Bolavé rozpraskané rty jsou pro leckoho ošklivým, leč neodmyslitelným atributem zimy. Není to ovšem problém, který by bylo rozumné jen tak hodit za hlavu. Za prvé je to utrpení zbytečné, za druhé je mohou následovat ještě větší nepříjemnosti.
"Začervenalé, popraskané a bolavé rty mívají řadu příčin a mohou doprovázet zcela odlišná onemocnění. V odborné terminologii se takové projevy většinou skrývají pod názvem cheilitida, což označuje zánětlivé onemocnění rtů," říká Karel Ettler z kožní kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové.
Velmi často je to zánětlivá reakce na sluneční záření. V takovém případě samozřejmě pomůže opatrnější slunění a ochranná rtěnka s UV filtrem. Pokud jsou potíže trvalejší a zdá se, že se sluněním skutečně souvisejí, nevyplácí se je podceňovat. Někteří odborníci jsou totiž přesvědčeni, že se toto onemocnění může vyvinout v rakovinu kůže.
"Poměrně značným problémem jsou také záněty způsobené stykem s určitými chemickými látkami," tvrdí doktor Ettler. Často jimi trpí například kuřáci. Ústa některých lidí se ovšem bouří i při kontaktu s tak zdravými potravinami, jako jsou rajčata nebo citrusová šťáva. Na rtech se někdy projeví také zvýšená citlivost k lékům či některým kosmetickým přípravkům. Nešťastníkovi s rozpraskanou pusou nezbývá, než snažit se viníka vysledovat a kontaktu s ním se pak pokud možno vyhnout.
Když už se bolestivé praskliny objeví, lze s nimi bojovat několika způsoby. Většinou alespoň částečně pomůže promazávání mastnými krémy nebo jelením lojem. Vyplatí se investovat i do přípravků obsahujících placentu nebo mateří kašičku, které mívají výraznější regenerační účinky. Některé potíže je možné odstranit vitaminy B nebo A - s tím je ovšem třeba zacházet opatrně, protože předávkování může potíže ještě zhoršit. Ke zklidnění pomáhají i heřmánkové obklady. Naopak olizování, k němuž suché rty svádějí, bolest pouze znásobí.
Pokud vás rozpraskaná pusa trápí už delší dobu, měli byste uvažovat o návštěvě lékaře. Je totiž možné, že potíže jsou projevem nějaké závažnější nemoci. V takovém případě vás nezachrání ani lůj, ani heřmánek, ale jedině léčení toho onemocnění, které je prvotním důvodem vašeho trápení. Ostatně stojí to za to už jen kvůli tomu, že rozpraskané rty jsou živnou půdou oparu. Navíc cheilitida snadno přechází do chronického zánětu, který by vás mohl provázet celý život.
Znáte to - je ráno. Zabít budík, odvrávorat do koupelny, pustit rádio, zanadávat na politiku, hlavně se neopařit čajem. Co takhle si zacvičit? Směšné. Stačí úprk na autobus. Jen tak tak, plíce až v krku. To bude dneska zase den...
Když se řekne ranní rozcvička, mnoha lidem to zavání mučením či drezúrou pionýrského tábora. Ve skutečnosti nemá jít o nic jiného, než příjemné probuzení těla. Nenáročných variant pro ,nesportovce' je mnoho, ale běh na autobus k nim rozhodně nepatří.
"Většina lidí považuje za přirozené, že se ráno opláchnou a vyčistí si zuby. Stejně samozřejmou součástí hygieny by však mělo být uvedení pohybového aparátu do takového stavu, aby byl schopen celý den hladce fungovat," soudí Pavel Strnad, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu Karlovy Univerzity zabývá zdravotní tělesnou výchovou.
"Dlouho jsem si myslela, že nějaké ranní cvičení si mohou dovolit akorát tak herci nebo modelky," svěřuje se třicetiletá maminka dvou dětí Olga L. "Říkala jsem si - jasně, až budu mít čas a prachy na to, abych si ráno šla zaplavat, projela se na koni a pak se šla promenádovat s pejskem, tak budu žít zdravě, do té doby mi vlezte na záda. Pak přišlo první mimino a já jsem úplně přestala stíhat. Byla jsem nepříjemná na všechny okolo sebe. Doktor mi poradil, že mám každé ráno cvičit. Prý stačí deset minut. Nejdřív jsem to pokládala za špatný vtip, ale zkusila jsem to. Cvičím tak asi sedm let, pořád těch deset minut. Čas ani peníze na bazén pořád nemám, ale když jdu ráno do práce, už nemívám pocit, že bych se nejradši zmačkala a zahodila."
Účelem ranní rozcvičky by rozhodně nemělo být podávat sportovní výkony, shazovat kilogramy nebo usilovně pracovat na zlepšení kondice. Ani vrcholový sportovec, pokud je rozumný, nevyskočí z postele rovnou na rotoped. "Zásadně nevhodná jsou po ránu všechna silová cvičení se statickou zátěží, jako například posilování s činkami nebo kliky," upozorňuje strakonický sportovní lékař Jiří Tuháček. "Jinak by si každý měl zvolit to, co mu nejlépe vyhovuje, a případně se poradit s lékařem, pokud má nějaké zdravotní problémy. Téměř všem lze doporučit strečink, lehčí gymnastiku nebo některá jógová cvičení."
