Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Zdraví a zdravý životní styl 5

 

I nádor v hlavě je možné přežít

Své svatební oznámení rozeslala Jarmila Kučerová jen několik dnů před tím, než se dozvěděla, že lékaři našli u otce pokročilý mozkový nádor. "Svatbu rušíme, není vhodná doba. Bojím se, že bude brzy konec," obvolávala Jarmila třesoucím se hlasem své známé. Propadla panice stejně tak jako většina lidí, když uslyší o nádoru na mozku. Perspektiva těch, které postihne, je však dnes nesrovnatelně lepší než před deseti lety.

Každoročně lékaři odhalí některý z mozkových nádorů asi u dvaceti ze sta tisíc lidí. Jejich původ zatím sice zcela neobjasnili, vědí však už, že na nádorovém bujení v mozku mají lví podíl geny, z nichž mnohé už jsou známé. Není vyloučeno, že menší měrou se na něm podílejí také úrazy hlavy, léčebné ozáření při jiné nemoci, možná i některé viry.

"Pokud jde opravdu o zhoubný nádor, pak ten roste velmi rychle a spíše než rozsevem po těle ohrožuje člověka tím, že prorůstá okolní mozkové struktury," vysvětluje Jan Klener z neurochirurgického oddělení pražské Nemocnice Na Homolce.

Jako někdo jiný...

Nejčastějším, i když zdaleka ne jednoznačným příznakem tohoto onemocnění bývá silná, dlouhotrvající bolest hlavy. Mohou ji ale signalizovat i náhlé epileptické záchvaty zrovna tak jako psychické změny. Člověk se začne zničehonic nezvykle chovat: je například vulgárnější nebo méně dbá na svou čistotu. Okolí se zdá, jako by na něj předčasně dolehlo stáří. Projevy se liší i podle toho, kterou část mozku nemoc zasáhla.

"Tři roky po úspěšné operaci rakoviny vaječníků se mi začala točit hlava, byla jsem jako opilá, zvracela jsem. Praktická lékařka mě nejprve léčila na migrénu, ale nakonec mě poslala na tomografické vyšetření. Tady mi našli metastázu v zadní části mozku a doporučili operaci," vypráví šestačtyřicetiletá Dana T., která v Nemocnici Na Homolce nedávno podstoupila už druhý neurochirurgický zákrok.

Hlouběji, ale bezpečněji

První operaci mozkového nádoru provedl v roce 1884 v Anglii Rickman Godlee. Ještě na přelomu století ale neurochirurgické zákroky nepřežila polovina z těch, kteří se ocitli na operačním stole, šťastnějším zůstala často trvalá památka. Rozvoj tohoto medicínského oboru od přelomu 70. a 80. let však neradostná čísla změnil: dnes hrozí špatný konec či trvalé následky jen několika procentům pacientů.

Bezpečněji a dokonaleji operují neurochirurgové nejen díky moderním operačním mikroskopům a mikronástrojům, ale i proto, že mají k dispozici dokonalé zobrazovací metody. S pomocí počítačové tomografie a magnetické rezonance, které zprostředkovávají detailní pohled do mozku před zásahem, zjistí přesné umístění nádoru. Speciální navigační systémy jim pak během samotného zákroku umožní snadnější orientaci, neboť na obrazovce v trojrozměrném obrazu vidí, v jaké části mozku svým nástrojem právě zasahují. S pomocí neuroendoskopu zase operatér nahlíží jakoby za roh, za operované místo. Riziko, že přitom poškodí citlivé mozkové struktury, je minimální, navíc lze operovat i v hloubi mozku, což bylo dříve nemyslitelné.

 

Zima velí hýčkat tělo

Na tom, že v březnu obvykle kulminuje křivka dopravních nehod i duševních kolapsů a nemocí, které souvisejí s vyčerpáním, mají zásluhu stále stejní lidé: ti, co v zimě dobře pracovali, leč špatně odpočívali. Jaro, které je rok co rok zastihne pobledlé a vyčerpané, si o nich nemyslí vůbec nic lichotivého.

První tři měsíce v roce by se ve zdejších končinách mohl vyhlásit stav všeobecného tělesného ohrožení. Právě tehdy totiž příroda i civilizace pracují proti člověku.

Většina lidí trpí především nedostatkem světla. Mnozí vidí pět dní v týdnu denní světlo pouze oknem kanceláře či výrobní haly.

 Zatímco jejich nadvěsek mozkový by ke své spokojenosti potřeboval světlo v intenzitě přibližně 10 000 luxů, slušně osvětlené pracoviště nabízí kolem 400 luxů. Svému majiteli tedy nadvěsek oplácí trvale špatnou náladou a snížením sexuální aktivity.

Za únavu a ospalost může pro změnu nedostatek kyslíku. Větrejte, radí odborná literatura. V okamžiku, kdy za oknem inverze střídá inverzi, se ovšem čtenář nad tímto doporučením jen usmívá. Ovšem jen do chvíle, než dojde k pasáži, z níž se dozví, že v nevětraných místnostech se kromě vydýchaného vzduchu hromadí například i radon. Dilema, zda vyměnit domácí radon za venkovní oxid siřičitý, či nikoli, je hodné krále Šalamouna.

Sbírejte slunce a vzduch

Za nadějný způsob, jak si v zimních měsících zdravě a z plných plic dýchnout, považuje v poslední době leckdo kyslíkovou terapii. Údajně stačí zajít na příslušnou stanici a za mírný poplatek si tu několikrát loknout okysličeného vzduchu.

"Tuto možnost rozhodně nepovažuji za univerzální recept pro městského člověka," soudí však pražský lékař Evžen Hrnčíř, zabývající se preventivní medicínou. "Je totiž určena pacientům s některými onemocněními plic, ne lidem, kteří žijí ve znečištěném ovzduší. Jim lze doporučit jediné: odjíždět co nejčastěji někam za město, nejlépe každý víkend."

Tento názor sdílí i Aleš Omáčka, lékařský ředitel poděbradských lázní: "Člověk nemusí hned vlastnit chatu či chalupu, aby mohl vyrazit na čerstvý vzduch - stačí odjet vlakem pár kilometrů za město a strávit tam půl dne mírným pohybem. Přidáte-li k tomu ještě denně půlhodinku rychlejší chůze někde v parku, můžete si říct, že jste pro sebe udělali aspoň minimum."

Ani na světelný deficit neexistuje zatím žádné umělé řešení. Léčbu světlem, při níž člověk pobývá v místnostech s intenzivním umělým osvětlením, předepisují lékaři klientům psychoterapeutických středisek, ne těm, kdož mají tu smůlu, že pracují od nevidím do nevidím. Ti by měli buď využít k procházce polední pauzu, nebo se domluvit se zaměstnavatelem na posunutí pracovní doby. Pro světlo platí podobné dávkování jako pro zdravý vzduch: alespoň hodinu denně a jeden den z víkendu.

Dobrá rada: dobré jídlo

Zimou sužovanému našinci nepřidají na formě ani zvyky zděděné po předcích.

"Tisícileté stravovací návyky počítají například s tím, že se budeme pohybovat především v chladu, a proto dodnes maně saháme po potravinách s vyšším obsahem tuku a zapomínáme na vitaminy," připomíná docent Hrnčíř. "Zimní potraviny mají navíc jinou biologickou hodnotu než ty, které se na náš stůl dostanou v létě - pouhým okem je to vidět na vaječném žloutku - a to nás oslabuje ještě víc."

Zmatek do stravovací logiky lidského těla přináší také neustálé střídání teplot. Zatímco v teplotách pod nulou se výrazně zvyšuje chuť k jídlu, při pokojové teplotě naopak klesá. Výsledkem je pak slepenec potravin, kterému se těžko dá říkat jídelníček. Člověk je prostě v návalu chuti kdesi "ulovil". Zmatené chuťové buňky si možná přišly na své, o energetické hodnotě a vyváženosti se však vůbec nedá mluvit, natožpak o zdraví.

Dobrá rada je v tomto případě jednoduchá, byť trochu drahá: zimní jídelníček byste měli sestavovat pečlivě, dodržovat ho přísně a na kvalitě potravin byste pokud možno neměli šetřit.

Zimní dovolená jako sůl

Dovolenou si u nás kdekdo bere dvakrát do roka - v létě a o Vánocích. Oněch pár dní vánočního volna lze ovšem označit za odpočinek jen se zavřenýma očima: času, který se projí, prospí a prouklízí těžko říkat relaxace. O letních prázdninách to jsou sice obvykle tři čtyři týdny, během nichž si člověk odpočine zdánlivě dokonale - bohužel však na úkor zimních měsíců.

"Je to ten nejhorší model, který znám," soudí pražský psychiatr Ján Praško. "Podstatou kvalitního odpočinku je totiž rytmičnost. Tělo si nejlépe odpočine, když dostává odpočinek v pravidelných intervalech - denních, týdenních, měsíčních, čtvrtletních. Můžete si zvolit model, který vyhovuje vám i charakteru vaší práce - třeba dvakrát týdně relaxovat půlden, jednou měsíčně si dopřát prodloužený víkend a jednou za čtvrt roku týden. Jestliže totiž odpočinek přichází tak, jak tělo očekává, dokáže se na něj biochemicky připravit a tím ho i dokonale zužitkovat."

Ať už si pro svou dovolenou zvolíte jakýkoli rytmus, měli byste ho poctivě dodržovat především v zimě. Jestliže v jiných čtvrtletích lze nad bídnou relaxací výjimečně přimhouřit oko, v zimních měsících je bez pardonu.

Tomuto pravidlu se loni pokusili vzdorovat zaměstnanci jedné plzeňské advokátní kanceláře.

"Měli jsme sice postupně všichni naplánovaný týden na Šumavě, jenže pak nebyl sníh, a tak jsme jeden za druhým dovolenou odříkávali," vzpomíná koncipientka Eva Jelínková. "Ze stejného důvodu se zrušila i každoroční výjezdní porada. V půlce dubna to pak ale u nás vypadalo jako v lazaretu - všichni jsme posmrkávali, pokašlávali, vařili si bylinkové čaje a vyprávěli si o svých depresích. Tehdy jsem se rozhodla, že už nikdy více. Nebude-li prostě možná dovolená na sněhu, bude jiná."

Slunce v duši i nad hlavou

Nejlepším, i když ne nejlevnějším receptem na zimní neduhy je pobyt v teplých krajích. Po šumavském nezdaru o ní loni uvažovala i Eva Jelínková se svým mužem, obávali se však toho, o čem se doslechli - totiž že by jim kvůli velkým teplotním rozdílům byla spíše ke škodě než k užitku. Podle názoru docenta Hrnčíře se ale strachovali zbytečně. Jižní moře lze doporučit všem, kdo netrpí žádnými závažnějšími nemocemi. Aklimatizace sice může být pro někoho trochu nepříjemná, jiného zaskočí časový posun či cesta letadlem, ovšem výsledný efekt na stav těla i ducha je jednoznačně pozitivní.

Užitečný může být i pobyt na horách, pouze však pro ty, kdož se na sjezdovkách či v bílých stopách nehodlají strhat - takoví se totiž po týdnu vracejí v horší kondici, než v jaké odjížděli.

"Imunitní systém většiny z nás je v zimních měsících více či méně oslaben a jestli mu něco nesvědčí, pak je to extrémní fyzická zátěž," varuje lékař.

Aby pobyt na horském vzduchu odpočívajícímu skutečně prospěl, má ještě další dvě podmínky: dostatek spánku a kvalitní, vyváženou stravu.

Staré dobré lázně

Pobyt v lázních patřil v dobách první republiky k dobrému tónu i základním kamenům relaxace. Socialistická desetiletí lázně redukovala na pouhá doléčovací zařízení, manažeři některých komplexů se s tím však nesmířili. Inspirováni západními wellness centry a opřeni o slušné vlastní tradice nabízejí odpočinkové pobyty pro ty, jimž zimní sporty nic neříkají a zájezdy k moři by jim až příliš provětraly peněženky. V prvních třech měsících roku bývá lázeňská nabídka navíc výrazně levnější než v létě.

"Relaxační pobyty obvykle začínají podrobnou lékařskou prohlídkou, která klienta uklidní, rozluští některé varovné signály, zamyslí se nad jeho životním stylem a pak doporučí nejlepší způsob odpočinku," vysvětluje doktor Omáčka.

Odpočinek v poděbradské verzi představují především relaxační procedury - různé druhy masáží a koupelí, ale také rehabilitační cvičení, procházky a podle počasí vyjížďky na kole či na koni. Vlastní recepty na tělesnou harmonii nabízejí samozřejmě i další lázně, namátkou Třeboň, Mariánské Lázně, Karlovy Vary... Jedno mají ale všechny společné - těm, kdo si je zvolí, nepřidělají potíže s dopravou a aklimatizací, navíc návrat na stará místa, jak známo, konejší duši.

Ať už člověk potřebuje pro svůj odpočinek klid, nebo cestovatelské vzrušení, rodný kraj, či exotiku, sport, nebo pasivní odpočinek, týden zimní dovolené by měl považovat za nutnou úlitbu tělu, které ho po tomto světě nosí celý rok.

 

Noc plná vášní bývá až ta druhá

Ztráta panenství bývá opředena pověrami. Holky se často k prvnímu milování odhodlávají především proto, aby nebyly jiné než spolužačky, co už "to" prožily. Přitom se milostného aktu leckdy bojí... Přesně tohle tvrdí profesor JAN HOŘEJŠÍ, odborník na dorostovou gynekologii z pražské Fakultní nemocnice Motol.

Je strach z bolesti při ztrátě panenství opodstatněný?

Na sex by se dívka měla těšit. Když se bojí, není uvolněná, pánevní svaly jsou stažené. Obavy místo vzrušení způsobí nedostatečné zvlhčení. Pak sex může opravdu dost bolet. Leccos zlepší správná milostná předehra. Pokud jsou ale oba partneři při prvním milování nezkušení, obvykle se chlapec dopustí nějaké nešikovnosti nebo je příliš zbrklý, takže noc plná vášní bývá až ta příští. Příkladem, jak to nemá být, jsou některé asijské země, kde musí být dívky pannami až do svatby a před svatební nocí se doslova třesou. Poté, co novopečený manžel vykoná milostný akt, vyžaduje jeho rodina důkaz dívčiny nevinnosti v podobě zakrváceného prostěradla. Běda, když se rudé skvrny na ložním prádle nedočkají.

 Některé dívky při prvním milování nekrvácí. Znamená to, že milenci dělali něco špatně?

Panenská blána neboli hymen má spoustu tvarů a bývá různě silná. Je také trochu pružná, proto se někdy při prvním pohlavním styku může jen napnout a žádné krvácení nenastane. Jindy dívka krvácí jen slabě. Pouze v extrémních případech je proud krve tak silný, že žena musí vyhledat lékařskou pomoc. Není výjimkou, že se panenská blána porušuje postupně trhlinkami, a tak nějakou dobu trvá, než se pohlavní styk stane pro dívku zcela bezbolestným.

Co když se partnerovi nepodaří přes panenskou blánu proniknout?

Občas se to opravdu stane. Některá vystrašená děvčata pak vyhledají gynekologa a žádají o chirurgické odstranění panenské blány. Jen výjimečně je ale blána tak pevná nebo špatně utvořená, aby lékař musel zasahovat. Většinou stačí, když si milenci pomůžou dodatečným zvlhčením pomocí lubrikačního gelu s obsahem mírně znecitlivujícího mezokainu. Ten dívce dodá pocit, že pohlavní styk bude méně bolet a o věneček pak obvykle přijde i bez skalpelu. Chirurgické rozrušení panenské blány se provádí jen vzácně.

Nemůže panně nějak ublížit mladík s extrémně velkým penisem?

Ne. Pokud by se pohlavní spojení nedařilo, na vině bude spíše křečovité sevření svalů dívčina dna pánevního. Pochva je totiž jinak docela pružná, připravená na to, aby jí jednou prošlo na svět dítě.

 

Na koliku platí masáž

Podle věku, kdy tohle trápení obvykle odezní, se opakovanému bolení bříška říkává tříměsíční kolika. V oněch několika týdnech si však rodiče malého nešťastníka užijí své.

První kolika - tedy ostrá bolest břicha - se objevuje dva až tři týdny po narození. Dítě se nají, začne spokojeně podřimovat, ale po půl hodině je rázem všechno jinak. Typickým příznakem je nadmuté bříško, silný křik, tělo vyšponované křečí a napnuté nožičky. Rodiče se obvykle snaží dítěti ulevit tím, že ho položí na břicho, což sice není chyba, ale platí to jen na slabší koliku. Totéž se dá říct i o další radě z rodičovského receptáře: posadit si dítě na levou paži zády ke svému břichu (jako by sedělo na židličce) a mírně pohupovat.

Účinným, byť řídce užívaným postupem je masáž. Aby dítěti nepřinesla jen další trápení, měla by se provádět v teple a teplýma rukama. V nich by si měl rodič krátce ohřát i masážní roztok - úplně stačí běžný dětský kosmetický olej.
Masáž začne tím, že dlaň jedné ruky pomalu přejíždí od hrudníku přes břicho až ke stehnům, jako byste chtěli vytlačit ze sáčku vzduchovou bublinu. Ve chvíli, kdy bude vaše první ruka u nožiček, se shora přidá druhá. Důležité je, aby jedna dlaň byla stále na těle: masáž tím získá pravidelnost a dítě pocit bezpečí.

Po několika minutách by se miminko mělo trochu uklidnit. Tehdy můžete přejít ke druhé části masáže spočívající v masírování oblasti kolem pupku. Bříšky prstů kroužíte kolem pupku ve směru hodinových ručiček. Směr je velmi důležitý - kdo by totiž kroužil obráceně, ten by vlastně větry zatlačoval zpět.

 

Ušní šelest: pekelné utrpení nikoli od ďábla

"Tepny, zvláště krkavice, mi začaly tak silně bít, že jsem jejich tepot nejen cítil, nýbrž dokonce slyšel. K tomu přistoupilo silné hučení v uších, a to hučení bylo trojí nebo spíše čtvero, totiž: temný a hluboký bzukot, jasnější šum, jako když teče voda, velmi ostrý hvizdot a ten tepot, o kterém jsem mluvil a jehož údery jsem mohl snadno spočítat, aniž jsem si ohmatal puls nebo se rukama dotkl těla jinde..." Takto popsal francouzský spisovatel a filozof Jean-Jacques Rousseau své potíže, pro které mají lékaři odborné pojmenování: tinnitus aurium neboli šelest ušní.

Rousseau nebyl zdaleka jediným slavným mužem, který trpěl ušním šelestem natolik urputným, že jej považoval za zaznamenáníhodný. Snad nejznámější je u nás případ Bedřicha Smetany, který krátce před tím, než ohluchl, slyšel intenzivní vysoký tón a toto své trápení hudebně vyjádřil v závěru kvartetu "Z mého života". "Pískání se objevovalo každý den jako varovné znamení. Pokusil jsem se proto popsat tuto strašnou katastrofu pomocí jasného pronikavého ,e' ve finále smyčcového kvartetu. Z tohoto důvodu je třeba hrát je v celé pasáži fortissimo," napsal Smetana v dopise svému příteli, houslistovi Krömpelovi. Také u Ludwiga van Beethovena byla ztráta sluchu provázena ušním šelestem. "V mých uších hučí a bzučí celý den a noc," svěřil se v jednom z dopisů v roce 1801, patnáct let před tím, než úplně ztratil sluch. Příznaky ušního šelestu zaznamenal ve svých poznámkách i německý reformátor Martin Luther. Tinnitus ho postihl ve věku 43 let, právě když překládal bibli z latiny do němčiny. Šelest považoval za dílo Satana, který se mu snaží v práci zabránit.

Lékaři sice ušní šelest ďábelským mocnostem nepřipisují, avšak mnozí lidé, kteří jsou jím sužováni, by bez nadsázky řekli, že je to utrpení pekelné.

Nemoci více i méně vážné

"Snad každému už někdy pískalo nebo hučelo v uchu. Pokud se to děje jen výjimečně a člověka to neobtěžuje, není nutné se tím znepokojovat," tvrdí Vladimír Perníkář, lékař otorhinolaryngologického oddělení pražské Nemocnice Na Homolce. "Jestliže se však příznaky opakují a stávají se nepříjemnými, neměly by se podceňovat. Mnoho lidí ostatně vyhledá pomoc už proto, že jim rušivé zvuky brání normálně žít: nejeden pacient říká, že by někdy ze zoufalství vyskočil z okna."

Spektrum nemocí a poruch, které se za šelestem mohou skrývat, je široké. Příčina může sídlit v samotném sluchovém ústrojí, ale také v centrální nervové soustavě nebo jinde v těle a při pátrání po ní je často nutná velká trpělivost.

Jednou z nejvážnějších poruch, na kterou může šelest upozornit, je nádor ve středním uchu nebo nádor v oblasti sluchového nervu.

"Tyto nádory sice nebývají rakovinné, to ovšem ještě neznamená, že nejsou nebezpečné," upozorňuje doktor Perníkář. "Pokud se neodstraní, trvale rostou a mohou poškodit sluchový nerv nebo některá nervová centra v jeho blízkosti. Už jen proto není radno podobné potíže přecházet."

Jindy může šelest signalizovat počínající ztrátu sluchu, kterou by si pacient jinak ani neuvědomil. V takovém případě někdy pomůže léčba nebo sluchadlo. Když pacient opět dobře slyší, šelest je částečně přehlušen. Často se však podstatně zmírní i tím, že se na něj člověk méně soustředí.

Další příčinou může být zúžení cévek zásobujících střední ucho krví, což se většinou dá řešit léky. Nepříjemný šelest mohou mít na svědomí křeče drobných svalů, které se upínají na kladívko a třmínek (drobné kůstky ve středním uchu, které převádějí zvuk z bubínku do vnitřního ucha). V těchto případech není lékařský zákrok nutný, pokud je ale šelest nesnesitelný, lze přistoupit i k operaci.

Na ušní až posléze

Pacient trpící šelestem by se podle doktora Perníkáře neměl hned dožadovat vyšetření na ušním oddělení, ale měl by se nejdříve poradit se svým praktickým lékařem. Šelest může mít totiž i mnoho příčin, jimž může nejlépe přijít na stopu lékař, který už zná váš zdravotní stav, léky, které užíváte, i rodinnou anamnézu.

O hučení, pískání či "pulsování" v uších se může postarat například vyšší krevní tlak, ateroskleróza, cukrovka, některé léky (řada antibiotik, některá antidepresiva, léky proti alergii...), nikotin, ale třeba i porucha držení krční páteře, která je častá u lidí se sedavým zaměstnáním. Teprve když praktik zůstane bezradný, měl by pacienta vyslat k ušnímu lékaři.

"Nikdy se však nenechte odbýt ani nečekejte, až vás začne něco bolet, popřípadě začnete hůř slyšet," radí doktor Perníkář. "I když se vážné nemoci neskrývají za ušním šelestem příliš často, je hloupost tento příznak zanedbat. Většinou signalizuje právě tu fázi, kdy se ta či ona choroba dá ještě dobře léčit nebo alespoň zbrzdit."

Zvláštním případem je situace, kdy vás šelest postihne náhle poté, co jste byli vystaveni velkému hluku. Tehdy spěchejte do ordinace co nejrychleji: může se totiž jednat o akutní poranění sluchového orgánu hlukem a při úspěchu léčby rozhoduje každá minuta.

Jak žít s šelestem

Pokud se příčinu šelestu odhalit nepodaří, zbývá člověku jediné - naučit se s ním žít. Mnohdy musí vyhledat psychologa nebo psychiatra, jindy mu nejlépe pomůže kontakt s lidmi, kteří mají podobné potíže. Těm, kteří jsou bezradní či dokonce zoufalí, nabízí pomoc Český tinnitus klub (Klub šelestářů) sídlící na adrese Hábova 1571, Praha 5 - Stodůlky, tel. 26521412.


Co je šelest ušní

Šelest je sluchový vjem, který není spojen s žádným zdrojem zvuku umístěným mimo sluchový orgán. Z hlediska možné příčiny ani závažnosti není rozhodující, zda se jedná o pískání, syčení, hučení nebo jiné zvuky.

 

Geniální schizofrenik

"Dovolte, abych mezi námi přivítal profesora Princetonské univerzity, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1994 Johna Nashe!" Sál madridského Kongresového centra, do něhož se před dvěma lety sjely stovky psychiatrů z celého světa, se roztleskal. Štíhlý muž s prošedivělými vlasy nepřistoupil však k mikrofonu proto, aby vysvětlil, kterak se dobral svého převratného objevu na poli teorie her. Hodlal vylíčit, co se vlastně děje v hlavě člověka, který je střídavě geniálním matematikem a králem Antarktidy pronásledovaným KGB.

Kariéra chlapce, jenž se roku 1928 narodil elektroinženýrovi a učitelce v městečku Bluefield v Západní Virginii, patřila k závratným. Jen co ukončil studium na technice, už se o něj přetahoval Harvard s Princetonem. Právě tam uznali později jeho diplomovou práci rovnou za doktorskou. V roce 1951 nastoupil na matematickou fakultu prestižního Massachusetts Institute of Technology: kromě přednášek pro studenty tu louskal jeden matematický oříšek za druhým. Konec zimy roku 1959 se však do jeho života zapsal událostí, která s vědou neměla nic společného: tehdy se poprvé ocitl na psychiatrické klinice.

"Později jsem trávil vždy pět až osm měsíců po nemocnicích státu New Jersey, vždy nedobrovolně a vždy se snahou o propuštění," přiznává profesor Nash ve svém internetovém životopise. "Pokaždé, když jsem byl hospitalizován dost dlouho, jsem se svých halucinačních hypotéz zbavil, začal jsem o sobě opět přemýšlet jako bytost konformnější a vrátil jsem se k matematickému výzkumu. V těchto intermezzech vynucené racionality se mi podařilo úspěšně vyřešit některé matematické otázky... Po návratu snových halucinací na konci šedesátých let se ze mě stala osoba s myšlením ovlivněným přeludy, ale s relativně slušným chováním."

Slavný matematik, který se tím, že trpí schizofrenií, na veřejnosti nikdy netajil, má pochopitelně tu nejlepší možnou péči i léky, nejlepší lékaře. Přesto na kongresu ujistil, že člověk, který se navrací k běžnému myšlení, neprožívá stejnou radost jako ten, kdo se uzdraví z nemoci tělesné.

John F. Nash zde zodpověděl i otázku, která dodnes leckteré jeho kolegy napadá: totiž jak je možné, že je v tak pokročilém věku ještě schopen něco převratného vymyslet? Za to prý vděčí právě oněm pětadvaceti letům života stráveným postupně za zdmi psychiatrických ústavů, kdy si jeho mozek mohl vzít od matematiky dovolenou...

 

Viník: asi chemie

Když jeden z našich předních psychiatrů, profesor Cyril Höschl, hodnotil kdysi informovanost zdejší lékařské obce o světovém bádání na poli schizofrenie v časech socialistických, konstatoval, že byla zkreslena "mnohonásobným opisováním do 'úvodů', výtahů a skript.

Stalo se pak, že asistenti slovutného Učení Karlova věděli pouze to, co bylo ve skriptech, docenti věděli, kde jsou ta skripta, a profesoři zas, kde jsou ti docenti". Hovoří-li nicméně psychiatři o příčinách této nemoci nyní, vypomáhají si slovy snad, asi, možná... Není to už projev mezer ve vzdělání, ale vědeckého tápání.

"Jako u všech psychóz, i u schizofrenie neprobíhají některé chemické pochody v mozku tak, jak by měly," konstatuje profesor Jan Libiger. "Jedna z teorií vycházela z faktu, že mozek těchto pacientů produkuje více dopaminu - látky, která slouží k přenosu informací mezi nervovými buňkami. To vede k tomu, že mozková kůra nestačí třídit, zpracovávat a ukládat prožitky a vjemy pacienta, a tak vzniká myšlenkový chaos. Tak prosté to ale není, o čemž svědčí to, že kromě léků regulujících přísun dopaminu už existují jiné, stejně účinné, ale s méně vedlejšími účinky, jež zároveň ovlivňují jiný přenašeč informace mezi nervovými buňkami - serotonin."

Zato o vlivu dědičnosti pochyb není. Studie prokázaly, že je-li nemocný jeden rodič, je riziko pro dítě desetiprocentní, v případě obou rodičů až padesátiprocentní. Dědičná však není nemoc sama, pouze náchylnost k ní. K tomu, aby se rozvinula, přispívá těžký průběh porodu či závažné onemocnění v dětství, špatná výživa nebo rodinné poměry. Roznětkou bývá stresová situace, s níž si člověk s takovou dispozicí nedokáže poradit. Může jí být smrt blízkého právě tak jako přestěhování, rozchod s dívkou či zdánlivě běžná hádka s nadřízeným...

Duše v číslech

V psychiatrických ambulancích České republiky se v roce 1996 léčilo na 315 000 pacientů.
typ onemocnění - počet pacientů
neurotické poruchy - 111 785
afektivní poruchy - 47 545
schizofrenie - 34 685
organické duševní poruchy (demence) - 25 713
poruchy vyvolané alkoholem - 24 030
vývojové poruchy v dětství a dospívání - 23 544
mentální retardace - 16 270
sexuální poruchy - 1274

Co schizofrenie narušuje

Chování
- nemocný se zničehonic rozčílí, rozesměje, rozpláče
- "hulvátsky" neděkuje ani neprosí
- nedává najevo jakékoli city vůči druhým, tváří se zcela lhostejně
- jedná pod vlivem bludů (nikam nechodí, protože je sledován, odmítá jíst, neboť jídlo je otrávené...)

Nálada
- nemocný má smíšení emoce: touží po něčem, a zároveň z toho má strach, má někoho rád, a současně ho nenávidí, ničím si není jistý
- emoce jsou nevyrovnané, nepřiléhavé k situaci, někdy jich je mnoho, jindy jako by nemocný ztratil všechen cit

Myšlení

- nemocnému se myšlenky pletou natolik, že mluví zmateně, bez souvislostí, někdy přestane mluvit vůbec
- někdy má pocit, že se mu do hlavy dostaly myšlenky někoho cizího, kterých se nemůže zbavit
- trpí nesmyslnými bludy (zasedly si na něj úřady, zavinil neštěstí, někdo ho pronásleduje...)

Vnímání

- halucinace sluchové (takzvané hlasy), zrakové, čichové, taktilní (pocit pálení kůže, mravenčení, štípání), chuťové

Vůle

- nemocný ji může zcela ztratit, takže není schopen nic plánovat a dělat, o něco se postarat či zařídit
- bývá nerozhodný, nejistý
- někdy má pocit, že vlastní vůli nahradila nějaká cizí a on se měnil v loutku či robota

Pozornost

- nemocný není schopen se soustředit na jakékoli podněty z okolí (hovor, televize, provoz na silnici...) ani na organizování všedních činností (mytí, příprava jídla, naplánování nákupu...)

 

Jak se chovat k nemocnému

Stručná nápověda pro rodiče, děti, přátele, sousedy, spolupracovníky, prodavače, listonoše, řemeslníky...

- Nehádejte se s ním. Jeho domněnky či představy, které vám připadají zcestné, mu vehementně nevyvracejte, ale ani nepotvrzujte.
- Respektujte, že i on má právo na své soukromí. Nemocné dospívající či už dospělé dítě nese jeho narušování rodiči stejně nelibě jako to zdravé.
- Vadí-li vám nějaké jeho konkrétní chování, netolerujte mu je. V klidu se snažte dohodnout, aby to či ono nedělal, a na dohodě trvejte.
- Pokud se s vámi zrovna nemá chuť bavit, nenuťte ho.
- Nešetřete pochvalami. Ocenění si zaslouží sebemenší pokrok. Podpoříte tak to, co schizofrenik postrádá zejména - totiž sebevědomí a pocit jistoty.
- Nikdy mu nevyčítejte lenost. Sníženou aktivitu i schopnost organizovat si všední záležitosti má na svědomí nemoc.
- Buďte mu nápomocni v tom, aby dodržoval co nejpravidelnější režim. Každé vybočení z něj, ať už to je zpožděná večeře, nenadálá návštěva či ponocování u televize, je pro něj zbytečně stresující. Vypozorujte, jaké situace jsou pro něj nepříjemné, a těch jej pokud možno ušetřete.
- Vše, co mu chcete sdělit, formulujte jasně a srozumitelně, říkejte to pomalu a co nejklidnějším přátelským tónem. To však ještě neznamená, že s ním budete mluvit jako s batoletem. Raději se však vždycky přesvědčte, zda vám nemocný skutečně porozuměl.
- Všímejte si příznaků, které mohou signalizovat blížící se relaps (podrážděnost, horší spánek, vyhledávání samoty...), a včas na ně upozorněte ošetřujícího lékaře, případně pacientovy blízké.

Rekordmani

Mezi 10 nejčastějšími příčinami invalidity uvádějí světové statistiky čtyři duševní nemoci a poruchy:
- poruchy nálady, včetně deprese
- nadužívání alkoholu
- schizofrenie
- obsedantně kompulzivní porucha

NENÍ PRAVDA, ŽE

- schizofrenie je nevyléčitelná nemoc
- lidé při ní zhloupnou
- je to projev slabého charakteru
- je to následek selhání rodičovské výchovy
- nemocný je mimořádně nebezpečný svému okolí
- nemocný není schopen spolurozhodovat o své léčbě.

 

Šílené mýty

Na podzim roku 1995 představil deník New York Times svým čtenářům vycházející hvězdu amerického práva, tehdy dvaatřicetiletého Michaela Laudora. Muže, který absolvoval Yale "summa cum laude" a své kvality osvědčil už v několika významných procesech - to vše navzdory tomu, že od svých dvaceti let bojuje se schizofrenií.

Před rokem se v novinách objevilo Laudorovo jméno znovu, to když za 1,5 milionu dolarů prodal hollywoodským společnostem Universal Pictures a Imagine Entertainment práva na zfilmování své autobiografie. O hlavní roli se ucházel Brad Pitt.

O šest měsíců později předvedli autora bestselleru "Zákony šílenství" s rukama v poutech do soudní síně ve Westchesteru ve státě New York, aby tu čelil obvinění z vraždy své přítelkyně Caroline Costellové, kterou našli v kuchyni jejich společného bytu ubitou k smrti. Soudce ovšem Laudora na základě vyšetření soudních psychiatrů poslal na rok do psychiatrické léčebny s tím, že porota si poté vyžádá nové odborné stanovisko, podle nějž s konečnou platností rozhodne, zda si viník odsedí pětadvacet let, nebo stráví zbytek života za nemocniční zdí.

Palcové titulky typu "Schizofrenik vraždil" paradoxně utvrdily miliony Američanů právě v tom, co se jim Laudor snažil ve své knize vyvrátit: totiž že schizofrenik je nevyléčitelný násilník, jehož je třeba se bát.

Představa, že agrese patří ke schizofrenii stejně nerozlučně jako bolení v krku k angíně, není zdaleka jediným mýtem, který se o tomto duševním onemocnění traduje. Koneckonců, jaký div, když lékařská věda dodnes nedokázala rozkrýt všechna jeho tajemství.

Nejzáhadnější psychóza

Až do konce minulého století figurovala tato nemoc pod pojmem "dementia praecox". Praecox znamená latinsky předčasný - a to bylo taky to jediné, čím si byli lékaři jisti: první potíže se projevují v poměrně mladém věku. Do nového století vstoupila sice už jako schizofrenie neboli "rozpolcená mysl", provázel ji však otazník: Jaké příznaky k ní patří? Kde vůbec začíná a kde končí?

Když americký psychiatr Stephens uplatnil u 283 pacientů devět hledisek, která jeho kolegové v různých zemích pro určení schizofrenie používali, došel k šokujícímu závěru: pouze u sedmi procent z nich se na schizofrenii všechny systémy shodly.

Od lesa na to musela jít koncem 60. let i Světová zdravotnická organizace. Nemohla zjistit, kolik lidí na světě vůbec schizofrenií trpí, bez toho, že by předtím nesjednotila pravidla pro stanovení diagnózy. V rámci velké mezinárodní studie proto lékaři vyšetřili v devíti městech různých světadílů, včetně Prahy, 1202 nemocných ve věku od 15 do 44 let pomocí jednotného dotazníku. Dvanáct nejčastějších příznaků se pak stalo - alespoň na čas - rozhodujícím kritériem pro určení schizofrenie. Přesto platí: dva stejní pacienti neexistují. Forem tohoto onemocnění je totiž několik, a to s natolik odlišným průběhem, že lékaři přisoudili už schizofrenii množné číslo a hloubají nad tím, zda náhodou nejde i o zcela odlišné nemoci.

Mimozemšťané a tajné služby

Pětadvacetiletá Alena L. se v jedné z ordinací kroměřížské psychiatrické léčebny způsobně uvelebí na samý okraj křesla, oči upře kamsi do dáli a začne vzpomínat: "Poprvé mě sem přivezli v sedmnácti, měla jsem před maturitou..." Čím víc se zkoušky blížily, tím větší potíže s učením měla. Byla vystrašená, často se rozplakala. Praktická lékařka jí předepsala prášky na uklidnění a poslala ji zpátky k učebnicím. Pak si při košíkové rozbila hlavu a ocitla se v nemocnici. Tady začala přesvědčovat ostatní, že je vyléčí, neboť má nadpřirozené schopnosti. Z chirurgie putovala na psychiatrii...

"Teď jsem tu posedmé," připouští nenápadná plavovláska. "V noci jsem už zase nemohla spát, takže jsem ani nechodila do práce a celý den jsem proseděla v předsíni a povídala si s těmi hlasy, co mi mluvily v hlavě, a zase jsem věřila, že můžu léčit lidi."

Právě bludy a halucinace, které čas od času Alenu pronásledují, patří k nejběžnějším a také nejznámějším projevům schizofrenie. Zatímco blud je falešná představa, kterou si ovšem dotyčný nenechá žádným rozumným argumentem vymluvit, halucinace je vjem, kdy nemocný slyší, vidí nebo cítí něco, co není skutečné.

"Vlastně až při svých amerických pobytech jsem si uvědomil, nakolik bývá obsah bludu ovlivněn kulturou, v níž člověk vyrůstá," říká profesor Jan Libiger z Psychiatrického centra Praha, člen skupiny Světové psychiatrické asociace, která nyní připravuje celosvětový program vyvracející falešné představy o schizofrenii. "Tamní agresivní životní styl se projevuje mimo jiné i tím, že pacienti se tu nejčastěji vydávají za sportovní superhvězdy či velké léčitele. Role náboženství je vidět z toho, že se lidé mění ve všelijaké pekelníky či andělské bytosti. O povaze rasového problémy v dnešní Americe svědčí třeba to, kolik černochů se vydává za načerněné židy nebo Asijce. Českou specialitou jsou pro změnu tajné služby a kdoví proč i komunikace s mimozemšťany."

Podezřelá puberta

Co vy víte o pubertě! - říkávala si v duchu paní D., když kolegyně v jedné prostějovské firmě vzdychaly nad potrhlými kousky svých ratolestí. Styděla se vyprávět, jak a co všechno na ni v záchvatech vzteku křičí její jediný syn Ondřej, jak jí neustále lže. Pro chování poněkud samotářského chlapce si našla vysvětlení - ještě se nevyrovnal s otcovou smrtí, která jej zastihla v citlivém období dospívání. Hlavně že ve škole potíže nedělá, utěšovala se paní D. do maturity. Když poté, co nastoupil na vysokou školu, začala halasné scény střídat apatie, přičetla to nervozitě ze zkoušek. Cosi se v ní zlomilo až ve chvíli, kdy jí Ondřej už poněkolikáté přestřihl telefonní šňůru, jen co zvedla sluchátko. V pláči vyběhla k sousedům, odkud přivolala pohotovost.

Ne, synova nemoc opravdu není důsledkem selhání vaší výchovy, přesvědčoval ji pak lékař.

"Schizofrenie nejčastěji probíhá jako epizodické onemocnění, kdy po první atace následují v určitém časovém odstupu další, takzvané relapsy," vysvětluje Petr Možný, primář oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. "Čím jsou častější, tím horší je prognóza. Proto je tak důležité, aby se každému dostalo péče co nejdříve. Bohužel málokdo ví, že schizofrenie už nepatří k nemocem nevyléčitelným. Třetina těch, které potká jedna či několik atak, může díky moderní léčbě po pár letech vzpomínat na tuto nemoc jako na nepříjemnou, leč odeznělou epizodu. Většina lidí se ale u nás dostává do ordinace - podobně jako Ondřej - dokonce s několikaletým zpožděním."

Takoví, u nichž záchvat nemoci propukne bez jakéhokoli předchozího varování, patří spíš k učebnicovým raritám. Až v následných rozhovorech si lékaři, rodiče či partneři připustí, že už před drahnou dobou se dotyčný začal zcela jinak chovat nebo selhávat v práci, ve škole, ve vztazích. A pouze ti nejupřímnější přiznají, že v duchu sice na možnost nějakého duševního onemocnění pomysleli, ale sami sebe rychle přesvědčili o nesmyslnosti takového podezření. Než blázna, to snad už radši rakovinu...

Ode zdi ke zdi

Kouř z cigarety se mísí s vůní čočky z vedlejší kuchyně. Patří k chráněným dílnám, jakých má FOKUS PRAHA, sdružení pro péči o duševně nemocné, po městě hned sedm. Zdejší vaření je ovšem pro Martina Olšáka, vyučeného kuchaře navyklého na práci v obří vývařovně, legrace. Vlastně ne - je to pracovní terapie.

"Nejvíc mě mrzí, že si o mně máma strašně dlouho myslela, že jsem lempl. Ještě když za mnou občas přišla do nemocnice, vždycky mi za něco vynadala. Že jsem třeba nezaplatil zdravotní pojištění. Nebo činži. Jenže já to fakt nedělal schválně."

Trucy. Zlomyslnosti. Lenost. Přesně tak vnímá schizofrenikovo chování jeho okolí. Pošramocený mozek je prostě méně viditelný než zlomená noha. Pětadvacetiletý mladík s postavou zápasníka patří přitom k oněm 60 procentům pacientů, jimž nemoc sice ubere na výkonnosti, ne však na schopnosti se o sebe postarat. Ostatně, teď už má doma na starosti nákupy a venčení psa. A sní o tom, že se zbaví invalidního důchodu a začne pracovat.

Jestli se mu to podaří, záleží hlavně na tom, jaký další průběh bude jeho nemoc mít. Ten ovšem - v dobrém i zlém - neovlivní jenom medikamenty a další léčebné metody, třeba psychoterapie či pracovní terapie, ale i to, jak se k němu budou chovat jeho nejbližší.

"Existují dva extrémy: rodina je k pacientovi buď příliš kritická, nebo naopak příliš ochranitelská," tvrdí primář Možný. "Ke kritikům náležejí především partneři, kteří tak jako by podvědomě chránili sami sebe. Ochranitelské sklony mívají rodiče - mnozí za své dítě doslova myslí. Znám dokonce takové, kteří svému dospělému synovi shánějí dívku do postele, ačkoli i to by jistě zvládl sám. Obojí je špatně."

Totéž by mělo platit i pro všechny ostatní, kteří s člověkem nemocným schizofrenií přijdou do styku. Pravděpodobnost, že se to přihodí, stoupá, neboť s duševně nemocnými je to stejné jako třeba s vozíčkáři, slepci či lidmi s Downovým syndromem: už dávno nežijí jen za zdmi ústavů.

Bát se? Nebát!

Ačkoli rozparáděný sedlák třískal nábytek v sednici jak dříví na zátop, Jiřina Jirásková, tintítko k pohledání, se neohroženě vydala dovnitř, aby jeho záchvat ztlumila uklidňující injekcí... Pravda, byl to film, Sestřičky se jmenoval. Pro psychiatry umění, které mívá s medicínskou skutečností i zkušeností pramálo společného.

"Agrese rozhodně nepatří k běžným projevům schizofrenie a schizofrenik není nevypočitatelný útočník," zdůrazňuje primář Možný. "Už jenom proto, že duševní porucha a charakter se prolínají, a tak se slušný člověk chová i v nemoci slušně. Typický schizofrenik bývá naopak plachý, ostýchavý, bázlivý, neboť jeho přirozené agresivní pudy tlumí jak sama nemoc, tak léky. Vzácnou výjimkou může být situace, kdy se v rámci špatného 'přečtení' skutečnosti nebo pod vlivem vnitřních hlasů cítí být zahnán do kouta, neví kudy kam a nikdo mu nenabídne pomoc, spíš ho ještě provokuje. Přesně to se muselo stát i Michaelu Laudorovi."

Ostatně, ještě jeden argument rozmetává sveřepý krvavý mýtus. Dostal název podvojné účetnictví.

"Zrovna dnes ráno při vizitě se za mě připojil jeden z pacientů a dělal přesně to co já, protože mu to přikázali mimozemšťané," líčí profesor Libiger. "Když jsme ovšem došli do jeho pokoje, ochotně si stoupl ke svému lůžku jako ostatní a smysluplně odpovídal na otázky, které jsem mu pokládal. Jen co jsem pak ale udělal krok dál, už hrál opět roli lékaře. A pak že s někým, kdo má právě ataku, nelze vůbec komunikovat..."

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *