Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Zdraví a zdravý životní styl 8

 

Co opravdu číhá na sedátku?

Pro většinu lidí je představa, že by kdy usedli na prkénko veřejného WC, přímo hrozivá. S nasazením všech sil proto balancují nad porcelánovou propastí i v okamžicích, kdy se díky lyžařským overalům, oteplovačkám na kšandy a přezkáčům mění v neohrabané těžkooděnce. Podle mnohých totiž na sedátku čeká na své oběti syfilis či kapavka. S překvapivou jistotou to tvrdí zejména ti, kteří už s některou z těchto nemocí učinili zkušenost. Lékaři by ovšem na tomto místě hledali původce docela jiných nemocí.

"Pravděpodobnost nákazy syfilis nebo kapavkou při použití veřejného WC je prakticky nulová," tvrdí pražský kožní lékař Jaroslav Krauskopf. "To, že se neustále traduje opak, má jednoduchý důvod - lidé v těchto záležitostech většinou lžou. Nikdo z nemocných se nepřiznává rád k tomu, že byl ve veřejném domě nebo kdesi jinde na záletech, a tak se vymluví na záchodové sedátko."

Bakterie způsobující jmenované choroby přežijí jen nesmírně krátkou dobu vyschnutí: v případě kapavky hynou během několika minut, u syfilis se jedná řádově dokonce o vteřiny. Navíc by se musely dostat do těla své oběti nějakou drobnou rankou, a to v dostatečně velkém množství (takzvané minimální infekční dávce), aby se s nimi přirozená obranyschopnost organismu nedokázala vypořádat. V tomto ohledu stojí za zmínku, že ani při pohlavním styku s nemocným člověkem není pravděpodobnost nákazy stoprocentní. K nákaze syfilis nebo kapavkou na veřejných toaletách byste tedy museli mít nejen velkou smůlu, ale také výrazně oslabený imunitní systém.

Podle Hany Roháčové, primářky infekčního oddělení pražské Fakultní nemocnice Bulovka, je třeba obávat se na veřejných toaletách spíše úplavice způsobené bakterií Schigellou, která má velmi nízkou infekční dávku. Druhým vážnějším nebezpečím je žloutenka typu A, jejíž virus se ve stolici vylučuje v obrovském množství a schopnost nákazy si i v suchém prostředí udržuje měsíce až roky.

Méně nebezpečná, ale rozhodně nepříjemná je infekce roupem dětským, který navzdory svému jménu trápí nejen děti, ale občas i dospělé. Vajíčka těchto cizopasných červů, vylučovaná stolicí, si zachovávají schopnost nákazy mnoho dní. Roup se navíc většinou rychle rozšíří na všechny, kdo s nemocným člověkem sdílejí společnou domácnost.

Proto se vyplatí raději se kontaktu se sedátkem vyhýbat, případně je alespoň pokrýt vrstvou čistého papíru - pouhé otření rozhodně nestačí.

"Nejsnadnější cestou pro nákazu však není samo sedátko, ale špinavé ruce, které si po použití toalety pořádně neumyjete," upozorňuje primářka Roháčová. "K ochraně přitom není nutná žádná komplikovaná dezinfekce: úplně postačí umytí teplou vodou a mýdlem."

Tato opatření by měla stačit i v exotičtějších krajinách, kde na vás může číhat také o něco nebezpečnější měňavková úplavice, břišní tyfus a výjimečně cholera. K osušení rukou, ať u nás, či za hranicemi, však vždy používejte jen čisté papírové ubrousky nebo vzduchové sušiče. Látkovým ručníkům, které jdou z ruky do ruky, se raději vyhýbejte.

 

Správné mluvení nesmí bolet

"Jen menšina studentů, kteří se chystají na dráhu profesionálních moderátorů, hlasatelů či herců, umí ,od přírody' se svým hlasem zacházet tak, aby svým hlasivkám zbytečně neubližovali. Většinou se to musí pár týdnů učit," říká Ivana Vondrovicová, která přednáší hlasovou výchovu na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity a na pražské Divadelní akademii múzických umění.

Bez zásad takzvané hlasové hygieny by se profesionálové rozhodně neobešli, citlivé zacházení si ovšem zaslouží i hlasivky všech ostatních. Člověk, který neumí s hlasem správně zacházet, nejenže svým projevem spíš rozdrásá než pohladí uši posluchačů: horší je, že si časem může hlasivky poškodit. V těžších případech tak, že mu bude činit problémy normální komunikace z očí do očí.

"O tom, že neumím správně ,posadit hlas', jsem se dozvěděla až ve čtyřiceti letech, když mi při mluvení začalo vadit nesnesitelné škrábání v krku," svěřuje se klatovská učitelka Jolana T. "Nesměla jsem pak měsíc promluvit ani slovo a teprve od té doby jsem se začala myslet na to, jestli někdy hlasivky zbytečně nepřepínám."