I desetiminutová rozcvička prokáže výbornou službu vašemu tělu i mysli, budete-li ji provádět pravidelně. Pokud s ranním cvičením začínáte, rozhodně si větší závazky ani nedávejte. Místo dobrého pocitu byste se dočkali jen bolestí svalů a šlach.
Ranní cvičení by mělo být chvilkou plného soustředění na pohyb a dýchání. Pokuste se při něm ještě na chvíli odsunout myšlenky na práci, rodinné starosti či politiku a být jen sami se sebou.
"Zklidnit se a plně se soustředit na pohyb není vůbec jednoduché a vyžaduje to dlouhodobý pravidelný trénink - samozřejmě nejen těla, ale především mysli," tvrdí docent Strnad. "Někomu se to může podařit za pár týdnů, jinému to může trvat i rok. Výsledkem by měly být správně prováděné pohyby, které vám dávají dobrý pocit, dále správné dýchání a umění zklidnit se a s jistotou řídit jak dech, tak pohyb."
Nejlepšího soustředění a největšího účinku cvičení dosáhnete, když budete cvičit v tichu se zavřenýma očima. Zavření očí lze zařídit snadno, s tichem už je to horší. Podle docenta Strnada je však možné naučit se navodit pocit klidu a "vnitřního ticha" i v prostředí, ve kterém jsou rušivé zvuky.
Abyste mohli kontrolovat prováděné pohyby, můžete si pro úplný začátek vzít na pomoc zrcadlo, postupně se však snažte tuto pomůcku odbourat. "Každý nadbytečný smyslový vjem zaměstnává pozornost, která má být soustředěna pouze na samotné cvičení. Podobné je to i s hudbou, která podle mého názoru k rannímu cvičení nepatří. V ideálním případě by měl člověk pohyby ,vidět' i se zavřenýma očima a rytmus by si měl vytvářet sám, nikoliv si ho nechat vnucovat zvnějšku," soudí docent Strnad.
Vhodnou sestavu pro ranní cvičení nelze dost dobře předepsat. Pro každého bude úplně jiná, podle toho, kolik je mu let, jak dobře či špatně se mu ráno vstává a jaká je jeho fyzická kondice a zdravotní stav. Lidé, kteří se každé ráno cítí jako na smrtelné posteli, mohou pro začátek zvolit pouze dechová cvičení a postupně k nim přidat pohyb paží. Kdo má ráno více času, ale není sportovně založený, může si dopřát procházku. Naopak někdo, kdo tolik času nemá, ale komu pohyb nečiní větší potíže, může nalézt inspiraci v jogínské sestavě "Pozdrav Slunci". Aby byly zapojeny všechny hlavní svalové skupiny, doporučuje docent Strnad doplnit tuto sestavu ještě o torzní cvičení, tedy vodorovné otáčení ramenní osy vůči pánevní ose nebo hlavy vůči trupu. Torzní cvičení lze provádět vleže, vsedě i vestoje a je možné přidat k němu pohyb paží. Výborným torzním cvičením je i správná chůze.
Každý lékař přísahá při promoci slovy, která jsou připisována antickému lékaři Hippokratovi. Slibuje tak, že bude vždy jednat v zájmu pacienta, bude mu prospívat, ne škodit. O tom, co si o léčbě myslí sám nemocný, není v přísaze ani slovo. V současné době má tento tradiční přístup stále více odpůrců. Pacient dnes totiž přestává být někým, kdo jen důvěřuje, čeká a na nic se neptá.
Ještě v první polovině tohoto století se pacientů prakticky nebylo na co ptát: oni sami i lékaři byli většinou rádi, když se na ten či onen neduh vůbec našla nějaká pomoc. Přibližně v 60. letech se situace změnila. Pokrok v medicíně přinesl nejen výrazně lepší možnosti léčení, ale i alternativní léčebné postupy, spojené obvykle s různou mírou rizika či úspěšnosti. Ruku v ruce s tím se v řadě zemí objevily stížnosti nebo dokonce soudní procesy, při nichž byli lékaři obviňováni, že pacientům neposkytli dost informací a neumožnili jim tak svobodně rozhodnout o jejich dalším osudu.
Jak právo pacienta na informace, tak i možnost spolurozhodovat o léčbě nebo ji dokonce odmítnout je u nás zakotveno v Zákoně o péči o zdraví lidu z roku 1966. Formulace jsou tu však velmi široké. Jedna z nich například ukládá lékaři, aby pacienta poučil "vhodným způsobem" - o tom, jak to vlastně má vypadat, se však už nemluví.
"Je jisté, že zákon bude nutné poněkud konkretizovat. Větší díl změn, které u nás nyní probíhají, se ovšem netýká samotného znění paragrafů, ale jejich výkladu," tvrdí Jitka Stolínová, která přednáší medicínské právo na pražském Institutu pro postgraduální vzdělávání lékařů. "Ke všem těmto změnám přistupujeme jednak s ohledem na Listinu základních práv a svobod, ale hlavně na evropskou Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, kterou naše vláda podepsala začátkem letošního roku."
V praxi to například znamená, že můžete po lékaři požadovat podrobnější vysvětlení diagnózy i chystaných zákroků. Zatím se sice nemůžete odvolávat na jasnou formulku v zákoně, můžete však počítat s tím, že při eventuálním soudním sporu by dnes právníci onen paragraf vyložili spíš ve prospěch vaší větší informovanosti, ale také spoluzodpovědnosti. Lékaři jsou tak tlačeni k tomu, aby trávili s pacienty více času a částečně je i zasvěcovali do tajů svého "řemesla".
