Occitania Ucitanío

9. Nejstarší okcitánské písemné památky?

 Pierre Bec, a shoduje se sním i většina ostatních autorů, považuje za první dochovanou písemnou památku, v níž by se daly nalézt jisté znaky rozvíjejícího se okcitánského jazyka, přísahy věrnosti související s hradem v Lautrec (Tarn) z let 985-989 (v celém tomto bodě vycházím především z Encyclopaedia Universalis, Paris, 1992, heslo: occitanes - langue et littérature, str. 681). Jsou psány latinsky, ale klesající znalost tohoto jazyka i mezi notáři a písaři té doby způsobila, že mnohdy v latinském textu použili výraz či syntaktický obrat z jejich mateřského, románského jazyka. A tyto jejich omyly jsou dnes cennými prameny pro poznání tehdejší podoby jazyka. Avšak první text skutečně sepsaný v románském jazyce, prvotní okcitánštině, je další právní záznam z oblasti Rodez datovaný okolo roku 1102.
Co se týče památek literárních, nejstarší je označován refrén z dvojjazyčné alby pocházející z kláštera Fleury-sur-Loire (Nievre) datovaný do X. nebo XI. století. Dalšími jsou fragment o 258 desetislabičných verších z poémy Boèci snad z XI. či XII. století a Chanson de la sainte Foi d'Angen z poloviny XI. století. Nouvelle histoire de la littérature occitane uvádí jako příklady už téměř pevně zkonstitutovaného jazyka také dvě krátké religiózní básně Vie de Saint Léger a Passion. Posuďme sami fragment z posledně jmenované:

Christus Jesus, qui man ensus			Ježíši Kriste, jenž vládneš tam nahoře,

mercet aias de pechedors;			měj slitování s hříšníky;

en tals raizon si am mespraes,			pokud takto pochybili,

per ta pitad lo'm perdones...			pro smilování, odpusť jim...

(viz Robert Lafont - Christian Anatole, Nouvelle histoire de la littérature occitane, I, Paris, 1970, str. 26)
a navíc hovoří také o dochovaných zlomcích překladu Evangelia podle sv. Jana. A již okolo roku 1100 se předpolkádá vznik kompozic prvního a možná také nejlepšího trubadúra, což vede odborníky k předpokládům o dřívější bohaté, ale nedochované lyrické tvorbě v románském jazyce, Guilhéna de Peitieu(s) (vyslovte: gyľjén), již zmíněného vévody z Akvitánie a hraběte z Peitieus (je doložen v letech 1071-1127). Viz v naší malé antologii jeho vers (neznamená verš, ale celou básnickou skladbu, jako bychom řekli: báseň) Farai un vers de dreit nien, který svou myšlenkovou abstrakcí a ironií připomíná moderní poesii.
Z výše řečeného se nabízí námitka o menší starobylosti původních okcitánských památek, srovnáme-li je např. s francouzskými či dokonce germánskými, popřípadě s keltskými. Již do roku 842 se datují známé Štrasburské přísahy obsahující paralelní text ve staré francouzštině a germánštině z oblasti tehdejší východofrancké říše. A do roku 881 se umisťuje vznik Chanson de sainte Eulalie. Vypovídá to automaticky o starší kulturní a literární tradici francouzského nebo germánského jazyka? Ne zcela jistě. Už Vladimír Buben ve své zmiňované knize Dějiny spisovné provencalštiny z roku 1931 na straně 12 upozorňuje, že větší kulturní blízkost k římské metropoli v době impéria, podobně jako v Itálii, způsobila hlubší asimilaci jejího jazyka. Což vedlo, za prvé: k menší odlišnosti románské okcitánštiny od latiny a, za druhé: k lepší znalosti latiny i po zániku římského impéria. Z toho je zřejmé, že v době, kdy latina stále ještě měla neotřesitelnou roli spisovného jazyka, se nutně jako taková musela udržet na území latinským duchem tolik prodchnutém. (Totiž právě z důvodů jejího malého rozšíření byl k zaznamenání důležitých textů v některých oblastech používán lidový jazyk. Vzpomeňme např. Eddy na Islandu.) A jak píše Vl. Buben, v Okcitánii mohli písaři zapisovat i tento lidový jazyk jako latinu z důvodů již uvedených (tj. pro jejich vzájemnou blízkost). Porovnejme např. situaci v Itálii, kde se první památka v lidovém jazyce datuje do roku 960 a první poesie vzniká, právě pod vlivem trubadúrských tradic, až ve XII. století.

10. Trubadúrská lyrika - první moderní poesie?

 Ponecháme-li prozatím stranou dosud nevyřešenou otázku do jaké míry byla tato kultura ovlivněna či inspirována dvorskou kulturou a poezií arabskou, jisté je, že v době svého rozkvětu mezi XI.-XIII. stoletím byla Okcitánie centrem a šiřitelem nových kulturních principů a okcitánština byla, samozřejmě vedle latiny, jazykem kultury. Okcitánská trubadúrská lyrika se stala vzorem další evropské poezie v tehdy se rozvíjejících národních lidových jazycích. (Nezapomeňme, že jazykem nejen církve, politiky či kronikářů, ale i literatury byla tehdy bezvýhradně latina.) Většina motivů a lyrických obrazů, jež dnes považujeme za poetická klišé, vešla do povědomí právě z této lyriky, kde ale ještě byla upřímným básnickým vyjádřením. Např. motiv jara, jarní přírody vyvolávající milostné asociace, jímž začínají mnohé ze skladeb, byl dle Nouvelle histoire de la littérature occitane jen důsledkem toho, že právě na jaře vyjížděla většina potulných zpěváků (lat. ioculator, okc. joglar, česky žongléř, žakéř) - tedy ne trubadúrů samotných (!) - živících se produkcí trubadúrských písní na tržištích a šlechtických dvorech z míst, kde přečkávali chladnou zimu, a z tohoto důvodu také trubadúr cítil potřebu napsat pro joglara novou píseň „pro nadcházející sezónu“ (viz Robert Lafont - Christian Anatole, Nouvelle histoire de la littérature occitane, I, Paris, 1970, str. 50). Přičemž nechci samozřejmě zastírat ani nepochybný vliv starší, hlavně latinské milostné poezie, která byla tehdy ve velké oblibě, např. Ovidia a mnoha jiných.
Paul Zumthor uvádí (viz Encyclopaedia Universalis, Paris, 1993, heslo: troubadours et trouveres) názor R. Bezzoly, který tvrdí, že první trubadúři Guilhén (gyľjén) de Peitieu a Ebles nebo jejich neznámí předchůdci, vytvořili svými kompozicemi novou literární formu. P. Zumthor ale připomíná i jiné možné teorie vzniku této poesie. Mnozí z trubadúrů např. získali v latinských scholách přehled o latinské kultuře, dále tu byly vlivy keltských mýtů, např. legenda o Tristanovi. Nepřehlédnutelný je potenciální vliv arabské poesie z nedalekého Španělska, na jehož území vzkvétala arabsko-židovsko-křesťanská civilizace. Zumthor také připomíná, podle něj, pravděpodobně mylné názory, že některé motivy trubadúrské poesie jsou odvozeny od arabských mystických básníků nebo dokonce z filosoficko-milostného traktátu andalůzského filosofa ibn-Hazma Náhrdelník holubičky (existuje jeho slovenský překlad). Podobně nepravděpodobný je podle Zumthora i výklad této poesie jako výrazu katarství, v té době dosti rozšířeného v Okcitánii. A nezapomíná ani na hudební složku, která byla od této poesie neoddělitelná. Trubadúři se totiž nepovažovali za "básníky - poetas", protože toto označení bylo vyhrazeno klasickým autorům skládajícím svá díla v řečtině či latině. Nazývali svou tvorbu jako "zpívání - cantar", neboť šlo skutečně o zpívanou poesii, ne nepodobnou moderním "šlágrům" (jak na svých přednáškách okcitánského jazyka a kultury uvádí Vladimír Uhlíř). Pokud se zapisovala, bylo to většinou pro podepření paměti joglara, který ji reprodukoval, nebo, v pozdějších dobách, kdy byla sbírána do svazků nazývaných "zpěvníky". Mnozí autoři hovoří, jak dále pokračuje P. Zumthor, o vlivu vzrůstající obliby liturgického zpěvu obecně a konkrétně o vlivu opatství Sv. Martiala v Limotges okolo roku 1100, tedy právě v době prvního známého trubadúra Guilhéna de Peitieus a navíc, nedaleko jeho panství. A je třeba neopominout ani další možný pramen trubadúrské poesie: židovské zéchely (či zadžaly - zéjel, zajal) ze zmiňovaného nedalekého Španělska.

11. Má okcitánština svou hrdinskou epopej? Historický a kurtoazní román?

 Podle Nouvelle histoire de la littérature occitane už okolo roku 1180 anonymní autor skládá pro Alfonse II. Aragonského kurtoazní román Jaufré. Imituje v něm roman (tedy epickou skladbu v lidovém, "románském" jazyce) Cliges svého současníka Chrétiena de Troyes. Avšak sám Chrétien se později nechá románem Jaufré inspirovat při tvorbě Percevala (viz Robert Lafont - Christian Anatole, Nouvelle histoire de la littérature occitane, I, Paris, 1970, str. 107). Dále Nouvelle histoire uvádí seznam tří hrdinských epopejí (cantares de gesta, chansons de geste): Aigar et Maurin dochovanou ve zlomku 1 437 osmislabičných veršů, Daurel et Boton o 2 200 deseti a osmisabičných verších a především cele dochovanou a literárně mistrovsky sepsanou epopej Girard de Rosselhon (zde ve správném pravopise). Zmiňuje se i o historické poémě La cançon d'Antiocha, z níž se dochoval fragment o 707 verších (viz Robert Lafont - Christian Anatole, Nouvelle histoire de la littérature occitane, I, Paris, 1970, str. 109). Neměli bychom zapomenout ani na, vzhledem k historickým souvislostem klíčovou, La cançon de la croçada, v níž asi okolo 1210 navarský klerik Guilhem de Tudela (zde ve správném pravopise), jehož rodným jazykem byla baskičtina, popisuje události strašné křížové výpravy, která právě začala. Stojí ovšem na straně francouzských vojsk a nepopírá své nadšení nad vítězným tažením kříže nad bezbožníky. Ve 131 strofě (laisse) se však odmlčuje a linii příběhu přebírá asi roku 1228 neznámý pokračovatel, klerik, tentokrát z okolí Raymonda VII., hraběte tulůského (porovnejte ukázky obou textů značené La cançon de la croçada I. a La cançon de la croçada II.). To, že nabízí zcela opačný pohled na běh věcí, je více než logické. Jeho verše jsou výrazem odporu a nepoddajnosti obětí tohoto tažení. A jako poslední ze staršího období musíme uvést unikátní "román potrestané žárlivosti" (viz Robert Lafont - Christian Anatole, Nouvelle histoire de la littérature occitane, I, Paris, 1970, str. 188) Flamenca. Nouvelle histoire odkazuje na závěry Alfreda Jeanroya, podle kterého byl tento veršovaný román napsán okolo let 1240-50 v Roergue a do dnešních dob se dochoval v jediném rukopise a s několika lagunami (nedochovanými pasážemi) v textu. Ve svých 8 095 verších vypráví příběh Flamenky, dcery hraběte Guie de Nemours, provdané za vévodu* Archambauta. Ta se, uzavřena žárlivýcm manželem ve veži hradu, stane objektem lásky mladého šlechtice Guilhema de Nevers. On, aby získal její lásku, využije jediného příležitosti, kdy je možno se s Flamenkou setkat - nedělní mše - a převlečen za mnicha s ní při "výměně pozdravení" během mše po několik týdnů vede rozhovor ve dvojslabičných slovech.

12. Končí ucitánská literatura posledními trubadúry?

 To se jen tak na první pohled zdá. Už i výše zmiňovaná díla jako Jaufré, Flamenca nebo Girard de Rosselhòn jsou obecně téměř neznáma a mnohdy chybí i v odborných publikacích pojednávajících o ucitánské literatuře a jazyku (srovnejte např. Dějiny spisovné provencalštiny z roku 1931 od Vladimíra Bubna). Jistě v tom svou roli hraje i stav bádání na tomto poli: mnohá z těchto děl byla nalezena či rozpoznána teprve na počátku nebo dokonce až v průběhu tohoto století. Tento fakt by nám ale neměl zabránit vidět i další literární hodnoty, které byly vytvořeny během staletí v jazyce oc (zde ve správném pravopise).
Zmiňme jen namátkou některá díla ještě uzavírající (či doprovázející ) epochu trubadúrů jako jsou Las Razos de Trobar Raimonda Vidala de Besalú, Regles de Trobar Jofreho de Foixa (oba byli původem Katalánci), Donat proensal Uga Faidita a pozdní Leys d'Amor (před rokem 1356). Sepsané G. Molinierem, členem tulúzské měšťanské společnosti pro povznesení upadajícího jazyka Conistori del Gai Saber, založené krátce předtím, roku 1323. Šlo vlastně o poetiky, gramatiky a mnohdy i slovníky rýmů zároveň, které sloužily jako učebnice a návody, jak "dobře skládat básně v ucitánštině" a většinou byly určeny neucitánskému publiku. První dvě Kataláncům, další Italům, teprve třetí zmiňovaný titul je určen přímo Ucitáncům, Lengodočanům, v tomto případě a její datum vydání je pro nás orientačním bodem pro určení okamžiku, kdy nastupuje jakýsi "stříbrný věk" ucitánské poesie (P. Bec, La lague occitan, Que sais-je? č.1059, Paris, 1963, str. 78).
Teprve po určité době dochází opět k velkému oživení ucitánské literatury a to v době gaskoňské a pruvencálské renesance. Především první byla po několik desetiletí velmi silným fenoménem. Byla spojena s politickým vzestupem Navarského království, které se rozkládalo na obou protilehlých svazích Pyrenejí, a svým příklonem k protestantské víře bylo v době hugenotských válek důležitým činitelem při měření sil v náboženských sporech. Ucitánština, konkrétně gaskoňština, byla jazykem dvora Navarského království a to umožnilo už připomínaný opětovný rozkvět literatury. Peye de Garros (1525?-1583) složil rozměrnou veršovanou skladbu oslavující po vzoru italského Il Cortegiano ideálního dvořana a šlechtice: navarského krále Jindřicha, který se zanedlouho měl stát francouzským králem a zakladatelem dynastie Bourbounů. Jmenujme ještě např. Guillauma de Salluste, pána z Bartas (1544-1590), který, ačkoli znám především svou tvorbou ve francouzštině, je autorem, mimo jiné, básně složené k uvítání manželky Jindřicha Navarského Markéty při jejím příjezdu do Navary. Nechává v ní promlouvat tři nymfy třemi jazyky: jednu francouzsky, další latinsky a poslední gaskoňsky. V Pruvenco byla renesance spojena především se jménem Bellauda de Bellaudière a v oblasti Lengodoku to byl např. Peire Godolin (1580-1649) (zde ve správném pravopise), Auger Galhard (1532-závěr století) a mnozí další (P. Bec, La lague occitan, Que sais-je? č.1059, Paris, 1963, str. 85-89).
V tomto období ucitánština, přes výše zmiňovaná oživení, v celkovém pohledu pozvolna ztrácela svou pozici a byla mnohdy vytěsňována francouzštinou, onou "la lenga del rei"- jazykem krále, oproti "la lenga nostra"- našemu jazyku. Přesto se ještě v některých oblastech dlouho udržela jako úřední jazyk oficiálních a notářských dokumentů. Těžkou ránu jí zasadila až Francouzská revoluce 1789, která vedle svého pařížského centralismu (francouzština teď zase byla jazykem Revoluce), potlačujícího ostatní jazyky území, zavedla povinnou školní výuku ve francouzštině. To způsobilo definitivní ztrátu povědomí o ucitánštině jako kulturním jazyce a napříště (mnohdy tyto názory zaslechneme dodnes) byla považována jen za hrubou mluvu vesničanů, neboť od té chvíle oni jediní, neznalí "vzdělanecké" francouzštiny, se stali jejími nositeli a uchovateli. Přesto ale ucitánská literatura nepřestala existovat. Stále se vydávaly knihy, plodným autorem tohoto období byl např. Fabre d'Olivet (1767-1825). A na něj přímo navazovali tzv. dělničtí, pracující básníci Jean Reboul (1796-1864), pekař z Nimes či Jacque Boé, holič z Agen, píšící poesii pod jménem Jasmin (1789-1864). Posledně jmenovaný se, jistě také díky náhlé "trubadúrské módě" vyvolané historickovědnými spisy prvních autorů (např. Raynouard) zabývajících se trubadúrskou lyrikou, stal oslavovaným "novým trubadúrem"- trobaire.

 Mezi nejvýraznější novodobé autory patří, vedle Roberta Lafonta (zde ve správném pravopise), Joana Larzaca, i Max Roqueta, básník, dramatik. Srovnejte jeho kontemplativní báseň Ço que cerque, Senhor... ze sbírky Pietat dau matin. z roku 1963.

---

Zjistíte-li, že některé odkazy nefungují, sdělte nám to, prosím, na naši adresu dole. Zjednodušíte tak využití stránek ostatním i sobě a získáte náš vděk.
Pozor! - Veškerá má vysvětlení v ucitánštině jsou zobrazena bez akcentů a nebyla opravena rodilým mluvčím. (Vlastní jména s akcenty viz na zvláštní stránce.)
Atencion! - Totas mas explicacions en occitan son visualisats sens accents e son pas estat revisats per un occitano parlant natiu. (Podetz trapar los noms propres amb accents sus una pagina especial.)

Tyto stránky kdykoli naleznete na krátké adrese http://go.to/ucitanio, na serveru Filosofické fakulty University Karlovy v Praze na straně Katedry a Ústavy/Ústav románských studií/Zajímavé stránky, na Seznamu, Yahoo a Altavistě, vždy pod výrazem Ucitanío (Ucitanio).

Pokud chcete z této stránky citovat, žádáme Vás, abyste vždy uvedli jméno autora a naši adresu.
Tj.:

Josef Prokop, http://tady.cz/okcitanie · http://mujweb.cz/www/okcitanie

© 1999-2001 Josef Prokop
okcitanie@email.cz

* Kurzy * Akcie * Práce * Zájezdy * Zájezdy * Meteobox * Auto *