"Právě správné posazení hlasu, takzvaně do masky, umožní dosáhnout maximálního efektu při minimální zátěži hlasivkových vazů," vysvětluje Ivana Vondrovicová. "Maskou se rozumí části obličeje a hlavy, ve kterých má zvuk rezonovat, aby se vynakládané úsilí na jeho tvorbu zužitkovalo co nejlépe. Naopak při chybném posazení rezonuje zvuk buď v nose, nebo v krku."

Posazení hlasu je nejlepší trénovat s pomocí učitele nebo foniatra. K nácviku slouží takzvané ladičky - skupiny souhlásek a samohlásek, které se mají opakovat tak dlouho, až člověk cítí rezonanci či brnění na horním rtu, ve tvářích a částečně v čelních dutinách. Existuje jich spousta, například "bzumm - bzumm", "mnnn - mnnn", "tydý-tydý-tydý-ný-ný-ný", "jaúúú - jaúúú"... Dobré je rozcvičit se před každým náročnějším projevem, zvláště poránu, když ještě nejste rozmluvení.

Správným posazením hlasu ovšem zásady hlasové hygieny nekončí. K závažným chybám patří nepřirozené zvyšování hlasu (někdo jen hlasitě nasazuje první slabiky, aniž by si to uvědomoval), silné kouření, mluvení v zakouřeném či prašném prostředí a přemáhání se v situacích, kdy je člověk nějak indisponován kvůli nemoci nebo třeba jen přechodným překrvením hlasivek. Překrvení může být i důsledkem hormonálních změn, například u žen v době menstruace.

Prvním příznakem přetěžování hlasivek bývá jejich otok, který se navenek projeví potížemi při mluvení, nejčastěji pak chrapotem. Nevysvětlitelný chrapot, který trvá několik dní nebo se častěji opakuje, by měl být prvním varováním, že je potřeba navštívit lékaře.

"Otok se dá ještě dobře odstranit léky a šetřením hlasivek, když se však zanedbá, následují další změny, které mohou vyvrcholit až vznikem ,uzlíků' na hlasivkách. To je ztluštění hlasivkových vazů v místě, kde se navzájem při tvorbě zvuku dotýkají," vysvětluje pražský foniatr Jindřich Fišer.

Odstranění uzlíků už se často neobejde bez operace. Po operaci a rekonvalescenci není sicečlověk nijak hendikepován, pokud se ale ke svému hlasu bude chovat stejně macešsky jako dřív, uzlíky pravděpodobně vzniknou znovu.

"Mezi pacienty, kteří si ublížili přepínáním hlasivek, mám dokonce i mnoho malých dětí," říká doktor Fišer. "Těm lze samozřejmě těžko vysvětlit, že existují jakási pravidla hlasové hygieny, je tedy na rodičích, aby jejich hlasové projevy přiměřeně korigovali. Některé jsou jednoduše ,ukřičené', jiné zase rády napodobují nejrůznější hlasité zvuky, například pištění pneumatik."

Kdy se poradit s foniatrem

- pokud občas trpíte nevysvětlitelným chrapotem

- jestliže po delším slovním projevu míváte jakékoliv potíže s hlasem nebo vás po něm bolívá v krku

Šestero hlasové hygieny

- Dbejte na to, aby váš hlas rezonoval v obličejových dutinách a na horním rtu. Pokud se to nedaří, vyhledejte odborníka.

- Vyhýbejte se mluvení v prašném a zakouřeném prostředí.

- Zbytečně nezvyšujte hlas.

- Při delším slovním projevu si vezměte k ruce vlažný nápoj bez bublinek.

- Nepřecházejte onemocnění dýchacích cest.

- Jste-li v hlasové indispozici (kašel, rýma, překrvení hlasivek), mluvte co nejméně a potichu.

 

Svatební list, pojistka proti kyselým díkům

Andie McDowelová a její herecký partner Hugh Grant určitě netuší, jaký podíl měli na rozšíření svatebních listů ve středoevropské kotlině. Krátký výstup ve filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb dokázal to, oč se do té doby marně snažili renomované obchody domácích potřeb: I zdejší svatebčané se začínají ptát, kdeže mají snoubenci seznam svatebních darů.

Svatební list nebo přesněji soupis kýžených darů si budoucí manželé nechají udělat v obchodě, v němž objeví věci, které se jim hodí a líbí. Slušnost velí, aby v něm byly položky už od několika set korun. Pozvaní hosté pak přijdou do prodejny a dostanou seznam k nahlédnutí. Podle toho, jak hluboko mají do kapsy, vepíší k některým předmětům své jméno a zaplatí. Vybranou věc si buď mohou hned odnést a v den D předat osobně, anebo ji mohou v obchodě nechat - snoubenci se o převoz po svatbě postarají sami.

Kolik vyletí oknem

Přes pochybnosti skeptiků, kteří k této novotě přistupují s nedůvěrou, jsou zkušenosti novomanželů většinou dobré. "Asi dvě třetiny svatebních darů pocházely z našeho seznamu," vzpomíná Hana Michlová ze Zlatých Hor. "Zbylou třetinu koupili dárci podle svého gusta a až na čestné výjimky se nám nad nimi chtělo plakat. Dodnes nevíme, co si s nimi počít. Při představě, že by takových věcí byla většina, se mi úží dech."

Tragédie nevhodných dárků spočívá totiž především v sumách, které se za ně u nás běžně utrácejí - někteří rodiče šetří na dar měsíce či roky, příbuzní se trumfují, kamarádi předvádějí. "Celková škoda" v podobě nepředložených nákupů tak dosahuje i několika desítek tisíc korun.

"V prodejně nám radili, abychom nebyli skromní v ceně ani počtu darů - a měli pravdu," dělí se o svou zkušenost paní Michlová. "Zpočátku jsme byli přesvědčeni, že známe finanční možnosti našich blízkých, a tak jsme se drželi při zemi. Nejdražší položky ze seznamu však k našemu údivu mizely jako první. Nakonec jsme jej museli ještě dodatečně rozšířit."

Pro české hosty příjemné, pro zahraniční samozřejmé

Kristýna Neumannová pochází z jižních Čech, za manžela si brala rakouského lékaře a svatbu měla v Praze, kde několik let bydlí. Seznam svatebních darů v pražské prodejně vzbudil u známých pochybnosti - kdo by se kvůli němu zvlášť obtěžoval do Prahy, nikdo si přece nenechá nákup na poslední chvíli...

"Jihočeši si ho na poslední chvíli nechali všichni a rádi, v prodejně prý bylo živo ještě hodinu před obřadem," konstatuje Kristýna. "S novými příbuznými z Prahy jsem o něm nemluvila. Nakonec se ukázalo, že existenci seznamu považovali za samozřejmou. Blahopřáli nám a zároveň se ptali po adrese prodejny."

Dnes už téměř kdekoli

Zatímco ještě v roce 1998 nabízeli v Čechách tuto službu pouze dva specializované obchody, dnes je jich celá řada. Novomanželům nabízejí další výhody: dárky v hodnotě několika procent z prodaného zboží, slevy na zboží, koupené v prvním roce manželství. Po seznamu svatebních darů je však možno se ptát i v prodejnách, které tuto službu běžně nenabízejí. Těžko si totiž představit obchodníka, který by odmítl.

 

Postižení, které nikdo nevidí

"Věnovat čas diskusím o chování dyslektického dítěte je ztráta času: naučte ho prostě číst!" prohlásil při své přednášce na V. světovém kongresu Novinky v psychiatrii, který se loni konal v Londýně, psycholog Martin Turner. A přesně o to se snaží už od roku 1972 Institut dyslexie, v němž tento nejznámější britský odborník na poruchy učení působí.

Statistika je imponující: ve 23 velkých centrech a 130 menších pobočkách roztroušených po Velké Británii vyšetří rok co rok na 7000 dětí i dospělých, kolem 3000 z nich pak navštěvuje některý z kursů. Na věku přitom nezáleží: v lavicích zasedají předškoláci, školáci, posluchači univerzit, lidé, kteří už dávno pracují, penzisté. Za jedno- až tříhodinové lekce týdně se platí, sociálně slabší rodiče i dospělí však mohou požádat nadaci institutu o snížení poplatku. Některé soukromé zdravotní pojišťovny dokonce tuto "léčbu" zcela hradí, pokud ji ovšem doporučí praktický lékař.

"Každý, kdo má být efektivně učen, musí být nejdříve efektivně vyšetřen, a to jak neurologicky, tak psychologicky. V testech zjišťujeme především schopnost poznávat, vstřebávat a hodnotit informace, tedy učit se," konstatuje doktor Turner. "Potřebujeme odhalit také silné stránky toho kterého člověka - i podle nich totiž stanovujeme individuální program vzdělávání. Při něm musí žáci dostat možnost zapojit všechny své smysly - oči, uši, řeč, pohyb, dotyk..."

Ve třídě nebývají víc než tři. Každý z nich má svou vlastní práci, kterou dělá dílem samostatně, dílem s učitelem.
K nim patří i Janet Townendová: "Mnoho dětí nám líčí stejný, ovšem odstrašující příběh: 'Když přijdu za paní učitelkou, že tomu nerozumím, ona zjistí, co neumím, a pak mi dá domů hodně úkolů.' Jenomže učení dyslektiků není založeno na pedagogice, ale na diagnostice, tedy na schopnostech, nikoli na míře informací. Proto neučíme CO, ale JAK. Naším cílem je odnaučit dítě strachu ze slov a písmen, a naopak je naučit pozorně poslouchat a vnímat. Tyto metody učení se ostatně mohou hodit kdekomu, proto nabízíme krátkodobé kursy metodiky učení veřejnosti."

Janet Townendová a její kolegové mají ale ještě další poslání. Organizují postgraduální vzdělávání pro učitele středních i základních škol, kteří pak tvoří první linii odborníků (takových je dnes už více než 5000), zabývají se výzkumem a v neposlední řadě vydávají publikace, které mají pomoci postiženým i jejich rodinám. Pochlubit se už mohou i speciálními počítačovými programy a také prvním CD-ROM, tedy médiem, jež je podle jejich názoru pro dyslektiky jako stvořené.

Jste také dyslektik?

Pokud na většinu otázek, které na základě svých zkušeností sestavili britští odborníci, odpovíte kladně - lhostejno, zda jste dítě, či dospělý, měli byste vyhledat odbornou pomoc.

Nezávisle na věku:

- Jste v mnohém vynikající, ale v něčem máte "blok"?
- Má někdo z příbuzných podobné těžkosti?
- Máte potíže s tím, když vám někdo najednou zadá tři úkoly?
- Začali jste relativně pozdě mluvit nebo se vyjadřovat jasně?

Pro věk 7 až 11 let:

- Má dítě částečné potíže se čtením nebo hláskováním?
- Sestavuje čísla nebo písmena špatným způsobem, například zaměňuje 15 s 51, 6 s 9, b za d ...?
- Přečte sice nějaké slovo dejme tomu na začátku stránky, ale už je hladce nezvládne podruhé, na konci stránky?
- Hláskuje slovo několika způsoby, ale vždy špatně?
- Má potíže s pochopením gramatických časů a vidů?
- Plete si levou stranu s pravou?
- Na otázky položené ústně sice odpovídá dobře, ale jsou-li psané, má s nimi potíže?
- Je neobyčejně nemotorné?
- Má potíže se slovním přízvukem či malý smysl pro rytmus?

Pro věk od 12 let výše:

- Býváte někdy nepřesní ve čtení?
- Hláskujete mizerně?
- Máte potíže, když si máte dělat poznámky nebo něco opsat?
- Nedaří se vám psaní slohových prací, dopisů či zpráv?

 

Dyslektici ve světě rozsypané rýže

Když britská pedagožka Liz Brooksová přijela před lety do Číny a zjistila, že nerozumí jedinému symbolu, začalo jí být úzko. Vstoupila do metra, ale nedokázala přečíst názvy stanic ani ukazatele, které by ji dovedly k východu. Nerozuměla vývěsním štítům obchodů, nerozluštila jídelní lístek v restauraci, netušila, před čím ji varují nápisy podél silnic. Tehdy pochopila, jak se cítí její manžel a oba synové, těžcí dyslektici. Až do té chvíle je ve skrytu duše podezírala, že své problémy přehánějí. Došlo jí, že ti tři celý život tápou ve světě, jehož symboly jim nepřipomínají nic víc než pověstnou rozsypanou rýži.

Liz Brooksová pracuje pro britský Institut dyslexie. Podobné společnosti existují v mnoha světových zemích, jedna z nich se v těchto týdnech rodí i u nás. Dyslektiků, tedy lidí, kteří se jen s obtížemi učí rozeznávat písmena a čísla, totiž v poslední době přibývá. Procento postižených šplhá z někdejších čtyř až k osmi procentům. Někteří odborníci začínají s nadsázkou hovořit o epidemii. Neznamená to však, že by v porodnicích začala přibývat nemluvňata, jejichž úhlavním nepřítelem bude abeceda. Starosti dnes potkávají i děti s lehčími formami dyslexie, a navíc se o odbornou pomoc zpětně hlásí dospělí, kteří mají trápení s písankou dávno za sebou. Propasírovat se totiž školním systémem je v době informační exploze málo.

Zrcadlo pravdy

Luboš Schneider si během pracovního dne píše poznámky. Má to však háček - občas si nemůže vzpomenout, jak vypadá K nebo D. Obvykle je raději vynechá. Jeho zápisky se podobají zápiskům žáka druhé třídy - včetně gramatických chyb. Nejhůře píše v okamžicích, kdy se maximálně soustředí na některého z klientů. Gramatickými přehmaty pak baví své kolegy v pedagogicko-psychologické poradně. "Tak tohle jste ještě neviděli," předhazuje jim největší perly. Se svou dyslexií se už vyrovnal, díky vysoké inteligenci a vůli zvládl gymnázium i pedagogickou fakultu. Dnes působí v Olomouci jako speciální pedagog. Poruchy učení jsou jeho osudem a zároveň náplní práce.

"Chcete-li s dyslexií něco dělat, musíte ji především přiznat - sám sobě i svému okolí," tvrdí.

O tom, že to není jednoduché, svědčí případ absolventky českobudějovické pedagogické fakulty, která se před časem v Táboře snažila zpracovat studii o dospělých dyslekticích. Pohořela, neboť většina postižených jí razantně odmítla na otázky odpovědět. Figurovat ve studii o poruchách učení jim připadalo ponižující. Je to paradox: v zahraničí se k řadám bojovníků s písmeny naopak ochotně hlásí mnoho úspěšných lidí, namátkou John Major, Whoopi Goldbergová, Tom Cruise. Překonat handicap tam totiž znamená být dvakrát tak silný.

Hadači slov

Petr M. si denně kupuje troje noviny a dva, tři časopisy. Čte ovšem pouze titulky a perexy, celé články jen výjimečně. O to bedlivěji sleduje rozhlasové a televizní zpravodajství, publicistické diskuse a dokumentární filmy. Na stole v kanceláři má kupu nevyřízené korespondence: co nevyjedná telefonicky nebo osobně, to zpravidla nevyjedná vůbec.

"Když mi doktor Schneider před pár lety řekl, že tohle chování je pro dyslektika typické, bylo mi, jako bych vyšel z tunelu," popisuje své pocity osmadvacetiletý obchodník. "Došlo mi, proč jsem ve čtyřech letech znal většinu abecedy, ale ještě v osmi jsem neuměl spojit písmena do slov, a proč dostávala matka nad mými sešity hysterické záchvaty. Proč celá moje korespondence z letního tábora obsahovala jediný pohled s lakonickým sdělením: Zdar, tati!"

Podle olomouckého pedagoga má každý, kdo se podívá dyslexii do očí, dvě možnosti: buď ji obejít, nebo přemoci.
"Záleží na tom," upozorňuje, "nakolik kdo v praktickém životě potřebuje písemné informace, i na tom, jak je kdo schopen využívat jiných informačních kanálů, především sluchové paměti."

Pokud se rozhodnete pro válku, měli byste nejprve navštívit neurologa. Ten zjistí, jak rozsáhlé jsou změny v činnosti mozku a zda je na místě uvažovat o podpůrné neurologické léčbě. Druhým v pořadí je pedagog, který se může pokusit naučit postiženého znovu číst. Čím je člověk starší, tím to ovšem jde hůř, protože za svůj čtenářský život získá mnoho zlozvyků. Obtížná slova nečte, ale hádá, některé výrazy přeskakuje, nerozlišuje gramatické vidy a časy.

"Mám špatnou pravolevou orientaci, a tak si pletu takové cifry jako 82 a 28 nebo 39 a 93, což je v mém oboru nebezpečné," dodává klient doktora Schneidera, který si zvolil druhou cestu - střetům s písmeny a čísly předchází. "Obchodní partnery vždycky žádám o to, abychom si všechny písemné podklady pro jednání vyměnili předem. Text, na který jinému stačí deset minut, mi zabere celý večer. Paradoxně jsem si tím vysloužil pověst profesionála. Kromě toho žádné jednání nevedu déle než pětačtyřicet minut, neboť déle se jako dyslektik nedokážu soustředit. Ani tohle nikoho neuráží. Naučil jsem se totiž říkat větu: 'Dovolte mi, abych šetřil váš čas.'"

Péče je lepší než diagnóza

Slovní slepota, jak se dyslexii někdy říká, je dědičná. Teoreticky ji lze poznat už v předškolním věku. Rizikové děti začínají pozdě mluvit, obtížně se vyjadřují, mají malou slovní zásobu, nedokáží vytleskat slovo po slabikách...

"Nic z toho však nemusí znamenat, že dítě bude skutečně dyslektické - mnohdy jde jen o vývojové opoždění, které se za pár měsíců srovná," soudí Olga Zelinková, jedna ze zakladatelek společnosti Dyslexie a autorka několika odborných publikací. Právě proto není příliš nadšena myšlenkou mateřských školek pro dyslektiky. Nelíbí se jí, že by děti měly mít nálepku poruchy učení dřív, než se pokusí rozeznat první písmena. Podle jejího názoru to zneklidňuje děti i rodiče - ty o to víc, že s ní zpravidla mívají smutnou osobní zkušenost.

"Rozumné mateřské školy a rozumní otcové a matky by měli o vývoj řeči pečovat co nejlépe, ať už se jedná o dyslektika, nebo ne," soudí. "Měli by s malými mluvit, denně jim ukazovat obrázky a číst. Důležité jsou básničky a říkadla, které rozvíjejí rytmus řeči. Smysl pro rytmus totiž bez stálé péče zakrní podobně jako třeba schopnost novorozenců plavat. Bez něj se jen těžko naučíte číst."
Rodiče, kteří podezírají své děti z dyslexie, dělávají obvykle tutéž chybu: snaží se je naučit číst co nejrychleji, často dříve, než jdou do školy. Jestliže se opravdu jedná o dyslektiky, pak se jim to nejenom nepovede, ale dětem ještě sníží sebevědomí a chuť do učení.

Příprava na čtení by měla mít formu hry: slovní kopané, vyjmenování co největšího počtu slov začínajících na totéž písmeno, hledání písmenek schovaných v obrázcích... Čím delší a hravější bude, tím lépe.

Zbraně profesionálů

Většina rodičů ví, že jakmile začne mít dítě ve škole těžkosti, měli by co nejrychleji navštívit pedagoga zabývajícího se poruchami učení (zpravidla ho najdou v pedagogicko-psychologické poradně). Někdy se však mylně domnívají, že od něj dítě dostane jakýsi generální pardon - potvrzení, které je zprostí nutnosti naučit se číst a psát. Opak je ovšem pravdou. Úkolem pedagoga je najít způsob, jak se to či ono dítě nejlépe číst a psát naučí. Tento recept se samozřejmě může lišit od školních osnov - pak je o něm třeba s učitelem diskutovat.

"Poradně jsem vděčná především za to, že na sebe vzala úlohu prostředníka mezi námi a školou," přiznává Jiřina Suchánková, jejíž syn chodí do 4. třídy základní školy na předměstí Prahy. "Martinova porucha učení a nedůvěra učitelky vůči existenci takových poruch způsobily, že jsem s ní nakonec nedokázala jednat jinak než zvýšeným hlasem. Dnes zajdu do poradny, oni zavolají do školy a s učitelkou se v klidu domluví."

Martin využívá kromě toho i služeb tamějšího psychologa. První tři roky školního trápení, kdy jeho inteligence a snaha neodpovídaly výsledkům, aniž ovšem věděl proč, zanechaly své stopy. Zvykl si působit jako třídní klaun a učení začal nenávidět. Podle mínění psychologa budou mít tyto psychické následky na jeho školní budoucnost horší dopad než samotná dyslexie.

Ta je jako dvouhlavá saň. Naštěstí však existují meče.

Desatero pro rodiče

- ubezpečte své dítě o tom, že je milujete bez ohledu na jeho potíže
- vysvětlete mu, že tyto problémy nenastaly jeho vinou
- dělejte vše pro to, abyste vylepšili jeho pošramocené sebevědomí a sebehodnocení
- podporujte je v rozvíjení ostatních schopností a nešetřete při tom chválou
- podporujte je zvláště v těch zájmech, s nimiž souvisejí bohaté sociální kontakty (kluby, oddíly)
- dbejte na to, aby ve vaší domácnosti panovalo ve chvílích, kdy se dítě učí, ticho
- neustále oceňujte pokrok, který dítě ve čtení či psaní dělá
- pomozte mu s domácími úkoly, ale nedělejte je za ně
- pomozte mu organizovat si nejen učení, ale i volný čas
- nešetřete humorem a smysl pro něj pěstujte i v dítěti


Problémy dyslektiků

- bezmoc v učení
- malá motivace
- kumulace neúspěchů
- nesplnění rodičovských očekávání
- nízké sebevědomí
- deprese

 

Řeč od pánaboha, čtení a psaní vlastní pílí

Jestliže ze všech postižení, která psychiatři shrnují pod termín "vývojové poruchy učení", nejvíc vstoupila ve známost právě dyslexie, pak zřejmě proto, že je v běžném životě nejnápadnější. Poslední medicínské výzkumy však napovídají, že mezi jednotlivými typy poruch nevedou až tak ostré hranice.

Běžná je kombinace poruch řeči čtení (dyslexie), psaní (dysgrafie) a počítání (dyskalkulie), přičemž u čtvrtiny těchto dětí odhalí vyšetření i poruchu pozornosti a hyperaktivitu. Nejen to: mnohé z nich nejsou schopné přesně odhadnout polohu svého těla i jiných předmětů v prostoru, a tedy dobře koordinovat svůj pohyb, nebo pomíjejí smyslové podněty z jedné strany svého okolí. Jiné třeba nerozlišují pravou a levou stranu, případně v mluvené řeči nevnímají jednotlivá slova, ale řeč jim splývá v "kavárenský" šum. Některé mají problémy s rozlišováním jednotlivých řečových zvuků. Jejich inteligence nicméně není nijak snížena.

Moderní vyšetřovací metody už odkryly odchylky ve stavbě a činnosti řečových i některých dalších oblastí mozku. Jedním z viníků poškození řečových funkcí je u praváků levý thalamus uložený v hemisféře mozku, jímž do mozkové kůry putují smyslové informace.

"Nejnovější výzkumy svědčí o tom, že dyslektici mají porušen takzvaný magno systém," vysvětluje František Koukolík, primář patologického oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči. "Ten se stejně jako takzvaný parvo systém týká zrakového vnímání a začíná u buněk oční sítnice. Parvo systém rozlišuje tvary a barvy. Magno systém zase pohyby a prostor. Informace se pak předává do kůry temenních mozkových laloků. Nefunguje-li ale magno systém z nějakých důvodů tak, jak má, mají mnozí dyslektici například pocit, jako by jim písmena skákala před očima, ta malá jim splývají s velkými nebo si pletou písmena, která spolu sousedí. Zkreslené periferní vidění se projevuje špatnou prostorovou orientací a neobratností, porušené sluchové vnímání ztěžuje porozumění řeči."

Na otázku, proč je přesto zrovna dyslexie nejvýraznější vývojovou poruchou (projevuje se totiž u 4 až 8 procent školáků), existuje však i pro laika srozumitelné vysvětlení. Zatímco řeč je schopnost, která je u člověka naprogramována už geneticky, čtení a psaní nikoli. Musíme se jim učit. Mnoho dětí to má ovšem z genetických i vývojových důvodů těžší. Jen včasná diagnóza umožní včasné léčení, které spolu s trpělivým cvikem dokáže málem zázraky.

 

Palačinky versus mrkev: nerovný boj

Nad tím, co jedí čeští školáci, už dávno nestačí přimhouřit jedno oko. Kdo chce takový pohled ve zdraví přežít, musí obě oči pevně zavřít. Odborníci pronášejí katastrofické zdravotní předpovědi a bijí na poplach. Varovné zvonění je slyšet i z nedávno dokončené studie, zaměřené na nedostatečný přísun vitaminů a minerálních látek v dětské stravě. Zmíněný nedostatek se totiž nepohybuje v rozmezí několika směšných procent, ale přibližně na poloviční úrovni ve srovnání s tím, co doporučují dětští lékaři.

Chuťové pohárky na jazyku by mohly vyprávět, proč má každý své oblíbené jídlo a jiné nemůže ani vidět. Člověk by se ale měl spíš ptát, jak své děti naučit jíst nejen to, co jim chutná, ale co zároveň prospívá jejich zdraví. Jak jim vtisknout správné stravovací návyky tak, aby jim vydržely po celý život.

Odkud se berou lidské chuti?

Člověk miluje všechno, co chutná sladce. Nemůže za to. Tahle láska je geneticky zakódovaná, přirozená a nejednou druhu Homo sapiens zachránila život. V přírodě je totiž sladká chuť známkou bezpečné a rychle sytící potraviny - sladké je mateřské mléko savců, zralé ovoce, med a další pochoutky, zatímco jedovaté přírodní produkty bývají trpké nebo kyselé. Kdyby se lidé řídili pouze přáním svého žaludku, nejedli by nic jiného než sladké.

Na všechny ostatní chuti si tedy každý musí postupně zvyknout. Není to zrovna jednoduché, protože procesu přivykání stojí v cestě neofobie - strach z nových potravin. Mezi prvním a druhým rokem života sice slábne, ale nikdy nevymizí docela. Zařazování nových potravin - samozřejmě s výjimkou sladkostí - má proto spoustu háčků, a to jak v jídelníčku dětí, tak dospělých.

Další chuti se rozvíjejí postupně s rostoucím věkem. Malé děti si poměrně rychle oblíbí slanou příchuť (a v rodinách, kde hodně solí, si na ni také záhy vypěstují návyk), preference pro jídla hořká, mastná, natrpklá nebo kyselá však přicházejí až po pubertě. Typickým příkladem nevyzpytatelnosti lidských jazyků jsou třeba olivy. Někdo je miluje, jiný nenávidí, ale jen málokomu jsou zcela lhostejné.

Novinky v žaludku

"Neofobie se zruší jedině opakovaným kontaktem s novou potravinou. Když roční dítě poprvé dostane dušenou mrkev, vyprská ji na zeď. Podruhé to odnese maminka, potřetí už jen stůl, a když mu naservírujete mrkvičku posedmé a ještě ho pochválíte, pochopí, že je fajn a že mu neublíží," vysvětluje Zuzana Brázdová z Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Odborníci znají všelijaké finty a vědí, jak naučit malé kverulanty baštit ovoce a zeleninu. Argument "je to zdravé a ty to sníš, nebo..." zdaleka nestačí. Odtud je jen krůček k tomu, aby dítě usoudilo, že co je zdravé, je většinou hnusné, a začalo to či ono striktně odmítat.

Příkladem toho, že seznamování se s novými potravinami bývá komplikované a úspěch závisí doslova na každém detailu, je dvaatřicetiletý Filip Koukal z Prahy. Když mu bylo šest, staly se jeho noční můrou zelené fazolky.

"Nejedl jsem je ten den sice poprvé, ale nikdy mi moc nechutnaly. Venku na kluzišti čekali kamarádi, nade mnou číhala přísná maminka. Zhltal jsem je tehdy prakticky bez kousání, hlavně abych to už měl za sebou."

Při bruslení si ovšem Filip ošklivě zlomil ruku - následovala cesta do nemocnice a pumpování obsahu žaludku před akutní operací. Co udělaly nerozkousané fazolky s tenkými hadičkami, si dovede představit každý. Žaludek se tedy musel pumpovat na pokračování - a Filip nekompromisně zařadil zelené fazolky na seznam svých zavilých nepřátel. Není divu.

Já to nebudu!!!

Když si Jiřina Jandová brala čtyřletého Pavlíka poprvé na chalupu, očekávala, že kromě dítěte a několika tašek dostane i seznam toho, co vnouček jí rád a co ne. Informace byla ovšem toliko ústní a krátká: "Nejí nic jiného než chleba s máslem."

"Každý má právo na to, aby mu něco chutnalo a něco ne," připouští docentka Brázdová. "Dětem někdy vadí textury potravin: zatímco s rohlíkem se vypořádají bez problémů, grahamy odmítají, protože se jim hůř polykají a někdy jim poškrábou pusu. Často chtějí vědět, co to vlastně jedí a co se s tím jídlem dělo předtím, než se dostalo na jejich talíř. Horší je, jestliže protestují vůči určité potravinové skupině. Když bude dítě jíst určité ovoce a jiné druhy ne, nevadí to tolik, jako bude-li odmítat veškeré ovoce."

Určitá vybíravost sice neškodí, ale když přeroste určitou mez, je zle. "Dokud dítě spokojeně jí, je to pro rodiče jistá záruka prosperity: všechno funguje, potomek pěkně přibývá na váze a je zdravý," konstatuje pražská psycholožka Marta Boučková. "Jakmile si začne vybírat anebo jí málo, rodiče znejistí, protože odmítání potravy je i v dnešní uspěchané rodině vnímáno silněji než jiné změny chování." Nečekaný kotrmelec téměř vždy signalizuje, že komunikace mezi dítětem a jeho okolím není zcela v pořádku. Díky tomuto protestu se sice potomek stane kýženým středem pozornosti, ale na druhou stranu rodina nemluví o ničem jiném než o jídle a veškeré úsilí soustředí do vymýšlení nejrůznějších úskoků a taktik. Vede to k jedinému: ratolest se zatvrdí v obranném postoji a všechny kolem sebe lehce terorizuje. "Protože problém nespočívá v dítěti samotném, ale v nefungujících rodinných vztazích, je občas nutná pomoc odborníka," říká doktorka Boučková. "Pokud taková situace trvá dva nebo tři dny, celkem nic se neděje, ale po týdnu je načase uvažovat o návštěvě dětského psychologa."

Kouzlo samozřejmosti

"Zdravá výživa musí být pro děti takovou samozřejmostí jako třeba kapesník," říká docentka Brázdová. "Proto by rodiče svým potomkům měli odmalička prakticky ke každému jídlu dávat ještě kousek zeleniny. Děti ji pak budou vyžadovat samy, protože jídlo bez ní bude v jejich očích neúplné."

Totéž platí i pro mlsání. Ideální je v takovém případě ovoce, které je až na výjimky také sladké a dokáže tedy nahradit bonbóny, sušenky a čokolády. Kouzlo typického pamlsku ale spočívá v jednoduchém návodu k použití: rozbalit a spolknout. Takovou podmínku splňuje v kategorii ovoce snad jen banán - jiné druhy se musí opláchnout, vykrájet, oloupat... Navíc stačí jedna, dvě špatné zkušenosti a je po zázraku. I tady však platí jedno univerzální pravidlo: jídlo, které bude dítě spojovat s nepříjemnostmi - násilím, donucováním, výhrůžkami, nemocí či nevolností - si nikdy neoblíbí. Zato příjemné zážitky a vzpomínky dokáží i z naprostého potravinového outsidera udělat favorita dětských jídelníčků.

Od úpatí k vrcholu

Pestrou a dobře vyváženou stravu si každý může představit jako klasickou pyramidu. Jednotlivé stupně představují hlavní skupiny potravin - ty by měly být obsaženy v každodenním jídelníčku dětí i dospělých v takovém poměru, v jakém se objevují v potravinové pyramidě. To, co by se na talířích mělo objevit i několikrát denně, tvoří základnu. Na vrcholku se pak usadily pochutiny, jimž se zdravé jídelníčky spíš vyhýbají.

- chléb, pečivo, obiloviny, brambory, těstoviny, rýže
- zelenina
- ovoce
- mléko, mléčné výrobky, vajíčka
- maso, drůbež, ryby, luštěniny, ořechy, sója
- cukr, tuky, smetana, sladkosti

Předem prohraná bitva

Jste vzorní rodiče, kteří svým dětem předkládají zdravou a vyváženou stravu. Vaši potomci jedí ovoce i zeleninu, tvarohy i jogurty, pijí mléko - a vy máte radost, že bez odmlouvání následovali vašeho příkladu. Pak přijde šok - dospějí do puberty a začnou nadšeně kopírovat své vrstevníky: nad jídlem doma ohrnují nos a ideálem se pro ně stane hamburger s hranolky. Vy se vyjádříte o hamburgeru tónem vyznavače zdravé výživy, následuje hádka, křik... Kde se stala chyba?

"Na hamburger se chodí jakoby za odměnu - nejprve s rodiči, potom s kamarády, občas si takovou pochvalu udělí dítě samo," míní Zuzana Brázdová z Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. "Atmosféra takového místa je nesrovnatelná s rodinnou večeří, při níž vypukne dusno jen kvůli trojce z matematiky. Dospívající člověk prožívá báječný a neopakovatelný pocit svobody. Sám si vybírá z jídelního lístku, nikdo na něj neječí, že se baví, že vyrušuje, že se v tom nimrá nebo jí moc rychle. Obsluha je milá, laskavá a vyká mu. Preference na takovou potravinu, byť je z pohledu odborníka nevhodná, tak vzniká okamžitě a vlastně sama od sebe."

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *