Ale víme také, že se nové spoje v mozku tvoří, například studiem a jiným cvičením mozku, především však v mládí. Ve stáří jde spíše o to, aby si člověk namáháním mozku spoje mezi neurony udržel."

Albert Einstein a J. Robbert Oppenheimer

 

Zlatý věk vzdušných dinosaurů

03.07.1999 - "Pane hrabě, vzduch by se měl přenechat ptákům, ne?" táže se jeden penzionovaný generál, patře s odporem na sto dvacet metrů dlouhý rotační elipsoid, pod kterým visí dvě gondoly a dva Daimlerovy motory. Konstruktér Ferdinand von Zeppelin (shodou okolností rovněž generál ve výslužbě) jen odsekne: "A země dobytku!" Oba muži se rychle domluví: zítra u Bodamského jezera! Souboj se však nekoná... Vyzývatel zuří, druhý duelant triumfuje. Mezi nimi je vzdálenost na pistole poněkud velká - 300 metrů. Ovšem směrem vertikálním! Ano, 3. července 1899 vzlétl první z více než stovky slavných zeppelinů. Jejich tvůrce před koncem 1. světové války umírá, "jeho duch však kráčí dál". Právě 2. července 1919 se nad Londýn vznese britská vzducholoď R-34, jinak okopírovaný zeppelin číslo 33. Plavidlo obepluje město a pod vedením majora G. H. Scotta zamíří na západ. Proti silnému větru a navzdory bouřím překonává Atlantik a po 108 hodinách letu přistává v New Y orku. Na tuto cestu spotřebuje 22 000 litrů benzinu. Za tři týdny nastoupí na cestu zpátky - "po větru" ji urazí za dobu o 32 hodin kratší. Pevné vodíkové vzducholodi Zeppelinova typu ještě stačí obletět svět či dosáhnout severního pólu. Jejich éra definitivně skončí katastrofou zeppelinu Hindenburg v roce 1937. V rakouském Salcburku se v červenci 1909 koná sjezd německých přírodovědců. Na pozvání pořadatelů se ho účastní i soukromý docent (a stále ještě pracovník bernského patentového úřadu) Albert Einstein. V e třiceti už má za sebou speciální teorii relativity, teorii fotoelektrického jevu (za kterou dostane Nobelovu cenu) a teorii Brow nova pohybu, avšak mezi smetánkou světové fyziky se nyní ocitá poprvé. Přesné datum z tak dávné doby by mohlo budit pochyby, nepocházet z oboru, pro který je přesný čas a kalendář zcela nezbytný - astronomie. Zatímco Evropa se zabývá jinými "nebeskými" záležitostmi (křesťanství se právě rozštěpilo na katolicismus a pravoslaví a ted se obě větve dohadují, která je pravější), v daleké Číně si 4. července 1054 všimnou, že na obloze září nová hvězda (nazvou ji hvězda-host). A ne ledajaká; její jasnost vůčihledně roste, zanedlouho je ji vidět i za bílého dne... zkrátka supernova jako hrom! Za necelé dva roky z oblohy zcela zmizí, zůstanou jen první nesmělé pochybnosti o absolutní neměnnosti hvězdného uspořádání. Dnes se na jejím místě v souhvězdí Býka nachází expandující mlhavina zvaná Krabí s pulsarem uprostřed. Čtrnáct let po světové premiéře v Anglii "dosupěla" parní železnice i na české území. Úsek Břeclav - Brno je odbočkou z hlavní trasy V ídeň - Přerov - Bohumín - Halič (historické území zhruba na jihovýchodě dnešního Polska), která bude dokončena za devět roků. Ihned v den slavnostního zprovoznění 7. července 1839 došlo také k prvnímu železničnímu neštěstí u nás. Před vranovickým nádražím u Břeclavi najel jeden vlak do druhého. O život nepřišel nikdo, ale byly zraněny desítky osob, z toho několik těžce. Anglický strojvůdce se pak stal prvním odsouzeným železničářem v Evropě.

 