Své praktické lékařce důvěřovala Ludmila P. až do doby, kdy se dozvěděla, že její sestře dlouho tajila rakovinný nález. Několik let poté, co sestra zemřela, se i ona musela podrobit vyšetření, které mělo potvrdit, či vyvrátit podezření na rakovinu.
"Bylo mi tenkrát čtyřicet a když mi lékařka sdělila, že je všechno v pořádku, pomyslela jsem si: jo, to už znám. Asi taky umřu v nejlepších letech, ale já to chci alespoň vědět," vzpomíná dnes pětašedesátiletá paní. "Tenkrát jsem řekla: ,Nezlobte se, chci to vidět černé na bílém.' Lékařka mi ukázala výsledky všech vyšetření i svůj závěr v chorobopise - a mně spadl kámen ze srdce. Dodnes mi ale vrtá hlavou: ukázala by mi výsledky, kdyby byly pozitivní? A měla bych právo ji k tomu donutit?"
"V současné době sice lékař může nechat pacienta nahlédnout do chorobopisu, neexistuje však na to jednoznačný právní nárok. O ničem takovém se nehovoří ani ve zmíněné evropské úmluvě," říká doktorka Stolínová. "Podle mého názoru je správné, že lékařka výsledky ukázala a obnovila tak kdysi ztracenou důvěru. Každý případ je však nutné zvažovat individuálně. Je proto dobře, že zákon dává lékařům určitý manévrovací prostor a dovoluje jim tak zvážit okolnosti - například psychický stav pacienta."
Méně zvídavým, nebo třeba jen méně statečným lidem může více informací i pocit spoluzodpovědnosti za léčbu činit potíže.
"Lidé by měli vědět, že mají možnost informace odmítnout nebo požádat lékaře, aby místo nich komunikoval třeba s někým z rodiny," konstatuje Radkin Honzák, který na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy vede oddělení psychologie, psychoterapie a psychosomatiky.
I pacienti, kteří by se nejradši o své nemoci vůbec nebavili, dokonce i ti, kteří nejsou v nejlepším psychickém stavu, by však podle něj měli přijmout základní praktické informace: například že jejich stav je vážný, a proto nesmějí dělat to či ono, že se mají připravit na náročnou operaci...
"To nejhorší, co člověk může pro klid své duše udělat, je informace odmítnout, a pak sbírat útržky pravdy od sester v nemocnici nebo od příbuzných, kterým se podařilo z doktorů něco ,vylámat'," upozorňuje psychiatr. "Pokud jednou pacient řekl, že žádné informace nechce, ještě to neznamená, že na svém tvrzení musí skálopevně trvat. Má plné právo kdykoli změnit svůj postoj a říct - pane doktore, nějak se mi to rozleželo a byl bych rád, kdybyste mi všechno vysvětlil. Klidně se svěřte lékaři i s tím, že máte strach, že je vám smutno, ale také, že jste zapomněli, co vám minule říkal, nebo že tomu prostě pořád nerozumíte."
Spory, zda babička, tetička nebo bratranec jsou dostatečně příbuzní na to, aby se mohli v nemocnici dožadovat zpráv o stavu nemocného, většinou ztrpčují život všem. Přitom jsou vlastně zbytečné.
"Lékaři se zdráhají podávat informace především kvůli lékařskému tajemství, které musí každý pracovník ve zdravotnictví respektovat," soudí doktorka Stolínová. "Snadné a z právního hlediska nenapadnutelné řešení ovšem existuje: pokud je člověk při vědomí, je nejlepší, když hned při přijetí do nemocnice podepíše, které osoby mají lékaři o jeho zdravotním stavu informovat. Záleží pouze na něm, zda to bude někdo z příbuzenstva nebo třeba družka či přítel."
Podle dosud platných paragrafů však za vás nikdo z těch, k nimž máte největší důvěru, nemůže rozhodovat v okamžicích, kdy třeba budete v bezvědomí a bude nutné zvolit další postup léčby. Evropská úmluva sice požaduje, aby měl každý právo zvolit si svého zástupce i pro tento případ, je to ovšem jeden z mála bodů, které nelze řešit pouze novým výkladem starých zákonů - proto nezbývá než čekat na zákon nový.
Situace, kdy pacient, ačkoliv je právně způsobilý, nemůže sám rozhodovat o způsobu léčby, tedy kupříkladu odmítnout vyšetření či operaci, se neomezují pouze na bezvědomí. Jsou to všechny stavy, kdy vědomí může být výrazným způsobem pozměněno, dejme tomu po užití větších dávek psychotropních látek, při vysokých horečkách nebo po otřesu mozku. V tom případě ho dosud plně zastupuje jeho ošetřující lékař.
Jestliže však vědomí výrazně neovlivňuje ani samotná nemoc, ani podávané léky, může člověk odmítnout jakékoliv zákroky nebo žádat propuštění z nemocnice. Lékaři jej vždy musí poučit o tom, co tímto krokem riskuje, a požádat ho, aby podepsal takzvaný negativní revers.
Právo pacienta odmítnout léčbu má svou hranici, a to tam, kde se přímo rozhoduje mezi životem a smrtí.
"Měli jsme tu jednou starého pána se zápalem plic, který byl závislý na voperovaném kardiostimulátoru," vzpomíná Jarmila Drábková, primářka Oddělení chronické resuscitace a intenzivní péče Fakultní nemocnice v Praze-Motole. "Ten měl tehdy během několika týdnů ,doběhnout' a bylo nutné ho vyměnit. Příbuzní se mě zeptali: ,Myslíte, že budete muset stimulátor měnit, když je na tom dědeček tak špatně?' Tenkrát jsem si řekla - vědí ti lidi, co po mně vlastně chtějí? Odpověděla jsem: samozřejmě, že dědu nenecháme umřít. Přemýšlela jsem však také, co bychom dělali, kdyby výměnu odmítl sám pacient. Nikdo totiž nemá právo odvézt ho na operační sál násilím. Ale v momentě, kdy by přístroj přestal pracovat a děda zkolaboval, museli bychom jej zřejmě resuscitovat a napojit na externí stimulátor. Byli bychom povinni zachránit mu život, i kdyby předem písemně potvrdil, že si to nepřeje."
Lékaři u nás zatím nesmějí brát v potaz předem vyslovená přání týkající se odmítnutí záchrany života - například přání nebýt resuscitován, nedostat krevní transfúzi. Argument je jediný: není jisté, v jaké situaci člověk své dřívější přání vyslovil a co by si přál ve chvíli, kdy mu jde skutečně o život. V budoucnu má být, podle evropské úmluvy, na předem vyslovená přání "brán zřetel". O tom, co má tento obrat konkrétně znamenat, se ovšem bude teprve jednat.
Ani pacient, který je při vědomí, se však nemůže dožadovat ukončení léčby, jež by mu okamžitě přivodilo smrt - třeba odpojení od dýchacího přístroje.
"Požadoval by tak po lékařích eutanazii, která je u nás nepřípustná," vysvětluje primářka Drábková. "Každý má právo odmítnout léčbu v nemocnici, stejně tak nemusí dovolit, aby s ním lékaři nakládali, jak se jim zamane, avšak jakmile svolí k nemocniční léčbě, dává tím automaticky souhlas k takovému zacházení, které eutanazii vylučuje."
Bělavá barva, šířící se během týdnů z horního okraje nehtu palce u nohy směrem k nehtovému lůžku, nechávala pětačtyřicetiletou Annu Vondrovou z Prahy dlouho v klidu. "Začalo to před dvěma lety po pobytu v lázních, kde jsem často navštěvovala bazén. Asi rok jsem čekala, že ošklivý nehet sám odroste. Teprve, když už byl celý žlutobílý a ztvrdlý, nezbylo mi než vyhledat kožního lékaře."
Paní Vondrová si za rok otálení vypěstovala pokročilejší stádium houbové infekce
nehtu neboli onychomykózy. Toto postižení tvoří podle průzkumů téměř polovinu
všech problémů s nehty, jeho výskyt celosvětově narůstá a postihuje především
pacienty středního a staršího věku. Statistiky odhadují, že těžší formou
onychomykózy trpí tři až pět procent populace.
Onychomykóza může zasáhnout jak nehty na nohou, tak na rukou. Houbová infekce často napadá nejprve kůži dolních končetin, například meziprstí u malíků, a poté, pokud není včas vyléčena, se šíří na nehet. Jeho změny způsobené nemocí ovšem lidé často přehlížejí.
"Nehet mění svoji strukturu, deformuje se a způsobuje pak
bolest, která mnohdy i znemožňuje nošení obuvi," upozorňuje primářka
dermatovenerologické kliniky pražské Nemocnice Bulovka Dana Diamantová.
Houbová onemocnění nehtů považovali mnozí ještě před časem za kosmetickou vadu.
Dříve používané léčebné preparáty navíc svými vedlejšími účinky dost zatěžovaly
pacienta.
"Ke kdysi často používané chirurgické léčbě - snesení nehtu - dnes lékaři přistupují jen u vybraných případů, například u takových deformací nehtové ploténky, kdy pacient nemůže nosit obuv. I tehdy je nezbytná celková antimykotická léčba, kterou však lékař musí u lidí se závažným onemocněním, jako je například cukrovka či choroby jater a ledvin, pečlivě zvážit," dodává primářka Diamantová.
V počátečním stádiu onychomykózy mnohdy postačí ošetřit postižený nehet místními antimykotiky - mastí. V pokročilém stádiu je účinná většinou pouze léčba celková, tedy užívání antimykotik ve formě tablet.
* houbové onemocnění nehtů na rukou může znemožnit provádění tak jednoduchých činností, jako je zvedání mince nebo zavazování tkaniček u bot
* houbové onemocnění nehtů na nohou nepříznivě ovlivní stání, chůzi, dokonce i obouvání a nošení obuvi
* nová antimykotika zkrátila léčbu z roků na měsíce či týdny, její výsledky však nejsou na vzhledu nehtů okamžitě patrné: obnova nehtu na ruce trvá zpravidla půl roku, nehtu na noze rok až půldruhého roku
Matka se svým novorozeným dítětem přistoupila k oknu a vyhodila je z výšky několika pater ven. Poté sama skočila za ním. Tento případ se udál před několika lety v jedné pražské porodnici. Vražda nemluvněte byla naštěstí naprosto výjimečným následkem psychické krize, která však u novopečených maminek nebývá zas tak neobvyklá.
"Poporodní období je pro psychiku ženy asi nejnáročnější z celého jejího života," tvrdí profesor Jiří Raboch, předseda České psychiatrické společnosti. Má na tom podíl nejen nepříjemný prožitek porodu a velké hormonální změny v organismu, ale i sociální situace rodiny, vztahy s manželem a příbuznými a také změna života ženy, který se musí zcela podřídit dítěti.
"Hned po porodu jsem se odmítla o syna starat. Dítě bylo pro mě něco navíc, co mi bralo volnost. Několik týdnů jsem brečela, že to nezvládnu, že takhle žít nechci. Postarala jsem se o dítě, jen když manžel nebyl doma a jen v tom nejnutnějším. Jakmile přišel z práce, pouze jsem ležela v posteli a nebyla jsem schopná nic dělat, všechno obstaral on. K psychiatrovi jsem nešla. Naštěstí jsem se během šestinedělí vzpamatovala a začala se chovat jako milující matka," vypráví čtyřicetiletá Jaroslava G. z Prahy. Podobný stav si prožila i po porodu druhého syna, takže třetí dítě už s manželem raději nechtěli.
"V minulosti se všechny duševní problémy v poporodním období shrnovaly pod název laktační psychóza. Dnes tyto poruchy dělíme na dvě skupiny. Psychotické stavy, kdy je žena zmatená a trpí přeludy, souvisely spíše s dřívější špatnou úrovní lékařské péče, s velkými ztrátami krve během porodu, se záněty vyvolanými nedostatečnou hygienou. Dnes se vyskytují jen ojediněle," vysvětluje profesor Raboch.
Mnohem častější jsou depresivní obtíže. Jejich nejmírnější formu, takzvané poporodní blues, si prožije podle odhadů 50 až 75 procent rodiček. Několik dní po příchodu dítěte na svět bývá žena místo radostného naladění skleslá, plačtivá a přecitlivělá. Její smutek však brzy sám zmizí. Specializovaný zásah lékaře žena nepotřebuje, podpora manžela a jejího nejbližšího okolí je však žádoucí.
Horší už to je, pokud matku po porodu postihne dlouhodobá deprese. Žena mívá poruchy spánku, výčitky svědomí, že porodila špatné dítě nebo že ona jako matka je špatná. Především pokud trpí hlubší formou deprese, doporučují psychiatři předčasně ukončit kojení, čímž se uvede do normálního stavu hormonální prostředí v organismu. Lékaři pak ordinují léčbu antidepresivy a když hrozí, že by žena ublížila sobě nebo dítěti, navrhují hospitalizaci.
Depresivní epizodu po porodu prožije podle odhadů pět až dvacet procent žen. Vědci navíc dokázali, že do dvou let ještě mohou přijít pozdní deprese, které souvisejí s porodem dítěte. Náchylnější k těmto stavům bývají podle profesora Rabocha ženy, které před porodem měly trvalejší smutné nálady nebo již nějaké depresivní období prožily.
Jsou tomu teprve čtyři roky, kdy lékaři oznámili, že osteoporóza vůbec není tím, za co ji až do té doby považovali - totiž nevyhnutelným průvodcem stáří. Pasovali ji na nemoc a zároveň s tím vyslali do světa šokující informace. Následkem tohoto metabolického onemocnění kostí utrpí 40 žen a 13 mužů ze sta do konce svého života zlomeninu, přičemž pětina těch, kteří si zlomí klíček na noze, do roka umírá. Bolesti, příznak hroutící se páteře, či sníženou pohyblivost coby věčnou památku na frakturu přitom měřit nelze. V oné záplavě hrůzy a výčtu přibývajících preparátů, které si s řídnoucí kostní hmotou dokážou tak či onak poradit, však obvykle zapadá zpráva o tom, že dříve než prášky je třeba vzít do hrsti zdravý rozum.
Ačkoli i v případě osteoporózy by bylo pro člověka nejpohodlnější slupnout
pilulku a mít vystaráno, tak daleko ještě medicína přece jen nepokročila.
Útěchou na toto zklamání však může být fakt, že kostní hmota sice s postupujícím
věkem ubývá každému, ale to ještě neznamená, že každého čekají ty
nejdramatičtější následky. Na místě tedy není ani panika, ani laxnost. Co tedy?
"Množství kostní hmoty je nám ze 70 procent dáno geneticky," konstatuje profesor Jan Štěpán ze III. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Můžeme ale přírodě pomoci v tom, abychom vlastní vinou neměli horší kosti, než jaké nám dala do vínku."
Že robustní lidé nemají droboučké děti a rodiče útlých postav zase žádné valibuky, je každému jasné, méně už to, že s typem postavy úzce souvisí nejen množství kostní hmoty, ale třeba i složení kostního pojiva a dokonce tvar kostí. Komu tedy vyrostl dejme tomu příliš dlouhý krček stehenní kosti, tomu spíš hrozí, že se mu ke stáru zlomí. Kdo má od narození více kostní hmoty, ten se může okamžiku, kdy mu začne ubývat, obávat méně než někdo, kdo už do života vystartoval s podstatně menším přídělem. Zrovna tak se osteoporóza sotva vyhne dcerám těch matek, které výrazně postihla. Na poli dědičném je ovšem možno udělat jediné: buď předkům děkovat, nebo spílat.
O tom, co člověk jí, však rozhoduje pouze on. Pokud se stravuje zcela běžně, tedy nezatracuje žádný druh potravin, ale nepije mléko a nejí mléčné výrobky, pak svému organismu dopřává denně jen kolem půl gramu vápníku denně. Dalším půlgramem by měl nahradit vápník, jež se z těla vyplaví spolu s potem, močí a stolicí. Stačí, když sníte za den například dva jogurty nebo 65 gramů tvarohu či eidamu, případně vypijete půl litru nízkotučného mléka.
I to nejpoctivější plnění vápníkové normy je ovšem na nic pro někoho, kdo podlehl prokletí tohoto století - totiž nedostatku pohybu.
"Jestliže zatěžujete svaly, zatěžujete tím vlastně zároveň i kosti, které musí svaly udržet, a proto reagují zhušťováním kostní hmoty," vysvětluje profesor Štěpán. "Některé léky mají sice podobný efekt, ale v okamžiku, kdy je vysadíte, začnou kosti zase řídnout."
Potěšili byste je přitom i minimem - třemi hodinovými procházkami týdně či ignorováním výtahu.
Úlitba třetí se týká cigaret. Výzkumy prokázaly, že jedy v nich obsažené zrychlují metabolismus pohlavních hormonů. Ty pak v těle chybějí, a proto určité kostní buňky rychelji odbourávají kostní hmotu a uvolňují z ní vápník, rozhodující stavební prvek kostí.
S léky proti osteoporóze je to podobné jako s aspirinem: ten sice prokazatelně snižuje pravděpodobnost infarktu, ale to ještě není důvod k tomu, aby ho bral úplně každý. Užívat je mají podle profesora Štěpána rozhodně ti, jimž prokazatelně hrozí zlomeniny.
"Jsou to především lidé, jimž už ubyla více než čtvrtina kostní hmoty a kostní minerál jim ubývá o více než 3 procenta ročně, takže riziko zlomeniny je u nich nejméně desetkrát vyšší. Léčení žádné zlomeniny, zejména pak dolního předloktí u žen po přechodu, by nemělo skončit sejmutím sádry, ale až prokázáním toho, že viníkem byl skutečně úraz, ne osteoporóza," upozorňuje lékař.
U starých lidí, kteří už mají léta málo vápníku v potravě a nevycházejí na slunce, ovšem zatím vysoké riziko zlomeniny nemají, zpravidla postačí, když denně dostanou jeden gram vápníku a 800 jednotek vitaminu D.
Dobrou zprávou pro ty, pro které je zlomenina opodstatněným strašákem, je existence léků, které dokáží nejen úbytek kostní hmoty zastavit, ale dokonce i lehce zvýšit (bisfosfonáty, pohlavní hormony, kalcitoniny), přičemž během tříleté léčby sníží riziko na polovinu.
Mnohé ženy nabyly dojmu, že by se měly k lékaři vydat hned poté, kdy přestanou menstruovat, neboť jedním z hlavních viníků osteoporózy je rapidní úbytek ženského hormonu estrogenu. Pravda je však trochu jiná: koho se netýká ani jeden z rizikových faktorů, měl by se o první měření hustoty kostní hmoty zajímat až po pěti letech po menopause, protože za normálních okolností není úbytek bleskový.
Chátrání svých kostí by se ženy nemusely obávat v případě, pokud by užívaly hormonální substituční léčbu vyrovnávající hladinu hormonů v těle více než 10 let. Průměrná doba této léčby po menopauze bývá však zatím natolik krátká, že její dobrý vliv na kosti se do pěti až deseti letech poté smaže.
- touto nemocí trpí více než 75 milionů Evropanů, Severoameričanů a Japonců, v České republice pak 428 000 žen a 195 000 mužů, další více než milion lidí patří k rizikovým
- výskyt zlomenin se má do roku 2020 zdvojnásobit
Dvanáct vykřičníků
- rodinné zatížení
- drobná kostra
- věk po přechodu
- předčasný přechod
- nefunkční vaječníky
- nesnášenlivost mléka
- nedostatek pohybu
- kouření
- silná konzumace alkoholu
- onemocnění štítné žlázy
- chronické onemocnění střev, jater a ledvin
- dlouhodobé užívání některých léků (kortikosteroidy, hormony štítné žlázy)
STANISLAVA BÍLÁ se před dvěma roky dozvěděla, že má chronickou leukémii. Postavila se ke své nemoci statečně, myslela si však, že příděl těžkých životních zkoušek pro jejich rodinu tím bude vyčerpán. Nebyl. O dva roky později diagnostikovali lékaři leukémii i u jejího tříletého syna Jakuba.
Na začátku nedávali lékaři Jakubovi téměř žádnou
naději, teď přece...
Kubík má bohužel těžkou formu leukémie. Dnes vím, že jedinou nadějí je pro něj
transplantace kostní dřeně, původně však byly vyhlídky ještě horší. Byla jsem
samozřejmě zděšená, přišly výčitky, že jsem něco dělala špatně, pak přání, aby
se stal zázrak, potom jsem se naučila soustředit jen na to, co říkají lékaři.
Jenže když trávíte skoro čtyřiadvacet hodin denně na oddělení s trpícími dětmi a
vidíte některé i umírat, ptáte se - má to všechno smysl? Proč se mají tak dlouho
trápit v nemocnici, když třeba stejně umřou?
Přesto bojujete, jste s Kubíkem dnem i nocí.
Právě včera tady jeden chlapeček zemřel, takže ve mně není moc optimismu.
Upřímně vám ale řeknu, že jsem nikdy neviděla tak šťastné dítě, tak krásný
vztah, jako byl mezi ním a jeho maminkou. Za rok a půl, který tu spolu strávili,
dali jeden druhému neuvěřitelně moc. Právě proto si nakonec myslím, že to, co
tady se svými dětmi prožíváme, asi přece jen nějaký smysl má.
Takže nemoc i léčení, které s Kubíkem prožíváte,
znamená pro vás a pro vaši rodinu víc než jen dobrý nebo špatný konec?
Ano, ale ta zkušenost se dá jen těžko sdělit. Starost, jak to dopadne, už
nenechávám na sobě - předala jsem ji "výš". Jsem věřící, ale kdybych nebyla,
"výš" by mohlo znamenat třeba přírodě. Když to člověk nechá na sobě, má pořád
pocit, že musí něco udělat, třeba se rozkrájet... A právě to nikam nevede. Nemá
cenu trápit se otázkou, jestli Kubík za rok bude, nebo nebude. Teď je tady se
mnou a já si vážím každého dalšího dne, který máme navíc.
Myslíte při tom všem ještě na sebe, na svou nemoc?
Popravdě řečeno ne, ale já jsem na tom teď docela dobře. Mnohem důležitější pro
mě je nezapomenout na zbytek rodiny. A to bych chtěla vzkázat všem rodičům,
kteří se dostanou do podobné situace a mají doma ještě další děti. Možná si
zpočátku neuvědomí, že ty zdravé mají úplně stejné starosti jako dřív, navíc
mají o nemocného sourozence taky velký strach a potřebují pomoc a lásku. Manžel
a naši rodiče sice zvládnou hodně, ale vzhledem k tomu, že máme doma ještě dva
kluky a holčičku v plenkách, to není snadné. Je to velká zkouška a zároveň
přínos pro nás pro všechny.
V čem konkrétně?
Asi bychom nikdy tak silně nepocítili, jak se všichni máme rádi. Možná proto, že
v normálním běhu života není příležitost dát si to najevo. Kubík mi nikdy
tolikrát neřekl, že mě má rád, taky se nikdy se mnou tak nemazlil. Kluci se mezi
sebou pořád kočkovali a ti dva starší, Zdenda a Borísek, na malého spíš žárlili.
Teď vidím, jak moc jim na něm záleží. Oba se strašně těšili, že budou moci
Kubíkovi darovat kostní dřeň, a pak se poprali, když lékaři zjistili, že Borísek
je jako dárce vhodnější. Báječné bylo i to, kolik přátel a známých se nám
přihlásilo, když jsme pro Kubíka sháněli dárce separovaných leukocytů. Hlásili
se dokonce neznámí lidé přes internet: mnozí z nich jsou velmi úspěšní a časově
vytížení lidé.
A vy? Jak vás osobně ten zážitek změnil?
Člověk se o sobě dozví důležité věci: nakolik je obětavý, tolerantní... Já třeba
ještě neumím být trpělivá, chci všechno hned. Nikdy jsem nebyla běžec na dlouhé
tratě, jenže tahle nemoc chce od člověka pořádnou výdrž.
O některých věcech se těžko mluví i s nejlepšími kamarádkami, natožpak kamarády. Mezi taková témata patří i hysterektomie, slovo, z něhož vane nejistota a mírná hysterie. Když pak ve slovníku najdete u příslušného pojmu ledově neosobní vysvětlení "hysterektomie (z řeckého hystera = děloha), chirurgické odstranění dělohy", dostanete trochu strach, a to i v případě, že jste muž a žádná hysterektomie vám tudíž nehrozí.
Každá žena, která čeká na hysterektomii, si snad stokrát řekne, že je to operace jako každá jiná, ale tisíckrát dodá, že se slepým střevem nebo žlučníkem by se loučila snáze než s dělohou. Jenže kde jde o dělohu, jde o zdraví a mnohdy také o život.
Nejčastějším důvodem k tomuto zákroku bývají myomy, což jsou nezhoubné svalové uzlíky vyrůstající v děloze, v jejích stěnách i na povrchu. Svým růstem vyvolávají nepříjemné komplikace. Signály, že něco není v pořádku, bývají nápadné a nepříjemné - nepravidelné krvácení, silné nebo mimořádně časté menstruace, bolesti v podbřišku. Je-li větší myom lokalizován tak, že tlačí na močový měchýř, přidružují se také problémy s močením, jestliže tlačí dozadu na střevo, mohou to být obtíže se stolicí a také bolesti zad.
Jak a proč děložní myomy vznikají, se neví, ale problémy s nimi má skoro každá pátá žena. Při vší smůle však přece jen existuje jistá útěcha: jejich odhalení není příliš složité. Většinou se na ně narazí při běžném preventivním gynekologickém vyšetření, kdy je děloha oproti normální velikosti zvětšená. Zpravidla následuje ultrazvukové vyšetření a poté neodkladný verdikt.
"Malý myom, který nepůsobí žádné zvláštní potíže, obvykle sledujeme při pravidelných prohlídkách po čtyřech až šesti měsících," říká brněnská privátní gynekoložka Alena Čerešňáková. "Pokud ovšem roste a provází ho nepravidelné krvácení, případně jiné potíže, zvažujeme operaci."
Gynekolog by měl pacientku poučit, co hysterektomie vlastně obnáší, informovat ji o možnostech, které se nabízejí, a nakonec společně zvážit všechny okolnosti.
"Každá žena je jiná: liší se věkem, počtem dětí, plány do budoucna. Proto se snažím pro každého vymyslet řešení na míru," tvrdí gynekoložka.
Možná to zní trochu zvláštně, ale hysterektomie se opravdu liší případ od případu. Otázku, zda operaci podstoupit, nebo ne, sice musí každá žena rozhodnout sama, ale i při těch nejhorších představách nakonec všechno může dopadnout úplně jinak. Lékař totiž nemůže předem stoprocentně odhadnout rozsah plánovaného výkonu. Někdy až na operačním sále zjistí, že je potřeba odstranit větší část tkání, než předpokládal, jindy naopak vyjde najevo, že místo rozsáhlého zákroku postačí drobná operace. A tak u žen blížících se klimakteriu operatér často současně s dělohou odstraňuje vaječníky a vejcovody, zatímco u mladších pacientek se kvůli hormonální produkci snaží zdravé vaječníky zachovat. Tak lze totiž předejít předčasné menopauze, která by jinak udeřila okamžitě se vším, co k ní patří. Těm mladším, které přijdou o dělohu i vaječníky zároveň, je třeba předepsat hormonální substituční léčbu. Jak poznamenává doktorka Čerešňáková, pacientky, které užívají hormonální preparáty, se většinou cítí dobře a přiznávají, že bez starostí s nežádoucím otěhotněním a poruchami menstruačního cyklu pro ně získal život docela novou příjemnou tvář.
U mladých žen, které ještě nerodily nebo uvažují o dalším dítěti, se postup liší. Pokud je to technicky možné, přistoupí lékaři na enukleaci myomu, při níž se odstraní pouze nezhoubný nádor, nikoli celá děloha. Tato práce bývá pro operatéra mnohem pracnější a nepříjemnější než vcelku rutinní hysterektomie, zvlášť pokud myom vyrůstá v obtížně dostupném místě. Současná medicína si ale umí poradit i s nádorem, který prorůstá děložní stěnou. Stejně jako se liší jednotlivé pacientky, liší se i gynekologové. Zatímco někteří se snaží ženu podpořit, pro jiné je enukleace zbytečným nimráním.
Když pětatřicetiletá Jindřiška D. z Mariánských Lázní zjistila, co jí vlastně její gynekolog navrhuje, reagovala stejně jako většina ostatních v této situaci. Je to opravdu nutné? - vyhrkla tehdy.
"Sjel mě jak malou holku," říká a ještě po dvou letech je z jejího hlasu cítit roztrpčení. "Prý co bych v tomhle věku nechtěla, navíc když už mám dva kluky..." Když se však paní D., smířená s osudem, objevila v renomovaném zdravotnickém zařízení, kde měl být zákrok proveden, nestačila žasnout. "Tamní gynekolog naopak prohlásil, že u tak mladé ženské by to byla škoda, že třeba budu chtít ke klukům ještě holčičku. Nakonec to opravdu skončilo jen vyoperováním myomu."
Hysterektomií nejenže život nekončí, ale neuzavírá se ani existence ženy jako ženy. Některé pacientky si sice po operaci stěžují na horší sexuální život, tyto hlasy jsou ovšem spíš ojedinělé a důvodem nebývá pouze vyoperovaná děloha. Každopádně dobrý partner, který tuto svízelnou situaci chápe, představuje poloviční výhru. Tu druhou část ocení zejména ženy, které už nechtějí další děti. Hysterektomie totiž udělá definitivní tečku za menstruačním cyklem a představuje vlastně i stoprocentně účinnou antikoncepci. Tento fakt už přivedl nejednu ženu na myšlenku, zda by se hysterektomie nemohla stát radikální prevencí rakoviny.
Takové nápady ale doktorka Čerešňáková rezolutně odmítá:
"Nejenže by to byl hodně drahý preventivní zákrok, ale je to rozsáhlá břišní operace, která s sebou jako každý velký zákrok nese pooperační rizika."
- klasický způsob s otevřením břicha se používá zejména u operací většího rozsahu, například u rozsáhlých zhoubných nádorů
- zákrok přes pochvu s otevřením poševní klenby se používá například u starších žen, které mají problémy s udržením moči. Operace je většinou spojena s plastickými úpravami pánevního dna.
- momentálně nejmodernější technika, při níž se do břicha třemi malými řezy zavede laparoskop (zobrazovací zařízení) a chirurgické nástroje. Operace (odstranění dělohy, myomů...) se dokončuje vaginálně.
- šest týdnů před plánovanou operací přestaňte užívat
antikoncepci či jiné hormonální přípravky
- před operací můžete samy sobě darovat krev pro případnou transfúzi
- hospitalizace trvá asi týden
- rekonvalescence zabere 6 až 8 týdnů, přičemž k sexu se můžete vráti po šesti
týdnech
- tři měsíce po zákroku se příliš fyzicky nenamáhejte, hlavně nezvedejte nic
těžkého
| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |