Hlavní stránka ICT Astro a Kosmos Vtipy Návštěvní kniha Download Věda a technika Gastronomie Ankety Chat Superkniha Shoutboard Mail to Zdraví Stařinky Mapa serveru

Zdraví a zdravý životní styl 10

 

Dospělé šilhání

Upřený pohled z očí do očí se může změnit v nelíčený úžas ve chvíli, kdy člověku proti vám najednou jedno oko lehce ujede do strany. Napadne vás nejspíš, že váš protějšek zcela vypnul a dívá se takzvaně "do blba", nebo je opilý. Existuje ale i možnost třetí: že šilhá. Heteroforie, jak se říká skryté formě šilhání, se totiž dá podle očních lékařů vystopovat téměř u tří čtvrtin lidí.

"Dokonalou souhru všech šesti okohybných svalů na každém oku mají pouze dva, tři lidé z deseti. Ti zbývající dosáhnou rovnoběžného postavení obou očí jen s vynaložením větší či menší námahy," konstatuje Miroslava Řehůřková, oční lékařka Dětské polikliniky v Brně. "Pokud je takové úsilí trvalé a nadměrné, začnou se objevovat subjektivní potíže - od pálení očí a slzení přes světloplachost až k bolestem hlavy."

Obtíže, k nimž lze přiřadit i nejasné, nebo dokonce zdvojené vidění, naštěstí nejsou příliš časté. Vynoří se většinou až v dospělosti - to proto, že s rostoucím věkem klesá schopnost udržovat oči v rovnoběžném postavení. Objevují se zejména při únavě, nemoci a velkém psychickém nebo pracovním zatížení. Pokud pálení a řezání v očích spolu s bolestmi hlavy trvá delší dobu, je to dostatečný důvod pro návštěvu očního lékaře.

K odhalení skrytého šilhání slouží jednoduchý test: upřeně se zadíváte do jednoho bodu a lékař vám při tom střídavě zakryje pravé a levé oko. Jestliže oko, které je právě zakryté, vyrovnává určitou úchylku a "vrací" se do správného směru, je lékař na správné stopě. Následná léčba spočívá především v předepsání vhodných brýlí. Pomáhají také ortoptická cvičení posilující binokulární vidění (tedy vidění oběma očima). Pouze ve výjimečných případech se rovnováha obou očí upravuje chirurgicky.

 

Bolí vás záda? Nechoďte spát!

Existuje muž, který vnímá svá bolavá záda nikoli jako trest, ale jako dobrodiní - i když si nemůže dovolit coby rehabilitační lékař chodit po nemocnici jako nalomená hřídel. "Konečně mám totiž možnost vyzkoušet si na vlastní kůži, zda funguje to, co radím pacientům," říká RADEK BRAUNER, primář rehabilitačního oddělení Dětské nemocnice v Brně.

Jak tedy napravujete bolavá záda sám sobě?
Sám sebe léčit nemůžu, i když bych to někdy s velkou chutí zkusil, naštěstí mám však po ruce spolupracovníky, kteří ochotně vyplní moje pokyny. Ze všeho nejdříve se ale snažím doplnit stravu o stopové prvky, zejména hořčík a jód, a užívám větší dávky vitaminu B. Také usilovně dodržuju pitný režim a ze všech sil se vyhýbám stresům. To všechno zpravidla stačí k tomu, aby mě záda bolet přestala.

Vynechal jste jakýkoli pohyb. Schválně, nebo omylem?
Asi proto, že váhám, jestli mám zmínit ještě další, poměrně svérázný recept, na který jsem přišel díky loňské dovolené. Chystali jsme se na Slovensko, a jako z udělání se záda ozvala zrovna před odjezdem. Jakmile jsem na ně ale nahodil patnáctikilovou krosnu a stáhl se do popruhů, bylo po potížích. Fakt, že mně osobně dělá vysokohorská turistika vyloženě dobře, ale ještě nemůže znamenat univerzální recept.

Nevyhýbáte se přece jen už některým pohybům vědomě?
Spíš činnostem než pohybům. Zdrojem poučení jsou pro mě vyprávění pacientů o tom, jak si svá zranění způsobili. Bývají to často groteskní situace. Pán přecházel ulici a za jeho zády projelo auto, ve kterém seděl pes. Pes štěkl, pán se lekl, trhl sebou a způsobil si ústřel zad jak z učebnice. Jiný zase na zahrádce tlačil kolečko ze všech sil do příkrého svahu a uklouzl. Výsledkem byla zlomená noha, otřes mozku a - jak jinak - zdlouhavá rehabilitace pochroumaných zad. A od té doby, co jsem v ordinaci prohlížel člověka, který zaléval květiny na kuchyňské lince, si už ani já nestoupám na otáčecí židli...

Říká se, že jak si kdo ustele, tak si i lehne. Máte dobře ustláno?
Ano, ale asi jsem do jisté míry výjimka, protože velká část lidí tvrdí, že když ráno vstávají, tak je jim mnohem hůř než večer. Takovým většinou doporučuji, aby buď vůbec nechodili spát, když se jejich potíže ve spánku zhoršují, nebo - a to je jednodušší - aby vyměnili lůžko. Navzdory tomu, že každý z nás stráví vleže třetinu života, totiž posuzujeme postel především podle potahu a velikosti. Málokdo si na ni v obchodě lehne, natož aby chvíli v této poloze setrval. Jenže zdravé lůžko je opravdu pouze to, z něhož ráno vstáváte bez pocitu, že vám někdo v noci po zádech asi šlapal.

 

Skřítkové, smrt a ztracená máma

Strach je podobně neodmyslitelnou součástí dětství jako krupicová kaše nebo plyšové hračky. V prvních pěti letech života prožije dítě přesně pět vývojově podmíněných forem strachu. Kdyby si je neprožilo, nemohlo by na vývojovém žebříčku postoupit o krok dál.

První měsíce

Nejranější forma strachu je strachem ze ztráty fyzického kontaktu. Miminko ještě nedokáže rozeznat, kde ono samo končí a jeho matka začíná, a tak by se, pokud právě nespí, nejraději stále chovalo. Odborníci v současné době už jednoznačně radí: má-li kojenec chuť a vy jen trochu času, chovejte jej. Nejméně do šestého měsíce života, ale spíše ještě mnohem déle, nemáte šanci dítě tímto způsobem rozmazlit.

8. měsíc

"Strach osmého měsíce" je termín používaný pro nedůvěřivost, kterou v této době projevuje kojenec vůči všem méně známým lidem včetně babiček a dědečků. Pediatři doporučují, aby dospělí jeho ostych respektovali, a jedním dechem varují před změnou osoby, která s dítětem tráví většinu dne. Matky si tedy pro nástup do zaměstnání nemohou vybrat horší období, než je poslední čtvrtletí prvního roku dítěte.

12. až 18. měsíc

Toto období se nese ve znamení strachu z odloučení. Batole obvykle hlasitě protestuje proti tomu, aby kdokoli z rodiny vytáhl paty za humna. Jeho nelibosti se zabránit nedá, je ji však možno zmírnit tím, že mu každý řekne, kam odchází, a ujistí ho, že se vrátí co nejdříve. Zmizet po anglicku je zapovězeno.

3 až 4 roky

Nyní přichází strach z čarodějnic, draků a zlých skřítků. Každý jen trochu osvícený rodič dětem samozřejmě existenci takových bytostí vyvrací, to jim však, zdá se, nestačí. Nadpřirození tvorové číhají ve všech koutech dětského pokoje, o sklepě, lese a zahradním altánu ani nemluvě. Známý německý psycholog Jan Uwe Rogge v knize Dětské strachy a úzkosti (Portál 1999) doporučuje, aby dospělí učinili vůči pohádkovým bytostem i praktická opatření. Popisuje případ čtyřletého Matouše, nositele Zlaté medaile krotitele duchů. Chlapci, jemuž strach ze zlého ducha znemožňoval usnout, přinesl Rogge krabici s uzávěrem a doporučil mu, aby do ní každý večer příšeru vlákal a zavřel. Matouš usoudil, že příšery se nejlépe chytají na čokoládové bonbony, a proto do krabice hned jeden vložil.

"Co pak?" ptal se psychologa. "Pak jednoduše krabici odneseš do zahrady a pověsíš na strom, abys na ni viděl. Ty budeš spát v postýlce a duch bude mrznout na zahradě."

- "A neumře tam?" obával se Matouš.

- "Jistěže ne, ráno ho pustíš a večer zase zavřeš. Když to tak uděláš desetkrát po sobě, získáš zlatou medaili krotitelů duchů," odvětil psycholog.

Po čtrnácti dnech bylo po strachu - čeho by se také měl bát šampion?

Kolem 5. roku

Poslední dětský strach souvisí s pochopením smrti. Dítě se začne obávat především o život rodičů, kamarádů i svůj vlastní. Záleží jen na otci a matce a jejich víře či ateismu, jak mu zánik vysvětlí, přejít tuto otázku však nelze.

 

Zvířata v sanitce

Když pár kilometrů za Prahou uviděla produkční České televize Míša Rebcová na dálnici mávat řidiče stojícího auta, zastavila. Na kraji vozovky ležel zraněný vlčák. "Našel jsem ho, ale nemám čas ho odvézt, musím s dětmi domů," vysvětloval neznámý. Pak pomohl naložit bezvládné zvíře na zadní sedadlo. "Než jsem dojela k veterináři, vlčák pošel" vypráví paní Rebcová. "Těsně předtím mi ještě strčil packu k řadící páce, jako by chtěl poděkovat. Byla jsem ale bezmocná."

I když zvíře není zrovna zraněno, k těžkému šoku mu stačí zážitek z havárie. Ve chvíli, kdy lékaři mají plné ruce práce s lidmi, nezbývá čas starat se o další osud vyděšeného psa či kočky.

"Záchranka pro zvířata je servis, který u nás léta chyběl," říká šestatřicetiletý Jiří Semotán, jenž na jaře podobnou službu pro Prahu a okolí založil. Vybavil dva vozy dýchacími a odsávacími přístroji, kapačkami, obvazy a medikamenty. Pracuje jako řidič pražské Záchranné služby pro lidské pacienty. Aby mohl kvalifikovaně pomoci i zvířatům, prošel školením veterinárního technika.

Svoji premiéru si záchranka pro zvířata odbyla na letní mezinárodní výstavě psů v Chuchli. Tehdy pomohla třem bernardýnům z USA, kteří v tropickém vedru málem pošli na přehřátí. Jiří Semotán však mnohdy vyjíždí i k méně dramatickým případům. Převáží psy, které by v narkóze po právě prodělané operaci jejich majitelé jen těžko dopravovali domů. Pokud jste se už někdy pokusili potěžkat spícího psa střední velikosti, jistě víte, o čem je řeč. Zvířecí sanitka však už vezla k veterináři i kočky, velkého papouška v kleci či hady.

"Služba je v provozu nonstop a lidé mi volají opravdu ve dne v noci," vypráví Jiří Semotán. "Dokážu se vžít do jejich úzkosti. I já jsem před lety přišel o psa, kterého srazilo auto. Rychlá pomoc ho mohla zachránit."

 

Strach v morálce věčného úsměvu

Poslední desetiletí je podle názoru psychiatrů desetiletím strachu. Více než čtvrtina Evropanů trpí klinicky významnými projevy úzkostných poruch, tedy strachem, který je zbavuje možnosti žít tak, jak by chtěli. V banálních situacích se potí, třesou se jim ruce, koktají.

Nejsou s to vyjít na ulici, zúčastnit se konkursu, postavit se nadřízenému, zastat se vlastních dětí. To vše v době, kdy moderním civilizacím vládne takzvaná O.K. morálka neboli morálka věčného úsměvu. Don't worry, be happy - zahoď chmury, buď šťastný, říkají Američané, z jejichž země tento trend přišel. Zároveň po hrstech polykají Prozac, nejpopulárnější pilulku proti depresi.

Strach je základní emoce, která lidstvu pomáhá přežít. Dojde-li k ohrožení, tělo se právě díky němu dokáže optimálně připravit na útěk či boj.

"Odkrví se hlava a žaludek, napne se svalstvo," popisuje tělesné změny Ján Praško z pražského Psychiatrického centra. "Při nadměrném strachu přestáváme sice reálně uvažovat a ztrácíme nadhled nad situací, o to lépe však fungují naše zjitřené smysly a automatické obranné reakce organismu."

Strach není vrozený pouze člověku, ale i ostatním savcům. Genetika jim umožňuje nejen to, aby se báli, ale dokonce do jejich podvědomí kóduje informace o tom, čeho se bát. Klasický experiment s opicemi druhu Rhesus například dokázal, že opice dostávají do vínku strach z hadů. Stačí, aby jednou na videozáznamu viděli, jak se dospělý opičák lekne hada, a do smrti se už před plazy mají na pozoru. Žádná drezúra je nezbaví strachu. Zvláštní ovšem je, že pokud se na videu zamění počítačovou montáží had za květinu, bát se nebudou, ačkoli se dospělé vzory před květinou třesou hrůzou.

"Živočišný program strachu je podobně jako lidský stavěn na překonávání tělesných nebezpečí," dodává psychiatr Jan Cimický z pražského centra Modrá laguna. "Jsme přizpůsobeni tomu, abychom dejme tomu desetkrát denně zvládli ohrožení v podobě nebezpečné zvěře, abychom se poprali s ohněm a vodou. My se však s bezprostředním fyzickým nebezpečím už téměř nesetkáváme, zato stokrát denně čelíme strachu psychickému. Bojíme se o kariéru a o bankovní účty, děsí nás nové nemoci nebo dopravní kolize. Defilují před námi nepřátelé, s nimiž se nemůžeme porvat, ale ani před nimi utéct. Neumíme strach ventilovat, proto se začínáme bát už samotných jeho projevů."

Strach ze strachu

Čtyřicetiletý německý inženýr Gerd z Münsteru, po všech stránkách úspěšný a pohledný muž, strávil čtrnáct dní dovolené ve společnosti svého psychiatra. Učil se chodit po ulici. Pěšky na ni totiž nevyšel už více než rok - všude jezdí autem. Společně se snažili zvládnout i nejtěžší disciplínu, přechod mostu přes Rýn.

"Jděte blíž, ještě blíž k zábradlí a dívejte se dolů," nařizoval Gerdovi lékař a natáhl ruku směrem k němu, aby se jí klient mohl kdykoli dotknout. Přestože byl zsinalý strachem, z jeho podvědomí nezmizela ještě horší obava - aby ho nepotkal někdo z jeho nadřízených či kolegů. "Byl bych vyřízený - bojácní jsou ve světě konkurence nemilosrdně převálcováni," vysvětloval Gerd reportérovi časopisu GEO. "Šest let jsem se se životem rval a pokaždé jsem vyhrál. Pak jsem si začal říkat, ne, to není možné, příště už to nemůže vyjít. Začal jsem se obávat selhání. Bál jsem se chodit do firmy, vyjít na ulici, a přitom jsem se doslova třásl při představě, že někdo odhalí mou slabost."

Gerd se nakonec obrátil na jednu z ambulancí strachu, které se nyní otevírají ve všech větších německých městech. Lidé je vyhledávají raději než psychiatrické kliniky, snad proto, že jejich název nezavání dosud démonizovanými duševními nemocemi. Stejnou službu by ovšem samozřejmě postiženému prokázal i dobrý psychiatr na nejbližší klinice - v Německu stejně jako v Čechách.

Máš-li z něčeho strach, sáhni si na to

S nejedním případem podobným tomu Gerdovu se ve své praxi setkal už i psychiatr Ján Praško.

Zdeňkovi bylo pětatřicet a pracoval jako úředník v bance. Nemohl cestovat autobusem, protože se bál, že se pomočí, do práce tedy jezdil - i v zimě - na kole. V zaměstnání si nadělal spoustu nepříjemností tím, že se vyhýbal poradám, které trvaly déle než třicet minut. Každou půlhodinu totiž kontroloval svůj močový měchýř. Při představě, jaké obtíže by ho čekaly na intimní schůzce, se milostným vztahům raději vyhýbal.

"Jakmile začne strach omezovat svobodu vašeho rozhodování, tedy kdy, kam a s kým půjdete, čím pojedete nebo kde budete pracovat, je to strach patologický a je třeba s ním něco dělat," soudí doktor Praško. "V lehčích případech si můžete pomoci vlastními silami. Vezměte si papír a tužku, sepište seznam situací, v nichž vás strach přepadá, a oznámkujte stupeň ohrožení, jenž zakoušíte. Pak se zaměřte na nejméně nebezpečnou situaci a začněte ji trénovat. Například záměrně vyhledávejte jízdu obávaným dopravním prostředkem, ale trasu dávkujte po kapkách. Osvědčuje se, pokud vám zpočátku bude nablízku někdo, komu důvěřujete. Podaří-li se to, postupujte k obtížnějším úkolům, jestliže ne, pak nezbývá než vyhledat odborníka."

Ti neprovádějí se svými klienty žádná kouzla ani čáry - i oni je vlastně jen zvolna otužují. Předtím však rozhodnou, zda je problém zvládnutelný bez další podpůrné léčby, například bez uklidňujících léků.

"Vztah terapeuta k pacientovi je podobný vztahu dobrého učitele k žákovi - říká se mu bazální jistota," vysvětluje psychiatr. "Dáme mu jistotu, že se na nás může v těžkých chvílích zcela spolehnout, a pak ho přimějeme, aby si na svůj strach sáhl a naučil se ho překonávat."

Základní instinkt

Značná část dospělých strachů má svůj zdroj kdesi v dětství. Dítě je totiž v momentě, kdy přichází na svět, jedním z nejbezbrannějších živočichů. Současně mu nejdéle trvá, než se o sebe dokáže jakžtakž postarat. Právě proto je tak ustrašené a fyzicky závislé na rodičích.

"Fyzický kontakt je pro děti univerzálním uklidňujícím prostředkem," soudí proslulý švýcarský etnolog Franz Renggli. "Poskytnout dítěti, které má strach, fyzickou blízkost, je protikladem toho, co se dnes v rodinách děje. Nejenže nejsou se svým strachem přijaty, ony s ním dokonce bývají ponechány samy. 'Nemusíš mít z ničeho strach,' řeknou jim rodiče."

Když Renggli pozoroval způsoby, jimiž pomáhají svým dětem překonávat strach přírodní národy, všiml si, že je vystavují relativně velkým nebezpečím. Vždycky jsou jim ale nablízku - a právě to dává dětem jistotu, s níž ruku v ruce přichází chuť a síla nebezpečí překonávat. Ani u civilizovaných národů tento instinkt ještě zcela nevymizel. Zdejší rodiče například vědí, že budou-li držet batole v náručí, půjde s nimi ochotně kamkoli, třeba do hluboké vody či ke zvířeti, k němuž by se samo nepřiblížilo. Rodiče si však mnohdy neuvědomují, že děti jejich fyzickou blízkost potřebují mnohem déle než jen během batolecího období. I školák se učí pracovat se strachem lépe, je-li mu matka - nebo ještě lépe otec - nablízku. Jestliže se dítě domnívá, že mu hrozí nebezpečí, nemělo by se doma dočkat jeho bagatelizování větami typu S takovou hloupostí na mě nechoď - byť se zrovna bojí, že ve sklepě je dinosauří vejce. Drobné strachy, které dítě nepřekoná, mohou totiž časem nabýt podoby velké hrůzy. Nepomohou-li mu rodiče překonat strach z vody, bude se celý život držet u břehu. Podobné je to se strachem ze školy, z poťouchlých kamarádů, z fyzické bolesti. Nepůjde-li se s ním otec či matka do sklepa přesvědčit, že tam po prehistorických tvorech není ani památky, bude mít ve sklepě husí kůži ještě v pětadvaceti, aniž by věděl proč.

Krocení zlých duchů

Nejhůře se s bázlivostí synů a dcer vyrovnávají ti rodiče, kteří své dětské zlé duchy dodnes neodkázali do patřičných mezí.
"Na našeho jedenáctiletého syna si počkala parta místních sídlištních výrostků a zbili ho tak, že téměř přišel o oko," vypráví Alena B. z Tábora. "Mně bylo v tu chvíli všechno jasné: musíme zatelefonovat rodičům mladíka, který partu vede, a samozřejmě také na policii. Připadalo mi samozřejmé, že to udělá manžel - vždycky přece synovi radil, aby byl tvrdý a nenechal si nic líbit. K mému úžasu ale začal koktat něco v tom smyslu, aby si Tomáš záležitost vyřídil sám - rozumějte, aby se postavil partě kluků o čtyři roky starších než on. Pak jsem pochopila, že má prostě jen strašný strach. Když vytáčel číslo rodičů onoho násilníka, sotva udržel sluchátko, tak se mu třásly ruce."

V průběhu následujících událostí zjistila paní Alena to, co dosud netušila: bité dítě býval kdysi i její manžel. Podobně jako v dětství ani v dospělosti nevěděl, jak takovou situaci zvládnout. Vyděsila ho, zároveň mu však nabídla i jedinečnou příležitost - pomoci synovi, a tak si vlastně znovu sáhnout na své někdejší strašáky.

S čerty na zdi

Stejnou neplechu jako alibistická výchova typu "Poraď si sám" nadělá paradoxně i přehnané ochraňování. Kdo dítěti nedovolí lézt na strom (spadlo by), vydat se vlakem k babičce (ztratilo by se), vzít do ruky sekeru (useklo by si prst, možná celou ruku), ten nejenže mu nepomáhá přemoci strach, ale navíc mu zadělává na další děsy. Podle zkušeností znalců lidské duše existují dokonce dospělí, kteří už ve třech letech nalévají dětem do hlavy telefonní čísla policie, hasičů a rychlé lékařské pomoci. Co kdyby...

"S podobnými reakcemi se setkávají hlavně děti, jejichž rodiče trpí takzvanou generalizovanou úzkostnou poruchou. Bojí se neustále a všeho - nejvíce právě o ně," objasňuje doktor Praško. "Měl jsem kupříkladu dvaatřicetiletou klientku, která po mateřské dovolené nezvládla návrat do zaměstnání. Podnik byl reorganizován a nová práce jí nešla tak od ruky. Bála se, aby něco nezkazila, v noci nespala, kolegyně dráždila svou úzkostnou pečlivostí. Nakonec rezignovala a dala výpověď. Tím ovšem její děsy neskončily, právě naopak. Začala mít strach o synovo zdraví, bála se, že je příliš nesmělý, plakala, že ho nedokáže vychovat."

Díky mírnému, ale rozhodnému nátlaku rodiny vedla její cesta do psychiatrické ambulance. Bylo to ideální řešení, neboť jinde jí nebylo pomoci. Strach, který ochromuje jednoho z členů rodiny, totiž vždycky hrozí zachvátit celý rodinný tandem - a to si dobře fungující tým nenechá líbit.

Tvář skutečného strachu

Bušení srdce a rychlý tep   86 procent
Napjaté svaly                    83 procent
Sucho v krku nebo ústech 80 procent
Podrážděnost nebo vztek  80 procent
Pocení nebo studený pot   80 procent
Zvedání žaludku                76 procent
Pocit neskutečnosti            69 procent
Nucení močit                          procent
Chvění těla                        64 procent
Zmatek                             53 procent
Slabost nebo mdloba        41 procent
Neschopnost přesně si vybavit průběh situace  39 procent
Neschopnost soustředit se 35 procent
Mokré nebo zašpiněné kalhoty  5 procent

Aby zjistil, jak vypadá skutečný a oprávněný strach, nechal si psycholog L. F. Shaffer po 2. světové válce od spojeneckých pilotů popsat, jaké pocity měli během bojových akcí. Ocitali se tehdy v situacích bezprostředně ohrožujících život a jejich reakce byly tedy přiměřené nebezpečí. Má-li však někdo obdobné pocity při odchodu do zaměstnání či do školy, při návštěvě nákupního střediska, navazování známosti nebo jiných všedních situacích, není s ním něco v pořádku.
Pramen: L. F. Shaffer, Journal of Consulting Psychology, 1947

Jaká je pravděpodobnost, že máte oprávněný strach?

Jako obyvatel velkoměsta se stanete obětí  
násilného zločinu                                          1 : 60
Jako obyvatel maloměsta se stanete obětí   
násilného zločinu                                          1 : 2000
Budete letos zavražděn                                1: 12 000
Zahynete při zřícení letadla                           1 : 4,6 mil.
Nakazíte se při transfúzi krve AIDS             1 : 100 000
Onemocníte letos rakovinou                         1 : 8000
Jako žena onemocníte rakovinou prsu           1 : 9
Onemocníte mozkovým nádorem                  1 : 25 000
Budete mít autonehodu                                 1 : 140
Napadne vás žralok                                     1 : 4 mil.

Pramen: Geo, 1996

 

Nemám rád tvrdé polobotky

Ortoped a tělovýchovný lékař LUBOŠ HRAZDIRA, předseda České společnosti tělovýchovného lékařství a lékař naší gymnastické reprezentace, nezapře své povolání ani ve volném čase: v zimě je jeho velkým koníčkem lyžování, po zbytek roku kolo.

Jak dáváte odpočinout nohám třeba po dnu stráveném na sjezdovce?
Pokud mám tu možnost, uložím se na čtvrt hodiny do příjemně teplé vody a dělám "mrtvou lišku" - těžké ruce, těžké nohy a odpočinek, což je ideální relaxace. Je-li k dispozici masážní strcha, sednu si do sprchového koutu a dělám si skotské střiky - tedy střídám teplou a studenou vodu, které pak doplním i automasáží lýtek a stehen. Samotné sprchování však příliš nepomůže, protože se při něm neuvolní svaly. Po větším přetížení mi pomáhá Priessnitz, obklad z vlažné vlhké látky, která se převine teplou a suchou. A pokud někoho po týdenním lyžování hrozně bolí kolena, doporučuji neklekat, nedřepat a dávat nohy před sebe, zkrátka se chovat podle pravidel, která je třeba dodržovat při přetížení kolenního kloubu.

Podle čeho si vybíráte boty na běžné nošení?
Napřed se podívám dovnitř, protože pohodlná bota by měla mít chodidlo tvarované tak, aby podpírala klenbu nohy. Pokud se mi líbí právě obuv, která má rovné nebo hladké dno, rovnou si do ní pořídím ortopedické vložky. Dobrá bota musí být také prostorná, hlavně v přední části, proto si vybírám raději boty kulaté než špičaté, to aby mi špička nestahovala příčnou klenbu a nedeformovala prsty. Důležitá je také prodyšnost, tedy to, zda obuv dobře větrá, a konečně opatek, který drží nohu zezadu. Tvrdý opatek tlačící přímo na úpon achillovky může způsobit chronické a těžko léčitelné problémy.

Jaký typ obuvi vám je jako ortopedovi nejméně sympatický?
Polobotky s tvrdým podpatkem a koženou podrážkou, kdy se každý náraz a každé došlápnutí přenese na velké klouby dolních končetin.

Stalo se vám už, že jste si takové boty koupil?
Samozřejmě. Udělal jsem tenkrát přesně to, co pro krajní případ radím i ostatním: nemáte-li srdce vyhodit botky, ve kterých vás bolí nohy, do popelnice, kupte si ve zdravotnických potřebách měkké silikonové podpatěnky coby "tlumiče".

Do čeho přezouváte svou rodinu?
Snažím se, aby všichni měli zdravotní boty, které kopírují tvar chodidla, dobře větrají a nikde nohu neutlačují. To splňují korkové dřeváky nebo zdravotní obuv. Přezůvky, které mají vpředu volnější pásek, navíc udržují v dobré kondici nožní klenbu, protože je člověk musí neustále přidržovat prsty na noze. Některé školy ovšem vyhlásily dřevákům válku - že prý jsou nebezpečné, že klapou, že mají černou podrážku. Jenže děti by měly mít kvalitní boty, zvlášť když v nich chodí celý den. A to pantofle ani klasické dětské bačkory opravdu nejsou.

Říká se, že se nemá chodit od rána do večera v jedněch botech.
A je to pravda. I já se snažím přezouvat jak v nemocnici, tak ve své soukromé ordinaci. Samozřejmě něco jiného je to v zimě, něco jiného v létě. Když už není zbytí, ráno si pečlivě vyberu takové boty, které splňují všechna kritéria - jsou dobře tvarované, prodyšné a pohodlné.

 

Nová spánková společnost podpoří výzkum a léčení poruch spánku

Nová spánková společnost, která byla ve čtvrtek založena na prvním pražském sjezdu o spánku, se zaměří na výzkum spánku a vzdělávání odborníků v léčení jeho poruch a podpoří informovanost veřejnosti o problémech spojených se spánkem. ČTK to dnes řekl Karel Šonka z neurologické kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice a člen přípravného výboru společnosti.

Nespavost patří k nejčastějším zdravotním obtížím; téměř každý jí někdy v životě trpěl a významnější problémy s ní má až 40 procent lidí. Spánková apnoe postihuje čtyři až deset procent lidí.

Nespavost je v zásadě průvodním znakem chorobných stavů, nejčastěji ji způsobují akutní nebo chronické duševní poruchy, zejména stavy úzkosti a deprese. Způsobit ji však mohou i prohřešky proti správné životosprávě, jako káva vypitá pozdě večer, náročná duševní práce v nočních hodinách, ale také spánek během dne či stresové situace těsně přes usnutím.

"Společnost má 70 zakládajících členů a měla by se stát součástí České lékařské společnosti J.E.Purkyně, proto požádáme o přijetí její předsednictvo. Její jméno bude definitivně určeno v korespondenční anketě mezi členy," řekl Šonka.

Připomněl, že nespavost patří k nejčastějším zdravotním obtížím; téměř každý jí někdy v životě trpěl a významnější problémy s ní má až 40 procent lidí. Pokud je krátkodobá, pomohou prášky, trvá-li déle, je nutno hledat její příčinu.

Nespavost obvykle způsobují akutní nebo chronické duševní poruchy, zejména stavy úzkosti a deprese. Způsobit ji však mohou i prohřešky proti správné životosprávě, jako káva vypitá pozdě večer, náročná duševní práce v nočních hodinách, ale také spánek během dne či stresové situace těsně přes usnutím.

Svébytnou poruchou spánku je syndrom spánkové apnoe, což je opakující se krátkodobá zástava dechu při spánku, jíž trpí čtyři až deset procent lidí. Neznalému okolí se jeví jako přerušované chrápání. Nemocného krátké zástavy dechu budí, takže se nevyspí. Zástava dechu souvisí se sníženým okysličováním krve, pacient je tak vystaven vyššímu riziku kardiovaskulárních chorob, hrozí mu vysoký krevní tlak, infarkt myokardu a mrtvice, dodal Šonka.

 

S čím si muži prý hlavu nelámou

Na paní a pana H. se hodil název knížky Francise Scotta Fitzgeralda "Takový pěkný pár". Počátky jejich manželství připomínaly sexuální dostihy. Pak přišel rok tří převratných změn: narodil se syn, změnil se politický režim a pan H. přesedlal ze židle středoškolského učitele do křesla bankovního úředníka. Sexuální dostihy nenávratně skončily. Manželé H., unavení prací, péčí o dítě a okolním světem vyhradili pro sex víkendovou pětiminutovku. Občas se "to" nepovedlo a postupem času se "to" nepovedlo skoro pokaždé. Důvod byl prostý - pan H. začal mít potíže s erekcí.

Pro všechny poruchy tohoto typu se používá termín erektilní dysfunkce. Příčiny jsou různé, ale výsledek vždy žalostně stejný: nedostatečně intenzivní a nedostatečně dlouhá tvrdost penisu, potřebná k uspokojivému pohlavnímu styku. Pány, které tohle neštěstí potká, většinou vůbec nezajímají řeči o tom, že k pěknému sexuálnímu životu nemusí nutně mít ztopořený úd a klasickou soulož jak z učebnice. Chtějí vědět, proč, co s tím a kudy z toho ven.

Za leccos můžou cévy

S erekcí, velmi delikátním a jemným procesem, si většinou muži hlavu příliš nelámou - dokud je všechno v pořádku. Stačí však nepatrná kolize, a sebedůvěra se zhroutí. Negativní roli sehrává navíc skutečnost, že i pro ojedinělé výkyvy se používají termíny jako selhání, fiasko, neschopnost. Od neúspěchu je jen krůček k nejistotě a k šílenému bludnému kruhu, kdy se muž pouští do sexuálních hrátek se stejnou chutí jako do předem prohrané bitvy.

"Pokud jde o psychogenní postižení, dokáže člověka z kruhu vymanit skutečnost, že se erekce několikrát za sebou podaří. Takovým pacientům může pomoci několik injekcí, případně Viagra - už pro ten pocit, že kdyby něco, mají krytá záda," říká Vladimír Kubíček z českobudějovického Centra andrologické péče.

Horší to je s muži, kteří do bludného kruhu vstupují se špatně průchodnými cévami, nedostatečně fungující topořivou svalovinou a dalšími potížemi. Jsou-li tyto organické poruchy doprovázeny psychickými, bývá léčba svízelnější a může se protáhnout na několik let.

"Takový pacient by se měl především dostat do lepší kondice," konstatuje doktor Kubíček. "Snažíme se mu proto vysvětlit principy dobré životosprávy, podáváme mu léky podporující prokrvení tkání, snažíme se ovlivnit hormonální prostředí. Léčíme prostě celý organismus, protože cévy v oblasti pohlavního ústrojí odrážejí stav cévního systému celého těla. U někoho se cévní poruchy projeví tím, že dostane infarkt, jiného bolí při chůzi nohy - a třetí má potíže s erekcí."

Pohled do řídicího centra

Erekci nestačí jen chtít. Do děje se musí zapojit mozkové řídicí centrum, které složí dohromady to, co člověk vidí, slyší a hmatá spolu s emocionálními vjemy a přes nervová vlákna nakonec vyšle signál svalům a cévám. Kromě toho potřebuje mozek k bezchybné práci určitou hladinu hormonů. O erekci se dá mluvit teprve v okamžiku, kdy se spojí neurologický, svalový, cévní a hormonální systém. Až když vzorně spolupracují, naplní se obě topořivá tělesa uvnitř penisu krví. Topořivá tkáň na řezu vypadá trochu jako houba na mytí - je v ní spousta malých komůrek, které dokáží nasávat krev. Po naplnění tkáň zvětší svůj objem a pevný vnější vazivový obal se napne a ztvrdne. Do děje se vzápětí zapojí žilní uzávěry, které při erekci brání odtoku krve.

Stačí, aby jedna ze součástí tohoto složitého systému nefungovala, a je zle.

"Pro každý věk a zdravotní problém jsou charakteristická určitá slabá místa," připouští androlog. "Nedostatečné prokrvení například může poškodit svalové buňky v topořivých tělesech. Při nedostatku kyslíku je nahradí vazivové buňky - výplň, která nemá žádnou aktivní funkci."

Poruchy erekce mají zkrátka řadu příčin a jsou mnohem častější, než by se mohlo zdát. Trpí jimi asi 10 procent mužů, ale pouze desetina z nich - tedy jeden muž ze sta - vyhledá odborného lékaře. Je to škoda, protože současná medicína si s většinou erektilních dysfunkcí umí poradit.

Všechno, jen ne operace

Pánové se nemusí bát, operace skutečně přichází na řadu jen výjimečně - a každé léčbě musí samozřejmě předcházet důkladné vyšetření. Podle doktora Kubíčka je pro pacienty nejméně nepříjemná léčba tabletami - spolknout prášek nedá moc práce. Takové "štěstí" potká zejména muže trpící hormonálními a psychickými problémy. Ve formě tabletek se však užívají také léky proti předčasnému výronu semene - a samozřejmě není možné opomenout modrý zázrak jménem Viagra. Hotovou revoluci však znamenal v léčbě erektilních potíží rok 1983, kdy profesor Brindley z Las Vegas sám na sobě demonstroval účinek vazodilatačních látek, aplikovaných injekcí přímo do topořivých těles. Pro neznalé jistě děsivá představa, pro ostřílené muže všední záležitost. Princip je skutečně jednoduchý: podané látky rozšíří krevní řečiště a zvýší přítok krve, takže z nesplnitelného snu se rázem stane úžasná skutečnost.

Muži s poruchami erekce také mohou sáhnout po podtlakových erekčních přístrojích. Výhoda metody spočívá v tom, že nemá téměř žádné vedlejší účinky. A nevýhoda?

"V zahraničí tyto přístroje vyrábějí firmy specializované na medicínskou techniku, ne erotická hračkářství," usmívá se doktor Kubíček. "To, co nabízejí české sexshopy, je pro léčbu erektilních potíží nepoužitelné."

Poslední metodu představuje chirurgický zákrok, například implantace penilních protéz. Dojde na něj ale až v okamžiku, kdy selžou všechny ostatní formy léčby - a to je naštěstí zřídka.

Happy end?

Zajímá vás, jak to dopadlo s dvojicí z úvodu? Dobře i špatně. Pan H. totiž představuje mezi muži s erektilní dysfunkcí onu pověstnou bílou vránu: je spokojený. Práce ho baví a zabere mu i většinu volného času. A když mu přece jen zbude nějaká ta chvilka, má doma počítač se spoustou her, které - jak sám tvrdí - jsou daleko zábavnější a dobrodružnější než nějaký sex po x letech. O doktorech nechce ani slyšet - on sám přece žádný problém nemá.

Co si však o tom myslí paní H., raději vědět nechtějte.

Nejčastější příčiny erektilních dysfunkcí

Organické:

- postižení svaloviny topořivých těles penisu
- onemocnění cév (ateroskleróza, postižení drobných periferních cév při cukrovce)
- onemocnění nervů (roztroušená skleróza)
- vysoké či nízké hladiny některých hormonů
- vedlejší účinky některých léků (například proti vysokému tlaku, nádorovým onemocněním, vředovým onemocněním žaludku, depresím)
- úrazy (například pánve či páteře)

Na vědomí mužům, kteří mají problémy s erekcí

- Pohlavní styk tvoří sice důležitou část pocitu blízkosti a intimity, ale není částí jedinou. Pocitu uspokojení a vzájemné intimnosti lze dosáhnout třeba i pohlazením, držením se za ruce.
- Nestyďte se partnerce ukázat své city; objetí nebo drobný dárek dokáží divy.
- Snažte se o sexu otevřeně mluvit - temné mlčení všechno jen zhorší. K rozhovoru zvolte vhodný čas a prostředí. Zkuste mluvit v první osobě - slovo "ty" totiž vybízí spíš k protiútoku než k věcné a upřímné debatě.
- Oba se snažte nekritizovat, neodsuzovat a neurážet jeden druhého.
- Určitý stud a ostych je normální; pokud však budete o sexu hovořit častěji, bude to čím dál snazší.

Jak lépe a radostněji

- dopřejte si na sex dostatek času
- vzájemně si řekněte a ukažte, co se vám líbí a co ne
- snažte se o intimitu bez pohlavního styku
- pečujte o své tělo
- nekuřte a nepijte příliš alkoholu
- pamatujte si, že nejlepším lékem na poruchy erekce je láska
- nestyďte se na cokoli zeptat svého praktického lékaře, androloga, urologa nebo sexuologa

 

Začínající houbařská sezóna má v Rusku již své oběti

Houbařská sezóna v ruském Stavropolském kraji v sousedství severního Kavkazu teprve začíná, tamní nemocnice však již podle agentury ITAR-TASS poskytly péči několika nešťastníkům, kteří se otrávili čerstvě nasbíranými houbami.

S diagnózou "prudká otrava" skončilo na nemocničním lůžku osm obyvatel města Stavropolu, jimž se, jak vyšlo později najevo, udělalo špatně poté, co si smlsli na houbách ať již vlastnoručně nasbíraných, nebo odkoupených od trhovců.

Po požití první jarních hub skončili v nemocnici také tři obyvatelé z okolních vesnic. Příčinou otravy bylo podle jejich vlastních slov porušení nepsané zásady houbařů - pokud nalezenou houbu neznáš, nestrkej ji do košíku.

 

Každodenní vejce infarktem nehrozí

I když se dlouho předpokládalo, že každodenní vajíčko k snídani zvyšuje riziko srdečního infarktu, nejnovější výzkumy amerických vědců to vyvracejí. Studie prováděná mezi 100.000 zdravými muži a ženami v USA ukazuje, že jedno vejce denně prý v žádném případě k infarktu nebo mrtvici nevede.

Výzkumný projekt realizovaný na Harvardské univerzitě v Bostonu byl zveřejněn v posledním čísle časopisu Jama, který vydává Americká lékařská společnost. Vedoucí projektu Frank Hu konstatuje, že vědci nezjistili "žádné důkazy, že přechodný nebo dlouhodobý konzum vajec zvyšuje riziko". Proč ale cholesterol obsažený ve vejcích neucpává cévy, zatím nebyli s to objasnit. Zdravotní rizika experti shledali jen u lidí nemocných cukrovkou.

Vzhledem ke značnému obsahu cholesterolu ve vejcích ještě před pár lety lékaři důrazně varovali před konzumací více než tří vajíček týdně.

 

| Seznam |Google| Atlas | Webzdarma | iDNES | iZITRA | IDOS | ICQ | Quick | Centrum | Yahoo | Eurotel | Webcams | Novinky | Cestiny | Martin |

 

* Kurzy * Last minute * Letenky * Kurzy akcie a burza * Reality a bydlení * Akcie * Rejstřík * Hotel Prague *