Domácí zvířátka pro klonování

03.07.1999 - Nemůžete žít bez svého domácího zvířátka, které stárne nebo už zemřelo? Dva podnikatelé z amerického státu Connecticut nabízejí dosti drahou naději, že zvíře časem vyklonují znovu. Za jednorázový poplatek tisíc dolarů vezmou mrtvému či živému živočichovi vzorky buněk a za dalších sto dolarů ročního poplatku je budou skladovat, dokud technika klonování nedosáhne takové úrovně, že půjde vyklonovat mládě, které bude přesnou kopií původního živočicha. V ědci zatím dokážou stále úspěšněji klonovat myši a hospodářská zvířata jako ovce a krávy. Nedávno však jeden milionář daroval jedné texaské univerzitě 2,3 milionu dolarů na to, aby tamní experti našli způsob, jak klonovat jeho psa. Podnikatelé z Connecticutu zatím získali šest zájemců, dá se však předpokládat, že zájem mezi boháči může být ještě větší. Obchody však kazí poslední objev, že buňky ovce Dolly, prvního savce klonovaného z dospělého dárce, jeví větší opotřebování, než by odpovídalo jejímu věku. Zatím se tedy zdá, že z klonování zesnulých domácích miláčků nic nebude, bez ohledu na nabízené peníze - nově klonovaní živočichové by se zřejmě dožili jen krátkého věku. Dá se však čekat, že si někdo nechá skladovat už buňky z malého kotěte nebo štěněte, aby si totéž zvíře mohl nechat klonovat znovu a znovu. Jak dlouho asi bude trvat, než to někdo skutečně udělá?

 

Proč Evropané dobyli svět?

03.07.1999 - Proč vlastně Evropané dobyli Ameriku, porazili původní obyvatele Austrálie a subsaharské Afriky? Neboli: Proč španělský dobrodruh Pizarro dobyl v polovině 16. století říši Inků a zajal jejího panovníka Atahualpu, a nestalo se to obráceně - že by se incké vojsko vylodilo na jihozápadě Evropy, pobilo její elitu a postupně ji ovládlo? To je jedna z klíčových otázek v historii současné civilizace, o jejíž odpověď se pokusil Američan Jared Diamond.

Historická věda zcela oprávněně nemá ráda spekulativní otázky typu "co by bylo, kdyby...". Může však dnešku i budoucnosti hodně prospět tím, když dokáže jasně vysvětlit, "proč se vlastně stalo to, co se stalo". Jedna ze základních otázek vývoje současné civilizace zní - proč obyvatelé Eurasie, a konkrétně zejména Evropané, dobyli svět?

Vyšší inteligence? Nesmysl!

Někteří historikové připouštějí, že se této otázce raději opatrně vyhýbají, aby snad nemuseli přijít s rasismem zavánějící odpovědí, že Evropané a Asiaté prostě byli inteligentnější a měli lepší pracovní morálku. "To je směšný nesmysl," tvrdí Jared Diamond, autor knihy Zbraně, mikrobi a ocel (Guns, Germs, and Steel), která v USA získala nesmírně prestižní Pulitzerovu cenu za literaturu faktu. Historikové často uvádějí, že Evropané měli při svých výbojích k dispozici střelné zbraně, představující nepřemožitelnou vojenskou sílu, a ocel, neboli znalost lepších technologií. Občas přidávají, že na straně Evropanů stály i choroboplodné zárodky, které ve svých odolných tělech mimoděk přinesli do nových končin, a způsobili tak epidemie mezi původním obyvatelstvem. U prvních dvou jmenovaných kategorií se může zdát, že by snad mohly být výsledkem vyšší inteligence a podnikavého ducha. "Ale kdepak," tvrdí Diamond. "Není to ničím jiným, než že Evropané a Asiaté měli štěstí a narodili se právě na svém kontinentě."

Sudba do kolébky

Podobné názory zastávají i jiní historikové. Jedenašedesátiletý Diamond je však shrnujícím způsobem vysvětluje. Je původním vzděláním biolog a třiatřicet let učí na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Jeho pohled na historii pragmaticky vychází z hodnocení biologických, ekologických a také zeměpisných faktů. Podle něj mohl právě a jenom eurasijský kontinent nabídnout nejlepší možnosti pro vznik a hlavně rozvoj civilizace. Například zemědělství, promyšlené pěstování užitečných plodin, bylo na zeměkouli vynalezeno téměř desetkrát na různých místech. A však právě oblast na Středním východě, od severního konce syrské pouště přes údolí Nilu po řeky Eufrat a Tigris, a dále pak Čína měly pro zemědělství nejlepší podmínky. Tamní rostliny se totiž daly lidskými silami pěstovat a šlechtit, lidé mohli ochočit i tamější zvířata a použít jejich síly pro svou potřebu. "Pokud byste byl australským domorodcem, který neměl v přírodě k dispozici šlechtitelné plodiny ani ochočitelná zvířata, nemohl byste se stát pastýřem nebo zemědělcem," říká Diamond. Klokan nemůže být využit pro práci. Ale ani třeba zebra se nedá ochočit. Zato koně či krávy ano. Diamond zdůrazňuje, že pouze čtrnáct savců na Zemi je dostatečně velkých, poddajných, použitelných pro tahání nákladů a schopných rozmnožit se v zajetí. T řináct z nich pochází z Eurasie. Pouze poslední je andská lama. V Eurasii se vyskytovaly i původní obiloviny. Právě zemědělství vytvořilo poptávku po rozvoji řemesel a díky určité nadprodukci potravin uživilo řemeslníky. Vyšší hustota obyvatelstva také umožnila vytvořit společenské struktury. V ětší dělba práce zrodila vládce plánující expanzi, ale i vědce, kteří ji nakonec vlastně umožnili.

Protažené kontinenty

Tady by se zdálo, že v Diamondově vysvětlení něco nesedí, protože zemědělství zřejmě nikdy nebylo vynalezeno v západní Evropě, ale přitom právě tento region pak ovládl největší kus světa. Tady však profesor přichází s důležitým zeměpisným argumentem. Eurasie je jediný kontinent, který je protažený od západu na východ. Ostatní kontinenty se táhnou od severu k jihu, tedy napříč podnebnými pásy. Při cestování ze severu na jih se mění délka dne i podnebí, a tedy také rostliny, jimž se tam daří. A však při cestování ve směru východ - západ se klimatické podmínky neliší tak radikálně. Tímto směrem je tedy šíření zemědělských poznatků a zkušeností mnohem snazší. Proto se pěstování pšenice a chov hovězího dobytka mohly ze Středního východu dobře rozšířit do celé Evropy. Naopak poznatky například amerických Indiánů zůstávaly ohraničeny jejich regionem. Domestikovaná lama nesešla z And. Slunečnice, pěstované v Severní Americe, se nerozšířily do Mexika. Krocani, chovaní v Mexiku, se nedostali do And. S chovem hospodářských zvířat podle profesora Diamonda souvisí i zajímavý lékařský argument. Množství choroboplodných zárodků se šíří přenášením přes hospodářská zvířata. Spalničky, tuberkulózu, neštovice, chřipku nebo černý kašel způsobují mikroorganismy příbuzné těm v hospodářských zvířatech. Evropané a Asiaté měli čas na to, aby vůči nim postupně získali jistou imunitu. Když je však nevědomky přinesli do jiných částí světa, vyvolali tím epidemie, které zdecimovaly původní obyvatelstvo.

Proč je svět na dnešním místě

Dobyvatelé pak přinesli do nových světů své plodiny, svá zvířata, své znalosti. Využili možností, které na daných místech v původních podmínkách nebylo možné využít. Diamond tak vysvětluje, jak se utvářela podoba dnešní civilizace. Ukazuje, jaká přímá návaznost je mezi vynálezem zemědělství před nějakými jedenácti tisíci lety ve vhodných ekologických podmínkách kdesi mezi Nilem, Eufratem a T igridem a faktem, že dění ve světovém finančním centru na Wall Street v New Yorku dnes ovlivňuje ekonomiku celého světa. Kniha představuje samozřejmě Diamondovu teorii. Jak vtipně podotýká profesor New yorské univerzity Michael Levin, Diamond pochopitelně nemůže své teze doložit žádným experimentálním důkazem, který je považován za základ vědeckého ověření všech nových hypotéz. Nicméně Diamond nabízí propracovanou teorii, jež vysvětluje, proč je svět právě tam, kde ho dnes nalézáme.

 

Citlivý beton

03.07.1999 - Tak jako křemík byl prvkem minulých desetiletí, uhlík se zřejmě stane prvkem desetiletí příštích. Příkladem jeho perspektivního využití v moderních technologiích je materiál pro povrch vozovek, vyvinutý na univerzitě v americkém Buffalu. Materiál tvoří betonový základ, do něhož jsou přimíchána krátká uhlíková vlákna. Směs je citlivým čidlem tlaků a napětí. Uhlík má totiž velmi dobrou elektrickou vodivost. Při stlačení směsi se v ní uhlíková vlákna dostávají blíže k sobě a také mají lepší kontakt s cementovým základem. T ím se zvyšuje vodivost materiálu. V ozovka pokrytá betonovou směsí s uhlíkovými vlákny by tedy umožnila zjišťovat polohu, hmotnost a rychlost vozidel, která po ní jedou. Kromě toho může citlivá betonová směs zaznamenávat napětí a tlaky ve zvláště namáhaných částech stavebních konstrukcí.

 

Uvařená zelenina je také zdravá

03.07.1999 - Syrová zelenina je považována za zdravou, protože obsahuje vitaminy, které by se při kuchyňské úpravě zničily. Jak však informoval časopis New Scientist, nyní mezinárodní tým vědců z pěti evropských zemí zjistil, že také uvařená zelenina je dobrá pro naše zdraví. Mrkev, špenát, brokolice nebo třeba rajčata totiž obsahují i látky zvané karotenoidy, které příznivě působí jako obrana proti srdečním onemocněním či zhoubnému bujení. Syrová zelenina však má pevné buněčné stěny, které se v žaludku špatně rozkládají, takže jen část karotenoidů se z ní dostane do lidského organismu. Uvařením buněčné stěny změknou a lidské tělo je pak schopné přijmout z vařené zeleniny čtyřikrát až pětkrát více karotenoidů než ze syrové. Takže ani nad rozvařenou mrkví se není třeba ušklíbat.

 

Umělé svaly z uhlíku

28.06.1999 - Svaly robotům mohou dodat uhlíkové nanotrubice - titěrné trubičky, jejichž příčný průřez má rozměry několika nanometrů, tedy miliontin milimetru. Jejich délka však dosahuje až několika milimetrůmilimetrů.

Je-li nanotrubice vyrobená z uhlíku elektricky nabita, její délka se zvětšuje. T ento teoreticky už dříve předpokládaný jev potvrdily experimenty, o nichž v časopise Science informoval tým vědců z Německa, Austrálie, USA a Itálie. Pro názornost jev předvedli pomocí zařízení, které lze považovat za model »umělého svalu«. Jeho základem byla fólie vyrobená ze spleti uhlíkových nanotrubic, připomínající na mikrosnímku uvařené špagety. Fólie byla přilepena z obou stran na oboustrannou lepicí pásku. T a pak byla vložena do slané lázně, k níž bylo připojeno proměnlivé elektrické napětí v rozsahu od plus 1 do minus 1 voltu. Nanotrubice na obou stranách ploché fólie se nabíjely různým nábojem a v důsledku toho se jejich délka různě prodlužovala. T o se projevilo kroucením pásku. Takto by skutečně mohl fungovat umělý sval v robotice, schopný vyvinout napětí větší, než je tomu u přirozených svalů, a reagovat rychleji, než to dokážou umělé svaly vyrobené z jiných materiálů, například z polymerů. K prvním prototypům umělých svalů z uhlíkových nanotrubic je však ještě dlouhá cesta. V ědci budou nyní zkoumat také obrácený jev, kdy při mechanickém namáhání uhlíkových nanotrubic se vytváří elektrické napětí. T o by se mohlo stát v budoucnosti základem pro generátory elektrického proudu poháněné například mořskými vlnami.

 

Největší hrozba civilizaci

26.06.1999 - Co to jsou skleníkové plyny a jak vznikají?

Základem oteplování zeměkoule je skleníkový efekt. Některé plyny, přezdívané skleníkové, se totiž chovají jako sklo ve skleníku: sluneční paprsky jimi procházejí, dopadají na Zemi a mění se v teplo neboli infračervené záření. To pak zase stoupá vzhůru, jenomže vrstvou skleníkových plynů, která tvoří asi setinu atmosféry, unikne do vesmíru jen část. Zbytek tepla zůstane zachycen jako pod pokličkou na Zemi.

Tato vlastnost je klíčová pro život. Bez ní by teplota na naší planetě byla asi o třicet stupňů Celsia nižší, a panoval by tu tedy smrtelný mráz. Skleníkovými plyny jsou:

* Vodní pára. Vzniká přirozeně, avšak při vyšší teplotě Země by jí dále přibývalo.

* Oxid uhličitý. Do ovzduší se dostává spalováním látek obsahujících uhlík, tedy v lidské civilizaci především pálením uhlí, ropy a v menší míře i zemního plynu. Svou vinu nese i vypalování pralesů, jež uvolňuje do ovzduší uhlík, který by byl jinak skladován ve stromech.

* Ozon. Míněn je přízemní ozon, který vzniká například působením slunečního záření na výfukové plyny aut. Nejde tedy o ten ozon, který tvoří ochrannou vrstvu filtrující nebezpečné složky slunečního záření vysoko ve stratosféře - atmosférické vrstvě mezi deseti a padesáti kilometry nad Zemí.

* Metan a oxid dusný. Uvolňují se ze zemědělství, zejména z rýžových polí; a také z odpadů při chovu skotu. Metan uniká rovněž ze skládek, z uhelných dolů a při těžbě zemního plynu.

* Chlorované uhlovodíky. Jsou známé obvykle pod názvem freony a jde o umělé, průmyslově vyráběné plyny. Pravděpodobně první zprávu o celoplanetárním skleníkovém efektu publikoval už v roce 1896 švédský vědec Svante Arrhenius, pozdější nositel Nobelovy ceny. V ětší pozornost si však globální oteplování vysloužilo až ve druhé polovině našeho století. V ědci začali připouštět, že ve hře je mnohem víc než radost milovníků koupání, kteří si budou užívat většího tepla, a zlost lyžařů, jimž se zkrátí doba zimních radovánek. Vědci soudí, že změněné tepelné poměry rozhází dosavadní rozdělení tepla a dešťových srážek na zeměkouli, a proto mluví rovnou o globální změně klimatu. Experti pracující pro OSN jsou už schopni doložit, že od poloviny minulého století do současnosti se průměrná teplota na planetě zvedla o 0,6 stupně Celsia. To ještě není tak hrozné. Za sto let by však - při současném zvyšování emisí skleníkových plynů - měla být podle prognóz v celkovém průměru vyšší o další jeden až tři a půl stupně, a to už je jiné kafe. Co by to znamenalo?

* Zemědělství: Zemědělci v Evropě by se možná radovali, protože díky vyšší teplotě by se zvýšily jejich výnosy. Oproti tomu v končinách blíže k rovníku by naopak vyšší teplota a sucho úrodu ničily. Nejhůř by na tom byla Afrika, kde by už v polovině příštího století trpěla další pětina obyvatelstva hladem. A zřejmě by se vydala za jídlem do dalších končin světa, tedy především do Evropy.

* Vodní režim: Z dnešních horkých oblastí by zvýšená teplota odsála další vodu a nadělila ji do méně teplých končin světa. Nových 230 milionů lidí by v roce 2050 rozšířilo řady těch, kdo už dnes trpí nedostatkem vody. Byl by tedy další důvod k novodobému stěhování národů a možná i k válkám o nová území.

* Hladina moří: Hladina oceánů oproti dnešku by se zvýšila o nějakých 21 centimetrů do půlky příštího století a o dalších třicet centimetrů do roku 2100, což by bylo způsobeno roztažením vody teplem a roztáním části ledovců na pevnině. Jako nepravděpodobné se nyní jeví, že v příštím století roztaje větší množství ledu pokrývajícího západní část Antarktidy. T ím se naštěstí nepotvrzují dřívější představy o moři pohlcujícím města při pobřeží kontinentů (nízko položené mořské ostrovy by i tak měly smůlu). Nicméně delty řek by podstatně změnily podobu a zvýšilo by se nebezpečí povodní v jejich okolí. Vyšší hladina moře však zvyšuje vlnobití při bouři, a tedy i další ohrožení lidí a majetku poblíž pobřeží. Bohatší země by si postavily hráze, zato státy chudé by i v tomto případě dostávaly zabrat.

* Rozšíření nemocí: Vyšší teplota znamená i lepší podmínky pro tropické komáry a další přenašeče chorob, takže například malárie by získávala nová teritoria.

Oteplování Země

Graf ukazuje, jakými odchylkami procházela průměrná roční teplota zemského povrchu. Nula na grafu symbolizuje průměrnou teplotu za celé období let 1860-1900, od ní se odvíjejí teplotní změny v jednotlivých letech.
PRAMEN: HADLEY CENTRE, METEOROLOGICAL OFFICE, UK

Skleníkový efekt

Na prvním obrázku je přirozený stav, kdy přirozená vrstva skleníkových plynů v atmosféře pod sebou zadržuje teplo a udržuje tak na Zemi teplotu potřebnou pro život rostlin, živočichů i lidí. Na druhém obrázku však silnější vrstva těchto plynů zadržuje příliš mnoho tepla, které pak může rozehřát zeměkouli.

 

Sex proti chřipce

26.06.1999 - Pravidelný pohlavní styk jednou až dvakrát týdně pomáhá tělu bojovat proti nachlazení a chřipce, zjistili vědci z W ilkesovy univerzity v americké Pennsylvánii. Sexuální aktivita totiž v organismu zvyšuje hladinu látky zvané immunoglobulin A (IgA), která je součástí imunitního systému. Látka se váže k bakteriím, jež pronikly do těla, a vede imunitní systém k tomu, aby je zničil. Vědci změřili 111 vysokoškolským studentům hladinu IgA v jejich slinách a k tomu se jich zeptali, jak často se v uplynulém měsíci milovali. Rozborem pak zjistili, že nejvíce IgA měli v organismu studenti, kteří se milovali jednou až dvakrát týdně - množství ochranné látky u nich o třicet procent přesahovalo hladinu IgA u studentů, kteří pohlavní styk neměli. Poněkud překvapivě se však ukázalo, že vysokoškoláci, kteří se milovali třikrát a víckrát týdně, měli v těle ještě méně látky než jejich sexuálně zcela neaktivní kolegové. »Zdá se, že sexuálně vysoce aktivní lidé zřejmě žijí v nejistých vztazích či ve vztazích naplněných posedlostí, a to zvyšuje jejich nejistotu a úzkost. A už také víme, že právě stres a úzkost rapidně snižují hladinu IgA,« vysvětluje vědec Carl Charnetski, který se na pokusu podílel.

 

Jaderná energie poprvé svítí v elektrické síti

26.06.1999 - Už v roce 1907 vymyslel Albert Einstein něco dosud neuvěřitelného, vzorec: E = mc2. To je neskutečná rovnice. Dává hmotě obrovskou energii. V každém gramu jakékoli hmoty je uložena teoretická energie 25 gigaw atthodin, z kila uranu lze dostat 20 megaw atthodin, což je ekvivalentní 2500 tun kvalitního uhlí. My na inkasu platíme elektřinu ve stovkách kilow atthodin, to jsou »miligramy uranu«. Jadernou energii zkusil pochopit už před Einsteinem Jules Verne ve Vynálezu zkázy, chápal to »po Einsteinovi« Karel Čapek v Krakatitu. Prakticky to zkusil Enrico Fermi, když koncem roku 1942 v Chicagu zkonstruoval první jaderný reaktor. Fermiho odvaha postavit radioaktivního Golema byla obrovská a Fermi na to asi doplatil, když umřel předčasně na rakovinu žaludku. Pak přišel projekt Manhattan a první jaderná bomba napřed potají v Los Alamos a potom veřejně v Hirošimě. Na apríla 1954 na korálovém ostrově Bikini explodovala v nové, termojaderné podobě. Jaderná energie. Dá se ta bestie zkrotit? Dá, to ukázal už Fermi. Američané rozsvítili jadernou žárovku v jedenapadesátém roce. Ale byla to libůstka, pokus. Opravdická jaderná energetika se zrodila 27. června 1954, když v ruském Obninsku začíná do elektrické sítě dodávat proud prvmí jaderná elektrárna. Má elektrický výkon pět megaw attů (dvousetina jednoho temelínského reaktoru), ale je prostě první. Bude sloužit třicet let a nyní po rekonstrukci funguje jako miniteplárna.

26. června 1919 umírá ve Voroněži Michail Semjonovič Cvět (narozen 1872), botanik, který při studiu procesů fotosyntézy vynalezl počátkem století metodu dělení sloučenin, která se dodnes v různých podobách používá v laboratořích i průmyslu. Roztok chemických látek nalil do úzkého skleněného válce se speciální hlínou, kde se rozdělily do různých vrstev, ty rozřezal, vyloužil a mohl analyzovat. Podle toho, že oddělené vrstvy mají různou barvu, dostala jeho metoda název chromatografie (doslova barvopis).

30. června 1939 je na univerzitě v Berkeley v USA uveden do chodu v pořadí pátý cyklotron (tehdy nejlepší typ urychlovače částic) autora Ernesta Orlanda Lawrence. T ento přístroj umožnil provést dosud neuskutečnitelné jaderné reakce. Příkladem může být příprava radioaktivního uhlíku (C 14), který umožnil Melvilu Calvinovi prostudovat mechanismus fotosyntézy, jež je v podstatě energetickým pohonem života na Zemi. Lawrence i Calvin za to dostali Nobelovu cenu. Na den přesně po 23 letech služby bude tento nejzasloužilejší a nejslavnější urychlovač vypnut.

2. července 1959 umírá v Praze Jiří Diviš (narozen roku 1886), zakladatel české a průkopník světové hrudní chirurgie (má prioritu v odnětí plic postižených rakovinou). A zde je jeho krédo, jak je hlásal i z katedry medikům: »Cítit s trpícími, řídit se poznanou vědeckou pravdou a poslouchat hlas svědomí, to jsou tři vůdčí hesla, jež podle mého přesvědčení zahrnují v sobě celou lékařskou etiku chirurgie.«

 

Co svět dělá proti oteplování

26.06.1999 - Zatím se zdá, že mezinárodní dohody podepsané v prosinci 1997 v japonském Kjótu by mohly alespoň ty nejhorší důsledky poněkud odsunout. Vyspělé země světa se totiž zavázaly snížit do období 2008-2012 vypouštění skleníkových plynů v průměru o 5,2 procenta oproti úrovni z roku 1990. Evropská unie, a také Česká republika, slíbila snížení o osm procent, USA, největší spalovač fosilních paliv, o sedm procent. Tuzemsko takto form ulovaný závazek už splnilo bez zvláštního úsilí vzhledem ke krachu těžkého průmyslu. Není však zatím zcela jasné, co se stane, až průmysl zase ožije. Pro vyspělé země bude splnění slibu vyžadovat především vývoj nových, energeticky úspornějších technologií, což je aktuální výzvou i pro vědce.Za necelé dva roky od jednání v Kjótu totiž ještě k žádným podstatným změnám ve výrobě nedošlo.

 

Dioxiny - nové nebezpečí

21.06.1999 - Kvůli dioxinům, chemickým sloučeninám, které nedopatřením znečistily některé potraviny v Belgii, jsou tamní produkty na celém světě neprodejné, hygienici je všude stahují a kontrolují, bruselská vláda dokonce musela odstoupit. Není divu. Polychlorované dibenzodioxiny (PCDD) a dibenzofurany (PCDF), kterým zkráceně říkáme dioxiny, jsou opravdu nebezpečné. Ovšem jenom když je budeme konzumovat delší dobu a tak je nastřádáme ve svém těle ve větším množství.

Dlouhodobé působení je nejnebezpečnější

Dioxiny patří mezi obávané globální znečišťovatele prostředí, odborně environmentální kontaminanty, které se z organismu jenom obtížně vylučují. Dnes známe přes 200 látek, které patří do skupiny dioxinů. Některé z nich se vyznačují mimořádnou jedovatostí. Při toxikologických experimentech na zvířatech se studuje především dlouhodobé působení nízkých dávek dioxinů. Ukázalo se, že už dávky v rozmezí 10-75 ng (tisíciny mikrogramu) na 1 kg tělesné hmotnosti pokusného organismu a den způsobují poruchy reprodukčních systémů a imunity, poškození nervové soustavy a podobně. Obdobné efekty můžeme předpokládat i u lidí. Samozřejmě na nich podobné experimenty jako u zvířat nepřipadají v úvahu. Ovšem toto působení naznačují epidemiologické studie, které se dělaly u velkých skupin lidí zasažených těmito látkami. Patrně nejznámějším případem je havárie chemického provozu v italském Sevesu v roce 1976 - tehdy byli obyvatelé vystaveni vysokým dávkám dioxinů. Často se mluví i o otravách rýžovým olejem, do něhož pronikly směsi PCB v Japonsku (1968) a na Tchajw anu (1979) - tam zřejmě nejvíc škodily dioxiny. Existují náznaky, že zvýšené dávky dioxinu ovlivňují intelekt dosud nenarozeného dítěte přes placentu matky a po narození prostřednictvím mateřského mléka. Některé dioxiny také mají schopnost vyvolávat či podporovat tvorbu nádorů čili jsou kancerogenní.

Jedno belgické kuře nevadí

Za normálních okolností přijímáme dioxinů mnohonásobně méně, dokonce o několik řádů. Třebaže zdravotní rizika, která vyplývají z jejich běžných koncentrací, se zatím nepodařilo naprosto přesně určit, odborníci upozorňují, že musíme snížit příjem dioxinů na minimum. Jednorázový příjem zvýšené dávky dioxinů například při konzumaci tolik diskutovaných kontaminovaných kuřat z Belgie neznamená bezprostřední akutní riziko otravy či zákonitý vznik nádorů. Ovšem je důležité, aby se to neopakovalo a abychom takovéto potraviny nejedli dlouhodobě.

Odpady bez praktického využití

Na rozdíl od všech ostatních organohalogenových sloučenin, které znečišťují životní prostředí, jako jsou PCB, DDT a další, se nedají dioxiny prakticky používat, a proto je nikdo ve větších množstvích ani cíleně nevyráběl. V esměs se jedná o vedlejší nežádoucí produkty různých činností člověka. Dioxiny předně vznikají během chemických reakcí v průmyslu, například při výrobě některých pesticidů. Dále se objevují při tepelných procesech, které vyžadují sloučeniny obsahující chlor, jako jsou spalování odpadů (městské, nemocniční), likvidace toxických sloučenin, výroba železa a oceli atd. A konečně se dioxiny objevují jako produkty fotochemických reakcí v atmosféře.

Jediná prevence dokonalé projekty

Jak zajistit, aby do životního prostředí proniklo co nejmenší množství dioxinů? Na to nestačí jenom důsledná kontrola emisí a produktů průmyslové výroby. Tato ochrana by měla začít již při přípravě rizikových technologických postupů tak, aby během nich tyto látky vůbec nevznikaly. Proto je například velmi důležité pečlivě projektovat teplotní režim spaloven. Do životního prostředí a následně do potravních řetězců pronikají dioxiny nejenom ze zmíněných primárních zdrojů, ale druhotně také úniky z kontaminovaných skládek, zavážením kalů z čistíren odpadních vod do agrosystému a ve formě atmosférického spadu. Právě imisní zátěž okolí se považuje za velmi významnou. Při spásání kontaminované trávy pronikají škodliviny do organismu hospodářských zvířat a posléze se vylučují do mléka, přesněji do mléčného tuku. Také vody znečišťuje spad z atmosféry. Jestliže se tímto způsobem dostanou dioxiny do potravy, postupně se v organismu hromadí. A čím vyšší živočišný druh je tímto příjemcem, tím víc se v jeho tukových tkáních soustřeďují. Z organismu se pak vylučují roky.

Nejnebezpečnější jsou tučná jídla

Dioxiny se dostávají do lidského těla především jídlem, odhaduje se, že z 95 procent. Přitom nejvýznamnější podíl připadá na potraviny živočišného původu s vyšším obsahem tuku, jako jsou mléčné výrobky, ryby a podobně. Zvláště závažné jsou vyšší dávky dioxinů v mléce a mléčných výrobcích, neboť tímto způsobem může být zasažena rozsáhlá část obyvatelstva včetně dětí, které jsou na účinky těchto cizorodých látek zvláště citlivé. Nejhorší by bylo, kdyby je dostávali kojenci v mateřském mléce - dětský organismus totiž tyto škodliviny přirozeně koncentruje.

Přirozené znečištění je velmi nízké

Na rozdíl od PCB a některých látek ze skupiny perzistentních organochlorových pesticidů se v žádné zemi běžně nekontrolují dioxiny v potravinách. Důvod je jasný. Tyto rozbory jsou technicky a ekonomicky nesmírně náročné, protože cena přístrojů se pohybuje v desítkách milionů korun a obsluhovat je musí špičkoví analytici. A však příležitostně dělají specializované laboratoře ve vyspělých průmyslových zemích cílené studie, jimiž mapují situaci v určité oblasti. Je to součást procesu hodnocení rizik z různých toxinů a předpovídání možností jejich vzrůstu či naopak vymizení. Přirozené hladiny zmíněných znečišťujících látek jsou velmi nízké. Průzkumy v posledních letech ukázaly, že jejich množství klesá. To mimo jiné dokumentuje snižování emisí do prostředí. Hygienické limity či maximálně přípustné hladiny dioxinů v potravinách u nás ani v zahraničí běžně neexistují, musíme se spokojit s doporučeními Světové zdravotnické organizace.

 

Vzpomínky na Solferino

21.06.1999 - Dne 24. června 1859 se odehrává bitva u severoitalské vesnice Solferino. Mezi zúčastněnými však je prý na pozvání, jako divák - jedenatřicetiletý švýcarský spisovatel a filantrop Henri Dunant. S úděsem přihlíží, jak se 300 tisíc mužů brutálně morduje... a jak potom víc než desetima z nich zůstává zraněných ležet na bojišti. Pod letním sluncem ranění šílí z žízně, modlí se, rouhají se. Mezi nimi pobíhá Henri Dunant, sám pomáhá, organizuje pomoc z okolních vesnic.

Vidí, jak povozy s děly, která jsou přece vzácnější než nebojeschopný voják, s drcením kostí válcují ještě živé lidi, jak každý, kdo se nepostavil na nohy, končí v masovém hrobě. V knize "Vzpomínky na Solferino" pak Dunant nejen vylíčil celý průběh bitvy, ale v závěru i zformuloval návrh na pomoc raněným. Z velké části i díky knize je v 1864 podepsána Ženevská konvence na ochranu raněných a souběžně s ní vzniká Červený kříž. Dunant za to roku 1901 dostane vůbec první udělenou Nobelovu cenu míru. Solferino však proslavilo ještě jednoho civilistu. T ěsně před bitvou stoupá nad bojiště na upoutané montgolfiéře francouzský vzduchoplavec a fotograf Paul Nadar a pořizuje první špionážní "snímky shora". V tom, zda nějak přispěly k vítězství Francouzů, si literatura odporuje. I Nadar získal nesmrtelnost, dokonce dřív než Dunant. Stal se totiž Julesu V ernovi Ardanem, postavou příběhu Ze Země na Měsíc.

20. června 1819 vplouvá do Liverpoolu fregata Savannah, první parník, který překonal Atlantik. Má sice komín, ale má taky plachty. A právě ty loď poháněly většinu šestadvacetidenní plavby, neboť stroji došlo již po 80 hodinách provozu palivo. K racionální lodní dopravě párou tehdy ještě chybí především topení uhlím místo dřívím, lodní vrtule místo kolesa a úspornější parní stroj. To vše se stane skutečností až za dvacet let.

25. června 1854 se v dnes polském Brzezně narodil W alther Nernst (zemřel 1941), spoluzakladatel fyzikální chemie. Dokázal, že nelze dosáhnout "absolutní nuly" (za což dostal Nobelovu cenu), ale jinak teplotě docela podléhal. Začal-li mu v 11 hodin dopoledne tát difenylmethan, který měl ve zkumavce na stole (což znamenalo, že je 26 o C), šel se Nernst místo přednášení se studenty koupat. Ale pozor, to neznamenalo, že by se s nimi přitom nebavil o termodynamice! Mj. také sestrojil žárovku, která se rozsvěcela žárem (vlákno z oxidů vzácných zemin mělo za studena tak velký odpor, že jím proud prakticky neprocházel a k potřebnému nažhavení se muselo napřed přihřát).

25. června 1894 se v dnes rumunském Sibiu narodil Hermann Julius Oberth, jeden z nejvýznamnějších průkopníků raketové techniky (zemřel 1989). Jeho dizertaci na toto téma (1923) universita v Heidelbergu sice s posměchem odmítla, ale nadšenci založili (1927) na základě jeho myšlenek Spolek pro kosmickou lodní dopravu (členem byl mj. H. von Braun), a dokonce realizovali několik pokusů. Těch si všimla německá říšská moc a zřídila pro ně známou německou základnu v baltském Peenemünde.

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *